Vysluhování večeře Páně v Českobratrské církvi evangelické v České republice

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra liturgické teologie Lucie Danisová Vysluhování večeře Páně v Českobratrské církvi evangelické v České republice Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Walerian Bugel, dr Obor: Katolická teologie Zaměření: Liturgické slavení PRAHA 2012

Děkuji svému vedoucímu práce, Mgr. Walerianu Bugelovi, dr za opravy a připomínky, svému příteli a poradci, Mgr. Petru Balátovi, za neutuchající morální podporu, Ing. Bc. Janu Kirschnerovi za konstruktivní kritiku i radu a Mgr. Jakubu Večeřovi za pomoc při sestavování statistické části diplomové práce. 2

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci s názvem Vysluhování večeře Páně v Českobratrské církvi evangelické v České republice napsala samostatně a výhradně s pouţitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze dne 1. dubna 2012 Podpis: 3

Anotace Katedra: Cyrilometodějská teologická fakulta Fakulta: Katedra liturgické teologie Název diplomové práce: Vysluhování večeře Páně v Českobratrské církvi evangelické v České republice Autor: Lucie Danisová Vedoucí diplomové práce: Mgr. Walerian Bugel, dr. Počet znaků: 143 328 Počet titulů pouţité literatury: 41 Klíčová slova: reformace, liturgie svátosti, večeře Páně, ČCE, bohosluţba Ohniskem zájmu předkládané práce je bohosluţebný ţivot Českobratrské církve evangelické (dále jen: ČCE) se zaměřením na vysluhování večeře Páně. Pokusím se popsat a analyzovat vývoj a stěţejní prvky protestantské eucharistické nauky z pohledu historického (diachronní postup), teologicko-dogmatického a liturgického (synchronní postup). Pracovní metodou bude analýza dějin reformace, symbolů a jiných vyznavačských textů ČCE, současné bohosluţebné agendy a Písma svatého. Cílem práce je analyzovat současné vysluhování večeře Páně v liturgickém ţivotě ČCE. The main concern of the thesis is a liturgical life of the Evangelical Church of Czech Brethern. Focusing on a celebration of the Lord s Supper, it contains a description and an analysis of the most important elements of the Protestant eucharistic teaching concidering its historical background (diachronic approach), theology, dogmatics, liturgy and contemporary praxis (synchronic approach) based on the Scriptures, Creeds and other confessional documents and liturgical books of the Evangelical Church of Czech Brethern. 4

Obsah Anotace... 4 Úvod... 7 1 Českobratrská církev evangelická, obecná prezentace... 9 Exkurz: Historické pozadí vzniku ČCE (od r. 1344 do současnosti)... 11 Úvod... 11 2 Husovo vystoupení... 13 3 Husitství první evropská reformace... 15 4 Evropská reformace a její vliv na české prostředí... 17 5 Bílá hora jako zásadní mezník... 18 6 Nabytí občanských práv pro evangelíky... 18 7 Vznik ČCE a vývoj ve 20. století... 19 2 Protestantské pojetí večeře Páně, svátosti a kázání... 21 2.1 Původ slavení večeře Páně... 21 2.2 Základy protestantského pohledu... 22 2.3 Liturgické základy vysluhování večeře Páně v ČCE... 23 2.3.1 Lutherovo pojetí večeře Páně... 24 2.3.2 Nepochopení mezi reformátory... 25 2.3.3 Švýcarská reformace... 26 2.3.4 Katolická reakce... 26 2.3.5 Současný vývoj... 27 4 Konfesní východiska pro vysluhování večeře Páně v ČCE... 29 4.1 Čtyři praţské artikuly... 29 4.2 Augsburské vyznání... 29 4.3 Šmalkaldské články... 30 4.4 Malý a Velký katechismus... 31 4.5 Bratrská konfese... 32 4.6 Druhá helvetská konfese a Heidelberský katechismus... 33 4.7 Česká konfese... 35 5 Evangelická liturgie... 36 5.1 Biblické základy eucharistické liturgie... 36 5.2 Evangelická liturgie jako vymezení se vůči liturgii katolické... 37 5

5.3 Liturgie reformačních otců... 39 6 Základní stavební kameny českobratrské bohosluţby... 42 6.1 Vývoj bohosluţebných knih evangelických církví v Čechách před vznikem ČCE... 42 6.2 Českobratrská bohosluţba, obecná charakteristika... 43 6.3 Jednotlivé části českobratrské eucharistické bohosluţby... 45 6.3.1 Vstup a vzývání (adorace)... 45 6.3.2 Služba Slova... 46 6.3.3 Přímluvné obecenství... 47 6.3.4 Svátost... 49 Exkurz: Symbol a mystérium v evangelické bohosluţbě podle P. Tillicha... 51 7 Současná evangelická eucharistická liturgie statistické zkoumání... 53 8 Současná agenda v praxi... 55 9 Praktické aspekty vysluhování večeře Páně... 60 9. 1 Frekvence vysluhování... 60 9. 2 Místo eucharistické bohosluţby, prostor a pohyb... 62 9.3 Chléb a víno... 64 9.5 Lidé u stolu Páně... 66 10 Ekumenická hostina... 70 Závěr... 76 Prameny... 80 Literatura... 82 6

Úvod Náboţenský a spirituální rozměr ţivota současného člověka je v současnosti ovlivněn všeobecným poklesem zájmu o institucionální církevní ţivot. To dokazuje propad v počtech pravidelných účastníků bohosluţeb i aktuální výsledky sčítání lidu z roku 2011. Na druhé straně lze pozorovat zvyšující se zájem o individuální duchovní tématiku a přesun zboţnosti do soukromé sféry. Stojí za to klást si teologické otázky o základních formách náboţenského ţivota, o jejich teologickém vývoji, současné praxi a po jejich budoucích osudech. Z široké palety moţných témat spadajících do oblasti křesťanského ţivota jsem zvolila bohosluţbu Českobratrské církve evangelické (ČCE); pozornost zaměřím konkrétně na vysluhování večeře Páně. Úzce vymezený předmět umoţní hlubší ponoření do pramenů, coţ by při širším rozpětí tématu nebylo vzhledem k předpokládanému rozsahu práce moţné. Cílem této práce bude popsat svátost večeře Páně v liturgickém ţivotě evangelické církve a analyzovat ji z hlediska vývoje liturgické teologie. Budu zkoumat otázky jako např.: Jak byla tato liturgická aktivita vnímána v minulosti a dnes? Které faktory toto místo určovaly a určují? Lze stanovit hlavní tendence liturgického dění v ČCE? Je oprávněné pokusit se o předpověď dalšího vývoje v této oblasti? Předpokladem je, ţe existoval vývoj, nejednalo se o neproměnnou skutečnost. Evangelická teologie se opírá o jednou předané Zjevení zaznamenané v Písmu svatém, ale její konkrétní dějinná podoba odvisí od dobové situace. Metody, které pouţiji, lze rozdělit na diachronní a synchronní. Diachronní pohled bude spočívat v rekonstrukci vývoje tohoto liturgického úkonu. Pomocí kontextuální analýzy, rozboru konfesí a jiných oficiálních textů, budu hledat, jak se na večeři Páně nahlíţelo v období reformace a jak se principy v ní zakotvené odráţejí v současné liturgické praxi. Danou problematiku bude třeba zasadit do historického rámce, a proto se budu (vzhledem k rozsahu práce a jejímu hlavnímu zájmu) poměrně široce věnovat dějinám české a evropské reformace, jejím příčinám a důsledkům. 7

