Internet a autorské právo způsoby uţití a rozsah ochrany díla

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěţního Internet a autorské právo způsoby uţití a rozsah ochrany díla Diplomová práce Zpracoval: Vedoucí práce: Praha 2011 Jiří Rosol, 5. ročník Světice, V Dolích 214, 251 01 JUDr. Irena Holcová

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 4. 5. 2011 Jiří Rosol 2

Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucí mé práce JUDr. Holcové za cenné rady a připomínky při jejím psaní. 3

Obsah 1. Úvod... 5 1.1 Internet jako specifické prostředí autorského práva... 7 2. Prameny autorského práva... 9 2.1 Mezinárodní právo... 9 2.2 Právo Evropské Unie... 11 2.3 České autorské právo... 18 3. Způsoby uţití díla na síti Internet... 19 3.1 Dílo jako předmět autorského práva... 19 3.2 Zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu... 22 3.3 Stahování díla z Internetu... 26 3.4 Linking... 27 3.5 Framing... 28 3.6 Peer-to-peer sítě... 29 3.6.1 Peer-to-peer sítě první generace... 30 3.6.2 Peer-to-peer sítě druhé generace... 31 3.6.3 Uţití díla prostřednictvím peer-to-peer sítě... 32 3.7 Webcasting... 34 3.8 BitTorrent... 37 3.8.1 Uţití díla prostřednictvím protokolu BitTorrent... 39 3.9 Další způsoby uţití... 43 3.9.2 Podcasty... 43 3.9.3 Lets Play... 44 3.9.4 E-mail a instant messaging... 45 4. Doplňující otázky... 46 4.1. Volná uţití a zákonné licence... 46 4.1.1 Volná uţití... 46 4.1.2 Zákonné licence... 49 4.1.3 Tzv. třístupňový test... 51 4.2 Licence Creative Commons... 52 4.3 Ochrana autorských práv... 54 4.3.1 Prostředky technické ochrany... 57 5. Závěr... 61 6. Seznam pouţitých zdrojů... 63 Právní předpisy:... 63 Literatura:... 63 Periodika:... 64 Internetové zdroje:... 64 Abstrakt Český jazyk... 65 Abstract English... 66 4

1. Úvod Ţijeme ve světě kde prudký rozvoj Internetu a s ním spojených sluţeb je nedílnou součástí kaţdodenního ţivota. Internet nám přináší nepřeberné mnoţství informací a moţností. Je nutné poznamenat, ţe zde nejde pouze o rozvoj technický, ale i společenský, za nějţ povaţuji moţnost přístupu k Internetu takřka ve všech společenských vrstvách a ve valné většině států po celém světě. Objem dat, která jsou prostřednictvím Internetu přenášena, neustále roste a podle studie firmy Cisco z roku 2010 by měl v roce 2014 dosáhnout 767 exabyte (tedy 767 miliard gigabyte). Stejná studie předpovídá, ţe v roce 2014 bude Internet čtyřikrát rozsáhlejší neţ v roce 2009 a objem dat, které jím kaţdý měsíc poputují, bude odpovídat 12 miliardám DVD. 1 Internet se tak stává platformou, která nejen ţe tradičním sdělovacím prostředkům v mnohém konkuruje, ale často je i překonává ať uţ obrovským rozsahem dat, moţností široké individualizace sledovaného obsahu, nebo tím, ţe kombinuje funkce a moţnosti novin, televize, rádia a dalších médií. Připojení k Internetu je v dnešní době povaţováno za něco tak důleţitého, ţe ve Finsku bylo dokonce vyhlášeno za nezcizitelné lidské právo. Tamní občané mají právo na připojení s rychlostí aspoň 1Mbit/s. I český Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu 2, ţe Internet není nadstandardní luxusní sluţbou, ale je skrze něj realizováno právo jednotlivce na osobní rozvoj, vztahy s ostatními lidmi a vnějším světem, tedy právo na soukromý a rodinný ţivot. S rozvojem Internetu je ale také spojena odvrácená strana, a sice masivní porušování autorských a souvisejících práv. Internet jako médium, které je ze své podstaty anonymní, svobodné a nikým nekorigované, svádí k takovému zacházení s autorskými díly, které velmi často nerespektuje autorova přání a právní normy. Platí, ţe neznalost práva neomlouvá, ale obzvláště v oblasti Internetu je právní povědomí lidí velmi malé. K tomu se navíc váţe i všeobecné vnímání porušování autorských práv jako něčeho, co není závadné a závaţné. Mnoho uţivatelů Internetu si neuvědomuje, ţe v oblasti autorských práva platí Co není dovoleno, je zakázáno a myslí si, ţe pokud u 1 Hyperconnectivity and the Approaching Zettabyte Era, 2 června 2010, Http://www.cisco.com/en/US/solutions/collateral/ns341/ns525/ns537/ns705/ns827/VNI_Hyperconnec tivity_wp.html 2 I.ÚS 22/10 5

konkrétního díla není uveden zákaz jeho uţití, mohou ho svobodně uţít. Tak to ale samozřejmě není. Poslední dobou se objevují různé způsoby komunikace autorů s případnými uţivateli jejich děl, které řeší rozsah uţívání, jako jsou třeba licence Creative Commons, o kterých se budu detailněji zmiňovat v práci samé. Důvodem, proč jsem si jako téma své diplomové práce vybral Internet ve spojení s autorským právem je, mimo mého zájmu o autorské právo jako takové, to, ţe se v oblasti Internetu denně pohybuji a téma rozboru způsobů uţití v jeho prostředí mi přišlo velmi zajímavé. Internet se neustále, velmi rychle a dynamicky rozšiřuje a mění. Pozitivní právo na tyto změny logicky reaguje se zpoţděním a často ani nedokáţe ideálně upravit nově vzniklé a do té doby neznámé instituty. Technologie jako BitTorrent, ještě před pár lety neznámé, představují často interpretační oříšek, coţ můţe způsobovat nejen nejistotu veřejnosti, ale často i právní obce. V první části práce se budu věnovat autorskému právu jako takovému a jeho hlavním pramenům relevantním ve vztahu k Internetu. Ve druhé části se budu věnovat jednotlivým druhům uţití autorského díla na Internetu, se zvláštním přihlédnutím k technologii BitTorrent, která je dosud nejméně prozkoumanou a nejzajímavější oblastí. Kromě technologie BitTorrent bych se rád zaměřil ještě na tzv. podcasty a soundcasty, streaming a peer-to-peer sítě, jakoţ i e-mailu, jelikoţ tyto sluţby jsou buďto relativně nové, nebo prošly v posledních letech vývojem. Závěrečná část práce by měla zahrnovat otázky související s celou oblastí Internetu a autorského práva jako jsou volná uţití, zákonné licence a prostředky ochrany práv. Tento text se zabývá pouze ochranou autorských děl, jako předmětů autorského práva. Nezabývá se tedy právy souvisejícími s právem autorským, upravenými hlavou II autorského zákona č. 121/2000 Sb. Na tomto místě je nicméně vhodné připomenout, ţe objekty nacházející se na internetu mohou být chráněny i jinak neţ jen jako autorské dílo. Kromě dále v textu zmíněných databází a počítačových programů (jeţ jsou však chráněny jako díla literární) tak jde o umělecké výkony, zvukové záznamy, zvukově obrazové záznamy a vysílání. Ke všem se váţou určitá práva výkonného umělce respektive výrobce nebo vysilatele. Tyto objekty mohou a nemusí být současně autorskými díly, i v případě kdy se tedy ochrana autorského práva neuplatní, můţe být objekt chráněn právem souvisejícím. I to je třeba při pohybu na Internetu respektovat. 6

