POSTAVENÍ ZÁKLADNÍHO ŠKOLSTVÍ VE VZDĚLÁVACÍM SYSTÉMU ČESKÉ REPUBLIKY

SOUKROMÁ VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ ZNOJMO s.r.o. Bakalářský studijní program: Ekonomika a management Studijní obor: Ekonomika veřejné správy a sociálních sluţeb POSTAVENÍ ZÁKLADNÍHO ŠKOLSTVÍ VE VZDĚLÁVACÍM SYSTÉMU ČESKÉ REPUBLIKY BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Autor: Iveta MOUDRÁ Vedoucí bakalářské práce: Ing. Mirka WILDMANNOVÁ, Ph.D. Znojmo, 2010

Na tomto místě bych ráda poděkovala paní Ing. Mirce Wildmannové, Ph. D. za ochotu a odbornou pomoc při vedení bakalářské práce, panu řediteli Ing. Ivu Bílkovi a Mgr. Zdeňku Mikuličovi za poskytnutí potřebných materiálů a informací a dále všem, kteří mi jakkoliv pomáhali při jejím vypracování.

SOUKROMÁ VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ ZNOJMO s.r.o. Akademický rok: 2009/2010 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autor Bakalářský studijní program Obor Iveta MOUDRÁ Ekonomika a management Ekonomika veřejné správy a sociálních sluţeb Název tématu: Postavení základního školství ve vzdělávacím systému České republiky Zásady pro vypracování: Cíl práce:cílem bakalářské práce je analýza současného základního školství v České republice, a to na základě srovnání dvou vybraných základních škol jednotlivých typů a zjištění současného stavu. Postup práce: 1. Charakteristika školství, právní předpisy, organizace a řízení škol. 2. Moţnosti financování ve školství - základní finanční zdoje, rozpočet, alternativní finanční zdroje škol a školských zařízení. 3. Porovnání postavení dvou vybraných základních škol, jejich hospodaření s vyuţitím skutečných poznatků, komparace vybraných kritérií. Problémy a nedostatky, zhodnocení aktuálních problémů. Metody práce: - analýza odborné literatury a legislativy, komparace, syntéza poznatků.

Abstrakt Bakalářská práce se zabývá základní charakteristikou veřejného sektoru, základním vzděláváním v České republice, právní úpravou, posláním a cílům vzdělávání, přibliţuje financování tohoto sektoru a jeho kontrolu. V praktické části je provedeno porovnání dvou konkrétních základních škol, které jsou z různého prostředí. Pro porovnání byla u obou příspěvkových organizací zadána společná kritéria a provedena jejich analýza. Klíčová slova: veřejný sektor, vzdělávání, základní školství, financování, rozpočet, mzdové náklady, pedagogický pracovník. Abstract My Bachelor thesis deals with the basic characteristics of public sector, elementary education in the Czech Republic, legal regulations, mission and purposes of education, describes financing of this sector and its control. In the practical part I compare two elementary schools that are from different backgrounds. For comparison I have specified common criteria for both subsidized organizations and analyzed them. Keywords: public sector, education, primary schools, funding, budget, labor costs, pedagogical employee.

