Strukturou materiálu v širším slova smyslu rozumíme množinu vztahů mezi různě složitými a různě velkými částmi hmoty (elementárními částicemi, atomy, molekulami, krystaly), které vytvářejí určitou formu její existence (stav). O struktuře atomů a molekul! která se též označuje za vnitřní stavbu materiálu, pojednaly kap. 2.1 a 2.2. Strukturu krystalů nebo amorfních oblastí odpovídajícího objemu nazýváme makrostrukturou nebo mikrostrukturou. Makrostrukturu pozorujeme pouhým okem nebo lupou, mikrostrukturu pozorujeme některou mikroskopickou metodou. Vlastnosti materiálu jsou významným vnějším projevem jeho struktury a mohou být na základě znalostí struktury v různé míře předvídány. Vlastnosti materiálu dělíme na mechanické, fyzikální, chemické a technologické. Jejich zkoušení má pro technickou praxi mimořádnou důležitost. 3.1 Makrostruktura a mikrostruktura K charakteristice makrostruktury materiálu hutního nebo strojírenského výrobku náleží tyto údaje: 1) heterogenita chemického složení slitin a směsí v různých místech průřezu, 2) makroskopických strukturních útvarech vzniklých při krystalizaci nebo tuhnutí, 3) makroskopických strukturních útvarech vzniklých při tváření kovů, tvarování nekovů a při spojování materiálu svařováním, pájením či lepením nebo při jiných zpracovatelských technologiích, 4) hloubce tepelného ovlivnění při přenosu tepla nebo o povrchových vrstvách při přenosu hmoty, 5) hloubce poškození povrchu při korozi nebo opotřebení, 6) o lomech vzniklých v provozu působením vnějších sil nebo prostředí. Při rozboru mikrostruktury materiálu se používá též širšího pojmu mikro strukturní složka, která se přes to, že se může skládat z více termodynamických fází (kap. 2.3), je v polykrystalických materiálech tvořena poměrně celistvými mikrostrukturními útvary. Mikrostrukturu charakterizujeme následujícími údaji: a) kvalitativním a kvantitativním fázovým složením, které se určuje především difrakčními metodami, b) druhy a poměrným množstvím mikrostrukturních složek a dalších mikrostrukturních útvarů, které se určuje zobrazovacími metodami, c) morfologií mikrostrukturních složek a útvarů, tj. jejich tvarem, velikostí, rozmístěním a předností orientací (texturou), d) kvalitativními a kvantitativními charakteristikami poruch krystalové mřížky, makromolekul nebo amorfních oblastí, které se také označují za substrukturu. Pro zjištění charakteristik (b) a (c) se používá metod světelné nebo elektronové mikroskopie, substrukturu lze pozorovat pouze metodami transmisní elektronové mikroskopie. Protože pozorované mikrostrukturní útvary tvoří velmi četné soubory, musí se při jejich kvantitativním hodnocení používat statistické metody. Aplikací těchto metod se zabývá kvantitativní materiálografie, která je součástí obecněji orientovaného vědního oboru - stereologie. 1 prof. Ing. Karel Macek, DrSc.
