Veškeré služby poskytuje v Krizovém centru pro děti a mládež a v Intervenčním centru pro osoby ohrožené domácím násilím.

Krizové centrum pro děti a mládež Intervenční centrum pro oběti domácího násilí Sborník k desátému výročí založení organizace 1998-2008

SPONDEA je obecně prospěšná společnost, jejímž posláním je zlepšování kvality života dětí, mladých lidí a jejich blízkých, dále osob ohrožených domácím násilím, s cílem podpořit je ve schopnosti řešit jejich obtížné životní situace a opětovně se začlenit do společnosti. Spondea je poskytovatelem sociálních služeb, má pověření pro výkon sociálně-právní ochrany dětí, a je zařazena mezi poskytovatele nestátních zdravotnických služeb. Veškeré služby poskytuje v Krizovém centru pro děti a mládež a v Intervenčním centru pro osoby ohrožené domácím násilím.

Před deseti lety byla SPONDEA malou neznámou neziskovkou, která se snažila tak jako desítky dalších najít své místo na slunci a přesvědčit společnost, že je to právě ona, jejíž práce je nám třeba. A podařilo se jí to měrou vrchovatou. Velmi dobře se pamatuji na první setkání s paní Mgr. Úlehlovou - věděla, co chce, věděla, jak na to, a dala dohromady tým lidí, kteří se na svět dívají stejně. SPONDEA je dnes uznávanou a významnou organizací, která poskytuje vysoce profesionální služby. Původní centrum krizové pomoci dětem se rozšířilo o projekt pomoci obětem domácího násilí - přes Dona centrum na krajské Intervenční centrum. Deset let usilovné práce, mnoho příběhů se šťastným koncem, mnoho smutných očí, které se podařilo rozsvítit. Díky vám všem. Díky za ty oči. RNDr. Barbora Javorová členka Zastupitelstva města Brna

Obsah Slovo úvodem Ohlédnutí za uplynulým desetiletím... 6 Z historie... 10 Krizové centrum... 12 Příspěvek k syndromu CAN... 13 Intrafamiliární paternální incest a jeho důsledky pro život oběti... 15 Rozchod rodičů očima dítěte... 18 Rozvodové a porozvodové spory rodičů o setkávání s dětmi... 20 Role krizových center pro děti a dospívající při řešení opatrovnických sporů... 23 Využití moderních komunikačních technologií v pomoci dětem a mladým lidem... 25 Dítě v dnešním světě, dnešní svět v dítěti... 27 Sociálně-právní ochrana dětí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc - prostor pro účinné řešení krizových situací v rodině... 30 Intervenční centrum... 34 Domácí násilí nemoc naší společnosti... 35 Domácí násilí už můžeme pomoci?... 36 Domácí násilí z hlediska historie činnosti organizace... 38 Interdisciplinární spolupráce Intervenčního centra Spondea... 40 Vztah o.p.s. Spondea a Policie ČR lze označit za partnerství... 42 Práce s ohroženou osobou... 44 Případ klientky Kristýny... 46 Je mi ctí, že mohu spolupracovat s pracovníky o.p.s. Spondea... 49 Projekty spolufinancované z fondů Evropské unie... 52 Řeč čísel... 56 Poděkování dárcům, partnerům, podporovatelům Nadace O2 a Spondea - slovo podporovatele... 60

SLOVO ÚVODEM Ohlédnutí za uplynulým desetiletím Mgr. Dagmar Úlehlová ředitelka společnosti SPONDEA Zamýšlím-li se nad začátky činnosti naší organizace, teprve zpětně si uvědomuji, jak byly obtížné. Byla zde myšlenka založit zařízení, které by nepřetržitě poskytovalo pomoc a zázemí ohroženým dětem, neboť obdobná instituce tenkrát v roce 1998 v Brně chyběla. Po konzultaci s Odborem sociální péče Magistrátu města Brna jsme se rozhodli vynaložit úsilí na zprovoznění krizového centra pro děti. SPONDEA, jejímž zřizovatelem je Oblastní spolek ČČK Brno město, sice měla k dispozici vhodné prostory, jejichž rekonstrukci financovala zahraniční nadace, ale chybělo vybavení, a pokud jsme chtěli zahájit ještě na podzim daného roku provoz, bylo nutné jej zajistit z vlastních zdrojů. Zamýšleli jsme, že provoz krizového centra bude v listopadu a v prosinci pouze omezený, poptávka po dané službě nás však donutila zahájit provoz nepřetržitý a pořídit pro naše malé klienty 3 lůžka a nouzové vybavení. Dodnes si živě pamatuji na příběh dítěte, které jsme jako první přijímali na krizový pobyt. Na žádost sociální pracovnice dětské nemocnice jsme přijali k pobytu 7 letého chlapce, u kterého si třídní učitelka všimla, že má opakovaně po těle a zejména na krku modřiny. Chlapec výskyt modřin odůvodňoval tím, že jej matka opakovaně bije, že po něm hází různé předměty, tahá jej nepřiměřeně za vlasy apod. Učitelka nechala dítě prohlédnout dětským lékařem a následně byl chlapec hospitalizován. Případ začala řešit policie, matka byla obviněna z týrání. Jednalo se o rodinu neúplnou, sociálně slabou, matka nezaměstnaná, střídající partnery, v její anamnéze se vyskytovalo nadměrné fyzické trestání jejími rodiči, zejména matkou. Při všech sezeních však matka trvala na tom, že chlapce nepřiměřeně netrestá, bylo ale evidentní, že výchovu dítěte naprosto nezvládá. Jako výchovnou metodu používala zastrašování a vyhrožování chlapci, že jej nechá umístit do Diagnostického ústavu. Chlapec se u nás projevoval agresivně, ničil zařízení a hračky, velmi důmyslně se snažil manipulovat s jednotlivými pracovníky. Postupem času vyšlo najevo, že veškeré modřiny byly způsobeny opakovanými rvačkami chlapce s vrstevníky, které se odehrávaly převážně na školní toaletě. Chlapec nebyl v kolektivu spolužáků oblíben a agresivitou kompenzoval svoji frustraci z nedostatečně saturovaných citových potřeb. Chlapec byl na pobytu v našem krizovém centru celkem dva měsíce, pracovalo se intenzivně s ním i s matkou. Další tři měsíce si jej matka vždy na víkend vyzvedávala, pobyty dítěte doma se prodlužovaly. Na konci školního roku bydlel již chlapec u matky, jeho prospěch i chování se zlepšily, namísto předběžného opatření a umístění dítěte do výchovného zařízení byl stanoven pouze dohled a kontrolní ambulantní docházky do krizového centra. V průběhu roku 1999 jsme se postupně dostávali do podvědomí nejen široké veřejnosti, ale i veřejnosti odborné, provoz finančně zaštítil Magistrát města Brna, Odbor sociální péče. 6

