Dosavadní role vybraných veřejných parků ve společenském životě města Pardubic a možnosti jejich budoucího využití pro kulturní akce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Management v kultuře Bc. Tereza Nádvorníková Dosavadní role vybraných veřejných parků ve společenském životě města Pardubic a možnosti jejich budoucího využití pro kulturní akce Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Igor Kyselka, CSc. Brno 2013

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne Tereza Nádvorníková

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Ing. Igoru Kyselkovi, CSc., za věnovaný čas, odborné rady a věcné připomínky. Děkuji také zaměstnancům Magistrátu města Pardubic a Státního okresního archivu Pardubice za velmi ochotný a vstřícný přístup. V neposlední řadě bych ráda vyjádřila svůj vděk všem respondentům průzkumu za ochotu ke spolupráci a věnovaný čas.

Obsah Úvod... 6 Zdroje dat a metodika práce... 7 2 Význam zeleně ve městě... 9 2.1 Veřejný prostor ve městě... 9 2.2 Členění zeleně... 11 2.3 Funkce městské zeleně... 13 3 Historický vývoj parku v systému městské zeleně... 15 3.1 Vznik veřejných parků... 15 3.2 Parky ve městech 20. století... 17 3.3 Soudobé trendy v parkové architektuře... 19 4 Význam kultury pro město... 21 5 Veřejné parky a další významná zeleň v historii Pardubic... 23 5.1 Nejstarší historie pardubické veřejné zeleně v kontextu vývoje města... 24 5.2 Okrašlovací spolek... 25 5.3 Bubeníkovy sady... 26 5.4 Park Vinice... 26 5.5 Tyršovy sady... 27 5.6 Park Na Špici... 29 5.7 Zaniklá veřejná zeleň... 29 5.7.1 Park kultury a oddechu... 30 5.7.2 Zelenobranská dubina... 32 5.7.3 Bělobranská dubina... 32 6 Historické proměny společenského a kulturního života ve veřejných parcích města Pardubic... 33 6.1 Parkové aktivity do roku 1918... 33 Východočeská výstava průmyslu, zemědělství, národopisu a umění... 35

6.2 Život v parcích za první Československé republiky... 38 Výstava tělesné kultury a sportu v Pardubicích... 40 6.3 Parky v období nacistické okupace a druhé světové války... 43 6.4 Společenské a kulturní aktivity v parcích v době socialismu... 45 6.4.1 Období 1945 1967... 45 6.4.2 Období normalizace (1968 1989)... 51 6.5 Stav kultury v parcích po roce 1989... 54 7 Záměry města Pardubic... 61 7.1 Tyršovy sady... 62 7.2 Park Vinice Stará vojenská plovárna... 65 7.3 Park Na Špici... 67 7.4 Náhrdelník Chrudimky... 68 8 Obyvatelé města a budoucnost veřejné zeleně... 70 8.1 Budoucnost kultury v parcích očima pardubických obyvatel... 70 8.2 Význam participace obyvatel na přípravě rozvojových plánů města... 78 9 Příklady dobré praxe z jiných měst... 81 10 Zhodnocení současné situace a možnosti budoucího využití parků z pohledu manažera v kultuře... 84 Závěr... 94 Resumé... 99 Summary... 100 Resümee... 101 Seznam použitých zdrojů... 102 Seznam obrazových příloh... 115 Obrazová příloha... 116

Úvod Předkládaná diplomová práce se zabývá společenským a kulturním životem ve veřejných parcích města Pardubic. Vychází ze známého úsloví historia magistra vitae dějiny jsou učitelkou života, tedy z předpokladu, že pokud chceme pochopit a hodnotit současnost či máme-li snahu předvídat a plánovat budoucnost, je nutné znát celou historii daného fenoménu, pokusit se z ní co nejvíce poučit, a především na základě těchto zkušeností dále jednat. Oblast kulturního života v pardubických městských parcích nabízí téměř neprobádaný prostor. Hlavní přínos této diplomové práce lze proto spatřovat především ve zmapování kulturních a společenských aktivit v místních parcích v kontextu doby. Konkrétní příklady úspěšného oživení těchto veřejných prostorů vycházející z historie, by mohly, s přihlédnutím k potřebám současného člověka, posloužit k řešení aktuální otázky optimálního využití parků. Práce může rovněž přispět k podnícení zájmu obyvatel o městské veřejné parky a v ideálním případě může napomoci k tomu, že se parky stanou jedním z center společenského zájmu. Tím dojde k rozvoji jejich potenciálu a většímu využití pozitivních efektů, které spojení zeleně a kultury městu nabízí. Z tohoto důvodu je práce určena nejen obdivovatelům historie či patriotům, ale všem obyvatelům města a rovněž zainteresovaným zaměstnancům Magistrátu města Pardubic. Hlavním tématem práce je historický vývoj společenského a kulturního života ve veřejných parcích města Pardubic, od vzniku prvního veřejného parku v roce 1880 do současnosti. Cílem práce je podat ucelený přehled kulturních akcí, které pardubičtí občané měli možnost v parcích navštívit, popsat současný stav kultury v městské veřejné zeleni a představit aktuální plány vedení města na revitalizaci parků, a tím i možnosti volnočasového vyžití v těchto místech. Nejprve se práce obecně věnuje fenoménu zeleně a kultury ve městě. Neklade si však ambice vyčerpávajícím způsobem pojednat o jednotlivých pojmech, jejím cílem je danou problematiku pouze přiblížit. První kapitoly se snaží odpovědět na otázky, čím se vyznačuje kvalitní veřejný prostor, jaké funkce plní veřejná zeleň ve městě, jakým způsobem městské veřejné parky vznikly, jakým historickým vývojem prošly a jaký význam má pro město a jeho obyvatele pořádání kulturních akcí. Následující kapitoly se zabývají konkrétními pardubickými parky a kladou si za cíl vystihnout jejich roli v kulturní historii města. Otázky, jež hodlá práce zodpovědět, se kromě změn, jakými tyto plochy zeleně v historii prošly, týkají společenských a kulturních aktivit v parcích, zejména těch, které danou dobu charakterizovaly a odlišovaly od ostatních epoch: Jaké aktivity z různých oblastí kultury se v parcích odehrály? Kdo je organizoval a s jakým úspěchem? Jak se možnosti kulturního a společenského vyžití proměňovaly v čase? 6

