Napomenutí. Rozvažuje, čím bych z přirozené povinnosti vlasti své sloužiti měl; - rozvažuje opět pilně, coby bedra skrovná snésti mohla: nalezl jsem právě v okrsku umění vyvoleného ku kterému mne mládence láska uvedla, muže pak úřad veřejný zavazuje, totiž v umění lékařském, že lékařství koňské, málem po čtyři sta let v češtině auhoři. Neboť tak starý bude rukopis český o lékařství koňském, kteréž Albrechtovi kováři Císaře Bedřicha se připisuje. Nalezl jsem v c. k. knihovně dvojí opsání: První v rukopisu nadepsaném: Planetář (Calendarium): Kdo chce koňské lékařství uměti ten čti tyto knihy; titt jest složil mistr Albrecht Císařův kovář, Bedřichův, urozeným z Napule, a také pokusil všeho učené na mnohých koních dobrých, jenž jemu byeše Císař poručil. To umienye pokussene a jistee jest. Není však toto opsání celé. Druhé opsání, mnohem mladší, jest od roku 1554, přepsané skrze Mikuláše mistra neb rektora v městečku Bystrem, rodicze Prostiejovského; nalezá se na konci rukopisu Nr. 134. v cís. král. knihovně. Lékařství to později (bez roku) v Jindřicho Hradci vydáno bylo; pod titulem: Lékařství koňská jistá a dokonale skušená. Sepsaná od M. Albrechta štolmistra, kováře a koniře Císaře Frydrycha. K nimž mnohé věci užitečné jsou přidané, nyní znovu (tedy vydání druhé?), pořádně spravené a všem milovníkům k užitku vydané. Jiné od prvního lékařství rozdílné nalézá se v rukopisu medicinském, (v jádře) kterýž P. Brožovskému, radě u cís. král. slavné apelaci, přináleží, totiž: Počíná se zpráva lékařství koňského takto: Ordanus tak řečený mistr a rytíř Fridrycha Císaře v knihách svého lékařství o stvoření koně. Roku 1808. (v Baňské Bystřici) pokusil se o to, přeložiti: umění Alexandra Tolnay (ho) o hojení lichvy, (dobytka), knihu ruční P. Martin Pan, kazatel Církvi (e) Cw. Slovensko Pravnanské. Která však práce čtenáře o přiznání pána překladatele, (jemuž ostatně všecká chvála!) přesvědčí, že žádné známosti v té věci neměl. Omělost v lékařství koňském velmi se rozmnožila, jakož o tom pochybujícího knihy mnohé a obšírné, v každé řeči, sepsané dosti přesvědčiti mohou. By pak i pouhý Čech v obstarání koně, nejužitečnějšího a nejdražšího dobytčete, radu nalezl, a uznati mohl, zdali člověk ten, jemuž hospodář neduživé své hovado svěřuje, v pravdě koňský lékař jest, aneb toliko lecjaký pokladač; sepsal jsem z cizích řečí co o koňství každému koňaři přísluší věděti, a uvedl jsem v pořádek, by se věci i v jednom čísti, i po různu stojící, lehce naleznouti mohly. Najdeš laskavý hospodáři! že neduh léčiti věc tak snadná není, jakož se mnohý omylně domnívá; uznáš, že vždy užitečnější bude, jestliže neduh vznikne, záhy o to s zběhlým a moudrým člověkem se poraditi, jakýž každý hodný kovář býti má. Předsudky zdědilé od praděda vyvraceti ani úmysl můj, ani snažnost má není, neboť je každý dobrovolně složí, když časem moudřejší bude. Protož každý sedlák, koňař, koniř, kovář, vozka a t. d. čti, slyš, skoumej, a co dobrého jest, podrž, užívej. Věci máš zkušené, žádnému nebude zapotřebí jich teprv zkoušeti. Snad se vypravování to i vzácnému a váženému úředníkovi hodí, jestliže se nestydí poddanému svému v mateřské řeči a srozumitelně poraditi, jej nabízeti, a jemu domlouvati, jak on malý neduh zahojiti, velký úraz poznati, neobmeškati, a tak zkáze předejíti má.
Ostatně věci nové, v starém kroji máš, jejž jsem na díle z užívání obecného vzal, na díle vypůjčil se z rukopisu výborného o ranném lékařství Rogera a Wilhelma Galičetta, jenž Pánu z Šenherra, cís. král. radě v slavném řízení práv zemských přináleží. V botě, ať tak dím, starožitné, volné, šlapav pilně tam a zase, otřel jsem cestu neraženou tak, že kdokoli budoucně mou stopou jíti míní, úzkým novým střevíčkem bořiti se nebude. Čech každý všemu, poněvadž česky psáno jest, snadně, bez vysvětlení, srozumí; poněmčilého pak vlastence slovník bratra mého budoucně, vyučí. Nová slova, jichž tu dojista řídce, poznamenaná znaménkem? nalezneš, která milý čtenáři, buď šetrně přijav, vůbec uveď, aneb laskavě lepších nasbírej a mně dodej, je vděčně od tebe přijmoucímu V Praze 1818, dne 1ho ledna vydavateli. Rozvržení první. 1. O koňství. Kdožkoli koně chovati míní, hleď sobě nejprve dobré, pěkné a statné plemeno zaopatřiti, neboť náklad týž jest i snažnost o vychování dobytčete dobrého jako mizerného; nepak zisk potomuj.. 2.. Znamení dobrého koně Dobrotu a pannost, která spolu i zdraví ukazuje, koniřové zběhlí takto ustanovili: hlava koně stůj v slušné míře s celým tělem, jsouc více suchá, nežli tlustá; ani hrubá, jako volská neb sviňská, ani velmi malá, jakož bývá štičí; má délku spodního krku míti. Sice úzká větší chválu mají, nežli široká; uši buďte skrovné, ostré, špičaté, dobře vyhloubené; jimi kůň má bystře hýbati neb střihati; odvislé a dlouhé uši koně nemálo ohaví. Jestliže kůň dobrý sluch má, hned uši tam staví, odkud zvuk neb šust přichází; který pak uši dozadu klade, zlý neb falešný jest. Čelo budiž úzké, náklenuté, klenutost táhnoucí se k samému nosu, zde se znenáhla trať; vrch čela měj chochol (čupriny) nehrubý, podkasaný. Lože oka buď vyplněné; obočí mírně klenuté; oko pak samo ostré, hbité a smělé, mezi otevřenými víčky způsobně, nepříliš vypuklé vysedej; při otáčení jeho, máš vždy něco bílého viděti; vyvalené oko tak, jako sviňské, nebo hluboké, zásluhu koňskou zmenšuje. Zřitedlnice budiž čitelná, totiž: při plném světle se zužuj, při slabém se otvírej prostranně; mázdra rohová žádné poskvrny neměj.
