DIPLOMOVÁ PRÁCE 2003 Helena Komínková

Universita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Katedra antropologie a zdravovědy DIPLOMOVÁ PRÁCE 2003 Helena Komínková

Universita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Katedra antropologie a zdravovědy Helena Komínková III. ročník kombinovaného studia obor : učitelství odborných předmětů na SZŠ Duchovní potřeby hospitalizovaných pacientů Diplomová práce Vedoucí práce : Doc. PhDr. Josef Konečný, CSc. OLOMOUC 2003

OBSAH 1 ÚVOD 7 2 TEORETICKÁ ČÁST 9 2.1 Charakteristika problematiky 9 2.2 Několik definic zdraví 11 2.3 Ošetřovatelství, jeho role, význam, pojetí 13 2.3.1 Ošetřovatelství 13 2.3.2 Ošetřovatelský proces 14 2.3.3 Ošetřovatelská dokumentace 15 2.3.4 Ošetřovatelská diagnostika 15 2.3.5 Další fáze ošetřovatelského procesu 16 2.3.6 Teoretické modely 16 2.4 Holistický přístup k ošetřování nemocného 18 2.4.1 Potřeby nemocných 19 2.4.2 Klasifikace potřeb 19 2.4.3 Hierarchie potřeb podle A.H.Maslowa 19 2.4.4 Maslowovy teze o vyšších potřebách 21 2.4.5 Faktory, které modifikují uspokojování potřeb 22 2.5 Duchovní potřeby člověka 22 2.5.1 Vymezení základních pojmů 22 5.2.2 Dnešní situace v našem zdravotnictví 26 2.5.3 Krize a vývoj smysl života 28 2.5.4 Pastorační péče 29 2.5.5 Spiritualita a psychické zdraví z hlediska pastorální medicíny 31 2.5.6 Přístup k duchovní dimenzi nemocného u nás 33 2.5.7 Duchovní aspekty paliativní medicíny 37 2.5.8 Logoterapie 39 2.5.9 Hospicová péče 42 2.6 Výuka duchovních potřeb na SZŠ a VZŠ 46

3 PRAKTICKÁ ČÁST 50 3.1 Cíle šetření 50 3.2 Metody a techniky šetření 51 3.3 Šetřený vzorek 53 3.4 Způsob zpracování 53 3.5 Výsledky šetření 53 3.5.1 Charakteristika respondentů 54 3.5.2 Názory sester 59 4 DISKUSE 80 5 ZÁVĚR 87 6 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ 89 SEZNAM ZKRATEK SEZNAM TABULEK A GRAFŮ SEZNAM PŘÍLOH

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou použitou literaturu a ostatní informační prameny. V Brně 30.3.2003...

Poděkování Děkuji doc. PhDr. Josefovi Konečnému, CSc. za cenné rady, podněty a připomínky při vedení mé diplomové práce. Děkuji prof. MUDr. Martě Munzarové, CSc. a MUDr. Marii Svatošové za podporu při volbě tématu. Děkuji RNDr. Michalovi Beránkovi za konzultace ke statistickém zpracování dat. Děkuji všem respondentům výzkumu a vrchním sestrám hospiců za jejich ochotu a čas při vyplňování dotazníku. Děkuji svým kolegyním z katedry ošetřovatelství za podporu. Zvláštní poděkování patří rodině, manželovi a dětem. Anotace diplomové práce Název práce: Duchovní potřeby hospitalizovaných pacientů Příjmení a jméno: Komínková Helena Katedra: Antropologie a zdravovědy Obor: Učitelství odborných předmětů na SZŠ Vedoucí práce: Doc. PhDr. Josef Konečný, CSc. Počet stran: 93 Počet příloh: 9 Klíčová slova: duchovní zdraví, duchovní tíseň, holistický přístup k pacientům, diagnostika duchovních potřeb pacientů, postoje a názory sester

k duchovním potřebám pacientů. Resumé: Diplomová práce pojednává o postojích a názorech sester k duchovním potřebám pacientů. Mapuje a srovnává názory sester pracujících v hospicích a sester pracujících na standardních odděleních zdravotnických a sociálních zařízeních ve vztahu k typu pracoviště a úrovni vzdělání respondentů. Zabývá se tím, jak sestry hodnotí svou schopnost zjišťovat duchovní potřeby pacientů a zda mají v této oblasti potřebu dále se vzdělávat. Résumé: The thesis discuses attitudes and views of nurses concerning spiritual needs of patients. It shows and compares views of both hospice nurses and nurses in standard wards in health care and social care facilities commensurated with type of workplace and level of education. It deals with self-evaluation of nurses ability to identify spiritual needs of patients and the need of continuing education for nurses in this area.