1.1 Internet jako specifické prostředí autorského práva Internet je definován jako celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí, ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. 3 Jeho základní funkcí je přenos dat ať uţ v jakékoli podobě. Historie Internetu sahá aţ do roku 1969, kdy 29. října byla v USA zprovozněna síť ARPANET, předchůdce Internetu jak ho známe dnes. Měla zajistit komunikaci mezi armádními počítači na celém území Spojených států a to i v případě ţe by část sítě byla vyřazena z provozu. Síť byla totiţ decentralizovaná a tak více odolná proti případnému útoku nebo poruše. Postupem času se k síti připojovaly další instituce, zpočátku hlavně vědecké a vojenské, později i komerční a počet uţivatelů narůstal. Hlavní nárůst nastal díky TCP/IP 4 a hlavně sluţby WWW. 5 Je důleţité nezaměňovat WWW a Internet. Zatímco pod pojmem Internet rozumíme vzájemně propojené počítačové sítě, WWW je pouze jednou z aplikací, které na Internetu fungují. Mezi další můţe patřit kupříkladu elektronická pošta, instant messaging (přímá komunikace), sociální sítě a další. Postupem času se Internet z původní základní podoby přeměnil do dnešní moderní sítě s miliony uţivatelů a nespočtem vyuţití. Co je vlastně Internet z právního hlediska? Je jasné, ţe se nejedná o fyzickou osobu. Mohl by být osobou právnickou? Za právnické osoby se podle 18 odst. 2 OZ povaţují sdruţení fyzických nebo právnických osob, účelová sdruţení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Internet nelze zařadit pod ţádnou ze jmenovaných kategorií. On sám je totiţ bytostně spjat s různými subjekty práva lidmi, právnickými osobami i státy. Je tedy Internet objektem práva? Pojem objektu není v českém právu nikde definován, teorie ho definuje jako ovladatelný hmotný předmět, či ovladatelnou přírodní sílu, která slouţí potřebám lidí. Internet nemá jednoho majitele, nikdo ho nevlastní. Nelze 3 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Internet [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=internet&oldid=6811689> 4 Protokoly pro komunikaci v počítačové síti 5 World Wide Web soustava propojených hypertextových dokumentů (odkazů) 7

ho tedy povaţovat ani za věc. Je to sloţitý informační systém, který jako takový nelze povaţovat ani za subjekt ani za objekt. 6 Tato jeho právní nezařaditelnost jde ruku v ruce s chováním jeho uţivatelů, kteří jako by povaţovali i všechny objekty v prostředí Internetu se nacházející za věci vyňaté z působení (nejen) autorského práva. Jedním z charakteristických rysů Internetu je totiţ také globální dostupnost účastníků při značném stupni zachování jejich anonymity. S Internetem tedy vzniká jakési do jisté míry na reálném světě nezávislé prostředí, které bývá někdy označováno jako kyberprostor. 7 I v něm ale dochází k realizaci právních vztahů. Je nutné podotknout, ţe autorské právo jako takové patří k mladším právním oborům, ale jeho základy byly poloţeny uţ v 15. století s vynálezem knihtisku. Ve starověku jako takové neexistovalo, autor ale poţíval ochrany vlastnického práva k hmotnému vyjádření svého díla a odměnu získával prodejem takového díla. Je jasné, ţe takováto koncepce nemohla vydrţet ve chvíli, kdy bylo moţné kaţdou knihu relativně levně a snadno rozmnoţit knihtiskem. Ve středověku se ochrana týkala nejprve vydavatelů, coby ochrana proti neoprávněným kopiím a aţ později se začala vztahovat i na autory, i kdyţ ne v dnešní podobě. Pravý rozvoj autorského práva nastal aţ v moderní době, první autorský zákon byl přijat v Anglii na začátku 18. století. Zásadní je pak tzv. Bernská úmluva z roku 1886, která zajistila jednotný minimální základ pro ochranu autorských práv ve všech státech, které úmluvu podepsaly. Charakter autorského práva je logicky ovlivněn a poznamenán vývojem, kterým prošlo. Ochrana byla tradičně vţdy směrována na hmotné projevy díla. Internet, který, jak jsme jiţ zjistili, není na rozdíl od objektů v jeho prostředí se nacházejících a subjektů jej uţívajících, objektem nebo subjektem, je prostředím v lecčems unikátním a zvláštním. Tradiční způsoby ochrany v něm ne vţdy fungují a v některých případech je těţké prosazení jejich realizace. Internet je typický svou ne-teritorialitou a individualizací ve spojení s interaktivním prostředím. Působí globálně na celém světě a je nestabilní, nelze 6 Viz Smejkal, V., Internet a, Grada publishing, Praha 2001, s. 16-17 7 Kříţ, J., Ochrana autorských práv v informační společnosti, Linde Praha a.s., Praha 1999, s. 75 8