Během tohoto roku se podařilo díky cíleným dotacím z Ministerstva vnitra ČR zařízení účelně vybavit, a vytvořil se stabilní odborný pracovní tým. V prvním roce provozu nás všechny překvapilo, že za rok evidujeme 36 případů týraných, zanedbávaných či zneužívaných dětí a že nejčastější problematikou, kterou řešíme, jsou záležitosti spojené s rozvodovou situací v rodině či s rodinnými vztahy. Klasickým příkladem zanedbávání povinné péče o děti byl případ čtyř sourozenců, kteří se v mrazivém počasí potulovali nedostatečně oblečení po vlakovém nádraží, s promáčenými a děravými bačkorami na nohách. Čtyři ze sourozenců přivezla do krizového centra policie. Nejmladší čtyřleté dítě bylo pomočené. Také nás překvapilo, že ještě neumělo mluvit. Děti neznaly otce, celý den pátrala policie intenzivně po matce, která byla nakonec nalezena v jedné brněnské pivnici. Všechny děti byly následně umístěny do kojeneckého ústavu a do dětského domova. Rok 2000 přinesl mnoho změn a posun vpřed v kontextu prestiže celé organizace. Rozšířili jsme nabídku našich služeb o speciální terapeutické techniky arteterapii a canisterapii. O kvalitě a potřebnosti nabízených služeb svědčila skutečnost, že počet klientů a jejich žádostí o jednotlivé druhy terapií a služeb oproti předcházejícímu roku narostl o 40 procent. Významnou událostí bylo pověření od Ministerstva práce a sociálních věcí ČR k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, a zprovoznění psychiatrické ambulance v rámci statutu poskytovatele nestátních zdravotnických služeb. Od ledna roku 2001 jsme nově začali poskytovat krátkodobé ubytování pro matky s dětmi, které se staly obětí domácího násilí a svoji situaci řešily odchodem od násilného partnera. Současně jsme rozšířili naši činnost o preventivní a osvětové programy prováděné na základních školách. Jednalo se o besedy na témata, která se nejčastěji objevovala při řešení jednotlivých případů našich klientů, např. rodinné problémy, vztahové problémy, negativní ovlivňování, týrání. Besedy byly realizovány pro samostatné třídy bez vyučujícího pod vedením našeho psychologa nebo sociální pracovnice. Pro rok 2002 a 2003 bylo charakteristické zvyšování odborné úrovně nabízených služeb, na interní úrovni pak prohlubování a zdokonalování jednotlivých metodických postupů při práci s klienty. Pracovníci zvyšovali své odborné znalosti a dovednosti svojí aktivní účastí na odborných výcvicích a seminářích. Preventivní a osvětové programy se staly pravidelnou činností našeho zařízení. O úspěšnosti a kvalitě naší práce svědčila skutečnost, že nás průběžně navštěvovali kolegové z jiných regionů, kteří hodlali na základě požadavku statutárních měst zřídit obdobné krizové centrum a žádali tak o pomoc při jeho zakládání, při metodickém vedení, apod. Jedním z takových měst byly České Budějovice, kde bylo následně zřízeno Krizové centrum pro děti a rodinu. Velkou změnou prošla organizace v roce 2004. Tento rok vnímám vzhledem k historii organizace jako zlomový. Vzhledem k narůstající poptávce po službách jsme byli nuceni hledat pro realizaci všech našich činností větší prostory. V červnu jsme získali do pronájmu od města Brna čtyřpodlažní vilku se zahradou v klidné části města. Stěhování proběhlo v letních měsících, provoz krizového centra však nebyl přerušen. Nové prostory se za provozu rekonstruovaly, finální podoby nabyly koncem září. Navíc jsme tedy zahájili provoz Bytu na půli cesty a získali samostatné prostory pro lůžkovou část krizového centra a samostatné pro ambulantní část. 7

Nové větší prostory, možnosti jejich využití, kvalitní vybavení i zázemí odstartovaly sérii strategických i provozních změn, které vyvrcholily o tři roky později v souvislosti se zavedením nové legislativy: Za významnou událost roku 2005 považuji udělení akreditace pro výkon služby krizová pomoc od hejtmana Jihomoravského kraje. Od tohoto roku jsme také poprvé realizovali projekt spolufinancovaný z fondů Evropské unie. K další výrazné změně došlo v roce 2006, kdy byl ve SPONDEI od 1. září zahájen provoz DONA centra Brno, odborného poradenského pracoviště pro osoby ohrožené domácím násilím. Vznik tohoto zařízení byl iniciován Odborem zdravotnictví Magistrátu města Brna. Členem pracovního týmu se tak poprvé od založení organizace stal i právník. V témže roce byl ukončen projekt Bytu na půli cesty pro splnění svého cíle, přičemž noví klienti již nebyli pro další období přijímáni. Projekt DONA centra se stal pilotním projektem řešícím problematiku domácího násilí. Na tento projekt plynule navázalo svoji činnost Intervenční centrum, které vzniklo v souvislosti se zákonem č. 108/2006 Sb. O sociálních službách a svůj provoz zahájilo k 1. lednu 2007. K témuž datu byly služby krizového centra zaregistrovány jako sociální služby, a to krizová pomoc, telefonická krizová pomoc a aktivizační služby pro rodiny s dětmi. V letech 2004 2007 jsme zrealizovali celkem tři velké projekty spolufinancované z fondů Evropské unie. Zrekonstruovali jsme půdní prostory v pronajaté vilce a rozšířili nabídku služeb o možnosti asistovaných kontaktů rodičů s dětmi. Navázali jsme mezinárodní spolupráci s litevským Vilniusem a zúčastnili jsme se několika zahraničních odborných konferencí zaměřených na problematiku syndromu týraného dítěte a na problematiku domácího násilí. Stali jsme se školícím pracovištěm pro studenty středních a vysokých škol, podíleli jsme se na školení či vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, školství a v sociální oblasti a na školení policistů. Rozšířila se spolupráce s brněnskou veřejností zejména prostřednictvím projektu Brno zdravé město. Z trvale spolupracujících subjektů bych ráda zmínila orgány sociálně právní ochrany dětí, policii, justici, Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů a státní i nestátní instituce poskytující služby stejným cílovým skupinám osob. Odborný tým prošel sérií vzdělávacích kurzů a seminářů, např. v telefonické krizové intervenci, internetovém poradenství, krizové pomoci, mediaci, psychologové organizace jsou zařazeni do předatestační přípravy v oboru klinická psychologie. Ohlížím-li se zpět, vidím obrovský kus cesty, který Spondea od svého založení urazila. Cesta to rozhodně jednoduchá nebyla, i když vedla stále směrem vpřed. Jak jsem již uvedla, mezníkem byly roky 2000, 2004 a 2006. Průběžně jsme však museli čelit nedostatku personálu, potýkat se s problémy s financováním, museli jsme vynaložit mnoho úsilí na udržení vysoké odborné úrovně celého zařízení a pružně reagovat na měnící se legislativu a poptávku po službách. V posledním roce bylo nutné upravit strukturu námi poskytovaných služeb, zpracovat množství administrativy a důsledně propracovat standardy kvality poskytovaných služeb. Velká organizační, provozní a administrativní zátěž opakovaně prověřovala i soudržnost a výkonnost celého pracovního týmu. 8

