MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE. Bc. VERONIKA STRAKOVÁ

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2011 Bc. VERONIKA STRAKOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Růst a jatečná hodnota jehňat kříženců po otcích plemen suffolk a zwartbles Diplomová práce Vedoucí práce: prof. Dr. Ing. Jan Kuchtík Vypracovala: Bc. Veronika Straková Brno 2011

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Růst a jatečná hodnota jehňat kříženců po otcích plemen suffolk a zwartbles vypracoval(a) samostatně a použil(a) jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis diplomanta.

PODĚKOVÁNÍ Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucímu,panu prof. Dr. Ing. Janu Kuchtíkovi, za odborné vedení, cenné rady a pomoc při vypracování diplomové práce a Ing. Radku Filipčíkovi Ph.D. za pomoc při statistickém zpracování dat. Dále chci poděkovat svým rodičům a blízkým za podporu během studia. 4

ABSTRAKT Cílem práce bylo zhodnocení vlivu různých faktorů na růst jehňat. Sledováno bylo 73 jehňat následujících kříženců, respektive plemen Sf x M, Sf x (T x M), Sf, Sf x (M x Ch), Sf x T, Zw x (M x Ch), Sf x Ch, Zw x T, Sf x (Sf x M). Vliv křížence, respektive plemene a pohlaví neměl žádný statisticky průkazný vliv na živou hmotnost, naproti tomu vliv četnosti vrhu měl vysoce průkazný vliv na živou hmotnost. Vliv křížence,respektive plemene a pohlaví na denní přírůstek nebyl statisticky prokázán, naproti tomu vliv četnosti vrhu na denní přírůstek byl vysoce průkazný u denního přírůstku od narození do 70. dne věku a denního přírůstku od narození do 100. dne věku. U vybrané skupiny 15 ks jehňat, kříženců Sf x M; Sf x (Sf x M); Sf x (T x M), byla provedena kontrolní porážka a provedeno základní zhodnocení vlivu křížence na jatečnou hodnotu. Průkazný vliv křížence byl prokázán pouze na hmotnost jatečně upraveného těla (JUT). Klíčová slova: jehně, růst, jatečná hodnota, plemeno, pohlaví, četnost vrhu ABSTRACT The aim of the thesis was the evaluation of the influence of different factors on growth of lambs. The 73 lambs were observed. Lambs were following hybrids, or breeds Sf x M, Sf x (T x M), Sf, Sf x (M x Ch), Sf x T, Zw x (M x CH), Sf x Ch, Zw x T, Sf x (SfxM). The influence of hybrid, or breed and sex had no significant influence on the body weight, while the influence of the litter size had a highly significant effect on the body weight. The influence of hybrid, or breed and sex had no significant influence on the daily gain, while the influence of the litter size on the daily gain was highly significant from the birth till 70th day of age and the daily gain from the birth till 100th day of age. There was implemented a slaughter to selected group of 15 lambs, hybrids Sf x M, Sf x (Sf x M), Sf x (T x M). The basic evaluation of the influence of these hybrids on the carcass value was made. The significant influence of these hybrids was proved only on the carcass weight. Keywords: lamb, growth, carcass value, breed, sex, litter size 5

OBSAH 1 Úvod... 7 2 Literární přehled... 9 2.1. Růst, vývin a výkrmnost... 9 2.1.1 Vliv výživy a krmení na růst, vývin a výkrmnost... 12 2.1.2 Vliv plemene na růst, vývin a výkrmnost... 16 2.1.3 Vliv pohlaví a četnosti vrhu na růst, vývin a výkrmnost... 18 2.2 Jatečná hodnota... 20 2.2.1 Vliv výživy na jatečnou hodnotu... 21 2.2.2 Vliv plemene na jatečnou hodnotu... 24 2.2.3 Vliv pohlaví a četnosti vrhu na jatečnou hodnotu... 25 3 Cíl práce... 26 4 Materiál a metodika... 27 4.1 Charakteristika sledovaných plemen... 27 4.1.1 Suffolk... 27 4.1.2 Zwartbles... 28 4.1.3 Merino... 29 4.1.4 Texel... 30 4.1.5 Charollais... 30 4.2 Charakteristika sledované farmy... 32 4.3 Charakteristika hodnocení růstu... 34 4.4 Charakteristika hodnocení jatečné hodnoty... 35 5 Výsledky a diskuze... 36 5.1. Zhodnocení růstu... 36 5.2 Zhodnocení jatečné hodnoty... 40 5.2 Zhodnocení jatečné hodnoty... 40 6 Závěr... 42 7 Přehled použité literatury... 45 Seznam tabulek... 51 Seznam zkratek... 52 6

1 ÚVOD Ovce společně s kozami patří k nejdéle domestikovaným hospodářským zvířatům. Mezi hlavní produkty z chovu ovcí lze zařadit maso, mléko, vlnu, z toho vyplývá že jejich užitkovost je mnohostranná. V dnešní době se do popředí zájmu dostává i mimoprodukční funkce chovu ovcí, kterou je udržování rázu krajiny. Ovce byly v Přední Asii domestikovány v 10. až 9. tisíciletí před n. l., v Evropě asi o dvě tisíciletí později. U nás se ovce chovají od 9. století, a to především jako zdroj potravy a ošacení, v prvopočátcích byly ovce používány i jako obětiny. Postupně se ovce, díky své všestranné užitkovosti, velké odolnosti a přizpůsobivosti, nenáročnosti a kratšímu reprodukčnímu cyklu, rozšířili do všech zeměpisných pásem, rozdílných nadmořských výšek, klimatických a výrobních podmínek. Dlouhou dobu byly ovce hlavním druhem hospodářských zvířat. Ještě ve 13. a 14. století ovce tvořily ¾ stavu všech hospodářských zvířat. Období zlatého rouna mezi rokem 1765 1870 je považováno za nejvýznamnější etapu rozvoje ovčáctví na dnešním území ČR. V tomto období došlo k zakládání velkých stád na církevních a šlechtických statcích a celkovému rozkvětu chovu ovcí. Řada příčin však následně způsobila postupnou stagnaci ovčáctví. Úpadek znamenal snížení stavů z asi 2 mil. kusů v roce 1837 na 182 000 kusů v roce 1910. Tento úpadek se nedotkl jen nás, ale byl celoevropskou záležitostí. V období naší první republiky trvali nepříznivé okolnosti pro chov ovcí, a ty měly za následek téměř likvidaci chovu. V roce 1935 se u nás chovalo již jen 40 000 ovcí. Druhá světová válka paradoxně znamenala obrat v našem ovčáctví, stavy ovcí se u nás rozšířily zhruba šestkrát, přičemž těžiště chovu ovcí bylo v malých stádech. Ovce byly převážně jednostranně preferovány na produkci vlny. Význam produkce jehněčího masa byl až do 80. let 20. stol. nedoceněn. Orientaci na produkci masa si vyžádal přechod na tržní podmínky a znamenalo to strukturální přestavbu chovu (HORÁK et al., 2007). Vývoj struktury plemen ovcí dle užitkového zaměření je uveden v tab. 1. V roce 1990 byly stavy ovcí 429 714 ks, což byl historicky nejvyšší stav za posledních sto let. Období po roce 1990 bylo ve znamení neustálého snižování početních stavů ovcí. Snižování trvalo až do roku 2000, kdy byl zaznamenán stav 84 108 ks, což je pokles o cca 80%. ŠTOLC et al. (1999) uvádějí, že tak výrazný pokles nastal z následujících příčin: - zrušení výrobkových dotací (v roce 1991) na produkci a nákup vlny a jehněčího masa, 7

