Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva RIGORÓZNÍ PRÁCE Exekuce v České republice Mgr. Lenka Smolíková 2006 Prohlašuji tímto, že jsem rigorózní práci na téma Exekuce v České republice zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.
OBSAH 1. Pojem, podstata a funkce exekuce...7 1.1 Základní charakteristika exekuce a její postavení v právu...7 1.2 Historický vývoj exekučního práva...19 1.3 Předmět exekučního práva...26 2. Exekuce v České republice, exekuční titul, druhy exekucí a jejich právní úprava...29 2.1 Exekuční právo jako součást civilního procesního práva...29 2.2 Jednotlivé druhy exekucí v České republice a jejich právní úprava...38 2.3 Exekuční titul...46 3. Občanskoprávní exekuce...67 3.1 Nařízení výkonu rozhodnutí...67 3.2 Zastavení, odklad a ukončení exekuce...68 3.3 Přehled jednotlivých způsobů občanskoprávní exekuce...71 3.4 Srážky ze mzdy...73 3.5 Přikázání pohledávky...77 3.6 Příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu...89 3.7 Prodej movitých věcí...90 3.8 Prodej nemovitostí...99 3.9 Prodej podniku...113 3.10 Zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech...119 3.11 Exekuce na nepeněžitá plnění...120 3.12 Exekuce prováděná soudním exekutorem...125 4. Daňová exekuce...130 4.1 Jednotlivé způsoby daňové exekuce...130 4.2 Instituty doplňující daňovou exekuci...146 4.3 Placení dlužných daní, prominutí daňových nedoplatků, exekuční náklady...150 2
5. Správní exekuce...154 5.1 Správní exekuce na peněžitá plnění...154 5.2 Správní exekuce na nepeněžitá plnění...158 6. Střet exekucí, srovnání jednotlivých exekucí, úvahy de lege ferenda...164 6.1 Střet exekucí...164 6.2 Srovnání jednotlivých exekucí a úvahy de lege ferenda...167 7. Závěr...173 8. Přehled použité literatury...176 8.1 Monografie...176 8.2 Časopisecká a novinová literatura...178 8.3 Právní předpisy...180 9. Resümee...184 Seznam příloh...187 3
Ú v o d K Vašemu posouzení tímto předkládám práci, kterou jsem nazvala: Exekuce v České republice. Mojí snahou bylo vytvořit ucelené pojednání o tom, jakým způsobem lze v České republice vést exekuci, respektive při neplnění svých závazků, jak je možné, aby byl jedinec subjekt práva, zatížen exekucí. Cílem této práce není pouze poukázat na tradiční soudní exekuci, která se prezentována především občanským soudním řízením. Snahou je ukázat, jaké další možné druhy exekucí, nemám teď na mysli způsoby exekuce, mohou nastat. Především chci poukázat na právní úpravu v jednotlivých právních odvětvích. Na podrobnějším rozboru jednotlivých, v úvahu připadajících typech exekucí, bych chtěla ukázat, že jsou si jednotlivé exekuce velmi blízké a bezesporu jsou v konečné fázi postaveny na společném základu. Téma exekuce jsem si pro tuto práci zvolila proto, že jako každého právníka, i mne, zajímá především možnost, jak jednotlivá práva a oprávnění, která jednotlivec má, případně, která někdy i velmi složitým způsobem získal, lze v běžné životní praxi vlastně vymoci, neboť všem zainteresovaným v procesu přiznávání jednotlivých oprávnění vlastně vždy jde o to, aby toto oprávnění bylo i realizováno, a to jak dobrovolně, tak třeba i pomocí k tomu určeného právního nástroje, a tím je vlastně exekuce jako taková. Otázkou samozřejmě je, proč jsem si právě tuto oblast pro zpracování této práce zvolila, přestože v běžném životě je exekuce pro lidi něčím velmi nepříjemným. Odpověď je jednoduchá, neboť jsem zjistila, že takovéto celkové pojetí exekucí v České republice doposud, z mého pohledu, řádně zpracováno nebylo. Právnická literatura, se kterou jsem se při své práci setkala, se vždy zabývá především jedním typem exekucí, jako např. občanskoprávní exekucí, správní exekucí nebo daňovou exekucí, ale podrobné srovnání v jedné ucelené publikaci, kde by se především laická veřejnost mohla s jednotlivými typy exekucí seznámit, jsem neobjevila, proto zpracování takovéhoto tématu bylo pro mne vlastně výzvou. Přestože, jak jsem již uvedla, nejsou exekuce ve společenském životě příliš populární, přesto znalost jejich provedení je v právním státě nezbytná. 4