Jako největší devizu celé organizace vnímám široký záběr její činnosti a s tím související možnost poskytovat širokospektrou kombinaci služeb podle individuálních potřeb jednotlivých klientů. Jsme schopni pomáhat dětem, mladým lidem, jejich celým rodinám, nabídnout ubytování na krizovém lůžku, jsme schop-ni pracovat nejen s oběťmi domácího násilí, nýbrž i s jejich dětmi a dalšími členy rodiny. Díky cílené dotaci z Jihomoravského kraje jsme i mobilní, a můžeme tak pružně reagovat na potřeby ohrožených osob v celém regionu. K úplné spokojenosti chybí již standardně dostatek finančních prostředků, i přes nesporně potřebné změny v legislativě stále není vybudován systém, který by zajistil bezproblémový chod neziskové organizace tak, aby začátkem každého roku nemusela přemýšlet o tom, zda vůbec bude možné své osvědčené a potřebné aktivity realizovat. A co plánujeme dále? Rádi bychom se více zaměřili na práci v terénu, zejména v souvislosti s prevencí domácího násilí, a rozšířili spektrum školících aktivit. Dále hledáme možnosti, jak dlouhodobě terapeuticky pracovat s mladými dospělými, kteří vyhledali naši pomoc v situacích, kdy jsou v krizovém stavu, a mají zájem o návaznou péči v našem zařízení. Rádi bychom se rovněž prosadili aktivní účastí na mezinárodních konferencích a navázali další spolupráci se zahraničím. Ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří se podíleli na vybudování organizace a na jejím rozvoji. Poděkování patří všem pracovníkům, těm, kteří SPONDEU spolu se mnou zakládali, všem dalším, i těm, kteří v současné době kvalitně zajišťují poskytování veškerých služeb. Rozvoj organizace by nebyl možný bez počáteční podpory zakladatele a práce statutárního orgánu. S radostí si uvědomuji, že po celou dobu existence organizace jsem se nesetkala s odmítavým postojem magistrátních či krajských úředníků, jejich vstřícnosti a ochoty komunikovat i pomoci si nesmírně vážím. Poděkování patří také všem dárcům a sponzorům, bez jejichž podpory by nebylo možné všechny naše činnosti realizovat. Dagmar Úlehlová, speciální pedagog a rodinný terapeut, zakladatelka Krizového centra Spondea. Má téměř 30 let praxe v pomáhajících profesích, pracovala ve školství, ve zdravotnictví a posledních deset let v sociálních službách. Angažuje se jako supervizorka v sociálních službách, podílí se na vzdělávání zdravotnických pracovníků, pracovníků ve školství a ve zdravotnictví. 9

Z historie JUDr. Jaroslava Skořupová bývalá pracovnice odboru sociální péče Magistrátu města Brna Při své dlouhodobé práci v oblasti péče o děti jsem se setkala s řadou vážných případů týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí. Proto jsem uvítala myšlenku vzniku zařízení pro děti, které jsou ve vlastní rodině ohroženy na zdraví, životě nebo ve svém příznivém vývoji. Krizové centrum pro děti SPONDEA se v době svého vzniku tj. v roce l998 stalo určitým druhem azylu pro tyto ohrožené děti z Brna a jeho okolí. Zde jim bylo poskytnuto bezpečí, ochrana a pomoc. Ta spočívala v uspokojování základních životních potřeb dětí jako je ubytování, stravování, psychologická a zdravotnická pomoc. Počátky činnosti SPONDEI byly velmi skromné, postupně však byla jejich činnost rozšiřována. Osobně si cením zejména rozšíření o možnost krátkodobého ubytování matek s dětmi v tísni a pomoc obětem domácího násilí. Za důležitou považuji dobrou spolupráci tohoto zařízení s orgány sociálně-právní ochrany dětí a dalšími institucemi podílejícími se na uvedené problematice. Do budoucích let přeji všem pracovníkům SPONDEI hodně trpělivosti a úspěchů v jejich náročné práci s důrazem na vysokou odbornost. Jaroslava Skořupová pracovala v oblasti péče o děti 40 let. Z počátku od r. 1963 jako sociální pracovnice orgánu péče o děti v Praze a později v Brně. Po vzniku specializovaných úseků trestné činnosti mládeže působila jako kurátorka mládeže u téhož orgánu. Od devadesátých let pak zastávala funkci vedoucí oddělení péče o rodinu a děti Odboru sociální péče Magistrátu města Brna až do r. 2003, kdy odešla do důchodu. V současné době je členkou komise sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města Brna. 10

KRIZOVÉ CENTRUM Krizové centrum pro děti a mládež funguje nepřetržitě od roku 1998. Poskytuje okamžitou pomoc dětem, mládeži a jejich rodinám, podporu v situacích, které nedokáží řešit vlastními silami. V rámci činnosti krizového centra jsou poskytovány sociální služby krizová pomoc (nonstop), telefonická krizová pomoc (nonstop) a sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi. Součástí činnosti krizového centra je i zajišťování sociálně-právní ochrany dítěte, také nonstop. 12