Práce se snaží o zasazení parkových aktivit do dobového kontextu, který z velké části ozřejmuje důvody jejich konání a odpovídá na otázku, do jaké míry byly pardubické akce pořádané v parcích tematicky poplatné době. Z důvodu poměrně širokého časového vymezení tématu se práce nevěnuje hlubší analýze popisované epochy. Historický vývoj a dobové charakteristiky jsou proto, i s vědomím rizika přílišné generalizace, do určité míry zjednodušeny. Popisem aktuálních záměrů města Pardubice v oblasti revitalizace parků chce práce ozřejmit jejich budoucí podobu a předpokládané možnosti vyžití občanů v těchto místech. Orientační průzkum provedený mezi zástupci vybraných dotčených skupin obyvatel města má za cíl zjistit, jak zainteresované osoby, ale i uživatelé parků hodnotí současnou situaci, jaké využití parků by do budoucna uvítali, a v jaké míře korespondují plány vedení města s těmito potřebami. Průzkum tak slouží k představení různých pohledů na budoucí využití pardubických parků a k porovnání těchto názorů. Práce se dotýká i problematiky účasti obyvatel na přípravách rozvojových plánů města a následně uvádí několik příkladů dobré praxe z českých i zahraničních měst. Zmíněné případy se týkají úspěšné participace občanů a zejména využití parků ke společenským a kulturním aktivitám. V poslední kapitole autorka práce porovnává získané informace s vlastními názory na budoucí využití parků a na základě historické analýzy, popisu plánované podoby parků a příkladů úspěšných parkových akcí z jiných měst nabízí k uvážení několik možností rozvoje potenciálu pardubických městských parků pomocí společenských a kulturních aktivit. Zdroje dat a metodika práce Vzhledem ke svému zaměření byla diplomová práce vypracována na základě pramenů a literatury pocházejících převážně od domácích autorů a institucí. Kapitola 2 věnovaná obecně veřejným prostorům a městské zeleni vychází zejména ze sborníku Veřejné prostory a život města, z publikací Jana Gehla Život mezi budovami a Města pro lidi a z knihy Bohumila Kavky a Jaroslavy Šindelářové Funkce zeleně v životním prostředí. Následující kapitola čerpá zejména z publikace Jiřího Kupky Zeleň v historii města a příspěvku Zdeňka Nováka ve sborníku Městské historické parky. Čtvrtá kapitola vychází především z dokumentu Kulturní politika Ministerstva kultury ČR. Odborné publikace, které by se zabývaly pouze historií pardubických parků, nebo přímo společenským a kulturním životem ve veřejné zeleni, dosud nebyly vydány. Z toho důvodu kapitoly 5 a 6 zakládají svá tvrzení na studiu dobového tisku a archivních materiálů uložených ve Státním okresním archivu v Pardubicích. Ve většině případů se jedná o interní materiály městské správy či kulturních institucí, které obsahují různé jazykové nepřesnosti a nejednotné pojmenování organizací i pořádaných akcí. V případě nesrovnalostí byly názvy porovnány s odbornou literaturou, nebo byla použita nejčastější verze názvu. 7

Při využívání informací z pramenů byl reflektován také možný rozpor mezi realitou a její oficiální prezentací v tisku i omezená vypovídající hodnota archivních materiálů, která je dána především povahou institucí, ve kterých prameny vznikaly, a tím, co dotčení zaměstnanci považovali za důležité zaznamenat a uchovat. Nicméně hlavní problém spojený s archiváliemi tkví v případě této práce v jejich velkém množství, které je jednotlivec schopný prostudovat jen do určité míry. Například v období 70. a 80. let se práce potýká s nedostatkem pramenů, přičemž archiv největšího pořadatele akcí, Parku kultury a oddechu, obsahuje velké množství materiálů, které ale nejsou utříděny či zpracovány, a navíc se nacházejí v depozitáři mimo Pardubice. Pro práci tak bylo možné využít pouze malou část tohoto archivu. Z uvedených důvodů kapitoly 5 a 6 staví také na sekundární literatuře, zejména na publikacích vydaných Klubem přátel Pardubicka a na údajích získaných během řízených rozhovorů s odborníky na pardubickou kulturní historii a organizátory akcí v místních parcích. Zde však vyvstává další komplikace otázka věrohodnosti pamětnické výpovědi. Tento problém se práce snaží řešit co největším možným porovnáním získaných informací s jinými zdroji. Pro představení současných záměrů města a probíhající diskuze okolo plánovaných revitalizací parků bylo využito převážně tiskových zpráv Magistrátu města Pardubic (MMP), architektonických studií a informací poskytnutých zaměstnanci MMP z Odboru hlavního architekta. Kapitola nazvaná Budoucnost kultury v parcích očima pardubických obyvatel vychází z výsledků názorové sondy, která byla uskutečněna formou strukturovaného rozhovoru se zástupci vybraných dotčených skupin obyvatel města. Na tomto místě je důležité upozornit, že všechna jména osob jsou v této práci uváděna bez akademických titulů. V práci bylo použito několik metodických přístupů. Na počátku sběru dat byla provedena rešerše tištěných i elektronických zdrojů a údajů získaných z orientačního průzkumu (použitá metoda řízených rozhovorů je pro větší přehlednost popsána v kapitole 8.1). Dále proběhlo třídění a komparace vybraných dat a poté následovala jejich analýza. Na závěr práce byla provedena syntéza poznatků o historii a současnosti kulturního a společenského života v pardubické veřejné zeleni a informací o plánované podobě parků, na jejímž základě došlo ke zhodnocení rozvojového potenciálu městských veřejných parků v Pardubicích. 8