- nevhodnou strukturou plemen ovcí chovaných v ČR do roku 1991, - transformací státních statků na právnické a fyzické osoby, zejména v marginálních oblastech, - změnou struktury zemědělské výroby ve všech výrobních oblastech. Od roku 2001, kdy byl početní stav ovcí 87 539, však stavy ovcí neustále rostou až na 196 913 ks chovaných v roce 2010 což představuje nárůst o cca 134 %. Vývoj stavů ovcí je uveden v tab. 2. Dle mého názoru tento růst nastal hlavně díky: - přeměně užitkového zaměření v chovu ovcí, kdy už není prioritou zaměření na produkci vlny, ale prioritou se stala produkce jehněčího masa. Vlnařská plemena ovcí byla nahrazena plemeny s kombinovanou a masnou užitkovostí. - dotační politice státu a Evropské unie, - mimoprodukčnímu a ekologickému významu ovcí (údržba krajiny vypásáním, kde se uplatní nenáročnost ovcí), - zvyšujícímu se zájmu spotřebitelů o jehněčí maso. Pro produkci jehněčího masa se jako chovatelsky perspektivní metoda plemenitby hodí užitkové křížení, kde se v otcovské pozici využívají berani masných plemen. Z výsledků užitkového křížení je zřejmé, že jatečná hodnota kříženců je mnohdy lepší než čistých plemen. Tab. 1.Vývoj struktury plemen ovcí podle užitkového zaměření dle HOLÉ (2010) Typ plemene S kombinovanou Rok Vlnařský užitkovostí Masný Plodný a dojný 1990 62,9 36,4 0,6 0,1 1995 1,9 70,6 25,8 1,7 2000 0 61,2 34,3 4,5 2005 0 54,4 37,1 8,5 2009 0 52 38 10 Tab. 2 Stavy ovcí dle HOLÉ (2010) 1990 1991 1995 1999 2000 2005 2009 2010 ovce a berani 429 714 429 106 165 345 86 047 84 108 140 197 183 084 196 913 8

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Růst, vývin a výkrmnost Vývin a růst patří dle HROUZE a ŠUBRTA (2007) mezi základní procesy, které začínají od splynutí pohlavních buněk od vzniku zygoty. Vývin a růst z oplodněného vajíčka až po ukončení života organismu označujeme jako ontogenezi. HORÁK et al. (2007) definují růst jako převládání změn kvantitativních a vývoj jako převládání změn kvalitativních. Růstem zpravidla rozumíme zvětšení hmoty buněk, tkání a orgánů, jejich délkových a hmotnostních ukazatelů. Vývoj chápeme jako vznik morfologických, biochemických a funkčních rozdílů během vývojového procesu organismu. Růst a vývoj jsou dvě od sebe neoddělitelné součásti individuálního vývoje organismu. Kvalitativní stránka ontogeneze je dle ŽIŽLAVSKÉHO et al. (2005) vývin skládající se z determinace a diferenciace buněk a tělesných tkání. Druhou základní složkou ontogeneze je růst, jímž rozumíme především rozmnožování rovnocenných buněk a jejich zvětšování, které se vyznačuje dynamičností. Růst můžeme dle ROZMANA et al. (1999) vyjádřit růstovou křivkou, tj. grafickým vyjádřením živé hmotnosti od narození do dospělosti nebo průměrnými denními přírůstky v jednotlivých měsících věku. KUCHTÍK et al. (2007) dělí růst a vývin na období prenatální a postnatální. Obě tato období dále rozdělují na následující fáze: Fáze prenatálního období: a) fáze zygoty u ovcí trvá do 6. 8. dne po oplození. Jedná se o ranný vývoj zygoty do její nidace (uhnízdění v děloze). V této fázi dochází k rýhování zygoty, které končí vytvořením blastocyty. b) fáze embryonální u bahnice trvá 40 45 dnů. Začíná vytvořením a uhnízděním embrya, vytvořením a růstem placenty a končí vytvořením plodu, kdy je v podstatě ukončena základní diferenciace tkání a orgánů. c) fáze fetální tato fáze je ukončena porodem. Pro tuto fázi je charakteristické postupné ukončování diferenciace jednotlivých tkání a orgánů, tvorby základů vlasů až po jejich zrohovatění, vývin potních a mazových žláz a intenzívní růst a vývin plodu (hmotnost plodu v tomto období se zvyšuje o 55 až 9

60 %). Živá hmotnost jehňat při narození se zpravidla pohybuje v rozmezí 3 6 kg a závisí především na výživě matky, pohlaví a četnosti vrhu. Fáze postnatálního období: a) fáze závislosti na matce tato fáze se dělí na dílčí fázi výživy mlezivem, která trvá 3 7 dnů po porodu v závislosti především na technologii chovu a na dílčí fázi výživy mateřským mlékem, jejíž délka je závislá na produkčním zaměření a aplikovaném způsobu odstavu. V našich chovech se provádí velmi ranný odstav jehňat ve 2 4 dnech jejich věku, časný odstav ve 40 60 dnech věku a tradiční odstav jehňat v 80 120 dnech věku. Růstová schopnost jehňat vrcholí při živé hmotnosti 28 36 kg, především v závislosti na pohlaví a četnosti vrhu. b) fáze výživy pevnou potravou nastává odstavem jehňat, avšak s návykem na příjem pevné potravy je nutno započít již od 5 7 dne věku jehňat. c) fáze pohlavní dospělosti pohlavní dospělosti dosahují jehnice a berani, v závislosti především na ranosti konkrétního plemene a individualitě zvířete, ve věku 4 8 měsíců. d) fáze chovné dospělosti chovné dospělosti dosahují berani ve věku 8 14 měsíců v závislosti především na zdraví, individualitě zvířete a plemeni. Jehnice dosahují chovatelské dospělosti, v závislosti především na zdraví, individualitě zvířete a plemeni, ve věku 6 12 měsíců. e) fáze tělesné dospělosti tělesné dospělosti dosahují berani v intervalu od 2,5 do 3 let věku a jehnice od 2 do 3 let věku. f) fáze stárnutí a smrti HROUZ a ŠUBRT (2007) popisují navíc fázi stárnutí a smrti, která se vyznačuje ubýváním sil až po uhynutí zvířete. Obecně se za hranici stárnutí považuje věk, kdy u dospělého jedince dochází k trvalému snižování výkonnosti, užitkovosti a odolnosti. Hospodářská zvířata se přirozené smrti nedožívají. Ponechávají se v chovu jen po dobu vysoké produkce, tj. do doby, kdy dochází k významnému snižování produkce mléka a do začátku snižování reprodukčních schopností. Prenatální stadium zahrnuje období od vzniku zygoty do narození mláděte. Celý vývin se uskutečňuje v pohlavních orgánech matky, proto lze na nový organismus působit pouze jejím prostřednictvím. Matka reguluje vnější vlivy, které se projeví pouze při dlouhodobém působení (onemocnění, hladovění nebo překrmování). 10