Obsah Úvod... 9 1. Vymezení pojmů k problematice základního školství... 11 1.1. Definice a vymezení veřejného sektoru... 11 1.2. Veřejný sektor jako část národního hospodářství... 12 1.2.1. Struktura veřejného sektoru... 13 1.3. Vzdělávací politika... 13 1.3.1. Postavení vzdělávání ve společnosti a jeho funkce... 13 1.3.2. Vzdělávací politika její cíle a principy... 14 1.3.3. Vzdělávací politika ČR před rokem 1989 a změny po roce 1989, její problémy a orientace... 15 1.4. Základní charakteristika školství v České republice... 16 1.4.1. Jednotlivé stupně vzdělávací soustavy ČR... 18 1.4.2. Poslání školství... 20 1.4.3. Rejstřík škol a školských zařízení... 21 1.5. Řízení školství... 21 1.6. Organizace škol a školního roku... 23 1.7. Dílčí shrnutí kapitoly... 24 2. Financování školství... 26 2.1. Financování škol ze státního rozpočtu... 27 2.2. Financování regionálního školství... 27 2.2.1. Působnost obce... 28 2.2.2. Působnost odborů školství krajských úřadů... 28 2.2.3. Hospodaření škol a školských zařízení... 29 2.3. Rozpočet škol a školských zařízení... 30 2.3.1. Návrh rozpočtu... 31 2.4. Jiné finanční zdroje... 32 2.4.1. Doplňková a jiná činnost... 32 2.4.2. Programy vyhlašované MŠMT... 33 2.5. Finanční kontrola v oblasti školství... 33 2.6. Dílčí shrnutí kapitoly... 34 3. Porovnání postavení dvou vybraných základních škol... 36 3.1. Základní školství všeobecně... 36 3.2. Základní a doplňující údaje vybraných zařízení... 37 3.2.1. Základní škola a Mateřská škola, Mikulovice u Znojma, příspěvková organizace, Mikulovice č. p. 134... 37 3.2.2. Základní škola, Znojmo, náměstí Republiky 9... 41 3.3. Počet ţáků, výsledky vzdělávání ţáků... 46 3.4. Zaměstnanci... 48 3.5. Mzdové náklady... 49 3.6. Financování vybraných základních škol... 55 3.7. Aktuální problémy vybraných školských zařízení... 60

3.8. Dílčí shrnutí kapitoly... 61 Závěr... 62 Seznam pouţitých zdrojů... 64 Seznam tabulek... 66 Seznam pouţitých zkratek... 67 Přílohy

Úvod Vzdělávání je součástí vzdělávacího procesu a patří mu významné místo ve společnosti. Vzdělání je výsledkem výchovy a vzdělávání, které si klade za cíl rozvoj osobnosti člověka jak po stránce poznání a vědění, tak i po stránce osvojování si určitých mravních, duchovních a estetických hodnot jak pro osobní tak i pro občanský ţivot, a také rozvoj vztahů vůči ostatním lidem a celé společnosti. Vzdělávací politika státu určuje směr rozvoje školství, promítá se do legislativy, ovlivňuje financování tohoto resortu, vstupuje do správy a fungování celého vzdělávacího procesu a systému školství. Vzdělávací systém v České republice doznal velkého zvratu především po roce 1989, kdy nastaly změny politického a ekonomického systému v dřívějším Československu. Práva občanů a povinnosti státu vzhledem ke vzdělávání jsou dány Listinou základních práv a svobod, která zaručuje především právo na vzdělání, které má být bezplatné na základních a středních školách, popř. dle moţností společnosti i na vysokých školách. Ostatní povinnosti a práva se odkazují na platnou legislativu. Současně dochází v tomto období také k posílení samostatnosti škol, kterou je jejich právní subjektivita, a na rozvoji systému školství se podílí různí zřizovatelé. V současné době společně s reformou veřejné správy a veřejných financí dochází i ke změnám v resortu školství, které upravuje nový školský zákon č.561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, a to s účinností od 1.1. 2005 Vysoké školství v České republice se řídí samostatným zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Nový školský zákon mění zásadním způsobem úpravu vzdělávání ve školách a školských zařízeních, stanovuje jeho podmínky, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů, které vykonávají státní správa a samosprávu ve školství. Dále se snaţí upravit financování škol a školských zařízení s ohledem na normativní metody financování, které jsou závislé na nabídce a poptávce sluţeb jednotlivých zařízení, tzn., ţe vede školy ke konkurenčnímu chování, které je závislé především na počtu ţáků. Za resort školství, jeho koncepci, stav a rozvoj celé vzdělávací soustavy odpovídá v České republice Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy. 9

