Jan Jilek. průvodce životem v abstinenci

Jan Jilek průvodce životem v abstinenci

2011 Editor: Jan Jílek Redakce a korektura: Jaroslav Vacek Obálka: Miluše Skalská Sazba a příprava pro CTP: A. R. Garamond s. r. o., Hlavatého 664, 149 00 Praha 4

Jan Jilek průvodce životem v abstinenci

Kapitola 1 RECIDIVA JAKO PROCES Občas mívám s pacienty komunitní program na téma Recidiva. Je o procesu, který předchází samotné recidivě, ale také o procesu, jak recidivě předejít. Samozřejmě, když se píše na tabuli, co všechno k recidivě vede, vypadá ten proces velmi přehledný, velmi snadno realizovatelný, nejen ve smyslu procesu přípravy na recidivu, protože k recidivě se lidé dlouhodoběji připravují, ale také ve smyslu přecházení, že bych se tím ani nemusel hlouběji zabývat. Jenže čím déle pracuji v oboru, tím více si uvědomuji celý problém. Uvědomuji si, jak je recidiva destruktivní, riziková pro následný způsob života a traumatická situace sama o sobě. Hodně mě oslovila situace, která nastala na jedné mé skupině, kam docházejí poměrně staří matadoři, staří ve smyslu délky abstinence, kde jeden z nich vyprávěl o situaci, kdy byl na nějakém podnikovém večírku, odkud po zahájení pitky odešel. Do této chvíle to bylo zcela běžné povídání o tom, jak situaci zvládl. Daleko zajímavější byla jeho poznámka, když začal mluvit o těch lídrech, kteří tam zůstali až do rána a mezi které patřil kdysi i on. Najednou se mu rozzářily oči, a nejen jemu, ale i ostatním a ti také začali vzpomínat, jací byli kabrňáci a do kolika vydrželi. Uvědomil jsem si, cože se vlastně děje. Skupina se rozjíždí k recidivě. Po mém upozornění, že tohle je vlastně začátek přípravy na recidivu, nastalo ticho. Napřed se někteří ošívali s tím, že přeháním, poté, co si uvědomili, jak i oni měli rozzářený obličej, pomalu jejich nadšení uvadlo pro vzpomínání na to, jak velkou měli toleranci na alkohol, protože tohle je skupina převážně složená z alkoholiků, z nichž někteří mají kombinaci závislosti na alkoholu se závislostí na drogách a hazardní hře. V následné diskusi jsme dospěli k tomu, že tohle chování je vlastně velmi rizikové. Vyprávění a vzpomínání na to, jak jsem byl dobrý, kolik jsem toho vydržel, jak všichni už odpadli a jen já a další dva tři podobní borci jsme stáli ještě na nohou, vede k tomu, že si vlastně idealizuji dobu, v níž jsem aktivně pil, fetoval, hrál, jako dobu, která vlastně měla své kouzlo, dobu, kdy jsem patřil mezi ty normální. Sám osobně nikdy nikde nevyprávím, kolik, kde a co jsem vypil, jak dlouho jsem co táhnul, protože už dávno vím, že mě to přesně svádí k tomu, abych si sám sebe představil jako hrdinu, který byl nezdolný, a vlastně nic tak hrozného se nedělo. 7