Koncepci této práce jsem pojala tak, že v první kapitole jsem rozebrala vlastní pojem exekuce a zároveň popsala funkci exekuce ve společnosti. Do této první kapitoly jsem zasadila i pojednání o historickém vývoji exekuce. Ve druhé kapitole je rozebrána obecná právní úprava exekucí v České republice. Zvláště je do této kapitoly včleněn podrobný rozbor možných exekučních titulů, který je proveden na podkladu právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu. Zvláště problematiku exekučního titulu jsem pak podrobněji rozpracovala, a to zcela záměrně, neboť se domnívám, že právně bezvadný exekuční titul je naprosto nejdůležitějším podkladem pro exekuci. Zároveň jsem chtěla v širším kontextu upozornit na možné exekuční tituly, které se v praxi objevují. V rámci této kapitoly jsem záměrně uvedla i pasáž, která se týká exekuce v trestním právu, neboť bez jakékoliv zmínky týkající se exekuce trestněprávní, bych tuto práci považovala za ne zcela úplnou. Rovněž je v této kapitole zmíněno něco málo o veřejných dražbách. Třetí kapitola je nejobsáhlejší, neboť zahrnuje celou problematiku občanskoprávní exekuce. Velký prostor je zde věnován jednotlivým exekučním způsobům, které jsou podrobně popsány. Je to právě proto, že další druhy exekucí, které jsou rozebírány v následujících dvou kapitolách, již jen odkazuji v konkrétním postupu právě na toto pojednání. V této kapitole je zároveň pojednáno o exekucích, které jsou prováděny soudními exekutory, které ve své podstatě znamenají pouze jinou formu soudní exekuce, která je prováděna soukromými, k tomuto účelu právem vytvořenými subjekty soudními exekutory. Čtvrtá kapitola je věnována problematice exekuce daňové. Kromě obecných exekučních způsobů, které jsou využívány v této exekuci, jsem záměrně do této části zařadila i pojednání o institutech, které těsně souvisí s daňovou exekucí, a které správci daní často využívají. Rovněž jsem zde zařadila i pojednání o placení daní a o případné možnosti prominutí daňových nedoplatků. V kapitole páté je pak pojednání o posledním typu exekuce o exekuci správní. Tato kapitola je členěn obdobně, jako je členěna exekuce dle 5
správního řádu, na exekuci na peněžitá plnění a na exekuci na nepeněžitá plnění. Poslední šestá kapitola hovoří pak o možném střetu exekucí, o zákonném postupu, jak tento střet jednotlivých exekucí řešit. V této kapitole jsem provedla krátké srovnání jednotlivých exekucí, se kterými se může občan České republiky v běžném životě setkat. Ke stěžejním právním předpisům, které jsou v této práci nejvíce zmiňovány patří: zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů a zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů. Práce je ukončena závěrem a je připojeno i resumé v německém jazyce. Práce je zpracovávána v souladu s platnými právními předpisy platnými v době zpracovávání. 6
1. P O J E M, P O D S T A T A A F U N K C E E X E K U C E 1.1 Základní charakteristika exekuce a její postavení v právu Obecně lze konstatovat, že systém právních vztahů v moderní společnosti, který je založený na přikazujících, zakazujících a dovolujících normách hmotného práva, se může v běžném životě uplatňovat pouze tehdy, jestliže k jejich prosazení stát poskytuje oprávněným subjektům možnost použití účinných donucujících prostředků. Dodržování právních norem musí být dostačujícím způsobem sankcionováno. Vynutitelnost práva pak předpokládá uplatnění odpovídajících mocenských prostředků. Právní a mocenské prostředky musejí být ve vzájemném souladu. Použití pouhé moci bez právního základu je pro jednotlivce i společnost stejně nebezpečné jako nedostatečně účinný právní řád, jehož subjekty nemohou použít potřebné mocenské prostředky k jeho prosazení. V průběhu historického vývoje nabyl zvlášť významnou a rozhodující roli v uplatňování donucujících prostředků stát, který dosáhl nejvyššího stupně koncentrace moci. Proto je úkolem státu, aby zajišťoval celou legislativní činnost spojenou s tvorbou právního řádu. Výjimkou z monopolu státu na zajišťování právního řádu není ani rozsáhlá dispoziční autonomie soukromoprávních subjektů, neboť právě stát vytváří pro soukromoprávní subjekty široce vymezený prostor ke svobodné tvorbě právních vztahů. Mocenské prosazení subjektivních práv, jež z těchto vztahů vyplývají, přísluší ovšem opět pouze státu, pokud se subjekty soukromého práva domáhají právní ochrany. Stát má tedy monopol nalézání, zajišťování i vynucování práva. Monopol státu v nalézání a vynucování práva znamená, že státu zásadně přísluší rozhodování všech právních sporů a každé rozhodnutí jiných než státních orgánů (např. smírčích soudců) musí být přezkoumatelné státními soudními orgány. Z monopolu státu na zajišťování a nucené prosazování právního řádu nevyplývá pouze oprávnění státu k zajišťování právní ochrany. 7
