Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní České republiky

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní České republiky Bakalářská práce Autor: Martin Pajma Bankovní management Vedoucí práce: JUDr. Petr Scholz, Ph.D. Praha duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Bochově dne 23. 4. 2014 Martin Pajma

Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce panu JUDr. Petrovi Scholzovi, Ph.D. za odbornou pomoc, cenné rady a připomínky při vedení a zpracování této bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vývojem peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní České republiky. První čtyři kapitoly jsou zaměřeny na vývoj peněz od jejich vzniku aţ do současnosti a na jejich předpokládaný vývoj. V páté kapitole jsou popsány měnové reformy od roku 1918 do současnosti. Šestá kapitola je zaměřena na vývoj platebního styku od jeho počátku aţ do současnosti a v sedmé kapitole je popsán předpokládaný vývoj platebního styku. Jelikoţ vývoj peněz a platebního styku neprobíhal v počátcích izolovaně od ostatních zemí, začátek první a šesté kapitoly je věnován obecnému světovému vývoji. Klíčové pojmy: Vývoj peněz, mince, státovky a bankovky, měnové reformy od roku 1918, vývoj platební styku, hotovostní platební styk, bezhotovostní platební styk Annotation This bachelor thesis deals with the evolution of money and payments system, focused on the territory of today's Czech Republic. The first four chapters are focused on evolution of money from their inception to the present and their projected evolution. The fifth chapter describes the monetary reforms from 1918 to the present. The sixth chapter is focused on evolution of payments system from their beginning to the present, at the seventh chapter described projected evolution of payments system. Evolution of money and payments system did n take place in isolation from other countries, so the beginning of the first and the sixth chapter is dedicatory to general global evolution. Key words Evolution of money, coins, state notes and bank-notes,currency reforms since 1918, evolution of payments system, cash payments system, noncash payments system

OBSAH ÚVOD... 6 1. PŘEDMONETÁRNÍ OBDOBÍ... 7 2. MONETÁRNÍ OBDOBÍ OD STATÉRU K RAKOUSKÉ MĚNĚ... 9 2.1 Mince, státovky a bankovky... 9 2.2 Keltové... 10 2.3 Počátky vývoje českého mincovnictví... 10 2.4 Bezmincovní období... 12 2.5 Denárové a brakteátové období... 12 2.6 Grošové období... 16 2.7 Tolarové období... 18 2.8 Konvenční měna... 23 2.9 Rakouská měna... 26 3. KORUNOVÁ MĚNA... 29 3.1 Rakousko-uherská korunová měna... 29 3.2 Nová Československá měna... 30 3.3 Období druhé světové války... 32 3.4 Druhá éra Československa... 33 3.5 Komunistická éra Československa... 34 3.6 Koruna česká... 36 4. PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ PENĚZ... 39 5. MĚNOVÉ REFORMY OD ROKU 1918... 41 5.1 Československá měnová reforma 1919... 41 5.2 Peněţní reforma 1945... 41 5.3 Měnová reforma 1953... 42 5.4 Měnová odluka v roce 1993... 43 6. PLATEBNÍ STYK... 45 6.1 Hotovostní platební styk... 45 6.2 Bezhotovostní platební styk... 45 6.3 Mezibankovní platební styk... 46 6.4 Vývoj platebního styku... 46 6.4.1 Platební styk ve středověku... 47 6.4.2 Platební styk na našem území do roku 1918... 49 6.4.3 Platební styk v meziválečném období... 50 6.4.4 Platební styk v Československu po druhé světové válce... 51 6.4.5 Operace platebního styku... 51 6.5 Platební styk od roku 1989 do současnosti... 52 6.5.1 Mezibankovní platební styk v ČR... 53 6.5.2 Nástroje moderního bankovnictví... 54 7. PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ PLATEBNÍHO STYKU... 57 ZÁVĚR... 59 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY... 61 SEZNAM TABULEK A PŘÍLOH... 63 PŘÍLOHY... 64 5

ÚVOD Peníze prošly svým vývojem v závislosti na rozvoji určité společnosti dané doby. Trvalo poměrně dlouhou dobu, neţ se z rozmanitých prostředků směny vyvinuly takové, které se mohly stát prostředkem míry hodnot, akumulace a hlavně mohly plnit funkci všeobecného ekvivalentu. Podle ekonomické teorie jsou jedinečným statkem, který v daném společenství zastává funkci všeobecně přijímaného prostředku směny. Platí tedy, ţe právě prostřednictvím tohoto statku se uskutečňuje naprostá většina nepřímých směn v dané ekonomice. Peníze i platební styk spolu úzce souvisí. Kaţdý člověk potřebuje oboje ke svému ţivotu. Někoho peníze ovlivňují více, někoho méně. Ale jiţ od počátku vzniku peněz vyjadřovalo jejich vlastnictví určitou moc. V současnosti peníze ovládají ţivoty většiny lidí, jelikoţ musí ţivit rodiny, chtějí si plnit sny či chtějí plnit sny někomu jinému. Je však zřejmé, ţe bez peněz se v dnešní době jiţ ve většině případů neobejdeme. Právě platební styk nám umoţňuje vyuţít naše peníze v dané situaci tak, jak potřebujeme. Důvodem pro výběr tohoto tématu je bohatá a zajímavá historie našich dějin a výrazný vliv našeho mincovnictví na okolní státy. Tato bakalářská práce přiblíţí historický, současný a předpokládaný vývoj peněz a platebního styku na území České republiky a dále také popíše reformy spojené s naším územím od roku 1918 do současnosti. Hlavním cílem je tedy zmapovat to nejdůleţitější, co je spojené s naším územím, penězi a platebním stykem a dále to, jakým směrem by se mohl další vývoj peněz a platebního styku ubírat. Největší část práce bude věnována chronologickému popisu vývoje peněz na území dnešní České republiky. K dosaţení cílů budou vyuţívány převáţně kniţní publikace zaměřené na historický vývoj peněz a platebního styku. Ke splnění cíle popsání současného a budoucího stavu či vývoje budou vyuţity internetové zdroje, jelikoţ většina kniţních publikací je zastaralejší. 6

