Petr Boháč Hra o Médei : Hra o Médeu

Petr Boháč Hra o Médei : Hra o Médeu Dva členové u

Euripides: Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu, loď Argo nikdy jícnem temných Symplegád... Hej, Argonauté, synové bohů, loď Argo čeká... napřete vesla a dostůjte nesmrtelnosti otců... hej, napřete vesla a vzhůru ke Kolchidě... vyplouvá, slyšíte, budoucí vládce! Už vyplouvají, již plují děsy pod mocí Héry a Pallas Athény Napněte plachty a chopte se vesel, sláva nás čeká a zlatavé rouno. Napněte plachty a stáhněte kotvu, čeká nás sláva a lůno Médeino. Už plují muži, už plují děsy... Napněte plachty! Proč bůžku, proč jen drtíš. Proč Érote, proč škrtíš. Proč ke smrti, proč nespíš. Proč ke smrti, proč nesníš.,, Zlaté rouno. Rouno. Rouno. Zlaté rouno. Rouno. Rouno. Jaký děs, jaký děs, jaký nezměrný děs... je čeká. Proč bůžku... proč Érote... 2

Euripides: Své děti i mou paní zradí. A pojme za manželku dceru Kreonta, jenž vládne zemi, na loži spí královském. Proč ke smrti, proč nespíš. Proč nesníš, proč ke smrti. Jen pluj má lodi... čeká mě lůno královské. Proč ke smrti, ke smrti proč. Euripides: Je souzeno jim zemřít, není vyhnutí; i usmrtím je sama, jejich matka, já? Nejprv Kreonta zabiješ... i jeho dceru zabiješ. Euripides: Je rozhodnuto, ženy, přišel činu čas: hned usmrtím své děti a pak uprchnu. Jaký děs e, jít ke smrti, plout ke smrti. Jaký děs, děti zabít, zabít děti. Dnes na slovech neleží kletba. Dnes se slaví královská svatba. Jaký děs, Médeo, ke smrti jdeš, k smrti pluješ. Jaký děs, zabiješ děti, děti zabiješ. Euripides: Jen vzhůru, bídna ruko, chop se meče, chop, 3

Jen vystup na bolestné žití kolbiště a neochabuj, nevzpomínej dítek svých, že je máš ráda, žes je porodila ne. Ne zachraň se Médeo a ztup své ostří nože Ne zachraň své jméno Médeo a pozvedni ostří nože Pozvedni ostří nože? Euripides: Co čekáme, to zase nevyplní se, Co nečekáme, tomu cestu razí bůh. Tak i tento příběh dospěl ke konci. Ne! Hladově to kručí... jako od sirén je zvuk ostří a kladiv. Chůvo! Sakra chůvo! Jsi tady? Kde jsi? Pozavírej ta okna, ať neslyším ty nevšímavé údery a obžerské hlasy bezpohlavních. Chůvo, jdi je už zavřít. Nerozumíš?... Jen šílení by vydrželi tolik palčivého šílenství. Nikdo je ale nechce znát. Proč taky? Nemají nic a nikde nejsou plně doma. Snad pouze ve svém bezprizorním šílení, ale to není útěcha jen čiré nevědění a potupná smrt. Chceš abych zešílela? Chůvo! Smrt na tebe, smrt prašivého psa, kterým se straší děti, když nechtějí spát, polské vši na tebe, aby tě utrápily nechtěným cizoložstvím. Slyšíš. Cizoložstvím. Nezměrnou hanbou. Zlobou. Opovržením. 4

Chci zůstat sama. Pouze ve svém žalu. Slyšíš! Zavři ta okna! Okna! Bohy prokletá okna. Jaký děs... kéž bych mohla pozbýt života; kéž bych se ztratila a nikdy nenalezla, nenalezla se a nikdy se nezrodila jaký děs... jaký nezměrný děs Slyšíš ten křik? Nenáviděná okna. Chůvo! Chůvo! Chůvo! Ticho a tma jsou moje utěšitelky... ale sen skřípe dveřmi, když chce vyzradit krev rodu, : Zavraždila bratra, zradila otce... když štěrbinou si žádá pokrevní vinu. Ticho a tma jsou moje utěšitelky... ale sen škvíří dveřmi, když chce vyzradit krev rodu. : Úpí nad svým zavražděným bratrem Úpí nad svým zavražděným otcem Krev. Krví zatížený osud. Slyšíš ji? Osudem zatížená krev. Naslouchej, chůvo. Jen tma a ticho jsou moje utěšitelky, jen v nich se cítím v bezpečí a doma. Jaký děs... kéž bych mohla pozbýt života, kéž bych se ztratila a nikdy nenalezla, nenalezla se a nikdy se nezrodila; jaký děs... jaký nezměrný děs... Vidíš ten řev? Smrt na ty rody. Smrt na rody. Krvavou smrt. Co říkáš chůvo? Neslyšela jsem tě. Chůvo? že už zde není domov? že je vše ztraceno? Nikde už nenaleznem klid stěn. Jen bloumání : Nikde už nenaleznem klid stěn? nás čeká a bezměrné tápání prašných cest, 5

