Dopady finanční krize na fiskální stabilitu Maďarska

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Dopady finanční krize na fiskální stabilitu Maďarska Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Jana Oralová Vypracovala: Hana Guričová Brno 2010

Poděkování Touto cestou upřímně děkuji Ing. Janě Oralové, vedoucí mé bakalářské práce, za odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi při přípravě a vypracování práce ochotně poskytovala a kterými přispěla ke zdokonalení práce.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Dopady finanční krize na fiskální stabilitu Maďarska zpracovala samostatně s použitím výhradně těch zdrojů, které jsou uvedeny v seznamu literatury. V Brně dne 25.5.2010

Abstract GURIČOVÁ, H. Impacts of the financial crisis on the fiscal stability of Hungary. Brno: MENDELU, 2010. This thesis deals with the findings of the impacts of the financial crisis on the fiscal stability in Hungary and assesment whether the financial crisis has caused the current economic situation of Hungary or not. The situation of Hungary will be analyzed primarily from the perspective of the impacts of economic crisis. An analysis of the evolution of public debt, government deficits, interest rates and foreign currency loans will be performed for this purpose. In terms of the identified information will be examined whether the fiscal policy in Hungary has been set appropriately and will be recommended equipments for the Czech republic in the field of fiscal policy. Keywords Financial crisis, national debt, fiscal policy, indebtedness, interest rates. Abstrakt GURIČOVÁ, H. Dopady finanční krize na fiskální stabilitu Maďarska. Brno: MENDELU, 2010. Práce se zabývá zjištěním dopadů finanční krize na fiskální stabilitu Maďarska a stanovením, zda finanční krize způsobila současný ekonomický stav Maďarska či nikoliv. Situace Maďarska bude rozebrána především z pohledu dopadů hospodářské recese. Pro tento účel bude provedena analýza vývoje veřejného dluhu, deficitu veřejných rozpočtů, úrokových sazeb a cizoměnových úvěrů. Na základě takto zjištěných informací bude zkoumáno, jestli byla fiskální politika v Maďarsku nastavena vhodně a budou stanovena doporučení ve fiskální oblasti pro Českou republiku. Klíčová slova Finanční krize, státní dluh, fiskální politika, zadluženost, úrokové sazby.

Úvod 6 Obsah 1 Úvod 8 2 Cíl práce a metodika 10 2.1 Cíl práce...10 2.2 Metodika...10 3 Literární přehled 11 3.1 Fiskální politika... 11 3.1.1 Funkce fiskální politiky... 11 3.1.2 Nástroje fiskální politiky... 11 3.1.3 Typy fiskální politiky...13 3.1.4 Teoretické přístupy k pojetí fiskální politiky...13 3.2 Státní rozpočet jako základní nástroj fiskální politiky...15 3.2.1 Rozpočtové příjmy a výdaje...16 3.2.2 Funkce rozpočtu (keynesiánská interpretace)...16 3.2.3 Rovnováha státního rozpočtu... 17 3.2.4 Rozpočtový deficit... 17 3.2.5 Příčiny a důsledky vzniku rozpočtového deficitu... 17 3.2.6 Způsoby krytí rozpočtových deficitů...18 3.3 Veřejný dluh...19 3.3.1 Příčiny vzniku veřejného dluhu...19 3.3.2 Členění veřejného dluhu...19 3.3.3 Způsoby krytí veřejného dluhu... 20 3.3.4 Důsledky veřejného dluhu... 20 3.4 Hospodářský cyklus...21 3.4.1 Fáze hospodářského cyklu...21 3.4.2 Důsledky ekonomických cyklů... 24 4 Vlastní práce 25 4.1 Vývoj politické a ekonomické situace v Maďarsku... 25

Úvod 7 4.2 Vývoj klíčových ekonomických ukazatelů v Maďarsku v letech 1999 2009 28 4.2.1 Míra inflace... 28 4.2.2 Veřejný dluh... 29 4.2.3 Rating...31 4.2.4 Tempo růstu HDP... 32 4.2.5 Míra nezaměstnanosti... 34 4.2.6 Ekonomická situace obyvatelstva... 35 4.2.7 Vládní deficit... 36 4.2.8 Vývoj kurzu maďarského forintu... 38 4.2.9 Vývoj úrokových sazeb...41 4.2.10 Finanční trhy a bankovní sektor... 42 4.2.11 Zahraniční obchod a vývoj průmyslu... 43 5 Diskuse 45 5.1 Fiskální politika v Maďarsku... 48 6 Závěr 49 7 Seznam literatury 52 8 Seznam grafických prací 56

Úvod 8 1 Úvod Čas od času se v dějinách lidstva odehrají události, které jsou svým způsobem významné a které následně obrovským způsobem ovlivní téměř celý svět. Jednou z takových událostí v poslední době byla určitě světová finanční krize. Když na konci léta roku 2007 nenápadně propukla v USA, nikdo by nečekal, že její dopady budou tak drastické. Krize však nejsou něčím novým, provázejí lidstvo v průběhu celých jeho dějin. Vznik nynější celosvětové krize souvisí s nárůstem globalizace, která se projevuje v provázanosti jednotlivých ekonomik. Zhroucení jednoho trhu tak může ovlivnit zbytek světa. Názorně si to lze představit na současné hospodářské recesi, která se ze Spojených států dostala jak do Evropy, tak na některé asijské trhy. Zemí, která se díky krizi začala dostávat do centra pozornosti, bylo Maďarsko. Maďarsko, jako jednu ze středoevropských států, zasáhla krize nejvíce z celého regionu. Hlavními důsledky tohoto kolapsu byly obrovské propady akciových trhů, vysoká volalita měnového kurzu, neustálé hospodaření s ohromnými dluhy, neschopnost splácet úvěry a hypotéky (hlavně u domácností) a v neposlední řadě také oslabení forintu a celkový nezájem o maďarské dluhopisy. Všechny tyto faktory se pak projevily ve snižující se životní úrovni dané země, rostoucí nezaměstnanosti, poklesem produkce nebo snížením platební schopnosti. Pro Maďarsko jsou zadlužování, vysoký schodek státního rozpočtu a celkově špatné hospodaření typické již celá desetiletí (v roce 1989 dosahoval zahraniční dluh výši zhruba 20 miliard dolarů). V posledních letech byla hlavní příčinou tohoto špatného stavu zejména velmi uvolněná vládní politika, která v Maďarsku působila v letech 2002-2006. Po ní nastoupila vláda reformní, která však ve skutečnosti žádné pořádné reformy neprovedla, a proto se i nadále situace v Maďarsku nijak nezlepšovala. Hlavním problémem bylo neustálé zvyšování státních výdajů. Mezi další nejvýznamnější aspekty, které se odrazily v maďarské situaci byly především obrovský nárůst mezd ( téměř ze dne na den byla zvýšena minimální mzda o 50 procent), třinácté platy, třinácté důchody, nejrůznější státní dávky a celkově špatně nastavená sociální politika. Za takto obrovskými výdaji však nestál žádný ekonomický výkon, který by navýšené výdaje adekvátně pokryl. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se situace v Maďarsku vymkne kontrole. Tento čas nastal s příchodem světové finanční krize. Hospodářská situace se pro Maďarsko začala stávat nebezpečnou. Již v roce 2006, kdy se většina evropských zemí nacházela na vrcholu hospodářského cyklu, vykazovalo Maďarsko nižší hospodářský růst. Tento rok byl pro Maďarsko také krizový z hlediska vývoje deficitů. Deficit veřejných financí dosáhl 10 procent HDP, přitom maastrichtská kritéria povolují pouze procenta tři. Růst maďarského hospodářství se fakticky zastavil v roce 2007 a ekonomika se propadla do recese.