1. PŘEDMONETÁRNÍ OBDOBÍ Nejjednodušší formu směny lze na našem území datovat jiţ ke konci doby kamenné, kdy se jejím prostředkem nejčastěji stávala potrava a suroviny kamenné industrie jako například obsidián, jantar, krevel nebo křišťál. Na Moravě byly nalezeny důkazy o tom, ţe byl obsidián dováţen ze Slovenska a jantar z Pobaltí přes tzv. jantarovou stezku, která vedla přes Moravu a spojovala severoevropské pobřeţí se zeměmi jiţní Evropy 1, coţ dokazuje, ţe se jiţ dříve obchodovalo na větší vzdálenosti. Kromě kamenných výrobků byly předmětem směny i produkty kostěné industrie. Většina směnných prostředků byla v té době nepouţitelná pro běţný ţivot, ale jako směnný prostředek fungovala výborně. Později s vývojem schopností a dovedností člověka, kdy se začal rozvíjet lehký průmysl, rybolov a zemědělství, udávala uţitková hodnota hodnotu směnného prostředku a nejčastějšími prostředky směny se staly ryby, oděvy, polotovary a stále také nerosty. Po nějaké době se však ukázalo, ţe má směnný obchod své nevýhody a bylo nutné stanovit něco, co bude mít trvající hodnotu. Kvůli tomu vznikly komoditní peníze, které byly lidé ochotni za své zboţí či výrobky přijmout. Komoditní peníze byly v určitých oblastech jiné, ale nejvyšší hodnotu mělo to, co bylo pro danou oblast vzácné nebo těţce dostupné. Nejčastěji se pouţívaly mušle, lastury, plátno, dobytek nebo drahé kovy. Právě mušle, lastury a drahé kovy byly často uspořádány do podoby náhrdelníků. Nejen u nás ale i ve světě se ukázalo, ţe nejvhodnějšími komoditními penězi jsou drahé kovy, a to díky tomu, ţe hlavní nevýhodou některých komoditních peněz byla malá trvanlivost, problém s uskladněním, špatná nebo nemoţná dělitelnost. Těmito problémy však drahé kovy netrpěly. Drahé kovy bylo snadné uskladnit bez nutnosti omezené doby spotřeby, bylo snadné je transportovat, a co bylo a i v dnešní době je nejdůleţitější, jsou dostatečně vzácné. Přibliţně 700 let př. n. l., v době ţelezné, kdy se zavedla výroba ţeleza, plnilo ţelezo funkci platidel vedle mědi a bronzu. Bylo zpracováno do podoby dvojhrotých hřiven, tyčovitých prutů a bochníkových lup ingotů. Podle archeologických výzkumů se však na našem území pouţívala ţelezná platidla jen zřídka. 1 HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 10. ISBN 8085903040. 7

Velmi významným komoditním platidlem souvisejícím s naším územím jsou plátěné šátečky. A právě z plátěných šátečků pravděpodobně pochází české slovo platidlo. Z období jejich pouţívání pochází dokument historiky povaţován za jeden z nejpozoruhodnějších o našich dějinách. Jedná se o zprávu ţidovského diplomata Ibráhíma Ibn Jákúba, který mimo jiné napsal: V zemi Bújima (Čechy) zhotovují se téţ lehké šátky z tenké tkaniny v podobě síťky, které neslouţí k ničemu. Cena těchto je u nich stálá: 10 šátků za jeden kírát (denár). Jimi obchodují a provádějí směnu mezi sebou. To je jejich jmění a hodnota všech věcí, za ně získávají pšenici, mouku. Prodává se tam za jeden kírát tolik pšenice, ţe vystačí člověku na měsíc a za tutéţ cenu tolik ječmene, kolik vystačí jezdci na 40 dní a dále za tento kírát deset slepic 2. 2... Praha: Epocha, 2003, 495 p. ISBN 978-808-6328-263. 8

2. MONETÁRNÍ OBDOBÍ OD STATÉRU K RAKOUSKÉ MĚNĚ Počátky monetárního období na našem území probíhaly v závislosti na jiných neţ slovanských civilizacích. Trvalo poměrně dlouhou dobu, neţ se u nás začaly razit čistě domácí mince, avšak ty, které se u nás razily, byly v některých případech natolik významné, ţe ovlivnily historii několika zemí a jsou povaţovány za nejdůleţitější a nejsilnější mince své doby. 2.1 Mince, státovky a bankovky Mince, státovky a bankovky se staly součástí našeho peněţního systému. Zatímco mince jsou jeho součástí jiţ několik set let, státovky a bankovky jsou v porovnání s nimi poměrně novými platebními prostředky. Mince V počátku se mince vyráběly ze zlata a stříbra, které byly svojí hmotností a kvalitou stejné a do kterých byl raţen znak pro potvrzení jejich kvality a hmotnosti. Díky tomu se nemusela neustále posuzovat ryzost a váha kovu, kterým se platilo. Mince byly z počátku plnohodnotné, jejichţ nominální a vnitřní hodnota byla totoţná. Tyto plnohodnotné mince vyráběly soukromé mincovny. Později funkci emitenta mincí převzal panovník nebo stát, a to jim dalo moţnost sniţovat v mincích mnoţství zlata a stříbra. Tyto kovy byly nahrazovány kovy levnými. Současné mince jsou vyráběny z obecných kovů, a proto mají mince zanedbatelnou vnitřní hodnotu a vyšší nominální hodnotu mají jen proto, ţe je povaţujeme za platidla a zaručil se za ně stát. Státovky Státovky lze definovat jako papírové kreditní platidlo a cenný papír na určitou peněţitou částku. Byly vydávány státem, pouţívaly se např. k zaplacení státních pohledávek, jako jsou daně. Byly znějící na majitele a byly neúročitelné. Původně státovky reprezentovaly dluh státu u emisní banky. Jejich stahováním z oběhu byl tento dluh splácen. Postupem času se však státovky staly součástí celkového objemu peněz. Bankovky Bankovky jsou papírový cenný papír znějící na určitou peněţitou částku. Jsou vydávány emisní bankou, coţ je v České republice v současnosti Česká národní banka. Bankovky 9

zní na majitele a ze zákona se pouţívají jako platební prostředek. Dříve byly bankovky označovány jako úvěrové peníze. V současné době tvoří bankovky v České republice spolu s mincemi součást peněţního oběhu. 2.2 Keltové Vývoj světového mincovnictví není tématem této bakalářské práce, je však důleţité zmínit alespoň počátky mincovnictví v historicky nejdůleţitější civilizací pro vývoj českého mincovnictví. Keltové nikdy nevytvořili jednotný stát, byli jen jednotnou civilizací, která nejen u nás ale i v historii celé Evropy hrála významnou roli. Z počátku pouţívali jako prostředek směny dobytek a kusy ţeleza, které bylo tvarované do dvojhrotých hranolů a které vyváţeli i do nekeltských zemí. Keltové byli velmi zdatní bojovníci a byli první, kdo napadl římskou říši a dokonce se v letech 390-387 př. n. l. zmocnili Říma. Díky tomu přišli poprvé do styku s římskou mincí, jejíţ funkci dokázali řádně ocenit. První keltské mince pocházejí z poloviny 2. století př. n. l. a byly vyráběny ze zlata a pro malé obchody ze stříbra. Tyto mince byly výjimečné svou ryzostí. Ryzost zlata byla téměř 970/1000. První mince vyráběné Kelty a zároveň pouţívané na našem území se nazývaly statéry. V pozdějším období se v západní Evropě začaly objevovat duhovky, které se vyuţívaly i u nás. Poslední známou keltskou mincí je Biatec. Byl vyráběný ze stříbra a oproti statéru byl 3x těţší. Na většině Keltských mincí se objevovaly symboly typické pro Kelty, například kanci, bojovníci, koně. 2.3 Počátky vývoje českého mincovnictví Naše území bylo od 4. do 1. století př. n. l. hustě osídlené Kelty, přesněji kmenem Bójů, kteří se povaţují za první obyvatele Čech a po kterých Řekové pojmenovali naši zemi Boiohaemum. Právě z tohoto slova pochází jméno Bohemia. Bójové na našem území nejen ţili, ale také razili mince, které jsou povaţovány za první pouţívané mince na našem území. Bójové tyto mince, nejčastěji ze zlata, razili v oppidech. Ty pro ně byly nejen mincovnami, ale také zdrojem společenského ţivota. První keltské statéry raţené na našem území v 2. století př. n. l. vycházely ze zlatých statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Bylo to převáţně znát na rubu mince, kde se nacházela postava okřídlené bohyně Niké, stejně jako u makedonských statérů, a na líci byla vyobrazena hlava Athény v přilbě. Z toho důvodu se mince nazývají statéry typu,,athéna-niké. Bójové začali brzy razit minci, 10

