=00 fto -CO
\ý
^D
WAKI AnATPL F. TOPI KNIHKUPEC Svatopluk Gech: VÝLETY PANA BROUKA
SEBRANÉ SPISY SVATOPLUKA CECHA, DÍL IX. VÝLETY PANA BROUKA. v PRAZE. NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC. 1901.
VtLETY PANA BROUKA Napsal SVATOPLUK ECH. V PRAZK NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC. 1901.
Tiskem eské graf. sp»l.»unie«v Praze.
PRAVÝ VÝLET PANA BROUKA DO MSlCE. Svatopluk ech: Sebrané spisy IX.
Tato práce vyšla v prvním (illustr.) vydání r. 1888; vydání tetí r. 1897. 1144352
zvolal : Vejdte PEDMLUVA (k vydání prvn'mu). Nkdo zaklepal prudce na dvée a nežli jsem vrazil již do pokoje lovk spíše malý! než veliký, ale slušn vypouklého bicha, na nmž po huaté plišové vest splýval tžký zlatý etz od hodinek s etnými pívsky v podob plmsík. I jinak jevil jeho odv solidní krasocit zámožného pražského mšana a kruhovitá, ist oholená, v rzných odstínech ervené barvy záící tvá byla plna té ušlechtilé dstojnosti, kterou propjuje toliko knihovní vlastnictví típatrového domu.,,mám est mluviti s panem redaktorem?" zaal píchozí zdvoilými sice slovy, ale tónem, který nevstil nic dobrého. Hlasatelkami blízké boue byly také tlusté, zaervenalé ruce s masivními zlatými prsteny; nebo pravice tepetala se prudce ped mýma oima, a levice pohrávala si keovit s pívsky hodinek, že stíbrné ty plmsíky zvun o sebe cinkaly.,,ceho si pejete, pane?" odtušil jsem klidn.,,jsem pan Brouek - Matj Brouek pražský mšan a majitel domu típatrového domíi bez krejcaru dluh. Mám dvanáct partají, samé 1*
: poádné nájemníky totiž až na jednoho malíe ale jinak samé poádné nájemníky mezi nimi radu vrchního zemského soudu vrchního, prosím. Požívám všeobecné vážnosti a nemohu strpti, aby se ledajaký pobéhlík otíral o mou est, kterou jsem nenašel na ulici a nikomu neukradl ano! aby m nazýval masti mysti mystifi hm hm aby m stavl na praný hloupými povídakam^i o m- síci, na kterých není ani slova pravdy.",, Brouek Brouek " bruel jsem pro sebe a zpytoval svdomí, až mi napadl nešastný,, Výlet pán Broukv do msíce" od B. Rouška, fantastická cestopisná rta, kterou jsem loni ve slabé chvíli do,, Kvt" pijal. Byl jsem bohužel s tím Rouškem nikdo nemíchej si ho s obasným pseudonymem mladého básníka, jehož nedávno vydaná sbírka verš uinila znanou sensaci byl jsem tedy s tím Rouškem ponkud spátelen a ml i trochu útrpnost s jeho pochybnou existencí. Mohl si dobýt ve svt teplého místeka a státi se užiteným lenem lidské spolenosti, ale das mu napískal, aby se dal do psaní verš a povídek, nesvdomití recensenti a pátelé ho pochválili a osud jeho byl speetn. Te mu arci prosvitlo s šedými vlasy (a pleší, ješt k tomu!) poznání, že prohloupil a zabloudil, ale již je pozd. Leckdy jsem mu íkal v dvrné chvíli,,milý Roušku, dej si už pokoj s tím psaním! Uznáváš sám, že jsi byl odjakživa jen duch prostední a že ti nyní sestárlému selhává i ta špetka dvtipu a fantasie. Hle, jsou tu kolem spisovatelé, ped nimiž se v úct uklánií, a ti, si jen, co se píše o ivšech. Celá naše literatura je veliké nic, smšné fiasko, nafouklá bublina, kterou jsme si chválili jako pestro-
