PRÁVNÍ ÚPRAVA POSUZOVÁNÍ ZDRAVOTNÍHO STAVU V SOCIÁLNÍM ZABEZPEČENÍ

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Veronika Janoušková PRÁVNÍ ÚPRAVA POSUZOVÁNÍ ZDRAVOTNÍHO STAVU V SOCIÁLNÍM ZABEZPEČENÍ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Jana Zemanová Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Datum vypracování práce: 1. září 2014

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 1. září 2014 Veronika Janoušková

Poděkování: Tímto děkuji své vedoucí diplomové práce paní JUDr. Janě Zemanové za vedení při zpracovávání této diplomové práce a za připomínky, které mi k danému tématu poskytla. Též děkuji MUDr. Josefu Janouškovi za cenné rady z praxe v oblasti posudkového lékařství.

Obsah Úvod... 1 1 Právní základy posuzování zdravotního stavu... 3 1.1 Právní úprava sociálního zabezpečení na mezinárodní úrovni... 3 1.2 Vnitrostátní právní úprava sociálního zabezpečení... 4 2 Historický vývoj posuzování zdravotního stavu... 6 2.1 Období vzniku lékařské posudkové činnosti... 6 2.2 Posudkové lékařství v letech 1918-1948... 7 2.3 Posudkové lékařství v letech 1948-1960... 8 2.4 Posudkové lékařství v letech 1960-1990... 8 2.5 Posudkové lékařství od roku 1990 do současnosti... 9 3 Lékařská posudková služba a její organizace... 11 3.1 Reorganizace lékařské posudkové služby v letech 2006 a 2009... 11 3.2 Cíle lékařské posudkové služby v letech 2014 až 2020... 12 3.3 Úloha lékařské posudkové služby... 13 3.4 Organizace lékařské posudkové služby... 14 4 Přehled subsystémů sociálního zabezpečení... 16 4.1 Sociální pojištění... 16 4.2 Sociální zabezpečení... 17 4.3 Sociální pomoc... 18 5 Posuzování zdravotního stavu pro účely zákona o sociálních službách... 20 5.1 Důvody vytvoření nové dávky příspěvku na péči... 20 5.2 Podmínky nároku na příspěvek na péči... 21 5.3 Právní úprava podmínek nároku na příspěvek na péči do roku 2011... 23 5.4 Principy a zásady posuzování zdravotního stavu... 24 5.5 Řízení o příspěvku na péči... 25 5.6 Výše příspěvku na péči... 27 5.7 Kontrola užití příspěvku na péči... 28 5.8 Posudek a jeho náležitosti... 29 6 Posuzování zdravotního stavu pro účely zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením... 31 6.1 Důvody vytvoření nové právní úpravy... 31 6.2 Příspěvek na mobilitu... 32 6.3 Příspěvek na zvláštní pomůcku... 32 6.4 Průkaz osoby se zdravotním postižením... 34

6.5 Řízení o dávkách dle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením... 35 7 Posuzování zdravotního stavu pro účely zákona o důchodovém pojištění... 37 7.1 Invalidita jako pojem... 37 7.2 Podmínky nároku na invalidní důchod a stupně invalidního důchodu... 38 7.3 Zásady posuzování invalidity... 40 7.4 Výše invalidního důchodu... 42 7.5 Řízení o invalidním důchodu... 43 8 Osoba posudkového lékaře... 45 8.1 Nároky na posudkové lékaře... 45 8.2 Spolupráce posudkového lékaře se sociálním pracovníkem... 46 8.3 Ochrana posudkových lékařů... 47 9 Etika v činnosti posudkového lékaře... 49 9.1 Etický kodex České lékařské komory... 49 9.2 Etický kodex zaměstnanců rezortu Ministerstva práce a sociálních věcí... 50 9.3 Komunikace posudkového lékaře a klienta... 51 9.4 Mlčenlivost v rámci posudkové činnosti... 52 10 Právní úprava dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu de lege ferenda... 54 Závěr... 56 Seznam použité literatury... 58 Seznam zkratek... 65 Seznam příloh... 66 Přílohy... 67 Resumé... 73 Summary... 74 Klíčová slova... 75

Úvod V průběhu lidského života dochází k různorodým sociálním událostem, jako je porucha zdraví, pracovní neschopnost, dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, invalidita, těhotenství a mateřství, nezaopatřenost dítěte, dosažení určitého věku, smrt či nedostatečný příjem. Některé z těchto sociálních událostí lze předvídat, jako například dosažení určitého věku, jiné, jako například dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav či invaliditu předvídat nelze. Stát se snaží prostřednictvím systému sociálního zabezpečení člověku pomoci, pokud v jeho životě nastane některá ze zmiňovaných sociálních událostí. Pokouší se tím předcházet nebo aspoň zmírňovat negativní následky, které s nimi mohou být spojeny. Část dávek ze systému sociálního zabezpečení je podmíněna posouzením zdravotního stavu žadatele a teprve po tomto posouzení je možné rozhodnout o tom, zda dávka může být přiznána v souladu s právními předpisy. Podrobnějšímu popisu právě těchto dávek se věnuje předkládaná diplomová práce. Jedná se o příspěvek na péči přiznávaný na základě zákona o sociálních službách, příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku přiznávané dle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o dávku invalidního důchodu poskytovanou dle zákona o důchodovém pojištění. Posuzování zdravotního stavu pro účely těchto zmíněných dávek provádí lékařská posudková služba, která se však v současné době stále potýká s nedostatečným personálním obsazením. To způsobuje dlouhou dobu trvání řízení o přiznání dávky, která je nežádoucí a člověk se v jejím průběhu může dostat do nepříznivé finanční situace. Cílem předkládané diplomové práce je tedy zejména přehledný popis jednotlivých výše zmíněných dávek sociálního zabezpečení a historických exkurz do právních úprav předcházejících současným právním úpravám. Další kapitoly se zabývají úlohou lékařské posudkové služby, jejími cíli v budoucím období a osobou posudkového lékaře, který v rámci procesu posuzování zdravotního stavu zastává stěžejní roli. Též je zde nastíněna organizace lékařské posudkové služby v rámci rezortu práce a sociálních věcí. Pro lepší pochopení problematiky předkládané diplomové práce je v ní uveden i přehledný popis jednotlivých subsystémů, ze kterých se skládá sociální zabezpečení jako celek. V poslední kapitole diplomové práce je rozebrána současná 1

