Archivy Texty Ukázky Wolf Biermann - koncert na Festivalu spisovatelů Praha Wolf Biermann - koncert na Festivalu spisovatelů Praha Texty Když k břehu jsme přirazili Když k břehu jsme přirazili a v člunu dál seděli Tu najednou nejlíp jsme nebe ve vodě viděli Pár rybek tam hrušní prolétlo a aeroplán jezerem plul, než tiše se o vrbu rozplynul se rozplynul Kam naše sny podějí se v té rozseklé krajině
Kde ranám se nechce hojit kde mokvají jedině Kam přátelé podějí se kam ty a já asi kam Pryč chtěl bych být nejradši a nejradši setrvám zde setrvám Melancholie pro Emila Ciorana 1 protože v žádné zemi zem už není jen všude průmyslový odpad straší jsme vesměs z míry vyvedení bohatci chudí, malí velikáši
protože žádost je jak rakovina což nevesele na nervy mi leze strach ze smrti že přeřve kocovina a svoboda, ač bezmezná, má meze že hnusí se mi jejich alotrie a vidím, nekapíruju však svět melancholie melancholie srdce ten žlučovitý jed 2 že před přítelem nehodlám být srab a nepřítele drzou hubou štvu že žádná slza neodstraní svrab a amok zahnat písní nemůžu
že k slávě přičich jsem a neměl dost to sousto nenasytně polykám že jistotu mi ničí pochybnost a bez viny se vinou zajíkám ač vzepřel jsem se, moje duše hnije a rozpadem ji nahlodává sněť melancholie melancholie srdce ten žlučovitý jed 3 kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště!
tak jako láska bez důvodu je své sny já denně házím do ohniště jen kacíř o žár v kotli pečuje a sám když vzplane, sotvaco ho skryje tak velkolepě stane uprostřed melancholie melancholie srdce ten žlučovitý jed 4 jen podle sebe formuješ své dítě jak Bůh: tak příliš hloupé, slabé je a jednou stejně po svých opustí tě a s davem do záhuby odejde kdo hlásá: vnuk to vybojuje líp! klid v duši má a o kolečko navíc
mír hřbitova však není žádný klid a z péče o lid tomu zas je nanic kdo k smrti unaven už neví, čí je a hubenou má, ač se v tlusté zhléd melancholie melancholie srdce ten žlučovitý jed 5 má milá, pokaždé jsou mračna fuč když navzájem se máme a náš let nás nese do nebes a všechna žluč je odplavena blahem, takže hned se v med a mléko změní zášť i krev když pak snad přijde přítel potřebný k nám posedět a zapít s námi hněv
mír celou tuhle válku zpříjemní a na chvíli se skryje ona zmije neb stát i padat je má věta vět melancholie melancholie srdce ten žlučovitý jed Balada o pruském Ikarovi 1 Kde Friedrichstraße dělá krok pozvolna přes vodní tok tam nad Sprévou rozkročen dlí most Weidendammský. A ve vší kráse zde pruský orel vyjímá se když postávám u zábradlí
tu stojí pruský Ikarus má z kovu křídla, statný vzrůst však tíží ho paže, jak bdí on nevzlétne on nepadne vodu nezčeří a neochabne tam nad Sprévou u zábradlí 2 Drát ostnatý mu zarůstá hloub pod kůži i přes ústa a v mozek, šedou kůru zem vězí v pásu z drátoví ta naše země ostrovní z vln plechu trčí vzhůru tu stojí pruský Ikarus má křídla z kovu tenhle Prus
však tíží ho paže, když bdí on nevzlétne a nepadne vodu nezčeří a neochabne tam nad Sprévou u zábradlí 3 A když chceš pryč, tak musíš ven už opustil zběh nejeden ten poloviční kraj já zuby nehty držím se než hnusný pták mne popadne a mrští přes okraj jsem já pak pruský Ikarus mám z kovu křídla, ryzí brus leč tíží mě paže, jak ční já vylétnu a dopadnu
