V noci se pihnala vtrná boue a probudila muže, ženy i dti klanu Volných lovc. Rvala jim stany a stechy chýší nad hlavami, metala písek do oí, lekala

ONDEJ NEFF Na otázku: Jak jste se k tomuhle psaní dostal?" odpovídají autoi science fiction zpravidla rozpaitým ani nevím", i to se tak njak semlelo, bhsámví, jak vlastn". Ondej Neff je výjimkou z tohoto pravidla, protože na vznik svého zájmu o sci-fí se pamatuje docela pesn. Když se totiž v páté tíd základní školy na Sladkovském námstí v Praze na Žižkov zaaly psát romány, zmocnil se Neffv spolužák Drchal atraktivní tematiky letecké, Makovský uchvátil western neboli kovbojky, jak se tehdy íkalo, Krákora psal detektivky Neff tedy musel psát vdeckofantastickou literaturu, nebo se nedovedl dost prát, aby svým sokm vyrval z rukou literární domény, o které sám jevil zájem. Tak vznikl seriál Piráti vesmíru, který ml osmerkový formát, byl bohat ilustrovaný a zajímavý též tím, že byl psán na stroji. Piráti vesmíru se ovšem ztratili kdesi v mimoprostoru, takže te, po letech, se Ondej Neff nemá ím chlubit nebo za co se stydt, pokud jde o híchy mládí nejzelenjšího. tch dobách se v nm zrodil další zájem, který s vdeckofantastickou literaturou velmi úzce souvisí. K vánocm totiž dostal svou první vernovku šlo o vydání Vilímkovo, s množstvím xylografických ilustrací. Byla to takíkajíc láska na první pohled, která asem dorostla obludných rozmr, protože sbírka vernovek zaujímá v Neffov knihovn šestnáct bžných metr polic. polovin let sedmdesátých, kdy Neff kompletoval svou sbírku vilímkovských vydání (existují totiž ješt vydání Hynkova, Koího, Beauforta, Lauermannova, Burkartova, Rombergova, abychom jmenovali ty nejvýznamnjší), ekl vynikající znalec a sbratel Vernova díla, doktor Chalupský, Neffovi jen tak mezi eí: Co kdybyste napsal o julesu Vernovi knihu?" Tento nápad se v Neffov hlav uhnízdil natrvalo a v prbhu krásného slunného jara roku 1976 vznikla kniha Podivuhodný svt Julese Verna, která pak vyšla o dva roky pozdji. Je to napl Vernv životopis a napl výklad a rozbor vernovek, jak je známe i neznáme z let dtských i dosplých. Verne ml mnoho souputník, následovník, soupe a napodobovatel a pi studiu Vernova díla nelze nenarazit na jména jako Galopin, Laurie de la Hire, Motta, a pak také Hloucha, Bhounek, Fauchar, Hrubý. Ondej Neff s podivem shledal, že podivuhodný není jen svt Vernv, ale celý svt sci-fi. Mimoádn ho zaujala fantastika domácí, eská, a práv o ní napsal knihu Nco je jinak, v níž hovoí o celé ad autor a o jejich knihách, poínaje Janem Ámosem Komenským a jeho Labyrintem svta a kone pvabnými povídkami a povídkovými knížkami Jaroslava Veise. Knihami je možno se bavit, ímž je mínno jak tení, tak psaní knih ale spisovatelé mívají obvykle njaké zcela i prozaické zamstnání. Ondej Neff vystudoval žurnalistiku, ale plných šest let svého dosplého života vnoval další velké lásce, totiž fotografii. Dva roky se živil, lépe eeno protloukal, s fotoaparátem v ruce na volné noze a další tyi roky byl ádným fotografem Ústedí lidové umlecké výroby, pro niž fotografoval keramiku, košíky, lidové hraky, ale také módu a lidské píbytky pro úely etnografické. Na základ zkušeností z ÚLUVu vznikla kniha Klukoviny a tátoviny (1980), úsmvné vyprávní o tom, jak to chodí v život, když je lovk fotograf, a k tomu otec ptiletého synka. Tajná kniha fotografická, která vyšla o rok pozdji, je jiné ražby. Byla zamýšlena jako píruka a píruka to snad dokonce i je. Jako literárni redaktor ji v mnohém ovlivnil Ludvík Souek, který objevil zárodek jejího rukopisu a piml Nefifa, aby tento zárodek odnesl dom a upravil ho do podoby ádn vzrostlé knihy. Což se také skuten stalo, avšak trvalo to déle, než si mohl kdokoli pedstavit, tak dlouho, že Ludvík Souek odešel na vnost, aniž ml píležitost tuto knihu spatit. Ondej Neff po nm pak naopak zddil" jeho fotografickou rubriku v Mladé front, a jak se dozvídáme, pipravuje její souhrnné vydání pod názvem ernobílé hodinky. Tak to v život chodí, a není to vždycky veselé. Veselá mla být Neffova první beletristická kniha Holky se perou jinak (1978), jejímž spoluautorem byl Vladimír Kováík. Veselé bylo docela jist psaní, nebo kniha vznikala skuten pl napl. Skloubit ob poloviny dohromady se jim podailo tak dobe, že dnes skuten nepoznají, co kdo napsal. Také kniha A vely se vyrojily má být veselá jejím autorem je však již Ondej Neff sám. Zatímco se všechno toto dlo, psal Ondej Neff sci-fi povídky, pro sebe, do zásuvky, protože v dobách minulých nejevil nikdo o fantastiku píliš zájem. Za šest let vznikla kniha Vejce naruby, která vyjde v Mladé front, a jedna z povídek této knihy byla zárodkem, ze kterého vznikl román Jádro pudla, který máte nyní v ruce. K nmu však zatím neprozradím nic než to, že už je napsán a že autor pipravuje druhý díl, v nmž opt potkáte Rada Haagera, daimona Terra, Renu Sulivarovou i Vlada Kovara. A tak te nezbývá, než vám popát šastnou cestu na Mars, kde tito hrdinové žijí.

V noci se pihnala vtrná boue a probudila muže, ženy i dti klanu Volných lovc. Rvala jim stany a stechy chýší nad hlavami, metala písek do oí, lekala je sinalými blesky a burácením hromu a v jejím hukotu zanikaly výkiky muž, žalostné volání žen a plá vydšených dcek. Odešla stejn náhle, jako pišla. Ticho dopadlo na krajinu. Muži zmlkli. Hrdla je pálila pískem. Tu a tam zakouralo njaké dít. Obloha, posetá hvzdami a kmitavými svtly Rychlých oí, zvolna zržovla nad východními hebeny Tyrkysových hor. Tma ídla, jako když se rozhrnuje opona. Teprve te si uvdomili rozsah zkázy, jaká postihla jejich vesnici. Každá druhá chýše byla rozvalena a snad jenom jeden stan z deseti zstal stát. V troskách spatili bezvládná tla. O kolik lovc a matek je chudší klan Volných lovc? Jak pežily tuto noc ostatní klany Plán? Co se stalo Mužm eky, Rybám a Bílým drabám? Bude také u nich plá? Anebo unikli pohrom a využijí slabosti Volných lovc k útoku? Takové myšlenky se táhly hlavami lovc. Te bude hodn záležet na správném rozhodnutí rady starších, a zejména na náelníkov úsudku. Není as na dlouhé dohadování. Rozhodnut musí Jo Vessy, nejstatenjší a nejsilnjší bojovník klanu. 1