Nijak si tyhle časy jednoduše nepřipomínám a přesně z toho důvodu nikdy nenechám vyprávět pacienty, když přijdou do skupiny jako noví, aby se rozpovídali, co kde brali, pili a kolik a jak probíhal ten proces. Přijde mi to velmi, velmi kontraproduktivní, protože je tohle, a nejen je, maximálně rozjede. Aby si uvědomili, do jakých sraček se dostali, lze zařídit jinak a mnohem bezpečněji pro ně samé i pro skupinu. V předchozích odstavcích jsem zmiňoval, že recidiva se dá nahlížet ze dvou hledisek. Jedno hledisko je, že si uvědomím postupnou přípravu na samotnou recidivu, odhalím onen proces, který nastal, nebo by mohl nastat, a druhé, že si uvědomím kroky, které vedou k recidivě, a vlastně jim preventivně předejdu. Zastavím se u jednoho velmi důležitého faktoru. Ten faktor se jmenuje pýcha. Můj přítel Lutera vždy říkal, že za začátku každého problému je nedostatek lásky a pýcha. Pokud si tohle tvrzení rozebereme v případě recidivy, uvidíme, že je veskrze pravdivé. Většina abstinujících závislých, především v počátcích života v abstinenci má tendenci sebe samé a i druhé přesvědčovat, že jsou v pořádku. Nic není problém, vše se daří, tak alespoň říkají a dávají tím světu i sobě najevo, že oni teď už nemají naprosto žádný problém. To je jeden z projevu pýchy. Další projevem pýchy je, že nikdy nepřipustí, že by měli myšlenky, případně chuť na svou drogu. Nezabývají se svými náladami, nezabývají se rizikovými myšlenkami, scházejí se s lidmi, kteří jsou pro ně rizikoví, navštěvují místa, která jsou v podstatě zdrojem jejich života v závislosti, a ještě přesvědčují sami sebe a své okolí, že se vlastně trénují ve snášení potíží, aby je mohli snáze v případě potřeby snášet. Sami sebe obelhávají a z nedostatku lásky k sobě projevují sobectví, které velmi dobře maskují racionalizací typu přeci nebudu druhým dělat starosti. Případně ještě jednou podobnou racionalizací nemohu se přece celý život vyhýbat riziku. Další podobné racionalizace jsou ty ve smyslu stýkám se s těmi lidmi, abych se ujistil, že jsem lepší než oni. Případně stýkám se s těmi lidmi, abych je zachránil. Všechny tyhle myšlenky jsou projevem pýchy a sobectví a nedostatku lásky v tom smyslu, že neberou ohled na svou skutečnou situaci, schopnosti a znalosti. Chovají se jako nesmrtelní, nezranitelní, riskují svůj život opomíjením všech pravidel, projevují svoji pýchu v tom, že dávají najevo, že už se nikdy nechtějí setkat s jakýmkoliv terapeutem, alkoholici nebudou brát Antabus, protože jen slaboši potřebují berličku, toxíci si to pivo přeci dají, stejně jako patologičtí hráči, protože oni jsou závislí na zcela něčem jiném a trochu piva, případně občas se opít, není žádné riziko. Tohle vše je vlastně přípravou a předchůdcem samotné recidivy. Dalšími faktory, jsou právě ony výše zmíněné myšlenky, nálady, kterými se nijak nezabývají, nemají 8

z jejich hlediska žádný význam, nepracují s nimi, nepřelaďují se, nechávají rozvíjet svoje fantazie o tom, že jednoho dne se uzdraví a vyléčí natolik, že budou schopni a moci brát svou drogu v omezené míře. Přitom verbálně ujišťují své okolí o své ochotě abstinovat, dávají najevo cenu, kterou má pro ně samotné život v abstinenci, leč vlastně už dávno spustili ten proces lhaní a sebeobelhávání, který je faktorem života v závislosti. Odmítnutí následné terapie, kterážto se nepřesně označuje jako doléčování, je dalším projevem pýchy a přeceňovaní, a zároveň spouštěcím mechanismem obsahujícím lež, přeceňování a nedostatek právě té lásky k sobě samému a svým potřebám. Mnozí terapeuti mylně říkají, že nebyli dostateční sobci. Což je omyl. Člověk, který dbá, aby jeho potřeby byly naplněny, a tou potřebou může být, a v případě závislosti je, i následná terapie, nejrůznějších forem, rozhodně neprojevuje sobectví, ale patřičnou a nutnou sebelásku, která je nutná k přežití. Člověk nemající tuto sebelásku je člověkem nemajícím dostatek úcty k sobě samému a vlastně se tak stává problémem nejen sobě samému ale i problémem pro své blízké i vzdálenější okolí. 9