Nos buď raději užší nežli širší; chřipina nebuď velmi otvořitá, aniž tuze uzavřená; otevřenina chřípí uvnitř červená, růžová, podobu tuto S představuj; budiž bez ozhru hustého, bez vřídků. Stěžeje huby nebuďte ani úzké ani široké, by tudy kůň ani měko-, ani tvrdohubý nebyl; rtové buďte hedvábní a tencí; chrup (zuby) koně dobrého vždy budiž osliněn; sklípek v ústech bledě červený, nebuď ani masitý, aniž měj hluboké zvrásnění; spodní pysk a brada nebuďte ani nadutí ani velmi obrostlí. Čelist spodní, aneb sáně, nebuď široká, ani úzká, ani těžká; budiž však dost široká a hluboká, zvláště u krku, aby začátek chřtánu v ni náležitě se ukrýti, a jazyk pohodlně vtěstnati mohl. Jazyk nebuď masitý, ani natržený, ani z huby ohavně čněj. Šíje buď obhrubná, dostatečně dlouhá, nevelmi svalovitá, k hlavě vždy tenčí, nahnutá, jakouž na labuti chválíš; hřeben ostrý měj hřívu prostředně dlouhou a nepříliš tlustou, ani kadeřavou; krk budiž bez žláz a bez jiných poskvrn. Kohoutek, aneb ona vysedlost mezi krkem a hřbetem, kterouž špičky prvních hřbetních článků činí, budiž nejvíce na dva prsty vysoký, málo náostrý; u starých, aneb u hubených koní, ohyzdně vzhůru strmí. Prsy, neb strana mezi krkem a předními stehny, nebuďte ani velmi široké aniž úzké, ani svalovité, nýbrž plné a dosti mocné. Plece, místo nad prsy po straně, leží na paži aneb kosti ramenné; paže šikmo lež, a v spojení neb v stavu s lopatkou, obapolný tupý úhel čiň. Svalové (neb maso) kosti tyto znamenitě a dosti tvrdě kryjte. Lopatka s paží v kráčení viditelně se hýbej, sic na odpor se mající přilepená sluje. S paží se spojuje rámě, jehožto horní horní neb zadní konec loket nazýváme. Rámě budiž hmotně svalovité, nebuď ani krátké, ani příliš dlouhé, představuj homoli na špičce stojící. Loket pak, ani velmi k prsům nepřilni, aniž neodstávej; tutoby sic kopyto kůň rozváděl, a jak pravíme, tancýř byl, tamtoby zase kopyta se scházela, a kůň by po prstech viklavě chodil. Koleno buď jako vejce kulaté, tedy široké a krátké, ploché, zcela srstnaté, neoplchalé, nebuď k předu naklonité, jako noha kozlová jest; nakloněné koleno znamená koně schváceného. Koleno tedy dává stehnu koňskému rovnou postavu. Jedouli kolena dovnitř, jako koni ztřesanému, tehdy se snadně v kroku, jako kráva, tluče. Holeno větší než kost holenná (hnát), stůj rovně, budiž suché, kratší nežli rámě, srstí drobnou hustě obrostlé; struny, neb žíly smazové zřejmě ležte tak, aby je pěkně viděti bylo; noha budiž po straně málo stísněná, hladká; noha vřetenatá, kulatá, slabá bývá. Noha budiž bezevší vady, jakožto nejhlavnější úd těla. Kůtek má býti krátký, silný a huňatý; kopyto černé budiž okrouhlé, rovné, podešev náležitě vyhloubený, a na čele řádně buď kopyto vysedlé a celé; u prostředního koně na prstech půl čtvrta palce vysoké, a zeď půl palce tlustá. Hřbet, částka těla od kohoutku až ku kříži, budiž rovný, a svými svazy tudy ležícími příhodně napnutý; prohnutý hřbet tak neslušný jest, jako kočičí neb kaprový. Žebra celému tělu jisté eliptické (t. vaječné) okrouhlosti dodejte; velmi stlačená žebra činí tělo štíhlé, a úzké; široká žebra, v oblouku svém u spojení s hřbetními, činí, aspoň oři, nelibou širokost. Ledvi, část hřbetu od žeber ku kříži, nebuď ani dlouhé, ani velmi ploché, aby bok příliš nevpadal, ani hřbet nezpůsobně nevyvstával. Bok, ona část mezi žebry, ledvi a kyčlem a dolejším zadním břichem (neb slabinou,) budiž dobře plný, podšlehovitý. Dutý aneb od posledního žebra na vzor prostranku vytažený bok, koni pěknost béře. Po práci, a po běhu velmi se nenadýmej. Břicho, totiž částka těla měkká od hrudi mezi žebry, bokem a stehny zadními, budiž jemné, štiplé, ohebné. Na konci břicha v rozkroku zadním leží u hřebce náročí, u kobyly vemeno jadrné. Šourek složen jest z nároků (vajec) s miškem, ze žíly, (neb konce), a z pouzdra. Konec budiž tlustý, dosti dlouhý, s jádrnou čepičkou zaopatřený; v močení kůň má konec vytahovati. Kříž, částka těla od ledvi až k pařezu ocasu, buď, možnoli, aneb docela rovný, aneb toliko mírně klenutý neb nahnutý. Sviní, aneb oslový, špičatě strmící, nehrubě koni sluší, ledaby masem dosti hojně vyplněn byl. Kyčle nevysedejte hubeně; stehna hrubé maso mějte, jsouce
bez oplchalých míst; kteráž vždycky v podezření buďte. Ocas ani nízko vkořeněn, ani holý nebuď, vždy odstávej, však ním kůň netoč. Kůň, který pevně stojí, když jej za ocas táhneš, a on jej opět k sobě silně přitáhne, dobrý bývá. Srst hladce lež a se stkvěj; kůže buď bez uhrů, bez boulí, aniž po malém a lehkém hýbání hned se potiti má.. 3. Srsti barva každá koně krášlí, nechť jest prostá aneb promíšená. Prosté neb jedné barvy kůň jest vraný, (vraník) z cela bílý, (brůna), višňák, liška, hnědý, žemlový (plavý) a ryzý kůň, (ryzka, ryzák, ryzek), s lysinou neb s jiným tiskem a bez znamení. Promíšené barvy srst mající jest kůň strakatý (straka), proměnný, plesnivý, (plisnik), jabkovitý, myší barvy (myška) Šedivý; popelatý; toho staří za nejhoršího měli. Milovník jedné aneb druhé barvy, hleď toliko stejné koně ve spřeži dobře srovnati, do práce však polní a pocestné, ne tak o barvu, jakož raději o statnost příhodnou koně dbej.. 4. K rozsouzení dobroty koňské přísluší i léta koně znáti, kterážto znamení na zubech najdeš. Zubové koňští dělí se, dle času: na mličné, (mličniky, hříběčí zuby, vlčky), a na řadovací zuby; dle položení a složení svého v čelisti, jsou: přední neb širocí; hákové (kly, špičáky), a třenovní zubové, (stoličky). Předních zubů kůň v každé řadě má šest; stoliček na každé straně, v svrchní tolik, kolik v spodní, totiž: šest; háky v každé čelisti dva; tehdy do hromady čtyřicet zubů. Klisny hákův řádně nemajíce, toliko šest a třicet zubů řadují. Hříbě, bez rozdílu pohlaví, v každé čelisti s šesti stoličkami, totiž: na každé straně s třemi se rodí. Za deset aneb dvanáct dní vyřeží se v každé čelisti prostřední dva řezáky; po čtrnácti dnech opět dva vedlejší, ž l á b k o v í? ; na konci druhého, neb až třetího měsíce zadní dva zubové. Přední zubové na ostří svém vruby mají. Na konci prvního roku vrubové předních zubů se vyplňují, zubové sami, jakoby byli zetřeli, krkem, který dosavád v dubinách hluboce vězel, znamenitě vystupují. V čase tom na každé straně, v obojí čelisti, i čtvrtá stolička vylézá, jichž potud šestnáct najdeš. Stoliček těchto kůň nikdy neshazuje. V osmnácti měsících vrubové předních zubů skoro zašli, a přitom na každé straně, v obojí čelisti, ptá, nápodobně řadovací stolička vyrostá. Po dvou letech nalézají se přední zubové vůbec zetření, a hříbě i stoličky mličné první, s nimiž se narodilo, shazovati počiná. Dříve ještě, než třetí rok uběhne, hříbě prostřední dva zuby (řezáky) ztracuje, nejprve v svrchní, potom v dolní čelisti; počemž v druhém aneb v třetím témdni řadovací narůstají. Tím způsobem kůň mezi třetím a čtvrtým rokem vedlejší, (žlábkové?), mezi čtvrtým pak a pátým rokem zadní zuby shazuje. S žlábkovými zuby kůň spolu i druhou, s zadními pak zuby posledně i třetí stoličku smitá, a tak již stálých, totiž časovacích zubů nabývá. Nalézá se také, že hned u shazování zadních zubů koní, totiž hřeben, i hákové lezou, napřed v vrchní čelisti a brzy potom v saních. Hákové do půl šesta roku ustavně rostou. Nalezneš je v věku tom špičaté, dovnitř maličko nakloněné, zevnitř hladké, na vnitřní straně mající dva žlábky (neb stružky,) kteří s hůry dolů leží. Když strana vnitřní zadního zubu výsosti druhých stran dosáhla, konířové vůbec dí, že kůň jest vyrovnal. Do šestého roku na koruně každého zubu podlouhlý a černý důlek, nežlutým kroužkem okrášlený, se nalézá, jemuž konířové jádro, (bob registro) přezděli. Jáder takových zub tolik, kolik kořenů má, totiž: přední zub každý jedno, stoličky dvě, a nejzadnější stolička tři jádra ukazuje.
Po vyplnění šestého roku jádro to předních (řezácích); v sedmém roce v vedlejších, (v žlábkových); v osmém roce v zadních zubech v spodní čelisti se vytírá aneb vymazuje (registra vypsaná). Hákové v čase tom, v osmi letech, ztupí, a stružky na vnitřní straně mizejí. V osmi letech věku koňova ze zubů jistotně ustanoviti nelze; ačkoli mnozí dosvědčují, že do dvanáctého roku ještě kůň se poznati může; v které příčině svědomí dávají, že v svrchní čelisti řezací s osmým, žlábkový s desátým, a zadní zubové teprv s dvanáctým rokem se vymazují. Dříve se zub otře a jádro vymaže u koně, zvlášť u klisny, který tvrdým obrokem se krmí, nežli u koně, jenžto měkkou píci, totiž: trávou a senem se živí. Již v desátém roce hákové tupější, víc a víc se okulacují; zubina odstává, a tudy přední zubové nejenom delší se býti nalézají, nýbrž i nahnutější, a v patnáctém roce věku skoro třírozí bývají. Ostří předních zubů přitom velmi zvrubovati, a svrchek huby se svraští. S tímto stařením vidíme, že po dvanáctém roce lůžka očni se vyhlubují, oko zapáchá, obočí šediví, a šediny konečně celou hlavu oblézají; kůže více se nepiná, pysk oslablý schne, řiť vystává a posléze kůň starosti ani obroku žráti nemůže. Věk, jejížto koni dohadnouti lze, rozdílný jest. Neschvácený kůň sprostého kmene, dříve starna, již okolo dvaceti let nemožný bývá; kůň pak ušlechtilého rodu, ještě v třiceti letech dosti statným se býti ukazuje. Kůň čtyřiceti neb padesátiletý řidko se nalézá.. 5. O chování koní Hospodář koně nabývá buď koupí aneb vlastním chováním; toto ovšem mnohem jistější, nežli ono jest. Nabytého pak koně v pilné ochraně měj, totiž: koně příhodném obydlí před velkým horkem, před zimou, před deštěm a sněhem, před větrem ostrým a severním, před zlými párami uchovej. A to učiníš příhodným chlévem neb konicí. Potřebnosti konírny tyto jsou: příhodné položení, chlív dosti volný pro tolik koní, kolik jich kdo držeti chce; dostatečné světlo; pohodlnost k vyvětrání; dobré stání; pohodlný žlab a jesle, a konečně slušné opatření čistoty potřebné. Chliv koňský na suchém, povyšeném, a svobodném místě dvora budiž vystaven; vždycky vzdálen od hnojnice, od močálu, od záchoda, od sviniku, od husince a kurnika. Konice budiž dosti vysoká, aby kůň hýbaje sebou v strop se nevrážel; k. p. 11-12 střeviců vysoká, když 8 12 koní v konírně státi má. Budiž i dosti široká tak, aby kůň pohodlně ležeti mohl, a zase i za koňmi tak volná, aby kůň žádného neuhodil, když za ním choditi zapotřebí jest. Konírna budiž dosti světlá, aby i kůň vše zříti i čeledín při svém obstarání a poklízení pohodlně všecko viděti mohl; budiž světlá i proto, že ve tmě kůň snadno se plaší, a že světlo věc jest velmi potřebná ku zdraví. Okna měj konice sklenná, nkdy však tak stavená, aby světlo, zvláště prudké polední slunce, přímo v oči nevráželo, nýbrž aby vždycky po zadu napadalo.. 6. Čerstvé aneb občerstvené povětří jest koňům příhodné; (Nařízení 1777. 13ho listopadu.) Aby chliv náležitě provětrati mohl, dobře jest v koutě konice vystaviti dymnik neb párnik, buďto zděný, aneb toliko prkený který víkem neb přikrývadlem zaopatřený, před sněhem, před deštěm a ostrým větrem chléva dle vůle hospodářovy ochraňuje.. 7.
