Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Diplomová práce 2012 Zdeňka Pavlíková
Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce Zdeňka Pavlíková Dobrovolnictví v Šumperské nemocnici Diplomová práce Vedoucí práce: ThLic. Michal Umlauf 2012
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Bludově dne 2. dubna 2012...
Děkuji ThLic. Michalu Umlaufovi za vedení diplomové práce.
Obsah Obsah... 5 Úvod... 7 1. Dobrovolnictví... 9 1.1 Motivace dobrovolníků... 9 1.2 Druhy dobrovolnických aktivit... 11 1.3 Oceňování dobrovolníků... 11 1.4 Dobrovolnictví ve zdravotnických zařízeních... 12 1.5 Legislativa dobrovolnictví v nemocnicích... 13 1.6 Management dobrovolníků ve zdravotnickém zařízení... 13 1.7 Informovanost o dobrovolnickém programu... 14 1.8 Rizika dobrovolnické činnosti v nemocnicích a jejich předcházení... 15 1.9 Hodnocení dobrovolnického programu... 16 2. Nemocniční kaplan a koordinátor dobrovolníků... 18 2.1 Koordinátor dobrovolníků... 18 2.2 Nemocniční kaplan... 19 2.2.1 Právní rámec pro práci nemocničního kaplana... 19 2.2.2 Poslání a činnost nemocničního kaplana... 20 2.2.3 Kvalifikační předpoklady pro výkon funkce kaplana... 21 3. Dobrovolnictví v Šumperské nemocnici... 22 3.1 Zahájení dobrovolnického programu... 22 3.2 Práce s dobrovolníky... 23 3.2.1 Vyhledávání dobrovolníků... 23 3.2.2 Školení dobrovolníků... 24 3.2.3 Supervize dobrovolníků... 24 3.3 Dobrovolnické aktivity na ošetřovatelském úseku... 26 3.4 Nemocniční kaplanka... 26 3.5 Pastorační péče... 27 3.6 Zooterapie... 29 3.7 Individuální dobrovolnictví... 30 3.8 Mimořádné a jednorázové aktivity... 32 4. Výzkum... 34 4.1 Kvalitativní výzkum... 34-5 -
4.1.1 Stanovení výzkumných cílů... 34 4.1.2 Projekt a legitimita výzkumu... 35 4.1.3 Předvýzkum... 35 4.1.4 Výběr respondentů k rozhovorům... 36 4.1.5 Validita výzkumu... 37 4.1.6 Transkripce rozhovorů do psané podoby... 38 4.1.7 Způsob analýzy výsledků... 38 4.2 Zhodnocení výzkumu... 39 4.2.1 Otevřené kódování... 39 4.2.1.1 Kategorie Aktivity... 39 4.2.1.2 Kategorie: Informace... 41 4.2.1.3 Kategorie Rizika... 45 4.2.2 Axiální kódování... 47 4.2.3 Selektivní kódování... 49 4.3 Analýza výsledků... 50 Závěr... 52 Seznam literatury a zdrojů... 54 Seznam příloh... 59-6 -
Úvod Pro svoji diplomovou práci jsem si zvolila téma dobrovolnictví v nemocnicích, se zaměřením na konkrétní program v Šumperské nemocnici. Pracuji v této nemocnici už víc jak dvacet roků a přiznám se, že zavedení nabídky dobrovolnických aktivit do spektra ošetřovatelské péče pro mne bylo velikým překvapením. Zdravotnictví, tak jako všechny obory ve společnosti, je stále víc orientováno na výkony, procesy, kvalitu, techniku a ekonomický prospěch a člověk jako lidská bytost se v něm podle mého názoru trošku ztrácí. Proto práce dobrovolníků, která je zaměřena na člověka, na lidský přístup, pochopení, sdílení a doprovázení nemocných byla nejen pro mne velmi vítaným krokem zpět k návratu k orientaci na hlubší hodnoty života. Dobrovolnictví je pro mne fascinujícím pojmem. Vážím si a obdivuji jedince, kteří dokáží dávat svoji energii, volný čas a lásku pro potřeby druhých, k lepšímu obrazu světa ve kterém žijí. Je zřejmé, že zdravotnická zařízení jsou limitována mnoha předpisy a pravidly, které jsou samozřejmě pro jejich chod nezbytné, zároveň jsou povinna ochránit pacienty, zaměstnance i nemocnici před nežádoucími a ohrožujícími vlivy. V posledních několika letech rapidně roste zájem o práci dobrovolníků v nemocnicích a jednou z příčin je bezesporu vytvoření metodického a legislativního rámce pro jejich práci, tak aby se tyto programy mohly bezpečně a funkčně implementovat do systému zdravotní péče. Úroveň péče o staré a nemocné lidi je v každé společnosti ukázkou její vyspělosti a úrovně. Nemoc a stáří pravděpodobně téměř každého z nás potká, není výsadou jedinců ani záležitostí, před níž by nás mohlo uchránit nějaké výhodné pojištění. Obsah jednotlivých kapitol práce je řazen od obecných pojmů, které vysvětlují pojem dobrovolnictví, motivaci dobrovolníků, směrem ke konkrétní specializaci dobrovolníků v nemocnicích. Jsou zde popsány legislativní základy pro dobrovolnictví v nemocnicích, management a práce s dobrovolníky. Jedna z kapitol je věnována funkci nemocničních kaplanů, neboť tématem je dobrovolnictví v nemocnici v Šumperku a v tomto zařízení je dobrovolnický program přímo spojen s činností nemocniční kaplanky, která je zároveň koordinátorkou celého projektu. Považuji tuto kapitolu za důležitou, neboť pochopení a smysl práce kaplana se v naší nemocnici stal snad nejvíce diskutovanou problematikou. Činnost nemocničních kaplanů je v naší zemi věc poměrně nová, studijní materiály jsou převážně - 7 -
z internetových zdrojů, najít k tomuto tématu literaturu se ukázalo jako velmi těžké. V další části jsou představeny jednotlivé aktivity, které proběhly v prvním roce zavedení dobrovolnického programu v Šumperské nemocnici. Cílem práce je provedení kvalitativního výzkumu. V rámci něho bylo uskutečněno šest polostrukturovaných rozhovorů s pracovníky ošetřovatelského oddělení nemocnice. Smyslem těchto interview bylo zjistit, jakým způsobem hodnotí dobrovolnické aktivity, v čem vidí přínos pro pacienty nemocnice, jak jsou o programu, jeho přípravě a řízení informováni a zda práce dobrovolníků představuje pro pacienty a nemocnici nějaká rizika. Závěr práce shrnuje výsledky výzkumného šetření a hodnotí naplnění stanovených cílů. - 8 -
