Lost in transmitting Ve dnech 14. a 16. listopadu proběhl v Polsku mezinárodní scénografický workshop, organizovaný tříletým, výzkumným, uměleckým projektem SharedSpace. Ve Varšavě tak byli teoretici i aktivní umělci po dobu třech dnů vzdělávání nejrůznějšími osobnostmi současného divadelního světa, pod jejichž vedením i spoluvytvářeli nejrůznější akce. Jednou z nich byl happening s pracovním názvem Lost in Tranmitting, vedený Agnieszkou Jelewskou a Michalem Krawczakem. Jedná se zakladatele HAT Centra (Humanities/Art/Technology Research Center), sídlícího od roku 2012 na Adam Mickiewicz University v Poznani. Tito držitelé doktorského titulu z oboru teatrologie se snaží redefinovat vztah technologie a současné umělecké tvorby. Zabývají se především pojmy jako: post- technological city, muzac, armosferical smog, - zjednodušeně vším, co ovlivňuje naše bytí (nejen) v rušných městech, aniž bychom o tom věděli, nebo si tyto procesy zpětně uvědomili. Jakousi odezvou na toto přehlcení zvuků a moderních technologií v současných metropolích, byl i samotný happening. Příprava na něj probíhala prakticky celý jeden den. Nejdříve nás Jelewská s Krawczakem seznámili s konceptem jejich výzkumu, uskutečňovaného v rámci HAT Centera, ze kterého se následný happening přímo odvíjel. Pomocí prezentací a nejrůznějších videoukázek jsme byli seznámeni s podobnými projekty (např. akce RainbowBoys), inspiracemi (psycholog a filozof James Williams) a hlavními myšlenkami a výrazy, s konceptem post- technological city souvisejícími (mapping, posttechnologicaleconomy, embodyment,..). Druhá část dne již probíhala v rámci konkrétních úkolů jednotlivých skupin. Zcela náhodně bylo celkem 17 dívek a jeden chlapec rozděleno do tří skupin po 6 členech. To, co ještě věděli všichni účastnici happeningu, bylo že: první skupina má za úkol připravit si vlastní systém gest a pohybů, pomocí kterého spolu budou komunikovat, aniž by museli použít slova (zřejmé tedy bylo, že nikdo jiný než samotní členové skupiny nebudou této komunikaci rozumět), a že spolu s touto nonverbální sestavou mají secvičit i určitý způsob pohybu, jednoduchou choreografii, pomocí které se budou posouvat z místa na místo během happeningu. Dalším faktem, jež znali všichni účastníci, byl úkol zbylých dvou skupin. Tím bylo vytvoření audionahrávky, odkazující se na téma komunikace a zvuk. Celkem tedy dvě nahrávky, dlouhé zhruba 3 5 minut, byly ještě téhož dne v dílně Divadelního institutu vymyšleny a nahrány. Co ale bylo obsahem jednotlivých nahrávek, zůstalo skryto všem, kdo se na jejich vzniku aktivně nepodílel. Zásadní však byla informace (určená všem) týkající se následného užití nahrávek. Tím bylo jejich ilegální vysílání v centru města Varšava respektive pokus o jejich nabourání se do

všudypřítomných rádiových vln, tedy i rádiových stanic. Tím měl vzniknout nechtěný, rušivý přenos námi vytvořených záznamů na oficiálních rádiových stanicích. Pomoci nám k tomu měli jednoduché přenašeče těchto radiových vln, obsahující naše nahrávky tedy transmittery, jenž každý člen dvou nahrávacích týmů obdržel. Transmitter vypadal zhruba jako větší walkman, tedy jako nenápadná černá krabička, na kterou navazují dvě kovové teleskopické antény. Poslední informací, jež byla před samotným happeningem všem předána, se týkala zamýšleného místa konání. Pro mě osobně, jakožto člena nahrávacího týmu, nebyla tato informace nikterak zásadní. Při zpětné diskuzi o proběhlé akci jsme však narazili na skutečnost s touto