Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku

Bankovní institut vysoká škola Praha Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku Bakalářská práce Jiří Makalouš Červen 2014

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku Bakalářská práce Autor: Jiří Makalouš Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Michal Mědílek Praha Červen, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem si vědom skutečnosti, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Teplicích, dne 22. 6. 2014 Jiří Makalouš

Poděkování: Rád bych tímto poděkoval panu JUDr. Michalu Mědílkovi za odborné vedení mé bakalářské práce a poskytnuté rady při jejím zpracování.

Anotace Tato práce se zabývá právní úpravou kupní smlouvy s mezinárodním prvkem. V zahraničním obchodě se není možné spoléhat na ústní formy dohody, proto je důležitá její písemná forma, včetně obchodních podmínek. V práci jsem se snažil poskytnout vysvětlení základních pojmů a právní úpravy aspektů mezinárodní kupní smlouvy, včetně historie a rozbor zákonů a působnosti různých mezinárodních organizací. Klíčová slova: Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží, právní úprava, mezinárodní obchod, INCTOTERMS, UNIDROID, UNICITRAL, obchodní styk, Lex Mercatoria, kolizní a přímá metoda, kupní cena, svobodná volba práva, obchodní podmínky. Annotation This thesis deals with the legal aspects of the purchase contract with an international element. The foreign trade is not possible to rely on verbal forms of agreement, which is why written form, including terms and conditions, is important. In my thesis I have tried to provide an explanation of basic concepts and rules of international aspects of the purchase agreement, including the history and analysis of laws and competence of various international organizations. Keywords: UN Convention on the International Sale of Goods legislation, international trade, INCTOTERMS, UNIDROID, UNICITRAL, commerce, Lex mercatoria, conflict and direct method, the purchase price, free choice of law, business conditions.

Obsah Úvod... 8 1 Historie mezinárodní kupní smlouvy... 9 1.1 UNICITRAL... 9 1.2 Vídeňská úmluva...10 1.2.1 Struktura Vídeňské úmluvy...10 1.2.2 Aplikace Vídeňské úmluvy...12 2 Mezinárodní kupní smlouva...13 2.1 Vymezení pojmu mezinárodní kupní smlouva...13 2.2 Mezinárodní prvek kupní smlouvy...14 2.3 Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem...14 2.4 Volba práva v mezinárodním právu soukromém...15 3 Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží...16 3.1 Nestátní prostředky regulace...17 3.1.1 Lex Mercatoria...17 4 Mezinárodní obchodní zvyklosti...18 4.1 Zvyklosti obecně...18 4.2 Definice a znaky mezinárodních zvyklostí...19 4.3 Rozdělení zvyklostí...20 4.4 Shrnutí...21 5 Zásady mezinárodních smluv UNIDROIT a jejich vztah k článku č.9 Vídeňské úmluvy...21 5.1 Zásady obecně...21 5.2 Právní úprava zásad UNIDROIT...22 6 Mezinárodní vykládací pravidla doložek...22 6.1 Počátky INCOTERMS...22 6.2 Účel a charakteristika INCOTERMS...23 6.3 Doložky Incoterms a jejich vztah k článku 9 Vídeňské úmluvy...24 6.4 Rozdělení doložek INCOTERMS...24 6.5 Jednotlivé doložky INCOTERMS...24 7 Mezinárodní obchodní smlouva...28 7.1 Právní úprava mezinárodních obchodních smluv...28 7.2 Prameny mezinárodního práva soukromého...28 7.2.1 Metoda kolizní...28 7.2.2 Hraniční určovatelé...29 7.2.3 Metoda přímá...29 7.2.4 Vztah kolizní a přímé metody...30 7.3 Římská úmluva...30 7.3.1 Působnost Římské úmluvy...31 7.4 Základní pravidlo pro určení rozhodného práva a dépecage...33 6