1. Dobrovolnictví Na dobrovolnictví lze nahlížet ze tří různých pohledů. Lze je chápat jako dobrovolnickou práci, jako volnočasovou aktivitu ale také jako občanskou participaci (Frič, Pospíšilová, 2011, str. 6). Dobrovolnictví je jedním ze základních stavebních prvků občanské společnosti, přispívá k udržování takových lidských hodnot, jako je družnost, soudržnost, zájem o druhé, služba druhým (Záškodná, Mojžíšová, 2011, str. 67). K základním prvkům dobrovolnictví patří dobrovolnost a bezplatnost. Tato činnost vyplývá z hlubokého přesvědčení o důležitosti takovéto aktivity. Pro dobrovolníka je cizí egoismus, nepřepočítává čas na peníze, je empatický a jeho činnost směřuje mimo rodinu a přátele, snaží se pomáhat lidem naprosto cizím a neznámým (Kamiňski, 2004, str. 64 66). Dobrovolnictví, na němž staví organizace zakládané za účelem pomoci druhým, je označováno jako veřejně prospěšné dobrovolnictví. Tento druh dobrovolnictví představuje i dobrovolnictví v nemocnicích a je předmětem této práce. 1.1 Motivace dobrovolníků Výzkum motivů v řadách dobrovolníků potvrdil, že nejvíce rozšířenou motivací je příjemné a účelné vyplnění volného času, seberealizace. To však nevylučuje altruistické pohnutky (Frič, Pospíšilová, 2010, str. 38). Dobrovolnictví rozvíjí nové schopnosti a dovednosti nutné v pomáhajících profesích (Záškodná, Mojžíšová, 2011, str. 67). Jiná je tzv. vstupní motivace, ta je lépe a jednodušeji formulovaná než motivace zkušených dobrovolníků pro dlouhodobé setrvání v programu (Frič, Pospíšilová 2010, str. 23). Aby pomoc byla pomocí, je třeba převaha zdravých motivů, které lze rozdělit do tří skupin. Konvenční motivace, která je představována vzory chování v dobrovolníkově okolí a morálními imperativy, často ji uvádí nábožensky založení lidé a senioři. V širším slova smyslu vychází z křesťanské morálky a představ o správném způsobu jednání (Tošner, Sozanská, 2006, str. 35). Křesťanský obraz člověka, který v rámci jejho víry překračuje křesťanství, předpokládá nejen přijetí sebe sama, ale také spolupráci a lidské společenství na základě požadavků spravedlnosti. Láskyplné - 9 -
přijetí a pomoc člověku není pouze úkolem státu, ale celé společnosti, která je zodpovědná za ochranu lidské důstojnosti, spravedlnosti a solidarity s nemocnými (Mieth, 2011, str. 104 105). Reciproční motivace vědomě slučuje přínos jak pro adresáta pomoci, tak pro jeho nositele. Nejčastěji ji přestavuje hledání nových zkušeností a rozvoj vlastních schopností například u studentů, práce je chápána jako spojení dobra pro druhé a vlastního prospěchu (Tošner, Sozanská, 2006, str. 37). Nerozvinutá motivace, která shrnuje přesvědčení o smysluplnosti vlastní iniciativy a důvěryhodnosti programu (Tošner, 2006, str. 47). Rozhodnutí dobrovolně pracovat stojí na důvěře v organizaci, pro niž pracují, vychází z pocitu smysluplnosti dobrovolnické práce a vlastního podílu na jejím šíření. Druhou skupinu motivací, potenciálně rizikovou a nezdravou, pro pacienty někdy až nebezpečnou, představuje výčet pohnutek, které je třeba včas rozpoznat a zájemce o spolupráci s více negativními postoji odmítnout. Zvýšenou pozornost a obezřetnost je třeba projevit, je- li zájemce veden nadměrným soucitem, který může vést až k degradaci klienta, projevuje-li nadměrnou a nepřiměřenou zvědavost. Není dobrým přístupem, pokud adepta vede pocit povinnosti či potřeby si něco zasloužit. Může se stát, že si zájemce prožil osobní tragédii, neštěstí, se kterým si neví rady, hledá ve službě duševní rovnováhu, takovýto člověk musí nejprve ztracenou rovnováhu nalézt, až potom se může věnovat práci pro druhé. Dobrovolnická práce nemůže člověku být náhradou v osamělosti a vyplněním jeho komplexů spojených s nedostatkem sebeúcty. Dobrovolník si ve své činnosti nemůže hýčkat vlastní důležitost a nenahraditelnost, potřebu druhé ovládat, manipulovat a utvrzovat se ve své nenahraditelnosti. Nikdo však nedokáže jednat pouze na základě čistých motivů. I ty nejvíce ušlechtilé činy, a mezi ně pomoc druhému bezesporu patří, vychází z čistých i nečistých, světlých i temných pohnutek. Důležité je jednak pravdivé si uvědomění vlastních motivů a převaha těch kladných (Craig, 2007, str. 14 15). Podle míry zapojení do dobrovolnických aktivit se dá angažovanost dobrovolníků zařadit do tří skupin. První skupinu přestavují lidé, kteří poskytují službu impulsivně, účastní se jednorázových akcí, třeba jen několikrát za život. Do druhé skupiny patří ti, kdo se věnují některému oboru jako dobrovolníci po určité období. Jsou aktivní, pokud sledují naplnění nějakého konkrétního cíle. Až ho - 10 -
dosáhnou, jejich činnost mnohdy ustává. Do třetí skupiny náleží ti, kdo v této službě společnosti nalezli smysl života (Kamiňski, 2004, str. 68 69). 1.2 Druhy dobrovolnických aktivit Z hlediska historického vývoje je možné identifikovat vývojově starší komunitní, nebo evropský model dobrovolnictví, založený na společných zájmech, setkávání se a pomoci v přirozeném prostředí organizace nebo církve. Historicky mladší americký, nebo manažerský model dobrovolnictví je postaven na profesionalitě dobrovolnických center, která cíleně hledají občany ochotné pracovat pro druhé, nabízejí jim profesionální pomoc a vedení. Nosným prvkem je zde profesionalita a sociální cítění nutné pro výkon profese. Podle role dobrovolníků v organizaci a míře využití dobrovolníků je možné spatřit organizace, které jsou na práci dobrovolníků přímo závislé, jsou na ní postavené a bez nich by nebylo možné naplňovat její cíle. Dobrovolná práce je rozhodující silou například u humanitárních organizací, ekologických aktivit. Druhou skupinu tvoří oblasti, kde dobrovolníci vykonávají činnost společně s profesionálními zaměstnanci, nejčastěji v sociálních a zdravotnických zařízeních. Tento druh dobrovolnictví je předmětem této práce. Dobrovolnická činnost není základem a podmínkou existence zdravotnických zařízení, ale pomáhá ke zkvalitnění poskytovaných služeb. 1.3 Oceňování dobrovolníků Přestože principem dobrovolnictví je práce bez nároku na odměnu, ocenění této činnosti je nezbytné a je nutné. O dobrovolníky je třeba pečovat, je třeba dát jim najevo uznání, dát jim poznat, že jsou součástí organizace (Radoňová, Štaudová, 2011, str. 31 33). Příležitostí a forem k vyjádření vděku může být hodně, nejjednodušší je prosté poděkování. Je možné, aby koordinátor popřál k jmeninám, narozeninám, může podle možností předat maličkost o Vánocích. Může se jednat o maličkost, není až tak důležitá velikost či hodnota daru, jako spíše fakt, že si organizace svých pomocníků cení. Podle možností organizace je možné poskytnout dobrovolníkům služeb zařízení, např. využívání bazénu, masáží, zajištění obědů nebo dalších výhod plynoucích ze zaměření organizace (Tošner, 2003, str. 11 12). - 11 -