Pežil noc hrzy? Rozhlíželi se kolem sebe, a konen ho spatili. Stál, pevn rozkroen, zády k horám, a hledl upen ped sebe. Tam byla ješt tma, nebo snad ležel na obzoru temný mrak, možná práv ten prokletý, z nhož se zrodila zkázonosná boue. Pohlete! vykikl Jo Vessy a ukázal na mrak. Pochopili. Nebyl to mrak, nýbrž Olympus se zjevil jejich oím. Olympus, posvátná hora, obývaná božstvy a duchy dobrými i zlými, hora zrození, hora nadje, hora píchodu, hlavní djišt legend a pohádek všech klan Plán. Jen jednou za nkolik let zjevila se lidu Plán. Zpravidla ji halil neprhledný mlžný závoj, naervenalý stejn jako jejich zem a obloha i samo slunce. Na kolena! zvolal náelník. Poslechli a pokoili se ped horou-božstvem s rukama rozpaženýma vstíc nachovjící obloze, kde hvzdy a Rychlé oi hasly v paprscích rodícího se slunce. Zpívejte se mnou! Oslavte velebnou tvá hory! Poctte ji nejhlubším citem! Vyplate z oí veškerou oddanost! Je to náš otec i matka, je to hora píchodu, hora kídel, hora nadje, hora odchodu! Zpívejte! Uklonil se velice, až se dotkl elem zem, naež zaal zpívat prastarou píse v jazyce tém zapomenutém, jejíž obsah chápal jen zpola, avšak o to lépe rozuml jejímu významu: hora se zjevila jen proto, aby vyslechla tuto píse a pesvdila se o vrnosti svého vyvoleného lidu. Také Muži eky, Ryby, Bílé draby, Lakmoné a Barroci zpívají jakési lžipísn. Ty však jenom dráždí spasitelnou horu, takže brzy se rozzlobí a petáhne závoj pes vznešenou tvá. Dokud ale oima spoívá na vyvoleném lidu a je ochotna naslouchat jeho písni, je teba zpívat z plna hrdel. Chorál se táhl mezi troskami a v jeho velebném dunní zanikly potlaované vzlyky ranných, kteí leželi bez pomoci mezi troskami. Rad Haager, mladý bojovník, dosud svobodný, bez ženy, kleel kdesi vzadu, jak se slušelo na mladíka bez zásluh a významu. Vydšen hledl na nesmírné tleso hory Olympus, která dosahovala do poloviny oblohy. Ješt nikdy ji nevidl. Ped tymi lety, když se zjevila naposled, teštil v horekách, protože ho poranil medvd-barrok. A díve ji spatit nesml. Byl tehdy pouhý chlapec a neml za sebou kruté zkoušky zasvcení. Musel zstat v chýši a zle by to s ním dopadlo, kdyby se odvážil vystrit nos. Pi té vzpomínce se zakabonil. Byl hlupák, že se neodvážil. Vyjukaný kluk, ochotný poslouchat kdekoho a vit každé povídace. Starci vždycky tvrdili, že teprve zkoušky zasvcení dodají muži nebo mladé žen sílu, aby vydrželi pohled na posvátnou horu. Te, po noci hrzy, kleí v troskách vesnice plno chlapc a dvat a zírají na horu, div jim nevypadnou oi z dlk do erveného prachu. Dje se jim snad nco zlého? Naprosto ne. Mají otevené papuly a dávají pozor, aby jim neunikla sebemenší podrobnost. I docela malé dti se dívají. Rad Haager se prudce otoil a veliký daimon, pes s hlavou podobnou vinnému sudu tvarem i rozmry, hnviv zavrel. Nedaleko nich ležela beztvará zm tyí a plátna, kží a provaz. Pitvorn se zmítala a plativý vískot dcka se dušen ozýval z trosek. Rad vstal, pikroil ke 2

zborcenému stanu a po chvilce hledání vylovil malikého, úžasn špinavého mužíka. Ten te plakal na celé kolo a mudlal si rukama uslzené oi. Pššššš, konejšil ho Rad. Bu zticha, maliký. Náelník zpívá té veliké hoe. Vidíš ji? Pkn se na ni podívej, že je krásná, vi? Jak je mohutná, silná! Jako mj daimon Terr. Pes zaslechl své jméno, pestal vret a spokojen vyplázl jazyk. Jo Vessy se tak zahloubal do své písn, že si zprvu Rada Haagera s chlapekem v náruí nevšiml. Když mu ale ten neuvitelný obraz dospl z oí až k mysli, zakolísal v hlase i v kolenou. Žil zde na Marsu už hezkou ádku let, avšak ješt nikdy nespatil takové znesvcení! Rad Haager, ten mladý bojovník, nezpívá, a nejenže nezpívá, on ani nekleí. A kdyby jen to! On drží v náruí njakého usmrkance a rukou mu ukazuje posvátnou horu. Náelník stál zády k hoe a tváí ke svému lidu. Rad Haager, jak víme, byl vzadu, takže Volní lovci ho nevidli. Bylo to asi jeho štstí, protože kdyby ho spatili, kdo ví, jak by to s ním dopadlo. Teba by se na nho vrhli zbranmi a pstmi, a protože on sám je silák nad siláky a jeho daimon je potvora silná jako barrok, ba možná i jako tygr sbarro, i dokonce lev numa, strhla by se krvavá ež, která by dále oslabila klan Jo Vessy se polekan ohlédl na posvátnou horu, snad aby se pesvdil, co na takové rouhání božstvo íká. Hora ovšem mlela, ale její tvá už nebyla tak jasná jako zpoátku. Ješt ped malou chvilkou byla její hrdinská hru rozbrázdna prrvami a stržemi, takže to vypadalo, že je zahalena do nesmírného, bohat zaseného plášt, ješt ped nkolika okamžiky byly patrný i posvátné záblesky na jejím temeni. To vše te mizelo, ržovlo, propadalo se do ervené tmy. To on to zavinil! On urazil božstvo! ukázal Jo Vessy na mladého bojovníka. Ten na nho pohlédl pekvapen, avšak když si všiml, že celá ves, muži i ženy, starci i mládež zkrátka všichni, na nho výhružn civjí, pohladil chlapeka po vláskách a opatrn ho postavil na zem. Plakal. Mohl se udusit v troskách stanu. To je pece tvj synek, kovái Regulare. Vezmi si ho, postarej se o nho! Regularova žena se vrhla k dítti a uchvátila je do nárue. Jsi rouha, jsi škdce! Hora se strašliv pomstí. Porušil jsi klid posvátné písn. ekají na nás hrozné chvíle a ty jsi toho vinen! Rad cítil, že v nm narstá hnv. Zaklesl oba palce za široký opasek z tissana, marsovského nosorožce, hluboce se nadechl a pomalu vydechl, aby se uklidnil. Potom ekl tiše, ale zeteln: Je to veliká, nádherná hora. Vidl jsem ji poprvé v život, a nikdy dív na m nic neudlalo takový dojem. Miluju tu horu. Myslím si ale, že jsem hoe lhostejný. Nezáleží jí na mn, ani na vás. Jsme jen zrnka prachu proti její velikosti. Nemžeme jí ani ublížit, ani pomoci. Bude tu, až tu nebudeme, a byla tu ped námi Je to hora zrození a píchodu! Kdo neprošel slavnostním zasvcením, zeme pi pohledu na svatou horu! Rad Haager se usmál. 3