právní úprava dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a její možné budoucí změny, které by přispěly nejen k větší přehlednosti a pochopitelnosti procesu posuzování zdravotního stavu, ale i k možným finančním úsporám v sociálním zabezpečení. Kromě posuzování zdravotního stavu v rámci výše uvedených oblastí se lékařská posudková služba zabývá též posuzováním zdravotního stavu pro účely zákona o nemocenském pojištění. Tento úsek posuzování však není předmětem diplomové práce. Text diplomové práce vychází z právního stavu k 1. září 2014. 2

1 Právní základy posuzování zdravotního stavu Právní úprava posuzování zdravotního stavu úzce souvisí s právní úpravou sociálního zabezpečení jako celku vzhledem k tomu, že je jeho součástí a určité vůdčí ideje tohoto právního odvětví se projevují ve všech jeho částech. 1.1 Právní úprava sociálního zabezpečení na mezinárodní úrovni Do Ústavy České republiky byl ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., tzv. euronovelou Ústavy s účinností od 1. června 2002 včleněn článek 10,,Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Proto je nutné se zajímat nejen o vnitrostátní právní úpravu, ale i o mezinárodní právní úpravu. Za základní katalog lidských práv lze považovat Všeobecnou deklaraci lidských práv, která se svým rozsahem stala prvním mezinárodním právním uznáním lidských práv bez rozdílu. Byla přijata Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948 a jsou v ní přímo zakotvena i sociální práva, která mimo jiné deklarují i právo člověka na zabezpečení v nemoci a při pracovní neschopnosti nastalé v důsledku okolnosti nezávislé na jeho vůli. Dalšími významnými dokumenty v oblasti sociálního zabezpečení na mezinárodní úrovni jsou Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Evropská sociální charta, Evropský zákoník sociálního zabezpečení či Úmluva o minimální normě sociálního zabezpečení. Ta byla přijata Generální konferencí Mezinárodní organizace práce a její IX. část je věnování přímo invalidním důchodům. Dále je Česká republika povinna se řídit dle ustanovení jednotlivých nařízení Evropské unie, která jsou svou povahou přímo aplikovatelná. V oblasti sociálního zabezpečení se jedná zejména o Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 492/2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Evropské unie, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 833/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k předešlému nařízení. 3

1.2 Vnitrostátní právní úprava sociálního zabezpečení Na ústavní úrovni je výchozím ustanovením, ze kterého je vyvozena nutnost posuzování zdravotního stavu, článek 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení mimo jiné zaručuje občanům České republiky právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, čímž zaručuje základní parametry lidské důstojnosti. S tímto ustanovením je však spojen výkladový problém, týkající se interpretace slova,,přiměřené. 1 Za přiměřené hmotné zabezpečení je možné považovat zabezpečení přiměřené předchozím sociálním poměrům občana nebo zabezpečení přiměřené důstojné životní úrovni, která je u všech občanů stejná. Obě tato možná výkladová pravidla mají své zastánce, přičemž první pravidlo je do jisté míry aplikováno při výpočtu výše invalidního důchodu, jehož část tvoří procentní výměra s proměnlivou výší u každého konkrétního občana. Druhá část výše invalidního důchodu je tvořena základní výměrou, jejíž jednotná výše pro všechny je charakteristická pro druhý možný výklad přiměřenosti. V rámci dávek z nepojistných systémů, tj. příspěvek na péči, příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku je jejich výše pro všechny, kteří splňují podmínky stanovené právním předpisem, stejná, čímž se zákonodárce opětovně přiklonil spíše druhému možnému výkladu přiměřeného hmotného zabezpečení. V zákonných a podzákonných hmotněprávních předpisech upravujících posuzování zdravotního stavu v oblasti sociálního zabezpečení jsou zejména vymezována jednotlivá posudková kritéria, která musejí žadatelé splňovat pro přiznání nároku na konkrétní dávku, včetně vymezení okruhu osob, které mohou o dávku žádat. Jádrem procesněprávních předpisů jsou především oprávnění a povinnosti, které vyplývají z procesu posuzování zdravotního stavu a dále organizace, kompetence a oprávnění jednotlivých orgánů, podílejících se na tomto posuzování v rámci resortu Ministerstva práce a sociálních věcí. Kromě procesních ustanovení obsažených v jednotlivých zvláštních předpisech jsou aplikovatelná i ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který je založen na principu subsidiarity tento systém podpůrnosti znamená možnost užití jeho ustanovení v těch případech, kdy zvláštní 1 BAŇOUCH, Hynek. Komentář k Usnesení o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD. Dostupné ze systému ASPI, KO2-1993CZ. 4

předpis neobsahuje speciální právní úpravu, která má před užitím obecné právní úpravy přednost. 5

