Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra archeologie a muzeologie. Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra archeologie a muzeologie Bakalářská diplomová práce Brno 2010 Jan Plocek

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra archeologie a muzeologie Klasická archeologie Jan Plocek Tholos Athény Pronaos v Delfách a Thymele v Epidaru a jejich vzájemné srovnání Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Marie Pardyová, CSc. 2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury..

Tímto bych chtěl poděkovat svému vedoucímu práce paní PhDr. Marii Pardyové, CSc. za cenné rady, odborné vedení a čas, který mi věnovala

Úvod... 3 Tholos v okrsku Athény Pronaos v Delfách... 7 Geografické umístění chrámu Athény Pronaos v Delfách... 7 Vykopávky v Delfách... 8 Venkovní prostor... 8 Vnitřní prostor... 12 Datování... 13 Vlastní uţití tholu... 14 Thymele v Epidauru... 17 Popis Asklépiova okrsku v Epidauru... 17 Vykopávky v Epidauru... 18 Architekt a malíř výzdoby... 19 Pouţitý materiál na Thymole... 19 Vnitřní prostor thymele... 21 Labyrint a jeho vyuţívání... 23 Datování... 24 Heliocentrismus... 24 Prostor a nebeské klenutí stropu... 24 Trojitý kazetový věnec stropu... 25 Hraní s čísly... 25 K zamyšlení... 25 Asklépiův kult v Epidauru... 26 Celkové srovnání obou chrámů... 27 Srovnání venkovních prostorů... 27 Srovnání vnitřků chrámů... 29 Vývoj chrámu typu tholos v antickém Řecku... 32 Rekonstrukce... 33 Závěr... 35 Summary... 37 Bibliografie, články a internetové odkazy... 38 Bibliografie... 38 Články v odborných časopisech... 38 Internetové odkazy... 39 Obrazová příloha... 40

Úvod Kruhové chrámy s obsloupením v podobě monopteru mají ve světové architektuře velmi dlouhou minulost a ve své podstatě se prolínají architekturou aţ do dnešní doby. Má práce se zabývá dvěma nejznámějšími chrámy tohoto typu z řeckého klasického období. Právě v tomto období se na řecké pevnině a na Peloponéském poloostrově začínají stavět kruhové periptery a monoptery v takové architektonické propracovanosti, ţe se tyto chrámy stávají jakýmsi příkladem pro ostatní chrámy, které se budou dále objevovat v dějinách. Tyto chrámy tedy představují důleţitý mezník v architektuře, a to nejen z hlediska matematické propracovanosti stavby, ale i díky bohatství a rafinovanosti uţitých dekorativních prvků. Chrámy v Epidauru a v Delfách byly vţdy se zájmem pozorovány a také byly cílem mnoha teorií. Tyto teorie se vztahovaly nejen k tomu, jakou měly kultovní funkci, ale například i k tomu zda to byly chrámy v pravém slova smyslu. Já osobně jsem se s první teorií potkal uţ u Pausania. V té chvíli jsem se začal o tyto chrámy zajímat, a nakonec se rozhodl, ţe jim věnuji svůj čas a napíši o nich svoji bakalářskou práci. Jelikoţ srovnání těchto chrámů je docela sloţitou záleţitostí, bude mým prvořadým cílem co nejlépe rozčlenit a představit oba chrámy v takovém měřítku, ţe budu schopen vytvořit srovnání co nejpřesnější. Je ovšem moţné, ţe i po detailním popsání obou chrámů nebudu mít k dispozici materiály k adekvátnímu pouţití při jejich srovnání. Nejprve představím chrám v Delfách. Podle datace byl totiţ starší. Pokusím se popsat i místo, na kterém se nacházel, aby měl kaţdý obraz i o sousedních chrámech a tedy celkové koncepci prostoru temenu Athény Pronaos. Následně představím Delfy i jako jednu z nejznámějších archeologických lokalit a napíši něco o vykopávkách samotných. Po těchto informacích bude obraz okolí nastíněn tak, ţe se budu moci zaměřit na chrám samotný. Představím alespoň částečně architekta a budu pokračovat s materiálem pouţitým na stavbu. Poté začnu s popisem venkovního prostoru, kde se pokusím najít i další fakta, která by se mohla více lišit jak od chrámu v Epidauru, tak i od ostatních chrámů, které dodrţují klasické normy. Pak se s popisem přesunu do prostoru interiéru, kde budu postupovat podobně. Po skončení popisu prostor chrámu budu dále pokračovat s pokusem o nalezení správného datování doby výstavby chrámu.

K objasnění těchto problémů mi doufám pomůţe architektonická výzdoba. Nakonec se budu snaţit, alespoň částečně, nastínit úlohu tholu a jeho vyuţití. Podobně jako u Delf budu popisovat i chrám v Epidauru. Nicméně zde bude několik odlišností. Zejména v popisu budovy, kde se budu zajímat i o podzemní část stavby, tzv. labyrint. Po tomto popsání bych chtěl tyto dva chrámy srovnávat. Je zcela jasné, ţe vyuţiji podobný model jako při popisu. Nejdříve venkovní a potom vnitřní prostor. Srovnání bude asi hlavně architektonické, ovšem nevynechám některé dekorativní prvky. Následovat pak budou menší kapitoly, ve kterých se budu zabývat vývojem kruhového chrámu jako takového, na území antického Řecka. Druhá z kapitol bude pojednávat o problematice rekonstrukce těchto chrámů, zvláště pak zaměření na ony chrámu v Epidauru a Delfách, protoţe i toto je z hlediska archeologie důleţitý prvek. V závěru pak shrnu všechny své poznatky a pokusím se práci ukončit v měřítku určeném pro absolvování bakalářského studia. 6

Tholos v okrsku Athény Pronaos v Delfách Geografické umístění chrámu Athény Pronaos v Delfách Město Delfy patřilo k důleţitým místům v antickém světě. Město se nacházelo v krajině zvané Fókis, vzdálené asi 7 km od Korintského zálivu. Samo město se rozprostírá na úpatí pohoří Parnasos, které je v řecké mytologii známé jako sídlo Múz a zvláště pak rodiště Dionýsa. Samu historii Delf tvoří několik velmi známých mýtů, které se vztahují jak k zaloţení města, tak k jeho kulturnímu ţivotu. 1 Přímo v Delfách se nacházely dva chrámové okrsky, tzv. temeny. První byl větší a patřil Apollónovi, druhý, menší, patřící Athéně Pronaos, také nazýván jako Marmaria. Tento menší temenos se nacházel asi půl míle od hlavní stavební zástavby města a byl brán jako tzv. brána do Delf. O kultovním vyuţití okrsku budu psát v další kapitole, nyní se zaměřím jen na popis temenu z hlediska zástavby. Terasa, na které se nacházela svatyně, byla obehnána zdí, tzv. peribolem. Hlavní vchod do okrsku byl na severní straně a ústila ven na východní straně, kde těsně nad ní byl ještě dobudován malý okrsek héroa Phyalca. Ohradní zeď svatyně byla několikrát přestavována, asi kvůli navýšení prostoru pro výstavbu chrámů. Na jiţní straně temenu stál oltář Dia Poliea, ochránce města, Athény Ergané, která byla patronkou práce, umění, vědy a ţenské práce, a Athény Zostrie, připravující se do války. Vedle oltáře se nacházel starší chrám Athény Pronaos z konce 6. století BC postavený v dórském slohu jako hexastylní peripteros. Po stranách měl 12 sloupů, coţ nám jen dokazuje, ţe je opravdu postavený v archaické době. 2 Západně od chrámu se nacházely dvě pokladnice typu In antis. Není známo kdo si nechal postavit první pokladnici, postavenou v dórském slohu, proto je nazývána jednoduše: Dórská pokladnice. Druhá pokladnice stojící hned vedle ní je pokladnicí Messalionských. Je postavená v aiolském slohu. Další budovou okrsku je Tholos, o němţ budu psát níţe, a proto ho vynechám. Vedle tholu stál tzv. Nový chrám, postavený v pozdní klasice jako hexastylní prostylos. 3 Měl nahradit dřívější chrám, jelikoţ na ten padalo často kamení, a byl zčásti rozbořen, proto byl kult přenesen do tohohle chrámu, který byl na bezpečnějším místě. 1 Např. Boj Apollóna s Pythonem, Diovi orli, atd. 2 Bouzek, J., Ondřejová, I., Musil, J., Úvod do klasické archeologie, skripta UK, 2006 3 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 56, obr. 26 7

Vykopávky v Delfách Prvními archeology, kteří se vypravili do Delf a prováděli zde výkopové práce, byli v roce 1860 Němci. Avšak aţ v roce 1892 zde začaly velké výkopové práce vedené Francouzskou archeologickou školou v Aténách. 4 Díky těmto pracím byly odkryty obě známé svatyně, Apollóna a Athény Pronaos. Vykopávky odhalily více neţ pět tisíc nápisů všeho druhu, sochy, několik miniaturních objektů, architektonické ozdobné kousky. Všechny vynikající umělecká díla, která představuje jedno z hlavních měst řeckého starověku. Navíc mimo oblast těchto svatyň bylo dále objeveno divadlo, stadion, gymnasion a také i hřbitov. Jedinou celkově dochovanou a z vlastních materiálů znovu postavenou budovou je pokladnice Athénských, kterou na svoje náklady Atény nechaly zrekonstruovat. Rekonstrukcí prošly i další stavby. V roce 1938 byl částečně zrekonstruován Apollónův chrám a také tři dórské sloupy spolu s kladím na tholu v okrsku Athény Pronaos. 5 V roce 1959 byl zrekonstruován i oltář Chijských. Jelikoţ byly výkopové práce vedeny ve velkém rozsahu, bylo před započetím těchto prací nutno přestěhovat stávající vesnici Kastli na místo, kde se nachází i dnes. Venkovní prostor Venkovní prostor je postaven z větší části z pentelského mramoru, pouze soubor metóp je z jiného, asi nějakého ostrovního mramoru. 6 Dílny, které byly pověřeny prací na chrámu, musely odvést vynikající práci, neboť opracování mramoru do takové míry jaká je potřeba pro určité prvky chrámu je velice delikátní, jemné, a musí být velice pečlivě předem propočítáno. Dá se říci, ţe v tomto zpracování, hlavně pak v broušení kamenných ploch, se vyrovná kvalitě attické z 5.století a nemalým způsobem pak připomíná především Parthenón. Dojem, který zanechal pohled na tholos, musel být velkolepý a elegantní, zvláště pakliţe šlo o dórský sloh. Začneme li popis od krepidy, tak ta vyuţívá velice jednoduchých proporcí. Její tři stupně narůstají sotva viditelně. Výška stupňů je 20,7 / 4 Ecole Francaise d'athènes 5 Nesměrák, M., K problematice rekonstrukce a prezentace architektonických památek typu tholos z období antiky, ZPP, ročník 66 / 2006 / číslo 6 6 Dinsmoor, W. B. The Architecture of Ancient Greece, New York, 1975 8