na jejímţ rubu vystřídala postavu bohyně Niké postava bojující Athénu Alkis, mince jsou proto známy jako statéry typu,,athéna-alkis, které byly opět raţeny ze zlata díky velkému mnoţství zlatonosných řek v Čechách a na Moravě. S posilováním keltské moci v Evropě sílilo i postavení keltského statéru a pro trhy přestavoval příliš velkou jednotku, proto přistoupili k raţení menších jednotek, které váhově odpovídaly jedné třetině, osmině a čtyřiadvacetině statéru. Mincovní systém zaloţený na sestavě celého statéru a jeho drobných dílčích jednotek se stal specifikem mincovnictví českých zemí 3. Dalšími slavnými statéry jsou duhovky. Své jméno získaly podle toho, ţe je lidé nacházeli po dešti na polích, coţ si nedokázali vysvětlit. Začali proto věřit, ţe se objeví v místech, kde se duha dotkne země. Jedná se o mince zlaté, do kterých byla na rubu obtištěna mušle, a díky čemuţ se na líci objevil pro duhovky specifický hrbolovitý výběţek. Kolem roku 50 př. n. l. se u nás začaly objevovat mince raţené na Slovensku, na kterých se objevovaly latinské nápisy představující jména vládnoucí vrstvy. Nejčastějším jménem vyraţeným do mincí bylo Biatec, proto se mincím říká biateci. Biateci jsou významné tím, ţe další mince s latinským nápisem se u nás objevily aţ za 1000 let a také je to pravděpodobně poprvé, co se u nás objevil latinský jazyk. V pozdějších letech si začali nárokovat území Bójů Germáni, kterým se nakonec podařilo na začátku našeho letopočtu obsadit keltská sídla. Vznikl tak nový útvar, který se nazýval Marobudovo království, v jehoţ čele stál Marobud. Germáni byli oproti Keltům na niţší kulturní úrovni a neovládali mincovnictví. Jelikoţ byl Marobud vychován na římském císařském dvoře, tak měli římští obchodníci do Čech dveře otevřené. Římané se nejdříve zaměřovali na českou zemi převáţně kvůli obchodu. Vedla tudy jedna z jejich obchodních stezek, která se táhla aţ k Pobaltí. Jejich obchodní cesty měly za následek příliv římského zboţí a hlavně římských peněz. Nejčastějšími římskými mincemi, které byly pouţívané v Čechách, jsou zlaté aurey, stříbrné denáry a měděné asy. 3 HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 18. ISBN 8085903040 11

2.4 Bezmincovní období Po pádu Říma a ústupu Germánu z našeho území, začalo období historiky označované jako bezmincovní a trvalo od 7. do 9. století. Bylo to období, kdy se začala psát historie našich přímých předků a probíhal hlavně směnný obchod. Opět se obchodovalo převáţně s dobytkem, kovovými plíšky a šátečky. V 6. století našeho letopočtu osídlili Čechy a Moravu naši první přímí předkové Slované. Ti však neměli stanovenou míru hodnot, a proto několik staletí nerazili vlastní mince, které v převáţné většině ani nepotřebovali. V letech 623-659 vznikl nový slovanský kmenový útvar nazývaný Sámova říše, který byl hlavně znám pro svou bojeschopnost a který byl předchůdcem Velkomoravské říše. Velkomoravská říše se datuje mezi roky 833-907 a rozprostírala se na území dnešního Česka, Slovenska a Maďarska. Byla prvním státním útvarem Slovanů. V 9. století našeho letopočtu byl Velkomoravskou říší stanoven všeobecný ekvivalent ceny zboţí. Jednalo se Velkomoravské sekerovité hřivny z ţeleza s úzkým krčkem a širokou hlavicí s probitým kruhovým otvorem. Jejich vzhled měl připomínat slovanské sekyry. Hřivny byly různých velikostí a hmotností a právě tyto rozdíly byly výsledkem stanovených pravidel odstupňovaných platebních jednotek. Je s podivem, ţe Velkomoravská říše, která měla velice silné postavení ve střední Evropě a příznivý ekonomický vývoj, nikdy nerazila vlastní mince. Jen v malé míře na naše trhy pronikaly mince z okolních států, jako například franské denáry, byzantské zlaté solidy či stříbrné denáry z Apeninského poloostrova. 2.5 Denárové a brakteátové období Zlom nastal na konci 10. století, kdy se v roce 995 po poráţce Slavníkovců ujímají vlády nad celou českou zemí Přemyslovci. Rozšířili český stát o východní území, mezi které patří také Morava. Počátkem vlády Přemyslovců nastává společenský a hospodářský vzestup, který přímo souvisí se vznikem českého mincovnictví. Hlavním motivem pro mincovní raţbu se stal obchod na delší vzdálenosti zdůrazňující význam a funkci mince, která se stala ukazatelem politicko-hospodářské moci. Právo raţby mincí a těţby stříbra patřilo k výhradnímu právu panovníka, iura regalia 4, které mu připadlo při uznání královské hodnosti. Dalším právem panovníka byl regál 4 Mincovní regál - výsostné právo panovníka razit mince 12