informací spojenou, která průběh happeningu zásadně ovlivnila. Totiž že třetí, choreograficko-komunikační skupina po zadání svého úkolu na ono místo odjela a výslednou sestavu pohybů a gest vytvořila v návaznosti na konkrétní prostředí. Takto tedy probíhala příprava na happening den před jeho uskutečněním. Samotná akce započala zhruba v 10 hodin ráno následujícího dne, tedy v době, kdy již byly ulice Varšavy poměrně rušné. Místem konání se stala jedna z hlavních tepen, křižovatek města rozsáhlý kruhový objezd, jehož středu dominuje monumentální umělohmotná palma. Ta je zasazena do malého ostrůvku uprostřed kruhového objezdu, který není lidem zpřístupněn, avšak stává se často nepovoleným parkovacím místem osobních aut. Kolem objezdu vede chodník, přerušený celkem čtyřmi přechody se semafory, z každé strany objezdu. Středem, v těsné blízkosti palmy, navíc projíždí v obou směrech i tramvajová linka. Celý prostor je ohraničen soustavou budov a v nich sídlících kaváren, restaurací a obchodů. Šance, že svými transmittery někde narušíme spuštěnou rádiovou frekvenci, tak byla poměrně vysoká. Instrukce, které jsme obdrželi po dojití na toto místo, zněly následovně: ve skupinkách, ve kterých jste nahrávali nahrávky, choďte dokola kruhového objezdu; po každém přejití přechodu se přitom například na 1-5 minut zastavte; antény transmitterů mějte stále vytažené a přijde-li k vám strážník, či kdokoliv jiný, s dotazem, co to děláte - odpovězte, že jen nahráváte zvuky města; neohlížejte se na to, co dělají ostatní skupinky; zároveň ale na jejich činy spontánně reagujte; všímejte si reakcí kolemjdoucích lidí. Celkem se tedy v rámci vymezeného prostoru pohybovaly tři skupiny lidí, tvořící svým bytím onen happening. Navíc byli po celou dobu přítomní oba vedoucí projektu Agneszka zpočátku šla a dělala to samé, co členové jedné nahrávací skupinky, po čase se ale zastavila na určitém bodě a celé dění už jen nehybně sledovala. Michal naopak stál od samého počátku na jednom místě a celý průběh natáčel na svůj mobilní telefon. Do toho se ve vymezeném kruhovém prostoru pohybovalo značné množství lidí civilních, ve městě

pravděpodobně žijících a kruhovým objezdem pouze procházejících. Taktéž byli celému happeningu přítomni lidé pozorovatelé, oddálení sklem (cestující v autech či tramvajích). Jejich reakce se záhy ukázaly navíc stejně podnětné, jako reakce lidí živých, ne-li podnětnější. Díky semaforům totiž i několik minut stály tyto dopravní prostředky na jednom místě a lidem v nich cestujících tím umožnily z bezprostřední blízkosti pozorovat vše, co se na chodnících prostoru dělo. Pravděpodobně díky skleněné přepážce, na první pohled bezpečně dělící interiér dopravního prostředku od skutečného dění, si tito cestující leckdy dovolili výraznější reakce, než lidé míjející nás venku. Například na nás skrz okénko ťukali a různými gesty se pokoušeli navázat menší kontakt. Začátek akce byl vymezen instrukcemi ze strany Jelewské a Krawczaka, v rámci kterých jsme se začali pohybovat po prostoru. Já, společně s pěti dalšími děvčaty, jsme se vydaly přes jeden přechod k obchůzce přes náměstí, nesouce přitom aktivované transmittery. To samé v té chvíli udělala i druhá, nahrávací skupinka, na opačné straně prostoru. Třetí, choreograficko- komunikační skupina začala svůj pohyb na další straně objezdu, zhruba mezi prvními dvěma skupinami. Zatímco pohyb první a druhé nahrávací skupiny byl naprosto přirozený, podobný partě dívek na běžné cestě městem, pohyb