KLÁNOVICE (1974, Praha 9, Praha 21)

KLÁNOVICE (1974, Praha 9, Praha 21) Z katastru Klánovic pocházejí ojedinělé archeologické nálezy již z mladší doby kamenné, reprezentované především neolitickými kamennými nástroji. Z mladších období pravěku nálezy neznáme. V rozsáhlém areálu Klánovického lesa se dochovaly relikty několika středověkých i novověkých zaniklých osad. Nejvýraznější z nich jsou pozůstatky zaniklé středověké vsi Slavětice jihovýchodně od samoty Nové Dvory. Ves je v písemných pramenech poprvé zmiňována v letech 1349 a 1352, kdy patřila klášteru božehrobců Na Zderaze. Archeologické nálezy (keramika, ostruha, kamenná pracovní deska hrnčířského kruhu) dovolují klást vznik vsi nejpozději do 13. století. K zániku vsi došlo pravděpodobně na konci 16. století, kdy je zmiňována slavětická věž. Toto označení zjevně nasvědčuje existenci věžovité tvrze ve vsi. V rámci patrných terénních reliktů je dnes zřetelný areál tvrziště severně od býv. rybníka Slavětín. Další zaniklou osadou je ves Žák, jejíž pozůstatky se nacházejí na obou březích Horoušanského rybníka poblíž hájovny Štamberk. Klánovice patří vůbec k nejmladším pražským obcím, vznikly roku 1874, kdy byl s definitivní platností rozprodán někdejší majetek univerzity. Část lesa zvaného Vidrholec, patřící k Šestajovicím, koupil ve výměře 225 jiter (zhruba 13 km 2 ) podnikatel Václav Klán (* 1839) za 52 000 zl. a o dva roky později zde zahájil výstavbu domků pro letní bydlení. Cenu pozemků zvyšovala skutečnost, že tudy již od roku 1845 procházela železnice a také se zde začalo s výstavbou silnice, jež měla spojit brandýský a říčanský okres. Klán zažádal o zřízení železniční zastávky a současně i o parcelaci pozemků, k čemuž získal povolení 22. 3. 1878, železniční zastávka zde byla zřízena o pět let později (1883). Dne 4. 5. 1878 nechal Klán otisknout inzerát nabízející parcely v nové osadě Klánovice, kde mělo vzniknout 18 usedlostí, ale původní záměr se dlouho nedařilo naplnit. V roce 1880 zde stálo jen pět domů s 21 obyvateli a tento počet se příliš nezměnil ani koncem století (1890); Klánovice byly tehdy stále označovány jen jako osada. Rozrostly se až v posledním desetiletí 19. století; v roce 1900 se tu nalézalo 26 domů a také počet stálých obyvatel se zvýšil na 52. Klánovice zůstávaly součástí obce Šestajovice, hejtmanstvím spadaly pod Karlín, zastupitelstvem a okresem k Brandýsu nad Labem, farně k Jirnům a pošta byla ve Velkých Nehvizdech. V roce 1911 zde byla postavena kaple Nanebevzetí P. Marie, bylo zavedeno osvětlení a otevřena pošta. To již byly v Klánovicích zásluhou Okrašlovacího spolku zbudovány pískové chodníky (1899). Do začátku 1. světové války bylo možné v osadě napočítat již asi 90 vil, sedm restaurací a velký penzion, svědčící o oblíbenosti Klánovic jako výletního místa Pražanů. Po 1. světové válce se obliba Klánovic jako výletního místa ještě zvýšila, osada se stala módním letoviskem vyšších středních vrstev, takže do roku 1930 zde byly postaveny další domy, jejich počet dosáhl 153 a stále zde bydlelo již 633 osob. Dne 27. 2. 1920 byly Klánovice Ministerstvem vnitra Československé republiky prohlášeny samostatnou obcí, poté co k nim byla připojena ještě osada Kolodějské Zálesí. Regulační plán obce nechal vypracovat majitel pražské stavitelské firmy Rudolf Utěšil již v roce 1919. Tímto plánem se pak řídil další rozvoj Klánovice, pohled na obec v r. 1911, archiv ÚDU AV ČR 709

obce. V roce 1924 Utěšil nechat vystavět moderní lázně, v meziválečném období jistě nejznámější objekt Klánovic. Součástí lázní byl plavecký bazén, nezbytná lázeňská kolonáda, restaurace s tanečním parketem, tři altány, z nich jeden sloužil pro hudebníky, kuželník a penzion. Po vyvlastnění v roce 1952 však celý komplex zchátral a nakonec byl v roce 1988 demolován. Stejný osud potkalo i golfové hřiště pražského Golf Clubu, obhospodařujícího výměru 86 ha. Jeho provoz byl zahájen v roce 1937 a postupně zde byla k šestijamkovému hřišti vybudována klubovna s restaurací. Dne 28. 10. 