Úvod 9 Od Mezinárodního měnového fondu, Evropské unie a Světové banky nakonec Maďarsko získalo úvěry zhruba ve výši 25 mld. dolarů. Situace se tehdy na určitou chvíli uklidnila, ale i tak tato pomoc stav špatného maďarského hospodářství nevyřešila. Názorným příkladem může být fakt, že tři maďarské regiony ze sedmi patří k nejchudším zemím Evropské unie.

Cíl práce a metodika 10 2 Cíl práce a metodika 2.1 Cíl práce Primárním cílem práce je zjištění dopadů finanční krize na fiskální stabilitu Maďarska a stanovení, zda finanční krize byla významným faktorem, který se podepsal na současné ekonomické situaci v Maďarsku či nikoliv. Práce se pokusí určit hlavní chyby v provádění fiskální politiky. Měla by odpovědět na otázku, zda byla fiskální politika nastavena proticyklicky. Zaměří se také na další rizikové faktory, které měly dopad na špatnou finanční situaci Maďarska. Rozbor maďarské situace může být tak využit jako příklad špatné praxe pro ostatní státy regionu. Významným cílem bude také určení vhodné fiskální politiky pro Českou republiku, která by jí pomohla vyhnout se maďarskému scénáři. 2.2 Metodika Základem pro vypracování práce je sběr dat a informací týkajících se především problematiky z oblasti fiskální politiky a hospodářských cyklů. Stěžejním a nejdůležitějším bodem je nastudování informací o samotné maďarské situaci, jejím hospodářském a polickém vývoji, dluhovém zatížení. Množství načerpaných údajů dá pak možnost pochopení dalších souvislostí, které se týkají celé maďarské krize od počátku až po dnešní situaci. Protože se situace neustále vyvíjí a problematika finanční krize v Maďarsku není dosud pokryta žádnou knižní publikací, zvyšuje se podíl hodnocení této situace o zprávy ministerstev, různých organizací a institucí věnujících se tomuto tématu. V práci bude použita deskripce a komparativní analýza. Situace Maďarska bude rozebrána především z pohledu dopadů hospodářské recese. Pro tento účel bude dle dat Eurostatu za posledních 10 let provedena analýza vývoje veřejného dluhu, deficitu veřejných rozpočtů, úrokových sazeb a cizoměnových úvěrů. Špatný stav maďarské ekonomiky totiž nemá své kořeny pouze v politice vlád posledního období, ale počátek potíží s vysokým veřejným dluhem a deficitem státního rozpočtu sahá dlouho do minulosti. V práci bude dále sledován vývoj tempa růstu HDP za posledních deset let a bude zjištěno, zda Maďarsko v období hospodářského růstu vytvářelo spíše přebytky nebo deficity veřejných rozpočtů. V neposlední řadě bude ze zjištěných informací zkoumáno jestli byla fiskální politika v Maďarsku nastavena vhodně. Na základě závěrů, které vyplynou z analýzy maďarské situace budou navržena doporučení ve fiskální oblasti pro místní, krajskou a národní úroveň ČR.

Literární přehled 11 3 Literární přehled 3.1 Fiskální politika Fiskální politika je zahrnována do řady ekonomických disciplín a stojí na nejistém a doposud neúplně prozkoumaném rozhraní mezi makroekonomií a veřejnými financemi, jak tvrdí Dvořák (1997). Je významnou oblastí státní hospodářské politiky, která je spjata se stáním rozpočtem jakožto nejvyšším účtem státu. V nejobecnější poloze lze fiskální politiku charakterizovat jako využití veřejných financí (státního rozpočtu) k makroekonomické stabilizaci. Jde tedy o jednu z forem státní hospodářské politiky jejímž hlavním cílem je stabilizace tempa ekonomického růstu a míry zaměstnanosti; hlavním nástrojem je státní rozpočet 1 fiskální operace na jeho výdajové a příjmové straně; subjektem, který realizuje tento typ hospodářské politiky je vláda (v přeneseném smyslu pak ministerstva, okresní úřady, samosprávné kraje či obce). 3.1.1 Funkce fiskální politiky Jánošíková a Jureček (2009) rozlišují mikroekonomické a makroekonomické funkce fiskální politiky. V rovině mikroekonomické jde o funkci alokační prostřednictvím státního rozpočtu jsou soustřeďovány prostředky pro zabezpečení efektivní alokace veřejných statků; redistribuční (přerozdělovací) souvisí se snahami o zmírnění nerovnosti v tržním rozdělování důchodu (produktu). V rovině makroekonomické jde především o funkci stabilizační stabilizace ekonomického cyklu pomocí změn vládních výdajů a změn daňových příjmů. Fiskální politika je považována za jednu z rozhodujících vládních aktivit při stabilizaci ekonomického vývoje. 3.1.2 Nástroje fiskální politiky Dle Jurečka (2009) patří mezi hlavní nástroje fiskální politiky příjmy a výdaje státního rozpočtu. Podle toho, zda jsou výše a struktura příjmů a výdajů a také jejich změny výsledkem jednorázových rozhodnutí anebo vyplývají z vývoje ekonomiky rozlišujeme: 1 Fiskální politika je proto někdy poněkud nepřesně nazývána politikou rozpočtovou, jak uvádí Kotlán (2003).

Literární přehled 12 1. Záměrná (diskrétní) opatření Vyžadují jednorázová rozhodnutí příslušného státního orgánu (vlády, parlamentu) o fiskálních opatřeních, která se používají spíše krátkodobě. Jde o rozhodnutí ve změně daňových sazeb a zavedení nových daní; změně výše vládních výdajů; změně ve struktuře vládních výdajů; realizaci veřejných programů a projektů zaměstnanosti za účelem podpory makroekonomické rovnováhy. Diskrétní opatření mohou vytvořit jistou nerovnováhu, která však může mít pozitivní účinek na vývoj ekonomiky. Výhoda diskrétních opatření (oproti vestavěným stabilizátorům) spočívá ve větší pružnosti a operativnosti. 2. Vestavěné stabilizátory Jsou opatření fiskální politiky, která po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů. Vestavěné (někdy také automatické ) stabilizátory jsou konstruovány tak, aby automaticky zmírňovaly, minimalizovaly výkyvy v ekonomice. Působí trvale, automaticky, a to jak v oblasti příjmů, tak i výdajů. Typickými příklady jsou: - mandatorní výdaje 2 ; - transferové platby (např.systém pojištění v nezaměstnanosti, sociální dávky); - systém progresivního zdanění. Na systému progresivního zdanění je jasně vidět, jak působí vestavěné stabilizátory v rámci hospodářského cyklu. Progresivní zdanění jakožto součást hlavního proudu ekonomického myšlení vzniklo v období hospodářské krize v 30. letech. Funguje tak, že pokud se lidem daří více než dovolují omezené zdroje společnosti, tak jejich rostoucí příjem je doprovázen vyšší mírou zdanění. Stát tedy tyto vyšší příjmy automaticky odebírá a ukládá na horší časy. Na druhou stranu jakmile přijde krize, příjmy se snižují a s tím zároveň i daňové sazby obyvatelstva. Stát se tedy buď zadlužuje, případně využívá vytvořených rezerv z konjunkturního období, a tím se zabraňuje přehřátí ekonomiky. Princip vyvažování bohatství mezi dobrým a špatným obdobím je blahodárně zesílen i faktorem různých sklonů k úsporám u nízko a vysoko příjmových skupin obyvatelstva a dalšími efekty, jak uvádí Musil (2009). 2 Mandatorní neboli "přikázané" výdaje jsou výdaje vyplývající ze zákona (zejména sociální transfery, platby na penzijní připojištění, stavební spoření, platby státu do zdravotního pojištění, dluhová služba apod.), výdaje vyplývající z jiných právních norem a výdaje vyplývající ze smluvních závazků státu (záruky, transfery mezinárodním organizacím atd.).