2 Historický vývoj posuzování zdravotního stavu Pro pochopení platné právní úpravy je nutné poznat i právní úpravu jí předcházející, protože ta se též do jisté míry podílela na obsahu platného znění. V rámci historického exkurzu se dají vysledovat souvislosti jednotlivých úprav lékařské posudkové činnosti, vždy však ovlivněné společenským vývojem a dosaženým stupněm právního poznání. 2.1 Období vzniku lékařské posudkové činnosti Počátky posudkového lékařství jsou spatřovány v době vzniku potřeby posouzení určité skutečnosti posudkem odborného lékaře. Jedním z jeho nejstarších oborů je posuzování zdravotního stavu pro účely vojenské (posouzení schopnosti či neschopnosti výkonu vojenské služby). Toto období splývá s prvními snahami společnosti vytvořit právem garantované instituce zmírňující následky nepříznivých sociálních událostí jako je porucha zdraví. Tyto instituce byly zprvu založeny pouze na zásadě dobrovolnosti, později byly organizovány jednotlivě pro určité skupiny zaměstnanců (námořníci, horníci) a až ke konci svého vývoje začaly být vytvářeny jako všeobecné. V rámci historického vývoje se vyčlenily dva hlavní přístupy k definování dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu resp. invalidity. První přístup invaliditu považuje za předčasné zestárnutí, tj. zdravotní změny se skutečně dostavily dříve, než se předpokládalo. Tento model se vyvinul v zemích střední Evropy pod germánským vlivem. Druhý přístup invaliditu definuje jako stabilizovanou fázi dlouhotrvající nemoci, tj. poslední fáze změny zdravotního stavu, kdy se tento stav ustálí a lékař může zjistit dlouhodobé následky na funkci organismu a na společenské uplatnění člověka. Tento model byl uplatňován v anglosaských a frankofonních zemích. S současné době se v Evropě preferuje onen druhý model. 2 V následujících podkapitolách je popisován historický vývoj posuzování zdravotního stavu na našem území. 2 TOMEŠ, Igor a Kristina KOLDINSKÁ. Právní a organizační aspekty posuzování zdravotního stavu v sociální oblasti. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta v nakl. Vodnář, 2011, 7 s. ISBN 978-808-7146-460. 6

2.2 Posudkové lékařství v letech 1918-1948 Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byly do jejího právního řádu převzaty základní principy sociálního zabezpečení, které vycházely ze systému opatření německého kancléře Otto von Bismarcka. Práce na nové právní úpravě vyústila v přijetí zákona č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, který nově upravil správu nemocenského pojištění zaměstnanců, zabezpečení v nemoci a pracovní neschopnosti, nemocenské dávky, zabezpečení ve stáří a starobní důchod, zabezpečení v invaliditě a invalidní důchod, pojišťovny a zajišťovny. 3 Sociální pojištění bylo zajištěno Ústřední sociální pojišťovnou, vůči které byli jednotliví posudkoví lékaři ve smluvním vztahu. Kritérium invalidity bylo především ekonomické. Procesněprávní úprava byla okrajově obsažena ve výše citovaném zákoně, z větší části se však užívalo předpisů pro civilní řízení soudní a další pravidla rozhodování byla utvářena judikaturou Vrchního pojišťovacího soudu. V opravném řízení rozhodovaly pojišťovací soudy po předložení vyjádření lékařů jako soudních znalců. Sociální systémy nebyly jednotné a vedle uvedeného systému současně existovaly i další (pro válečné poškozence, horníky, zaměstnance státních drah aj.). V roce 1948 roztříštěnost v oblasti právní úpravy sociálního zabezpečení sjednotil zákon č. 99/1948 Sb., o národním pojištění. Ucelenější úprava všech druhů pojištění i nově vzniklých druhů dávek byla považována za pokrok. Ústřední národní pojišťovna, která byla nyní nositelem pojištění, zaměstnávala pro účely posudkové činnosti tzv. důvěrné lékaře. Ti nejen zajišťovali potřebnou dokumentaci, ale i sami vyšetřovali a prováděli vyhodnocení zdravotního stavu. Tento způsob organizace byl hodnocen jako velmi efektivní, neboť výchozí podklady nepořizovali ošetřující lékaři, ale lékaři ve smluvním vztahu k pojišťovně. Nově byla definována i invalidita, kdy její pojem byl pro všechny pojištěné osoby jednotný a důraz byl kladen na její hospodářské dopady, nikoli pouze na dopady fyziologické. Při potřebě pomoci jiné osoby bylo možno využít institutu zvýšení důchodu pro bezmocnost. V oblasti řízení nebyla zpočátku stanovena žádná zvláštní procesní pravidla a subsidiárně se využívaly zásady správního řízení. Pouze však v těch situacích, kdy použití těchto zásad připouštěla povaha a předmět 3 ČEVELA, Rostislav, Libuše ČELEDOVÁ a Alena ZVONÍKOVÁ. Posudkové lékařství: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 14 s. ISBN 978-802-4732-855. 7

řízení. Za právně nejvýznamnější byla považována zejména zásada dispoziční, zásada legality, zásada materiální pravdy, zásada volného hodnocení důkazů a zásada slyšení stran. 2.3 Posudkové lékařství v letech 1948-1960 V roce 1951 bylo zákonem č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění odděleno nemocenské pojištění a důchodové pojištění. Změnila se i organizace orgánů národního pojištění, Ústřední národní pojišťovna zanikla a vznikl Státní úřad důchodového zabezpečení a posudkoví lékaři byli postupně nahrazováni posudkovými komisemi. Existence posudkových komisí jakožto vícečlenných orgánů byla zdůvodněna zejména tím, že posuzování zdravotního stavu není otázkou pouze pro lékaře medicíny, ale i otázkou sociálně a pracovně politickou. Do rozhodování se tudíž včlenil i mimolékařský prvek, v čele však stále zůstával posudkový lékař. Stanovena byla pravidla pro působnost, složení a jednání těchto komisí, které předkládaly orgánům Státního úřadu důchodového zabezpečení doporučení na přiznání či zamítnutí návrhu na dávku. Podobně jako dnes tedy výstupy jejich činnosti měly pouze podkladový charakter a přímo o přiznání dávky nerozhodovaly. Ke konci padesátých let se rozšířil počet členů posudkové komise ze čtyř na pět, ale charakter znaleckého orgánu přetrval a stále jim nepříslušela rozhodovací pravomoc. Změny v oblasti důchodového pojištění nastaly v roce 1956, kdy zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení přinesl rozdělení invalidního důchodu na invalidní a částečně invalidní důchod. Toto rozdělení dříve platilo pouze pro určité skupiny obyvatelstva. V důchodovém pojištění byl narušen princip uniformity a financování probíhalo přímo ze státního rozpočtu. 2.4 Posudkové lékařství v letech 1960-1990 Změnu v oblasti postavení posudkových komisí přinesla vyhláška č. 151/1960 Sb., o organizaci a působnosti posudkových komisí sociálního zabezpečení. Ty byly nadány rozhodovací pravomocí v posudkových otázkách týkajících se posouzení zdravotního stavu. Tím získaly postavení správního orgánu. Jejich složení bylo nyní proměnlivé dle předmětu projednávaného řízení. Dosud platný princip zásluhovosti byl narušen roku 1964 zákonem č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení. K nápravě došlo v roce 1975, kdy byl zákonem č. 121/1975 Sb., o sociálním 8