1 ÚVOD Tato práce pojednává o schopnostech, názorech a postojích sester k duchovním/spirituálním potřebám pacientů. Množství seminářů a konferencí, které se touto problematikou zabývalo především v posledních letech mne ubezpečilo v tom, že je to téma aktuální. Téma, o kterém se teoreticky mluví i píše, ale současně i téma, které stále zůstává problémem, se kterým si sestry v praktické rovině neví rady. Člověk je bytost duchovní. Duchovní potřeby mají lidé po celý život (potřeba lásky, víry, naděje, potřeba smyslu života, bezpečí a jistoty apod.). V určitých životních situacích však vystupují duchovní potřeby více do popředí jsou to situace prožívání bolesti, ztráty, utrpení, vážné nemoci. Právě v těchto situacích je nejblíže pacientovi sestra, tráví s ním nejvíce času během jeho pobytu ve zdravotnickém zařízení. V ošetřovatelství tvoří vyhledávání a uspokojování duchovních potřeb součást nezbytnou pro poskytování komplexní ošetřovatelské péče o pacienty. Je tedy nutné, aby si sestry v této oblasti prohlubovaly své znalosti a teoretické vědomosti se učily uplatňovat v praxi. Nemohu opomenout osobní vztah k tomuto tématu. Sedmnáct let jsem pracovala na onkologickém pracovišti, převážně v době, kdy se preferoval paternalistický přístup k nemocným, neakceptovala se práva nemocných a o duchovních potřebách našich těžce nemocných pacientů jsme měli jen nepatrné poznatky. V komunikaci s nimi jsme se dopouštěli těžkých chyb. Pacientům se nesdělovala pravdivá diagnóza, preferovala se tzv. milosrdná lež, pacienti neměli dostatek informací, návštěvy jsme omezovali, choulostivým tématům jsme se vyhýbali. Spektrum našich vzdělávacích aktivit bylo zaměřeno spíše medicínsky. Přesto jsme dokázali pacientům pomáhat profesionálně i lidsky, být oporou jim i jejich rodinám. Kéž bychom se ale už tehdy mohli vzdělávat v oblasti paliativní medicíny, filosofie, etiky, a chápali potřebnost a smysluplnost holistického přístupu v ošetřování nemocných. Komplexní péče o pacienta pro nás znamenala starat se především o jeho biologické, psychické a sociální potřeby. Dlouhá léta jsme duchovní dimenzi nemocných tabuizovali a spojovali ji pouze s příslušností k nějakému náboženství nebo církvi. Možná bude stejně dlouhou dobu trvat, než bude pro všechny profesionály pracující ve zdravotnictví zase zcela přirozené se těmito

otázkami zabývat. V respektování a uspokojování duchovních potřeb našich pacientů máme tedy co dohánět. Cílem této práce je zjistit, jaký význam přikládají sestry duchovním potřebám pacientů, porovnat rozdíl mezi postoji a názory sester v závislosti na typu pracoviště a úrovni jejich kvalifikačního vzdělání a zjistit, zda sestry cítí potřebu dále se vzdělávat v oblasti duchovních potřeb. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část pojednává o nezastupitelné roli sestry v dnešním ošetřovatelství především v rovině diagnostiky a saturace neuspokojených potřeb pacientů. Holistický přístup k ošetřování nemocných považuji za hlavní teoretické východisko pro celostní chápání pacienta se všemi jeho potřebami, včetně duchovních. Dále jsou zmíněny duchovní potřeby obecně, přístup k duchovní dimenzi nemocných u nás a hospicová péče jako reprezentant zdravotní péče se specifickým přístupem k duchovním potřebám. Praktická část potom obsahuje postoje a názory sester pracujících v hospicích a sester ze standardních oddělení zdravotnických a sociálních zařízení na duchovní potřeby pacientů. Ráda bych přispěla k tomu, aby se duchovní potřeby pacientů staly pro sestry stejně důležité jako potřeby biologické, psychické a sociální. Výsledky dotazníkového šetření využiji jako podklad pro tvorbu osnov tématického kurzu, věnovaného vzdělávání sester v oblasti duchovních potřeb pacientů.