Velmi pohodlno, ano i bezpečno jest, konici na zvláštní stání rozděliti. Stáje budiž celá a trvanlivá; k čemuž nejlépe přepažené stání z fošen se hodí. Aneb aby se uspořilo místa, budiž aspoň přívorou ( o strvi na sloupě zavěšenou) přehrazeno, a nejméně pět střevíců široké, aby kůň pohodlně ležel. Chtějí tomu mnozí, aby podlaha na stání byla z fošen dubových napříč kladených; jiní opět chválí olšové kláty neb špalky, kteří z čtyř hran otesáni a na způsob dlažby postaveni jsou. Ten zase sobě oblibuje tvrdý, onen měkký písečný kámen; a v skutku každý tento způsob něco dobrého, však i něco zlého do sebe má, kdž zření máme na kluzkost stáje, a na zachování kopyta. Oblíbil sobě mnohý hospodář i dláždění z cihel dobře pálených na 2 3 palce tlustých, kteréž na hranu postavené, vápnem dobře zalité býti mají.. 8. Žlab, buď z kamene, aneb z dubového špalku vydlabán, dobrý bude; kraj však dřevěného železným plechem okovati dej, aby jej klkač, aneb jiný kůň nezpůsobně neohryzl; budiž pak dosti veliký, nejméně na střevic široký v průměru svém. Každé stání měj svůj zvláštní žlab a jesle; tyto čistě ohladiti poruč, aby kůň do huby třísek sobě nezadíral. Řebřiny v jeslích nebuďte ani tlusté, ani velmi řídké, sice by tuto mnoho sena se roztrousilo a zmařilo; tamtoby kůň sena těžce dobýval. Ostatně pak i jesle, i žlab má s prsy zároveň býti, aby kůň, jsa mlád, hlavu sličně držeti se učil.. 9. Veliká nepříležitost koni se děje, jestliže vlhkost všecka v konici ostává; neboť, když hnije, puch a smrad veliký a škodlivý vydává. Z ohledu toho zapotřebí jest; aby stání sklonitě šlo tak, aby mokrost za koněm do malé stružky se táhnouc, z konírny do hnojice vždy vytíkati mohla. Čistota jest půl zdraví i u dobytka; pročež koně nikdy přes celý den, neb déle, jakož mnohý nedbale dělá, na stání nenech státi, kteréž močem a trusem již zmočeno bude, sic tudy příležitost neduhům na kopytě se dává. Raději za časté dohlídaje, lejno natrousené odkydni, neboť pára jeho ostrá očím velmi škodí. Netrp také žádné pavučiny ani peří v konici. By konírna náležitě vyvětrala, několikrát za den dvéře a párnik otevři. V čas parna mohou se i okna otevříti, aneb docela vysaditi, toliko tenkráte proti muchám mlynářským plátnem okna obestři. Čistě držený dobytek uspoří polovic píce, již staří velmi dobře pravili; neboť dobrý pořádek v krmení a pilné čištění lépe prospívá, nežli kdyby ustavičně jesle senem oplývaly. Čištění koně se koná vichem, hřbelcem a kartáčem po celém těle, a utírání třepačkou (onucí); ocas, hřívu, zvláště pak hřeben, vždycky náležitě vyčesávej. Čištění činí, že přirozená pára z pichů t.j. potových dírek řádně se vysráževší hovado před mnohou nemocí obraňuje.. 10. Obrok příhodný koňům u nás, v Čechách, jest oves, seno a sláma. Onde a onde ovšemž i ječmenem, vikví, pšenicí, žitem a jiným podobným zrním se krmívá; taký však obrok, buď jest velmi drahý pro mnohého hospodáře, buď zase velké pozornosti čeledínové žádá, by se koňům neublížilo. Dnes jest potrava nejhodnější; jen o to péči měj, aby nebyl namoklý a stuchlý. Robotnému koni nemá se zelená píce dávati, ačkoli jemu i mrkev, k obroku přimísena, dobře se hodí. Jestliže ovsa do zálohy nakoupíš, tehdy jej na prostranné sýpce, na prkenné podlaze, hromadně na dva střevice nasyp, a časem přehazuj, aby náležitě vyvětrat mohl.
. 11. Seno dobrá a užitečná píce koňská jest, jestliže dobré a drobné, nevelmi čerstvé jest, kteréž vonné bylinky má; poněvadž dostatečnou životnost dává, a zažívání provozuje. Druhé, slamnaté a kyselé seno, malou živnost dadauc, toliko žaludek naplňuje. Seno pak ani oplavené nebuď, ani stuchlé. Seno dle možností na louce dobře vysuš, a suché skliď, kteréž potom na seníku, kam vítr může, ulož, aby ovšem se vypotilo, ale nespařilo. Dříve nežli se odpotilo v kopě, na seništi i neb v stohu, nemáš jím krmiti, což nejméně po sklizení, za 6 8 neděl se stává.. 12. Sláma toliko zřezaná koni se dávati má, kterouž řezanici k ovsi přiměšuj; neboť řezanka, sama v sobě málo živná, jen zažití ovsa tím provozuje, že koně k lepšímu žvání popuzuje. Na sekaninu sláma žitná nejprospěšnější jest, ačkoli se k řezání i pšeničná i ovesná sláma hodí. Ovesnou slámu na noc do jeslí zakládati můžeš, kdež důstatek sena není. Sláma stuchlá neb plesnivá na řezanku se nehodí, a protož ji vždy na suchém, větrném místě ulož, a řezanici v suché komoře ku krmení chovej.. 13. Pořádek krmení Čas krmení neb poklízení koně jest v létě okolo čtvrté, a v zimě okolo šesté hodiny ranní. Nejprve čeledín jesle a žlab vyčistí, odváží určitou hojnost ovsa, na celý den, kteréž pro tažné hovado 8 10 liber, pro jízdného koně 6 8 liber se ustanovuje. Na váhu obrok ustanoviti vždycky jistěji jest, nežli na míru, protože kůň ovsa nestejného na váze, přece stejně dostává, což mírou býti se nemůže. Dnes venku, nepak v konici, náležitě sítem prosítuj, na opálce vypálej, a potom tolik co praveno, neb málo více na míru řezanky přimíchej, a tak vše to v obročnici, tj. truhle na obrok pokrop, dobře promíchej, a směsice devátý díl koni do žlabu tence nasyp. Toto jednání výborně prospívá i k čistotě i k dobrému zažívání. Neboť kůň, nežvejkaje náležitě, oves celý a bez užitku polyká, jestliže nepřidáš řezanky, kterážto koně nutí, aby oves lépe žvejkal, a tak mu překáží, aby hltavý nepožíral žvance, dokud jej dobře nerozemlel. Z ohledu toho i obrok jen tence do žlabu se nasypává, aby kůň plnou hubu nabírati a nesežvaného obroku hltati nemohl. Dokavad nyní kůň žere, štolba nech ať dřevěnými vidlemi stlání odebrav, lejna na hnojiště vykydá, a slámu oddělenou, ještě suchou, k večernímu podestlání na své jisté místo vloží. Pak koni, když sežral, opět devátý díl zasypá. Mezitím čeledín koně celého, napřed věchtem, pak hřbelcem odrbej, a kartáčem ošaustej; potom celé tělo vlněnou třepačkou otři. Načež vezma vodu čerstvou myj a česej jemu hřívu, ocas i oči, a konečně jej ze škopu hlubokého (putinky), aneb jestliže čas příhodný, v brodě napoj. Po napojení opět devátý díl obroku koni dej, a pokud žere, lahodě jemu buďto v šly jej vprav, aneb osedlej, když má do práce jíti; jestliže zahálí, malinkou jemu částku sena založ. Sena oř na celý den 5 6 liber dosti má; statným však tahounům, kteří těžce pracují, 11 12 liber zapotřebí jest.
