Výroba houslí v oblasti západních Čech

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na housle Výroba houslí v oblasti západních Čech Bakalářská práce Autor práce: Alina Hlavatá, Dis. Vedoucí práce: MgA. Bohuslav Matoušek Oponent práce: MgA. Jiří Pospíchal Brno 2016

Bibliografický záznam HLAVATÁ, Alina. Výroba houslí v oblasti západních Čech [Violin making in area of the West Bohemia]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, 2016. 36 s. Vedoucí bakalářské práce MgA. Bohuslav Matoušek. Anotace Práce stručně shrnuje historii vývoje houslařského řemesla v oblasti českého Podkrušnohoří, se zaměřením na Luby u Chebu (dříve Schönbach), jakožto hlavním centrem výroby smyčcových nástrojů v oblasti západních Čech. Obsahuje také informace o založení a vývoji Odborné houslařské školy až po současnost. Druhá část je věnována zástupci současných mistrů houslařů Petru Ráczovi a přesnému popisu jeho práce při výrobě mistrovských houslí. V závěru je uvedena krátká kapitola pojednávající o známé bronzové soše houslaře, která od roku 1926 zdobí město Luby a je jeho neodmyslitelnou součástí. Annotation This work concisely describes history of violin craftsmanship in the area of Czech Podkrušnohoří with focus on the city Luby u Chebu (formerly Schönbach) as a main center of the violin production in the area of the West of Bohemia. It contains information about foundation and development of the Vocational luthier school. Second part is dedicated to contemporary Master luthier Mr. Petr Racz and to specific description of his master violin-making. At the end of this work is a short chapter dealing with bronze statue of luthier which is since 1926 as inherent decoration of Luby. Klíčová slova Výroba houslí, historie houslařství, Odborná houslařská škola, Luby, houslař, mistrovské housle, Petr Rácz Keywords Violin making, history of violin-making, Vocational luthier school, Luby, luthier, masterly violin, Petr Rácz

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 14. května 2016 Alina Hlavatá

Poděkování Na tomto místě bych ráda moc poděkovala Petru Ráczovi za obětavé poskytnutí rozhovoru a ukázky houslařského umění. Mé poděkování patří též vedoucímu práce MgA. Bohuslavu Matouškovi.

OBSAH ÚVOD... 1 1. Stručné dějiny výroby smyčcových nástrojů na Lubsku... 2 1.1 Historie výroby od počátku po 18. století... 2 1.2 19. a 20. století... 5 2. Historie houslařské školy... 7 2.1 Založení a vývoj hudební školy... 7 2.2 Dějiny houslařské školy v letech 1945-1978... 10 2.3 Vývoj odborné houslařské školy po roce 1980... 11 3. Petr Rácz mistr houslař... 15 4. Mistrovské housle Petra Rácze... 17 4.1 Používané materiály... 17 4.1.1 Hlavní suroviny: smrkové a javorové dřevo... 17 4.1.2 Kvalita dřeva... 17 4.1.3 Nákup dřeva... 18 4.1.4 Exotické dřeviny... 18 4.1.5 Lak... 19 4.1.6 Druhy pryskyřic a přírodních barviv pro přípravu laků... 19 4.2 Postup výroby mistrovských houslí v dílně Petra Rácze... 20 4.2.1 Stavba nástroje... 20 4.2.2 Lakování... 24 5. Socha houslaře... 27 ZÁVĚR... 30

POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE... 31 Prameny... 31 Literatura... 31 SEZNAM PŘÍLOH... 32 PŘÍLOHY... 33

ÚVOD Každý profesionální hudebník se zabývá otázkou správné interpretace skladby, náročností partů z technického hlediska i různými možnostmi odlišného provedení. Mnohdy se také zaobíráme myšlenkou o specifikách a úskalích kompoziční práce. Ale jak často si vlastně uvědomujeme, že právě houslařská práce, která je tak úzce propojena s naší činností, je tak náročná a protkaná dlouhou historií? Můj nástroj z roku 1997 pochází od významného českého houslaře Alexandra Švýcarského, který žije a pracuje v Praze a je jedním z úspěšných absolventů Odborné houslařské školy v Lubech. Když jsem si před třinácti lety jeho housle pořizovala, poprvé jsem se zamyslela nad tím, že takový nástroj není obyčejný předmět, je to živoucí umělecké dílo, do kterého někdo se svým nejlepším úmyslem vtiskl kus sebe. Nejvýznamnějším střediskem výroby hudebních nástrojů v západních Čechách je podkrušnohorská oblast. Postupem času se rozdělila na dvě hlavní centra. Prvním je oblast Kraslic, která je orientovaná na výrobu dechových nástrojů. A druhou oblastí je Lubsko, na které je tato práce výhradně zaměřená, protože Luby jsou kolébkou houslařství v celostátním významu. 1

1. Stručné dějiny výroby smyčcových nástrojů na Lubsku 1.1 Historie výroby od počátku po 18. století Počátky výroby smyčcových nástrojů v Lubech a blízkém okolí se doposud pohybují pouze v oblasti dohadů a domněnek, a už tomu tak asi navždy zůstane. Nedochovalo se totiž mnoho historické literatury. Prameny nehovoří zcela jasně o započetí výroby nástrojů v oblasti západních Čech, na rozdíl od středisek v Markneukirchenu a Klingentahlu na německé straně Krušných hor, které téměř přesně datují vznik nástrojařského řemesla do druhé poloviny 17. století. Zde bylo umění stavěti housle zavedeno mistry z oblasti Lubska a Kraslic. Konkrétně 6. 3. 1677 schválil saský vévoda v Markneukirchenu cechovní řád. Cech založilo dvanáct mistrů houslařů, pocházejících vesměs z území dnešního českého podkrušnohoří. Měl šestnáct artikulí a v pramenech je jasně uvedeno, že měly být sestaveny podle vzoru lubského houslařského cechu. Z tohoto faktu je jasně patrné, že u nás bylo započato hudební nástrojařství už o několik desítek let dříve, i když v naší literatuře o tom přímé důkazy nenajdeme. Podle informací z různých rozporuplných pramenů se můžeme domnívat, že se v Čechách toto řemeslo začalo vyvíjet už v 16. století, pravděpodobně v jeho druhé polovině. Jako jeden z důvodů, proč se u nás začalo rozvíjet houslařské řemeslo, bývá uváděn hospodářský úpadek v oblasti těžební. V dolech poklesla těžba a potřeba náhradní obživy, zejména pak po následcích třicetileté války, vedla k hledání jiného výdělečného řemesla. Jelikož už ze zmíněných nepřímých pramenů vyplývá, že se výrobou houslí zabývalo několik jedinců již před třicetiletou válkou, přirozeně vyvstala naděje a možnost pokusit se více rozšířit tuto živnost, kterou bylo možné provádět i v obtížných hospodářských podmínkách. 2