8 Nařízení Řím I....34 8.1 Vznik...34 8.2 Působnost Nařízení Řím I....34 9 Svobodná volba práva Nařízení Řím I....35 9.1.1 Svobodná volba práva na meze závazkového statutu...36 9.2 Nařízení Řím II...37 10 Mezinárodní kupní smlouva...39 10.1 Průzkum trhu...39 10.2 Forma mezinárodní kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy...39 10.3 Nabídka...40 10.4 Obchodní podmínky a vzorové smlouvy...42 11 Práva a povinnosti subjektů smluvních stran...43 11.1 Práva a povinnosti prodávajícího...43 11.1.1 Místo dodání...44 11.1.2 Doba dodání...44 11.1.3 Povinnost předání dokladů kupujícímu...45 11.1.4 Převedení vlastnického práva ke zboží...46 11.1.5 Odpovědnost prodávajícího za vady kvality a kvantity...46 11.2 Práva a povinnosti kupujícího...49 11.2.1 Placení kupní ceny...49 11.2.2 Převzetí dodávky zboží...51 11.3 Porušení smlouvy...52 11.3.1 Všeobecné porušení smlouvy...52 11.3.2 Porušení smlouvy prodávajícím...53 11.3.3 Nároky kupujícího...54 11.4 Porušení smlouvy kupujícím...54 11.4.1 Nároky prodávajícího...54 11.5 Jiné porušení smlouvy...55 11.5.1 Následky úroků z prodlení...55 11.5.2 Náhrada škod způsobených nedodržením smlouvy...55 11.6 Vyloučení cizí odpovědnosti...56 11.6.1 Okolnosti vyšších mocí...56 Závěr...57 Seznam použité literatury...57 7

Úvod Tuto práci jsem si vybral, jelikož koupě a prodej se dá považovat za nejčastější obchodní transakci a zároveň mezinárodní kupní smlouva je nejvíce využívaný smluvní typ v mezinárodním obchodě, na jehož základě dochází k uzavírání největších světových obchodů. 1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie a s rostoucím počtem jejích členů vznikla možnost firmám a podnikatelům obchodovat se zahraničními firmami. Proto bylo nutné sjednotit právní normy upravující smluvní závazkové vztahy. Kupní smlouvě je tedy nutné věnovat velkou pozornost v národních právních řádech a v mezinárodní sféře obchodu především. Mezinárodní kupní smlouva může mít formu ústní nebo písemnou a v některých případech může být seskupením obou podob. 20. století se neslo ve snaze sjednocení práva ( dále jen unifikace ), jehož hlavním cílem byly úpravy obchodních smluv. O unifikaci kupních smluv s mezinárodním prvkem se pokoušelo mnoho mezinárodních organizací, z nichž nejvýznamnější je Organizace spojených národů (dále jen OSN), která se zasadila roku 1980 na diplomatické konferenci ve Vídni po dvacetileté kodifikační práci o vznik Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, tzv. Vídeňskou úmluvu. Unifikací práva mezinárodního obchodu se tedy zabývá Komise OSN pro práva mezinárodního obchodu ( UNCITRAL ), Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva ( UNIDROIT ), Haagská konference mezinárodního práva soukromého a další orgány Evropské Unie. Velmi důležitou právní úpravou pro obchodní smlouvy jsou též mezinárodní obchodní zvyklosti ( INCOTERMS ), které sice nejsou právními normami, ale ve značné míře doplňují "nedostatky" ve Vídeňské úmluvě. 8

1 Historie mezinárodní kupní smlouvy Právní forma kupní smlouvy je poprvé zpracována podrobně již v římském právu. Ekonomickým organizacím, jejichž vznik je datován do třicátých let 19. Století, zmařila výraznější unifikaci II. světová válka. V roce 1951, když se začalo pracovat na statutu budoucí stálé instituce, tedy Haagské konference, bylo doporučeno zabývat se více problematikou uzavírání mezinárodních kupních smluv. Od roku 1893 do roku 1951 byly hlavními tématy Haagské konference především harmonizace mezinárodního práva soukromého, dědického, manželského a procesního. Téhož roku byly touto konferencí přijaty dvě úmluvy, které ale neměly dostatečný počet smluvních stran, a tím tedy nikdy nevstoupily v platnost. V roce 1964, na již zmiňované mezinárodní diplomatické konferenci v Haagu, byly přijaty dvě mezinárodní úmluvy ( které vstoupily v platnost až v roce 1972 ), jejichž neúspěšnost se předpokládala již při jejich vzniku. Výhrady měly především Spojené státy americké, ale i země Východního bloku, které měly proti úmluvám zásadní námitky kvůli řešení některých důležitých otázek. Byly to úmluvy: 1) Jednotný zákon o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží; 2) Jednotný zákon o mezinárodní koupi zboží. 1.1 UNICITRAL 17. prosince 1966 byla OSN zřízena Komise pro mezinárodní obchodní právo (UNIICITRAL), která měla za cíl podporovat postupnou harmonizaci a unifikaci mezinárodního obchodního práva. Hlavní cíle UNICITRAL: podporování širší účasti států ve stávajících mezinárodních úmluvách, širšího přijetí stávajících modelů a jednotlivých právních předpisů; připravování a podporování přijetí nových mezinárodních úmluv, modelových zákonů, prosazování kodifikací a širší přijetí mezinárodních podmínek obchodních podmínek a ustanovení; 9