zabezpečení znovu zakotven princip zásluhovosti, a to ve své prohloubené podobě. V 80. letech předpisy z oblasti sociálního zabezpečení nepřinesly významné změny, neboť stávající ideje, na kterých byla tato oblast postavena, byly vnímány jako vyhovující. Vzrůstající nároky na odbornou kvalifikaci lékařů zabývajících se posuzováním zdravotního stavu vedly k vytvoření jak samostatné katedry, tak i oboru. Katedra posudkového lékařství vznikla v Praze 1. ledna 1961, tedy již 10 let před ustavením posudkového lékařství jako specializačního oboru v roce 1971. 4 2.5 Posudkové lékařství od roku 1990 do současnosti V 90. letech došlo k zásadním společenským, politickým, ekonomickým i právním změnám. Jejich dopady se rovněž promítly do oblasti sociálního zabezpečení a posudkového lékařství. Z těchto důvodu byla přijata zcela nová právní úprava důchodového pojištění v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Novelizace stávajících právních předpisů zapříčinily též podstatné změny v organizaci a postavení posudkových orgánů. Počet členů posudkových komisí byl snížen z pěti na tři a v první instanci vykonávali svou činnost při nově zřízených okresních správách sociálního zabezpečení, zatímco v druhé instanci náleželi svou činností k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. V 1993 byly prvoinstanční posudkové komise z ekonomických důvodů zrušeny a nahradili je jednotliví lékaři okresních správ sociálního zabezpečení. K dalším významným změnám v oblasti organizace lékařské posudkové služby došlo její reorganizací v roce 2006. Odborná veřejnost však dosud provedené změny považuje stále za nedostatečné. Proto je i nyní přistupováno dalším reformám v sociální oblasti. V současné době se na evropském kontinentu prosazují různé sociální reformy, které se však vyznačuji velice podobnými společnými rysy. 5 4 ČEVELA, Rostislav, Libuše ČELEDOVÁ a Alena ZVONÍKOVÁ. Posudkové lékařství: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 14 s. ISBN 978-802-4732-855. 5 ARNOLDOVÁ, Anna. Výukové materiály pro specializační kurzy v posudkovém lékařství č. 1 3. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2013, s. 11. 9

snížení výdajů na sociální účely - tento krok se ve většině případů nesetkává s kladnými ohlasy společnosti, nicméně bývá základem reforem v sociální oblasti. zvýšení sociální spravedlnosti - ke zvýšení sociální spravedlnosti dochází větší adresností sociálních dávek a postupným ustupováním paušálních sociálních dávek do pozadí. Ty jsou často nespravedlivé a způsobují plýtvání veřejnými zdroji. postupná marketizace a komercionalizace služeb - systém povinného (obligatorního) pojištění je doplňován systémem dobrovolného (fakultativního) pojištění, který jedince vede k větší zodpovědnosti za svou osobu v obtížných sociálních situacích. zdůraznění principu subsidiarity sociálního zabezpečení - stát by měl být vnímán jako instituce poslední volby. Jeho činnosti by měla předcházet osobní iniciativa, soukromá aktivita a občanská svépomoc. 10

3 Lékařská posudková služba a její organizace 3.1 Reorganizace lékařské posudkové služby v letech 2006 a 2009 K 1. červenci 2006 došlo k významným změnám z hlediska organizace lékařské posudkové služby, a to zejména přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Před přijetím tohoto zákona lékařskou posudkovou službu tvořili posudkoví lékaři při České správě sociálního zabezpečení a okresních správách sociálního zabezpečení, kteří posuzovali zdravotní stav jednak pro účely své činnosti a současně i pro potřeby jiných orgánů, například pro orgány politiky zaměstnanosti. Na základě těchto posudků rozhodoval o dávce a vyplácel ji odlišný subjekt než ten, který zhotovoval posudek. Tento stav byl vyhodnocen jako nesystémový a doposud jednotná lékařská posudková služba byla rozdělena na dvě části. Část činností lékařské posudkové služby správ sociálního zabezpečení byla převedena na úřady práce, u kterých vznikly samostatné lékařské posudkové služby. Ty posuzovaly zdravotní stav osob pro potřeby nepojistných systémů a kompetence v rámci důchodového a nemocenského pojištění byly ponechány na správách sociálního zabezpečení. Nově vzniklé lékařské posudkové služby úřadů práce se při své činnosti potýkaly s velmi výraznými nedostatky ve svém personálním obsazení. Z tohoto důvodu byl zaveden nový institut tzv. smluvních lékařů, kteří působili vedle lékařů přímo zaměstnaných úřady práce. Pro smluvní lékaře nebyla nutná podmínka atestace z posudkového lékařství, což umožnilo zapojení většího počtu klinických lékařů do posudkové činnosti. 6 Jejich úkolem byla příprava posudku, který byl poté předán k dokončení posudkovému lékaři zaměstnanému na úřadu práce, ten posudek zkontroloval a doplnil jeho závěr. Tento systém umožnil rychlejší a pružnější zpracovávání nahromaděné agendy, která by bez pomoci smluvních lékařů zůstávala dlouho nezpracována. Tento model činnosti vytvořený v roce 2006 byl však opět v roce 2009 změněn. Organizace lékařské posudkové služby musela reagovat na podněty přicházející z vnitřního i vnějšího prostředí, a zejména na chystané ekonomické změny v oblasti veřejné správy, jejichž záměrem byla opatření vedoucí k úsporám. Od 1. července 2009 6 WERNEROVÁ, Julie. Lékařská posudková služba v ČR a její reorganizace. Úřady práce jako nová složka LPS. [online]. [cit. 01-09-2014]. Dostupné z: http://www.clk.cz/oldweb/poradna/neschopnost/novinky_posudkove.html. 11