2 Význam zeleně ve městě Zeleň v současném městském prostředí zastává velké množství funkcí, které vyplývají z jejího umístění a charakteru. Mezi nejvýznamnější plochy městské zeleně patří veřejné parky, a to nejen co do územního rozsahu, ale i do počtu funkcí, které naplňují. Pro správné pochopení hodnoty parků ve městě se práce nejprve zaměřuje na veřejné prostory, do kterých městská zeleň spadá. 2.1 Veřejný prostor ve městě Městský veřejný prostor už staletí plní funkci shromaždiště obyvatel, kteří si zde vyměňovali informace o tom, co je ve městě nového, setkávali se zde při nákupech, trzích, slavnostech, svatbách či jiných událostech. Všechny důležité události ve městě tak probíhaly před očima jeho obyvatel. 1 Veřejná prostranství nám připomínají současnost i historii města, spojují nás s jeho obyvateli a spoluvytvářejí jeho obraz. V minulosti i v dnešní době jsou veřejná prostranství nedílnou součástí městského života, i města jako takového. Mezi mnoha funkcemi, které současná veřejná prostranství plní, se v posledních letech jeví jako jedna z nejpodstatnějších funkce vytváření prostoru pro veřejný život, běžné aktivity obyvatel v těchto místech (pobytové, pohybové i společenské činnosti). 2 Právě na tuto funkci je následující zkoumání veřejného prostoru zaměřeno. Veřejný prostor lze definovat mnoha způsoby podle toho, jakým úhlem pohledu je na něj nazíráno. Jasné vymezení nabízí definice uvedená v Zákoně o obcích: Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. 3 Podle Krykorkové by však mělo být na veřejná prostranství nahlíženo komplexně, nejen jako na problematiku prostoru a charakteru místa, ale i jako na soubor charakteristik společenských a kulturních. To z toho důvodu, že jsme svědky rychlých proměn kultury i společnosti, kvůli kterým nenacházejí lidé potřebnou stabilitu, vědomí unikátnosti a pocit spojení s daným prostředím, společností a její kulturou. Veřejný prostor lze tak dle Krykorkové považovat za něco, co by mohlo tyto negativní změny do budoucna odvrátit. 1 GEHL, Jan. Města pro lidi. 1. vyd. Brno: Partnerství, 2012, s. 25. 2 ČABLOVÁ, Markéta. Přírodní prvky ve veřejném prostoru: Vliv přírodních prvků na kvalitu veřejných prostorů a na rozvoj aktivit. In: Veřejné prostory a život města: sborník příspěvků konference, Brno 24. října 2002. 1. vyd. Brno: VUT FA, 2002, s. 21. 3 Zákon o obcích č. 128/2000 Sb., paragraf 34 [online]. [cit. 2013-02-21]. Dostupné z: <http://www.sbirkazakonu.info/zakon-o-obcich-obecni-zrizeni/verejnym-prostranstvim-jsou-vsechnanamesti.html>. 9

Jaké vlastnosti tedy od veřejného prostoru požadovat a které budovat? Z velkého množství teorií a názorů na tuto problematiku lze vyčíst, že hlavními hodnotami veřejného prostoru, bez kterých by nebylo vytvářeno životem pulsující prostředí, jsou sice známé, ale často přehlížené a těžko charakterizovatelné kvality. 4 Požadavky, které by veřejný prostor měl splňovat, uvádí například Šilhánková. Jsou jimi dobrá dostupnost, přehlednost, lidské měřítko, vybavení pro aktivity a vytvoření příjemného klimatu. 5 V 21. století se nepostradatelnými stávají i další požadavky jako obyvatelnost, zapojení veřejnosti do plánování a trvalá udržitelnost. 6 Kvalitu veřejného prostoru samozřejmě ovlivňuje také jeho poloha, rozloha, estetická kvalita, sousední zástavba a jiné. Čablová uvádí, že příjemného a lákavého prostředí, které nabízející aktivity i podporuje komunitní život, lze dosáhnout především pečlivou tvorbou, kvalitním designem a vhodným vybavením veřejného prostoru, nejlépe při spolupráci s veřejností, která tyto prostory bude využívat. 7 Tím hlavním, co však dělá veřejný prostor úspěšným, je přítomnost lidí. Šilhánková k tomu říká, že samotná přítomnost lidí není faktorem úspěchu, ale platí, že ve všech úspěšných veřejných prostorech se lidé nacházejí. To je zapříčiněno jeho přitažlivostí nejen pro ty lidi, kteří jsou nuceni na tato místa přijít, ale i pro ty, kteří sami chtějí přijít. Lákavost prostředí je pak způsobena možnostmi, které dané místo skýtá, především nejrozmanitějšími aktivitami a mezilidskými kontakty. Veřejné prostory by tedy měly být funkční a měly by vyhovovat různorodým potřebám návštěvníků touze po klidu a odpočinku, či chuti provozovat volnočasové aktivity. Šilhánková uvádí, že právě aktivity jsou klíčovým prvkem veřejných prostranství [ ] bez aktivit nemá v podstatě veřejný prostor pro město žádný smysl. 8 Podobného názoru na veřejná prostranství je i slavný dánský architekt Jan Gehl, který považuje živé město za cíl, ke kterému by se měly obracet snahy urbanistů. Kvantita by však neměla narušovat příjemný pocit z veřejného prostoru. Davy a přeplněné ulice totiž rozhodně nejsou obrazem dobrého stavu městského života. 9 Gehl přesto určuje kvalitu městských prostorů podle množství a druhu činností, které zde lidé provozují. Aktivity ve veřejném prostoru dělí na: nezbytné každodenní úkoly probíhající nejméně závisle na venkovních materiálních podmínkách, 4 KRYKORKOVÁ, Zuzana. Veřejné prostranství součást kvalitního života. In Veřejná prostranství veřejné prostory, sídelní zeleň, krajina v územním plánování: sborník ze semináře AUÚP, Františkovy Lázně, 17. 18. 4. 2008. 1. vyd. Brno: Ústav územního rozvoje, 2008, s. 23. 5 ŠILHÁNKOVÁ, Vladimíra. Posuzování úspěšnosti veřejných prostorů města. In: Veřejné prostory a život města: sborník příspěvků konference, Brno 24. října 2002. Op. cit., s. 15 17. 6 ŠILHÁNKOVÁ, Vladimíra. Veřejné prostory v územně plánovacím procesu. 1. vyd. Brno: VUT, 2003, s. 90 107. 7 ČABLOVÁ, Markéta. Přírodní prvky ve veřejném prostoru: Vliv přírodních prvků na kvalitu veřejných prostorů a na rozvoj aktivit. In: Veřejné prostory a život města: sborník příspěvků konference, Brno 24. října 2002. Op. cit., s. 22. 8 ŠILHÁNKOVÁ, Vladimíra. Posuzování úspěšnosti veřejných prostorů města. In: Veřejné prostory a život města: sborník příspěvků konference, Brno 24. října 2002. Op. cit., s. 17. 9 GEHL, Jan. Města pro lidi. Op. cit., s. 63. 10