Stádium postnatální začíná narozením jedince a trvá do přirozené smrti. V tomto období je velmi silný vliv vnějšího prostředí, které svým působením urychluje nebo zpomaluje vývin a růst HROUZ a ŠUBRT (2007). Růst dle HORÁKA et al. (2007) nejčastěji hodnotíme podle změn živé hmotnosti, případně podle změn rozměrových. Hodnocení růstu může být hodnoceno a zobrazováno následujícími charakteristikami. Průměrnou intenzitu růstu za určité časové období vyjadřujeme absolutním přírůstkem, relativní míru růstu za určitou dobu vyjadřujeme relativním přírůstkem. Růst zvířat lze vyjádřit graficky pomocí růstové křivky, která je spojnicí bodů příslušné měřené hodnoty v závislosti na čase, tato křivka má esovitý tvar. Absolutní rychlost růstu v průběhu sledovaného období vyjadřujeme křivkou průměrných denních přírůstků, která má zprvu vzestupnou tendenci a po dosažení maxima pozvolna klesá. Spojnicí jednotlivých hodnot relativních přírůstku v závislosti na čase je křivka relativního růstu, která nejvyšších hodnot dosahuje na začátku sledovaného období a postupně klesá, zprvu strmě, posléze se pokles zpomaluje. V rámci kontroly užitkovosti hodnocení růstové schopnosti zjišťuje a eviduje oprávněná osoba ve spolupráci s chovatelem. Zjišťují se údaje živá hmotnost jehňat po narození, živá hmotnost jehňat ve 30 dnech věku, živá hmotnost jehňat ve 100 ± 20 dnech věku, živá hmotnost jehnic při bonitaci a beránků při hodnocení na nákupních trzích. V současnosti je hlavním kritériem pro hodnocení růstu denní přírůstek v intervalu od narození do 100 dnů věku (KUCHTÍK et al., 2007). Růst a vývin ovlivňují dle ROZMANA et al. (1999) dvě skupiny činitelů, vnitřní mezi než patří vliv nervové soustavy a působení hormonů a jejich vliv je dědičný a vnější mezi které se především řadí výživa, systém odchovu, trénink, klimatické podmínky a ošetřovatelská péče. Výkrmnost je dle ŽIŽLAVSKÉHO et al. (2005) geneticky podmíněná schopnost zvířat k různé intenzitě zvyšování živé hmotnosti, především produkcí svaloviny, při ekonomicky výhodné spotřebě živin do různého věku a porážkové hmotnosti. Výkrmnost se hodnotí průměrným denním přírůstkem a spotřebou krmiv (živin) na jednotku přírůstku. KUCHTÍK et al. (2007) uvádějí, že dle většiny literárních pramenů je koeficient dědivosti pro výkrmnost poměrně úzký (0,10 až 0,20), z čehož vyplývá že výkrmnost je 11

ovlivněna především vnějšími faktory. Výkrmnost je dána růstovými schopnostmi organismu a schopností jedince využít živiny krmiva na tvorbu jednotlivých tělesných tkání. Velmi úzce souvisí s kondicí a konstitucí. Dále je úzce spjata s raností zvířat, kdy dobrá výkrmnost při výkrmu do nižší porážkové hmotnosti koreluje s časným tělesným vývinem a při výkrmu do vyšší porážkové hmotnost s pozdější dospělostí zvířat. Nižší komplexe a klidný až apatický temperament je dle HROUZE a ŠUBRTA (2007) podmínkou dobré výkrmnosti, která je zárukou výkrmové kondice zvířat. ŠUBRT a HROUZ (2008) uvádějí, že vhodnost zvířat k výkrmu je podmíněna dědičným založením a závisí na jejich zdravotním stavu. U zvířat určených k jatečným účelům je důležité především utváření určitých proporcí těla, dále vztah mezi typem exteriéru, vhodností k výkrmu a kvalitou jatečného těla. 2.1.1 Vliv výživy a krmení na růst, vývin a výkrmnost Výživa hospodářských zvířat je dle ZEMANA et al. (2006) soubor pochodů, především fyziologických a biochemických, spojených s přijímáním, trávením, vstřebáváním a intermediárním metabolismem živin potřebných k udržení všech životních funkcí se zvláštním zřetelem k užitkovosti hospodářských zvířat. Základem správné výživy je znalost obsahu živin v krmivech a potřeby živin pro konkrétní druhy zvířat. Jsou to znalosti, které jsou základním předpokladem vysoké užitkovosti, produkčního zdraví, dobré reprodukce, ale také ekonomické prosperity chovu. Abychom dosáhli optimálních hodnot přírůstku a využití růstové kapacity zvířat je nutné zabezpečit krmnou dávku s vhodným chemickým složením. Významným činitelem je nejen kvalita krmné dávky, ale i její chutnost, pestrost jednotlivých komponentů, způsob a časové rozpětí předkládání zvířatům (HROUZ a ŠUBRT, 2007). Rostoucí organismus dle HORÁKA et al. (2007) musí z krmiva získat stavební látky, ze kterých vytváří novou živou hmotu (bílkoviny, některé minerální látky), ale rovněž i vodu, která má kromě jiných funkcí význam i jako látka stavební. Růst jehňat a kůzlat není rovnoměrný. FANTOVÁ a NOHEJLOVÁ (2010) uvádějí, že jehňata a kůzlata zpočátku rostou do výšky a do délky a teprve asi ve třetím měsíci nastupuje intenzivní růst do hloubky a šířky. Výživě a konstituci mladých zvířat nejlépe vyhovuje pastevní způsob odchovu. KUCHTÍK et al. (2007) uvádějí, že jakákoliv nedostatečná kvalita či kvantita týkající se výživy se negativně projeví především v růstové schopnosti jehňat. 12

Vývin jehňat závisí i na správné výživě jejich matek během gravitace. Nedostatečná výživa bahnic má za následek nízkou živou hmotnost jehňat při narození, sníženou životaschopnost a ovlivňuje negativně postembryonální vývoj, zejména u jehňat pocházejících z více četných vrhů (HORÁK et al., 2007). Ovce dle HORÁKA et al. (2007) patří ke skromným zvířatům, které dokáží v průběhu roku efektivně využít objemná krmiva i s nižší koncentrací živin. Ve srovnání s ostatními zvířaty mohou, vzhledem k anatomické stavbě trávícího ústrojí, lépe trávit i balastní krmiva (sláma, průměrné seno, starší pastevní porost). Nedostatečná nebo nekvalitní výživa ovcí však vede nejen ke zhoršení celkového výživného stavu zvířat, reprodukčním poruchám, ale také ke zhoršení kvality vlny. I ve výživě ovcí je nutné respektovat obecné zásady výživy přežvýkavců. Ve výživě ovcí je důležité respektovat základní požadavky krmení, které publikovali HORÁK et al. (1999). Ovce je přežvýkavec, v její výživě mají rozhodující význam procesy odehrávající se v předžaludcích (90 % pohotových živin ovce získává z mikroorganismů bachoru a jen 10 % přímo z krmiva). Je třeba podporovat fyziologickou funkci trávení. Každá změna krmení musí být postupná (během 10-14 dnů). Základem krmení musí být pastva a v zimním období kvalitní objemná krmiva. Ovce má nejširší poměr trávícího ústrojí k délce těla, proto je schopna přijímat velké množství objemného krmiva s vysokým množstvím vlákniny. Tato skutečnost se však na druhé straně negativně projevuje při krmení znehodnocenými krmivy (plesnivá, nahnilá, namrzlá, ). Objemná krmiva se mají zkrmovat až za 6 týdnů po sklizni. Platí zásada, že lepší než nekvalitní seno je dobrá sláma. Jadrná krmiva je účelné zkrmovat diferencovaně, především rostoucím zvířatům a při vysoké fyziologické zátěži (druhá polovina březosti a laktace). Tvarovaná krmiva jsou ke krmení vhodná, ale s ohledem na vysoké ceny jsou považována za luxusní. Ovce může přijímat porost vysoký i 2-3 cm, protože má rozštěpený horní pysk a řezáky ve spodní čelisti. Přípustná je výška 3 5 cm. Ovce spásají porost pomocí zubů (skot jazykem). Využitelnost pastevního porostu má být jen do 85-90 %(tato specifičnost je základem starého přísloví, že ovce má zlatou stopu jedovatý zub ). Uvádí se, že z 600 druhů travin a bylin spásají ovce 570, kdežto skot pouze 82 a koně 52. Krmná dávka má podpořit přežvykování, proto je žádoucí aby obsah vlákniny v sušině byl 20 30 %. Ovce denně přežvykují 6 8 hodin. Při výkrmu má být 20 % živin uhrazeno objemnými krmivy. Objemná krmiva řezaná na drobné části nepodporují funkci bachoru. Krmné směsi mají obsahovat Ca a P v poměru 13