Příspěvek k syndromu CAN Doc. MUDr. Lubomír Kukla, CSc. sociální pediatr Týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte je snad staré jako lidstvo samo. Bylo, jest a jistě bude i dál. Dříve bylo uchováváno pod pokličkou, nesmělo se o něm mluvit, spíše se v populaci vytvářel dojem, že snad ani není. V současnosti se o něm hovoří daleko více, některé práce však jeho frekvenci podle mého názoru dosti přeceňují, zveličují. Podle kvalifikovaných odhadů se vyskytuje u nás v 1-2%, i když jsme si vědomi, že to, co se dostane na povrch, je pouze onou pověstnou špičkou ledovce. V případě sexuálního zneužívání jsou procenta výskytu daleko vyšší, některé studie uvádějí 5% u mužů a 10% u žen, některé studie uvádí dokonce i pateronásobky. V padesátých letech minulého století to byli především lékaři, kteří se začali zabývat problémem závažných poranění (mnohočetné fraktury, četnější zlomeniny žeber, lopatek, přední strany klíčku, vnější i vnitřní krvácení, nitrolební krvácení a celá řada dalších), která nebylo možno vysvětlit nahodilým úrazem. Nazvali je jako neúrazová poranění (non-accidental injuries). V roce 1962 popsal americký lékař Kempe syndrom bitého dítěte (The Battered Child Syndrome) a rozvířil kampaň po Severní Americe, později ve světě. U nás se tím problémem začali zabývat v sedmdesátých letech minulého století prim. Marten (Olomouc), prim. Březina (Ostrava) a krátce poté i prof. Dunovský s prof. Matějčkem. Z praktického hlediska bych chtěl upozornit na několik skutečností: Stále nám mnoho případů i klasického fyzického týrání uniká praktičtí lékaři pro děti a dorost by si měli dětí více všímat, umět reagovat i na jejich změny nálad. Stejně tak pedagogové. Pro všechny občany naší země platí ohlašovací povinnost. Daleko náročnější je diagnostikovat psychické týrání. Neuvědomujeme si, že nadávky, ponižování, zesměšňování, nedůvěru, opovrhování můžeme řadit k symptomům tohoto druhu týrání. Jako příklad v současnosti může sloužit např. rodina, kdy se rodiče po sametové revoluci vrhli na podnikání, celkem se jim daří, věnují tomu ovšem velké množství času a o to méně ho věnují dítěti. Přece dělají vše pro to, aby se dítě (děti) mělo (y) dobře. A dítě s postupem času začne ve škole mít problémy, potřebovalo by, aby mu v přípravě do školy rodiče věnovali alespoň trošku času. Mohou se objevit i horší známky a rodiče místo pomoci nasadí tvrdý režim množí se zákazy, jako dívat se na televizi, omezení chodit ven, věnovat se např. hrám na počítači. Neuvědomují si, že chyba je v nich, vše svádí jen na dítě Začíná emoční vydírání: s takovými známkami nám děláš ostudu, ty mne (nás) utrápíš, my se dřeme, aby ty ses mělo dobře a ty se nám takto odvděčuješ.., jsi strašný nevděčník, to mám za všechnu svoji péči a starost o tebe atd.. Zvláště nepříjemné je srovnávání se 13

sourozencem, případně někým bližším v rodině: (bratr, sestra, sestřenice apod.) jsou chytřejší, hezčí, pořádnější, úspěšnější, dokonalejší, prostě daleko více hodna (hoden) lásky a obdivu než ty Z problematiky sexuálního zneužívání bych upozornil na skutečnost, že viníkem je vždy dospělý, starší abusor byť by se vymlouval, že to dítě chtělo, moc se mu to líbilo apod. Dětem jsou často nabízeny erotické, či pornografické materiály (foto, časopisy, DVD a jiné kazety) Lidé si často neuvědomují, že do tohoto syndromu patří i různé obscénní hovory (i telefonické hovory, které dítě slyší) Bohužel se děti a mladiství dostávají do pornoprůmyslu nejenom jako materiál k natáčení, focení apod., ale i jako kolportéři a prodavači kazet apod. Nesmíme zapomenout na sekundární viktimizaci, kdy je dítě opakovaně vyšetřováno v souvislosti se zneužitím (vyšetřuje lékař, psycholog, vyšetřovatel atd..) nejlépe kvalifikované vyšetření školeným psychologem ve speciálně upravené místnosti k tomuto vyšetřování K zajištění vyšetřování je ze strany policie a soudů zapotřebí, aby takové kauzy řešili specialisté a lidé zkušení nikoli, jak často bývá začátečníci vždyť jde jenom a dítě, mladistvého, mladistvou I když se daleko více vyskytuje ta skutečnost, že se týrání, zneužívání či zanedbávání neodhalí, mohou se stát případy obrácené, kdy např. lékař pomýšlí na týrání např. hematomy a různá drobná krvácení (a jde o chorobu krve) nebo mnohočetné zlomeniny a jde o Osteogenesis imperfecta. Je to málokdy, ale i to se může stát. Tolik jenom pár námětů k zamyšlení Lubomír Kukla je vedoucím výzkumného pracoviště preventivní a sociální pediatrie lékařské fakulty MU v Brně a vědeckým sekretářem odborné Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti JEP. Je národním i mezinárodním koordinátorem vědeckého projektu Světové zdravotnické organizace ELSPAC (Evropská dlouhodobá studie těhotenství a dětství). Je uznávaným odborníkem v oborech sociální pediatrie a patologie, veřejného zdravotnictví a epidemiologie. Je autorem řady časopiseckých publikací, kapitol v knihách i knih domácí i zahraniční provenience, přednášející na mnoha světových i domácích kongresech a konferencích. Pedagogicky působí na řadě míst v ČR. 14

