Bohemia centralis 19: 81 91. 1990 Hynutí dubů ve středních Čechách Eichensterben in Mittelböhmen Antonín PŘÍHODA Od roku 1979 začaly v Československu ve stále větším měřítku hynout duby, nejprve na východním Slovensku, kde došlo k rozsáhlým kalamitám, pak i v dalších částech Slovenska a konečně i na Moravě a v Čechách. Jako příčina hromadného onemocnění a hynutí se oficiálně uvádí komplex nepříznivých faktorů", podstatou však je onemocnění svazků cévních velmi blízké známé grafióze jilmů, tedy tracheomykóza. U dubů ji působí několik druhů mikroskopických hub rodu Ceratocystis (Ophiostoma), tracheomykózy však mohou vyvolat i některé mikroskopické houby jiných rodů. Jejich podhoubí žije v cévách bělové části dřeva, které zčásti ucpává, mnohem nebezpečnější však je tím, že většinou vylučuje do rostliny jedovaté látky, které působí vadnutí a mnohdy i rychlé hynutí napadených stromů. V zahraniční literatuře se proto choroba označuje také jako vadnutí dubů" (Oak wilt, Eichenwelken). Houby napadají duby ve všech vývojových stadiích, od žaludů až po staleté stromy. Nákaza proniká do živých rostlin rozmanitými cestami a způsoby a podle toho se pak liší projevy a postup onemocnění. To může být dlouho skryté (latentní), nebo pomalé (chronické), ale často je náhlé (akutní) a velmi rychlé, takže i dub dosud zcela zdravý a více jak sto let starý zahyne během několika měsíců. PROJEVY ONEMOCNĚNÍ 81
Příznaky i průběh choroby se poněkud liší podle druhu cizopasné houby, místa a množství nákazy, způsobu přenosu a druhu přenašeče, odolnosti jednotlivých druhů dubů, věku a stanovištních podmínek, ovlivňuje je i průběh počasí. První projevy lze pozorovat v květnu a červnu: napadeně větve, části koruny nebo i celé stromy raší opožděně, mladé listí je žlutavé a drobnější a od konců větévek začíná zasychat. Často na celých větvích listí náhle vadne a koruny od konců větví prosychají. Později ze silnějších větví nebo kmene vyrážejí v celých chomáčích nové výhony označované jako vlky, což je příznakem pokročilejšího stadia choroby. Listy na nich bývají mnohdy nápadně zvětšené. Při akutním průběhu listí v celé části koruny rychle vadne, usychá a dostane žlutohnědou barvu, přičemž neopadává a zůstává na stromě. Kůra z takto rychle zničených stromů často odpadává v dlouhých plátech a obnažená bělová část dřeva je v dlouhých pruzích nebo po celém, povrchu zbarvena šedě až skoro černě. Zbarvení není jen na povrchu, ale proniká několik mm až cm do hloubky dřeva. Na příčných řezech silnějšími větvemi nebo kmenem jsou patrné zbarvené výseky mezikruží bělové části dřeva nebo celý tmavě zbarvený prstenec při obvodu řezné plochy. V létě při dostatečné vlhkosti vyrostou na takových řezných plochách nejprve sedavé plísňovité porosty konidiového (= anamorfního) stadia houby, později i drobounké plodničky vřeckatého stadia vypadající jako malinké baňky protažené v dlouhý zobánek pronikající ven ze dřeva. Množství těchto nitkovitých zobán-ků je patrno i pouhým okem nebo lupou jako drobné černé štětinky připomínající neholené vousy. Na obou plodných stadiích houby lze vidět lupou drobounké kapénky bezbarvého, nažloutlého, nahnědlé-ho nebo i jemně nazelenalého slizu, který obsahuje nesmírné množství výtrusů, jež jsou nesmírným zdrojem nákazy pro ostatní živé stromy. ZPŮSOB A CESTY NÁKAZY Houby vyvolávající tracheomykózy jsou schopné žít saprofytně na odumřelém dřevě a vyskytují se i