ODBORNÁ KOMISE Dům evropských dějin Základy koncepce Domu evropských dějin
Rukopis dokončen v říjnu roku 2008 Vydáno v Bruselu, Belgie 2
Obsah Úvodní slovo... 5 Koncepční a muzejní základy... 7 Základní obsahové rysy stálé expozice... 11 Původ a vývoj Evropy do konce 19. století... 11 Evropa v době světových válek... 14 Evropa po druhé světové válce... 17 Otázky k evropské budoucnosti... 24 Výhled... 24 Členové odborné komise... 25 3
Členové odborné komise na své ustavující schůzi s předsedou Evropského parlamentu Hansem-Gertem Pötteringem agenerálním tajemníkem EP Haraldem Rømerem. Zleva doprava: Giorgio Cracco, António Reis, Mária Schmidt, Włodzimierz Borodziej, Hans Walter Hütter, Marie-Hélène Joly, Matti Klinge, Michel Dumoulin. Na fotografii chybí Ronald de Leeuw. Rád bych inicioval místo pro vzpomínku a pro budoucnost, na němž by mohlo dále růst povědomí o myšlence Evropy. Rád bych navrhl vybudování Domu evropských dějin. Mělo by to být [...] místo, které bude společně udržovat naši vzpomínku na evropské dějiny a na evropské sjednocování a zároveň bude otevřeno pro další formování evropské identity prostřednictvím všech současných i budoucích občanů Evropské unie. Předseda Evropského parlamentu Prof. Dr. Hans Gert Pöttering 13. února 2007 4
Úvodní slovo 1. Rád bych inicioval místo pro vzpomínku a pro budoucnost, na němž by mohlo dále růst povědomí o myšlence Evropy. Rád bych navrhl vybudování Domu evropských dějin. Mělo by to být [...] místo, které bude společně udržovat naši vzpomínku na evropské dějiny a na evropské sjednocování a zároveň bude otevřeno pro další formování evropské identity prostřednictvím všech současných i budoucích občanů Evropské unie. Těmito slovy předseda Evropského parlamentu Prof. Dr. Hans Gert Pöttering ve svém programovém projevu dne 13. února 2007 inicializoval zřízení Domu evropských dějin. 2. Po podrobné diskusi předsednictvo Evropského parlamentu tuto iniciativu jednomyslně schválilo a svolalo komisi odborníků, která má vypracovat koncept Domu evropských dějin. Tato komise se skládala zdevíti členů historiků amuzejních expertů z různých zemí Evropy. Po několika schůzích v Bruselu vznikla tato koncepční studie, která byla 15. září 2008 schválena vzájemnou shodou. 3. Členové odborné komise zdůrazňují, že primárním cílem Domu evropských dějin je prohloubit znalosti Evropanů všech generací o svých vlastních dějinách, a takto přispět k lepšímu porozumění vývoji Evropy v současnosti i v budoucnu. Zařízení by se mělo stát místem, na němž ožívá evropská myšlenka. 4. Musí být objasněny základní rysy evropských dějin, aby bylo možno pochopit novější dějiny a současnost. Na základě historických zkušeností a účinků by měl být znázorněn vznik a rozvoj evropských institucí ve druhé polovině 20. století. Výstava má rovněž ukázat podobnost kořenů stojící za rozmanitostí evropských dějin. 5. Myšlenka dobrovolně se sejít vnadnárodních institucích na evropské úrovni aochota při její realizaci utvářejí nejnovější dějiny kontinentu. Definitivní překonání nacionalismu, diktatury aválky, stejně jako již od padesátých let minulého století trvající vůle společně žít na evropské úrovni svobodně a v míru, stejně jako nadnárodní unie občanského charakteru mají být hlavními poselstvími Domu evropských dějin. Výstavy mají zřetelně ukázat, že sjednocená Evropa může na základě společných hodnot žít společně v míru vjednom pokrokovém světě. Dům evropských dějin má podněcovat kco největší účasti občanů na politických rozhodovacích procesech ve sjednocené Evropě. 6. Jedním z úkolů Evropské unie je přispívat ke zlepšení znalostí a šíření kultury a dějin evropských národů (článek 151 smlouvy ES). 5
6
Koncepční a muzejní základy 7. Dům evropských dějin má být zřízen jako moderní výstavní, dokumentační a informační centrum. Má disponovat jak stálou expozicí kevropským dějinám s výstavní plochou až 4 000 metrů čtverečních, tak i prostory pro prezentaci obměnných výstav. Dále bude navrženo zřízení informačního centra, v němž budou návštěvníkům nabídnuty hlubší informace o evropské minulosti a současnosti. Tato nabídka může být doplněna pořádáním nejrůznějších akcí a vydáváním publikací. 8. Pro úspěch zařízení jsou důležité rozmanité faktory, které musí být vzájemně sladěny: 9. Na prvním místě stojí vědecká nezávislost aobjektivita. Zvláštním přáním komise je, aby základ práce Domu evropských dějin tvořily vědecky fundované poznatky a metody. Pravdivost prezentace je nezbytným předpokladem pro uznání tohoto zařízení v odborném světě i unávštěvníků. Multiperspektivní aotevřené vylíčení historických faktů a procesů je důležité proto, aby si návštěvníci mohli utvořit vlastní názor a získali podněty k diskusi. Garantem pro tuto nezávislost může být špičkově obsazená vědecká rada složená z odborných vědců a muzejních odborníků, která bude práci doprovázet. 10. Pro úspěšný a věrohodný koncept je dále podstatným základem instituční samostatnost zařízení, které bude zřizovatelem Domu evropských dějin. 11. Zařízení je vnímáno především jako zprostředkovací instance. Je prostředníkem mezi vědou aširokou veřejností. Při výstavbě a provozu musí být zohledněny nejnovější poznatky voboru muzeologie. Je třeba vyvinout anásledně použít obsáhlé muzejně pedagogické nabídky, které se musí přizpůsobit různorodému návštěvnictvu. I když má vědeckost coby podstata práce velký význam, nemá Dům evropských dějin provozovat základní výzkum v užším smyslu. 12. Komise se však přimlouvá za to, aby se udomu evropských dějin jako dodatečná nabídka zřídily prostory pro setkávání mladých vědců, kteří se zabývají tématy evropských dějin. Tyto prostory pro setkávání přispějí nejen k čilému ruchu zařízení, ale také s Domem svážou mladé talenty z celé Evropy. 