volitelné činnosti provozované lidmi jen tehdy, když chtějí a když jim to čas a místo, jsou tedy velmi závislé na vnějším prostředí, společenské různé druhy aktivit zcela závislých na přítomnosti dalších lidí, vznikají jako důsledek pohybu a pobytu lidí na veřejných prostranstvích. 10 Co podle Gehla charakterizuje veřejný prostor nejvíce, je právě přítomnost lidí. Kvalitní prostor umožňuje lidem projevit jejich přirozený zájem o kontakt s ostatními lidmi. To se odrazí na jeho návštěvnosti, jelikož lidé reagují na přítomnost lidí a chodí převážně tam, kde už se něco děje. Právě setkáváním na stejném místě se vytváří předpoklad pro intenzivnější kontakty, které způsobují lidem pozitivní zážitky, radost z bytí venku, a které jsou vítaným protikladem samoty. 11 Právě kontakt různých skupin obyvatel je důležitý pro správné fungování společnosti. Zapojením se do sociálního dění se lidé učí nést zodpovědnost nejen za sebe, ale také za místa, kde žijí. Vliv prostředí je také jedním z determinantů tvorby vlastní identity. Kvalitní prostředí, které u občanů podporuje pocit sounáležitosti s daným místem, místními lidmi či městem jako celkem, nevytváří podmínky pro sociálně-patologické jevy a jiné problémy, tak jako je tomu v prostředích anonymních. 12 2.2 Členění zeleně Zeleň, nedílnou součást veřejných prostranství, lze popsat jako ucelené vegetační plochy upravené pro užívání občany k pobytu a rekreaci, tedy včetně cest, odpočívadel, dětských hřišť, drobné zahradní architektury, uměleckých děl i jiných doplňků. Z širšího hlediska sem zahrnujeme též stromořadí uliční a krajinná i jinou doprovodnou zeleň podél komunikací a vodních toků, a dokonce i ojedinělé stromy nebo jejich skupiny v obcích i krajině. 13 Z odborného hlediska je však pojem zeleň dosti široký a složitě vymezitelný, Kavka a Šindelářová z toho důvodu zeleň dělí do několika skupin. První z nich lze pojmenovat jako zeleň volné krajiny, jejíž význam je často zmiňován především v souvislosti s ochranou a tvorbou krajiny, urbanistickými a ekologickými disciplínami. Patří sem skupiny stromů, stromořadí i solitérní stromy a keře, remízky, zeleň u komunikací, řek a vodních ploch či volně rostoucí, tzv. rozptýlená zeleň v krajině. Tyto prvky mohou být jak přírodní, tak vysazené lidmi. Zeleň volné krajiny (nebo zeleň krajinná) však vzhledem ke své obvyklé poloze mimo zastavěná území obcí nemívá charakter veřejných prostranství. Druhou skupinu tvoří rozsáhlejší a složitější účelové výsadby, pod čímž rozumíme historické zahrady, lázeňské parky, ovocné sady, veřejné plochy upravené pro rekreaci a zeleň, vysázenou kolem průmyslových zón či během jejich rekultivace. 10 Upraveno podle: GEHL, Jan. Život mezi budovami: užívání veřejných prostranství. 1. vyd. Brno: Nadace Partnerství, 2000, s. 11 14. 11 GEHL, Jan. Život mezi budovami: užívání veřejných prostranství. Op. cit., s. 19 25. 12 GREGOROVÁ, Eva. Veřejná prostranství jako odraz společnosti společnost jako odraz veřejných prostranství. In: Veřejné prostory a život města: sborník příspěvků konference, Brno 24. října 2002. Op. cit., s. 36 37. 13 HURYCH, Václav. Mělník: město v zeleni. 1. vyd. Skuhrov: FARGO studio ve spolupráci s Městem Mělník, 2008, s. 4. 11

Pod pojem městská zeleň spadají takové porosty, které potřebují bližší upřesnění, než nabízejí předchozí dvě skupiny. Charakter této zeleně je dán především jejím umístěním v intravilánu. Spadají sem parky, zahrady, uliční stromořadí, zatravněné plochy i květinová výsadba. 14 Další členění zeleně není jednotné, domácí i zahraniční autoři uvádí několikeré možné dělení, například podle významu, funkce, urbanistického členění, místa uplatnění, majitelů či uživatelů. Dle Kavky a Šindelářové je nejvhodnější dělit zeleň podle kritéria převládající funkce: veřejná zeleň základní: parky, uliční zeleň a sadovnicky upravené veřejné plochy, doplňková: lesoparky, lázeňské a historické zahrady a parky. vyhrazená zeleň zeleň mezi obytnými budovami, zeleň a zahrady u škol, sportovišť, koupališť, nemocnic, hřbitovů, arboreta, botanické a zoologické zahrady, soukromá zeleň zeleň soukromých zahrad a jiných neveřejných areálů, ochranná zeleň porosty vysazené kolem průmyslových podniků a zón, pásma hygienické ochrany, hospodářská zeleň zemědělské plochy, účelové lesy, ovocné sady a výrobní zahrady a školky, ostatní zeleň solitéry, skupiny stromů a keřů, remízky, zeleň ve volné krajině, podél komunikací, řek a vodních ploch. 15 Kyselka chápe pojem veřejné zeleně šířeji a zařazuje sem: zeleň obytných souborů sídlištní zeleň, zeleň u významných budov a v okolí pomníků, zeleň na náměstích, městské parky a parčíky, zeleň v ulicích, parkoviště, veřejně přístupné zahrady na konstrukcích a střešní zahrady. 16 Dle uvedeného členění se tato práce dále zabývá pouze městskou veřejnou zelení, a to výhradně městskými veřejnými parky. Přičemž vychází z definice uvedené v technické normě ČSN 83 9001, kde je park popsán jako objekt zeleně, ztvárněný do charakteristického kompozičního celku o výměře nad 0,5 ha a minimální šířce 25 m (např. park historický, městský, lázeňský). 17 14 KAVKA, Bohumil a Jaroslava ŠINDELÁŘOVÁ. Funkce zeleně v životním prostředí. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978, s. 10 11. 15 Upraveno podle: KAVKA, Bohumil a Jaroslava ŠINDELÁŘOVÁ. Funkce zeleně v životním prostředí. Op. cit., s. 12 13. 16 Upraveno podle: KYSELKA, Igor. Architektura krajiny a rekreace: architektura a urbanismus krajiny a zeleně. 1. vyd. Ostrava: Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava, 2007, s. 101 110. 17 ČSN 83 9001. Sadovnictví a krajinářství Terminologie: Základní odborné termíny a definice. Praha: Český normalizační institut, 1999, s. 13. 12