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Charakteristika problematiky Nemůžeme se stát tím, čím tím, čím jsme. Max De Pree chceme být, jestliže zůstaneme Vyhledávání a uspokojování duchovních potřeb nemocných je nedílnou součástí komplexní ošetřovatelské péče o nemocné. Sestry si uvědomují, že člověk je jednota biologická, psycho-sociální a duchovní. O biologické potřeby svých pacientů se umí sestry postarat velmi dobře. Kvalifikační vzdělávání našich sester je stále ještě orientováno převážně medicínsky a úroveň jejich teoretických znalostí v této oblasti je vysoce ceněna i v zahraničí. V psychologii a komunikaci se sestry vzdělávají rády, je to pro ně oblast velmi přitažlivá. Získané teoretické poznatky mohou dobře uplatnit i v každodenním osobním životě. Sociální oblast potřeb svých pacientů mají sestry tendenci přenechávat ve větší či menší míře sociálním pracovnicím. Přesto si ale uvědomují důležitost podílu sociálního zabezpečení na celkovém procesu uzdravování. Jen duchovní potřeby stále zůstávají "horkou bramborou českého ošetřovatelství". 1 (Škrlová, 2002) Proč se tedy sestry duchovních potřeb nemocných tolik bojí, vyhýbají se jim a hledají důvody, aby se jimi nemusely zabývat? Tato skutečnost je zcela očividná a často je diskutována se sestrami ve výuce ošetřovatelství. Při podrobnějším rozboru docházíme společně k závěru, že "se stydí", "považují to za nevhodné vnucování". "Co by si nemocný řekl, že vyzvídám takové intimní údaje?". Sestry tvrdí, že neví jak se ptát, neumí odpovídat na dotazy nemocných, raději se tomuto tématu vyhýbají. Z podtextu všech těchto obav ovšem vyplývají jiné skutečnosti: sestry nemají dostatečné teoretické vědomosti v této oblasti. nejsou ochotné věnovat se nemocnému individuálně - "na tělo". nejsou schopny komunikace na toto u nás dlouho tabuizované téma. A v neposlední řadě nepřikládají duchovním potřebám důležitost. 1 www.intermed.cz 20.8.2002

Pokud se sestry duchovním potřebám pacientů věnují (mimo jiné proto, že jsou k tomu vedeny určitým typem ošetřovatelské dokumentace), přistupují k nim velmi stereotypně a zjednodušeně. Pomoci ošetřovatelského anamnestického dotazníku položí pacientovi otázku na jeho víru či příslušnost k nějakému náboženství. V praxi potom ve většině případů následují v podstatě pouze dvě možnosti. Pacient odpoví: jsem věřící a obdrží od sestry informace o tom, kdy se v nemocnici konají bohoslužby a jak získat kontakt na duchovního, nebo jsem nevěřící a tím je uspokojování jeho duchovních potřeb pro sestru vyřešeno. Znamená to pro ni: pacient je nevěřící, nemá žádné duchovní potřeby. Poněkud jiná je situace v péči o pacienty v terminálním stadiu nemoci. Od roku 1993 se díky zakladatelce hospicové péče u nás, MUDr. Marii Svatošové, věnuje náležitá pozornost těmto pacientům, kteří tráví své poslední dny v hospicích. Sestry pracující v hospicích se vzdělávají v IDV PZ v Brně. 2 Je zajímavé, že tato skupina sester přistupuje k problematice duchovních potřeb zcela odlišně. Dnes a denně, v přítomnosti pacientů v terminálním stadiu života, pod vlivem osobních zkušeností s doprovázením umírajících i jejich rodinných příslušníků si uvědomují posun životních hodnot v krizovém období života. Na konci pozemské pouti pacienta věnují duchovním hodnotám nemocných i jejich rodin náležitou pozornost. Pacienta respektují, pomáhají mu hledat smysl života a orientovat se v množství existencionálních otázek, které ho trápí. Díky každodennímu kontaktu s umírajícími, rodinnými příslušníky i jejich přáteli se stávají mnohem vnímavější k měnícím se potřebám svých pacientů. Reflexe všech těchto skutečností mne vedla k tomu, že jsem se rozhodla porovnat u dvou vybraných skupin sester ( sester pracujících v hospicích a sester z ostatních standardních oddělení) postoje a názory k duchovním potřebám nemocných. 2.2 Několik definic zdraví 2 Od roku 1995 probíhá na katedře ošetřovatelství IDVPZ Brno vzdělávání sester pracujících v hospicích. Kurz obsahuje dva týdny teoretické výuky v IDV PZ a 3 denní stáž v hospici. Účastníci kurzu získávají poznatky z vybraných medicínských oborů zaměřené na paliativní léčbu a ošetřování pacientů v terminálním stadiu. Uvědomují si postoj k vlastní smrti, nacvičují komunikativní dovednosti potřebné ke zvládnutí náročné ošetřovatelské péče o nevyléčitelně nemocné a umírající. Zabývají se léčbou bolesti. Seznamují se se základy pastorační péče. (TP IDV PZ, 2003, s. 91)