22,6 / 23,8cm a hloubka prvního a druhého stupně je 28,3cm a 30cm. 7 Extrémní poměr výšky krepidy ku sloupu je také výjimečný (1:8,84), avšak není neznámý (Athénin chrám na Délu má poměr 1:7,85), tento poměr je ale mírnější. Stálá výška krepidy se objevuje v 5.století, kde se vypočítává z celkové výšky krepidy, která se rovná 1. 8 Dalo by se i říct, ţe v tomto výpočtu hraje svoji roli i facie, neboli podhled. Ta totiţ vrhá stín na krepidu, kterou dělí a zjemňuje. Zvláště pak, kdyţ víme, ţe facie na tholu měla dvojnásobnou hloubku. Tento architektonický prvek se zde neobjevuje náhodně. Je jiţ totiţ dříve pouţíván na chrámu na Délu a pak také ke konci 5.století na chrámech v Bassai a Argu, můţeme tedy říci, ţe jde o vznik uměleckého vzoru. Toto členění na tholu zůstává na dlouhou dobu jediné, je takřka ustálené rytmicky podle výšky stupně. Jako poslední stupeň krepidy byl stylobat. Byl 13,5m široký, některé údaje uvádějí i šířku 44stop a 9palců, 9 coţ je asi 13,63m. Na stylobatu stálo 20 dórských sloupů. Sloupy byly 5,93m vysoké a 86,8cm široké. 10 Důleţité je zmínit, ţe sloupy nebyly zeštíhlené a tudíţ neodpovídají výroku o zeštíhlení sloupů směrem vzhůru. Tento jev byl objeven i na starém tholu v Delfách. Je moţné, ţe tento efekt je zde nahrazen zaoblením chrámu, nicméně tato zvláštnost se v chrámové architektuře objevuje jen u kruhových peripterů. Další myšlenkou se můţeme vrátit k rozloţení sloupů z frontálního pohledu na chrám. Je známé, ţe u dórského slohu je v průčelí většinou 6 aţ 8 sloupů. Zde u tholu zahrnuje tento pohled sloupů 10. Toto atypické přemnoţení sloupy je však vyrovnané, ať uţ jde o vzdálenost mezi sloupy, intercolumnium, nebo o stejnou šířku všech sloupů. Takto tedy vznikl dojem štíhlých protáhnutých sloupů. Díky větší výšce sloupů zůstal zachován i vzhled průčelí a celkově jej to podtrhlo, protoţe i proporce v poměrech celkové šířky stylobatu a celkové výšky zůstaly zachovány v normách (1,84:1). Tento poměr tedy odpovídá normám na tehdejších chrámech. 11 Na vysokých štíhlých sloupech leţel zeštíhlený architráv. I s geisonem měl výšku 142,2cm, coţ je asi ¼ celkové výšky sloupů. Tento poměr je v 5.století bez příkladu, neboť obvyklý poměr této doby se pohyboval kolem 1/3. Poměr ¼ se poprvé objevuje aţ v pozdním 4. století na chrámu v Nemei. V trámoví se dále objevují podmínky, které se zdají být nejednotné a pro tuto dobu nezvyklé. Architráv má výšku 58,9cm, je tedy jasně nízký, stejně tak i triglyfy 65,4cm. Poměr mezi nimi 7 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str 58, obr. 28 8 Jedná se o poměr všech stupňů k stylobatu. V Delfském tholu je poměr 20,7/22,6/23,8cm = 0,87:0,95:1, Seiler F., Die griechishe Tholos, Oxford university press 1988, str. 59 9 Dinsmoor, W. B. The Architecture of Ancient Greece (New York, 1975) 10 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 58, obr. 28 11 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 59 9

je tedy 0,8:1, dá se říct, ţe zdánlivě odkazuje na 4. století, ale tento poměr se vyskytuje uţ i v chrámu na Délu. Také geison bylo nezvykle úzké, moţná spíše mírně zeštíhlené skladbou dórského slohu. Důkladné zakřivení stylobatu a ochozu sloupů, společně s minimálním sklonem sloupů dovnitř, a důkladně povrchově upraveným tryglyfem a metopami uzavřelo tholos do kruhové stavby i v těch nejjemnějších detailech. Na věnci, který leţel na sloupech je jasně vidět sochařská výzdoba metop skládaných mezi triglyfy. Vysoký reliéf se jakoby rozpouští do stran, zplošťuje se. Asi aby zachoval dojem prostorovosti a jakoby dělí rámec metopovích polí. Tímto způsobem vlastně sestavili statické prvky peristatis do ţivého elementu. Na metopách jsou pak zobrazeny typické motivy řecké mytologie jako kentauromachie, amazonomachie a jiné vyobrazení, vše však bylo excelentní kvality. Bezpochyby kvůli tomu, ţe kruhový ráz chrámu dal návštěvníkovi moţnost obejít si celou stavbu dokola a dokonale si práci sochařů prohlédnout. Střecha pak ukazuje opravdové bohatství na svém dvojitém síma, na kterých bylo několik akroterií nad sebou. Jedno na hraně střechy, druhé nad ním. Tento způsob řešení střechy byl velice nákladný. Důleţitý podíl hraje i extrémně ostré stoupání úhlu střechy 11 30. Takovéto stoupání vychází ze snahy napodobit co nejvíce podobu stanu. Díky tomuto úhlu je jasné, ţe druhé síma je ze spodního pohledu, těsně od chrámu, prakticky neviditelné. Pokud by jej přece jen chtěl někdo vidět, musel by se vzdálit od chrámu asi 50m daleko. Malé síma bylo tedy zespodu neviditelné, mělo však jiný účel, a ten byl v utvoření střechy do celkové umělecké koncepce. V krytině usazené na střeše byly radiální odtokové kanálky, které zachytávaly vodu a odváděli ji ze střechy do okapů, připevněném na velkém síma. Zkoušky rekonstrukce střechy a jejího krycího systému se podobaly osmiúhelníkové střeše stanu. Není zcela jasné, jak bylo uloţené malé síma, zda leţí stejně jako velké v osách, nebo má jiný rytmus. Je ale jasné, ţe zde není pouţitý konvenční design hřebenu krokví. Ochoz měřil od hrany stylobatu po hranu cely 2,54m a byl asi 6,7m vysoký. 12 Strop byl tvořen kazetovým systémem. Tato technologie byla jedním z nejjednodušších řešení, aby se zabránilo komplikacím jinak se vyskytujících v radiálním uspořádání nosníků. Dvojité hluboké kazety jsou spojeny lesbickým profilem a jejich rámy tvoří 12 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 58, obr. 28 10

malované meandry. V prostřední řadě pak zářily hvězdy, které jsou známy, a následně přeneseny i do Epidauru, například z Propylají a Erechteia. 13 Účinek takovéto výzdoby stropu v pteru musel být působivý. Oko návštěvníka se muselo nevyhnutelně zaměřit na vířící linii kazet, které vznikaly okolo zdi cely, jako by to byl dórský vlys. V krátkých odstředivých pohybech se ještě zvyšovala jeho jemnost a také nekonečnost docílená tvarem ochozu. Takto byl tedy ochoz navrhnut a nebylo v něm ţádného volného prostoru, na rozdíl třeba od starého tholu. Tato koncepce vytvořila nějaké zvláštní napětí mezi vnějším a vnitřním prostorem. Krásně zdobené zdi cely 8,41m v průměru, nechávají tušit jak krásná bude výzdoba v interiéru. Na černém soklu toichobatu - který má výšku asi 5,5cm stojí ortostat, na kterém je profil tvořený lesbickým kýmatem. V attické architektuře 5.století je černobílý kontrast, vyvolaný pouţitím různých druhů barevných kamenů, běţně pouţíván. Černý toichobatés sleduje obdobný účel jako stín facie dopadající na krepidu, tedy zde vytváří jakousi přestávku mezi podlahou a celou. Tím sniţuje pohled k nohám i na ionský prvkek umístěný na ortostasis. Tato lístková forma kýmatu je jednotná a pravděpodobně vychází z příkladů vyskytujících se na chrámech na ostrovech ve východním iónském moři. Drobný dórský vlys na vrcholu zdi cely je se svými jemnými metopovými reliéfy stejně skládaný jako vnější triglyfmetopový systém. Opakuje tak architektonický motiv uţitý uţ na Peristatis, ale zmenšený o 5/8, architráv má tedy výšku 36,8cm, triglyfy 40,4cm. Nepochybně nesmírně bohatá sochařská výzdoba peripterální stavby se mohla dokonce rovnat snvlysy na stranách Parthenonu, ačkoli ty byly dvojnásobně vyšší. 14 Dveře byly nápadné uţ z dálky, a také z pohledu zpět z interiéru jak nám ukazují i pantové díry. Ty dávají větší smysl, kdyţ si uvědomíme, ţe dveře musely mít větší hloubku neţ 1m. Víme, ţe dveře se otevíraly směrem ven a ţe práh dveří byl krátký a vysoký asi 38,2cm. Kdyţ byly dveře zavřené, byl přístup k nim zakrytý nějakým druhem závěsu. 15 Hlavní jeho funkcí bylo nepochybně zakrýt krásnou dekoraci tvořenou zlatem a slonovinou. Šířka dveří se tedy uvádí docela velká, asi 2m, navíc v poměru k malé cele chrámu. Tímto ale vzniklo lepší osvětlení interiéru a také se rozšířil pohled z perspektivy ptera. 16 13 Raux, G., Inscriptions de Delphes, BCH 46, 1922 14 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 63 15 Vermeulen, E.:Tholos at Epidaurus, Coastal Carolina University, referát 16 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 63 11

Vnitřní prostor Celková velikost průměru cely je 6,99m ale podlaha má jen 4,63m. Je totiţ zmenšená o podstavce sloupů, které mají na výšku 60cm a na hloubku asi 117cm. Na těchto podstavcích stálo 10 korintských sloupů, i kdyţ tímto číslem si nemůţeme být jisti. 17 Jde totiţ o to, ţe abychom toto číslo mohli potvrdit, musela by se zachovat alespoň část paprskovité konstrukce kladí střechy. Proto je tedy počet sloupů doplňován jen hypoteticky. Kvůli nadměrné větší šířce podstavců, více neţ 60cm před sloupy, je zřejmé ţe na podstavcích stála i nějaká další výzdoba. Pravděpodobně šlo o sošky, či jiné vzácné dekorativní předměty. Zvláštní je typ baze sloupu. Je podobná té, která se vyskytuje na Parthenonu a je dokázána jen v několika málo chrámech kolem r. 420 př. n. l.. Kruhovým tvarem a stěnou je spíše spojována s chrámem Athény na Délu, nemluvě o černém kameni, který byl přímo základem pro sochy Feidia i jeho ţáků. Zejména je pak tedy zřejmé spojení s post parthenonskými stavbami a výtvarným uměním. Unikátním je pak také vyuţití konstrukce podia sloupů, které je přelomovým designem, jenţ se pak objevuje aţ v helénismu. Ke zdi postavené sloupy jsou soběstačné konstrukce. Jejich neorganicky odstřihnutá hlavice a podstavec vedou zcela zjevně k nezralosti konstrukce zdi. Je sporné, zda toto řešení se dá nazvat pokročilým, podobně jako je konstrukce podobná této nazvána v Bassai. Srovnatelnost těchto dvou pojmů je ovšem komplikovaná. Je zde jasné, ţe ještě nejde o úplné přitisknutí sloupů ke zdi, ale jen o jejich přiblíţení. Hlavním ukazatelem je tu, myslím, i řešení prostoru uvnitř cely. Postavení sloupů v tholu zvýrazňuje šířku centrálního prostoru. Neméně problematické pak můţe být i srovnávání korintské hlavice. Hlavice pouţitá na tholu představuje totiţ zcela jistě nezávislý typ dvojitě spirálovité hlavice. 18 Tento typ nebyl konvenčním řešením této hlavice, dalo by se říct, ţe je aţ následovníkem normálně pouţívaného typu. 19 Základy a forma sloupů se moc neliší od pouţívaných typů, jejich profil je napjatý a mocný, a sloupy jsou hluboce kanelurované. 17 Dinsmoor, W. B. The Architecture of Ancient Greece, New York, 1975 18 nedávno se našla hlavice podobného typu v Elidě 19 Pedersen, P., Jahrbuch des Deutchen archäologischen instituts: JdI, 1983 12