Intrafamiliární paternální incest a jeho důsledky pro život oběti Mgr. Jan Rajchl psycholog SPONDEA Intrafamiliární forma sexuálního zneužívání má na dítě, společně s nižším věkem, ve kterém začne být dítě zneužíváno a délkou zneužívání, destruktivnější vliv než forma extrafamiliární. Odhady vycházející z retrospektivních výpovědí zneužitých osob hovoří tom, že z celkového počtu sexuálně zneužitých dětí je přibližně polovina zneužita v rámci rodiny, kde navíc dochází častěji k závažnějším formám zneužití včetně penetrace. Tato forma zneužití má zpravidla i delší trvání a je doprovázena destrukcí tradičních rolí jednotlivých členů rodinného systému, který lze charakterizovat jako dysfunkční ještě před započetím zneužívání. I přesto, že výsledky výzkumů hovoří o nadpoloviční většině, domníváme se, že nikoliv nadpoloviční, ale drtivá většina obětí, které byly zneužity v rámci rodiny, se po většinu života potýká se širokou škálou hlubokých problémů na poli sociálních vztahů, vlastní sexuality, otázek vlastní hodnoty, kvality své případné rodičovské role, zacházení s vlastním tělem apod. Sexuální zneužití v rodině není, jak by se mohlo na první pohled zdát, mnohdy primárně o uspokojení sexuálních potřeb rodiče, ale o uplatnění moci nad někým slabším, závislým a bezbranným. Dochází u něho zpravidla k rychlému posunu od forem nekontaktních k formám kontaktním, případně až k praktikování oboustranného orálního sexu, penetraci análního či vaginálního otvoru. Nezřídka také otec zneužívá více než jedno dítě. Z vlastní praxe známe případy, kdy otec obrací svůj zájem k postupně dospívajícím dětem (bez ohledu na jejich pohlaví) a v důsledku nefunkčnosti matky tak postupně od určitého věku dítěte zneužívá všechny svoje potomky. Tato forma sexuálního zneužívání dítěte může často sloužit k uchování jakéhosi zdánlivě fungujícího obrazu rodiny. Je charakteristická především submisivní rolí nezneužívajícího rodiče v našem případě tedy matky která je pro dítě mnohdy nejen fyzicky nedosažitelnou, ale která sama někdy nevědomě zneužívání svého dítěte podporuje či pro něj paradoxně vytváří podmínky. Případy, kdy je matka vůči dlouhodobému zneužívání své dcery doslova slepá (a to i přes to, že již dlouhou dobu něco tuší) jsou bohužel velmi časté. Výjimkou není ani model, kdy matka o zneužívání dcery ví, ale nemá sílu s tím cokoliv dělat a na podkladě zdánlivé snahy o udržení rodiny jako celku se v celé záležitosti odmítá jakkoliv angažovat. Tyto matky pak v případě, kdy dojde k odhalení zneužívání, tuto skutečnost vnitřně popřou. Opakovaně se také setkáváme se situací, kdy matka zneužívaného dítěte byla sama v dětství zneužívána a kdy rovněž pro ni byla osoba její matky nedosažitelná. Najde-li dítě dostatek odvahy a svěří-li se matce s tím, co zažívá, dostane se mu nezřídka odmítavé až zlostné reakce, která je pro dítě zraňující, prohlubující jeho izolaci a pocit zoufalství. Naprostým vrcholem pak může být situace, kdy již u dítěte pociťovaná vina za to co se děje je matkou ještě posílena a dcera je označena za viníka; za někoho, kdo otce svedl. Tato reakce matky, která se tak 15

snaží udržet manželství za jakoukoliv cenu, představuje pro dceru mnohdy neřešitelný intrapsychický konflikt a rovněž výrazně prohlubuje jednak izolaci dítěte a jednak oslabuje jeho sebepodporu se zneužívajícímu rodiči postavit jiným způsobem (např. svěřením se jinému dospělému apod.). K setrvání v procesu sexuálního zneužívání potomka používá otec zpravidla jednak strategie založené na vyvolávání pocitů viny u dítěte za případný rozpad rodiny či za smutek matky, a jednak systém odměn za spolupráci na utajování, což v konečném důsledku může nezdravě modifikovat vztah mezi případnými sourozenci. Opakovaně se v praxi ukazuje, že práce s pocitem viny a bezmoci (plus otázky potřeby bezpečí) je jedním z hlavních témat následné terapie a to nejen u dětí, u kterých bylo sexuální zneužití právě odhaleno, ale i u dospělých žen, které do terapie přicházejí až mnoho let po skončení zneužívání. Klinický obraz dítěte, které se stane obětí sexuálního zneužívání, je zpravidla pestrý a je odvislý především od věku zneužívaného. Zjednodušeně lze říci, že u mladších, prepubertálních dětí převládá v klinickém obraze nadměrné zaměření se na sexuální tématiku ve hře a kresbě. Dítě často vyvíjí sexuální aktivitu vůči svým vrstevníkům, bývá agresivní, odhaluje se, či bez zábran masturbuje v sociálně nevhodných situacích. Patrné jsou také projevy regrese a s ní spojené výrazné zhoršení školního prospěchu. U dětí straších, pubertálních až adolescentních se klinický obraz více méně kryje s obrazem poruch chování. Častá je mimo jiné promiskuita ve vztazích, sebepoškozování a útěky z domova motivované snahou vyhnout se opakování zneužití. U obou věkových kategorií se pak objevuje snaha o disociaci reality a enormní tendence vyhnout se zopakovaní zážitku, která může vyústit v kompulzivní, běžný život komplikující, chování. Vybavuje se mi klientka, která na cestě na sezení strávila i několik hodin, neboť pro ni nebylo možné použít prostředek městské hromadné dopravy, který řídil muž. Často tak chodila celou cestu pěšky či čekala na dopravní prostředek, který bude řídit žena. Setrvat se mnou, jakožto s mužem v jedné místnosti, bylo pro tuto klientku v počátku terapie velmi emočně náročné a pocity ohrožení mojí osobou se epizodicky objevovaly i ve fázi, kdy terapie již značně pokročila a probíhala na podkladě relativně kvalitního terapeutického vztahu. V důsledku úzkosti ze situace sdílení jedné kanceláře s mužem musela klientka také opustit lukrativní pracovní místo. Úspěšnost péče u intrafamiliárně zneužívaných dětí (a nejen u nich) se odvíjí od délky zneužívání, věku zneužívaného a především také od reakce okolí zvláště nezneužívajícího rodiče a jeho ochoty se na řešení situace aktivně podílet. Svoji roli sehrává též dostupnost odborné péče, citlivý přístup orgánů činných v trestním řízení, orgánů sociálně právní ochrany dítěte a lékařů. S ohledem na to, že sexuální zneužití je odrazem fungování rodiny jako systému, je třeba pracovat nejen s obětí, ale s celým systémem se sourozenci, s nezneužívajícím rodičem, s prarodiči. Je důležité, aby do individuální terapie vstoupila po odhalení sexuálního zneužívání i matka, která by kromě ošetřování a zpracovávání svých pocitů viny za to, že nedokázala dítě dostatečně ochránit, měla čerpat i energii pro podporu svého dítěte. Z naší zkušenosti však víme, že ochota matek takový krok podstoupit je malá. U dospělých žen, které přicházejí do terapie se zážitkem sexuálního zneužívání otcem, je rovněž v centru zájmu pocit viny a bezmoci, který je často velmi zahlcující. Mnoho žen vy- 16