horní, mezi kterým byla přímá spojitost s mincovním regálem. Podstata horního regálu spočívala v tom, ţe si panovník osoboval vlastnické právo k rudám v nitru země. Vlastnictví se uplatňovalo poţadavkem na dávku z dolování, kterou měl odvádět majitel pozemku, na kterém se dolovalo 5. Za vůbec první české mince můţeme označit stříbrné denáry přemyslovského kníţete Boleslava I., který byl mladším bratrem sv. Václava a vládl v letech 935-972. Vůbec první český denár byl raţen v Praze podle předlohy řezenského denáru, proto se také nazývá řezenský. Tyto mince mají na líci kříţ, kolem kterého je nápis BOLEZLAVS DUX, který říká, ţe se jedná o mince Boleslava. Na rubu je vyraţena stříška s kříţem a nápis PRAGA CIVITAS, coţ znamená Praha město. Další mince raţené Boleslavem II. byly podle vzoru anglických mincí. Tento typ mincí je nazýván ethelredský podle anglického krále Ethelreda II. a jeho podobizna byla na mincích dokonce vyraţena. Za Boleslava II. a jeho následovníků vznikají i další typy mincí jako například byzantské, mečové, karolínské, šípové a několik přechodných typů mincí. Tyto mince se vyznačovaly tím, ţe byly zdobené názvem místa, kde byly raţeny, a jmény osob, které byly za tyto mince zodpovědné. Přemyslovci však nebyli jediní, kdo razili vlastní mince. Slavníkovci ovládali především východní a jiţní Čechy, kde také razili své mince. Oproti Přemyslovcům nekopírovali cizí mince, ale razili mince s vlastními náměty. Po vyvraţdění Slavníkovců se stali Přemyslovci jedinými vydavateli mincí. Aţ v polovině 11. století přestávají Přemyslovci kopírovat cizí mince a začínají razit denáry s čistě domácími motivy. Na mincích se začalo objevovat jméno a podobizna sv. Václava, coţ poukazovalo na jeho vznikající kult. Na Moravě začal kolem roku 1020 jako první razit mince kníţe Břetislav I. Důleţitým motivem raţby moravských denárů byly významné obchodní cesty, které přes Moravu vedly. Typickým znakem moravských denárů je vyobrazení kotvy, jakoţto znaku sv. Klimenta. Za nejstarší Břetislavovy denáry jsou povaţovány ty, na kterých se objevuje královská koruna s kotvou. V polovině 11. století vznikla nová měnová jednotka, s původem ve skandinávské marce, nazývaná hřivna, která je z historického hlediska důleţitá hlavně proto, ţe na 5 SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha: Orbis, 1974, s. 58. 13

jejím základě započal kníţe Břetislav I. první denárovou reformu. Stanovovala, aby se z hřiven o váze 253 gramů razilo 240 denárů. Z historického hlediska jsou denáry dále rozdělovány podle místa vzniku na denáry praţské, olomoucké a brněnské. Praţské mincovny byly jediné, které začaly na základě reformy Břetislava I. razit nové mince. Jedny z nejvýznamnějších praţských denárů jsou královské denáry Vratislava II. z roku 1085, kdy se začalo pouţívat odlišné označení pro kvalitní a méně kvalitní mince vydané v jedné emisi jednoho totoţného typu mincí. Dalším zajímavým praţským denárem je denár Vladislava II. z roku 1158, který na své mince nechával razit historické události jako například proces korunovace. Na vzhledu olomouckých denárů je patrný vliv křesťanství a Svatováclavského kultu. Jiţ první olomoucké denáry Spytihněva z roku 1050 byly zdobeny nápisem sv. Václav, v čemţ pokračoval také například kníţe Svatopluk. Mince Otty II. Černého nesou motivy symbolizující křesťanství a Jeţíše Krista. Brněnská raţba byla ovlivněna Svatopetrským kultem. 12. století se vyznačovalo tím, ţe se mince stahovaly a znovu razily v různých variantách pod záminkou obnovy, náhrady při prohlášení nepravosti a dávaly se do oběhu mince horší kvality, coţ mělo za úkol zvětšit panovníkovy příjmy pro osobní účely 6. Nejméně kvalitní byly denáry Bedřicha I., kdy jejich ryzost byla 100/1000. Pro porovnání mince Boleslava I. měla ryzost přibliţně 850/1000. Z důvodu znehodnocených denárů se obchodníci uchylovali k pouţívání zahraničních měn, v severních a severozápadních Čechách převládala brakteátová mince ze Saska. Pojmenování brakteát pochází z latinského slova bractea, coţ znamená tenký plech. Jednalo se o jednostranné mince, coţ umoţňovalo raţbu několika mincí najednou. Tyto mince byly převáţně raţeny z tenkého stříbrného plechu, vzácně i z měděného nebo zlatého. Druhá reforma denárové měny byla provedena přibliţně v roce 1210 Přemyslem Otakarem I., který nesouhlasil se znehodnocováním mincí, a proto přestal razit znehodnocené denáry a nahradil je brakteáty. Cílem Přemysla Otakara I. bylo zamezit pouţívání zahraničních mincí a nahradit jejich místo pomocí nových mincí. Chtěl vytvořit takovou minci, ke které budou mít lidé důvěru. 6 SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha: Orbis, 1974, s. 60. 14

Přemysl Otakar I. razil mince podle denárové reformy Břetislava I., tedy z 253 gramů hřivny razil 240 brakteátů. Bylo to téměř dokonalé platidlo, jelikoţ nominální hodnota téměř odpovídala reálné hodnotě mince. České brakteáty byly zdobeny obrazem korunovaného krále a opisem jeho jména. Tento typ brakteátů byl zachován i za Václava II. To se změnilo aţ s nástupem Přemysla Otakara II. na trůn roku 1261, který začal razit brakteáty lišící se nejen vzhledem ale i obsahem. Přemysl Otakar II. později zavedl systém velkých, středních a malých mincí. Na jeho mincích se poprvé objevuje český znak - dvouocasý korunovaný lev. Nejen v Čechách, ale i na Moravě se ve 13. století podstatně mění peněţní systém. Mincovní produkce v tomto období představuje jeden z vrcholů raţby moravské středověké mince. Přispěly k tomu nově se vytvářející hospodářsko-společenské podmínky, které se vyznačovaly vysokým stupněm progresivity. Rovněţ změny v politickém a správním vývoji země, ke kterým v tomto období dochází, se staly mocným podnětem k novému uspořádání mincovních a měnových poměrů na Moravě 7. Na moravské mincovnictví měly vliv především rakouské feniky. V 1. polovině 13. století je tak raţena nová mince denár fenikového typu. V druhé polovině 13. století se za vlády Václava II. upouští od pouţívání denáru a začínají razit brakteáty, coţ mělo být impulsem pro sjednocení Čech, Moravy a Slezska. Brakteáty však měly mnoho nevýhod. Byly křehké, proto placení s nimi nebylo jednoduché a často se místo nich i přes zákaz pouţívalo neraţené stříbro nebo stočené svazky z několika brakteátů tak, aby drţely při sobě. Tyto svazky se však braly jen jako stříbro určité hmotnosti. Největší nevýhodou však bylo, ţe brakteáty, vzhledem k upevnění feudální moci a hospodářsko-ekonomickému rozvoji české a moravské země, měly malou kupní sílu. Bylo tak potřeba provést měnovou reformu a zavést novou minci o větší kupní síle. Vznikla tak nejslavnější mince české mincovní historie praţský groš. 7 HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 44. ISBN 8085903040 15