Johann Adam Pöpel Důležitou osobností je J. A. Pöpel. Pocházel z Brucku (dnešní osada Mostek), která patřila už od 13. století pod lubskou farnost. Jeho viola z roku 1664 (nyní vystavena v muzeu v Norimberku) je pokládána za první známý a doložený nástroj pocházející z lubské oblasti. Pravděpodobně kolem roku 1670 odešel do Markneukirchenu, a právě on byl jedním z dvanácti houslařů, kteří založili tamní houslařský cech. Kdybychom se přísně drželi historicky podložených faktů, první bezpečně doložený houslař je uveden v kraslické matrice s datem 1631. Houslařský cech pro tuto oblast pak byl povolen až roku 1669. A přímo v Lubech je první houslař známý z roku 1721. Ani v 18. století nemáme stále ještě ucelené historické souvislosti. Velký podíl na veškerých nejasnostech ohledně počátků vývoje místního houslařství má obrovský požár, který vypukl v Lubech roku 1739. Vyhořelo 57 domů, včetně radnice a fary. Tato katastrofa bohužel zasáhla i městský archiv. Podařilo se zachránit pouze jednu matriku, vedenou od roku 1698. Roku 1721 zde nalezneme zmínku o prvním doloženém houslaři přímo v Lubech jménem Elias Plachte. V matrice dále najdeme něco kolem čtyřiceti houslařů z této doby. Patnáct z nich je právě z rodiny Plachtů. Jelikož z dřívější doby máme jinak jen velmi málo relevantních informací, rod Plachtů bývá často nazýván jako zakladatelský. Dá se předpokládat, že podobně jako v blízkých Kraslicích, kdy máme doloženo roku 1771 založení houslařského cechu, byl založen nový cech i v Lubech. Opět o tom máme jen nepřímé důkazy pocházející z Markneukirchenu. Ve spisech je zmínka o cechovním seskupení, které se rozpadlo v 60. letech 17. století, a nové pak bylo založeno před rokem 1750. Je totiž dochována písemná stížnost markneukirchenských houslařů z roku 1754 na rostoucí příliv konkurenčních nástrojů z Klingentahlu a z Lubů, přičemž ty lubské jsou označovány jako necechovní. Ze zápisů vyplývá, že cechovní organizace u nás nefungovala skoro celé století, nicméně to rozhodně neznamená, že by byla přerušena výroba nástrojů, houslařství jako řemeslo se v tomto mezidobí kontinuálně vyvíjelo. Samostatní malovýrobci většinou vyráběli kompletně celé housle svépomocí. Pokud někdo kvůli nedostatku času, pramenícího z velké poptávky, používal určité komponenty od jiného nástrojaře, bylo jeho povinností poctivě označit nástroj nálepkou 3

s touto informací. Například Josef Schuster označoval své, ne zcela samostatně zhotovené housle nápisem Musikinstrumentenfabrik. Zpět ale k trendu řemeslných dílen. Dělba práce se postupem času stala nezbytností, protože při větší poptávce není schopen jednotlivec celou výrobu obsáhnout. Současně ale nezaniká tradice předávání znalostí z otce na syna. Houslařské dílny měly svou vnitřní organizaci, a to podle míry odbornosti. Od méně kvalifikované práce, kterou zastupovali učni, přes tovaryše až po mistry. Dílny i samostatní malovýrobci se sdružovali do cechů, v rámci nichž byla určitá pravidla. Například tovaryši se museli pravidelně střídat v houslařských dílnách a měli určený jednotný plat, aby byla zajištěna živnostenská rovnost. Mistři si nesměli tovaryše vybírat, byli jim náhodně přidělováni. Nákup a přerozdělování dřeva byl zajišťován cechovní organizací. Podle dochovaného markneukirchenského cechovního řádu si pojďme krátce nastínit, jak to v období 17. a 18. století vypadalo, když se chtěl člověk stát mistrem houslařem. Můžeme předpokládat, že u nás vykonávání houslařského umění v této době vypadalo velice podobně. Kdo se chtěl vyučit houslařskému umění, musel vstoupit na čtrnáct dní k mistrovi na zkušenou. Po předložení důkazu o čestném a manželském původu a zaplacení 3 zlatých mohl nastoupit do učení. Čtyřletou učební dobu, za kterou musel zaplatit 17 zlatých, musel plně a čestně využít a po jejím skončení pohostit všechny členy cechu pečení a dvěma vědry piva. Po vyučení následoval povinný dvouletý vandr. Kdo se vrátil dřív, musel začít znova. Po návratu z vandru pracoval budoucí mistr houslař rok jako tovaryš a pak teprve mu bylo povoleno zhotovení mistrovského díla, které musel ukončit do tří týdnů. Během této lhůty byl povinen podle článku 9 cechovního řádu zhotovit: 1. Diskantové housle z pěkného dřeva a čistě zasazeným krkem, ohraněným hmatníkem a trojími, čistě vsazenými výložkami v horní a dolní desce 2. Citeru (později kytaru) z pěkného dřeva s čistým registrem 3. Violu da Gamba s šesti strunami bez závad Všechny tři kusy musely být provedeny v žluté barvě bez skvrn. 4

Na těchto třech nástrojích pracoval uchazeč o přijetí do cechu denně od rána do šesti hodin večer pod dohledem nejstaršího cechovního mistra nebo jeho zástupců, kteří se dostavili vždy na začátku a před koncem pracovního dne. Přitom byl samozřejmě povinen nabídnout dohlížejícím mistrům ohřáté pivo nebo kořalku a něco housek. Po uplynutí třítýdenní lhůty musely být mistrovské nástroje předloženy cechu k přezkoušení. Vadné kusy musely být zhotoveny znova nebo byla vyměřena pokuta. Při prohlášení za mistra byl tovaryš povinen vystrojit pro členy cechu hostinu s předepsanými třemi vědry piva a zaplatit určený obnos do cechovní truhlice. Nově jmenovaný mistr byl dále veden k tomu, aby se během jednoho roku oženil, jinak musel do cechovní truhlice zaplatit za každý další rok svobodného života jeden zlatý. Po přísaze, že bude dodržovat všechna ustanovení cechu, byl jmenován nejmladším mistrem. Tuto cechovní funkci pak vykonával až do přijetí dalšího houslaře. 1 1.2 19. a 20. století V průběhu 19. století stoupá poptávka po levných nástrojích, a proto se čím dál tím více rozvíjí manufaktura, která postupně přechází až k zavedení tovární výroby, jež se stává hlavním směrem výroby v lubské oblasti. Kontinuálně se vyvíjí i ruční výroba v domácích dílnách, ovšem už o něco méně zastoupená. Zdokonaluje se systém výrobních spolků v rámci cechů. Čím dál tím více se prohlubuje termín dělba práce, až někdy výroba připomíná spíše průmyslový charakter jako je tomu i v jiných řemeslných dílnách, například při výrobě nábytku. Každý účastník výrobního procesu má úzkou specializaci, takže se na výrobě jednoho nástroje vystřídá až jedenáct různých profesí. Můžeme jmenovat například výrobce korpusů, řezbáře krků, specialisty na výrobu kobylek, soustružníky kolíků atd. Na celkovou koordinaci všech těchto prací dohlíží tzv. faktor, neboli vedoucí provozu (manažer), který je zodpovědný i za odbyt hotových nástrojů. Sestavení jednotlivých komponentů a hlavně konečné povrchové úpravy pak zůstávají prací mistrů houslařů. 1 PÁTEK, Jiří ed., kolektiv autorů. Z dějin houslařství na Chebsku, 1.vyd. 2014. Neprodejná publikace 100131678, str. 17-18 5