: Jen bloumání náš čeká? prašných cest, které jsou děsivější než křik ze zásvětí: Svět umírá. Jako chcíplá zvěř umírá svět. : Umírá svět? Jak chcíplá zvěř umírá svět? Nikde už nejsme doma. Jak zvěř bez údů : Už nejsme doma? V zapomnění... zdechneme v zapomnění. : Chůvo! Jaký děs. Prý když se dítě potratí rodičkám, labutím se rodí šílený křik. Prý když si písní labutě rvou hrdla, rodičkám umírají děti zardoušením. Prý člověk, který slyší zpěv labutí, žádá Bohy umřít v jejich úpění. Prý smrt v labutím úpění nutí Bohy milovat psance domova zbavených. Dej mi sílu smrtí ukončit svůj život hnusný a bídný. Smrti dej mi sílu ukončit život tak bídný a hnusný. : Smrtí, smrti... : Smrtí, smrti... Prý když se ženy probouzejí v opuštěné posteli, krev pelikánům tuhne v srdci. Prý pelikáni když nenakrmí ptáky, zřítí se ženy do své bezmoci. Prý ženy svržené v zásvětí milenky, zapomínají na míru rodičství. Proklínám pelikány a labutě, jež nejsou z tohoto světa, proklínám svět, v kterém už nejsme doma, proklínám vás vy děti Médeji. Proklínám... proklínám otrocké metafory... cizí vyhoštěné obrazy... Proklínám vás vy děti Médeji... tváře pelikánů a labutí... cizí tváře světů... ty tváře slov, metafor a obrazů - proklínám vás vy tváře dětí... dětí Médeji - nevinné tváře smrti... tváře uvězněné v krvi - tváře Médeji. Smrti dej mi sílu ukončit svůj život hnusný a bídný. : Jaký děs. Kéž bys mohla pozbýt života. Dej mi sílu smrti ukončit život hnusný a bídný. : Kéž by ses ztratila a nikdy nenalezla. Smrti, dej mi sílu ukončit život hnusný a bídný. 6

: Nenalezla ses a nikdy ses nezrodila. Dej mi sílu smrti ukončit hnusný a bídný život. Co je to za dům? Je tu tma, jako když si smrt pobrukuje ukolébavku... Všude se slaví královská svatba - a tady? Jen tma a ticho... všichni se veselí a zpívají oslavné písně - a v tomto domě tma jak v hadím doupěti. Zapalte ohně, ať se vypálí to hadí hnízdo zla. Hnízdo zlého jazyka, který zná jen zášť a nenávist. Zapalte ohně a otevřete okna, ať čerstvý noční vzduch a světlo ožijí toto zatuchlé místo. Zapalte ohně! se vrátil. Rozumíte! - budoucí vládce této země. Ty bídníku... Jen zbabělec se bojí tmy, která svou bezedností dusí v pravdě. Zbabělče... Proč se díváš oběti do tváře, když ji hrozí vyhnanství rovné smrti. Nestoudnost je to, když jako škůdce přichází přítel. Snad ti patří toto království, dům ti však neříká pane. Starý řád nezrušíš. Jeho zákony platí krví a jsou stále přítomné. Jaký klam - snad si nemyslíš, že jsou zpřetrhané. Zrodily se snad noví bozi, že neplatí staré sliby? Nechej být tmu tmou. Nejednou jsi mě tiskl a dotýkal se mých nohou. To ti byla pomocníkem... a dnes ji proklínáš? Nejednou jsi do mě vnikal pod její pravdivou tváří a teď je tma stejným proklatcem jako já. Ty bídníku... táhni! Zapalte ohně... Neznám tmu, která by se tvářila pravdivě. Dusí jen jedem... trýznivou záští a zlem. Jak můžeš mluvit o trýzni? Jsi k ní slepý 7

jak kotě, které se odtrhuje od mléka a hází do potoka, aby si nezvyklo na teplo. O trýzni! O palčivé bolesti! Jen čti! Čti! vycejchovaná slova v mase bolesti. Čti zbabělče! Snad ses nestál analfabetem vášně? Žár šílený z rodného domu tě vyhnal. Teď cizí tě hostí kraj, ty ubohá, prázdnem zeje tvé lůžko, jež opustil manžel a jako bezectný psanec jsi ze země štvána... Euripidés. Čti! Trýzeň těchto slov je vypálená palčivěji... Však tobě i otcův dům, kam prchla bys bouři strastí, ó neblahá, navždy se zavřel; a jiná, mocnější vládne tvým ložem i domem... Seneca. Euripidés. Vagína bolesti se rodí v těchto slovech a na konci se nachází vyhnanství a nic. Nebojím se těch slov. Také jsem silný řečník. Otevřte okna! Všichni dnes slaví slavný rod. Všichni hodují a zpívají. 8