Cílem bakalářské práce je charakterizovat současné základní školství a jeho postavení ve vzdělávacím systému České republiky, jeho cíle, principy a zásady a současně i představit členění vzdělávací soustavy, řízení školství a jeho organizaci, druhy škol a školských zařízení, financování, rozpočet a jeho závazné ukazatele se zaměřením na dvě konkrétní školská zařízení. Nejdůleţitější částí této práce je porovnání postavení dvou vybraných základních škol stejného typu, ale z různého prostředí, kterým je město a vesnice. První základní školou je Základní škola a Mateřská škola, Mikulovice u Znojma, příspěvková organizace, Mikulovice u Znojma č. p. 134 a druhou je Základní škola, Znojmo, náměstí Republiky 9. U obou základních škol byla vybrána konkrétní společná kritéria, která se v praktické části budou komparovat. Při jejich analýze se bude zjišťovat, zda je vůbec moţné tyto dvě základní školy na základě určitých kritérii srovnávat. Závěrem bude zhodnocení aktuálních problémů u obou školských zařízení. Bakalářská práce je členěna na tři kapitoly. První kapitola je věnována členění národního hospodářství, struktuře veřejného sektoru, pojmům v resortu školství, vzdělávací politice před rokem 1989 a v současnosti, vzdělávací soustavě v České republice, poslání školství, jeho řízení a organizace škol. Druhá kapitola seznamuje s principy a moţnostmi financování školství a to jak z pohledu státního rozpočtu, zřizovatele, tak i jiné či doplňkové činnosti. Současně se zabývá i návrhem rozpočtu a kontrolní činností. Ve třetí kapitole praktické části jsou provedeny různé analýzy a komparace vybraných ukazatelů a kritérií, která mají obě školská zařízení společné. Za kaţdou kapitolou je provedeno dílčí shrnutí a v samotném závěru je daná tématika shrnuta. V této bakalářské práci byla pouţita metoda analýzy odborných textů, interních dokumentů, výkazů a dokladů obou základních škol, sběr dat a ukazatelů. Při zpracování své práce jsem vycházela také ze studia odborné literatury, právních předpisů a nařízení, statistických výkazů a dokumentů. V poslední části jsem komparovala vybrané ukazatele a kritéria obou základních škol. Na jejich základě jsem pak prováděla syntézu zjištěných poznatků. 10

1. Vymezení pojmů k problematice základního školství Cílem této kapitoly je se seznámit s pojmy ve vzdělávací politice, členěním národního hospodářství, veřejným sektorem, vzdělávací politikou před rokem 1989 a v současnosti, vzděláváním, dále členěním vzdělávací soustavy, řízením školství a jeho organizací. Školství lze zařadit do všech čtyř sektorů národního hospodářství (soukromý ziskový, soukromý neziskový, veřejný neziskový a sektor domácností). Vzdělávání povaţujeme za základní lidské právo i univerzální lidskou hodnotu. Jeho cíle jsou odvozeny jak z individuálních, tak i společenských potřeb. 1.1. Definice a vymezení veřejného sektoru Veřejný sektor je v kaţdém státě významnou částí národního hospodářství. Existence veřejného sektoru je důsledkem selhání trhu. Veřejný sektor a soukromý sektor je charakteristickou symbiózou, vzájemně prospěšným souţitím v tzv. smíšené ekonomice. Oba sektory, veřejný, který je neziskový, i soukromý, který je ziskový, se vzájemně podmiňují a doplňují. Selhává-li jeden z nich, nastupuje druhý. Selhání soukromého sektoru vede k rozvoji veřejného sektoru. Posláním veřejného sektoru je zabezpečovat veřejné statky pro občany, napravovat a odstraňovat i další důsledky trţního selhání, např. negativní externality. Hospodářská politika stanoví funkce veřejného sektoru, úkoly a priority, ale i finanční nástroje. Často se hovoří o veřejné politice, jejímţ nástrojem je veřejný sektor. Vymezení funkcí veřejného sektoru není jednotné. Veřejnému sektoru se přisuzuje funkce ekonomická (zabezpečování veřejných statků), sociální (prospěšnost výsledků veřejného sektoru- sluţeb zejména pro sociálně slabší vrstvy obyvatel), politická (vyuţití veřejného sektoru v politickém klání, v procesu veřejné volby). Činnost jednotlivých resortů veřejného sektoru ovlivňují jednotlivé dílčí politiky, např. bezpečnostní politika státu, školská politika, zdravotní politika, sociální politika apod. K základním činnostem, resp. ekonomicko-sociálním funkcím veřejného sektoru patří zajistit potřebné veřejné statky zabezpečit často i tzv. hraniční statky pomoci vytvořit podmínky pro fungování soukromého sektoru 11