Dti ji vidly a nezemely. Jak dlouho mají ekat na smrt? Až jim as obarví vlasy na bílo a ohne hbety? Pak ano, pak dojde na tvoje slova, náelníku! Náelník hnviv zahuel. Rad Haager pobledl. Uvdomil si, že zašel píliš daleko. Nejen náelník, ale všichni bojovníci jsou te povinni pomstít ta posmšná slova. Bitka byla neodvratná. Byste to vycítily ženy. Pochytaly dti a hbit s nimi odcupkaly stranou. Daimon vycenil zuby. Klid, jenom klid, ekl mu Rad polohlasn. Hodný Terr, hodný. Popleskal ho po šíji. Terrova hlava dosahovala takka až k jeho hrudi. Zvolna, íhav se bojovníci rozestupovali kolem Rada Haagera. Vypadali hroziv, akoli na sob nemli obvyklé ozdoby bojovník a lovc, jenom náhrdelníky ze zub a dráp divokých šelem Marsu se jim kývaly na šíji. Nkterým na hrudi svítila malá Památka, zavšená na emínku, lesklý kousek kovu, který jenom svým chladem pipomínal hrubé erné železo, zpracovávané na výhni kováe Regulara. Tito muži patili k nejstatenjšímu šiku klanu. Nkterým visela od pasu ervená pochva s Modrým meem. Také náelník ml takový. Rad se na n díval a zasmušile pemýšlel o tom, co se stane, jestli ho tito muži napadnou. Jenže jaképak rozvažování! Každý odpor proti Modrému mei je marný. Za urážku hory a za pohanu náelníka zasloužíš smrt! zvolal Jo Vessy. Bojovníci souhlasn zahueli. Byl na n zvláštní pohled. Soudní porada by se za obvyklých okolností konala u posvátného kamene, pomalovaného obrazy praotc, tch pitvorných postav s velikými kulatými hlavami, kteí podle starých legend piletli v biše ohnivých pták z nitra hvzdy zvané Zem a pistáli na rozložitém úpatí hory Olympus. Bojovníci by se na soudní poradu vyzdobili slavnostními odvy a na hlavách by mli apky z rudého sukna s ptaími kídly na znamení volnosti. Te tu však stáli napl nazí, jak je boue vyhnala z kožešinou vystlaných lžek. Stydli se oividn za to, že jejich úbor neodpovídá slavnostnímu rázu chvíle. Pokukovali po sob a jen nerozhodným huhláním podporovali rázná slova svého náelníka. Do toho se ozval ková Regular, muž nad jiné vážený, nebo byl zasvcen do tajemství ohn. Urážka vtší je vážnjší než urážka menší, zaal rozvlán, jak bojovníci obvykle mluvívali u poradního kamene, úty hory jsou pednjší než úty lovka, a by to byl sám náelník. Musíš zapomenout na svou urážku a na svj spor s Radem Haagerem, dokud sama hora nerozhodne svoji pi. Jak to myslíš, Regulare? zeptal se náelník. Rad Haager urazil horu. A jde Rad Haager k hoe a vyídí s ní svou záležitost. Teprve potom nastane tvoje chvíle, náelníku. Jenže z takové cesty se ješt nikdo nevrátil! zvolal Rad Haager. A pak stiskl rty. Ten výkik mu unikl mimodk. Po celý svj nedlouhý život slýchal o smrtelném nebezpeí, které eká na každého, kdo by se jen pokusil piblížit velebné hoe, kdo by vdechl ržový závoj smrti, do nhož je zahalena. Ano, dovede dobe stežit svj klid a bez milosti zahubí každého. 4

Nejsou to ale povídaky stejn hloupé, jako byla ta, podle níž je i pohled na horu smrtící? Všechna dcka žijí, a pesto je od zkoušek dosplosti dlí hodn a hodn jar. Pro zde ty dti neleží bez života? Dobrá, ekl Rad Haager, pjdu. Jaképak dobrá ty musíš jít! oboil se na nho náelník. Mladý bojovník pokorn sklonil hlavu na znamení, že se podizuje rad a svému náelníkovi. Moude zadržel za hradbou zub to, co se mu dralo na jazyk, totiž rouhaská úvaha o tom, že výprava k hoe, která zabíjí, ale možná také nezabíjí, je rozhodn pívtivjší výhled do budoucna než utkání s bojovníky ozbrojenými Modrým meem. Ach, kdybych tak ml Modrý me, napadlo Rada Haagera. To by se mnou jednali jinak. Je však tžké získat Modrý me. Kupci pivážejí takové mee z daleka a vymují je neochotn, s mnohými okolky, za tolik Památek, kolik je prst na obou rukou. Nikdo nevdl, že Rad skrývá pod podlahou svého stanu dv Památky, které nalezl, když se toulal daleko v Tyrkysových horách, za hranicemi svého kmene, v místech obydlených divými duchy. Choval ty dva pedmty jako svj nejvtší poklad, akoli si o jednom z nich nebyl jist, že je to skutená Památka. Byl to podivný pedmt, velký asi jako dla, zcela prhledný, plochý jako epel mee, ale lesklý snad ješt víc, než jsou Modré mee. Jeho tvar byl nepravidelný, nebezpen hrotitý a také jeho kraje byly tak ostré, že se Rad o n ízl. Rad usoudil, že je to Památka, protože nikdy v žití nic podobného nikde a u nikoho nespatil. Zato další Památka nesporn pocházela od pedk s velikými kulatými hlavami. Byla to kovová spona, v níž byla pipevnna dv koleka, jedno vtší, druhé menší, s drobnými zoubky po obvodu. Zoubky do sebe zapadaly a kdo otoil jedním kolem, otáel souasn i druhým. Náelník a staí bojovníci by to patrn považovali za zázrak a piítali by ten div psobení zlých nebo dobrých duch. Rad ale cítil, že kola se jaksi musí toit, protože ty zoubky do sebe zapadají, jako když se prsty jedné ruky zaklesnou do prst ruky druhé. Nedovedl však ten jev vysvtlit ani sob, natož by ho pak dovedl vyložit nkomu jinému. Ostatn se o to ani nepokoušel. Od té doby, kdy mu barrok zabil otce a Lakmoné unesli matku a pt sourozenc, žil Rad Haager sám a nevyhledával žádná pátelství. Pípravy na cestu mu netrvaly dlouho. Jeho stan vydržel noní pohromu. Rad ho postavil peliv, kostru zapustil hluboko do ervenavé zem a nedbal, když se bojovníci smáli stanovým kolíkm silným jako mužská paže a stejn tak dlouhým. Stavl tenkrát svj stan tikrát tak dlouho než ostatní bojovníci. Nemyslel pi tom na to, že by nkdy mohla pijít niivá boue. Ml rád poádné dílo, to vše, co by k celé vci byl ochoten dodat. Do brašny uložil nkolik plátk sušeného masa, naplnil mch vodou, pes plece zavsil svazek lana spleteného ze stepních travin a bez dlouhého louení se vydal na cestu. Když míjel trosky posledních stan, zastavila ho Uta, žena kováe Regulara. Dkuju ti, Rade, ekla Uta. Kéž je k tob hora milosrdná. Dkuju a v mi v myšlenkách t budu provázet. 5