1934 byla ve Slavětínské ulici slavnostně otevřena nová školní budova, když dříve obec školně patřila k Šestajovicím. V roce 1950 bylo v Klánovicích napočítáno již 357 domů a 1 687 obyvatel. V roce 1970 zde bylo zaznamenáno 395 trvale obydlených domů, v nichž žilo 2 116 obyvatel. Klánovice byly k Praze připojeny v roce 1974 jako součást Prahy 9, prapor a znak městské části (oficiálně Úřad městské části Praha-Klánovice) získaly v roce 2001. Roku 1991 bylo v Klánovicích napočítáno 590 domů a 2 339 osob a tento počet se neustále zvyšuje, takže kolem roku 2005 zde již stálo 850 popisných čísel, odpovídajících většinou rodinným domům. V červenci 2007 zde žilo 3 018 obyvatel. ZD, PV Klánovice, kostelík Matky Boží, archiv ÚDU AV ČR Kostelík Matky Boží 21, Klánovice Novostavba z l. 1911 12 od neznámého autora. Kostelík, který je filiální k římskokatolické farnosti v Jirnech, byl v l. 2004 05 opraven v interiérech, byla opravena elektroinstalace, nově bylo zřízeno vytápění v lavicích. V r. 2005 kostel získal nové varhany, jež nahradily jednoduché harmonium, a celý kostel byl vymalován. Jednoduchá podélná stavba s režným kamenným soklem. Na vstupní straně předstupuje předsíň, na opačné polokruhová apsida. Průčelí ukončuje poměrně strmý štít, který kopíruje profil oplechované střechy. Štít ukončuje pravoúhle stupňovitě vykrajovaný vystouplý pás a prolamuje kruhové okno s obíhající pásovou šambránou. V ose je představěna drobná otevřená předsíň s okoseným nárožím, prolomeným polokruhově ukončeným okénkem. Vlastní vchod je pravoúhlý, přesahující stříška je kryta plechem. Boční stěny zůstaly hladké, prolamuje je jediné okno tvořené z pěti vysokých a úzkých otvorů, oddělených pilířky. Zadní průčelí má štít potlačen polovalbou, polokruhovou apsidu prosvětluje dvojice polokruhově ukončených oken, která vyvolávají dojem, že se jedná o románský kostelík. Na střeše dominuje sanktusník. PV Pomník obětem 1. svět. války 21, Klánovice, Ke kostelíčku Po první světové válce byl poblíž kaple vybudován pomník padlým vojínům, ale za okupace, v r. 1939, německé úřady nařídily pomník odstranit. Na stejném místě a ve stejné podobě byl pomník znovu slavnostně odhalen 28. 10. 1945. Jedná se o jednoduchý památník s dvojitě odstupněným soklem bez profilace, provedeným z hrubě opracovaného kamene. Podobně je utvářena i jeho střední kvadratická část obsahující nápisovou desku z odlišného materiálu. Deska nese jednoduchý nápis Památník / OSVOBOZENÍ / 28. X. 1918 5. V. 1945. Na zadní straně je nápis TĚM KDOŽ ZA VLAST POLOŽILI ŽIVOT. Památník ukončuje náznak obelisku, provedený rovněž z hrubě opracovaného kamene. PV čp. 35 21, Klánovice, Smržovská, Voňkova Secesní vila z r. 1909, vybudovaná asi podle projektu stav. Františka Stárka. Vila byla vybudována na nezastavěné parcele zřejmě podle projektu vinohradského stavitele F. Stárka z r. 1909. Až na drobné úpravy (změna přístupu k hl. vchodu, předělení některých místností příčkami, menší zásahy do malířské výzdoby fasád aj.) se architektura vily (dnes dětský domov) dochovala v pův. stavu a udržela si i velkou část dříve velmi rozlehlé zahrady. Přibližně středem patrové budovy prochází chodba, na niž navazuje úzká polygonálně zakončená předsíň. Kolem seskupené, různě velké místnosti vytvářejí velmi nepravidelný půdorys, jehož členitost se odráží i ve výškovém odstupňování jednotlivých hmot. Ty jsou navíc zastřešeny různými typy střech nebo různě zakončeny: balkonem, te- 710

rasou či dřevěnou prosklenou verandou. Reprezentativnímu vchodu do síně je předložen krytý zděný přístřešek; původně se do něj vcházelo ze severu, dnes je přístupný po druhotně přistavěném schodišti z východu. Průčelí vily prolamují různorodá okna a na fasádách se střídají různé druhy omítky. U dvou štítů vily se nacházejí malované figurální (pohádkové?) výjevy na ornamentálním šachovnicovém pozadí (rytíř na koni, dívka s přadenem a s holubicí, na záp. průčelí opět jezdec na koni). Na již. průčelí je pod dřevěnou stříškou malovaný kohout stojící na zeměkouli v secesní kartuši, pod ní je nápis Hubertus. V interiéru se dochovalo původní schodiště do patra s litinovým zábradlím a s válcovým sloupem s maskaronem v přízemí, umístěné v chodbě u zadního vchodu do vily. Místnosti (zčásti nově upravené) jsou vesměs plochostropé, jedna z prostor v přízemí je zaklenuta segmentovými klenbami do traverz. U vstupu v přízemí se částečně zachovala dlažba se vzorcem řad iluzivně vystupujících krychlí, v obou patrech je několik pův. dveří se skly s leptaným geometrickým dekorem. KM P: Stavební archiv MÚ Praha 9 Klánovice (dokumentace a plán z r. 1909). L: J. V. Prášek, 1908, 152. čp. 77 21, Klánovice, Smržovská Vila (dětský domov) ve stylu pozdního romantického historismu, vystavěná v l. 1921 22 s využitím