Za chvíli bude svatba. Světlo rodů začne zářit štěstím. Stoly se prohýbají pod masem a dobrými víny - a okolo jen smích a veselí. Kdo si vzpomene na zlovolná slova? Lidé si nebudou pamatovat zlo a zášť. Nechtějí znát vyhnance a psance bez domova. Nesmrtelná je svoboda rodů. A bezdomovectví je odsouzeno do prachu. Co můžeš dát dětem? bezejmennou smrt; prázdno a cizotu; bezectnou pustinu a bodláčí. Dobře jsem udělal, že jsem se znovu oženil. Získám a ty netratíš. Slova nejsou okřídlené vážky. Slovo jen a skácíš se... skácíš se pod ostřím tíže, kterou netušíš... Třeseš se... hněv ti vypaluje mozkové blány v šílený rej. Dnes na slovech neleží kletba. Dnes se plavíme v moři radosti. Hej muzikanti... kde jste. Zpívejte štěstí. Napřete vesla k veselí. Vagína bolesti se rodí ve slovech trýznivých a na konci nalezneme nic a vyhnanství, e - vagína trýzně slov na stehnech zrazených. Zapalte ohně!... Na vše zapomeňte... Muzikanti hrejte! Nesmiřitelný zrodí se hněv, když se u přátel rozpoutá zlo Nesmiřitelné zrodí se zlo, kdy se u milenců rozhoří hněv. e, nesmiřitelný zrodí se hněv, e, když se u přátel rozpoutá zlo e, nesmiřitelné zrodí se zlo, e, kdy se u milenců rozhoří hněv. e, nesmiřitelný hněv, e, rozpoutá zlo e, nesmiřitelné zlo, e, rozhoří hněv e hněv, e zlo e zlo, e hněv, e... 9

Noste na stůl! e, už je na stole! Jen jeden den mi zbývá do vyhnanství, kdy každá tvář znamená pohled loučení. Jen jeden den mi zbývá do vyhnanství, kdy nikde není doma, aby nebylo hůř. Jen jeden den mi zbývá do vyhnanství, kdy nic znamená pustinu nenávisti. Jen jeden den mi zbývá do vyhnanství, kdy nenávist sráží v opovržení. Jen jeden den a musím opustit dům a žebrat v prachu cest před branami měst, e, jeden jediný den mi zbývá, abych ti pošeptala modlitbu kletby. Nos na stůl! Co je jeden den proti věčnosti. Jeden jediný den a tolik zla. Tolik zla za jediný bezvýznamný den. Jste jako báby na trhu. Přestaňte kdákat a zpívejte. Jediný den a smrt může být dokonána. Zmar číhá všude... kdo to může zastřít. Jediný den stojí jako hráz proti věčnosti, bez níž se nenaplní nesmrtelná moc... 10

Jediný den, který metastazuje čtyři mrtvoly. Jeden jediný den a tolik zla - tolik zla za jediný nevyhnutelný den. Jste jako báby na trhu. Co zmůže den proti nesmrtelné slávě. Neposloucháš mě, e, neposloucháš, jeden jediný den snoubí jed a břitvu jediný den jako metafora smrtelného sousta Neposloucháš mě, e, jen zavane a den se změní v noc, jež zastře spáchané činy, bez nichž by věčnost byla pouhým dnem. Jeden jediný den a tolik zla, e. Je to odvěká pře: slavíš a přece už nejsi a psancem, a přec začíná výt hlasem silnějším. Jste jako kvočny. Dnes je slavný den. Slaví celé město. Jen noste na stůl... hej, víno a libové maso. Nic nedostaneš. Zapomínáš kdo jsem? Osudná slova nemůžeme přelhat. Nepocházejí z lidského rodu. Chceš maso? Sami to zříme na vlastní oči, nevíme toho z cizích úst: pražádné město ani přítel tvůj, ó Médeo, nelituje hrozných tvých strastí a muk. 11

Babské povídačky... ženské tlachy... slova trhovkyň. Odvěký spor e: O tobě jsou hrozná slova, že musíš oslepnout, abys žil osudnou při. Neodvracej tvář, k tobě mluvím, e, o tebe vedu spor krvavý, jenž netichne, e, nestahuj nás do záhuby... Huby plné holoubat... tak se slaví královské lože... e k tobě mluvím, otevři své srdce a vyslechni mě. Kolik zbývá dnů?... jeden a pak už končí cesta. Tak vyslyšena jsou všechna přání hodovníků... Žádný čin nemůže být nepotrestán... žádný Smrt Kreónta a jeho dcery mám na jazyku. Ze zvyku se pije na svatbě červené... Smrt Kreónta a jeho dcery, e! Ne. Zjasní se tvář královského lože... 12