2.3 Funkce městské zeleně Zeleň má několik důležitých funkcí, jejichž naplňování vytváří příznivé podmínky pro život obyvatelstva města. Jsou jimi biologická, meliorační, izolační a asanační funkce, 18 kterým přisuzujeme zdravotní význam. Ten zdaleka není skryt pouze ve známém úsloví, že zeleň jsou plíce města. Zeleň má vliv na mikroklimatické a hygienické podmínky a jevy, které v městském prostředí ovlivňují zdraví i každodenní pocit vnitřní pohody obyvatel a návštěvníků města. Mezi tyto jevy patří: teplota vzduchu vzrostlé stromy působí proti přehřívání náměstí, chodníků, parkovišť, fasád budov (i interiérů) a lidem pohybujícím se ve městě poskytují ochranný stín, vlhkost vzduchu městská vegetace díky odpařování vody ze svých listových ploch kladně působí na vlhkost vzduchu, ve městech často nepříjemně suchého, rychlost větru teplotní rozdíly mezi zelení a zástavbou mají pozitivní vliv na proudění vzduchu ve městě, zeleň však dokáže fungovat i jako větrolam, a umí tak zpomalit, rozptýlit a případně usměrnit nepříjemné ostře vanoucí větry, způsobující vysoušení vzduchu a větrnou erozi, čistota ovzduší rostliny zachycují ze vzduchu prachové částice, vylučováním fytoncidů snižují v ovzduší množství choroboplodných zárodků, pohlcují oxid uhličitý a produkují kyslík, hluk zeleň má také mírný vliv na snižování hluku, který v posledních letech z důvodu hustého provozu na komunikacích ve městech enormně narůstá. 19 Zeleň má i další důležité funkce, a to rekreační a naučnou. Díky nim dochází ke zvyšování rekreačního potenciálu oblasti a k lepšímu chápání významu přírodních prvků v sídlech. 20 Rekreace, jako jedna z forem regenerace duševních i tělesných sil vedoucí k udržení stálého zdraví, se stala součástí životního stylu lidí 21. století. V městských parcích bývá uskutečňována tzv. denní rekreace, jejíž náplní může být procházka parkem, posezení na lavičce, odpočinek na trávníku, ale i společenská setkávání. Tento způsob rekreace je součástí běžného dne mnoha lidí, kteří na ni mají omezené množství času, proto vyžadují, aby prostor k rekreaci vymezený byl v blízkosti jejich bydliště, pracoviště nebo míst, kde se během dne musí vyskytovat. 21 Zeleň dokáže také zvýraznit jedinečnost kulturních památek, jejich estetickou kvalitu i přirozenost daného místa. Tuto funkci nazýváme jako kulturní a estetickou. 22 Wittmann k estetické funkci řadí ještě funkci kompoziční, díky které se zeleň [ ] podílí na místní danosti prostředí a jedinečném vzhledu jednotlivých měst. 23 18 Veronica: časopis ochránců přírody [online]. Brno: Regionální sdružení ČSOP, 2007, s. 18 [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http:<//www.veronica.cz/dokumenty/brnenska_priroda_a_up.pdf>. 19 Upraveno podle: BALABÁNOVÁ, Pavla. Zeleň v ulicích. Urbanismus a územní rozvoj. Brno: Ústav územního rozvoje, 2000, roč. 3, č. 3, s. 29 32. 20 Veronica: časopis ochránců přírody [online]. Op. cit., s. 18. 21 BALABÁNOVÁ, Pavla. Zeleň v ulicích. Urbanismus a územní rozvoj. Op. cit., s. 32 33. 22 Veronica: časopis ochránců přírody [online]. Op. cit., s. 18. 23 WITTMANN, Maxmilian. Urbánní prostředí v souvislostech: utváření udržitelného města a jeho přírodní zázemí v souvisejících tématech. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2012, s. 72. 13

Zeleň na člověka působí také psychologicky. Pozitivní vliv na pocit duševní pohody má především estetický prožitek z vnímání výtvarných hodnot přírody a odpočinek nervové soustavy při pohledu na zelenou barvu a zeleň celkově. Působení prostředí [ ] výrazně ovlivňuje psychiku a vědomí člověka, a to nejen v momentálních, ale také dlouhodobých stavech. Zeleň a voda jsou z toho hlediska významnými komponenty kvalitního životního prostředí a nositeli estetických hodnot. Význam estetické kvality prostředí vyplývá z úlohy krásy jako jedné ze základních lidských potřeb. 24 Na psychologický vliv a vliv zeleně na sociální chování se od 60. let zaměřuje mnoho výzkumů. V této době totiž vyšlo najevo mnoho problémů, které lidé v oblasti psychiky mají a které jsou ve městech často způsobované moderní architekturou a urbanismem. Výzkumy potvrdily, že městská zeleň má na fyzické i psychické zdraví a výkonnost člověka podstatný vliv, a ukázaly, že také významně determinuje jejich sociální chování. 25 Potvrdil se například předpoklad, že pohled do zeleně zmírňuje bolesti, urychluje léčbu po chirurgických zákrocích a pomáhá s vyrovnáním se se stresovými zážitky. V otázce vlivu zeleně na sociální kontakty studie ze sídliště se sociálními byty ukázaly, že lidé bydlící ve stejných domech, ale obklopených zelení, tráví více času venku, více se stýkají se svými sousedy, pociťují silnější pocit sounáležitosti a bezpečí, než tomu bylo u obyvatel, jejichž domy obklopoval především beton a asfalt. Stromy a plochy veřejné zeleně přinášely obyvatelům možnost vzájemně se poznávat a vytvořit pevnější vazby. Pozitivní vliv se projevil nejen na jejich zdraví, ale také na schopnosti rodin řešit konflikty a na době, kterou rodiče a děti trávili společně. V oblastech s hojným výskytem zeleně se také potvrdila nižší míra kriminality a nevhodného chování, a to především díky pocitu sounáležitosti obyvatel s daným místem. Lidé vlivem příjemného prostředí zeleně a díky prostorovému vymezení místa považovali okolí svého bydliště za své teritorium, a proto jej chránili. Výzkumy rovněž potvrdily pozitivní vliv zeleně na schopnost lidského organismu soustředit se, podávat výkony, pracovat s duševní energií či rozvíjet svou kreativitu. Důvody vědci vidí v evolucí vytvořených reakcích na nedostatek zeleně, který v dávných dobách znamenal neúrodu, strádání či nemožnost úkrytu před nepřáteli. Naše automatické reakce tak ovlivňují pocit spokojenosti a bezpečí při pouhém pohledu nebo pobytu v zeleni. Závěry studií poukazují na fakt, že člověk zeleň nutně potřebuje ke svému životu, protože se těchto vrozených reakcí neumí zbavit. 26 24 BALABÁNOVÁ, Pavla. Zeleň v ulicích. Urbanismus a územní rozvoj. Op. cit., s. 30. 25 FRANĚK, Marek. Vliv městské zeleně na chování lidí. In: Veřejné prostory a život města: sborník příspěvků konference, Brno 24. října 2002. 1. vyd. Brno: VUT FA, 2002, s. 53. 26 Tamtéž, s. 53 59. 14