v zcela zdravých porostech, aniž by stromům škodily. K cizopasnictví dochází, dostanou-li se nejrozmanitějšími typy poranění do cév živých stromů. V zdravých porostech to bývají nejprve mechanická poranění kůry, která obnaží bělovou část dřeva, dále nejrozmanitější požerky hmyzu. Do otevřených mechanických poranění se dostává infekce větrem, vodou, ale hlavně je přenášena nejrozmanitějšími druhy hmyzu i jinými členovci, např. roztoči. Hmyz nalétá v celé sukcesi na poraněná místa stromů, kam ho nejprve láká vytékající čerstvá míza, později kvasící míza inokulovaná kvasinkami a baktériemi, později i na zaschlé nebo postupně se zavalující rány, kde má vhodné podmínky k rozmnožování. Jako první 82
nalétají na čerstvé rány živých stromů (i řezné plochy pařezů a vytěženého dřeva) v době vegetace některé druhy dvoukřídlého hmyzu. Největší význam jako přenašeči výtrusů hub, kvasinek i baktérií mají octomilky, mušky čeledi Drosophilidae. Ze přenášejí zárodky hub působících zhoubné tracheomykózy dubů, prokázali četní badatelé v USA, kteří vypěstovali i kultury virulentních kmenů hub z jejich exkrementů. U nás se zabývá taxonomií, bionomií i ekologií těchto much J. MÁCA, který je pozoroval nejen na míze vytékající z ran živých stromů, ale i na plodnicích chorošovitých hub právě v době, kdy se z plodnic hromadně uvolňují výtrusy, takže do otevřených ran zřejmě mohou přenášet i nákazu dřevokazných hub, které následnou hnilobou znehodnocují dřevo ještě živých nebo odumřelých či poražených stromů. Naletují na rozmanité stromy listnaté, ale např. i na kvasící pryskyřici vytékající z ran živých smrků, takže je možný přenos nákazy i mezi různými druhy stromů. Jsou to především druhy Drosophila confusa, D. funebris a D. phalerata. Kvasící míza láká i jiný hmyz, především rozmanité druhy brouků, z nichž největší význam pro přenos nákazy mají lesknáčkovití - brouci čeledi Nitidulidae. V USA zjistili v jejich trusu výtrusy hub působících tracheomykózy a u čtyř druhů se podařilo vyvolat nákazu i pokusně. V letech 1953-80 studovalo lesknáčkovité brouky v tomto směru v USA deset badatelů a v novější době možná ještě i další. 0 ekologii lesknáčkovitých na území Československa jsou pouze stručné zmínky v Roubalově Katalogu brouků Karpatské oblasti, jinak se celý život věnoval jejich studiu Oldřich Marek v Žamberku, který však koncem roku 1986 zemřel, a jeho sbírka se dostala do Entomologického oddělení Národního muzea v Praze- Kunraticích, kde pokračuje ve studiu těchto brouků dr. JELÍNEK. Četné druhy lesknáčkovitých brouků mají i přímý vztah ke kůrovcovitým broukům, kteří při tracheomykózách mají nejvýznamnější roli, i k rozmanitým houbám žijícím ve stromech nebo v mrtvých pozůstatcích různých rostlin, hnijícím dřevě, trouchu, hrabance apod. Pro přenos tracheomykóz přicházejí v úvahu především druhy rodu Carpophilus, např. C. sexpustulatus, vyskytující se hromadně od března do září pod kůrou dubů i jiných listnáčů (podle Roubala na tamních my-celiích a na šťávě" a v Karpatech hojný). Jeho larva žije tamtéž a pronásleduje drobné larvy xylofágního hmyzu, popřípadě požírá i jejich exkrementy. Dále mají význam četné druhy rodu Epuraea žijící pod kůrou a na šťávě stromů. Jejich larvy jsou predátory larev kůrovcovitých brouků nebo se živí houbami. Brouci nalétají na čerstvě poražené stromy, hromady klestu, kůry apod. Z dubu nebo dubových porostů uvádí Roubal šest druhů. Pod kůrou dubů a v chodbičkách kůrovcovitých brouků žijí i dva druhy rodu Librodor, dále Pityophagus quercus, jinak v starých dubech, klestu apod. i brouci rodu Cybocephalus. Reitter uvádí především na dubech také dva druhy rodu Cryptarcha (C. strigata a C. imperialis). Podle Roubala brouci obou těchto druhů i 83