Kapitola 2 PRÁZDNOTA V této části se nebudeme přímo zabývat recidivou, ale nezaviněnými psychickými stavy, které mohou nastat při vysazení drog, alkoholu, příkladně hazardní hry. Nejedná se o abstinenční příznaky, ale spíš o emoční nastavení, v němž abstinující popisují svůj stav jako bezcílný, prázdný, bezesmyslný. Schází nadšení, pocit uspokojení z abstinence, pocit, který jim byl mnohými terapeuty implantován, jako téměř jistý. Je faktem, že se mnohé potíže odstraní už samotnou abstinencí od drog. Tím mám na mysli jak samotné drogy, jako je alkohol, tak hazardní hru. Klienti nerozumí tomuto stavu, popisují ho také jako nic necítící stav. Nic necítit je pro mnohé lidi dost děsivý psychický stav. Už ve své závěrečné práci pro PPF jsem napsal, že hlavním problémem abstinujících závislých při předcházení recidivě je prázdnota, kterou zažívají po propuštění z léčby anebo právě začínající abstinenti v ambulantní terapii. Tato prázdnota, kterou organismus a psychika zažívá po vysazení drog, se zdá zatím největším rizikem pro udržení samotné abstinence. Organismus zvyklý na svou drogu se dožaduje svého přídělu, jedinec, který je zvyklý se bavit, pracovat, řešit své zátěžové situace s podporou svých drog, je v podstatě více či méně vyveden z míry. Dost dlouho nerozumí tomuto stavu, neboť byl utvrzován většinou terapeutů i svého okolí, že abstinence je něco, co mu svým způsobem pomůže vyřešit jeho problémy, a najednou se tu objevuje stav, kterému vlastně ani nerozumí. Většina terapeutů bez vlastní zkušenosti se závislostí o ničem takovém ani neslyšela, protože vede své pacienty a klienty cestou uvědomování si výhod abstinence a identifikování spouštěčů, které by mohly onen stav abstinence narušit. Dále jsou vedeni k praktickým nácvikům, jak tyto stavy zvládat, ovšem nejsou obeznámeni právě s tím, že onen pocit prázdnoty je mnohdy natolik zahlušující, že málokdy pomáhají všechny ty techniky, které mají zaručit klid, štěstí a pohodu. Dá se říci, že v tomto momentě mnohé selhává a abstinence se pro mnohé stává nesmyslnou, obtížnou a téměř neřešitelnou. Ze své osobní zkušenosti i zkušeností svých klientů se mi zdá, že nejúčinnějším prostředkem, který v tomto případě funguje, je terapeutická skupina, terapeut, který 10

je dostatečně zkušený, aby vyslechl klienta, dokázal porozumět a pojmenovat. Pojmenované přestává být strašákem, kterým se mnohdy onen pocit prázdnoty stává. Případně svépomocná skupina, kde se hovoří o všech aspektech života abstinence. V případě, že se objeví prožitek prázdnoty a není dostupná přímá terapeutická intervence, je dobré se si ho uvědomit, smířit se s ním a pokusit se onu prázdnotu překonat nalezením nějaké činnosti, které lze dát smysl. U tohoto se zastavím. Většina abstinujících má, alespoň zpočátku, dojem, že se mohou nepříznivých psychický stavů zbavit tím, že si najdou nějakou zájmovou nebo sportovní činnost. Bohužel pocit psychické prázdnoty moc nepodporuje nárůst euforie, která se při zájmové činnosti očekává. Pokud někdo prožívá pocit prázdnoty, zájmové činnosti ho většinou příliš nebaví. Fyzická námaha a sport už jsou lepší, ale ne každý má možnost sportovat v čase, kdy jej přepadne onen pocit prázdnoty, kterým si organismus říká o svou drogu. Takže je nutné hledat náhradní funkční řešení. Tady se zastavím. Většinou učím své klienty, aby alespoň zpočátku připisovali své negativní psychické nastavení nedostatku drog. Dále je učím, že nedostatek drog budou pociťovat celý svůj následný život v abstinenci. S tím je nutno se smířit. Jsou závislí. Tento nedostatek není nic nemorálního ani nemravného. Organismus si prostě občas zdánlivě zcela bezdůvodně o svou drogu říká. Je závislý na své droze. Pokud se naučí abstinující klient tyto stavy rozeznávat, naučí se je i pojmenovat a zvládat. Pokud ne, může docela dost dlouho s těmito nerozeznanými stavy žít, pracovat i abstinovat, ale žije v mnohem větším riziku recidivy než ti, kteří mají s tímto stavem zkušenost pojmenovanou. Tahle pasáž je vlastně pro lidi, kteří se diví tomu, že se s nimi nic neděje, nemají jaksi přímo chuť na své drogy, ale přesto mívají nejrůznější nepříjemné psychické stavy, kdy jim něco schází, něco chybí, a oni nevědí co. Někdy mají pocit, že abstinence není nic až tak zázračného, jak jim slibovali, nebo jak by oni rádi slyšeli a ujistili se o tom. Vlastně zjišťují, že abstinence je sice výhodná, ale ne vždy příjemná. Nemají několik měsíců problémy v mezilidských vztazích, nebo ne alespoň takové jako předtím, už vlastně se nemusí skrývat v davu, před nadřízeným, manželkou nebo před rodiči. Přesto nejsou spokojení, žehrají na život, nic je nebaví. A zdánlivě z ničeho nic, i když se jim docela vede, recidivují. Pro mnohé z jejich okolí zcela nevysvětlitelně. Jiní zase neprožívají paradoxně dost dlouho nic nepříznivého, jen jsou čas od času v nevysvětlitelných rozladách. Zažívají prudké střídání nálad, které pomíjejí 11