3 Historický vývoj parku v systému městské zeleně Zeleň v lidských sídlech má velmi dlouhou a pestrou historii. Nicméně běžní obyvatelé města do ní po většinu historie neměli volný přístup, to bylo výsadou vládců, šlechticů či duchovních, kteří si u svých sídel zakládali zahrady a parky a užívali je výsadně pro svou potřebu. Veřejný prostor s výrazným zastoupením přírodních prvků však není zcela novodobým výmyslem, o existenci veřejných zahrad jsou doklady z antických měst, zejména z Říma. Jejich vybudování financovali především bohatí mecenáši, kteří posléze dali parky do užívání obyvatelům města. Ve středověkých městech se kromě malých hřbitovů kolem kostelů veřejná zeleň nenacházela. V racionálně zakládaných renesančních městech se již vzácně vyskytovaly plochy charakteru veřejných parků nabízející svým obyvatelům možnost procházky, odpočinku i zábavy v prostředí veřejné zeleně. V baroku se podle Nováka zřejmě nic, co by se dalo srovnat s dnešním veřejným parkem, v městech neobjevilo, avšak řada soukromých zahrad byla veřejnosti otevírána během slavností a důležitých událostí a některé byly zpřístupněny natrvalo, třeba londýnský St. James s Park a Green Park. 27 Až druhá polovina 18. století a s ní spojený nástup osvícenství připravila v přístupu k veřejným parkům výrazné změny. Z tohoto důvodu se práce bude městské zeleni podrobněji věnovat až od 19. století, kdy se zrodil typ veřejného městského parku a začala se tak formovat veřejná městská zeleň v pravém slova smyslu. 3.1 Vznik veřejných parků Rychlá urbanizace dlouhého 19. století (1750 1914), především rozvoj průmyslu, dopravy a infrastruktury vedoucí k narůstání počtu městské populace, způsobila do té doby nevídaný rozvoj měst. Hradby omezující rozšiřování města byly bourány, na předměstích vyrůstaly průmyslové zóny a dělnické čtvrti. Zeleně ve městech i okolí rapidně ubylo a zhoršovalo se životní prostředí i životní podmínky obyvatel. 28 Už na konci 18. století trpěla všechna větší města špatným hygienickým stavem domů i ulic. Opakované vlny epidemií, které si vyžádaly mnoho lidských životů i financí z městských pokladen, byly jednou z příčin, proč města i státy začaly více dbát na veřejný pořádek a zdraví obyvatel. K řešení situace napomohla asanace celých bloků nevyhovujících domů, výstavba nových obytných objektů, technická zlepšení i zavádění pitné vody do měst. Zdůrazňovaná byla také zdravotní funkce parků, zajištění možnosti odpočinku v této zeleni pro všechny občany a zejména udržení čistoty všech veřejných prostranství. 29 27 NOVÁK, Zdeněk. Historický vývoj parku v systému městské zeleně. In: Městské historické parky: referáty ze semináře konaného ve dnech 11. 14. 9. 1995 v Olomouci. Olomouc: Památkový ústav, 1995, s. 2 3. 28 KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2006, s. 91. 29 HOMEROVÁ, Marie. Kapitoly z dějin evropského města. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2012, s. 297 298. 15

Ke vzniku městského veřejného parku, tak jak je tento pojem chápán dnes, však vedly postupné kroky: zpřístupňování šlechtických a královských zahrad pro veřejnost (přibližně od roku 1750), zakládání soukromých zahrad určených rovněž, nebo především pro veřejnost (od konce 18. století), vysazování promenád a uliční zeleně, jako první veřejné zeleně, zakládání veřejných parků ze soukromých prostředků (zhruba po roce 1800), vybudování veřejného parku z veřejných finančních prostředků (od 2/4 19. století), téměř úplné dokončení systému veřejné zeleně v historických městech (do první světové války). 30 Veřejné parky ve městech byly zakládány především v místech bývalých hradeb, které byly zbourány, protože omezovaly rozvoj města a jejich fortifikační funkce přestávala plnit svou roli. Vhodnou plochou byla také náměstí, která ztratila funkci středověkého tržiště, svahy, nábřeží řek či říční ostrovy. Pokud nebyly zahrady zrušených klášterů a plochy vzniklé po zrušení hřbitovů zastavěny, vznikaly také zde veřejné parky. Příkladem jsou Lužánky, první veřejný park v českých zemích, který v Brně vznikl z jezuitské zahrady věnované roku 1786 císařem Josefem II občanům města. 31 Za první městskou správou nově vytvořený park ve střední Evropě se obecně považuje budapešťský Városliget z roku 1813, přestože byl městskou radou v Bratislavě založen veřejný park zvaný Aupark o 38 let dříve. 32 Úpravy nevyhovujících ploch zeleně či přímo budování nových parků prováděla však v této době většina velkých měst té doby, nejvíce Londýn, Paříž, Berlín, v zámoří pak New York, Washington či Chicago, kde byly volně přístupné parky s hřišti budovány v rámci plánované výstavby těchto měst. Posléze se také v Evropě začalo v parcích více uplatňovat rekreační hledisko, a to zejména díky inspiraci ze zmiňovaných amerických metropolí. 33 V našich městech byly veřejné parky společně s promenádními alejemi postupně budovány od 20. let 19. století. Prvními nově zbudovanými byly parky v Litoměřicích, Plzni, Náchodě a Klatovech. 34 Největší pozornosti se zeleni v tomto období dostávalo v Praze, kde byl vybudován první veřejný pražský park Lidová zahrada, dnešní Chotkovy sady, a kde bylo už dříve zpřístupněno mnoho soukromých zahrad. 35 30 Datace je rámcová a vztahuje se k oblasti střední Evropy. KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Op. cit., s. 131 133. 31 Ibid., s. 116 122. 32 NOVÁK, Zdeněk. Historický vývoj parku v systému městské zeleně. In: Městské historické parky: referáty ze semináře konaného ve dnech 11. 14. 9. 1995 v Olomouci. Op. cit., s. 3. 33 DOKOUPIL, Zdeněk. Zahrada a park v historickém vývoji: Určeno pro posluchače fakulty arch. a pozemního stavitelství v Brně a zahradnické fakulty v Lednici. 1. vyd. Praha: SNTL, 1957, s. 92 93. 34 Ibid., s. 104. 35 WAGNER, Bohdan. Základy sadovnické a krajinářské kompozice: Historický vývoj. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981, s. 185. 16