byly lékařská posudková služba České správy sociálního zabezpečení a lékařská posudková služba úřadů práce sloučena do jedné. Opětovně byl nastaven model jednotné lékařské posudkové služby rezortu Ministerstva práce a sociálních věcí jako celku. Do této staronové koncepce byl převzat institut smluvních lékařů, který se osvědčil. V praxi sloučení znamenalo lepší zastupitelnost jednotlivých posudkových lékařů, úsporu režijních nákladů a vyšší efektivnost při zajišťování podkladů potřebných pro vyhotovení jednotlivých posudků. 7 V předešlém modelu tyto podklady shromažďovaly úřady práce a okresní správy sociálního zabezpečení odděleně. Další výhodou tohoto uspořádání je lepší orientace žadatelů o dávku, kteří přicházejí do styku pouze s jedním úřadem i při více žádostech o různé dávky. 3.2 Cíle lékařské posudkové služby v letech 2014 až 2020 Směr vývoje lékařské posudkové služby úzce souvisí s cíli, které si do budoucna stanovila Česká správa sociálního zabezpečení. Ta si klade za svůj hlavní cíl zvýšení efektivnosti její činnosti a celkovou modernizaci úřadu. Jako jeden z hlavních úkolů svého dalšího vývoje chce usilovat a zlepšení proklientského zaměření lékařské posudkové služby. To bude spočívat zejména v lepší komunikaci jejich pracovníků s klienty, větší vstřícnosti a otevřenému sdělování informací o posuzování zdravotního stavu ve spojení s objektivními odůvodněními všech zjištěných skutečností. Cílem bude tedy větší spokojenost klientů, kterým bude řádně vysvětlován postup, který vedl k zamítnutí jejich žádostí či nesplnění žádostí v takovém rozsahu, v jakém byly podány. Toto postupné zvyšování nároků na profesionalitu a etické chování zejména posudkových lékařů by ve svém důsledku mělo vést ke snižování počtu odvolání. Dalším prostředkem zvýšení efektivity činnosti lékařské posudkové služby je zlepšení komunikace s ostatními subjekty, ale i v rámci samotné lékařské posudkové služby. Ministerstvo práce a sociálních věcí by mělo být více aktivní při sjednocování metodiky posuzování zdravotního stavu a právních výkladů v rámci pojistných i nepojistných systémů. Ke zlepšení i zrychlení komunikace přispěje i její postupná elektronizace. Toto zrychlení je potřebné zejména v komunikaci mezi krajskými 7 LANGER, Radim. Změny právní úpravy lékařské posudkové služby. Národní pojištění: odborný měsíčník České správy sociálního zabezpečení. 2009, roč. 40, č. 2, s. 35-37. 12

pobočkami úřadů práce a okresními správami sociálního zabezpečení a mezi okresními správami sociálního zabezpečení a poskytovateli zdravotnických služeb. 8 Jedna z cest k celkovému zefektivnění činnosti lékařské posudkové služby je i úprava její systematizace. Sociální pracovník provádějící sociální šetření pro přiznání dávek v nepojistných systémech by mohl být nahrazen sociálně-zdravotnickým pracovníkem. Sociální šetření by se tak zkvalitnilo a mělo větší odbornou hodnotu a stalo by se tak hodnotnějším podkladem pro vyhotovení samotného posudku. Dosavadní činnost referentek na okresních správách sociálního zabezpečení by měla v letech 2014 až 2020 zůstat nezměněna. Nadále by se staraly o celkové zajišťování vyřizování žádostí o posouzení zdravotního stavu podaných jinými subjekty a správu potřebné dokumentace. 3.3 Úloha lékařské posudkové služby V každé zemi s rozvinutým sociálním systémem působí lékařské posudkové služby, i když jsou tyto instituce různě pojmenovány a organizovány, jejich úloha ve všech těchto zemí je velmi podobná. Působí jako instituce s pevnou organizační strukturou v rámci ministerstva, jehož činnost pokrývá sociální oblast a její jednotlivé subjekty provádějí posudkovou činnost. Ta je následně podkladem pro rozhodnutí v rámci správních a civilních řízení. Lékařská posudková služba plní v rámci své činnosti zejména tyto úlohy: 9 preventivní úlohu - ve výroku o invaliditě při přiznání invalidního důchodu je spatřována tato preventivní role vzhledem k tomu, že nadále již na osobu nepůsobí nebo působí ve zmenšené míře vlivy pracovního prostředí. medicínskou úlohu - v rámci každého posouzení zdravotního stavu konkrétní osoby je třeba podrobně stanovit její celkovou medicínskou diagnózu. Teprve ta může být hodnověrným podkladem pro vydání posudku. pracovní úlohu - lékařská posudková činnost svými závěry přímo ovlivňuje počty pracovně aktivních občanů. 8 ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. Strategické cíle ČSSZ pro období 2014 2020. [online]. [cit. 01-09-2014]. Dostupné z: http://www.cssz.cz/nr/rdonlyres/9ce305ba-34c7-468f-b925-4b9192e30acd/0/strategicke_cile_20142020.pdf. 9 ČEVELA, Rostislav, Libuše ČELEDOVÁ a Alena ZVONÍKOVÁ. Posudkové lékařství: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 21 s. ISBN 978-802-4732-855. 13