podporování vzniku způsobů a prostředků k zajištění jednotného výkladu, uplatňování mezinárodních úmluv a jednotných právních předpisů v oblasti práva mezinárodního obchodu; vytváření a udržování úzké spolupráce s Konferencí OSN o obchodu a rozvoji ( dále jen UNCTAD ); udržování kontaktů s ostatními orgány OSN. Mezi další významné odborné organizace patří například Mezinárodní měnový fond ( IMF ), nebo Všeobecná dohoda na clech a obchodu ( GATT ). 1.2 Vídeňská úmluva Na diplomatické konferenci ve Vídni mezi 10. březnem a 11. dubnem roku 1961 byl sjednocovací postup dokončen a byla přijata Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Úmluva představuje úspěch při unifikaci mezinárodní kupní smlouvy, jelikož předchozí úmluvy nesplnily, co se od nich očekávalo, respektive nebyly ratifikovány všemi státy (např. Spojené státy americké). A proto UNICITRAL modifikoval právo mezinárodní kupní smlouvy v podobě Vídeňské úmluvy. Vídeňská úmluva je mezinárodní úmluvou, jejímiž smluvními stranami je v současné době 81 států. 1 Federální ministerstvo zahraničí podepsalo Vídeňskou úmluvu v New Yorku dne 1. září 1981 a úmluva vstoupila v platnost 1. dubna 1991 zákonem 160/1991 Sb. Česká republika se stala smluvním státem 1. ledna 1993. 1.2.1 Struktura Vídeňské úmluvy Vídeňská úmluva se skládá ze 101 článků a její obsah je rozčleněn do čtyř částí. 1) část obsahuje vymezení předmětu úpravy a obecná ustanovení ( čl. 1-13 ); 2) část je věnována problematice uzavírání kupních smluv s mezinárodním prvkem ( čl. 14-24 ); 1 Pace Law School. Institute of International Commercial Law [online]. April 03, 2014. Dostupné z http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/countries/cntries.html 10

3) třetí část obsahuje ustanovení o právech a povinnostech prodávajícího a kupujícího, která vznikají uzavřením mezinárodní kupní smlouvy ( čl. 25-88 ). Je základem Vídeňské úmluvy. Tato část je dále rozdělena na tři kapitoly, a ty jsou dále děleny na oddíly; 4) část je věnována závěrečným ustanovením, z nichž velký význam mají výhrady při podpisu Vídeňské úmluvy tak, aby se zajistil co největší počet smluvních států. Dle čl. 7 Vídeňská úmluva stanoví, že při výkladu této Úmluvy se přihlédne k mezinárodní povaze a k potřebě podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry. Taktéž čl. 7 ukládá, že otázky, které v ní nejsou výslovně řešeny, se budou aplikovat dle řádu rozhodného, podle ustanovení mezinárodního práva soukromého. Vídeňská úmluva upravuje zejména: postupy při uzavírání smluv; povinnosti prodávajícího; práva kupujícího při porušení smlouvy prodávajícím; povinnosti kupujícího; práva prodávajícího při porušení smlouvy kupujícím; odpovědnost za vadné zboží; náhradu škody; úroky; vyloučení odpovědnosti; odstoupení od smlouvy. Aplikování Úmluvy lze vyloučit v případě, že má některá ze stran či smluvních států výhrady k jejímu použití. Výhrady k Úmluvě reprezentují výjimky. Dle článku 98 jsou to tyto výhrady: článek 92 - výhrada k použití části II. nebo části III.; článek 93 - výhrada učiněná směrem k teritoriu státu; článek 94 - výhrada učiněná z důvodu podobnosti úprav; článek 95 - k typu aplikace úmluvy ( čl.1, odst.1, písm. b); článek 96 - výhrada učiněná k formě smlouvy." 2 2 cit. ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J. Právo Mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 253 11

