Ústav ochrany lesů a myslivosti

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti Vyhodnocení porodních hmotností u jelení zvěře v oboře Volský žlab Bakalářská práce Brno 2007 Karel Matoušek

PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Vyhodnocení porodních hmotností u jelení zvěře v oboře Volský žlab zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně dne 20.6. 2007 Karel Matoušek 2

PODĚKOVÁNÍ: Tímto bych chtěl za odborné vedení mé bakalářské práce poděkovat Ing. Martinu Ernstovi, Ph.D., který mi svými cennými připomínkami a názory pomohl usměrnit její vývoj. 3

ABSTRAKT Jméno posluchače: Karel Matoušek Název práce: Vyhodnocení porodních hmotností u jelení zvěře v oboře Volský žlab Name of bachelor work: Evaluation of the calves birth weights of the red deer in the game preserve Volský žlab Abstrakt: Tato práce se zabývá vyhodnocením porodních hmotností kolouchů tří chovných linií v oboře Volský žlab. Podkladové materiály k dané problematice byly shromažďovány v letech 2002 2006 při terénních šetřeních. Porovnávány byly hmotnosti kolouchů obojího pohlaví v rámci jednotlivých linií i v rámci jednotlivých roků. Na základě těchto výsledků byla dále určena závislost mezi hmotností matky před zařazením do chovu a váhou mláďat od ní po celé chovné období. Procenticky bylo vyjádřeno zastoupení potratů a nezabřezlých laní. Práce obsahuje popis, zařazení, biologii a výživu jelení zvěře. Je zde uveden popis obory a daného chovu, její lokalizace a přírodní podmínky. Příloha obsahuje tabulkové přehledy a grafy. Klíčová slova: jelení zvěř, porodní hmotnost, kolouch, výživa Abstract: This work deals with the evaluation of the calves birth weights of the red deer of three breeding lines in the game preserve Volský žlab. Basic data for this issue were collected from 2002 to 2006. Calves weights were compared in particular years and in particular lines. On the basis of these results was determined relation between hind s weight before introduction to breeding and weights of its calves. Representation of abortions and non-gravid hinds was expressed in percentage. This dissertation includes a description, biology and sustenance of red deer. Furthermore there is introduced description, localization and natural conditions of the game preserve. Supplement includes tables and graphs. Key words: red deer, birth weight, calf, sustenance 4

OBSAH 1. ÚVOD...7 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 8 2.1 Původ a vývoj druhu.8 2.2 Popis jelení zvěře..9 2.2.1 Celkový vzhled...9 2.2.2 Tělesné rozměry, hmotnost, kraniometrie...10 2.2.3 Srst a její zbarvení...12 2.2.4 Parohy..14 2.2.5 Kožní žlázy...15 2.2.6 Smysly......15 2.2.7 Chrup......16 2.3 Biologie jelení zvěře 17 2.3.1 Rozmnožování...17 2.3.1.1 Rozmnožovací soustava...17 2.3.1.2 Období říje..18 2.3.1.3 Březost.18 2.3.1.4 Kladení a péče o kolouchy..19 2.4 Příjem potravy...20 2.4.1 Zažívací trakt a jeho funkce 20 2.4.2 Potrava v závislosti na ročním období..22 2.5 Výživa jelení zvěře...22 2.5.1 Význam a potřeba minerálních látek ve výživě.24 2.5.1.1 Význam makroprvků 24 2.5.1.2 Význam mikroprvků...25 3. METODIKA...27 4. CHARAKTERISTIKA OBORY A DANÉHO CHOVU...28 5. VÝSLEDKY...30 5

5.1 Porodní hmotnosti v rámci linií a mezi liniemi...30 5.2 Porodní hmotnosti v rámci jednotlivých roků...31 5.3 Procentuelní vyjádření v hmotnostních intervalech...31 5.4 Procento nezabřezlých laní a potratů...32 6. DISKUSE.... 33 7. ZÁVĚR.......34 8. SUMMARY.... 35 9. LITERATURA.......36 10. PŘÍLOHY....39 6

1. ÚVOD Podstatným faktorem, který velice silně ovlivňuje celkovou kondici a vitalitu zvěře je bezesporu výživa. Její zanedbání může zanechat nevratné následky nejen na zvěři dospělé, ale i na vzniklém a nově vznikajícím jedinci. Již v období oplodnění a nitroděložního vývinu dává správná výživa matky a následně jejího plodu předpoklad ke vzniku zdravého a silného jedince. Jelení zvěř jako taková není oproti zvěři daňčí a srnčí po stránce výživy tak náročná. Tato skutečnost je dána především podmínkami, ve kterých probíhal vývoj druhu (Bukovjan, 2006). Při sestavování krmných dávek je proto potřeba přihlédnout i k samotnému druhu zvěře. Správná výživa se pak dále projeví i na snížení vzniku škod na lesních kulturách (Bednář, 2006). Hmotnost jelení zvěře má četné korelace. Čím nižší polohy, bohatší nutriční podmínky, klid v revíru, větší plocha s dostatkem vody, optimálnější poměr pohlaví s dobrým genetickým základem, tím vyšší hmotnost, lepší kondice, parožení, fertilita, dynamika růstu a komplexní zdraví. Hmotnost laně koreluje přímo s růstovou křivkou jejího koloucha. Přitom porodní váha kolouchů je v přímém vztahu k hmotnosti laně v době říje. Podle porodní hmotnosti koloucha je možno usuzovat na i na jeho životaschopnost (Fejfar, 1995). Cílem práce bylo v rámci terénního vyhledávání v období kladení najít jednotlivá mláďata a následně určit jejich porodní váhy podle pohlaví. Další činnost se týkala prokázání domněnky, že kolouši samčího pohlaví jsou po porodu těžší něž kolouši samičího pohlaví. Po shromáždění dat dále následovalo posouzení vztahu mezi váhou matky známou před zařazením do chovu a váhou mláďat od ní po celé chovné období (tj. čas, kdy působila v chovu ) a dále pak určení procenta nezabřezlých laní a potratů. 7

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Původ a vývoj druhu Původ jelení zvěře jako živočišného druhu není dodnes přesně objasněn. Zoologové ani paleontologové nemají na původ a fylogenetický vývoj jelení zvěře jednotný názor. Mezi paleontology převládá názor, že předkové naší jelení zvěře se vyvinuli na začátku třetihor v oblasti centrální Asie, kde měl společně s narůstajícím počtem savců vzniknout i první prasudokopytník. Odtud vede dlouhá cesta až k naší jelení zvěři, kdy koncem třetihor pronikají její předci z asijské oblasti do našich krajů. Teprve koncem třetihor, kdy docházelo k přechodu od skrytého života v lesní džungli k životu na okrajích lesních krytů a na otevřených travnatých plochách, se postupně vyvíjelo i paroží na hlavě předků našich jelenovitých (Lochman, 1985). Odborníci se domnívají, že jeleni s parožím zcela podobným paroží dnešních jelenů se objevují v našich krajích po třetí době ledové, v poslední době meziledové, kdy se zde vytvořilo podnebí podobné dnešnímu. Měli být zvěří převážně lesní. Předci našich jelenů ustoupili ještě jednou ze střední Evropy při posledním zalednění. S ústupem tohoto zalednění a s opětným návratem vhodného životního prostředí došlo již k definitivnímu návratu předchůdců jelení zvěře, kteří postupně osídlili Evropu až po Skandinávii (Lochman, 1985). Systematické zařazení jelena obecného (Cervus elaphus L.) je následující: náleží do kmene obratlovců (Vertebrata), do třídy savců (Mammalia), do řádu sudokopytníků (Artiodactila), do podčeledi vyšších jelenů (Cervinae), do vývojové skupiny Plesiometakarpalia a do rodu pravých jelenů (Cervus). Praví jeleni se vyznačují pohlavním dimorfismem, kdy větší samci (na rozdíl od samic) nosí (a každoročně shazují) na hlavě dichotomicky větvené kostěné parohy, vyrůstající z pučnic nad čely úzkých, dlouhých a poměrně tenkostěnných lebek (Hromas, 1995). Čeleď jelenovití (Cervidae) se zoologicky rozděluje na dvě skupiny, a to na jeleny pleziometakarpální (patří sem jeleni starého světa, např. jelen lesní, jelen maral, jelen wapiti, daněk skvrnitý, sika japonský) a telemetakarpální (např. srnec obecný, los evropský, jelenec viržinský) (Mottl et al., 1970). Rozdíl mezi těmito skupinami je v kostře končetin. Jelenovití pleziometakarpální mají zbytky 2. a 5. prstu (tj. ty, které jsou opatřeny paspárky) 8