2.6 Grošové období Grošové období započalo peněţní reformou Václava II. okolo roku 1300, kdy bylo také objeveno obrovské naleziště stříbra u Kutné Hory. Toto naleziště se stalo hospodářským podkladem ke zdárnému provedení měnové reformy. Tato měnová reforma byla zaloţena na nově vzniklém horním zákoníku, který zakazoval jakoukoli manipulaci s nezpracovaným stříbrem. Všechno stříbro muselo být za předem stanovenou částku prodáno královské mincovně. Dalším zásadním posunem k raţbě nové kvalitní měny bylo přesunutí všech mincoven do komplexu budov poblíţ Kutné hory nazývaných Vlašský dvůr. Ve Vlašském dvoře, který se tedy stal jedinou mincovnou na našem území, se začala razit nová mince Václava II., praţský groš, který měl být věčnou mincí s neměnnou kvalitou a vzhledem. Ústředním motivem lícní strany nových mincí krále Václava II. se stal obraz české královské koruny, chráněné dvěma soustřednými mezikruţími s plnými latinskými opisy, bez textových zkratek. Do vnitřního mezikruţí bylo umístěno jméno panovníka,,wencezlavs SECVNDVS (Václav Druhý), do vnějšího jeho titul,,dei GRATIA REX BOEMIE (z boţí milosti král český). Plochu rubové strany zaplnil volně bez štítu umístěný znak Království českého, dvouocasý korunovaný lev ve skoku. Zemský znak doplňoval latinský opis s plným názvem mince, jehoţ vysvětlení dodnes zůstává předmětem diskuse 8. Stříbrná hřivna opět slouţila jako základ pro praţský groš, který se z ní razil. Z 253 gramů hřivny bylo vyraţeno 64 grošů, coţ pozměňuje denárovou reformu Břetislava I., kdy se z 253 gramů hřivny razilo 240 mincí. Praţský groš byl díky nové reformě o 2,7 gramy těţší neţ denár, váţil tedy přibliţně 3,7 gramy. Jeho ryzost byla vysoká, přibliţně 930/1000. Byla vydána i drobná mince nazývaná parvus, která tvořila dvanáctinu groše. Parvus byl obzvláště vhodný při menších obchodech. Díky své kvalitě a velké hmotnosti se brzy stal praţský groš předlohou pro raţbu mincí v Uhrách, Míšni a Polsku. V Rakousku a Německu byl dokonce součástí měnové soustavy. Rusové si praţský groš oblíbili natolik, ţe v letech 1654-1663, v období ruské peněţní krize, pouţili pro nouzový měděný peníz ke zvýšení jeho popularity pojmenování groš. 8 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2. rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 35. ISBN 8086515400. 16

Po smrti Václava II. roku 1305 a vraţdě jeho syna Václava III. roku 1306 dochází k vymření Přemyslovců po meči, coţ v Čechách vyvolá tzv. období neklidu. Čechy, jakoţto národ oplývající stříbrem a moţností získání panovnického titulu, budily pozornost v mnoha zájemcích o českou korunu. To nakonec vyústilo v několikaměsíční válku, v které zvítězil Jan Lucemburský, který se tak roku 1310 ujímá vlády. Jan Lucemburský začal razit první praţské groše se svým jménem krátce po nástupu na trůn. Vzhled mince a fabrika byly téměř totoţné s praţskými groši Václava II. Na líci mince se změnilo pouze jméno na,,iohannes PRIMVS. V roce 1311 začal razit půlgroš, který si však nenašel mezi lidmi oblibu a jeho raţba byla brzy ukončena. V následujících letech se za vlády Jana Lucemburského sniţovala ryzost a měnil se vzhled praţských grošů. Změna vzhledu spočívala v tom, ţe mezi slova na minci byla vloţena sloţitá oddělovací znaménka. Bylo vydáváno několik typů mincí lišící se těmito oddělovacími znaménky. Historikové se na základě porovnání kvality mincí a znamének domnívají, ţe díky nim bylo pro zúčastněné jednoduché rozeznat ryzost mince. Coţ se mohlo projevit především v zahraničních transakcích, kdy musel královský dvůr odvádět nemalé částky do zahraničí. Právě oddělovací znaménka měla pravděpodobně zamezit odchodu nekvalitních mincí do zahraničí, čímţ se měl udrţet vysoký kredit praţského groše. Kolem roku 1325 se u nás razily také zlaté mince. První z nich se nazývaly floreny, které jsou charakteristické vyobrazením lilie, a druhé jsou dukáty zdobené obrazem hlavy a nápisem ducatus. Dukát váţil 3,53 g a jeho ryzost byla 990/1000. Za jeden dukát bylo moţné získat 16 aţ 24 grošů. Nebylo u nás však dostatek zlata pro raţbu těchto mincí a proto se vyskytovaly jen v malé míře. Kolem roku 1327 se začala sniţovat ryzost přidáváním mědi do stříbra, a technické provedení grošů. Důvodem bylo špatné finanční hospodaření státu a propůjčování mincovních regálů. Záměrné a utajené zhoršování kvality mincí se stalo velkým ziskem příjmů panovníků, kteří nepouţité stříbro vyuţívali ve svůj prospěch. Za vlády Karla IV a jeho syna Václava IV. dochází k výraznému poklesu ryzosti a váhy mincí. Z tohoto důvodu se do Čech dostává německý a rakouský fenik. Snaha vytlačit zahraniční mince vyústila v reformu drobných mincí vedenou Václavem IV. Na čtvercový či obdélníkový plíšek byly raţeny jednostranné mince a následně se rohy mince zplošťovaly do přibliţné kruhové podoby. Tento proces se nazývá čtyřráz. Tento 17

typ výroby mincí byl velmi levný, rychlý a jednoduchý. Byly raţeny dva typy těchto mincí, halíře s vyobrazením české koruny a peníze s vyobrazením dvouocasého lva. Významné období pro českou historii nastává po upálení Jana Husa roku 1415, který bojoval za nápravu církve. Po smrti krále Václava IV. se začíná projevovat snaha o husitskou reformaci. Roku 1419 nastává takzvané husitské období, které je pro vývoj mincovnictví důleţité hlavně pro dočasné zrušení raţby praţského groše roku 1423 a vznik nové husitské mince. Nová husitská mince je raţena po vzoru drobných mincí Václava IV upravených čtyřrázem. Praţské groše se opět začaly razit aţ v roce 1469 na základě mincovní reformy Jiřího z Poděbrad, která mimo jiné měnila čtvercovou raţbu na kruhovou, zakazovala vyváţet drahý kov a české mince do zahraničních zemí nebo například obsahovala postupy placení dluhů a vymáhání pohledávek. Snaha o znovuobnovení praţského groše jako kvalitního platidla pokračovala za vlády Vladislava II. Jagellonského. Ovšem kvůli snaze razit co největší mnoţství praţských grošů za co nejkratší čas, je sniţována váha a ryzost mince. Ve sniţování kvality mince pokračoval i Ludvík I. Jagellonský, který nakonec omezuje raţbu groše a soustředí se převáţně na drobné mince. Za zmínku stojí také praţský groš z roku 1527, který je jako první mince opatřen letopočtem. Kvůli klesající kvalitě grošové měny, která v první polovině 16. století neplnila funkci kvalitního oběţiva a uchovavatele hodnot, se přestaly praţské groše razit. Poslední byl vyraţen roku 1547 v Kutné Hoře za vlády prvního Habsburka na českém trůnu Ferdinanda I. Nízká kvalita praţského groše se dotkla i německých měst, která kvůli nedostatku vlastních stříbrných peněz, zakomponovala praţské denáry do své peněţní soustavy. Jelikoţ chtěla zabránit pouţívání grošů špatné kvality, váţila je a testovala jejich ryzost. Do kvalitních grošů razila vlastní značku, tzv. kontramarku, která fungovala jako poznávací znamení mincí splňující poţadavky obchodu. Takto kontramarkované praţské denáry pouţívali v Německu aţ do konce 16. století. 2.7 Tolarové období Jak tomu bylo i u grošové měny, největší změny nastaly po objevení nového naleziště stříbra, které se ukrývalo v Krušných horách. Z nového naleziště se brzy stává město Jáchymov, které své jméno získalo po sv. Jáchymovi. Naleziště bylo natolik bohaté na 18