Neboť zdraví jako takové neexistuje a všechny pokusy takto ho definovat žalostně selhaly. Aby bylo možno určit, co zdraví znamená pro tvé tělo, záleží na tvém cíli, tvém obzoru, tvých silách, tvých podnětech, tvých omylech a jmenovitě na ideálech a fantaziích tvé duše. Tak existuje bezpočet zdraví těla Nietzsche,F. V této kapitole bych chtěla definovat pojem zdraví a duchovní zdraví. Sestra chápající svého nemocného z holistického pohledu by měla mít na paměti neustále výchozí stav zdraví a celistvost pohledu na svého nemocného. Mnoho lidí staví zdraví na první místo ve svém životě. Přejeme si hodně zdraví, připíjíme si na zdraví, domníváme se, že máme právo být zdraví, po zdraví toužíme. Pokud jsme zdraví, jsme schopni vykonávat všechny činnosti: pracovat, starat se o rodinu, pomáhat druhým, sportovat, realizovat se v každodenním životě. Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, který je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu a prostředí. Zdraví není jen pouhá nepřítomnost nemoci, ale je stavem fyzické, psychické a sociální pohody". Tato definice, formulovaná experty WHO, se vztahuje současně na kvalitu zdraví v somatické i psychosociální oblasti, má povahu ideálové normy. V moderní koncepci lidského zdraví by však měly být zahrnuty všechny důležité aspekty, jako je procesuální charakter, relativita vzhledem k přítomnosti latentních chorob a rizikových faktorů, adekvátnost funkčních kapacit pro uskutečňování životních cílů i subjektivní prožívání. Stručně řečeno, pojem zdraví se týká celého člověka a jeho schopnosti lidsky žít. (Slabý, 2000, s. 91) Duchovní zdraví - lze stručně charakterizovat jako chuť žít, poznávat, vytvářet hodnoty, angažovat se, být otevřen pro setkání. V tomto směru bude třeba doplnit výše citovanou definici lidského zdraví o harmonii ve spirituální oblasti. (Slabý, 2000, s. 91). Sociologické zdraví. Sociologové se dívají na zdraví jako na fyzický a emoční stav, který umožňuje jedinci dosáhnout vytoužených hodnot a těšit se z nich. Dobré sociologické zdraví znamená žít normální, plnohodnotný a aktivní život podle individuálních představ jedince.

Psychologické zdraví. Psychologové vnímají pocit zdraví jako pocit vyrovnanosti, klidu a pohody se zaměřením na vyrovnanou a klidnou náladu, pozitivní emoce, stav psychické pohody osobnosti, interakce v souladu se společností, ve které se jedinec pohybuje. Veřejné zdraví. Veřejným zdravím se rozumí zdravotní stav obyvatelstva, který je dán souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života. (Šamánková, 2002, s. 20) 2.3 Ošetřovatelství, jeho role, význam, pojetí V této kapitole zmiňuji pojmy ošetřovatelství, jednotlivé fáze ošetřovatelského procesu - zvláště ošetřovatelskou diagnostiku, ošetřovatelskou dokumentaci a ošetřovatelské teoretické modely. Znalost těchto pojmů jsem předpokládala u respondentů výzkumu, v praktické rovině by jim měly teoretické vědomosti pomáhat zvládat ošetřovatelskou anamnézu a diagnostiku potřeb nemocného, včetně potřeb duchovních. 2.3.1 Ošetřovatelství Slovo ošetřovat znamená: chovat, opatrovat, živit, kojit, hýčkat, laskat, zkrátka pečovat o individuální potřeby jak zdravého, tak i nemocného člověka. Dle amerického nursing přeložila a sestavila D.Mastiliaková Světová zdravotnická organizace definuje ošetřovatelství jako systém typicky ošetřovatelských činností, týkajících se jednotlivce, rodiny a celého společenství, v němž tito žijí, které jim pomáhá, aby byli schopni pečovat o své zdraví a pohodu. Pojetí českého ošetřovatelství je v souladu s koncepcí WHO a zaměřuje se především na: udržení a podporu zdraví; navrácení a rozvoj soběstačnosti; zmírnění utrpení nevyléčitelně nemocného člověka, zabezpečení klidného umírání a smrti;