zachovány na horním konci srostlého záprstí, kdežto jelenovití telemetakarpální je mají zachovány v dolní části záprstí. Dále pak u první skupiny se paroží obvykle dělí jednostranně, druhá skupina má paroží členěné oboustranně (Mottl et al., 1970). Lochman (1985) uvádí, že jeleni telemetakarpální mají celou nášlapovou plochu spárků měkkou a nasazují již v prvním roce života prvotní paroží, většinou ve formě paliček nebo špiček. Jeleni pleziometakarpální mají naproti tomu přední části spárků rohovité, pouze zadní části jsou měkké. První paroží má většinou také tvar špiček, ale zpravidla dorůstá až ve druhém roce života. Podle Fejfara et al. (2001) byli z jelenovitých úspěšnějšími migranty telemetakarpálové. V pleistocénu pronikli do Severní Ameriky (např. rod los Alces). Z plesiometakarpálních jelenovitých pronikl do Severní Ameriky pouze eurasijský rod Cervus druhem wapiti. Ve střední Evropě se vyskytují dva poddruhy jelena obecného, a to jelen obecný středoevropský (Cervus elaphus hippelaphus Kerr.) a jelen obecný karpatský (Cervus elaphus montanus Botez.) (Bališ, 1980). Komárek (1937) uvádí, že hranice přirozeného rozšíření obou dvou poddruhů vede Kysúcou, Váhem a Dunajem. Kříženci se znaky obou typů se však vyskytují prakticky ve všech našich jeleních oblastech, protože v minulosti se často chovy osvěžovaly zvěří z nejrůznějších míst, hlavně východní části republiky (Mottl et al., 1970). 2.2 Popis jelení zvěře 2.2.1 Celkový vzhled Jelení zvěř obojího pohlaví se přes svoji velikost a hmotnost pohybuje velmi lehce. Normálně jde krokem, je však vytrvalým běžcem. Typickým projevem pohybu je klus, který v případě vážného nebezpečí přechází do prudkého cvalu. K tomuto pohybu je uzpůsobeno celé tělo. Jelení zvěř dokáže žít ve velmi vysokých polohách právě tak jako v nížinných oblastech lužních lesů. Do vody vstupuje často dobrovolně, jednak aby přeplavala na vhodné pastevní plochy, jednak aby unikla nebezpečí nebo aby se ukryla před dotěrným bodavým hmyzem. Také velmi dobře skáče, a to jak do dálky tak do výšky (Lochman, 1985). Hlavní lokomoční orgán představují zadní běhy, které jsou mohutné s pevnou kloubovou vazbou (Bališ, 1980). Trup je zavalitý a masivní se silným osvalením. Slouží vesměs k pohybu, k překonávání překážek a u samců též 9

k soubojům v době říje. Zde hraje velmi důležitou roli krk, na který se přenáší přes paroží síla, kterou jeleni při souboji vyvinou. Také mohutné paroží, jehož hmotnost se pohybuje u nejsilnějších jedinců v Evropě kolem 14 kg, vyžaduje pevný a silný krk. Dlouhý silný krk umožňuje výbornou pohyblivost hlavy, potřebnou při příjmu potravy a při neustálé kontrole životního prostředí čichem, sluchem a zrakem. Čich je u jelení zvěře nejvyvinutějším smyslem, sluch je též výborný, relativně nejslabší je zrak (Lochman, 1985). 2.2.2 Tělesné rozměry, hmotnost, kraniometrie Tělesné rozměry jelení zvěře v Evropě se značně mění podle jejího rozšíření a podle životních podmínek v jednotlivých oblastech výskytu. Ty jsou ovlivňovány geografickou polohou, klimatickými podmínkami a celkovou kvalitou biotopu. Zjednodušeně je možno říci, že velikost a tělesné rozměry jelení zvěře vzrůstají od západu k východu a částečně též od jihu na sever. Způsobuje to celý soubor příčin, mezi které patří např. i ta okolnost, že chladnější severnější oblasti svými nízkými teplotami a dlouhotrvající sněhovou pokrývkou vytvářejí podmínky pro tvrdou přirozenou selekci, která odstraňuje všechno slabé a nezpůsobilé další existence. Rozmnožují se tedy převážně jen kusy silné.vliv klimatických činitelů by sám o sobě k vysvětlení různých tělesných rozměrů jelení zvěře v Evropě nestačil. Velmi důležitou roli zde sehrává i vedlejší produkt klimatu, jímž je zásoba dostupné a kvalitní přirozené potravy. Té je rozhodně do současné doby podstatně více ve východní a jihovýchodní části Evropy, než na jejím západě. Také hustota zvěře, intenzita jejího chovu a celková míra možností krytu a klidu hraje důležitou úlohu při využívání přirozené potravy a intenzitě tělesného růstu. Vlivem celkových životních podmínek se vytvořila po celé Evropě řada ras, ekotypů či růstových forem, které se liší tělesnými rozměry, a to někdy velmi značně (Lochman, 1985). Tělesná hmotnost jelení zvěře kolísá také uvnitř jedné místní populace v závislosti na věku jedince, v průběhu roku na fyziologickém zatížení organismu (gravidita, laktace, říje) a v závislosti na ročním období. Nejnižší hmotnosti dosahují jeleni v zimě a v době říje, laně také v zimě a po kladení kolouchů. Maxima hmotnosti obou pohlaví je třeba očekávat v období plné vegetace. Podle literárních pramenů se pohybuje hmotnost jelení zvěře v Evropě u jelenů vyvržených a s hlavou od 70 do 250 10