Synchronní pohled se zaměří na popis a pochopení dnešní situace. Na základě průzkumu (anketního šetření v jednotlivých sborech) se pokusím kriticky popsat současnou praxi vysluhování večeře Páně a za pomoci zjištěných informací odhadnout její moţný vývoj. Agenda, současná doporučovaná bohosluţebná kniha poslouţí k vytěţení dalších poznatků ohledně dnešního stavu. Aktuální otázky (např. připouštění dětí k večeři Páně, četnost a forma vysluhování nebo otázka matérie ţivlů) ukáţí, s jakými konkrétními problémy se dnes církev v této oblasti potýká. Pro úvahy nad moţností dalšího vývoje přistoupím k analýze ekumenického hnutí a jeho perspektiv: je moţné, pravděpodobné nebo dokonce časově blízké úplné intercommunio mezi všemi křesťanskými denominacemi, které se v současnosti účastní ekumenického dialogu, nebo jde spíše o otázku vzdálené budoucnosti, či dokonce o něco zcela neuskutečnitelného? Rozbor dějinného a teologického materiálu i poznatků z ankety bude v závěru vyuţit k zobecnění v rámci zodpovězení otázky po hlavních faktorech vývoje a trendech, u nichţ se dá předpokládat, ţe sledovanou tematiku budou nadále ovlivňovat. 8

1 Českobratrská církev evangelická, obecná prezentace ČCE patří do rozsáhlé rodiny evangelických církví, vnikla r. 1918 sloučením luterské a reformované tradice. Je početně největší protestantskou denominací v České republice; podle statistiky ČSÚ se k ní v roce 2001 hlásilo 1,2% 1 české populace, podle předběţných výsledků Sčítáni lidu, domů a bytů 2011 se k příslušnosti k ČCE přihlásilo uţ jen 52 000 lidí 2, přesto si druhou pozici obhájila. V současnosti na našem území existuje 258 sborů. Svůj teologicko-duchovní počátek zasazuje do období první (české) reformace. Hlásí se ke třem starokřesťanským symbolům (Apoštolskému, Nicejsko- Konstantinopolskému, Chalcedonskému a Atanášovu, a dále k reformačním konfesím (chronologicky: Augsburská z r. 1530, Bratrská z r. 1535 popř. k jejímu poslednímu vydání upravenému J. A. Komenským z r. 1662, Druhá helvetská vydaná r. 1566 a Česká z r. 1575; kromě toho se přiznává i k symbolu husitské reformace Čtyřem pražským artikulům z r. 1420); konfese si navzájem slouţí 3 a doplňují se, protoţe ačkoli nejsou všechny ve všem zajedno, souhlasí v zásadních věcech, coţ umoţňuje, aby byly v ČCE společně brány jako základní formulace evangelické víry, které však mají spíše poradní hlas, protoţe normativní jsou pouze Písma. 4 Církev se v oblasti nauky a liturgie vyznačuje značnou pestrostí. Kazatel Š. Hájek povaţuje za zázrak Ducha svatého 5, ţe takto rozmanité společenství můţe vůbec fungovat. Pro kalvinisty, luterány, fundamentalisty, konfesionalisty i věřící tíhnoucí ke katolictví je charakteristický v první řadě silný christocentrismus, který se tak stává existencionálním pojítkem 6. Různost je chápána pozitivně, ale nesmí být 1 Český statistický úřad. Obyvatelstvo hlásící se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem [online]. Publikováno 6.8. 2003 [cit. 15. 3. 2011]. Dostupný z WWW:http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03 obyvatelstvo_hlasici_se_k_jednotlivym_cirkvim_a_nabozenskym_spolecnostem. 2 Předběţné výsledky sčítání lidu, domů a bytů 2011 Česká republika a kraje. Obyvatelstvo podle náboženské víry podle krajů [online]. Publikováno 31.1. 2012 [cit. 1.4.2012]. Dostupný z WWW:http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/kapitola/03000-12-n_2012-00. 3 BEBLAVÝ, Ján. Naše konfesie vo vzájomnej službe. In Čtyři vyznání : vyznání Augsburské, Bratrské, Helvetské a České : Se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Připr. Rudolf Říčan et al. Praha : Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1951. Řada A, sv. XV., s. 7. 4 ŘÍČAN, Rudolf. In Tamtéţ, s. 16. 5 HÁJEK, Štěpán In Tamtéţ,s. 29. 6 Tamtéţ. 9

původem rozkolu nebo změny charakteru církve a její proměny v jinou církev. Supervizi nad pastýřskou sluţbou kazatelů vykonávají členové staršovstva. Struktura ČCE je presbyterně-synodní a je rozdělena do tří úrovní, přičemţ kaţdá má své shromáţdění, správní orgány a představitele 7 : základní jednotkou je farní sbor (sborové shromáţdění, staršovstvo, kazatel a kurátor), širší jednotkou je seniorát (celkem 13; konvent, seniorátní výbor, senior a seniorátní kurátor) a nejširší je tzv. povšechný sbor neboli celá církev (synod, synodní rada, synodní senior v současnosti Mgr. Joel Ruml a synodní kurátor v současnosti Lia Valková). Kazatele volí maximálně na 10 let sborové shromáţdění. Kurátora ze svých řad vybírá staršovstvo volené na šest let sborovým shromáţděním. Seniora a seniorátního kurátora volí konvent na dobu maximálně šesti let. Vedení církve sídlí v Husově domě, Jungmannova ul. 9, kde má sídlo i nakladatelství KALICH. Neopomenutelnou institucí je fakulta Evangelické teologie Karlovy univerzity v Praze, která církev při zachování akademické nezávislosti reprezentuje. Za starší generaci profesorů evangelické teologické fakulty lze jmenovat např. P. Filipiho, P. Pokorného, M. Balabána, J. Hellera ( ) nebo Jakuba Trojana. Dnes je na fakultě aktivní generace teologů jako jsou např. děkan J. Halama, J. Mrázek, P. Sláma, P. Hošek a další. ČCE má prostor v rozhlasovém a televizním vysílání a vydává vlastní periodika, např. Český bratr a Bratrstvo, prozatím ale není schopna se ve společnosti výrazněji zviditelnit. Architektonické řešení a vybavení evangelických kostelů a modliteben je většinou reformačně střídmější neţ kostely katolické, bohosluţby neslibují úchvatný estetický záţitek. ČCE nepořádá poutě, kterých by se mohla zúčastnit veřejnost, její církevní rok je prost velkolepých slavností a průvodů, o Velikonocích a Vánocích dávají lidé, kteří běţně do kostela nechodí, přednost katolickým bohosluţbám. I z tohoto důvodu je základní povědomí o existenci ČCE poměrně nízké. Z pohledu nezasvěceného jde o jednu z těch církví, které nejsou katolické. 7 Uvedeno v závorkách. 10