Při takovém způsobu výroby se samozřejmě poněkud vytrácí individuální charakter nástrojů. Rostoucí potřeba kvalifikovaných pracovníků v druhé polovině 19. století celkem logicky vyústila v založení školy na výrobu smyčcových (později i drnkacích) nástrojů. (O škole bude zmíněno v příští kapitole) Zavedení elektrifikace na počátku dvacátého století se samozřejmě také značnou měrou podílelo na dalším vývoji výroby smyčcových i ostatních strunných nástrojů. Nejprve se staly velkými pomocníky okružní a pásové pily, později i kopírovací frézy, které jsou schopné přesně tvarovat materiál podle modelu. V další fázi se do výroby dostávají i moderní CNC stroje řízené počítačem. Počet kusů vyrobených nástrojů rapidně roste, zatímco cena se snižuje. Vzhledem ke specifičnosti výroby hudebních nástrojů je dodnes i přes veškeré technické výdobytky v tovární výrobě velkou měrou zastoupena ruční práce. Ve 20. století můžeme tedy sledovat jednak prudký nárůst industrializace v hudebním průmyslu, který je v poválečném období završen založením nejvýznamnější továrny na výrobu strunných hudebních nástrojů Cremona. Na tu pak po revoluci navazuje firma Strunal, která je dodnes v provozu a vyváží sériově vyráběné nástroje do celého světa. Vedle toho funguje a je i nově zakládáno množství malých firem s kolektivní výrobou. Kontinuálně se vyvíjí i malé rodinné dílny, které si přes všechny okolní události ponechávají svůj charakter uměleckého řemesla, a zachovávají tak i nadále tradici manuální výroby. Je ale samozřejmostí, že i do této sféry z části zasahuje technický pokrok. Jde například o elektrické frézy, které do značné míry usnadňují práci. V současné době u nás existuje jediná organizace zaštiťující soukromé mistry houslaře a malé rodinné dílny, a tou je Kruh umělců houslařů. Jde o umělecké sdružení, do kterého se zájemci mohou dobrovolně přihlásit. Pro přijetí je nutné předložit vlastní mistrovský nástroj, který zhodnotí komise složená z ostatních členů Kruhu a podle výsledku rozhodne o přijetí (či nepřijetí). Členství v Kruhu umělců houslařů je tedy zárukou kvality. 6

2. Historie houslařské školy 2.1 Založení a vývoj hudební školy Roku 1873 byla v Lubech založena hudební škola se zaměřením na výrobu hudebních nástrojů. Do školy byly přijímány děti od věku deseti let. Celkem tříletá výuka byla zaměřena na hru na hudební nástroje, zpěv a hudební nauku. Cílem bylo poskytnout toto hudební vzdělání zejména těm, kteří se chtěli dále věnovat výrobě hudebních nástrojů. Žáci byli rozděleni podle věku, nástrojů, a také talentu. Ti nejnadanější mohli po uplynutí třech let dále pokračovat jako tzv. hospitanti, dnes by se dalo říci externí studenti. Povinná týdenní docházka zahrnovala dvě hodiny zpěvu a hudební teorie a pět hodin nástroje v případě houslí, u jiných nástrojů pouze dvě hodiny. Zájem o studium byl obrovský, ale jelikož prvních šest let měla škola pouze jednoho učitele Josefa Wilferta, který byl zároveň i ředitelem, kapacita byla značně omezena. Přijato mohlo být na začátku pouze 54 studentů, přičemž zájem byl zhruba dvojnásobný. Tak jako bylo obtížné se do výběrové školy dostat, nebylo samozřejmostí ani její úspěšné absolvování, v případě nedostatku talentu nebo píle byli žáci nekompromisně vyloučeni, v rámci snahy o nastolení vysoké kvality už od samého počátku. Během tří let muselo takto školu opustit zhruba dvacet studentů z původních 54. Dále škola každoročně nabírala něco mezi dvaceti a třiceti studenty. V roce 1881, tzn. po osmi letech fungování školy, bylo ze všech dosavadních 210 žáků pouze 56 absolventů a 77 momentálně studujících. Zbytek bylo vyloučeno nebo někteří opustili školu i dobrovolně. Procento vyučených houslařů, kteří se uplatnili v praxi, bylo vysoké. Z 56 již zmíněných absolventů se jich 51 skutečně věnovalo stavbě nástrojů. Výhodou bylo, že si je sami uměli kvalitně přehrát a odstranit nedostatky. Z těchto údajů je jasně patrné, že škola měla zásadní význam v cestě za zlepšováním výrobní kvality, ale i kvantity, ve smyslu nárůstu počtu lidí zabývajících se stavbou hudebních nástrojů. Stala se postupně téměř nepostradatelnou. Počet zájemců o studium a s tím i počet kantorů rok od roku rostl. Dokonce byl z tohoto důvodu zaveden roční přípravný kurz, kde měl každý účastník prostor prokázat svůj talent, na jehož základě mohl být přijat k řádnému studiu. Ve školním roce 1903/1904 na škole 7

vyučovali již čtyři odborní učitelé, a to Josef Wilfert, stále i jako ředitel, Josef Pfluger, Johann Lutz a Franz Raab. Z dnešního hlediska je velkou zvláštností, že zpočátku, a to téměř třicet pět let, neměla škola v učebním plánu vůbec zahrnutou vlastní praktickou výuku stavby hudebních nástrojů. Velký důraz byl kladen hlavně na všeobecné hudební vzdělání, které bylo v té době z nějakého důvodu chápáno jako krajně důležité pro budoucí výrobu nástrojů. Samozřejmě vedení školy usilovalo o to, aby se osnovy co nejdříve rozšířily i o teorii, a hlavně praktickou výuku výroby, ale z finančních důvodů to dlouho nebylo možné. Důkazy o tomto počínání jsou již z počátku 80. let, kdy proběhla s několika podniky jednání o spolupráci, například s firmou A. Lutze, ten však měl neakceptovatelné finanční požadavky. Ani navrhované vysílání učňů do zahraničí se nakonec nepodařilo uskutečnit. Potřeba řemeslné výuky ale čím dál tím víc rostla, zejména se projevila u samotných výrobců. Byla proto otevřena pokračovací živnostenská škola s večerní výukou. Až následně se konečně podařilo zavést praktickou výuku i do odborné hudební školy: Významným mezníkem v dějinách hudební školy se stal rok 1908, kdy byla výuka rozšířena o dílenské vyučování. 15. září 1908, kdy se výuky stavby hudebních nástrojů ujal dílenský mistr Karl Sandner, bývá označováno za datum otevření vlastní houslařské školy v Lubech. 2 Výuka v dílnách byla dvouletá. Byli do ní přijímáni žáci po dovršení šestnácti let, kteří měli ukončenou obecnou školu a byli navíc už alespoň druhým rokem v učení u nějakého zkušeného nástrojaře. Výuka znamenala 2 hodiny teorie a 6 hodin praktického cvičení týdně. Dílenské výuky se rovněž mohli zúčastnit i hospitanti, a to klidně jen z části, podle toho čemu sami považovali za důležité se přiučit. V prvním roce si musel student osvojit praktické znalosti z dějin houslařství, včetně modelů významných mistrů. Musel bez problému zvládnout všechny opravy. Dále se naučit podle modelu zhotovit všechny 2 PÁTEK, Jiří ed., kolektiv autorů. Z dějin houslařství na Chebsku, 1.vyd. 2014. Neprodejná publikace 100131678, str. 226 8