hledává odbornou pomoc ve chvíli, kdy opakovaně selhávají v partnerských vztazích. Jedna z klientek vyhledala naši odbornou pomoc až poté, kdy opustila svého partnera ve chvíli, kdy zjistila, že dítě, které spolu čekají bude ženského pohlaví. Její úzkost z toho, že ho nebude schopná ochránit před svým partnerem, podobně jako matka neochránila ji, byla tak veliká, že se uchýlila až k tomuto razantnímu kroku. Svoje těhotenství prožívala značně ambivalentně, přičemž v pozadí této ambivalence byla opakující se zkušenost, že její tělo je opět přivlastňováno někým jiným v tomto případě však nenarozeným dítětem. Práce s těmito ženami je během na dlouhou trať, neboť problematika je široká a s postupem času se vynořují další a další témata včetně vzteku na matku. Tyto ženy mívají problémy v oblasti stravovacích návyků, a jak již bylo řečeno možné kompulzivní chování jim značně stěžuje běžné fungování v mnoha rolích. Bývají depresivní a objevují se u nich obtíže fobického charakteru. Nároky, které jsou v kontextu traumatu zneužití na ženu kladeny jsou tak zatěžující, že je v terapii třeba počítat také s autodestruktivním chováním, které může vyústit i v úspěšný sebevražedný pokus. V sexuální oblasti jsou tyto ženy nejisté a jejich vnímaní sexuality je specifické a kontaminované zážitkem zneužití. Častá je internalizovaná představa, že sex, který jim splývá s láskou, je prostředkem k zisku. Smutným faktem v péči o děti sexuálně zneužité v rámci rodiny je to, že tyto děti zůstávají po odhalení zneužití často osamoceny a v lepším případě odkázány alespoň na pomoc odborníků, která je ale pro většinu z nich nedosažitelná. Literatura: Pöthe P.: /Dítě v ohrožení./ Praha, G plus G 1999. Weiss P. a kolektiv: /Sexuální zneužívání dětí./ Praha, Grada Publishing 2005. Weiss P. a kolektiv: /Sexuální zneužívání - pachatelé a oběti./ Praha, Grada Publishing 2000. Wirtz U.: /Vražda duše. /Praha, Portál 2005. Jan Rajchl, psycholog v předatestační přípravě, frekventant výcviku Institutu Dialog v Gestalt psychoterapii, absolvent několika výcviků pro práci s projektivními diagnostickými metodami, šest let psychologické praxe převážně v práci s dětmi a mladistvými. 17

Rozchod rodičů očima dítěte Mgr. David Navrátil psycholog SPONDEA Rozchod partnerů je bolestivou záležitostí, se kterou se oba mohou vyrovnávat roky. Měli bychom proto očekávat, že následky si ponesou také děti těchto rodičů. Domnívám se, že určitá míra emočního strádání dětí těch rodičů, kteří se rozvádějí, je velmi častá. Velmi záleží na způsobu, jakým se rodiče rozcházejí. Dítě ztrácí každodenní kontakt s některým z rodičů, přichází o model fungujícího partnerství dvou lidí, kteří jsou si vzájemně oporou. Může mu ale zůstat víra v to, že se lze dohodnout a problémy účinně řešit, pokud budou rodiče schopni se rozejít v klidu a zajistit fungující model péče o dítě po rozpadu rodiny. To nejdůležitější, co mohou rozvádějící se rodiče pro dítě udělat, je dávat mu svým postojem a chováním najevo, že může a má mít i nadále rádo druhého rodiče. V případě, že se jeden z rodičů cítí být ublížený tím druhým, často v tomto úkolu selže. Jeden nebo druhý či oba rodiče se často cítí ukřivdění, nechtějí se dohodnout, někdy si dělají naschvály nebo se tomu druhému snaží nějak ublížit. Dítě se potom snadno stane prostředkem, jak si s expartnerem či expartnerkou vyřídit účty, zbraní, kterou proti sobě mohou používat oba rodiče. Důsledky pro dítě. Matka přivedla do krizového centra dceru v situaci, kdy se rozhodla odejít z dlouhodobě nevyhovujícího vztahu s manželem. Matka uvedla, že ji manžel ponižoval a psychicky týral. Napadl ji i fyzicky. Dcera násilí otce popřela, s matkou přestala komunikovat, nerespektovala ji, dělala jí naschvály, chovala se k ní hrubě, obviňovala z týrání, opakovala, že chce být s otcem. Sdělovala, že si nevzpomíná na nic pěkného, co by s matkou společně prožily. Když mluvila o matce, používala shodné formulace jako otec. Ke stejnému postoji nabádala i mladší sestru. Při konzultaci s psychologem krizového centra byla velmi napjatá, vyjádřila spokojenost, že si mohla promluvit o svých trápeních s někým, kdo ji o ničem nepřesvědčuje. Poté, co otec pojal k našemu zařízení nedůvěru, odmítla dále s psychologem krizového centra komunikovat. Projevy dívky odpovídají tzv. syndromu zavrženého rodiče (Parentel Alienation Syndrome PAS). V těchto extrémních případech se dítě zcela staví na stranu matky či otce a druhého rodiče tzv. zavrhne jednoho rodiče vidí jako zcela ideálního bez chyb a toho druhého zase jako veskrze špatného, nevzpomíná si na nic, co by s ním zažilo pozitivního, nechce ho vidět, nechce s ním mít nic společného. Někteří autoři mají k syndromu PAS výhrady, protože automaticky implikuje, že jeden rodič je oběť a ten druhý manipulátor, který ovlivňuje dítě. Proto navrhují používat místo překladu zavržený, termínu odcizený, který podle nich lépe odráží fakt, že se dítě a rodič z nějakých důvodů od sebe vzdálili bez toho, že jednoho z rodičů označuje za viníka a druhého za oběť. Domnívám se, že v mnoha případech může být takový pohled zjednodušující, redukující složitost jednotlivých případů na má PAS nemá PAS. 18