vodu rozčeřím zas ochabnu tam nad Sprévou u zábradlí 4/Barlachovská píseň (1963) Ach, máti, okna zavírej Déšť blíží se k nám zdáli Mrak z druhé strany hranic ční Div že nás nezavalí Co jenom s námi bude když k zemi zplanělé už padají i z nebe jen mrtví andělé Ach, máti, dveře zavírej Krys na tisíc se žene Ty hladové jsou vepředu A vzadu vypasené
Co jenom s námi bude když k zemi setmělé už padají i z nebe jen mrtví andělé Ach, máti, oči zavírej Už s větry bouřkovými Se krysy derou škvírami Kdys zapomenutými Co jenom s námi bude když k zemi zplanělé už padají i z nebe jen mrtví andělé Vojenská Voják, voják a tvrdý boj
Voják, voják a stejnokroj Voják, voják zná povinnost Voják, voják je tváře prost Voják, voják řadový Voják, voják se nedoví Proč podle normy hladoví Válčí a umírá. Voják, voják šel bojovat Voják, voják ve válce pad Voják, voják teď padne zas Voják, voják to není špás Voják, voják je řadový Voják, voják se nedoví Že v další válce světový Nebude vítězů
Voják, voják a tvrdý boj Voják, voják a stejnokroj Voják, voják zná povinnost Voják, voják je tváře prost Voják, voják řadový Voják, voják se nedoví Proč podle normy hladoví Válčí a umírá. Hroby Kdes na Krétě našel jsem hřbitov pro vlast a pro vůdce Tam německých vojáků spousty spí u cesty do kopce A nad nimi sládnou hrozny
a vinou se vinice Těch hroznů jsem natrhal hrsti a nacpal se od srdce A mrtví na Formenteře ti bydlí bezmála ve vozech Hned u pohřebiště aut leží což vzalo mi drobet dech Jak bojovník se svou zbraní tak zchystáni kost co kost Že s vybrakovanými auty si vyrazí na věčnost Ať kdekoli cestuji k lidem i mrtvé rád navštívím I o domě v Barceloně té supermoderně, vím
Tam v činžáku z kamenných boxů se zesnulí tumlují A jako dřív na televizi dnes na moře zevlují A hřbitov jeptišek v Moskvě kde pod malbou v kameni se s oběťmi jejich vrazi zas ocitli spojeni Tam klnou si, přou se a rvou a utrží nejeden šrám Řvou, křičí a krvavou hlínu maj v ústech dokořán Tak slídil jsem na mnohém hrobě jenž sešel a osiřel Zved v Praze jsem židovský kámen
jej do duše uzavřel Jak zvláštní je život mrtvých a jejich řeč zjevením I někdejší lži se zde mění v pravdu jen mlčením Vím dobře, že mrtví žijí a návštěvy vítají Kdo chladně své vychladlé míjí toho prokletím stíhají ne mne! Svého otce pomník mám na dosah v suchu i bouři Hrob nemusím hledat on tyčí se všude kde jen se z komína kouří
Povzbuzení věnováno Peteru Huchelovi Hej, nezatvrzuj ty se V té zatvrzelé době Kdy tvrdý rozbije se A ostrý bodne sice Leč zlomí hrot sám sobě Hej, nezatrpkni ještě V té naší trpké době Kdy smáčejí tě deště A svírají tě kleště A hrdlo tisknou tobě Hej, zastrašit se nenech V tom strašidelném čase Kdy oni mají na spěch
Ti v chládku zřídit pelech A mít tak po zápase Hej, zneužít se nedej Líp využij svůj čas Ne ven, k nám cestu hledej A jinak na nic nedbej Tvůj potřebujem hlas Nic nechcem zamlčovat V tom čase mlčení Že zeleň chce se klubat Vždy budem prohlašovat Ať znají naše mínění Jen kdo se mění, stálý je pro Arna Lustigera