v něm přesně definovat obsah, rozsah ani okruh adresátů či konzumentů děl. 8 A proto je pro mě takovou výzvou pokus o rozbor způsobů uţití děl v jeho prostředí. 2. Prameny autorského práva Je nezpochybnitelnou skutečností, ţe probíhá stále větší mezinárodní a evropský tlak na harmonizaci práv k duševnímu vlastnictví. Ty jsou totiţ globálním problémem, obzvláště ve spojení s Internetem, a jsou v úzké vazbě na mnoho oborů. 9 Přesto je celosvětová harmonizace spíše pouhým přáním neţ tvrdou realitou, ať uţ kvůli rozdílu mezi kontinentálním a angloamerickým pojetím autorských práv, nebo situaci v rozvojových zemích. 2.1 Mezinárodní právo Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl - 1886 Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl byla uzavřena 9. září 1886. Prošla celou řadou novelizací: 1908 (Berlín), 1928 (Řím), 1948 (Brusel), 1967 (Stockholm) a 1971 (Paříţ). Česká republika je jí vázána od roku 1921, jejím revidovaným paříţským zněním pak od roku 1980. 10 (dále jen Bernská úmluva ). Je to základní mezinárodněprávní dokument upravující autorské právo. Je zaloţena na principech národního zacházení, automatické ochrany bez formální registrace, ochrany literárního, vědeckého a uměleckého díla bez ohledu na jeho formu a způsob vyjádření. Nestanovuje jako podmínku jedinečnost díla, čímţ se vztahuje i na počítačové programy. Bernské úmluvy se účastní většina států světa, má obecný, univerzální charakter. Členské státy mají povinnost zajistit na svém území aspoň minimální úroveň ochrany autorských práv. Úmluva neupravuje práva související s právem autorským. Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací Řím 1961 Tato úmluva navazuje na Bernskou úmluvu, řídí se stejnými principy a upravuje práva 8 Kříţ, J., Ochrana autorských práv v informační společnosti, Linde Praha a.s., Praha 1999. s.84 9 Dobřichovský T., Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WHO, Linde Praha a. s., Praha, 2004, str. 19-20 10 133/1980 Sb. 9

související s právem autorským. ČR je členem od roku 1964. 11 Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS) 1994 Tato dohoda nabyla účinnosti 1. ledna 1995 jako jeden z výsledků Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání vedoucích k zaloţení Světové obchodní organizace - World Trade Organization (dále téţ jen WTO ). V dohodě jsou promítnuty principy národního zacházení, doloţky nejvyšších výhod a nediskriminace. Princip národního zacházení zaručuje stejné zákonné posuzování, zacházení a přístupy jak k domácím subjektům, tak k subjektům pocházejícím z členských zemí WTO. V dohodě jsou, na rozdíl od předcházejících mezinárodních smluv na ochranu práv k duševnímu vlastnictví, zakotvena ustanovení vztahující se k vynucení těchto práv. Dohoda TRIPS je spravována Světovou obchodní organizací. Mezi WTO a WIPO (Světovou organizací duševního vlastnictví), která spravuje všechny ostatní smlouvy v této oblasti, byla podepsána dohoda o spolupráci. Dohoda TRIPS stanovuje minimální standard ochrany práv k duševnímu vlastnictví, kterého jsou povinny dosáhnout všechny členské země. Tento standard tak musí splňovat všichni členové WTO. Nově TRIPS upravuje ochranu počítačových programů, databází, zásadu vyčerpání práva aj. Internetové smlouvy WIPO 1996 Dvě tzv. Internetové smlouvy byly přijaty na půdě Světové organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization nebo WIPO) v Ţenevě roku 1996, pro ČR jsou závazné od roku 2002. 12 Konkrétně se jedná o Smlouvu WIPO o autorském právu (WCT) a Smlouvu WIPO o ochraně práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů (WPPT). Jejich cílem je úprava ochrany autorských práv a práv příbuzných v podmínkách uţívání elektronického přenosu dat a informací. Obě smlouvy vycházejí z Bernské, respektive z Římské úmluvy a rozvíjejí úroveň ochrany jimi poskytovanou. Důleţitou úpravou je právo na uţití díla, výkonu a zvukového záznamu v digitálním prostředí. Dále upravují právo autora na pronájem, 11 192/1964 Sb. 12 33/2002 Sb.m.s. a 48/2002 Sb. m. s. 10

právo sdělování veřejnosti, postih proti odstraňování tzv. technických prostředků ochrany děl. Pro výkonné umělce zavádí WPPT osobnostní práva a některá majetková práva. 2.2 Právo Evropské Unie Na začátek je třeba říci, ţe vstupem Lisabonské smlouvy v účinnost (tedy dnem 1. 12. 2009) zanikla tradiční pilířová struktura práva Evropských společenství a Evropská Unie nabyla právní subjektivity. Nadále budu tedy označovat veškeré právní předpisy jako právo EU nebo evropské právo a nebudu pouţívat termínu komunitární právo. Právo EU se dělí na tzv. právo primární a sekundární. Primární právo tvoří mezinárodní zřizovací smlouvy uzavřené členskými státy. Tyto se problematice autorského práva v podstatě nevěnují. Nicméně, článek 345 Smlouvy o fungování EU 13 říká Smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech. Článek 36 pak připouští, jako výjimku z principu volného pohybu, moţnost zákazu nebo omezení vývozu, dovozu nebo transitu z důvodu ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví. Důleţitým je i článek 118, který tvoří oprávnění pro tvorbu opatření v oblasti evropských práv duševního vlastnictví. Hlavní úprava autorského práva v EU leţí v právu sekundárním, konkrétně pak v řadě směrnic. Směrnice nemají přímou právní působnost, zavazují členské státy k tomu, aby do stanoveného termínu uvedly svůj právní řád do souladu s jejich ustanoveními, jsou tedy závazné jen co do cíle (výsledku), jehoţ mají tyto státy dosáhnout, avšak volbu forem a metod jeho dosaţení ponechávají členským státům. Směrnice můţe výjimečně nabýt přímého účinku, není-li řádně a včas implementována do vnitrostátního práva a je-li tím znemoţněno uplatnění práv jednotlivce, která ze směrnice vyplývají. Směrnice můţe získat přímý účinek aţ poté, co marně uplynula lhůta k její implementaci do vnitrostátního práva. 14 Dále je nutné podotknout, ţe proces harmonizace evropského autorského práva je 13 2010/C 83/01 14 Rozhodnutí ESD ve věci Van Duyn v. Home Office. (4l/74) 11