jejich larvy žiji pod kůrou v místech, kde se roní míza, vždy pospolitě. Pfeffer uvádí z lesknáčkovitých jako první na kvasících stromových šťávách lesknáčky rodu Soronia. S. punctatissima byl podle Roubala v Čechách hojný, ale v Karpatech vzácný a na mnoha místech zcela chyběl, ale byl tam zastoupen velmi hojným druhem S. grisea. Podobný význam jako lesknáčkovití mají i příbuzní brouci zařazovaní nověji do samostatné čeledi lesklecovití - Rhizophagidae. Ti žijí též pod kůrou stromů, kde pronásledují larvy podkorního hmyzu nebo žerou jejich trus, ale spíše na hnijícím dřevě. Mají také vztah k mikroskopickým i chorošovitým houbám. Na dubech zaznamenal Roubal z Karpat tři druhy: Rhizophagus perforatus, R. parvulus a R. cribratus. Význam lesknáčkovitých i lesklecovitých brouků v lesních biocenózách a jejich vztahy ke kůrovcovitým broukům i dalšímu dřevnímu hmyzu a také k houbám, jejich rozšíření v českých zemích atd. by si zasloužily podrobnější výzkum, který je v současné době i z hospodářského hlediska velmi aktuální. V druhé etapě nalétají na poraněná místa dubových kmenů pilořitky rodu Xiphydria. Především je to pilořitka dubová - X. longicollis, která se líhla ve velikém množství z dřeva tracheomykózou postižených dubů z okolí Zvolena a Krupinské vrchoviny. Hromadně byly napadeny duby zvláště v porostech, kde se v minulosti prováděly chemické prořezávky, po kterých některé stromy uschly a zůstaly stát v porostech nebo později padly, když jejich dřevo bylo porušeno hnilobou, mnohé však zásah (zranění sekerou a vstřik chemické látky s arboricidním účinkem) přežily, odumřelá místa se začala zavalovat hojivým pletivem, ale takto oslabené a pomalu hynoucí stromy se staly lákadlem pro nejrozmanitější druhy dřevokazného hmyzu a hostitelem četných fytopatogenních i dřevokazných hub a tím napomáhaly přechodu dříve jen saprofytických organismů (hmyzu, hub i baktérií) k cizopasnictví na živých stromech. Takové případy byly pozorovány i v středních Čechách (před rokem 1979 při pokusech s chemickými prořezávkami na školním lesním podniku v Kostelci nad Černými lesy). Lesní porosty na Slovensku, kde se prováděly chemické prořezávky (např. na lesních závodech Krupina a Banská Bystrica),se staly prvními a nejvážnějšími ohnisky zhoubných tracheomykóz nejen dubů, ale i buku tím, že umožnily přemnožení několika druhů hmyzu přenášejícího houbové nákazy z mrtvého dřeva do svazků cévních živých stromů. Kromě pilořitek šlo o některé druhy kůrovcovitých brouků, krasců a tesaříků. Z pilořitek je na dubech nejhojnější pilořitka dubová, i když kromě dubů napadá i olše, jilmy, břízy, babyku a hrušeň, pravděpodobně i starší hlohy. O jejím rozšíření a bionomii v Československu nejsou podrobnější údaje. O větším napadení dubů touto 84
pilořitkou na jižní Moravě a v Dolním Rakousku psal roku 1935 rakouský entomolog SCHI-MITSCHEK. Postiženy byly duby poškozené bleskem se suchými vrcholy v korunách a horní části kmenů a napadení postupovalo směrem dolů. Chodby larev probíhaly bělí ve všech směrech a pouze se dotýkaly jádrového dřeva. Pilořitka dubová - Xiphydria longicollis, významný přenašeč tracheomykóz mezi různými dřevinami; samička, samec, larva a požerky. Podle Kurira kreslil A. Příhoda. 85