péči o rodinu nemocného, na zabezpečení kvalitní a kvalifikované péče v domácím prostředí, neopomíjí ani péči o pozůstalé. (Šamánková, 2002, s. 22) 2.3.2 Ošetřovatelský proces Základním metodickým rámcem pro realizaci cílů ošetřovatelství je ošetřovatelský proces. Umožňuje systematický specifický způsob individualizovaného přístupu k ošetřování každého nemocného v nemocniční i terénní péči. Uskutečňuje se v 5 fázích: zhodnocení nemocného - zjišťování informací; stanovení ošetřovatelské diagnózy; plánování ošetřovatelské péče; provedení navržených opatřen;. hodnocení efektu poskytnuté péče. Ošetřovatelský proces se především odráží v aktivních činnostech sestry, k nimž se sama iniciativně rozhodne na základě hlubšího poznání pacienta, zejména takového, který své potřeby dostatečně nesignalizuje. Kvalita ošetřovatelské péče závisí při aplikaci ošetřovatelského procesu především na práci sester. Významnou roli hraje také rodina pacienta a osoby, které jsou mu blízké. (Staňková, 1999, s.10) Skutečnost naší současné ošetřovatelské praxe ve využívání metody ošetřovatelského procesu je ovšem velmi různorodá. Existují klinická pracoviště, kde je využívání ošetřovatelského procesu včetně dokumentace naprostou samozřejmostí, sestry se s novou metodou práce postupně ztotožnily a využívají všech výhod, které nabízí pacientům i sestrám. Podílí se na úpravě vlastní ošetřovatelské dokumentace, práce je baví a nedovedou si představit, že by se měly vrátit k původnímu systému práce. Na druhou stranu jsou stále mnohá pracoviště, kde tuto metodu z nejrůznějších důvodů naprosto odmítají.

2.3.3 Ošetřovatelská dokumentace Je nezbytným předpokladem pro ošetřování pacientů metodou ošetřovatelského procesu. Odráží charakter práce na oddělení. Je součástí celkové zdravotnické dokumentace o nemocném. Umožňuje jednak dokumentovat poskytovanou ošetřovatelskou péči, jednak poskytuje řadu významných informací, které si sestry potřebují mezi sebou předat. Jednoduchá a kvalitní dokumentace je nezbytnou složkou ošetřovacího procesu. Aby byla ošetřovatelská dokumentace smysluplná, musí vyhovovat potřebám oddělení, být jednoduchá, dobře přístupná a sloužit jako informační zdroj všem, kteří poskytují pacientovi nejen ošetřovatelskou, ale celkovou zdravotní péči. Jako příklad uvádím dokumentaci z hospice Anežky České z Červeného Kostelce (příloha č. 1). Jedna její část (růžový list) je určena k zaznamenávání duchovních potřeb pacienta. 2.3.4 Ošetřovatelská diagnostika Formulace ošetřovatelské diagnózy je druhou samostatnou fází ošetřovatelského procesu. Sestra ji určí na základě ošetřovatelského souhrnu, což je vlastně sumarizace závěrů hodnocení pacienta. Ošetřovatelská diagnóza znamená verbalizaci pacientových potřeb a problémů, které může ovlivnit správně zvolená a naplánovaná ošetřovatelská péče. Sestra tedy diagnostikuje neuspokojené potřeby pacienta. Správná diagnostika je velmi důležitá pro následující fáze ošetřovatelského procesu. Také je to oblast, která dělá sestrám velké problémy. Sestry se často dopouští základní chyby v tom, že si neuvědomují vztah mezi veškerými údaji získanými od pacienta a následnou formulací ošetřovatelské diagnózy a snaží se samy, bez spoluúčasti pacienta, určit ošetřovatelskou diagnózu. Jednoduše řečeno, neuvědomují si, že ošetřovatelská diagnóza je vlastně zformulovaný problém pacienta. 2.3.5 Další fáze ošetřovatelského procesu Následující fáze ošetřovatelského procesu je plánování ošetřovatelské péče, které zahrnuje stanovení cílů a ošetřovatelských intervencí. Jako pomůcka při formulování ošetřovatelských diagnóz, cílů a ošetřovatelských intervencí může sloužit sestrám např.