Exkurz: Historické pozadí vzniku ČCE (od r. 1344 do současnosti) Úvod ČCE se řadí do rodiny církví vzniklých z reformace, a proto lze říci, ţe má za sebou bohatou historii. Její kořeny sahají aţ do dob husitského hnutí. Cesta ke sloučení r. 1918 byla dlouhá a komplikovaná, a proto, aby pojednání v nadcházejících kapitolách nepostrádalo jasnost a konzistentnost, je třeba se zaměřit na dějiny české a evropské reformace, které jsou neodmyslitelnou součástí tradice ČCE a poslouţily jako její dogmatická a liturgická základna. 1 Stav církve v českých zemí za Karla IV: utváření podmínek pro husitství R. 1344 král Karel IV. ve spolupráci s papeţem Klementem VI., povýšil praţské biskupství na arcibiskupství, čímţ zajistil církvi na našem území autonomii v oblasti správy, práva a spirituality. Do čela arcibiskupství byl postaven Arnošt z Pardubic. Svou podporu církvi král vyjadřoval také zakládáním nových klášterů a kostelů. Ve snaze vytvořit z Prahy poutní centrum, zajistil převoz ostatků svatých z různých koutů světa. R. 1348 zaloţil v Praze univerzitu s bohosloveckou fakultou. Arnošt z Pardubic pokračoval ve snahách svého předchůdce Jana IV. z Draţic uvolnit církev z moci světských vrchností. Zároveň trval na tom, ţe duchovní nesmějí vykonávat světské úřady, aby se mohli plně soustředit na duchovenskou sluţbu. Církvi se tehdy dařilo dobře, měla podporu hlavy státu a značný majetek uloţený především v půdě. Církevní hodnosti se zdály být lukrativní záleţitostí slibující dobré finančním zázemí. Rozmáhalo se tzv. mnohoobročnictví, kdy několik úřadů spadalo do rukou jediné osoby, která však, ačkoli za ně pobírala plat, nemohla zastávat všechny s nimi spojené povinnosti, a proto za sebe dosazovala placené zástupce. Nemalým zdrojem příjmů byla i nová papeţská politika obsazování volných úřadů rozšířená především za pontifikátu Jana XXII. Byly vydávány tzv. expektance, kdy se uchazeč 11

zapisoval k vykonávání zatím obsazeného úřadu, za nějţ předem zaplatil zálohu. Papeţ bez řádné volby dosazovat biskupy a opaty klášterů, za coţ jmenovaní papeţské komoře platili. Pokud byl papeţskou milostí obsazen niţší úřad, jmenovaný byl povinen v prvním roce sluţby platit tzv. annáty, coţ byla polovina důchodu, která k úřadu náleţela. Mravní a duchovní úpadek církve se odrazil také na náboţenském ţivotě laiků. Karel IV., který avignonské papeţství podporoval, si byl vědom, ţe nastalá situace začíná být neudrţitelná. Do návrhu českého zákoníku (později pojmenovaného Majestas Carolina) zakomponoval zákaz darování či odkázání majetku na církevní účely bez předchozího královského souhlasu a na koncilu v Mohuči v r. 1352 vystoupil s kritikou mravního stavu duchovenstva. Arcibiskup Arnošt z Pardubic r. 1349 ohlásil nový církevní zákoník Statuta Arnosti, Dodrţování stanov měly zajistit časté biskupské visitace a nově vzniklý úřad correctores cleri vykonávající supervizi nad duchovenstvem; trestem za přestoupení byla penalizace, vězení nebo zbavení úřadu. 8 K mravní obrodě lidu byl Karlem IV. povolán do země kazatel Konrád Waldhauser (1320-1369), který kázal převáţně německému měšťanstvu, ale získal si posluchače i v řadách Čechů. Kazatel kritizoval tehdejší stav ţebravých řádů. Brzy se dostal s řeholníky do ostrého konfliktu a byl označen za kacíře; před soudním procesem zemřel. Výraznou osobností tohoto období byl také kněz, asketa a kazatel Jan Milíč z Kroměříţe (1320-1374), který se orientoval na nápravu nejchudších vrstev společnosti. V rámci obnovy duchovního ţivota vyzýval k co nejčastějšímu přijímání eucharistie, coţ však v době po IV. lateránském koncilu, kdy mnozí přistupovali k přijímání jedinkrát za rok a jiní ještě méně, znělo příliš novátorsky. R. 1373 byl u papeţského dvora obţalován z hlásání bludné nauky; ortel si nevyslechl, protoţe před ukončením procesu zemřel. Na závěr krátkého výčtu buřičů z počátků české reformace nelze neuvést autora duchovních traktátů Tomáše ze Štítného (1333-1401), který podněcoval očistu církve účinně a přesto dostatečně umírněně, aby se nedostal do sporu s církevními úřady a českého teologa Matěje z Janova (1350-1393), jenţ se zasazoval o zredukování kultu svatých, uctívání ostatků a obrazů ve prospěch očisty víry zaloţené na Písmu svatém a častém přijímání eucharistie. R. 1388 synodní shromáţdění nařídilo 8 KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 1. Praha : ZVON, 1991, s. 205 (dále citováno jako Přehled 1); viz také FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha : ZVON, 1995, s. 182 183 (dále citováno jako Malé církevní dějiny). 12

udílet eucharistii laikům nejvýše jedenkrát měsíčně a kazatel byl přinucen své názory veřejně odvolat. 9 2 Husovo vystoupení Za vlády Václava IV. se český stát ocitl v údobí úpadku. Od r. 1378 se církev musela potýkat s důsledky schizmatu, kdy v čele církve stáli současně dva papeţové. Do řešení se pustil i praţský arcibiskup Jan z Jenštejna hájením legitimity pontifikátu Urbana IV. Arcibiskup byl přesvědčen, ţe pouze zásah z nebes pomůţe opětovnému sjednocení církve, a proto posiloval mariánský a eucharistický kult. R. 1391 povolil laikům denně chodit k přijímání. Během boje za svobodu církve se dostal do konfliktu se světskou mocí, který završila ţaloba na Václava IV. a sloţení funkce. Spory o beneficia a vybírání papeţských desátků dosáhly vrcholu za pontifikátu papeţe Bonifáce IX. (1389-1404). Krize církve byla stále markantnější a důrazná reforma se stala nevyhnutelnou. 10 Střediskem reformačních tendencí byla Betlémská kaple zaloţená r. 1391 pro česká kázání. V r. 1402 se ke správcovství dostal kněz Jan z Husince (1370-1415), profesor Karlovy univerzity, jenţ se stal hnacím motorem českého reformního hnutí. Jan Hus byl stoupencem učení anglického filosofa a teologa Jana Viklefa hlásajícího nutnost očištění křesťanské víry od všeho nebiblického; některé body jeho nauky přinesly do Čech váţnou kontroverzi a Janu Husovi nakonec, aniţ by přejímal celou Viklefovu nauku, vyslouţily obvinění z hereze. R. 1412 Hus veřejně vystoupil proti církevní korupci a prodávání odpustků poté, co papeţ vyhlásil kříţovou výpravu proti králi Ladislavu Neapolskému a slíbil udělit plnomocné odpustky všem, kteří se taţení aktivně zúčastní nebo na něj přispějí. Tím se dostal do přímého střetu s římskou kurií a byl papeţem Janem XXIII. exkomunikován. 9 Přehled 1, s. 206 209. 10 Přehled 1, s. 219 230. 13

