Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou

Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou Jiří Dienstbier Martin Dorazín Tomáš Chrobák Aleksandar Ilič Miroljub Labus Robert Mikoláš Ctibor Nečas Jan Pelikán Václav Štěpánek Judita Štouračová

Vydala RADA PRO MEZINÁRODNÍ VZTAHY Praha 2004 Odpovědný redaktor: Zdeněk Matějka Tisk: Studio atd., Kyjov 1. vydání ISBN 80-239-4020-1 EAN 978-80-239-4020-6

OBSAH 1. Proč česko-srbsko-černohorské vztahy? 5-9 Jiří Dienstbier 2. Vzpomínky, fakta, návody 10-14 Aleksandar Ilič 3. Podpora Charty 77 z Bělehradu - dopis mluvčím 15-16 Dr. Jirži Hajek, Dr. Václav Havel, Dr. Jan Patočka 4. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou 17-21 Připraveno z dokumentů Ministerstva zahraničí České republiky 5. Bilaterální styky na vládní úrovni 22 6. Češi a Srbsko v 19. a 20. století 23-32 Tomáš Chrobák, Jan Pelikán 7. Mizející menšina: Češi v srbském Banátě 33-37 Václav Štěpánek 8. Národní menšiny v Srbsku a Černé Hoře 38-42 Z internetových pramenů 9. Výlet Klubu českých turistů 43 Časopis turistů, 1899 10. Ekonomická spolupráce Srbska a Černé Hory 44-45 s Českou republikou Miroljub Labus 11. Ekonomické vztahy České republiky 46-54 se Srbskem a Černou Horou Judita Štouračová

12. Český bankovní kapitál a jeho srbské působení 55-56 před rokem 1918 Ctibor Nečas 13. Černá Hora: Od perperu přes dinár k euru 57-60 Martin Dorazín 14. Výlet Klubu českých turistů 61 Časopis turistů, 1899 15. České postoje k událostem na Balkáně 62-75 16. Čeští vojáci v Kosovu 76-84 17. Rozvojová a humanitární pomoc 85-92 18. Regionální spolupráce 93-99 Z dokumentů Krajského zastupitelstva Jihomoravského kraje 19. Doporučená literatura 100

Jiří Dienstbier PROČ ČESKO-SRBSKO-ČERNOHORSKÉ VZTAHY? Pokoušíme-li se zmapovat alespoň ve stručnosti česko-srbsko-černohorské vztahy, jsme si vědomi, že se často prolínají historicky i současně s českými vazbami na všechny národy bývalé Jugoslávie. Avšak srbská otázka je dnes více než jiné zatížena četnými nedorozuměními, k jejichž překonání chceme přispět. Kromě toho vývoj v Srbsku a v Černé Hoře výrazně ovlivňuje a bude ovlivňovat začleňování jihovýchodní Evropy do evropské integrace. Současný stav také překáží zahájit jednání o asociačních dohodách s EU, o přístupových jednáních nemluvě. Setkávání Čechů a jižních Slovanů lze sledovat po mnohá staletí. Přemysl Otakar II. při svých výbojích pronikl do dnešního Slovinska a Chorvatska. Ve čtrnáctém století si dopisoval srbský car Dušan s Karlem IV. Karlův syn, uherský a český král a císař Zikmund Lucemburský pobýval na území své říše na jadranském pobřeží. Osobní, kulturní a hospodářské vztahy mezi našimi národy se zintenzivňovaly nejpozději od poloviny devatenáctého století. V rakousko-uherské říši, zahrnující území dnešního Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a tehdy uherskou Vojvodinu jsme byli společně se Srby, Chorvaty, Slovinci a mnohými menšinami mezi nimi. Významné byly i styky s obyvateli srbského království, které se v devatenáctém století osvobodilo od turecké nadvlády a před první světovou válkou byla jeho samostatnost zdrojem naděje i pro jihoslovanské obyvatelstvo habsburské říše. Takzvaná srbská otázka vyvolávala proto napětí nejen na Balkáně, ale také mezi velmocemi, především Rakousko-Uherskem a Ruskem. Zajímala však také Německo a Anglii. Mocnosti při zatlačování Turecka aktivně bránily rozšiřování srbského vlivu. Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu. Velmoci chtěly zamezit usazení Srbů u Jadranu z obavy, že by mohli otevřít přístup ke Středozemnímu moři Rusku, což by výrazně posílilo jeho moc. Zejména Anglie tak chtěla chránit své středomořské námořní cesty. Po další porážce Turecka v balkánských válkách v druhém desetiletí dvacátého století byl proto z části území obývaného Albánci vytvořen při Jadranu nový stát Albánie. Nebylo proto náhodné, že první světovou válku symbolicky zahájily výstřely srbského studenta v bosenském Sarajevu, které zabily rakouského následníka trůnu a jeho manželku. Výsledkem války bylo osvobození rakousko-uherských jižních Slovanů a jejich spojení se Srbskem ve společném státě. Mezi válkami jsme byli spojeni s Jugoslávií Malou dohodou, která však nemohla vydržet expanzi italského fašismu a německého nacismu. Srbská otázka zůstala otevřená i po získání nezávislosti. V království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávii, vedly složité národní vztahy a převaha srbského etnika spolu s autoritativní vládou ke sporům, které vyvrcholily za druhé světové války. Lout- 5