skvoucí div a která se nám pojednou rozplaskla v trochu mydlinek. Tak se píše a pidává se rada:, Zahote své dtinské foukaky, necht si své mýdlo a chopte se užitenjších vcí! Potebuje-h národ etby, vyhoví mu zatím peklady z literatury svtové a naše kritické jeremiády, po ase pak možná, že pece nkdo eskou literární káru z bláta vytáhne. Známe sami ve svém užším kroužku nkolik hlav, které by mohly asem nco kloudného vykonati.' ^ Vidíš, milý Roušku, tak se mluví o celém našem' hteráctvu co tu chceš tedy ty, který konen sám uznáváš, že nejsi žádné zvláštní lumen! Slyš, kamaráde, dbej mé upímné rady: Zanech jalového márání a ohlédni se po nem jiném! Jsi arci už hezky stár, ale snad se pece nkde doškemráš teplého koutku. Neotálej, dej se do toho hned! Hle, pjím ti svj nový erný odv jsme stejné velikosti teba i své salonní rukaviky a chceš-li, i svou bílou kravatu. Nelituj ponížených poklon, poukazuj na své skromtié zásluhy jsou bez fráse velice skromné dlej hodn plativý obliej a snad si pece vzpomenou na nkterou prázdnou židli v n- jakém národním ústav, kterou by mohli milostiv vyplniti tvou neúhlednou osobou." Tak mluvíval jsem nešastníkovi do duše. On pešlapoval obyejn mlky pede mnou, hryzl si nehty a zatím již opt pemýšlel, jak by mne njakou novou škrábanicí napálil. Tak dostal m i loni. Jednoho dne pibelhal se ten literární invalida ke mn s okem divn záícím a zaal blouzniti o nové vci, kterou hodlá napsati. Takovým bývá vždycky když se v jeho mozku vyhraní jakž takž obrys no-
vého výtvoru. Hledíš-li pak clo jeho radostn vzrušené tváe, posloucháš-li jeho nadšená slova, uvíš opravdu, že chová v hlav dílo znamenit, kter teba jen hoditi na papír, aby rázem ztekl hrad nesmrtelnosti. Tentokráte lioroval o njak,, skvostn humoresce" nebo,, výtené satie" nebo duchapln,, komické fantasii" ci co to mlo býti, a pinášel prozatím první kapitolu, kterou mi hned peetl. Poznal jsem z ní, že byl hrdinou Rouškový nov práce jakýs Matj Brouek, pražský domácí pán, který se dostal z hradanské hospdky,,na vikárce" nepochopitelným zpsobem na mésíc. Co tam vidl a zažil, mlo následovati v ostatních kapitolách. Nikdo nepope, že z oho zaátku mohlo se vyvinouti všechno a tudíž i skuten nco dobrého, a Roušek mluvil o tom budoucím v narážkách tak oslujících, blýskaje zárove oima tak mnohoslibn, až mi konen vnutil bláhovou myšlénku, že v nm opravdu vzí eský Sv.ift s Cervantesem a Rabelaisem pohromad. Ba omámil m tou mrou, že jsem se od nho dal s osudnou první kapitolou hned eskortovati do tiskárny. Musil arci písahati, že celý ostatní rukojíis jistojist dodá v osmi dnech. Ale co jsou písahy Rouškový! Všechno dopadlo jak obyejné. Místo celého rukopisu dostal jsem za msíc s nouzí druhou kapitolu. A každou následující musil jsem z nho v poslední chvíli výhrožiti, vyžebrati, vybdovati. S hodnotou díla bylo ješt he. Originální, vtipná, skvlá práce zstala v hlav Rouškov a na papíe objevila se mdlá, nejapná míchanina špatn pochopených a nesprávn opsaných výatk z vdeckých knih (Roušek a vda i).
" " žalostných vtip a zubožených reminiscencí na cizí humoristy. Nešastný autor vyjevil mi už po tetí kapitole, že se mu celá vc nadobro zhnu3íl:i, a mne spadl opravdu balvan s prsou, když konené svému politování hodnému plodu zlomil vaz náhlým závrkem, v nmž málo vtipn prohlásil celý výlet do m- síce za bídnou mystifikaci, kterou mu pan Brouek na nos povsil. Potšil jsem se, že shovívavé tenástvo zamhouí oko a že celá ta vc klesne v zasloužené zapomenutí. A hle! tu stojí pede mnou živá, kárající upomínka na onen hích. Pes to vše neubránil jsem se úsmvu pi polúedu na rozileného pana domácího.,,ah picházíte asi k vli té nešastné msíní historii,,ano, k vli té pleskanici, která se mi teprve nyní dostala do rukou. Nestarám! se o všelijaké plátky nevdl jsem ani, že je váš asopis na svt ale vera pinesl pan officiál ke, kohoutovi' tu istou vc,, Mírnte se, pane! Vaše rozilení je zcela zbytené. Náhodou jmenujete se také Brouek dokonce i Matj Brouek a náhodou jste také '*,,Náhodou?!" vpadl mi do ei pan Brouek v neumenšeném hnvu.,,snad mi nechcete namluvit, že má njaký druhý Matj Brouek také típatrový dm na Starém mst, že je také svobodný, že chodí se mnou,na vikárku' k Wurflovi a ke,kohouto\ i', že si koupil jako já knížku o msíci he?" Tak nápadná shoda m arci zarazila. Proklatý Roušek! K vli vtšímu pohodlí sebral i svého