13. Dům evropských dějin se obrací na Evropany ze všech regionů kontinentu a ze všech věkových vrstev ase všemi úrovněmi vzdělání. Tato široká cílová skupina vyžaduje, aby výstavy, které se budou instalovat, nepředpokládaly usvých návštěvníků žádné obsáhlé znalosti. Jejich cílovým publikem jsou především laici, kteří o ně mají zájem. 14. Při porozumění historickým událostem a procesům pomůže předpokládané cílové skupině chronologicky uspořádaný narativní výklad. Chronologické podání usnadňuje prostorové a časové zařazení konkrétních událostí a vývojových procesů. Vznikne tak rámec pro rozmanité předměty, texty a mediální prvky, jimiž je historie v muzeu prezentována. 15. Následně by měl být celý Dům evropských dějin zařízením, které se ve všech oblastech své práce řídí zájmy svých návštěvníků. To mimo jiné platí pro vícejazyčnost textů expozic aaudiovizuálních nabídek. Dalšími určujícími faktory pro práci Domu evropských dějin je vědomá orientace na návštěvníka a pravidelné prověřování tohoto základního principu průběžnými evaluacemi. 16. Dům evropských dějin by měl kromě toho vypracovávat obměnné a putovní výstavy. Putovní výstavy poskytují především možnost dostat se klidem ve všech částech Evropy i mimo ni. 7
17. K atraktivitě Domu evropských dějin mají vedle výstav přispívat jak pořádané tematické akce, tak i vlastní publikace. Moderní muzeum musí být navíc ve 21. století zastoupeno obsáhlou prezentací na internetu. 18. Zásadní význam má vybudování vlastní muzejní sbírky. Možnost využívat vlastních sbírek je nezbytná k tomu, aby mohly být vytvářeny vizuálně atraktivní stálé, obměnné a putovní výstavy. Sbírky současně pomohou zapojit Dům evropských dějin do mezinárodního výměnného styku azajistit mu zde významné postavení. Při budování sbírky je nutno dbát na to, aby se těžiště zaměřilo na specificky evropské aspekty dějin. Je nutno se vyhnout zdvojování již existujících národopisných sbírek. 19. Pro úspěch Domu evropských dějin je nezbytná jeho centrální poloha. Musí být situován do proudu návštěvníků evropských institucí. Je třeba úzce propojit nabídku Domu snabídkami ostatních evropských institucí azačlenit ho do evropské muzejní sítě. 20. Pro činnost aúspěch Domu evropských dějin je nezbytné jeho plynulé financování. Prostředky bude třeba vynaložit nejen na vybudování a instalaci prvních expozicí, ale rovněž na trvalý provoz. Po otevření budou vznikat náklady na udržení návštěvnické atraktivity zařízení. Další plynulý vývoj výstav a muzejních infrastruktur je základem pro to, aby instituce byla vnímána jako trvale pozitivně. 21. Protože má Dům evropských dějin sloužit politickému vzdělávání všech lidí, přimlouvá se odborná komise za to, aby byl vstup do Domu evropských dějin bezplatný. 22. Jádrem nového muzea bude stálá expozice Domu evropských dějin, jejímž těžištěm je představit na ploše až 4 000 metrů čtverečních evropské dějiny od První světové války až do současnosti. Návrat ke kořenům kontinentu a evropskému středověku i novověku jsou v menším rozsahu nutné, aby bylo možné lépe porozumět současnosti a budoucnosti. Pro úspěch nového muzea má velký význam vztah k současnosti, neboť jednak svědčí o jeho aktuálnosti, jednak zdůrazňuje bezprostřední vztah ke každodennímu životu návštěvníků. Vazba na současnost navíc poskytuje možnost s krátkým odstupem zachytit důležité změny týkající se Evropy se a vývoj vpolitice, společnosti, hospodářství i kultuře. 23. Stálá expozice nemá být souborem národních a regionálních dějin Evropy, ale měla by se daleko více soustředit na evropské fenomény. Hlavní roli má přitom hrát období míru po skončení Druhé světové války. Je ovšem nutné pamatovat na to, že rozmanitost Evropy je vlastně výlučným znakem tohoto kontinentu. Tato heterogennost stejně jako zpřítomnění uplynulého jsou pro kolektiv tvůrců expozic velkou výzvou. Tyto aspekty poskytují rovněž styčné body pro různé návštěvníky. Začlenění biografických prvků do expozic má vzhledem kočekávané heterogenní struktuře návštěvníků ulehčit přístup k rozmanitým evropským tématům a procesům. Životopisy slavných Evropanů a Evropanek na jedné straně aneznámých obyvatel kontinentu na druhé straně dávají možnost ke srovnání pohledů na dané dobové poměry. V expozici musí hrát důležitou roli aspekty každodenního života. 24. Atraktivita stálé expozice bude velkou měrou záležet na vystavených objektech, síla jejichž aury má umožnit vedle kognitivního přístupu také afektivní přístup ke kladení historických otázek. Nebudou-li však jednotlivé exponáty začleněny do širšího kontextu, jejich význam zůstane nepřístupný. Cílené použití audiovizuálních médií je v této souvislosti samozřejmé. Při historických výstavách je nezbytné využívat jednak filmové azvukové dokumenty zdobových zdrojů, jednak materiály vycházející z expozičně-didaktických premis. Moderní audiovizuální média dělají výstavu 8
dynamičtější a ulehčují její recepci především pro mladší generaci. Obohacení výstavy průvodním slovem napomáhá umožnit kognitivní i afektivní přístup ktématům stálé expozice. 25. Závěrem je nutno upozornit na to, že dobré přijetí a atraktivitu Domu evropských dějin ve střednědobém adlouhodobém výhledu mohou zajistit turnusové obměny stálé expozice. 26. S ohledem na požadavky, kterým musí kolektiv tvůrců expozic dostát, se jeho otevření v létě 2014 jeví jako značně ambiciózní cíl, který by však měl být při dobré spolupráci všech zúčastněných reálný. 9
10