1.2.2 Aplikace Vídeňské úmluvy Aplikace úmluvy je podmíněna celou řadou skutečností. Jde především o samotný přístup k úmluvě, vlastní rozsah úmluvy a vůli strany úmluvy". 3 Je velmi důležité, aby předmětem mezinárodní kupní smlouvy bylo zboží, jelikož Vídeňská úmluva neupravuje veškeré kupní smlouvy s mezinárodním prvkem. Abychom mohli užít na určitou smlouvu Vídeňskou úmluvu, musí být adresáti právnické nebo fyzické osoby, které uzavírají smlouvu o koupi zboží, která obsahuje mezinárodní prvek, a to pouze v případě, když je tato skutečnost známa všem stranám smlouvy, a když neexistuje žádné odchýlení od ujednání. Smluvní strany však mohou použití Vídeňské úmluvy zcela nebo z části vyloučit. Při použití Vídeňské úmluvy je nutné splnit základní podmínky dané smluvními stranami mezinárodní kupní smlouvy, a to v případě, že: I. pokud státy přijaly Vídeňskou úmluvu; II. jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu." 4 První podmínka aplikovatelnosti Vídeňské úmluvy písm. a) stanoví že: - pokud kolizní právní normy určí jako rozhodné právo národní právní řád smluvního státu, nebude použita žádná jiná vnitrostátní norma, ale Vídeňská úmluva. Zde není důležité, jakou mají strany státní příslušnost a toto hledisko se označuje jako subjektivní. Druhá podmínka aplikovatelnosti Vídeňské úmluvy písm. b) říká že: - pokud zboží, které je předmětem smlouvy, má být odesláno z místa, kde se nacházelo v době uzavření smlouvy, do jiného místa, které se nachází na území cizího státu, lze považovat za mezinárodní kupní smlouvu i takovou smlouvu, která je uzavřena mezi osobami, které mají bydliště či sídlo na území jednoho státu. Toto hledisko se dá 3 cit. ROZEHNALOVÁ, N. Právo Mezinárodního obchodu I. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta práva. 2001. 4 srov. KANDA, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde a.s., 1999, str. 28 12

označit jako objektivní, i když Vídeňská úmluva bere v úvahu pouze hledisko subjektivní. Vídeňská úmluva neupravuje: smlouvy o dodávkách elektrické energie ( její prodej podléhá zvláštním podmínkám, její skladování ve větší míře není možné a v některých právních řádech není považována za věc); smlouvy o koupi lodí, člunů, vznášedel nebo letadel ( tomuto zboží je nutné vystavit určitou registraci ); smlouvy o koupi cenných papírů a peněz; dražebních obchodech ( vzhledem k tomu, že prodávající nezná kupujícího ); koupi zboží k soukromým účelům ( jedná se o zboží či služby určené pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, pokud o tomto účelu prodávající věděl ); při výkonu rozhodnutí nebo dle rozhodnutí soudu. 2 Mezinárodní kupní smlouva 2.1 Vymezení pojmu mezinárodní kupní smlouva Vnitrostátní kupní smlouvu můžeme definovat tak, že je to smlouva uzavíraná mezi prodávajícím a kupujícím, v které se prodávající zavazuje předat zboží kupujícímu, ve smluveném množství a druhu. Kupující se zavazuje zaplatit domluvenou kupní cenu a tím tedy nabýt vlastnická práva ke zboží. Mezinárodní kupní smlouva, jak už z názvu vyplývá, není pouze běžná kupní smlouva, ale je to dohoda uzavíraná v mezinárodním obchodě a nejlépe jí vystihuje tato definice prof. Kandy: Kupní smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhož státu, anebo zboží, které je předmětem této smlouvy, má být odesláno z jednoho státu do státu jiného, přičemž strany věděly nebo zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. má být kupujícím využito k jiným obchodním účelům." 5 Mezinárodní obchodní smlouva se dá formulovat tedy jako dokument, který obsahuje mezinárodněprávní účinky, na jejímž obsahu se dohodly smluvní strany. 5 Cit. KANDA,A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde a.s. 1999, str. 99 13