Datování Pokud bychom vycházeli z otázky, která z polis měla na začátku pozdní klasiky dostatek finančních prostředků a také potřebné umělecké vedení, schopné natolik, aby nechalo postavit budovu takových kvalit jako je tholos a ještě k tomu v Delfách, dojdeme jednoduše k závěru, ţe tomuto popisu odpovídají v daném období nejlépe Athény. Pokud ale chceme přesněji tholos datovat, musíme se vrátit do doby kdy byl vůbec podán návrh na jeho konstrukci. Kdyţ vezmeme historická vodítka, je zcela zřejmé, ţe na konci 5.století byly Athény přímým účastníkem Peloponéské války, tudíţ asi neměli prostředky na výstavbu tholu. Návrh na vybudování tholu vznikl v období Nikaiova míru, tedy někdy kolem r.421 413BC. Pokud dále vezmeme v potaz délku budování stavebních projektů v tomto období, posune se nám datum z nepravděpodobného konce 5.století na mnohem pravděpodobnější termín dokončení stavby, a tím je období kolem roku 370BC. Dalším pomocníkem k přesnému časovému zařazení nám mohou být sochařská výzdoba a metopové desky, kde některé kusy jdou zařadit zcela jasně, i kdyţ i zde se najdou výjimky, jelikoţ někteří ze sochařů byli ještě vyškolení v dílnách umělců pracujících na Parthenónu a můţou nám tedy splývat. Výrazně charakteristický styl oblékání, znázorněný ve věcech jako jsou tenké linky kolem ramen, které zvýrazňují těţký oděv, podobně jako u soch Erechteia, s nímţ se dá v některých případech i splést. Pohyb oděvu a těla je opravdovým zachycením motorické akce těla, ta se ukazuje ještě na fázi, která způsobuje pokrok k bohatému stylu. Nejlepším příkladem pro porovnání malých metop podobného měřítka je srovnání s metopami na Vile Albani. 20 Silná stylistická podobnost na chrámy posledního desetiletí 5.století můţe být i jinak vysvětleno, nejenom pomocí metop. Na začátku pozdní klasiky se zde začínají projevovat i jiné architektonické formy. Kýmatický profil byl podle L. T. Shoa formální kolem roku 410 BC. 21 Dórská hlavice ukázala na echinu zatím ještě neplastickou linearitu kolem 4.století, ale určité napětí aţ do sotva zaoblených posledních částí hlavice, podobně jako dórské kapitály posledního desetiletí 5.století. Dvojitá voluta můţe, bez ohledu na typologické zařazeni, 20 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str 66 21 Shoe, L., T., Profiles of Greek mouldings, 1937 13

v neorganizovaném propracování budovy, a v silném propletení vnitřní spirály, splývat i s ranou formou této hlavice. Akantové lístky, které jsou zde pouţité, jsou podobné jako uţ pouţité na Erechteu a akroteriích Parthenonu. Problematickou částí stavby je spojení obou síma. Ty zajisté patří k nejrannějšímu typu střešní konstrukce, vyuţívající spojení dvou síma v této době. Výrazným indikátorem velkého síma jsou chrliče ve tvaru lvích hlav. Ty datuje F. Willensen do desetiletí od roku 370 do 360 BC, ale vzhledem k jejich přítomnosti i na chrámu Asklépia a Pompeionu můţou být i o dvě desetiletí starší. 22 Spojení símat bylo vyvinuté uţ v tomto období, ale propojené s volutami je aţ na akroteriích Parthenonu. Kdyţ si vezmeme, ţe prvky síma a lvích hlav jsou otázkou poslední čtvrtiny 4.století, je zřejmé, ţe na tholu byly zcela jistě novinkou. Hlavní rysy a jemnost architektury tholu jsou okázalé, a na první pohled korespondují s propojením fyzického a duchovního vztahu. Tato jedinečnost nedokáţe být na základě jednoduchých tabulek pro vývoj a klasifikaci architektury řádně hodnocena. Ve své originalitě ovšem není izolován pouze do oblasti attické architektury pozdního 5.století. Trendy, které chrám vyuţívá nejdříve pomalu, jako jsou světlo a štíhlé proporce uţ jsou zde dokázány. Theodorus z Fókaie vynikajícím způsobem zakomponoval novinky v architektuře a vytvořil tak tholos, který je průkopníkem v období, kdy hrozí reformy klasické chrámové architektury. 23 Vlastní užití tholu Uţ v dobách Pausaniových byly všechny čtyři chrámy na terase Athény Pronaos prvkem, o kterém se diskutovalo. 24 Jiţ ve 2 století nebylo dostatečně dokázáno k čemu přesně tholos slouţil, a to se prý objevilo několik obrazů, kde bylo prý vyobrazené určité kultovní vyuţití tholu. Jenţe ţádný z těchto obrazů nepřečkal tak dlouhou dobu, abychom si jej mohli prohlédnout ještě my. Další z pramenů o nějaké informaci se odkazuje na Artemidám chrám v Efesu, kde prý také nějaká zmínka o tholu byla. 25 Je to však velice nepravděpodobné, jelikoţ se v Delfách kult Artemis vůbec neobjevuje. Mezi další návrhy se dá i zařadit ten, ve kterém je tholos zasvěcen východnímu heroovi 22 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str 67 23 O knize Theodora z Fókie, která se zabývá výstavbou tholu se zmiňuje Vitruvius ve svém díle. 24 Pausanias Cesta po Řecku, Kniha Fókis 25 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 67 14

Phylakovi. Tato nepodloţená informace se těší veliké oblibě, ale popravdě řečeno, nehraje ţádnou větší roli. Myslím, ţe hlavně kvůli tomu, ţe vlastníkem celého temenu a zadavatelem pro výstavbu tholu byly Athény, tak je málo pravděpodobné, ţe by jej nechaly vysvětit jeho jménem. Mnohem věrohodnější je tvrdit, ţe stavba byla zasvěcena Athéně samotné a zčásti i Apollónovi. Tato informace se dá podloţit tím, ţe chrám leţí na jejich temenu, respektive na místě jejich kultu. Tuto teorii podporuje hlavně G. Roux, a je to podloţené historickými doklady toho, ţe Athény chrám Delfám věnovali. Bohuţel se nemůţeme opřít v upřesnění funkce chrámu ani o dochované nálezy. Víme, ţe na podiích mimo sloupů stály i sochy a jiné děkovné předměty. Smůlou však pro nás je to, ţe se nedochovaly vrchní hrany těchto podií, kde byly napsány děkovné nápisy. Je zcela jisté, ţe tam tyto nápisy byly, jelikoţ je zde zcela jistě paralela s chrámem na Délu, kde se nápisy dochovaly. Dochovaný černý kámen nám jen dokazuje, ţe zde byly sochy nejvyšší kvality. Jelikoţ tento kámen byl základem všech děl Feidiovské školy. 26 Ať uţ jde o jakékoli číslo počtu soch jak před sloupy, tak mezi nimi v mezerách, je jisté, ţe tu byly. V kaţdém případě myšlenka, ţe stály ve volném prostoru je asi zcela správně opodstatnělá, jelikoţ se objevuje i v další chrámové architektuře 5.století v Attice. Je zde vidět jak lehce a flexibilně tuto funkci přejali a napodobili stavitelé a zakomponovali ji do kruhové stavby tholu. Pohled na tholos byl s největší pravděpodobností plánovaný z interiéru. Vzhledem k poměrně širokým dveřím a malosti interiéru zde pohled zahrnoval celou šířku cely. To bylo něco, co nikde jinde zatím nebylo napodobené. Tento pohled byl zcela jistě zamýšlen jako estetické potěšení, ale také mohl mít i posvátný význam. Korintské sloupořadí, podium, černá podlaha, posvátné sochy, to bylo dlouho jediné zachované zařízení svatyně. Interakce, která je zde vyobrazena vybavením a duchovním významem, byla navrţena tak, aby se divák na ni díval s odstupem. Není zde dokázaný ţádný duchovní rituál, nebo jen uctívání bohyně, ale sakrální umění zde působí velmi imperativně. Dalo by se říci, ţe duchovní zde přechází do světského. V tholu se měli zřejmě prolínat kontextuální a estetické myšlenky, pro které neexistují do této doby ţádné jiné nápady. Jde totiţ o zcela novou formu stavby tholu. Jsou zde pak tři různá vysvětlení funkce tholu. Zaprvé měl chrám slouţit, stejně jako dva chrámy vedle něj, jako pokladnice. 27 26 Raux, G., Inscriptions de Delphes, BCH 46, 1922. 27 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 69 15

Tento typ staveb byl v této době velice oblíbený a měl také velkou representativní funkci. Zadruhé, kombinací starších architektonických prvku s nejnovější formou stavebních prací můţe být snahou o znovuzrození a obrození místa starého náboţenského kultu. 28 Třetí moţností je, ţe uţ šlo zcela jistě o stavbu zasvěcenou určité osobě. 29 Tyto tři názory jsou nejčastěji skloňovány s vyuţitím tholu. Pokud však chceme hledat dál a toto nám nestačí, musíme si prohlédnout i metopové desky. Ty nám mohou ledacos napovědět, zvláště pak o kultu chrámu. Bohuţel máme jen útrţky, důleţité je ovšem to, ţe známe hlavní postavy amazonomachie i kentaouromachie. Hérakla, resp. Thesea, na dalších vyobrazeních je i spousta neméně důleţitých bohů a boţstev. Na metopách je dále i spousta scénických prvků. Musíme však s jejich interpretací postupovat velice pomalu. Pokud jde, jako ve většině případů o metamorfózu historických událostí, pak si zvláště potom musíme dát pozor. Je známé, ţe amazonomachie je interpretována jako boj Řeků s Peršany, zatímco kentauromachie charakterizuje boj Řeků mezi sebou. Oba dva mytologické výjevy nám dávají několik společných jmenovatelů, největším pak jsou asi Athény. Je moţné, ţe i po dlouhé době se dá toto tvrzení a zobrazení počítat mezi věrohodné. Zase je ale známé, ţe sami Řekové tyto válečné konflikty převáděli do podob mytologických válek, či událostí. Další otázkou je, zda tyto konflikty nemají přímo nějaký opodstatnělý význam pro samotné Delfy. Tady by byl převzatý panhelénský výklad trochu jiného charakteru. 28 Farnell, L. R., The Cults of the Greek States 29 Např. právě heroovi Phylacovi, který pomáhal Delfám v boji proti Peršanům. Pausanias Cesta po Řecku, Kniha Fókis 16