Kovové materiály Vybrané ukázky makrostruktury kovových materiálů jsou na obr. 3-1. Dendrity v lité oceli, které jsou výsledkem krystalizace s negativním teplotním gradientem a svědčí i o heterogenitě chemického složení, jsou na obr. 3-1a. Na makrostruktuře svaru (obr. 3-1b) je patrný způsob nanášení svarového kovu, jeho krystalizace a šířka tepelně ovlivněné oblasti v základním kovu, kterým byl tlustý ocelový plech. Velké, radiálně orientované krystaly v příčném řezu mosazným odlitkem (obr. 3-1c) prorostly nežádoucím způsobem až do jeho středu; v odlitku došlo ke traskrystalizaci. Na obr. 3-1d je leptáním zviditelněna hloubka zakalení na bocích a v patě povrchově kaleného zubu ozubeného kola. Velmi často se posuzuje makrostruktura únavových lomů, při čemž se hodnotí místo vzniku magistrální únavové trhliny, způsob jejího šíření a podíl plochy vlastního únavového lomu (ú.l.) se stopami postupného šíření únavových trhlin k ploše zbytkového lomu (z.l.). Na obr. 3-1e je lom způsobený cyklickým ohybovým zatěžováním ocelového čepu, v němž vznikly trhliny v místech M1 a M2. Tyto trhliny se postupně šířily proti sobě, až zeslabily nosný průřez tak, že v jeho zbylé ploše došlo k náhlému lomu. Mikrostrukturu hodnotíme nejprve podle fázového složení a mikrostrukturních složek. Např. na obr. 3-2a je mikrostruktura nízkouhlíkové oceli (0,15 % C) v normalizačně žíhaném stavu, která obsahuje dvě základní mikrostrukturní složky - ferit a perlit. Ferit je tuhý roztok a, perlit je eutektoid (kap. 2.5) tvořený dvěma fázemi, jednak feritem, jednak intermediární fází Fe 3 C (cementitem - kap. 4.1.1). Podíl obou mikrostrukturních složek se určí buď metodami kvantitativní metalografie nebo podle pákového pravidla v rovnovážném diagramu Fe-Fe 3 C. Obr. 3-1 Příklady makro struktury kovových materiálů (popis je uveden textu) (a) dendrity, leptáno, zv. 2x, (b) svar, leptáno, zv. 2x, (c) odlitek, leptáno, zv. 1x, (d) ozubení, leptáno, zv. 1,5x, (e) únavový lom, nelept., zv. 2x. 2 prof. Ing. Karel Macek, DrSc.
Při hodnocení mikrostruktury na obr. 3-2a podle bodu (c) zjistíme, že obě mikrostrukturní složky mají polyedrická zrna různé velikosti, kterou bychom opět určili kvantitativně metalografickými metodami. Perlit je řádkovitý, což znamená, zeje přednostně orientovaný ve směru tváření. Jeho morfologie je velmi jemně lamelami, neboť vzdálenosti sousedních lamel cementitu jsou tak malé, že je lze světelnou mikroskopií rozlišit jen v některých zrnech; ostatní zrna perlitu se zobrazují jako tmavé plochy. Na obr. 3-2b je mikrostruktura vytvrzené hliníkové slitiny Al-4 % Cu. Zobrazeny jsou jednak deskovité částice precipitující intermetalické fáze ( ), jednak dislokace v okolní kovové matrici (přesycený tuhý roztok ). Obr. 3-2c zobrazuje plastické deformace (skluzové čáry a pásy) v austenitické manganové oceli (1,2 % C-12 % Mn), která byla silně tvářena za studena. Mikrostruktura lomových ploch zcela rozdílného charakteru byla pozorována ve vysokolegované martenziticko-austenitické oceli (Cr-Ni-Mo-Ti-Al) je na obr. 3-2d,e. Na prvním obrázku je tvárný lom charakterizovaný důlkovou morfologií, na druhém obrázku je štěpný lom, pro který jsou příznačné hladké, rovinné plochy (kap. 2.6). Obr. 3-2 Příklady mikrostruktury kovových materiálů (popis je uveden v textu) (a) světelná mikroskopie, zv. 500 x, (b) transmisní elektronová mikroskopie, zv. 30000 x, (c) světelná mikroskopie, zv. 500 x, (d, e) řádkovací elektronová mikroskopie, zv. 2000 x 3 prof. Ing. Karel Macek, DrSc.