Základní obsahové rysy stálé expozice Původ a vývoj Evropy do konce 19. století 27. Formy vyšší, již evropské kultury se vyvíjely v souvislosti s obchodem ve východním Středomoří a učerného moře, vregionech, které sice nebyly dostatečně úrodné, ale skýtaly lepší předpoklady pro rozvoj lodní plavby avznik malých států namísto velkých, zemědělsky rozvinutých států v povodích Nilu, Eufratu a Tigridu. 28. Fenomén kolonizace dokládá význam jedné z nejdůležitějších hybných sil evropských dějin migrace způsobené přelidněním. Migrační pohyb nutil lidi k průzkumu nových krajin a vedl k rozvoji mocné vojenské kultury, která sloužila dobývání kolonií a jejich udržení. Státy, respektive městské státy vegejské oblasti expandovaly například díky koloniím, které již byly rozšířeny ve Středomoří a u Černého moře. 29. Fenomén migrace akolonií se vevropských dějinách objevuje často, ať už ve formě válečných tažení, nebo jako masová kolonizace. Migrace vrámci Evropy je stejně významná jako kolonizace jiných kontinentů. 30. Evropané odjakživa věnovali svůj zájem bohatství Indie a Číny a cestám vedoucím do těchto oblastí, ato již za dob Alexandra Velikého, za Římské říše oněkolik století později, během křížových výprav po roce 1000, stejně jako vdobě vzniku koloniálních říší, které od 16. století budovaly hlavně Francie, Anglie, Portugalsko a Nizozemí a které z části přetrvaly do sedmdesátých let minulého století. Koloniální říše Španělska a Portugalska se rozšiřovaly hlavně do Ameriky, ruská říše na Sibiř a do Střední Asie. 31. Řecko-římské území vytvořilo od pátého století před Kristem vysoce rozvinutou formu kultury, která byla základem pro filozofický, literární, legislativní astátní rozvoj evropské kultury v její dnešní podobě a která byla v renesančních obdobích několikrát oživena. Tato epocha trvala celé tisíciletí. Její hlavní jazyky, řečtina a latina, tvoří gramatický, lexikální asémantický základ pro téměř všechny ostatní evropské jazyky. 32. V 16. století vedla renesance antiky a nové informační médium, kterým byla kniha, k pozoruhodné relatinizaci francouzštiny a jiných románských jazyků. Zároveň přinesla latinská kultura velkou zásobu nových slov do germánských, ugrofinských a slovanských jazyků. Očištěná latina si až do 20. století zachovávala v celé Evropě důležitou roli vuniverzitním aškolském systému i vkatolické církvi. To mělo velký vliv na všechny národní jazyky, především na sémantiku a terminologii v jejich psané podobě. Univerzální roli latiny později převzala francouzština, především v 18. století, se silným lexikálním vlivem na němčinu, ruštinu, švédštinu i jiné jazyky. Od konce 20. století dokázaly řečtina alatina svoji pozici znovu posílit díky výzkumu vbiologii a inovacím v oblasti techniky, jejichž terminologie má jazykové kořeny téměř výhradně v řečtině nebo latině. 33. Důležitou roli při tvorbě kulturní jednoty Evropy, která probíhala od středověku, od 12. a 13 století, hraje školský a vysokoškolský systém díky vzdělávání vůdčích elit. Tento systém se zakládá na latinském způsobu myšlení apsaní aumění argumentovat a kriticky myslet. Předmětem rozhovorů často plných ostřejších sporů byla také dogma křesťanského náboženství. Od 17. století, kdy vznikají první akademie, se myšlení a psaní osvobozují od církevní kontroly, i když různé formy morální a politické cenzury zůstaly v mnoha zemích zachovány. 11
34. Asijské vlivy byly patrné především v náboženské oblasti. Křesťanská víra se vytvářela od 4. století po Kristu jako směs židovské (semitské) tradice a církevní organizace. Tato organizace se již před rokem 1000 rozdělila na řeckou větev, která zahrnovala Konstantinopol a řecko-římskou říši a později především Rusko, a latinskou větev, která spadala do sféry vlivu papežství abyla řízena zříma, kde se hovořilo apředevším psalo latinsky. Neustávající asijské invaze postihovaly především východní část a dosáhly svého vrcholu ve 14. a 15. století podmaněním Ruska a dobytím Konstantinopole Turky v roce 1453. Dlouho přetrvávající turecká nadvláda na Balkáně a voblasti Černého moře měla značný vliv na evropské dějiny, nejprve na Rakousko a Rusko, ale později také na Francii a Velkou Británii, které se stále snažily získat vliv na Blízkém východě ana cestě do Indie. Etnicko-nábožensky motivované války na Balkánském poloostrově trvají do současnosti. 35. Ve 4. století začal pozvolný úpadek Západořímské říše. V římské církvi žila myšlenka sjednocení částečně dále aumožnila kolem roku 800 vznik nové říše evropských dimenzí pod vládou Karla Velikého, a to na principu politické jednoty, která formálně existovala až do roku 1806. 36. Ve středověku se církevní astátní organizace vyvíjely dlouhou dobu paralelně vznikaly vojenské, společenské apoliticky vzdělávací systémy, které se profilovaly především formou zdanění. Významnou roli ve společenském akulturním životě převzaly kláštery. Vedle členění Evropy do biskupství, lenních statků, knížectví a hrabství vznikala nezávislá města obehnaná hradbami, která se často sjednocovala do městských svazů, hlavně vitálii, Nizozemsku a vněmecku, kde byla nejdůležitějším městským svazem hanza. 37. Západní křesťanství se pozvolna rozšiřovalo na sever a na východ. Latinská abeceda tak určila církevní, kulturní a politickou příslušnost Polska, Maďarska, Chorvatska, pobaltských států, Švédska afinska kzápadu, zatímco Rusko, Srbsko, Bulharsko, Řecko a vminulosti irumunsko si ponechaly písmo řecké, hlavně vjeho slovanské, cyrilské podobě, které je spojeno s řecko-pravoslavným vyznáním. 38. O významu ispolečenské ahospodářské moci klerikálního systému, stejně jako o mimořádně vysoké úrovni architektury astavitelství, výtvarného umění ahudby v epoše mezi lety 1000 a1500 po Kristu svědčí přes tisíc středověkých katedrál (biskupských kostelů) téměř všude v západní Evropě, z nichž se většina dochovala. Poté následuje doba rezidenčních zámků jako Versailles ve Francii či Petrodvorec v Rusku a výstavba měst s opevněním a hradbami. 39. Rozdělení lidí do stavu duchovního, šlechtického a měšťanského, selského či služebnického bylo po dlouhou dobu chápáno jako přirozený, Bohem daný řád. Na základě způsobu života, popřípadě příslušnosti ke stavu šlechty, měšťanstva, selského lidu apozději průmyslového dělnictva, úřednictva apod. se ve všech částech Evropy utvářely podobné kultury. To se odráželo ve způsobu oblékání, stravování, vzájmech a zálibách v hudbě či jiných uměních. 40. Západní křesťanstvo se v16. století rozštěpilo na katolickou církev aprotestantské konfese, například ty, které se nechaly inspirovat kalvinismem akteré se ve Francii, Nizozemsku, ve Švýcarsku a ve Skotsku zformovaly do skupin nebo vytvořily nezávislé církve. Církve luteránského vyznání se staly státními církvemi vněkolika německých zemích, vdánsku, Norsku, na Islandu, ve Švédsku, Finsku adnešním Estonsku a Lotyšsku. Pobaltští sousedé se rozštěpili: severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, Estonsko a Lotyšsko byly luteránské, Rusko z velké části pravoslavné, Polsko a Litva katolické. Lutherova reformace čerpala sílu ze své vazby na utvářející se centralizované 12