3:1. Není dovoleno používat růstové stimulátory. Naopak je účelné, aby v krmných směsích byl obsažen selen a kokcidiostatika. Ovce vyžadují úživný poměr 1:8,5 až 1:10 (při přepočtu SNL na stravitelné bílkoviny). Nedoporučuje se přeceňovat dlouhodobé nesprávné tvrzení o skromnosti a nenáročnosti ovcí. Při stávajících požadavcích na vysokou plodnost a dobré růstové schopnosti i jatečné parametry je tento názor škodlivý. Pravidelné volné napájení pitnou vodou alespoň 2krát denně v množství 5 7 litrů je nezbytnou součástí krmné techniky. Totéž platí o nelimitovaném příjmu minerálních látek formou speciálních lizů nebo alespoň kusové kamenné soli v množství kolem 10 g na ks a den. Základem výživy ovcí jsou pastevní porosty a jejich kvalita je také rozhodující pro celkovou efektivnost chovu. ZEMAN a VESELÝ (2001) uvádějí, že ze špatného krmiva nelze dosáhnout u rostoucích ovcí vynikajících přírůstků. Nelze předpokládat, že nekvalitní porosty a krmiva poskytnou dostatek energie pro ekonomicky efektivní chov ovcí. Jen optimální výživa může zajistit zdraví zvířat a optimální užitkovost. Výživa a krmení ovcí se na celkových nákladech podílí v průměru 55 60 %. Jedná se o nejvýznamnější část přímých nákladů chovu. Důležitá je navíc dle ŠONKY et al. (2006) i skutečnost, že výživa spolu s chovatelskými podmínkami a zdravotním stavem, minimálně ze 70 % limituje dosaženou užitkovost chovu. HORÁK et al. (2007) popisují krmivovou základnu pro ovce. Za základ považují pastevní porost, který je zejména v extenzívních chovech nejekonomičtější způsob krmení. Ovce může denně přijmout 6-8 kg pastevního porostu. Základním krmivem pro ovce hlavně v zimním období je seno, kterého při ad limitním způsobu krmení spotřebují ovce 3-5 kg na kus a den. Ke krmení ovcí se používá i krmná sláma, která slouží k dosycení zvířat. Jako významný zdroj živin lze pro ovce použít i siláž. Převážně se používá siláž ze zavadlé píce. Kvalitní siláží můžeme uhradit potřebu asi 20-25 % živin, což odpovídá dennímu množství 3-4 kg siláže. Živiny v krmné dávce doplňují jadrná krmiva. Vhodným glycidovým šťavnatým krmivem pro ovce jsou okopaniny. Odchov jehňat se z pohledu výživy dělí na tři různá období, a to období mlezivové výživy, období mléčné výživy a období kombinované výživy. Období mlezivové výživy začíná dle ŠTOLCE (1999) prvým sáním mleziva, které nastává do 40 minut po narození. Přechod mleziva ve zralé mléko trvá 3 5 dní po porodu. 14

Jehňata se rodí bez ochranných látek v krvi, stavba placenty neumožňuje přestup imunoglobulinů z krve matky. Proto je dle ZEMANA et al. (2006) novorozené jehně bezbranné proti infekci. V mlezivu je však dostatek ochranných látek a sliznice tenkého střeva má v prvých hodinách života schopnost vstřebávat aminokyseliny a celé molekuly těchto bílkovin bez předchozího rozložení, proto musí jehně dostat mlezivo co nejdříve po narození, ihned jakmile je schopno sát. Minimální dávka mleziva, kterou by mělo jehně přijmout ve 3 4 krmení v prvém dni života je 200 g, větší příjem je však žádoucí. Období mléčné výživy v tomto období je základním zdrojem výživy mateřské mléko, eventuálně náhradní zdroj mléčné výživy. Obvykle toto období trvá 14 dnů, přičemž není vhodné regulovat počet sání či délku pobytu jehňat u matek. ŽIŽLAVSKÝ et al. (2005) uvádějí, že období mléčné výživy je nejkritičtější období v životě jehňat, což se v konečném důsledku projevuje na skutečnosti, že v tomto období je registrována nejvyšší mortalita jehňat. Je-li však zabezpečena optimální péče o jehňata v tomto období, respektive je-li dostatečná mléčnost matky, měla by se živá hmotnost jehňat v intervalu od narození do věku 14 dní zdvojnásobit proti porodní hmotnosti. Období kombinované výživy postupným přivykáním na objemná a jadrná krmiva se jehňata stávají nezávislá na mléčné výživě matek. Toto období souvisí s aktivizací předžaludků a bachorové mikroflóry a dle ŠTOLCE et al. (1999) nastupuje od 3. týdne po narození. Kvalitní seno je také zdrojem mechanického dráždění předžaludku a jeho přizpůsobování se na zpracování a využití objemné potravy. Asi od 8. 9. týdne po narození je činnost bachoru již normální, jehňata pravidelně přijímají převážně objemná krmiva a přežvykují. Samostatný život jehňat začíná odstavem. Rozeznáváme následující formy odstavu velmi raný, raný a tradiční odstav. Velmi raný (umělý) odstav se provádí 2.-5. den po narození. S návykem na mléčné krmné směsi (MKS), jak uvádějí HORÁK et al. (2007), je vhodné začít co nejdříve, a to po hladové dietě trvající 6-12 hod. U nás se zkrmuje MKS zpravidla ohřátá na 35-39 C do věku 4, max. 8 týdnů. Jedná se převážně o mléčný výkrm, odchov jehňat z vícečetných vrhů nebo odchov sirotků. Od 10. dne se podává kvalitní seno a jádro. Nutný je volný přístup k pitné vodě a lizu. Raný odstav se provádí především u dojných populací ovcí, respektive ve stádech, kde je realizováno bahnění 3krát v průběhu dvou let. ŽIŽLAVSKÝ et al. (2005) 15

uvádějí, že se tento odstav provádí ve věku 30-50 dnů. Krmná dávka je složena z kvalitního sena, jádra, pitné vody a mateřského mléka, přičemž přístup jehňat k matkám je přísně regulován. S návykem na příjem sena, jádra, eventuálně pastvy se začíná ve věku 5-10 dnů jehňat, aby nedošlo po úplném přechodu pouze na pevná krmiva k výraznějšímu narušení růstové schopnosti jehňat. Tradiční odstav se dle ŽIŽLAVSKÉHO et al. (2005) provádí ve věku 80-120 dnů. Tradičním způsobem odstavu maximálně využíváme mléčnost matky. V současnosti je tento způsob odstavu aplikován především u masných plemen při pastevním způsobu odchovu. Mateřské mléko tvoří základ krmné dávky, přičemž přístup k matkám není regulován. Ve věku 5-10 dnů se začíná s návykem na příjem pastvy, sena či jádra. Přechod na pevná krmiva je bezproblémový. 2.1.2 Vliv plemene na růst, vývin a výkrmnost V roce 2010 se v ČR chovalo celkem 33 plemen ovcí, z toho osm masných, 21 s kombinovanou užitkovostí, dvě plodná a dvě dojná PINĎÁK (2010). V České republice v roce 2007 patřilo 52 % chovaných ovcí ke kombinovaným maso-vlnovým plemenům a 39 % k masným plemenům. Dojná a plodná plemena byla zastoupena pouze 9 % (WOLFOVÁ et al., 2009). Ze současných plemen ovcí chovaných v ČR dle PINĎÁKA a MAREŠE (2001) neexistují ani dvě plemena, která by se výrazněji shodovala v užitkových vlastnostech (plodnosti, mléčnosti, výkrmnosti, zmasilosti). LITERÁK et al. (2010) rozdělují plemena ovcí dle užitkového typu na kombinovaná, masná, mléčná, plodná, kožešinová a hobby plemena.plemena ovcí s kombinovanou užitkovostí mají užitkovost dvoustranou (př. vlnařsko-masný typ, ovce romey, merinové ovce či zwartbles) nebo trojstrannou (produkce masa, mléka a vlny, šumavská ovce, bergschaf, cigára, zušlechtěná valaška, ). Masná plemena se využívají především k produkci jehněčího, případně skopového masa. K nejvýznamnějším zástupcům masných plemen patří suffolk, texel, charollais, oxford down a německá černohlavá ovce. Plemena ovcí s vynikající dojivostí zahrnuje mléčný užitkový typ. U nás chována plemena mléčného typu jsou východofríská ovce a plemeno lacaune. Mezi hospodářsky významné a u nás nejvíce chované plodné plemeno patří romanovská ovce, k dalším zástupcům plodných plemen patří olkuská ovce, finská ovce, plemeno booroolo aj. Nejvýznamnější kožešinové plemeno ovcí je karakulská ovce, která se však 16