znatelně ztíţen tím, ţe ve Velké Británii a Irsku se uplatňuje angloamerický koncept copyright law, zaloţený na registračním a majetkovém principu, zatímco kontinentální Evropa spadá většinou pod tzv. koncept droit d auteur s neformální ochranou a osobnostními právy. Směrnice tak musí brát na tento střet konceptů zřetel. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES o právní ochraně počítačových programů 15 Tato směrnice upravuje ochranu počítačových programů jako děl literárních ve smyslu výše uvedené Bernské úmluvy. Chrání se počítačový program vyjádřený v jakékoliv podobě, nikoliv však myšlenky a zásady, na kterých je zaloţen. Jako kritérium způsobilosti k ochraně je uplatňována pouze původnost, není tedy třeba jedinečnosti, jak je tomu u ostatních autorských děl. Ochrana se vztahuje na rozmnoţování a to v jakékoliv formě a jakýmikoliv prostředky. Dále na překlady, zpracování, změny a šíření včetně pronájmu. Ochrana je zaručena po dobu autorova ţivota a 70 let po jeho smrti. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem 16 Směrnice upravuje výlučné právo autora na pronájem a půjčování díla. Pronájmem se rozumí zpřístupnění za účelem uţívání na omezenou dobu, spojené s přímým či nepřímým hospodářským nebo obchodním prospěchem. Půjčováním pak zpřístupňování za účelem uţívání na omezenou dobu, které není spojeno s přímým ani nepřímým hospodářským nebo obchodním prospěchem, pokud je uskutečňuje veřejně přístupné zařízení. Právo udělit svolení k pronájmu a půjčování náleţí podle směrnice autorovi, výkonnému umělci, výrobci zvukového záznamu a výrobci prvotního záznamu filmu. Dále směrnice upravuje právo na záznam, vysílání a sdělování veřejnosti a právo na rozšiřování. 15 Kodifikované znění původní směrnice 91/250/EHS 16 Kodifikované znění původní směrnice 92/100/EHS 12

Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu Tato směrnice je reakcí na technologie kabelového přenosu a druţicového vysílání a poţaduje, aby členské státy uznaly, ţe autorské právo a práva s ním související zahrnují i oprávnění ke svolení ke sdělování veřejnosti prostřednictvím těchto technologií. Směrnice odstraňuje nejistotu ohledně toho, zda se vysílání prostřednictvím druţice nebo kabelového přenosu dotýká jen práv v členském státě vysílání nebo i ve státech příjmu. Jako řešení zavádí jednotné pravidlo odpovědnosti ve státě původu. Souhlas ke sdělování díla veřejnosti je tedy vţdy vyţadován od drţitelů autorských práv ve státě vysílání. Oprávněné subjekty také mají právo udělit nebo odmítnout souhlas ke kabelovému přenosu. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících 17 Směrnice harmonizuje dobu ochrany autorských práv na dobu ţivota autora a 70 let po jeho smrti. Upřesňuje, ţe u audiovizuálních a kinematografických děl končí 70 let po smrti poslední z těchto ţijících osob: hlavního reţiséra, autora scénáře, autora dialogu a skladatele hudby, která byla zvlášť vytvořena pro uţití v kinematografickém nebo audiovizuálním díle. U práv souvisejících s právem autorským harmonizuje dobu ochrany na 50 let. Dále zavádí ochranu dosud nezveřejněných děl v rozsahu 25 let a kritických a vědeckých vydání volných děl v rozsahu 30 let. Také stanoví, ţe kritériem pro ochranu fotografie jako autorského díla je pouze její původnost. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází Směrnice chrání databáze v jakékoli formě, přičemţ databází se rozumí soubor děl, údajů nebo jiných nezávislých prvků, které jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a které jsou jednotlivě přístupné elektronickými nebo jinými prostředky. 17 Kodifikované znění směrnice 93/98/EHS 13

Chráněny jsou databáze, které způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu představují vlastní duševní výtvor autora. Autorskoprávní ochrana databází podle této směrnice se nevztahuje na jejich obsah, ale pouze na databázi jako takovou. Autor databáze má výlučné právo provádět nebo povolovat rozmnoţování, překlad, zpracování, úpravu a jakoukoli jinou změnu, jakoukoli formu rozšiřování databáze nebo jejích rozmnoţenin na veřejnost, jakékoli sdělování, zobrazování nebo předvádění na veřejnosti. Dále směrnice zavádí pro pořizovatele zvláštní právo za účelem ochrany jeho investice při pořízení databáze. Jedná se o právo zabránit vytěţování a/nebo zuţitkování celého obsahu databáze nebo jeho kvalitativně nebo kvantitativně podstatné části, pokud pořízení, ověření nebo předvedení tohoto obsahu potvrzuje kvalitativně a/nebo kvantitativně podstatný vklad. Toto právo trvá 15 let od pořízení databáze. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ( Informační směrnice nebo jen Směrnice ) Jak jiţ z názvu vyplývá, měla Směrnice za cíl především sjednotit právní úpravu autorských práv v členských státech s ohledem na rychle se rozvíjející informační společnost. Přijetím Směrnice splnila Evropská společenství své mezinárodní závazky vyplývající z Internetových smluv WIPO (viz výše). Na úvod Směrnice uvádí, ţe pokud není dále výslovně stanoveno jinak, nedotýká se Směrnice ţádným způsobem a ani nemění ustanovení ostatních směrnic v oblasti autorského práva a práv s autorským právem souvisejících. To znamená, ţe ty směrnice, které upravují ochranu určitých druhů děl nebo jiných předmětů ochrany, jsou ve vztahu ke Směrnici, jako obecnému právnímu předpisu, právními předpisy zvláštními 18 V Druhé kapitole upravuje Směrnice jednotlivá práva a výjimky z nich. Jedná se o právo na rozmnoţování díla, na sdělování díla veřejnosti a právo na rozšiřování díla. Co se týče rozmnožování, ukládá ustanovení článku 2 Směrnice členským státům povinnost poskytnout jednotlivým autorům, výkonným umělcům, výrobcům zvukových záznamů, výrobcům prvotních záznamů filmů a vysílacím organizacím (nositelům práv) 18 Hartmannová, D., Komentář ke Směrnici 2001/29/ES, Knihovnická revue, č.4, str. 283 14