Byly vyplněny jemnou dřevní moučkou bělavé barvy. (Při nákaze dubů tracheomykózou je tato moučka zbarvena šedě.) K rojení docházelo od konce července do konce září. (Na jižním Slovensku se rojí dříve.) Z vajíček vykladených do července má jednoletý vývoj, z vajíček kladených v srpnu až září trvá vývoj jeden a půl roku až dva roky. Doba vývoje je závislá i na počasí, v teplejších oblastech a za teplých roků je vývoj jednoletý. Larva se kuklí v běli těsně pod kůrou a dospělý hmyz prolézá pouze tenkou vrstvičkou dřevní moučky a borkou. Pod tlustou borkou některé pilořitky hynou. Kukla je uložena hlavovou částí směrem k povrchu, stěny kuklové komůrky černají. Výletové otvory jsou okrouhlé o průměru 2-5 mm. Některé duby jsou napadeny v takovém množství, že larvy rozruší téměř celou běl. Kromě vlastního žíru larev a přenosu tracheomykóz škodí pilořitky i tím, že podobně jako některé další druhy hmyzu živící se dřevem přenášejí tam zcela pravidelně i mycelium dřevokazných hub, které jim slouží též jako součást potravy. K přenosu dřevních hub mají samičky speciální ústroje, což jsou zvláštní váčky uložené párovitě při bázi kladélka a jež jsou naplněné konidiemi houby. Ty jsou ponořeny ve slizovitém sekretu vylučovaném hmyzem párovitými žlázami baňkovitého tvaru. Ústí těchto žláz vede do váčků fazolovitého tvaru s konidiemi a při kladení každého vajíčka se vyloučí i část sekretu s konidiemi. Ty pak ve dřevě vyklíčí, což podporuje i vlhký sekret. Houby z chodbiček piloritek mohou vyrůst znovu i za půl roku po ovlhče-ní vyschlého dřeva již opuštěného pilořitkami. Houby mají význam pro výživu larev pilořitek asi jako ambróziové houby pro některé druhy kůrovcovitých brouků. Sliz vylučovaný žlázkami v těle pilořitek obsahuje komplex proteinů a polysacharidů, jež velmi podporují růst mycelia ve dřevě. Z rodu Xiphydria napadá příležitostně duby i X. camelus (pilořitka olšová), která je černá s bílou kresbou. Jinak žije v olších, břízách, jilmech, topolech, habrovci (Ostrya), z ovocných dřevin napadá peckoviny rodu Prunus. Z rodu Tremex žije na dubech T. magnus, napadající i břízy, buk a babyku. Protože pilořitky jsou polyfágní, jsou nebezpečné možnosti přenosu hub působících tracheomykózy i mezi dřevinami různých rodů. Množí se i v zcela suchých stromech, které už opustili kůrovcovití brouci a naletují na poraněné živé stromy. V Čechách byly pozorovány výletové otvory a požerky pilořitek v Polabí, na Křivoklátsku, v Českém středohoří a na Žatecku, v olších v okolí Jindřichova Hradce byly hlavními přenašeči nově pozorované tracheomykózy olší (a jejich hromadného hynutí). Jejich význam při přemnožení nelze podceňovat. Preventivní ochrana živých stromů před mechanickými ranami i ošetření již vzniklých ran nátěrem před náletem hmyzu i houbovými nákazami jsou základními podmínkami ochrany. Mechanizace lesního hospodářství a těžba dřeva i v době vegetace, kdy stromy se mnohem snáze zraňují než v době vegetačního klidu, působí mnohem častější, větší i hlubší zranění 86