1.4 Dobrovolnictví ve zdravotnických zařízeních Cílem zdravotní péče je navrácení zdraví a vytvoření takového systému služeb, který by i pro člověka stiženého nemocí, postižením či náročnou léčbou zajišťoval plnohodnotný život (Janečková, 2009, str. 18). Kvalita života bývá chápána jako spokojenost či pocit naplnění v rozhodujících životních oblastech, je to oblast fyzického zdraví, příslušnosti k hmotnému a sociálnímu prostředí a možnost seberealizace (Janečková, 2009, str. 75). Důraz a zájem o kvalitu života nemocných v současné době souvisí s prosazováním nových trendů v oblasti zdravotnické péče. Patří sem přesun pozornosti od diagnózy směrem k osobě nemocného, od léčby směrem k rehabilitaci a návratu do života. Významným bodem hodnocení kvality jednotlivých zdravotnických zařízení se stává míra ohledu na prožívání pacientů, respektování jejich důstojnosti (Janečková, 2009, str. 79). Dobrovolnická činnost v oblasti zdravotnictví a v oblasti sociální péče je jevem, který do komplexní zdravotnické péče přináší ještě něco navíc, přináší nový rozměr, který se projevuje přínosem především pro pacienty, ale také pro samotné dobrovolníky a také pro ty, kteří dobrovolnickou službu pomáhají realizovat. Dobrovolnický program významným způsobem přispívá ke zvyšování úrovně kvality ošetřovatelské péče a to zejména zlepšováním psychosomatických podmínek života pacientů, podporou interpersonální komunikace a zvyšováním celkového obrazu nemocnice (Kořínková, 2009, str. 36). Dobrovolníci v oblasti sociálních služeb a zdravotnictví zastávají mnoho užitečné práce zejména v osobním kontaktu s klientem. Velkou měrou přispívají k sociální inkluzi nemocných (Slowík, 2011, str. 45 46). Dobrovolník, na rozdíl od placeného zaměstnance, má ve vztahu k pacientům určité výhody. Má na starost jen jednoho nebo málo klientů a tak se může v práci pro něj víc angažovat, než zdravotník, který má na starosti celé oddělení. Ve své roli je pružnější než ten, kdo má ve struktuře nemocnice pevné místo. Poskytuje takové služby, které nemocnice z důvodu personálního omezení není schopna zajistit (Matoušek, 199, str. 135 136). V praxi českých zdravotnických zařízení dochází k postupnému a systematickému začleňování dobrovolníků do ošetřovatelské péče od roku 2000, tato forma péče zatím není tak rozšířená, jako např. ve Velké Británii. Na rozdíl od českých nemocnic, kde dobrovolníci vyplňují především volný čas nemocných, činnost práce dobrovolníků ve Velké Británii je mnohem širší. Podílejí se z velké - 12 -
části na práci na zahradě, administrativě, svážení pacientů, pomoc při stravování a kreativních aktivitách. Role a počty dobrovolníků rok od roku narůstají, ve 241 zařízeních působí přibližně 70 000 dobrovolníků (Smith, 2004, str. 76 78). V oblasti nezištné pomoci druhým má tedy naše země oproti jiným značné zpoždění. 1.5 Legislativa dobrovolnictví v nemocnicích Dobrovolnický projekt v nemocnicích je právně upraven zákonem č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě, který definuje rozsah a formy dobrovolnických aktivit, vymezuje práva a povinnosti organizací, které se zabývají výběrem a přípravou dobrovolníků na jejich práci. Ministerstvo zdravotnictví zareagovalo v roce 2008 na pozitivní zkušenosti s dobrovolnictvím vytvořením Metodického doporučení pro zavádění dobrovolnických programů v souladu s procesy řízení rizik a bezpečnosti pacientů (Věstník MZČR, 2009, str. 107 108). Dalším krokem bylo vypracování Metodiky evaluace dobrovolnických programů ve zdravotnických zařízeních zpracované v roce 2009 a uveřejněné na konci roku 2010 (Kořínková, 2009). V roce 2010 udělilo MZČR akreditaci Certifikovanému kurzu pro koordinaci dobrovolnických programů a dobrovolníků v systému zdravotní péče. Tento kurz je doplňujícím vzděláváním pro některé zdravotnické nelékařské profese. Tyto jednotlivé kroky definují funkční normu a pravidla pro úspěšnou realizaci dobrovolnických programů v nemocnicích a stojí i za vysokým kreditem a trvalým zájmem o tento druh dobrovolnictví (Kořínková, 2010, str. 48 50). 1.6 Management dobrovolníků ve zdravotnickém zařízení Metodický rámec konkrétního organizovaného dobrovolnictví u nás od počátku vytvářeli zdravotníci přímo v nemocnicích. Vstup dobrovolníka do zdravotnického zařízení představuje systémovou změnu v práci celé organizace, otevření se světu. Proto je velice důležitá komunikace a profesionální vedení dobrovolnických aktivit (Tošner, 2003, str. 5). Řízení dobrovolnického programu v nemocnici vychází ze dvou možných forem. První z možností, externí model, spočívá v tom, že zdravotnické zařízení jako přijímací organizace má uzavřenou spolupráci s nestátní neziskovou organizací, která se zaměřuje na vyhledávání, evidenci a přípravu dobrovolníků, které potom vysílá do - 13 -
přijímací organizace (nemocnice). Druhou možností, kterou využívá i Šumperská nemocnice, je, že si zařízení celý dobrovolnický program připravuje a řídí samo, bez smluvního partnera. Tento interní způsob uspořádání umožňuje lepší a pružnější reagování na personální potřeby organizace, lepší dohled nad bezpečností programu podle potřeb a vnitřních směrnic zařízení. Dobrovolnický program v nemocnici musí nejprve projít počáteční fází, kdy jsou vyhledávána vhodná oddělení a pro ně vhodné typy činností, je nutno hledat dobrovolníky, připravovat smlouvy, sbírat zkušenosti s pohybem dobrovolníků v nemocničním provozu. Vytváření nabídky činností pro dobrovolníky je otevřený proces, rozšíření je možné s narůstajícími zkušenostmi dobrovolníků, s vývojem organizace (Tošner, 2003, str. 6). V počátcích programu jsou vhodnější nespecifické aktivity (role společníka, rozhovory, čtení, procházky), specifické aktivity (aktivizační techniky, rehabilitace) je vhodné zařadit do spektra služeb až v další fázi programu (Věstník MZČR, 2009, str. 104 105). Dobrovolníci sice nepracují za finanční odměnu, ale zdarma jejich činnost není. Je třeba zajistit jim přípravu, školení, pojištění, vzdělávání (Tošner, Sozanská, 2006, str. 130). V pokročilé fázi programu dochází ke stabilizaci pozic dobrovolníků na jednotlivých nemocničních odděleních, jejich přirozeným začleněním do celého týmu profesionálních zaměstnanců a vytváření podmínek pro specifické dobrovolnické činnosti (Kořínková, 2009). 1.7 Informovanost o dobrovolnickém programu Informace o projektu je důležité poskytnout všem zainteresovaným stranám, zejména vedení nemocnice, personálu, pacientům, rodinným příslušníkům a návštěvám pacientů. V počáteční fázi programu je nutné podávání základních informací na všech úrovních. Vedení nemocnice musí být s programem seznámeno a souhlasit s ním, je důležité představit jim smysl, možnosti uplatnění, principy i rizika (Věstník MZČR, 2009, str. 103). Záměr vést v nemocnici dobrovolnický program se přímo týká jednotlivých oddělení nemocnic, včetně následné přípravy personálu konkrétních úseků, jejichž pracovníci jsou v přímém kontaktu s pacienty a rodinnými příslušníky a informují je o přítomnosti dobrovolníků na odděleních. Informace pro ně by měly mít konkrétní a praktický charakter, zejména co se týká významu a očekávaného přínosu, identifikace odpovědných osob, způsobu zajištění - 14 -