V poledne, okolo dvanácté hodiny, druhý čas krmení jest, a kůň opět tři devítky obroku dostane. Ačkoli mnozí praví, že v poledne není zapotřebí koně napájeti, ledaby velké parno bylo, napoj ho přece po každém krmení, aby lépe zažíval. Okolo čtvrté hodiny s poledne malou otépku sena jemu poskytni. Na večer, v sedm hodin, pořádně se po třetí pokrmí; příhodno i zdrávo koni bude, když jeje tak jako ráno vycídíš. V osm hodin buď v konici jej napoj, buď dle příležitosti, v brodě, a jemu nastela, konečně tu největší část ustanoveného na ten den sena založ. Kdykoli z těžké práce, méně neb více opocený kůň domů přijde, nikdy z něho ani sedla, ani chámů hned nesnímej, nýbrž za dobrou půl hodiny tak ustrojeneého pokojně státi nechej, pak teprv ho odstrojíš. Nejprve jemu málo sena předlož, a když to požere, tedy celého i stehna i nohy vichem ošaustej, hřbelcem i kartáčem vyčisti. Dokud docela neoschl kůň, ani ho nenapájej, ani do brodu nevoď; anobrž počkej až by náležitě oschl, napojenému napřed teprv obroku dávej. Voda řičná nejlepší jest k napájení; kde jí však není, tam studničnou dáti sluší, kterouž ale vždycky v létě, když velmi studená bude, v konírně naváženou za několik hodin státi a tak odraziti se nech, dříve nežli ji koňům píti podáš. Moudrý hospodář nikdy koně přes možnost v práci nepřetahuj, a budeli toho kdy potřeba, jemu toho opět vynahraď dobrým obrokem a odpočinutím. V noci pracovati bez potřeby koni nedávej; neboť zkušenost učí, že k zachování dobrého koně, není jedno a stejné. Zdali noční dobu pracuje, a ve dne odpočívá, čili naopak v přirozeném pořádku to dělá.. 14. O koňství, vlastně Jestliže koně z domácího chování míti chceš, tedy dvojím během se to stává: buďto z kobylny některé vlastenské mladé koně vybera koupíš; aneb doma rozená mláďata vychováš. K vychování domácímu, jakož vůbec známo, obojího pohlaví, hřebce i klisny zapotřebí jest. Hřebce, jenžto pro plemeno se drží, nazýváme pušťáka. Takový buď obecný jest, když totiž obec hřebce tak chová, jako býka, na outraty obecné; aneb hospodář svou kobylu k pušťákovy vede, který zvláštnímu náleží, a toliko připuštného platí. Co přitom pozorovati sluší vyučuje c. k. nařízení r. 1777. 13. listopadu. Poněvadž ale národní plemeno, velmi zchudlé, málo nádherných a statných koní vyvádělo, tedy někteří starostové do kobylen na svá panství, zvláště pak jeho cís. král. Milost, o to péči maje, aby se koňstvo vůbec zvelebilo, velmi nákladně cizí sveřepce z Arábie,, z Espaňhel, z Neapolitánska, z Angličan, z Dánska, z Němec a. d. j. do zemi uvésti, a po zemi rozděliti ráčil, aby každý koňák svou konivau tj. k pušťáku chtějícíc klisnu s menším nákladem na určitá místa dovésti, a jistěji obřemeniti čili obřezati dal. (Viz naučení o chování koňském rychtářm a obcím r. 1777. 13. listopadu.) Z přichozníků tak, jako i z potomků jejich, každý kůň po národní své zvláštnosti se rozeznává.. 15. Z připouštění pozorovati sluší jmění i hřebcovo i kobyly, - rozvážuje tudy potomnost, k čemu se mládě hoditi může. Z příčiny té volíme pušťáka hrubé holemosti, a silného stehna, když hříbat do vozu panského neb do těžké práce čekáme, jací jsou neapolitánští, a dánští, frízští a belgičtí hřebcové. Na odpor k obdržení lehkého oře, i pušťáka lehkého připouštíme, k čemuž bez pochybení kůň arabský, barbarský, španělský nejlépe se hodí. Přitom i na barvu zření máme. Líbí se obecně pušťák čisté barvy k. p. vraník, višňák s rozdílným tiskem, a
krásná brůna; méně rádi připouštíme lišku. Tisk nemá býti velký, lysinka toliko na čele, ta neb ona noha bílá, proto, že takový tisk tak se rozplozuje, až konečně samé straky nastanou. Pušťák od pěti, (nařízení 1777. 13. listopadu), až do osmnácti let nejschopnější jest. Mladý hřebec, který ještě roste a zubové se jemu řeží, slabé hříbě plodí, a před časem stárne. Starý sveřepec na odpor, když jemu dvacet let minulo, také slabé potomstvo zůstavuje, leda, naleznešli hřebce ušlechtilého kmene, který jsa již dvadcátnik a více, ještě dobře se hodí. Sluší však i povahu, totiž náklonnosti koně rozvážiti, kteréž, jsouce dědičné, od přirozenosti mláděti se vštěpují. Protož máme rádi pušťáka silného, bujného, jemného, povolného; zvláště se každému na koni líbí jeho bujná a způsobná zpaura, v pohledu i v činech.. 16. Na klisně skoro těch samých povah a vlastností žádáme, jako nahřebci; totiž aby co možné, tělnost její s holemosti hřebcovou se srovnávala; plemenice zvláště má míti dlouhé tělo, prostranné břicho, okulatělá žebra, široký kříž, ochod volný, velké vemeno, hmotné plece, a široká prsa; poněvadž tyto vlastnosti nemalou moc i na mláděti proukazují. O barvě klisny to samé říci přináleží, co o barvě pušťáka se pravilo. Též i o jejím stáří; neb, ačkoli hřebice dříve dospěje, nežli hřebeček, přece dříve nevyřaduje. Nemá mladší, nežli čtyřletá připouštěna býti. (nařízení 1777. 13. listop.) Klisna sprostého kmene, jsoucí teprv patnáctiletá, pro plemeno více se nehodí; kobyla však ušlechtilého rodu, ještě okolo dvacátého roku svého stáří krásná hříbata hází. Náchylnosti kobyly k hřebcovým zvláště se rovnati mají, poněvadž své dobré i zlé ctnosti mateřské, ať tak dim, mláděti s krví svou přirozeně pozůstavuji. Kobyla budiž plemenitá, aby dobře donosila a lehce rodila. O neplodnosti její se jistě přesvědčíš, jestliže po několikerém připouštění, k jinému a silnému pušťáku, vždy jalovou zůstává. Taková klisna tak málo na plemeno se hodím jako ona, kterážto vždycky zmetá.. 17. Ačkoli v chování pušťáka žádný rozdíl není, neboť tak se obstarává, jako silný kůň; nicméně mnoho pozorovati přísluší, zvláště aby pušťáka ani na pastvu nevodil, ani trávou neb čerstvým jetelem nekrmil, poněvadž v bujenství vždy oslábne: Nýbrž má jemu vždycky v konici čistý a těžký obrok dáván býti, totiž: dobrý oves, a co nejchutnější seno. Při tom však nemysli, aby pušťák docela zahálel, ano i zapotřebí jest, aby pracoval a potřebně sebou pohyboval; nechť tedy mírně tahá aneb jezdí, k čemuž který se hodí. Když pak čas připouštění se blíží, tedy pušťákovi obroku denně přidej, ne však mnoho, aby neztučněl; poněvadž krmný hřebec schopnost tratí. Zhaslý oheň v koni rozžíhati věcmi horkými, střež se moudře, sic více zkázy, nežli zisku nabudeš.. 18. Čas konění, tj. pojímání se koni jest jaro; totiž od počátku měsíce března, až do polovice června. (Nařízení r. 1777. 13. listop. praví po sv. Josefu). Nejužitečnější klisnu připustiti můžeš v měsíci dubnu a květnu, proto že budoucího roku záhy, měsíce března a dubna, taková kobyla se hřebí. Že kobyla ku koni chce, jak vůbec praví, neb že se koní, jsou tato znamení: klisna nepokojná ráda se přitovaryšuje k jiným koním, řechtajíc po koni, na kobyly skáče; nadzdvihujíc oháňku často močí, poklopy často otvírá a opět svírá; ochod její nabíhaje vyhlíží uvnitř zardělý, jakoby se objitřiti měl, a z ochodu kalnost vytíká, kterouž konivo jmenujeme.