Stiskla mu pravici. Ucítil v dlani njaký drobný, tvrdý pedmt. Když Uta odbhla, podíval se na nj. Nemohlo to být nic jiného než Památka! Drobný váleek, zcela pravidelný, s jemnou drážkou, taženou v hustých závitech po jeho obvodu. Na váleku byl nasazený tlustý kroužek se šesti ploškami po obvodu. Rad se ho jemn dotýkal prstem a div divoucí! Váleek se otáel uvnit kroužku, nebo spíš naopak, kroužek kolem váleku, a co bylo ješt úžasnjšího, kroužek šplhal po váleku nahoru nebo dol. Záleželo zejm na smru, kterým se kroužek otáel. Rad zapomnl na svj klan, na Jo Vessyho, na posvátnou horu a prohlížel si ten zázrak jako zmámený. Pomalu ho nesl k ústm a políbil tu svátost horkými rty. Daimon Terr ho nespokojen žuchl do boku svou obrovitou hlavou. Rad se zapotácel a div neupustil Památku na zem. Copak se ti nelíbí, Terre? Šelma na nho hledla zelenýma oima. Byl to mimoádn obrovský daimon, zvíe stejn obávané jako sbarro, barrok nebo numa, avšak na rozdíl od marsovského tygra, medvda a lva byli nkteí daimoni ochotni sdílet s lovkem jeho osud. Nestávalo se to sice asto, ale pokud ml lovec štstí a nalezl daimona jako mlád a vychoval ho do dosplosti, získal v nm vrného druha a obávaného pomocníka pi lovu i v boji. Žárlíš, vi? Jenže nemusíš žárlit. Tohle je veliká vzácnost, je to Památka a ukrývá v sob kouzlo, chápeš to? Podívej se na mne, jako bys tomu rozuml Ale ne! Ty potvoro, ty se mi smješ. Co tím chceš íct? Že nevíš na zázraky? Já taky ne, milý Terre. Kroužek se asi musí pohybovat po váleku, jako se pohybují ta zubatá koleka. Pedkové je tak udlali. Dovedli pracovat s kovem jako Regular, jenže byli šikovnjší. A te už poj, nebo si naši lidi budou myslet, že se té cesty bojíme. Vyrazili a netrvalo dlouho a vesnice klanu Volných lovc se ukryla za táhlým pahorkem porostlým sporou trávou, a když se Rad Haager ohlédl, vidl jen zubatinu Tyrkysových hor pod narudlou oblohou a nic nenasvdovalo tomu, že nedaleko leží vesnice, v níž se narodil, vyrstal a osiel, ta vesnice, kterou miloval a která ho te na oplátku vyslala na cestu, z níž se neml vrátit. Na lovce a jeho daimona byl vru pkný pohled. Obrovitost zvíete vyvolávala ponkud mylný dojem o lovcov postav. Rad Haager se vskutku ztrácel vedle té ohromné hromady kostí a sval a dlouhých, kudrnatých, smoln erných chlup, z nichž záily zelené oi a mezi tmavofialovými lesklými pysky tu a tam prokmitly blostné zuby, pokud ml Terr dobrou náladu. Když ji ml horší, ba špatnou, rozevel svou mordu naplno jako jícen sopky. Nikdo by na tomto zvíeti takka býí postavy nepoznal, že pochází z rodu pozemských pudl královských, kteí kdysi pišli na Mars s prvními kolonisty a zdivoeli, když byla na planet vyrobena umlá atmosféra a lidé i zvíata mohli opustit vzduchotsné kupole, ve kterých až dosud žili. Trvalo to 6

dlouho, než pirozeným výbrem a vlivem malé pitažlivosti a ídkého vzduchu vznikla nová rasa daimon, divokých šelem pizpsobených životu v pustinách. Bylo to skuten obrovité zvíe, a když Terr povstal ve své majestátnosti, dalo by se ekat, že kameny zapraští pod tlakem pazour, a že se snad zvedne vichr, jako kdyby povstala sama hora Olympus. Jenže daimon musel ve volné pírod bojovat s takovými nepáteli, jako byli sbarro, barrok a numa a neobstál by, kdyby se nenauil pohybovat se tiše. Ne každý lovec by si troufal chovat ve své blízkosti daimona. Zkušenosti divokého života odsunuly do pozadí pirozen dobráckou povahu pudla. Daimon je nezávislý a dokáže snést nadvládu jen tvora silnjšího, než je on sám. Také Terr zamlada nejednou pokoušel odhodlání a zdatnost svého pána a nedovedl ji zkoušet jinak než zuivými zabijáckými útoky. Tlo Rada Haagera neslo od tch dob nejednu nesmazatelnou památku. Vždycky se ale ubránil a dkazy o své síle doslova vtloukl Terrovi do hlavy. Dnes, po letech, byste na celé planet Marsu nenašli vrnjší dvojici pátel, než jakou byli Rad Haager a jeho daimon Terr. Radova postava vypadala drobn a kehce jenom vedle daimona. Sotva však lovec poodstoupil, každý pozorovatel si uvdomil, jak mohutné chlapisko ped ním stojí. Rad byl dosud mlád a jeho svalstvo se nerozvinulo do mohutnosti, jíž se pyšnili lovci ve stedním vku ptadvaceti až ptaticeti let. Ml útlé boky a svaly na jeho pažích mly tém žensky ladné tvary. Jeho ramena a hru však byly mimoádn rozložité a pevný krk též svdil o vynikající síle mladého lovce. Ostatn ne nadarmo ml kolem nj omotánu trojnásobnou šru se zuby barroka. Byla to ozdoba vybojovaná nelítostnými zápasy. Lovcv trup byl zakryt kazajkou z medvdí kže. Lovci s oblibou nosili takové vesty bez rukáv, avšak jen nkteí a Rad Haager mezi n 7

patil je obraceli srstí ven. Všichni to považovali za výstednost. Vesta se srstí ven tolik nehála, jako kdyby mla chlupy dovnit a bojovníci rádi pedstírali okázalý zájem o teplo a veškeré pohodlí. Byla to zvláštní móda lovc Plán. Jenže Rad se o žádnou módu nestaral. Když se ho ptali, pro nosí vestu, která neheje a jestli mu nevadí zima, kril rameny a odpovídal, že po chlupech snadnji klouzají drápy divoké zve. V poslední dob ho zaali nkteí mladíci z klanu Volných lovc napodobovat, takže Rad se stal bezdky tvrcem módy, akoli jí pohrdal. Kdo ovšem Rada dobe znal, nepochyboval o tom, že svou vestu obrátí srstí dovnit, až se nová móda obecn ujme. I lidé takzvan samorostlí jsou vázáni módními pedpisy, které jim ovšem nevnucuje veejná mínka pímo, nýbrž prostednictvím jejich vlastní pýchy. Ubírali se volným krokem vstíc ržovému závoji smrti. Odpoívali, když byli znaveni, jedli, když mli hlad a žíze hasili vodou. Rad nespchal, protože nebylo pro spchat a Terr se loudal, protože se pizpsoboval pánovi. Krajina byla jednotvárná. Mírn zvlnné pahrbky poseté ostrými kameny, tu a tam trsy aganos, rostlin vysokých dv výšky dosplého muže, mezi balvany se nkde zachytila pokroucená limba. Zv nezahlédli žádnou, jen njaké ještrky se obas mihly v kamení. Nicmén Rad byl vždycky ostražitý, když se blížili k houštinám aganos. Znal zvyky šelem a vdl, že práv tady je teba oekávat nebezpeí. Jaké myšlenky mu táhly hlavou? Na smrt nemyslel, akoli všichni rozumní lidé jeho klanu byli pesvdeni, že z této výpravy se nevrátí. Pokud se neho bál, pak jenom divokých zvíat a bloudní. Všechna jeho dosavadní vítzství nad šelmami, a byla sebepoetnjší, ho nepipravila o pirozenou opatrnost a pes své mládí byl dosti moudrý, aby vdl, že vynalézavost lstivého sbarra je nevyerpatelná, že barrok dovede bezhlav útoit, a že ped starým numou je teba mít se na pozoru vždy a za všech okolností. Dovedl se ídit sluncem, tím vrným souputníkem všech svých loveckých výprav. Ale ani slunce nevedlo lovce vždycky spolehliv. Hlad a žíze nkdy zahalily poutníkv úsudek a pak se stávalo, že lovci ztráceli pojem o ase a nevdli, ani, zda slunce už prošlo nadhlavníkem, zda je ráno nebo podveer, zda as bží kupedu nebo nazpátek. V takových pípadech ztráceli rozvahu, bloudili a zpravidla hynuli, a až po dlouhé dob druzi našli jejich kosti, ohlodané smrdutými hyenami, marsovskými drabami. Tikrát se den vystídal s nocí a Rad s Terrem stále postupovali vped. Daimon tžce oddychoval. Pán mu odmoval stále skoupjší dávky vody a pes nesl na hbet hodinu od hodiny silnjší vrstvu prachu. Už dávno nebyl smoln erný. Pipomínal spíš hromadu uschlých list aganos, vypražených sluncem a napl zasypaných prachem. Vlekl hlavu u zem, jazyk vyplazený a huatou ohákou kreslil do prachu nekonen dlouhou áru. V poledne tvrtého dne Rada poprvé zachvátila pochybnost. Ržový závoj byl stejn vzdálený jako prvního dne. A když se lovec ohlédl, shledal ke svému úžasu, že i hebeny Tyrkysových hor se skrývají do ervenavého oparu! Polekalo ho to, protože si 8