a zároveň se rychle vrací. Mnohdy se tedy jedná o recidivy plynoucí z nepojmenování, nerozeznání rizikových psychických stavů s prudkým střídáním nálad, které nejsou postupně eliminovány právě těmi smysluplnými činnostmi od relaxace přes modlitbu a nenáročné fyzické činnosti, jako je sledování chůze, počítání kroků, tedy přenášení pozornosti na svůj současný stav, kdy samotná pozornost navozuje uklidnění. Mě osobně, pokud jsem zažíval tyto stavy a z počátku života v abstinenci, pomáhal nejvíc úklid, mytí nádobí, kdy jsem sice cítil silné duševní rozlady, ale časem jsem objevil, že pohled na neuklizenou místnost, kajutu, palubu mě deptá ještě víc, takže jsem si ulevoval úklidem. Ta úleva byla vždy značná. Později jsem objevil právě ty relaxační techniky, ale o tom a jiném až v další kapitole. 12

Kapitola 3 CHUTĚ A MALÉ TECHNIKY JEJICH ZVLÁDÁNÍ V první kapitole o recidivě jsem hovořil o nutnosti sebelásky, která je potřebná k přežití fáze prázdnoty, o které jsem mluvil v kapitole druhé. Ona fáze spočívá v tom, že raději upřednostním terapii před napravováním chyb, kterých jsem se dopustil v minulosti. Pokusím se uvědomit si jednu věc. Co se stalo a co nezměním, je moje minulost. Není potřeba se hrabat v minulosti a opakovat si stále dokola, že jsem špatný, a kdybych byl v minulosti lepší, nebyl bych tam, kde jsem. Prostě jsem tam, kde jsem, a jestli tam nechci zůstat, musím najít cestu z toho všeho. Další věc, kterou mnozí závislí rádi říkají, aniž by tušili, že se tím připravují na recidivu, je věta, která zní: Bez recidivy není pořádná abstinence. To je zároveň věta děsivá. Protože recidiva je obrovské riziko z jednoho důvodu. Nikdy nevíme, nakolik nás zasáhne, jak budeme schopni onu recidivu zvládnout. Tedy recidiva není nutná k abstinenci, k abstinenci je nutná pozornost, k tomu co se mnou děje dnes, teď v tuhle chvíli. Takže: nestarám se, zda budu abstinovat za deset let, za týden, nebo za hodinu, starám se o to, abych měl pod kontrolou přítomný okamžik, zvládal přítomný okamžik, v přítomném okamžiku se chovám tak, abych zvládl své chutě, uvědomil si, že mít chutě je normální, normální je nerozvíjet je, nekochat se minulostí, jaký jsem byl pašák, když jsem toho tolik vypil, profetoval, prohrál či vyhrál, ale zda a jak se vyrovnávám s tou přítomností, jestli nerozvíjím své chutě právě těmi vzpomínkami, jestli nejím jídlo, které vyvolává chuť na alkohol, zda nenavštěvuji místa, kde jsem se cítil dobře při fetování, nebo vůbec místa, kde jsem fetoval, případně zda se nezabývám nejen samotnou hazardní hrou, ale jestli moje chování není jednou velkou hazardní hrou, kdy jdu záměrně do velkého rizika, protože jak sami o sobě mnozí říkají: Potřebuji silné zážitky, jsem adrenalinový, bez vzrušení se nedá žít. U mnoha hráčů existuje potřeba mít zaměstnání, kde se vlastně hraje. Burzovní makléři nebo i lidé, kteří mají za povolání různé soutěže, kde se vyhrávají peníze. 13