starší budovy z r. 1908. Na konci 1. desetiletí 20. stol. byla na nezastavěné parcele vybudována menší přízemní vila podle projektu stav. Josefa Hraběte z Horních Počernic. Budova sestávala z hl. křídla tradiční třídílné dispozice s vikýřovou světničkou vystupující ze sedlové střechy a ze zadního kolmého křídla čtvercového půdorysu. Jednoduché fasády zdobily drobné secesní a historizující motivy, novobarokně zvlněné štíty završovaly čučky. Již po deseti letech začala stavba velké vily, jejíž součástí se po přestavbě měla stát i již stojící vilka. Dispozici nové budovy navrhl v l. 1919 20 místní stavitel Josef Sak, projekt fasád z r. 1919 signoval Arch. Pisch Praha. Novostavba navázala na zadní křídlo starší vily, která byla zároveň zvýšena o patro. Někdejší verandy u bočních průčelí nahradily zděné arkýře s balkony a sjednocujícím způsobem byla upravena i fasáda. V r. 1940 došlo k adaptaci domu pro ústav pro slabomyslné děti, která však nepřinesla zásadnější změny. Architektura vily se dochovala až na několik zásahů v interiéru (nové podhledy v některých místnostech, rozdělení velkého sálu v 1. p. příčkami aj.) v málo pozměněné podobě. V půdorysu i exteriéru vily je patrné spojení dvou celků. Nově postavené záp. křídlo je mohutným převýšeným jednopatrovým blokem, zakončeným polopatrem s terasou. Před sev. průčelí spojovací haly byla předsazena prosklená veranda nesoucí balkon. Romantickou inspiraci dokládá cimbuří lemující štíty vých. křídla a obloučky zvlněná atika záp. části. Fasády zdobí množství motivů zřejmě symbolického významu (kruhové medailony s mužskými hlavami). Volná průčelí vých. křídla dekorují vždy dvě úzké niky s plastikami putti s různými atributy (chlapec s peli- Klánovice, čp. 77, detail části budovy dětského domova, archiv ÚDU AV ČR kánem a píšťalou, zahalená postava s pochodní, dívka s květinami aj.) a mezi dvěma okny sev. průčelí je čtveřice úzkých výklenků s reliéfními motivy (mj. váza s květinami, loď, panenka, chlapec s nůší, fontána, ptáček se snítkou, housle). Další symboly se nacházejí v medailonech pod cimbuřím věže (rohy hojnosti, pták aj.) a osamoceny nad okny 1. p. věže (hořící srdce, srpek měsíce s hvězdami). Na vých. fasádě vých. křídla se nad sdruženým oknem nachází letopočet 1921. Hl. vchodem v přízemí věžice se vstupuje do chodby, na kterou v zadní části navazuje schodiště do pater. Interiér vily byl zčásti novodobě upraven vložením podhledů a příček, dochovaly se však i pův. stropy se štukovou rozetkou uprostřed a také několik reliéfně zdobených jednokřídlých dveří (mořené lakované dveře s maurským obloukem a bíle lakované dveře se zaoblenými rohy s reliéfem ptáčků v rozvilinách). V oknech věže jsou vitráže. V zahradě za vilou stojí zahradní domek obdélného půdorysu s odsazeným trojúhelníkovým štítem v ose delšího vstupního průčelí a fasádami členěnými pásem zdrsnělé omítky. KM P: Stavební archiv MÚ Praha 9 Klánovice (dokumentace a plány od r. 1908) čp. 200 21, Klánovice, Slavětínská, (V soudním) Budova školy byla postavena v l. 1933 34 podle projektu Josefa Hönicha. Dne 28. 10. 1933 se konala slavnost položení základního kamene nové školní budovy a po roce, v den výročí založení státu 28. 10. 1934 byla slavnostně předána k užívání. Zakrátko dostala název Masarykova škola, ale nápis s tímto pojmenováním byl z budovy celkem třikrát odstraněn. Poprvé za okupace v r. 1939, znovu v 50. letech 20. stol. a opět po další okupaci v r. 1969. V r. 1938 se škola stala krátkodobě (na čtyři dny) útočištěm pro Hl. velitelství československé branné moci a současně i velitelství 1. armády. Během okupace v budově sídlila i měšťanská škola. V r. 2004 došlo k úpravám půdních prostor školy. 711

Dvoukřídlá budova na půdorysu písmene L byla postavena v puristickém stylu, hl. dekorativními prvky jsou kamenný sokl s viditelným haklíkovým zdivem a výzdoba kolem oken s přímými římsami. Hmota stavby je silně diferencována, opatřena balkony a nově upravenou terasou v nejvyšším podlaží. Na skutečnost, že zde krátkodobě sídlilo vojenské velitelství, upomíná pamětní deska akad. soch. Josefa Vajce, instalovaná v r. 2000. Její text oznamuje: V této budově Masarykovy školy / sídlil ve dnech 23. 