Thymele v Epidauru Popis Asklépiova okrsku v Epidauru Antické město Epidauros, dnešním názvem Epidavros, se nacházelo na jihovýchodním pobřeţí Sarónského zálivu. Svatyně samotná se nacházela asi 10 km od města ve vnitrozemí, v místech bohatých na vápenec. Posvátný kult je tu doloţen uţ od 7. století př. n. l., a to Apollóna Maleata v místních kopcích. Od roku 500 je zde pak doloţen kult Apollónova syna Asklépia, který představuje niţší boţstvo obdarované léčitelskými schopnostmi. Vrchol kultu zde dosahuje v průběhu 4. století, v době kdy sem jezdili všichni lékaři z celého řeckého světa se učit léčit. To však nebyl jediný důvod obrovského architektonického boomu. Lidé co se sem jezdili léčit, samozřejmě platily za sluţby. A tím, ţe se z Epidauru stal nejznámější léčitelský okrsek v Řecku, tak byly tyto příjmy vlastně neustálé. Výstavba, která se zde uskutečnila v průběhu 4. století byla rozsáhlá a zůstaly po ní památky světového významu. Vlastní Hieron se tedy nacházelo v údolí mezi horami Velanidhia a Kharani. Na temenu se nacházela spousta budov. Hlavním však byl oltář a samotný chrám zasvěcený Asklépiovi. Chrám byl postaven v dórském slohu, a dalo by se říct, ţe byl věrnou kopií chrámu Apollóna Bassita v Arkadii. Půdorys chrámu měl rozměry 11,76m na 23,06m. Byl postaven především z místního vápence, jen výzdoby v podobě akroterií byly z dovezeného pentelského mramoru z Attiky. V Okrsku se pak dále nacházely velké budovy jako abaton, 30 nebo budovy pro ubytování nemocných, pak také budovy s vnitřními kolonádami. Byly zde i další chrámy zasvěcené Afroditě a Artemis. Za římské doby zde pak byly vybudovány horké lázně, které byly zásobovány vodou z pohoří, hlavně pak při jarních záplavách. Stavbou, kterou jsem ještě vynechal je Tholos, neboli Thymele, ale o této stavbě je moje práce, tak ji vynechám z výčtu budov na okrsku. 31 Mimo temenos pak leţela dnes asi nejznámější stavba v Epidauru. Jde o velké divadlo. Bezesporu největší atrakce města. Divadlo mohlo pojmout aţ 13 000 diváků, kteří seděli na sedátkách v celkových asi 55 řadách. Mělo výškový rozdíl asi 22m. Ale 30 Dlouho se myslelo, ţe budova s názvem Abaton byl právě tholos. Neţ byla napsána studie: Elderkin, G. W., Tholos and Abaton at Epidauros, AJA vol. XV, 1911, no. 2 31 Faraklas, N., Epidauros: the sanctuary of Asklepios, 1972 17

díky perfektně propracované akustice bylo slyšet co se na jevišti dělo i z této poslední 55. řady. Jde vůbec o nejlépe zachované řecké divadlo. 32 Celý komplex byl několikrát za svoji existenci vypleněn. V roce 87 př. n. l se zde obohatil Sulla, dále pak roku 67 př. n. l. město přepadli piráti, a v roce 395 n. l. sem vpadli Alarikovi Gótové. V 5. století pak byl kult Asklépia nahrazen příchodem křesťanství léčebnou silou Jeţíše Krista a svatyně byla postupně opouštěna. Vykopávky v Epidauru Vůbec první novodobá zmínka o Epidauru je zaznamenána v roce 1669 francouzským cestovatelem Desmoceaux. Ten zde při pátráni po zbytku antického města Epidauros našel slavné zdejší divadlo. Svůj nález popsal ve svém cestopisu. Bohuţel, ale stejně jako předtím, město zapadlo do zapomnění na dalších skoro sto padesát let, a tak se zde ţádný archeologický výzkum nekonal. Aţ na počátku 19.století byly zbytky města opětovně pozorovány R. Chandlerem 33 a pak ke konci století v letech 1882-1883 zde začal kopat významný řecký archeolog Paganonis Kavvadias, který sepsal i kompletní studii 34 spolu s W. Dörfeldem. Vykopávky trvaly aţ do jeho smrti v roce 1928 pod záštitou Athénské archeologické společnosti. Svou práci popisuje Kavvadias ve svých dílech Historie řeckého umění (The History of Greek Art) a Vykopávky v Epidauru (Fouilles d Epidaure) formou základního popisu svatyně a tholu detailně. Autentičnost v detailech vynikajícího archeologa dovolovala analýzu monumentu na základě dosud neprozkoumaného. Ve své knize The History of Greek Art v díle B vypráví o kráse tholu. 35 Poslední práce o památkách v Epidauru a zároveň i rekonstrukční práce byly vedeny G. Rouxem, bez jehoţ poznatků by se nedal zodpovědět ani zlomek otázek 36, na které chtěli znát odpovědi jeho předchůdci. 32 Svoboda, L. a kol.: Encyklopedie Antiky. Praha 1973 33 Chander, R., Travels in Greece, Oxford 1777 34 Kavvadias, P., Prakt 1882, Fouilles d'epidaure I, str. 49, 1891, 35 Kavvadias, P., The history of Greek Art, Volume B, str. 464, : Tholos byl stejně krásný jako Erechteion na Akropoli v Athénách a soupeřící s Pantheonem v úctě k dokonalosti provedení stavby 36 Roux, G., Arch. Arg., Praktion 1883 18

Architekt a malíř výzdoby Polykleitos mladší ţil ve 4. stol. př. n. l. Podle některých pramenů byl synem, podle jiných zase vnukem slavného sochaře Polykleita Staršího. Svoji kariéru začal také jako sochař atletů, avšak největší slávy získal jako architekt. Mezi jeho největší díla patří divadlo a tholos v Epidauru, nicméně ani jeho sochařská činnost nebyla zanedbatelná. Pausiás byl malířem Sikyónské školy. Ţil ve 2. pol. 4. stol př. n. l. Byl spoluţákem Apellovým. U Pomfila se seznámil s enkaustikou a přivedl ji k vrcholu. V mládí se zamiloval do své krajanky Glykery, která byla květinářkou. Květiny si natolik oblíbil, ţe se stal vůbec prvním malířem květin. Jako prvý prý i zavedl malování kazetových výplní stropu. Mezi jeho nejznámější díla patřila Stefanoplokos (řec. Dívka vijící věnec), modelem mu stála Glykera, dále Methé (řec. Opilost) namalovaná v tholu, a dílo Oběť býka. Použitý materiál na Thymole Oproti chrámu v Delfách se zde projevuje i diferenciace v pouţitém stavebním kamenném materiálu. Na konstrukci jeho dórského ochozu spolu s krepidou a zdí cely byl pouţit porézní vápenec z oblasti Korintu. Zatímco na ostatní dekorativní prvky, střechu, dveře, kazetový strop, také pro sokl cely a dlaţbu uvnitř cely byl pouţit bílý pentelský mramor a černý argejský vápenec. Je zcela jasné, ţe toto opatření bylo jistě v první řadě z lukrativních důvodů. Zachránili drahý vápenec a mramor tam, kde ho nebylo tak zapotřebí, jak z hlediska technického tak z uměleckého zpracování. Stavební schopnosti místních lidí také určitě hrály svoji roli. Je jisté, ţe ve zdobení a kráse dekorativních architektonických prvků dávali přednost lepšímu a krásnějšímu materiálu, neţ na stavbu samotnou, kde z technických důvodů takto dobrý materiál nemusel být pouţitý. Nad labyrintem stála stavba samotná. Chrám stál na třístupňové krepidě. Pokud bychom brali průměr stavby podle spodního, nejniţšího stupně, byl by průměr 21,82m. 37 Průměr od stylobatu činil 20,44m. Celková výška krepidy pak byla asi 86cm, kde jednotlivé schody měly výšku zase odsazenou v určitých poměrech, tj. 27,5 / 28,5 / 37 Dinsmoor, W. B. The Architecture of Ancient Greece, New York, 1975, Udává i velikost 66 stop a 2,5palce 19

30,1cm. 38 Na takto utvořeném pódiu stálo s největší pravděpodobností 26 sloupů dórských. Jejich výška byla necelých sedm metrů; 6,98m. Šířka sloupů byla zachována v poměru 1:7, tedy průměr sloupů byl 0,99m. Byl tu ale problém se sousedním Asklépiovým chrámem. Ten měl být dominantou okrsku, a proto, aby nebyl příliš v zákrytu, musely být některé sloupy sníţeny tak, aby byl chrám vidět. Takţe poměr některých sloupů klesl na asi 1:5,6. Sloupy měly jasné kanelovaní, střídalo se 20 kanel s 20 dráţkami. Intercolumnium bylo zachováno mezi všemi sloupy stejné a činilo 1,33m. Na hlavicích sloupů spočívalo zdobené kladí s architrávem, na nich triglyfy s metopami a geison. Triglyfy jsou vysoké asi 78,5cm a metopy jsou zde poprvé tvořeny ne postavami a vyobrazením určitých jevů, či událostí, ale jsou nahrazeny rozetami, kde na kaţdé metopové desce je pouze jedna růţice. Těmto novým dekorativním prvkům se říká Eierphiale. 39 Střešní systém je radikálně změněn. Pokud jde o střechu samotnou, její stoupání je pod úhlem 14. Střešní tašky ukazují střechu pravděpodobně poprvé v historii jako monumentální prvek na stavbě chrámu. Úsilí o vytvoření jednotného zastřešení celého chrámu je řešeno střechou ve tvaru kuţele. O střeše se dále vyjadřuje G. Roux, který tvrdí, ţe rytmus símat neodpovídá rytmu peristatis a není tedy tak harmonický jako u tholu v Delfách. 40 Opuštění těchto ideálů bylo velice váţné, nicméně se na jejich úkor rozvíjí jiné dekorativní prvky. Oţivení hrany střechy je v podobě vlysu ve tvaru révy, která se vine mezi překrásnými chrliči, jenţ mají tvary lvích hlav. Kvalita zdobení těchto prvků byla úţasně propracovaná, dalo se i říct z moderního hlediska, ţe je zobrazena v plném rozlišení. Tento rozvoj plastiky podivně kontrastuje s pevností a jednotností dórského slohu. Poprvé jsou zde stonky vinné révy navrţeny tak, ţe jsou mnohem přirozenější. Mají místo mezi akantovými a palmetovými antefixy a ideálně tak izolují lví hlavy. Představují velmi ţivotný rostlinný prvek, z něhoţ jako by sálá síla ţivota. 41 38 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 74, obr. 32 39 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 77 40 Roux, G., Arch. Arg., Praktion 1883, abb 33. 41 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 77 20