" hrdinu prost v nejbližším hostinci i popis tváe dosti se shoduje,,ale milý píteli," chlácholil jsem rozzlobeného hosta;,, kdyby nakrásn spisovatel byl užil vaší vzácné osoby, což na tom? Byl by to prost nevinný žertík. Vždy pece nikdo nebude myslit, že byste byl chtl nkomu vážn namluvit, že jste meškal na msíci,,ale já jsembylopravdunamsíci!" odsekl drazn pan Brouek, vypjav prsa a vztyiv hlavu Ṁžete si pedstavit, kterak jsem na nho vyvalil oci. Hledal jsem v jeho oblieji známky žertu a nenašed jich, nabyl jsem pesvdení, že mám ped sebou šílence, který si popletl rozum tením Rouškový msíní slátaniny, což by nebylo nic podivného. Ale kdož vylíí teprve mj úžas, když se pan Brouek vytasil s nezvratnými dkazy svého pobytu na msíci, kteréžto dkazy laskavý tená najde na posledních stránkách této knihy! Dlouho zdráhal jsem se uviti vci tak neslýchané, až konen d- kazy ty nad slunce jasnjší zaplašily poslední stín pochybnosti. Pak uznal jsem ovšem za svou svatou povinnost nejen dáti panu Broukovi náležité dostiuinní, nýbrž podati zárove žasnoucímu svtu pravdivou zprávu o msíních jeho objevech a píhodách, kteréž se mají k pošetilým smyšlenkám Rouškový mystifikace jako dílo nesmrtelné k dtinské karikatue. Již vidím v duchu radostný poplach, jaký knížka moje vzbudí po národ našem, jakou závistí naplní niše odprce. Konen, konen podailo se lov-
! enstvu prolomiti hráz, která iiás tolik vk dlila od ostatního obyvatelstva všehomíra na dalekém svt, kam dosud jen skrovnikou mrou vnikal zrak badajících hvzdá, stanula poprvé *) i noha lidská a to noha prostého obana eského, který tím' daleko pevýšil slávu samého Kolumba Na konec podotýkám, že jsem toto dílko sestavil spolen s panem Broukem ve dlouhé ad konferencí, k nimž nám pan Wúrfl s nevšední ochotou své místnosti propjil. Jest to plod mnohých probdných nocí, které jsme nezištn obtovali prospchu lovenstva a sláv jména eského. Na královském hrad pražském, na vikárce v den sv. arch. Michala..s: C. *) V jednom pražském žurnále potloukaly se sice letos v dob okurek zprávy o njakém cizím turistovi na obžnici Venuši; ale dostaí, povíme-li, že ty zprávy pocházely z Ameriky! Mimochodem konstatuji, že byl mj msíní cestopis (vyjma úvod a doušku za první kapitolou) napsán díve než onen americký humbug, což dosvdí nakladatel a illustrátor této knihy.
1. (Poetické líení noci a svatovítského chrámu. - tená seznamuje se s duševním životem pana Brouka Pelud zemtesení. Pessimistické rozjímání o zemi. Pepodivný zpsob, jakým se dostal pan Brouek na msíc.) Byla jasná letní noc. Velebný kolos svatovítský koupal ve stíbrné zái štíhlé svoje pilíe a kvtnaté fialy, své lehké oblouky s ozdobou kamenných krajek a vrhal na osvtlené svoje plochy fantastické stíny onch kamenných úpon a kmen, že vypadal jako bájený chrám duch, utkaný z kouzelných svit a mystického šera. V posvátném klidu dímala zde ta zkamenlá hymna minulosti uprosted mrtvého okolí; jen ze dvou oken starého stavení v tsné ulice, táhnoucí se za chrámem podél Jeleního píkopu, záilo ješt pozdní svtlo a zavznly rušivé zvuky. Zavrzly totiž dvée vedoucí na ulici a z nitra ozvalo se:,,no tedy s Pánembohem, pane Wúrfl!",, Šastnou dobrou noc, pane domácí! Rate nás brzy zase navštívit!" odpovdl druhý hlas. Na ulici vystoupila ponkud hápavým krokem tajeplná postava mužská, zahalená -- Však nikoli!