26. září 1938 během mobilizace hlavní štáb čs. armády v čele s hlavním / velitelem arm. gen. Ludvíkem Krejčím. PV L: Pražské radnice, 2002, 204. čp. 300 21, Klánovice, U Besedy Radnice byla postavena v l. 1939 40 místním stav. Rudolfem Poučem. Poté co se Klánovice osamostatnily, sídlil nejstarší obecní úřad v pronajatých místnostech v domě čp. 1, který je dnes vedlejší budovou základní školy. Od r. 1934, po dostavbě nové školy, našly úřadovny místo v této nové budově. Již za první republiky se plánovala výstavba obecního domu, který měl sloužit jako administrativní, ale i kulturní centrum obce. V l. 1939 40 byla skutečně postavena nová budova, i když v silně redukované formě, takže se stala jen sídlem obecního úřadu. Stavbu prováděl místní stavitel R. Pouč za paušál 360 000 korun. Stavební práce byly zahájeny 30. 7. 1940 a ukončeny 31. 10. téhož roku. V této budově, která v r. 2001 prošla celkovou rekonstrukcí, sídlila samospráva, postupně měnící svůj název. Nejdříve Obecní úřad, pak Místní národní výbor, Místní úřad a dnes Úřad městské části Praha-Klánovice. Radnice je jednoduchou hranolovou hmotou se stanovou střechou nově prolomenou vikýřovým oknem. S výjimkou průčelní stěny se znakem Klánovic jsou ostatní fasády asymetrické s různými okenními otvory s výraznou podokenní římsou. Parter je nepravidelně doplněn kamenným zdivem, prozrazujícím původně jiné členění soklové části. Hl. vstup do ul. U Besedy překrývá výrazná železobetonová markýza. Do vedlejší fasády se výrazně propisuje blok schodiště, který rizalitově vystupuje. Stavba má suterénní prostory (s betonovými stropy) a dvojí nadzemní podlaží s cihelnými nosnými konstrukcemi. PV L: Pražské radnice, 2002, 202 04. 712

KLUKOVICE viz HLUBOČEPY KOBYLISY (1922, Praha VIII, Praha 8, Praha 8) Téměř celé území starých Kobylis bylo obýváno v mladších obdobích pravěku, a tak jsou archeologické nálezy, dokládající osídlení a pohřbívání, rozloženy v mnoha lokalitách, navzájem se mnohdy překrývajících. Soustředěny jsou především v širokém okolí Kobyliského náměstí, na svazích severně, východně a jihovýchodně od něj. V zaniklé cihelně při ulici U nádrže se rozkládala sídliště kultur jordanovské a nálevkovitých pohárů ze starého eneolitu a pohřebiště kultur se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů z pozdního eneolitu. Tato pohřebiště pokračovala k ulici Ke Stírce, kde ležely i kostrové hroby únětické kultury ze starší doby bronzové. Vesnice této kultury stála patrně o něco západněji, při ulici Nad Šutkou, odkud pocházejí i velmi vzácné nálezy germánských hrobů z 5. století, z nichž ty, které nebyly vykradeny, obsahovaly vynikající keramiku, bronzové šperky a skleněné poháry. Východně od náměstí, při ulici Vršní, se v pozdní době kamenné nacházely osady kultur jordanovské a s kanelovanou keramikou, které byly v určité fázi ohrazeny příkopem. Pocházejí odtud i doklady sídliště a pohřebiště únětické kultury ze starší doby bronzové, podobně jako z Uzavřené ulice. Severně i jižně od ulice Pod sídlištěm se nacházely osady v eneolitu (řivnáčské kultury), ve starší době bronzové (únětické kultury), ve starší době železné (bylanské kultury) a v 6. až 8. století vesnice prvních Slovanů. Pohřebiště v těchto místech patřilo kultuře zvoncovitých pohárů z pozdního eneolitu. Kobylisy, mapa stabilního katastru, archiv ÚDU AV ČR 713

Ves Kobylisy leží na trase, jež byla zpočátku pokračováním trstenické cesty, vedoucí z Moravy ku Praze. Poté co později došlo k přeložení této trasy přes Strašnice, používali původní cestu ve středověku a až do 17. století panovníci při jízdě na brandýský zámek. Směrem k západu vedla k holešovickému brodu; tamní prudké stoupání dal roku 1629 nejvyšší purkrabí Adam z Valdštejna vydláždit a odtud pochází název ulice Na Dlážděnce. V písemných pramenech se Kobylisy poprvé objevují až v roce 1297, kdy je král Václav II. daroval svatovítské kapitule. Pak až do husitských válek o nich nemáme žádné podrobnější informace. V roce 1421 Kobylisy kapitule zabavili Staroměstští, jimž poté císař Zikmund vydal na kobyliský dvůr se dvěma dědinami zápis. V 16. století se Kobylisy dostaly do majetku Bryknarů z Brykštejna. Albrecht Bryknar tu roku 1551 vysadil dva nové grunty. Za Bryknarů byly Kobylisy připojeny k libeňskému panství a roku 1662 byly spolu s ním Janem Hartwigem Nostitzem prodány opět Starému Městu pražskému, jemuž potom ves patřila až do konce patrimoniálního období. V roce 1654 se v Kobylisích nacházely pouze čtyři statky, jedna chalupa a hamfeštní dvůr Antonína de Conti. Obdobný stav je zachycen i v roce 