ve vztahu k příslušným předmětům ochrany výlučné právo povolit nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnoţování jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě, vcelku nebo zčásti. Pro oblast uţití děl a ostatních předmětů ochrany v prostředí Internetu je podstatné zejména to, ţe uţitím je i rozmnoţování nepřímé, dočasné a ţe není rozhodující forma rozmnoţování, ani to, zda se jedná o rozmnoţování celého díla, nebo jen jeho části. Článek 3 Směrnice pak ukládá členským státům povinnost poskytnout autorům výlučné právo na sdělování jejich děl bezdrátově nebo po drátě a všem nositelům práv pak výlučné právo na zpřístupňování veřejnosti způsobem, ţe členové veřejnosti mohou mít k dílům nebo jiným předmětům ochrany přístup na místě a v čase dle individuální volby. Extenzívním výkladem lze dojít k tomu, ţe pojem místa dle individuální volby zahrnuje i omezený okruh počítačů, z nichţ lze mít k dílu přístup. Pojem členové veřejnosti v definici sdělování je nutné s ohledem na to, ţe následují dále pojmy v mnoţném čísle (díla a jiné předměty ochrany), vykládat tak, ţe zahrnuje i jednoho člena veřejnosti. Neboli i zpřístupnění díla jedné konkrétní osobě, buďto na internetové stránce s podmíněným přístupem přes uţivatelské jméno a heslo, nebo jeho zasláním e- mailem, je sdělováním díla. Ne kaţdé zpřístupňování prostřednictvím sítě internet má však povahu zpřístupňování v místě a čase dle individuální volby. Tzv. webcasting, neboli vysílání prostřednictvím sítě internet, tedy šíření programu strukturovaného tím, kdo jej šíří, v reálném čase je jiným sdělováním (vysíláním). 19 Článek 4 Směrnice upravuje výlučné právo autorů na rozšiřování jejich děl buď prodejem originálu či rozmnoţenin díla, nebo i jinak. Pro ostatní nositele práv je toto právo upraveno jiţ směrnicí 2006/115/ES. Rozšiřováním se rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě a to převodem vlastnického práva k věci, na níţ je dílo zachyceno. Odstavec 2 článku 4 pak upravuje tzv. vyčerpání práva na rozšiřování, které znamená, ţe pokud je originál nebo rozmnoţenina díla prodána, popř. vyměněna či darována buďto samotným autorem, nebo s jeho souhlasem na území Evropské unie, je právo na kontrolu dalšího rozmnoţování tohoto originálu či rozmnoţeniny v Evropské unii vyčerpáno a příslušný originál či rozmnoţenina díla můţe být bez souhlasu autora dále rozšiřován. 19 Hartmannová, D., Komentář ke Směrnici 2001/29/ES, Knihovnická revue, č.4, str. 284 15

Článek 5 směrnice obsahuje taxativní seznam výjimek z práva na rozmnoţování díla a práva na sdělování díla veřejnosti. Jedinou povinnou výjimkou jsou tzv. dočasné rozmnoženiny, tedy rozmnoţeniny, které jsou pomíjivé nebo podruţné za předpokladu, ţe nemají ţádný nezávislý hospodářský význam a tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického procesu, jehoţ jediným účelem je umoţnit buď přenos telekomunikační sítí mezi třetími osobami prostředníkem (tzv. technické rozmnoţeniny), nebo oprávněné uţití. To jsou především rozmnoţeniny, které se vytvářejí při tzv. cachingu, tedy dočasném ukládání obsahu internetových stránek v uzlech přenosového systému, Druhý případ upravený v odstavci 1 se týká především rozmnoţenin, které se vytvářejí právě u uţivatele, tedy toho, kdo dílo zpřístupňuje. Ostatní článkem upravené výjimky (kterých je 19) mají fakultativní povahu, do národních řádů tedy promítnuty být mohou, ale nemusí. Patří mezi ně takové instituty jako citáty pro kritiku či recenzi, náboţenské a úřední úkony, karikatura a parodie a jiné. Třetí kapitola Směrnice upravuje ochranu pomocí technických prostředků zamezujících kopírování bez svolení řádné osoby a zajišťujících přesnou autorskoprávní identifikaci děl. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu") Nejdříve je třeba si říci, co se rozumí pod pojmem sluţby informační společnosti, Směrnice o elektronickém obchodu odkazuje na ustanovení směrnice 98/34/ES ve znění směrnice 98/48/ES. Tam jsou definovány jako každá služba zpravidla poskytovaná za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb. Cílem směrnice je zajistit volný pohyb sluţeb informační společnosti mezi členskými státy. Členské státy tak nemohou (s určitými výjimkami) z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb sluţeb informační společnosti z jiného členského státu. Pro naši oblast je důleţité ustanovení článku 12 Směrnice, které říká, ţe poskytovatel sluţby není odpovědný za přenášené informace (za tzv. prostý přenos ), pokud není 16

původcem přenosu, nevolí příjemce přenášené informace nebo nevolí a nezmění obsah přenášené informace. Článek se 13 se pak zabývá ukládáním do vyrovnávací paměti ( cachingem) a ukládá členským státům, aby zajistily ţe poskytovatel sluţby informační společnosti není odpovědný za automatické přechodné dočasné ukládání, které slouţí pouze pro co moţná nejúčinnější následný přenos informace, pokud dodrţí stanovené podmínky, tedy především informaci nezmění, nepřekročí povolené pouţívání technologie a přijme opatření vedoucí k odstranění jím uloţené informace nebo ke znemoţnění přístupu k ní, jakmile zjistí, ţe informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemoţněn přístup nebo soud nebo jiný správní orgán nařídil odstranění této informace nebo znemoţnění přístupu k ní. Podle článku 14 neodpovídá poskytovatel za informace ukládané na ţádost příjemce, pokud nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací, nebo jakmile se o tomto dozvěděl tak jednal s cílem odstranit tyto informace nebo přístup k nim. Článek 15 pak říká, ţe nemá existovat obecná povinnost poskytovatelů dohlíţet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecná povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost. Směrnice je do českého práva implementována zákonem 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví Směrnice se zabývá opatřeními k zajištění dodrţování práv duševního vlastnictví a průmyslových práv. Jak vyplývá z článku 2., je Směrnice opět spíše obecnějšího charakteru a nedotýká se speciálních směrnic, vnitrostátního trestního řízení, mezinárodních závazků a případných předpisů, jejichţ pouţití můţe být pro nositele práv výhodnější. Směrnice ukládá členským státům povinnost zavést opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodrţování práv duševního vlastnictví. Dále se směrnice zabývá domněnkou autorství a řadou procesních a důkazních postupů. 17