Zároveň byl odsouzen některými svými kolegy z teologické fakulty z šíření viklefismu. Odešel do exilu, kde se dále věnoval kazatelské a spisovatelské činnosti. 11 Nejproblematičtější se zdála být jeho nauka o církvi, kterou podrobně předloţil ve stejnojmenném spise. Podle Husa je svatá katolická (všeobecná) církev neviditelná. Skutečné corpus Christi corporis tvoří lidé, které Bůh předem vyvolil ke spáse, tzn. skupina všech predestinovaných v nebi, na zemi a v očistci 12 ; základním spojovacím článkem mezi členy církve je predestinující Kristova milost. Bez Boţího zjevení si však nikdo nemůţe být zcela jistý, zda patří do skupiny vyvolených nebo zavrţených (praesciti); křesťané obou skupin jsou tedy členy církve bojující, ale jen vyvolení jsou z církve, zavrţení se sice účastní církevního a svátostného ţivota, ale skutečnou církev netvoří, protoţe co je hříšné, nemůţe být údem těla Kristova. 13 Institucionalizovanou církev tvořenou kolegiem biskupů a papeţem v čele podřizoval neviditelné církvi a umenšoval autoritu Říma tvrzením, ţe ţádná partikulární církev nemůţe být povaţována za všeobecnou, přesto však uznával výsadní postavení římské církve mezi ostatními. 14 Církev stojí na Kristu, nikoli na Petrovi; papeţ a biskupové nemají nutně moc ze svěcení, jejich autorita odvisí od jejich mravních kvalit a míře poslušnosti evangeliu. Papeţ není neomylný; můţe se ve věcech víry mýlit a dokonce můţe být heretikem. Moc klíčů propůjčuje deklarativní moc; duchovnímu nenáleţí moc udělovat absoluci, pouze ji vyhlašuje. 15 Papeţ, jako zástupce Krista, který vţdy a za všech okolností hlásal pokoj, lásku a odpuštění, nemá právo vyhlašovat kříţové výpravy, ani vyhlásit nad heretikem trest smrti 16, kostnický koncil měl na věc opačný názor. R. 1414 se rozhodl veřejně se hájit na sněmu v Kostnici, kde však 6. července 1415 zemřel na hranici. V českém národě se proti rozhodnutí koncilu vzmohla vlna odporu, Hus byl záhy oslavován jako mučedník. Z teologické fakulty byli králem jiţ r. 1413 vypovězeni Husovy odpůrci Stanislav a Petr ze Znojma, Štěpán z Pálče a Jan 11 Přehled 1, s. 245 264. 12 HUSS, Jan. The Church. The Online Library of Liberty [online]. [Cit. 1.3.2012]. Dostupný z WWW: http://oll.libertyfund.org/?option=com_staticxt&staticfile=show.php%3ftitle=1995&chapter=130 109&layout=html&Itemid=27, s. 26 28. 13 Tamtéţ, s. 32 37. 14 Tamtéţ, s. 53 58. 15 Tamtéţ, s. 62 82. 16 Tamtéţ, s. 90 118. 14

Eliášův, převahu tak získali jeho stoupenci, a proto se koncil r. 1416 rozhodl činnost fakulty zastavit. 3 Husitství první evropská reformace Začal boj za svobodu kázání slova Boţího, laický kalich a konec světského panování církve. Král i koncil se snaţili proti husitské revoluci zakročit, ale její postup byl nezadrţitelný. Husitské hnutí mělo sílu, ale pozbývalo jednotu. Kolem teologické fakulty vznikla strana praţská s radikální sloţkou reprezentovanou stoupenci M. Jakoubka ze Stříbra a konzervativnější stranou sestávající z přívrţenců M. Jana z Příbrami. V Praze téţ působil kněz Jan Ţelivský, který si kázáním o sociální nespravedlnosti získal níţe postavené vrstvy společnosti a vyzýval k tvrdému zásahu proti rozmařilosti kléru. V jiţních Čechách vznikla valdenstvím ovlivněná a eschatologicky zaměřená skupina, která v počátku své existence odmítala jakékoli násilí ve jménu Krista, ovšem brzy se přetvořila v militantní skupinu s vlastním vojskem. Nejvýznačnějším vojevůdcem byl Jan Ţiţka z Trocnova, později nahrazený Prokopem Holým. Táborité vyznávali jako jediné pravidlo Písmo svaté a odmítali vše, co v něm nenalezlo opory, např. očistec, modlitby a mše za zemřelé, ze svátostí podrţeli pouze křest a eucharistii, zrušili svátky mimo neděle a posty, uctívání svatých, ostatků a obrazů, zavrhli primát papeţe i apoštolskou posloupnost. Změnil se ráz bohosluţby: pouţívali prostý šat namísto zdobných ornátů, hlavní náplní shromáţdění byl zpěv, četba a výklad Písma, mešní obřad byl zredukován na konsekrační slova, modlitbu Páně a přijímání pod obojí způsobou. Pojítkem rozdílných proudů se staly Čtyři pražské artikuly z r. 1420 (přijímání pod obojí, trestání smrtelných hříchů, svobodné hlásání Boţího slova, konec světské moci církve) a odboj proti katolicismu. Husitsko-katolické střety drancovaly zemi a jediným východiskem se zdál být koncil svolaný r. 1431 do Basileje, avšak závěr jednání byl pro husity neuspokojivý - ze čtyř bodů artikulí dosáhli pouze uznání kalichu dospělým, kteří o něj poţádají, takţe kompaktáta z r. 1433 smír nepřinesla. Války znamenaly pro českou zemi ekonomický, hospodářský i politický úpadek, církev se ocitla na hranici bídy. Touha dojít mírového 15

řešení vedla aţ k bratrovraţedné bitvě mezi radikálními husity na jedné straně a umírněnými, kteří byli nakloněni spolupráci s římskou církví, na straně druhé. Ke střetu došlo u Lipan r. 1434, zvítězili umírnění. V jednání s císařem Zikmundem bylo domluveno, ţe nově jmenovaný arcibiskup bude pod obojí a jemu budou podřízeni všichni biskupové v zemi, r. 1435 se jím stal M. Jan Rokycana. Následující desetiletí byla poznamenána bojem o kompaktáta, která r. 1462 přes naléhání krále Jiřího z Poděbrad papeţ Pius II. zrušil s odůvodněním, ţe vnášejí bludy do nauky o eucharistii (hrozilo, ţe poţadavek přijímání pod obojí bude mylně vykládán ve smyslu, ţe v chlebě přijímaném samostatně není přijímán celý Kristus). Odcizení mezi husity a římskou kurií bylo stále markantnější, přesto se husité nechtěli kalichu vzdát. Byli přesvědčeni, ţe jeho odpíráním se církev otáčí zády ke Kristovu příkazu: pijte z něho všichni, čímţ staví svou autoritu nad Boţí zákon. R. 1466 papeţ Pavel II. sesadil husitského krále Jiřího z trůnu. R. 1485 byla uzavřena Kutnohorská smlouva, mírová dohoda mezi katolíky a utrakvisty, garantující dodrţování kompaktát po dobu jednatřiceti let. Husité přinesli na politickou i náboţenskou scénu mnoho zmatků, avšak díky jejich vystoupení došel náboţenský ţivot lidu i kléru v 15. století změny, jeţ se reflektuje v nově objevené lásce a věrnosti k Písmu, ve svěcení neděle i svátků, pravidelné modlitbě, postech a poutích. Mravy kněţí pod jednou i podobojí nabyly čistoty a váţnosti. Bohosluţby byly na obou stranách podřízeny jednomu mešnímu obřadu, během církevního roku se slavily stejné svátky mariánské, svátky zemských patronů a světců. Během bohosluţby církve podobojí bylo podáváno Tělo i Krev Páně, existovaly modlitby v českém jazyce a v církevním kalendáři byly zaznamenány svátky M. Jana Husa a M. Jeronýma Praţského. Z radikálních husitských kruhů se r. 1457 zrodila také Jednota bratrská, jejíţ členové pod vlivem Petra Chelčického a Jana Rokycany usilovali o vytvoření skutečně křesťanského sboru po vzoru apoštolské církve. Usadili se v obci Kunvald u Ţamberka, kde vedli uzavřený ţivot vyznačující se přísnou kázní, pokorou a snahou o docílení vysokých náboţenských a mravních standardů. 17 17 Přehled 1, s. 267 325. 16