nedovedl pomyslit na nic jiného než na to nejhorší: ržový závoj je obkliuje a zanedlouho je zahubí. Jen klid, opakoval si v duchu. Trhan dýchal a pot ho pálil do oí. Ve spáncích cítil bušení tepu. Jen klid. Je to jenom klam, pouhé mámení. Tyrkysové hory se neschovaly do závoje. Ušli jsme už dlouhou cestu a ukrývá je prach, který jsme zvíili. Jen se podívej, Terre, jak jsou hory maliké a jak za obzorem už vyuhují jenom vrcholky Jsme daleko od domova! Nikdo by nás tu nenašel, kdyby Terr ledabyle naslouchal a najednou vyrazil krátké zaštknutí. Lenost z nho opadla a skoil kupedu, až vyhodil ervený prach s kamínky vysoko do vzduchu. Zmizel mezi blízkými kameny, a už se vracel a z mordy mu bezvládn viselo tlo velikého lorty, marsovského varana. Hodný Terr, moc hodný! jásal mu Rad v ústrety. Máme maso a máme co pít! Hodný Terr zachránil nás oba! Nebyla to práv lahodná krm a chutný nápoj, co jedli a pili a lovk nemusel být zjemnlým gurmánem, aby se odvrátil od tchto hod. Na krasocit a stolní pedpisy te nebyl as. Zvíeti i lovku šlo o život a od smrti hladem a žízní je možná dlilo opravdu jen tch nkolik cár masa a lok krve, které Terr ulovil. Zachránil jsi nás oba, chválil lovec svého daimona. Z nejhoršího jsme na njakou dobu venku. Te nesmíme zabloudit. Všiml sis, že je tu stále víc houštin aganos? Bojím se, že je to ta Zelená pouš, o které vyprávli starci. Leží prý tu msto Roma, ve kterém bydlí tolik lidí, jako je kamínk na Pláni. Slyšel jsi o tom? Asi ano, ale nevíš tomu, vi? Já také ne. Nevím niemu, co nespatím na vlastní oi. Teprve až uvidím Zmlkl a vyteštn se zadíval ped sebe. Vidíš to taky? zašeptal a ukázal prstem. Teprve te si všiml toho, co by mu nemohlo uniknout, kdyby jeho oi nezastel hlad se žízní. V ržovém závoji ped nimi se rýsovala netvorná hmota hory Olympus! Ješt ani zdaleka nebyla zeteln vidt. Byly to jen dva odstíny barev, jeden svtlejší, na okrajích zorného pole a tmavý uprosted. Oi už byly tak navyklé na jednolitost plochy ržového závoje, že zmnu odstínu nepostehly. Oi hladového, žíznícího lovka Vidl snad Terr horu? Snad ano, ale copak on chápe cíl spolené cesty? Pjdeme ješt nkolik dní, kolik jsme až dosud ušli a budeme u cíle, ekl Rad Haager daimonovi. Ani ho pitom nenapadlo, že je to vlastn strašné pomyšlení. Málem zahynuli, jsou k smrti vyerpáni, potebovali by odpoinek a to jsou teprve v polovin cesty! Mýlil se však. Putovali ješt plných sedm dní, než se dostali k hoe Olympus tak blízko, aby zeteln vidli její úboí, táhlé jako horský val rozkroený pes celou šíi obzoru. 9

Tak to vidíš, Terre, kázal Rad daimonovi, jak jsou lidé hloupí. Nevymyslíš si nesmysl dost velký, aby se nenašel hlupák ochotný mu vit. Závoj smrti! Hloupost! Že prý jsem urazil horu a hora se mi pomstí. Tys to pece slyšel na vlastní uši, slyšel jsi tu pitomost, jen ekni! Terr ležel na biše a svou sudovitou hlavu opíral o rovn natažené tlapy. Pimhouenýma oima pozoroval svého pána, jak sedí na behu potoka a smáí nohy v ledové vod. To byl ten potok, který sledovali posledních pt dní putování a v nmž doslova našli život, nebo jim poskytoval nápoj a jeho ryby potravu. Proto dny míjely radostn a bez píhod. Te už nebylo eho se bát. Mohli cestovat celé týdny a msíce, protože potok je prvodce, který nikdy neselže, jeho voda nikdy nezhokne a v tiché zátoin se vždycky najde kehké rybí maso! Rad Haager se do pedhí Olympu doslova zamiloval a uvažoval dokonce o tom, že se tady usadí a bude tu trávit svj as, dokud ho to neomrzí. Hora te už nebyla tak netvorn obrovská, jako když ji klan Volných lovc pozoroval ze vzdálenosti tí set kilometr tolik totiž kilometr urazili Rad s Terrem pi svém putování. Zdálo se, že hora ponkud protáhla hlavu mezi ramena. A pece to byla hora Olympus, ptadvacet kilometr vysoké horské monstrum, tikrát vyšší než královský vrchol pozemské Himaláje, legendární u-mu-lung-ma! Její vrchol byl vzdálen ješt tyi stovky kilometr od místa, kde Rad s Terrem táboili. Okrouhlé horské hnízdo, z jehož plochého dna nejvtší hora slunení soustavy vyrstá, bylo viditelné už ped staletími v prostých optických dalekohledech a dostalo se mu tehdy jméno Nix Olympica. Na povrchu Marsu je to svt sám pro sebe. Je ernavý, kdežto vtšina povrchu planety nese rudé stopy okyslieného železa, má úrodnou pdu, takže se tu rozprostírají celé borovicové lesy a také Zelená pouš aganos alespo tato legenda vyprávná starci se potvrdila! Není to ovšem jediná hora, nýbrž soustava horstev sopeného pvodu, která vznikla na míst, kde pevná kra mladé planety byla nejtení a žhavé jádro vyrazilo na povrch a v prbhu tisíciletí vytvoilo zázrak pírody. Dva dny Rad s Terrem odpoívali. Ráno dne tetího se v lovci ozval vrozený neklid. Chtl by prozkoumat tato místa, která ješt žádný lovec Plán nespatil, jak byl aspo Rad skálopevn pesvden. Každá skalní prrva ukrývala njaké tajemství. Jist tu žila podivná zvíata, divocí kon s rohem uprosted ela, okídlené ještrky, noní ptáci se svítícíma oima. V tomto smru byl Rad zklamán. Jednorohého kon nepotkali a žádná okídlená ještrka se nevznášela nad jejich hlavami. Zato narazili na stopy barroka a vydali se po nich. Barrok jeho maso a kosti a šlachy a kže, to byl poklad, o který by nemli pijít. Stopa je zavedla mezi kmeny prastarých limb. Postupovali opatrn, protože tady mohl barrok najít tisíc a jeden úkryt. Šelma ped nimi nemla velký náskok. Daimon se hnal po stop s umákem pitisknutým k zemi, ohon za ním vlál jako válený prapor. Rad tasil svj hrubý me z kovaného železa a v levé ruce držel kotou 10