části smyčcových nástrojů, a kompletně obsáhnout celou technologii stavby houslí. Ve druhém ročníku se vyučovala technologie přípravy laků, samotné lakování a všechny konečné úpravy nástroje. Současně také probíhala nauka o materiálech. Až do začátku první světové války z této dílenské výuky vycházelo každoročně v průměru pět absolventů. Tato skutečnost byla nesporným přínosem pro celkové zvýšení úrovně místních nástrojů. Většina nástrojařů zůstávala po ukončení studia v Lubech a blízkém okolí, a až polovina z nich se stala mistry svého řemesla. S postupným nárůstem studentů, a především právě v souvislosti s rozšířením výuky o dílenskou výrobu, rostla i potřeba samostatných prostor, přímo k těmto účelům uzpůsobených. Když se na chvíli vrátíme na začátek, výuka hudby probíhala nejprve v soukromých domech, později od roku 1882 v radniční budově. Ministerstvo situaci řešilo nátlakem na městské zastupitelstvo, aby co nejdříve začalo řešit tyto neuspokojivé podmínky. Protože se doba zrovna těšila velkému nadšení z rozvoje houslařského řemesla a nástrojařského průmyslu vůbec, městská rada přistoupila k úkolu velice zodpovědně a velká většina hlasů byla pro výstavbu nové budovy. Chvíli se diskutovalo i o vhodnosti nedávno postavené budovy základní školy, ale z toho nakonec sešlo. Dne 7. září 1910 bylo definitivně rozhodnuto, že zhruba za rok bude nová budova dokončena a plně k dispozici k odborné výuce. Pro tyto účely byl vykoupen pozemek v Nádražní ulici. Pro zajímavost, celkové náklady na stavbu činily 70 000 Kč, včetně pozemku. Dne 1. září 1911 byla dvoupatrová budova, která měla i vlastní koncertní sál, slavnostně dokončena. Od té doby škola ještě více nabyla na významu, stala se střediskem odborně-technické výuky a stále více se propojovala s místním výrobním průmyslem. Začaly se zde konat různé přednášky a kurzy, ze kterých se mohli zájemci, myšleno výrobci nástrojů, dozvědět všechny nové technologické postupy a trendy ze světa. Pro příklad bych uvedla přednášku mistra Karla Sandera, který byl na daleké cestě v Londýně, a přivezl si odtud mnoho zajímavých poznatků. Ty potom přednesl členům sdružení houslařů, včetně požadavků anglických obchodníků, týkajících se zejména vnější úpravy nástrojů. Škola bystře reagovala i na případné potíže vyskytující se v místním nástrojařském průmyslu. Příkladem toho je rok 1914, kdy škola pozměnila dílenskou výuku. V té době byl totiž zoufalý nedostatek smyčců, protože celé okolí zásobovali pouze 3 smyčcaři, kteří za rok byli schopni vyprodukovat maximálně 5000 kusů. Musely 9

se proto smyčce nějaký čas dovážet z Marneukirchenu, a tvořila se tak závislost na konkurenčním trhu, což nedělalo Lubům zrovna dobré jméno. Odborná škola tedy sloučila dvě oddělení pro výrobu smyčcových nástrojů v jedno, a místo druhého vznikl nový obor, výroba smyčců pod vedením zkušeného smyčcaře Josefa Schustera. Ve dvacátých a třicátých letech byla škola stále středem lubského kulturního dění. Konaly se zde koncerty a přednášky, fungovala odborná knihovna, k nahlédnutí byla neustále aktualizovaná sbírka vzorových nástrojů, dále poradna pro houslaře, včetně služby odborného posuzování nově zhotovených nástrojů atd. V roce 1926 bylo otevřeno třetí dílenské oddělení pro výrobu trsacích nástrojů, a to hlavně kvůli stále rostoucí oblibě kytar. Vedl jej nejlepší lubský kytarář Rudolf Mettal. Výuka se nadále rozšiřovala, byl nově otevřen jednoletý obor hudebně-nástrojařské výuky s celodenní odbornou výukou pro výrobce hudebních nástrojů, později rozšířený také na dvouletý (stejně jako původní dvě oddělení). 2.2 Dějiny houslařské školy v letech 1945-1978 V období po druhé světové válce jsme víceméně odkázáni pouze na vzpomínky pamětníků, protože o škole nikdo nevedl žádné oficiální zápisy ani kroniku. Jistě víme to, že v březnu roku 1946 bylo na příkaz Zemského národního výboru nutno vytvořit kolektivní správu, která by dohlížela na všechny řemeslné dílny. Z jejího popudu potom vzešlo družstvo s názvem Cremona zaštiťující všechny místní provozovny (název družstva později přešel na výše zmíněnou továrnu na výrobu strunných nástrojů). Družstvo muselo řešit otázku stálého přílivu nových mladých zaměstnanců, a proto byla na podzim roku 1946 po válce znovuotevřena Státní odborná škola pro výrobu hudebních nástrojů, tentokrát jako závodní učňovská škola. Začátky byly velmi obtížné, především z finančního hlediska, protože původní vybavení, pokud vůbec nějaké bylo, bylo dávno zastaralé. Dále se řešil problém s náklady na ubytování a stravování studentů. Situace byla tak špatná, že málem došlo k tak radikálnímu kroku, že by se celá výroba včetně učňovské školy přestěhovala někam do vnitrozemí. Nakonec se podařilo přesvědčit rozhodující činitele a zachovat tradiční umělecké řemeslo i školu v Lubech u Chebu. 3 3 PÁTEK, Jiří ed., kolektiv autorů. Z dějin houslařství na Chebsku, 1.vyd. 2014. Neprodejná publikace 100131678, str.237 10

Mezi prvními odbornými učiteli bylo mnoho velkých osobností, které už měly přímý vliv na dnešní generaci těch nejlepších mistrů svého oboru. Některé z učitelů můžeme jmenovat: Bohumil Hřib, Josef Pötzl, Bohumil Pechar a asi nejdůležitější je dnes pro nás odkaz Josefa Vávry, viz.příloha č. 1, který působil na škole více jak deset let a vychoval množství současných lubských odborníků. Ze vzpomínek bývalých žáků školy víme, že všichni její učitelé byli v obci velmi váženými občany. Josef Pötzl vedl při škole dvouletý kurz, který můžeme nazvat jakousi nástavbou pro absolventy odborné školy. Zabýval se především přípravou řemeslníků pro samostatnou práci na koncertních a mistrovských nástrojích. Tento kurz absolvovali například Emil Lupač, Karel Zadražil a další významní mistři. Po roce 1969 bylo otevřeno podnikové muzeum (závodu Cremona). Byla zde soustředěna původní mistrovská díla, která slouží dodnes jako výukové modely, ale i vzorky levnější kolektivní výroby. V 70. letech byla organizace výuky následovná: zůstala osvědčená tříletá doba studia, přičemž v prvním a druhém ročníku se střídala teorie s praktickou dílenskou výukou vždy po týdnu. Ve třetím ročníku už byla většina času věnována praxi a pouze jeden den teoretické výuce. Pro úspěšné dokončení museli učni složit učňovskou zkoušku před zkušební komisí. Absolventi závodní učňovské školy měli za povinnost zůstat alespoň pět let v mateřském závodě Cremona, protože celé studium jim bylo poskytnuto zdarma. Ale přesto se našla spousta výjimek, kdy se vyučení vraceli do svých rodných krajů a uplatňovali se v opravnách nástrojů. Ti nejlepší mohli získat místo jako opraváři smyčcových nástrojů přímo v symfonických orchestrech. 2.3 Vývoj odborné houslařské školy po roce 1980 Dne 1. 7. 1982 zanikla závodní učňovská škola. Stala se organizační jednotkou výrobní hospodářské jednotky Československé hudební nástroje, oborový podnik v Hradci Králové. Odborná houslařská škola tak zajišťovala vzdělání a výchovu v učebním oboru 11