4 Evropská reformace a její vliv na české prostředí V 16. století našla česká reformace spojence v reformaci evropské, která však také nebyla ani na počátku jednotným hnutím. Jiţ v 1. polovině 16. století docházelo ke štěpení a disidentství (novokřtěnci); dokonce i dvě nejsilnější větve, německá zastoupená osobnostmi jako byli Martin Luther a Filip Melanchthon a švýcarská ovlivněná Ulrichem Zwinglim a Janem Kalvínem se od počátku lišily. Z představitelů německé reformace nejvíce ovlivňoval českou scénu augustiniánský mnich Martin Luther (1483-1546), zastánce učení M. Jana Husa, který hlásal spasení pouhou vírou. Luther nabádal české utrakvisty k zaloţení vlastní zemské církve nezávislé na římské kurii; tato myšlenka se zalíbila radikálnějším členům utrakvistů. Král Ferdinand Habsburský (1526-1564) vznik národní evangelické církve neschválil. Luther navázal spolupráci i s Jednotou bratrskou, která však spíše neţ k luterství tíhla k učení a církevní organizaci švýcarské reformace. V letech 1545 1563 zasedal Tridentský koncil svolaný papeţem Pavlem III. Účastnilo se jej 255 biskupů, kteří se zabývali řešením otázky protestantství a katolické reformace; výsledkem sněmu bylo 16 dogmatických dekretů; o otázce eucharistie se jednalo na 13., 21. a 22. zasedání sněmu, byly odsouhlaseny dokumenty O svaté eucharistii (11. října 1551), O přijímání pod obojí způsobou a o příjímání dětí (14. června 1562), O mši svaté (9. září 1562). R. 1556 začali v Praze působit jezuité, kteří skrze vzdělání a kázání měli lidem pomoci k návratu ke katolické víře. R. 1564 papeţ Pius IV. povolil podávání kalicha, coţ slibovalo uklidnění situace, avšak utrakvisté nepovaţovali ústupek za uspokojivý, protoţe stále nebyla vyřešena ani otázka ordinace utrakvistických kněţí ani úprava směrnic pro kněţský celibát. Od r. 1567 arcibiskup Antonín Prus kvůli nedodrţování smluvených podmínek (nutnost zpovědi a zákaz podávání nemluvňatům) odmítal utrakvisty světit. 17

5 Bílá hora jako zásadní mezník Protestantismus byl v Čechách na postupu, ale chyběla mu právní opora; v kompaktátech byla ustanovena pouze ochrana staroutrakvistů. Čeští protestanté poţádali císaře Maxmiliána II. o jejich zrušení. R. 1575 byla na zemském sněmu císaři představena Česká konfese, společný vyznavačský program českých evangelíků, sepsaná na základě luterské Augsburské konfese z r. 1530. Císař Maxmilián si byl vědom hrozby exkomunikace v případě, ţe by vydal písemný majestát garantující protestantům náboţenské svobody, avšak ústně přislíbil jejich dodrţování. Nekatolíci, představující v Čechách většinu, získali právní zakotvení za vlády císaře Rudolfa II, který r. 1609 vydal Majestát za svobodou náboženskou dovolující svobodně a veřejně vyznávat Českou konfesi, avšak náboţenské sváry neustávaly. Po nezdařeném povstání proti katolickému císaři Ferdinandu II. r. 1618 utrpěli čeští evangeličtí stavové poráţku v bitvě na Bílé hoře r. 1620. Veškeré náboţenské svobody padly a nastala vlna rekatolizace. Exulanti (mezi nimi i poslední biskup Jednoty bratrské J. A. Komenský) nejčastěji nacházeli útočiště v Polsku, Německu a na Slovensku. Nejvýznamnější z emigrantských osad je Ochranov, kde byla r. 1749 zaloţena Obnovená Jednota bratrská. 18 6 Nabytí občanských práv pro evangelíky R. 1781 vydal císař Josef II. Toleranční patent zajišťující náboţenské svobody evangelickým konfesím, augsburské a helvetské. Patent nezajišťoval rovnoprávnost, ale přiznával evangelíkům práva katolíků, např. moţnost dosáhnout vysokých hodností ve vojsku, věnovat se jakémukoli povolání, dávat děti na studia, vlastnit pozemky apod. Bylo zajištěno právo na konání soukromých bohosluţeb, stavění kostelů 19, jmenování kazatelů a učitelů a zakládání náboţenských obcí. Církve augsburského a helvetského vyznání nebyly sloučené, ale existovaly vedle sebe; byly spravovány jednotnou 18 Přehled 1, s. 1 70.. 19 Tzv. toleranční kostely musely být stavěny na okraji obce, nesměly mít věţe, zvony ani vchod z ulice. Dodnes se dochoval např. toleranční kostel ve Velké Lhotě u Valašského Meziříčí z r. 1783. 18

evangelickou konzistoří se sídlem ve Vídni, bohoslovci studovali na stejných školách. 20 Plného státního zrovnoprávnění s římskými katolíky evangelíci získali r. 1861 Protestantským patentem císaře Františka Josefa I., který změnil postavení evangelíků ţijících na území Rakouské monarchie. 21 7 Vznik ČCE a vývoj ve 20. století Po pádu Rakouska Uherska a vzniku Československé republiky r. 1918 věřící všech vyznání získali plnou náboţenskou svobodu. Konečně se otevřela moţnost spojit evangelíky luterského a helvetského směru v jedinou církev vázanou na domácí reformační tradice, k čemuţ došlo na Generálním sněmu českých evangelíků 17. - 18. prosince r. 1918 v Praze. Sjednocená církev dostala jméno Českobratrská církev evangelická, jejím symbolem se stal kalich poloţený na Bibli (znaky husitské a bratrské tradice). Sjednocení církve probíhalo v období velkých společenských změn, v novém státě byly přítomny protirakouské a protiřímské tendence, coţ českobratrské církvi přineslo prospěch ve formě nově příchozích členů, kteří se rozhodli opustit katolické vyznání. Teologické sjednocení bylo ulehčeno tím, ţe se obě konfese hlásily k domácí reformaci a zásluhou liberálně zaloţených teologů, kteří se postavili do čela sjednocujících snah; přesto však církev stála před nelehkým úkolem, najít svou konfesní identitu vycházející ze dvou odlišných proudů evropské reformace s navázáním na domácí tradice a neustrnout při tom na pouhém vyhranění se vůči katolické církvi, coţ předpokládalo hluboké studium Písma svatého a dějin reformace. Projekt tak význačný jako je sloučení různých konfesí v jedinou církev nemohl probíhat zcela bez potíţí, ty však nebyly nepřekonatelné. 22 Téhoţ roku byla zaloţena i svépomocná podpůrná organizace Jeronýmova jednota, vzdělání evangelíků (ţen i muţů, kazatelů i laiků) zajišťovala od r. 1919 Evangelická bohoslovecká fakulta. 20 Církev v proměnách času 1918-1968. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické, Praha 1969, s. 9. 21 Pro Uhersko byl vydán jiţ r. 1859. 22 OTTER, Jiří VESELÝ, Josef: První sjednocená církev v srdci Evropy. Českobratrská církev evangelická. Praha 1992, s. 52. 19