Vídeňská úmluva ve svých ustanoveních nedefinuje kupní smlouvu, ale pouze její znaky pro uznání smlouvy za mezinárodní. 2.2 Mezinárodní prvek kupní smlouvy Mezinárodní prvek ( též pojmenováván jako cizí nebo přeshraniční ), označuje vztah k zahraničí, který může být dán v těchto podobách: 1) subjektu právního vztahu, který má sídlo či státní příslušnost na jiném státním území, nebo společníci jsou cizí osoby s cizí státní příslušností, ačkoliv státní příslušnost osob není důležitá; 2) skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu, která nastaly či nastávají v zahraničí; 3) v předmětu závazkového právního vztahu, jestliže se tento vztah řídí cizím právem. Smluvní strany jsou nositeli mezinárodního prvku, který musí být svou povahou významný a pokud by nebyl, neměl by žádné právní důsledky. V případě, že je předmětem smlouvy věc movitá, která byla vyrobena či sestavena na jiném území a má dojít k jejímu převzetí v jiné zemi, než v zemi původu, v takovém případě lze uznat kupní smlouvu za mezinárodní. Jednalo by se o kupní smlouvu s mezinárodním prvkem i tehdy, pokud by subjekty pocházely ze stejného státu. Právní řády, v nichž můžeme použít závazkový vztah, jsou například: veřejná práva zahraničních států; soukromá práva určitých států; české veřejné právo; procesní předpisy, které upravují rozhodčí či soudní řízení v mezinárodním obchodním styku. 2.3 Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem Základním principem moderních soukromoprávních vztahů je autonomie vůle stran". 6 6 Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu, II. vydání. Praha: ASPI a.s., 2006, str. 220 14

Zpravidla dochází k rozlišování čtyř, v některých právních systémech pak pěti projevů zásady autonomie vůle v soukromém právu, za které jsou považovány: svoboda učinit právní úkon či nikoliv; svoboda výběru adresáta právního úkonu; svoboda volby obsahu právního úkonu; svoboda volby formy právního úkonu; k čemuž někdy přistupuje svoboda svého soudce, která je však v našem právním řádu výrazně omezena a o zásadě či jejím projevu v tomto punktu nelze hovořit." 7 Národní právní úprava závazkových vztahů zabezpečí stranám svobodu volby uzavření a rozvázání smlouvy a taktéž zajistí svobodu výběru smluvního právního řádu a partnera, zabezpečí svobodně si stanovit ve smlouvě práva a povinnosti a v případě sporu určí obecné nebo rozhodčí soudnictví. Fyzické a právnické osoby, mezinárodní organizace či stát jsou v mezinárodním obchodním styku účastníky soukromoprávních vztahů, které dále dělíme na: 1) Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem relativním - kde prvek má vztah pouze k jednomu státu 2) Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem absolutním - kde prvek má vztah k více státům 2.4 Volba práva v mezinárodním právu soukromém V mezinárodním právu soukromém je jedním z nejdůležitějších pravidel shodný projev vůle stran konkrétního právního vztahu, který se musí řídit specifickým právním řádem. Není nutné, aby se smluvní vztah určoval pouze jedním právním řádem, můžeme se tedy setkat s volbou více právních řádů. Například část smlouvy se může řídit rozhodčí doložkou, také můžeme vyloučit některé otázky z významu určeného právního řádu. Jedná se především o tyto dva případy: - alternativní použití dvou právních řádů na jeden právní poměr, případně dílčí otázku; v praxi jde především o tzv. smíšené rozhodčí doložky vážící určení rozhodného práva 7 Cit. HRUDÍK, J.a kol. Úvod do soukromého práva, II. vydání. Brno: Masarykova univerzita. 2002,, str. 76 15