v současnosti v Evropě vyskytuje pouze sporadicky. Mezi zástupce hobby plemen patří kamerunská ovce a plemeno ouessant. Chovatelské požadavky kladené na plemena s kombinovanou vlnařskou-masnou užitkovostí jsou plodnost 150-200%, přírůstek jehňat v odchovu a výkrmu 250-330 g, nadprůměrná jatečná hodnota, velmi dobrá mléčná užitkovost bahnic, produkce a kvalita vlny dle chovného cíle, dlouhověkost, dobrý zdravotní stav, vyrovnaná užitkovost, časná pohlavní dospělost. Na masná plemena jsou kladeny tyto chovatelské požadavky: vynikající výkrmnost a jatečná hodnota, denní přírůstek jehňat v odchovu a výkrmu by měl činit 300-400 g, plodnost 130-180 %, dobrá mléčná užitkovost bahnic, dobrý zdravotní stav, lehké porody, dlouhověkost a časná pohlavní dospělost (HORÁK et al., 2007). U beránků masných plemen by se dle KUCHTÍKA et al. (2007) průměrný denní přírůstek v intervalu od narození do odstavu měl pohybovat na úrovni 300 g a více, zatímco u jehniček těchto plemen by neměl poklesnout pod 250 g. U jehňat kombinovaných plemen by se průměrný denní přírůstek při pastevním odchovu měl pohybovat na úrovni 250 g a více. V současné době tvoří většinu české populace ovcí plemena a kříženci kombinovaného vlnařsko masného typu, u nichž dochází k postupnému zvyšování denních přírůstků a následně i jatečné hodnoty. Velmi používanou metodou plemenitby je v současnosti užitkové křížení (hybridizace), které HORÁK et al. (2007) popisují jako meziplemenné křížení mezi dvěma a více plemeny. Konečný produkt křížení je zpravidla určen pro výkrm a dále se k plemenitbě nepoužívá. Význam užitkového křížení spočívá především v tom, že se u finálních jedinců (hybridů) kromě zlepšení celkové užitkovosti (př. masné) využije tzv. heterozní efekt. DOBEŠ a KUCHTÍK (2005) ve své práci zabývající se vlivem vybraných faktorů na růst jehňat kříženců plemene charollais, suffolk a zušlechtěná valaška zjistili, že v jejich případě, kdy sledovali skupiny jehňat následujících genotypů Ch x Sf, (CH x Sf) x Sf, ZV x Sf a (ZV x Sf) x Sf, dosahovali nejvyšší živé hmotnosti při narození kříženci Ch x Sf (5,05 kg), naproti tomu nejnižší porodní hmotnost vykazovali kříženci (ZV x Sf) x Sf (3,04 kg). Denní přírůstek v intervalu od narození do 100 dnů věku byl nejvyšší u kříženců ZV x Sf (211g) a nejnižší byl Ch x Sf a (ZV xsf) xsf (199 g). 17

2.1.3 Vliv pohlaví a četnosti vrhu na růst, vývin a výkrmnost Vyšší růstovou schopnost ovlivňuje i pohlaví. Dle ŠTOLCE et al. (1999) rostou beránci rychleji než skopci a skopci zase rostou intenzivněji než jehnice. Beránci mají asi o 10-20 % vyšší přírůstky a asi o 6,5-13,4 % lepší konverzi krmiva než jehnice. KUCHTÍK et al. (2007) uvádějí, že berani dosahují vyšší konečnou živou hmotnost, která u masných plemen činí mnohdy více než 100 kg. Z hlediska výkrmu je důležitý inflexní bod, který je u beránků dosahován při živé hmotnosti 28 až 36 kg, zatím co u jehniček rozmezí 26 až 32 kg. Faktor četnosti vrhu se dle KUCHTÍKA et al. (2007) uplatňuje především v první fázi vývoje jehňat, kdy jedináčci mají průkazně vyšší porodní hmotnost než jehňata dvojčata a vícečata. Tato skutečnost je ovlivňována především mléčností matek, kdy u vícečetných vrhů bývá mnohdy pozorován nedostatek optimálního množství mléka pro všechny narozená jehňata. Po odstavu již zpravidla není rozdílů v růstové schopnosti mezi jedináčky a jehňaty z vícečetných vrhů. DOBEŠ a KUCHTÍK (2005) se ve své práci zabývali vlivem vybraných faktorů na růst jehňat kříženců plemene charollais, suffolk a zušlechtěná valaška. Jedním ze sledovaných faktorů byl i vliv pohlaví, přičemž zjistili, že tento faktor měl průkazný vliv pouze na živou hmotnost při narození. Beránci vykazovali v intervalu od narození do 70, respektive do 100 dnů věku mírně vyšší přírůstek oproti jehničkám ( 206 vs. 198 g, respektive 206 vs. 201 g), avšak v intervalu od 70 do 100 dnů věku byl u obou pohlaví zjištěn totožný přírůstek (206 g). Vliv četnosti vrhu měl vysoce průkazný vliv na všechny sledované živé hmotnosti a denní přírůstky s výjimkou denního přírůstku od 70. do 100. dne věku. Konkrétně byly zjištěny vyšší živé hmotnosti u jedináčků oproti jehňatům z dvojčat 4,60 vs. 3,52 kg, 20,19 vs. 16,26 kg a 26,30 vs 22,51 kg, když u jedináčků byl denní přírůstek od narození do 100 dnů věku o 27 g vyšší než tomu bylo u dvojčat. ŠKROBÁNKOVÁ (2008) ve své práci sledovala jehňata plemen suffolk a zwartbles. Mimo jiné se zabývala vlivem pohlaví a vlivem četnosti vrhu na živou hmotnost jehňat. Z jejího sledování vyplývá, že vliv pohlaví neměl na živou hmotnost sledovaných jehňat průkazný vliv. Živé hmotnosti při narození jehniček (3,57 kg) i beránků (3,55 kg) byly přibližně stejné, stejně jako jejich živé hmotnosti ve 100 dnech věku (26,53 kg vs. 27,92 kg). Živá hmotnost v 70 dnech byla u jehniček mírně vyšší než u beránků. Vliv četnosti vrhu na živou hmotnost jehňat však prokázán byl. Ve 100 18

dnech věku byl sledován průkazný vliv četnosti vrhu na živou hmotnost jehňat. Vyšší živá hmotnost ve věku 100 dní byla u jedináčků (29,03 kg), zatímco u dvojčat byla 25,43 kg. Také živá hmotnost v 70 dnech byla vyšší u jedináčků oproti dvojčatům (22,75 kg vs. 21,04 kg). Živá hmotnost při narození byla u jedináčků nižší (3,53 kg) než u dvojčat (3,60 kg). 19