a zajistit produkci soukromých statků v těch případech, kdy trţní sektor selhává nebo s nimi souvisí jev externality přispět k ekonomickému růstu, vytvořit podmínky pro růst zaměstnanosti v soukromém sektoru, vytvořit podmínky pro zkvalitnění lidského potenciálu a to vzděláním a zvyšováním kvalifikace pracovních sil dosáhnout větší spravedlnosti v rozdělování, umoţnit i niţším příjmovým skupinám vyuţívat některé statky 1 V současné ekonomické teorii nepřevládá jednoznačná definice veřejného sektoru. Proto kaţdý autor zpravidla ve své práci uvádí, z jakého hlediska pouţívá pojem veřejný sektor (z hlediska vlastnictví, práva apod.). K vymezení veřejného sektoru lze pouţít i kritéria financování, které pouţívají i státy EU. Vymezovacím znakem veřejného sektoru je tedy financování z veřejných financí, které musí přesahovat více jako polovinu jejích celkových příjmů. 1.2. Veřejný sektor jako část národního hospodářství Veřejný sektor zabezpečuje svou produkcí významnou část ekonomických statků především veřejné statky. Zaměstnává významnou část práceschopného obyvatelstva v produktivním věku a přispívá ke zvyšování zaměstnanosti. Veřejný sektor je ta část národního hospodářství, která zabezpečuje veřejné statky pro obyvatelstvo na neziskovém principu je proto financována z finančních prostředků soustředěných v rozpočtové soustavě, zejména v soustavě veřejných rozpočtů je řízena veřejnou správou o jejíţ produkci, tj. produkci veřejných statků struktuře, mnoţství a kvalitě, se rozhoduje tzv. veřejnou volbou podléhá veřejné kontrole ze strany příslušných kontrolních orgánů (např. povinný účetní audit) a občanské kontrole ze strany občanů. Postavení veřejné správy, zejména rozsah jejích rozhodovacích pravomocí, musí být v zásadě stanoveno příslušným zákonem, aby se omezilo nebezpečí zneuţití moci. 1 PEKOVÁ, J., PILNÝ, J., JETMAR, M. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. s. 29-32 12

1.2.1. Struktura veřejného sektoru Veřejný sektor můţeme různě strukturovat, např. podle resortů (např. školství, kultura), dále podle institucí, neziskových organizací, které zabezpečují činnosti veřejného sektoru, organizují činnost i samotné veřejné správy, např. v ČR to jsou tzv. organizační sloţky (zkratka OS) a příspěvkové organizace (zkratka PO) a pak také dle procesů apod. Do veřejného sektoru patří vlastní veřejná správa, která má specifické postavení, poněvadţ řídí veřejný sektor, resp. organizace ve veřejném sektoru, ovlivňuje tak jeho efektivnost, dále např. justice, policie, armáda, školství, věda a výzkum, zdravotnictví, sociální sluţby, v některých zemích i energetické hospodářství. 2 1.3. Vzdělávací politika Vzdělávací politice přísluší významné místo ve společnosti, kterým je její poslání. Vzdělání je výsledkem dvou procesů, které spolu souvisí, a to výchova která je chápána jako formativní proces, v němţ jsou záměrným působením utvářeny osobnostní vlastnosti jedince, jeho morální a charakterové vlastnosti a v němţ si současně sám jedinec osvojuje určité způsoby a normy chování ve společnosti. vzdělávání je procesem, v němţ převaţuje informativní aspekt a v němţ jedinec získává a osvojuje si soustavu poznatků a dovedností. Se vzdělávací politikou souvisí také kvalifikace. Můţeme ji všeobecně chápat jako schopnost vykonávat určitou práci, respektive souhrn schopností, které jsou v určité době pro výkon určitých povolání vyţadovány. Mezi základní prvky kvalifikace patří i teoretické vědomosti všeobecného a odborného charakteru získané vzděláním, jimţ v rámci kvalifikace v současné době přísluší stále větší a nezastupitelné místo. 1.3.1. Postavení vzdělávání ve společnosti a jeho funkce Vzdělání není jenom zdrojem inovací a změn v kvalitě pracovní síly, ale má zásadní význam i pro rozvoj lidské osobnosti a kvality ţivota. Vzdělání plní ve společnosti řadu funkcí, na které je moţno různě nahlíţet, jako např. preventivní a nápravné, socializační a profesionalizační, ekonomické a sociálně-kulturní. Ekonomické funkce jsou 2 PEKOVÁ, J., PILNÝ, J., JETMAR, M., Veřejná správa a finance veřejného sektoru. s.32-34 13