6 kové státy, Paveličovo ustašovské Chorvatsko a Velká Albánie, vytvořená Mussolinim a Hitlerem spojením území obývaných Albánci, bojovaly na straně Německa, srbští četnici usilovali o velké Srbsko. A ti všichni válčili s Titovou partyzánskou armádou. Důsledky masakrů se projevily i ve válkách devadesátých let dvacátého století. Josip Broz Tito dokázal přemostit národnostní rozpory politikou bratstva a jedinstva už v průběhu partyzánské války a udržet ji až do své smrti. Rozporům ovšem dobře rozuměl. Vyvažoval je proto značnou autonomií jugoslávských republik a autonomních oblastí. V Bosně a Hercegovině a v Sandžaku byli islamizovaní Srbové a Chorvati povýšeni na národ. Muslimové jako třetí pluralitní prvek měli oslabovat tradiční napětí mezi Srby a Chorvaty. (Dnes se většina z nich nenazývá Muslimy, ale Bosanci.) Za Titova života byl nejen trestán jakýkoli projev nacionalismu, ale byly také tabuizovány informace o zločinech páchaných příslušníky jedněch národů vůči druhým. To mohlo být úspěšné jen díky absolutní Titově autoritě. Jeho smrtí se začala postupně pootevírat Pandořina skříňka, která nakonec vybuchla a spolu s ní v celém postjugoslávském prostoru i všechny neřešené problémy a tenze. Výsledkem byl rozpad Jugoslávie a vznik několika států. Nacionalistické vášně, roznícené autoritativními vládci Miloševičem, Tudžmanem, Izetbegovičem atd. - znemožnily mírové rozdělení a následné boje, masakry, vyhánění statisíců lidí všech národností z jejich domovů vytvořily nové problémy, s nimiž se post-jugoslávské národy s obtížemi vyrovnávají dodnes. Jediným opravdu stabilizovaným post-jugoslávským státem je Slovinsko, které bylo jeho hospodářsky nejvyspělejší součástí, má na svém území jen minimální počet příslušníků jiných etnik a jako někdejší součást rakouské poloviny habsburské monarchie si zachovalo alespoň ozvěnu vídeňských demokratických tradic. Chorvatsko se postupně stabilizuje, když se s obtížemi ale přece s mnohými úspěchy snaží překonávat důsledky etnických čistek na svém území a v Bosně a Hercegovině a desetiletí ostré nacionalistické politiky autoritativního Tudžmanova režimu. V Bosně a Hercegovině se neválčí, ale deset let po daytonském příměří je de facto rozdělena na Republiku Srpskou a Bosansko-chorvatskou federaci. I v ní však přetrvává dělení na bosanská a chorvatská území. Ve volbách většinou vítězí nacionalističtí předáci všech tří skupin. Kromě toho si značná část bosenských Srbů a Chorvatů stále myslí, že nejlepším řešením by bylo připojit jimi ovládaná území ke státům jejich etnika Srbsku a Chorvatsku. Makedonie se dnes nemusí obávat, že by ji ohrožovalo Bulharsko nebo Řecko, byť mnozí Bulhaři nepřestali makedonštinu považovat za bulharský dialekt. Řekové si vynutili, že nový stát byl uznán pod orwelovským názvem FYROM, tedy Bývalá jugoslávská republika Makedonie. Makedonií je pro ně Soluň a její okolí. Řecko dnes znovu protestuje, když se Spojené státy rozhodly uznat název Republika Makedonie, ale členství Řecka v EU a NATO a makedonská perspektiva přijetí do těchto institucí zaručuje, že spor může být řešen pouze politickými prostředky. Skutečným ohrožením je albánský extrémismus, živený ze srbského Kosova, jehož opakovaně vyslovovaným

cílem je sjednocení všech Albánců do jednoho státu, které extrémisté představují jako osvobození se od slovanského otroctví. Většinu post-jugoslávských problémů nelze vyřešit bez pozitivního vývoje v Srbsku. Srbsko je centrální zemí na Balkáně zeměpisně, svou rozlohou, počtem obyvatel, potenciálními možnostmi ekonomiky. Přes Srbsko vedou železniční spojení a silnice, spojující Balkán s Evropou. Možnost jejich neomezovaného využití je významná i pro hospodářství Bosny a Hercegoviny, Albánie, Makedonie, Řecka, Turecka, Bulharska. Dunajskou vodní cestu potřebují pro dopravu svého zboží do Evropy také Rumunsko a Ukrajina. Jakkoli je srbská ekonomika značně poničená, její rozsah a kvalifikace pracovníků jsou takové, že s postupnou obnovou a modernizací se opět stane nezanedbatelným, a v mnohém rozhodujícím hybatelem rozvoje balkánské ekonomiky. Srbsko a Černá Hora byla téměř celá devadesátá léta dvacátého století v mezinárodní izolaci. Teprve před čtyřmi roky se zbavila autoritativního režimu, trpí politicky, hospodářsky i morálně důsledky Miloševičovy vlády, válek, embarg, sankcí, rozbombardováním většiny průmyslu, mostů přes Dunaj a městské zástavby, neřešeným problémem Kosova a ohrožováním svého území albánským extrémismem a irredentismem. Srbsko je dnes zemí s nejvyšším počtem uprchlíků a vyhnanců v Evropě. Musí se starat o statisíce lidí, donucených opustit vlastní domovy v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Kosovu. Po pádu Miloševiče usiluje Srbsko a také Černá Hora, která činila první kroky už v opozici proti srbskému vládci - o politickou a hospodářskou přeměnu. Problémy rodící se demokracie, které provázejí všechny transformující se země, jsou často drsnější než jinde vzhledem k břemenům minulosti. Předností je, že Srbsko a Černá Hora je dnes jediným multietnickým státem bývalé Jugoslávie. Příkladem je Vojvodina, kde dvě desítky národů žijí vedle sebe po staletí. Občasné rozmíšky mezi příslušníky menšin ani v letech etnických konfliktů v jiných částech země nikdy nepřerostly do otevřeného násilí, o masakrech nemluvě. Nejvážnější je problém Kosova, srbské provincie spravované OSN (UNMIK-United Nations Mission in Kosovo) a hlídané vojenskými silami KFOR (Kosovo Force). Cílů válečné operace NATO proti Jugoslávii vytvářet demokratickou multietnickou společnost - se zatím nepodařilo dosáhnout. Události z března 2004, při nich albánští extrémisté vyhnali další tisíce Srbů a zničili mnoho dalších domů, kostelů a středověkých klášterů, potvrdily, že řešení se zatím neobjevuje ani jako pověstné světélko na konci tunelu. Zvláštním problémem jsou nedořešené vztahy mezi Srbskem a Černou Horou. Její představitelé v odporu proti Miloševičovi usilovali o oddělení od Srbska a vytvořili odlišná ekonomická pravidla, včetně přijetí německé marky, dnes eura. Dohodou obou stran pod vlivem Evropské unie byla Svazová republika Jugoslávie přeměněna na stát Srbsko a Černá Hora, o jehož osudu mají Černohorci rozhodnout v referendu, plánovaném původně na rok 2005. Předpovědět výsledek zatím nelze také proto, že značná část černohorského obyvatelstva odmítá odtržení a Evropská unie dává přednost uchování současného stavu. Nejistota však ztěžuje mnohé praktické kroky. Má se sepisovat 7