bezpečnosti zúčastněných stran, nutnou míru očekávané spolupráce ze strany zdravotnického personálu, materiální a prostorové podmínky pro zajištění činnosti. Základní informace pro pacienty a rodinné příslušníky musí obsahovat definici dobrovolnictví, možnosti jednotlivých aktivit, přínos pro pacienty, způsob a zajištění bezpečnosti, jméno a kontakt na odpovědnou osobu zpravidla koordinátora dobrovolníků (Kořínková, 2009). Podle možností nemocnice lze jako formu informací zvolit např. internetové webové stránky nemocnice, intranet, tištěné materiály letáky, nástěnky, informace v regionálním tisku, v nemocničním časopise. Dále je možno využít osobní kontakty, vzdělávací a informační semináře pro zdravotnické pracovníky, pracovní a osobní schůzky. 1.8 Rizika dobrovolnické činnosti v nemocnicích a jejich předcházení Jako každá lidská činnost, tak i dobrovolnictví s sebou může přinášet určitá úskalí a rizika. Úkolem koordinátora dobrovolníků a managementu dobrovolníků je tato rizika znát, předcházet jim nebo je včas rozpoznat a eliminovat, nastavit limity pro bezpečný výkon dobrovolnické profese. Rizika je možno rozdělit podle ohrožené skupiny na rizika pro pacienta (sem je možno zařadit i rizika plynoucí pro rodinu pacienta), dále pro nemocniční personál a pro samotného dobrovolníka. Možná rizika pro pacienta mohou plynout např. z úniku citlivých informací o pacientovi. Toto riziko je ošetřeno závazkem mlčenlivosti, který je součástí dohody, a také omezeným přístupem k těmto informacím. Dobrovolník nemusí znát diagnózu pacienta, pro výkon jeho práce mu postačí základní informace o fyzických a psychických možnostech navštěvovaného pacienta. Je nutno zvažovat i obavu pacientů ze ztráty nebo poškození osobních věcí, z tohoto důvodu mají všichni dobrovolníci před zahájením činnosti uzavřeno pojištění a prokazují trestní bezúhonnost. Pacienti nemocnice jsou vzhledem ke svému zdravotnímu stavu náchylní k různým nákazám, které na ně mohou být ze strany dobrovolníků přeneseny, tato problematika je řešena prokázáním zdravotní způsobilosti dobrovolníka před zahájením činnosti. Vstupní školení, motivační pohovor, písemné stanovení podmínek a spolupráce personálu mají za úkol předcházet možné manipulaci či psychickému - 15 -
poškození ze strany dobrovolníka nevhodným přístupem. Je důležité předem informovat dobrovolníka o možnostech a limitech jeho práce, tak aby nedocházelo k přílišné nezdravé fixaci pacienta na jeho pobyt a přítomnost. Častou obavou personálu je možné hygienicko-epidemiologické riziko a obavy z poškození či ztrát na zařízení nemocnice způsobené vstupem cizích osob. Dobrovolníci se hlásí personálu oddělení při vstupu i při odchodu, tak aby nemohla pod jejich identitou proniknout na oddělení nežádoucí osoba. Každý dobrovolník je seznámen při vstupní přípravě s rozsahem dobrovolnických činností, nesmí vykonávat úkony, za které nese zodpovědnost personál a ze strany personálu po něm tato činnost nesmí být požadována. I ze strany dobrovolníka lze identifikovat rizika spojená s vykonávanou činností. Jde třeba o možnost poškození či ztráty osobních věcí. Je vhodné vyčlenit pro ně ze strany pracoviště vhodné úložné prostory. Riziku přenosu infekce z pacientů je nutno předcházet bariérovým přístupem, spoluprácí personálu při výběru vhodných pacientů a dodržováním hygienických zásad. Práce dobrovolníka přináší poměrně vysoké riziko emocionální zátěže, např. při zhoršení zdravotního stavu pacienta, při jeho úmrtí, při řešení možných konfliktů, při odmítnutí kontaktu. Pro dobrovolníka je nutná vhodná vstupní motivace, znalost limitů, supervize a možnost konzultace s psychologem při extremní zátěži (Kořínková, 2010, str. 16 17). 1.9 Hodnocení dobrovolnického programu Je žádoucí sjednotit metody evaluace dobrovolnických programů, tak aby jejich výsledek byl přesvědčivým argumentem pro ty, kdo mají rozhodovat o míře podpory těchto programů. Základem hodnocení kvality dobrovolnického programu je interní evaluace, kterou průběžně provádějí sami realizátoři projektu. Evaluace znamená proces hodnocení projektu, předmětu nebo oblasti, kdy nutným vstupním předpokladem je, že víme k čemu směřujeme a jsme schopni tento cíl jasně definovat a popsat. Evaluace přináší realizátorům cenné informace o fungování programu, o přínosech a naplňování stanovených cílů. Mapuje rizika a rezervy programu, ukazuje na potenciál pro další rozvoj a také přináší podklady pro prezentaci a financování programu. Průběžná evaluace probíhá od začátku programu, je denní praxí koordinátora, slouží ke sledování vývoje programu a k jeho průběžné kontrole, - 16 -
přináší informace o smysluplnosti vykonávané práce, energie a peněz. Hloubková evaluace slouží ke zhodnocení programu vždy po určitém období, optimálně jedenkrát za dva roky, a má poskytovat podklady pro rozhodování o dalším směru a vývoji programu. Na základě zkušeností s realizací dobrovolnických aktivit ve zdravotnictví jsou Ministerstvem zdravotnictví ČR stanoveny základní oblasti kvality, které jsou z hlediska bezpečnosti a funkční realizace nejdůležitější. Rozpracování těchto oblastí, podoblastí, stanovení indikátorů a kritérií, včetně postupu vyhodnocení a interpretace výsledků je možno nalézt na stránkách MZČR (Vavroušek, 2011). - 17 -