Mechanik hudebních nástrojů. 4 Již 1. 9. 1982 dostala podle nového organizačního řádu nový název: Střední odborné učiliště hudebních nástrojů Hradec Králové Místně odloučené pracoviště Luby u Chebu. Podnik Cremona měl postupem času stále větší nároky na kvalitu, a tedy hlavně na odborníky pro výrobu nejžádanějších koncertních nástrojů. V návaznosti na tuto poptávku bylo, po konzultaci s královéhradeckým vedením, rozhodnuto otevřít na SOU HN v Lubech maturitní obor. Přes veškeré obtíže s kvalifikací některých vyučujících a postupným doplněním jejich nezbytného pedagogického vzdělání, bylo možno výuku zahájit k 1. 9. 1989. 5 Název nového oboru byl stanoven na Uměleckořemeslná stavba hudebních nástrojů strunné nástroje. V 90. letech škola zápasila s nedostatkem financí. Situaci popsala Mgr. Milena Kindlová v Nezávislých lubských novinách v červenci 1991: Budoucnost celého učiliště nezávisí na vůli ani snaze jeho pracovníků. Učební obory zcela závisejí na prosperitě a zájmu Cremony, studijní na státu, který hradí výuku na studijních oborech. Dnes tedy přijímáme žáky do tříletých a čtyřletých učebních oborů, ale faktickou perspektivou si nejsme zcela jisti. Vše bude záviset zejména na budoucí ekonomické situaci podniku a státu. Rovněž budoucí možné zákonodárné úpravy v oblasti základního a učňovského školství mohou zásadně změnit postavení a funkci našeho učiliště. Stručně řečeno: náš výhled polojasno. 6 Vedení v Hradci Králové také zrovna nepodporovalo další rozvoj, spíše jej finančně znemožňovalo. Škola tedy šetřila, kde se dalo, jen aby bylo zajištěno alespoň základní fungování a přežití. V rámci úsporných opatření byla zrušena výuka hry na hudební nástroje a šetřilo se i na množství nakupovaného materiálu pro dílny. Rok 1996 můžeme konečně po dlouhé době nazvat dobou stabilizace. Podařilo se vytvořit právní subjektivitu a odtrhnout školu od mateřské organizace v Hradci Králové. Název se pozměnil na SOU HN Luby u Chebu, ale oficiálně bylo povoleno používat i název Odborná houslařská škola. Zhruba od roku 2000 můžeme být svědky velkých proměn v oblasti učitelského sboru, šlo především o generační obměnu u mistrů odborné výuky. Na pozici mistra 4 PÁTEK, Jiří ed., kolektiv autorů. Z dějin houslařství na Chebsku, 1.vyd. 2014. Neprodejná publikace 100131678, str.246 5 Tamtéž, str. 247 (úryvek z korespondence ředitele Ing. Vlastimila Jiráska a jeho zástupce Miloslava Dudy). 6 Tamtéž, str.248-249 12

odborného výcviku nastoupil mladičký, ale velmi talentovaný Jiří Pátek, dále pak Josef Múčka a další, většinou bývalí absolventi Odborné houslařské školy. Od roku 2003 opět nastává nejistota, je stále přemítáno jakým směrem se bude škola dále ubírat. Z jara roku 2005 přijal ředitel školy na své půdě významnou delegaci z Karlovarského kraje. Po dlouhém rozhovoru vyšlo najevo, že bude jen stěží možné zachovat stávající statut školy. I přes všechny argumenty hovořící pro zachování jedinečné a svého druhu jediné školy na našem území jí hrozí sloučení s Integrovanou zemědělsko-manažerskou školou v Chebu. Za zmínku stojí článek v místních novinách, kterým celkem výstižně ohodnotil vážnost situace starosta města. Bohužel však jeho reakce přišla příliš pozdě, než aby měla účinek na odvrácení rozhodnutí o přesunu školy. Tato situace nepřináší pro město vůbec nic pozitivního. Naopak, z Lubů zmizí 70 mladých lidí, nepřijedou se sem podívat další zájemci o studium, nepřijedou jejich rodiče či příbuzní, povědomí houslařského města se vytratí. Nikdo se zde nevdá či neožení, nikdo nebude v Lubech pokračovat v tradici výroby houslí, kytar Strunal, Akord Kvint nebo Ateliér saldo již nezaměstnají vyučeného a stavby znalého člověka. Už sem nepřijdou noví a mladí lidé, opět se po letech vracíme k vysidlování pohraničních oblastí. Město bude postupně stárnout. 7 Jako poslední záchvěv zdánlivě úspěšného fungování školy se ještě podařilo společně s občanským sdružením Den hudby Luby zorganizovat velmi úspěšnou I. Mezinárodní houslařskou soutěž učňů a tovaryšů v Lubech. Tato událost ale probíhala v době, kdy již bylo právoplatně rozhodnuto o přestěhování školy do Chebu. V září 2005 začala tedy nová éra houslařské školy. Byla přesunuta do budovy bývalého zemědělského učiliště v Chebu. Naštěstí nebyl velký problém s přestavbou a uzpůsobením prostor, jelikož tamní interiér byl velice podobný tomu v Lubech. Školní rok mohl být včas slavnostně zahájen. Počet pedagogů s přesunem školy klesl z původních třinácti na pět. Mezi léty 2007 a 2010 se škola začíná ubírat pozitivním směrem. Učitelé si postupně rozšiřují kvalifikaci dalším odborným studiem, jsou zde již zastoupeny všechny formy výuky stavby strunných hudebních nástrojů, technické vybavení se obnovuje za 7 PÁTEK, Jiří ed., kolektiv autorů. Z dějin houslařství na Chebsku, 1.vyd. 2014. Neprodejná publikace 100131678, str. 264 13

podpory zdrojů z Evropské unie a škola se postupně stává konkurenceschopnou v evropském měřítku. V současné době je Odborná houslařská škola ISŠ Cheb jedinou uměleckořemeslnou školou na výrobu strunných nástrojů v české republice a můžeme říci, že hrdě plní své poslání pokračovatele tradic. Chtěla bych na tomto místě vyjmenovat pár úspěšných absolventů Odborné houslařské školy za posledních 25 let, jsou jimi: Ivan a Alexander Švýcarský, Tomáš Pospíchal, Libor Sedláček, Ladislav Prokop, Lubomír Farkaš, Jan Kužel, Karel Poplštein, Josef Můčka, Jiří Šmída, Martin Petlach, Libor Oříško, Rastislav Žumár, Martin Šuk, Jan Fišer, Lukáš Strnadel, Petr Rácz, Michal Rácz, Tomáš Skála, Václav Pikrt, Josef Krist a mnoho dalších. 14

3. Petr Rácz mistr houslař Jako zajímavou osobnost zastupující současné mistry houslaře lze nazvat Petra Rácze, rodáka z Lubů u Chebu, kde žije a v rodinném domě má i vlastní houslařskou dílnu. Od raného dětství projevoval neobyčejné zaujetí a talent v práci se dřevem. Přes vyřezávání drobných předmětů a stavění modelů lodí se dostal až k zájmu o hudební nástroje, a to jej přivedlo do Lubské houslařské školy. Studoval čtyřletý obor Umělecko - řemeslná výroba hudebních nástrojů, obor houslař, pod vedením mistrů houslařů Emila Lupače a Karla Zadražila. V roce 1993 absolvoval jako nejlepší student ročníku. Od roku 1994 staví pod svým jménem mistrovské nástroje a kromě toho spolupracuje s ateliérem Akord Kvint. V houslařském umění se dále zdokonaloval za pomoci mistrů houslařů Jana Pöetzla, Arpáda Šivaka, Michaela van Berkuma a Eduarda Schwena. Od roku 2008 je Petr Rácz členem Kruhu umělců houslařů. Pravidelně se zúčastňuje houslařských soutěží, při nichž získává nové cenné zkušenosti. Můžeme jmenovat například Itálii (Cremona), Německo (Mittenwald), ale také třeba český Náchod. V březnu 2012 byl přijat do encyklopedie osobností Who is Who, Word Society Corporation. Jeho posledním úspěchem z roku 2014 je 3. a 4. místo v soutěži Internatonal Violin Makers Competition v Moskvě v kategorii Imitace starých nástrojů a smyčců. Pro stavbu houslí používá převážně modely Stradivari a Guarneri del Gesu, což jsou dva nejznámější a nejžádanější modely, ale na zvláštní přání je schopen postavit i jakýkoli jiný typ. Kromě houslí se zabývá také stavbou viol a violoncell. Tónovou kvalitu nástrojů konzultuje s profesory Pražské konzervatoře a členy Dvořákova kvarteta. Jeho mistrovské nástroje zakotvily po celém světě. V Čechách na jeho housle hraje Anna Skálová, Jan Macečko, Jakub Junek, Markéta Dominikusová a jiní skvělí mladí muzikanti. V roce 2009 a 2011 věnoval svůj nástroj nejlepšímu studentovi houslové akademie Václava Hudečka, jenž je každoročně vyhlášen na závěrečném Galakoncertě v Luhačovicích. 15