Vnitřní prostor thymele Cela byla na tomto tholu pojmenována jako Sekos. Poměr velikosti cely ke stylobatu byl asi 5:8. Průměr od stěny byl tedy kolem 15,12m. Cela tedy nebyla zrovna zanedbatelně zvětšená, jak ukazují její rozměry. Uţ se dalo ocenit i její vyuţití z hlediska toho jaký objem prostoru má. Dalo by se říci, ţe stavba celu plně vyuţívá pro svoji prezentaci. Pteron je od hrany stylobatu po toichobatés široký 2,63m. Byl tedy zúţen ve prospěch interiéru. Bylo tady více prostoru k uloţení okrasných výzdob a dalších různobarevných drahokamů. Například dlaţdice z šedo-růţového tečkovaného vápence, zřejmě pouţitý drahocenný materiál jen zde v Epidauru, zdvihající plochu podlahy. 42 Kazetovému stropu a jakési koruně stěny z bílého pentelského mramoru kontrastuje hladký vlys z černého argejského vápence. Architektonický význam Seku zvýrazňuje mimořádným způsobem neobvykle tvořený sokl zdi. Byl zkompletován z pěti kusů a výšku měl 2,07m a tak vlastně výrazně přesahuje hodnoty orthostáse. Neexistuje jiná orthostáse takovéhoto typu, i kdyţ dodrţuje její články, tak její prvky jsou předělány na krásné svěţí profily a ozdobné pásky, aţ se dá říct, ţe můţeme přehodnotit s ní související architektonický motiv. 43 Moţná šlo o myšlenku trochu jiným způsobem zobrazit balustrádu jako předsálí, co také ukazují některé formální vztahy, které jdou funkčně i jinak interpretovat. Dosud nevysvětlené je i vracení se s šířkou zdi o 8cm, tedy na 66cm. Zda okraj, který takto vznikl byl pouţit jako podpora pro okna, nápisy, pilastry či obrazy není známo. Kdybychom toto věděli, můţe nám to samozřejmě osvětlit důvod tohoto uţití. Kruhový prostor thymelé je jeden z nejkrásnějších, které známe z řecké architektury. Jeho koncepce je velmi jednoduchá. 13,25m široká hala je rozdělena 14 korintskými sloupy v prstenci asi ve vzdálenosti 9,11m průměru stylobatu, druhý prostor má šírku asi 1,12m. Volné pozice mezi sloupy dále byly vyuţity k dalšímu uspořádání dekorativních prvků, které zde byly rozmístěny. Umoţnilo to tak poprvé v historii bezcílné vytvoření jednotně strukturovaného centrálního prostoru, který můţe být povaţován za perfektní formu kruhové architektury. Ačkoliv je korintský sloh v tomto období ještě docela mladý, tak i přesto dokázal splnit tento nelehký úkol. To vede také k novému uspořádání kladí, které je sice tvořeno ze základu stejně jako 42 Tento vápenec popisuje uţ Kavvadias, ve své první práci z Epidauru. Kavvadias, P., Die Tholos von Epidauros,1909, GBV katalog 43 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 79 21

atticko-ionský řád, tedy architrávem se třemi faciemi a vlysem, ale ve vzhledu například S-formy nízkého zakřivení vlysu, v půvabných proporcích a s přidáním nekanonické vrchní římsy jde o nezávislou formu. 44 Je elegantní, dojemná a zdobnější neţ kanonické kladí ionského řádu a harmonizuje se štíhlostí a elegancí korintských sloupů, které byly 6,75m vysoké a široké asi 65,7cm. Tyto sloupy stály na 21cm vysokém černém stylobatu. Prostor cely má být ústřední oblastí stavby, na coţ i poukazuje právě korintské sloupořadí, které představuje bohatost chrámu. 45 V oblasti sloupořadí vevnitř se směrem ven, tedy ve vnějším kruhu místnosti, se nachází bujné a bohaté řemeslné ornamenty a dekorace architektonických prvků nejvyšší kvality. Popsat všechny tyto prvky do detailů, jak by si zaslouţily, by bylo velice zdlouhavé, proto vyjmenuji jen ty hlavní jako např.: zvýšené profily na kazetách lišt stropu; 46 větší rozvoj ionského a lesbického kýmatu; linie astragalu a plastické meandry aţ šestinásobně zahnuté v ornament na korintském kladí atd. Podlaha centrální místnosti je tvořena prstencovitě seskupenými kameny, střídajíce černé a bílé kruhy aţ ke středu místnosti. 47 Uprostřed místnosti je pak bílý kámen, který zakrýval vchod do labyrintu. Musí tak jít o vizuální bod celého prostoru, na který se návštěvník dívá. Ve velké míře nastává v kruhové cele kontrast hojnosti pohybujících se forem a barev s plastickou animací přírodních prvků. To vsugeruje velké estetické momenty. Toto, chráněné před realitou okolního světa, intenzivní umění, staví diváka do postoje obdivovatele, skrze nádherné vybavení a významnému středu místnosti. Tato místnost se nedala vidět z jednoho místa celá a donutila diváka neprocházet sloupořadím, ale jít přímo ke středu a odsud si vše prohlédnout. Emociálně můţou působit dále i malby od Pausia: Methé, ztělesňující opilost, jak pije z průhledného skleněného poháru a také Eros, odloţivší svůj luk a sahající po lyře. Zřejmě měly malby takové účinky, které ještě umocnili vizuální dopad na diváka. Musíme si také umět představit, ţe dochované obrazy jsou pravděpodobně malou částí původní výzdoby Thymele a byly namalovány v horní části zdi cely tvořené černým argivským vápencem. Další malby ve svatyních boha Asklépia se pak také dochovaly v Athénách, v Messénii, či jinde. Obsahy obrazů jsou však vţdy podobné jako v Thymele, není to tedy votivní výzdoba, ale jde spíše o velkou paletu malířských prací. Dá se tedy říct, ţe jde o běţné nástěnné malířství. 44 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986, str. 79 45 Dinsmoor, W. B. The Architecture of Ancient Greece, New York, 1975 46 Dvojité lilie a rozety v kazetách. 47 Whitley, J., The Archeology of ancient Greece, Cambridge world Archeology, paperback, 2001 22

Labyrint a jeho využívání Zbytky po tholu se nacházejí jihovýchodně od Asklépiova chrámu. Bohuţel se nám toho moc nedochovalo. Zajímavostí je ale hlavně suterén tholu, místo, kterému se říká labyrint. Do labyrintu se scházelo z cely, přímo uprostřed byla mramorová deska a pod ní vchod. Člověk si asi opravdu musel připadat jako v labyrintu, protoţe se dostal do kruhové místnosti, ze které byl průchod do chodby. Ta obepisovala místnost téměř dokola a na jejím konci byly opět dveře a ty vedly do další chodby, která měla zase stejný charakter. 48 Zatím je nejasné, zda do těchto chodeb byl i jiný přístup a nebo se muselo neustále při kaţdém vcházení dovnitř odsouvat víko. Dodnes se také zatím neví, zda byl labyrint přístupný běţně, nebo byl jen součástí některého z léčebných rituálů. Výkladů ke kultovnímu vyuţití je mnoho. Některé jsou triviální, jiné o něco věrohodnější. Mezi příklady se dá uvést například: místo kde byla prováděna krvavá oběť Asklépiovi, nebo ţe zde probíhal rituál očištění po smrti; spousta lidí se domnívá, ţe v těchto chodbách se uchovávali posvátní Asklépiovi hadi, kteří se pak nahoře v tholu, neboli Thymele (obětním místě) obětovali Asklépiovi, synovi Apollóna. 49 Nemůţe být také vyloučeno, ţe bludiště nemělo funkci třeba jako věštírna. Některé z věštíren jsou totiţ zaloţeny na podobných principech např. věštírna Trophonia na Lebadei kde je podobný podzemní systém chodeb jako zde. 50 Tyto podzemní bludiště se zdají být určeny pro určité věštecké metody. Dalším slavným místem s tunelem je např. Apollónova věštírna Manteion na Klaru. Pokud ovšem vycházíme z dochovaných literárních pramenů, kterých je poměrně málo, dojde nám, ţe pravá funkce byla uţ v době výstavby chrámu zapomenuta, a proto ji byla přidělena jiná funkce a tj. posvátného místa, zaloţena na mýtu. Zde se uvádí báje o tom, ţe zde byl Asklépios pohřben a ţe promlouvá k lidem v jejich snech. Bohuţel není tohle jediný chrám, který si vzal tento mýtus za vlastní, existují i další, např. v Athénách. Proto je Thymele uváděna jako jedna z mnoha Asklépiových hrobek. 48 Noack, F., Der kernbau der Tholos von Epidauros, 1928, Lybrary of Congress,str76, obr.2 49 Elderkin, G. W., Tholos and Abaton at Epidauros, AJA vol. XV, 1911, no. 2 50 Seiler, F., Die griechische Tholos, Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986 23

Datování Tholos se začal stavět v roce 360 př. n. l a za architekta stavby byl vybrán Polykleitos Mladší, v té době velice uznávaný a renomovaný architekt. Bohuţel z důsledku finančních problémů se stavba tholu protáhla a dokončena byla aţ kolem roku 340 př. n. l. I přes dlouhou dobu, kdy se stavba prováděla, byla dá se říci ošizena. Na stavbu byl pouţit převáţně vápenec a ten byl pouze na některých místech vystřídán mramorem. Nicméně i tak se tholos mohl pyšnit titulem, který mu byl všeobecně přisuzován, Nejkrásnější ze všech tholů. Účel, ke kterému byl tholos určen, není přesně znám, ale díky nápisu, kde je tholos pojmenován jako Thymele, coţ je asi něco jako obětiště a místo kde se schraňují obětní dary a peníze přijaté chrámem určené přímo Asklépiovi, si lze leccos domýšlet. Nápis se dochoval na destičce, na které se dále zachovaly záznamy peněz přijatých a také ušetřených chrámem. Heliocentrismus Jak jsem uţ popsal výše, podlaha tholu byla poskládána z malých kachlí dvou barev, černé a bílé. Byly poskládány kolem dokola velkého kamene. Podle všeho šlo zde o znázornění heliocentrismu, kde kámen uprostřed přestavoval Slunce a šest řad kolem dokola znázorňovalo planety, které v té době byly známy. Prostor a nebeské klenutí stropu Mimo planetárního kruhu, znázorněného na podlaze v heliocentrické koncepci a pojetí čtyř cyklů času je jasné, ţe koncept místnosti musí mít i další tajemství. Kruhový tvar tholu vedl k asociaci kruhového a nebeského zaklenutí. Obě tyto vize jsou znázorněny kruhem. Nicméně k určení nebeských těles je potřeba mít prostor, který bude vyčíslen. Podle prvků, které teď nastíním, se snaţí někteří dojít k nějakému závěru. 24