spojovány se skutečností, ţe vzdělání není jenom efektem ekonomického růstu, ale i jeho významným faktorem. Sociálně-kulturní funkce vzdělání vyjadřují širokou škálu souvislostí a vztahů mezi vzděláním a mimoekonomickou oblastí ţivota společnosti. 1.3.2. Vzdělávací politika její cíle a principy Vzdělávací politika je souhrnem konkrétních činností a opatření, kterými vzdělávací subjekty usilují o naplnění rolí vzdělání ve společnosti. Vzdělávací politikou máme na mysli zejména zásadní legislativní opatření týkající se vzdělávacího systému společnosti, principů jeho fungování a metod praktického řízení, které se projevují v řadě skutečností, zejména v rozhodování o vzdělávacích institucích, v jejich artikulaci, organizaci, ve způsobech práce, dále v přístupech ke vzdělávání (rovné šance všem), v obsahu a cílech vzdělávání a ve způsobech financování. Cílem vzdělávací politiky je zabezpečit rozvoj poznávací a duchovní kapacity populace, jejího poznatkového a dovednostního fondu a zabezpečit i rozvíjet morálně hodnotové orientace lidí. V soudobé vývojové etapě stojí nejen naše, ale prakticky vzdělávací politiky ve všech vyspělých zemích před náročným cílem, kterým je zabezpečit, aby vzdělávací systémy vyhovovaly poţadavkům společnosti zaloţené na znalostech. Vzdělávací politika je orientována k rozvoji jedince, je zařazena do sociální politiky, a proto vzdělání je prvkem sociálního rozvoje. Od vzdělávací politiky se často očekává, ţe vyřeší řadu často dosti protichůdných problémů, jako např. gramotnost, prosperitu a efektivnost, ale i krize v rodině, zmírnění chudoby a nezaměstnanosti, etnických sporů a konfliktů, narkomanie atd. Souhrnně řečeno, očekává se od ní, ţe kaţdé společnosti pomůţe překonat její současné problémy a zvládnout ty, které pro ni staví budoucnost. Jsou pro ni typické zejména principy: celoţivotního vzdělávání, rovných šancí v přístupu ke vzdělávání, individualizace a diferenciace ve vzdělávání a internacionalizace ve vzdělávání. Rozhodující, nikoli však monopolní, role ve vzdělávací politice připadá státu. Vzdělání lze totiţ označit za příklad netrţního zboţí, jehoţ vlastnosti a efekty, tzv. kladné externality ho předurčují k tomu, aby bylo převáţně zabezpečováno ze státních zdrojů. Proto je stát v této politice velice významným subjektem. Vzdělávací politika musí proto působit nejen na instituce školské v rámci školské soustavy, ale i na instituce mimoškolské, kterými jsou např. podnikové vzdělávání, výchova v rodině nebo masmédia. 14