2.3 České autorské právo Ochranu autorským právům přiznává jiţ Listina základních práv a svobod v článku 34 odst. 1. Základním pramenem českého autorského práva je zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále také AZ ), který nahradil starý zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých. Autorský zákon je postaven na tzv. kvazidualistické koncepci osobní a majetková práva netvoří jeden celek, ale nejsou ani zcela oddělená. Mezi související předpisy patří zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů (zákon o audiovizi), zákon č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a je tu samozřejmě návaznost autorského zákona na občanský zákoník č. 40/1964 Sb. a trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Autorský zákon prošel několika novelizacemi, nejvýznamnější z nich je asi ta z roku 2006, která implementovala mimo jiné Informační směrnici. Obsahuje ustanovení jak povahy soukromoprávní tak veřejnoprávní 20, svojí povahou je ale předpisem práva soukromého. Veřejnoprávní aspekt se projevuje především v části týkající se kolektivní správy práv. 21 Autorský zákon je ve vztahu speciality k občanskému zákoníku. To znamená, ţe pro řešení vztahů vzniklých v souvislosti s tvorbou a uţíváním autorských děl se pouţije ustanovení autorského zákona, pokud obsahuje vlastní, přímou úpravu takovýchto vztahů. V ostatních případech se zkoumá, zda úpravu obsahuje občanský zákoník. Z občanského zákoníku se tak pouţijí zejména obecná ustanovení včetně pravidel pro výklad právních ustanovení apod. 20 Knapp, V., Teorie práva, 1.vydání, C. H. Beck, Praha 1995, str. 68 21 Matzner, J., Právní úprava počítačového programu z pohledu autorského práva, Key Publishing s.r.o., Ostrava 2010, str. 17 18

3. Způsoby užití díla na síti Internet 3.1 Dílo jako předmět autorského práva V první řadě je vhodné definovat si ve vztahu k prostředí Internetu, co to vlastně autorské dílo je. Autorský zákon definuje autorské dílo takto: 2 Autorské dílo (1) Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo ).( ) Druhou část ustanovení tvoří demonstrativní výčet děl, chráněna jsou ale díla všechna, pokud splňují výše uvedené pojmové znaky. Navíc je výslovně chráněn původní počítačový program a databáze (srov. 2 odst. 2 AZ). Pojmové znaky díla jsou tedy tři: musí jít o dílo literární, jiné dílo umělecké a dílo vědecké. Jako takové musí být dílo objektivně vnímatelně vyjádřeno. Posuzování toho, zda nějaké dílo je či není svou povahou dílem uměleckým či vědeckým je ale samo o sobě procesem dosti subjektivním, dílo by ale mělo být vyjádřeno tak, ţe příjemce ho jako umělecké či vědecké můţe vnímat 22 dílo je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora. Poţadavek jedinečnosti se vztahuje k objektivnímu hodnocení díla v tom smyslu, ţe stejné dílo coby dílo stejného vyjádření, popř. stejné kvality, obsahu a formy v minulosti nevzniklo. Nemohou tedy existovat dvě stejná díla. Na rozdíl od toho za původní označíme dílo, je-li autorovým vlastním výtvorem bez dalšího. Dílo ovšem i v tomto případě musí být vytvořeno tvůrčí činností, nikoliv pouhým mechanickým procesem. 23 Výsledkem autorovy tvůrčí činnosti pak musí být 22 Kříţ J., Ochrana autorských práv v informační společnosti, Linde Praha a.s., Praha 1999, str. 26 23 Sýkora M., Definice díla v prostředí Internetu ( I. ), 30. 4. 2008, http://www.pravoit.cz/article/definicedila-v-prostredi-internetu-i 19

takový výtvor, který je projevem individuální osobnosti autora, 24 dílo musí být vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Nemusí dojít k samotnému vnímání, stačí, pokud je moţné dílo vnímat. 25 Dílo nemusí být srozumitelné všem, jeţ se s ním setkají, stačí, kdyţ mu porozumí určitá skupina osob. Dílo nemusí být vyjádřeno hmotně a autorský zákon výslovně uvádí elektronickou podobu, čímţ pamatuje právě na prostředí Internetu. Jak uţ bylo řečeno, u počítačových programů není vyţadována jedinečnost a kritériem pro jejich ochranu je tedy pouze původnost. Počítačové programy jsou chráněny jako díla literární ( 65 autorského zákona). Původnost je relevantním kritériem i u fotografií a databází. V ustanovení 2 odst. 6 je také demonstrativně uvedeno, co dílem není. Jedná se zejména o námět díla sám o sobě, denní zprávu nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenku, postup, princip, metodu, objev, vědeckou teorii, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě. Lze říci, ţe definice autorského díla dle autorského zákona je relativně široká a valná většina děl nacházejících se na Internetu pod ní bude spadat. Výjimkou mohou být Internetové stránky velmi nízké úrovně, několik holých vět nebo podobné objekty. Obecně je ale vhodné přistupovat ke kaţdému materiálu na Internetu, jako k autorskému dílu. 26 Celkové autoritativní posouzení pojmových znaků autorského díla představuje kombinaci posouzení právního, jeţ přísluší soudci, a posouzení mimoprávně odborného, jeţ přísluší znalci z příslušného oboru a odvětví. 27 Výjimky z autorskoprávní ochrany ve veřejném zájmu upravuje 3 autorského zákona. Zde jde o díla, která by splňovala podmínky pro vznik její ochrany, veřejným zájmem ale je, aby se na ně ochrana nevztahovala, ať uţ z důvodu zájmu na širokém přístupu k nim, nebo neznámého autora. Jedná se o úřední díla (právní předpisy, rozhodnutí, 24 Kříţ J., Holcová I., Kordač J., Křesťanová V., Autorský zákon komentář a předpisy související, Linde Praha a.s., 2 vydání, Praha 2005, str. 42 25 Tamtéţ, str. 43 26 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 26-27 27 Telec, I., Obecný dotazník k posouzení pojmových znaků děl podle autorského zákona. Bulletin advokacie, 1997, č. 5, s. 33 20