11 Vidím, že jsem z \cného úvodu bezdky shupnul do stízhvé prosy a proto mohiu již prost íci, že pan Brouek opustil známou hradanskou hospdku,,na vikárce" a zvolna se vracel ku svému obydlí, ležícímu nkde na Starém mst. Vracel se nad obyej pozd; ale nepipouštl si proto žádných starostí doma za gardinami oekávala ho pouze,,sirá poduška", kterou však zatvrzelý náš panic, básníkovi navzdor, nikdy,,neskrápl hokými slzami". Pan Matj Brouek je sioe domácím pánem, ale nenáleží dokonce k tm nadutým prázdným mchm, za jaké hladomiví spisovatelé z nízké závisti pány domácí šmahem vydávají. Má pirozený dvtip a od terminu k terminu nazbyt asu, aby vdomosti své v nejrznjších smrech rozšioval. iní tak poetického, trochu romanticky zbar- ovšem bez urité soustavy jako tkavý ochotník, dle nahodilých podnt a chvilkových libstek. Následkem toho kupí se v jeho knihovn velmi míchaná spolenost : knížka o chovu kanárk vedle mystérií svobodného zednáství, egyptský sná vedle díla o moderních soustavách kanalisace, návod k domácí výrob likér vedle Hýnova Dušesloví zkušebného pouení o zákonu poplatkovém vedle djin španlské inkvisice atd. A stejn pestrá sms vdomostí tísní se v jeho hlav. Ale má pi tom zdravý a dosti veselý názor života, který jen výjimkou bývá zakalen stínem pessimismu. Pak arci posuzuje velmi písn a nkdy s ízným sarkasmem denní události, nedostatky obecní správy, zízení spolenosti, nové zákony a jiné záležitosti veejné. Ostatn mnívá se i v takových pípadech jeho škarohlídství pozvolna v jasnjší a nadjnjší rozmar, ím astji se plní
12 vysoká sklenice s lesklým cínovým víkem, za kterou obyejn mívá své pouné pednášky. Dnes pišel náš hrdina k panu Wúrflovi v neobyejn pochmurné nálad, jejímž pvodem byl jeden z jeho nájemník, svého povolání malí; podrobnosti této afféry sotva by tenáe zajímaly a proto je pomíjím mlením. Ponvadž nenalezl pan domácí tentokrát v hostinci Wúrflov ani sourodé spolenosti, zasedl si mlky do kouta jako fakir a vytáhl z kapsy populární spisek o msíci, jejž sob následkem nové vdecké libstky cestou na Hradany koupil. Zabral se do té knížky a hle! s každou kapitolou, kterou pravideln ukonil zvoláním :,, Ješt jednu, pane Wrfl," snášela se s nadzemských onch oblastí nová krpj balšámu v jeho rozrušenou duši. Když byla knížka konen dotena, shledal, že zbyl v hospdce s hostinským samoten. Poruiv si novou sklenici, zapedl se s panem Wrflem v živou debattu o soustav kráter msíních a pronesl na konec pevné pesvdení, že msíc navzdor nevícím uencm hostí živé bytosti, což pan Wrfl s nápadným mrknutím na hodiny drazn potvrdil. Pan Brouek zaal i snášeti dvody pro svj náhled, ale pohledy hostinského na hodiny opako- \ aly se tak hust a okázale, že host nemohl nepoznati tendence jejich., Ukonil tedy svj výklad posledním douškem a vyšel do lunojasné noci. Venku zastavil se ped chrámem. Byl patrn uchvácen velebnou jeho krásou v magickém osvtlení msíním. Klonil se tu na právo, tu na levo, jako by krásné jednotlivosti vznešené stavby oceoval z rzných stran; chvílemi prohýbal se daleko na zad, jako by chtl prozpytovati nejvyšší hroty v ko-
13 runé kamenného obra, a chvílemi nachyloval se zase hluboko v ped, jako by vzdával hold pokory velebnému jeho majestátu. Ale pojednou upoutal všechnu jeho pozornost zvláštní úkaz. Zpozoroval divnou nejistotu a pohyblivost obrys: pímky se jaksi kolísaly a vlnily, kivky se lámaly, pilíe pohybovaly se k sob a od sebe jako štíhlé kmeny lesní vtrem; sama vž úastnila se patrným kolísáním v obecném vzruchu, jejž tžko bylo vysvtliti jinak než náhlým zemtesením... Pan Brouek ucítil sám na sob podobné kolébání a jat bázní spchal odtud. Brzy však se upokojil. Úkaz onen byl zejm pouhý pelud. Zvolna kráel dále kolem svatojirského kostela mezi pošmournými budovami smrem ke starým zámeckým schodm a prodlužoval si požitek romantické noní procházky astými oklikami s jedné strany ulice na druhou. Pohled jeho zatoulal se bezdky k obloze hvzdnaté a spoinul na krásném úplku. Klidn a sniv shlížela dol ta tajemná stíbrná tvá s neuritými rysy, jež vynikaly jen slab z osvtleného tere jako vtlaené kresby hostie. Pro pana Brouka mly arci nyní, co se stal hvzdáským ochotníkem, zcela jiný význam. Pedstavoval si v nich ohromná pohoí, rozsáhlé doliny, vyhaslé sopky, zející rozsedliny. Pes to ustoupil opt brzy vdecký interes poetickému dojmu, s nímž se mísil pocit lehké bázn. Pan Brouek ml totiž nkteré podivnstky, mezi nimiž byla utkvlá myšlénka, že náleží k lidem podrobeným tajemnému pitažlivému kouzlu msíce. Neml k domnnce své jiného podkladu mimo ten, že probudil se nkolikrát místo v posteli vedle ní na podlaze. Ale pes to zavíral vždy na noc peliv devné okenice,