státy, které zabavily podstatnou část církevního majetku a použily ji pro státní účely. S tímto fenoménem se znovu setkáme vkatolickém Německu, ve Francii a vitálii v revoluční a napoleonské epoše kolem roku 1800. 41. Různá protestantská učení měla společný zájem na židovské tradici, tak jak byla vylíčena v biblickém Starém zákoně. Bible byla v 16. a 17. století protestanty přeložena téměř do všech evropských jazyků a ve většině případů tvořila základ běžného jazyka těchto jazykových území. Řecko-latinská gramatika a stylistika tak významně ovlivnily nové sjednocené jazyky, které začínaly být používány i v písemné podobě. Ty byly úzce spjaty s renesancí literatury a filozofie a s politickým duchovním bohatstvím řeckořímské antiky. Nyní se díky vynálezu knihtisku avzniku všeobecného knižního trhu rychle rozšiřují mezi všemi evropskými elitami. 42. V různých zemích Evropy kulturně dominovaly různé třídy, přičemž španělská, francouzská a polská kultura zůstaly většinou u ideálů, které vytvořila šlechta, zatímco v Nizozemsku, Anglii askotsku idánsku byl určující způsob života měšťanstva. Prusko arusko byly státy založené převážně na efektivní amoderní vojenské organizaci. 43. Na základě rychlého rozvoje poznání od konce 17. století a díky politické a občanské filozofii 18. století století rozumu se utvářelo nové vnímání člověka aobčana, opírající se ohodnoty kritického rozumu asvobody názorů asvědomí, které vedlo k odstranění privilegií duchovenstva, šlechty, řemeslnických mistrů, městských práv apod. Tyto myšlenky nalezly své vyjádření v deklaracích práv člověka aobčana, která byla v protikladu s náboženským učením o podřízenosti člověka boží vůli. Tento vývoj začal násilně, řadou revolucí, znichž první vypukla ve Francii vroce 1789, a pokračoval po více než jedno století revolučními ievolučními procesy. Následovaly, často jen nesměle, nové zákony, které zavedly rovnost se zřetelem na právo dědické (namísto přednostního práva prvorozeného), dále právo zastávat veřejné úřady bez ohledu na původ, právo volit abýt volen při komunálních aparlamentních volbách. První volby se všeobecným volebním právem se konaly vrevoluční Francii. První parlamentní volby se všeobecným volebním právem včetně aktivního apasivního volebního práva žen se konaly v roce 1907 ve Finském velkoknížectví. 44. Rivalita států, národů a konfesí byla příznačná již pro středověk, velkými válkami 16. století však dosáhla mnohem větší ničivosti. Třicetiletá válka v Německu v 17. století, války mezi Francií, Nizozemskem a Anglií, válčení Švédska a Polska mezi sebou stejně jako proti Rusku, války Rakouska-Uherska proti Turecku, války Španělska sitálií, neustálé dánsko-švédské, rusko-turecké, francouzsko-britské a jiné konflikty formovaly evropské dějiny po několik století. Od 18. století se také vedly boje kvůli otázce mocenské nadvlády v koloniích východní Indie, Ameriky a jiných částí světa. 45. Již vroce 1648 se u příležitosti Vestfálského míru vyvinuly formy, které umožňovaly vedení jednání mezi státy; to se stalo východiskem pro moderní diplomacii. Jednání Vídeňského kongresu vletech 1814-1815 po válkách afrancouzsko-napoleonské nadvládě představovala další významnou etapu v politickém systému Evropy a zaručila, i přes několik neúspěšných revolucí a krátkých válek, dlouhé období míru a hospodářského, společenského akulturního rozvoje. Typickými rysy tohoto období jsou význam kladený na primární vzdělávání, podstatné snížení analfabetismu, vytvoření kulturních institucí aveřejných muzeí, ústřední role hudby, rozvoj díky železnici, využití parní síly v průmyslu a v dopravě, a to také v zámoří a v sibiřské Asii, a konečně rozmach elektrochemického průmyslu. 13
46. Paříž, Londýn, Berlín, Petrohrad, Vídeň avšechna ostatní hlavní města přitahovala v době průmyslové revoluce ohromné masy přistěhovalců. Byly vybudovány velké bulváry, vybavila se tramvajemi, systémy vytápění a parky. Hradby obklopující města byly zbourány. Ve městech ana venkově bylo hodně sociální bídy. Později bylo vynaloženo úsilí k zavedení systému sociálního pojištění. Od druhé poloviny 19. století se vzrůstající tlak ze strany pracujících projevoval ve formě odborových svazů. Ale i ze strany podnikatelů existovala vůle dosáhnout efektivity amodernizace výroby za pomoci vzdělanějších a zdravějších dělníků, to znamenalo rovněž podpořit intenzifikaci výroby a vzdát se jejích extenzivních forem. 47. K hospodářskému rozvoji Evropy mimo jiné přispěly také koloniální državy vafrice a Asii. Panovala až vyhrocená rivalita, hlavně mezi Francií avelkou Británií, mezi Velkou Británií aruskem a mezi Německem a Rakouskem-Uherskem. První světová válka byla v první řadě válkou pro Evropu mimořádně zničující a se svými enormními ztrátami na lidských životech tou největší od dob Napoleona. 48. Od 19. století převládal princip národa. Toto století se na jedné straně vyvíjelo ve znamení internacionalismu a kosmopolitismu, na straně druhé bylo naplněno nacionalismem. V této době rozkvétalo několik nových jazyků a literatur, které dosud existovaly jen jako nářečí. 