Ve vyhrocených případech, kdy proti sobě rodiče bojují, se dítě dostává do situace, kdy je nuceno volit mezi mámou a tátou. Z jedné i druhé strany je na ně vyvíjen tlak. Rodiče ať už vědomě či nevědomě dávají dítěti najevo, že si druhý rodič jeho náklonnost z nějakého důvodu nezaslouží. Dítě v těchto případech může uvažovat nějak podobně: Když půjdu k tátovi na víkend, bude máma zklamaná. Důležitou roli zde hraje jeho strach, že ztratí oba dva, proto se staví na stranu jednoho z nich. Úzkost, která vyplývá z takového stavu, je pro většinu z nás, kteří jsme to nezažili, nepředstavitelná. Pro každé dítě však zůstává nějakým způsobem významný i druhý rodič, dítě přirozeně touží po jeho zájmu a náklonnosti. Často mu nezbývá, než své potřeby před bližším rodičem i širším okolím skrývat. Svá přání vytěsňuje nebo potlačuje. Pokřivuje se tak vztah nejen k tzv. zavrženému rodiči, ale i k dalším lidem v jeho okolí. Dítě zůstává zmatené a ve vztazích ke druhým lidem nejisté. Tato zkušenost je pro něj handicapem v sociálních vztazích i do budoucna, v adolescenci i v dospělosti. I když je dítě v těchto případech na první pohled v centru zájmu obou rodičů, může mít výrazný zážitek, že pro ně není důležité. Vnímá totiž, že je jen prostředkem vyřizování účtů mezi nimi. Jak to napravit. Při práci s rodinami, které jsou v podobné situaci, vycházím z předpokladu, že jakákoli forma kontaktu s druhým rodičem je pro dítě lepší než úplná ztráta kontaktu s ním. Existují samozřejmě výjimky, například rodiče s výraznými psychopatickými rysy, rodiče, kteří svoje děti týrali nebo zneužívali. Pokud si dítě může z kontaktu s odcizeným rodičem alespoň něco málo vzít, je to úspěch. Pro dítě, kterému se jeden z rodičů odcizil, je podstatný zážitek vyjádření náklonnosti k jednomu i druhému rodiči a akceptace jeho citů všemi přítomnými bez výhrad a výčitek. K tomuto cíli však často vede velmi obtížná a dlouhá cesta. Důležité je, aby se dítě v terapii či při kontaktu s rodičem cítilo bezpečně. Ze strany odcizeného rodiče i terapeuta je potřeba trpělivosti. Dítě na kontakt s rodičem, kterého nějakou dobu nevidělo, přichází často z donucení (v případě stanovení kontaktu soudem), neochotně, s předsudky nebo s oprávněnou zlostí a se strachem z neznámé situace. Setkává se znovu s úzkostí, kterou zažívalo, když se rodiče rozcházeli. Kontakt v zařízení je situací, která nutně stresuje všechny zúčastněné tedy i rodiče a snižuje jejich spontaneitu. Jsem přesvědčen, že dítě potřebuje dostat hodně prostoru, nemělo by mít pocit, že ho odborník či druhý rodič do kontaktu nutí. Dobře míněné rady jako: Mělo bys mít rádo i tatínka! dítě znovu staví do situace, kdy nemá svobodu volby nebo za své rozhodnutí cítí vinu (podobně jako když se rodiče rozcházeli). Bez ohledu na to, co si myslíme o situaci v rodině a její historii my jako odborníci, bychom měli respektovat rozhodnutí dítěte, a to i v případě, že nechce být s druhým rodičem v kontaktu (i přes všechna opatření, která jsme učinili k nápravě vztahů mezi ním a rodičem). David Navrátil, psycholog Krizového centra pro děti a mládež SPONDEA, frekventant výcviku v Gestalt psychoterapii pořádaném Institutem Dialog. Je v předatestační přípravě v oboru klinická psychologie. 19

Rozvodové a porozvodové spory rodičů o setkávání s dětmi Mgr. Martina Ramešová, PhD. sociální pracovnice Krizové centrum pro děti a rodinu v Jihočeském kraji Krizové centrum pro děti a rodinu v Jihočeském kraji (dále jen KC) vzniklo jako projekt vzájemné spolupráce Krajského úřadu Jihočeského kraje a Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Č. Budějovicích na jaře roku 2003. Od roku 2004 KC funguje jako nezisková organizace občanské sdružení. Začátek fungování občanského sdružení velmi usnadnila spolupráce s o.p.s. SPONDEA v Brně, kde nám předali jimi získané zkušenosti z chodu podobného zařízení a zároveň nabídli možnost odborných konzultací. Spolupráce výborně funguje dosud. Prioritním úkolem KC je pomáhat dětem a rodinám v obtížných životních situacích, které nejsou schop-ni zvládat vlastními silami. Jak ukazují statistiky za poslední roky, nejčastější problematikou, se kterou si klienti centra nevědí rady a potřebují pomoci, jsou rozvodové a porozvodové situace spojené s úpravou styku rodiče s dítětem či dětmi. Rozvod v sobě nezahrnuje jen samotný právní úkon, kdy je vydáno soudem rozhodnutí o zrušení manželství, ale je zde třeba brát v potaz různě dlouhý časový úsek předtím. Stejně tak následuje různě dlouhé období po rozvodu, kdy se rodina s rozvodem vyrovnává a snaží se najít novou rovnováhu. Po rozvodu se předpokládá zásadní obrat v permanentně konfliktní situaci, která byla v době rozvratu očekává se uklidnění, obnova duševní rovnováhy a zlepšení podmínek psychického zdraví celé rodiny (Matějček, 2002). Rozvodová praxe však ukazuje, že v naprosté většině případů konflikty přetrvávají. Děti jsou zatahovány do nevyřešených konfliktů mezi rodiči, jsou předmětem dalších soudních sporů ohledně úpravy styků s druhým rodičem, sporů o výživné, majetek apod. Dítě je vmanipulováno do situace, kdy každý z rodičů se snaží získat jej na svou stranu, případně úplně zamezit styku dítěte s druhým rodičem. Pro samotné dítě je to velmi traumatizující a stresová situace. Rozvodem končí pouze manželství, nikoli rodičovské role rozvedených manželů. Jednou z nejdůležitějších otázek z pohledu dítěte se stává moment jak často a jakým způsobem se bude s rodiči stýkat. Z praxe je známo mnoho případů, kdy v rámci rozvodových sporů a subjektivně pociťovaných křivd rodičů je mnoho času i peněz plýtváno k radikálním omezením styku dítěte s jedním rodičem, eventuelně s oběma. Spory se mohou táhnout i několik let a dítě bývá traumatizováno nejen vleklou nepříznivou rodinnou atmosférou, ale také opakovanými výpověďmi před sociálními pracovníky, soudem, advokáty, psychology, psychiatry, soudními znalci apod. Jakékoli rozhodnutí soudu je ale vzhledem ke snaze vyhrát za každou cenu provázeno u rodičů pocitem porážky, často odvoláním a obnovou soudního procesu (Roménová, 2000). Daleko účelnější by bylo zaměřit toto úsilí k dohodnutí a vypracování optimálních pod- 20