! 14 aby nepronikla do ložnice ani nitka potmšilé stíbrné píze, která by jej spícího mohla vytáhnouti kams na vtrné štíty dom a voditi po úzkých ímsách nad strašlivou propastí. I te prochvla jím na chvíli ona bláhová báze. Ale pak si pipomenul, že bdí, že v plném sebevdomí údy své ovládá a není tedy v onom bezbranném, trpném stavu, v nmž nebeský zákeník pepadává své obti. Upokojiv se, pohledl domnlému nepíteli smle v tvá a brzy smíil se s ním tou mrou, že v nm nalézal iré zalíbení. Obrat ten zrail se v úvahách, jež cestou polohlasn pronášel. Nevypadáš zle, ty bledý brachu tam nahoe Usmíváš se tak tiše a spokojen, jako bys neml ani zdání o starostech^ a trampotách, jejichž domo- Ó jist, že jsou tvoji obyvatelé vem jest naše zem! šastnjší nežli my ubozí pozemšané. Na tob není asi dom, které by svým majitelm pinášely více svízel a mrzutosti než potšení, na tob není mizerných mazal a barvokaz, kteí patí do blázince nebo do kriminálu, a ne do poádného domu, kde od nich domácí grešli inže neuvidí a za to zakusí zlosti, až ho svt omrzí. Ty neznáš jist advokátv a berních úad, tvoji bydlitelé neztrpují si navzájem živobytí uskoky a pomluvami, šejdístvím a darebáctvím všeho druhu. Na tob nevycházejí noviny, které by tenái každodenn kazily snídaní a bouily žlu politickými jcremiadam.i a polemikami, zprávami o uprchlých zlodjích a nevypátraných vraždách, o podvodných bankrotech a zasedáních íšské rady. Ostatn a na tob jakkoli, he nežh u nás nemže býti najisto. Na zemi je už k zoufání: všude lakotná rvaka o sousto chleba, boj stavu proti stavu, záš
15 národu proti národu, válka všech proti všem. Každý den njaké neštstí na dráze nebo njaký nový zákon lovk by už vru nejlépe uinil, kdyby dal té blátivé kouli s Pánembohem! Za této pessimistické samomluvy došel pan Brouek starých zámeckých schod. Pes nízkou ze zadíval se dol, kde tmla se spousta dom, z níž trely rznotvárné vže a vížky do jasné záe msíní. Avšak jen chvilku bavil se tímto pohledem; pak vzhledl opt ku msíci, jat nyní skuten jakousi kouzelnou pitažlivou mocí. Skoro se ostýchám napsati, co následovalo. Vím, že jsou vdecké pedsudky píliš mocné, než aby nkdo mé historii uvil a nenazval ji hloupou báchorkou. Ale nemohu k vli pedsudkm tm líiti vc jinak, nežli jak se skuten sbhla. Pan Brouek vylezl na ze a kráel s okem stále na msíc upeným zvolna po ní. Pod tou zdí táhne se po svahu hradanského návrší njaká rozsáhlá panská zahrada, v hoejší píkejší ásti terasovit upravená a na jednom míst opatená dvojitými kamennými schody, jež v odstavcích od sebe se rozbíhají a zase sbíhají, vroubeny jsouce prolamovaným kamenným zábradlím v barokovém vkusu. Vedou vzhru k malému zahradnímu domku, jenž vystavn jest u samé zdi. Možná, že mj popis není zcela pesný; ale nejsem Zolistou, abych k vli dokonalé vrnosti v nejlepším odložil péro a bžel díve na Hradany podívat se na ty schody a na ten domek. Pan Brouek kráel tedy po zdi k domku. Nevím, je-li stecha jeho nad onu ze tak málo povýšena, že se na ni lovk bez obtíže dostati mže. Jisto jest pouze, že pan Brouek na dotené steše
16 vskutku se ocítil. Vylezl na její heben a posadiv se tam rozkromo, obemknul železnou vtrnou korouhviku. Oko jeho bylo dosud nezdolnou mocí upoutáno k lun a se smsí hrzy a zvláštní rozkoše zaal brzy pociovat na celém tle psobení magické síly. Proti vli zaaly se rozkroené nohy zdvihati na zad, výš a výše, již nesedl jízdmo, nýbrž ležel na biše vodorovn na hebenu stechy, drže se rukama pevn korouhviky ; ale v zadu zdvihaly se zvolna jeho nohy do vzduchu, již zdvihal se i dík; již celé tlo, taženo silou nezdolnou, vznášelo se kolmo, hlavou dol a nohama k nebesm, v povtí nad stechou pavilonu a toliko natažené ruce držely se keovit hrotu v- trné korouhviky. Avšak jejich síla byla slabá proti neznámé moci; pustily se posléze a Newtonova dvtipná vdecká stavba rozpadá se tím v bídné trosky pan Brouek p a d a 1 s úžasnou rychlostí nikoli k zemi, nýbrž smrem od zem do nesmírného prostoru svtového. S dsným chvatem zapadala pod ním Praha do hlubiny, mizela se všemi podrobnostmi krajiny v jednotvárném povrchu velikého kruhu, který se rozšioval víc a více ale pan Brouek nevidl již nieho, nebo smysly jeho obestela mrákota. tená již asi tuší z nadpisu, kam pan Brouek dopadl. Ano, pan domácí probudil se ze své mrákoty na msíci. Tuto první kapitolu a ásten i druhou pevzal autor s nkterými potebnými zmnami z falešného cestopisu Roušková, ponvadž se jakž takž shodovaly s pravdou. Ale všechno, pravšechno ostatní, co týž cestopis blábolí o msíních trpaslících a píhodách pana Brouka na lun, byly pouhé, istonité, ne-