Dvacet let od sloučení postihla stát katastrofa v podobě okupace a církev se ocitla v existencionální krizi, nastalo období nejistoty. R. 1939 začala druhá světová válka, nacistická nadvláda tvrdě potírala nebo zneuţívala (např. svatováclavskou tradici) náboţenství. Faráři a věřící, kteří se podíleli na nepřátelském odboji, byli pronásledováni a podrobovány tvrdým trestům. Církev pokračovala ve své činnosti tajně, vzdělávala prozatímní diakony, kteří po skončení války mohli uzavřít studium a vstoupit do sluţby. S nástupem komunismu r. 1948 církve zůstávaly v poddanském postavení. R. 1949 byl vydán zákon o hospodářském zabezpečení církví státem, materiální zabezpečení a platy duchovních byly zcela v reţii vedení státu. Totalitní útlak vzbuzoval stále větší touhu po svobodě; docházelo k demonstracím a masovým shromáţděním, byly zakládány občanské iniciativy za dodrţování lidských práv a svobod (např. Charta 77, mezi jejímiţ prvními signatáři bylo 19 farářů a řada laiků ČCE). 17. listopadu r. 1989 byla komunistická vláda svrţena a nastolena demokracie přinášející plnou náboţenskou svobodu, byl zrušen státní dozor nad církvemi, diskriminovaní duchovní byli rehabilitováni, evangelická, katolická a husitská fakulta se staly právoplatnou součástí Karlovy univerzity, rozhlas a televize začaly vysílat nedělní bohosluţby, duchovní promluvy a zprávy z církví. R. 1988 byla vytištěna nová Agenda ČCE a nové směrnice pro náboţenskou výchovu a rozvinula se sluţba Diakonie. 20

2 Protestantské pojetí večeře Páně, svátosti a kázání Dříve neţ přistoupím k popisu protestantského pojení slavení večeře Páně, je třeba nastínit obecné základy této svátosti, z kterých vychází většina dnešních církví. 2.1 Původ slavení večeře Páně Večeře Páně je v dle příslušné křesťanské tradice různě označována, (např. eucharistie, svátost oltářní, communio, lámání chleba, svaté přijímání, stůl Páně). Jejím předobrazem ve Starém zákoně je svátek pesach, ţidovské velikonoce, kdy se připomíná vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Hospodin tehdy vybil v egyptské zemi všechno prvorozené, jen Ţidy, jejichţ domy byly označeny krví obětovaného beránka, nechal naţivu. Po této poslední ráně Egypťané konečně umoţnili Izraelcům odchod ze země (Ex 12). Podle staré křesťanské tradice je Jeţíš obětním beránkem, který se vydává za hříchy všech, aby zachránil svůj lid od věčné smrti (Jan 1, 29). V okruhu ţidovských velikonoc se udála i Jeţíšova poslední večeře s učedníky. Dodnes není zcela jasné, zda byla hostinou pesachové slavnosti (jak naznačují synoptická evangelia) nebo společnou večeří v předvečer ţidovských velikonoc (jak líčí Jan); zastánce v řadách badatelů a teologů mají obě teorie, avšak pro slavení eucharistie přesné určení dne poslední večeře Páně není rozhodující, protoţe příkaz toto čiňte na mou památku (Lk 22, 19; 1 K 11, 24-25) se vztahuje pouze k ritu chleba a vína, který byl součástí jak ţidovské večeře, tak pesachové hostiny. 23 Poslední večeře Jeţíše Krista s učedníky je historickou událostí s obrovským eschatologickým přesahem; vtělený Kristus naposledy láme chléb a pije víno ve společnosti blízkých s vědomím, ţe další kalich bude pít aţ v Boţím království (Mk 14, 25), kde se opět shledá s těmi, kteří věří v Jeho moc a přísliby a následují Jeho příkaz k anamnézi. 23 KUNETKA, František. Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc : Univerzita Palackého, 2004, s. 127. 21

2.2 Základy protestantského pohledu Protestantismus je hluboce zakotven v principu sola Scriptura. Písmo, které svědčí o narození, ţivotě, smrti a vzkříšení Jeţíše Krista je fundamentální pro nauku církve, liturgickou praxi, je vzorem pro ţivot církevního společenství. Čte se a vykládá při pravidelných setkáních sboru, biblických a modlitebních hodinách, v nedělní škole, v přípravce na křest, konfirmačních cvičeních, při bohosluţebných shromáţděních. Je úkolem kazatele a katechetů aktualizovat biblickou zvěst tak, aby se mohla aplikovat na ţivot sboru a kaţdého jednotlivce. Kázání má v evangelické bohosluţbě nezastupitelnou, ústřední roli. Zatímco svátosti se vysluhují jednou za čas, bez kázání se bohosluţebné shromáţdění neobejde. Boţí slovo je prostředkem spásy a má svátostný charakter 24 ; v něm se Bůh sklání k věřícím. Centrálním svědectvím kázání je evangelium, radostná zvěst o Jeţíši Kristu, omilostnění a spáse člověka a výzva k Jeho následování. Přestoţe v něm často zaznívají tvrdá slova o lidské malosti, hříšnosti a nehodnosti, hlavní poselství zůstává nanejvýš pozitivní ukázat, co Bůh z lásky pro lidstvo udělal a dělá. Kázání je výsledkem spolupráce boţské a lidské, stejně jako samotné Písmo svaté, kdy skrze ústa proroků a pera svatopisců hovořil Duch svatý; skrze člověka (kazatele, katechetu, bratrů a sester ve sboru) se Bůh obrací k posluchačům a otevírá jejich srdce. 25 Svátosti jsou v protestantském prostředí s Boţím slovem úzce spojeny, s pouţitím termínu Augustina z Hippo je lze povaţovat za verbum visibile - viditelná slova, která nejsou nadřazeny hlásání Slova, jsou jeho efektivním vyjádřením vztahujícím se k věřícímu jako k jednotlivci. Prostředky spásy jsou ze svátosti získány skrze víru; kdo přijímá svátosti bez víry, nečerpá z nich uţitek, ale přináší na sebe zatracení. To však neznamená, ţe svátost je jakkoli podmíněna subjektivní vírou 24 KUNETKA, František. Úvod do liturgie svátostí. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství 2001, s. 100. 25 FORELL, George W. The Protestant Faith. 2. vydání. Englewood Cliffs (N.J.) : PRENTICE-HALL, INC., 1961, s. 222 238. 22