Společně s Petrem Ráczem v rodinné dílně pracuje také jeho syn Michal, který je úspěšným absolventem houslařské školy v Chebu. V roce 2011 byl oceněn nadací Schola Ludus za mimořádné studijní výsledky. Současně studoval i hru na housle. Dnes se živí výrobou smyčcových nástrojů v Německu. 16

4. Mistrovské housle Petra Rácze 4.1 Používané materiály 4.1.1 Hlavní suroviny: smrkové a javorové dřevo Na úvod si položme otázku, proč se používá zrovna javor a smrk? Tento výběr není specialitou Petra Rácze, ale je to již léty prověřená houslařská praxe. Samozřejmě se dají najít i alternativy, ale tímto způsobem se to osvědčilo nejlépe. Vrchní smrková deska je měkčí, rezonuje a vytváří zvuk, který je skrz duši přenášen na spodní javorovou desku. Ta je naopak tvrdá, tudíž dokáže zvuk správně odrazit a poslat tzv. ef otvory ven z nástroje. Dále nesmíme zapomenout na luby, krk a hlavu, které jsou vyráběny také z javoru. Luby jsou obvykle ze zbytkových kusů dřeva a dají se koupit už jako plátky zhruba požadované velikosti, které potom houslař jen správně upraví. Vždy je snahou vybrat dřevo na luby, krk a hlavu s podobnou strukturou jako má spodní deska nástroje, a to z čistě estetického hlediska. Duše se vyrábí ze smrkového dřeva, které musí být co nejtvrdší, ale zase ne natolik tvrdé, aby se dal použít javor. 4.1.2 Kvalita dřeva Jednou z nejdůležitějších věcí pro stavbu mistrovského nástroje je získání prvotřídního materiálu. Samozřejmě se dá použít i dřevo z českých lesů, ale ideální je, budeme-li se bavit nejprve o materiálu na vrchní desku houslí, smrk z oblasti italských Alp. Velice důležitá je struktura dřeva, aby byla léta pokud možno co nejhustší, a také pravidelná. Z tohoto důvodu jsou nejvhodnější stromy ze severní strany svahu, rostoucí ve výšce asi tak 700 metrů nad mořem. V této oblasti je totiž nejstálejší teplota, proto smrky rostou stejnoměrně a vytváří téměř stejné letokruhy. Oproti tomu na jižním svahu jsou obrovské teplotní rozdíly, stromy rostou v různých obdobích odlišně rychle a dřevo je pak moc měkké, špatně rezonuje, a navíc není ani hezké napohled. Nejlepší javorové dřevo roste na území Bosny. Dá se použít i dřevo slovenské, ale to je přece jen méně kvalitní. Pro javor platí podobná pravidla nejvyšší jakosti dřeva jako u smrku, nejideálnější je severní svah kopce a výška kolem 600 700 m n.m. 17

Perfektní struktura dřeva je jedna strana kvality, a druhým neméně důležitým aspektem je správné stáří materiálu. Ideální je pracovat zhruba s třicetiletým dřevem, ale když to zrovna není technicky možné, můžeme použít celkem bez problému materiál už od dvanácti let stáří. 4.1.3 Nákup dřeva Materiál můžeme pořídit ve specializovaných obchodech v Německu nebo v Itálii, výjimečně i na Slovensku, nebo lze využít internetového prodeje, kde si podle fotografie vytipujeme konkrétní vzorek, zarezervujeme ho a poté zakoupíme. Nákupní ceny jsou velmi odlišné podle kvality a stáří, ale velký vliv na cenu má samozřejmě také druh prodejny. Obchodníci nakupují dřevo na burze formou aukce, a jelikož se prodávají kmeny vcelku, je každý nákup tak trochu sázkou do loterie. Tyto nahodilosti se pak mohou také promítnout do výsledných cen jednotlivých kusů dřeva. 4.1.4 Exotické dřeviny Začněme nejznámějším, ale zároveň také nejpotřebnějším a nejhůře nahraditelným materiálem, jakým je eben. Neuvěřitelně tvrdé a těžké dřevo, jež má přirozeně černé zbarvení. Používá se zejména na hmatníky, jelikož do něj není téměř možné udělat důlky neustálým pokládáním prstů na stejná místa, ale mimo jiné se využívá na pražce a někdy i kolíky. Bohužel pro nás je dnes již zakázáno těžit původní kvalitní eben, který pocházel z deštných pralesů v Brazílii. Nějaký čas se dá ještě čerpat ze zásob, nebo je možnost těžit jej v Asii, například v Indii, ale to už je daleko méně kvalitní surovina než ta Brazilská. Do budoucna budou muset houslaři pravděpodobně vymyslet nějakou alternativu, ať už přírodní či syntetickou. Další dřeviny užívané především na houslové příslušenství tj. podbradek, kolíky, struník a žalud jsou například palisandr, který konkrétně Petr Rácz upřednostňuje, ale i fernambuk, padouk, box wood a další - téměř jakékoli exotické dřevo. 18

4.1.5 Lak Existují dva druhy laků, lihové a olejové. V tomto případě se budeme zabývat prvním z nich, tj. lihovým. Můžeme samozřejmě koupit už hotový, ale protože se říká, že právě lak dělá nástroj, tedy je z velké části zodpovědný za jeho tónovou kvalitu, má každý vynikající mistr houslař svůj domácí recept. Takový je ovšem přísně tajný! Příprava laku Obecně jde o rozpuštění pryskyřice v lihu a přimíchání požadovaného barviva, v našem případě přírodního. Lak lze připravit dvěma způsoby, buď vařením - tedy za tepla, ale to je celkem nebezpečné, protože líh má nižší bod varu než voda a hrozí vznícení nebo dokonce vybuchnutí, v případě že nedodržíme přesný postup. Druhou možností je příprava za studena, při níž jde vlastně jen o to nechat pryskyřici v lihu dostatečně dlouho, než se rozpustí. 4.1.6 Druhy pryskyřic a přírodních barviv pro přípravu laků Tvrdé pryskyřice Jantar, pravěký kopál, např. kauri kopál, kopál Tansania, stocklak, šelak. 8 Měkké pryskyřice Benzoc, damara, elemi, mastix, sandarak, kopál Manila, myrha, propolis, jalovcová pryskyřice. 9 Přírodní látky pro barvení laků Akaroid červená, rozpustná v lihu Kořen alkany červená, má sklon k modrání, rozpustná lihu, terpentýnu a éterických olejích 8 HAMMERL, Josef a Reiner. Houslařské laky (přeložil Judr. Oldřich Sahánek). Náchod: Gate, 1997. ISBN 80 901712-2-2, str. 14 9 Tamtéž 19