kg, u laní vyvržených s hlavou od 35 do 140 kg. Nejnižší hmotnost dosahuje evropská jelení zvěř žijící na ostrovech Korsika a Sardinie (Lochman, 1985). Bieger (1941) vyjádřil pokles hmotnosti horské jelení zvěře o 10 16 procent. Nečas (1959) uvádí u dospělých jelenů rozsah hmotnosti 120 180 kilogramů. Nejvyšších hmotností je dosahováno v Maďarsku, v Rumunsku a Bulharsku, kde se váhy pohybují na horní hranici udávané pro jelení zvěř žijící v Evropě (jelen 250 kg, laň 140 kg). Smith et al. (1997) uvádí, že tělesná hmotnost jedince v dospělosti je velmi silně ovlivněna porodní hmotností. Rovněž poukázal na to, že větší porodní hmotnost vede zpravidla k produkci většího paroží (převzato od Bartoše, 2000). Kromě hmotnosti je důležitým znakem tělesných rozměrů délka a výška těla. Délka těla se měří od předního okraje nozder až po kořen kelky. U slovenských jelenů z Tatranského národního parku uvádí Bališ (1980) délku těla dospělých samců až 2296 mm a u laní až 1982 mm. Oproti tomu u dospělých jelenů v Německu byla naměřena největší délka těla 1987 mm, u laní 1715 mm (Wagenknecht, 1981). Výška těla se zjišťuje jako největší výška v kohoutku svisle k zemi, včetně spárků. Slovenští jeleni dosahují výšek až 1330 mm, laně 1161 mm. U východoněmeckých jelenů byla naměřena největší výška 1150 mm, u laní 993 mm (Lochman, 1985). Podle Hromase (1995) naši jeleni dosahují hmotnosti (po vyvržení) 130 160 kg, laně asi 70 kg. Délka těla je u jelenů až 2400 mm a u laní až 1900 mm. Výška těla v kohoutku je u dospělých jelenů až 1500 mm, u laní 1100 mm. Bališ (1980) uvádí tyto základní odlišné znaky obou poddruhů. Jelen obecný středoevropský je charakterizován celkově menšími tělesnými rozměry. Zbarvení srsti v letním období je bledě rezavé s černým pásem na hřbetě. V zimě je zbarvení srsti tmavohnědé s delší tmavší až tmavou hřívou. Lebka je relativně krátká a široká, její délka se pohybuje v rozmezí 400 420 mm. Nosní část mají tito jeleni velmi úzkou. Paroží má tento poddruh velmi členité, často převyšuje 20 výsad. Nadočníky jsou dobře vyvinuté a dlouhé. Jelen obecný karpatský dosahuje větších tělesných rozměrů. V letním období je zbarvení srsti rezavé se sivým nádechem na prsou, lopatkách a stehnech. V zimním období je zbarvení sivé, na nohách a na břiše je černohnědé až černé. Karpatská jelení zvěř si často uchovává bílou skvrnitost i ve vyšším věku, nejčastěji okolo hřbetu, ale i na bocích těla. Hříva je krátká bez výraznějších barevných odstínů. Lebky jsou delší v lícní části a užší mezi očima.velmi mohutná je nosní část, často s klenutým nosem. Počet výsad u paroží nepřesahuje 20. Nadočníky se vytvářejí nepravidelně a velmi často chybí. 11

Rozměry lebek jsou důležitými ukazateli vyspělosti jedince a umožňují též rozlišení poddruhů, ekotypů, či růstových forem (Lochman, 1985). Jejich měřením se též zabýval Hell (1972). 2.2.3 Srst a její zbarvení U jelení zvěře rozlišujeme několik druhů srsti. Funkce srsti je ochrana před chladem a před ostatními nepříznivými vlivy životního prostředí. Jednotlivé vlasy vyrůstají ze škáry, v níž jsou zakotveny kořínky. Každý vlas se skládá ze tří vrstev, z nichž vnitřní je silně provzdušněná a tím má vysokou izolační schopnost. U každého vlasového kořínku je malá žláza, jejíž sekret vlas promašťuje a díky tomu je srst odolná vůči vlhkosti v jakékoliv formě. V každém kořenovém váčku je také nepatrný sval, který dokáže vlas do určité míry vztyčit či zase položit (Lochman, 1985). Kolouši mají prvotní srst podobající se podsadě v srsti jelení zvěře dospělé. Jsou rezavohnědí s bílými skvrnami, které se ztrácejí při přebarvování do zimní tmavošedé srsti, probíhajícím od konce srpna do konce září. Kolouši mají v zimě tmavší srst než laně a nejsvětleji působí jeleni. Letní srst u dospělé zvěře sestává z krátké a tenké srsti kryjící (pesíků), obvykle výrazně hnědočerveného zbarvení. Zimní srst má dlouhé duté pesíky s vynikajícími tepelně izolačními schopnostmi, umocněnými přítomností zvlněné, jemné a husté podsady. Celkově působí zbarvení tmavohnědým dojmem s tmavšími přechody do běhů a do hřívy, ale se světlejšími k obřitku a břichu (Hromas, 1995). Výměna srsti probíhá u jelení zvěře dvakrát do roka. Časový průběh jak jarního, tak i podzimního přebarvování závisí na klimatických podmínkách, na tělesné kondici, zdravotním stavu a individuálních vlastnostech jedince. Všeobecně však platí, že při obou výměnách srsti ji nejdříve dokončují kusy mladé a zdravé. Nejpozději přebarvují jedinci staří, přestárlí a nemocní, což je základním selekčním kriteriem v chovu. V klimatických podmínkách českých zemí začíná výměna jarní srsti kolem poloviny dubna, pokračuje během května a v červnu se dokončuje. Zvěři vypadávají celé chuchvalce zimní srsti nejdříve na krku a v předních partiích těla, později po celém těle. Podzimní výměna srsti je méně nápadná. Letní srst vypadává nikoliv v plochách, ale každý chlup jednotlivě a současně prorůstá vyměňovanou letní srstí hustší, delší a teplejší zimní srst. V českých zemích začíná tento proces zpravidla během měsíce září a 12

dokončuje se během října. Postup podzimního přebarvování je též určitým vodítkem pro správné posouzení věku či chovné hodnoty (Lochman, 1985). Zbarvení jelení zvěře ať již v letním nebo zimním šatě se zpravidla označuje jako monotónní, nevýrazné a jednoduché. Kůže obsahuje jen dvojitý pigment, a to černý a žlutý. Zbarvení je tedy výsledkem kombinací těchto dvou pigmentů (Bališ, 1980). Lochman (1985) udává, že monotónnost a jednoduchost zbarvení je dána hlavním převládajícím barevným tónem srsti, který můžeme v létě charakterizovat jako červenohnědý a v zimě jako hnědošedý. V létě bývá nejtmavěji zbarvena hlava, a to na své vrchní části, odkud se táhne přes horní část krku a celý hřbet tmavší pruh. Intenzita zbarvení tohoto pruhu je různá: u červené formy je větší než u formy šedé, která má někdy tento pruh nezřetelný. Partie hlavy kolem světel jsou zbarveny světleji. Černý větrník je lemován světlejší skvrnou, která přechází na spodní pysk, jež má po stranách černou skvrnu. Slechy jsou uvnitř světlé, šedobílé, po okrajích mají tmavší lem. Krk bývá po stranách stejného zbarvení jako většina těla, pouze ve spodních partiích je někdy tmavší. Boky vykazují základní zbarvení, které přesahuje po vnějších stranách předních i zadních běhů až k patě či ke kolenu. Vnitřní strany běhů a břicho jsou světlejší, někdy až šedobílé. Také partie obřitku je podstatně světlejší než tělo, není však tak světlá až bílá, jako např. u zvěře srnčí. Často bývá ohraničena tmavším proužkem srsti. Vrchní část kelky má zpravidla zbarvení hřbetní části těla (Lochman, 1985). V zimním osrstění je markantní délka srsti, která u jelenů na krku přerůstá ve výraznou tmavě zbarvenou hřívu, zvláště pak u červené formy. U šedé formy je hříva podstatně méně vyvinuta a v mnoha případech úplně chybí. N rozdíl od letního zbarvení převládají v zimním šatě tmavší tóny, šedohnědé, tmavě hnědé až černé. Spodní partie břicha jsou tmavší než tělo, neboli je to opačně než u letní srsti. Velmi tmavé jsou také kýty, plece a běhy. Čím dále na východ, tím je dominantnější jednotné šedivé zbarvení s tmavými a černohnědými lopatkami, spodkem krku a dolní částí stehen (Lochman, 1985). Odchylek ve zbarvení jelení zvěře je mnoho. Existují i extrémní odchylky až například do zcela bílého zbarvení, které se však vzácně projevuje jako albinismus, či leucismus. Spíše je známá bílá jelení zvěř chovaná v oborách Žehušice a Žleby, která představuje bílou barevnou mutaci jelení zvěře, geneticky fixovanou. Tato zvěř k nám byla v 18. století dovezena z Indie. Druhý barevný extrém, melanismus, prakticky u jelení zvěře neexistuje (Lochman, 1985). Při křížení bílé a normálně zbarvené zvěře se 13