2.2 Jatečná hodnota Jatečná hodnota dle ŠUBRTA a HROUZE (2008) shrnuje všechny hodnotově významné faktory jatečných zvířat podle jejich druhu a věkové kategorie. Ve své podstatě slučuje požadavky zpracovatele, výrobce masných výrobků a konzumentů nekvantitativní a kvalitativní složky produkce masa. Jatečná hodnota je dle KUCHTÍKA et al. (2007) u jehňat či dospělých ovcí především ovlivněna konkrétní jatečnou výtěžností JUT, podílem jednotlivých tělesných partií a podíly jednotlivých tkání (svaloviny, tuku a kostí). Minimální podíl svaloviny by měl činit cca 60 % z celkové hmotnosti JUT. Naopak podíl tuku by neměl být vyšší než 15 %, přičemž optimální je na úrovni nižší než 10 %. Koeficient dědičnosti pro jatečnou hodnotu se u ovcí pohybuje zpravidla v rozmezí od 0,25 do 0,4. Jatečná hodnota velmi úzce souvisí s výkrmností, dle VAŇKA et al. (2002) je dána výsledkem jatečné výtěžnosti a podílem jednotlivých částí jatečného těla. HROUZ a ŠUBRT (2007) definují jatečnou hodnotu jako soubor ukazatelů, které hodnotí jatečně opracované tělo a maso z pohledu kvantitativních a kvalitativních znaků masné produkce. Mezi nejvýznamnější složky jatečné hodnoty řadí jatečnou výtěžnost, netto přírůstek a kvalitu masa. Jatečně upravené tělo (JUT) jatečných ovcí je, dle VYHLÁŠKY MZe č. 354/2001 Sb., tělo bez kůže, bez hlavy oddělené od trupu před prvním krčním obratlem, bez nohou oddělených v dolním kloubu zápěstním a zánártním, bez orgánů dutiny hrudní, břišní a pánevní vyňatých s pánevním lojem, bez ocasu odděleného mezi šestým a sedmým ocasním obratlem, bez pohlavních orgánů a bez vemene, bez míchy u ovcí starších 12 měsíců, ledviny s ledvinovým lojem zůstávají u těla. Jatečnou výtěžnost popisují HROUZ a ŠUBRT (2007) jako hodnotu procentuálního podílu jatečně upraveného těla z nákupní hmotnosti jatečných zvířat. Jatečná výtěžnost je závislá na podílu vnitřností, zbytkového podílu nestrávených krmiv a obsahu vody v zažívacím traktu, případně podle druhu a věkové kategorii zvířat na hmotnosti kůže, hlavy a nožin (oddělených částí končetin) a způsobu opracování jatečného těla. Vzhledem k tomu, že je hodnota jatečné výtěžnosti významně ovlivňována naplněním zažívacího traktu, bývá při přesnějším sledování hodnocena čistá jatečná výtěžnost. Při jejím výpočtu je čistá nákupní hmotnost snížena o hmotnost obsahu zažívacího traktu. 20

Jatečná výtěžnost ovcí je dle KUCHTÍKA et al. (2007) především ovlivněna podílem kůže s vlnou a její podíl se, v závislosti na užitkovém zaměření konkrétního zvířete, zpravidla pohybuje v rozmezí 8-14 %. U masných plemen by obecně jatečná výtěžnost měla být vyšší než 45 %, ideální je výtěžnost na úrovni cca 50 %. U kříženců a čistokrevných plemen s kombinovanou užitkovostí se výtěžnost JUT zpravidla pohybuje v rozmezí 42-45 %. Poměr jatečně opracovaného těla a věku zvířete vyjadřuje netto přírůstek. HROUZ a ŠUBRT (2007) uvádějí, že netto přírůstek je vyjádřením přírůstku masa na kosti za jeden den života při zohlednění jatečné výtěžnosti. Obdobně lze vyjadřovat i netto přírůstek jednotlivých tělesných tkání (svaloviny, tuku a kostí). Jelikož je stoupající požadavek na produkci libového masa je kladen velký důraz na vysoký podíl kosterní svaloviny, zatím co podíl tuku je považován za nežádoucí. Netto přírůstek je považován za praktický ukazatel výtěžnosti, který je zahrnut do sledování znaků při zvyšování masné užitkovosti šlechtěním zvířat. Je považován za nejvhodnější ukazatel, který kumuluje růstovou intenzitu a jatečnou výtěžnost a vykazuje středně vysoké korelace k významným ukazatelům jatečné hodnoty. Z těchto důvodů je dle ŠUBRTA a HROUZE (2008) považován ve šlechtitelské práci za ukazatel podle něhož lze s významnou přesností usuzovat na kvalitu jatečného těla. Kvalita masa je souborným ukazatelem hodnocení konečného produktu, jimž rozumíme v úzkém slova smyslu kosterní svalovinu s vnitrosvalovým, případně mezisvalovým tukem a v širokém slova smyslu vše, co lze z jatečného zvířete spotřebovat ve výživě lidí (krev a vnitřnosti-droby) (HROUZ a ŠUBRT, 2007). VAŇĚK et al. (2002) uvádějí, že jatečnou výtěžnost u ovcí ovlivňuje způsob výkrmu, věk, pohlaví, plemenná příslušnost. Ve srovnání s jinými druhy hospodářských zvířat je poněkud nižší, např. u intenzivně vykrmovaných jehňat se pohybuje kolem 45 %. 2.2.1 Vliv výživy na jatečnou hodnotu Výživa a krmení zvířat je dle HROUZE a ŠUBRTA (2007) označována za nejdůležitější faktor rozhodující o kvalitě masné produkce a jatečné hodnotě zvířat. KURZ (1951) uvádí, že ovce tak jako jiná zvířata potřebují, k růstu a pro užitek masa, vlny mléka i jehňat, čtyři hlavní druhy živin: - k tvorbě tuku a energie pohybové: vlákninu, škroboviny (uhlohydráty) a tuky, 21

- k tvorbě masa, vnitřních ústrojí a kožichu: bílkoviny, - k tvorbě kostí, k trávení a ke kožní produkci: soli a jiné nerostné látky. VANĚK et al. (2002) uvádějí, že nedostatečná výživa omezuje produkční schopnost vykrmovaných zvířat a zhoršuje jatečnou hodnotu. Zkrmovaná krmiva předkládaná zvířatům musí být velice kvalitní, chutná a krmná dávka by měla odpovídat krmné normě. Nejlepších výkrmových a jatečných výsledků dosahují jehňata při intenzívním výkrmu. Dobré masné užitkovosti dosahuje i polointenzívní a pastevní výkrm, kde základem krmné dávky je kvalitní pastevní porost a přídavek jádra. Při kvalitním pastevním porostu se jadrné krmivo vykrmovaným zvířatům nepodává. Pro získání kvalitního masa se používají různé způsoby výkrmu. VANĚK et al. (2002) popisují čtyři způsoby výkrmu a to mléčný výkrm jehňat, intenzívní výkrm jehňat, polointenzívní výkrm jehňat a pastevní výkrm sajících jehňat. Mléčný výkrm se provádí dvojím způsobem, buď na bázi mateřského mléka nebo mléčných krmných směsí (MKS). Jako doplňková krmiva jsou zpravidla používána jadrná krmiva a kvalitní seno. Jehňata jsou zpravidla vykrmována do živé hmotnosti 12-18 kg, které dosahují cca v 8 až 10 týdnech věku. Spotřeba MKS na jedno jehně za celé období výkrmu činí 17-20 kg, provádí-li se výkrm na bázi mateřského mléka je exaktně prakticky nezjistitelná ale je odhadováno cca 50 l / ks. Spotřeba ostatních krmiv činí cca 5 kg jadrných krmiv a cca 3 kg sena. Zpravidla se mléčný výkrm provádí v ovčíně na hluboké podestýlce (KUCHTÍK et al. 2007). Intenzívní výkrm jehňat je považován dle VAŇKA et al. (2002) za vysoce efektivní způsob výkrmu, kterým využíváme přírůstkové schopnosti jehňat a získáváme kvalitní jatečný produkt. Zařazují se do něj jehňata po odstavu v živé hmotnosti 14-22 kg a vykrmují se do hmotnosti 25-45 kg do věku někdy až 6 měsíců. Výkrm probíhá v různých specializovaných výkrmnách na roštech nebo hluboké podestýlce. Jehňata jsou krmena senem a jadrnými krmivy, kdy spotřeba na jeden kus do hmotnosti 35 kg je 80 kg sena a 60 kg jadrného krmiva. Polointenzívní výkrm VANĚK et al. (2002) charakterizují jako výkrm na pastevních porostech s přídavkem jadrných krmiv. Výkrm se provádí od počáteční živé hmotnosti 17-22 kg do 25-50 kg a do věku 8 měsíců. Polointenzívní výkrm může probíhat oplůtkovou pastvou, kdy spotřeba kvalitního pastevního porostu je 4-6 kg na jehně a den. Příkrm jadrným krmivem se provádí pod přístřešky a denní dávka se pohybuje od 0,3 kg na začátku výkrmu až do 0,5 kg na jehně a den. Beránci se kastrují. 22