ekonomickou úlohu - na základě posudkového závěru jsou vypláceny jednotlivé dávky ze systémů sociálního zabezpečení. Tyto náklady se promítají do ekonomiky celého národního hospodářství. sociální úlohu - prostřednictvím jednotlivých dávek je jednak umožněno osobám zdravotně postiženým snadnější začlenění do společnosti a dále jejich prostřednictvím jsou kompenzovány vyšší životní náklady a menší možnost obstarat si finanční prostředky vlastním přivýdělkem. právní úlohu - lékařská posudková služba shromažďuje a zajišťuje podklady pro rozhodnutí o nároku na příslušnou dávku dle předepsaných právních norem. 3.4 Organizace lékařské posudkové služby Posuzování zdravotního stavu je úkolem zejména posudkových lékařů okresních správ sociálního zabezpečení, lékařská posudková služba je tedy zařazena do organizační struktury Ministerstva práce a sociálních věcí, nikoli Ministerstva zdravotnictví, ačkoli se zdravotnictvím její činnost velmi úzce souvisí a spolupracuje s mnoha specialisty z oborů klinické medicíny. V současné době je její organizační struktura tvořena Ministerstvem práce a sociálních věcí, posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí, Českou správou sociálního zabezpečení a okresními správami sociálního zabezpečení. Všechny tyto články jsou orgány státní správy, její organizace tedy není roztříštěna mezi územní samosprávu, veřejnoprávní subjekty, ani nestátní subjekty působící v sociální oblasti. Ministerstvo práce a sociálních věcí zejména sjednocuje a zpracovává celkovou koncepci posuzování zdravotního stavu a koncepci organizace lékařské posudkové služby. Své dlouhodobé záměry prezentuje v rámci spolupráce s jednotlivými orgány státní správy a při zastupování České republiky v mezinárodních organizacích soustřeďujících se na oblast sociálního zabezpečení. K efektivnější činnosti lékařské posudkové služby přispívá sjednocováním právních výkladů příslušných předpisů. Vůči nižším článkům organizační struktury posudkové činnosti zastává zejména řídící, organizační a kontrolní funkci. 10 10 MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Posudková služba podrobní informace. [online]. [cit. 01-09-2014]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/7228. 14

Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí zřízené tímto ministerstvem jako kolektivní orgány lékařské posudkové služby rozhodují jako druhá instance při odvoláních proti vymezeným druhům rozhodnutí. Česká správa sociálního zabezpečení působí jako ústřední orgán, který kontroluje a řídí činnost jednotlivých okresních správ sociálního zabezpečení. Její specifické kompetence jsou stanoveny v zákoně č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, stejně jako kompetence okresních správ sociálního zabezpečení. Kontrola a řízení se uskutečňuje prostřednictvím úseku lékařské posudkové služby zřízené při tomto článku organizační struktury, ten koordinuje činnost jednotlivých posudkových lékařů. Dále se spolu s Ministerstvem práce a sociálních věcí podílí na přípravách budoucí koncepce lékařské posudkové služby a účastní se připomínkových řízení k návrhům mezinárodních smluv. Okresní správy sociálního zabezpečení působí jako nejnižší články organizační struktury lékařské posudkové služby. Jsou zřízeny pro jednotlivé okresy v rámci územního členění České republiky, na území hlavního města Prahy jejich působnost vykonává Pražská správa sociálního zabezpečení a na území města Brna vykonává jejich působnost Městská správa sociálního zabezpečení Brno. 11 Převážná část jejich činnosti spočívá v posuzování zdravotního stavu osob pro účely příspěvku na péči, příspěvku na zvláštní pomůcku, přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením a pro účely posouzení invalidity. Žadatel o některou z dávek však svou žádost nepodává přímo na okresní správu sociálního zabezpečení, lékařská posudková služba provádí posouzení zdravotního stavu až na základě žádosti podané jí orgánem, u něhož byla žádost podána. 11 Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, 6 odst. 2. 15

4 Přehled subsystémů sociálního zabezpečení Právo sociálního zabezpečení dnes představuje soubor právních předpisů, které upravují hmotné zabezpečení a služby, jež stát zabezpečuje, koriguje nebo poskytuje oprávněným občanům, kteří v důsledku sociální události nemohou být výdělečně činnými a jejichž nezadatelná sociální práva jsou ohrožena sociálním vyloučením. 12 Systém sociálního zabezpečení je rozdělen do tří základních subsystémů. Tyto jednotlivé pilíře řeší odlišné sociální situace a svým obsahem tvoří sociální systém jako celek. Jde o tři vzájemně propojené oblasti odlišující se svými cíli, kterými jsou řešení různých sociálních událostí (smrt, dosažení určitého věku, porucha zdraví, pracovní neschopnost, invalidita, dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, těhotenství a mateřství, nezaopatřenost dítěte, nedostatečný příjem, pracovní úraz a nemoci z povolání). V neposlední řadě jsou tyto tři pilíře sociálního zabezpečení též odlišné způsobem svého financování a organizačním zabezpečením. 4.1 Sociální pojištění Jde o první subsystém, který je dále tvořen několika druhy sociálního pojištění. Jedná se o důchodové pojištění, nemocenské pojištění a zdravotní pojištění. Z důchodového pojištění jsou poskytovány dávky starobního důchodu, invalidního důchodu, vdovského a vdoveckého důchodu a sirotčího důchodu při splnění podmínek dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Z nemocenského pojištění jsou poskytovány dávky nemocenského, ošetřovného, peněžité pomoci v mateřství a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství při splnění podmínek dle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Uvedené dávky jsou oproti dávkám plynoucím ze zdravotního pojištění dávkami peněžitého charakteru. Ze zdravotního pojištění dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění jsou poskytovány dávky věcného charakteru, kterými jsou různé druhy zdravotní péče. V rámci subsystému sociálního pojištění jsou řešeny zejména sociální situace, na které se lze s předstihem připravit vyčleněním části finančních prostředků. Tyto 12 TRÖSTER, Petr. Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, 14 s. Academia iuris. ISBN 978-807-4004-735. 16