Aloe barví na žluto až žlutohnědě, rozpustná v lihu a ve vodě Asfalt syrský barví na hnědo, rozpouští se ve směsi terpentýnu a acetonu, přidává se líh Modré dřevo výtažek z moření na černo Dřevo kampeškové z modrého dřeva vařením ve vodě tmavě červená, v horkém lihu žlutá Katechu v lihu hnědá, v horké vodě hnědá Košenila v lihu a v horkém spíkolu červená Kořen kurkumy v horkém lihu žlutá Dračí krev rozpuštěná v lihu červená, v éterických olejích červená Barvířský saflor v horkém lihu a ve čpavku červeno žlutá Fernambuk - červené dřevo, povařená ve vodě žluto červená, na vzduchu až do tmavočervena Duběnky vaří se ve vodě, s chloridem železa černá Pryskyřice guajak v lihu hnědá Gumigutta (jed!) v lihu žlutá, ve vodě a v roztoku čpavku žlutá Žluté dřevo barvířské výtažek ve vodě žlutá, v lihu žlutá 10 4.2 Postup výroby mistrovských houslí v dílně Petra Rácze 4.2.1 Stavba nástroje Nejprve je nutné připravit klíh, což je vlastně přírodní lepidlo z prasečích kostí či kůží. Podle toho rozlišujeme dva druhy, kostní a kožní klíh. Pořídíme ho v suchém stavu v podobě malých kousíčků, které zalijeme vodou a rozmícháme. Cílem je rozmočení a nabobtnání. Potom dále mícháme a přidáváme vodu podle potřeby tak, abychom získali požadovanou hustotu. Na různé části se používá různě hustý klíh, např. na výložku (ozdobný okraj kolem dokola nástroje) se používá jen takzvaná klihová voda. 10 HAMMERL, Josef a Reiner. Houslařské laky (přeložil Judr. Oldřich Sahánek). Náchod: Gate, 1997. ISBN 80 901712-2-2, str. 25 20

Vlastní výroba začíná přípravou obou desek nástroje. Dřevo na spodní i vrchní desku zakoupíme ve tvaru, kterému se říká houslový klín. Začneme slepením dvou houslových klínů k sobě. Vrchní deska je slepena vždy ze dvou částí, což není možná všeobecně známá informace, jelikož to není vidět kvůli struktuře dřeva. Na rozdíl od spodní desky, kde je předěl jasně patrný a dvě poloviny vytváří dohromady hezký vzor. Někdy se ovšem spodní javorová deska dělá i z jednoho kusu dřeva. Jakmile máme desky slepené, obkreslíme na každou z nich model podle šablony vystřižené z papíru. Přesné šablony se tvoří podle speciálních plakátů, na kterých je z jedné strany vyfocený hotový nástroj a na straně druhé pak plánek jednotlivých částí houslí, samozřejmě s podrobným popisem rozměrů. (viz.příloha č. 2) Potom podle nákresu vyřízneme obě desky na pásové pile. Stejně tak dobře se dají vyříznout i ručně za pomoci rámové pily, ale to je při dnešních technologiích zbytečně zdlouhavé a namáhavé. Dříve se to takto dělalo běžně. Nastává fáze dlabání, což je čistě ruční práce, která se dělá lžícovými dláty. Začneme z vnější strany a jako první vytvoříme klenbu uprostřed vrchní desky, která bude v nejvyšším místě 16 mm vysoká. Poté povrch upravíme do hladka pomocí plechové škrabky, neboli cidliny. V této fázi musí okraje desky měřit 4 mm na výšku. Spodní desku potom upravíme stejným způsobem, s tím rozdílem, že vprostřed bude výsledná výška klenby 15 mm. Následně obě desky vydlabeme dlátem i z vnitřní strany. Pouze nahrubo, takže zatím zůstanou o něco silnější. Tím jsou desky prozatím připravené a je čas soustředit se na luby. Vytvoříme takzvaný věnec, který se dělá pomocí formy ve tvaru těla nástroje. Výška lubů se na každém konci těla liší, u krku jsou 30 mm vysoké a u žaludu 31 mm. Forma je dřevěná a je vyrobena přesně podle požadovaného modelu. Momentálně mluvíme o takzvané vnější formě, viz.příloha č. 3, tzn., že se věnec pasuje dovnitř. Každá strana lubů je složená ze tří kusů vrchní oblouk, spodní oblouk a uprostřed je takzvané céčko. Nejprve proužky dřeva připravené na luby namočíme do vody a ohneme je na ohýbačce při teplotě cca 130 stupňů do požadovaného tvaru. Potom je vsadíme do formy a dbáme na to, aby nám vznikly perfektní rohy. Ty potom vyplníme růžky ze smrkového dřeva. Potřeme důkladně klihem a vpasujeme je dovnitř za pomoci dlát. Nyní nám zbývá přilepit 21

špalky - vrchní špalek, do kterého se pasuje krk, a spodní špalek, do kterého později umístíme žalud. Oba navíc mají výstužnou funkci, čili chrání tělo před tahem strun. Jen pro doplnění, existuje také vnitřní forma, viz.příloha č. 4, která funguje tak, že věnec stavíme okolo pevného vnitřku. V tomto případě se nejprve napasují výplně - růžky a špalky, a až poté oblouky. Nedá se říci, který způsob stavby věnce je lepší, každému vyhovuje jiný. Nyní opět zpátky k vnější formě. Na hotový věnec, který je stále uvnitř, nalepíme spodní desku. Nelepíme ji ještě napevno, ale pouze ji lepidlem tzv. nabodujeme. Potom vytlačíme nástroj ven z formy a přilepíme i vrchní desku (také nanečisto), pomocí šroubů na zavírání korpusu, které kopírují svým tvarem luby a rovnoměrně přitlačují desky směrem k sobě. Když máme tělo pohromadě, můžeme se pustit se do výložky (někdo také používá výraz vykládání ). Ta má jednak funkci okrasnou, zdobí okraje po celém obvodu vrchní i spodní desky, ale také zpevňovací, protože když je dřevo vystaveno přílišnému suchu, snadno praská, především to smrkové. Výložka je trojitá a je složená z tenoučkých vrstev dřeva. Můžeme si ji představit jako smotanou stuhu. Takto se dá koupit ve specializovaných obchodech. Krajní vrstvy jsou tmavé, dubové, a uprostřed je světlé dřevo, např. olše, bříza nebo ořech. Nejprve musíme vytvořit drážku po obvodu desky, a to buď ručně (speciálním dvoustopým nožem), nebo dnes již běžně elektrickou frézou. Jakmile je drážka připravená, pečlivě do ní zatlačíme výložku pomocí nože. Přesahující zbytky zařízneme do roviny s deskou, začistíme cidlinou a zdobení máme vytvořené. V této fázi housle zase rozlepíme. Sundáme nejprve spodní desku a následuje další houslařovo tajemství! Je zapotřebí ji správně naladit, tzn. upravit na výslednou tloušťku. Práce se provádí dlátem, dočišťuje se malými hoblíky a na samý konec ještě cidlinou, až úplně do hladka. Jak a kde přesně ubrat, aby housle měly dokonalý zvuk, na to si každý musí přijít sám. Není také pravidlem, že u každého nástroje budeme dlabat naprosto stejně. Charakter dřeva mistr houslař vycítí už při hrubém opracovávání a podle toho potom postupuje. Obecnou zvyklostí je, že uprostřed zůstane deska nejsilnější a směrem k okrajům se postupně ztenčuje. Akorát posledních 7 nebo 8 mm 22