2. Nemocniční kaplan a koordinátor dobrovolníků Organizace, která se rozhodne pro zapojení dobrovolníků do spektra nabízených služeb, potřebuje pracovníka, který by dobrovolníky a jejich činnost řídil, byl spojovacím článkem mezi dobrovolníky a zařízením, ve kterém působí. Je dobré, jestliže je to zaměstnanec dané organizace, pro všechny zúčastněné strany je výhodou, jestliže tuto funkci zastává jedna osoba a ta potom aktuálně informuje vedení o dění v oblasti dobrovolnictví, je zástupcem těchto iniciativ pro veřejnost a média. Také pro zaměstnance zařízení a samotné dobrovolníky je dobré vědět, na koho je možno se obracet v případných problémech a konfliktech. Organizace, která rozjíždí dobrovolnický program, musí mít předem vyjasněnou koncepci, co a kde budou dobrovolníci dělat, kdo se o ně bude starat. Takovýto zaměstnanec, chápající smysl dobrovolnictví, který ví, kam má kterého dobrovolníka poslat, seznámí jej s pracovním prostředím, s pacienty i personálem, je s ním v kontaktu, hájí zájmy dobrovolníků na veřejnosti i v zařízení, se nazývá koordinátorem dobrovolníků (Tošner, 2003, str. 14). Kvalita dobrovolnického programu ve zdravotnickém zařízení je přímo spojena kvalitou práce koordinátora dobrovolnického projektu. 2.1 Koordinátor dobrovolníků Základním předpokladem bezpečného řízení dobrovolnického programu je vytvoření pozice koordinátora.. Pro výkon funkce koordinátora je vhodné minimálně střední, lépe však vysokoškolské vzdělání v humanitně či sociálně zaměřených oborech, doplněné o specializované kursy určené pro tuto profesi.. Nejdůležitějším osobnostním předpokladem je schopnost otevřené komunikace, empatie, asertivita, schopnost vést lidi, motivovat sebe i druhé, reflektovat vlastní činnost i činnost druhých, dávat a přijímat zpětnou vazbu. Vhodná je odolnost vůči zátěži a organizační schopnosti, stejně jako ochota k růstu a dalšímu vzdělávání (Kořínková, 2009). Podle aktuálního vývoje je třeba sledovat legislativní změny v oblasti zdravotnictví, v oblasti bezpečnosti a práv pacientů, v oblasti kvality ošetřovatelské péče. Pozice koordinátora vyžaduje multidisciplinární znalosti, komunikační a sociální dovednosti, vedení personální agendy, vedení týmu, zvládání krizových a konfliktních situací. Koordinátor reaguje na konkrétní místní potřeby - 18 -
zdravotnického zařízení, v rámci daných legislativních pravidel vlastně vytváří konkrétní program vyhovující specifickým podmínkám (Kořínková, 2009). 2.2 Nemocniční kaplan Kaplan, slovo, jež má původ v latinském capellanus (tj. duchovní vázaný na kapli), se používá především v křesťanské církvi jako funkční titul, označující pomocného duchovního. Dnes je tímto označením nazývána i osoba duchovního, který má v určité skupině lidí či organizaci pečovat o její členy. Nemocniční kaplan je člověk, který má v péči osoby upoutané na nemocniční lůžko. V podvědomí lidí přetrvává často názor, že kaplanem může být pouze kněz. Nemocničním kaplanem může být kněz, jáhen, řeholník či řeholnice, jiná zasvěcená osoba, ale může to být též laik, muž i žena, s vysokoškolským teologickým vzděláním a následným postgraduálním vzděláním. Církve chápou, že se o mají o nemocné starat. Problémem však zůstává, že pouze malý počet zdravotnických zařízení uznává spirituální stránku člověka jako součást komplexní péče o nemocné a její vytváření a organizování považuje za úkol zdravotnického zařízení a ne jen církví a náboženských společností (Martinek, 2008, str. 144 145). V olomoucké arcidiecézi je v současné době delegováno třináct nemocničních kaplanů (www.ado.cz). Působnost nemocničního kaplana v konkrétním zdravotnickém zařízení je definována smlouvou mezi danou církví a nemocnicí. Ministerstvo zdravotnictví v ČR převzalo oficiální záštitu nad duchovní službou v nemocnicích a ve spolupráci s církvemi vypracovalo právní zakotvení přítomnosti nemocničních kaplanů ve zdravotnických zařízeních. 2.2.1 Právní rámec pro práci nemocničního kaplana Funkce a činnost nemocničních kaplanů v České republice není v českém právu nijak zakotvena. Stejně tak neexistuje ani zákonná úprava pro ochranu práv osob nemocných, umírajících a jejich blízkých. Je tedy nutné hledat oporu v obecných ustanoveních (Asociace nemocničních kaplanů, 2011). Listina základních práv a svobod v článku 15 a 16 deklaruje každému člověku právo na svobodu myšlení jednání a náboženského přesvědčení a dále na svobodu náboženských projevů (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). - 19 -
Svoboda náboženského vyznání a právo svobodně projevovat své náboženství a víru je upravena i Zákonem o církvích a náboženských společnostech (Zákon č. 3/2002 Sb, 2). Ministerstvo zdravotnictví definuje ošetřovatelství jako samostatnou vědeckou disciplínu, zaměřenou na aktivní vyhledávání a uspokojování biologických, psychických a sociálních potřeb člověka. Ošetřovatelství je zaměřeno zejména na udržení a podporu zdraví, navrácení zdraví, zmírňování utrpení nevyléčitelně nemocného člověka a zajištění klidného umírání a smrti. Dalším podkladem je Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice, uzavřené v Praze v roce 2006 (www.ado.cz/kaplan). 2.2.2 Poslání a činnost nemocničního kaplana Nemocniční kaplan poskytuje pastorační péči pacientům, personálu a návštěvníkům, řídí práci dobrovolníků v oblasti pastorační péče a zajišťuje kontakt s duchovními ostatních církví podle přání pacienta. Profese nemocničního kaplana je založena na ekumenickém porozumění a mezináboženském dialogu, poskytuje klinickou pastorační péči všem pacientům, kteří o tuto službu projeví zájem, členům registrovaných církví a náboženských společností, stejně tak jako lidem bez vyznání a příslušnosti k některé z církví a náboženských společností. Nemocniční kaplan nabízí svou službu průvodce v úzkosti, v hledání naděje a odpovědí na otázky po smyslu života, v prožívání víry v době nemoci, umírání a smrti. Kaplan nemocného přijímá v jeho současném stavu, a to jak fyzických obtíží a psychosociálních problémů, tak v jeho emočních těžkostech a hledání orientace v souvislostech, které nemoc přináší. Pomocí pastoračního rozhovoru napomáhá nemocnému k přijetí obtíží souvisejících s nemocí a utrpením, ke smíření se sebou samým, s druhými lidmi, s Bohem. Nemocniční kaplan nenahrazuje místní představitele náboženských komunit a farností, které se vyskytují v oblasti, v níž se nemocnice nebo sociální zařízení nachází. Na přání pacienta zajišťuje kontakt s duchovním církve nebo náboženské společnosti, jejíž je pacient členem. Návštěvu kněze z farnosti, do níž nemocný patří, často zajišťuje i rodina nebo o ni požádá svého kněze sám pacient. Nemocniční kaplan je zároveň k dispozici i zdravotnickému personálu. Bývá členem multidisciplinárního týmu a členem etické komise nemocnice. Zachovává - 20 -