mínek pro vzájemné porozvodové kontakty. Matějček (2002, 54 s) uvádí základní poučku pro takovou situaci a to, že dítě přijme dva různé světy, dvě různá prostředí a zvykne si v nich žít celkem bez větších problémů, ale jen pokud se mu nepřátelsky nemíchají. Optimální formou kontaktů po rozvodu je volné pokračování rodinných vztahů manželství se rozešlo, ale oba rodiče souhlasí s tím, že je důležité jejich blízké vztahy k dítěti zachovat a rozvíjet. Časový rozsah a forma styku se dohodnou podle okolností, není třeba soudně zasahovat. V KC se již téměř pět let zaměřujeme na pomoc a podporu rodičům a hlavně dětem v případech, kdy setkávání rodiče s dítětem (dětmi) nefunguje. Na základě naší praxe se pokusím zevrubně nastínit možnosti KC v řešení rozvodových sporů rodičů, týkajících se setkávání dítěte (dětí) a rodiče, kterému nebyly děti svěřeny do péče. Podporované setkávání rodiče s dítětem v KC na základě mimosoudní dohody rodičů Jedná se o nejčastěji využívanou možnost. Rodiče přicházejí do KC zejména na základě doporučení OSPOD, nebo soudu. Jejich vzájemné vztahy bývají negativní, ale mají ochotu a vůli se dohodnout na setkávání dítěte s rodičem. Děti bývají různého věku a jejich vztah k oběma rodičům je v zásadě kladný. S rodiči je sepsána mimosoudní dohoda, která stanoví přesná pravidla styku a mimo jiné i časový plán setkávání v KC. Účelem těchto styků je postupně uvolňovat setkávání dítěte s rodičem z prostředí KC. Nejdřív řídí styk psycholog či pedagog, poté je rodič ponecháván s dítětem sám, následuje pouze předávání dítěte v KC, konečným cílem je uskutečnění setkávání dítěte s rodičem v běžném prostředí. Vzhledem k dobrovolnosti této služby bývá poměrně úspěšná, nejčastějším ziskem je zlepšení vztahu dítěte k rodiči a zlepšení komunikace mezi rodiči. Podporované setkávání rodiče s dítětem v KC jako diagnostický nástroj a možnost prevence Poměrně často je KC požádáno spolupracujícími institucemi OSPOD, příslušným soudem o odborné posouzení rodinné situace. V těchto případech je užíváno standardní psychologické vyšetření, doplněné o systematické pozorování vzájemných rodinných vztahů. Součástí je také realizace několika setkání rodiče s dítětem v KC. Diagnostická rozvaha je zakončena sdělením závěrů a doporučení rodičům. Následuje společná dohoda o možnostech setkávání rodiče s dítětem. Na základě této intervence bývá často výsledkem mimosoudní dohoda o styku rodičů s dítětem, která je potom prezentována soudu i OSPOD. Zabrání se tak mnoha zbytečným rozporům a tahanicím. Často je takto KC určeno jako první prostředník kontaktu mezi rodiči a styku rodiče s dítětem. Tato alternativa je považována za nejvhodnější pro všechny zúčastněné. K dohodě dochází většinou ještě před rozvodem, eventuelně před zahájením soudu o změně péče. Efekt bývá prokazatelný, téměř okamžitý. Dítě je vyšetřováno psychologem, který s ním dále terapeuticky pracuje (pokud je to nutné) a který je mu k dispozici při setkáních s rodičem v KC. Již od začátku jsou rodiče podporováni k zkvalitnění komunikace ohledně výchovy a potřeb dítěte, a k jistým zlepšením také většinou dochází. Účelem je postupné vyvázání styku z KC, kterého bývá během jednoho roku dosaženo. 21

Podporované setkávání rodiče s dítětem v KC z rozhodnutí soudu Jde o krajní variantu styku rodiče s dítětem v KC, která je využívána pouze v případech zjevných manipulací, popouzení, kdy evidentně došlo k vážnému narušení vztahů dítěte k jednomu z rodičů. Často dítě rodiče nevidělo i několik let, vztah k němu bývá negativní, nepřátelský. Osvědčilo se uplatnění tohoto soudního nařízení u mladších dětí (cca do osmi let), jako důležité se jeví paralelní terapeutická práce s dítětem i oběma rodiči. Vždy je přesně stanoven počet setkání (5 10 setkání, v rozsahu 1x 14 dní). Toto byly ve stručnosti základní možnosti nabídky KC rodičům, kteří řeší problémy setkávání dítěte (dětí) s druhým rodičem po rozvodu. Bohužel do KC přijde jen malý zlomek rodin, které se s těmito problémy potýkají. Někteří rodiče se pomoc vyhledat bojí či řešit situaci vlastně nechtějí. Literatura: Matějček, Z., Dytrych, Z. Krizové situace očima dítěte. 1. vyd. Praha: Grada. 2002. 128 s. Roménová, T. Psychologická pomoc dětem v nesnázích. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 160 s. Martina Ramešová, absolventka ZSF JU v CB, sociální pracovnice Krizového centra pro děti a rodinu v Jč kraji, kde pracuje pátým rokem. Přednáší jako externista na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity, dokončuje komplexní psychoterapeutický výcvik Umění terapie (Systemika). 22