pevného lana. Co chvíli se mohl barrok objevit mezi stromy, mohl zavat zpoza nejbližšího balvanu. Zapomnl na horu Olympus, za korunami strom nevnímal její velkolepou pítomnost a myslil jen na koist, kterou už cítil na hrotu mee. Ovládlo ho lovecké vzrušení. Nevnímal nic než široké barrokovy stopy, erstvé, tak zetelné, že kiely z mkké lesní pdy: tudy jsem šel, ped malou chvilkou, jsem nedaleko. Stopa míila k velikému balvanu uprosted lesní holiny. Bylo to okrouhlé místo, porostlé tvrdou rezavou trávou, vroubené hradbou borovic. Zdálo se, že ty limby hledí na balvan s jakousi posvátnou úctou. Rad však nevnímal ani balvan, ani limby. Vtom se zarazil. Také Terr zstal stát. Zježil srst na hbet. Je tu snad njaké nebezpeí? Hrozí bezprostední barrokv útok? Rad však svého daimona dobe znal a vdl, jak by se choval, kdyby barrok byl skuten v bezprostední blízkosti. Je tu nco divného. Balvan! Tohle pece není balvan, uvdomil si Rad. Má píliš pravidelný tvar, pipomíná Památku, kterou Radovi vnovala Uta, žena kováe Regulara. Také jeho barva je zvláštní. Balvany bývají naervenalé, nkdy rudé, tady u nohou velebné hory asto i erné. Nikdy však šedé jako šupiny ryb. Ovšem, balvan ze všeho nejvíce pipomíná rybu. Pistoupil k nmu blíže a ke svému úžasu shledal, že je dutý. Jakýpak balvan! Je to pozstatek njaké chýše, i snad obrovského pouzdra, velikého toulce na šípy, vyrobeného ze stejného kovu, jako jsou Památky. Není to snad Památka, ta nejvtší, jakou kdo kdy vidl? Rad se zhluboka nadýchl, aby pekonal rozilení. Daimon na nho hnviv zahafal. Byl žádostivý lovu a pánovo poínání ho znepokojilo. Snad se pán nechce vzdát koisti? Pán ml ale v hlav jiné vci. Objevil v boku kovové vci nkolik otvor. Uvnit však byla tma. Celý ten pedmt byl dvanáct krok dlouhý. Na jednom konci byl hrotitý, skuten jako ryba, které by nkdo okrájel zadní ploutev. Rad vylezl kovové ryb na hbet, opatrn, tápav, jako by se bál, že píšera ožije, otoí se a obrátí proti nmu zubatou tlamu. Postupoval vped a na hbetu ryby objevil dva kroky dlouhý a jeden sáh široký otvor. Nahlédl dovnit a vykikl úžasem. Na kovovém kesílku tu sedl lovk, i spíš bdné pozstatky lovka ped pradávnem zemelého. Samy o sob by pouhé lidské pozstatky Rada nevydsily. Rozmry té kostry však byly zvláštní. Ten lovk, dokud žil, byl jist o hlavu dv vtší, než je Rad Haager, který mezi Volnými lovci neplatí za žádného stízlíka. Co to vyprávli starci u poradních oh? Národy Plání pocházejí z hvzdy zvané Zem. Jejich praotci, obi s kulatými hlavami, piletli v biše ohnivých pták a usadili se na vrcholu svaté hory Olympus. Byli velicí, moudí a krásní a žili šastn, dokud svou pýchou neurazili posvátnou horu. Ta se rozzlobila a 11

Nesmysl! Rad Haager neví na pohádky. Pohled na horu Olympus nezabíjí mladé lidi, kteí ješt neprošli zkouškou dosplosti. A žádný ržový závoj nechrání tajemství hory. Je to pouhý vzdušný opar. Všechno to jsou nesmysly na strašení hlupc. Všechno? Tady sedí mrtvý obr v biše ptáka? Není to pták, spíš ryba. Nepipomíná ale pták tvarem tla rybu? Když lovci usekají mrtvému ptáku kídla, aby jimi ozdobili své apky, jak vypadá to, co zbude? Kdo tedy usekal kovovému ptáku kídla? Kam se podl ohe? Kam by se podl prost uhasl. Když lovci pestanou do ohn pikládat, ohe uhasne. Je to prosté a samozejmé a žádná záhada v tom není. A tenhle pták navíc zejm zemel a obr v jeho útrobách také. Obrova lebka je docela obyejná, lidská až na tu velikost, samozejm. Není kulatá, jak je to namalováno na posvátném kameni ve vesnici Volných lovc! Tak tohle je nejvtší a nejvzácnjší Památka, jakou kdy Rad Haager vidl a o jaké kdy slyšel. Z Rada Haagera je bohá. Za takovou Památku si koupí tucet Modrých me a bude z nho nejmocnjší bojovník Plání. Lovec se rozhlédl. Terr sedl opodál a písn vrel. Rad se rozesmál. Nehnvej se, Terre! Tohle je moc dležitá vc. Jsme bohái, rozumíš? Zbývá jenom malikost: jak tuhle vc dopravíme do naší vesnice. Nenapadá t nic? Terr zaštkal. 12

Nemám mluvit hlouposti, vi? Dobrá. Bu ješt chvilku trplivý. Podívám se tu po njaké Památce, kterou bychom mohli vzít s sebou. Chvilku uvažoval, jestli by si neml vzít obrovu lebku, ale hned tu myšlenku zapudil. Tohle by byla skutená urážka. Hoe je lhostejné, jak se k ní kdo chová mrtvému samozejm také, ale a je to jak chce, já jsem lovk a on byl lovkem a musím s ním zacházet tak, jak bych chtl, aby lidé zacházeli s mými pozstatky, až jednou Dole na podlaze objevil nevelkou zernalou krabiku. Zaklepal krabikou u ucha, ale nic uvnit nechrastilo. Marn se pokoušel ji otevít. Nco jsem našel, Terre! zavolal na daimona. Chytej! A hodil krabiku šelm k nohám. Sotva dopadla, pukla. Rad se zlostn ušklíbl. Zniil vzácnou Památku. Jaký jsem to nešika, láteil sám na sebe. Horší než njaké nerozumné dít! Všiml si však, že v troskách krabiky se nco blá. Seskoil na zem. Byl to kožený sáek, dobe uchovaný ve vzduchotsn uzaveném prostoru. Z jeho povrchu se na Rada šklebily rozesmáté oblieje. Už to samo o sob bylo veliké kouzlo. Rad asto pozoroval Jo Vessyho, jak rtá arovné obrazce na posvátný kámen, ale náelník nedokázal nakreslit víc než hrubé obrysy postav s kulatými hlavami. Zato tyhle obrázky vrn znázorovaly lidskou podobu! Nahoe byl sáek pevn zašitý, avšak uvnit bylo nco tvrdého, hranatého. Rad se chtl dostat násilím dovnit, ale zarazil se. Rozbil krabiku, a to bylo škoda. O to vtší škoda by bylo, kdyby zniil váek! Všiml si však, že z nho ouhá krátký bílý provázek s bambulkou na konci. Zatáhl za nj, pustil a vykikl leknutím. Sáek se totiž nahlas rozesmál. Burácel z nho zalykavý smích, jaký bolí v plicích a rve hlasivky, ten smích, pi nmž se koulejí slzy z oí, smích hýkavý, jeivý až sípavý, ehot nakažlivý svou chechtavostí, takže se volky nevolky rozesmje každý, kdo ho zaslechne. Také Rad Haager se musel smát, a také jemu tekly slzy z oí, akoli sáek už zmlkl. Daimon Terr stál strnule po jeho boku a písn hledl na chechtavý pytlík. Vtšina bojovník klanu Volných lovc, snad dokonce každý z nich, by v takové situaci vzala nohy na ramena, protože nieho se tak nebáli jako kouzel, strašidel a duch. Rad ale na kouzla a duchy nevil. Znovu zatáhl za šrku. Smích se ozval opt. Potetí, potvrté se Rad pesvdil, že pytlík se smje, když se zatáhne za šrku. Provázek pak leze pomalu dovnit jako hádek, a když už ouhá jen kousek, pytlík zmlkne. A se propadnu, jestli tohle není ta nejlepší Památka, jakou kdo kdy našel, ekl Rad svému daimonovi. Jenže v tu chvíli Terr zaval a vrhl se kamsi stranou. Rad pustil pytlík na zem a pudov uskoil. Z lesa se k nim hnal veliký barrok. Byla to šelma v nejlepším vku. Široké jizvy na enichu svdily o zkušenostech z boj a podle rychlosti, jakou se barrok pohyboval, se dalo soudit, že z toho mohutného tla dosud nevyprchala mladická svžest. 13