dle zákonů dědičnosti rodí v první filiální generaci kolouši s různým podílem strakatosti, kteří se při dalších následných kříženích vrací k výchozím zbarvením (Bukovjan, Havránek 2007 ústní sdělení). 2.2.4 Parohy Paroží je druhotným pohlavním znakem samců jelenů, je produktem kostní hmoty a jeho každoroční vývoj je ovlivňován hormonální činností. Současně je znakem konstituce a kvality zvěře, z něhož lze usuzovat na podmínky, v nichž zvěř žije. Mladým jelínkům začínají narůstat na čele pučnice v 5. 6. měsíci života a jejich růst je ukončen přibližně ve stáří jednoho roku. Z pučnic vyrůstá asi tři měsíce první paroží vyživované krevním oběhem pod kůží (lýčím) i dření. Vznikem samčích hormonů (testosteronu) paroží kostnatí a jelen sdírá odumřelé lýčí v dospělosti už v červenci. Teprve při vytloukání se bílé paroží zbarvuje. Zralé paroží nosí jelen asi do konce února, načež ho shazuje vlivem růstového hormonu somatotropinu (Hromas, 1995). První paroží mívá formu špičáka, podruhé už nasazuje jelen parohy s růžemi, a to ve formě šesteráka. Vidlák je ve vývoji paroží většinou vynechán. Následné paroží může mít opětovného šesteráka, osmeráka, případně vidlicového či korunového desateráka. V dalších letech už by měly mít všechny trofeje koruny (Hromas, 2000). Obecně platí, že velikost paroží je závislá na tělesné hmotnosti. Větší kusy mají větší parohy (Vogt, 1936). V parožní hmotě může být 25 75 % vody. Ze 45 % je parožní hmota tvořena látkami organické povahy a z 55% látkami organickými. Z nich zaujímá CaO 52,4 %, MgO 1,2 %, Na 2 O 1,1 %, K 2 0,2 %, P 2 O 5 40,0 %, CO 2 5,0 %, Cl a F 0,1 %. Poměr vápníku a fosforu by měl být přibližně 1:0,6. Významný je i hořčík. Důležitý je však stálý přísun bílkovin a glycidů, popřípadě vitamínů A,C a zejména D (Hromas, 1995). Obdobné závěry učinil u daňčí zvěře v oboře Volský žlab i Bednář (2006). Bubeník et al. (1955) poukazuje na to, že jeleni v době parožení přijímají zvýšené množství potravy proti ročnímu průměru a to v sušině asi o 10 %. Vyhodnocením paroží genetických linií jelení zvěře v oboře Volský žlab se zabýval v poslední době např. Kučera (2007). 14

2.2.5 Kožní žlázy U jelení zvěře se vyskytují tyto druhy kožních žláz: potní, pachové a mléčné. Všechny se nachází ve svrchní časti pokožky (epidermis) a vylučují sekret v podobě pevné nebo tekuté. Jelikož má jelení zvěř neobyčejně dobře vyvinutý čich, spočívá hlavní význam pachových kožních žláz v řízení a ovlivňování vnitrodruhových vztahů, které jsou z hlediska existence jedince velice důležité. Tyto žlázy se nacházejí např. na zadních bězích mezi spárky. Při chůzi tak dochází k uvolňování sekretu a díky tomu je individuálním pachem označena každá šlápota jedince. Již zmíněné meziprstní žlázy nemají žádné zásobní mazové váčky, jsou to pouze plošky kůže prostoupené drobnými potními a tukovými žlázkami. Dále jsou pachové žlázy umístěny na vnějších stranách zadních běhů pod patním kloubem, při kořeni kelky a v okolí pohlavních orgánů. Spadá sem mazová žláza v slzníku jelena, která prudce zvyšuje produkci výměšků v období říje. Slzník se při troubení široce rozevírá a sekret ulpívá při otírání na okolní vegetaci (Lochman, 1985). S rozmnožováním jelení zvěře a s výživou kolouchů je těsně spojena mléčná žláza označovaná spolu s mlékojemy a s vývodovými struky jako vemínko. U laní je umístěna mezi zadními běhy a je nejlépe viditelná při pohledu zezadu. Každá strana mléčné žlázy má po dvou vývodových strucích, přestože laň má zpravidla pouze jednoho koloucha (Lochman, 1985). 2.2.6 Smysly Jak již bylo řečeno, nejvyvinutějším smyslem u jelení zvěře je čich. V jejím životě hraje nezastupitelnou roli a slouží k mnoha účelům. Podle Hromase (1995) jsou to tyto základní: zvěř se čichem orientuje v terénu, větří nebezpečí v protivětru až na 300 m a více, vyhledává jím příslušníky téhož druhu a je schopna rozeznat podle pouhých stop dokonce konkrétní jedince téhož a možná i jiného druhu. Dále slouží k vyhledávání potravy, zabezpečuje vnitrodruhovou komunikaci a rozmnožování druhu. Význam čichu a pachů u jelení zvěře je patrný z uspořádání a vývoje vnějších i vnitřních čichových orgánů. Nosová část hlavy je značně dlouhá, velké nozdry umožňují přijímat velké množství vzduchu najednou. V zadní části nosní dutiny je velmi bohatý nosový labyrint, který má na poměrně malém prostoru velkou povrchovou 15

plochu. Ta je bohatě prostoupena čichovými receptory, jejichž vjemy přenáší síť čichových nervů do centrálního nervového systému, který je vyhodnocuje (Lochman, 1985). Sluch je rovněž velice dobře vyvinut. Umožňuje zvěři rozeznávat celou paletu zvuků ve svém životním prostředí. Nejvíce znepokojena je zvuky neznámými a vadí jí i překrývání zvuků působené například silnějším větrem. Velice dobře reaguje na hlasové projevy příslušníků téhož druhu, což je nejvíce patrné v období říje. Slecha představující sluchový aparát jsou poměrně velká a umožňují rozeznání směru a výšky, odkud zvuk přichází (Hromas, 1995). Zrakové schopnosti jelení zvěře jsou dosti omezené. Velké oči posazené po stranách hlavy umožňují sice velké zorné pole i plastičnost vidění, ale ostrost zrakového vnímání je podstatně nižší než schopnosti čichu. Jelení zvěř špatně rozeznává předměty nehybné, dokonce i člověka, který dokáže stát delší dobu nehybně. Stačí však nepatrný pohyb, aby byl prozrazen. Také barvy vnímá jelení zvěř nedokonale, rozeznává hlavně tmavé a světlé odstíny. Zrak je rovněž důležitý pro řízení vztahů mezi jednotlivými jedinci v rámci tlupy (Lochman, 1985). 2.2.7 Chrup Jelení zvěř, jakožto zvěř přežvýkavá, má chrup přizpůsobený přijímání a zpracovávání rostlinné potravy. Řadu spodních zubů v dolní čelisti tvoří tři páry řezáků a jeden pár špičáků, které k řezákům těsně přiléhají a převzaly jejich podobu a funkci. Přední zuby slouží k příjmu potravy. Částečným ukousnutím řadou předních zubů a částečným uškubnutím je získaná potrava pouze několikrát pomačkána zadními zuby, které jsou představovány stoličkami. Jejich hlavní funkce je v rozmělňování potravy při přežvykování. Stoliček je v dolní i horní čelisti po šesti párech v trvalém chrupu, po třech párech v chrupu mléčném (Lochman, 1985). Kolouši se rodí s vyvinutou řadou předních zubů, s mléčnými řezáky a špičáky. V době kladení mají tedy pouze 10 zubů. První tři mléčné stoličky jsou ještě uloženy v dásni, nanejvýše proniká některý z jejich hrotů. Plně se vyvinou až ve čtvrtém měsíci života, kdy má úplný mléčný chrup 22 zubů. Třetí stolička je zde trojdílná na rozdíl od stejné stoličky chrupu trvalého, kde je dvojdílná. Postupem věku se mléčné zuby vyměňují za trvalé. Celý tento proces je ukončen v 31. měsíci života, kdy má jelení zvěř 16