publikace přeložená z anglického originálu Kapesní průvodce zdravotní sestry (Doenges, 2001) a Ošetřovatelské diagnózy českých autorek Červinková a kol. (2002). V této druhé publikaci jsou vybrány nejčastěji využívané ošetřovatelské diagnózy upravené pro podmínky českých sester a jejich kompetencí (příklady ošetřovatelských diagnóz vztahujících se k duchovním potřebám viz přílohy č. 2 a 3). Posledními fázemi ošetřovatelského procesu jsou potom realizace naplánovaných činností a zhodnocení péče. 2. 3.6 Teoretické modely Teoretické modely ošetřovatelství hledají teoretické cesty, jak dosáhnout uvedených cílů ošetřovatelství. Charakterizují vztahy mezi čtyřmi základními komponentami ošetřovatelství - zdravím, prostředím, člověkem a ošetřovatelskou péčí. Jsou to abstraktní rámce, které pomáhají sestrám plánovat ošetřovatelskou péči, zjišťovat problémy, vztahující se ke klinické praxi a studovat výsledky ošetřovatelských činností a zásahů. Dnes se propaguje a považuje se za standardní v naší ošetřovatelské praxi model V. Hendersonové (1897 1996, USA) (příloha č. 4). Podle této teoretičky je jedinečnou funkcí sestry pomáhat člověku nemocnému nebo zdravému, provádět činnosti přispívající k udržení nebo navrácení zdraví, případně klidné smrti, které by prováděl bez pomoci, pokud by měl potřebnou sílu, vůli a znalosti. Sestra mu tedy pomáhá dosáhnout co nejvyššího stupně soběstačnosti. Hendersonová popisuje 14 komponent ošetřovatelství, které definují sjednocující roli sestry, pomáhající člověku v situaci, kdy si tyto základní životní funkce a aktivity, které jsou pro něj a jeho životní spokojenost velmi důležité, nemůže zajistit sám. Je také autorkou, která nezapomíná ve svém modelu na pomoc při vyznávání víry, akceptování pacientova pojetí dobra a zla. (Staňková,1997, s.75-76) Z hlediska holistického pojetí péče o nemocného je vhodný a výstižný model C.Royové (*1939, USA), který je založen na schopnosti člověka adaptovat se na změněné životní podmínky (příloha č. 5). Tento model vychází z předpokladu, že...člověk je otevřený systém. Pro uchování vlastní integrity a homeostázy musí neustále reagovat na změny organismu i jeho okolí prostřednictvím vrozených nebo získaných mechanismů. Tak je schopný přizpůsobit se změněným podmínkám."

Dalším hojně využívaným je model fungujícího zdraví M.Gordonové (*1934 ). Tento model fungujícího zdraví jednotlivců, rodin, komunit atd. (příloha č.6) se odvozuje z interakce člověka a prostředí. Každý zdravotní stav člověka je vyjádřením bio-psycho-sociální interakce. Funkční typy zdraví jsou ovlivněny biologickými, vývojovými, kulturními, sociálními a duchovními (spirituálními faktory). Dysfunkční typy zdraví (popisované ošetřovatelskými diagnózami) se mohou objevit u chorobných stavů nebo relativně zdravého jedince. Vedou ke vzniku chorob nebo chorobných stavů. Posouzení, jde-li o typ funkčního nebo dysfunkčního zdraví se provádí srovnáním získaných informací k jednomu nebo více následujících faktorů: individuální báze; normy stanovené pro věkovou skupinu; normy kulturní, společenské aj. 2.4 Holistický přístup k ošetřování nemocného J. Ch. Smuts (1870-1950), autor pojmu holismus, nahradil zákon o zachování hmoty teorií o holistickém procesu. Celostnost je považována někdy za hnací sílu vývoje, někdy za jeho cíl. Celek je zdrojem a uspořadatelem skutečnosti, v zásadě je nepoznatelný. (Baštecká, 2001, s. 108) Aby sestry mohly kvalitně pečovat o celou lidskou bytost, je třeba chápat holistický (celostní) přístup ke zdraví a k péči o člověka (příloha č. 7). Protože psychika (oblast kognitivní, emocionální a duchovní) a soma (biologický a fyziologický stav) jsou citlivé na různé druhy stresů, zdůrazňujeme mezi nimi vzájemný psychosomatický stav. Somatické problémy vyvolávají problémy psychické a naopak. Stres/distres (např. sociální izolace, příliš mnoho změn v životě, zármutek) zvyšují náchylnost osob k nemocem a každý nemocný člověk prožívá jak somatickou, tak psychickou nerovnováhu. Somatická nerovnováha vytváří psychickou nerovnováhu a naopak.