Pamatuji se na jednoho hráče, který šel do televizní soutěže, vyhrál asi 200 000, protože, jak říkal, potřeboval je na splacení dluhů, aby se osvobodil, a nakonec je všechny po vyplacení prohrál, protože ani po skončení soutěže nedošel domů, půjčil si na hru a prohrál vše, co vyhrál, a nádavkem k tomu udělal další dluhy. Takže i způsob řeči, způsob jídla i způsob zaměstnání mohou být rizikovým faktorem pro úspěšnou recidivu. Recidivu, která vůbec nepovede k dobré abstinenci a poučení z chyb. Protože další recidiva, jak už bylo řečeno, je cesta do pekla, odkud nemusíme mít sílu k návratu. Může se nám stát, že překročíme hranici, za kterou přestane působit pud sebezáchovy, a klidně skončíme sebevraždou. Protože budeme mít pocit, jako ho mají mnozí ti, kteří přežili sebevražedný pokus, že už chceme jen jedno: naprostý klid od všeho. Tedy platí: držíme se přítomnosti, nevzpomínáme na minulost, nepřemýšlíme, jak budeme zvládat budoucnost, žijeme tady a teď. Tohle je velmi prostá, ale pro mnohé velmi těžko přijatelná metoda, chtějí být o krok napřed, chtějí být v pořádku, chtějí žít život jako ti ostatní, nechtějí se zabývat sebou samými ve směru práce na sobě, protože mají pocit, že je tohle všechno zdržuje od žití naplno. Aniž by si uvědomovali, že prožít přítomnost znamená život naplno. A jestliže se dokážeme naučit se přeladit, pak se vlastně automaticky dostáváme do plného prožívání. Jsme to, co prožíváme. Lidé se mě často ptají, jak jsem vydržel abstinovat tak dlouho. Odpovídám jim, že právě přesně díky tomu, co zde popisuji. Jestliže u sebe zjistím jakoukoliv myšlenku, emoci, která je pro mne riziková právě v tom, že by mě rozjížděla, vyvolávala ve mě pocity prázdnoty, marnosti, potom skutečně použiji několik technik, které jsem popsal i jinde, abych se přeladil, abych nesetrval v těch pocitech nadměrného pesimismu nebo v pocitech nadměrné euforie. Pocity nadměrné euforie jsou stejně rizikové jako pocity prázdnoty, marnosti nebo stresu z neúspěchu. Riziko recidivy, či recidiva sama, je právě produktem přílišného sebeuspokojení, protože přílišné sebeuspokojení odpoutává pozornost od reality. Stejně tak pocity naprosté beznaděje. Jednou ze zajímavých technik je hledání smyslu abstinence. Dá se říci, že se jedná o techniku, kdy se ptám, co život v abstinenci potřebuje, aby mě onen stav života v abstinenci uspokojil. Díky tomuto pohledu mám možnost si uvědomit, že život v abstinenci je vlastně v přítomnosti investice, která má svou dlouhodobou návratnost. Takže sebepoznávání, sebevzdělávání poskytuje prostor pro uspokojení sebevědomí a své sebeúcty tady a teď. 14

Jestliže se začnu učit nějakou formu jednoduché relaxace, nespoléhám na vedení někoho jiného, pak mi ona jednoduchá forma, jako je ležení, sezení nehnutě a pozorování dechu, poskytne několik věcí. Samotná činnost odvádí pozornost od mé chutě se napít, zafetovat si, zahrát si. Čím jednodušší činnost, tím snadněji zvládnutelná, tím rychleji poskytující úspěch. Jednoduché, snadno zapamatovatelné techniky, které se dají kdekoliv a kdykoliv aplikovat. Spoléhat na to, že si půjdu zaběhat, zaplavat, udělám si autogenní trénink, může být kontraproduktivní. Ale umět sledovat své kroky, tím nacvičovat a rozvíjet svou pozornost, která časem přechází do zlepšeného soustředění, je jedna z možností. Další takový jednoduchý návod může být udělat si pořádek na pracovišti, v domácnosti. Vždy, když cítím značné rozrušení, klidně si uklidím stůl, umyji hrnky, poskládám si věci. Tohle je pro mne jedna z nejefektivnějších metod přeladění. Navíc ji používám, když si chci něco promyslet. Činnost těla zklidňuje a navozuje emoční stav, kdy myšlenky, které potřebuji utřídit k psaní této úvahy, samy nabíhají. Dalším takovým prostředkem bývá pro věřící modlitba nebo pro lidi praktikující některé z východních metod sebepoznání mantra. Pro ateisty, kteří nepraktikují ani jedno, to může být kouzelné slůvko. Ve fantazii můžeme vše, takže si ve své fantazii vybavíme kouzelné slůvko, co vede k uklidnění, ke ztišení emocí a opakujeme si jej. Zásadně se vyhýbám příliš složitým věcem, pokud mám potíže, které jsem popsal. Složité techniky, na které většinou nemám čas a prostor. Jiná věc je pravidelné cvičení jógových technik, dálková chůze, sport jako takový, vzdělávání. To je třeba a hodně to pomáhá v prevenci recidivy. To jsou prostředky pro dlouhodobé změny. Ty jednoduché mi pomáhají okamžitě. O dalších prostředcích se budu zmiňovat v další kapitole. Také se ještě podíváme na proces přípravy k recidivě, i když už ho mírně naznačuji. PS: Malá připomínka. Všechny uvedené techniky, i ty co budou následovat, jsou vhodné i pro zvládání bulimie, mentální anorexie, úzkostné stavy. Jsou lehce aplikovatelné a nemají nežádoucí vedlejší účinky. :-) 15