8 ústava pro Srbsko nebo pro unii? Totéž platí pro vytváření ekonomických strategií. Evropská unie a Česká republika jako její součást mají zájem na stabilitě a rozvoji jihovýchodní Evropy. Význam zajištění mírové a prosperující jihovýchodní Evropy roste zejména s bojem proti globálnímu terorismu. Jeho odnože od devadesátých let působí také v Bosně a Hercegovině a Kosovu, kde si vytvořily základny, z nichž operují nejen na Balkáně, ale obchodem s drogami a lidmi, zejména se ženami pro prostituci a jinými zločinnými aktivitami pronikají do celé Evropy. Rozdílné přístupy různých členů mezinárodního společenství k jednotlivým částem bývalé Jugoslávie vytvářely příznivé prostředí pro ilegální činnost na celém Balkáně. V letech sankcí a embarg se rozmohla černá ekonomika, korupce, pašeráctví, mafie a organizovaný zločin. Je proto i v našem zájmu, aby se Srbsko a Černá Hora staly opět stabilizovanou demokracií s transparentním politickým a hospodářským systémem. S pádem Miloševiče v Srbsku, smrtí Tudžmana a porážkou jeho dědiců v Chorvatsku se vytvořily podmínky pro politickou a hospodářskou transformaci dvou zemí, na jejich úspěšném vývoji přímo závisejí i pozitivní proměny a jejich upevnění v Bosně a Hercegovině a stabilizace bezpečnostní situace na celém Balkáně. Pro demokratický a hospodářský vývoj nástupnických států bývalé Jugoslávie je potřebné, aby se stav jejich společností vyrovnával tak, aby mohly vstupovat do Evropské Unie pokud možno společně. Platí to zejména o Srbsku a Černé Hoře a Chorvatsku, kde demokracie je ještě křehká, ale její vývoj lze už považovat za nezvratný. Bez srbsko-chorvatské spolupráce na základě standardů Evropské unie není možné překonat faktické etnické rozdělení Bosny a Hercegoviny. Prosazení evropských standardů v těchto oblastech bude mít významný vliv také na stabilizaci Makedonie a oslabení extrémismu v albánské společnosti v Kosovu, Makedonii, jižním Srbsku a Černé Hoře. Také kosovští Albánci se chtějí integrovat do EU, což není možné, dokud se nezbaví těch, kteří ohrožují teroristickými útoky sousední státy a vyhánějí z Kosova ne-albánce. Vstup do Evropské Unie vnímá prakticky celá srbská a černohorská politická scéna (odpůrci z některých extrémních stran jsou v zanedbatelné menšině) jako jedinou pozitivní perspektivu a záruku demokratického vývoje a rostoucí hospodářské prosperity. Chce-li Česká republika hrát aktivní roli v Evropské unii, potřebuje si zvolit několik základních témat, kterým se bude přednostně věnovat. Jako jedna z možností se nabízí patronát nad transformací Unie Srbska a Černé Hory nad jejími přípravami na asociační dohody a při vytváření podmínek pro začlenění do evropské integrace. K této roli se přihlásili přední čeští ústavní činitelé. K podpoře tohoto patronátu by bylo potřebné vytvořit v České republice odpovídající organizační a materiální podmínky. O českou podporu, výměnu kladných a záporných zkušeností z politické a hospodářské transformace a z přístupových jednání je v Srbsku a Černé Hoře zájem v politických, společensko-vědních i hospodářských kruzích. Podobný zájem už projevilo Slovensko, Polsko a přirozeně Maďarsko, které má ve Vojvodině významnou maďarskou menšinu. Podpora Srbska a Černé Hory může být značným přínosem pro Českou republiku a

její zájmy. Může přinést České republice značné ekonomické zisky. Československý obchodní obrat s Jugoslávií dosahoval před jejím rozpadem více než miliardu tehdejších korun a české podniky získávaly v zemi významné zakázky zejména v energetice a dopravě. Vyrovnávání post-jugoslávských ekonomik, pro něž má srbský rozvoj klíčový význam, může proto obnovit naše tradiční působení nejen v Srbsku a Černé Hoře, ale v celé oblasti. Kromě obnovení prestiže českého hospodářství v jeho historicky tradičních odbytištích by rozvoj hospodářských kontaktů se srbskými podniky přispěl k posílení konkurenceschopnosti českých podniků na globálních trzích, ale vedl by také k růstu příjmů veřejných rozpočtů v České republice a k zajištění zaměstnanosti. Česká republika může při transformaci a rozvoji Srbska a Černé Hory navázat na nejméně 150 let vzájemných vztahů, využít jazykové blízkosti, dlouhodobého zájmu a znalostí české kultury a tradice českého průmyslu v srbské společnosti, kapitálu sympatií vůči Čechům z období Rakouska-Uherska, z druhé světové války i z nedávné minulosti. Na druhé straně je zřejmé, že stavět pouze na této tradici a sympatiích nelze. V situaci, kdy se srbsko černohorská unie stává atraktivní lokalitou pro aktivity zahraničních investorů (s nimiž české ekonomické subjekty zatím mohou jen s obtížemi soutěžit) by se český patronát mohl prioritně orientovat na pomoc veřejné správě. Tato orientace jednak bezprostředně navazuje na české zahraničně politické zájmy jako člena EU, jednak odpovídá na nejnaléhavější potřeby Srbska a Černé Hory při tvorbě a realizaci její předvstupní strategie a konečně umožňuje efektivně vytvářet prostor pro následné uplatnění českých soukromých subjektů na místních trzích. Patronát vůči srbsko-černohorské unii se může projevovat mnohými aktivitami, opírajícími se o desetiletý náskok České republiky. České know-how, pozitivní i negativní zkušenosti se mohou uplatnit v ekonomické oblasti při veřejné regulaci a v procesu privatizace, při organizaci a zajišťování investic do infrastruktury, při vývoji a reformě soudnictví, při organizaci regionální samosprávy, při řešení vztahů Srbska a Černé Hory podpoře principu standardy dříve než statut při řešení kosovské otázky reformě armády a policie a v celém spektru otázek souvisejících s akčním plánem s feasibility study, jejímž cílem je uzavření stabilizační a asociační dohody s Evropskou Unií. Přitom je významná i zkušenost s Višegrádskou čtyřkou jako potvrzení, že pro vstup do EU je potřebné prokázat schopnost sousedské spolupráce, což je zvláště potřebné po letech etnických konfliktů a napětí mezi nástupnickými státy bývalé Jugoslávie. Deset let izolace způsobilo, že pro vyrovnávání podmínek post-jugoslávských států pro postupné zapojování jejich společností do hlavního evropského proudu, podporu dnes potřebuje zejména Srbsko a Černá Hora. K pochopení této potřeby je skromným příspěvkem tento sborník. V Praze, v mezinárodním dni lidských práv 10. prosince 2004. Autor byl československým ministrem zahraničí a v letech 1998-2001 Zvláštním zpravodajem Komise OSN pro lidská práva v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Svazové republice Jugoslávii. 9