ZEMAN et al. (2006) uvádějí, že spotřeby jadrných krmiv za celou dobu výkrmu by neměla přesáhnout 50 kg / ks. Pastevní výkrm je dle KUCHTÍKA et al. (2007) v současnosti nejrozšířenějším způsobem výkrmu v našich chovech. Je založen na společné pastvě jehňat s matkami na bázi pastevního porostu a ad libitním příjmu mateřského mléka, tedy bez přídavku jádra. Průměrná denní spotřeba kvalitního pastevního porostu je 4-5 kg na jehně. Základní podmínkou tohoto sytému je bahnění na začátku pastevní sezóny, přičemž tento systém je vhodný pro masná plemena, respektive pro jejich křížence. Výkrm se provádí do vyšších hmotností s tím, že celková doba výkrmu by se měla pohybovat mezi 3,5 až 5 měsíci. Tento systém je nejvýhodnější z pohledu ekonomického, především z pohledu nákladů na krmení. Způsobuje však v našich chovech sezónní nadprodukci jehňat v období srpna až září. PÁLENÍK (1990) sledoval vliv mléčné výživy na základní ukazatele jatečné hodnoty u jehňat plemene merino. Z jeho hodnocení vyplývá, že průměrná výtěžnost JUT mléčných jehňat plemene merino se pohybuje v rozmezí 46 až 47,19 %. Z hodnocení podílů jednotlivých tkání vyplývá, že průměrný podíl svaloviny se u jím sledovaných mléčných jehňat pohybuje v rozmezí 64,67 až 65,41 %, přičemž co se týká průměrného podílu tuku (4,23 4,60 %) je poměrně nízký. SHAKER MOMANI a GHASSAN (2001) prováděli hodnocení jatečné hodnoty u beránků krmených různými dávkami jadrné směsi. První skupina jehňat byla krmena vysokou dávkou (800 g) směsi denně a druhá kontrolní skupina byla krmena dávkou poloviční (400 g). U první skupiny beránků oproti skupině kontrolní byla zjištěny vyšší jatečná výtěžnost (48,53 % vs. 44,15 %) vyšší zmasilost ale i vyšší protučnělost. Zhodnocení základních ukazatelů jatečné hodnoty beránků plemene stavropolské merino (SM) a charollais (Ch) odchovaných pastevním způsobem výkrmu prováděli KUCHTÍK a HORÁK (1997). Z jejich hodnocení vyplývá, že u beránků SM, kteří byli odchováni do průměrné živé hmotnosti 27,54 kg, byla průměrná výtěžnost JUT 42,32 % a podíl jednotlivých tkán z celého JUT byl 64,85 % svaloviny, 27,54 % kostí a pouze 7,69 % tuku. Naproti tomu u beránků plemene Charollais odchovaných do průměrné živé hmotnosti (41,18 kg) byla průměrná výtěžnost 49,74 %. Podíl jednotlivých tkání byl 68,81 % svaloviny, 23,52 % kostí a 7,65 % tuku. 23

2.2.2 Vliv plemene na jatečnou hodnotu Masná plemena ovcí, jejichž hlavními představiteli v ČR jsou suffolk, charollais, texel, oxford down a berrichone du cher mají dle ŽIŽLAVSKÉHO et al. (2005) poměrně vysokou růstovou schopnost, když denní přírůstek se pohybuje v rozmezí 0,25 až 0,35 kg. U jehňat těchto plemen je v optimální jatečné zralosti vysoká jatečná hodnota, kdy výtěžnost JUT se pohybuje v rozmezí 45-55 %. V současnosti majoritní část domácí populace ovcí tvoří plemena a kříženci kombinovaného vlnařsko masného typu u nichž dochází k postupnému zvyšování úrovně růstu a jatečné hodnoty, což vede ke krácení doby výkrmu, respektive ke zlepšení ekonomiky chovu. Užitkové křížení patří mezi základní metody křížení šlechtění ovcí, pomocí kterého je možno bez dalších vynaložených nákladů zvyšovat jehněčího masa PINĎÁK a MILERSKI (2009). a zkvalitňovat produkci Obecně mají jak uvádí HORÁK et al. (2007) žírná plemena kvalitnější libové maso ve srovnání s merinkami. Na druhé straně se u některých místních primitivních plemen (vřesová ovce, ) cení specifická chuť masa připomínající zvěřinu. Maso tlustozadkých a tlustoocasých ovcí (awassi, karakul, ) je vždy libové a bez podkožního loje. VANĚK et al. (2002) uvádějí, že z domácích plemen jsou pro intenzívní výkrm nejvhodnější jehňata plemene žírné merino, zušlechtěná valaška a cigára. Křížením s masnými plemeny se zlepšuje intenzita růstu a zvyšuje se intenzita růstu. HEGEDÜŠOVÁ et al. (2011) hodnotili růstovou schopnost a jatečnou hodnotu u jehňat plemen, respektive kříženců merinolandschaf (ML), suffolk (Sf), texel (T) a kříženců T x Sf, jejichž odchov byl prováděn na pastvině společně s matkami a po celou dobu odchovu nebyli od matek odstavovány. Průměrné hodnoty hmotnosti studeného JUT byly u jednotlivých sledovaných skupin poměrně vyrovnané,když nejvyšší průměrná hmotnost JUT byla u beránků plemene Sf a to 16,85 kg, naproti tomu nejnižší hmotnost JUT byla u plemene ML 15,35 kg. Nejvyšší průměrná jatečná výtěžnost byla stanovena u beránků kříženců plemen T x Sf (46,45 %), naproti tomu nejnižší výtěžnosti byly stanoveny u skupin beránků plemene ML a T (41,44 a 41,65 %). V rámci testu výkrmnosti a jatečné hodnoty v polních podmínkách v roce 2009 PINĎÁK a MILERSKI (2010) mimo jiné testovali čtyři skupiny jehňat plemene romey marsh (K), tři skupiny pocházeli z čistokrevné plemenitby a čtvrtou skupinu tvořili kříženci matek K a otců oxford down. Z výsledů je zřejmé, že u kříženců v průběhu 24