Literární přehled 13 3.1.3 Typy fiskální politiky Lze vymezit dva základní fiskální politiky, jak uvádí Vybíhal (1995): expanzivní (antideflační) politika spočívá v úsilí o oživení hospodářského života a o obnovu ekonomického růstu. Konkrétní formou realizace této politiky jsou např. snižování daňového zatížení, zvyšování vládních výdajů a podněcování firem k větší investiční aktivitě její finanční podporou; restriktivní (antiinflační) politika - prostřednictvím změn nástrojů snižuje velikost produktu, jestliže nemá vnitřní vyváženost. Konkrétní formou uskutečňování je pak přiměřené zvýšení daní, omezení vládních výdajů a oslabení zájmu na investicích. 3.1.4 Teoretické přístupy k pojetí fiskální politiky S vývojem fiskální politiky se postupně měnily názory na její problematiku a na veličiny s ní související. Mezi nejvýznamnější ekonomické směry, které se aplikací praktické fiskální politiky zabývají patří směr klasický, resp. neoklasický, keynesiánský a monetaristický, jak tvrdí Majerová (2006, s. 194-195). 1. Klasický a neoklasický přístup Vychází z naprosté neúčinnosti fiskální politiky, protože jak klasičtí, tak i neoklasičtí ekonomové považovali zásahy státu a použití fiskální politiky za bezvýznamné. Dle jejich názoru národní hospodářství dosahuje samo od sebe rovnováhy (při plné zaměstnanosti). Když však stát sáhne k fiskálním opatřením, dojde ke zvýšení státní poptávky, což způsobí snížení soukromé poptávky ve stejné výši a ve svém důsledku dochází k úplnému vytěsňovacímu efektu. Zastánci tohoto přístupu také tvrdili, že vysoké daně snižují motivaci ekonomických subjektů k výkonnosti a úsporám, což má za následek pokles nabídky práce a tvorby kapitálu. Tyto ekonomické směry se zabývaly také problematikou deficitního hospodaření. Britský politik Edward Hilton Young (anglický liberální politik a spisovatel) formulovat zlaté pravidlo hospodaření, ve kterém je zásada vyrovnanosti státního rozpočtu základním pilířem státních financí. Deficity, a to především ty dlouhodobější, vedou k růstu úrokové míry a ke zpomalení ekonomického růstu vůbec. 2. Keynesiánský přístup Jsou to právě keynesiánské směry, které přisuzují fiskální politice dominantní úlohu při ovlivňování výkonnosti ekonomiky a hospodářského cyklu jak tvrdí Kotlán (2003, s. 147). Hlavní myšlenkou tohoto přístupu je, že tržní ekonomiky prodělaly ve svém vývoji takové změny, na základě kterých nemohou

Literární přehled 14 úspěšně fungovat jen pomocí samoregulačních mechanismů. Vstup státu do ekonomiky považují za nenahraditelnou složku regulačního systému. Zastánci tohoto směru doporučovali využívat státního rozpočtu. Keynesiánci byly přesvědčeni o stimulaci poptávky deficitem. Kladné hodnocení vlivu rozpočtového deficitu na agregátní poptávku vedlo k jeho uznání jako významného nástroje fiskální politiky, který je možno použít ke stabilizaci hospodářského vývoje. V dobách ekonomického růstu by stát tedy měl vytvářet rozpočtové přebytky, v dobách recese může být rozpočet schodkový. 3. Monetaristický přístup Monetaristická ekonomická škola zdůrazňuje význam monetární politiky oproti politice fiskální. Monetaristé tvrdí, že nestabilita hospodářství má měnový původ. Monetaristé o fiskální politice tvrdí, že stát jejím používáním oslabuje soukromou iniciativu, přičemž expanzivní fiskální politika zapříčiňuje inflaci a restriktivní politika podzaměstnanost. Skepticky také hodnotili využívání rozpočtových deficitů, které také vedou k růstu inflace. Na rozdíl od keynesiánců nepovažují monetaristé používání státního rozpočtu jako nástroje hospodářské politiky za vhodné. Zdůrazňují zejména negativní dopady zpoždění při koncipování rozpočtové politiky a inflační důsledky spojené se sledováním politiky stimulace hospodářského růstu a plné zaměstnanosti. Podle monetaristů by měla vláda sledovat politiku vyrovnaného státního rozpočtu. Celkově by mělo rovněž dojít ke snížení rozsahu zdrojů, které procházejí státním rozpočtem. Za zmínku stojí přístup tohoto směru k daňové problematice, kdy bylo navrhováno zavedení negativní důchodové daně (autor Milton Friedman). Principem byla část garantovaného důchodu, kterou by stát zaručoval jeho příjemci. Jestliže by se jedinec pohyboval na takto určené hranici, daně by neplatil, jestliže nad ní, daně by platil a jestliže pod ní, byl by mu vyplácen transfer negativní daň. Smyslem bylo zjednodušení daňového systému. 4. Ekonomie strany nabídky Ekonomové strany nabídky prosazovali názor, že je třeba vrátit tržnímu hospodářství všechna jeho práva a skoncovat s desetiletím nepřetržitého růstu státního intervencionismu. Z toho vyplývá také jejich odmítání státních zásahů pro nápravu ekonomických nedostatků trhu, zajištění sociálních služeb a přerozdělování důchodu. Dle jejich názoru jsou vysoké daně a vysoké vládní výdaje brzdou hospodářského rozvoje. V této souvislosti byla vytvořena Lafferova křivka (autorem americký ekonom Artur Betz Laffer), která se zaměřovala na rozbor negativních dopadů při vysoké míře zdanění. Křivka dává do souvislosti míru zdanění (mt) a příjmy do státního rozpočtu (Rt), kdy příjmy do určitého bodu stoupají se vzrůstem daní

Literární přehled 15 a dosahují maxima, tzv. Lafferova bodu. Po tomto bodu však následuje mezi danou souvislostí nepřímá úměra. Díky zvýšení daňové sazby může dojít k tak velkému snížení nabídky určitého produktu, že následně dojde k poklesu daňových příjmů. Toto označujeme jako Lafferův efekt. Obr. 1 Lafferova křivka Zdroj: MAJERNÍKOVÁ, I. Základy makroekonomie. Brno: Computer Press, 2006. s 196. 5. Teorie racionálního očekávání Ekonomové tohoto směru považují státní zásahy do ekonomiky za neúčinné a argumentují to tím, že hospodářské subjekty v dlouhodobějším období zahrnou do svých očekávání změny, které stát udělá, a tím se hospodářská politika stává neúčinnou. Stát může ovlivňovat vývoje ekonomických veličin pouze iracionálními zásahy, při kterých záměrně vytváří u ekonomických subjektů mylná očekávaní. Zároveň však existuje nebezpečí, že tyto zásahy mohou být negativní. 3.2 Státní rozpočet jako základní nástroj fiskální politiky Státní rozpočet je ústředním veřejným rozpočtem státu. Má dvě stránky - příjmovou a výdajovou, které se vzájemně ovlivňují. Pojem státní rozpočet nemá jednoznačný význam. Vybíhal (1995, s. 46 47) uvádí, že státní rozpočet je: 1. centralizovaný peněžní fond, tedy fond peněžních prostředků soustředěných do působnosti státu na principu nenávratnosti a neekvivalentnosti způsobu rozdělování; 2. bilance příjmů a výdajů ( účetní dokument); 3. finanční plán na rozpočtové období zahrnující bilanci státního hospodaření;