10 Aleksandar Ilić VZPOMÍNKY, FAKTA, NÁVODY... Srbsko-česká spolupráce v době normalizace Osudné osmičky české historie, 1918, 1938, 1948, 1968 a také 1989 (stačí pootočit, a zase je tam osmička, jak to, tuším, konstatoval T.G. Ash) jsou také mezníky srbsko-české spolupráce ve dvacátém století. V těchto letech opravdových historických zvratů se nikdy nestalo, aby došlo při hloubce demokratického a národního cítění - mezi Srby a Čechy k jakémukoli vážnému nedorozumění. Co nejvíce spojovalo Srby a Čechy? Slovanství? Mýtus panslavismu u Srbů vyvraceli mnozí historikové a politici, u Čechů myšlenky Karla Havlíčka Borovského rozvíjeli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Václav Černý. U Havlíčka hlavním politickým měřítkem nebylo slovanství, nýbrž demokracie - pro demokratické Čechy je možné spolupracovat se zeměmi konstitučními, nikoliv se zeměmi despotickými. Nic proti slovanskému cítění, které je autentické pouze v demokratickém kontextu. Similis simili gaudet, říká staré přísloví... Spolupráce Srbů a Čechů ve dvacátém století byla spoluprací demokratických národů, která měla dva společné a vzájemně propojené politické cíle - demokracii uvnitř země a demokracii v evropském prostoru (zachování národní samostatnosti, suverenity a integrity státu). Byla to snaha uskutečnit dva velké politické ideály - demokratický politický systém a suverenitu národa, rovnoprávnost občanů ve společnosti a stát zbavený zvůle často nepřátelských sousedů a velmocí. Na těchto ideálech lpěli Srbové a Češi v celém minulém století, a proto jim osudné osmičky české historie byly svým způsobem společné. V roce 1918 zvítězili spolu s demokratickými mocnostmi nad autoritářským Rakousko-Uherskem. Od roku 1938 až do roku 1989 čelili Češi a Srbové mnohem horšímu nepříteli než bylo habsburské mocnářství, které sice bylo 1914-1918 imperialistické a militaristické, ale jinak paradoxně bylo i docela slušným rechtstaatem. Mnohem horším nepřítelem byly totalitní státy komunistické a fašisticko-nacistické provenience, které sice uměly omámit opiem intelektuálů (Raymond Aron) velké skupiny obyvatel nebo nacházet na různých stranách ochotné kolaboranty, ale toto opium bylo Srbům i Čechům většinou cizí a v podstatě importované. Kdykoliv Srbové a Češi měli i sebemenší šanci rozhodovat o svém osudu samostatně, bez Bretschneiderů a bez okupačních tanků totalitních armád, oba národy aktivně usilovaly o autentickou a autochtonní alternativu, což byla demokracie a samostatnost opírající se o národní hrdost. Potvrdilo se to symbolicky jak na začátku, tak i na konci dvacátého století. V roce 1914, když začínal neslavně proslulý Drang nach Osten, T. G. Masaryk měl v kapse pas Království srbského, konstituční monarchie. Její monarcha byl nejen skvělý voják, nýbrž i vynikající překladatel, přeložil do srbštiny bibli liberalismu, knihu Johna Stuarta Milla,,O svobodě.

Srbsko-česká spolupráce za 1. světové války byla velkou kapitolou česko-srbských vztahů. Korunovalo ji vytvoření dvou demokratických samostatných států. Druhou velkou kapitolou byla spolupráce politická, ekonomická, kulturní a vojenská od roku 1918 do roku 1938, narušovaná pouze zvraty evropského vývoje ve třicátých letech. Po roce 1938, po okupaci Československa a obsazení Jugoslávie, které začalo krutým bombardováním Bělehradu v dubnu 1941, v letech druhé světové války až do roku 1945 Srbové a Češi společně bojovali proti nacismu. Zvláště zajímavá je kapitola spolupráce emigračních vlád Jugoslávie a Československa v Londýně. V roce 1945 v Jugoslávii zvítěz il komunismus. Československo v poválečném období obnovilo demokracii, ale po únoru 1948 se stalo obětí stalinismu. Jugoslávie začala stalinismem, ale od roku 1948 po roztržce Stalina s Titem začal pomalý a nedůsledný proces tzv. demokratizace, pseudoliberálního samosprávného socialismu, který byl po Titově smrti, a zejména po rozpadu Jugoslávie uměle a násilně v Srbsku udržován do roku 2000. Rád bych četl práce graduovaného studenta historie nebo bohemistiky pod názvem Mnichovská krize v bělehradském tisku. Den za dnem, bedlivě a ostražitě sledoval bělehradský tisk ničení demokratického Československa, na které všichni Jihoslované dvacet let pohlíželi jako na svůj vzor. Před československým velvyslanectvím probíhaly velké demonstrace solidarity. Na fotbalových zápasech horkokrevní Srbové volali,,dejte nám zbraně, budeme bránit Československo!. Druhý student by mohl napsat práci takřka analogickou - Bělehradský tisk o Pražském jaru, o roce 1968, o vpádu Brežněvových tanků do Československa a nastolení tzv. normalizace. Znovu bělehradský tisk den po dni sledoval s velkými sympatiemi reformy Alexandra Dubčeka a velkou iluzi o socialismu s lidskou tváří. Její největší hodnota byla paradoxně v tom, že otevírala cestu negaci pokleslého stalinismu, tzv. reálného socialismu. Proto tanky musely zakročit... Rok 1968 potvrdil tradici a hodnoty srbsko-českého porozumění. Před tanky přijel do Prahy Josip Broz Tito podpořit Alexandra Dubčeka, ale pro Brežněva to bylo jen další přilití oleje do ohně. Když tanky vtrhly do Československa, Svaz komunistů Jugoslávie a maršál Tito odsoudili okupaci a nikdy od toho neodstoupili. Československé reformy a odpor vůči sovětské invazi podporovaly v Srbsku a Jugoslávii různé politické proudy a skupiny: reformní komunisté v Srbsku kolem Marka Nikeziče, jugoslávští intelektuálové soustředění kolem záhřebského časopisu Praxis, Filozofické fakulty Bělehradské univerzity a Institutu společenských věd, liberální, nekomunistické opoziční kruhy a studentské organizace. A také mnozí občané, kteří sympatizovali s českou touhou po svobodě a pro které byla okupace Československa ostudou a zločinem. A jako v roce 1938, tak i v roce 1968 se demonstrací spontánně účastnily tisíce lidí, bez ohledu na to, zda je organizovali studenti, komunisté nebo nezávislé organizace - nikoho nebylo třeba agitovat. Budoucí badatel této kapitoly srbsko-české vzájemnosti může čerpat ze zdrojů Svazu komunistů Jugoslávie a jeho satelitních organizací, z diplomatického archivu, 11