Kapitola 4 PŘEDSTAVUJEME-LI SI SKUTEČNOST... Včera jsem měl skoro volný den, vlastně v čase, kdy tohle píši, už se jedná o předvčerejšek. Mimo dvou skupin, které jsem měl večer, jsem si celou středu psal, četl a jedl. Mívám rád dny, kdy nic nemusím, jen tak dělám, co chci, nemám žádný pevně stanovený program v diáři, jak dnes vykládal jeden pacient na skupině, že si hodlá naplnit diář programy, kterými hodlá zcela zaplnit svůj volný čas. Moc se mi to nezdálo, protože vím, jak tyhle pokusy končí. Lidé, kteří se pokusí tohle praktikovat, se dostanou dost často do tísně a deprese jen proto, že nesplnili, co si předsevzali. Mě moc neberou takové ty nejrůznější úvahy na téma budu mít tolik zájmů, že nebudu mít čas myslet na svoje drogy. Což je holý nesmysl, protože všechny nesplněné úkoly (i zábavné) vyvolají mimo deprese ještě pocit nedostatečnosti, protože ti, co si ukládají úkoly, na které nestačí, se dostávají, jak jsem řekl, do deprese, do pocitu méněcennosti z malé výkonnosti a ze zábavy a relaxování se stává noční můra. V předcházení relapsu a recidivě nejde jen o relax, jak se domnívá jeden komentující, který si hodlá pustit telenovelu na Nově. A zapomněl dodat budu v pohodě. Nebude. Rozeznávání emocí, rozeznávání chutí na své drogy vyžaduje trošku víc než jen relaxovat u TV. Bohužel, pokud se dostaví silné emoce zmatku, nervozity spojené s chutěmi, vyvolané třeba i toxickými řečmi, je potřeba opravdu pracovat s těmito stavy. Emoční naladění se u začínajících závislých velmi často a hlavně velmi rychle mění. Bohužel tyhle změny nálad se objevují i u odpočinkových zábavných aktivit. Lidé něco dělají, něco, co je baví a najednou takzvaně zvadnou. Vůbec si neumí vysvětlit z jakého důvodu. Málokdy jsou si ochotni připustit, že to skutečně může být projev organismu, který se dožaduje své drogy. Jen málokteří a jen ti nejodvážnější, alespoň z počátku, jsou ochotni tuto skutečnost připustit. Tohle jsem hodně pozoroval hlavně zpočátku své terapeutické kariéry, kdy jsem mylně nechával popisovat nově příchozí pacienty, jak pili, fetovali či hazardně hráli. Moje přiznání, že mě tyhle jejich řeči rozjíždí, tehdy vyvolávalo hlavně u pacientů posměch, že ani po devítileté abstinenci nejsem schopný ty chutě nemít. Tam jsem 16

si uvědomil, že opravdu není ani pro mne dobré nechat vykládat pacienty o jejich minulosti, o tom jak pili, fetovali a hráli, aspoň ne příliš, protože rozjíždějí nejen sebe, ale i mě. Takže jsem od té doby ty řeči brzdil. Už kvůli sobě samému. Klidně jsem s nimi mluvil o svých důvodech, aby pochopili, že se nejedná o nějakou slabost, kterou lze odstranit, ale o závislost, která je spící, a kterou není dobré a nutné budit. Pokud mi někdo z nich řekne: jste slabý, klidně mu odpovím: ano, a z toho důvodu se chovám podle své slabosti. Nenechávám to rozběhnout. V případě předcházení recidivě tedy nejde o to si jen odpočinout, ale najít účinnou metodu, jak se přeladit. Jak nerozjet spící závislost, která je vždy připravena se rozvinout do netušených rozměrů. Hlídám si tedy svůj emoční a tělesný stav a při sebemenším ohrožení používám právě ty malé techniky, které jsem popisoval v minulém díle. Samozřejmě zábava jako taková je také nutná a bavím se, pokud mám náladu se bavit. Jedna z nejmizernějších věcí, o které se kdo může pokusit, je snažit se rozveselit člověka, který je v depresi, v rozladěnosti, nebo mu doporučovat, aby se šel bavit. Sám jsem se naučil ono prudké střídání nálad eliminovat právě tím, že jsem se nesnažil zabavit, ale pozorovat. Pozorovat průběh změny nálad. Zkoušel jsem odhadnout, kdy asi ona změna nastává, jaký je její důvod, jak se v ní cítím. Dále jsem hledal vždy někoho, s kým se o tom dá mluvit. Často jsem o tom mluvil na skupině, často v individuální terapii. Pokud jsem měl čas a prostor, zkoušel jsem je rozchodit. Doslova. Rychlá chůze, někdy opláchnutí studenou vodou, stačilo jen obličej, pokud byla příležitost, tak studená sprcha. Hodně mi v tom pomáhaly jógové techniky, které jsem systematicky cvičil, a cvičím je dodnes. Tohle všechno jsem v diáři neměl, měl jsem to v mysli, že je tenhle způsob života právě protirecidivní. Samotný proces hledání technik přeladění a rozeznávání příčin změny nálad je antidepresivní. Považuji mírný stres za smysluplný právě v onom hledání. Učení se nových věcí, po malých částech, tak, aby došlo k úspěchu, abych se nedal odradit neúspěchem. Vlastně i tuhle práci píši jen v okamžicích, kdy cítím, že mi to půjde. Mým způsobem je právě psaní po jednotlivých kapitolách, abych se zbytečně neunavil, nebyl odrazen tím, že uvíznu v nechuti. Nedávám si žádné termíny, do kdy dokončím tuhle práci. Nedávám si závazky, kolik toho bude. Nemám žádnou osnovu, pouze představu. Držím se pravidla: Představuješ-li si skutečnost, stane se z představy skutečnost. Chápu, že jsou lidé, pro které má smysl osnova, příprava, plán. Já mezi ně nepatřím a tohle na sebe nenakládám. K tomu patří i přístup, že si neplánuji, jak 17