V čase tom, který obyčejně čtrnáct dní nadržuje, tři doby pozorovati sluší; totiž: počátek, prostředek a skončení. Na počátku kal onen jest vodnatý, (obřidný) ochod uvnitř zardělý a velmi citlivý. Doba ta skoro šest dní trvá, v kteréž konivá klisna ani povolná ani schopná není, hřebce přijmouti. Sedmého dne konivo hustěji vychází, z ochodu méně červeného; v době této kobyla volná stojí a puštění řídko bez účinku se koná. Jakž brzy kal skrovněji vyplývá, hustější jest, zardělost ochodu bledší, a kobyla v době té ani ráda stojí, ani tak snadně obřezí.. 19. V krotkých, totiž v obecných kobylnách obyčej jest, dříve nežli skutečný pušťák přijde, jiného na zkušenou vyvoditi, mezi kterým a kobylou toliko lať se zadrží, aby klisna, jestliže po koni tluče, jemu neublížila; časem však i toho připustiti zapotřebí jest. Připouštění jest buďto svobodné, aneb z ruky. Způsob svobodný jest takový, když kobyla a hřebec svobodně jejich schůzce se zanechají, jako v kobylnách divokých. Kobylny divoké a svobodné nevalné bývají proto, že prostranná země lépe se užíti může, hřebec častou a raučí potřebou se unaviv, mnoho kobyl jalových zanechává, aneb slabá hříbata plodí; a kdyžby kobyla okovaná svobodnému hřebci sjiti se nechala, snadnoby kůň k úrazu přijíti mohl. Bezpečnější je připustiti z ruky; kteréž tímto během se koná: místo, na kterém připouštíš, budiž rovné, suché a tvrdé; žádný trávník, ani kamenité dlažení, by kůň nebezpečně neuklouzl; budiž prostranné, aby i koně i lidé přítomní dosti vůle měli. Zahálečů a dobytka jiného při tom není třeba. Bezpečno jest kobyle zadní podkovy strhnouti. Jestliže pak tichá, volná a trpělivá jest, nebude třeba ji sepnouti; na odpor tomu však dlouhým spěnacím provazem na spěnačkách (kostech mezi kopytem a kotníky) zadních noh kobylu uváže, okolo krku na kličku upevní tak, aby klička, neb toliko psí ucho, lehce rozvázána byla, a na uzel se nezadrhla. Dříve než pušťáka skočiti dáš, skrze dva pomocníky dvakrát neb třikrát okolo klisny ho poveď, a když uzříš, že tato chtivostí se rozkročila, a koni konec slušně ztopořil, teprv skočiti povol; při čemž jeden pomocník ocas kobyly na stranu drž, druhý žílu rukou do ochodu přímo zpravuj, o to pilně dbaje, aby žádná vlasina spolu se nevetkala, hřebce nestrhuj, pokud náležitě výkalu nepustil, kteréž zkušenému rychleji ohbitost beder koňových a oháňky dosvědčí. Když již řádně odbyl, tehdy ho neodháněje, pohodlně odstoupiti nechej, a potom zase na stání uveda, pot třepačkou z celého koně otři, a za hodinu bez pokrmu státi nech. Klisnu pak asi čtvrt hodiny lehoučce prováděj, aneb projížděj. Nikdy však prudce nežeň. Pušťák při dobrém obroku šestkrát v témdni, vyjmouc neděli, potřebován býti, a tedy v celém čase konění i třicet klisen obtěžkati může. Devátého dne opět klisna k hřebci se přivede, a připustí, kteréž dotud opětuj, dokud koně volná připustí.. 20. Že klisna skutečně obřezla, znamení jsou tato: když při složení tiše stojí, kůň výkal brzy vyhoniv žílu suchou a ochablou okáže; když ochod oschlý bude a kobyla poklopy tak často nerozšklebuje; když veselejší po připuštění jest, nežli jindy; když koně ani nepřipustí, ani po něm netouží; s větší chutí žere, však váhavě a obtížněji pracuje. Zprvu ovšem břicha jen málo přibývá, dokaváď maternice se nerozšiřuje. Rozšiřování hříbětníkové i v mateři koňské mnoho účinků aneb změn provozuje. Neboť rostoucí hříbětník t. kobylí materník, oponu k prsům tlače dýchání nevolné činí. Hlavní změnu hrdlo mateční trpí, ačkoli u kobyly ne tak znamenitě, jako u jiného dobytka k. p. u krávy. Zámek matice obyčejně v březosti rosolem
jakýmsi hnědým se naplňuje a jako zalepuje. Bok znenáhla se plní, vemeno se nalévá, a po polovici i hříbě v životě se pohybuje. Obřezlé klisny přede vším násilím a přílišným namáháním ochraňuj, aby nezmetala, a ji hojnějšího a lepšího pokrmu poskytuj, aby hříbě v maternici dobré živnosti nabývalo. Na dvě, neb na tři neděle před ohřebením, kobylou ani nepracuj. Kobyla jedenáct měsíců a 10-12 dní obyčejně chodí; ačkoli čas ten také změnám podroben bývá. Neboť mnohá klisna teprve po půl dvanáctém měsíci, řídko kdy po plných dvanácti měsících, se hřebí. Jestliže před skončením jedenáctého měsíce rodí, tedy pravíme: že rauči poloh jest; když pak již hříbě před osmým měsícem odchází, že zmetala klisna, říkáme, a mládě zmetek slove.. 21. Když se již čas hřebení aneb polohu blíží, pozorovati sluší na kobyle tato znamení: klisna nepokojná sem a tam přechází; brzy lehá, brzy vstává; stůně, a přestupuje; bok je užší; z cecků vemenných mlezivo kape; z ochodu naběhlého, více neb méně kalu vytíká; asi den před ohřebením klisna se na krku potí, a mnohé i zadní nohy nabíhají. Brzy potom porod nastává; maternice svírajíc se otvírá branku neb zámek, stavějí se vody, v kterých prstem hlavu a nohy z žlábku ležící řádně ohledati lze. V stahování se hříbětníka, aneb jinak, v bolesti porodní kobyla tlačí a nutí se, pak voda protrhši mázdry odchází, načež hlava nenáhla se probírá. Viděti jest nejprve přední nohy, jednu za druhou do ochodu vcházeti, mezi a nad nimi hubu; v brzce potom hlava s čelem ku kříži ležíc, jakoby širokostí svou namáhati matečnímu, odpírala, ven vyráží. Po vykročení noh předních a hlavy, bolest na chvilku ulevivší opět mocně nastupuje, při čemž kobylu nakřiveným hřbetem bolestí přispívati vidíme; posléze i tělo hříběte, na břiše leže, se vyvalí aneb se narodí. Celou tuto práci klisna obyčejně ležečky koná; toliko citlivá, aneb divoká brzy lehnouc, brzy vstanouc, někdy stoječky se ohřebí. Jestliže kobyla jináče čerstvá, hned po ohřebení vstane, při čemž pupeční šňůra blíže pupku hříběte se odtrhává. Nastane nyní ulevení bolesti tak, že klisna příhodně sobě odpočine. Čas ten oddechnutí rozdílný jest; nejkratší bývá čtvrt hodiny, nejdelší pak pět i šest hodin. Po čase tom, aneb když kobyla maličko pojedla, opětuje se svírání hříbětníka, totiž: nastává nová bolest, kterážto odloupivší čistidlo, je skrze ochod statně vyvrhuje. Brzy potom klisna ohřebilá mládě své, kteréž mnozí trochem soli potrusují, olizuje, ano již hledí na nohy se stavěti.. 22. Jak brzy hospodář na kobyle uzná, že se hřebení blíží, tedy přísluší, by se k hovadu březímu častěji ovšemž dohlíželo, hřebícímu se však nepřekáželo. Především klisnu, dle možnosti, od jiných koní odstraniv, buď jen dlouze přivaž, aneb docela z ohlavu odvaž, aby dle libosti se uložila, zadu měkce nastel a stání ohraď. Když vidíš, že rození pořádně nastává, jakož u dobytka obyčejněni, než u člověka bývá; jestliže mázdry v ochodu viděti, a ony v čase způsobném se protrhnou, načež hned nohy přední se s hubou ukáží, tedy všeho běhu přirozenému zanech. Aniž hříběte, když již s hlavou z ochodu ční, bez příčiny nevytahuj, nýbrž čekej, jsa ujištěn, že přirozenost sama i tělo vytlačivší porod skončí. Chtějí tomu mnozí, aby se mládě opálkou, mělkým košem, aneb jen rukami zachytilo, aby sobě hříbě u vypadnutí na zem tvrdou neuškodilo, když kobyla stoječky se hřebí; jiní jen tlustě nastelíce, hříbě vypadnouti nechávají, by v odpadnutí z ochodu šňůru pupeční přetrhlo. Kdyby se zdálo, že hříbě v neroztržených mázdrách se vyvalilo, tedy je hned roztrhni, aby hříbě svobodně dýchati mohlo. A požitek (půžitek, užitek) totiž: částku k slezině podobnou, kteráž uvnitř mázder se
nalézá, odstraň, ne za příčinou předsudků, které o této částce někteří mají, nýbrž proto, aby snad hříbě si náhodou polkna, příležitosti k nezažití neb snědku nedalo. Provázek pupeční obyčejně se přetrhne, když mládě buďt matce odpadá, anb matka zaberouc se vstane. Přichází se však, že se neodtrhne, tehdáž jej rukou, ne však kvapně, blíž pupku mláděte přetrhni, ale nikdy neodřezávej a tak rána lehce se zacelí; jiný hospodář šňůru převazuje.. 23. Čistidlo (lůžko) přirozenému vyvržení zanecháš, a žádným způsobem, ani za šňůru z ochodu vynikající, ani za částku ložce, kdyžby jakou viděti bylo, nesnažuj se tahati, aby snad maternice mocí se nevyvrátila, dokaváď ještě ložce přichyceno jest. Neboť, jakž na hoře praveno, za čtvrt, a když kobyla po polohu déle ležeti ostane, za půl hodiny samo odcházívá. Toliko druhého dne, kdyžby snad ještě čistidlo bylo neodešlo, může se rukou pozorně vybrati. Po ohřebení za několika dní z částek rodných sliz (aneb šlem,) napřed krvavá, pak nabledá vytíká, až konečně docela zbělí, což vůbec očišťování slove; a to právem, poněvadž v skutku hříbětník, svíraje se přirozeně, od kůží, od žláz, od kusů lůžka, a od jiných zbytků po polohu se očišťuje.. 24. O nepořádném polohu Přichází se někdy, že jak jinému domácímu dobytku poloh, tak i kobyle hřebení z důležité příčiny obtíživ se, lidské pomoci žádá. Nepořádný porod mastati může proto: 1. že březost nepořádná byla; 2. z nemoci dobytčete rodicího; 3. z vady částek vaječných; 4. z úhony mláděte; 5. z nezpůsobné pomoci lidské; a 6. z jiných případností nehodných.. 25. Kdykoli nějaká snětlivost, (zásnět, zlé břemeno, koule) v maternici koňské se založilo, taková nezdařilost vždy dříve odchází, nežli čas přirozený připadá. Jak brzy zásnět zveličela, hned jí přirozenost přirozenost způsobně tak, jako jiný porod z života vybývá, a člověk toliko hleď dobytčete stonajícího, slabéli, příhodně posýlovati.. 26. Klisna před časem i o hříbě přijíti, aneb zmetati může; v kterém případě mládě, buď již mrtvé se narodí, aneb živé li narozeno bylo, brzy scepení. Zmetání uvésti může každá těžká nemoc matky, která spojení mláděte s hříbětníkem ruší, výklop maternice, násilí zevnitřní, udeření, silná práce, běh rychlý a t. d. Žeby kobyla zmetati měla, poznáš potom, že ochod nabíhá, jakoby se jitřil, z života vytíká kal smrdutý, vemeno nabíhá, a hovado počne býti nepokojné a t.d. V hospodářství vždycky lépe bude vynasnažiti se, aby raději zmetání nenastalo, nežli chtíti jemu předcházeti, když již buď nastati hrozí, aneb skutečně nastalo. První a hlavní potřeba jest, hovado takové pokojně držeti, a pk, jestliže smrad mrtvolu vyjevuje, matku posíliti; kteréhož tím dosáhneš, podaje klisně nemocné vařeninu aneb spařeninu z kmínu, z anýzu, z puškvorce, vezmi každého tři stránky k. p. tři loty, skořice jednu stránku s dvěma žejdlíky piva aneb vína.