Literární přehled 16 4. ekonomický vztah související se shromažďováním a rozdělováním peněžních prostředků; 5. právní norma, tedy zákon, na němž se usnesly vrcholné zákonodárné sbory. 3.2.1 Rozpočtové příjmy a výdaje Dle FSE (2009): 1. Výdaje státního rozpočtu Z hlediska národohospodářského směřování: vládní nákupy; transferové platby 3 ; výdaje na veřejné a veřejně poskytované služby; výdaje na podporu firem v podobě státních subvencí (transfery poskytované podnikovému sektoru); výdaje spojené se splácením státního dluhu. 2. Příjmy státního rozpočtu daně; platby sociálního pojištění (nemocenské pojištění, důchodové pojištění, zdravotní pojištění, příspěvky na politiku zaměstnanosti); dovozní cla; poplatky; přijaté úroky; příjmy z pronájmu majetku. 3.2.2 Funkce rozpočtu (keynesiánská interpretace) alokační prostřednictvím státního rozpočtu jsou soustřeďovány prostředky pro zabezpečení produkce veřejných statků; redistribuční (přerozdělovací) nástroj regulace nerovnosti v rozdělování; stabilizační nástroj makroekonomického ovlivňování v zemi. Jedná se o fiskální politiku, jak uvádí FSE (2009); regulační přímé zásahy do soukromého sektoru; kontrolní celospolečenské požadavky na kontrolu příjmové a výdajové stánky, jak uvádí Vybíhal (1995). 3 Transferové platby jsou takové platby, za které stát neobdrží přímý ekvivalent ve formě zboží nebo služeb, např. výplata stipendií, starobních důchodů.

Literární přehled 17 3.2.3 Rovnováha státního rozpočtu Dle VSRR (2009) existuje několik přístupů k vyrovnanosti státního rozpočtu. Rozpočet může být koncipován jako vyrovnaný (příjmy a výdaje ve stejné výši), přebytkový (příjmy větší než výdaje) nebo deficitní ( příjmy menší než výdaje). Opakovaně deficitní rozpočet je hlavní příčinou veřejného dluhu. Skutečný deficit jedná se o skutečně naměřené příjmy a výdaje a jejich saldo. Strukturální deficit jde o příjmy, výdaje a saldo, jež byly naměřeny při stavu plné zaměstnanosti ( na úrovni potenciálního produktu). Cyklický deficit kvantitativní rozdíl mezi rozpočtem skutečným a strukturálním. Skutečně naměřený deficit by byl při plné zaměstnanosti nižší bylo by vypláceno méně sociálních dávek a naopak příjmy rozpočtu by byly vyšší v důsledku progresivního zdanění. 3.2.4 Rozpočtový deficit V nejobecnější rovině lze rozpočtový deficit charakterizovat jako nesoulad mezi rozpočtovými příjmy a výdaji. Fiskálně je dle Dvořáka (1997) deficit státního rozpočtu známkou expanzivní fiskální politiky vlády, tzn. projevem vládního záměru oživit ekonomiku. Rozpočtově je deficit známkou špatného vládního finančního hospodaření. 3.2.5 Příčiny a důsledky vzniku rozpočtového deficitu Celkový rozpočtový deficit má aktivní a pasivní složku. Snažíme-li se tedy nalézt příčiny výsledného rozpočtového deficitu (což je vždy velmi obtížné), musíme především důsledně odlišit příčiny vzniku pasivního a aktivního deficitu, jak tvrdí Dvořák (1997, s. 102 103). 1. Pasivní (cyklický) deficit Obecnou příčinou vzniku pasivního rozpočtového deficitu může být jakýkoliv vnější (na vládním rozhodnutí nezávislý) jev, který povede buď k poklesu rozpočtových příjmů nebo k růstu veřejných výdajů (popř. k oběma jevům současně). Mezi tyto jevy patří zejména: hospodářský pokles (deprese); mimořádné události (válečný konflikt, přírodní katastrofa, apod.); růst cen základních surovin (např. ropný šok); rostoucí úrok z veřejného dluhu (pokud je hrazen z rozpočtových výdajů), apod. 2. Aktivní (strukturální) deficit Obecnou příčinou vzniku aktivního rozpočtového deficitu může být jakékoliv aktivní vládní rozhodnutí, které vede buď k poklesu rozpočtových příjmů nebo k růstu veřejných výdajů (popř. k oběma jevům současně). Pro

Literární přehled 18 takové rozhodnutí mohou však existovat rozumné ekonomické důvody jakými jsou: expanzivní fiskální politika; vládní populismus (hlavně předvolební buď zvyšování výdajové strany rozpočtu nebo snižování daňové zátěže) cílem je zalíbit se potencionálním voličům; snaha rozložit důsledky výdajového šoku; snaha rozložit daňovou zátěž spojenou s budováním nákladných veřejných projektů na více generací. Ať jsou příčiny rozpočtového deficitu jakékoliv, jeho důsledky jsou jak rozpočtové, tak i makroekonomické. Rozpočtové důsledky mohou být v krátkém období pozitivní, neboť umožňují změkčení vládního rozpočtového omezení při působení silných exogenních faktorů během rozpočtového období nebo v případě efektivních veřejných výdajových programů. V dlouhém období však vláda musí deficit nějakým způsobem obsluhovat. Pokud jde o makroekonomické důsledky deficitu, názory jednotlivých ekonomických škol se značně liší. V zásadě odlišujeme tři základní teoretické názory na tuto problematiku: neoklasický, který hodnotí makroekonomické důsledky deficitu negativně a proto jej odmítá; keynesiánský, který hodnotí makroekonomické důsledky deficitu pozitivně a proto jej v určitých případech doporučuje; neoricardiánský, který zvláštní makroekonomické důsledky deficitu popírá, a proto je vůči němu neutrální, jak uvádí Schiller (2004). Tyto teoretické názory, které jsou svým obsahem značně protichůdné, existují vedle sebe již dlouhou dobu, aniž by některý z nich byl na základě konkrétní ekonomické zkušenosti potvrzen či vyvrácen. 3.2.6 Způsoby krytí rozpočtových deficitů Kotlán (2003) tvrdí, že vznikne-li deficit, musí být nějakým způsobem financován, uhrazen či kryt. Existuje několik způsobů krytí: dluhové krytí jedná se o transformaci deficitu do veřejného dluhu (ať již domácího nebo zahraničního). Situace, kdy jednotlivci, firmy a hlavně komerční banky nakupují státní cenné papíry; peněžní krytí centrální banka poskytne úvěr vládě ke krytí deficitu, a to ve formě buď nákupu státních dluhopisů nebo poskytnutí přímého úvěru, což se však projeví v nárůstu monetární báze; krytí aktivy krytí deficitu prostřednictvím prodeje státního majetku v privatizaci;