Není otázkou libovůle státu, resp. jeho orgánů, zda právní ochranu včetně případného nuceného výkonu rozhodnutí soukromoprávním subjektům poskytne či neposkytne. S monopolem na zajišťování právní ochrany stát totiž převzal také povinnost vůči všem občanům, fyzickým a právnickým osobám, k poskytování účinné a včasné ochrany subjektivních práv a zákonem chráněných zájmů. Monopolu státu na zajišťování právní ochrany tedy přímo odpovídá nárok občanů, resp. všech soukromoprávních subjektů vůči státu, aby jim byla státem poskytnuta účinná právní ochrana včetně případného nuceného, mocenského zásahu proti osobám, které odmítají splnit právní povinnosti, jež pro ně vyplývají z vykonatelných rozhodnutí státních, zejména soudních orgánů. Žádný právní řád se nemůže omezit na pouhé stanovení práv, aniž by současně zajišťoval možnost jejich prosazení, včetně případného fyzického, donucujícího zásahu. Právní řád, který by rezignoval na vynutitelnost subjektivních práv a nároků, popíral by sám sebe a ohrožoval by svoji vlastní existenci. Jestliže se však právě v souvislosti s vynucením plnění povinností účinnými prostředky státního donucení nejvýrazněji uplatňují mocenská oprávnění státu, resp. jeho orgánů, je nutno také spolehlivě zajistit, aby tato donucující činnost státních orgánů i postup ostatních subjektů, jež jsou touto činností jakkoliv dotčeny, se uskutečňovaly v mezích přesně stanovených právním řádem. Jen tak lze vyloučit eventuální zneužití moci státními orgány, popřípadě i jinými subjekty zúčastněnými na soudním řízení. Donucující zákrok státních orgánů proti povinnému subjektu se,musí uskutečňovat postupem, který je přesně a podrobně stanoven právními předpisy. Faktické vynucení plnění každé povinnosti lze realizovat pouze v přísně stanoveném rámci určitého právního řízení. Vzhledem k tomu, že stát jako jediný subjekt vzal na sebe veškerou odpovědnost i kompetenci v oblasti prosazování práva, musí být vyloučena jakákoliv šířeji se uplatňující svépomoc soukromoprávních subjektů. Proto je svépomoc dovolena pouze ve výjimečných případech bezprostředně hrozícího 8
násilí a její uplatnění je tedy podmíněno obranou, popřípadě krajní nouzí dotčeného subjektu. V současné době ve všech právních řádech civilizované společnosti nastupuje na místo svépomoci státní právní ochrana, upravená zákonem. Postup při poskytování ochrany subjektivním právům a oprávněným zájmům upravují procesněprávní předpisy, jež musejí být v souvislosti s řízením vykonávacím zvlášť přesné a podrobné. Přiznání jakéhokoliv podstatnějšího významu institutu svépomoci na úkor státem zajišťované soudní ochrany může být vždy jen cestou zpět, výrazem úpadku společnosti a rezignací na ideje právního státu. 1 Nahrazení svépomoci státním soudním procesem vedlo současně ke vzniku jedné ze základních povinností státu, totiž k ochraně a prosazování práva za pomoci účinných prostředků, včetně případného mocenského donucení. V moderním státě civilní proces a v jeho rámci nucený výkon rozhodnutí zaujal místo, které v dávné minulosti příslušelo svépomoci. Z monopolu státu na zajišťování a prosazování právního řádu vyplývá, že žádný soukromoprávní subjekt se právní ochrany, tedy nuceného výkonu rozhodnutí proti povinnému subjektu, není oprávněn vzdát. Tento princip přísně dodržují všechny mezinárodní konvence o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavně zakotvené základní právo vůči státu na soudní ochranu vylučuje, aby jednotlivec mohl sám disponovat vynutitelností právních norem. Z toho důvodu je vzdání se právní ochrany, resp. práva na soudní ochranu nepřípustné a procesně neúčinné. Soukromoprávní subjekt se ovšem může vzdát svého subjektivního materiálního práva, popřípadě materiálního nároku. Nemůže se však při zachování tohoto svého nároku vzdát pouze práva na jeho soudní ochranu (tzv. pactum de non petendo ). Až na odůvodněné 1 Uvedené obecně přijímané stanovisko přijímají např. Fasching, H.W.: Lehrbuch des österreichischen Zivilprozessrechts, Wien, 1984, str. 1-4, Blomeyer, A.: Zivilprozessrecht, Berlin Göttingen Heidelberg, 1963, str. 1, 2, Jauernig, O.: Zivilprozessrecht, München, 1983, str. 1 a násl., Bruns, J.: Zivilprozessrecht, München, 1979, str. 1 a násl. 9