Velmi často dobytče proto zmetá, že jej jisté nucení napadne, kteréž buď vyklop pošvy působí, aneb i maternici vyklopuje. Jestliže matice jen předpadla, tedy hleď si brzo rukou mastností jakoukoli natřenou pozorně na místo vložiti; předpadlali matice a spolu oteklá zapálí se, tedy lehoučce napřed zámek neb hrdlo mlékem neb olejem vlažným obměkčiti, mázdry protrhna, vytáhni mládě, a teprv hříbětník na své místo vetkej. V obojí pak příčině, třebať by maternici slušně vložil, opět ráda předpadá, jestliže jí cestu nezamezíš; a to příslušně dovedeš, jestli za den několikrát svíravou vařeninu tuto: vezmi třísla dubového, natržniku, řebřičku a trnek, každého rukovět, v čtyřech librách vody za pl hodiny vaře, a potom procedě napřed vlažně, později chladně do žlábku buď vsstříkáš, aneb v oné jíše omočenou houbu vkladeš do pošvy; buď, že ochod křížovým obinadlem, z dvojitého plátna aneb barchanu ovážeš, nechaje toliko průchod, aby kobyla močiti a káleti (kliditi) mohla. To též čiň, když jen pošva sama se vytlačí, nikdy však zmetání uvoditi nehledej. Když po polohu maternice častěji předpadá, tedy mnohý vetkajíce měchýř do žlábku, pomocí malé trubičky jej nafouknouce tam za čtrnáct dní nechávají.. 27. Největší obtížnost při porodu mládě samo nepravým těla stavením, působiti může. Neboť hlava dobytčí podlouhlá snadněji skrze kosti se probirá, nežli hlava člověčí kulatá. Jestliže nohy přední a hubu v ochoze namakáš, aneb je ven strmiti uvidíš, tedy buďto křeč, aneb hrubost těla výchozu konečnému překáží. V první příčině kobyle, nápoj vlažňounký podati sluší; v druhé pak, bez okolků hříbě holými rukami, aneb šatem širokým opatrně vytáhnouti smíš. Mládě nepořádně k porodu se staviti může: 1. když ovšem hlava s nohou jednou nalehá, druhá však k tělu jest obrácena; 2. když nohy nastupují, ale hlava k tělu na stranu obrácena leží; 3. hlava hubou napřed vstoupí, nohy pak obě k tělu leží; 4. když hlava a obě nohy k tělu se přehnuly; 5. když nohy přední křížem leží; 6. když hlava uši ukáže, hubu k prsům sniženou majíc; 7. když mládě zadkem přichází; 8. když zadkem vchází, břichem pak vzhůru obráceno. Kdykoli znamenáš, že klisna dlouho stůně, a porod ještě ku konci se nechýlí, tedy nemeškej vše pilně vyšetřiti; a nemaje snad sám v té věci důstatek známosti, povolej k tomu rychle člověka zběhlého, kterýž rukou s nehty ohlazenými máslem neb jinou mastnotou natřenou do klisny sahna, příčinu těžkosti vyzkoumá. Naleznešli, an ještě měchýř z ochodu ční, tedy jej protrhni; jestliže na odpor vody již dávno odešly, ochod a pošva zardělá a suchá bude, tedy především čáastky olejem, neb vlažným mlékem ovlaž; a uznášli zapotřebí, i napřed klisně žilou pusť, a teprv pracovati počni.. 28. V první pak příčině, totiž: když hlava a jedna noha způsobně nalehá, druhá však noha k tělu přivinutá leží, takto jednej: nejprve nohu příležící do oka vloživ, ji pomocníkovi mírně potahovati poruč, sám dokud ještě tělo hříběte mezi kosti pánvičné nepřišlo, rukou přes lopatku a stehno k kolenu tahna, v přihbi koleno prstami zachytiv nohu k východu připrav; načež, když již obě nohy zrovna leží, ostatek přirozenosti k skončení zanech. Vězíli však předek těla vtěsnán jsa v pánvici, tedy hle%d napřed hlavu něco zpět tlačiti, bys k noze po vůli přišel. Nebudeli pak možno hlavu nazpátek tlačiti, tedy raději zasadě velmi tupý hák pod páži, v čas bolesti, popotahuj.. 29.
V druhé příčině: když nohy arci řádně nastoupily, hlava však nastraně k tělu obrácena lež, tedy nohy do okrajku sukna neb do jiného oka zachycené přitahna, rukou do matice vejdi, a hledej palcem do jedné chřipiny a ukazancem do druhé přijíti, a tak uchytiv scestnou hlavu hubou napřed do pošvy uvésti; porodu skonání po tomně zanech přirozenosti.. 30. V třetí příčině, ttiž: kyž hlava způsobně leží, nohy však k tělu ohnuté budou, zapotřebí jest hlavu nazpátek tlačiti, aby tudy k nohám volněji jíti se mohlo. Když pak nemožno bude hlavu vtěsnanou zpět tlačiti, tedy jeden pomaháč šatem za hlavu vloženým, a druhý hákem tupým za páži, když kobylu nutit bude, nápomocni buďte.. 31. V čtvrté příčině, když hlava i nohy k tělu obrácené leží, hleď jednu nohu za druhou na cestu pravou uvésti, přitáhnouti, a pak známým způsobem i hlavu na nohy uvedenou, přirozenosti k skončení zanech.. 32. Jestliže nohy v páté příčině křížem ležíce, překážku činí, tedy hleď je pozorně narovnati, a hlavu na ně vloženou nech zápasení přirozenému.. 33. V šesté příčině, když huba k prsům leží, a uši s tejlem do cesty se tlačí, nvyhnutlně zapotřebí jest, bys při pomoci pod sáně hříběti sahna, hlavu jeho mezi přední nohy nadzdviženou vložil, načež přirozenost sama porod v brzce skončí.. 34. V sedmé příčině, že mládě zadkem do pánvice přichází, poznáš po zadních stehnách, po loktíku neb chocholíku patném, a po ocase přiležicým. V případě tom, jestlže mládě samo od sebe dvojitě projíti nemůž, jej za zadní nohy vyveď; poněvadž zde hlavu scestnou obrátit nelze. To slušně dovedeš, když vezma zadní stehno do oka, jej pevně k východu přitahovati a pomocníkovi zadržeti poručíš, pak tím samým způsobem i druhou nohu dobyti, a ocas spolu uvésti se vynasnaž, a tak mládě zadkem napřed levnou prací vyvedeš.. 35. Jestliže v osmé příčině, mládě zadkem přicházeje, hřbetem však dolů leží, tedy to všecko čiň, jakož jsi v sedmém běhu činil, toliko že tuto nohy na hoře ležící uchopíš, a v té míře ven vyvedeš.. 36. Kdyby se konečně přihoditi mělo, an mládě za hrubosti těla hmotného, aneb za příčinou velmi chybného kosti složení, projíti by nemohlo, a tyby se byl dosti snažil jemu pomoci, však bez naděje; aneb že snad maternice v porodu se byla roztrhla, a tak dobytče padnouti by
hrozilo, aneb v skutku nedávno padlo, přísluší živé mládě vyříznouti, a matku, jestli živa, zabíti; poněvadž aniž k hojení, aniž k potřebě budoucí se více nehodí.. 37. Obstarání klisny po ohřebení, a hříběte Kobyla ohřebilá zvláštního obstarání potřebuje, kteréž dle rozličné případnosti, také rozdílné bývá. Jestliže hřebení lehké byvši kobylu neunavilo, a klisna žádné bolesti, ani zimnice nevyjevuje, tedy ničeho zapotřebí nemá. Toliko ji málo nakropeného šrotu, (mleté píce, tluči) s otrubami, s hrstí soli poskytni, a vlažný okal z mouky černé za nápoj dávej, který okal až do devátého dne dávati sluší, třebaby kobyla od čtvrtého dne již i obyčejný obrok, oves a seno, dostávala. Po devátém dnu matce obroku přidej, proto že seleti živnost mlékem dává a snad i opět obřezela, neboť mnozí již devátého dne kobylu opět připouštějí. Kobylám, kteréž hříběti ssáti dávají, co nejsladší seno vyber, a nejméně třikrát v témdni, místo lizání, hrst soli k obroku přiměšuj. Jestliže klisna těžce se hřebila, a mnoho síly ztratila, tedy dobře bude kobyle hned po ohřebení, a pak za den dvakrát neb třikrát, asi tři mázy tenkého okalu dávati. Když pak zimnice se přivrhla, kteráž obyčejně horké povahy bývá, tedy vezma čtyři unce soli z karlových varů, a jednu unci sanitru, rozpustě soly v jednom mázu okalu, vli klisně polovici v hrdlo, a za čtyři hodiny opět druhou polovici. Znamenášli, žeby zimnice silná byla, žíla plná tepala, užitečno bude z krkavice krevní tři neb čtyři libry krve pustiti. Kdyby vemeno tvrdé a zardělé bylo, jakož se někdy přichází, tedy jej pař trusky sennými, přičiniv k spařenině málo octa; jestliže toliko ceckové se rozpukali, tedy vezma tři unce, aneb šest dobrých lžic, vína, tolikéž medu a lot oleje z mirry, směs, a tou smíšeninou cecky tolikrát natírej, kolikrát hříbě bylo ssálo. Mnohá klisna tak citlivá jest, že hříběti nedá ssáti, ano i po něm tluče. V příčině té rádi mnozí klisně nohy zadní, a když se zdá, i přední vázati, až ssání navykne. Kdyžby pak ani vázání nepomohlo, tedy hleď mládě buďto jiné klisně podstrčiti, aneb mlékem kravským vychovati. Za čtrnáct dní po ohřebení klisnu s mládětem na pastvu vyveď, aneb jestliže ní v poli pracuješ, hříbě při matce běhati nech; nikdy selete od matky neodlučuj.. 