: 17 smyslné a nestydaté výmysly Rouškový, jež dstojn korunoval kapitolou poslední, kdež neostýchal se pronésti toto podlé obvinní,,milí tenáové! Stal jsem se obtí mystifikace, která hledá sob rovné v djinách naší literatury. Slyšte! Z celé historie výletu Matje Brouka do msíce jest pravda jen tolik, že lovk ten kdysi po plnoci skuten vyšel hápavým krokem z Wúrflovy hospdky na Hradanech, že klikatou poutí ku starým zámeckým schodm vnoval krásnému úplku zmatený monolog, že bezúeln vylezl na ze, dlící tyto schody od njaké vrchnostenské zahrady a že spadl nepadal však proti zákonm pírody nahoru do širého prostoru svtového, nýbrž zcela pirozen doldo eené panské zahrady, kde se k ránu probudil s nejšedivjším rozmarem na svt. Vše, pravím : vše ostatní jest pouhá, irá, nestoudná lež, holá nejapná smyšlenka, kterou mi jmenovaný Matj Brouek s neslýchanou drzostí povsil na nos jedin za itím úelem, aby se mi,,u kohouta" a,,na vikárce" mezi dstojnými sebe pátely na vrch hlavy vysmál. Dostalo se mi práv nezvratných dkaz, že bídný ten lhá o msíc nikdy ani z daleka nezavadil a že msícovatost jeho oblieje, jakož i záivost jeho nosu nesouvisí nikterak s nebeským oním svtlem, nýbiž s ním docela jiným. A já bloud vil mu jako písmu svatému, nastavoval za nho prsa oštpm uenc! Arci, kdož mohl tušiti ábelský klam za tou boubelatou tváí, která vypadá jako vtlená svatá prostota, a za tma Svatopluk ech: Sebrané spisy IX. ^
18 vodnatýma, bled modrýma oima, které zdají se hlásat ; V sud pravda!" Všechny své vlastní lži, kterými snažil se vydati v posmch osobu pana Brouka a veliké jeho objevy, neostýchal se takto zlopovstný onen Roušek k dovršení své drzosti pipsati na vrub napadené obti! Avšak ponechám již takové jednání spravedlivému soudu všech slušných lidí a podám tenástvu v následujících kapitolách pravdivé vylíení toho, co vše pan Brouek na msíci vidl i zažil a jak se nazpt na zemkouli dostal.
II. (Procitnutí Neobyejné úkazy pírodní a pochybnosti pana Brouka. Zem msícem. Falešné váhy na msíci. Elegické rozjímání. Pan domácí taní kankán. Kam se až dostaly Wíirflovy uzenky. - Logické kotrmelce pana Brouka s eííektním zakonením kapitoly.) Když mrákoty pana domácího minuly, shledal, ze leží na dn jakési skalní rokle. Nad sebou pak uvidl pekrásnou noní oblohu s jasnými hvzdami a srpovitým msícem. Ale srp ten byl úžasn veliký a tak podivn zbarvený, že pan Brouek nedvoval svým oím. Akoliv si je chtl pouze promnouti, udeil se do nich prudce rukama. A když potom usedl, podivil se, s jakou neobyejnou pružností skoro samodk se vztyila, ba spíše vymrštila hoejší polovice jeho tla.,,co se to dje se mnou?" pomyslil si s úžasem a znovu rozhlížel se vkol. Nemýlil se prve. Sedí opravdu v okrouhlé rokli, jejíž dno uprosted se vypíná ve skalní kužel, tak že tvar kotliny dosti se podobá obrácené form na bábovky. Hornina, z níž 2*
20 jest složena, záí v nejjasnjším svtle denním rozlinými krásnými barvami ; ale nahoe rozpíná se tmavá, ba erná obloha noní, v níž myriády hvzd planou bájeným leskem jako tpytné démanty, rozseté po smutením rouchu. Mezi nimi svítí onen podivný plmsíc pan Brouek nevidl jaktživ msíc tak veliký a k tomu není tenhle ani stíbrný ani zlatý, nýbrž ku podivu pestrý; málem bys ekl, že hledíš z povzdálí na pkný, zpola zastený glóbus. Pan domácí zavrtl hlavou, a to mimo vli tak prudce, že by si málem šíji byl vyvrtknul.,,pane Bože, co je to se mnou?" mluvil k sob jako bych ml pomaten.,,jsem dnes jako splašený, v tle tisíc ábl. A kde to jsem? Nebe plno hvzd a zde v té rokli bílý den jak to možná? A tenhle msíc kdo vidl kdy takový hrozitánský a takový strakatý msíc! Mám njaký zteštný sen anebo jsem ztratil rozum?" Pan Brouek byl skuten jako v Jiíkov vidní. Konen soustedil všechny myšlénky na otázku, co se.s ním dalo, než upadl v bezvdomí nebo spaní, které skonilo tímto úžasným procitnutím. pi- Napjal pamt a brzy zachytil vdí nitku : pomnl si rozmluvu s panem Wurflem o lun a zastávku ped svatovítským chrámem. Ostatní vzpomínky byly trochu kolísavé a nejisté, ale pece podailo se mu stopovati svoji pou ku starým zámeckým schodm, apostrofu, kterou vnoval msíci, chzi po hebenu zdi, slezeni zahradního domku a co následovalo, než úžasný pád do nesmírné hloubky i vlastn výšky pozbavil ho smysl.