12 z novin a časopisů - Student, Vidici, Književne novine, Delo, Književnost, Savremenik, z rozhlasu a televize, z největšího deníku Politika. Všechny sdělovací prostředky referovaly poctivě o Československu, Pražském jaru a jeho potlačení. Jak ubíhal čas a jak se političtí realisté smiřovali s okupací a normalizací, i jugoslávští komunisté rétoriku zmírnili. Pro reformní bylo Pražské jaro inspirací, pro skalní nebezpečím, o kterém příliš nehovořili, aby nebyli stigmatizováni jako stalinisté. Kritiku oslabovaly také ekonomické zájmy. Pomáhat věci Československa nebylo vždy snadné. Opoziční skupiny byly pod stále větším tlakem nejen Brežněvova Sovětského svazu, ale také domácích kryptostalinistů. Za článek o Rusku v časopise Delo se Mihajlo Mihajlov dostal do vězení. Za číslo věnované okupaci Československa stanul před soudem literární kritik, germanista a šéfredaktor Literárních novin Zoran Gluščevič. Odsoudili ho, ale do vězení díky reformním komunistům v Srbsku přece jen nešel. Stejně jsem dopadl já, když jsem byl souzen v roce 1971 za číslo časopisu Vidici, věnované českým, polským a ruským disidentům. Velký ohlas měl článek levicového profesora Ljubomira Tadiče Arkanský strach ze svobody nebo esej liberálního filozofa Nikoly Miloševiče o Janu Palachovi. Pražské jaro bylo ovšem jen vrcholem střídajících se období mrazu a tání, která Srbové sledovali od roku 1948. V roce 1956 srbský spisovatel Dobrica Čosič referoval o tehdejším sjezdu Svazu československých spisovatelů a kritickém vystoupení Jaroslava Seiferta. Jara Ribnikarová, rodačka z Hradce Králové, přeložila v roce 1967 Zbabělce Josefa Škvoreckého. Časopisy publikovaly překlady moderních českých básníků. V kinech se promítala díla nové české filmové vlny, zvláště populární byly první filmy Miloše F ormana. Už v roce 1965 divadlo Atelje 212 (podobné Divadlu na zábradlí, od repertoáru po buffet) hrálo,,zahradní slavnost Václava Havla. V letech československé normalizace po sovětské invazi, kdy doma byli čeští autoři na indexu, inscenovalo toto divadlo v režii Ljubomira Draškiče a v překladu Renaty Ulmanski, manželky reformního komunisty a ministra zahraničních věcí Mirka Tepavace, Havlovu Audienci a Vernisáž. Ulmanski také přeložila hru Pavla Kohouta Marie zápasí s anděly. Ale Havla jsme hráli nejčastěji - Národní divadlo uvedlo Vyrozumění, Havlův- -Kohoutův,,Protest-Atest, Atelje 212 Žebráckou operu, Bělehradské dramatické divadlo Largo desolato, to vše v mém překladu. V roce 1968 a později jsem překládal (nejdříve v časopisech) články a knihy Karla Kosíka a Ivana Svitáka, vlastně kvintesenci Pražského jara. V roce 1969 vyšel v Záhřebu Kunderuv Žert v překladu Nikoly Kršiče, bosenského Srba s českou matkou, jehož otec, slavný profesor a překladatel Jovan Kršič, byl za války zavražděn ustašovci v koncentračním táboře Jasenovac. Kršič přeložil také všechny Kunderovy knihy napsané česky. Jeho bratr Bogdan Kršič, jeden z nejlepších srbských grafiků, jehož výstavu jsme měli možnost zhlédnout nedávno v Praze, věnoval jedno ze svých děl Janu Palachovi. Milan Čolič, dnes žijící v Praze, překládal Bohumila

Hrabala, Mňačkovu knihu Jak chutná moc, Seifertovy vzpomínky a další díla. Jara Ribnikarová přeložila Seifertovy básně u příležitosti udělení Nobelovy ceny českému básníkovi. Přeložil jsem Seifertův Morový sloup, Kunderovy Směšné lásky, Škvoreckého povídky o jazzu se vzpomínkami na poválečnou Prahu. Vyšly překlady mladých překladatelů děl Ivana Klímy, Lenky Procházkové a mnoha dalších autorů. Biserka Rajčič (překládala Patočku, Skácela) je i autorkou antologie politických textů Česká otázka. Kdybychom sestavili seznam českých knih, vydaných v Srbsku od roku 1945, zjistili bychom, že tolik překladů z českých autorů nevyšlo zřejmě v žádné jiné zemi, možná bychom se mohli rovnat jen Polsku. Politická spolupráce byla ovšem skromnější. Nátlak Brežněva na Tita a Jugoslávii byl příliš silný, aby jim stálo za to veřejně spolupracovat s československou opozicí. Obezřetní však byli také srbští intelektuálové z obavy, aby ještě více nezhoršovali situaci přátel propuštěných z práce a posílaných do vězení, kterým stejně neměli možnost účinně pomoci. Nicméně významné bylo podepisování Charty 77 v Bělehradě. Na podporu pronásledovaných chartistů připojila své podpisy prakticky celá intelektuálně-opoziční politická elita. Text a podpisy byly ovšem publikovány jen v emigrantském tisku, v londýnském časopise Naša reč. Jiným takovým vystoupením byl protest Svazu srbských spisovatelů a srbského PEN klubu proti zatčení Václava Havla v Palachově týdnu. Po československém listopadu 1989 jsme doufali v obnovení přátelských vztahů na všech úrovních. Signalizovala to nadějná návštěva ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera v Bělehradě. Přeložil jsem tehdy Dienstbierovo Snění o Evropě. Léta režimu Slobodana Miloševiče, válka v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a nakonec v Kosovu, naděje zhatily. To však neznamená, že na české straně nebyli politikové a intelektuálové, kteří chápali složitost dění v Jugoslávii. Dnešní český prezident při své návštěvě SRJ v roce 1996 přijal na velvyslanectví v Bělehradě, velvyslancem byl tehdy Ivan Bušniak, představitele srbské opozice. Byla to důkladná a povzbudivá debata. Kniha Václava Klause Česká cesta, kterou jsem přeložil, měla a dodnes má velký ohlas v Jugoslavii. Srbští občané pohlíželi s nadějemi na vývoj v Československu a po jeho rozdělení na přeměny v České republice. Na začátku století to byl Masaryk se srbským pasem, na konci století bělehradští studenti, kteří v devadesátých letech mnohokrát demonstrovali proti autoritativnímu Miloševičovu režimu, zpívali jednoduché dvojverší - Dolazi zima, pravićemo Sneška, biće i Srbija slobodna k o Češka. ( Přichází zima, budeme dělat sněhuláka, bude i Srbsko svobodné jako Česko ). Mnozí z těchto studentů našli v Praze útočiště v době válečných událostí v Jugoslávii, s nimiž nesouhlasili. Oplatili nám Češi naše přátelství? Odpověd je jednoznačná. Před rokem 1989 o událostech v Jugoslávii psal český emigrační tisk, zvláště Pelikánovy Listy a Tigridovo Svědectví, velice bohatý byl také přínos Lettres Internationale, které vydával v Paříži A. J. Liehm. 13