Důleţitou součástí nadnárodní vzdělávací činnosti jsou i evropské vzdělávací instituce, aktivity zaměřené na vzdělávání a výchovu problémových jedinců, aktivity spojené s budováním informační sítě o vzdělávání, výměnné programy, studijní cesty apod. 1.3.3. Vzdělávací politika ČR před rokem 1989 a změny po roce 1989, její problémy a orientace V minulých letech byl vývoj v celé vzdělávací politice stejně jako v jiných oblastech deformován. Došlo k rozsáhlé a masivní ideologizaci, která postihovala naše školství jako celek. Nutno ale říci, ţe období socialistického vývoje nepřinášelo ve vzdělávací oblasti jen samé negace. V těchto letech došlo také ke značnému nárůstu vzdělanosti naší populace, byl rozšířen přístup ke vzdělávání a vzdělávací soustava se stala propustnou. Úroveň obecné vzdělanosti a profesní kvalifikace doznala nesporný vzestup. Proto se také po listopadu 1989 nestala váţnější překáţkou transformačních procesů. Od vzdělávacích systémů vyspělých zemí jsme se však v mnoha ohledech vzdálili. Za hlavní deformace je moţno povaţovat např. to, ţe vzdělávací systém zůstal systémem do značné míry uzavřeným nejen vůči světu, ale i vůči potřebám jedince a společnosti. Dále měl stát takřka výsadní monopol ve vzdělávací politice-pozitivní roli sehrála pouze rodina. Změny prováděné v systému základní školy vedly k jejímu rozkolísání a k problémům v soustavě středních škol i v sektoru zaměstnanosti. Základní škola byla nadmíru unifikována, prakticky počítala jen s jediným učebním programem. Pro střední školy byla příznačná institucionální roztříštěnost, neúčelně úzká specializace ztěţující vyuţití znalostí a pracovní uplatnění. Pro vysoké školy byla typická jejich značná unifikace, a to z hlediska koncepce výuky, délky, obsahu, forem i účasti frekventantů. Pro celý školský systém, všechny jeho druhy a stupně platilo, ţe podcenily jazykovou výuku a také počítačovou gramotnost. Dále koncept celoţivotního vzdělávání byl aplikován se značným zjednodušením tzn., ţe k řádným formám studia byly přiřazovány různé pomaturitní a postgraduální kurzy, často bez propojení na potřeby sféry zaměstnanosti. Po roce 1989 byl odstraněn monopol státu a etablovala se zde řada nestátních subjektů, soukromých a církevních škol. Vzdělávací systém se stal pluralitním a vzdělávání se stává obecně sdíleným zájmem občanů, nestátních subjektů a samozřejmě také státu. Je téměř jisté, ţe role státu i ostatních subjektů se posunuje do jiné roviny a ţe ji bude třeba vnímat poněkud odlišně ve srovnání s počátkem transformace. 15

Rozvoj vysokých škol je výrazně poddimenzován - zaostávání České republiky (dále jen ČR) za vyspělým světem je zde nejvýraznější. K nejpřevratnějším změnám po roce 1989 patří autonomie škol. Pozitivním, ale nikoli bezproblémovým jevem, je značný rozmach nestátních škol, které výrazně přispěly k růstu a diverzitě vzdělávací nabídky. Zvláštní pozornost musí být věnována spoluúčasti podnikatelských subjektů na vzdělávání zejména odborném středoškolském, učňovském a vysokoškolském. Nelze ani vzdělávání ponechat výlučně jen v kompetenci trhu, tzn. nabídky a poptávky po vzdělávání. Dnes převaţující kvantitativní aspekty musí vystřídat důraz na kvalitu a efektivnost. Zabezpečení kvality nadále zůstává úkolem prvořadé důleţitosti. 3 1.4. Základní charakteristika školství v České republice Součástí vzdělávací politiky kaţdého státu je školství a jeho koncepce. Kaţdý stát této oblasti věnuje velkou pozornost, protoţe úroveň jednotlivých typů škol a školských zařízení má vliv na rozvoj své země jak v oblasti hospodářské, tak i kulturní a sociální. Školství nebylo zaloţeno na výdělečné činnosti. Z ekonomického hlediska školy a vzdělávání posuzujeme jako jedno z důleţitých odvětví veřejného sektoru, které produkuje převáţně veřejné statky a rozhodujícím způsobem tak přispívá ke kultivaci lidského potenciálu. 4 Vzdělávací systém v České republice je tvořen soustavou škol a školských zařízení, který je definován v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání označovaném téţ jako školský zákon (dále jen školský zákon). Účinnost tohoto zákona je od 1.1.2005. Tento zákon mění zásadním způsobem úpravu vzdělávání ve školách a školských zařízeních, stanovuje jeho podmínky, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu ve školství. Školský zákon vychází mimo jiné i ze základních práv a svobod zaručených listinou. 5 Vysoké školství je řízeno samostatným zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v platném znění. Za školství, jeho koncepci, stav a rozvoj celé vzdělávací soustavy odpovídá Ministerstvo 3 KREBS, V. a kol. Sociální politika. s. 414-438 4 PEKOVÁ, J., PILNÝ, J., JETMAR, M. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. s. 304 5 POLÁKOVÁ, H. a kol. Studium pro ředitele škol a školských zařízení. Základy práva. s. 7 16