Polymerní materiály Polymery mají charakteristickou mikrostrukturu v případě, že při tuhnutí taveniny krystalizují. Krystalické útvary polymerů jsou opticky anizotropní, což se projevuje dvojlomem. Mikrostruktura je proto nejlépe pozorovatelná v tenkých řezech polymerů, kterými prochází polarizované světlo. Základním mikrostrukturním útvarem semikrystalických polymeruje sférolit (obr. 3-3). Svým polyedrickým tvarem a srovnatelnou velikostí připomíná zrno u kovů. Sférolit má složitou strukturu obsahující vedle množství drobných krystalů zvaných krystality i amorfní oblasti. Při tuhnutí taveniny vzniká sférolit růstem semikrystalických substruktur z krystalizačního zárodku radiálně všemi směry za současného větvení (obr. 3-4). Dvojlomové krystality tak mají ve sférolitu kulovitě symetrické uspořádání, které se při pozorování v polarizovaném světle obecně projevuje tmavými maltézskými kříži. Důležitou charakteristikou sférolitu je jejich velikost. Stejně jako hranice zrn u kovů, mají i hranice mezi sférolity u polymerů významný vliv na deformační a lomové chování těchto materiálů. Po hranicích sférolitu segregují při krystalizaci příměsi (nečistoty) a nekrystalizují nízkomolekulární podíly. Polymerní krystality tvořící substrukturu sférolitu mají tvar lamel, které vznikají více či méně pravidelným skládáním řetězců (obr. 3-5). Důvodem skládání je snaha řetězců po dosažení minimální povrchové energie. Obr. 3-3 (vlevo) Sférolitická struktura polymerů Obr. 3-4 (vpravo) Struktura sférolitu: 1-lamelami krystalizační zárodek, 2-agregáty lamelárních krystalitů a amorfních oblastí, 3-hranice sférolitu Charakteristickým rozměrem lamel je jejich tloušťka, která se nejčastěji pohybuje od 10 do 500 nm, běžné rozměry jsou zhruba 10x větší. S tloušťkou lamel 1 souvisí teplota tání polymeru podle vztahu: ( ) (3.1) kde je teplota tání krystalu o nekonečné tloušťce, je povrchová energie krystalů a je entalpie tání polymeru. Jednotlivé lamely jsou mezi sebou odděleny amorfní mezivrstvou o tloušťce několika nm. Je tvořena zejména nepravidelnými ohyby na povrchu lamel, konci řetězců a segmenty makromolekul, které spojují jednotlivé lamely mezi sebou. Kvantitativně se množství krystalické fáze 4 prof. Ing. Karel Macek, DrSc.
v polymeru vyjadřuje jejím hmotnostním nebo objemovým podílem a nazývá se krystalinita. Stanovuje se pomocí fyzikálních metod, které jsou na podílu krystalické fáze ve vzorku dostatečně citlivé. Nejjednodušším způsobem měření hustoty, ze které se objemová X r a hmotnostní krystalita X w vypočítávají podle vzorců: ( ), (3.2) kde ρ a hustota amorfní fáze a ρ c je hustota krystalické fáze. Obojí hodnoty jsou tabelovány. Krystalinita je nejdůležitější mikrostrukturní charakteristikou krystalizujících polymerů, protože je na ní závislá většina jejich fyzikálních a mechanických vlastností. Analogicky jako u kovů, lze i mikrostrukturu polymerů ovlivňovat dodatečným tepelným zpracováním. Žíháním v tuhém stavu při vyšších teplotách a krystalinita a tloušťka lamel zvětšuje. Semikrystalické polymerní materiály ve vysoce orientovaném stavu, jako jsou vlákna nebo fólie, mají fibrilární mikrostrukturu. Základním elementem této struktury je jednosměrně vyvinutý fibrilární krystalit složený z napřímených úseků makromolekul (obr. 3-6). Obr. 3.5 (vlevo) Schéma substruktury semikrystalických agregátů lamel K-lamelární krystalit, A- amorfní oblast, 1-nepravidelný ohyb řetězce (smyčka), 3-makromolekulami segment spojující sousední lamely Obr. 3.6 (vpravo) Schéma fíbrilární struktury orientovaných krystalických polymerů 1-krystalit tvořený napřímenými řetězci, 2-amorfní oblast, 3-hranice mezi fibrilami Zatímco tedy je sférolitická struktura mikroskopicky (uvnitř sférolitu ) silně anizotropní, ale makroskopicky izotropní, fibrilární struktura je silně anizotropní mikroskopicky i makroskopicky. Fibrilární struktura vzniká tuhnutím a krystalizací orientované taveniny nebo dloužením v tuhém stavu. Velmi rozmanitou mikrostrukturu mají polymerní směsi a slitiny. Tvorba mikrostruktury je ovlivněna zejména podmínkami míchání složek a zpracovatelskými podmínkami, přičemž teplota a velikost 5 prof. Ing. Karel Macek, DrSc.