Trojitý kazetový věnec stropu V celém chrámu byly dohromady tři okruhy kazet ve stropu. Tuto výzdobu jsem si nechal aţ nakonec kvůli nejasnostem a teoriím, ke kterým nabádá. První okruh kazet se nacházel mezi korintskými sloupy uvnitř a celou. Zahrnoval 40 kazet zdobených jednoduchým kříţem který byl do tvaru X překříţen akantovými listy a byl dále vyzdoben rosetou. Další dva okruhy se nacházely venku, mezi dórskou kolonádou a zdí cely. V řadě kaţdého z okruhů bylo 70 kazet. Byly stejně zdobené, aţ na to, ţe nahoře byla lilie. Hraní s čísly Jednoduchou kalkulací si spočítáme, ţe celkový počet kazet je 180. Číslo 180 je polovina 360, coţ je Pythagorejské číslo a objevuje se poté, co bylo rozluštěno Platónem. Toto číslo představuje počet stupňů v kruhu. Abychom tohoto čísla dosáhli, nebudeme počítat kazety ve stropě, nýbrţ jejich výplně. Konkrétně jejich kříţe. V kaţdé kazetě jsou dva a tudíţ se nám číslo 180 vynásobí 2. 180*2=360. Číslo 360 zde má několik vysvětlení: a) 360+1 na podlaze značí kaţdoroční vývoj Slunce v čase. b) 360 na stropě symbolizuje počet stupňů kruhu a není pochyb, ţe by přítomnost tříciferných čísel mohla být jen náhodou. K zamyšlení Jelikoţ známe pouze tyto nejasné důkazy a neznáme fakta kombinací těchto speciálních elementů na podlaze a stropě, nemůţeme s jistotou říct, zda tu nešlo o nějakou specifickou okultní činnost. Nejenţe heliocentrismus dominuje uvnitř chrámu, ale precese rovnodennosti v exteriéru s 26 dórskými sloupy ukazuje na nepochybnou znalost vyšších astronomických pravd. Harmonie lidské duše v uspořádání planet urychluje ozdravný proces nemocného jedince a kompletně bourá základy medicíny. Myslím, ţe toto téma, jenţ jsem právě nastínil, má asi hodně společného s Asklépiovým kultem. Je tajemné a neprozkoumané, a proto nám nezbývá 25

neţ polemizovat nad prvky a zkoušet teorie, které by nás dovedly k poznání, ať uţ jsou jakékoli. Asklépiův kult v Epidauru Poutník, který přišel do Epidauru ţádat o pomoc boha lékařství Asklépia, musel s sebou donést i obět, kterou pak bohu musel darovat za jeho vyslyšení. Nejlepší oběť byla hmotná, tzv. v naturáliích. Ti, kteří přišli z nedaleka, darovali bohu většinou zvířata, mezi nejdraţší dary patřil vůl. Ten byl na pomyslném ţebříčku nejvýše. Za dary, za které se bůh neurazil bylo taktéţ povaţováno i ovoce či jiné exotické sladkosti. Ti, co přišli zdaleka darovali většinou peníze, oboly a drachmy. Někdy i zlato, šperky či jiné drahé předměty. Nejbohatší po svém vyléčení darovali sochy, nechali stavět oltáře nebo fontány a někdy i celé budovy. 51 Léčba vypadala asi takto. Byla rozdělena do tří částí. Ty zahrnovaly následující postup. Po vykonání obřadního rituálu a očištění se formou koupele v posvátném prameni, musel pacient absolvovat zkoušku víry, aby bylo jisté, ţe se můţe ve spánku spojit či nějak se přímo přiblíţit bohu. Dnes uţ není přesně známo jak tato zkouška probíhala, protoţe byla přísně tajná. Někteří ovšem tvrdí, ţe tholos samotný je posvátným náhrobkem Asklépia, ale v poslední době převládá názor, ţe jde spíše o místo kultu, kde se právě ony zkoušky víry konaly. Uprostřed chrámu byl totiţ bílý kámen, který zakrýval vchod do labyrintu, který s největší pravděpodobností slouţil jako místo na povzbuzení silné autosugesce a očekávání zázraků, neţ jako místo iniciativy, na kterém nemocný pochoval svoje staré JÁ a nechal vyrůst nové, zdravé. 52 51 Charitonidou, A., The Sanctuary of Asclepios and the Museum, paperback 52 Polignac de, F., Cults, territory, and the origins of the Greek city-state 26

Celkové srovnání obou chrámů Srovnání venkovních prostorů Jelikoţ se nám nedochovalo příliš mnoho hodnotnějších materiálů, které by nám daly více moţností srovnávat více výzdobu, tak se zaměřím spíše na architektonickou sloţku srovnání. Budu se tedy zabývat z větší části velikostmi daných poměrů a pokud to bude moţné, tak z dochovaných zdobných materiálů se pokusím srovnání udělat taktéţ. Srovnání těchto dvou prakticky totoţných chrámů nejlépe začneme velikostí stylobatu. Jak jsem jiţ psal, velikost stylobatu v Delfách byla asi 13,5m, stylobat v Epidauru měl půměr zhruba 20,44m. Jen z těchto čísel je zřejmé, ţe tedy Thymele v Epidauru byla asi o 1/3 větší. Nutno dodat, ţe tento poměr není zdaleka všude dodrţen. Je zcela jistě moţné, ţe stavitelé v Epidauru se snaţili překonat stavbu tholu v Delfách, snad uţ jen proto, aby si zvedli prestiţ oni sami, či si to mohlo přát město samotné aby se mohlo chlubit samo. Podle velikosti je jasné ţe i chrám v Epidauru potřeboval více sloupů, má jich tedy 26 oproti 20 sloupům v delfském tholu. Zajímavá je ovšem jejich výška. Sloupy v Epidauru jsou jen o něco málo přes metr vyšší, v Delfách mají výšku 5,93m a v Epidauru 6,98. Dokonce i v šířce sloupů se o mnoho neliší, v Delfách je šířka 86,8cm a sloupy druhého chrámu mají průměr 99cm. Oba chrámy tak dokazují jakési pravidlo ve velikostech sloupů, které v této době určoval poměr 1:7, z hlediska výšky ku průměru sloupu. Oba chrámy nemají své sloupy dále zeštíhlené směrem nahoru. Tato informace je však chybně provedena na rekonstrukci chrámu v Delfách, kde tento fakt není akceptován, neboť v té době, kdy rekonstrukce probíhala, byla mylná představa o zeštíhlení sloupů i u kulatých chrámů. Ta totiţ vycházela z dochovaných sloupů z chrámů s obdélníkovým půdorysem. Vraťme se ještě zpět k poměru výšky sloupů. Ne všechny sloupy v Epidauru měly tento poměr. U části z nich byl poměr zmenšen na 1:5,7. To nám dává tedy i informaci, ţe střecha Thymele nemohla mít stejný sklon po celém okruhu. Byla tedy z mého pohledu o něco ošklivější neţ jednotná střecha v Delfách. Dórské kladí vykazuje jen nepatrné rozdíly mezi oběma chrámy. Jedná se o velikosti daných článků, které se od sebe liší jen v řádech několika centimetrů. Architráv na chrámu v Epidauru má výšku 70cm, zatímco ten stejný prvek na tholu v Delfách je jen o něco málo přes decimetr menší, jeho výška je 58,9cm. Na velikosti triglyfů a metop lze rozpoznat ve výšce také nepatrný rozdíl. Výška 78,5cm na Thymele 27

a 65,4cm v Delfách. Rozdíl je tu však velice patrný v jiném bodě. Tou je umělecká výzdoba metop. Zatímco na metopách z Thymele jsou na všech deskách dokumentovány krásně plastické vyvedené rozety, na metopách z Delf jsou vyobrazeny typické výjevy dórského slohu klasické doby. Jedná se tedy o amazonomachii a kentaromachii. Nevím, co by mohly znamenat rozety na chrámu v Epidauru, jde moţná o vyobrazení přírodní části léčby. Je také moţné, ţe šlo jen o nahrazení klasického vyobrazení něčím novým. U tholu z Delf se s největší pravděpodobností jedná o výklad, který se pojí s perským obléháním města. Celkovou výšku i s geisonem, mělo kladí v Epidauru 172,5cm, v Delfách bylo o něco menší 142,2cm. Další srovnání se nachází ve střešním systému a ve střeše samotné. V Thymele je v konstrukci střechy pouţito jednoduché síma, na rozdíl od tholu v Delfách kde je pouţito síma dvojité. Od tohoto jevu se poté liší i výzdoba střechy. Zatímco na Thymele je jen jedna řada chrličů, na tholu jsou řady dvě. Tento rozdíl mezi símaty je pak dále zřejmý na velikosti sklonu střechy. U chrámu s jednoduchým síma je sklon asi 14, u druhého je to okolo 11;30. G. Roux dokonce tvrdí, ţe i rytmus símat v Epidauru neodpovídá perfektnímu provedení rytmu símat v Delfách. Obě střechy chrámů jsou tvořené tzv. korintským systémem uloţení pálených tašek. Dalším rozdílem by mohla být i úplná špice střechy, kde podle některých mohla být na chrámu v Epidauru velká zdobená květina. U tholu v Delfách nic podobného doloţeno nemáme. Ve velikosti ochozu se chrámy téměř shodují. Prostor, který má chrám v Epidauru má rozměry 2,63m na šířku, tedy od hrany stylobatu aţ po toichobat, a výšku ke stropu asi 7,93m. Oproti tomu rozměrům delfského Tholu 2,54m šířky ku 6,7m výšky. Jak je tedy jasně vidět, architekt Thymele se chtěl spíše neţ na venkovní prostor zaměřit na prostor vnitřní, Jelikoţ při rozměrech průměrů 20,44m celého stylobatu ubral pouhých asi 5,3m. Tím se mu otevřela moţnost více si vyhrát s prvky interiéru. To architekt chrámu v Delfách tuto moţnost pak neměl. Ve výzdobě stropu se chrámy neliší, oba nabízí propracovaný kazetový systém, který byl nádherně zdoben dalšími prvky. Velice nápadný rozdíl však skýtá pohled na stěnu cely. V Epidauru je velice vysoký toichobat. Vůbec poprvé je zde tento prvek takto monumentální, má 2,07m. Delfský tholos má toichobat vysoký tak, jak bylo zvykem ho ve většině případů dělat, má asi 5,5cm. Na vrcholu stěny je další odlišnost v prvcích meandrů na straně Thymele a triglyfů a metop s vyobrazením kentauromachie a skutků řeckých hrdinů na straně Delf. 28

Vchodové dveře byly ve své podstatě také jiné. Pokud budeme brát v úvahu zdobnost dveří, tak oba vchody byly velice krásně zdobené. V Delfách byly zdobené zlatem a slonovinou a dokonce měly i vlastní jakýsi závěs, který se společně s dveřmi zatahoval, kdyţ byl chrám nevyuţíván. Thymele v Epidauru měla dveře zdobené lesbickým kýma po celém obvodu a rám dveří byl navíc zdoben krásnými malými rozetkami, podobnými jako byly na metopách. Pokud bychom ale měli srovnávat funkčnost dveří asi by zvítězily Delfy. Dveře tholu totiţ byly široké a asi i zamýšlené tak, aby kdyţ byly otevřené, osvětlovali vnitřek chrámu. To v Epidauru byly dveře menší. Nebylo potřeba uţ jejich neustálého otevírání, jelikoţ s největší pravděpodobností měly na obou stranách symetricky usazené okna která osvětlovala vnitřek chrámu dostatečně. Srovnání vnitřků chrámů V porovnání se srovnáním venkovních částí se ve vnitřních částech zaměřím i na dekorativní výzdobu. Ta totiţ zůstala mnohem více zachovaná, a proto víme alespoň částečně, jak zhruba daná stavba uvnitř vypadala. Dalo by se říct, ţe obě muzea, ve kterých jsou vystaveny části tholů, čerpaly pro své sbírky hlavně z nálezů, které patřily k výzdobě interiéru. Srovnání začneme znovu od toho, ţe si srovnáme obě celkové plochy chrámů. Jak uţ jsem nastínil výše, cela chrámu v Epidauru byla pojata trochu jinak jak v Delfách, nicméně ve členění místnosti se oba architekti snaţili získat co moţná nejvíce volného prostoru. Ať uţ pro uloţení drahých předmětů darovaných svatyni, tak pro místo kultovního vyuţití chrámu. Průměr cely Thymele se dá charakterizovat jak poměrem tak přesně metry. V poměru k celkovému průměru stylobatu je její šířka 5/8, číselně vyjádřeno 15,12m. To tholos v Delfách se musel potýkat s menším prostorem, jeho průměr byl necelých 7m, přesněji 6,99m. Druhým důleţitým prvkem je sloupoví vnitřní části. V obou případech se jedná o korintské sloupy. V Epidauru jich najdeme 14, v Delfách pouze 10. Obě čísla nejsou přesně určeny, jsou diskutabilní a o přesném počtu sloupů se pořádně neví. Mě však zaujalo řešení delfského chrámu, který má 20 venkovních sloupů a 10 vnitřních, kdyţ si pak ještě vezmeme plochu cely, zjistíme, ţe jde moţná i o nějakou harmonii. Protoţe 29