Smrt v šatech pohřebních... v smrtelné křeči skončí všechny věty. Světy mi patří... patří mi svět a nebude tomu jinak! Už není co skrývat... a i kdyby: vše je pryč. Teď vyšlu služebná slova k ovi a sladkým vyzněním jej plně omámím. Už není co skrývat... není už kam jít. Následné ukrývá se v prvním: smrt Kreónta další smrt. Není už co skrývat... vše je pryč. Ach, prosím tebe, e, odpusť mi má slova. Snad přece můžeš klidně nést můj hněv. Nechci nic zlého. Hněv mě dočista zaslepil. Nerozuměla jsem ti... teď chválím tvůj čin. Nerozumná jsem byla a ty rozumný byl. Bez domu nelze žít a děti jej potřebují a ty jim jej dáš... s rodem a slavného jména. Konečně jsem ti porozuměl. Mám z toho radost. Slavnosti můžou propuknout. Ach, prosím tebe, e, odpusť mi má slova. Snad přece můžeš klidně nést můj hněv. Nechci nic zlého. Hněv mě dočista zaslepil. Nerozuměla jsem ti... teď chválím tvůj čin. Nerozumná jsem byla a ty rozumný byl. Bez domu nelze žít a děti jej potřebují a ty jim jej dáš... s rodem a slavného jména. 13

Konečně mluvíš pravdu. Konečně ses zbavila zla. Tma tmoucí bránila ti vidět. Ale teď jsi prozřela. A o děti se postarám, nenechám je bez domova. Ach, prosím tebe, e, odpusť mi má slova. Snad přece můžeš klidně nést můj hněv. Nechci nic zlého. Hněv mě dočista zaslepil. e, smrt kurevnice a krále Kreónta. Vídíš, nemusím čist, abych se najedl. A o děti se postarám... Prokletá Médeo, souzen je ti velký slavný los Prokletá Médeo, dost o smrti, dost o tragédii. vyhni se provinění, dosti o smrti, vyhni se vyhnanství. Jen jeden den a šeptám motlitbu kletby. Prokletá Médeo, souzen je ti slavný los. Médeo prokletá, dost o smrti, svět tragédie se pozbyl, svět umírá, jak chcíplá zvěř tragicky umírá svět... Prokletá Médeo, Médeo prokletá slavný los ti určil tragédii ve světě, jenž tragédii usmrtil. V mase jsou vyryta slova, která musím říci. (do toho říká úryvky ze svých textů) Nepřijde nikdo z Athén a nenabídne ti svůj dům. Tragický svět umírá, jako chcíplá zvěř zdechl svět tragédií. Tak blízko záchrana, a přec musíš pozvednout nůž a zabít, 14

Médeo prokletá nezabíjej, skončíš ve vyhnanství těla a slova, a přece musíš zabít, aby se zrodila tragédie ve světě bez tragédií. V mase jsou vypáleny činy, které musím konat. Není už zbytí. Činy zabíjejí. Prokleté činy milované bohy. Není zbytí. Jeden den zbývá. Zachraň se Médeo a ztup své ostří nože, každý den svítí slunce a děti rostou jako slunečnice... Zachraň své jméno Médeo a pozvedni ostří nože v moderním světě bez tragédie... Jsi vinen e, už není vyhnutí, vinen jsi, v kostech jsou vyřezána slova i činy. Smrt na ty rody. Smrt na rody... smrt! Co jsi to udělala! Co jsi to udělala! Jaký děs... kéž bych mohl pozbýt života; kéž bych se ztratil a nikdy nenalezl, nenalezl se a nikdy se nezrodil jaký děs... jaký nezměrný děs... Už není zbytí. Slova zabíjejí. Prokleté činy milované bohy. Není zbytí. Musím to dokonat. Tento svět nezná slova k tomu, co jsi udělala. vrhla ses do vyhnanství těla i slova. 15

Tento svět nezná slova k tomu, co ji udělala, musíš dokončit, co jsi začala. Musíš dokončit co jsi udělala? Co jsem to udělala? Děti zabila. a Jaký děs... kéž bych mohl pozbýt života; kéž bych se ztratil a nikdy nenalezl, nenalezl se a nikdy se nezrodil jaký děs... jaký nezměrný děs... K O N E C V této podobě se text hrál při představeních v Klubu Mlejn (1. 3. a 5. 4. 2005) a v Divadle Na prádle (20. 5. 2005) v Praze. kontakt : pethon@email.cz www.medea.wz.cz 16