rudu, ţe Šlikové, říšskoněmecký a český patricijský rod započali v roce 1520 razit novou těţkou téměř 30gramovou minci ze stříbra. Je nazývána jáchymovský tolar. Touto mincí započalo další slavné období českého mincovnictví. Jáchymovská mincovna se stala jiţ od začátku raţby tolarové mince nejdůleţitější mincovnou u nás. Zcela tak zastínila královskou kutnohorskou mincovnu, kde byly stále raţeny praţské groše a drobné mince. Tolar si od počátku svého vzniku získal nejen u nás ale i ve světě obrovskou oblibu. V letech 1520-1528 bylo v jáchymovské mincovně vyraţeno velké mnoţství tolarů (3 250 000), které prostřednictvím lipských výročních trhů, kam byly vyváţeny, vstoupily do mezinárodní směny 9. Veliké obliby se tolaru dostalo především v Rusku, kde byl nazýván,,jefimok. Na české tolary razili vlastní motivy s rublovými značkami a uváděli je v této podobě do oběhu. Téměř dvě stě let byl,,jefimok v Rusi v různých podobách pouţíván a jeho konec nastal koncem 17. století, kdy Petr I. Veliký zavedl novou mincovní reformu. S raţbou tolaru Šlikové končí v roce 1528, kdy bylo mincovní právo převedeno na základě smlouvy, ze které jim plynul nárok na část zisku z provozu mincoven, na císaře Ferdinanda I. Habsburského. Ten se ujal vlády po smrti českého krále Ludvíka Jagellonského roku 1526. Pod jeho kontrolou se začaly Uhry, Rakousko a Česko formovat v jeden státní celek, coţ ovlivnilo vývoj mincovnictví za habsburské vlády. Ferdinandovým cílem je raţba jedné mince a vyuţívání jednotného mincovnictví na celém jeho území, coţ mělo podpořit sjednocení i na politické a hospodářské úrovni. Pokusil se o raţbu nových mincí podle německého vzoru na základě jím vytvořené nové měnové reformy. Jednalo se o krejcary a zlatníky s poměrem 60 krejcarů za 1 zlatník. Dále měly být raţeny násobky krejcaru třicetikrejcar, desetikrejcar a dvoukrejcar. Krejcar se měl dělit na 3 bílé peníze a bílý peníz na 2 malé peníze. V jeho mincovní reformě se mimo jiné objevuje zajímavé ustanovení, které říká, ţe při placení velkých částek není nikdo povinen přijímat velké mnoţství drobných mincí. S Ferdinandovou reformou však většina lidí v Čechách nesouhlasila, jelikoţ jim byly známy zahraniční krejcary, které neměly příliš dobrou pověst, a proto raţba krejcarů nezačala. Nakonec v roce 1529 započal s raţbou vlastních tolarů, které byly v podstatě stejné jako tolary raţené rodem Šliků. Váţily 29,23 gramů, z toho 27,4 gramů tvořilo 9 HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 63. ISBN 8085903040 19

stříbro a zbytek měď. K raţbě tolaru se postupně připojily i jiné české mincovny. Roku 1539 se začal razit v praţské mincovně a roku 1543 v Kutné hoře. Roku 1547 byla zastavena raţba praţského groše, který však díky své obrovské oblibě zůstal v oběhu aţ do poloviny 17. století. Tolary díky své kvalitě putovaly spíše do zahraničí, kde z nich byly raţeny nové mince o niţší ryzosti, a proto se na našem území pouţívaly ve velkém mnoţství zahraniční mince. To se změnilo v roce 1561, kdy vstoupil v platnost takzvaný Říšský mincovní řád, který byl zaloţen na krejcarovém mincovním systému. Ferdinandův záměr zavést krejcar a jeho díly do mincovní soustavy habsburské říše se po dlouhých 35 letech uskutečnil a ještě roku 1561 se na místo tolaru započalo s raţbou krejcaru o hmotnosti přibliţně 25 gramů a ryzosti 931/100. Dále byly raţeny jeho díly jako třicetikrejcar, desetikrejcar a dvoukrejcar. Cíl krejcarové měny sjednotit mincovní soustavu na habsburské území a zamezit proudění cizích mincí se brzy ukázal jako neúspěšný a její raţba se soustředila jen na alpské a české země. Odpor proti krejcarové měně však v naší zemi stále přetrval. Coţ vedlo k tomu, ţe byla roku 1573 přijata nová měnová reforma, která ukončila raţbu krejcarové měny. Ve všech domácích mincovnách se znovu začaly vyrábět tolary a groše, odpovídající svými metrologickými parametry poslední emisi praţských grošů z přelomu let 1547-1548. Na historickou scénu tak znovu vstoupila česká mince, která bezprostředně navazovala na praţský groš, byť jiţ na své rubové straně nenesla onen charakteristický opis. Peněţní reformu roku 1573 lze povaţovat za výrazný úspěch vnitřní politiky 10. Cílem této reformy bylo zamezení přílivu zahraničních a nekvalitních mincí, k čemuţ návrat k tradiční české grošové měně přispěl. Za vlády Rudolfa II. (1576-1611) byla reforma z roku 1573 dovršena. Roku 1577 byl vydán císařský mandát, jehoţ cílem bylo zamezit přílivu méně kvalitních zahraničních mincí a stabilizovat měnový systém. Součástí císařského mandátu byl rozsáhlý seznam, ve kterém byly uvedeny zakázané tolary. Praha se v této době těšila velké oblibě, jelikoţ se stala sídlem císaře Říše římské, uherského a chorvatského krále a rakouského arcivévody Rudolfa II. Praha se tedy stala centrem pozornosti a obchodu celé Evropy. 10 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 149. ISBN 8086515400. 20