testace došlo ke zlepšení ve hmotnosti JUT Čistokrevná skupina měla hmotnost JUT 14,7 kg, když naproti tomu hmotnost JUT kříženců byla 20,1 kg. 2.2.3 Vliv pohlaví a četnosti vrhu na jatečnou hodnotu Obecně jsou lépe hodnoceni beránci než jehničky. Berani dosahují vyšší konečné hmotnosti, která u masných plemen činí 100 120 kg, když u bahnic těchto plemen se konečná živá hmotnost pohybuje v rozmezí 70-90 kg. Inflexního bodu důležitého z hlediska výkrmu dosahují, dle ŽIŽLAVSKÉHO et al. (2005), beránci v živé hmotnosti 32-36 kg, přičemž u jehniček je zpravidla dosahován v živé hmotnosti 28-32 kg. HROUZ a ŠUBRT (2007) uvádějí, že maso samic má obecně vyšší obsah tuku, který se začíná ukládat dříve v porovnáni s kastráty a samci. Produkce masa samic je zajišťována při horší konverzi živin než u samců a kastrátů. HORÁK et al. (2007) uvádí, že maso jehnic má méně výraznou typickou chuť. Je křehčí a jemnější než maso beranů nebo kastrátů. ŽIŽLAVSKÝ et al. (2005) uvádějí, že co se týká základních ukazatelů jatečné hodnoty převážná většina literárních zdrojů zaznamenává, že četnost vrhu nemá zásadní vliv. HENDRICHOVÁ (2004) hodnotila jatečnou hodnotu jehňat kříženců plemen merino a charollais. Při svém pozorování zjistila, že jedináčci měli nižší porážkovou hmotnost než dvojčata, přičemž jatečná výtěžnost byla vyšší u jedináčků. U jehniček byla jatečná výtěžnost vyšší než u beránků, ale mezi hodnotami nebyl zaznamenán statisticky průkazný rozdíl. Hmotnost JUT byla vyšší u beránků než u jehniček, zároveň u dvojčat byly zjištěny vyšší hodnoty než u jedináčků. Jehničky měly horší zmasilost a vyšší protučnění než beránci. U dvojčat byla zmasilost horší, ale protučnění bylo nižší u jedináčků. DOBEŠ a KUCHTÍK (2004) hodnotili základní ukazatele jatečné hodnoty u jehňat kříženců Sf x Ch, Sf x (Sf x Ch) a Sf x Zv. Z jejich hodnocení vyplývá, že pohlaví mělo vliv pouze na protučnělost a podíl kostí a tuku v kýtě. Hodnoty jatečné výtěžnosti a zmasilosti byly u obou pohlaví totožné, nicméně u jehniček byla zjištěna podstatně vyšší protučnělost. 25

3 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo zhodnocení růstu jehňat kříženců Sf x M, Sf x (T x M), Sf, Sf x (M x Ch), Sf x T, Zw x (M x Ch), Sf x Ch, Zw x T, Sf x (Sf x M). V rámci hodnocení růstu byla sledována hmotnost při narození, hmotnost v 70. dnech věku, hmotnost ve 100. dnech věku a denní přírůstek od narození do 70. dne věku, denní přírůstek od 70. dne do 100. dne věku, denní přírůstek od narození do 100. dne věku. U vybrané části populace jehňat (Sf x M, n = 5; Sf x (T x M), n = 5; Sf x (Sf x M), n = 5, byla provedena kontrolní porážka v rámci které byly hodnoceny základní ukazatele jatečné hodnoty (věk při porážce, porážková hmotnost, denní přírůstek, hmotnost JUT, hmotnost kůže, hmotnost ledvin, výtěžnost, podíl kůže, podíl ledvin). Hodnocení bylo realizováno v průběhu roku 2010 na farmě pana Straky nacházející se v severní části Jihomoravského kraje. 26

4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Charakteristika sledovaných plemen 4.1.1 Suffolk Plemeno suffolk HORÁK et al. 2006 popisuje jako nejvýznamnější anglické černohlavé žírné krátkovlnné plemeno s polojemnou vlnou ze skupiny anglických nížinných ovcí. Vyšlechtěno bylo v jihovýchodní Anglii křížením bahnic norfolk horn s berany plemene southdown. Selekce kříženců byla prováděna na dobrou intenzitu růstu a produkci kvalitního masa. Plemeno bylo uznáno v roce 1810. Plemeno suffolk je většího tělesného rámce s dlouhým, rovným a širokým hřbetem, s hlubokým a prostorným hrudníkem. Výrazným plemenným znakem je hlava, která je černá, celá lysá, porostlá pouze černou lesklou krycí srstí a mírně klabonosá. Obě pohlaví jsou zásadně bezrohá. Rouno je polozavřené, vlna je bílá, někdy mírně nažloutlá 7-9 cm dlouhá. Mezi typické znaky plemene patří dobrá adaptabilita na rozdílné klimatické a chovatelské podmínky, dobrá plodnost, kratší plodné období (bahnění převážně zimní a jarní), vynikající mateřské vlastnosti, mléčnost bahnic a dobrý zdravotní stav. Ovce i berani se vyznačují dlouhověkostí a pevnou konstitucí. Plemeno má dobrou vitalitu, na pastvině se nenuceně pohybuje s přiměřenou ostražitostí. Je vhodné i pro chov v drsnějších klimatických podmínkách podhorských oblastí a různých produkčních systémech. Při dobrém odchovu lze jehnice zapouštět v 10-12 měsících věku (podmínkou je dosažení hmotnosti 50-55 kg). Průměrná živá hmotnost bahnic je 75-85 kg, beranů 100-130kg. Plodnost na obahněnou ovci je 170-180%, živá hmotnost jehňat ve věku 100 dní 35-38kg, denní přírůstek v odchovu a výkrmu je 330-380g, roční stříž potní vlny bahnic je 3,5-4,5kg, beranů 4,5-5,5kg. SUFFOLKSHEEP.ORG (2011) uvádí následující porodní hmotnosti jehňat: 5,2-5,6 kg jedináčci, u dvojčat 4,2-4,7 kg a u trojčat 3,7-4,0 kg. Suffolk je vhodný pro křížení v užitkových chovech, protože poskytuje vysoký stupeň růstu a vývinu jehňat. Kříženci se suffolkem jsou jatečně zralí (45 kg v živém) běžně ve věku 120 až 150 dnů a hmotnost jatečně upraveného trupu se pohybuje kolem 27

22 až 24 kg. Poskytuje velmi dobrou výtěžnost, výtěžnost kříženců se pohybuje kolem 50 až 52 %. Suffolk je velmi adaptabilní. Kříženci jsou vhodní k extenzivnímu pastevnímu odchovu i k intenzivnímu výkrmu ve stáji (SUFFOLK.CZ, 2011). Tab.3 Výsledky kontroly užitkovosti plemene suffolk za rok 2009 dle MAREŠE (2010) hmotnost hmotnost podíl krve oplodnění plodnost odchov při narození (kg) ve 100 dnech (kg) přírůstek (g) čistokrevní 92,40% 150,20% 130,90% 3,4 31,4 281,0 kříženci 89,10% 136,30% 118,70% 3,4 28,8 253,0 celkem 91,00% 144,40% 125,80% 3,4 30,4 270,0 4.1.2 Zwartbles Plemeno zwartbles vzniklo na mléčných farmách ve Fríském regionu v Holandsku roku 1970 křížením plemen texel x fríská x drenthe. Plemeno je též chováno v Anglii. U nás byl chovatelský klub založen v roce 2000 (HORÁK a TREZNEROVÁ, 2010). Zwartbles je polorané, polojemnovlné plemeno s velkým tělesným rámcem, kombinovaného užitkového typu s dobrou mléčností a masnou užitkovostí. Rouno je polozavřené tmavě hnědé barvy. Hlava a nohy jsou černé bez obrůstu vlnou. Plemenným znakem je široká bílá lysina na hlavě a požaduje se i bílé zbarvení na spěnkách zadních končetin a konci ocasu. Hřbet má rovný a široký, hruď má dlouhou a hlubokou. Obě pohlaví jsou bezrohá a klidného temperamentu. Bahnice mají dobré mateřské vlastnosti a snadné porody. Jehnice jsou rané a lze je zapouštět v 9-10 měsících při hmotnosti 45kg. Živá hmotnost bahnic je 60-70 kg, beranů 90-110 kg. Plodnost na obahněnou ovci je 160 180 %, živá hmotnost jehňat ve věku 100 dní je 30 35 kg, denní přírůstek v odchovu a výkrmu je 270 300 g, roční stříž potní vlny je u bahnic 3,0 3,5 kg, u beranů 3,5 5,0 kg (HORÁK et al., 2004). 28