nepodstatné výjimky subjektivní soukromé materiální právo nelze odtrhnout od možnosti jeho soudní ochrany a nuceného prosazení. Tím, že stát až na nepatrné výjimky vyloučil možnost svépomoci, vzal na sebe povinnost ochrany subjektivních soukromých práv. Tato soudní ochrana spočívá jednak v autoritativním zjištění, uplatňované subjektivní právo existuje, jednak ve vynucení tohoto práva, jestliže povinný subjekt svoji povinnost, která mu byla uložena vykonatelným rozhodnutím soudu, popřípadě jiného státního orgánu, dobrovolně nesplnil. Autoritativnímu zjišťování ( nalézání ) subjektivního práva slouží řízení nalézací, kdežto nucenému uskutečnění takto zjištěného subjektivního práva slouží řízení vykonávací. Řízení nalézací a řízení vykonávací lze označit jako dva druhy civilního soudního řízení. V mnoha případech je postačující právní ochrana ve formě autoritativního zjištění práva, zejména v případech, kdy žalobce nežádá více, než určení práva nebo právního vztahu. Tak např. ve sporu o platnost testamentu se žalobce může domáhat určení, že je jediným dědicem zůstavitele. V případě určovacích soudních rozsudků nepřichází v úvahu žádné zvláštní vykonávací řízení k jejich realizaci (kromě eventuálního výkonu rozhodnutí o nákladech řízení), neboť ochrana práva navrhovatele se v plném rozsahu uskutečňuje tím, že určovací výrok soudu nabude právní moci. Podobně všechny rozsudky, jimiž soud zamítá žalobu, obsahují v podstatě autoritativní určení, že žalobní návrh žalobce je neopodstatněný. Ani v tomto případě nepřichází v úvahu zvláštní výkon rozhodnutí uvedeného autoritativního soudního určení. Také v souvislosti s konstitutivními soudními rozhodnutími, jimiž v případech, které jsou taxativně stanoveny předpisy hmotného práva, soud zakládá, mění nebo zrušuje určitý hmotněprávní vztah (např. zrušuje manželství rozvodem), nemůže být zahájeno žádné řízení o výkon rozhodnutí. Právní moci konstitutivního rozhodnutí je dovršena ochrana subjektivního práva nebo oprávněného zájmu a další mocenské působení soudu v daném 10
směru je vyloučeno (kromě eventuálního vymáhání nákladů řízení spojených s vydáním konstitutivního soudního rozhodnutí). Naproti tomu v případě soudních rozsudků ukládajících určité plnění se soudní ochrana subjektivního práva plně vyčerpává pouze tehdy, jestliže rozsudek nahrazuje určitý projev vůle žalovaného. Žalobce zde dosáhne svého cíle již tím, že pravomocný rozsudek nabude účinku požadovaného projevu vůle žalovaného. V jediné žalobě může být spojeno více žalobních návrhů tím způsobem, že žalobce se domáhá jednak soudního výroku určovacího, jednak výroku o povinnosti žalovaného k určitému plnění. Tak např. v pravomocném sporu se může žalobce domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a náhrady ušlé mzdy. Z hlediska výkonu rozhodnutí, jež obsahuje jednak výrok určovací, jednak výrok ukládající plnění, je nutno posuzovat každý výrok samostatně. Ve většině případů povinná strana, jíž vykonatelné soudní rozhodnutí ukládá určité plnění, spočívající v povinnosti něco dát, něco učinit, něčeho se zdržet nebo něco strpět (dare, facere, pati, omittere), realizuje svoji povinnost dobrovolně. Pokud tuto povinnost nesplní a neposkytne oprávněnému plnění, k němuž byla vykonatelným rozhodnutím zavázána, může být k tomu donucena soudní exekucí v řízení, jehož účelem je výkon rozhodnutí. Exekucí rozumíme faktické uskutečnění určitého práva na plnění, jež bylo oprávněnému přiznáno vykonatelným rozhodnutím soudu, popřípadě jiného státního orgánu, avšak nebylo povinnou stranou poskytnuto dobrovolně a musí být prosazeno donucujícími prostředky státní moci. K exekuci dochází v rámci zvláštního civilního soudního řízení, které se nazývá řízením exekučním neboli řízením vykonávacím. Toto řízení je spojeno se zvláštními, zákonem stanovenými procesněprávními vztahy, z nichž vyplývají určitá procesní práva a povinnosti všech subjektů zúčastněných na exekučním řízení, popřípadě i některých třetích osob. 11
Exekuční právo lze pojmově vymezit jako soubor právních norem, které upravují činnost soudu, stran a dalších subjektů exekučního řízení při realizaci plnění uloženého povinnému subjektu vykonatelným rozhodnutím státního orgánu, jež se uskutečňuje za pomoci donucovacích prostředků státní moci. Před listopadem 1989 zákon ani procesní teorie či praxe nepoužívaly termíny exekuce a exekuční právo, ale omezovaly se výlučně na terminologické označení výkon rozhodnutí a řízení vykonávací. Původní terminologie byla upuštěna právě zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, jehož právní úprava platí po několika novelách dodnes. Tradiční legislativní úprava a procesní teorie i praxe původně po velmi dlouhou dobu používaly vžité, výstižné a stručné termíny exekuce, exekuční řízení a exekuční právo, jež se dosud uplatňují v právních řádech mnoha vyspělých zemí. Odlišná terminologie, zavedená v roce 1963, výše uvedeným právním předpisem, byla založena na úzce