1713; hamfeštní dvůr je tu však již uváděn jako selský statek a poslední ze statků je zde uveden jako panská krčma. V roce 1719 je kromě těchto statků navíc zapsána i jedna řemenářova chalupa. O rozvoji vsi v 18. století (zřejmě však až v důsledku raabizace, provedené zde v roce 1781) svědčí skutečnost, že v josefínském katastru z roku 1785 je v Kobylisích uvedeno již 22 popisných čísel, z nichž čp. 1 měla hospoda, čp. 4 byla obecní chaloupka, čp. 5 obecní pastouška a čp. 20 kovárna. Ves pozvolna rostla i v dalších desetiletích, k čemuž přispěl i vznik zcela nové rumburské silnice, položené východně od staré cesty a vedoucí z Libně přes Kobylisy do Horních Chaber, v letech 1816 18. V roce 1841 ves měla již 35 popisných čísel a do roku 1890 tento počet vzrostl na 63. Prudký růst obce začal od sklonku 19. století (135 domů roku 1900, 245 roku 1921) a s ještě větší intenzitou po připojení Kobylis k Velké Praze v roce 1922 (522 domů roku 1930, 989 roku 1950). Kromě několika zemědělských usedlostí tvořila tehdy Kobylisy obydlí dělnická (zdejší dělníci byli povětšinou zaměstnáni v sousední Libni), potom zčásti i úřednická. Převážnou většinou to byly patrové rodinné domy. Značnou část obce zabíraly také pískovny a cihelny. Osídlení se soustřeďovalo hlavně při rumburské silnici a západně od ní; jeho rozšíření jinými směry bránil Ďáblický a Čimický háj, lemující Kobylisy na severu, a vojenská střelnice, zřízená v roce 1890, na východě. K rychlejšímu růstu Kobylis přispělo i prodloužení elektrické dráhy, zajišťující spojení s vlastní Prahou, a stavba Trojského mostu. Na sklonku meziválečného období byl u čimické silnice postaven salesiánský ústav. Rozšiřování Kobylis pokračovalo i po druhé světové válce. Na katastru obce vznikla nejprve již v roce 1947 zástavba podle projektu Václava Jetela a J. Kincla, poté bylo podle projektu Viktora Tučka, V. Hesse a J. Krákory postaveno sídliště Kobylisy a nakonec bylo v roce 1968 podle územního plánu J. Novotného, V. Durdíka a J. Poláka a projektu V. Tučka založeno sídliště Ďáblice. Došlo tak k prudkému nárůstu počtu obyvatel, který 16. 10. 2006 dosahoval 28 941. MK, PZ Stará střelnice 8, Kobylisy, Střelničná, Žernosecká Památník obětem heydrichiády byl vytvořen v l. 1974 75 podle architektonického návrhu Luďka Tódla a Josefa Poláka. Památník vznikl na místě, kde byla r. 1890 vybudována posádková střelnice. V l. 1900 14 se střelnice stala významným společenským centrem, byly dostavěny konírny, herny a budovy pro občerstvení. V období mezi válkami střelnice přešla do správy 28. pluku. Za nacistické okupace zde bylo zřízeno popraviště, od 30. 9. 1941 do 7. 5. 1945 zde bylo popraveno přes 1 400 lidí, z toho jen v době heydrichiády 546 osob. Byl zde popraven také biskup pravoslavné církve Gorazd, v jehož kostele se skrývali atentátníci na Heydricha. Od r. 1945 do r. 1968 toto místo spravovala pražská vojenská posádka a byl zde vztyčen prostý dubový kříž s trnovou korunou. Jako památník bylo místo pietně upraveno až v l. 1974 75, podle koncepce navržené r. 1971 L. Tódlem a J. Polákem. Uprostřed prostoru byla mezi terénní valy Kobylisy, pohled do prostoru Staré střelnice s památníkem obětem heydrichiády, foto NPÚ Praha (Vladimír Hyhlík) 714

umístěna bronzová plastika Trpící Vlasti od Miloše Zeta. Silně nadživotní akt ženy, symbolizující bolest i vzdor, spočívá na nízké podestě ze světlé leštěné žuly. Mozaiku Martina Sladkého se siluetami zavražděných doprovázejí verše Miroslava Floriana: Zastav se na chvíli, krev naše vstoupila do této země. Při sev. valu je umístěn zmíněný dubový kříž s trnovou korunou. V již. části je řada bronzových desek se jmény popravených. JT L: P. Heřman, 1974, 108 12; J. Žižka, 1976; O. Svobodová, 1978, 193; J. Karbaš, 1979, 42 45; O. Svobodová, 1980, 257; J. Vorlíček, 1987, 206. Kostel sv. Terezie (Terezičky Ježíškovy) 8, Kobylisy, Kobyliské nám. 11, 1 Novostavba kostela a salesiánského ústavu čp. 640 a 1000/VIII vznikala v l. 1935 37 podle projektu Čeňka Vořecha, rozšíření z l. 1997 2000 navrhl Václav Mašek. Dne 8. 12. 1934 položil a vysvětil pražský arcibiskup dr. Karel Kašpar základní kámen ke kostelu sv. Terezie Ježíškovy, jejímž byl zvláštním ctitelem. Byl také založen Spolek pro vystavění a udržování římskokatolického kostela v Praze VIII Kobylisích a současně vznikla myšlenka, že u kostela bude dům salesiánů. K jeho zřízení došlo oficiálně až o rok později, 20. 