dlouho budu abstinovat, ale hledám přístupy a techniky, které mě udrží v abstinenci. Stejně tak jsem si nedělal žádné plány, jak dlouho se budu vzdělávat. Vzdělávám se po částech celoživotně, stejně tak nemám určeno, kolik hodin budu cvičit, ale mám představu, co mi asi v tu kterou chvíli prospěje, co potřebuji. Nakonec stejně cvičím plus mínus denně víc než hodinu. Cvičím jen tak dlouho, dokud je mi při cvičení dobře a nemám pocit, že se nějak přemáhám, abych něco dokončil. Jak už jsem řekl, jsou lidé, kteří potřebují mít pevný plán, pevný rozvrh, jasný cíl a tím plněním získávají svoje sebevědomí a sebeúctu. Cíl je pro ně důležitý. Není to špatně, ale tenhle přístup není pro mne. Pro mne není důležitý cíl, roky abstinence, ale proces života v abstinenci, proces zvládání toho života se všemi potížemi i radostmi. Nedávám si úkoly, kdy se mám radovat, ale sleduji příčiny stavu, kdy se raduji, co mi dělá dobře. Jestliže cítím, že mě mohou začínat bolet záda, klidně vstanu a rozcvičím se. Protáhnu se, udělám několik technik, třeba i vsedě na židli. Jsem-li rozladěný nebo blížím-li se do rozladěnosti, několik slov modlitby. Pozorování dechu, pozorování způsobu myšlení. V začátcích, kdy jsem měl tendence se litovat, jsem si uvědomoval, že jsem naživu, nemám hlad, není mi zima, a mám lidi kolem sebe. Vyvolával jsem vzpomínky na dobré časy, které jsem prožil, na lidi, které jsem potkal, v duchu jsem volal a volám k sobě lidi, které považuji za moudré a mluvil jsem s nimi a mluvím o své situaci. Ptám se jich na radu, diskutuji s nimi o různých možnostech. Přemýšlím o realizovatelných plánech, hledám způsoby, jak se se dostat k realizaci těch plánů. To všechno mi slouží k odpoutání se od svých chutí, od své závislosti. Tahle kapitola byla dost osobní, ale myslím, že je potřeba, aby byla osobní. Protože představujeme-li si skutečnost, stane se z představy skutečnost. 18