V devadesátých letech postoje a články Václava Klause, Jiřího Dienstbiera, Václava Bělohradského, Jana Pelikána, Karla Kosíka, Ivana Svitáka a mnoha dalších představitelů pravice, centra i levice v české společnosti potvrdily, také proto, že byly často i oprávněně kritické, staletou tradici naší spolupráce ve věci demokracie a národní samostatnosti. Přeložil jsem v pohnutých dnech roku 1999 takřka vše, co bylo napsáno v českém tisku. Připravuji nyní o tom antologii, která, jak doufám, vyjde srbsky i česky. Srbsko je konečně svobodné jako Česko. I když jeho problémy jsou větší a složitější, naše současné vztahy, opřené o dlouholeté tradice přátelství a vzájemného porozumění, jsou zárukou trvalé spolupráce demokratických, přátelských a rovnoprávných zemí a národů. Tato spolupráce začala s novým elánem v roce 2000, kdy demokratická opozice konečně vyhrála volby proti režimu Slobodana Miloševiče. První prezident svobodné Svazové republiky Jugoslávie Vojislav Koštunica, jeden z hlavních představitelů liberální, nekomunistické opozice ještě ze sedmdesátých let dvacátého století, je také znalcem české politické kultury, díla T.G. Masaryka, E. Beneše a Karla Čapka (zvláště proslulé ankety Přítomnosti Proč nejsem komunistou ). Návštěvy Jana Kavana, Miloše Zemana, Stanislava Grosse a také Zorana Djindjiče, Dragoljuba Mičunoviče, Gorana Svilanoviče a nedávno i Vuka Draškoviče daly silný impuls rozvoji spolupráce Srbska a Černé Hory s Českou republikou. Není důvod, aby tato spolupráce nebyla v budoucnu ještě intenzivnější, o to mají zájem obě strany. Je naším společným úkolem, aby naše vztahy dosáhly plodné a vysoké úrovně z dob T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Aleksandar Ilić (1945) je docentem světové literatury na Filologické fakultě Bělehradské univerzity, od roku 1990 přednášel na této univerzitě jako hostující profesor také bohemistiku. Přeložil 21 knih českých autorů, většinou zakázaná díla odpůrců režimu, napsal knihu Vyhoštěná literatura, eseje o českých disidentských autorech - Kunderovi, Škvoreckém, Havlovi, Seifertovi a dalších. Byl v nekomunistické opozici od roku 1968 a je jedním z 13 zakladatelů Demokratické strany. Od roku 2001 je mimořádným a zplnomocněným velvyslancem SRJ, dnes Srbska a Černé Hory v České republice. 14

Dr. Jirži Hajek Dr. Václav Havel Dr. Jan Patočka PODPORA CHARTY 77 Z BĚLEHRADU - DOPIS MLUVČÍM Beograd, februar 1977 Obračamo Vam se sa izvesnim zakašnjenjem, buduči da smo tek ovih dana uspeli da dobavimo tekst P o v e l j e 77. Pošto smo iz njega saznali da Vi predstavljate potpisnike, molimo Vas da svima podpisnicima u naše ime izrazite punu podršku koju pružamo duhu, zahtevima i stavovima P o v e l j e, kao i našu uverenost do čete u tome da istrajete. Podpisnici: Prof. Svetozar Stojanović; Prof. Milađin Životić; Prof. Zagorka Golubović; Dr. Svetlana Knjazeva, direktor Instituta za filozofiju; Svetozar Sindjelić, sekretar Instituta za filozofiju; Vojislav Stojanović, asistent Filozofskog fakulteta; Nebojša Popov; Rastko Jovanović; Miloš Arsenijević, asistent Filozofskog fakulteta; Ljiljana Jovičić, sociolog; Jagoš Djuretić, direktor štamparije Filip Višnjic ; Dr. Vuk Stambolović, asistent na Medecinskom fakultetu; Jelena Kečeđinac, student; Miloš Vučkovlć, student; Mirjana Popović, student; Branko Gavrić, student; Jelka Imširović, sociolog; Milan Vodjević, student; Pavluško Imširović, tehničar; Dragomir Olujić, politolog; Dragiša Paunović, student; Košta Cavoški, pravnik; Aleksandar Ilić, asistent Filološkog fakulteta; Srđja Popović, pravnik; Dragoljub Ignjatović, književnik; Djorđje Vuković, istoričar književnosti; Milan Badulović, književni kritičar; Goran Bjedov, student filozofije; Miođrag Stanisavljević, književnik; Dušan Kuzmanović, profesor filozofije; Eva Kuzmanović, politotog; Jasminka Gojković, sociolog; Danilo Udovički, arhitekta; Lazar Stojanović, ređitelj Branko Vučićević, prevodilac; Biljana Lukić; Jovan Barović, advokat; Momčilo Selić, pisac; Pavle Bak, diplomirani filozof; Borivoje Ljubinković, ređitelj; Petar Cvetković, književnik; Vitomir Teofilović, humorista; Prof. Univerziteta Nikola Milošević; Slobodan Boda Marković, ređitelj; Miroslav Marković, novinar radio Beograda; Milorad Pavlović, student; Pero Muzijević, asistent Univerziteta u Novom Sađu; Ilija Moljković; Srećko Mihailović, sociolog; Dragiša Kalezić, književnik; Marinko Arsić Ivkov, književnik; Manojlo Gavrilović, književnik; Slobodan Stojadinović, književnik; Dušan Bjelovuk, pravnik; Aleksandar Spasojević, istoričar; Dragan Lubarđa, slikar; Snežana Rađovanović, student; Momčilo Živojinović, apsolvent filozofije; Miloš Vasić, novinar NIN-a; Petar Ignjatović, pravnik; Vitomir 15

16 Knežević, advokat; Vladimir Ivković, advokat; Branko Omčikus, slikar; Milan Nikolić, sociolog; Živojin Pavlović, književnik i ređitelj; Žorž Grujić, muzičar; Obrad Savić, filozof; Vojislav Kukoljac, pravnik; Vladimir Mijanović; Ing. Arh. Natalija Arežina; Neđa Nikolić, sekretar Društva za kulturnu saradnju Jugo-slavija-Francuska; Milorađ Vučelić, publicista; Mila Nikolić, učenica; Stevan Knežević, slikar; Jelena Maksimović, student; Vjera Djurić, student; Milanka Lecić, istoričar umetnosti; Marija Soti, student; Vladimir Lazarevič, novinar Politike ; Prof. univerziteta Dimitrije Bogđanovič; Nina Tabaković; Sonja Bogdanović, istoričar umetnosti; Milan Tabaković, književni prevodilac; Darko Štrajn, magistar filozofije; Ružica Rosanđić, student; Slobodan Vuković, student; Ljuba Stojić, psiholog; Dušan M. Boškovič, diplomirani filozof; Miroslav Jošić, književnik; Djordjije Crnčević, vajar; Milisav Savić, glavni urednik Književne reci ; Milan Kovačević, univerzitetski docent; Miođrag Perišić, književnik; Jasmina Lukić, književni kritičar; Svetozar Stojanović, univerzitetski profesor; Ljubomir Tadić, univerzitetski profesor; Miladin Životić, univerzitetski profesor; Mihailo Marković, univerzitetski profesor; Zagorka Golubović, univerzitetski profesor; dr Dragoljub Mićunović, univerzitetski profesor; Nebojša Popov; inž. arh. Miša David; Borislava Vidović Marinović; inž. arh. Tijana Maksimović Bino; Vitomir Teofilović, publicista; Goran Bjedov; Pavle Rak; Inž. Arh. Aleksandar Drndarski; Marija Miloradović, student; Smilja Tađić; Ljiljana Veselinović; Vida Penezić, diplomirani sociolog; Vukašin Laban, advokat; Desirnir Kovačević, advokat; Vujadin Milašinović, advokat; Vojislav Stojanović, asistent Filozofskog fakulteta; Zdravko Kučinar, asistent Filozofskog fakulteta; Aleksandar Kron, predsednik Srpskog filozofskog društva Miloš Arsenijević, asistent Filozofskog fakulteta; Alekđanđar Pavković, asistent Filozofskog fakulteta; Ratko Jovanović; Svetlana Knjazeva Adamović, upravnik Instituta za filozofiju; Svetozar Sindjelić, sekretar Instituta za filozofiju; Mihailo Djurić, univerzitetski profesor, savetnik Instituta za društvene nauke.