12. 1935; po dvou moravských domech to byla třetí salesiánská komunita, která vznikla na území někdejší ČSR. Místní statkář Antonín Ženíšek dal bezplatně pozemek, na němž měl být kostel postaven, a další pozemky potřebné ke zřízení areálu prodal za třetinovou cenu. Vlastní stavba kaple a první části salesiánské budovy začala až 17. 7. 1936, byla benedikována 24. 12. 1937. O rok později byly vysvěceny i první dva zvony, zakrátko, v r. 1942, ovšem rekvírované. Stavbu provedla firma Václava Nekvasila (podle výběrového řízení vypsaného 11. 5. 1936). Prvním ředitelem salesiánského ústavu se stal Štěpán Trochta. O necelý rok později, 8. 12. 1938, pak došlo k posvěcení dalšího základního kamene, pro výstavbu nové části ústavu a salesiánského divadla (či spíše velké oratoře). Až po válce byla při kapli zřízena fara (1. 12. 1946) a v r. 1947 byl areál dokončen. V r. 1950 museli salesiáni, ale i chlapci zde vychovávaní dům opustit; vrátili se sem až po r. 1989, když jim byla de iure budova vydána 1. 8. 1991, divadlo (Salesiánské divadlo) 31. 12. 1991 a celý objekt pak salesiáni převzali až r. 1995, kdy také došlo ke kanonickému zřízení komunity sv. Jana Boska v Praze-Kobylisích jako komunity provinciální. Tato komunita byla ovšem 27. 6. 2001 zrušena, protože došlo k jejímu propojení s druhou salesiánskou komunitou. Po zrušení kobyliské komunity v r. 1950 zde byly zprvu vojenské kasárny (protiletadlové dělostřelectvo), posléze základní škola s internátem pro děti s vadami řeči. Divadlo, nazývané nově Klicperovo, nadále sloužilo svému účelu, ale nemělo stálý soubor. Kaple pak stále fungovala jako farní kostelík. V l. 1997 2000 proběhla rekonstrukce a zásadní rozšíření kostela podle projektu V. Maška. Stavbu provedla firma Antonín Pavlica z Hroznové Lhoty na Moravě. Vitraje oken s vyobrazením sv. Terezičky, Jana Boska a pašijových témat vytvořil Antonín Klouda. Rozšířený kostel pak 23. 10. 2000 vysvětil kardinál Miroslav Vlk, o rok poz- Kobylisy, kostel sv. Terezie, archiv ÚDU AV ČR ději biskup Jaroslav Škarvada posvětil nové zvony a zvonkohru od firmy Perner. Dnešní vzhled kostela je dán poslední přístavbou, která přetvořila vstupní partii, vystupující dynamickou křivkou z obdélného bloku kostela. Průběžná konkávkonvexní prosklená plocha je však z vnější strany utvářena pravoúhle, s hladkou dvojicí pilířů, které svými liniemi zdůrazňují střední široký vchod do kostela. Na ostatních částech se zachovalo ještě puristické členění, novým prvkem je pak zajímavá konstrukce zvonice a také přístavba světlíku, zajišťující horní osvětlení lodi kostela. Vnitřní prostor je řešen velmi jednoduše s přiznanou skeletovou železobetonovou konstrukcí. Hl. prostor expanduje do boků, kde je na jedné straně v patře tribuna, a do nově přistavěné přístupové části. Čelní stěnu kostela rytmizují dva hranolové, poměrně subtilní pilíře, plocha mezi nimi je vyplněna hladkou barevně pojednanou plochou. Nejvýraznější kontrast způsobuje leštěné kamenné tripedeum, na němž je umístěn pulpit nahrazující kazatelnu a vedle (dispozičně uprostřed) kamenná oltářní menza. Zařízení: Mobiliář zčásti pochází z konce 30. let 20. stol., jeho značná část však byla vytvořena až podle návrhu arch. V. Maška ve 2. pol. 90. let 20. stol. Menza oltáře stejně jako pulpit jsou od V. Maška. V presbytáři se dále nachází křtitelnice ze šedozeleného mramoru. Na mohutnou válcovou nohu dosedá komolý kužel. Hl. vstup rámují sloupy, do nichž jsou vsazeny kropenky z šedozeleného mramoru. Dříky sloupů jsou vytvořeny z bíle omítnutého vylehčeného betonu a jsou završeny ocelovými ozdobnými prvky ve tvaru luceren s červenozlatou vitrají. U postranních vstupů do objektu jsou drobné kropenky z šedozeleného mramoru ve tvaru kužele, jehož vrchol směřuje k zemi a na jehož podstavu dosedá další komolý kužel. Stěny lodi dekoruje reliéfní křížová cesta od sochaře Bohumila Kafky z konce 30. let 20. stol., která byla při dostavbě chrámu zasazena do nových rámů. Plastiky Božského Srdce Páně a sv. Terezie vytvořil ve 30. letech Bohumil Bek z Kutné Hory. Z 90. let 20. stol. pochází zvonkohra od Rudolfa Pernera z Pasova. PV, JT 715