skupiny choreograficko-komunikační byl od první chvíle velmi nápadný. Začali ve formaci, v pevné struktuře, jako pevně spojený objekt lidských těl. Posouvali se drobnými krůčky, porůznu zvedali ruce, vykopávali přední nohy a podobně (pokud z předchozího popisu jasně nevyznělo, tak opakuji, že tato skupina u sebe žádné transmittery neměla). Takto strukturovaný pohyb všech tří skupin probíhal zhruba deset až patnáct minut bez zjevných odchylek. Kolemjdoucí lidé sice pokukovali, podivovali se jak nad nacvičeným pohybem, tak nad dlouhými kovovými předměty (tykadla připomínající) v našich rukách. Všechny tři skupiny se porůznu ve vyhraničeném kruhovém prostoru potkávaly, v zásadě na sebe ale nijak nereagovaly. Změna nastala až ve chvíli, kdy se choreograficko-komunikační (dále jen chc) skupina rozdělila ze své sjednocené struktury a její účastníci se rozpojili. Zhruba po dalších 5 až 10 minutách jsme si v rámci mé skupiny všimli, že nyní jsou členové ch- c skupiny rozestavěni v pravidelných intervalech po obvodu vnitřního okraje kruhového objezdu. Od ostrůvku s umělohmotnou palmou je nyní dělila jen silnice, po které jezdila auta. Takto rozdělení jednotlivci spolu pomocí gest a pohybů dále komunikovali. Někdo se vymezoval mácháním rukou, někdo vykopáváním noh, jiný tleskáním a podobně. Jejich akce opět zůstávala bez výraznějšího povšimnutí kolemjdoucích, kromě delšího okukování se nikdo k interakci neodhodlal. Po chvíli jsme se ale my různí členové dvou nahrávacích skupin

spontánně k této svébytné komunikaci přidali. Bez jakéhokoliv očekávání jsme se také zastavili po obvodu kruhu, začali napodobovat jejich gesta a tím se přidali do jejich vlastní řeči. Vzhledem k tomu, že ani na toto nikdo nijak výrazněji nereagoval a my nepocítili žádné uspokojení, či pocit rozšifrování jejich jazyka, přestali jsme po chvíli s opakováním gest a pohybů a pokračovali v našem obcházení objezdu. Údajně to prý bylo z toho důvodu, že si choreograficko- komunikační kupina dopředu stanovila, že palma je střed kruhu bod, od kterého se celý happening odvíjí, tudíž se její pomocí chtějí zase nakonec spojit. Mnohem více ale šlo dle mého názoru o spontánní akci, vyvolanou tím, že se již dlouho nic nedělo v okamžiku, kdy rozestavěná ch - k skupinka na sebe zběsile mávala a podobně na sebe výrazně upozorňovala (a stále se nic nedělo), rozhodla se jedna dívka pro rychlý vpád. Přestože viděla dva policejní strážníky, stojící v bezprostřední blízkosti palmy (vypisující zde pokuty parkujícím autům doposud nevšímaví k naší akci), rozhodla se rychle přeběhnout silnici a k palmě se pomocí svých paží přimknout. V průběhu několika následujících sekund byla její akce napodobena všemi zbylými dívkami její skupinky. Následkem byl ruch, vybočení z klidové fáze happeningu. Auta začala troubit, neboť dívky jim vbíhaly téměř přímo pod kola. Strážníci zpozornili, lidé se začali otáčet. Dívky se pár vteřin držely kolem palmy, načež v reakci na blížící se strážníky v křiku utekly pryč. Dvě z nich však byly na místě zadrženy, zbylé se vydalo pronásledovat jiné policejní auto, stojící v boční ulici. Strážnici sice pravděpodobně nějakým způsobem vnímali celou akci (dohromady jsme mohli kruhovým objezdem procházet i 30 minut, než byla akce takto ukončena), možná z ní mohli být decentně nervózní nikterak se však k ní nevyjadřovali, nebo jí zabraňovali. V prvotních fázích seskupeného pohybu CH-K skupinky dokonce několikrát prošli těsně vedle ní a s úsměvem si ji prohlíželi. Nyní