Rad Haager bleskurychle sáhl po mei, ale jeho ruka nahmátla jenom vzduch. Me! Nechal ho nahoe v té kovové ryb ale ne! Opel jsem ho vzadu o stnu, když jsem na tu rybu lezl. Nebo jsem snad hodil me na zem? Daimon a barrok se srazili uprosted plán. Terrova zuivost šelmu vyvedla z míry, ale ne na dlouho. Barrok zaval a sevel Terra do drtivého objetí. Bez dlouhého rozmýšlení se Rad Haager rozbhl a skoil barrokovi na záda, zaal prsty do jeho nozder a rval je ze všech sil. Huá zoufale zavyl a pustil daimona z pracek. Obrátil se k Radovi a švihl po nm tlapou. Lovec uskoil a dokázal se vyhnout i druhému úderu. Daimon se zakousl barrokovi do zadní nohy plnou silou, jenže šelma te nedbala na bolest a vedla ji už jenom nenávist. Vlekla Terra za sebou, jako by to bylo štn. Další výpad, Rad uskoil, avšak klopýtl a ztratil rovnováhu. To je konec, blesklo mu hlavou. Smrdutý dech masožravé šelmy mu vnikl do chípí. Koutkem oka zahlédl, že na kraji lesa se cosi zatpytilo. Udeil se bolestiv do zátylí. Zavel oi a ekal poslední ránu. Po chvilce oi otevel a posadil se. U jeho nohou ležel obrovitý barrok, ale místo hlavy ml neuritou zernalou masu. Terr ležel opodál, ale žil. Bolestn na svého pána hledl a sípav oddychoval. Co to bylo, zašeptal Rad Haager nechápav. Nedaleko nco zaharašilo. Ohlédl se z pouhé zvdavosti, kdo na nho útoí tentokrát. Po planin k nmu kráela štíhlá rusovlasá dívka. Rad si nikdy dívek píliš nevšímal a v uritém smyslu se jich bál. Dvod jeho strachu byl zejmý. Bylo mu bezmála dvacet let a to byl vk, v nmž vtšina jeho vrstevník mla už dávno rodinu s kupou dtí. Pestože ješt nepatil k slavným a váženým bojovníkm, klan se k nmu choval uctiv, nebo trojnásobný náhrdelník ze zub a dráp barroka nebylo možno pehlédnout a zeteln napovídal každému, kdo ml oi v hlav, že mladý muž takto ozdobený má ped sebou skvlou budoucnost. Rad Haager proto pitahoval pohledy nejedné dívky kmene a doneslo se k jeho sluchu, že i v kmenech spátelených, jako jsou napíklad Ryby a Muži eky, se o nm hovoí jako o nadjném mladíkovi, který už má naase usadit se a založit hnízdo. Naneštstí pro dívky klanu Volných lovc, Ryb a Muž eky toužil Rad Haager po rodinném štstí tak málo jako po žluté zimnici. Dívkám se proto vyhýbal, a když snad nkterá se odvážila navázat s ním hovor, po nkolika vtách volil obranu pro muže sice nedstojnou, zato úinnou, totiž kvapný ústup, ne nepodobný útku. Zjev této dívky na nho však zapsobil tak, že zstal sedt zcela zkoprnlý, neschopen pohybu ani slova. Nemohlo jí být více než dvacet let. Blížila se k nmu volným, plavným krokem. Pružnost její chze mu pipomnla lvici. Terr vstal a mátožn jí šel vstíc. Pohlédla na daimona zvdav, ale nezvolnila krok. Bu o daimonech nic nevdla, anebo neznala strach. Teprve když k šelm došla, uvdomil si Rad Haager, jak je vysoká. Položila ruku daimonovi na šíji a k Radov úžasu Terr nejenže neprotestoval, nýbrž slastn zavrel a pátelsky zamáchal huatým ohonem. Teprve te se Rad vzchopil a vstal. 14

Rusé vlasy mla ta dívka pistiženy do piléhavé pilbice. Hlavu zdobila zlatá elenka. Barva kovu se ve vlasech tém ztrácela. Pes ramena jí visel krátký pláštík. Trup mla krytý bohat zlaceným krunýem. Byl víc pro ozdobu než k užitku, jak si Rad hned všiml. Nechránil totiž ani dívino hrdlo, ani bicho, a navíc ml na ramenou ozdoby dmysln tvarované, ale nesmyslné. Kdo by totiž v takové zbroji šel do bitvy, pišel by brzy o ruce. Ozdoby pímo lákají me nepítele: poj a sekni. Kalhoty mla dívka tak krátké, že sahaly do poloviny stehen. Vypadaly jako z kovu, ale byly zhotoveny z látky zejm mkké a poddajné. Holen jí kryly ocelové chránie se stejnými zlatými ozdobami, Jaké byly vytepány do krunýe. V ruce držela nevelký pedmt, hranatý, opatený tlustou prsvitnou trubicí. Kdo jsi? zeptala se písn. Lovec postoupil o nkolik krok. Daimon se pobaven šklíbil. Kdo zabil barroka? zeptal se Rad. Te si uvdomil, že dívka vlastn není hezká. Mla píliš malý nos a velká ústa a také její tmavé oi ponkud vystupovaly z jamek. Zdálo se však, že skuten nezná strach, a že by dokázala i bojovat, kdyby toho bylo teba. A takových lidí si Rad vážil. Dívka, jako na vysvtlenou, pokývala tím zvláštním pedmtem. Dobrá rána na tu dálku, nebo snad ne? Kdo jsi? Rad nechápal, o em mluví. Jaká rána? Aby zakryl rozpaky, odpovdl: Jsem Rad Haager z klanu Volných lovc. Toto je mj daimon Terr. Kdo jsi ty? Jeho slova znla prost a pátelsky, jako kdyby mluvil s nkým z vlastního klanu anebo s píslušníkem spátelených kmen Planiny. Ty jsi lidojed? zvolala dívka užasle. Myslela jsem, že patíš ke sboru. Kdo je to lidojed? Vy, divoši, pece jíte lidi, nebo snad ne? Copak nejsi divoch? Nevím, o em mluvíš. Jsem lovec. Žiješ tady venku? Picházím zdaleka. Z ranní strany, od Tyrkysových hor. Moje osada je vzdálena dv plné ruce a ješt dva denní pochody odtud. Dvanáct dní, zašeptala dívka, zejm nevila svému sluchu. Poád pšky, nebo glyderem? Promi, vy, divoši, nemžete znát glyder. To je bájené! Jsi skutený divoch. Rad zrozpaitl. Nevdl pesn, co znamená slovo divoch. Pochopil, že to zejm má být nkdo divoký, ale nebylo mu jasné, jak to vlastn dívka myslí, zda urážliv, nebo pochvaln. Osobn si divokosti píliš nevážil. Dával pednost rozvaze a chladnému úsudku. Usmívala se na nho a zlehka položila dla na jeho hru. Skutený divoch Vidla jsem, že jsi skoil na barroka s holýma rukama. Ty dovedeš barroka zardousit jen tak, bez energa? Co je to energa? Co je to energo? opravila ho a smála se. Pece zbra, jako je tato. Mám taky zbra tam je! 15