Literární přehled 19 krytí deficitu přebytkem z minulých let (málo častý případ); krytí deficitu prostřednictvím zvyšování daňové zátěže. 3.3 Veřejný dluh Každý ekonomický subjekt může být zadlužen. Zadluží-li se stát, hovoříme o státním, vládním nebo správněji veřejném dluhu. Vzhledem k tomu, že vlády se mění a stát zůstává (podobně jako dluh) je pojem státní dluh přesnější, než pojem dluh vládní. Protože však v konečném důsledku dluhové břemeno nenese stát, ale veřejnost, tak nejvhodnějším termínem je dluh veřejný, jak dodává Dvořák (1997, s.134). Veřejný dluh je souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu (bez ohledu na to vznikly-li tyto pohledávky rozpočtovou cestou, či jinak), jak uvádí Dvořák (2008, s. 79) V případě, že je dluh státu označen jako veřejný, není podstatný způsob jeho vzniku, ale způsob jeho úhrady - skutečnost, že představuje pohledávku vůči současné i budoucí daňové povinnosti obyvatelstva. Veřejný dluh je v interpretaci Mezinárodního měnového fondu pojímán jako celkové saldo finančních aktiv a pasiv státu, a to včetně salda eventuálních mimorozpočtových fondů. 3.3.1 Příčiny vzniku veřejného dluhu Mezi příčiny vzniku veřejného dluhu a faktory determinující jeho výši lze zařadit opakující se deficity veřejných rozpočtů, kdy může docházet ke vzájemné kauzalitě mezi výší dluhu (růst dluhové služby) a deficitem. Výše uvedená příčina vzniku je rozpočtová, ale dluh může vzniknout i mimorozpočtovou cestou. V tomto případě jde především o přijetí závazku jiného subjektu, jak uvádí Peková (1999, s. 443). 3.3.2 Členění veřejného dluhu vnitřní dluh situace, kdy je většina dluhů v ekonomice držena domácími subjekty (domácnostmi, firmami, institucemi); vnější dluh situace, kdy vládní dluh (buď jako vlastníci státních obligací nebo jako věřitelé půjček) drží zahraniční osoby, jak tvrdí Majerová (2006); čistý dluh představuje celkový objem závazků státu (hrubý dluh) snížený o objem jeho pohledávek; krátkodobý doba splatnosti dluhu je do jednoho roku; střednědobý doba splatnosti dluhu je od jednoho do desíti let; dlouhodobý doba splatnosti dluhu je delší jak deset let. Kliková a Kotlán (2003, s. 146) dodávají, že veřejný dluh se často vyjadřuje jako tzv. dluhový poměr, tzn. podíl veřejného dluhu a nominálního HDP vyjádřený v procentech z důvodu větší vypovídací schopnosti.

Literární přehled 20 3.3.3 Způsoby krytí veřejného dluhu Dle Majerové (2006, s. 190): zvýšením příjmů v podobě zvýšení daní nebo snížením výdajů; vydáním státních obligací (nejčastější způsob); zahraniční půjčkou, např. od Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu apod.; nebo vydáním nových peněz 4. 3.3.4 Důsledky veřejného dluhu Nejvýznamnějším důsledkem veřejné dluhu je potřeba jej obsluhovat. Peková (1999, s. 453 454) uvádí mimo jiné za další důsledky veřejného dluhu vliv veřejného dluhu na rozpočet úroky z veřejného dluhu jsou součástí rozpočtových výdajů a mohou vést ke vzniku deficitu; vliv veřejného dluhu na fiskální politiku s rostoucím veřejným dluhem se zvyšují i nároky na jeho obsluhu a tím dochází k tomu, že vláda se musí značně omezit při svých rozhodovacích procesech v rámci veřejných financí a prioritou se stává snížení váhy veřejného dluhu. Dochází k růstu podílu dluhu na HDP, a tím se zužuje prostor pro působení aktivní fiskální politiky; vliv veřejného dluhu na budoucí generace následky spojené se zadlužením ponese nejen současná, ale i budoucí generace; vliv veřejného dluhu na redistribuci vzhledem k vysoké nominální hodnotě emitovaných státních cenných papírů profitují na dluhu především věřitelé s dostatkem kapitálu. Daně platí všichni, ale vydělávají pouze bohatí. Prohlubuje se tedy sociální nerovnost chudých a bohatých. V odborné literatuře je tento jev nazýván jako ztráta efektivnosti ze zdanění; vliv veřejného dluhu na inflace způsobuje její růst. 4 Tento způsob nazýváme monetarizace dluhu a patří svými důsledky k nejméně přijatelnému způsobu, protože tak dochází k neodůvodněnému růstu množství peněz v oběhu, což vede k nárůstu inflace.

Literární přehled 21 3.4 Hospodářský cyklus Vývoj ekonomické aktivity vykazuje v tržních ekonomikách do určité míry pravidelné výkyvy vzestupy a sestupy. Tyty výkyvy ekonomické aktivity reprezentované kolísáním reálného produktu kolem produktu potenciálního 5 označujeme jako průmyslový, ekonomický, konjunkturní či hospodářský cyklus 6, jak uvádí Urban (2003, s. 264 267). Vždy se však nemusí jednat jen o kolísání reálného produktu kolem potenciálního, ale kolísat může samotný potenciální produkt. V tomto případě hovoříme o tzv. teorii reálného ekonomického cyklu. Teorie reálného ekonomického cyklu se naopak zaměřuje na reálné veličiny a na nabídkovou stranu ekonomiky. Tvrdí, že některé cyklické pohyby ekonomiky vznikají zdánlivě jakoby na straně poptávky, ale ve skutečnosti jsou vyvolány změnami nabídkové strany ekonomiky. Recese či konjunktura mohou být vyvolány nabídkovými šoky, které snižují či zvyšují výrobní kapacitu ekonomiky. Za nabídkové šoky lze označit různé reálné poruchy. Ty mohou být vyvolány změnou přírodních podmínek (mimořádně příznivé či nepříznivé počasí, přírodní katastrofy), politickými událostmi, technologickými šoky (objevení nových technologií, zavedení převratných inovací), nákladovými šoky (výrazné zvýšení cen ropy či jiných surovin) nebo změnou spotřebitelských preferencí. Alternativní vysvětlení kolísání ekonomiky tzv. politický cyklus. Aby byli politici opět zvoleni, tak provádějí před volbami expanzivní politiku, která zvyšuje příjmy, zaměstnanost, ale vede také k inflačním tlakům. Ty jsou po volbách řešeny restriktivní politikou, která ovšem také snižuje reálný produkt a zaměstnanost, jak uvádí VSRR (2009). 3.4.1 Fáze hospodářského cyklu Hospodářský cyklus, kterým ekonomika prochází se zpravidla dělí na fázi vzestupu či expanze, vrcholící konjunktury, kontrakce a recese. Jednotlivé fáze cyklu nemusejí probíhat vždy stejně, představují však přesto poměrně pravidelné ekonomické fluktuace, ze kterých se ekonomický cyklus skládá. 5 Potenciální produkt je objem produkce, kterého by národní hospodářství mohlo dosáhnout, pokud by všechny jeho ekonomické zdroje byly plně uplatněny. 6 Hospodářský cyklus jde o kolísání skutečného (aktuálního) produktu kolem potenciálního. Hospodářský růst jedná se o vývoj potenciálního produktu na základě kvantitativních (množství použitých výrobních faktorů) či kvalitativních (produktivita výrobních faktorů) změn v množství či produktivitě disponibilních výrobních faktorů.