však ostře zasáhli kvůli přestupku překročení silnice mimo přechodový prostor (v proběhlé situaci opravdu mohlo lehce dojít k úrazu, šlo o provozně frekventovanou třídu). Výsledkem byla pokuta pro každou dívku, čímž byla také celá akce spontánně ukončena. Co bylo tedy výsledkem celého happeningu? Akce, existující simultánně ve svém trojrozdělení, aniž by jedna skupina záměrně ovlivňovala druhou, nebo na ni nějak navazovala - přitom však jasně na sebe reagující a vzájemně se reflektující. Akce, existující simultánně vedle běžného života lidí, místem konání procházejících. Bez zjevných, či výrazných reakcí na událost pokračujících v cestě. Skutečnost, že dokud nebyl průběh happeningu ostře narušen bezprostředním vpádem dívky do silnice, nedocházelo k žádné zpětné vazbě žádné zpětnovazební smyčce, v rámci které by se mohlo další chování a průběh projektu dále

rozvíjet, se stal nosným příkladem celé počáteční hypotézy. Tedy že to, co vědomě i nevědomě vnášíme do současné společnosti, přesycené znaky, gesty, symboly, technickými produkty, komunikačními zařízeními, tedy nějaký vlastní, autonomní způsob komunikace - bez nutnosti jasně vymezené sémiotiky, v ní může existovat bez zjevné zpětné vazby, tedy v ní existovat, aniž by byla někým rozklíčována / pochopena, tím pádem povšimnuta a vědomě zahrnuta do širšího společenského celku. Při následných rozborech happeningu se několik dívek z nahrávacích skupin vyjádřila negativně ke skupině třetí konkrétně k nepochopení jejich vlastní komunikace pomocí gest. Bylo jim nepříjemné, že nechápaly, co si dívky sdělují a jaký to má význam případně, jak tyto významy vztáhnout na naše bytí a chování v rámci happeningu. Jiní účastníci přidali, že jim bylo výsostně nepříjemné, že nevěděli, zda se jim pomocí transmitterů podařilo námi vytvořené nahrávky do rádiového vysílání zakomponovat, či nikoliv. A pokud že podařilo, jak to, že není středem našeho zájmu výzkum reakcí lidí, jež tyto nahrávky náhodou zaslechli? Odpovědí na tyto prostory byla původní hypotéza sama. To, že například já nerozuměla systému gest CH-K kupiny, jsem nepovažovala za problém, neboť ani oni nevěděli, jaký obsah/ jakou nahrávku se svým transmitterem snažím přispět do existence světa tady a teď - hic et nunc. A podařilo-li se nám někde opravdu vlny rozladit, či nikoliv, je podobný případ. Je-li opravdu současné metropolitní město tvořeno neustálou hladinou zvuku (muzak), nikdy neutichající (zvuky pouličního osvětlení/ kolejnic/ lednice ), ve které stále probíhají nějaké neviditelné procesy typu přenos radiových vln, nebude nikdy možné všechny tyto pochody vstřebat, rozpoznat, natož rozluštit. Můžeme do tohoto systému ale přidat produkt vlastní, artefakt vztahující se k naší konkrétní osobě, avšak nikterak zamýšlející jinou konkrétní osobu změnit či ovlivnit. Navíc neporozumění komunikaci jedné skupiny, vyvolávající v nás frustraci pravděpodobně jen díky své jasné vizualitě, je jen odrážkou tisíců podobných systémů gest a symbolů, vedoucích k nejrůznějším komunikacím, jež vnímat nemůžeme (z důvodu mozkové kapacity), přestože jsou všudypřítomní. Popisovaným počinem jsme tedy vložili svébytný objekt do volně působícího systému zvuků, dat a přenosů, a to s vědomím nemožnosti jeho kontroly, či zpětné vazby. Zároveň jsme se my sami stali součástí nachycení na, na první pohled rozklíčování možné komunikace, do jejíhož fungování přidáním bychom potvrdili správnost a pravost vlastní činnosti v rámci dané akce. Amálie Bulandrová