obojího pohlaví úplný trvalý chrup. Čtvrtá a pátá stolička narůstá hned jako trvalá. Dospělý jedinec má celkem 34 zubů, z toho 6 řezáků, 4 špičáky a 24 stoliček (Lochman, 1985). 2.3 Biologie jelení zvěře 2.3.1 Rozmnožování 2.3.1.1 Rozmnožovací soustava K pohlavním orgánům jelena patří dvě varlata o hmotnosti do 170 g, uložená v sestouplém šourku. K nim přilehají nadvarlata, v nichž se hromadí a dozrávají spermie. Spermie se při kopulaci pohybují z varlat semenovody do močové roury a při kopulaci jsou vstřikovány do pochvy samičího pohlavního orgánu svírky. Spermie dozrávají již v červenci, ale nejvíce se jich tvoří v září (v době vrcholící říje). Jejich tvorba končí v druhé polovině října. K pohlavním orgánům laní patří dva vaječníky se dvěma vejcovody, děloha a pochva. Laně kladou zpravidla po jednom kolouchovi od stáří dvou let. Jeleni mohou pokládat laně od stáří dvou let, ale většinou se aktivně zúčastní rozmnožování až od stáří čtyř a více let (Hromas, 1995). V případě, že není v chovu starší jedinec, zúčastní se aktivně říje i špičáci, avšak bez popisovaných hlasových projevů (Bukovjan ústní sdělení 2006). Lochman (1985) uvádí, že pohlavně vyzrálý jelen je schopen oplodnit laň prakticky po celou dobu, kdy nosí parohy. Tvorba spermií ve varlatech nebo jejich zásoba v nadvarlatech je v tomto období dostatečná. Nejnižší aktivita v tvorbě spermií je v období před shazováním a pak také těsně po vytlučení. Doba říjnosti laně je daleko kratší. Všeobecně se předpokládá, že říjnost jedné laně netrvá déle než jeden týden. Raesfeld (1920) označuje dobu, po kterou se dá laň pokládat, jako vrchol říjnosti a určuje ji na 3 dny. Nečas (1959) se domnívá, že vrchol říje u laně je zřetelně kratší než u srny a trvá nejdéle jeden den. 17

2.3.1.2 Období říje Za normálních povětrnostních podmínek probíhá jelení říje v našich oblastech v září (začátek většinou kolem 10. září) a končí v první dekádě října. V nižších, jižněji položených oblastech bývá časněji než v horách, a to asi o sedm až deset dnů. Vyvrcholení říje bývá koncem září a postupně doznívá v prvním až druhém říjnovém týdnu. Počátek a délka říje je určována říjností laní, které již koncem srpna a počátkem září přivedou své kolouchy, někdy i potomky z předcházejícího roku, na místa s bohatší paší. Tím jsou určována budoucí říjiště a pastevní tahy jelení zvěře v období říje. Znamená to, že říjiště vybírají laně pravidelně na nepříliš zarostlých pasekách, volných prostranstvích nebo v prořídlých starých porostech (Wolf, 1995). Hlasové projevy v období říje jsou nejintenzivnější a nejlépe slyšitelné. Zejména jsou to zvuky vydávané samci jeleny, kteří se v době rozmnožování ozývají troubením neboli řevem. Tyto hlasy jsou velmi různorodé a závisí na celé řadě činitelů, jako například na věku jedince, na hustotě zvěře v honitbě, na průběhu počasí v době říje, na poměru pohlaví a na denní době. U jelena v druhém roce života, který nosí zpravidla paroží špičáka, ještě k hlasovým projevům v říji nedochází. O rok starší jeleni již troubení zkouší, ale jejich hlas je monotónní, nejistý a přeskakuje. Teprve ve čtvrtém a pátém roce života se jeleni naučí troubit, ale jejich projevy jsou zatím ještě typicky mladé. Většinou troubí jenom hledajícího jelena. Až jeleni středního věku troubí naplno se všemi variacemi a jsou neobyčejně hlasití (Lochman, 1985). Nejstarší jeleni, v naších podmínkách 12 14 letí, jsou méně hlasití, ozývají se řidčeji, jejich troubení končí před rozedněním a začíná za večerního soumraku. Na vrcholu říje se přes den ozvou nanejvýš brouknutím nebo huknutím (Wolf, 1995). Nejaktivněji probíhá říje ve večerních a ranních hodinách, případně i v noci. Za chladných, mrazivých a jasných nocí se jeleni ozývají daleko slyšitelným troubením, které se protahuje až do rána a začíná brzy před večerem. V tomto případě se hovoří o říji rušné halasné. Naopak za teplého nebo deštivého počasí se jeleni ozývají jen zřídka a říje je tedy označována jako tichá (Wolf, 1995). 2.3.1.3 Březost Studium a poznání období nitroděložního vývinu každého zoologického druhu je jedním z hlavních předpokladů poznání a porozumění zvláštnostem ontogeneze po 18

narození. O embryologické zpracování se výrazně zasloužil P. Hell. V letech 1981-1984 shromáždil unikátní soubor zárodků a plodů Cervus elaphus ze slovenské oblasti, včetně dat odlovů (Hell et al., 1987). Další soubor plodů získal P. Lazar v letech 1986-88. Všechny zárodky byly změřeny, zváženy a společně vyhodnoceny. Určující hodnotou pro stáří zárodku je temenokostrční délka před hmotností. Údaje o hmotnosti však nejsou zanedbatelné, podávají pro určitou délku doplňující informace o tom, zda jde o jedince normálně vyvinutého nebo ne. Z tohoto důvodu byla sestavena řada zárodků podle temenokostrčních délek (distantia craniocaudalis) měřených od kořene ocasu přes oko k temeni hlavy (Komárek et al., 1989). Popis zárodků a plodů jelena vypracovali Štěrba a Klusák v roce 1984. Charakterizovali dvanáct vývojových úrovní především podle vnějšího vzhledu zárodků daňka. Tyto charakteristiky jsou použitelné i pro jelena (převzato od Komárek et al., 1989). Laně mají tendenci zabřeznout již v prvním či druhém sezónním pohlavním cyklu s následným datem porodu přibližně v květnu a červnu. Menší laně rodí kolouchy později. Laně s hmotností do 55 kg zabřezávají obtížně. Fertilita (schopnost zabřeznout) se zvyšuje na maximum blízké 100 % při hmotnostech nad 95 kg. Závislost fertility laně na hmotnosti v říji platí obecně. V evropských podmínkách laně zabřezávají většinou až ve věku 2,5 roku, na Novém Zélandě zabřezává až 80 % laní již v 16 měsících života (Fejfar, 1995). Oplodněná laň je březí 34 týdnů, zárodek v její děloze se po oplodnění vajíčka začne ihned vyvíjet. Vývoj zárodku je zpočátku značně pomalý, ke zrychlenému vývoji dochází asi od března. Wolf (1995) uvádí následující hmotnosti embryí v jednotlivých měsících: prosinec 20 g, konec ledna 200 g, polovina února 1000 g, březen do 2000 g, duben 4000 g, květen 5000 g, doba kladení 6000 8000 g. Fejfar (1995) udává, že gravidita laní vykazuje určitou variabilitu v rozsahu od 223 do 238 dní. 2.3.1.4 Kladení a péče o kolouchy Těžké laně se ke konci doby březosti začínají uvolňovat ze svazku tlupy holé zvěře, několik dní před kladením odcházejí, aby vyhledali klidné místo a kladly o samotě. Ještě 24 hodin před kladením se laň chová zcela normálně, později se u ní projeví zvýšená nervozita a pohybová aktivita směřující k vyhledání nejvhodnějšího místa ke kladení. Vlastní kladení je závislé na tělesné kondici a věku laně a trvá zhruba 19