politických motivech a byla v podstatě jen českým překladem původních latinských termínů. V právním státě musí být každý akt státního donucení v exekučním řízení přesně vymezený a objektivně přezkoumatelný. Proto exekuční právo obsahuje přesná a podrobná pravidla, která předem stanoví, jakým způsobem a v jakém rozsahu má být proveden každý jednotlivý úkon, uskutečňovaný v průběhu exekučního řízení státními orgány, jejichž pravomoc a příslušnost zákon přesně vymezuje. Exekuční řízení je ve své podstatě civilním řízením sporným, neboť v něm vystupují dvě sporné strany s protikladnými procesními i materiálními zájmy. Některé fáze exekučního řízení však mohou mít povahu řízení nesporného (např. prodej zabavených věcí povinného). Povahu nesporného civilního soudního řízení má také exekuční řízení, jehož předmětem je plnění stanovené v nesporném nalézacím řízení. K základním pojmovým kategoriím exekučního práva patří exekuční titul (titul pro výkon rozhodnutí), který je základem každého výkonu rozhodnutí. Exekuční řízení nespočívá bezprostředně na materiálním 12
subjektivním právu, respektive nároku oprávněného (vymáhajícího věřitele), ale na vykonatelném rozhodnutí státního orgánu, zpravidla soudu, jímž je tento nárok oprávněnému přiznán. Otázku, zda exekuční titul, jímž je vždycky rozhodnutí jiného orgánu než exekučního soudu, odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, exekuční soud neřeší, ani není oprávněn řešit. V zájmu právní jistoty je exekuční řízení vázáno na přísná formální pravidla. Nařízení výkonu rozhodnutí a jeho uskutečnění je podmíněno existencí exekučního titulu, jímž je vykonatelné a zpravidla již pravomocné rozhodnutí soudu, popřípadě jiného orgánu. Důsledná dělba práce mezi orgány, jimž je svěřeno řízení nalézací a orgány, jimž je svěřeno řízení vykonávací, umožňuje potřebnou efektivnost exekučního řízení, jehož orgány se již nezabývají otázkou věcné správnosti exekučního titulu. Tuto otázku definitivně řeší soud, popřípadě jiný orgán činný v řízení nalézacím. Exekuční právo jako součást civilního práva procesního má veřejnoprávní povahu. Jeho základní funkce spočívá nejen v obecné ochraně právního řádu, ale především také v poskytování účinné ochrany subjektivním soukromým právům. Formou státního donucení umožňuje plné uspokojení soukromoprávních nároků, jež nebyly dobrovolně realizovány povinnou stranou ve prospěch oprávněného. Exekuční řízení má tedy na jedné straně veřejnoprávní charakter, na druhé straně je funkčně zaměřeno na nucené uspokojení soukromoprávních nároků. Oba tyto aspekty exekučního řízení nelze od sebe navzájem odlučovat ani stavět proti sobě. Exekuční řízení je prováděno státem, resp. státními orgány a je zvláštní součástí civilního soudního řízení. Úkony mocenských orgánů v exekučním řízení mají povahu státních aktů. Jejich účinnost a platnost je upravena právními předpisy, jež se vztahují na činnost státních orgánů a stanoví předpoklady i náležitosti právních aktů, vydávaných státem. V rámci exekučního řízení plní stát obecné úlohy výkonu soudnictví. Tyto úlohy realizuje ve veřejném zájmu. Veřejný zájem vystupuje do popředí tehdy, jestliže uplatňování sociální spravedlnosti vyžaduje určitou ochranu povinného subjektu, který nemůže být vystaven státnímu donucení bez jakýchkoliv hranic 13
a bez určitého omezení. Především však veřejný zájem vyžaduje, aby byla rychle a důsledně realizována rozhodnutí soudů, popřípadě i dalších státních orgánů, vydaná v nalézacím řízení. Požadavek urychlené a dokonalé realizace se vztahuje také na rozhodnutí, která nebyla vydána státními orgány (např. rozhodnutí vydaná v rámci arbitrážního soudnictví), pokud jsou podle platným předpisů státem uznána a stávají se exekučním titulem. Veřejným zájmem je plná a rychlá realizace subjektivních materiálních práv. Hlavním cílem exekučního řízení, právě tak jako veškerého civilního procesu, zůstává poskytování ochrany soukromým subjektivním právům. Funkční vazby exekučního práva a exekučního řízení na právo soukromé, zejména na občanské právo hmotné, na právo obchodní, rodinné a pracovní, se projevují ve dvojím směru. Především se exekuční právo, jako součást civilního práva procesního, jež je právem veřejným, svou legislativní úpravou zákonitě přizpůsobuje svému předmětu, jímž jsou soukromá subjektivní práva a oprávněné zájmy, jejichž ochraně slouží. V důsledku toho se v exekučním právu uplatňuje dispoziční volnost a svoboda stran exekučního řízení ještě výrazněji, než v civilním řízení nalézacím. Svobodné