přijímajícího; její účinky jsou platné, protoţe je zaštiťuje Bůh, v něhoţ však a v jehoţ mocné přísliby musí přijímající věřit, aby si mohl svátostné uţitky přivlastnit. Protestantismus (aţ na výjimky) uznává pouze dvě svátosti 26 : křest, který se udílí jedenkrát za ţivot (na základě Kristova ustanovení v Mt 28, 19-20) a večeři Páně určenou k častějšímu opakování (Mt 26, 26-29). Při obou svátostných rituálech se vyuţívá obyčejných hmotných prvků (křest voda, večeře Páně chléb a víno), které ukazují daleko nad sebe, viditelné věci odkazují k neviditelným skutečnostem. Manţelství, pokání a ordinace sluţebníků církve uznává a chová je v patřičné úctě, ovšem nepřisuzuje jim svátostný charakter stejně jako biřmování nebo pomazání nemocných. 2.3 Liturgické základy vysluhování večeře Páně v ČCE Vzhledem k tomu, ţe univerzálně přijímané učení o večeři Páně neexistuje, hovořit o protestantské perspektivě je sloţitějším úkolem, neţ se na první pohled můţe zdát. Pro účely práce zájem spočine pouze na tradicích směrodatných pro ČCE, avšak úkol stále zůstává komplikovaný; dříve jasně vytyčená hranice mezi luterskou a reformovanou tradicí se po spojení obou proudů začala vytrácet. 27 Protestantské pojetí večeře Páně se rodilo v reakci na nauku o transsubstanciaci a zcela konkrétní bohosluţebnou praxi předreformační církve; je ale důleţité zdůraznit, ţe protestantské chápání večeře Páně se nevyčerpává pouhou negací katolické nauky; v mnohém ohledu naopak přejně navazuje na její prvky a dále je rozvíjí. 28 Reformátoři se vyhranili proti tomu, co bylo v tehdejší církvi z jejich hlediska mylné, nebiblické a dodatkové, a na dobrém, původním křesťanském stavěli. 26 Např. kvakeři nebo Armáda spásy nepovaţují svátosti za nutné ke spáse, a proto je nevysluhují. A církev Československá husitská, která stoji na pomezí mezi protestantismem a katolickou tradicí zase uznává svátostí sedm. 27 KOLÁŘ, Ondřej. Eucharistie - reformační perspektiva : přednáška na semináři Eucharistie svátost jednoty (28. 5. 2005) [online]. Poslední změna: 6. 6 2005 [cit. 13. 3. 2011]. Dostupný z WWW: http://www.coena.cz/svatosti/eucharistie/reformacni_perspektiva/. 28 Tamtéţ. 23

2.3.1 Lutherovo pojetí večeře Páně Luther ve svém spisu Preludium o babylonském zajetí církve z r. 1520 vytyčuje tři sporné záleţitosti, které dle jeho názoru církev vzala za špatný konec: odejmutí kalicha laikům 29 ; mše chápaná jako oběť a zásluţný skutek; učení o transsubstanciaci. Ačkoli Luther uvádí otázku laického kalicha na prvním místě, nepředstavuje pro něj problém prvořadé důleţitosti. Sám se v prvních letech nezříkal učení o konkomitanci, čili ţe celý Kristus je přítomen v kaţdém z proměněných elementů (totus sub una); do boje o kalich pro laiky se pustil proto, ţe podle něj jeho odjímání věřícím odporuje přání Jeţíše Krista. Kritika obětního charakteru mše, kdy církev ve své bohosluţebné praxi jakoby rozpojila Kristovu oběť a oběť mešní na dva samostatné (ačkoli doplňující se akty), a tím zpochybnila dokonalost a postačitelnost Kristova spásonosného díla, byla nejkomplikovanější a Lutherovi leţela nejvíce na srdci; myšlenka neustále se opakující oběti pro něj byla neakceptovatelná 30. Kristova oběť byla výsostně dokonalá, jedinečná, nová, lidskému rozumu nepochopitelná, radikálně odlišná od obětí, které známe ze Starého zákona (popř. pohanských kultů). Bůh se na kříţi stal zároveň obětujícím i obětovaným; reformační otcové odsoudili myšlenku, ţe by eucharistie měla být lidským opakováním nebo jakýmkoli doplněním Kristovy oběti, která jediná lidem přinesla spásu a omilostnění, a k níţ člověk sám nemůţe nic přidat (sola gratia) a učila, ţe eucharistie můţe být jako oběť chápána jen ve smyslu oběti chval, díků a služby lásky bliţnímu 31. Mše nemá zásluţný charakter, není pokusem si u Boha vyprosit milost, je pouhou vděčnou odpovědí za dar spásy, který uţ nám byl Bohem dán. 29 Je vhodné připomenout, ţe katolická církev nikdy nevyhlásila přijímání pod jednou způsobou za závazné. Jde spíše o církevní zvyklost, která byla posílena v reakci na reformaci a tak se stala symbolem konfesní příslušnosti. Od dob II. vatikánského koncilu se přijímání pod obojí praktikuje (např. pontifikální mše, první svaté přijímání, Zelený čtvrtek) a Všeobecný úvod k Římskému misálu dokonce povaţuje přijímání z kalicha za vhodné a podává jasné instrukce, jak eucharistii pod obojí způsobou vysluhovat 29. Dogmaticky závaznou je nauka o konkomitanci, která učí, ţe Kristus je cele přítomen v kaţdém eucharistickém ţivlu. 30 FILIPI, Pavel. Hostina chudých : kapitoly o Večeři Páně. Praha : Kalich, 1991, s. 75 (dále citováno jako Hostina chudých). 31 Tamtéţ, s. 92. 24

Luther učil o Kristově tělesné přítomnosti ve večeři Páně, ale neinterpretoval ji v pojmech katolické nauky o transsubstanciaci, podle které se při svátostném aktu mění podstata eucharistických elementů v Tělo a Krev Páně, přičemţ však akcidenty zůstávají beze změny. Podle Luthera Kristus při vysluhování svátosti sestupuje do eucharistických ţivlů, ale nezapříčiňuje tím jejich substanciální změnu; konkrétní realita stvořeného světa se nemění ani není zrušena, takţe chléb zůstává chlebem, víno vínem. Kristus se se ţivly spojuje tak úzce, ţe můţeme hovořit o sakramentální jednotě, kdy se hmotné ţivly stávají nositeli svátostné milosti; pouţívá se termínu konsubstanciace. Luther nabyl přesvědčení, ţe Kristus je ve svátosti přítomen cele se svým boţstvím i lidstvím a jeho vzkříšené a oslavené tělo má podíl na Kristově boţské všudypřítomnosti (ubiquitas). Díky objektivnímu charakteru svátosti přijímají Krista i nevěřící (ovšem ke svému odsouzení). Z katolické nauky o transsubstanciaci podstatné přeměně ţivlů v Tělo a Krev Páně vyplývá, ţe Kristus je v ţivlech přítomen i po skončení svátostného přijímání, a proto je moţné je vystavovat k adoraci. V protestantské tradici je Kristus ve svátosti přítomen pouze při přijímání (in usu, nikoli extra usum), coţ následnou adoraci vylučuje, šlo by spíše o idolatrii. 2.3.2 Nepochopení mezi reformátory Reformační otcové byli postaveni před těţký úkol: promyslet, jak je Kristův spásný čin ve vysluhování svátosti aktualizován a jakým způsobem se Kristova smrt a vzkříšení týká kaţdého jednotlivce, který přichází k přijetí večeře Páně. Úvahy na toto téma přinesly nepochopení a rozepře nejen mezi reformátory a Římem, ale také štěpení na protestantské straně. Například v otázkách přijímání bezboţných a přijímání Kristova (všudypřítomného) těla se Luther zásadně neshodl s Ulrichem Zwinglim ani s Kalvínem, coţ nakonec přispělo k rozchodu luterské a reformované tradice na disputaci v Marburgu v r. 1529, po kterém však dále probíhaly pokusy o smír; Wittenberská konkordie (1536), První helvetská konfese (1536), Confessio Augustana Variata (1540). 32 32 Hostina chudých, s. 81, viz také Malé církevní dějiny, s. 199. 25