mlčenlivost podobně jako jiní zdravotničtí profesionálové. Je vázán vlastním etickým kodexem a jeho práce podléhá mezinárodním evropským standardům. Etický kodex pro práci dobrovolníků a kaplanů, jako poskytovatelů spirituální péče vyslaného církví, vychází z mezinárodních i národních dokumentů. 2.2.3 Kvalifikační předpoklady pro výkon funkce kaplana Součástí dohody o duchovní péči z roku 2006 je i stanovení nutných kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce kaplana (www.ado.cz/kaplan). Patří sem v prvé řadě dokončené vysokoškolské teologické vzdělání na magisterském stupni a minimálně tři roky praktického působení v oblasti pastorace. Dále je nutné absolvování kursu pastorační péče, znalost religionistiky, podrobné znalosti v oblasti duchovní péče jednotlivých církví u nás. V oblasti zdravotnické je předpokladem dobrá orientace v organizaci zdravotnické a nemocniční péče, orientace v právních otázkách v oblasti sociální a zdravotní, znalost problematiky lékařské etiky a základní orientace v jednotlivých zdravotnických oborech. V oblasti komunikační je nutné absolvování kurzu krizové intervence, absolvování kurzu komunikace v obtížných situacích, výhodou je předchozí praktická zkušenost v práci s nemocnými i praxe v průběhu přípravy. Kaplan musí znát obecné zásady spirituální péče a být schopen komunikovat v některém ze světových jazyků. Poslední podmínkou výkonu této funkce je pověření vlastní církví (Asociace nemocničních kaplanů, 2011). Z výčtu těchto předpokladů jasně plyne, že kvalifikační nároky pro výkon práce kaplana jsou mnohem vyšší než předpoklady pro práci na pozici koordinátora dobrovolníků, nutné je vysokoškolské vzdělání a rozsáhlé znalosti v oboru pastorace, náboženství, spirituální péče. Požadavek na kvalitu a profesionalitu duchovní péče o nemocné vedl také k založení Asociace nemocničních kaplanů. Jejím cílem je zabezpečit kvalitní profesionální duchovní a pastorační péči o nemocné, jejich blízké a zdravotnický personál. - 21 -
3. Dobrovolnictví v Šumperské nemocnici Šumperská nemocnice představuje všeobecnou nemocnici tzv. okresního typu poskytující péči ve spádové oblasti až 200 000 obyvatel. Zařízení má kompletní technické zázemí, rozsáhlou lůžkovou i ambulantní část. V nemocnici pracuje 890 zaměstnanců, z toho přibližně 110 v lékařských profesích a 500 zdravotnických pracovníků v nelékařských profesích. Zdravotnickou část nemocnice tvoří 22 odborných oddělení. 12 oddělení je s lůžkovým provozem s celkovou kapacitou 523 lůžek a průměrným počtem cca 19 000 hospitalizovaných pacientů za 1 rok (Nemocnice Šumperk, 2011). V rámci poskytování léčebné péče je zaměřena pozornost nejen na zavádění nových léčebných metod, ale také na vysokou úroveň ošetřovatelské péče. V roce 2009 obhájila Šumperská nemocnice akreditační certifikát nezávislé Spojené akreditační komise ČR v kvalitě poskytované péče. Tímto certifikátem, který má platnost 3 roky, se v České republice může prokázat jen málo zdravotnických zařízení (Janečková, 2009, str. 182 183). 3.1 Zahájení dobrovolnického programu Dobrovolnický program v Šumperské nemocnici byl zahájen symbolicky 11. února 2011, na svátek sv. Bernadety, který je zároveň Světovým dnem nemocných. Již několik měsíců před zahájením dobrovolnického programu začaly probíhat přípravné práce ke spuštění celého projektu, významným počinem bylo zřízení a obsazení místa nemocničního kaplana. Ve stejné době odstartovala i propagační a informační kampaň celého projektu. Na všech odděleních a informačních místech nemocnice se objevily propagační letáky s informacemi o nově poskytované službě. Oznámení o zavádění dobrovolnických programů bylo veřejnosti prezentováno v regionálním tisku a prostřednictvím internetových stránek nemocnice. Současně se objevovaly výzvy pro potencionální zájemce z řad občanů ochotných se angažovat ve svém volném čase pro nemocné prostřednictvím dobrovolnické služby. Odborná zdravotnická veřejnost byla s tímto projektem seznámena v odborném časopise Náš Agel, který zveřejňuje informace o činnosti všech zdravotnických zařízeních sdružených ve stejnojmenné společnosti. Střední zdravotnická škola v Šumperku pořádala v rámci postgraduálního vzdělávání středních zdravotnických pracovníků konference - 22 -
s názvem Komplexní péče o seniory. Na ní vystoupila Mgr. Topolanová s příspěvkem o aktivizaci seniorů a o práci nemocničního kaplana a dobrovolníků. 3.2 Práce s dobrovolníky Při přijímání nového dobrovolníka má koordinátor nelehkou pozici. Stojí zde proti sobě člověk, potencionální zájemce o práci dobrovolníka, a organizace, která má za úkol v první řadě ochránit zájmy svých pacientů, ale také splnit očekávání dobrovolníka. Důležitý je však jejich společný zájem pomoci pacientovi, který je odkázán na jejich pomoc. Zájemce o dobrovolnickou práci většinou nepřichází s konkrétní nabídkou činnosti. Úkolem koordinátora je při vstupním pohovoru odhadnout jeho přednosti a silné stránky a vytipovat činnost vhodnou pro tuto konkrétní osobu. Následuje nabídka služby pacientovi. Pokud souhlasí, dojde k seznámení s dobrovolníkem a k jejich vzájemné dohodě o frekvenci a době návštěv. Zodpovědnost za dodržování dohody je na straně dobrovolníka, koordinátor pravidelně zjišťuje zájem nemocného o službu a spokojenost s ní (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 164 166). 3.2.1 Vyhledávání dobrovolníků Nejefektivnější formou náboru nových lidí do dobrovolnického programu je osobní kontakt se zájemci. Ti se zpravidla koordinátorce hlásí na základě zveřejněných výzev v tisku, na vývěskách, ve školách nebo na doporučení dobrovolníků, kteří již v nemocnici pracují. Stále častěji se stávají dobrovolníky lidé po odchodu do důchodu. Ty je možné kontaktovat prostřednictvím klubů důchodců nebo regionálních spolků. Program v Šumperské nemocnici probíhá teprve druhý rok a čas od času se nabídka spolupráce a hledání nových dobrovolníků zopakuje. Na prvním informačním setkání vyplní dobrovolník dotazník, ve kterém uváde své představy o práci, v níž by se rád uplatnil. Koordinátorka jim sdělí, na jakou činnost je nemocnice potřebuje, co se od nich očekává, dobré jsou i příklady z praxe. Pokud je počáteční pohovor zaujme natolik, že jsou rozhodnuti absolvovat přípravu a po ní začít docházet za klienty, jsou pozváni k individuálnímu pohovoru. Zde je už dostatek prostoru pro vyjasnění si motivací a očekávání obou stran, aby se předešlo případnému zklamání (Věstník, 2009, str. 107). - 23 -