19. století bylo obdobím liberální anárodní emancipace, přičemž oba proudy profitovaly z moderního tisku, vytváření politických stran a občanského zastoupení ve spolcích a sdruženích. 49. Vzorem a vztažným bodem evropské moderny byla Velká Británie. Spojené království se dříve než jiné mocnosti vyvinulo vmoderní průmyslovou společnost. Tradiční parlamentní systém několikrát prokázal spolehlivost svých institucí; velké konflikty bylo možno vyřešit dohodou a vyjednat evoluční rozšíření lidských práv a práv občanů státu. Velkoměsto Londýn bylo světovým finančním centrem, britské válečné námořnictvo bylo považováno za neporazitelné, koloniální správa za vzornou, životní styl gentry za nejlepší. Symbolem této doby rozkvětu Velké Británie v 19. století byla královna Viktorie (1837 1901). 50. Téměř po celé 19. století se diskutovalo omyšlence všeobecného atrvalého míru. Organizace jako Červený kříž a intelektuálové jako velký francouzský spisovatel Victor Hugo při tom hráli vůdčí úlohu. Rozvíjely se organizace pro posílení arozšiřování mírové myšlenky. Vroce 1899 byl ziniciativy mladého ruského cara Mikuláše II. a díky daru amerického milionáře Andrewa Carnegieho zřízen Mezinárodní soudní dvůr v Haagu a vroce 1907 bylo jeho zřízení formálně potvrzeno. Vroce 1920 pak byla založena Společnost resp. Liga národů, předchůdce dnešní Organizace spojených národů, která však byla daleko více zaměřená na Evropu, než je tomu v případě OSN. Evropa v době světových válek 51. Rok 1917 znamená pro Evropu výrazný předěl. Bolševickým pučem v Rusku vzniká na východě diktatura azároveň alternativní společenský model. Utopie sociální rovnosti získá četné příznivce vmnoha zemích. Začíná konflikt Východu azápadu. Ve své podstatě je to boj mezi komunistickou diktaturou asvobodnou demokracií. VRusku samotném komunistická vojska vletech po převzetí moci násilně zdolávají snahy o samostatnost neruských národů. Slib pokroku aspravedlnosti je od dvacátých let dvacátého století spojen smocenskými zájmy sovětského Ruska, které je všemi ostatními státy vnímáno jako hrozba. Komunismus se v žádné evropské zemi neprosadil 14
pokojnou ademokratickou cestou. Éra totalitních ideologií končí až zánikem SSSR v roce 1991. 52. Příměřím dne 11. listopadu 1918 končí do té doby nejkrvavější válka v dějinách lidstva. Svět zpytuje svědomí nad deseti miliony mrtvými. Obrovské válečné úsilí zatížilo zúčastněné národy až do nejzazších mezí. Jako přímý důsledek války zanikají tři dynastie: Habsburkové, Hohenzollerni i Romanovci. Mapa Evropy se od základů mění. Současně se rychle ukázalo, že První světová válka vede ktomu, že se evropské mocnosti samy zbavují moci. Především v koloniích sílí snahy o nezávislost původního obyvatelstva. 53. Mírová smlouva z Versailles z 28. června 1919 a ostatní v Paříži uzavřené smlouvy jsou pod silným vlivem prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona. Právo na národní sebeurčení se stává řídícím principem nového uspořádání Evropy. Z konkurzní podstaty tří zaniklých císařství vznikají národní státy, které jsou většinou parlamentními demokraciemi. Část Versailleského mírového řádu tvoří stanovy Společnosti národů. Ve Společnosti národů se setkávají jak se jim dříve říkalo civilizované národy. V první řadě má tato instituce zabránit budoucím válkám. Ani Německá říše, ani bolševické Rusko nepatří mezi zakládající členy Společnosti národů. Oba tyto státy ale později přistupují, zatímco Spojené státy se od Společnosti národů distancují až do jejího formálního konce vroce 1946. Princip Společnosti národů vytvořit systém kolektivní bezpečnosti nesplňuje do něho vložená očekávání. 54. Problémem zůstává etnická promíšenost nově založených států ve střední a východní Evropě, protože sny o etnicky homogenním národním státě jsou ještě stále nakaženy nejen vůdčích elity, ale mnohdy také většinové obyvatelstvo. Smlouva oochraně menšin z 28. června 1919 je přímou reakcí na multietnické složení Polska. Národnostní menšiny jsou pod zvláštní ochranou, která je mezinárodně garantována státy, jež smlouvu podepsaly. V přímém protikladu k tomuto principu stojí smlouva z Lausanne z 24. července 1923, která vznikla díky zprostředkování Společnosti národů. Scílem zabránit budoucím konfliktům směřuje k vytvoření etnicky homogenního obyvatelstva. Z důvodu řešení problémů menšin mezi Řeckem atureckem se prováděla masová vysídlování apřesídlování a nejméně 1,5 milionů lidí ztrácí své trvalé bydliště a domovské kořeny. 55. Vítězství fašismu nad demokracií vitálii je varovným znamením poválečné doby. Totalitarismus nastolený Benitem Mussolinim je přitažlivým příkladem pro extrémní pravici v jiných zemích. Zatímco se politická a hospodářská situace v západní a střední Evropě vpolovině druhého desetiletí dvacátého století stabilizuje, mnohé z parlamentních demokracií na východě kontinentu vtéto době ztroskotaly. Autoritářské režimy se stávají dominantní státní formou mezi Baltským mořem, Černým mořem a Středomořím. Poražení z První světové války, kteří zůstali s prázdnýma rukama have-nots provádějí revizní politiku zaměřenou proti ustanovením Versailleské smlouvy. Vítězné mocnosti se současně pokoušejí evropský pořádek stabilizovat. 56. Jako přímá reakce na První světovou válku se podnikají organizační kroky, které měly za cíl základní změnu mezinárodního systému. Briand-Kellogův pakt z roku 1928 je ve státní rovině pokusem o zákaz válek. Vprůběhu jednoho roku kpaktu přistupuje 54 států. Společenské síly se například vpanevropském hnutí pokoušejí nad zákopy bývalých válečných konstelací apelovat na celoevropské cítění odpovědnosti a solidarity. Tato hnutí jsou však pouze záležitostí elit a zůstávají bez odezvy mas. 15