stromů, než tomu bylo v minulosti. Není to jen při těžbě, ale i při přibližování a dopravě dřeva nebo nejrozmanitějšího jiného materiálu lesem, mechanizované stavbě a udržování lesních komunikací. Stromy se zraňují na kořenech, kořenových nábězích, kmenech i větvích v korunách. Dřevní hmota se tak znehodnocuje i následnými hnilobami jak v dosud stojících živých stromech, tak i později ve vytěženém dřevě. POSTUP CHOROBY VE STŘEDNÍCH ČECHÁCH V Čechách do roku 1986 mělo hromadné hynutí dubů vyvolané tracheomykózami jen latentní nebo chronický charakter, ale od poloviny dubna roku 1987 nastal nápadný zvrat k horšímu a objevila se ohniska akutního až kalamitního charakteru. V roce 1986 šlo většinou jen o ranové infekce buď bez patrných požerků hmyzu (předpokládaný přenos octomilkami nebo lesknáčkovitými brouky), nebo na starších ranách od požerků pilořitek rodu Xiphydria. V Polabí se vyskytovalo jednotlivé náhlé hynutí stromů od požerků larev brouka lesana lodničníka -Lymexylon navale (Kersko, vojenské lesy západně od Chlumce nad Cidlinou). Požerek jeho larvy začíná jako vláskovitě tenká chodbička od poraněného místa nebo i jen nepatrné trhlinky v kůře a dřevě a probíhá vodorovně kolem celého kmene, přičemž se stále rozšiřuje, jak larva roste. Je vyplněna jemnými pilinkami, které mají normálně barvu dřeva, ale při infekci tracheomykózou jsou šedě až skoro černě zbarvené. Protože při tomto typu požerku infekce postihne celý kmen dokola, stačí i jediný infikovaný požerek, aby způsobil rychlý zánik celého stromu. Infekce je zjistitelná jen v místě požerků, jinak v dřevě nejsou nápadnější příznaky tracheomykózy. Stromy hynou obvykle náhle až v době pokročilé vegetace v druhé polovině roku. Zániku dubů nemusí předcházet hromadné přemnožení jako u jiných přenašečů tracheomykóz. Větší ohniska pocházela od požerků krasců rodu Agrilus (polník) nebo tesaříkovitých brouků (Žehušice, Roztocký háj u Prahy, okolí Brandýsa nad Labem). Ohniska nejnebezpečnějšího přenašeče tracheomykóz dubu, bělokaza dubového (Scolytus intricatus), ale jen v malém rozsahu, byla sledována v Žehušické oboře a v parku v Krásném Dvoře u Podbořan. Větší ohniska hynutí dubů, kde nebylo možno zjistit přenašeče, byla v P00hří. Výrazné prosychání korun s tvorbou vlků se objevovalo na vlhkých stanovištích v okolí Lužné, Zbiroha (na březích rybníků) a při potoce od Zákolan ke Kralupům. Na suchých stanovištích byl postižen dub Quercus daleschampii od Písků u Křivoklátu k Amalínu. Rychlý spád choroby od poloviny dubna 1987 byl způsoben nápadným přemnožením bělokaza dubového (19. IV. ve Středoklukách u Prahy, 28. IV. ve 87
vojenských lesích ve Vlkavě u Chlumce nad Cidlinou, kde však byl odpad po těžbě rychle asanován a situaci se podařilo zvládnout). 5. V. bylo zjištěno nové ohnisko nad tunelem v Křivoklátu a značné přemnožení bělokaza dubového ve společenstvu Querceto-Potentilletum albae na Quercus daleschampii u Červeného kříže na Křivoklátsku, 23. V. vážné nové ohnisko u Karlštejna, 30. V. na Quercus daleschampii v lese Srbsko poblíž obce Leská u Třebívlic v Českém středohoří a velké ohnisko bylo zjištěno 31. V. v okolí Skalice v Českém středohoří. 