Literární přehled 22 Obr. 2 Fáze hospodářského cyklu Zdroj: CZESNÝ, S. Hospodářský cyklus. Praha: Linde, a.s.,2006. s. 199. Vrcholící konjunktura (boom) Tato fáze se vyznačuje nejvyšší mírou hospodářské aktivity, ekonomika je v nejvyšším rozmachu. Ekonomika se nachází ve stavu plného využití zdrojů, roste poptávka a zpravidla i ceny. Na konci této fáze dochází k bodu obratu (vrcholu). Bylo-li dosaženo plné zaměstnanosti a plného využití výrobní kapacity (tj. úrovně potenciálního produktu) je toto období zpravidla doprovázeno růstem cen. Tato situace bývá označována jako přehřátá konjunktura, což předznamenává fázi kontrakce. Kontrakce Je typická snižováním jak podnikových výdajů (omezování investic, redukce výroby a pracovní doby), tak těch spotřebitelských. Výdaje jsou redukovány i proto, že ekonomové předpovídají, že míra ekonomické aktivity bude i v následujících měsících dále snižovat. Recese Podniky vyrábějí na úrovni výrazně nižší než odpovídá jejich výrobní kapacitě, nezaměstnanost dosahuje vysoké úrovně a celková produkce zboží a služeb vstupuje do dlouhodobého poklesu. Hospodářská aktivita a reálný produkt zpomalují a klesají na svou nejnižší úroveň Tato fáze představuje nejnižší část ekonomického cyklu, ekonomika se nachází v nejhlubším útlumu. Fáze je zakončena dolním bodem obratu tzv. sedlem či dnem. V jeho průběhu řada podniků zaniká, nalézt pracovní místo je

Literární přehled 23 zpravidla velmi obtížné. Toto období je charakterizováno také nevyužitými výrobními kapacitami, nízkou úrovní spotřebitelské a investiční poptávky, nízkými či až zápornými zisky firem. Firmy nejsou ochotny přijímat rizika spojená s realizací investičních projektů. Oslabení hospodářské činnosti snižuje poptávku po úvěrech, což vyvolá tlak na pokles úrokových sazeb. Banky disponují přebytky finančních prostředků. S rostou mírou nezaměstnanosti se zpomaluje růst důchodů, což vede k dalšímu snížení poptávky. Při útlumu ekonomické aktivity narůstají rovněž tlaky na růst deficitů veřejných rozpočtů. Ty jsou způsobeny nejen útlumem rozpočtových příjmů v důsledku kontrakce ekonomické aktivity, ale i nárůstem sociálních transferů v důsledku růstu nezaměstnanosti. Ve snaze stabilizovat ekonomiku používají vlády nástrojů fiskální a monetární politiky. V období recese se fiskální politika snaží kompenzovat pokles souhrnné poptávky snižováním daní a růstem státních výdajů, monetární politika zvyšuje peněžní zásoba. Silná a dlouhodobá recese bývá někdy označována jako deprese či krize. Má však vedle svých nepříznivých dopadů i pozitivní hospodářské důsledky. Vyvolává totiž v ekonomice ozdravný proces, při kterém nevýkonné a slabé podniky zanikají, zatímco efektivní a silné zůstávají. Tato fáze je zpravidla spojena i s poklesem míry inflace popř. cenové hladiny, takže se tato doba může stát výhodným obdobím pro provádění některých investic, např. do nemovitostí. Recese je tedy zcela něco jiného než hospodářská krize. Proč to je zřejmé i ze srovnání se skutečnými hospodářskými krizemi. K té poslední opravdové došlo v Evropě začátkem třicátých let a její následky byly nedozírné, jak uvádí Kohout (2009, s. 71). Kdežto pouhá recese je přirozenou součástí hospodářského cyklu. V novodobé historii zažilo lidstvo desítky recesí a v budoucnu jich ještě desítky přijdou. Vzestup (expanze, oživení, růst) Po recesi se ekonomika postupně začíná zotavovat a vstupovat opět do vzestupné fáze. Toto období je charakteristické optimističtějšími očekáváními ohledně budoucího vývoje ekonomiky, a proto podniky i spotřebitelé začínají opět zvyšovat své výdaje. Na základě investic začínají rozšiřovat své výrobní kapacity. Ve fázi vzestupu klesá nezaměstnanost, dochází k nahrazování opotřebeného kapitálu, jsou vytvářena nová pracovní místa. To vede k vyšší úrovni spotřebitelských výdajů a další expanzi, výrobě a spotřebě. Postupně začínají být realizovány investice, které se dříve zdály rizikové.

Literární přehled 24 3.4.2 Důsledky ekonomických cyklů Ekonomické důsledky Dle Helíska (2002, s. 175): za nejvýznamnější důsledek kolísání ekonomické aktivity je zpravidla považována vysoká nezaměstnanost, která s sebou přináší nepříznivé sociální jevy; ztráta produkce v cyklické fázi recese ve srovnání s potenciálními výrobními možnostmi ekonomiky. Praktickým dopadem nízkého objemu vytvořené produkce je pokles ekonomické úrovně a z toho vyplývající pokles životní úrovně obyvatelstva; kolísání konjunktury sebou dále přináší nestabilitu cenové hladiny s nežádoucími důsledky zejména v případě růstu míry inflace; dopady kolísání ovlivňují i vnější rovnováhu ekonomiky. Pokud je ekonomika ve fázi kontrakce dochází k poklesu importu a čistý expert se zvyšuje. Ve fázi expanze je efekt opačný, jak tvrdí Majerová (2006, s. 170). Politické důsledky Pokles životní úrovně v období recese (a zvláště deprese) je doprovázen velmi často sociálními nepokoji, radikalizací postižených skupin obyvatelstva. Následky mohou být nedozírné. Sociologové uvádějí, že sociální problémy spojené s Velkou depresí byly živnou půdou vzestupu fašismu v Evropě ve 30. letech.