školství, mládeţe a tělovýchovy (dále jen MŠMT). Druhy škol a školských zařízení jsou uvedeny v příloze 1. Vzdělávání je zaloţeno na zásadách rovného přístupu kaţdého státního občana České republiky nebo jiného členského státu evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboţenství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů české republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí svobodného šíření poznatků, které vyplývají z výsledků soudobého stavu poznání světa a jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání zdokonalování procesu vzdělávání na základě výsledků dosaţených ve vědě, výzkumu a vývoji a co nejširšího uplatňování účinných moderních pedagogických přístupů a metod hodnocení výsledků vzdělávání vzhledem k dosahování cílů vzdělávání stanovených tímto zákonem a vzdělávacími programy moţnosti kaţdého vzdělávat se po dobu celého ţivota při vědomí spoluodpovědnosti za své vzdělávání Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský ţivot, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého ţivota získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudrţnost 17

pochopení a uplatňování principu rovnosti ţen a muţů ve společnosti utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboţenské identitě kaţdého poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro souţití v národním a mezinárodním měřítku získání a uplatňování znalostí o ţivotním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udrţitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví 6 Vzdělávání poskytované podle školského zákona je veřejnou sluţbou. Právnická osoba můţe vykonávat činnost školy a školského zařízení pouze za podmínky, ţe tyto činnosti má zapsány do rejstříku škol a školských zařízení, který je veřejným seznamem. Školy a školská zařízení jsou zřizovány jako právnické osoby. MŠMT, kraj, obec a svazek obcí zřizují školy a školská zařízení jako právnické osoby nebo jako příspěvkové organizace podle zvláštního právního předpisu. 7 Jedna právnická osoba můţe vykovávat činnost jedné či více škol nebo školských zařízení, která jsou si rovnocenná. Ve školách a školských zařízeních zajišťují vzdělávání pedagogičtí pracovníci, jejichţ činnost upravuje zákon č. 563/204 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. Kromě výše jmenovaných můţe být zřizovatelem právnické osoby působící v oblasti školství Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti dle zvláštních předpisů jako organizační sloţky státu, Ministerstvo zahraničních věcí zřizuje školy a zařízení při diplomatické misi nebo konzulárním úřadu ČR jako součást těchto úřadů, registrované církve a náboţenské společenství a ostatní fyzické osoby nebo právnické osoby, které zřizují soukromé školy. 8 1.4.1. Jednotlivé stupně vzdělávací soustavy ČR Vzdělávání rozlišuje školský zákon na základní, které je uskutečňováno denní formou, dále střední, vyšší odborné, které se uskutečňuje v denní, večerní, dálkové, distanční a kombinované formě vzdělávání. Nejvyšším vzděláváním je vysoké. Vysoké školy jsou právnické osoby, které uskutečňují akreditované studijní programy a programy celoţivotního vzdělávání. Akreditaci uděluje jednotlivým vysokým školám MŠMT. 6 KOL. Školské zákony. s. 13-14 7 Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Sbírka zákonů České republiky. 8 KOL. Školské zákony. s. 24 18