finanční prostředky jsou dále užity v budoucnu k řešení nastalé sociální situace způsobené sociální událostí. Její charakter může být jak krátkodobý (pracovní neschopnost, těhotenství a mateřství), tak i dlouhodobý (stáří, invalidita, ovdovění a osiření). Krátkodobé sociální události jsou překlenovány zejména dávkami nemocenského pojištění a dlouhodobé dávkami důchodového pojištění. Ústředním principem sociálního pojištění je povinné odložení finančních prostředků do budoucna. Jeho kladem je vysoká všeobecnost. Stát zde zajišťuje právní rámec, garantuje základní podmínky a jistoty. Občan má po splnění podmínek jistotu pomoci, pokud na něj dopadne negativní důsledek sociální události. Dále jsou prostřednictvím povinného sociálního pojištění vytvářeny fondy, které umožňují zabezpečení občana v těch případech, kdy si sám ze svých příjmů není schopen krýt důsledek sociální události. Systém financování tedy probíhá prostřednictvím výběru pojistného zajišťovaného státem. Dalším principem tohoto subsystému je současná existence soukromého pojištění. V rámci něj si každý jednotlivec spoří do budoucna individuálně a prvek státní garance a kolektivní solidarity je zde potlačen. Systém soukromého pojištění je založen na zodpovědnosti každého za svou osobu. V případě absolutního podcenění sociálních rizik je však i zde nutné zakročení státu. Komerční organizace tohoto druhu pojištění neodpovídá obecně přijímaným a právem zaručeným principům, které nedovolují nechat člověka bez sociálního zabezpečení, protože se sám individuálně nezajistil. Proto není možné, aby soukromé pojištění v budoucnu zcela nahradilo povinné pojištění. 4.2 Sociální zabezpečení Druhý subsystém sociálního zabezpečení v širším smyslu je označen jako sociální zabezpečení v užším smyslu. Někdy bývá označen spíše jako subsystém sociálního zaopatření nebo státní sociální podpory, která tvoří jeho obsah. V rámci státní sociální podpory jsou dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře poskytovány dávky přídavku na dítě, příspěvku na bydlení, porodného, rodičovského příspěvku a pohřebného. Do tohoto subsystému byly zařazeny i dávky pěstounské péče, nyní je však jejich právní úprava převedena s účinností od 1. ledna 2013 do zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Tento převod má sloužit ke sjednocení právní úpravy odměňování pěstouna. Kromě toho se vzhledem k záměru 17

profesionalizovat pěstounskou péči do značné míry mění i věcný charakter dávek, zejména odměny pěstouna, která bude nadále pojímána jako odměna za službu. 13 Státní sociální podpora je projevem jednoho ze základních principů sociálního zabezpečení, kterým je solidarita. Stát přerozdělováním finančních prostředků ze státního rozpočtu, prostřednictvím kterého probíhá financování tohoto subsystému, vytváří solidaritu mezi bezdětnými a rodinami s dětmi a mezi občany s různou výší příjmů. Dávky systému státní sociální podpory jsou dávkami adresnými, a proto jeho zavedení bylo velmi organizačně a administrativně náročné. Jednotlivé dávky tohoto subsystému rozdělujeme na dávky poskytované v závislosti na výši příjmu (testované dávky) a na dávky, které nejsou poskytovány v závislosti na výši příjmu (netestované dávky). Testované dávky jsou podmíněné výší příjmu rodiny, který je porovnáván s výší životního minima dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu a pomocí koeficientu je zjištěn nárok či nesplnění podmínky nároku na dávku. Mezi tyto dávky patří přídavek na dítě, příspěvek na bydlení a porodné. Druhým druhem dávek jsou dávky netestované, které na příjmu rodiny závislé nejsou. Mezi tyto dávky patří rodičovský příspěvek a pohřebné. 4.3 Sociální pomoc Posledním subsystémem sociálního zabezpečení je systém sociální pomoci, který byl též nazýván systémem sociální péče. Ta je poskytována, pokud se člověk ocitne v sociální nebo hmotné nouzi. Jde o případy, které nejsou do budoucna předvídatelné, tak jako v systému sociálního pojištění. Tyto sociální situace jsou sice méně časté než sociální situace v předešlých subsystémech, nicméně i u nich musí být zaručena sociální pomoc všem, kteří ji skutečně potřebují. Sociální pomoc se týká přibližně 4% obyvatel. 14 Sociální nouzí jsou označovány ty situace, kdy se o sebe člověk nemůže sám postarat. Důvody, proč to není možné, mohou být jak fyzického tak i psychického rázu. Hmotná nouze je oproti sociální nouzi hodnocena z hlediska ekonomického. 13 TRÖSTER, Petr. Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, 201 s. Academia iuris. ISBN 978-807-4004-735. 14 ARNOLDOVÁ, Anna. Sociální zabezpečení. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 11 s. ISBN 978-802-4737-249. 18

V zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách mají svůj právní základ sociální služby poskytované v rámci tohoto subsystému a příspěvek na péči. Sociální služby jsou poskytovány ve formě sociálního poradenství, služeb sociální péče a služeb sociální prevence. Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením upravuje přiznání příspěvku na mobilitu, příspěvku na zvláštní pomůcku a nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením. Případy pomoci poskytované v hmotné nouzi jsou obsaženy v zákoně č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Jejími dávkami jsou příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Financování pomoci v hmotné nouzi, stejně jako příspěvku na péči a dávek osobám se zdravotním postižením probíhá opět prostřednictvím státního rozpočtu jako u předešlých subsystémů. Odlišná je situace ve financování sociálních služeb, kde se jedná o financování vícezdrojové. Jedním z jeho zdrojů jsou platby klientů, kterým jsou sociální služby poskytovány. Dalším zdrojem jsou dotace ze státního rozpočtu, které jsou poskytnuty kraji, a ten je pak přerozděluje jednotlivým poskytovatelům sociálních služeb. Ti mohou na svou činnost též přispívat z vlastních zdrojů. V neposlední řadě je část nákladů na sociální služby kryta též z evropských fondů. 19