V této době se také formoval pojem veřejnost. Měšťanstvo procházelo procesem emancipace, začalo se zajímat o své město a svými aktivitami vytvářelo místní kulturní a společenský život. 36 Občané se také prostřednictvím nově vzniklých okrašlovacích spolků dobrovolně zapojovali do tvorby městské zeleně. 37 Parky budované v tomto období tak musely funkčně odpovídat novým požadavkům veřejnosti a obsahovat [ ] pavilónky, besídky, kolonády, hodinové sloupy, galerie, a tribuny, plovárny, dostihové tribuny a různé zábavné boudy poutí a lunaparků včetně houpaček a kolotočů, tobogánů, rozhleden, triumfálních oblouků a slavobran. [ ] Vrcholem této tvorby jsou výstavy [ ] se zvláštními druhy objektů a parkových úprav. 38 Pouze z tohoto výčtu objektů, nabízejících rozličné trávení volného času, lze vytušit, že městské parky opravdu žily rušným životem. Postupně tak nabývaly stále většího společenského a v případě konání zpoplatněných akcí či provozování restaurace také ekonomického významu. Ve tvorbě parků byly uplatňovány především vzory z historie, přičemž se nejvíce využívaly renesanční a barokní prvky, hlavně kobercové květinové záhony a vodní plochy. Převážně z úsporných důvodů a proto, že o podobě parku rozhodoval většinou městský zahradník bez uměleckého vedení, se nedosáhlo v této době žádného slohového vývoje. Jednou ze světlých výjimek byl významný zahradník F. J. Thomayer působící v Praze, který se snažil o formální zdokonalení starších sadů a nové, například na Žofíně a Karlově náměstí, zakládal podle zásad jednotného slohu. Překotný stavební vývoj mnoha českých měst však znamenal i konec starších ploch zeleně, které byly rozparcelovány a zastavěny. Plochy okolo nových budov za městem již většinou nebývaly parkově upravovány, ani začleňovány do městského systému. Celkově se v tak do budování a oprav veřejné zeleně nepodařilo proniknout novým uměleckým zásadám a z toho důvodu zanechalo toto období u nás minimum moderních zahradních děl. 39 3.2 Parky ve městech 20. století Jak bylo již řečeno, vývoj systému městské zeleně byl do roku 1914 téměř dokončen. Během první světové války byla v českých zemích omezena údržba zeleně a zakládání nových parků bylo zcela zastaveno. Po válce pak podle Kavky došlo k podcenění potřeby esteticky hodnotné veřejné zeleně a na základě pozemkové reformy došlo i k zanedbání péče o zámecké zahrady. V důsledku se sice co do velikosti městská zeleň rozšiřovala, ale na kvalitě ztrácela. 40 36 KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Op. cit., s. 99. 37 Na základě výsledků revoluce v roce 1848 a kroků císaře Františka Josefa, vedoucím k realizaci plánu vybudovat ve svých zemích občanskou společnost, bylo lidem umožněno zakládat spolky různého zaměření. NOVÁK, Zdeněk. Historický vývoj parku v systému městské zeleně. In: Městské historické parky: referáty ze semináře konaného ve dnech 11. 14. 9. 1995 v Olomouci. Op. cit., s. 3. 38 KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Op. cit., s. 99. 39 DOKOUPIL, Zdeněk. Zahrada a park v historickém vývoji: Určeno pro posluchače fakulty arch. a pozemního stavitelství v Brně a zahradnické fakulty v Lednici. Op. cit., s. 105. 40 KAVKA, Bohumil a Jaroslava ŠINDELÁŘOVÁ. Funkce zeleně v životním prostředí. Op. cit., s. 27. 17

Novák příčinu tohoto stavu vidí v odchodu mecenášů, úpadku činnosti okrašlovacích spolků a zaměření zahradní tvorby na soukromé plochy zeleně. Také hospodářská situace nijak nepodporovala zakládání nových parků. Přístup k zahradnictví jako podřadné profesi způsobil nedostatek pracovních sil, což mělo za následek znehodnocení valné většiny ploch veřejné zeleně. Přesto bylo nově založeno několik parků a byla provedena rekonstrukce některých historických zahrad. Při těchto úpravách však vznikaly problémy způsobené prohlašováním těchto parků za národní památky. 41 Dvacáté století přineslo do zahradní architektury a urbanismu řadu nových podnětů a vizí tzv. horské parky, prvky kubismu a funkcionalismu (použití betonu jako povrchu cest i materiálu staveb), parkové osvětlení nebo mechanizovanou údržbu. Vzrostlé sazenice stromů i kvalitnější hnojiva pak zlepšily ochranu proti chorobám a škůdcům rostlin. Některé z těchto novinek však v zeleni našich měst byly implantovány poskrovnu nebo později, nežli v jiných zemích. 42 Jednou z nejinspirativnějších koncepcí byla idea zahradního města Ebenezera Howarda z počátku 20. století. Tento vizionář z Londýna odmítal nesystematický rozvoj města a odcizení přírody lidem v něm žijícím. Navrhl město, které mělo od začátku stanovený počet obyvatel, rozlohu, činnosti samosprávy, městské instituce i plány pro rozvoj všech složek města. Plán počítal nejen se soukromou zelení a městskými parky, ale také se zeleným pásem okolo města, jež by obsahoval sady, zahrady i další parky. Hlavním cílem bylo spojit výhody města a venkova do jednoho komplexu. 43 V projektu Sociální město přidal Howard několik dalších myšlenek, například nutnost vybudování vlastních vzdělávacích, zdravotních a také kulturních zařízení. Howardovy koncepty našly ohlas v mnoha zemích, někde se uplatnily pouze ve výstavbě nových čtvrtí či předměstí a někde byla podle této vize vystavěna celá města (především ve Velké Británii, Nizozemí a Skandinávských zemích). 44 Po druhé světové válce mělo na podobu veřejných parků ve městě vliv mnoho dalších koncepcí. Dle Kupky se nejvýznamněji prosadily vlivy skandinávského a japonského umění, a to především uplatnění jednoduchosti a symetrie. Od 60. let se začal výrazně prosazovat i umělecký směr zvaný land art, který umělecká díla přenesl z galerií do přírody. Umělci tohoto směru dosud hledají spojení částečně přirozených a částečně inscenovaných přírodních scén. V 70. a 80. letech se zejména v západních zemích ujal koncept ekologické zahrady, kdy v radikálním případě neměl člověk do zeleně vůbec zasahovat a prostor ponechat jen působení přírodních procesů. Jde o přístup vhodný spíše pro přírodní rezervace, případně pro části školních a výukových zahrad. 41 NOVÁK, Zdeněk. Historický vývoj parku v systému městské zeleně. In: Městské historické parky: referáty ze semináře konaného ve dnech 11. 14. 9. 1995 v Olomouci. Op. cit., s. 4. 42 Igor Kyselka, Ústav územního rozvoje, 20. března 2013, osobní sdělení. 43 HOMEROVÁ, Marie. Kapitoly z dějin evropského města. Op. cit., s. 311 312. 44 Ibid., s. 318 319. 18