38. Krmení hříbat dle času se říditi má, jakž se zubové řeží. Hříbě necháš pět neb šest měsíců napořád ssáti. (Nařízení 1777. r. 13. listopadu.) Mezi tím jej znenáhla navykej na měkkou stravu; zprvu jemu dávej otruby namočené s vodou, a potom když je odstaviti míníš, ovesný šrot hrubý (ovesnou tluč) s dvěma částkama drobné řezanice, a brzy potom i oves s řezankou. Čím lepšího pokrmu mládě dostává, tím lépe roste, a bude statný kůň. Po odstavení kobyle mléko dotud oddájeti sluší, dokud se vemeno nalívá; ačkoli se u robotné klisny buď samo ztratí, aneb toliko třeba denně vemeno čerstvou vodou několikrát umýti. Řečeným pokrmem a co nejlepším senem budeš i příští zimu hříbě krmiti, kteréž v prostranném chlívě chovej, nepřivazuje ho, aby dle vůle choditi mohlo, jemu však ustavně v jeslích, co vhod nízkých, seno zakládej. Jestliže žádného pastviště pro hříbata není, tedy v chlívě v budoucím létě tak s nimi jednati sluší, jako v minulé zimě; toliko, že místo sena dobrou távu aneb dětelinu podáš, kteráž však teprv kvete, a ta budiž zřezána na stolici a k řezance míchána. A hříbata každodenně za několik hodin v ohrazeném místě nechť se proskočí. Možnoli, tedy se hříbata na pastviště
vyženou, kteréž suché a kopcovaté buď; dílem aby kopyta utuhly, dílem, aby hříbata navykala do vrchu a s vrchu běhati. Ostatně hříbata tak, jako staré koně česej a čisti, aby ani vši, ani svrabu nedostala. Hřbelce však teprv v druhém roce potřebuj.. 39. Příští, totiž druhou zimu hříbata již přivázaná, svá stání míti mohou; k přivazování ohlaví měkké, aneb toliko pásku koženého okolo krku užívej, aby hříbě nenavyklo ohlavec sundati a tudy sobě hlavu nezohavilo. Koně uvazovati na stání nejjistější jest provazem žíněným, na jehož konci dřevěná koule upevněna jest tak, aby provaz skrze kroužek železný běžel. Tento způsob uvazování jest všechněm koňům, zvláště pak hříbatům příhodný, protože se nezašlapují a nezaplétají. Řetízek budiž vždycky zavržen. Žlab má tak spořádán býti pro hříbata, aby se povýšiti a snížiti mohl; má vždy před prsy hříběti státi, aby navykalo hlavu vysoko nositi. Jesle buďte tak vysoké, aby jich hříbě pohodlně dosáhlo a krk velmi nenatahovalo. Když hříbata na podzim z trávy na suchou píci, a opět z jara ze suché píce na čerstvou se uvádějí, tedy to zponenáhla se stávej; totiž jakž podzimek nastává, počínej suchou píci k zelené přiměšovati, až pouhou suchou dostanou; z jara totéž čiň s zelenou krmí, však na opak. Když již hřebečkové dvouletí budou, tedy jich od hřebic odděl, aby snad vábeni nebyli k skákání, a neseslabli. Pročež i na pastvišti zvláštní ohradu míti mají.. 40. V čase tom, totiž dvouletá hříbata, budou se k budoucí službě cvičiti a kloku t. j. zvuku jazyka navykati. Aby se neplašila, může se nenadále křičeti, bubnovati, aby hřmotu a hluku navykali; a když tichá budou, dej jim malou pochoutku neb pamlsek, skyvu chleba aneb čeho jiného. Přísluší se nápodobně i potomnému kování naučiti, a proto nejprve je máš navykati aby nohou zdvihali, a pak i dřevěným kladivem mírně tepaje na kopyto, i rohu odtruhuj, když v chlívě, jakož obyčejně se stává, roh dlouhý roste. V třetím roce postřihuj hřívu a ocas, aby žíně slušnější rostly; kotníků však a uší nech, sice dlouhé rousy narostají. Můžeš hříbata i osedlati i ochamovati, aneb přistrojiti, aby svmu budoucímu osudu navykala, však ani jich nezapřahuj ani na nich nejezdi před vyplněním čtvrtého roku. (Nařízení r. 1777. 13. listopadu.). 41. O vyšlechtění V třetím roce také hřebce, kterého na plemeno nezadržíš, se kleští. (Nařízení r. 1777. 13. listopadu.). vykleštiti slove koni, totiž hřebci varlata vyřezati, aby tudy okrocený zpitoměl spitoměl více, a k užitku žádanému lépe se hodil. Obyčej kleštiti paterý máme: 1. Rušidlem; 2. žehadlem; 3. ukroucením; 4. podvázáním; 5. klepáním neb umrtvením. Nechť však vykleštiti jakýmkoli během se koná, přísluší vždy nejprve hovado pozorně povrhnouti, pomocí slušných nástrojů, tak aby pohodlně buďto na straně leželo, neb na hřbetě; při čemž nohy buď všechny v kozelec, aneb jen dvě a dvě se sváží. Hlavy se muž silný chopí a ji zadrží. Čas ke kleštění jest buď jaro, aneb podzim, ranní doba, dokavád hovado ještě lačné bude. Především posek a pouzdro mydlinami čistě umyj, a když kleštěc rušidlem, žehadlem, převázáním aneb ukroucením dobytče vykleštiti míní, vezma varle jedno po druhém šaurek ostrým nožíkem, co vhod, otevři, aby nárok celý vyplynul, načež poboční
varle odstrčiv na stranu, žlábek neb pich semenný čistě obnaž a měšec vodou slanou a octem vymyj.. 42. Jestliže kleštiti chceš rušidlem, tedy sobě napřed dvě dřevěnná skličidla (proštěpy) připrav, jejichžto vnitřní strana žlábek, a koncové vroubky míti mají; žlábky naplně nákvasou, aneb těstem, posyp potom práškem z přehnané rtutě (hadem jedovatým starých Sublimat. cor.). pich semenný skličidly nejlépe zaskřípneš, když konce toho skřipce nití silnou pevně stáhneš; a pak pich semenný mezi proskřipcem a nárokem málo nařízni. Po čtyrmecýtma hodinách, když zatím rušidlo dosti leptalo, t. j. když kausavá věc dosti již vyžrala, odejma skličidla odstřihni ostrými nůžkami pich, a opět posek čistě vymyj. Vymývati budeš na všaký den, a vždycky valacha, jak kleštěnce koňského vůbec jmenujeme, na půl hodiny zlehka prováděj aneb zdlouha projížděj načež obyčejně do čtrnácti dní rána se zahojí.. 43. Jestliže koně žehadlem vykleštiti chceš, tedy dva nože železné neb měděnné, v způsobu žehadel nožových a uhelník po hotově měj. Potom žlábek semenný železnými aneb dřevěnými kleštěmi, podobnými k náhubci, hned za varlatem zajma, kleštiny řemenem ztuha svaž, a pak nárok ohnitým nožem před kleštěmi dílem upal, dílem uřež. Ránu potom prachem cukrovým a voskem, pomocí horkého nože, zakapej aneb zaškvař. Ostatně valacha jako prve opatrovati sluší.. 44. Třetí obyčej vyklešťování v tom záleží, aby po otevřeném posku žlábek semenný v samém nároku pevně zachycen a stísněn byl klištkami, jakéž pan profesor Tégl k tomu cíli vynalezl, a potom ráži železným šídelcem probodenou dotud točiti budeš, dokud se neukroutí.. 45. Obyčej čtvrtý tento jest: Připravě kleštěc všechno jako prve, ovaž pich semenný nití trojnásobnou hedvábnou a voskovanou, aneb bratvicí u samého varlete pevně, kteréž vázání potom buď nech dotud, dokud nárok sám neodpadne, aneb jej hned za vazbou odřízna, měšec olejem a vínem vymyj. Způsob ten kleštění zvláště u berana a u býka se užívá.. 46. Pátý běh vyřezání záleží v tom, že posku neořezaje, toliko buď semenný žlábek ostrými klišťkami, zevnitř odštipneš, aneb ráži dřevěnou paličkou klepati budeš, až umrtví. Odtud i jméno koně klepec nastalo. Espaňhelé tímto během kleští..47. Každý onen způsob méně neb více bolestný, a nebezpečný jest. Jistěji by se snad takto kleštiti mohlo. Když známým obyčejem varle obnaženo bude, tedy odděl nožem žílu pulsovní od žlábku semenného a převaž jej silnou hedvábnou voskovanou nití; načež žlábek na půl palce od vazby odstřihna, pečinku (varle) z posku vyloupneš. Ránu toliko vlažným vínem vymyje zanecháš ostatek přirozenosti.