Období vlády Rudolfa II. se vyznačovalo raţbou neobvykle velkých stříbrných a zlatých mincí. Tyto mince představovaly násobky dukátů a tolarů. Razily se v omezeném mnoţství, jelikoţ slouţily převáţně pro reprezentativní účely a pro důkaz bohatství. Tyto mince se ve všedním oběhu obyčejně nepouţívaly. Kvůli jejich veliké oblibě se prodávaly do zahraničí za částku vyšší, neţ byla nominální hodnota mince. Roku 1577 nechal Rudolf II. také razit drobnou minci pojmenovanou,,malej groš. Stříbro se na našem území těţilo ve velkých objemech. Předpokládá se, ţe v 1. století tolarového období bylo pouţito na raţbu mincí asi 700 tun stříbra, coţ na počátku 17. století vedlo k nedostatku této rudy. Proto se započalo s nákupy pagamentů ze zahraničí 11. Nákup pagamentů přinesl zisk velkého mnoţství zlata, coţ vedlo k raţbě jiţ zmíněné zlaté mince od roku 1580. Bartoloměj Albrecht, největší dodavatel zlatého pagamentu, nechal za vlády Rudolfa II. razit zlatou minci zvanou dukát. Počátek 17. století se vyznačuje měnovou, mincovní a mocenskou krizí. Právě mocenská krize probíhající v panovnické rodině donutila Rudolfa II. podat demisi, coţ na několik let uklidnilo situaci v české zemi. Vysoká inflace suţovala celou střední Evropu, avšak v Čechách se krize projevila o několik let později, díky čemuţ se stal tolar na několik let nejkvalitnější evropskou mincí. Krize, která později pronikla i na naše území, se v roce 1618 prohloubila protihabsburským stavovským povstáním, které bylo důsledkem mocenských a náboţenských sporů mezi Habsburky a českými stavy. České stavy začaly razit roku 1619 krejcarové mince se sníţenou ryzostí. Jejich raţba obsahovala čtyřicetiosmikrejcar o ryzosti 563/1000, dvacetičtyřkrejcar o ryzosti 531/1000, tříkrejcar o ryzosti 422/1000 a krejcar o ryzosti 313/1000. Závěrem povstání byla bitva na Bílé Hoře roku 1620, ve které byly stavy poraţeny a ukončila tak českou válku z let 1618-1620. Stavovské povstání bylo počátkem třicetiletého válečného konfliktu, který ovlivnil podstatnou část Evropy. Období třicetileté války se vyznačuje především raţbou znehodnocených mincí. Míra znehodnocení tolarů se neustále zvyšovala a to hlavně díky tomu, ţe se na tolary razily vyšší hodnoty, z jednoho tolaru se tak stal stočtyřicetikrejcar. Znehodnocené krejcarové mince byly raţeny v obrovských objemech, coţ mělo za následek úplnou výměnu oběţiva. Plnohodnotné mince tak za krátkou dobu z českých peněţních trhů téměř vymizely. Zajímavé je, ţe se 11 Slitina zlata nebo stříbra s jiným kovem nebo starý, jiţ zpracovaný drahý kov určený k výrobě nových mincí. 21

znehodnocování nedotklo zlatých mincí, které se razily v nezměněné podobě a kvalitě. Dlouhotrvající válečný konflikt ukončilo roku 1648 uzavření vestfálského míru. Po konci třicetileté války, kdy byla největší potřeba kvalitních mincí, se českým státním mincovnám nedostávalo dostatečné mnoţství mincovních kovů, bylo tedy raţeno nedostačující mnoţství nových velkých stříbrných a zlatých mincí. V důsledku toho se na našem území vyuţívaly převáţně zahraniční a starší české mince. Jediným stálým českým platidlem se staly drobné krejcarové mince. Velké krejcarové a tolarové mince se v důsledku nedostatku surovin nerazily vůbec nebo jen ve značně sníţeném mnoţství. Raţba v kutnohorské a praţské mincovně byla téměř pozastavena a zvyšoval se podíl soukromých mincoven. Významná změna přišla s mincovní reformou z roku 1659, za kterou stál Leopold I. Tato reforma stanovila dvě úrovně peněţního oběhu. První úroveň tvořily takzvané běţné mince, které se skládaly z vyšších nominálů. Nejčastěji pouţívané a také specifické pro období vlády Leopolda I. byly šestikrejcary a patnáctikrejcary, které si díky svému vzhledu, kvalitě a vysoké kupní síle zajistily vysokou popularitu. Druhá úroveň byla tvořena stříbrnými tolary, zlatými dukáty a takzvanými hrubými mincemi. Významné je také období vlády Karla VI. (1723-1740). Za jeho vlády došlo k výrazným změnám v metodě výroby mincí. Na popud Karla VI. byla ukončena výroba mincí válcováním, kdy pás mincovního kovu byl protahován mezi dvěma válci s vyobrazením lícní a rubové strany. Otáčení válců bylo nastaveno tak, aby se líc i rub mince zobrazily na horní a spodní straně kovového pásu přesně proti sobě. Mechanický průbojník potom hotové mince z kovového pásu vykrajoval 12. Tato metoda byla nahrazena rotačním vřetenovým lisem, tzv. balanciérem. Tímto důmyslným zařízením se obraz mince ztvárnil na připravený stříţek nikoli válcováním, ale rovnoměrným svislým tlakem setrvačníku. Od té doby nenalézáme na mincích dříve běţné výrobní vady. Na větších tolarových raţbách se proto začaly objevovat nápisy na hranách, u menších nominálů byly hrany opatřovány ornamentální výzdobou 13. V první polovině 18. století se opět zvýšila produkce velkých stříbrných mincí, ale i přes zlepšení české mincovní situace nebyly mince raţené v takových objemech, aby dokázaly obstát v konkurenci zahraničních mincí, jak tomu bylo před rokem 1618. Po 12 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 242. ISBN 8086515400. 13 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 272. ISBN 8086515400. 22

smrti Karla VI. vymřeli Přemyslovci po meči a na trůn usedla jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Roku 1740 se stala rakouskou arcivévodkyní a uherskou královnou. O tři roky později se stala také královnou českou. Následovala etapa reforem, které vyvrcholily roku 1750 vydáním nové mince. 2.8 Konvenční měna Mincovní a peněţní reforma z let vlády Marie Terezie (1740-1780) nadlouho ovlivnila měnový vývoj v našich zemích. Hospodářská situace habsburské monarchie byla hned na počátku 40. let narušena vypuknutím slezských válek, odehrávajících se převáţně na území Čech, Moravy a Slezska. Finanční správa se snaţila v četných patentech omezit oběh cizí lehké mince zavlečené do země vpády nepřátelských vojsk a stanovit její kurz podle skutečné hodnoty. První patent pocházející z roku 1744 zapověděl export domácích mincí a pagamentů. Druhý patent z roku 1746 zakazoval uţívání cizích mincí, které se nenacházely ve specifikaci 14. Také nedovoloval jakékoliv znehodnocování nebo poškozování mincí v oběhu. Na počátku vlády Marie Terezie byly raţeny zlaté dukáty o vysoké ryzosti 986/1000, které si připsaly prvenství v tom, ţe to byla první česká vládní mince, na které byla vyobrazena ţena. Dále také tolary, které opět získaly vysoký obsah stříbra, jejich ryzost byla 875/1000. Rovněţ razili krejcar, tříkrejcar, šestikrejcar a patnáctikrejcar. Výrazná změna nastala v roce 1750, kdy se na základě směrnice započalo s raţbou kolínské hřivny o hmotnosti 238,8 g. Z té bylo raţeno 10 tolarů, coţ odpovídalo hodnotě dvaceti zlatých dukátů. To vedlo k zavedení dvacetizlatkové měny, která získala roku 1753 název konvenční měna podle konvencí s Bavorskem. Nová mincovní soustava se skládala z velice kvalitních zlatých císařských a kremnických dukátů, tolarů, sedmnáctikrejcarů, sedmikrejcarů, tříkrejcarů, grešlí, půlkrejcarů a feniků. O rok později byly vydány nové nominály, tj. desetikrejcar a dvacetikrejcar. Právě tyto dva nové nominály se staly neoblíbenějším a nepouţívanějším platidlem konvenční měny. A to hlavně z toho důvodu, ţe byly snadno rozpoznatelné a spočitatelné. Další legendární mincí se zajisté stal nejniţší nominál čtvrtkrejcar, kterému se lidově říkalo vindra, odtud pochází přísloví, nemám v kapse ani vindru. V dalších letech se započalo s raţbou pětikrejcaru, jinak zůstala nominální skladba konvenční měny po několik desetiletí stejná. Malý svatoondřejský 14 Objemný seznam povolených evropských mincí v oběhu habsburských zemí. 23