Vplul krví jsem rovnou do světla a z břicha vyšel zvědavý Já zvíře jsem byl. A taky člověk už od počátku tázavý Tak při výslechu gestapa jsem z prsu nasál, mordie! hned pravdu s mlékem mateřským: Jen kdo se mění, stálý je Pak z Hamburku jsem včas v šestnácti v zem zaslíbenou utíkal když miliony tou cestou šly však jejich proud se naproti bral Pryč chtěl jsem totiž z domova a domů! Neboť nesporně Ten, kdo je mladý, hledá vlast:
Jen kdo se mění, stálý je Já šajnu neměl a dorazil jsem s duší slepě nadšenou a zjistil, že rudí bozi též jen podlí mizerové jsou Mě otec věru nezplodil jen abych přežvykoval lži I vyřvávám teď do světa: Jen když se měníš, stálý jsi Ať horká válka či studená pouť ze Západu na Západ jsem se svými prošel zbraněmi Moh na kytaru spoléhat Já vždycky budu, co jsem byl Žid napůl s Gójem nedílně
však jedno uhájím si vždy: Jen kdo se mění, stálý je Nic se ženskými já neměl jsem! než kliku. Bloud a utřinos už snad jsem tušil, že ženské jsou též lidi, nejen hnízdo vos Až do morku dnes dobře vím své ženě radost dělám tím že vláda mužů padá už: Jen kdo se mění, že je muž Byl od počátku jsem zoufalý a stále znovu doufal jsem tak možno je žít. Než přijde smrt Znám s Heinem se, svým přítelem
Mým nepřítelem zůstává však rýmů ať si užije I z posledních sil vydechnu: Jen kdo se mění, stálý je Rencontre à Paris pro J. B. Mí staří přátelé, ti stárnou a jinak než já, už dobu drahnou Čas na Východě je jiný čas Mí přátelé tam stárnou A když se přece uhlídáme Zde, na tomto světě, mimoděk pak radost je to veliká a vděk O těch, co nezbylo z nich popele
my staré ohně rozdmýcháváme Hle přítel našel přítele tak bezmocně se rádi mívali vždy navzájem si rány lízali Zas tečou dávno uschlé slzy když dlouhé ticho roztlacháváme a přece jsou díry, které nás mrzí Touž loď už na věky obýváme a přece plujeme po jiné řece Té odvahy dříve! teď zvažujeme: Východ či Západ. Stát nebo stát Chce každý chtít a žádný muset nechce Co vzájemná vážnost! Co kujeme? Teď vzájemně vážíme? Zrnka zrad? A nacházíme ve známé tváři
hrst nových rysů. Známí i v stáří a přece přec! se nepoznáváme Mí staří přátelé, ti stárnou a jinak než já, už dobu drahnou Čas na Východě je jiný čas Usmějeme se a zmlkneme zase zjihle a s trpkostí v hlase Domov Klid hledám, nacházím však hádky Jak umanutý živým žitím Můj dlouhý čas je příliš krátký Chci dát, a beru, co jen chytím Žrout přátel jsem, ó lituji
Mám na domov hlad od kdovíkdy! Je smrt to, kam já směřuji Tam dojít ale ne, to nikdy Spát hluboce, snít bez křiku Pak probrat se a podřimovat Hlt čaje, sousto rohlíku A světa bídu začarovat Tak zmizí každá překážka A snést lze všechno, bez nadsázky Je ve vítězství porážka A přec se odvažuješ lásky Nuž večer vínem smočíš ret Ach ženo, orgiemi vzkvétat! Pojď, uděláme dvojí hřbet! Leť, leť, a já též budu létat
Rád sepíši ti baladu Jak mlokův ocas vyváz z tísně A hned zas dostal náladu A tak se, bloudi, dělaj písně Klid hledám, nacházím však hádky Jak umanutý živým žitím Můj dlouhý čas je příliš krátký Chci dát, a beru, co jen chytím Žrout nepřátel jsem, lituji Hlad po pomstě mám od kdovíkdy! Je smrt to, kam já směřuji Tam dojít ale jó, to nikdy z němčiny přeložila Věra Koubová