Pokud má ošetřovatelská intervence člověku pomoci při udržování zdraví, adekvátním prožívání nemoci, zotavování se z nemoci nebo při umírání, je nutné, aby byly současně uspokojovány jeho fyziologické i psychické potřeby. (Mastiliaková, 1999, str.10) Americká asociace holistických zdravotních sester (AHNA) vydala pro profesionální chování sester následující normu: Neodmyslitelnou součástí ošetřovatelství je úcta k životu, důstojnosti a právům všech lidí. Ošetřovatelská péče je poskytována v kontextu, který pamatuje na holistickou podstatu lidí, rozumí tělu, duši a duchu". Holistická zdravotnická péče zdůrazňuje integritu člověka a tvrdí, že tělo, mysl a duši nelze od sebe oddělit, jsou vnitřně propojené a měla by se jim v průběhu péče o pacienta věnovat pozornost. (Mariano, 2000, s.1) 2.4.1 Potřeby nemocných Z obecného hlediska má pojem potřeba několik základních významů: biologický - potřeba vyjadřuje stav narušené fyziologické rovnováhy (homeostázy); ekonomický - potřeby tu obvykle vyjadřují nutnost nebo žádost vlastnit a užívat určitý objekt (televize, šaty), což je poukazem spíše na to, že potřebou je míněn určitý prostředek k dosahování nějakého psychologického cíle; psychologický - je zcela specifický a vyjadřuje psychický stav, odrážející nějaký nedostatek. Psychologický význam potřeby je spojen s významem sociálním, vyjadřujícím nedostatky v sociálním životě jedince. (Trachtová, 1999, s.10) 2.4.2 Klasifikace potřeb V psychologii se obvykle objevuje třídění potřeb na: biogenní, fyziologické; psychogenní, sociogenní, psychologické. Rozdělení odpovídá pojetí člověka jako bytosti současně biologické i sociální, z pohledu ošetřovatelství odpovídá holistickému, celostnímu přístupu k člověku.

Různí psychologové sestavují různé indexy potřeb, v ošetřovatelství nejvíce využíváme hierarchii potřeb dle Maslowa, která vychází z jeho teorie motivace. 2.4.3 Hierarchie potřeb podle A.H.Maslowa Podle amerického psychologa A.H.Maslowa (1908-1970) má každý jedinec individuální systém motivů, který je hierarchicky uspořádán, protože některé z motivů jsou silnější než jiné a některé z těch silných jsou nejsilnější. Tato jeho hierarchie je v literatuře znázorňována v podobě pyramidy, jako Maslowova pyramida potřeb. 1. Fyziologické potřeby - se objevují při porušení homeostázy vyjadřují tak potřeby organismu, slouží k přežití. Jedinec dělá většinou vše pro to, aby uspokojil fyziologické potřeby dříve, než se stanou aktuálními. 2. Potřeba jistoty a bezpečí je potřebou vyvarovat se ohrožení a nebezpečí. Vyjadřuje touhu po důvěře, spolehlivosti, stabilitě, osvobození od strachu a úzkosti, potřebu ochránce, ekonomického zajištění apod. Objevuje se vždy v situaci ztráty pocitu životní jistoty. U nemocného člověka můžeme vždy mluvit o ztrátě životní jistoty. 3. Potřeba lásky a sounáležitosti někdy také nazývána jako potřeba afiliační, potřeba milovat a být milován, potřeba náklonnosti, sounáležitosti, potřeba být sociálně integrován. Vystupuje v situacích osamocení a opuštění. 4. Potřeba uznání, ocenění a sebeúcty jedná se o dvě spojené potřeby. První je potřeba sebeúcty a sebehodnocení a vyjadřuje přání výkonu, kompetence, důvěry v okolním světě a nezávislost na mínění druhých. Druhá vyjadřuje touhu po respektu druhých lidí, statutu nebo prestiže uvnitř sociální skupiny, vystupuje v situacích ztráty respektu, kompetence, důvěry a projevuje se snahou získat ztracené sociální hodnoty. 5. Potřeba seberealizace, sebeaktualizace vystupuje jako tendence realizovat své schopnosti a záměry, schopnosti a záměry, člověk chce být tím, kým podle svého mínění může být. Kdo chce být dobrým lékařem, zdravotní sestrou, musí být dobrým lékařem, dobrou sestrou, tzn. musí sám u sebe nacházet z práce uspokojení a být přesvědčen, že danou činnost dělá dobře.