57. Světová hospodářská krize, která vypukla na podzim roku 1929 ve Spojených státech, silně ovlivňuje ekonomickou, politickou aspolečenskou situaci vevropě. Zdá se, že kapitalismus definitivně ztroskotal, že se trh jako faktor pořádku zdiskreditoval. Masová nezaměstnanost, sociální úpadek a hlad se znovu staly základními zkušenostmi Evropanů. V této zdánlivě bezvýchodné situaci získávají velký vliv radikální koncepty stojící proti sobě levicové ipravicové. Demokratické formy státu jsou vširokých okruzích evropských společností považovány za neschopné přežít ařešit aktuální problémy. 58. Jako osudný se pro kontinent ukazuje triumf národních socialistů vedených Adolfem Hitlerem vněmecké říši. Převzetí moci nacisty dne 30. ledna 1933 je důležitým mezníkem evropských dějin. Vzestup NSDAP zpozice bezvýznamné malé strany k největší frakci německého Říšského sněmu se zdůvodňuje mnoha specifiky německých dějin, přičemž za podstatné faktory se považují traumatická porážka v první světové válce, tvrdé důsledky světové hospodářské krize iselhání demokratických stran. Bezprostředně po svém nástupu do úřadu německého říšského kancléře začíná Hitler potlačovat demokratickou formu státu. Cesta k diktatuře státu vůdce, v němž rozhoduje jedině a pouze vůle Adolfa Hitlera, byla závratně rychlá. Vnitřní konsolidace Třetí říše je dokončena již vlétě roku 1934. Brzy navíc vychází najevo radikální nenávist národních socialistů k Židům, která nachází svoji právní odezvu v norimberských rasových zákonech z roku 1935. 59. Vojenský puč, který včervenci 1936 proběhl vprotektorátu Španělsko-Maroko, je počátkem tříleté občanské války ve Španělsku, která je na obou stranách vedena s krajní brutalitou. Iberský poloostrov se stává vojenským cvičištěm totalitních diktatur, zatímco demokratické mocnosti Francie avelká Británie vyhlásily neutralitu. Vítězství Francisca Franca na jaře 1939, k němuž by bez německé aitalské pomoci nedošlo, zpečetí budoucnost Španělska jako pravicově orientované diktatury, která končí teprve ve druhé polovině sedmdesátých let po Francově smrti. 60. V závětří světové politiky se Hitlerovi podaří vyzbrojit Německou říši. Hitler opakovaně rozněcuje mezinárodní krize; západní mocnosti především Velká Británie sází na politiku usmiřování a ústupků a chtějí národně socialistické Německo integrovat do celoevropského mírového systému. Politika appeasementu vrcholí na konferenci vmnichově koncem září roku 1938, když válku odmítající Britové a Francouzi obětují expanzním tlakům Hitlera jednoho demokratického spojence. Rozdělení Československa podle etnických území osídlení je triumfem egoistického jednání Adolfa Hitlera votázce menšin. Hitler ovšem Mnichovskou dohodu pociťuje jako těžkou porážku, protože nedosáhne vytčeného cíle velké války. 61. Rozpoutání Druhé světové války se Adolfovi Hitlerovi podaří až poté, co se sovětským diktátorem a úhlavním ideologickým nepřítelem Josefem Stalinem uzavře dne 23. srpna 1939 německo-sovětský pakt o neútočení. Obě totalitní diktatury kromě toho v dodatečném protokolu dojednaly rozdělení sfér vlivů ve střední a východní Evropě. Důležitými ustanoveními dodatečného protokolu jsou čtvrté dělení Polska iexpanze SSSR západním směrem. 62. 1. září 1939 začíná útokem německého Wehrmachtu na Polsko Druhá světová válka. O dva dny později vyhlašují Německé říši válku Velká Británie afrancie. Polské ozbrojené síly jsou vrozmezí čtyř týdnů poraženy. Kromě bojových akcí dochází k obrovským zločinům proti polskému civilnímu obyvatelstvu. Německé tažení již nese rysy vyhlazovací války. 17. září 1939 napadá východní Polsko podle ujednání Rudá 16
armáda. Počátkem října 1939 polský odpor definitivně mizí; země je obsazena dvěma totalitními diktaturami. 63. Zatímco se na západě až do jara roku 1940 vede podivná válka ( drôle de guerre ), Sovětský svaz agresivně postupuje proti sousedním státům. V zimní válce 1939/40 se Finové hájí s obratností a za velkých ztrát na lidských životech; stejně však musí SSSR postoupit velká území. V létě 1940 jsou Rudou armádou obsazeny tři pobaltské státy a integrovány do SSSR jako sovětské republiky. 64. Po vítězství německého Wehrmachtu nad Francií vkvětnu a včervnu 1940 je Adolf Hitler na vrcholu své moci. Jedině Velká Británie pod svým novým ministerským předsedou Winstonem Churchillem pokračuje v boji proti národně socialistické diktatuře. 65. Již vlétě roku 1940 se rozjíždějí první německé plány na rasovou alikvidační válku proti Sovětskému svazu, která začíná 22. června 1941. Tato ideologická válka dvou světových názorů je na obou stranách vedena smaximální brutalitou a bezohledností. Německá okupační politika vrusku se vyznačuje opovrhováním lidskými životy. Za německou frontou dochází od začátku tažení kmasakrům na civilním obyvatelstvu; cílem systematického vyvražďování jsou především Židé. 66. Krátce po německém útoku na Sovětský svaz uzavírá Velká Británie se SSSR Smlouvu o vzájemné pomoci a podpoře. Teprve japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a německé vyhlášení války 11. prosince 1941 způsobí vstup USA do války. 67. Německá okupace velké části Evropy je pro mnohé lidi traumatickou zkušeností. Ve všech okupovaných oblastech se formují skupiny odporu proti německé nadvládě, zároveň se však ve všech obsazených státech objevuje fenomén kolaborace. 