opatření obecní povahy ) a výtvory tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo o dílo pseudonymní. Autorem díla je fyzická osoba, která dílo vlastní tvůrčí činností vytvořila. Právo autorské k dílu vzniká okamţikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Jedná se tedy o ryze neformální vznik ochrany příznačný kontinentálnímu pojetí autorského práva. Ke vzniku ochrany není třeba ţádné registrace či jiného úředního aktu. Obsah práva autorského zahrnuje výlučná práva osobnostní ( 11 AZ) a výlučná práva majetková ( 12 a násl. AZ). Vzhledem k tématu této práce nebudu detailněji rozebírat obsah všech těchto práv, ale z důvodů přehlednosti je zde stručně uvedu. Práva osobnostní jsou spojena s osobou autora, jsou nepřevoditelná a jeho smrtí zanikají. Jedná se o právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším uţití jeho díla a právo na nedotknutelnost svého díla. Okamţikem smrti autora vzniká takzvaná postmortální ochrana, která spočívá v tom, ţe si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být uţito jen způsobem nesniţujícím jeho hodnotu a, je-li to obvyklé, musí být uveden autor díla, nejde-li o dílo anonymní, jíţ se mohou domáhat osoby uvedené v 11 odst. 5 AZ. Majetková práva jsou práva spojená s hospodářským významem. Základním právem je právo autora dílo uţít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu práva dílo uţít. Bez takového oprávnění můţe jiná osoba uţívat dílo pouze v případech stanovených autorským zákonem, tedy v případě uvedených děl vyloučených ve veřejném zájmu z ochrany, volných děl či na základě zákonných licencí, nebo volného uţití. Další majetková práva jsou zejména právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého ( 24) a právo na odměnu v souvislosti s rozmnoţováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu ( 25). Majetková práva trvají obecně po dobu autorova ţivota a 70 let po jeho smrti. U některých děl je speciální úprava (srov. 27 odst. 2 aţ 5) např. u díla audiovizuálního se doba počítá od smrti poslední přeţivší z následujících osob: reţisér, autor scénáře, autor dialogů a skladatel hudby zvlášť vytvořené pro uţití v audiovizuálním díle. V ustanovení 12 odst. 4 je demonstrativní výčet způsobů uţití díla, odstavec 5 21

stanovuje, ţe dílo lze uţít i jiným způsobem. Způsoby uţití díla podle 4 jsou tyto: 12 (...) (4) Právem dílo užít je a) právo na rozmnožování díla b) právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla c) právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla d) právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla e) právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla f) právo na sdělování díla veřejnosti, zejména 1. právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla 2.právo na vysílání díla rozhlasem či televizí 3.právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla 4.právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (...) Pro uţití díla v prostředí Internetu přicházejí v úvahu pouze rozmnoţování díla a sdělování díla, neboť všechny ostatní způsoby zacházejí s hmotným substrátem díla. V úvahu také přichází nepojmenované jiné uţití díla dle odstavce 5. Je otázkou jak široce chápat toto nepojmenované jiné uţití, zvláště vzhledem k okolnosti, ţe uţití jako takové není v AZ definováno, definovány jsou jenom jeho jednotlivé způsoby (rozmnoţování, rozšiřování ). Další rozšiřování způsobů uţití nad způsoby vyjmenované AZ v 12 by jistě negativně ovlivnilo právní jistotu. Uţívání na Internetu lze ale přesvědčivě podřadit pod uvedené způsoby uţití. Primárně tak budu pracovat s rozmnoţováním a sdělováním díla. 3.2 Zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu O zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu hovoříme v případech, kdy je autorské dílo nahráno (uploadováno) pomocí počítače (či jiného přístroje) s přístupem na Internet 22

na server. Pod pojmem server rozumějme obecné označení pro počítač, který poskytuje nějaké sluţby nebo počítačový program, který tyto sluţby realizuje. 28 Tyto servery uchovávají a nabízejí webové stránky a poskytují další sluţby. Data na server uloţená jsou pak přístupná dalším osobám. Je důleţité poznamenat, ţe obzvláště v dnešní době není nijak obtíţné nahrát autorské dílo na Internetové servery. Existuje řada tzv. hostovacích sluţeb, které jsou často zdarma a nabízejí nahrání (upload) objektu velmi snadno. Mezi takovéto sluţby patří stránky jako www.youtube.com, a http://www.viddler.com/ pro videa, http://imageshack.us/, www.rajce.net pro fotografie a http://www.text-upload.com/ pro texty. Často skloňovaným pojmem 21. století je také takzvaný Web 2.0. Jedná se o internetový obsah vytvářený kreativně samotnými uţivateli. Tento koncept se odklání od tradičního pojetí Internetu, kdy určitá skupina osob aktivně tvoří obsah světové sítě a valná většina ho pouze uţívá. Web 2.0 byl odstartován slavnou Wikipedií (www.wikipedia.org) - čistě Internetovou, neziskovou encyklopedií tvořenou všemi jejími uţivateli pro uţivatele. K dnešnímu dni je jen na anglické verzi Wikipedie přes 3 a půl milionu článků. Obrovský úspěch Wikipedie měl za následek řadu jejích epigonů a tak na Internetu existuje celá řada stránek tvořena na podobném principu, často orientována na specifické oblasti informací. Web 2.0 je dále tvořen takovými stránkami jako je právě www.youtube.com a hlavně v poslední době také sociálními sítěmi jako je Facebook (http://www.facebook.com/) a Myspace (http://www.myspace.com/). Sociální sítě jsou kromě základního naprogramování funkcí téměř výhradně tvořeny uţivateli a jejich počet neustále narůstá. V takovémto prostředí je sledování dodrţování autorských práv ještě mnohem náročnější. Zpřístupnění díla pomocí Internetu je sdělováním veřejnosti podle 18 AZ. První odstavec 18 zní: Sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově. S takovým vymezením lze, kromě klasických způsobů sdělování jako je provozování 28 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Server [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=server&oldid=6816369> 23