Vlastní práce 25 4 Vlastní práce 4.1 Vývoj politické a ekonomické situace v Maďarsku Na začátku nového století bylo Maďarsko vnímáno jako úspěšná reformní ekonomika, která vykazovala silný růst, hospodářství bylo v průměru Evropské unie, do země proudilo obrovské množství kapitálu v podobě zahraničních investic a exportní politika se dočkala celosvětového ekonomického boomu. Vývoj maďarské ekonomiky by se dal v tomto období označit jako ustálený, i když již delší dobu trvale deficitní. Dle maďarské národní banky (2009) se však začal růst postupně zastavovat. Příčinou toho byla zejména velmi špatná politická situace v Maďarsku. V letech 1998 2002 dělala vítězná pravicová vláda prorůstovou politiku a vystačila si se sklízením úspěchů Bokrosových reforem 7. V letech 2002 a 2006 proběhly v Maďarsku parlamentní volby. V obojích volbách zvítězili maďarští socialisté a v obojích zvítězili jejich populistické sliby. Přišla tedy vlna neúměrného a neospravedlnitelného zadlužování, která byla zapříčiněna zmiňovaným předvolebním populismem, který za sebou zanechal především obrovský veřejný dluh. Tuto situaci potvrdil i tehdejší maďarský premiér svým prohlášením, že v podstatě ve volbách voličům lhali o stavu maďarské ekonomiky, jen aby vyhráli volby. Jak uvádí Bacovský (2009), maďarská politická scéna vyniká prakticky od roku 1998 svou neschopností provádět jakékoliv základní reformy veřejných financí. Každý další maďarský volební rok tak znamenal špatné zprávy pro její fiskální stabilitu. Nutných reforem směřujících k strukturálnímu ozdravení veřejných financí, především tedy ke snížení nepřiměřených výdajů státního rozpočtu, se Maďarsko nedočkalo. Dle mého názoru také předpokládám, že všechny případně plánované reformy budou vzhledem k parlamentním volbám v roce 2010 odloženy. Jak uvádí Hlaváč (2009), mezi dvě nejsilnější politické strany patří v Maďarsku levicová maďarská socialistická strana (MSZP) a pravicový Fidesz. Přecházející volby v roce 2006 vyhrála MSZP v čele s premiérem Ferencem Gyurcsánym (ostatně MSZP vyhrála volby i v roce 2002), která po vítězství ve zmiňovaných volbách 2006 vytvořila koalici se středovým Svazem svobodných demokratů (SZDSZ). Gyurcsány však nedlouho po volbách v září 2006 ztratil na popularitě, když se na veřejnost dostal jeho dnes již proslulý povolební projev k poslancům své strany, ve kterém přiznává, že v zájmu volebního úspěchu lhal o skutečném stavu ekonomiky a že se Maďarsku podařilo udržet jen díky 7 Lájos Bokros tehdejší ministr financí, který v roce 1995 připravil pro Maďarsko tzv. Bokrosův balíček. Ten obsahoval mimo jiné devalvaci měny, posílení tržního hospodářství, zamezení růstu nezaměstnanosti a znamenal zotavení maďarské ekonomiky a výrazný růst.

Vlastní práce 26 spoustě peněz ve světovém hospodářství a stovkám podvodů. Tím začali všichni s okamžitou reakcí požadovat Gyurcsányho rezignaci, které se však nedočkali. Nadále zůstal ve své funkci. V důsledku toho se jeho vláda stala značně neoblíbenou a její preference prudce poklesly. V roce 2006 se navíc vládnoucí koalice dostala do sporu ohledně případné reformy ve zdravotnictví. Výsledkem tohoto sporu byl v dubnu 2008 rozpad koalice, a proto tvořili socialisté menšinovou vládu. Tato situace měla za následek na jaře roku 2009 vypuknutí vládní krize, kdy Gyurcsány oznámil svou rezignaci. Prezident republiky i opoziční strany požadovaly vypsání předčasných voleb, ke kterým však nedošlo, a tak byla vytvořena úřednická vláda v jejímž čele stanul Gordon Bajnai. 11. dubna 2010 proběhly v Maďarsku již šesté svobodné parlamentní volby v pořadí. Podle veškerých předvolebních průzkumů měla volby vyhrát pravicová strana Fidesz, která také ve volbách s velkým náskokem své vítězství obhájila, jak uvádí ČT24 (2010). Fidesz pod vedením Viktora Orbána (premiéra již v letech 1998 a 2002) získal podle ústřední volební komise po sečtení všech volebních lístků 53,37 procenta hlasů. Zajistil si tak 206 z 386 parlamentních křesel. Vládní socialisté za Fideszem skončili se značným odstupem. Do parlamentu vůbec poprvé proniklo krajně pravicové Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik), které skončilo těsně za druhými socialisty. O tom, že Fidesz získá v parlamentu ústavní dvoutřetinovou většinu (nejméně 258 mandátů), rozhodlo druhé kolo voleb, které se konalo 25. dubna 2010. Dle Jégla (2010) Fidesz výrazně porazil své soupeře a v celkovém součtu získal v parlamentu 263 křesel. Žádné volební straně se od prvních svobodných voleb nepodařilo získat tak přesvědčivé vítězství. Je to důsledkem zejména velkých skandálů vládnoucích socialistů i špatné hospodářské situace v zemi. Druzí nyní vládnoucí socialisté mají 59 křesel a třetí Jobbik 47 křesel. Dvoutřetinová parlamentní většina dává Fideszu možnost uskutečnit to, co bude chtít prosadit. Fidesz má v plánu provést řadu reforem, při kterých bude muset strana zřejmě riskovat i ztrátu své popularity. Budoucí premiér Orbán bude mít za úkol zlepšit špatnou hospodářskou situaci v zemi a ozdravit státní rozpočet. Fidesz v kampani slíbil nižší daně, nová pracovní místa a reformu státní správy s cílem snížit státní náklady. Problémy, která napáchala politická situace však alespoň trochu zmírňovaly v Maďarsku zlaté časy, kdy ekonomika, podobně jako ta česká, v letech kolem vstupu do EU rychle rostla. V roce 2006 byla vláda nucena snižovat schodek státních financí, který byl nejvyšší v celé EU. Zvýšila ovšem daňovou zátěž, zvedla administrativní a jiné poplatky a snížila počet pracovních míst ve veřejném sektoru. Zvýšení poplatků se promítlo do inflace, proto byla centrální banka nucena opět zvyšovat úrokové sazby, které však tlumily investice a spotřebu. Proto tedy v roce 2008, a navíc s promítnutím vlivu finanční krize, vykázalo Maďarsko nejnižší růst za posledních 14 let.

Vlastní práce 27 Nerozumné výdaje, kterými vláda plnila své populistické volební sliby jen nasadily korunu dlouhodobě nevyrovnané rozpočtové politice. Byla tím připravena půda pro totální krach maďarské ekonomiky, který jak uvádí Bacovský (2009), alespoň z části odvrátila v roce 2008 v dolarech 25miliardová půjčka ze společné dílny Světové banky, Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu (MMF poskytl úvěrovou smlouvu v hodnotě 15,7 mld. dolarů, EU poskytla 8,1 mld. a Světová banka dalších 1,3 mld. dolarů). Maďarsko se tak stalo prvním členem Evropské unie, který byl nucen žádat o pomoc MMF. Podmínkou však bylo snižování vládního dluhu formou často drastických úspor na sociálních výdajích a opětovným citelným zvýšením daní. Jak uvádí Frantová (2009), s příchodem světové finanční krize vypluly na povrch všechny nezdravé maďarské finance. Došlo k náhlému zastavení finančních trhů a spolu s tím se zastavila i ekonomika. To mělo vážný dopad na maďarské hospodářství, které bylo už předtím v obtížné situaci. Od Maďarska se postupně začali odklánět i investoři. A podobně jako stát se chovali i samotní občané. Poměr mezi vklady a půjčkami dosáhl 150 procent, to znamená, že na jedno uložené euro bylo půjčeno 1,5 eura. Pro srovnání v České republice byl tento poměr 80 procent. V roce 2008 byl maďarský veřejný dluh nejvyšší z východní Evropy a 16. nejvyšší na světě - 73,8 procent HDP (Česká republika obsadila 75. místo s 29,4 procenty HDP). A je to právě obrovská zadluženost, která je hlavní příčinou současných problémů maďarské ekonomiky. Problémy mají i Maďaři, kteří se zadlužili v eurech a při propadech forintu, jakožto dalším faktoru špatného hospodaření, mají velké problémy se splátkami. Hluboké deficity maďarských rozpočtů (v průměru 9 procent ročně) jsou velkou budoucí zátěží a důvodem, proč si Maďarsko musí pro platby úroků znovu půjčovat. Samozřejmě také dochází k neustálému snižování ratingu, díky němuž má Maďarsko čím dál dražší půjčky. Nezdravé finance zhoršují ekonomické postavení země a samozřejmě přináší i nižší životní úroveň pro občany. Kvůli dlouhodobě vysokým vládním výdajům musí totiž maďarská vláda držet na uzdě inflaci pomocí úrokových sazeb, které se neustále drží nad hranicí 6 procent (léto 2008 11,5 procenta). To je příčinou jevu, kdy je zhruba 80 procent dluhů soukromých osob spláceno v cizích měnách. A to se ukázalo být pastí, která v konečném důsledku brání opětovnému nastartování maďarské ekonomiky, jak uvádí Hovorka (2009). Splnění maastrichtských kritérií pro přijetí eura je v nedohlednu. Původní termín pro přijetí mělo Maďarsko stanoveno na leden 2010, avšak tento termín zrušilo již v prosinci roku 2006.