na určení rozhodčího soudu ( tato varianta pro svou právní nejistotu však býva často zamítána pro nejasnost projevu vůle ); - podrobení jednotlivých částí smlouvy či dílčích otázek různým právním řádům ( u této varianty existují výhrady ke štěpení smluvního statutu )." 8 3 Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží Stejně jako Vídeňská úmluva byla přijata Úmluva o promlčení při mezinárodní koupi zboží ( dále jen Úmluva o promlčení ) v rámci aktivit UNCITRAL dne 14. června 1974 v New Yorku. Bylo nutné uvést znění Úmluvy o promlčení do souladu se zněním Vídeňské úmluvy, především kvůli formulování kupních smluv. V roce 1980 byla Úmluva změněna a doplněna dodatkovým protokolem. V bývalé Československé republice vstoupila v platnost 1. srpna 1988 a určuje promlčení vzájemných práv a povinností kupujícího a prodávajícího, které vyplývají ze smlouvy, jejího porušení, ukončení platnosti, případně neplatnosti. Úmluva nedovoluje subsidiární použití vnitrostátních předpisů, které upravují promlčení a má dispozitivní charakter, protože umožňuje její vyloučení stranami smlouvy. Bohužel Úmluva obsahuje Dodatkový protokol, který podepsalo pouze 17 států ze 30. Nakonec je výsledkem docela spletitý systém pravidel snižující její význam. Úmluva se použije mezi subjekty smluvních států, které její aplikaci nevyloučily. Úmluva o promlčení se nepoužije na koupi: elektrické energie; letadel a lodí; cenných papírů a peněz; dražebních obchodů; zboží k soukromým účelům; při výkonu rozhodnutí; a také se nevztahuje na práva, která vyplývají: z šeku nebo směnky; z rozhodnutí v řízení; 8 Cit. ROZEHNALOVÁ N. Právo mezinárodního obchodu, II. vydání. Brno: Masarykova univerzita. 2000, str. 38 16

zástavního práva; z ublížení na zdraví nebo smrti; z nukleární škody způsobené vadným zbožím; z dokumentů, dle kterých je možno dosáhnout výkonu práva podle právního řádu místa, kde je takový výkon požadován. Promlčecí lhůta Úmluvy o promlčení činí čtyři roky a bez ohledu na jiná ustanovení skončí promlčecí lhůta nejpozději deset let od původního začátku. 3.1 Nestátní prostředky regulace 3.1.1 Lex Mercatoria Lex Mercatoria, celým názvem Law of International Trade, Transnational Law of International Trade Transaction ( česky transnacionální právo mezinárodních transakcí ), je jakýsi soubor pravidel, která vznikla vedle legislativní činnosti států z důvodů změn politických, ekonomických i sociálních v průběhu 19. století, avšak základy lze najít až ve středověku, převážně v obchodních městech jako Bruggy či Benátky. Lex Mercatoria se dá definovat jako "soubor všeobecných principů a obvyklých pravidel spontálně vytvořených v rámci mezinárodního obchodu, bez odkazu na národní právní řád." 9 Základem použití Lex Mercatoria je smlouva, která nebere v úvahu hranice států. Lex Mercatoria by se dalo nazvat jako "určité právní odvětví", které se mnohem více blíží realitě mezinárodního obchodu a je tvořeno několika hlavními zásadami, z nichž uvedu například: princip dobré víry; zásada Pacta sunt servanda ( smlouvy se mají dodržovat ); interpretační pravidla Ut res magis valeant quam pereant ( věc by měla raději sloužit než být zničená ); interpretační pravidla contra prefentem ( "znemožnění straně naformulovat ve smlouvě ustanovení připouštějící vícero výkladů a následně ve zlé víře zneužít této mnohoznačnosti v neprospěch druhé strany" ) 10 ; pravidlo venire contra factum proprium ( česky - nikomu není dovoleno být v rozporu se svým dřívějším jednáním ). 9 Cit. GOLDMAN, B. The Applicable Law: General Principles of Law - The Lex Mercatoria: 1987, str. 116 10 Nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 19. června 2008, Sp. zn. I. ÚS 243/07. Codexis Academia (právní informační systém ), Atlas Consulting 17