díla ţivě nebo ze záznamu, vysílání díla rozhlasem či televizí včetně jeho přenosu a provozování vysílání, zařadit i ostatní způsoby uţití spojené s Internetem. Odstavec 2 ustanovení 18 je pak v souladu s Informační směrnicí reakcí přímo na uţívání na Internetu 29 : Sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 je také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. Takováto interaktivní a individualizovaná forma sdělování začala být moţná aţ s nástupem moderních informačních technologií. Toto sdělování na vyţádání umoţňuje příjemcům individualizovat čas a místo přijmutí díla 30. Odstavec 2 tak upřesňuje, ţe i takovéto sdělování se povaţuje za sdělování veřejnosti, i kdyţ ve skutečnosti můţe dílo přijímat v určitou chvíli jen jediná osoba. Podle odstavce 3 ale není sdělováním díla veřejnosti pouhé provozování zařízení umoţňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování, tedy sluţby poskytovatele připojení. Zajímavým je odstavec 4., který říká, ţe sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 a 2 nedochází k vyčerpání práva autora na sdělování díla veřejnosti. Vyčerpání práva se uplatňuje pouze u rozšiřování díla (viz 14 odst. 2 AZ). Ten v zásadě říká, ţe prvním prodejem nebo jiným prvním převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoţenině díla v hmotné podobě, který byl uskutečněn autorem nebo s jeho souhlasem na území členského státu Evropských společenství nebo jiné smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru, je ve vztahu k takovému originálu nebo rozmnoţenině díla právo autora na rozšiřování vyčerpáno pro území Evropských společenství a ostatních smluvních stran Dohody o Evropském hospodářském prostoru vyčerpáno; právo na pronájem díla a právo na půjčování díla zůstává nedotčeno. Jak uvedeno, právo na vyčerpání se vztahuje pouze k rozmnoţenině v hmotné podobě. Dochází tak ke kuriózní situaci, kdy zakoupením hmotného substrátu díla (kupříkladu hudebního CD) dochází k vyčerpání práva na rozšiřování, ale pokud zakoupíme stejný obsah CD, ale nikoliv v jeho hmotné podobě, nýbrţ v nějakém internetovém obchodě typu ITunes, nedojde koupí k rozšiřování, ale ke sdělování. Právo na další rozšiřování 29 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 34 30 Telec I., Tůma P., Autorský zákon komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 221-222 24

se tak autorovi nevyčerpá a my zakoupené dílo nemůţeme dále rozšiřovat ani sdílet (tedy prodávat nebo darovat!). Aplikaci principu vyčerpání práva pro zpřístupňování díla prostřednictvím Internetu je tedy třeba zcela vyloučit. 31 Zároveň se sdělováním díla ale dochází i k jeho rozmnožování. 32 V první řadě se vytváří rozmnoţenina díla v počítači osoby, která dílo nahrává na Internet. Dále se rozmnoţenina vytváří na internetovém serveru, kde je dílo uloţeno. Pokud si někdo dílo stáhne, vytváří se rozmnoţenina v jeho počítači. Při tom všem dochází k tvorbě řady tzv. technických rozmnoţenin, které vznikají v různých uzlových bodech sítě za účelem snazšího provozu. Rozmnoţení díla je ale ve většině případů (aţ na koncového uţivatele) pouhým technickým předpokladem pro sdělování díla veřejnosti. 33 Ustanovení 38a AZ, který je reakcí na Informační směrnici, v tomto případě říká, ţe do práva autorského nezasahuje ten, kdo provádí dočasné úkony rozmnoţování děl, které jsou pomíjivé nebo podruţné, tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického procesu, nemají ţádný samostatný hospodářský význam a jejich jediným účelem je umoţnit přenos díla počítačovou nebo obdobnou sítí mezi třetími stranami uskutečněný prostředníkem, nebo oprávněné uţití díla. Sem rozhodně spadají rozmnoţeniny vznikající nezávisle na vůli zúčastněných osob. U ostatních rozmnoţenin ale uţ situace tak jasná není. Jiří Čermák argumentuje tak, ţe ustanovení 18 o sdělování díla podle něj jiţ ve své podstatě zahrnuje i rozmnoţování díla a to v rozsahu nezbytném pro toto sdělování veřejnosti. Pořízení rozmnoţeniny je totiţ pro sdělování na Internetu nezbytné. 34 Dle mého názoru se ale jedná o oba způsoby uţití, tedy jak rozmnoţování, tak sdělování veřejnosti. Rozmnoţenina totiţ jednoznačně vzniká, všechny zákonné znaky jsou naplněny. To, ţe vznik rozmnoţeniny je technickým předpokladem pro samotné sdělování, neznamená, ţe k rozmnoţování jako takovému nedochází. Uvedený názor však můţe mít význam ve vztahu k nezbytnosti získání oprávnění k uţití díla prostřednictvím Internetu. 31 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 32 32 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 33 33 Kříţ J., Holcová I., Kordač J., Křesťanová V., Autorský zákon komentář a předpisy související, Linde Praha a.s., 2 vydání, Praha 2005, str. 103 34 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 35-36 25

Ustanovení 50 odst. 1 AZ jasně stanovuje, ţe licence můţe být omezena na jednotlivé způsoby uţití díla. Odstavec 5 pak říká, ţe nestanoví-li smlouva jinak, licence k rozmnoţování díla zahrnuje i licenci k rozšiřování takto zhotovených rozmnoţenin. Výkladem lze dospět k názoru, ţe stejně tak by měla licence ke sdělování díla na Internetu obsahovat i licenci k rozmnoţování, neboť bez něj není moţné. To ale neznamená, ţe k rozmnoţování jako takovému při procesu nedochází. K rozmnoţení jako formě uţití dojde a je k němu třeba licence. Ta je ale nezbytnou součástí licence ke sdělování. Nakonec tedy souhlasím s Jiřím Čermákem v tom, ţe k uţití díla na Internetu stačí souhlas autora nebo jiné oprávněné osoby pouze ke sdělování veřejnosti. Jistě ale není na škodu věci, spíše naopak, pokud součástí licence bude i souhlas k rozmnoţování. Na závěr bych rád dodal, ţe podle rozhodnutí Nejvyššího soudu 35 nezáleţí na kvalitě pořízené rozmnoţeniny, a proto je nutné povaţovat kaţdou rozmnoţeninu díla, která byla zhotovena v rozporu s autorským právem a lze ji smyslově vnímat, za nelegální rozmnoţeninu a tedy i za zásah do chráněných práv. 3.3 Stahování díla z Internetu Stahování díla (download) je vlastně protipólem zpřístupňování díla. Stahováním si uţivatel vytvoří kopii dat, které předtím někdo prostřednictvím Internetu zpřístupnil, na svém nosiči nejčastěji pevném disku. Situace u prostého stahování díla z Internetu není tak komplikovaná jako u ostatních způsobů uţití. Právně je problém vcelku jasný, horší je to uţ s postiţitelností případných uţivatelů porušujících autorská práva. Stahováním z Internetu dochází k rozmnoţování díla podle 13 AZ, neboť autorský zákon za rozmnoţeninu povaţuje i elektronickou formu díla. Ve vztahu ke stahování se ale v široké míře uplatňuje ustanovení 30 AZ o volném uţití díla. To v odstavci 1 říká, ţe za uţití díla podle tohoto zákona se nepovaţuje uţití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehoţ účelem není dosaţení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak. Do práva autorského tak podle odstavce 2 nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, 35 NS ČR Tdo 1056/2008 z 3.9.2008 26