" 21 A te prošlehla mu hlavou hrzná myšlénka, že byl magickou silou, jíž se od jakživa tak obával, skuten vytažen až na lunu, kterou za své noní pouti na úkor zem tak nadšen velebil. Bránil se té dobrodružné myšlénce. Vždy nikdy ani neslyšel ani neetl, že by byl msíc nkoho vytáhl výše než leda na štít njaké stechy. A pak co by tomu eklo uení o pitažlivosti zem?,,ne, ne!" konejšil se,,,je to myšlénka bláznovská! Vším je zajisté vinno jen to ertovské Wúrflovo pivo. Pokejme, podívám se na manšetu! Hm, deset árek Inu, ovšem, te je všechno jasné." Ale pece nebylo nic jasné. Co pan Brouek spatoval, mohlo arci za pozemských pomr býti leda výtvorem chorobn podráždné obraznosti nebo smyslového klamu; avšak pan domácí cítil, že má hlavu a smysly zcela v poádku, že je úpln stízliv, ba že navzdor onm desíti árkám na manšet netrpí ani nejmenší stopou njaké kocoviny.,,é!" zvolal a vyal si notný záhlavek, akoliv se chtl jen lehce udeiti v elo,,,snad mi pomže Sáhl do náprsní kapsy pro knížku o msíci, t níž u Wrfla etl, ale ruka zajela tam bezdky s takovou prudkostí, že podšívku protrhla a knížka trhlinou na klín vypadla.,,kýho výra!" zabruel pan domácí.,,což mám najednou rtu místo krve v žilách? Musím se krotit!" Ale navzdor tomu pedsevzetí pleskl se otevenou knihou, kterou chtl jen ku tení zvednouti, siln do nosu. Když ji chtl odšinouti, octla se zase až
22 na klín a dosti dlouho trvalo, než ji vpravil do náležité distance, aby mohl pohodln ísti. Utekl se k této knize, ponvadž ji na zemi peetl jen povrchn. Brzy našel tam, že na msíní obloze záí i ve dne hvzdy s koulí nebo srpem zem svorn vedle slunce. A kde je toto? Poobrátiv se trochu, spatil na hvzdnaté obloze skuten i slunce vlastn nespatil, ponvadž musil zavíti oi ped úžasn mocnou, oslepující jeho záí, úinkující jak ohromné, nad pomyšlení silné elektrické svtlo. Již nebylo pochybnosti, že pan Brouek skuten dostal se na msíc.,,ó bože, bože, co jsi to na mne dopustil?" zaúpl.,,na msíci! To strašné! To sahá vru nad lidský rozum. A pece nemohu o tom již pochybovat, 'i^ahle rokle je patrn jedním z tch drobných kráteíkú, kterými je místy povrch msíce tak hust obsypán jako dolíky po neštovicích. A tamhle ten plmsíc je vlastn zem. Ach, bože, kdo si mohl pomyslit, že budu jednou na ni pohlížeti s msíce, že se pro mne stane sama msícem a s výše nebeské bude se ukrutn posmívati mému neštstí!" Znovu dal se do knihy, najde-li tam snad njakou útchu, ale když se doetl, že pitažlivost msíce iní jen šestinu pozemské, že tudíž našich 6 kilogramu váží tam pouze jeden kilogram, odložil knihu s hlubokým povzdechem :,,Ach, nyní pochopuji, pro jsem se knihou praštil do nosu. Zdvihal jsem ji touž silou jako na zemi a ona je zatím zde na msíci šestkrát lehí."