vše se zdá být o polovinu zmenšené. U plochy to sice tak přesně není, ale pokud by se počítal prostor od vnitřní hrany sloupů, myslím si, ţe bychom dostali i číslo, které by se polovině celkové plochy blíţilo. U chrámu v Epidauru uţ toto neodpovídá, takţe buď šlo o náhodu v řešení vnitřního prostoru, nebo v tom mohl být záměr. Velikosti sloupů obou chrámů se samozřejmě liší. V Thymele jsou sloupy vysoké 6,75m a široké asi 65,7cm. V Delfách přesnou výšku neznáme, ale podle odhadu by sloupy i s podstavcem mohly měřit asi od 5,5m do 5,7m. Jejich šířka také není známa. Důleţité je však kde sloupy byly umístěny. V tomto prvku se oba chrámy diametrálně liší. V Epidauru jde totiţ o krásný prstenec sloupů, který rozděluje celu na ochoz a vlastní celu. Sloupy stojí na 21cm vysokém podstavci z černého argivského vápence. V Delfách je cela řešena tak, ţe sloupy stojí na asi 60cm vysokém podstavci, který má hloubku asi 115cm. Ten byl taktéţ s největší pravděpodobností z černého kamene. Jsou přitisknuty těsně ke zdi, ale vlastně se ani nedotýkají. Delfský unikát je však hlavně v hlavicích sloupů. Vůbec poprvé je zde pouţitá dvojitá voluta na akantových lístcích, zároveň je hlavice samostatná, není opřená o stěnu cely. V Epidauru uţ je korintská hlavice v zaţitém tvaru. Není tak neobvyklá, i kdyţ je odborníci řadí mezi nejkrásnější hlavice klasického období. Z rozestavení sloupů pak následně vyplývá umístění dekorů v chrámu. Na tholu v Epidauru je zřejmé, ţe kdyţ sloupy dokázaly rozdělit vnitřek cely na dva díly, tak tato menší vnější část bude vyuţita právě pro uloţení dekorativních prvků, nebo i votivních darů darovaných svatyni. V určitém významu bude mít tato část de facto funkci pokladnice. V tholu v Delfách je ovšem rozvrţení sloupů jiné. Sloupy zde stojí na podstavcích, které s největší pravděpodobností tvořili jednotlivé výklenky. Samy podia sloupů byla o několik centimetrů širší, neţ potřebovaly base sloupů, které na nich stály. Zdá se tedy velmi pravděpodobné, ţe oněch 60 nevyuţitých centimetrů bylo právě pouţito na umístění soch, či jiných kultovních věcí potřebných ve svatyni. Výklenky mezi těmito podii byly snad pouţity jako místa, kam se odkládaly votivní dary. Bohuţel jsem nezjistil přesněji, jestli podia byla oddělena, nebo zda šlo o jedno velké podium po celém obvodu stavby, proto jde pouze o moji dedukci. I kdyţ, i prostor mezi sloupy, pokud by šlo jen o jednolité podium, by se takto dal vyuţít. V Epidauru tento odkládací prostor byl dále ještě zdoben. Asi aby se dokázalo to, ţe uloţení pokladu je na správném místě, tedy v místě, které oplývá nádherou. V tomto případě se pak s chrámem v Delfách nedá vůbec srovnávat, protoţe zde ţádný oddělený prostor nebyl, a tudíţ se jedná o celkovou dekoraci svatyně. 30

Stěny obou chrámů měly rozdílný charakter. Zatímco v případě Delf šlo o stěnu tvořenou z větší části jednotlivými sloupy a mezi nimi byla mezera. Tak v Epidauru šlo o jednotnou plochu, neměla ţádné nerovnosti a proto byla vhodná na malbu. Jak uţ jsem psal výše, malba byla prováděna na štukované omítce a šlo o malby malíře Pausia. Bohuţel víme jen o jeho malbách a je také moţné, ţe maleb bylo na stěně více neţ tyto dvě. V Delfách byl ale i přes neurovnaný terén stěny nalezen kvádr, na jehoţ povrchu se našel zbytek hmoty, která se pouţívá jako vyhlazovací vrstva při omítání stěny. Tento nález nám tedy dává informaci, ţe asi i stěny tholu v Delfách byly moţná malovány. Posledním srovnáním, které ještě zbývá z vnitřního prostoru je podlaha. Podlaha byla tvořená z kamenných desek v obou chrámech. V několika málo věcech se přece jenom lišila. Podlaha v Epidauru byla tvořena dvěma způsoby. První bylo dláţdění vnějšího ochozu. Tento prostor byl o něco zvednutý oproti ostatní podlaze cely. Byl tvořen kachlemi ze šedo-růţového tečkovaného vápence. Zbytek cely byl pak vydláţděn střídajícími kruhy tvořených z kosočtverečně poskládaných desek. Tyto kruhy střídaly světlou a tmavou barvu. Uprostřed pak leţel jako hlavní kámen kruhový kámen. V Delfách je rozvrţení podlahy odlišné. Podlaha je jednodušší a jednotná jak ve výšce tak v barvě. Bylo to asi kvůli zachování kontrastu mezi bílými sloupy a černou podlahou a podii sloupů. 31

Vývoj chrámu typu tholos v antickém Řecku Dá se polemizovat, kdy přesně se začíná projevovat vývoj kruhového chrámu, jisté však je, ţe od archaické doby jsou známy kroky k převedení obdélníkového chrámu typu peripteros do formy chrámu s kruhovým půdorysem. 53 Tyto stavby tímto krokem získaly úplně jiný prostorový charakter, ale hlavně si takto provedená stavba vyţádala úplně jiné konstrukční řešení. Jiţ v 6 století BC se objevuje nejranější stavba tohoto typu, která byla postavena ve svatyni Apollóna v Delfách, bohuţel zde ještě nebyly dořešeny vazby kruhového půdorysu s architektonickými prvky dórského slohu. 54 To, ţe ale tato stavba vzniká ukazuje na to, ţe byl dán základ k utváření nové formy chrámové architektury. Výstavba chrámu typu tholos se pak naplno projevuje ve vrcholné části klasického období, kde mezi nejznámější a nejkrásnější chrámy tohoto typu řadíme tholy v Delfách a Epidauru, v okrscích Athény Pronaos resp. Asklépia, vystavěné v průběhu 4 století. To je tedy v době, kdy byly budovány vrcholná díla řeckého umění nejenom v Aténách, ale i po celém řeckém světě. I kdyţ uţ se oba chrámy dají počítat mezi téměř to nejlepší co mohl tento typ chrámu nabídnout, jsou na nich ještě pořád vidět problematické prvky, jako jiţ zmíněné provedení kruhového půdorysu s prvky architektonické výzdoby dórského slohu. Obě tyto stavby byly zastřešeny kuţelovitou střechou. Je ale jisté, ţe předznamenaly jistý pokrok v utváření architektury kruhových chrámů. Jelikoţ je tu jistá podobnost je zřejmé, ţe vývoj kruhového chrámu se nevytvářel izolovaně, nýbrţ ţe byl nedílnou součástí vývoje řecké chrámové architektury vůbec. Na přelomu klasického a helénistického období se završuje vývoj chrámu typu tholos a tím je tzv. Fillipeion v Olympii. Díky uţití iónského řádu jsou zde uţ zcela vyřešeny ony problematické vazby mezi půdorysem a architektonickou výzdobou. Střecha byla ještě podobná jako u tholů v Epidauru a Delfách, jinak uţ tomu ale je v členění interiéru stavby a hlavní rozdíl uţ je vidět ve vstupní partii tholu. Jsou zde totiţ pouţita dvě symetricky umístěná okna. Toto pojetí tak předznamenává principy v řešení jádra staveb tohoto typu v antickém Římě. 53 Dinsmoor, W. B. The Architecture of Ancient Greece, New York, 1975 54 Nesměrák, M., Stavby typu tholos(kruhový peripteros) a monopteros v české architektuře 18. a 19.století a jejich typologické a konstrukční vzory, ČVUT, Dějiny věd a techniky XXXVI, 1.,2002 32

Rekonstrukce Významné rekonstrukční práce byly na antických památkách prováděny jiţ od 19. století a zejména pak ve 20 století. Jednalo se především o památky na území Itálie, Řecka a Turecka. Kaţdá rekonstrukce však potřebuje osobité metody a to jak z hlediska teoretického, tak z technologické dostupnosti a znalosti pro pouţití materiálu. 55 Jelikoţ je kaţdá památka jiná a z kaţdé se dochovalo něco jiného, je docela sloţitou záleţitostí vystavět rekonstrukci úplně celou. Tím pádem se rekonstruují jen určité části, do kterých se pouţívá jak materiál nalezený při archeologických výzkumech v dané oblasti, tak i třeba zcela nové materiální prostředky. Váţné problémy nastávají však tehdy, kdyţ pro rekonstrukci není dostatek původního materiálu a jedná se jen o fragmenty. Podle dochovaných materiálů se totiţ v dnešní době uţ dá provést alespoň částečná simulace toho, jak daný objekt, či celá stavba vypadala. V tuto chvíli pak nastává situace jiţ výše zmíněná, kdy se provádí jen rekonstrukce částečná. Chrámy typu tholos v Delfách a Epidauru jsou přesně tímto případem. Jelikoţ se z nich zachovaly pouze základy a další menší fragmenty Epidauros nebo v tom lepším případě i z velké části zachovaná krepina s částí zdiva, které bylo pouţito na zeď cely Delfy. Sloupoví se však ani na jednom z chrámů nedochovalo. Aţ do konce 20.století byly tyto zbytky prezentovány přímo na místě. Šlo většinou o dochované základy tholu v Epidauru, kde se v jeho blízkosti nacházely i další fragmenty z chrámu jako kusy krepidy a patky sloupů a hlavice sloupů, či další architektonické prvky. Jinak tomu bylo v Delfách, kde uţ v roce 1938 začali probíhat rekonstrukce sloupoví, které bylo zcela nově vystavěno. V Epidauru byl tholos prezentován aţ do závěru 20. století pouze částečně. Základy byly ponechány na místě a některé z architektonických prvků bylo přeneseno do místního muzea. Zde je také vystavena rekonstrukce výseku sloupoví. Jedná se o jeden sloup dórského slohu s kladím z vnějšího sloupoví, část zdi jádra stavby cely a jeden sloup korintský z vnitřní části chrámu. Víceméně se jedná ale o rekonstrukci nevhodnou. Nejen proto, ţe není v celkovém měřítku, sloupy totiţ nemají původní výšku a jsou bez spodních basí, díky nímţ je zobrazováno celkové vnímání stavby jako monumentálního celku, ale navíc byly vystaveny jen z pohledového úhlu. 56 Bohuţel pro 55 Nesměrák, M., K problematice rekonstrukce a prezentace architektonických památek typu tholos z období antiky, ZPP, ročník 66 / 2006 / číslo 6 56 Nesměrák, M., K problematice rekonstrukce a prezentace architektonických památek typu tholos z období antiky, ZPP, ročník 66 / 2006 / číslo 6 33