Vysoké školy dle zákona mohou být státní, veřejné a nebo soukromé. Forma studia můţe být prezenční, distanční nebo jejich kombinace. Dále mohou být univerzitní a nebo neuniverzitní. 9 Do jednotlivých stupňů vzdělávací soustavy v ČR patří Předškolní výchova je dnes organizována především v mateřských školách a zahrnuje zpravidla děti od tří do šesti let, není povinné, vytváří základní předpoklady pro pokračování ve vzdělávání, napomáhá vyrovnávat nerovnoměrnosti vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání. Základní školství základního vzdělávání se povinně v ČR účastní kaţdé dítě, vytváří základ pro celoţivotní vzdělávání u celé populace. V dnešní době dochází k nárůstu malotřídních základních škol. Kromě škol státních působí v ČR i základní školy soukromé, církevní, ale jejich podíl je však relativně velmi malý. Dokladem o dosaţení základního vzdělání je vysvědčení o úspěšném ukončení devátého, popř. desátého ročníku základního vzdělávání nebo také vysvědčení o úspěšném ukončení 2. ročníku šestiletého gymnázia nebo 4. ročníku osmiletého gymnázia. Tato vysvědčení jsou opatřena doloţkou o získání stupně základního vzdělání. Střední školství se v ČR uskutečňuje ve třech druzích škol: všeobecné gymnázium, odborně technické, ekonomické, umělecké, zemědělské apod., na středních odborných školách a učňovské na středních odborných učilištích. Tento druh vzdělávání je zakončen buď závěrečnou zkouškou s výučním listem a nebo maturitní zkouškou. Vyšší odborné školy - dříve to byl experimentální typ pomaturitního vzdělávání, od roku 1995 jde o samostatný vzdělávací stupeň. Studium na tomto typu škol je dvou aţ tříleté zakončené absolutoriem. Vysoké školství je nejvyšším článkem vzdělávací soustavy v ČR. Změn toto školství doznalo jiţ od roku 1999, kdy začal platit nový zákon o vysokých školách, kdy dosavadní vysoké školy přešly do skupiny tzv. veřejných vysokých škol. V ČR bylo v roce 2008 celkem 28 veřejných vysokých škol a ty měly 120 fakult, dále 2 státní vysoké školy (Univerzita obrany a Policejní akademie) a 42 soukromých škol, které z hlediska financování nejsou v podstatě závislé na státním rozpočtu. Studium na vysokých školách sestává 9 POLÁKOVÁ, H. a kol. Studium pro ředitele škol a školských zařízení. Základy práva. s. 8 19

z tříletého aţ šestiletého studia, které je zakončeno státní závěrečnou zkouškou a současně s obhajobou bakalářské nebo diplomové práce. 1.4.2. Poslání školství Základní lidskou potřebou je vzdělávání, které poskytuje školství. Vzdělávací soustava se zaměřuje na rovinu osobního rozvoje, začleňuje se do ţivota společnosti, formuje a připravuje občana i pro pracovní ţivot. Posláním škol a školských zařízení je rozvoj lidské individuality zahrnuje podporu seberealizace kaţdého jedince zprostředkování historicky vzniklé kultury společnosti zajišťuje kontinuitu minulosti, přítomnosti a budoucnosti, uchování a rozvíjení národní, jazykové a kulturní identity, zejména ochranou kulturního dědictví výchova k ochraně ţivotního prostředí - ve smyslu zajištění udrţitelného rozvoje společnosti posilování soudrţnosti společnosti zajištění rovného přístupu ke vzdělání podpora demokracie a občanské společnosti vztah mezi učitelem a ţákem zaloţeném na vzájemném respektu, utváření školní komunity, která ve škole vytváří demokratické společenství rovnoprávných partnerů výchova k partnerství, spolupráci a solidaritě v evropské i globalizující se společnosti usilovat o ţivot bez konfliktů a negativních postojů zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky a prosperity společnosti školství musí přispívat k vysoké úrovni rozvoje lidských zdrojů, tím ovlivňuje kvalifikaci, přizpůsobivost pracovní síly, rozvíjení nových technologií zvyšování zaměstnatelnosti zabezpečit dostatečnou úroveň vzdělávání v oborech, které globální trh práce upřednostňuje. 10 Bez kvalitního vzdělání jsou moţnosti předání rodinného, sociálního a finančního kapitálu velmi omezené. Hlavním posláním školy, školského zařízení a vysoké školy je připravit ţáky a studenty pro výkon určitého povolání nebo funkce ve společnosti. 11 Oblast základního školství upravuje mnoho předpisů a nařízení. Mezi nejzákladnější patří předpisy (všechny ve znění pozdějších přepisů), které jsou uvedeny v příloze 2. 10 KOTÁSEK, J. a kol. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Bílá kniha. s. 14-15 11 LUTZ, R. Analýza činnosti a financování vybraného školského zařízení. s. 11 20