nakládání jednotlivými prostředky soudní ochrany v exekučním řízení odpovídá dispoziční autonomii subjektů soukromého práva, i když dispoziční volnost subjektů procesního práva zdaleka nelze ztotožňovat s dispoziční autonomií subjektů práva soukromého. V exekučním řízení se dispoziční volnost stran výrazně projevuje například tím, že záleží jen na vůli oprávněného, zda toto řízení bude zahájeno nebo ukončeno. Uplatnění zásady dispoziční v exekučním řízení patří k charakteristickým znakům tohoto řízení. Funkční vazba mezi exekučním právem a právem soukromým, vyplývající z okolnosti, že exekuční právo a exekuční procesněprávní vztahy slouží nucené realizaci subjektivních soukromých práv, se posléze projevuje také v tom, že účinkům nucené realizace plnění, které povinnému ukládá vykonatelné rozhodnutí, odpovídají určité účinky v oblasti soukromoprávních vztahů. Tak např. úspěšná realizace plnění, které povinnému ukládá vykonatelné rozhodnutí, odpovídají určité účinky v oblasti soukromoprávních 14
vztahů. Tak například úspěšná realizace výkonu rozhodnutí v rámci exekučního řízení je současně právní skutečností relevantní podle soukromého práva, která vyvolává účinky zániku závazku splněním podle předpisů hmotného práva. Jestliže však vykonatelné rozhodnutí (exekuční titul) není věcně správné, takže jeho nucenou realizací bude oprávněnému např. poskytnuto peněžité plnění, na které podle hmotného práva nemá nárok, pak uskutečněním plnění přiznaného oprávněnému exekučním titulem vznikne povinnému hmotněprávní nárok z bezdůvodného obohacení vůči oprávněnému. Pokud ovšem vykonatelné soudní rozhodnutí nebude, např. za pomoci opravných prostředků v dalším nalézacím řízení zrušeno, nebude mít povinný možnost hmotněprávní nárok z bezdůvodného obohacení soudně uplatnit. Jakmile by však např. v rámci obnovy řízení bylo zmíněné pravomocné vykonatelné rozhodnutí, tvořící exekuční titul, zrušeno, nic by povinnému nebránilo, aby v soudním řízení svůj nárok z bezdůvodného obohacení úspěšně uplatnil proti oprávněnému. Pro exekuční právo má základní význam také pojmová kategorie práva na soudní ochranu. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 ve znění následných protokolů stanovila v článku 6 právo na spravedlivé soudní řízení a výslovně zdůraznila, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým i nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanskoprávních nárocích nebo závazcích. Spravedlivým projednáním věci se rozumí takové soudní řízení, které respektuje všechny procesní zásady a principy, jež tvoří součást struktury základních lidských práv a svobod bez ohledu na formulaci danou konkrétní pozitivní právní úpravou. Vzhledem k uvedené širší charakteristice práva na soudní ochranu je nutno vyvodit jednoznačný závěr, že právo na soudní ochranu se vztahuje bez rozdílu také na řízení vykonávací, které je integrální, byť relativně oddělenou částí civilního procesu jako celku. Nebyl by správný názor, že obecné formulaci práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu citované Úmluvy 15
o ochraně lidských práv a svobod není právo na výkon rozhodnutí obsaženo, protože Úmluva se o něm výslovně nezmiňuje. Právo na výkon rozhodnutí tvoří nepochybně součást struktury základních lidských práv a svobod, neboť subjektivní právo nelze neorganicky odloučit od jeho realizace, která je cílem a smyslem veškeré ochrany lidských práv. Z toho důvodu je nutno právo na výkon rozhodnutí považovat za integrální součást práva na soudní ochranu ve smyslu Úmluvy, což odpovídá také strukturnímu vztahu mezi exekučním právem na straně jedné a civilním právem procesním na straně druhé. Na základě vykonatelného exekučního titulu oprávněný nabývá subjektivní veřejné právo vůči státu na výkon rozhodnutí, jež může uplatnit zvláštním návrhem. Jednotlivá stádia vykonávacího řízení odpovídají postupnému rozvíjení práva na výkon rozhodnutí, jež přísluší oprávněnému. V odborné literatuře, zejména zahraniční se setkáváme s pojmovým rozlišováním exekuce individuální a univerzální (popřípadě speciální a generální). 