0,5 až 1 hodinu, ale i 3 hodiny (Wolf, 1995). Bališ (1980) uvádí délku kladení 4,5 5 hodin. Laň se hned po kladení věnuje kolouchovi, kterého intenzivním a dosti rychlým olizováním zbavuje zbytků plodových obalů, které pozře a současně mu vysušuje srst. Značnou pozornost věnuje okolí konečníku a vývodů močových cest. Tyto masáže mají usnadnit první vyměšování a laň je opakovaně provádí ještě dlouho po kladení koloucha. Masáže mají význam i pro zrychlení krevního oběhu (Wolf, 1995). Porodní hmotnost kolouchů by neměla poklesnout pod 5 kg a měla by se pohybovat kolem 7 8 kg. Slabé laně pod 60 kg mají vyšší mortalitu mláďat. Hmotnost jejich potomků v období odstavu je o 25 % nižší, než u kolouchů laní, které mají v době porodu hmotnost nad 90 kg (Fejfar, 1995). Kolouch se přibližně po jedné hodině zvedne a udrží na nohou a po další hodině vyhledává zdroj potravy a začíná sát mateřské mléko (Wolf, 1995). Mléko laně má vysokou výživnou hodnotu. Obsahuje 9,2 % tuků, 10,4 % bílkovin a 2,8 % uhlohydrátů mléčný cukr (Pinter, 1964). Mléko daněl je oproti tomu nejtučnějším ze všech jelenovitých. Obsahuje 10,8-12,6 % tuku, 6-7 % bílkovin a kolem 6 % cukrů (Wolf, 2000). Lochman (1985) uvádí, že laň produkuje v nejintenzivnější laktaci 3 až 4 litry mléka za 24 hodin. Nejintenzivnější kojení probíhá první měsíc až šest týdnů po porodu. V tomto období je mateřské mléko jediným zdrojem výživy. Po šesti až osmi týdnech začíná kolouch přijímat zelenou potravu. Podíl této potravy se neustále zvyšuje a mateřské mléko se stává pouhým doplňkem přirozené potravy. Kolouch saje mateřské mléko často až do konce prvního kalendářního roku svého života. Podle Fejfara (1995) je odstav postupný, začíná kolem 150 dnů věku a pokračuje dalších 100 dnů. 2.4 Příjem potravy 2.4.1 Zažívací trakt a jeho funkce Jelení zvěř patří mezi přežvýkavce, kteří jsou specializovaní na bylinnou potravu. Tento druh potravy je někdy obtížněji stravitelný pro vysoký obsah celulózových složek. Značné množství je přijímáno poměrně rychle, což je motivováno tou okolností, že zvěř přijímá potravu většinou na otevřených plochách, kde se necítí 20

bezpečně. S tím je spojena i určitá nevybíravost. Potrava se hromadí v předžaludcích a teprve v krytu a v klidu je dále zpracovávána (Lochman, 1985). Herrmann (2000) poukazuje na tu skutečnost, že samotné trávení vlákniny je poměrně složitý proces, který probíhá pouze za přítomnosti symbiotických mikroorganizmů, především celulotických bakterií. Žádný savec totiž nedokáže ve svém organismu tvořit enzymy potřebné ke štěpení vlákniny. Bakteriální enzymy štěpí celulózu v zažívacím traktu na jednodušší cukry, které jsou schopné prostupu střevní stěnou a tím mohou být využity v metabolizmu zvířete. U jelenovitých dochází ke štěpení vlákniny hned v počátcích trávicích procesů, ještě před vstupem do samotného žaludku (slezu) v předžaludcích. Bachor (rumen) je první a největší z předžaludků. Vyplňuje prakticky celou levou polovinu břišní dutiny a je dělen na několik vaků, které jsou od sebe oddělené záhyby stěny bachoru pilíři. Vakovitá členitost bachoru je velmi účelná pro diferencované ukládání potravy, možnosti jejího transportu při přežvykování a promíchávání a dále pro rozvoj mikroorganizmů. Vnitřní stěna bachoru je pokryta bezžlaznatou sliznicí, která vytváří lístkovité papily (klky). Velikost a množství klků se v průběhu roku mění v závislosti na délce světelného dne. Při zkracování světelného dne dochází v podvěsku mozkovém k vyšší produkci hormonu melatoninu, což má za následek zmenšení objemu bachoru a množství a velikosti klků. V období krátkého dne má bachor přibližně třetinový objem oproti letním měsícům a jeho vstřebávací povrch je zmenšen přibližně na 10 15 % letních hodnot (Herrmann, 2000). Zažitina bachoru musí být minimálně z 50 % tvořena hrubou vlákninou. Není-li tomu tak, zvěř loupe (Švarc, 1995). Čepec (retikulum) má kulovitý tvar. Jeho sliznice nevytváří papily, ale lišty, které se spojují v čepcové komůrky. V čepci se hromadí potrava rozmělněná přežvykováním a rovněž se zde zachytávají cizí předměty, jež mohou poranit stěnu čepce, bránici či srdce. Kniha (omasus) má oválný až kulovitý tvar a je o něco větší než čepec. Její sliznice vytváří podélné listy různé velikosti, které vyčnívají do dutiny knihy a jsou pokryty bradavkami. Slez (abomasus) je vlastním žaludkem přežvýkavců. Má tvar prohnutého hruškovitého vaku. Jeho stěna je vystlána žlaznatou sliznicí, která vytváří spirálové záhyby, čímž se zvětšuje její povrch. Slez končí vrátníkem (Herrmann, 2000). 21