Za nestátní prostředky regulace Lex Mercatoria jsou považovány: obecně uznané právní principy a zásady; obchodní podmínky, právní návody a formulářové smlouvy; mezinárodní obchodní termíny například INCOTERMS; zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT; mezinárodní obchodní zvyklosti. Státy k aplikaci tohoto institutu přistupují následujícími způsoby: Subsidiární aplikace - Lex Mercatoria se využívá v mezích daných kogentními normami práva určeného pomocí norem mezinárodního práva soukromého. Strany mohou na Lex Mercatoria odkázat v rámci své smluvní svobody, kterou jim dává vnitrostátní právo. Rovnocenná aplikace - Lex Mercatoria je postaveno na úroveň národního právního řádu a může nahradit kteroukoliv jeho součást. Tento přístup je o poznání vstřícnější, než přístup předcházející, neboť v tomto případě Lex Mercatoria může nahradit vnitrostátní kogentní normy. V Evropě je toto pojetí zastáváno např. ve Francii nebo Nizozemí. Přednostní aplikace - Lex Mercatoria by bylo aplikováno přednostně, bez jakékoliv regulace normami vnitrostátními, a to i bez nutnosti volby ve prospěch Lex Mercatoria. Jedná se však o aplikaci teoretickou a tento přístup není v praxi využíván." 11 4 Mezinárodní obchodní zvyklosti 4.1 Zvyklosti obecně Obchodní zvyklosti, které se často diskutují mezi odbornou veřejností kvůli argumentaci, že jsou znakem jisté míry bezradnosti, je však nutné podotknout, že ve skutečnosti jsou hybnou silou obchodního styku a jsou projevem dlouholetých zkušeností. Vyvíjely se po mnoho let v odlišných obchodních odvětvích, jako jsou zvyklosti při přepravě nebo obchodu se surovinami. Tyto zvyklosti nejsou považovány za obecně závazné právní normy. Dají se použít v právním vztahu, jestliže se na ně strany odvolaly, nebo pokud ze zvyklostí vyplývá, že je strany měly 11 Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní právo, část I., Obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita. 1997, str. 220 18

na mysli při uzavírání mezinárodní obchodní smlouvy. I když se jedná o velice významnou součást mezinárodních obchodů, její přesná a jednotná definice neexistuje. Na obchodní zvyklosti mezinárodních smluv odkazuje mnoho národních právních řádů. Zde můžeme uvést jako příklad článek číslo 9 Vídeňské úmluvy, 730 zákona č.531/1991 Sb., případně Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT ( angl. International Institute additional citations for verifications ). Dle článku 9 Vídeňské úmluvy jsou strany vázány jakoukoliv zvyklostí, na které se dohodly a také praxí, kterou mezi sebou zavedly. Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že strany se nepřímo dohodly, že na smlouvu nebo její uzavírání má být použita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známá stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a je zpravidla jimi dodržována. "Mezinárodní obchodní zvyklost činí jádro Lex Mercatoria." 12 4.2 Definice a znaky mezinárodních zvyklostí Přímou oficiální definici však přeci jen můžeme nalézt, a to v ustanovení 1-205 odst.3 Uniform Commercial code of USA, která říká: "A usage of trade is any practise or method of dealing having such regularity of observance in a place, vocation of trade as to justify an expectation that it will be observed with respect to the transaction of question." 13 Z této definice můžeme vyvodit zjednodušení a to, že obchodní zvyklost je praxe, která je pravidelně používaná v určitém odvětví a že je očekáváno její spravedlivé dodržování v obchodních transakcích. Vídeňská úmluva na obchodní zvyklosti odkazuje a je možné se setkat s vymezením jejích znaků, jako jsou: známost a rozšířenost; obecnost úpravy ( odlišení praktik mezi stranami ) ; prostorový prvek ( určí, jestli jde o zvyklosti národní či mezinárodní ) ; 12 FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie, I. vydání. Praha: Ekopress s.r.o. 2003, str. 93 13 Cit. FARNSWORTH, E.,A., YOUNG, W.,F., Selections for contracts: Uniform Commercial Colde, Restatement II., UN Sales Convention, UNIDROID Forms. New York. 1998, str.19 19