2 Individuální exekuce je chápána jako jediný individualizovaný výkon rozhodnutí ve prospěch určitého oprávněného subjektu a směřující na základě jednoho nebo více exekučních titulů proti subjektu povinnému. Jestliže však dlužník vykazuje platební nezpůsobilost, resp. jestliže právnická osoba je předlužena, může se jak návrh povinného (dlužníka), tak návrh oprávněného (vymáhajícího věřitele) uskutečnit exekuce generální, čili konkursní řízení. V případě individuální exekuce jde podle uvedených názorů o exekuci vedenou samostatně určitým věřitelem na jednotlivé části majetku dlužníka. Generální exekuce naopak předpokládá, že více věřitelů, resp. všichni věřitelé dlužníka společně vedou exekuci na jeho veškerý, souhrnně pojatý majetek. Individuální exekuce předpokládá uplatnění principu priority, kdy věřitel uplatňující svůj exekuční návrh dříve než jiný věřitel má právo předstihu před věřitelem, který podal exekuční návrh později. V případě generální exekuce má naopak skupina věřitelů stejné postavení, což znamená, že jsou uspokojováni poměrně podle procentuálního vyjádření výše jejich 2 Např. Bruns, R., Peters, E.: Zwangsvollstreckungsrecht, München, 1987, str. 6. 16
pohledávek (tzn. princip procentuální). Namísto povinného vystupuje v řízení správce celé majetkové podstaty. Řízení konkursní je v uvedeném smyslu považováno za součást řízení exekučního, resp. za jeho zvláštní případ, vyjádřený obsáhlou skupinou právních norem. 3 A správnější lze považovat názor, podle něhož konkursní a vyrovnací řízení se podstatně liší od řízení exekučního a tvoří tedy zvláštní, relativně samostatný druh civilního procesu. Podstatné a nejzávažnější rozdíly mezi řízením exekučním a řízením konkursním, spočívající zejména v tom, že konkursní a vyrovnací řízení nepředpokládá žádné předcházející zvláštní řízení o existenci exekučního titulu. Dále v řízení exekučním je předem určen okruh osob, které jsou oprávněny zúčastnit se rozvrhového řízení, takže spory, jež mohou v této souvislosti vzniknout, mohou být řešeny až v rozvrhovém řízení. Naproti tomu v konkursním řízení není předem známý počet věřitelů, kteří budou uplatňovat uspokojení z podstaty, takže případné spory vznikající z rozsahu přihlášených nároků je nutno převážně řešit již v řízení přezkumném, které předchází řízení rozvrhovému. I když řízení exekuční a řízení konkursní mají mnohé společné rysy, nelze pominout podstatné rozdíly mezi nimi, které nedovolují usuzovat na tak vysokou míru vnitřní jednoty a souvislosti obou těchto druhů civilního procesu, jež by umožňovala chápat řízení konkursní jako zvláštní druh, resp. podskupinu norem tvořících součást řízení exekučního. Výkon rozhodnutí není státem svěřován pouze soudům, ale také orgánům státní správy. V tomto směru lze rozlišovat exekuci soudní, exekuci správní a exekuci daňovou, která je ve své podstatě zvláštním případem exekuce správní. Základní význam přísluší exekuci soudní, která se vztahuje na mnohem širší oblast vykonatelných rozhodnutí, než exekuce správní a daňová. Soudní exekuci podle civilního soudního řádu podléhají nejen vykonatelná rozhodnutí vydaná v civilním soudním řízení, ale také vykonatelná 3 Právní úprava prezentovaná zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění bude s účinností ode dne 1.7.2007 nahrazena novým zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 17
rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v řízení trestním, pokud přiznávají určité právo nebo postihují majetek. Naproti tomu vykonatelná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, která nemají majetkovou povahu nebo povahu přiznání určitého práva, lze vykonat jen exekucí trestněprávní. Civilněprávní exekuci lze použít i k vymáhání plnění stanoveného v některých notářských zápisech, popřípadě i k nucené realizaci rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy, včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, smírů, schválených těmito orgány, i k realizaci vykonatelných rozhodnutí a výkazů nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení. Rozhodnutí správních orgánů mohou být tedy vykonána jak v rámci exekuce správní, tak v rámci exekuce soudní. Vykonatelná rozhodnutí soudů však v žádném případě nemohou být realizována exekucí správní. V exekučním právu nachází uplatnění také pojem individuální a generální prevence. Bylo by omylem spojovat tento pojem pouze se soudním řízením nalézacím a usuzovat, že jeho uplatnění v exekučním řízení odporuje samotné povaze tohoto řízení. Ve skutečnosti mezi nabytím právní moci a vykonatelnosti soudního rozhodnutí a jeho nuceným výkonem leží obsáhlý prostor, jejž strany mohou využít k jednání o dobrovolném splnění vykonatelného rozhodnutí povinnou stranou, o podrobnější úpravě okolností jeho realizace, popřípadě o zprostředkování uspokojivého řešení konfliktní situace mezi stranami třetí osobou. Soudní exekuci někteří zahraniční autoři právem označují jako krajní prostředek uplatňovaný v poslední linii ( ultima ratio, der letzte Behelf apod.) při řešení konfliktu mezi stranami. Samotná možnost výkonu rozhodnutí nevylučuje použití mírnějších prostředků působení na povinného před uplatněním státního donucení. Dokonale fungující státní aparát, o němž lze předpokládat, že vždy účinně a rychle zakročí v zájmu uspokojení vykonatelného nároku oprávněného, je nejlepším prostředkem individuální i generální prevence a obecnou zárukou dobrovolného a včasného plnění právních povinností fyzickými nebo právnickými osobami. Čím jistější a 18