L: K. Hacker 1935; Salesiánský věstník VIII, 1937, 107; Salesiánský věstník IX, 1940, 148; Praha 1919 1940, 2000, 102; L. Kybalová, R. Lunga, P. Vácha, 2005, 104; Praha 1945 2003, 2006, 223 a 224. Kobylisy, čp. 627, vila navržená Richardem F. Podzemným, archiv ÚDU AV ČR Kobylisy, čp. 744 a 745, nájemní domy projektované Janem Gillarem, archiv ÚDU AV ČR čp. 627/VIII 8, Kobylisy, Libišská 10 Vilu z l. 1940 41 projektoval Richard Ferdinand Podzemný. Architektura vily navazuje na funkcionalistická a puristická řešení. Hl. těleso je podélné, hladce omítané na soklu z kvádrového kamene v haklíkové vazbě. Do ulice vystupuje rizalitem, který je podle schodiště na jedné straně zaoblen, výrazným prvkem je zde markýza nad vchodem a sklobetonové tvárnice v zaoblení patra. Na zahradní straně vystupuje přes obě nároží přetažené pásové okno, které je však jen prosklenou loggií. PV L: R. Švácha, 1994, 505; Praha 1919 1940, 2000, 103. čp. 640 viz kostel sv. Terezie čp. 744 a 745/VIII 8, Kobylisy, Čimická 1, 3, Kobyliské nám. Činžovní domy, postavené ve 30. letech 20. stol. podle návrhu Jana Gillara. Hl. fasády překvapivě řešil architekt jako dvorní, s typickými balkony na mezipodestách schodiště. Dům čp. 744 je koncovým domem ve frontě, sousední objekt je řadový. Oba jsou tříosé, čtyřpodlažní, s ustupujícím posledním patrem, kde architekt kombinoval v symetrické skladbě plné zděné zábradlí s kovovým, což dává stavbě určitý specifický výraz. Dvorní fasády mají u obou domů odlišný vzhled, daný nárožní pozicí jednoho z nich. Ve střední ose se uplatňují balkony, i zde poslední patro ustupuje. PV L: Praha 1919 1940, 2000, 103. čp. 749/VIII 8, Kobylisy, Služská 10 Vila, postavená v l. 1939 40 podle projektu Jana Gillara. Činžovní vila má s mladší stavbou v pravém sousedství shodnou symetrickou dispozici, s níž architekt nepochybně počítal. Uliční průčelí ovládá průběžný balkon a široký mladší vikýř v sedlové zvalbené střeše. Dalším výrazným prvkem je režné cihelné zdivo soklu. Architekturu stavby porušily mladší přístavby a novodobé zateplení fasád. PV L: R. Švácha, 1994, 505; Praha 1919 1940, 2000, 103. čp. 772/VIII 8, Kobylisy, Čimická 76 Rodinný dům, postavený podle projektu Richarda Ferdinanda Podzemného z r. 1941. Obdélná bloková stavba, s jedním nárožím zaobleným a druhým rizalitově předsunutým. Průčelí patrové stavby zvýrazňuje jakýsi předstupující rám asymetricky posunutý doleva mimo jednu okenní osu, který kryje terasu. Její průběh je neobyčejně dynamický, s konkávkonvexní křivkou v pravé části. Neobyčejně velká obdélná okna jsou shodná ve všech osách průčelí, na jedné z bočních fasád a na zadní fasádě jsou okna menší. PV L: R. Švácha, 1994, 505; Praha 1919 1940, 2000, 103. čp. 776/VIII 8, Kobylisy, Čimická 72 Rodinný dům, postavený v r. 1928 podle návrhu Ludvíka Kysely. Dům představuje zvláštní kombinaci funkcionalistických prvků s tradičními. Základní hmota je obdélná, k ní je přičleněn stejně disponovaný přední blok, který je však o patro nižší a vytváří rozlehlou terasu chráněnou jedno- 716

Kobylisy, čp. 776, vila navržená Ludvíkem Kyselou, archiv ÚDU AV ČR Kobylisy, čp. 1264, Sborový dům Českobratrské církve evangelické s kostelem U Jákobova žebříku, archiv ÚDU AV ČR duchým zábradlím. Z vyššího bloku vystupuje na zadní straně rizalit schodiště, z předního pak prosklený vstup, k němuž vede monumentální, při nástupu rozdvojené schodiště. Skladba prvků fasády je přísně symetrická. PV L: R. Švácha, 1994, 505. čp. 1264/VIII 8, Kobylisy, U školské zahrady 10 Sborový dům Českobratrské církve evangelické v Praze 8-Kobylisích s kostelem U Jákobova žebříku, postavený v l. 1968 71 podle projektu švýcarského arch. Ernsta Gisela. Stavba byla rekonstruována v r. 1995, kdy byla také nově dostavěna další část dle návrhu pražského ateliéru Radvan Schaufler a Jakub Roskovec. Při této dostavbě, rozvržené do několika etap a probíhající v l. 1996 2001, vznikla dřevěná nástavba nad staršími objekty a zvonice, připomínající žebřík. Interiér kostela zdobí obrazy Ondřeje a Miroslava Radových. Dominantní postavení velmi jednoduše koncipované zvonice dává objektu, který postrádá výraznější znaky bohoslužebné stavby, přece jen sakrální význam. Trojúhelná zvonice má soklovou část (do výše zděné části sboru) vytvořenou z pohledového betonu, a dále ji tvoří subtilní konstrukce ze železa, vytvářející sedm podlaží, z nichž poslední je zvonové s podlážkou a zavěšenými zvony. Průčelní část sboru je vytvořena ze dvou takřka samostatných, ale vzájemně propojených budov. Levá z nich je vlastní stavbou sboru, pravá je farou. Obě stavby byly dodatečně navýšeny o dřevěné