2.4.2. Potrava v závislosti na ročním období V období od vánoc do února je organismus jelení zvěře adaptován na zimní klimatické a nutriční podmínky. Adaptují se zejména předžaludky. Látková spotřeba se v této době sníží v průměru o třetinu proti spotřebě letní, někdy i více. V tuto dobu je předkládání glycidového krmiva (např. kaštany, žaludy, topinambury, oves apod.) z hlediska dietického škodlivé, neboť zvěř není schopna toto krmivo využít. Předkládání atraktivních jadrných krmiv v zimě ovlivňuje dokonce negativně kvalitu nasazovaného paroží u jelenů a kvalitu plodu u gravidních laní. Výsledky výzkumu prokázaly, že nejkvalitnější krmiva objemová, jadrná i dužnatá je nutno předkládat v období po říji až do vánoc. V té době si zvěř vytváří tukové zásoby na zimu a z nich přes zimu také žije. Zvýšená potřeba předkládání bílkovin ve formě jadrných krmiv je v časném jaru, až do období, kdy jeleni roní paroží, u laní se vyvíjí plod a mladá zvěř dokončuje tělesný růst (Švarc, 1995). Bartoš et al. (1996) uvádí stejné poznatky o zimním přikrmování. Poukazuje na to, že je třeba z krmné dávky vyloučit všechny komponenty, jež poskytují pohotovou energii, jinak může dojít v bachoru k nežádoucím kvasným procesům. Pro toto období jsou nejvhodnější krmiva s vysokým obsahem vlákniny. 2.5 Výživa jelení zvěře Výživa všech druhů zvířat musí vycházet z potřeb živin pro danou věkovou a hmotnostní kategorii při respektování určitého chovatelského záměru. U jelenovitých je nutné vzít v úvahu rozdílnou potřebu živin v průběhu roku v závislosti na sezónních morfologických a tím i fyziologických změnách zažívacího traktu (Bartoš et al., 1996, Hintnaus, 1985). Prokázáním významu výživy u jelena evropského se zabýval Vogt (1936). Podstatný význam ve výživě má obsah minerálních látek a bílkovin v potravě přijímané zvěří (Dzieciolowski, 1970). Mladá zvěř, která má intenzivní růst těla, kostry a svalstva, potřebuje mnoho živin, právě tak jako gravidní laně, kojící laně anebo jelen po čas růstu a tvorby parohů (Bališ, 1980). Pravidelnost dodání minerálních látek ve výživě je jedním ze základních předpokladů k dosažení vysoké produkce a reprodukce při zabezpečení dobrého zdravotního stavu (Prokop, 1991). Spotřeba živin u laní v období gravidity nevykazuje 22

podstatné zvýšení vzhledem k vývoji embrya v těle matky. Pouze v 7. a 8. měsíci březosti lze zaznamenat zvýšení spotřeby, což souhlasí s konečnou fází vývoje zárodku probíhající mnohem prudčeji, než v ostatních obdobích gravidity (Bubeník et al., 1955). Koncentrace minerálních látek, především v objemových krmivech, je velice silně závislá na lokalitě, ph půdy, na níž byla vypěstována, úrovni hnojení, intenzitě srážek a dalších podmínkách. Faktoriální postup je nejčastější způsob stanovení potřeby makroprvků. Sčítají se při něm dílčí potřeby prvků pro jednotlivé složky produkce, tj. pro zachování organismu, laktaci, březost a pro růst (Raboňová, 2006). Porodní váhy kolouchů samčího i samičího pohlaví jsou výrazně ovlivněny správným sestavením krmné dávky a zejména pak koncentrací minerálních látek v nich obsažených. (Bukovjan, 2006). Vyhodnocením porodních hmotností v oboře Volský žlab se zabývala Buřičová (2005). Prokázala statisticky významný vliv výživy se zvýšeným obsahem minerálií na hmotnost daňčat. Blaxter a Hamilton (1979); Blaxter a Hamilton (1980) poukázali na to, že větší matky mají zpravidla i větší kolouchy a jejich kolouši pak vykazují větší intenzitu růstu (převzato od Bartoše, 2000). U daňčí zvěře byly porodní hmotnosti zkoumány na základě dat získaných z farem ZD Sedmihorky a ZD Čejč. Pro jelení zvěř byly k dispozici data z chovů ZD Lučany a SS Vimperk. Zatímco v případě daňčí zvěře nebyla ve všech případech prokázána větší porodní hmotnost samčích kolouchů, jeleni samčího pohlaví měli tendenci být po porodu těžší (Kolektiv autorů, 1991). Landete-Castillejos et al. (2001) se zabýval růstem kolouchů jelena iberského (Cervus elaphus hispanicus Hilzheimer) ve Španělsku. Ve své práci rovněž posoudil rozdílnost porodních hmotností obou pohlaví. U sambara indického (Cervus unicolor Kerr.) popsal podobnost hmotností kolouchů po porodu Semiadi et al. (1994). Pokusy s řízenou výživou na početně omezené populaci jelení zvěře v oboře na Děčínském Sněžníku prováděl Vogt (1936) už v období před druhou světovou válkou. Původním vzděláním byl chemik a jeleny se začal zabývat až po odchodu do důchodu. Díky svému vzdělání vycházel z chemického složení paroží a snažil se přizpůsobit výživu tomuto složení (Vach et al., 1997). 23

2.5.1 Význam a potřeba minerálních látek ve výživě 2.5.1.1 Význam makroprvků Vápník je nejrozšířenějším prvkem v organizmu zvířat. Více než 98 % se nachází v kostech a zubech. V krvi se nachází výhradně v séru. Vápník se resorbuje převážně v tenkém střevě. Vstřebaný vápník je krví transportován na místo potřeby. Hlavní podíl vstřebaného vápníku se ukládá v kostní tkáni. Ze zvířecího těla je vylučován především výkaly a močí. Zvýšené vylučování močí je indikátorem dekalcifikace kostí. Resorbovaný vápník se také vylučuje některými živočišnými produkty (mléko, tělo mláďat). Je důležitý při srážení krve (Kudrna, 1998). Skutečná spotřeba vápníku u mladé zvěře do jednoho roku života se pohybuje přibližně kolem 50 % spotřeby zvěře dospělé (Bubeník et al., 1955). Fosfor se také nachází především v kostech a zubech. Jeho význam podle literatury spočívá v metabolismu a má důležitou fyziologickou funkci. Z těla je vylučován výkaly a močí, na rozdíl od vápníku závisí vylučování fosforu močí na jeho množství v krmné dávce. Pro přežvýkavce i zvěř je fosfor potřebný na rozmnožování a rozvoj bachorové mikroflóry, má vliv na produkci mléka a obsah tuku. Jeho poměr k vápníku má úzký vztah k plodnosti. Při nedostatku fosforu u mláďat vznikají poruchy kostry. Velmi nízké obsahy pod 7 g na kus a den po delší období jsou uváděny jako příčina snižování příjmu krmiva a tělesné hmotnosti (Kudrna, 1998). Podle Bubeníka et al. (1955) dosahuje spotřeba fosforu u mladé jelení zvěře do věku jednoho roku přibližně stejné výše jako je tomu u zvěře dospělé. Draslík je obsažen ve všech buňkách živočišného těla. Se stářím zvířat stoupá jeho obsah v jednotlivých tkáních. Na výši hladiny draslíku v krvi nemá jeho obsah v krmné dávce podstatný vliv. Močí se vyloučí 90 % draslíku a zbývajících 10 % se vylučuje z těla pevnými výkaly a potem. Jeho hlavními zdroji jsou krmiva rostlinného původu, především zelená píce, okopaniny, siláž, seno, sláma (Labuda et al., 1975). Značná část draslíku se nachází v játrech a hlavně ve svalech (75 %) a ve všech sekretech trávicího ústrojí. Dále je hojně obsažen v mléce. Jeho význam také spočívá v napomáhání udržování ph bachorového obsahu (Kudrna, 1998). Sodík je asi ze 40 % celkového množství vázán v kostech, ale je těžko mobilizovatelný. Poměrně vysoká koncentrace sodíku je ve svalech a v játrech. Zvířata 24