neodvratnější se jeví exekuční zákrok, tím spíše a ve věším rozsahu jsou dobrovolně plněna vykonatelná rozhodnutí soudů. Naopak, jestliže orgány exekučního řízení fungují nedostatečně, zdlouhavě a neúčinně, neodpovědní nositelé soukromoprávních povinností neplní své závazky, neboť usuzují, že riziko účinného nuceného výkonu rozhodnutí proti nim není vysoké. 1.2 Historický vývoj exekučního práva Pokud je zpracováván určitý právní problém, je vždy vhodné si alespoň minimálně připomenout určitý historický vývoj zpracovávaného tématu. Především to je, dle mého názoru, nutné z toho důvodu, aby si i případný čtenář, který se v dané oblasti práva nepohybuje, uvědomil, že jednotlivé právní instituty nevznikaly nějak nahodile, ale tak, jako celý právní systém, se rovněž postupně vyvíjely. Pokud chceme tedy sledovat historický vývoj exekučního práva, je nutné vlastně sledovat historický vývoj celého civilního procesu, kdy pro evropský civilní proces je rozhodující římský civilní proces. Tento římský civilní proces se již v nejstarších dobách rozdělil na proces trestní a proces civilní. Pokud chceme poznat podstatu římského procesu, je třeba se podívat do tzv. Gaiových Institucí. Zde Gaius popisuje, mimo jiné, tzv. legisactiones legisakce, zákonné žaloby, legisakční proces. Pro tento proces platilo, že není žaloby bez zákona nulla legisactio sine lege. Tyto zákonné žaloby legis actiones, se úzce připínaly k textům zákonů a chránily jenom nároky opřené o předpisy civilního práva. Gaius vypočítává pět druhů legisakcí, zákonných žalob. Pro oblast exekuce je nutno v této souvislosti uvést minimálně tzv. zákonnou žalobu vložením rukou /legis actio per manus iniectionem). Tato žaloba byla přípustná: buď jako exekuční řízení (iudicatum, actui iudicati), například podle Zákona dvanácti desek, jakoby již došlo k rozsudku (pro iudicato), přímo (pure), totiž tak, že soudní řízení mělo teprve rozsudkem skončit, 19
uznáním žalovaného práva, tj. před magistrátem (confessio in iure), jestliže předmětem uznání byla určitá částka peněz. Další zákonnou žalobou byla tzv. žaloba zabavením věci (legis actio per pignoris capionem) byla actem extra ius, mimosoudním svépomocným zabavením dlužníkových věcí věřitelem, pro některé druhy pohledávek, za užití zákonem předepsaných formalit, jimiž se lišila od bezprávného násilí. Od ostatních zákonných žalob se lišila tím, že: byla extra ius děla se bez účasti praetora, často se konala bez přítomnosti odpůrce, a byla možná i ve sváteční dny, kdy jinak nebylo povoleno žalovat. Tento druh žaloby byl zaveden na ochranu pohledávek podle veřejného práva (ius publicum). Římský civilní proces byl ovládán zásadou dispoziční. Spor se zahajoval žalobou. Žalovaný i žalobce mohli ukončit spor dohodou. Dále byl civilní proces ovládán zásadou projednací, principem rovnosti stran a zásadou jednotnosti řízení. V tomto historickém ohlédnutí je další vývojovou etapou v exekučním, respektive v procesním právu, právo středověké. Středověké procesní právo dlouhou dobu nerozlišovalo mezi pravidly pro proces civilní a trestní, protože i trestní proces měl zpočátku spíše soukromoprávní charakter. Pravidla o řízení na soudech se postupně vyvíjela z obyčejového práva, jež bylo doplňováno soudní praxí a ovlivňováno zákonodárnými zásahy českých panovníků. V této době působil tzv. zemský soud. Řízení na tomto soudu se skládalo ze tří částí: přípravného řízení, líčení pře a exekuce. Přípravné řízení začínalo půhonem, tj. písemnou formulací žalobního nároku, s nímž hodlal žalobce (původ) vystupovat proti obžalovanému (pohnanému) k soudu. Soud, dříve, než dal k dispozici své orgány k doručení půhonu, požadoval určité záruky od žalobce, že tento celý proces se všemi náklady dokončí. Původ se proto musel k soudu dostavit osobně a eventuálně poskytnout kauci. Ve sporech o nemovitý majetek a o škody způsobené na nemovitostech mohl žalovaný pře odpovědí na žalobu požádat soud o vyslání 20