Kapitola 5 NAPLAVENINY, ZTROSKOTÁNÍ Celý tento seriál je vlastně zaměřený na jednu věc. Tou je proces recidivy. To znamená, jak se vyhnout recidivě. A zároveň tento proces popsat. Mnozí lidé, kteří přicházejí opět do terapie po kratší, případně delší recidivě se poměrně často upřímně diví, na co se jich ptáme. Diví se dotazům, jak si vysvětlují skutečnost, že zrovna oni po několika letech abstinence, poměrných úspěchů, se z ničeho nic ocitli právě znovu v debaklu. Velmi často uvádějí, že se vlastně z ničeho nic napili, z ničeho nic se rozhodli, že si znovu zkusí nějakou drogu, případně si zahrají. Zdánlivě to na ně přišlo jako blesk z čistého nebe. Mnozí to často omlouvají nějakou nenadálou osobní tragédií, další říkají, že se jim vedlo natolik dobře, že uvěřili, že už je možné si ulevit od neustálého přemáhání se, odříkání, které je jim vlastně nepříjemné. Poté dostanou ke zpracování elaborát, ve kterém by se měli zamyslet nad svou životní situací, postoji, případně emočním stavem v posledních týdnech až měsících. Někdy jim doporučím, aby si probrali celou dobu trvání abstinence, vypíchli základní chyby, kterých se podle sebe dopustili, co plnili, co neplnili z doporučení ze základní léčby. Dost často se jim rozsvítí. Nijak je nepeskuji, i když většina z nich nijak zvlášť netouží po setkání s mou osobou. Chápu je. Na jejich místě bych také nijak netoužil po předpokládaných výtkách a vyprání špinavého prádla skupinou. Naštěstí pro ně, a myslím i pro mne, k tomuhle nedochází. Nepovažuji za nutné je vystavovat nějakému zvláštnímu teroru kterým bych jim měl dávat zahulit. Myslí, že debakl, který prožívají, je docela dost dobrým terorem pro ně samotné. Spíše se zajímám právě o ten proces, který v životě v abstinenci prožívali. Zajímá mě, zda navštěvovali nějakou terapeutickou aktivitu. Ať už řízenou nebo samořídící. Zajímá mě, zda měli třeba suchý dům, případně, zda u sebe hráči nosili velké částky peněz, případně kolik a jak často, zajímám se u narkomanů, zda dodržovali abstinenci od alkoholu, případně od hazardních her. Tohle a ještě mnohé další mě zajímá. Ani ne tak ten samotný okamžik, spíše ten proces v čase probíhající před samou recidivou. Jen málokteří dokáží totiž po tom, co se propracovali až k samotné recidivě, ji zastavit. Dá se říci, že právě kvůli onomu dlouhodobému procesu, který 19

přirovnávám k naplaveninám, je velmi obtížné onen psychický stav nastavený právě k životu v závislosti zastavit. Tady totiž platí, že pokud se nebagruje plavební dráha, loď abstinence plaveckým jazykem uvízne na kopci. Tenhle příměr používám právě pro vysvětlení samotného aktu recidivy, který od prvních okamžiků může vypadat tak, že si třeba hráč začal dávat své pracovní schůzky v restauraci s výherními automaty a dlouho předlouho poslouchal jejich zvuk, sledoval jejich blikot a přitom sám sebe přesvědčoval, že je v pořádku, on přeci hrát nechce a nemůže se celoživotně vyhýbat rizikovým místům, protože co by tomu řekli jeho obchodní partneři. Dokonce s nimi byl i v kasinu. Sice nehrál, ale právě jako se usazují naplaveniny v plavební dráze, tím samým podobným způsobem se usazují informace v našem mozku, že tento způsob života, myšlení vlastně není závadný. Tenhle způsob bytí rozežírá ono minulé poznání, odhodlání, i vlastní způsob života v abstinenci. Plavební dráha se zanesla a loď nasedla na kopec, udělala si díru, většinou větší než minule, protože je už poškozená z minulosti, spravované dno, nebo borty. Proto většinou i lidé, kteří takzvaně zastaví onu recidivu, jsou velmi narušeni a potřebují víc terapii, než práci, potřebují oddělení od světa, kde se musejí zabývat nejrůznějšími starostmi, proto potřebují ono oddělení, uvědomění si toho celého procesu od té chvíle, kdy místo toho, aby šli souběžnou ulicí, kde není ta hospoda, trafika, kde si kupoval svoji placatici, nebo pumpa, kam chodil sázet tikety, protože má terminál na nejrůznější druhy sázek. Nejsem schopný zde vypočítat všechna riziková místa a způsoby recidiv a důvodů. Uvádím je jen jako příklady. Tohle bývá většinou pravým důvodem recidivy, případně manželka, která sice nepije, nebo ne příliš, ale protože ona problém nemá, není důvod, aby se kvůli nějakému alkoholikovi omezovala, stejně tak manžel, který chce na své ženě hráčce, aby se starala o domácí finance, měla v patrnosti účty a platila vše, co je potřeba, protože on přeci nebude dělat takové základní věci. Nakonec, přece je potřeba, aby si zvykala. Ti lidé jednají většinou v dobré vůli a přesvědčení, že chtějí jen samozřejmé věci, které zvládá každý. Proto trvají na návštěvě nejrůznějších setkání, o kterých sice vědí, že alkohol tam poteče proudem, ale jak někdy říkají: Když už abstinuješ tak dlouho, přeci si s tímhle poradíš. A jsou udiveni a rozhořčeni, že si on/ona neporadili. Mnohdy vnímají odmítnutí jako útok proti své osobě a žádost o dodržení prohibice v přítomnosti svého partnera, syna, dcery, vnuka, kolegy nebo kamaráda jako 20