VZTAHY ČESKÉ REPUBLIKY SE SRBSKEM A ČERNOU HOROU Mezivládní styky: V politické oblasti nejsou mezi oběma státy žádné sporné otázky a ve většině strategických cílů je pojí názorová blízkost. Rozvoj vzájemných vztahů umožnilo svržení Miloševićova režimu na podzim 2000 a ukončení mezinárodní izolace tehdejší Jugoslávie. Srbsko a Černá Hora dnes patří mezi priority české zahraniční politiky. Česká republika podporuje integraci stabilizovaného Srbska a Černé Hory do euroatlantických institucí (zejména Evropské unie a Partnerství pro mír) a předává Bělehradu své zkušenosti z transformačních procesů. Politický dialog byl zcela přerušen jen v r. 1993 a po zavedení sankčních opatření v době kosovské krize. První konzultace ředitelů odborů a náměstků ministrů zahraničí se uskutečnily koncem roku 1995 a v témže roce bylo rozhodnuto obnovit diplomatické zastoupení na velvyslanecké úrovni. Rozvoj bilaterálních vztahů - návštěva premiéra Václava Klause v Bělehradě na jaře 1996 vystřídalo faktické zmrazení v době bombardování Svazové republiky Jugoslávie na jaře 1999. Politické vztahy byly obnoveny po svržení Miloševičova režimu a po ukončení mezinárodní izolace tehdejší Jugoslávie (12. října 2000 zrušila vláda sankce). Česká republika, která dlouhodobě udržovala úzké styky s tehdejšími opozičními silami, prezentovala prostřednictvím různých kontaktů s opozicí v Bělehradě a černohorské Podgorici svoji připravenost plnohodnotně obnovit dialog zejména v ekonomicko - obchodní oblasti. Vzápětí po revolučních událostech na přelomu září a října 2000 navštívil Bělehrad ministr zahraničních věcí Jan Kavan (23.10.2000). Na tuto symbolickou a politicky významnou návštěvu, potvrzující plnou podporu zahájené demokratizaci jugoslávské společnosti, navázala v únoru 2001 návštěva ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, doprovázená velkou podnikatelskou misí. V květnu 2001 následovala návštěva předsedy Senátu Petra Pitharta, doprovázeného skupinou senátorů. Ministr kultury Pavel Dostál navštívil Bělehrad v červnu 2001. V rámci pravidelného setkání středoevropských prezidentů počátkem června 2001 v Itálii se krátce setkali prezidenti Václav Havel a Vojislav Koštunica. V říjnu 2001 navštívila Srbsko, Kosovo a Makedonii delegace senátorů v čele s předsedou senátního Výboru pro obranu a bezpečnost Michaelem Žantovským. Poté následovala návštěva ministra dopravy a spojů Jaromíra Schlinga (říjen 2001). V prosinci 2001 jednala v Bělehradě delegace vedená náměstkem ministra zahraničí Rudolfem Jindrákem, která se zúčastnila mezinárodní konference k otázkám transformačního procesu v České republice, Maďarsku, Polsku, Slovensku a Slovinsku. V dubnu 2002 navštívil ministr obrany Jaroslav Tvrdík spolu se svým slovenským resortním kolegou česko-slovenskou smíšenou jednotku v rámci KFOR v provincii Kosovo. Ministr obrany navštívil jednotku znovu v lednu 2003. 17

18 Doposud nejvyšší úrovně dosáhly politické vztahy demokratické ČR a SRJ oficiální návštěvou premiéra Miloše Zemana v SRJ v lednu 2002 v doprovodu místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku a ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, ministra zemědělství Jana Fencla, ministra dopravy a spojů Jaromíra Schlinga, náměstků ministrů zahraničí, zdravotnictví, financí, práce a sociálních věcí a zemědělství a osmdesátičlenné delegace českých průmyslníků a obchodníků. Při návštěvě premiéra Zemana v Bělehradě a srbského premiéra Zorana Djindjiće v Praze nabídla Česká republika nad rámec tradičních forem bilaterální spolupráce roli partnerské země při předávání vlastních zkušeností z transformačního procesu v jednotlivých oblastech ekonomiky a společnosti. Mottem je ČR - země expert - Váš partner. V květnu 2002 navštívil Bělehrad již podruhé od demokratických změn ministr zahraničí Jan Kavan. V roce 2003 navštívili Srbsko a Černou Horu delegace hospodářského výboru parlamentu (květen), ministr dopravy Milan Šimonovský (září), ministr vnitra Stanislav Gross (říjen), delegace Komise pro krajany Senátu PČR (listopad) a náměstek ministra vnitra ČR Miroslav Štěpán (prosinec). V roce 2004 zavítali do Bělehradu a Podgorice ministr životního prostředí ČR Libor Ambrozek (duben), náměstek ministra zahraniční pro dvoustranné vztahy Petr Kolář (červen) a při příležitosti inaugurace srbského prezidenta ministr obrany Miroslav Kostelka (červenec), který cesty využil k jednání se svým protějškem Prvoslavem Daviničem. Ze Srbska a Černé Hory (předtím Svazové republiky Jugoslávie) navštívili po demokratických změnách Českou republiku svazový ministr pro vědu a rozvoj Vuk Domazetović, místopředseda srbské vlády Alexandar Pravdić, předseda svazové vlády Zoran Žižić a v září 2001 předseda srbské vlády Zoran Djindjić. V rámci této návštěvy proběhly v Praze Dny Srbska, kterých se zúčastnila početná mise českých a srbských podnikatelů. V závěru roku navštívil Prahu předseda dolní komory svazového parlamentu Dragoljub Mičunović (listopad 2001). Na reciproční návštěvu přijel v únoru 2002 předseda horní komory svazového parlamentu - Srdja Božović. V březnu 2002 se semináře Paktu stability v Praze zúčastnila srbská ministryně dopravy a spojů Marija Rašeta-Vukosavljević a v srpnu téhož roku pobýval soukromě v Praze srbský premiér Zoran Djindjić. V roce 2003 se přijeli do Prahy na oficiální návštěvy - svazový ministr zahraničních věcí Goran Svilanović (červen), náměstek ministra zahraničních věcí Igor Lukšić (říjen), a náměstek ministra zahraničí pro dvoustranné vztahy se sešel s představitelem černohorské opozice Nebojsou Medojevičem (prosinec). V září 2004 jednala v Praze delegace, vedená předsedkyní Výboru pro evropskou integraci srbského parlamentu Ksenií Milivojevičovou. Při návštěvě ministra zahraničí Vuka Draškoviće v Praze ve dnech 11.-12 listopadu 2004 byla podepsána Smlouva o zamezení dvojímu zdanění. Během návštěvy ministra obrany Prvoslava Daviniće, plánované na začátek roku 2005, bude podepsána resortní dohoda o spolupráci. V první polovině roku 2005 je plánována cesta ministerského předsedy Stanislava Grosse. Ministr Draškovič pozval do Bělehradu také ministra zahraničí Cyrila Svobodu, předsedu Senátu Petra Pitharta. Do Bělehradu se na jaře chystá zahraniční a evropský výbor Poslanecké sněmovny a zájem projevil i její předseda Lubomír Zaorálek.