2.3.3 Švýcarská reformace Extrémní eucharistickou nauku kázal Ulrich Zwingli, pro něhoţ byla večeře Páně pouze díkůvzdáním za Kristův spásonosný čin a vzpomínka na něj (nuda commemoratio); Kristus není subjektem svátosti (tím je církev; vyjadřující svou příslušnost ke Kristu) a jeho přítomnost ve svátosti je dána vírou komunikantů, přičemţ tělesná přítomnost není moţná, protoţe Kristovo lidství má do paruzie své místo po Boţí pravici a přisuzovat mu všudypřítomnost znamená přičítat tělu vlastnosti s ním neslučitelné, a tím oslabovat opravdovost Kristova člověčenství (navíc uvaţoval v rámci dualistické polarity duch vs. hmota a bylo pro něj nemyslitelné a uráţlivé vůči Kristu snaţit se jej vtěsnat do pozemských ţivlů). 33 Kalvín není tak radikální jako Zwingli, ale přesto zavrhuje myšlenku, ţe by komunikanti přijímali v ţivlech ústy Kristovo oslavené tělo. Kristovu přítomnost v ţivlech spatřuje na duchovní ne tělesné bázi, spiritualiter nikoli essentialiter a vyzdvihovala působení Ducha svatého, díky jehoţ působení komunikant skrze víru přijímá tělo Páně vydané za všechny. 34 Společenství s celým Kristem je umoţněno působením Ducha svatého, který dává věřícím podíl na Kristově ţivotě a dobrodiních, a proto také pro nevěřícího zůstávají ţivly prázdné, takţe v nich Krista ţádným způsobem nepřijímají 2.3.4 Katolická reakce Reakce Tridentského koncilu (1545-1563) na nauku reformátorů byla nesmlouvavá: Mše svatá je pravou a vlastní obětí 35. Koncilní otcové upozorňují, ţe reformátoři vycházejí z nesprávné premisy, totiţ ţe kněz dvojí konsekrací vykonává 33 KOLÁŘ, Ondřej. Eucharistie - reformační perspektiva : přednáška na semináři Eucharistie svátost jednoty (28. 5. 2005) [online]. Poslední změna: 6. 6 2005 [cit. 13. 3. 2011]. Dostupný z WWW: http://www.coena.cz/svatosti/eucharistie/reformacni_perspektiva/. 34 Confessio Helvetica, čl. 21, 4-7, In Čtyři vyznání : vyznání Augsburské, Bratrské, Helvetské a České : Se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Připr. Rudolf Říčan et al. Praha : Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1951. Řada A, sv. XV, s. 273-306 (dále citováné jako Čtyři vyznání). 35 Si quis dixerit, in Missa non offerri Deo verum et proprium sacrificium ( ): anathema sit, In DS 1751 (1562, Sessio XXII, Canones de ss. missae sacrificio, can.i). 26

jakousi samostatnou oběť vedle Kristova kříţe, ovšem trvá na tom, ţe se Kristus ve mši nabízí Bohu jako obětní dar, takţe zůstává obětí. S učením koncilu nemohli být reformátoři spokojení, protoţe nezaţehnalo nebezpečí chápání eucharistie jako opakování nebo doplnění jedinečného spásonosného činu Jeţíše Krista. Obětní charakter katolického slavení eucharistie není dodnes v protestantském prostředí plně akceptován. Smířlivějšího přijetí neţ nauka o transsubstanciaci se dočkaly interpretace tridentského dogmatu, které ve 20. století promýšleli např. P. Schoonenberg a L. Smits, tzn. transfunkcionalizace (ţivly mění při eucharistii svou funkci), transfinalizace (mění svůj účel) a transsignifikace (mění svůj význam). 36 Ačkoli tyto interpretace pomáhají pochopit tajemství transsubstanciace, plně ji nevystihují a v ţádném případě ji nenahrazují; na tuto skutečnost upozorňuje také papeţ Pavel VI. v encyklice Mysterium Fidei. 2.3.5 Současný vývoj Otázka po způsobu, jakým je Kristus v eucharistii přítomen, je v současné době znovu diskutována. Sblíţení luterských a reformovaných církví představuje Leuenberská konkordie z roku 1973. V současné protestantské teologii se často hovoří o tzv. personální přítomnosti Jeţíše Krista, kdy je ve svátosti přítomen celý a nerozdělený se vším, co k němu náleţí, spolu s jeho pozemským ţivotem vrcholícím na kříţi a vyzdvihuje tak fakt, ţe pro naši spásu není potřebná jen určitá část Krista (jeho tělo), ale Spasitel celý. Personální přítomnost se méně fixuje na samotné ţivly, ale akcentuje celek bohosluţebného svátostného dění uvnitř společenství věřících účastnících se večeře Páně, v němţ se Kristus zpřítomňuje a daruje. Odklonem od přehnaného lpění na vysvětlení vztahu Krista a hmoty, který v posledku zůstává tajemstvím, kompromisně spojuje luterskou a reformovanou tradici. Základem jsou slova ustanovení, která jsou velmi prostá a jejich význam je přístupný i lidem bez teologického vzdělání; ono toto jest je garancí, ţe ve večeři Páně skutečně přijímáme Krista; spása je podmíněna skutečností Kristova příslibu, nikoli lidským porozuměním toho, v jakém vztahu je 36 FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996, s. 90. 27

Kristus k eucharistickým ţivlům. Toto jest je elementárním minimem znalosti eucharistické nauky, kterou se komunikant musí vyznačovat. 37 37 Kniha svornosti : symbolické, čili, vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese : nové české znění podle standardní německo-latinské edice, s přihlédnutím k dosavadním převodům. Překl. Petra Černá et al. Praha : Kalich, 2006, s. 16 (dále citováno jako Kniha svornosti). 28

4 Konfesní východiska pro vysluhování večeře Páně v ČCE V této kapitole budou představeny hlavní body eucharistické nauky husitského hnutí, Jednoty bratrské, luterství a kalvinismu neboli hlavích teologických proudů, k nimţ se českobratrští evangelíci hlásí. 4.1 Čtyři pražské artikuly Husité, představitelé první evropské, která měla počátek na našem území, formulovali svůj program ve Čtyřech pražských artikulech 38 z roku 1420, jejichţ argumentace je striktně zaloţená na Písmu. První artikul poţaduje svobodu slova, aby evangelium mohlo být svobodně hlásáno po celém království, na prvním místě připomíná velký misijní příkaz apoštolům (Mt 28, 19; Mk 16, 15). Dalším poţadavkem je podávání pod obojí způsobou jak duchovním, tak laikům, kterým nepřekáţí v přijímání smrtelný hřích. Zpytování svědomí je zde stanoveno jako nutná součást přípravy k přijímání, bez něj komunikant přistupuje nehodně. Třetí článek poţaduje zbavit duchovní světské moci, protoţe hromadění majetku je v přímém rozporu s posláním daným od Krista (Mt 10,9); kněţí se mají starat o záleţitosti Boţské a světské přenechat oprávněnějším. Stručný program je zakončen poţadavkem, aby smrtelné hříchy všech stavů byly spravedlivě trestány, protoţe hřích se příčí Bohu a není moţné, aby se v církvi toleroval nebo přehlíţel bez ohledu na to, zda jde o laika či duchovního, chudého či bohatého. 4.2 Augsburské vyznání Augsburské vyznání 39 (neboli Confessio Augustana) z roku 1530 je základním dokumentem všech evangelíků hlásících se k luterskému směru. Autorem je blízký spolupracovník Martina Luthera, Filip Melanchthon, jenţ byl pověřen úkolem představit císaři Karlu V. reformační nauku. Text, který byl předčítán na sněmu 38 Vycházím zde z opraveného textu článků (otištěných roku 1844 Františkem Palackým v Archivu českém III, 213-216), In Čtyři vyznání, s. 37-52. 39 Augsburská konfese, In Kniha svornosti, s. 37-78. 29