už necháme v rovině, tedy zachováme stejnou výšku, jako má okraj, aby se deska dala pohodlně připevnit k lubům. Což provedeme právě nyní, klihem ji přilepíme zpět, tentokrát už napevno. Následně odlepíme vrchní desku, a tu také pečlivě vypracujeme na požadované míry. Když je vše hotovo, nakreslíme podle šablony ef otvory, lupénkovou pilkou je vyřízneme a ještě doladíme nožem. Nakonec je potřeba přilepit trámec, neboli žebro, které umístíme podélně, na opačnou stranu než přijde duše, tzn. pod strunu G. Trámec slouží jako výztuha kvůli tlaku, který vyvíjí strunami zatížená kobylka na vrchní desku. Konečně nástroj můžeme zavřít a definitivně slepit pomocí stejných šroubů jako poprvé. Teď už zbývá jen zabalit (zakulatit) hrany obou desek a napasovat velký pražec, obvykle ebenový, o který se bude opírat struníkové poutko. Korpus je tímto konečně hotový a můžeme jej prozatím odložit. Petr Rácz považuje za ideální mít jako první hotové právě tělo, protože to pak má více času na ustálení, vyrovnání vnitřního pnutí. Nyní se budeme věnovat hlavě a krku nástroje. Vezmeme javorový přířez (hranol), který je již připraven od dodavatele, a nakreslíme na něj opět podle šablony příslušného modelu krk a šneka. Šablonu nemáme tentokrát papírovou, ale z tenkého plastu, abychom později mohli nakresleného šneka rozstřihnout, spirálu vytáhnout do strany, a vytvořit tak prostorový efekt pro lepší představu tvaru. Pomocí dlát šneka vydlabeme do určeného tvaru. Každý model má svého předepsaného šneka, ale je to pouze estetická záležitost, takže je možné udělat i jakoukoli jinou hlavu podle přání či vlastní fantazie. Následně upravíme hmatník zakoupený v polotovaru. U kobylky by měl mít vždycky šířku 42 mm. U pražce je běžné 23-24 mm, ale pro plný hráčský komfort může být šířka upravena na míru podle fyzických dispozic houslisty. Hotový hmatník přilepíme, i když zatím jen pár body lepidla, provizorně. Pomocí nožů vyřežeme výsledný tvar krku a potom vyhladíme. U pražce by měl mít výšku 18-19 mm a na druhé straně u patky 20 21 mm. Patka je vysoká podle výšky lubů. Krk zasadíme do hotového korpusu, vpasováním tzv. na rybinu, což znamená, že patka i vnitřek (vrchní špalek a luby) jsou kónické, tedy se zužují směrem nahoru. Proto když díly sesadíme a pověsíme housle za hlavu, krk nemůže vypadnout, i když ještě není 23

přilepený. Pokud nám šikminy perfektně pasují k sobě, přilepíme krk klihem. A na závěr dohladka opracujeme patku. Tím máme tzv. bílý nástroj definitivně dokončený. Uvádí se, že bílá práce na jednom nástroji zabere asi tak 200 hodin. Ale tento odhad je velice hrubý. Mimo jiné z toho důvodu, že se často výroba překrývá. Je totiž časově výhodnější dělat stejnou práci na více nástrojích najednou a pak teprve přejít k další činnosti, například kvůli časovým prodlevám u zasychání lepidla atd. 4.2.2 Lakování Na úvod je důležité opatrně odstranit hmatník. Následně nástroj nejprve namoříme, tzn., že napustíme dřevo barvivem rozpuštěným ve vodě, poté lze teprve přistoupit k samotnému procesu lakování. Připravíme si lak podle vlastního dobře promyšleného receptu, a také dle momentálního nejlepšího vědomí a svědomí. Několik vrstev uděláme pouze základním lakem, jenž je téměř bezbarvý. Přimícháme zvolené přírodní barvivo a znovu lakujeme. Vždy po pár vrstvách povrch jemně přebrousíme brusným papírem tvrdosti 1200 a pokračujeme v nanášení dalších a dalších vrstev. Jednotlivé vrstvy jsou velice tenké, a nejde proto nikdy dopředu určit, kolik jich nakonec bude. Abych uvedla alespoň nějaké číslo pro představu, zmiňuji příklad: jedny housle budeme lakovat třeba třicetkrát a jiné budou mít výslednou podobu už po dvaceti nanesených vrstvách. Jediné pravidlo je tedy lakovat tak dlouho, až budeme sami dokonale spokojeni s výslednou barvou. Když je konečně barva definitivní, celý nástroj přebrousíme mokrým brusným papírem, aby nikde nebyly žádné nerovnosti. Nakonec lak ještě vyleštíme bavlněným plátnem namočeným do směsi oleje a lihu ve speciálním poměru, tzv. francouzská politura. Celková doba lakování je velice individuální. Jednak zde hraje roli lidský faktor, ale stejně tak i každý nástroj si žádá svůj vlastní přístup. Další důležitou záležitostí je perfektní vyschnutí nalakovaného nástroje. Zde platí pravidlo, že čím déle, tím lépe. Nicméně minimální dobou, po které už je možné nástroj dokončit, je 14 dní. 24

Nyní přichází na řadu konečná montáž. Je potřeba znovu přilepit hmatník, tentokráte již důkladně, a opracovat ho společně s pražcem tak, aby byl maximálně příjemný do ruky. Nikde nesmí zůstat ani náznak ostré hranky. Podbradek, struník, kolíčky a žalud jako jediné ze všech součástí houslí nejsou ruční prací. Pořídíme už hotovou sadu ze stejného dřeva, aby vše dohromady hezky vypadalo. Samozřejmě také vždy vybíráme barvu tak, aby co nejdokonaleji ladila s houslovým lakem. Následně napasujeme kolíky. Musíme mít speciální kónické ořezávátko a tzv. výstružník, kterým vyřežeme díry do hlavy houslí. Ořezávátko a výstružník jsou pokaždé k dostání v sadě, aby nám kolíky do děr perfektně zapadaly. Podobně upravíme i žalud, který napasujeme napevno. Velkým překvapení pro mne samotnou bylo, že není přilepený, přestože právě on má tak velkou zodpovědnost, že drží vlastně všechno co je na houslích odnímatelné. Výšku kobylky upravíme podle toho, aby byly struny správně vysoko nad hmatníkem, nejlépe přímo podle hráče, ale standardně bývá struna G 5 mm a struna E 3,5 mm nad hmatníkem. Ještě než umístíme kobylku, nesmíme zapomenout na duši. Tu postavíme tzv. stavěčem duší, napíchneme a dopravíme ji ef otvorem na určené místo. Potom ještě provedeme kontrolu zrcátkem podobným tomu zubařskému. Ze speciální poutkové struny vytvoříme poutko. Strunu prostrčíme oběma konci do struníku a uvnitř uděláme uzel, který nese název rybářská spojka nebo se mu také lidově říká autíčka. Je naprosto pevný a spolehlivý. Poutko navlečeme na žalud a potom už můžeme namotat struny na kolíky, spojit je se struníkem a konečně usadit na místo i kobylku. Jako poslední namontujeme podbradek a montáž, a tím pádem i celé housle, jsou konečně hotové. Chceme-li časově ohodnotit celou práci na jednom nástroji, pohybuje se doba výroby cca kolem jednoho měsíce čistého času (když nepočítáme schnutí), ale jak už bylo výše zmíněno, závisí to na mnoha aspektech a je to velice individuální. Kromě způsobu a časové náročnosti výroby houslí mne zajímaly i další věci, jako například i to, jaké je procento pokažených nástrojů. Bylo mi vysvětleno, že pokud člověk dodrží svůj dobře promyšlený postup a předepsané míry, je téměř nemožné, aby se některý nástroj nepodařil za předpokladu dobré manuální zručnosti, což je u mistra 25