68. Jedním z hlavních cílů národně socialistické politiky je národnostní vyhlazení evropských Židů. Zbavování práv, pronásledování anásledné vraždění Židů se uskutečňuje v několika etapách. Na konci tohoto strašlivého procesu stojí koncentrační a vyhlazovací tábory. Národní socialisté celkem zavraždili kolem šesti milionů Židů. Evropa po druhé světové válce 69. Nejpozději v době obratu ve válce, k němuž došlo díky bitvě ostalingrad vzimě 1942/43, začínají válčící státy iexilové vlády tvořit plány na dobu po vítězství Spojenců. Londýn se vtěchto letech stává mezinárodní laboratoří pro myšlenky o vytvoření budoucí Evropy. Všem zúčastněným se před očima živě promítají zážitky z období po první světové válce. Dvěma nejdůležitějšími cíli politiky Spojenců jsou kompletní obsazení poraženého nepřítele azničení pověstného německo-pruského militarismu. Rychle ale vyšlo najevo, že vytyčené cíle Spojenců lze sotva realizovat ke spokojenosti všech: zatímco Sovětský svaz nechce dělat žádné kompromisy usvých teritoriálních zisků zlet 1939 až 1941, západní spojenci sází na právo národního sebeurčení národů. Především o osudu Polska vzplály prudké spory, vnichž se Stalin z velké části dokáže prosadit. USA, Velká Británie a Sovětský svaz rozhodly na velké válečné konferenci na počátku února 1945 na Jaltě, že se Polsko posune na západ, získá bývalá německá území, zatímco východní Polsko do svého území integruje Sovětský svaz. 70. Velká trojka se na Jaltě současně dohodne na založení Organizace spojených národů: stálí členové Rady bezpečnosti obdrží právo absolutního veta. Tímto je zajištěno, že světová organizace nemůže proti vůdčím mocnostem postupovat na základě usnesením 17
většiny. Až do konce konfliktu mezi Východem azápadem je OSN dějištěm ideologické konfrontace mezi oběma bloky. 71. Deklarace lidských práv z 10. prosince 1948 je důležitým odrazovým můstkem pro boj proti útlaku a rasismu. Tvoří základ, na kterém má být vybudována nová Evropa. 72. Hlavní tíhu boje proti národně-socialistickému Německu nese Rudá armáda. Již během posledních měsíců války vychází najevo, že Stalin využívá svá vojska, aby ve státech střední avýchodní Evropy dosazoval loajální komunistické mocnáře. Jeho cílem je zřídit pás satelitních států na západ od Ruska. Z této perspektivy dostává vítězství nad národně socialistickým Německem, které je formálně poraženo 8., respektive 9. května 1945, kdy bezpodmínečně kapituloval německý Wehrmacht, dvojí tvář: zatímco na západě, kam se západní spojenci stáhli se svými vojsky, se bezpochyby dá hovořit o dni osvobození, vyvíjí se situace ve střední a východní Evropě podstatně odlišným směrem. Také tady se vítězství nad Německem hodnotí jako vysvobození, ale pocity jsou kvůli obavám před novou diktaturou smíšené. 73. Po skončení bojových operací, které si v Evropě vyžádaly 50 milionů mrtvých, začíná na evropském kontinentu masová migrace. Největší skupinu uprchlíků avyhnanců představují Němci asi 12 až 14 milionů lidí, odcházejících především z východních oblastí Německa. Na Postupimské konferenci včervenci asrpnu 1945 hlavní vítězné mocnosti nehovoří pouze o přesunech obyvatelstva, ale také o budoucnosti Německa. Již během konference se ovšem ukazuje, že protichůdné názory západních vítězných mocností a SSSR se často daří urovnat pouze formálními kompromisy. 74. V západních společnostech dochází po skončení války kposunu doleva. Viditelným znakem tohoto vývoje je nezvolení vítězného válečného premiéra Winstona Churchilla v červenci 1945; ještě na Postupimské konferenci je nahrazen svým nástupcem z Labour Party Clementem Attleem. Přes tyto změny politického kurzu není pochyb, že se evropské koloniální mocnosti snaží obnovit svou nadvládu nad závislými územími v Africe aasii, která se za války často zhroutila. Například vnizozemské Indonésii nebo ve francouzské Indočíně brzy dojde k ozbrojeným konfliktům, které budou trvat po další dvě desetiletí. 75. Bývalé říšské hlavní město Berlín a hlavní město Rakouska Vídeň jsou rozděleny do čtyř zón. Situace v těchto metropolích odráží počínající dělení kontinentu. Berlín zůstal jedním zohnisek konfrontace supervelmocí. Studená válka nicméně nepropukne v centru Evropy, ale na jejím okraji. Americká zahraniční politika se po počáteční zdrženlivosti rozhodným způsobem přikloní ke konfrontaci se Sovětským svazem. Zamezení sovětské rozpínavosti, které vkonečném důsledku staví na nukleárním odstrašování, tvoří konstantu americké zahraniční politiky až do konce konfliktu mezi Západem a Východem. 76. Zatímco Sovětský svaz ve své mocenské sféře dosazuje vlády podle stalinistického střihu, západní mocnosti vsadí na demokratizaci západního Německa. Dělicí čára mocenských sfér prochází Německem arozděluje kontinent. Churchillova slova o železné oponě (5. března 1946) jsou pro novou situaci příznačná. Ani ne ošest měsíců později se Churchill ve svém směrodatném projevu (19. září 1946) přimlouvá za vytvoření spojených států evropských. Tyto vize ovšem zatím nemají žádné konkrétní výsledky. 77. V těchto letech jsou založeny četné instituce, které hájí evropskou myšlenku. Nositeli těchto snah jsou nejprve křesťansko-demokratičtí politici měšťanského původu jako 18
Konrad Adenauer, Alcide de Gasperi, Jean Monnet, Robert Schuman apaul-henri Spaak. 78. Pro bezprostřední budoucnost je důležitější americký European Recovery Program, který evropským státům od poloviny roku 1947 otevírá možnost hospodářského ozdravení. Současně, ato je conditio sine qua non Washingtonu, jsou státy, jimž je poskytnuta pomoc, nuceny ke spolupráci. V bezprostředním sledu vznikají organizace zabývající se teorií mezinárodních vztahů, které koordinují opatření při vytváření struktur. Demokracie atržní hospodářství jsou na Západě charakteristickými znaky tohoto období. 79. Na východě Evropy se situace vyvíjí úplně jinak. Pod vedením SSSR jsou státy mezi Baltským a Černým mořem podrobeny horlivě zaváděné stalinizaci. Jakýkoli odpor je potlačen brutálním násilím; Obyvatelstvo je terorizováno krutovládou a tajnou policií. Deportace do sovětských lágrů (gulagů) je společnou zkušeností opozice střední a východní Evropy, která nesouhlasila snařízeným kurzem. Zároveň postupuje ve státech východního bloku dopředu rekonstrukce; nejhorší válečné materiální škody jsou postupně odstraněny. 80. Západní národy se pod sovětským tlakem stmelují. V Bruselské smlouvě ze 17. března 1948 se spojuje pět západoevropských demokracií, aby se společně bránily proti možné agresi z východu. Na podnět Británie jsou vyzvány ispojené státy a Kanada, aby se připojily kobrannému paktu. Dne 4. dubna 1949 se ve Washingtonu podepisuje smlouva NATO. Mnohé evropské státy zůstávají neutrální. NATO dodnes tvoří páteř evropské bezpečnosti. 