smykových deformací jsou pro konečnou mikrostrukturu rozhodující. Mikrostruktura takovýchto systémů je tvořena dvěma nebo více fázemi s různě složitou morfologií. Typickým příkladem jsou polystyrénové houževnaté plasty obsahující elastomerní složku. Nejjednodušší mikrostrukturou je případ, kdy je elastomer ve formě mikroskopických kuliček (0,1 až 10 um) dispergován v polystyrénové matrici. Množství a velikost elastomerních částic jsou základními mikrostrukturními charakteristikami, které ovlivňují mechanické vlastnosti směsi. Keramické materiály Mikrostrukturu keramiky, pokud je jednorázová, tvoří především zrna a póry. Póry vznikají při slinování keramického prášku (obr. 3-7). Podstatou slinování je difúzní proces, probíhající za vyšší teploty, kterým se jednotlivá zrna vzájemně spojují v kompaktní celek. Póry jsou uzavřené nebo otevřené, tj. vzájemně propojené s vnějším povrchem. Velikost zrna a množství či velikost pórů výrazně ovlivňují vlastnosti keramiky. Pórovitost keramiky se často vyjadřuje procentuálním podílem teoretické hustoty ( ), (3.3) kde ρ je hustota vzorku a je hustota keramiky bez pórů. Složitější mikrostrukturu mají vícefázové keramické materiály. Modelová schémata mikrostruktur pro dvoufázovou keramiku jsou uvedena na obr. 3-8. Obr. 3-7 (vlevo) Schéma vzniku pórů při slinování keramického prášku: (a) výchozí stav, (b) slinování, (c) konečná mikrostruktura Obr. 3-8 (vpravo) Schéma základních typů mikrostruktury dvoufázové keramiky: (a) diskontinuální částicové disperze jedné fáze v kontinuální matrici druhé fáze, (b) zrna majoritní fáze separovaná kontinuální minoritní fází, (c) vrstevnatá mikrostruktura Studium mikrostruktury kompozitu se zaměřuje zejména na způsob uložení vláken, charakter mezifázových rozhraní a ovlivnění mikrostruktury matrice vyztužující fází. Typickým příkladem může být hodnocení orientace krátkých vláken ve vstřikovaných termoplastických kompozitech (obr. 3-9). 6 prof. Ing. Karel Macek, DrSc.
Obr. 3-9 Uspořádání vláken v průřezu vstřikované desky z polypropylenu plněného krátkými skleněnými vlákny (vzhledem ke směru toku taveniny jsou vlákna orientována kolmo nebo rovnoběžně) Makrostruktura je u nekovových materiálů obvykle spojována s vadami výrobků způsobenými nedodržením optimálních podmínek zpracování. U plastů lze do makrostruktury zahrnout např. stopy vyznačující směr a charakter toku taveniny do dutiny formy (tokové čáry), stopy po setkání dvou proudů taveniny (studené spoje), bubliny vznikající odpařováním vlhkostí nebo nízkomolekulárních podílů při zpracování polymeru atd. Kompozity mohou nést makroskopické stopy degradačních procesů v důsledku překročení optimální vytvrzovací teploty, viditelné mohou být nerovnoměrné rozložení vyztužujících vláken, nedostatečné nasycení výztuže pryskyřicí (suchá místa) nebo oddělování jednotlivých vrstev (delaminace). Na keramice mohou být patrný zejména póry větších rozměrů a trhliny v důsledku nedodržení teplotního režimu při slinovacím procesu. U všech nekovových materiálů, stejně jako u kovů, slouží makroskopické pozorování také k posouzení přítomnosti hrubších vměstků všeho druhu. 7 prof. Ing. Karel Macek, DrSc.