získávají sodík hlavně ve formě NaCl z potravy rostlinného a živočišného původu. U přežvýkavců se resorbovaný sodík dostává zpět do trávicí soustavy slinami bachorová tekutina se stává určitou rezervou sodíku. Význam spočívá v ovlivňování metabolizmu živin a udržování ph v bachorovém prostředí. Hořčík je přibližně z 62 % obsažen v kostech, z 37 % v buňkách a 1 % v extracelulární tekutině. Dospělý organismus využije jenom 20 30 % přijatého hořčíku (mláďata až 85 %). Významná je jeho úloha v bachorovém metabolizmu, má vliv na centrální nervový systém, omezuje srážení krve, chrání před vznikem trombóz (Kudrna, 1998). Chlór se vyskytuje především v krvi, v podkožním vazivu, ve svalech a v játrech. Resorpce probíhá u přežvýkavců v bachoru. Z těla je chlór vylučován převážně močí a částečně i výkaly, dále ve formě NaCl a u laktujících zvířat i mlékem. Síra se nachází v živočišném těle ve formě anorganických sloučenin. Resorpce probíhá v tenkém střevě a vylučována je močí. Nadměrné množství sulfátu může mít negativní vliv na příjem krmiva a redukovat u zvířat využitelnost ostatních minerálních látek jako např. zinku a manganu (Kudrna, 1998). 2.5.1.2 Význam mikroprvků Mikroprvky se též nazývají jako prvky stopové. Velkého rozmachu v jejich výzkumu bylo dosaženo po roce 1928, kdy byl prokázán praktický význam mědi ve výživě zvířat a vztah mědi k hemoglobinu. Mezi životně důležité patří železo (Fe), měď(cu), mangan (Mn), zinek (Zn), kobalt (Co) a jód (I). Do toxických mikroprvků řadíme olovo (Pb) a rtuť (Hg) (Labuda et al., 1975). Obsahem cizorodých látek anorganického charakteru (Hg, Pb, Cd) v mléce zaječek se zabýval v poloprovozním chovu zájmové zvěře na LZ Litovel Kučera (1991). V závěru své práce poukazuje na možnost ovlivnění vývoje mláděte uvedenými rizikovými prvky. Zjištěním obsahu kadmia (Cd), rtuti (Hg) a olova (Pb) v orgánech spárkaté zvěře se zabývali Páv et al. (1982); u zajíců pak Páv a Márová (1988). Stejnou problematiku v plodech zaječí a srnčí zvěře zkoumal Páv a Bukovjan (1989) a zaječí pak Bukovjan et al. (1993). Obecně na koncentrace rizikových chemických prvků a jejich vliv na organizmus zvěře poukazuje práce Bukovjana (1994) a na vliv aflatoxinů pak Bukovjana et al. (1988, 1989). Kudrna (1998) uvádí, že mangan (Mn) ovlivňuje reprodukci a růst. Dále podotýká, že nedostatek zinku (Zn) způsobuje zhoršené využití 25

krmiva, snížení živé hmotnosti, zpomalení vývoje plodu, nepravidelné a těžké porody, snižuje laktaci a životaschopnost mláďat. Rovněž deficit mědi (Cu) a jódu (I) vede k poruchám reprodukce (snížená plodnost, pokles laktace, výskyt mrtvých plodů). 26

3. METODIKA Činnost byla prováděna přímo v jednotlivých chovných částech obory Volský žlab, která se nachází na rozhraní bývalých okresů Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou a dále ve dvou tzv. satelitních chovech, které k chovu náleží, ale jsou umístěny mimo vlastní oborní objekt. Mladá zvěř byla vážena s přesností na 0,l kg do 3 dnů po porodu, kdy ještě leží na místě. Po jejím odchycení bylo provedeno značkování a to zepředu barvou genetické linie a zezadu barvou roku narození. Značkování uvedeným systémem započalo v roce 1993. Barvy linií jsou následující: červená barva (značka zepředu) přísluší linii kříženců s původem z obory Lány a z obory Boubín. Modrá barva označuje čistou lánskou linii, bílá barva satelitní chovy s možností přikřížení tzv. skotského jelena a zelená jedince pocházející z importu (Polsko). Žlutá barva jsou jedinci narození v letech 1993, 1999 a 2005, červená jedinci narození v letech 1994, 2000, 2006 a modrá představuje potomky z roků 1995, 2001, 2007. Rok 1996 a 2002 je označen bílou barvou, rok 1997 a 2003 potom oranžovou. Do výzkumu byly zahrnuty porodní hmotnosti kolouchů modré, zelené a bílé linie nasbírané v letech 2002 2006. Celkem bylo při koeficientu reprodukce 0,9 1,0 vyhodnoceno 33 laní se 154 potomky. Z toho první linie (modrá) byla tvořena 10 laněmi s 50 kolouchy, druhá linie (zelená) 13 laněmi s 58 kolouchy a poslední linie (bílá) představovala 10 laní a 46 kolouchů. K porovnání statistické rozdílnosti porodních hmotností samčích a samičích kolouchů byl užit Studentův t test při hladině významnosti p = 0,05. 27

4. CHARAKTERISTIKA OBORY A DANÉHO CHOVU Obora Volský žlab je lokalizována na severu Českomoravské vysočiny v oblastech bývalých okresů Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou. Katastrálně je příslušná obcím Hřiště a Pořežín. Původně vznikla na počátku devadesátých let a to na ploše 12,5 ha. Postupem času v důsledku potřeby větších prostor se její výměra vyšplhala až na dnešních 128,5 ha bez zahrnutí chovných částí. I nadále se však počítá s dalším rozšířením v průběhu několika následujících roků. Průměrná roční teplota je 7 C a průměrný roční úhrn srážek je 600 mm. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 490 510 m n. m. Oborou protéká Losenický potok, který má na jejím území délku 4,5 km. Z dřevin je zde nejzastoupenější smrk ztepilý (Picea abies). Podél vody je vtroušen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), buk lesní (Fagus sylvatica), javor (Acer sp.) a bříza bělokorá (Betula pendula). Největší část obory tvoří zemědělské pozemky, zejména louky. Les představuje pouze 40 ha z celkové plochy (31 %). Obora je členěna do šesti chovných částí, karantény a lovné části. Mezi hlavní druhy zvěře chované v oboře patří jelen lesní, sika Dybowského a daněk skvrnitý. Jako doplňkový druh zvěře se zde vyskytuje sika japonský. V minulosti byl v oboře také chován muflon, jehož likvidace byla dokončena v roce 2005. Stavy jednotlivých druhů jsou následující: jelen lesní 52 ks, sika Dybowského 31 ks, daněk skvrnitý 106 ks a sika japonský 20 ks. U jelenů je koeficient reprodukce 0,7-0,9. Na 0,7 ho snižují šmolky, které zabřezávají později. V chovné skupině připadá na jednoho samce 8-16 laní bez šmolek (Bukovjan - ústní sdělení 2006). Přírodní podmínky obory pro chov jelení zvěře jsou vyhovující. Hromas (2000) udává, že pro chov jelena evropského je vhodná nadmořská výška do 600 m n. m. Tato podmínka je v oboře Volský žlab splněna, poněvadž její nadmořská výška se pohybuje, jak již bylo řečeno, v rozmezí 490 510 m n. m. Celý oborní objekt je obehnán plotem o výšce 2,1 2,5 m. Sloupky jsou použity dřevěné impregnované a betonové, přičemž vzdálenost mezi nimi se pohybuje v rozpětí 3 4 m. Každý rohový a betonový je navíc v zemi ukotven zabetonováním. Proti podhrabání jsou ploty zabezpečeny dřevěnou tyčovinou. Součástí oplocení jsou i záskoky a přelízky (Pintíř, 2000). Jelení zvěř je v oboře celoročně přikrmována jadrnými krmivy a granulovaným koncentrátem. Pro účely tohoto přikrmování byly sestaveny tři doplňkové krmné směsi 28