kříţ umístěný na minci vedle letopočtu byl značkou konvenční měny, objevoval se na všech stříbrných mincích v letech 1751-1805. Většina výše zmíněných mincí raţených na našem území pochází z praţské mincovny, která byla poslední vládní mincovnou u nás. V letech 1758-1759 byl raţen jáchymovský výtěţkový tolar v rámci snahy o obnovení těţby stříbra v Jáchymově. Téměř současně se zavedením konvenční měny začal pozvolný proces zjednodušování vnější stránky mince, který byl v souladu s celkovou snahou státu o centralizaci moci. Od roku 1754 byla polovina všech mincí raţena s obrazem císařovny Marie Terezie a polovina s obrazem Františka Lotrinského jakoţto jejího manţela 15. Roku 1765, kdy zemřel František Lotrinský, se stal syn císařovny Josef II. spolupanovníkem říše. Obě tyto události ovlivnily vzhled mincí. Byly vydávány tzv. posmrtné mince s obrazem Františka Lotrinského, které tvořily třetinu celkového objemu nově raţených mincí, druhou třetinu mincí zdobil obraz Marie Terezie a poslední třetina patřila obrazu Josefu II. Významným se stalo rozhodnutí Josefa II. z roku 1766, které nařizovalo nově raţené mince označovat iniciály mincmistrů a navíc ještě abecední označení mincoven podle důleţitosti pro monarchii. Nejvýznamnější mincovnou byla mincovna vídeňská, byla tedy označena písmenem A. Písmenem B byla označena kremnická mincovna a praţská mincovna nesla označení C. Po mnoha neúspěšných válkách, které stály nadměrné mnoţství peněz, se habsburská monarchie potýkala se špatnou finanční situací, coţ mělo za následek potřebu kreditních peněz. Cena kovu, ze kterého byly kreditní mince raţeny, neodpovídala jejich nominální hodnotě. Jsou známy dva druhy kreditních peněz: nízké nominály z obecných kovů a vysoké nominály, které reprezentoval potištěný papír. Nejčastější je raţba nízkých nominálů z mědi zejména proto, ţe uherské a české doly byly na tento kov bohaté. Mince vynikaly kvalitou zpracování, byl kladen velký důraz na ozdobný vzhled, lesk a ostrou raţbu. Poţadavkem této doby bylo platidlo o velmi vysoké hodnotě. I kdyţ tolar a dukát dosahovaly vysoké hodnoty, platit s nimi vysoké obnosy nebylo praktické a převáţet větší mnoţství mincí v truhlách nebylo bezpečné. Avšak Habsburkové k papírovým platidlům dospěli poměrně pozdě. První, kdo začal pouţívat papírové peníze, byli Švédové a to jiţ roku 1661. První habsburská papírová platidla byla emitována aţ roku 15 HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 78. ISBN 8085903040 24

1762. Jiţ od počátku měly papírové peníze pro monarchii veliký význam. Lidově se nazývaly bankocetle, jelikoţ byly označeny nápisem Wiener-Stadt-Banco-Zettel. Výhradní právo je emitovat měla Vídeňská městská banka, proto nesly výše uvedený nápis. Představovaly velké mnoţství zisku a jejich zavedení napomohlo získat nezbytné finanční prostředky. První emitované bankocetle měly nezvykle vysokou nominální hodnotu od 5 do 100 zlatých a bylo jich vydáno v hodnotě 12 milionů zlatých. Pozdější emise byla o mnohem vyšší nominální hodnotě a to 500 a 1 000 zlatých. V důsledku války evropských armád proti francouzské revoluci v 90. letech a později za napoleonských válek byly ve velkém mnoţství vydávané nové emise bankocetlí. Jejich velké mnoţství mělo za následek nedostatečné státní krytí, coţ vyústilo na počátku 19. století ve finanční krizi. Další prohloubení krize se dostavilo v důsledku nedostatku niţších nominálů, které byly vyuţívány na podporu vojsk. Monarchie se blíţila k ekonomickému zhroucení. Proto byl zaveden roku 1795 nový druh mincí, které nebyly součástí konvenční měny. Jednalo se o mince zemské s nuceným vnitrostátním oběhem. Prvními raţenými zemskými mincemi byly šestikrejcary a dvanáctikrejcary. Do raţby mincí se zapojila také praţská mincovna, která razila hlavně kříţové tolary vyuţívající se převáţně na vojenské výdaje. Z důvodu velkého mnoţství raţby zemských mincí ustala raţba krejcarů konvenční měny. Konvenční měna se u nás razila jen v podobě krejcarů, které však slouţily pro platby do zahraničí. Monarchie potýkající se s nedostatkem drobných mincí se uchýlila k raţbě měděných krejcarových mincí. Konec války byl však v nedohlednu a boje zasáhly výrazně také do českých zemí. Nejvýznamnější bitvou se stala bitva u Slavkova, kde roku 1805 porazil Napoleon Bonaparte spojená vojska rakousko-ruská. Po poráţce nastal rozměrný inflační propad. Bankocetle uţ nebyly ničím kryté a z oběhu kromě konvenční měny téměř vymizely také zemské a měděné mince. Po uzavření míru a ztrátě části území byla státní pokladna vyčerpaná. Řešením bylo vyhlášení státního úpadku roku 1811. Císařský patent, kterým se bankrot vyhlašoval, byl vypracován podle návrhu presidenta dvorské komory hraběte Josefa Wallise. Patentem byly bankocetle sníţeny na pětinu hodnoty a nahrazeny směnnými listy šajnami. Vysoká devalvace peněz zapříčinila nezměrnou chudobu obyvatelstva monarchie a ceny zboţí stoupaly v důsledku rozvinuté inflace. Po roce 1811 tvořily peněţní soustavu převáţně nové papírové šajny a bankocetle. Státu se však stále nedostávalo dostatečného mnoţství peněţních prostředků, proto byl vydán 25