81. Již tři měsíce předtím založily státy Západní unie Radu Evropy (28. ledna 1949), která má podporovat spolupráci členských zemí voblasti hospodářského a sociálního pokroku. Již vsrpnu 1950 přijímá Rada Evropy za svého člena Německou spolkovou republiku založenou v květnu 1950. 18. dubna 1951 vzniká Evropské společenství uhlí a oceli. Je jádrem evropského sjednocování aomezuje tradiční rivalitu mezi Francií a Německem v oblasti těžkého průmyslu. Vzápadní Evropě začíná po vypuknutí Korejské války enormní hospodářský růst, který se specifickými charakteristikami trvá až do roku 1973. Tato fáze boomu nevede jen ke stabilizaci západoevropských společností, ale také přináší mnohým Evropanům pohodlí vkaždodenním životě. Masová spotřeba se stává znakem západních průmyslových společností. 82. Rozvoj současně umožňuje budování státních sociálních služeb. Stát blahobytu se v průběhu několika desetiletí stává součástí evropské identity. Je specifickou evropskou vymožeností a svůj původ má ve Skandinávii. Explozivní nárůst porodnosti po skončení Druhé světové války klade nové požadavky na státní infrastrukturu. Západoevropská společnost se proměňuje na základě nutnosti výstavby zdravotnických ivzdělávacích zařízení. Společenským fenoménem se stává kultura mládeže, jejímž prostřednictvím se v první řadě uskutečňuje amerikanizace západoevropské společnosti. 83. Pestrá rozmanitost Evropy je vnaprostém kontrastu svývojem za železnou oponou. Až do Stalinovy smrti dne 5. března 1953 trvá diktátorský uniformizační tlak s neochabující intenzitou. Během bojů onáslednictví na postu diktátora se útlak ze strany státních orgánů uvolňuje. Dne 17. června 1953 ukazuje krvavá porážka lidového povstání v NDR, že komunistická vláda ve východním bloku se opírá o bajonety Rudé armády. Destalinizace, kterou od února 1956 progresivně zavedl nový silný muž Kremlu, Nikita S. Chruščov, otřese celou oblastí sovětské moci. Zatímco v Polsku krize nachází politické řešení, je maďarské lidové povstání v listopadu 1956 potlačeno Rudou armádou; tisíce Maďarů umírají, statisíce prchají do exilu. 19
84. Plánované ekonomiky ve střední a východní Evropě v padesátých letech zaznamenávají celkem pozoruhodný růst. Péče o obyvatelstvo se pomalu zlepšuje. V průběhu dalších let ale národní hospodářství stále více zaostává za konkurencí vzápadní Evropě. Technologie ve východním bloku, ovšem především vsssr, je konkurenceschopná a z části i vede jen v jediné oblasti: v technologii zbraní. Západním sebevědomím otřese 4. října 1957 šok zvaný Sputnik, který poskytne věcný základ triumfálnímu vystupování sovětského vedení. 85. Po debaklu Velké Británie a Francie v suezské krizi na podzim 1956 se znovu vyostří dekolonizace. Národně osvobozenecká hnutí vkoloniích přechází kozbrojenému boji s cílem odstranit nadvládu bílého muže. Po získání nezávislosti se mnohé nově založené státy orientují na Sovětský svaz a upřednostňují komunistickou cestu modernizace. Převaha západoevropských mocností ve světové politice se stále více zmenšuje. 86. Reakcí na tuto ztrátu významu je sloučení do Evropského hospodářského společenství, které je slavnostně zpečetěno 25. března 1957 v Římě. EHS je organizačně aprávně předchůdcem dnešní Evropské unie. EHS bylo vystavěno na myšlence, že členské státy mají být natolik soudržné, aby byly strukturálně neschopné mezi sebou válčit. Charakter politiky mezi členskými státy se skutečně mění: přes všechny přetrvávající třecí plochy mezi státy není už válka možná. 87. Důležitým mezníkem v dějinách studené války je stavba Berlínské zdi 13. srpna 1961. Zeď se stává symbolem rozdělení kontinentu. 88. Po stabilizaci vevropě se ohnisko studené války přenese do třetího světa. Usmíření mezi Francií a Německem, o které se zasazují Charles de Gaulle a Konrad Adenauer, je důležitým předpokladem pro prohloubení evropské integrace. Zintegrace institucí zatím zůstávají vyloučeny tři západní diktatury ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. 89. V lednu 1963 zabrání francouzský prezident vstupu Velké Británie do EHS. Politika Ch. de Gaulla vede všedesátých letech kopakujícím se těžkým krizím uvnitř EHS. Organizaci se ale podaří tyto krize překonat. 1. července 1967 se tři evropská společenství sjednotí do Evropského společenství (ES). O rok později vstoupí v účinnost celní unie ES, která ruší vnitřní cla pro obchodní aprůmyslové zboží. Přitažlivost ES stoupá a posiluje britský zájem o přistoupení, k němuž formálně dochází dne1. ledna 1973. Společně svelkou Británií podepisují akt opřistoupení Dánsko, Irsko a Norsko. Norové se ovšem v referendu v září 1972 rozhodují proti přistoupení. 90. Rok 1968 je v poválečných dějinách Evropy přelomový, a to na Západě i na Východě. V západních společnostech se lidé, především mladí, bouří proti zavedenému systému. Nepokoje, které ve Francii vedou až na pokraj povstání, pramení z nejrůznějších zdrojů. Mimo jiné je to generační konflikt avyjádření nesouhlasu samerickou válkou ve Vietnamu. Celkově v této souvislosti dochází k renesanci neomarxistického myšlení. 91. Násilné potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 je varovným znamením pro další vývoj uvnitř východního bloku. Především intelektuálové prožívají deziluzi; komunismus sovětského ražení se zdá být nereformovatelný aideologicky strnulý. Vyhlášení Brežněvovy doktríny dodává neomezeným mocenským nárokům SSSR neotřesitelnost. 92. Koncem šedesátých let začíná éra, která se vyznačuje převahou sociální demokracie. Willy Brandt v Německé spolkové republice, Bruno Kreisky v Rakousku a Olof Palme ve Švédsku se zasazují o liberalizaci vnitřní politiky a odbourání politického napětí ve vztazích se Sovětským svazem. Především německý spolkový kancléř Brandt určuje 20