Ve dnech 22. 24. 11. 2004 jednala v Praze o bezpečnostních otázkách a spolupráci delegace vedená náměstkem ministra zahraničí pro multilaterální otázky Željko Perovićem. K tématům jednání s českou delegací vedenou náměstkem ministra zahraničí Janem Winklerem patřila cesta SČH ke členství NATO, možná řešení kosovského problému, role NATO a EU na Balkáně a reforma OSN včetně Rady bezpečnosti. Bezpečnost: Česká republika podporuje úsilí Srbska a Černé Hory o vstup do Partnerství pro mír, stejně jako výhledové členství v Severoatlantické alianci. ZÚ Bělehrad byl českou prioritou na kontaktní ambasádu Severoatlantické aliance v letech 2004-2006 a počítáme s opakováním kandidatury pro období 2006-2008. V souladu s aliancí zdůrazňujeme spolupráci s Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, reformu ozbrojených sil a přerušení nelegálních vazeb mezi bezpečnostními složkami SČH a Republikou srbskou v Bosně a Hercegovině. Podpoříme brzké předávání osob obviněných ICTY do domácí jurisdikce za předpokladu dokončení soudní reformy, především pokud jde o institut ochrany svědků a právní zajištění přebírání obviněných. O bilaterální spolupráci jednal ministr obrany Kostelka se svým protějškem Prvoslavem Davinićem v červenci 2004 při příležitosti inaugurace srbského prezidenta. Na přelomu června a července se uskutečnily bilaterální rozhovory ministerstev obrany a na začátek roku 2005 se počítá s návštěvou ministra Daviniče v České republice. Při té příležitosti by mělo být podepsáno Ujednání o spolupráci mezi SČH a ČR v oblasti obrany, jehož součástí by měl být Plán bilaterální spolupráce. Partnerská strana má mimo jiné zájem o studentské výměny v rámci resortu. V průběhu návštěvy ministra vnitra Grosse v Bělehradě a Podgorici na podzim 2003 byla dohodnuta resortní spolupráce v boji proti organizovanému zločinu. Kosovo: Od ukončení bojů v roce 1999 se Česká republika angažuje v ochraně bezpečnosti, hospodářské obnově a demokratizaci Kosova. V misi KFOR působí 435 Čechů. Hlavním úkolem společného československého praporu je zajišťovat bezpečnost na prozatímní kosovsko-srbské hranici a v příhraniční oblasti včetně dohledu nad návratem uprchlíků. Vojáci chrání srbské obyvatelstvo proti případným útokům albánských extremistů, poskytují pomoc humanitárním organizacím a pomáhají mezinárodní policii, která je součástí Mise OSN v Kosovu (UNMIK). Jednotky jsou specializovány na zvládání pouličních nepokojů. Česká armáda plánuje ponechat svůj kontingent v KFOR na dnešní úrovni minimálně do konce prvního pololetí 2005 a v druhém pololetí je připravena k posílení na maximálně 600 osob. 19

20 Na práci UNMIK a Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (OBSE) se podílejí čeští občané v krátkodobých i dlouhodobých misích. Česká republika měla zastoupení i na úrovni hlavního administrátora Prištiny (Ivo Šanc). V průběhu minulého roku působilo v UNMIK deset civilních policistů, počítá se se zvýšením jejich počtu na šestnáct. V misi je také přítomen jeden český vojenský pozorovatel. V OBSE by měli být podle dostupných informací dva Češi. I několik let po bombardování představují pro Kosovany nebezpečí pozemní miny. Česká republika od roku 1999 přispívá každoročně prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí do Fondu pro odminování, který je součástí Paktu stability pro jihovýchodní Evropu. Kultura a školství: Dosud platným smluvním dokumentem pro oblast kultury, školství a vědy je Dohoda o spolupráci v oblasti kultury, umění, vědy, školství a osvěty mezi vládou Československé republiky a vládou Socialistické federativní republiky Jugoslávie z 29. 1. 1957, která byla v rámci nástupnických jednání potvrzena. Při setkání v roce 2002 se ministři kultury shodli, že je potřebné sjednat novou kulturní dohodu. Česká strana připravila první návrh. Od té doby si strany vyměnily několik verzí textu dohody. Poslední protinávrh, který předala SČH v srpnu 2004 byl zaslán k připomínkám příslušným českým resortům a institucím (MK ČR, MŠMT ČR, MV ČR, Akademie věd ČR), které k němu zpracovaly svá stanoviska. Český protinávrh, zpracovaný na jejich základě má být na návrh srbsko-černohorské strany projednán na pracovní schůzce delegací obou stran začátkem roku 2005. Předpokládá se, že po projednání společného textu a vnitrostátním schválení kulturní dohoda mohla být v prvním pololetí 2005 podepsána. Kulturní a školská spolupráce je na poměrně dobré úrovni, jediné omezení na obou stranách představuje nedostatek finančních prostředků na kulturní, školskou a vědeckou výměnu v rozpočtech resortů i příslušných institucí. Česká republika se pravidelně účastní Bělehradského knižního veletrhu, mezinárodních filmových festivalů pořádaných na území SČH, čeští hudební umělci jsou častými hosty na scénách Srbska a Černé Hory. Čilá je spolupráce filmových archivů a knihoven. Českou kulturu aktivně propaguje zastupitelský úřad České republiky v Bělehradě. Mezi nejdůležitější kulturní události roku 2003 patřilo vystoupení Českého současného experimentálního divadla na bělehradském letním divadelním festivalu BELEF, společné nastudování Čapkovy Velké doktorské pohádky bělehradským loutkovým divadlem Pinokio a hradeckým divadlem Drak, hlavní cena filmu Rok ďábla režiséra Zelenky na festivalu v Paliči, Dny českého filmu (retrospektiva filmů Zdeňka Svěráka) v Bělehradě, výstavy Česká republika na přelomu tisíciletí, Hlučná samota a Jaroslav Seifert a koncerty českých interpretů. Spolupráce ve školství se soustřeďuje především na udělování stipendií a výuku jazyků. Na katedře bohemistiky Filologické fakulty na Bělehradské univerzitě působí lektor českého jazyka. Katedru podporuje české velvyslanectví, které spolupořádá