3.2.2 Školení dobrovolníků Před uzavřením smlouvy o dobrovolnické činnosti absolvuje zájemce jednodenní školení dobrovolníků. Obsahem školícího dne je vymezení zásad a pravidel práce na oddělení, vysvětlení práv a povinnosti dobrovolníků. Dobrovolnická činnost se řídí zákonem a z toho plynou i některá pravidla. Zájemce dokládá potvrzení o zdravotní způsobilosti a výpis z rejstříku trestů. S každým adeptem je uzavřena písemná smlouva, která obsahuje identifikaci smluvních stran, obsah a místo sjednané činnosti, pravidla chování na oddělení, ustanovení o mlčenlivosti a ochraně osobních údajů pacientů. Dobrovolník nemá právo nahlížet do zdravotnické dokumentace, k výkonu své práce nepotřebuje znát diagnózu pacienta. Pokud se některé z údajů během svých návštěv dozví, je nutné zachovávat o nich mlčenlivost. Rovněž ve smlouvě podepisuje, že nesmí sdělovat plná jména a příjmení klientů, mluvit o detailech z jejich soukromí nebo zdravotnického zařízení. Součástí smlouvy je i dohoda o odpovědnostním pojištění. Pojistka je sjednána pro případ úrazu dobrovolníka při výkonu práce, pro případ úrazu klienta v souvislosti s dobrovolnickou činností a pro případ poškození věcí patřících nemocnici. Pojistku hradí nemocnice, pro uplatnění nároku je třeba, aby v případě pojistné události byl o ní sepsán zápis, podobně jako v případě pracovních úrazů. Dobrovolníci jsou poučeni o povinnosti nosit viditelné označení s fotografií, jejich přítomnost na oddělení není anonymní, má být viditelná a zároveň odlišná od zdravotního personálu. Každý z dobrovolníků má povinnost svůj příchod a odchod z oddělení hlásit zdravotním sestrám ve službě. Pokud se stane, že z různých osobních důvodů nemůže dobrovolník v domluvený termín přijít, je nutné kontaktovat koordinátora či kontaktní osobu na oddělení a svoji neúčast ohlásit. 3.2.3 Supervize dobrovolníků Supervize znamená dohled, dozor, kontrola, inspekce. V praxi pomáhajících profesí však bývá označována jako nad pohled, vedení pracovníka. Prioritou supervize je profesionální rozvoj, zejména v oblasti získávání nových a rozšiřování stávajících dovedností, hledání řešení při zvládání náročných stresujících situací a řešení obtížných případů. U začínajících pracovníků má navíc vzdělávací funkci (Venglářová, 2007, str. 86 87). Jako osoby rezistentní vůči syndromu vyhoření jsou - 24 -
označováni pracovníci, kteří mají realistické sebevědomí, které není odkázané na splnění nereálných přání, dokáží pozitivně hodnotit realitu své práce, mají radost ze svého povolání, ale umí nacházet možnosti uspokojení i mimo své povolání v tom, co jim práce poskytnout nemůže (Schmidbauer, 2008, str. 225 227). Při tak náročné činnosti, jako je práce s nemocnými ve zdravotnickém zařízení, je personál vystaven mnoha zátěžovým situacím. Může docházet k nahromadění faktorů, které vedou k syndromu vyhoření, k vyčerpání emocionálního, fyzického a psychického potencionálu jedince (Kallwass, 2007, str. 52 53). Toto riziko hrozí i dobrovolníkům, třebaže se může zdát, že jejich činnost není tak časově náročná, je to otázka jejich volby a ne nutnosti zajistit rodinu. Mezi nejčastější příčiny vzniku syndromu vyhoření se řadí nesprávné stanovení cílů a z toho plynoucí frustrace, přecenění vlastních možností, negativní vztahy na pracovišti, nadměrné požadavky na práci. (Venglářová, 2007, str. 82 83). U jednoduchých denních činností zastává roli supervizora kaplanka, která je v denním kontaktu s dobrovolníky i personálem a je metodičkou celého programu. U činností náročnějších, vyplývajících ze vztahu mezi pacientem a dobrovolníkem je role externího supervizora nezbytná. V Šumperské nemocnici probíhá skupinová supervize dobrovolníků pod vedením externího supervizita každé tři měsíce a je pro každého dobrovolníka povinná. Probíhá v kongresovém sále, což není nejlépe zvolené místo, neboť v prostoru určeném pro 150 lidí se dvanáct dobrovolníků trošku ztrácí. Je však nutné ocenit, že je to neutrální území, není přímo na ošetřovatelském úseku, je zde příjemné prostředí a protože je stranou hlavního provozu nemocnice, nikdo zde setkání neruší. Supervize dobrovolníků představuje komunikaci skupiny se supervizorem v neohrožujícím prostředí, které pracovníkům dovoluje otevřeně řešit pocity a postoje pramenící z jejich činnosti. Supervize může odhalit případné nevhodné aktivity dobrovolníka a je tak ochranou i pro pacienty (Tošner, Sozanská, 2006, str. 80 81). Někteří účastníci mají přirozenou obavu z nepochopení a nechtějí se svěřovat se svými pochybnostmi a případnými omyly. I v těchto případech ale supervize přináší alespoň zpětnou vazbu, je komunikačním mostem mezi jednotlivými dobrovolníky a personálem (Tošner, Sozanská, 2006, str. 82 83). Supervize nemocničních kaplanů probíhá jedenkrát za dva měsíce. Toto povolání je nesmírně psychicky zatěžující, denní kontakt s nemocí, utrpením, řešení personálních záležitostí a konfliktů vyžaduje intenzivní supervizi, jak individuální, tak skupinovou. Školicí akce, semináře a konference pro nemocniční kaplany - 25 -