23 Nebudu dále líiti sms trapných myšlének a pocit, jež nitrem Broukovým víily, a podám toliko závrek jeho samomluvy:,,zde tedy sedíš, chudáku, opuštn a samoten, na cizím, neznámém svt, více než 50.000 mil vzdálen od zem, na kterou se již nikdy více nevrátíš. Hle, tam pedaleko v nesmírném prostranství nebeském na tom divném plmsíci, který je vlastn zemí, leží kdesi Praha, stojí tvj dm a snad klepe práv v tu chvíli hospodyn s ranní kávou na tvoji ložnici... Nedouká se, nedovolá se... Dá vypáiti dvée : postel nedotknutá, po pánovi ani stopy... Nastane hledání po mst pátrání, vyšetování snad padne i na Wúrfla podezení, 7e mne obral a vyhodil nkam do Jeleního píkopu a koncem konc rozmnoží moje aféra hezkou již adu nevysvtlených vražd a neštstí. V mém krásném dom budou hospodaiti roztomilí moji píbuzní, které jsem na zemi míval nejradji hodn daleko od sebe. Peníze, kterými' jsem si pojistil slavný poheb, jsou marn vyhozeny. Ni prostý kížek nezstane po mn na zemi; památka moje zajde tam beze stopy. Leda že snad nkdy moji staí kamarádi, jdouce za jasné noci od,, kohouta" nebo od Wúrfla, mezi sebou prohodí:,,bylo to dnes pivko co? Na tom by ani nebožtík Brouek neshledal chybiky..." A nebudou tušiti, že ubohý Brouek šplhá zatím po msíních kráterech na krásném úplku k nmuž sniv vzhlížejí na hvzdnatou oblohu ^" Pan Brouek zaslzel a oddal se zcela svému žalu. Ale po chvíli ohlásil se jiný pocit : nehorázný hlad.,,zde toho kamení se nenajím," pravil k sob pan domácí.,, Pedevším je teba, abych vylezl z té proklaté žumpy a rozhlédl se trochu dále po msíci."
24 Vstal ba pkn vstal! jako pružcový mí vysoko od pdy. A chtje se piblížiti ke svahu kráteru, inil to vtrnými poskoky a smlými pirouettami, za které by se nemusil stydti ani Mošna. Jeho pozemští pátelé byli by ustrnuli, kdyby byli spatili obtylou a rozšafnou osobu pana domácího taniti nejsvižnjší paížský kankán. Vyskoil, vymrštil se,,uf! Uf! Prožluklá msíní lehkost!" oddychoval si náš bezdný taneník, když pivedl své tlo jakž takž do rovnováhy. Vzpomnl si pi tom na odloženou knihu. Zvedl ji a vstril do pravé náprsní kapsy, ponvadž levá jak víme byla protržena. Ale tu zavadil o jakýs bahk. Vytáhl jej a vzkikl radostí. Za své poslední osudné návštvy u Wiirfla sndl dva párky vídeských uzenek s kenem. Ponvadž byly výtené, poruil si da apo a dal si zabahti ješt tyi párky do papíru pro domácí požitek. Tyto tyi párky objevily se te ped radostným jeho zrakem. Prohledal na spch i ostatní kapsy. Na zub nenašel tam sice již nieho, ale pesvdil se s potšením i podivením, že pi dsném pádu na msíc neztratil ani zbla : tobolka, hodinky s pívsky tehdáž nebyly to ješt stíbrné plmsíky nž s vývrtkou, pivomr a gumová páska s porcelánovým knoflíkem k oznaení sklenice, zkrátka všechno bylo na svém míst. Pan Brouek dal se s chutí do uzenek. Ale ponvadž se mu lehké nohy ustavin plašily a jídlo pi tanci nevaln se daí, uvelebil se opt na zemi
25 i vlastn na msíci, ovšem s náležitou opatrností, aby píliš prudkým nárazem ás k sezení nejpotebniší snad vážn nepoškodil. Náš hrdina mžikem slupl ti párky, ale u tvrtého se náhle zarazil. Napadlo mu totiž :,,Což mají-li snad pece uenci pravdu, že není na msíci žádného zvíectva ani rostlinstva? ím bych se tu pak živil? Ó, bože! Musil bych bídn zahynouti hladem a zálove žízní, ponvadž prý tu není také ani krpje vody, neku-li piva!" Pi té myšlénce ztrnul pan domácí ledovým dechem hrzy. Ale za chvilku se vzpamatoval.,,ne, tak zle nebude! Uenci se mohou mýlit! Ba, vru, mýlí se šeredn se mýlí. Však jsem si myslil vždycky: což mohou páni professoi vdt o msíci, o který z nich žádný ani nohou nezavadil. A tu je dkaz : povídají, že zem všecko k sob pitahuje a mne pustila až na msíc! Povídají dále, že prý není na msíci žádného vzduchu. Kdyby to byla pravda, nemohl bych zde dýchati a hle! jsem dosud bohudíky živ a zdráv!" Tato úvaha potšila pana Brouka nad míru.,,tedy žádné píhšné strachy, Matji!" povzbudil se skoro vesele.,,ten poslední párek schováš sice pro kmotra Píhodu; ale na nejhorší nemusíš ješt pomýšlet. Je-li na msíci vzduch, je tu jist také voda, a je-li zde voda, jsou tu i byliny a dojista i zvíata. Ba, svou hlavu dávám v sázku, že zde žijí také njací rozumní tvorové, jako jsme my lidé na zemi. Vždy to dá rozum, že musí být msíc obydlen. K emu pak by jinak byl? Ci snad jen k tomu, aby nahlížel