Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle zvládáme a přítel je mi velkou oporou.
Odcházím. - to bylo to asi to poslední, co bych od něj čekala. Myslela jsem, že máme všechno, co ke štěstí potřebujeme: krásný dům, fajn práci, zdravou holčičku a druhou na cestě. Nevěděla jsem, že má ještě jiný vztah. Připadala jsem si dlouho jako ve špatném snu. Snad stokrát jsem si opakovala: Jak to všechno sama zvládnu? Bylo těžké užívat si těhotenství - při tom všem. I když po manželovi zůstává dlouho prázdné místo, snažím se jít dál a stále věřím v lásku. Tu teď dostávám v podobě dcer.
Že jsem v tom jsem zjistila pár týdnů po úletu na firemní párty. O nějakém vztahu mezi námi nemohla být ani řeč. Dost jsme se pohádali. Nakonec jsem se rozhodla úplně ho jako otce vynechat. Věřila jsem, že to zvládnu. Není to pro mě samotnou jednoduché, ale dnes jsem šťastná máma nádherné holčičky...
Dítě, po kterém jsme s manželem toužili, jsem čekala s Petrem. Do Petra vůbec nebylo těžké se zamilovat. S manželem jsme v tu dobu prožívali těžší krizi. Půl roku jsem vedla dvojí život a pak přišla zpráva o dítěti. V hlavě jsem měla zmatek a nevěděla jsem, co bude dál. Události nabraly rychlý spád, vedlejší vztah jsem ukončila a s manželem jsme krizí dokázali projít. O tom, čí je chlapeček, se ale nikdy ani jeden nedozvěděl. Prožívala jsem velký strach, aby chlapec neměl milencovy rysy. I když mě obavy neopouští, malý Martínek stojí za to.
Na miminko jsme se od začátku těšili, jenže pak přišly výsledky genetických testů. Mluvily o zvýšeném riziku Downova syndromu. A mě úplně rozhodily. Celé těhotenství jsem prožívala v nejistotě, co bude dál. Největší oporou mi byl můj manžel, který mi dodával odvahu při každém vyšetření. Když jsem brečela, držel mě za ruku. Naše Rozálka se narodila úplně zdravá.
Na dítě jsem si připadala ve 39 letech dost stará. Manžel po oznámení novinky pár dní nemluvil a rozdýchával to při squashi. Díky podpoře kamarádky jsem celé těhotenství zvládla výborně. Narodil se chlapeček. Dnes jsou mu 4 roky a je to tatínkův miláček.
Když mi manželka řekla, že je těhotná, myslel jsem, že je to vtip. V tu dobu jsem měl jen špatně placenou práci a ona byla na mateřské. Asi jsem tehdy neskákal ke stropu, ale až mnohem později jsem se dozvěděl, jaký měla strach z mé reakce. Dnes jsem za Jirku rád, ale tehdy jsem to vnímal jako velkou oběť.
Na otázku, jestli mám děti odpovím většinou, že ne. Ale není to až tak úplně pravda. Před pěti lety jsem dala svou dcerku k adopci. Určitě je dnes šťastná a určitě udělala šťastnými i její nové rodiče. Jediné, co mě občas trápí, je nepochopení mého okolí.
Najednou jsem byla těhotná. Vlastně, ne úplně najednou, ale po roce společného bydlení. Věděla jsem, že to pro něho bude velká změna a netušila jsem, jak to přijme. Vyrazilo mu to dech. Řekl, že na dítě ještě není připravený. Ale mezi námi: který chlap takovou věc přijme s chladnou hlavou? Doufala jsem, že to vstřebá. Chtělo to čas. Těhotenství nijak neprožíval, ale jako táta je miliónovej.
Zrovna jsem si po mateřský vybudovala ve firmě výbornou pozici a do toho tohle. Nemohla jsem tomu uvěřit. Teď ne! Teď nechci být těhotná. Všechno tak klape, mám skvělou práci za skvělý peníze, rozjíždím zásadní projekt a vedení mi věří. Nevím, jestli mi to za to stojí. Dneska nechápu, jak jsem tak mohla uvažovat. Mám doma dvě krásné děti. Ve firmě jsem se po návratu z druhé mateřské sice nedohodla, ale to mi otevřelo dveře jinam, kde jsem šéfem já.