11. VI. bylo pozorováno hynutí dubů a tracheo-mykóza habrů v údolí Chrudimky jižně od Pardubic. I když počasí nebylo právě příznivé pro rozvoj bělokaza dubového, jaro 1987 v Čechách připomínalo počátek kalamitního hynutí dubů, k jakému došlo v roce 1981 na východním Slovensku, odkud postupovalo na západ. Souběžně se šířilo i v Maďarsku s postupem do Rakouska. V roce 1986 dostalo hynutí dubů v Rakousku podle prof. FÜHRERA z Vídně dramatický spád",a proto byla v lednu 1987 na toto téma svolána mezinárodní porada. Referáty z této porady byly uveřejněny v rakouském lesnickém časopise a v xeroxových kopiích jsou uloženy ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti Jíloviště -Strnady. V Praze se objevila vážná tracheomykóza dubů v Miličovském háji, kde byli jako přenašeči zjištěni krasci a tesaříci,a zvláště těžce byla postižena obora Hvězda, kde se přemnožil bělokaz dubový. V zimě 1987-88 tam bylo nutno porazit 270 staletých krásných dubů, které již neměly naději na regeneraci a přežití. V zimě 1988-89 choroba pokračovala, i když její likvidaci se věnovala největší péče, ale v první fázi byly káceny jen nejvíce postižené stromy. Choroba se vyskytuje i v Šárce, na Cibulce a v dalších pražských lesích. 88
Při pokusech, které jsme prováděli ve Zvolenu s doc. Patočkou, jsme zjistili, že bělokaz dubový při zralostním žíru, nemá-li dub, dává přednost větévkám jabloně a švestky např. i před bukem a habrem. (To potvrdily i stížnosti některých občanů maďarských vesnic na východním Slovensku na hynutí ovocných stromů po převozu palivového dřeva v kůře z dubů postižených tracheomykózou.) V SSSR bylo pak prokázáno, že nejnebezpečnější typ tracheomykózy dubů vyvolaný karanténní houbou Ceratocystis roboris (nesprávně někde ztotožňovaný s druhem Ceratocystis piceae) je přenosný i na jabloň. Hromadné hynutí dubů v současné situaci může tak způsobit velmi vážné škody nejen lesnímu hospodářství, ale ohrožuje i velkoplošné jabloňové plantáže např. v Českém středohoří. Toto nebezpečí je v současné době kombinováno i rychlým postupem bakteriózy (spály) jabloňovitých dřevin vyvolané baktérií Erwinia amylovora. Podobné hynutí pěstovaných i planých třešní působí baktérie Pseudomonas syringae patovar. morsprunorum v celém Středočeském i Severočeském kraji a působí starosti ovocnářům celé Evropy. Tracheomykózy pak postihují i mnoho dalších dřevin jako buk, habr, jasan, olši, břízu a roztroušeně i další dřeviny. Grafióza jilmů decimuje nyní již všechny druhy jilmů u nás rostoucí a v nejnovější době je podezření, že přechází i na buk a habr (Křivoklátsko, údolí Chrudimky) a na hlohy (Tuchoměřice u Prahy, Boreč v Českém středohoří). ZUSAMMENFASSUNG Die grössere Krankheitsherde der Eichen wurde in Tschechoslowakei in den Jahren 1979-88 beobachtet (zuerst in der Slowakei, später auch in Böhmen). Die Krankheit wurde durch Einwirkung mehreren Umweltfaktoren abiotischer und biotischer Art sowie Faktoren anthropogenen Ursprung verursacht. Infolgedessen entstanden günstige Bedingungen für Erkrankung der Eichen an Tracheo-mykosen. Als Tracheomykosenpilze wurden die Vertreter der Gattung Ceratocystis (Ophiostoma) isoliert. Bei der Übertragung der pathogenen Pilzen spielen die Insekten eine hervorragende Rolle. Als ersten sind es die Mücken der Gattung Drosophila und die Käfer der Familien Nitidulidae und Rhizophagidae, später die Eichenholzwespe Xiphydria longicollis (an mechanisch* beschädigten Bäumen). Grössere forstwirtschaftliche Bedeutung (auch für gesunde Bäume) haben die Käfer der Gattung Agrilus und hauptsächlich der Eichensplintkäfer 6colytus intricatus, in Mittelböhmen in Auenwäldern auch Lymexylon navale. LITERATURA BEONARZ, S. (1960): Nowe stanowiska kilku rzadkich trapiennikowatych (Siricidae) i Orysidae w Polsce. Przeglad zool., 3: 210-212. BUCHNER, P. (1928) Holznahrung und Symbiose. Berlin. 89