K vyšším potřebám řadí Maslow tzv. metapotřeby, nebo také potřeby růstu, které vyjasňují různé specifické tendence seberealizující se osoby (potřeba poznání, porozumění, jednoty, rovnováhy a harmonie, spontaneity, individuality a hravosti, autonomie, smysluplnosti a další). Tyto potřeby jsou ve srovnání se základními potřebami méně naléhavé, ale jejich vystoupení a uspokojování dle Maslowa posiluje vývoj k pravé lidskosti, k vyššímu štěstí a radosti. Vyjadřují spíše možnost, než zkušenost, potřebu transcendence, překročení každodenních zkušeností, potřebu vyššího duchovního života a transpersonální zážitky ( vyšší druh slasti metahédonismus ). Potřebu transcendence vysvětluje Maslow jako touhu přesáhnout sama sebe, hledání smyslu života směrem k duchovní sféře, k víře, která přesahuje smyslové a rozumové poznání. Je to touha po nejvyšším smyslu, mystických hodnotách. Tím člověk přesahuje svoji osobnost a obrací se k Bohu. 2.4.4 Maslowovy teze o vyšších potřebách Vyšší potřeby jsou pozdějším stupněm fylogenetického i ontogenetického vývoje, jsou subjektivně méně naléhavé a čím je vyšší potřeba méně důležitá pro pouhé přežití, tím déle může být její uspokojení odkládáno a tím snáze se potřeba trvale ztrácí. 3 Žití na úrovni vyšších potřeb vede k větší biologické efektivnosti, delšímu životu, k menšímu počtu nemocí, lepšímu spánku. Vede k žádoucím subjektivním výsledkům, tj. hlubšímu pocitu štěstí, klidu a bohatství vnitřního života. Sledování a uspokojování vyšších potřeb současně znamená všeobecnou tendenci ke zdraví, tedy tendenci směřující dál od psychopatologie. Ti lidé, u nichž došlo k uspokojení obou druhů potřeb, cení si obvykle vyšších potřeb víc než nižších. Čím vyšší je úroveň potřeby, tím širší je okruh identifikace láskou, tzn. tím vyšší je počet lidí s láskou se identifikujících. Sledování a uspokojování vyšších potřeb má žádoucí občanské a společenské důsledky. Sledování a uspokojování vyšších potřeb vede k větší, 3 Praktický příklad z denního života: Mladý člověk, který je např. na vysoké škole, má sice občas starosti se zkouškami nebo se zápočtem, ale stále má poměrně hodně prostoru. Nezná "píchačky", nezná starosti o to, kdy přijde elektrikář, kdo spraví to či ono, zkrátka má relativně velkou vnitřní svobodu. Je to vzácná doba, a tak pro něho není těžké dělat "duchovní výlety". Věnovat se tomu nebo onomu krásnému, vznešenému, povznášejícímu atd. Po tomto všem může být vystřízlivění velice nepříjemné. Člověk nastoupí do práce, uzavře manželství, za chvíli má děti a teď najednou neví, čí je a kde mu hlava stojí, jak vše zvládnout. Je-li toho na člověka moc, začne vynechávat věci, které nenaléhají. Když vám půjdou odečíst plyn, dají cedulku na schránku, takže vy na to nezapomenete, když něco nezaplatíte, přijde vám první, druhá upomínka a chce-li něco soused, zazvoní u vás. Pán Bůh to tak zpravidla nedělá. Ten nás nechává žít, neinstaluje nám žádné "duchovní píchačky" k našemu bytu. Proto je tak snadné vynechat ho, přestat se modlit, nebo to dělat jen občas, přestat chodit do kostela, protože je to doopravdy pro nás obtížné, s dětmi jsou problémy... Opatrný, A.: www.vira.cz 1.3.2002