Vlastní práce 28 4.2 Vývoj klíčových ekonomických ukazatelů v Maďarsku v letech 1999 2009 4.2.1 Míra inflace Graf 1 Míra roční průměrné inflace v % 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 Zdroj: Eurostat (vlastní zpracování) Dynamický růst maďarského hospodářství byl v letech 2000 a 2001 vykoupen ještě dynamičtějším růstem míry inflace. V té době se jí nepodařilo snížit pod 9 procent. Historie maďarského úsilí o snížení inflace byla přitom v zemi v posledních letech dost dramatická. V letech 1997 až 1999 se pohybovala mezi 18 procenty. Teprve až v roce 2001 se podařilo inflaci snížit na míru nižší než 10 %. Národní banka si přesto v té době kladla za cíl do roku 2004, tedy do roku vstupu do Evropské unie, inflaci značným způsobem snížit. Dle maďarské centrální banky (2009) bylo snížení inflace totiž pro Maďarsko naléhavý problém, protože země začala podnikat kroky pro členství v eurozóně, a už v roce 2006 měl být forint nahrazen eurem. Dle maastrichtského konvergenčního kritéria cenová stabilita nesmí průměrná roční inflace překročit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou roční inflaci tří členských zemí s nejlepšími hodnotami inflace. V té době byla však maďarská inflace těmto hodnotám velice vzdálená (bohužel je tomu tak doposud). Za zmínku v posledních letech určitě stojí míra inflace v roce 2007, která dosáhla téměř 8 procent. V tomto roce tak byla inflace nejvyšší od roku 2001 a jak uvádí Ehl (2007), nejvíce se v jejím růstu odrazily platby u lékaře (zavedení

Vlastní práce 29 poplatků u lékaře zvýšilo průměrné výdaje na zdraví o více než 20 procent) a vyšší ceny pohonných hmot (zdražování pohonných hmot přineslo meziroční růst v průměru o 7,6 procenta). Maďarská inflace tak byla bezkonkurenčně nejvyšší v rámci Evropské unie. Za celý rok 2007 se tedy průměrná inflace téměř zdvojnásobila na 8 z 3,9 procent v roce 2006. Jedná se tedy o poměrně silný růst cen. Byl mimo jiné zapříčiněn zvýšením daní a snahou vlády snížit rozpočtový deficit, jehož podíl na HDP byl v roce 2006 9,3 procenta. V roce 2009 inflace v Evropě začala zpomalovat tempo svého růstu a nejinak tomu bylo i v Maďarsku. Inflace začala v zemi polevovat především díky dopadům nejhorší ekonomické recese, což nutilo podniky snižovat výdaje a pracovní místa. Docházelo tedy k projevování deflačních tlaků 8. Díky deflaci je sice možno ušetřit v obchodech, ale deflace především negativně působí na pokles tržeb firem. Spotřebitelské ceny rostou nyní v Maďarsku nízkým tempem, což se však může výhledově pro další roky změnit v problém. Chystané záchranné balíčky by totiž mohly v kombinaci s očekávaným oživením ekonomiky roztočit inflační spirálu a spotřebitelské ceny by mohly naopak růst rekordním tempem. 4.2.2 Veřejný dluh Graf 2 Celkový veřejný dluh v Maďarsku v % HDP 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 Zdroj: Eurostat (vlastní zpracování) 8 Deflace znamená absolutní meziroční pokles spotřebitelských cen.

Vlastní práce 30 Veřejný dluh v Maďarsku je názorným příkladem toho, kam vedou populistické sliby voličům a žití si nad poměry. Veřejný dluh v Maďarsku prakticky od roku 2001 narůstá. Hospodářská krize, která se v roce 2008 prohnala Evropou, měla takovou sílu, že dokázala výrazným způsobem prohloubit zadlužení téměř všech zemí sedmadvacítky. Státy regionu střední a východní Evropa (SVE), kam mimochodem patří i Maďarsko, jsou však oproti průměru eurozóny mnohem méně zadluženy (úhrn veřejného dluhu v Maďarsku, České republice, Chorvatsku, Rumunsku a Slovensku je nižší než úhrn dluhu samotného Řecka). Ze všech států regionu SVE pouze však Maďarsko neudrželo svůj dluh pod 60 procenty HDP. I podle maastrichtských kritérií, jejichž plnění je důležité pro přijetí jednotné evropské měny, by veřejný dluh neměl přesáhnout 60 procent HDP. Této hranice se však Maďarsko začalo již od roku 2005 výrazně vzdalovat, Přijetí eura by přitom maďarskou situaci značně vylepšilo. Očekává se, že dluh výrazně vzroste v roce 2010, kdy dosáhne svého vrcholu téměř 80 procent HDP (což je přesný průměr eurozóny), a tím bude nejvyšší ze zemí SVE. Pokles míry zadlužení se předpokládá od konce roku 2010 a s příchodem roku 2011 zejména s ohledem očekávaného užívání nashromážděného majetku, jak uvádí Evropská komise (2009). Je také dobré podotknut, že co se týče České republiky, tak ta už více než patnáct let svůj dluh nesplácí. Splácí pochopitelně prostřednictvím rozpočtu úroky z dluhu, ale na splátky jistin (emise dlouhodobých a krátkodobých dluhopisů) si nadále půjčuje. Fakticky můžeme začít dluh splácet až s příchodem přebytkového rozpočtu. Tato situace je však v tuto chvíli téměř v nedohlednu. Dle Kohouta (2009) je na tom Maďarsko ovšem ještě mnohem hůře. Maďarské úrokové platby jsou tak vysoké, že si dokonce musí půjčovat už i na platby těchto úroků, a to především v zahraničí. Maďarsko je tedy dlužník, který platbu úroků řeší další půjčkou. Extrémně vysoké zadlužení je maďarským největším problémem, který ho provází již desetiletí. O to horší je situace v tom, že většina úvěrů je v zahraniční měně (celkový objem úvěrů je necelých 12 miliard eur, z nichž je téměř 80 procent poskytnuto v cizích měnách). Důvodem jsou enormně vysoké sazby maďarské centrální banky, které se pohybovali v jistý čas blízko hranice 10 procent. Je tedy logické, že si stát, firmy i občané půjčovali především v eurech a švýcarských francích. Sazby zde byly totiž sotva třetinové. Takovéto zadlužování je však velice nebezpečné při případném oslabování domácí měny (při oslabování domácí měny se totiž splácení úvěrů v cizích měnách při přepočtech na forinty prodražuje).