organizuje především jejich vysílající církev, ale také asociace nemocničních kaplanů. Tyto akce jsou určeny kaplanům z různých církví (Asociace nemocničních kaplanů, 2011). 3.3 Dobrovolnické aktivity na ošetřovatelském úseku Ošetřovatelská lůžka v nemocnici, označovaná také jako LDN (léčebna dlouhodobě nemocných), mají ze všech oborů nejdelší průměrnou dobou hospitalizace, 43 dnů (Janečková, 2009, str. 164). Naprostá většina dobrovolnických aktivit odehrávajících se v nemocnici v Šumperku se odehrává právě na tomto ošetřovatelském oddělení. Oddělení ošetřovatelského úseku organizačně spadá pod strukturu interního oddělení. Je nedílnou součástí komplexní péče, úkolem tohoto úseku je provést doléčení a rehabilitaci pacientů před jejich propuštěním do domácí péče, jsou zde také hospitalizováni chronicky nemocní a pacienti v terminálním stadiu nemoci. Oddělení následné péče spolupracuje s rehabilitačním oddělením či hospicem. Součástí náplně práce ošetřovatelského úseku je i v loňském roce nově zavedená nabídka tzv. sociálních lůžek. Jsou určena klientům, především seniorům, ale také osobám mladším, trpícím chronickým onemocněním či tělesným postižením, kteří již nevyžadují další péči ve zdravotnickém zařízení, ale současně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopni se obejít bez pomoci jiné osoby. Cíle ošetřovatelské péče na tomto úseku jsou stanoveny tak, aby docházelo k optimalizaci zdravotního a funkčního stavu seniorů, kteří zde dlouhodobě pobývají, zlepšování prognózy jejich zdravotního stavu, odvrácení ztráty soběstačnosti a vytváření podmínek pro zachování účinnosti a účelnosti léčebných metod. 3.4 Nemocniční kaplanka Od 1. 1. 2011 do této funkce v Šumperku nastoupila Mgr. Lenka Topolanová. Kaplanka je zaměstnankyní Šumperské nemocnice, pověření pro toto povolání jí bylo uděleno Mons. Janem Graubnerem, arcibiskupem olomoucké arcidiecéze. Každodenní náplň práce kaplanky tvoří kromě funkce koordinátorky dobrovolnického programu také pomoc každému, kdo si přeje řešit duchovní, existencionální či etické otázky. Není přitom nutné, aby se jednalo - 26 -
o hospitalizovaného nebo ambulantního pacienta nemocnice, pomoc se může týkat i osoby jemu blízké či zdravotnického pracovníka. Kaplanka je také připravena pomoci i těm, kdo v nemocnici následkem nemoci nebo úrazu přišli o někoho ze svých blízkých. Kvalifikací pro výkon práce kaplanky je u Mgr. Topolanové absolvované studium etické a křesťanské výchovy na CMTF UP v Olomouci a dále specializační přípravný kurs pro nemocniční kaplany. Má za sebou praxi v pomáhajících profesích, pracovala v charitě, v nemocnici a v hospici, takže práce v takto obtížných situacích s nemocnými a umírajícími - není pro ni ničím novým a neznámým. 3.5 Pastorační péče Nemoc se u každého člověka promítá do různých oblastí jeho života, zasahuje i do mezilidských vztahů a vnitřního světa. Nemoc zpochybňuje jistoty, klade existencionální a spirituální otázky, což představuje výzvu nejen pro nemocného, ale i jeho okolí (Martinek, 2008, str. 145). Duchovní péče není doménou pouze praktikujících křesťanů a stejně tak poskytování duchovní péče není pouze v rukou duchovních. Tuto péči může poskytovat i erudovaný laik, v nemocnici je pro tuto péči přímo předurčena osoba nemocničního kaplana. Nemocniční kaplan působí na základě pověření daného svou církví a smlouvy s nemocnicí. Jeho činnost má charakter poslání a služby církve, kdy doprovází nemocné v obtížných situacích, které nemoc přináší. Kaplanka spolupracuje s představiteli různých církevních denominací v Šumperku a okolí a pokud si pacienti přejí, zprostředkovává kontakt s nimi. Kněží jsou připraveni kdykoliv přijít, vyjít vstříc, navštěvují nemocné, udělují svátosti, slouží bohoslužby (Topolanová, 2012). Náboženská dimenze je vlastní každému člověku a záleží na něm, jak tento rozměr života naplňuje. Spirituální péče o nemocné v širším slova smyslu představuje takové jednání s nemocným člověkem, ve kterém respektujeme jedinečnost jeho osoby, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci bolesti a umírání tak, aby tuto situaci mohl lidsky důstojně zvládnout (Martinek, 2008, str. 144). V chybném chápání poskytování pastýřské péče nemocným je třeba se vyvarovat zjednodušujícího pohledu, že pastorační péče rovná se udílení svátosti nemocných. Stejnou měrou do ní patří tzv. doprovázení nemocných. Ne každý má k této službě lásky osobní dispozice, neboť vyžaduje velkou míru empatie, taktu a emocionální - 27 -
vřelosti. Významnou úlohu má duchovní rozhovor, vlídné slovo, vzájemné sdílení. Dále duchovní péče zahrnuje modlitbu, která mívá u vážně nemocných specifický rozměr, je v ní obsažena otázka strachu, výčitek, úzkostí ale také naděje a smíření (Jankovský, 2003, str. 151 152). Cílem pastorační péče je podpora a rozvoj solidárních vztahů a podpora duchovního života nemocných, kterou mohou představovat například návštěvy bohoslužeb, duchovní doprovázení, modlitba, udílení svátostí (Martinek, 2008, str. 98 100). Existenciální, spirituální a náboženské potřeby nemocných vychází z potřeby najít smysl života, smysl života s nemocí, pochopit utrpení a bolest. Utrpení a bolest přináší krizi životních zkušeností a vede i k oslabení komunikace mezi lidmi. To má často za následek osamělost nemocných (Ďačok, 2000, str. 48 49). Nemocní lidé mají často potřebu vyprávět někomu své životní příběhy, v rozhovoru uspořádat zmatek vzniklý v souvislosti s nemocí. Nemoc a s ní přicházející možný konec života prohlubuje potřebu odpuštění, jednak odpustit sobě, ale také dosáhnout odpuštění od lidí, od Boha, vyrovnat pokřivené vztahy. Pro mnohé lidi je problémem mluvit o spirituálních otázkách, jedná se o citlivou oblast, do popředí vstupuje otázka důvěry, ale také životního stylu, někdo k verbalizaci těchto témat nikdy nedospěje. Duchovní témata se však v nějaké podobě vyskytují u každého jedince, jedná se o mnohem širší pojem, než je oblast náboženské praxe a náboženských projevů (Martinek, 2008, str. 142 143). Pastorační rozhovor s pacientem by měl v první řadě poskytovat čas a prostor pro sdílení. Pomocí pastoračního rozhovoru doprovázející napomáhá nemocnému k přijetí a pochopení obtíží souvisejících s nemocí a utrpením. Vzbuzením důvěry a prostřednictvím emfatického naslouchání mu ztělesňuje lidskou blízkost. Pacienti jsou mnohdy překvapeni, že i zde mají možnost realizovat náboženské potřeby a zároveň tuto službu mnozí vítají. Mnohé jejich nemoc dlouhodobě vytrhla z účasti na svátostném životě a sami často nemají možnost nebo odvahu o službu kněze požádat. Během posledního roku se v nemocnici udělila svátost nemocných více než 117 lidem (do této statistiky nelze započítat návštěvy kněží za svými farníky, kteří nejsou ze Šumperka, jedná se jen o statistiku Farního úřadu Šumperk). Během roku se v nemocnici sloužili tři mše svaté. Jedna při příležitosti Dne nemocných, další o Vánocích a Velikonocích. Svátost Eucharistie při návštěvách akolytů a kněze v nemocnici je po domluvě možno přijmout kdykoliv, - 28 -