V 90. letech se v parkové tvorbě projevil vliv postmoderny a vznikly tak velmi rozmanité plochy zeleně, ve kterých se volně mísí styly a formy. Zapojeny jsou i materiály, které bychom v kombinaci s přírodními prvky nečekali, například plasty. I z toho důvodu jsou některé z těchto postmoderních zahrad určeny spíše k pozorování než k aktivní rekreaci. 45 V našich podmínkách se po druhé světové válce při budování či revitalizaci parků prosazovaly zejména sovětské vzory. To se projevovalo především ve zvětšení ploch zeleně pro seskupování a uspokojování potřeb velkého počtu obyvatel. Ve stávajících větších parcích byly budovány plochy pro konání koncertů, slavností a jiných hromadných akcí. Nově vznikala velká sportoviště, zábavní parky či specializované Parky kultury a oddechu, o kterých blíže pojednává kapitola 5.7.1. Zcela nové parky pak vznikaly logicky tam, kde na ně bylo nejvíce místa na předměstích a v okrajových čtvrtích. 46 Relativně největší plochy parků vznikaly od šedesátých do osmdesátých let v rámci obytných souborů, tedy nejčastěji panelových sídlišť. Zpočátku šlo skutečně o velkoryse, nápaditě a urbanisticky velmi funkčně pojaté plochy zeleně. Jako příklad lze uvést pražský Prosek nebo brněnské sídliště Lesná. Po přijetí přísných zákonů na ochranu půdního fondu v sedmdesátých letech se již místem pro zeleň šetřilo, takže v sídlištích byla rozdělena do mnoha malých ploch nebo měla spíše charakter doprovodný. Výměře i kvalitě zeleně v sídlištích uškodilo také postupné rozšiřování parkovacích míst i případný podnikatelský tlak na zahušťování ploch zástavby. 47 3.3 Soudobé trendy v parkové architektuře Současná parková tvorba není již svázána striktními pravidly, je volnější, přestože navazuje na historické vzory. Architekti se styly, formami a koncepcemi pracují velmi volně, dílčí prvky kombinují a přidávají vlastní invenci. Výchozí styl tak již prakticky nelze rozeznat či specifikovat, lze však říci, že převažuje snaha o přehlednost a účelnost. Ve výsadbě převládá přírodní způsob, avšak tam, kde je potřeba vytvořit dekorativnější prostředí, se více prosazuje východisko architektonické. 48 Trendem je také snaha o provázání zeleně, architektury, urbanismu a krajinářství a rovněž spolupráce s umělci z tradičních oborů s těmi, kteří pracují s novými technologiemi. Příkladem této praxe je Millennium Park Chicago ve Spojených státech amerických (1999 2004) obsahující nejen zeleň, ale i umělecká díla, galerii, restaurace, kluziště či promenády určené ke koncertům a představením. 49 45 KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Op. cit., s. 140 141. 46 NOVOTNÝ, Jiří. Zeleň ve městě. 1. vyd. Praha: SNTL, 1958, s. 33 36. 47 Igor Kyselka, Ústav územního rozvoje, 20. března 2013, osobní sdělení. 48 HURYCH, Václav. Mělník: město v zeleni. Op. cit., s. 10. 49 KUPKA, Jiří. Přednáška 06: Současné trendy v zahradní a parkové tvorbě [online]. 21. 3. 2012, s. 1 3 [cit. 2012-10-10]. Dostupné z: <http://departments.fsv.cvut.cz/k127/htm/predmety/au/9dea4/dea4_pr_06.pdf>. 19

Stále častěji také dochází ke konverzím bývalých průmyslových areálů na veřejnou zeleň, při kterých nebývají zdemolovány všechny nevyužívané objekty některé jsou rekonstruovány a získávají nové využití. Tyto postupy jsou prováděny zejména v místech bývalých továren, přístavů, nádraží, hutí či těžebních oblastí. Mezi nejznámější konverze patří Emscher Park v německém Porúří nebo Park André Citroën v Paříži. 50 Poměrně vzácněji u nás vznikají zcela nové veřejné parky v rámci zásadního rozšiřování nebo změn urbanistického uspořádání částí obce. Jedním z takových pozitivních příkladů je centrální park obce Dolní Břežany ve Středočeském kraji, kde park vznikl v návaznosti na zcela nově budované centrum obce. Za zvelebení této části obce a ohlídání urbanistického rozvoje získaly Dolní Břežany ocenění Zelená stuha (za péči o zeleň) v soutěži obcí Vesnice roku 2012. 51 Na závěr nelze opomenout, že výrazný vliv na podobu dnešních parků, zejména komunikací, mobiliáře a vybavení dětských hřišť, mají rovněž platné předpisy, směrnice a normy, které jsou nezřídka kdy zavedeny nařízením Evropské unie. 52 50 ZEMÁNKOVÁ, Helena. Tvořit ve vytvořeném: nové funkční využívání uvolněných objektů. 1. vyd. Brno: VUT, 2003, s. 98. 51 Známe vítěze celostátní soutěže zelená stuha ČR 2012! Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu [online]. [cit. 2013-02-29]. Dostupné z: <http://www.szkt.cz/zelena-stuha-cr/zname-viteze-celostatnisouteze-zelena-stuha-cr-2012.html/>. 52 KUPKA, Jiří. Přednáška 06: Současné trendy v zahradní a parkové tvorbě [online]. Op. cit., s. 3. 20