patro s výrazným přesahem střechy; vodorovné členění prken je přerušeno svislými dřevěnými sloupky v pravidelném rytmu, který vytváří plochy, z nichž některé prolamují okna, v některých případech francouzská. Okenní otvory v nadstavbě úmyslně neodpovídají oknům starší zděné stavby, a vytvářejí tak zajímavý efekt. Do nároží, které obě stavby vytvářejí, byl při poslední výstavbě vložen vchod a po celé délce budovy sboru zavěšená konstrukce prosklené markýzy. Nástavba ze dřeva nad sborem neprobíhá po celé jeho ploše, ale jen části, druhá je využita jako rozlehlá terasa. Výrazněji se pův. architektura sboru projevuje na levé boční fasádě, která se rozpadá do dvou odlišně komponovaných částí s odlišnou úrovní okenních otvorů. Vpravo jsou okna prolomena ve dvou úrovních, mají jinou podobu v dolním i horním podlaží, ale i vzájemně mezi sebou. Naproti tomu okna v levé části jsou stejná, tuto část ozvláštňují v parterové části čtyři mělké rizality vedle sebe. Zadní stěna sboru zůstala zcela hladká. PV L: Praha 1945 2003, 2006, 223; J. Žáček, 2008, 71 75. Sousoší Mateřství 8, Kobylisy, Trousilova Nadživotní plastika ležící ženy od Jana Hány z r. 1978 pozvedala v napjatých pažích děcko do výše. Postava ženy byla složena z abstraktních stereometrických tvarů z tepané mědi. Dnes se ze sousoší zachoval jen hranolový sokl, který provází řada menších žulových, travertinem obložených kvádrů. Jsou položeny na větší vydlážděné ploše v parku. JT (PV) Kobyliský hřbitov 8, Kobylisy, Horňátecká Obyvatelé Kobylis byli původně pohřbíváni na hřbitově společném pro obvody Proseku, Vysočan, Kobylis, Střížkova, Ďáblic a Libně při kostele sv. Václava na Proseku. Již r. 1874 byl tento hřbitov zcela přeplněn a přifařené obce byly c. k. hejtmanstvím v Karlíně vyzvány, aby zřídily pohřebiště vlastní či podpořili zřízení nového pohřebiště na Proseku. Lhůta k úplnému zrušení starého farního hřbitova se však protáhla až do r. 1895. Dne 31. 8. 1895 se zástupci obcí dohodli o zbudování nového společného pohřebiště a založení samostatného hřbitova pro Kobylisy. V r. 1896 koupila obec Kobylisy od zdejšího rolníka Antonína Sey - frieda 1 600 sáhů pozemků v Ládví a zřídila obecní hřbitov s kaplí. 717

Při sev. zdi hraničící s vozovnou jsou umístěny monumentální žulové hrobky z poč. 20. stol. (rodina Součkova IX 2 3, Krčkova IX 6 7, Pekárkova IX 8 9, Topolova IX 10 11). Hrobka rodiny Ženíškovy, kterou vytvořil Jan Gabriel po r. 1916, je působivou kombinací světlé a černé žuly (IX 16 17). V tomtéž oddělení je postavena hrobka rodiny Bukovských, která byla pravděpodobně navržena stav. Josefem Vaňhou před r. 1913. Střední desku rámují mohutné pilíře s hlubokou kanelurou, zařezávající se do těla osmibokého hranolu. Při patě pilířů stojí obdobně řešené sokly vynášející dvojici luceren (IX 20 22). Žulový náhrobek Jarmily Kubíčkové, umístěný v rohu hřbitova, provedl r. 1934 Blahomír Podpěra ve spolupráci s Josefem Baťkou. Zdobí jej kamenný reliéf od Blaženy Borovičkové-Podpěrové, zpodobující dívku pouštějící holubici, která symbolizuje duši zemřelé. Velmi hodnotným dílem je náhrobek rodiny Bálkovy-Štemberovy, vytvořený pravděpodobně před r. 1920. Do rámce ze světlé žuly je zasazen vysoký pískovcový reliéf. Nad kovadlinou je skloněn truchlící kovář s hlavou v dlaních. Vybavení kovárny je zobrazeno s dokonalou veristickou věcností; okénko ve stěně místnosti je zároveň koncipováno jako lucerna (VII 90). Poblíž se nachází náhrobek Idy a Aloisie Čálkových, zdobený reliéfem vyobrazujícím matku objímající děvčátko od Jana Černého z r. 1946 (VII 62). Pískovcový náhrobek rodiny Matysovy zdobený svazkem makovic je pozdním ozvukem stylu art deco z r. 1933 (VI 58). Při bočním vstupu na hřbitov je do ohradní zdi zasazena pamětní deska od Sylvy Jílkové-Lacinové, zpodobující umírajícího obránce barikády. Společný hrob padlých v Pražském povstání završuje nadživotní plastika barikádníka od Jana Hány. Na hřbitově je pohřben Lubor Těhlík, akad. sochař (1926 1987, IX 109), a Josef Vaňha, stavitel a architekt (1876 1913, IX 20 22). JT P: AMP, Farní archivy, Pamětní kniha kostela sv. Václava v Proseku, 1836 99; AMP, Ústřední úřad zádušní a hřbitovní hl. města Prahy, 635 Z 19/7 Prosek zrušení starého hřbitova, 1873 96, kart. 255; AMP, Ústřední úřad zádušní a hřbitovní hl. města Prahy, 1057 Z 36/6, Kobyliský hřbitov 1923 49, kart. 525. L: P. Kovařík, 2001, 180 82. 718