Konen spatil svj me. Skuten ho opel o bok kovové ryby, když se chystal vylézt nahoru. Ty máš me, jaký nosí gladiátoi! To je bájené. Divoch s opravdovým meem. Až to budu vyprávt, nikdo mi neuví. A co je tohle? ukázala na kovovou rybu. Vypadá to, že je to vrak starého letounu. Poslyš, ztišila hlas, není to vrak opravdu starého letounu? Víš, mám na mysli letoun prkopník! Nevím, odpovdl Rad. Uvnit jsem našel tohle. Sebral ze zem chechtavý pytlík a pedvedl jí ho. Upímn se rozesmála. Našel jsi to ve vraku? Pak to ale je úžasn vzácná Památka, zejm hraka, kterou ml pilot v letadle jako talisman. Ve mst by ti za ni utrhli ruce. Pro by mi mli trhat ruce? zakabonil se Rad. Potebuju ješt šest Památek a dostanu za n Modrý me. Šest, to je jedna ruka a ješt jeden prst, víš? Vím, pikývla s úsmvem. Myslím, že Modrý me bys mohl dostat i za tuhle jednu jedinou Památku. Je velice vzácná, chápeš to? Líbí se ti? A jak! Vezmi si ji, ekl Rad Haager. To pece nejde, ekla dívka. Vezmi si ji, prosím, ekl Rad a vtiskl dívce Památku do ruky. Ješt jsi mi neekla, jak se jmenuješ. Rena Rena Sulirová, doplnila jméno a podivn se pi tom zatváila. Ty asi nevíš, kdo je to Sulir, vi? Tvj otec? Nebo tvj muž? Otec, usmála se. Nemám muže. Ty snad máš ženu? Zrudla pi tch slovech a stiskla rty. Snad se pi tom na sebe zlobila, že jí vyklouzla z úst tak nejapná otázka. Vždy je to pece jenom divoch, lidojed odnkud z Tyrkysových hor. Nemám, odpovdl Rad Haager vážn. Vysvtli mi, jak je možné zabít barroka na velkou vzdálenost zbraní, která se tak zvláštn jmenuje? Usmála se a chtla odpovdt. Terr však varovn zaštkal a z míst, kde Rad poprvé Renu Sulirovou spatil, vyjela na planinu skupina jezdc na koních. Rad sice už slyšel o tch podivných zvíatech a dovedl si je vícemén pedstavit. Skutené kon však spatil poprvé v život. Dnešní den ml zejm vyhrazený pro silné zážitky. Jezdci je obklopili, mávali a smáli se. Podívejte, koho tady mám! volala na n Rena. Opravdového divocha. Jmenuje se Rad Haager, je to lidojed a bydlí v Tyrkysových horách. Nevím, co je to lidojed, ale jestli myslíš, že jím lidské maso, mýlíš se. Náš klan to nedlá. Jiné klany jedí lidi? ozval se kterýsi z jezdc. Nkteré klany spalují tla zabitých nepátel, mísí jejich popel s vodou a tu potom pijí, vykládal Rad Haager vážn. Náš klan si oškliví takový zvyk. A nežije v Tyrkysových horách. Pocházíme z Plán. Jezdci hlun sesedali za velikého povykování. Obdivovali Terra, který byl velice nervózní a vrel, a když se dovdli, že barroka zabila Rena, provolávali jí slávu. 16

Náš divoch se ale vrhnul na barroka holýma rukama! kiela nadšen Rena. Vážn, vidla jsem to. Nechal jsem me opený tam o tu kovovou rybu, ukázal Rad rozpait. Ohlédli se a jakmile spatili vrak letadla, okamžit odvrátili hlavy a viditeln zneklidnli. Takže na první ránu Tomu íkám výkon, vyrazil ze sebe jeden z nich. Rad usoudil, že je to asi jejich vdce. Byli totiž obleeni všichni stejn, do svítiv bílých oblek. Ramena mli ozdobena zlatem a ten, kdo te promluvil, ml tch ozdob nejvíc. Myslíte, že je to Památka po prkopnících? zeptala se Rena. Co o tom soudíte, Mare? Stílela jste tam od lesa? Jste skvlá, Reno! Co bych za to dal, kdybych to mohl vidt. Pojme, pjdeme se tam podívat. Ano, pjdeme, souhlasili nadšen ostatní. Nasedali na kon a chystali se odcválat pes planinu pry. Rada napadlo, že ti muži prchají od té podivné kovové ryby, které íkají vrak letadla. Pro to dlají? Uvnit jsou kosti mrtvého muže, ekl Rad. Musel to být obr. Byl mnohem vtší, než jsme my. Rena bájen stílí, vedl dále svou muž jménem Mar. Však se také piln cvií! Jak by ne, dcera velícího dstojníka Romy musí umt stílet. To by byl poádek, kdyby neumla! Muži se pedhánli v poklonách, a také zejm v tom, kdo bude dív pry z tohoto místa. Generál bude mít radost, až mu to Rena poví. Kdepak, ten se to nesmí dovdt! Hrozn by vyvádl. Víte, že mi zase zakázal vyjížky do Zelené poušt? Ten ukrutný! Škoda že já nejsem váš otec, Reno. Dovolil bych vám všechno. Výlety do poušt a kopce zmrzliny a stílení barrok, zkrátka všechno, na co byste si dokázala vzpomenout. Zmatené myšlenky se honily v hlav Rada Haagera. Ti muži se zmínili o Zelené poušti Tak tedy legendy nelhaly? Je tu Zelená pouš a za její hradbou msto Roma? Co to znamená velící dstojník a generál? Rad spíš vycítil, než pochopil, že generál je cosi jako náelník. Konen se dostali k místu, odkud Rena stílela. Její k tu byl pivázán za uzdu ke stromu. Chválili dívku za stelecké mistrovství. Kabonila se však. Kradmo pohlížela na Rada Haagera a na vrak letadla. Dobe si všimla, že všichni muži se stavjí k vraku zády, aby ho nemuseli vidt. Pak ji nco napadlo. Zlomysln se usmála a vyhrkla: A já chci, aby Rad Haager jel s námi do msta. Nikdo neodpovdl, až se ozval muž jménem Mar: Ale dušinko, to je pece bájený nápad! Víte, že za pt století, co naše msto stojí, žádný divoch neprošel jeho bránou? 17

Nikdy? zašeptala dívka. Víte, Mare, že jsem ješt nikdy nezažila nco, co se ješt nikdy nestalo? Myslím, že takových je nás tu víc, odpovdl Mar. Ml to snad být vtip, ale nikdo se tomu nezasmál. Jezdci se pomalu ubírali kupedu. Dlouhou adu vedl muž jménem Mar Hoff, velitel celé skupiny, jak se Rad Haager od Reny Sulirové dovdl. Vyprávla mu, že to jsou všichni vojáci, i bojovníci, jak by asi ekl Rad, jenže ne adoví, obyejní. Jsou to ti, kteí vojákm dávají rozkazy, jak bojovat. Rena sedla v pohodlném sedle a Rad kráel po jejím boku. Mar je zaadil nkam doprosted skupiny. Terr ml radost, že se zase dje nco zajímavého. Už ho pestala bolet hru, pochroumaná pi zápasu s barrokem a ml znamenitou náladu. Brzy opustili les a ocitli se na volné planin, stežené kolosálním masivem hory Olympus. Na obzoru se zazelenal pás aganos. To je ona Zelená pouš, která kryje z této strany msto Romu. Tak tedy dstojník je asi takový lovk, jako je v našem klanu náelník? Ano, pisvdila Rena. Váš klan má málo bojovník, takže mu staí jeden náelník. Naše armáda je veliká a jeden muž by nedokázal poruit všem mužm, co mají dlat. Proto musí dstojník být mnoho. Jeden, ten nejvyšší, velí vysokým dstojníkm, každý z vysokých dstojník velí skupin stedních dstojník, každý stední dstojník velí docela malým dstojníkm, perušil ji Rad a ukázal na sáh vysoko od zem. Rena se tomu zasmála, ale dobe si všimla, že žádný z dstojník se k ní nepidal. Musíte být šastný klan, protože máte tolik statených muž. Pro myslíš, že jich máme tolik? Každý náelník a každý dstojník musí být statený, jinak by nemohl velet mužm. Tak alespo je to zvykem u nás na Pláni, mezi svobodnými národy. U nás také, ekla Rena vážn. asto osvdují svou statenost? Vedete kruté války? Zatím jsme nikdy žádnou válku nevedli Leda snad tu první, ale to už je dávno, strašn dávno. Jak tedy víte, že jsou statení? užasl Rad Haager. Ješt ped chvilkou si pítomných dstojník neobyejn vážil, te už se jenom divil. Ohlédl se po masivu horstva, a protože pochopil, že e sklouzla na nepíjemné téma, naal hovor z jiné strany. Je to tu zvláštní místo. Volné národy ví, že hora je posvátná, a že by zahubila každého, kdo by se odvážil sem vstoupit. 18