tento úhel pohledu nebyly dané architektonické prvky tvořeny, pro jejich lepší vnímání by byl přijatelnější úhel původní, tedy šikmý, na rozdíl od stávajícího vodorovného. Dobře není vyřešeno ani původní postavení a rozmístění některých dalších architektonických prvků. V současné době však uţ probíhají rozsáhlé rekonstrukční práce za pouţití původního ale i dnes velice kvalitně vyrobeného nového materiálu. Navíc se uţ také vyřešila otázka urbanizace Asklépiova okrsku, neboť byla zahájena i rekonstrukce sloupové haly na severu temenu. Ve svatyni Athény bylo v roce 1938 započata rekonstrukce části sloupoví. Vyrostla na z větší části zachované třístupňové krepidy. Některé její části sice chybí a nebyly dodělány zpětně, ale alespoň nám to dá představu o tom, jak asi bylo sloţité v antickém Řecku opracovat kameny do takovéto kvality, aby přesně zapadaly do sebe. Ve východní části byly vztyčeny tři sloupy na jejichţ zhotovení byly pouţity fragmenty původních sloupů z bílého vápence a části, které se nedochovaly, byly doplněny o mramor opracovaný tak, ţe do nich zapadal. Díky odlišně zbarveným materiálům můţeme dnes vidět, které části jsou tedy původní. 57 Část vnitřního kladí byla vylita z betonu. Dále byla vyuţito dvou původních architrávů a pak také prvky vlysů a římsy, které byly taktéţ z bílého mramoru. Spolu s částí zdi cely nám tedy alespoň částečně dovoluje tato rekonstrukce poznat, jak asi chrám vypadal původně. Ostatní nalezené části tholu jsou taktéţ uloţeny v místním muzeu. Je jich více jak fragmentů z tholu v Epidauru, proto můţeme i pomocí nich vydedukovat jak byl asi tholos krásně zdoben. Vystaveny jsou fragmenty triglyfů s metopami, architráv, římsa s chrliči, hlavice a patky vnitřních korintských sloupů, doplněné dnešním materiálem. Před muzeem se pak nacházejí i části vlysu, který byl na tholu umístěn na vnější straně cely. 57 Nesměrák, M., K problematice rekonstrukce a prezentace architektonických památek typu tholos z období antiky, ZPP, ročník 66 / 2006 / číslo 6 34

Závěr Ve své bakalářské práci jsem se zaměřil na popis dvou nejvýznamnějších kruhových peripterů klasického období na pevninském Řecku. Ačkoliv jsem si myslel, ţe najít literaturu na takto známé stavby nebude problém, opak byl pravdou. Aţ na pár autorů se ve většině prací objevovaly jen nepatrné zmínky k mému tématu. Doufám tedy, ţe těchto pár autorů mi pomohlo napsat moji práci na dostatečné úrovni. Jako první jsem měl popisovat chrám v Delfách. Ve venkovním prostoru se neobjevil snad kromě dopadu stínu Fascie na krepidu, ţádný jiný prvek, který bych nemohl popsat. Dalo by se i říct, ţe mě zklamalo zjištění, ţe metopové vlysy nejsou publikovány. Osobně jsem čekal, ţe právě k těmto prvkům napíši mnohem více informací. Vnitřní prostor byl zajímavější, a to uţ jen proto, ţe na rekonstrukci z roku 1938 chybí. Z popisu nalezených částí je pak jasné, ţe interiér chrámu skýtal na svoji dobu nádherný pohled, a opravdu by se dalo i říci, ţe byl přelomovým typem kruhového chrámu, ale i třeba chrámů, které řešily prostor cely tím, ţe umístily sloupy co moţná nejblíţe ke zdi. Nejvíce mě ale zarazilo to, ţe není dostatečně dobře zjištěno kultovní vyuţití chrámu. Očekával jsem, ţe k tomuto údaji získám víc neţ jen tři ne zrovna dokonalé teorie. Chrám v Epidauru jsem se pokoušel popsat podobně jako ten v Delfách. Venkovní prostor nenaskýtal tolik informací jako jeho protějšek z Delf, ale i tak jsem se snaţil popsat co nejvíce z architektonických prvků. Zásadní informací z venkovního prostoru bylo zjištění, ţe výjevy na metopách, jsou zde nahrazeny rozetami. U vnitřní části chrámu pak byl popis jednoduchý. Oproti Delfskému chrámu má celu rozdělenou pomocí sloupů na dvě části. Určitě tu pak bylo snazší popisovat právě sloupy a jejich korintské hlavice. Poslední částí byl labyrintový systém. Můj původní mylný odhad v tom, ţe slouţil k uskladnění darů Asklépiovi, byl vyvrácen. Byl hlavním střediskem kultu v Thymele a slouţil výhradně jemu. Z hlediska kultovního se v chrámu objevují i další, např. přírodní prvky. Celý chrám je zdobený liliemi a rozetami, atd.. Zaujalo mě i moţné znázornění astrologické. To, ţe byl na podlaze znázorněn heliocentrismus jsem tak nějak tušil, protoţe nákresy tomu napovídaly. Ale v kazetovém stropu bych podobné informace nehledal. Ve srovnání jsem pak pokračoval podobně jako v popisu. Nesrovnával jsem pak, ale úplně všechny sesbírané informace, a to z několika důvodů. Zaprvé se některé nelišili. Zadruhé byly u prvního chrámu zjištěny a u druhého ne, a obráceně. Proto jsem 35

se tedy zaměřil na ty prvky, ve kterých byla patrná odlišnost. Tedy poměry daných prvků. Výrazové rozdíly na metopách atd.. V kapitolách o vývoji chrámů typu tholos a jejich rekonstrukci jsem se pak snaţil nastínit vývoj a novodobý přístup k těmto památkám a také problematice rekonstrukce, která je, z mého pohledu důleţitou součástí archeologické práce. Věřím, ţe i přes problémy s nalezením dostatečně odborné literatury se mi podařilo popsat a srovnat chrámy v takové míře, která je postačující k úrovni práce bakalářské. 36

Summary I deal in my bechelor thesis description of pairs of circual peripteral temples in ancient Greece. It is about tholos temples in Delphi and Epidauros, also known as Tholos in Marmaria and Thymele. Those temples were always object of many theories, which wanted perfectly described their functions. I try to make clearly description of architecture and cult significance. The work is dividing into 5 parts. I am trying to describe in first charter the temple in Delphi outdoor space, interior, function of the temple and cult. Next chapter is about Epidauros temple and it is almost the same like Delphi temple, but it varies in narration of labyrinth. This part of construction was not in Delphi temple. Afterwords I compare those temples together in the same way as I described them. Last two chapters are about the development of this circual buildings and the problem of recontruction of those temples. 37

Bibliografie, články a internetové odkazy Bibliografie Seiler, F. Die griechische Tholos. Mainz am Rhein : P. von Zabern, 1986 Whitley, J. The Archeology of ancient Greece. Cambridge world Archeology, Cambridge and New York: Cambridge University Press, 2001, paperback Dinsmoor, W. B. The Architecture of Ancient Greece. New York, 1975 Farnell, L. R.. The Cults of the Greek, States. Kessinger Publishing, 2004 Svoboda, L. a kol. Encyklopedie Antiky. Praha 1973 Pausanias. Cesta po Řecku. Kniha II a X. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1973 Pollit, J.J. Art and Experience in Classical Greece. Cambridge: Cambridge University Press, 1972, paperback Charitonidou, A. The Sanctuary of Asclepios and the Museum. Clio editions, 1978, paperback Thomlinson, R. A. Epidaurus. London: Granada Publishing, 1983 Články v odborných časopisech Elderkin, G. W. Tholos and Abaton at Epidauros, AJA vol. XV, 1911, no. 2 Kavvadias, P. Die Tholos von Epidauros,1909, GBV katalog Pomtow, H. Die alte Tholos und das Schatzhaus der Sikyonier zu Delphi, Heidelberg, 1910 Raux, G. 1922. Inscriptions de Delphes, BCH 46, 439-466. Charbonneaux, J. Le sanctuaire d'athena Pronaia : la Tholos. Nesměrák, M. Stavby typu tholos(kruhový peripteros) a monopteros v české architektuře 18. a 19.století a jejich typologické a konstrukční vzory, ČVUT, Dějiny věd a techniky XXXVI, 1.,2002 Nesměrák, M. K problematice rekonstrukce a prezentace architektonických památek typu tholos z období antiky, ZPP, ročník 66 / 2006 / číslo 6 Dr. Papastamou. Dem.: Epidaurus, Athens 1979 Faraklas, N. Epidauros: the sanctuary of Asklepios, 1972 Noack, F. Der Kernbau der Tholos von Epidauros, 1928, Library of Congress 38

Internetové odkazy [ cit. 4. května 2010 ] článek zabývající se Asklépiovým okrskem a kultem Dostupné z: <http://www.perseus.tufts.edu/hopper/artifact?name=epidauros&object=site&redirect= true> [cit. 20. března 2010] presentace tholu v Epidauru a jeho astrologické vysvětlení Dostupné z: <http://users.otenet.gr/~altagr/english/sel1.htm> [cit. 31. března 2010] popis svatyně Athény Pronaos Dostupné z: <http://www.sacredsites.com/europe/greece/tholos_temple_delphi.html> [cit. 5.dubna 2010] presentace Delfského muzea k svatyni Athény Pronaos Dostupné z: <http://www.goddess-athena.org/museum/temples/delphi/> [cit. 29. dubna 2010] popis svatyně Athény Pronaos Dostupné z: <http://proteus.brown.edu/greekpast/4715> [cit. 10. května 2010] popis muzea v Epidauru Dostupné z: <http://wwwg3twarez.com/museums/134-history-a-archaeology/65- archaeological-museum-of-epidaurus> [cit. 10. května 2010] stránky ohledně řeckých muzeí a známých míst Dostupné z: <http://odysseus.culture.gr/h/3/eh351.jsp?obj_id=2507> 39

Obrazová příloha Obr. 1.) Okrsek Athény Pronaos Obr. 2.) Celkový pohled na ruiny tholu v Delfách 40

Obr. 3.) Náhled na ruiny tholu v Delfách Obr. 4.) Současná rekonstrukce sloupoví tholu v Delfách Obr.5.) Detail metopy na rekonstrukci 41

Obr. 6.) Letecký snímek okrsku v Epidauru Obr. 7.) Mapa okrsku v Epidauru s legendou 42

Obr. 8.) CH. Kannelopoulos - Model tholu v Epidauru Obr. 9.) Podlaha tholu v Epidauru 43