. 48. O anglizování Oblíbil sobě mnohý také koni ocas nasekati, a komoliti. Jest pak konání to, když svalové spodní, kteří ocas dolů k tělu táhnou, se přeřezají, aby tudy kůň oháňku vzhůru nesl. Rusý ocas toliko uťatý jest, nepak nasekaný. A poněvadž obyčej ten z Angličan přichází, tedy práce slove anglizovati, anglizování. Proč Angličané koňům svým ocas utínají, známo není; pro krásuli, která věru! jen myšlení jest; aneboli proto, aby v blátě usořiti podkasování ocasu. V brytanské zemi, tuším, žádné jiné mouchy není, kromě obecné světniční, tamby ovšem prošlo koně komoliti; u nás však, oháňku přirozenou koni vzíti, aby se střečkům a jiným hovadnicím ubrániti a se oháněti nemohl, pouhá ukrutnost jest. Když koni ocas nasekati chceš, tedy se to koná, buď že kůň stojí, v lisách uvázán, aneb že povržen bude. Pomocník přehna k tělu ocas, jej drží, on zatím ten který natíná, oba svaly na straně spodní, asi na dva prsty daleko od řiti prořeže. U hříbat dvou- neb tříletých, jednoho řezu dosti bude; u koní starších dva neb tři vrubové se učiní. Po každém však nařezání sval, který vylézá, odstřihnouti sluší, nikdy pak vytrhovati. Při tom pozoruj, aby žíla pulsovní raněna nebyla, a protož nejprve kůži, a pak každý sval pro sebe prořezán býti má. Nechť pak jeden neb více takových vrubů jest, vázání rány vždycky stejné bude, totiž: knot na prst tlustý buď suchý, aneb toliko omočený v slabé kořalce, kteréž vázání s obinadlem dlouhým ovina, ocas pokojně viseti nech. Aby pak kůň pařez ocasa hezky vysoko nesl, radí mnozí ocas buď dvěma provazy uvázati, a v dva okovce upevniti, aneb podle jiných, válec slaměný pod ocas na kříž klásti, a jej na hřbetě v malém sedle, kteréž žlabiny mělké má, uvázati. Obojího by snad zapotřebí nebylo, kdyby se jen nasekání svalu velkými knoty dosti otevřené zadrželo. Nikdy však ocas koni nesekej, jenžto jistou neschopnost ukazuje ocas vysoko nositi. Druhé vázání koná se mastí bazylikovou aneb balzámem Arcéovým, aby rána se hnojila; a to čiň, až do plného zacelení. Po zahojení sluší ocas utíti v okolí osmého neb devátého článku, velkými nožikami, aneb nožem, což vždy raději v ohybu konej, než aby kost přeťal, poněvadž tuto kost dlouhým hnojením se odděluje. Po utětí ránu prstenním žehadlem připal, kosti však dle možností se nedotýkej, a potom přiškvar na každý den dvakrát masti z olovinky ovazuj, až do zahojení.. 49. Milovníci mnozí ještě koni i uši ustřihují, aby jsouce malé myšímu uchu se podobili. Koná se ostřihnutí, buď zvláštními kleštěmi, když nimi ucho se zajme a od kraje to co vybývá se obřezá; aneb když ucho sviradlem mezi dva obrazce (kročky, modely) vyhotovené, k uchu podobné, se zaškřípí, a kraj ostrým nožem se uřízne. Dalšího léčení při tom není třeba.. 50. O kování Na konci čtvrtého roku, sluší hříbata také okovati, nejprve na předních, a po dvou měsících i na zadních nohách. Kování praví se vynalezeno býti, roku 997, skrze poláka, jménem Cásku.
Podkova slouží koni k ochraně zvláště rohu, aby se v chůzi neurazil, aneb neotřel; neboť podešev a střela, jestliže ostatně zdraví jsou, takové ochrany nepotřebují. Když hříbě, (ano i jiný starý kůň,) okováno býti má, dobře bude přes noc nálepek na šlapadlo rauchou uvázati, k čemuž vezma kravinec, olej lněný a málo soli, a smíchaje v hromadu, přilož na kopyto. Podkovář struhem oc střelky toliko ty úlomky vyber, kteří se sami obírají; tak také od podešvu toliko tvrdé nerovnosti vystrouháš, kteréž i koňům odebrati přísluší, kteří se nikdy nekovávají. Jiného nic nevybíraje, to pozoruj, ačkoli podešev s zděmi rovný býti má, aby přece stěna málo vyšší byla, by podkova nikdy na podešvu neležela. Při budoucím kování vždycky tolik od kopyta odebereš, co rohu pod podkovou narostlo, a co vhod jest, aby podkovníky se v nově dobře zaraziti mohly. Neboť pod ochranou podkovy, roh čerstvěji roste, zvláště na prstech. U vystruhování vždy tobě kopyto pěkné, koně nekovaného, za pravidlo budiž. Koutkové paty přirozeně jsou otvořité a prostranné, a v té povaze je podkovář vždy pilen budiž zachovati. Jestliže pata úzká jest, tehdy ji na šíř, nikdy pak na hloub vystruhuj, aby ku scházení rohu v hromadu příležitostí nedal.. 51. Při kování sluší toto pozorovati; aby ani kůň, ani podkovář, ani pomocník, obyčejně kočí, jenžto nohu drží, k úrazu nepřišli; pročež kůň v dobrém a pevném ohlavě řemenem neb provazem v kruhu uvázán budiž tak, aby klička, neb jen psí ucho (jednoduchá klička) snadno se rozvázati dala; provaz nejdéle na tři střevíce bude. Pomocník nohu přední takto vyzdvihneš: Vezma nohu rukou nad kotníkem je ohni a vyzdvihni, nohu pak obejma oběma rukama tak, aby prstové napřed, a palcové křížem do zadu nohy, ležeti přišli, a podepra se lehce na plece koně, vlož koleno jeho do slabiny své z té strany, která ku koni jest. Vložením tím prospěješ, že svobodněji rukou pohybovati moha, podporu velmi potřebnou učiníš kováři, kterýž kopyto vystruhuje. Když k. p. levou nohu přední vezmeš, tedy levou svou nohu málo dovnitřku představ, jakobys na patě státi měl; pravou pak nohu ustoupiv do zadu, jako na podešvu stůj. U pravé nohy, jak se samo již rozumí, vše to na opak činiti budeš. Když pak levou zadní nohu podržeti máš, tedy levou rukou svou po vnitřní straně zánoží jdi až na kůtky, vezma nohu za rousy, a ohna spolu patu tak, aby přihbi na rámě tvé přišlo, načež nohu ramenem i rukou od zemi vyzdvihna hned také rukou pravou hlezno aneb kopyto uchop, bys lehčeji nohu vyzdvihl, kdyby kůň se zdráhati chtěl. Když jsi již pravou rukou také nohu vzal, tedy levou ruku přeloživ za patu dovnitř, po zadu nad kotníky tak drž, jako přední. Vezma nohu zadní koně, levou nohu svou ohna v koleně představ, a pravou stoupni málo zevnitř, a pak tělem přilni k stehnu koňovu, však, jen co vhod lehce, bys pevně stál, sice kůň rád na tebe lehá. Jestliže pravou nohu držeti chceš, učiň opět vše to na opak.. 52. Koně plachého křikem a bitím ještě více zdivočíš, tak že posléze bojácnost jeho v neposlušenství přechází; raději tedy jemu lahodě, jej hlaď, načež obyčejně volný se kovati dá. Mnohý kůň při zaklepávání hřebíků vždy nohou trhá, u takového kovář znenáhla klepej, až hlavičku náležitě vbiješ.. 53. Divokého, nezbedného koně není vždycky dobře hned trestati neb tlouci, jakož mnohý kovář umí kladivem, kleštěmi a.t.d. zvláště do citlivých údů, do hlavy, do kohoutku, aneb do kyčle. Takového jistěji bude náhubkem neb skřipcem skrotiti. Skřipcem příhodným buď nos