ČAPEK, M. a kol. (1985): Hromadné hynutie dubov na Slovensku. Odborná lesnická aktualita č. 19. Příroda, Bratislava. ČAPEK, M. a kol. (1987): Problematika hynutia dubov na Slovensku. Vědecké práce Výzkumného ústavu lesného hospodárstva vo Zvolene 36: 1-356. EICHHORN, O. (1982): Familienreihe Siricoidea in Schwenke, W.: Die Forstschädlinge Europas 4. Hamburg - Berlin. FRANCKE-GROSMAN, H. (1967): Ectosymbiosis in wood-inhabiting in-sects. Symbiosis 2: 141-205, Academie Press London. FÜHRER, E. (1987): Eichen-Erkrankungen in Mitteleuropa, österreichische Forstzeitung 2/1987: 33-34. FÜHRER, E. (1987): Internationale Zusammenarbeit austreben. BOKU Seminar Eichensterben, Österreichische Forstzeitung 3/1987: 42 GAUSS, R. (1982): Hautflüger und Zweiflüger in Schwenke, W. : Die Forstschädlinge Europas 4: 234-254, Hamburg-Berlin. GIBBS, J. N. (1978): Oak wilt. Arboricultural Journal 3: 351-356. GIBBS, J. N., FRENCH, D. W. (1980): The transmission of oak wilt. North. Central Forest Experiment Station Forest Service, US. Dep. of Agriculture 1-17. KOŚCIELNY, S. (1955): Usychanie debów. Rocznik sekcji dendrol. Pol. tow. botan. 10: 39-52. KRÓL, A. (1981): Usychanie debu szypukowego w rejonie Tarnobrzeskiego Zagebia Siarkowego. Las Polski 11: 16-17. KRÓL, A. (1984): Xiphydria longicollis Geoffr. (Hymenoptera, Siricidae) - nowe stanowisko w Polsce. Polskie pismo entomolgiczne 53: 679-682. KURIR, A. (1956): Holzinsekten - Holzschutz. Eichenholzwespe (Xiphydria longicollis) - ein technischer Schädling der harten Laubhölzer. Allgemeine Holzrundsdhau 12: 225-226. LE0NT0VYČ, R., ČAPEK, M. (1987): Eichenwelken in. der Slowakei, österreichische Forstzeitung 3/1987: 51-52. MÁCA, J. (1974): Systematicko-ekologická studie o druzích čeledi Drosophilidae v jižních Čechách. Rigorosní práce (manusr.), dep.: Katedra syst, zoologie UK, Praha. MÁCA, J. (1982): Druhy rodu Drosophila Fallen v jižních Čechách (Diptera, Drosophilidae). Sborník Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Přírodní vědy 22 (3): 73-91. NOSEK, J. (1959): Beitrag zur Biozönologie der Borkenkäfer südslowakischer Eichenwälder. Journal forestier Suisse 15: 85-88. NOSEK, J. (1959): Beitrag zur Biozönologie der Borkenkäfer in Auenwäldern der slowakischen Donaugebietes. Anz. Schädlingskunde 32: 118-120. PFEFFER, A. (1954): Lesnická zoologie II. Praha. POTLAJČUK, V. I., ŠEKUNOVA, E. G. (1985): Rasprostraněnije vidov roda Ceratocystis Ell. et Halst, emend. Bakshi v Sovětskom Sojuze. Novosti sistěmatiky nizšich rastěnij 22: 148-156. PŘÍHODA, A. (1985): Jak proti grafióze dubů? Nika 6: 133-134, 156-157. 90
PŘÍHODA, A., JANČAŘÍK, V. (1988): Tracheomykózy dubů. TEI - Ochrana 1/1988: 1-8. VÚLHM Jíloviště-Strnady. REITTER, E. (1908-1916): Fauna Germanica. Die Käfer des Deutschen Reiches I.-V. Stuttgart. ROUBAL, J. (1936): Katalog Coleopter (brouků) Slovenska a Podkarpatské Rusi II. Bratislava. ROUBAL, J. (1937-1941): Katalog Coleopter (brouků) Slovenska a Východních Karpat III. Bratislava. SCHIMITSCHEK, E. (1935): Forstschädlingsauftreten in Österreich 1927-1933. Cbl. ges. Forstw. Wien 61: 208-221. SCHIMITSCHEK, E. (1974): Beiträge zur Ökologie von Nadelbaumund Laubbaum-Holzwespen (Hymenoptera, Siricidae). Z. angew. Ent. 75: 225-247. SCHOPF, A. (1987): Vorläufige Ergebnisse entomologischer Untersuchungen an erkrankten Eichen in Niederösterreich, Österreichische Forstzeitung 3/1987: 62-63. Adresa autora: Doc. Ing. Antonín Příhoda 252 67 Tuchoměřice 26 91
92