délka zachování určitých pravidel v časových souvislostech / zde je důležité uvědomění si vhodnosti nebo nezbytnosti pravidel ) ; ustálenost jednání ( určitý druh zboží nebo typ činností ). "Používání obchodních zvyklostí obchodníky se jeví jako velmi příhodné a nezbytné. Snižuje náklady a zvyšuje užitek stran a tím zjednodušují, zpřesňují a napomáhají dalšímu rozvoji mezinárodního obchodu." 14 4.3 Rozdělení zvyklostí Zvyklosti můžeme rozdělit na Normativní obchodní zvyklosti, na jejichž použití je potřeba splnit určité podmínky, jako je například jejich časté dodržování či skutečnost, že je obě strany znaly, nebo jí znát měly. Normativní zvyklosti mají svůj původ v Lex Mercatoria, jsou uznané mezinárodním společenstvím a jsou právně závazné, pokud se stanou součástí právních řádů jednotlivých států. A dále pak na Smluvní zvyklosti, které mají dvě podkategorie, a to zvyklosti dohodnuté a stanovené praxí mezi stranami. Zvyklosti stanovené praxí by se měly opakovat alespoň třikrát, aby se o nich dalo hovořit jako o praxi. Mezi smluvní zvyklosti patří vykládací pravidla INCOTERMS a zásady UNIDROIT. Mezi ostatní smluvní zvyklosti můžeme zařadit dokumenty jako například podmínky GAFTA ( Grain and Feed Trade Assotiation ) a mnoho dalších. Je vhodné podotknout, že členění obchodních zvyklostí se zabývala Mezinárodní obchodní komora ( angl. Internacional Chamber of Commerce ), což je nevládní organizace se sídlem v Paříži. Dle mého názoru je to jedna z nejdůležitějších institucí v oblasti světové ekonomiky a díky tomu má status v téměř všech příslušných mezinárodních organizacích. Mezinárodní obchodní komora tedy rozčlenila obchodní zvyklosti takto: 1) Normativní obchodní zvyklosti (a) zákonné zvyklosti (b) mezinárodní zvyklosti 2) Smluvní obchodní zvyklosti (a) transcionální formulace 14 Cit. FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie, I. vydání. Praha: Ekopress s.r.o. 2003, str. 93 20

(b) jiné smluvní zvyklosti 3) Faktické obchodní zvyklosti 4.4 Shrnutí Neformálnost obchodních zvyklostí v praxi je jedním z jejich důležitých znaků, protože na rozdíl od zákona mohou reagovat pružně na vývoj a potřeby společnosti." 15 Zde je však nutné podotknout, že by bylo žádoucí vymezit alespoň taková pravidla, která by se mohla považovat za závazná, protože v praxi můžeme spatřit rizika především v oblasti tzv. gentelmanských dohod, které nakonec končí i u rozsudku Ústavního soudu viz pozn. Opožděné placení peněžitých závazků nemůže být považováno za odvětvovou obchodní zvyklost podle ust. 264 odst. 1 obchodního zákoníku ani v případě, že by šlo o obecně ustálené pravidlo chování v určitém obchodním odvětví. Praxe neuplatňování úroků z prodlení, byť by byla odvětvovou obchodní zvyklostí, nemůže být ve smyslu ust. 264 odst. 1 obchodního zákoníku překážkou vymahatelnosti (uplatnění) práva na úroky z prodlení." 16 5 Zásady mezinárodních smluv UNIDROIT a jejich vztah k článku č.9 Vídeňské úmluvy 5.1 Zásady obecně Vídeňská úmluva obsahuje množství neurčitých a nejasných ustanovení a mezer. Bohužel v průběhu její přípravy, vzhledem k odlišné právní úpravě, tradici či ekonomické rozmanitosti smluvních států bylo nutné některé otázky vyřadit, případně nalézt zřetelné kompromisy, což nebylo vůbec jednoduché. Zásady pro potřeby mezinárodně obchodních transakcí jsou určeny k tomu, aby poskytly souhrn pravidel a řešení. Kvůli těmto nesrovnalostem byla vypracována Zásada mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, která nově formulovala mezinárodní smluvní praxi a právo. Velice důležitým signálem bylo, že tuto zásadu přijala většina států. Ke dni 26. 4. 2014 je členem 63 států. 15 Rozsudek ze dne 22. března 2011; Ústavní soud, spis. zn. 32 CDO 4932/2009 16 viz poznámka č. 15, tamtéž 21