5 Posuzování zdravotního stavu pro účely zákona o sociálních službách 5.1 Důvody vytvoření nové dávky příspěvku na péči Právní úprava účinná před přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách pocházela z konce 80. let, kdy bylo na sociální politiku nahlíženo jiným způsobem. Osoba, která se ocitla v nepříznivé životní situaci, byla vnímána jako spíše za objekt systému než za aktivního činitele s potřebami a vůlí, která by měla být zohledněna při poskytované formě pomoci. Pro potřeby soudobé společnosti byla tudíž již nevyhovující a její změny nebylo možno dosáhnout pouhými novelizacemi, které by měly za následek jen určité dílčí úpravy. V prvních návrzích nového zákona bylo navrhováno, aby nárok na příspěvek na péči vznikal i těm osobám, které pomoc jiné osoby potřebují pouze po přechodnou dobu cca 3 měsíce, například po propuštění z nemocnice po dobu rehabilitace nebo domácího léčení. 15 Tato koncepce však byla opuštěna ještě před přijetím zákona. Cílem zavedení příspěvku na péči jako nové dávky sociálního zabezpečení vycházející z obecného principu solidarity v rámci celé společnosti a principu podpory rovných příležitostí všech členů společnosti bylo zejména umožnění svobodné volby při rozhodování o způsobu zabezpečení služeb, které osoba pobírající dávku potřebuje. Míra svobody při volbě využití získaných finančních prostředků byla podrobena rozsáhlé diskuzi. Mezi návrhy zaznívala krom možnosti jejich poskytování bez omezení i řešení, při kterých by byly poskytovány pouze poukázky využitelné pro nákup služeb u předem určených registrovaných poskytovatelů služeb či předem určených zprostředkovatelů služeb. Toto řešení bylo vyhodnoceno jako pro praxi příliš administrativně náročné a nevyhovující. Další nutností nové právní úpravy bylo stanovení rovných podmínek pro získávání veřejných prostředků všemi subjekty, které tyto služby poskytují. Celkové hodnocení zdravotně postižených občanů bylo třeba individualizovat a odklonit se tak od stávajícího paušálního hodnocení. Stejně tak péče a její poskytování musí zohledňovat ve větší míře stav a potřeby pacienta, což bylo 15 Důvodová zpráva k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. 20

zajištěno mimo jiné procesem deinstitucionalizace poskytované péče. 16 Hlavní funkcí, kterou měl v budoucnu příspěvek na péči splňovat, bylo krytí zvýšených životních výdajů způsobených potřebou zajistit péči o svou osobu prostřednictvím péče jiné osoby. Tato dávka však již od svého vzniku byla koncipována jako doplňující finanční podpora určena ke krytí pouhé části těchto výdajů. Při úhradě celkových nákladů zabezpečujících potřebnou péči o pacienta je počítáno s potřebou využít i dalších jeho soukromých zdrojů (například starobní důchod, vlastní úspory, úspory jeho rodinných příslušníků) a veřejných zdrojů (například úhrady ze systému veřejného zdravotního pojištění). Z důvodu tohoto pojetí příspěvku vyvstala též otázka, zda jeho výši podmiňovat výší soukromých finančních prostředků oprávněné osoby, případně její rodiny. Po jejím důkladném rozboru bylo toto řešení vyhodnoceno jako rozporné spolu s principy sociální pomoci a nebylo přijato. 5.2 Podmínky nároku na příspěvek na péči Nárok na příspěvek na péči náleží osobě vymezené v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v 4 odst. 1. Tato osoba nesmí být mladší jednoho roku. Dále musejí být kumulativně splněny další podmínky, aby mohlo dojít k přiznání příspěvku na péči. Konkrétní osoba musí potřebovat pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb, a to v důsledku jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Právě mezi dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a neschopností samostatného zvládnutí základní životní potřeby musí být příčinná souvislost, jinak by nebylo možné nárok na příspěvek přiznat. Taxativně jsou vymezeny i osoby, které mohou potřebnou pomoc poskytovat. Jedná se o osoby blízké, asistenta sociální péče, poskytovatele sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb, dětský domov nebo speciální lůžkové zařízení hospicového typu. 17 Po dobu případné hospitalizace z důvodu poskytování zdravotní péče osobě nárok na příspěvek nezaniká. Výše příspěvku je stanovena stupněm závislosti stanoveném pro konkrétní osobu. Tento stupeň závislosti se odvíjí od počtu základních životních potřeb, které není osoba schopna zvládat a od jejího věku. 16 PRŮŠA, Ladislav. Charakteristika stěžejních prvků nového zákona. Příspěvek na péči nový způsob financování sociálních služeb. Dostupné ze systému ASPI, LIT28750CZ. 17 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, 7 odst. 2. 21

Při posuzování stupně závislosti je hodnocena schopnost zvládat zákonem předem vymezené základní životní potřeby. Jedná se o mobilitu, orientaci, komunikaci, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost 18, pričemž poslední jmenovaná základní životní potřeba se nehodnotí u osoby mladší 18 let. Schopnost zvládnutí těchto jednotlivých životních potřeb je podmíněná zvládnutím blíže specifikovaných úkonů tvořících její obsah. mobilita - pro její zvládnutí je nutné nejen zvládnout zaujímání jednotlivých poloh lidského těla jako je sed nebo stoj, ale i chůzi v délce minimálně 200 metrů bez pomoci druhé osoby. Při celkovém hodnocení je zkoumána nejen pohybová a fyzická zdatnost, ale i duševní a smyslové schopnosti, které jsou k pohybu neméně potřebné. Dále je posuzována i schopnost chůze po schodech a na nerovném povrchu vyskytujícím se v přirozeném prostředí pacienta. V potaz je tedy brána chůze po dlažebních kostkách, nikoli po lesní stezce. V případě osoby využívající invalidní vozík jen v určitých situacích je třeba schopnost chůze též individuálně posoudit. orientace - osoba musí být schopna prostřednictvím svých smyslových a duševních schopností chápat kde je, v jakém čase se nachází, rozpoznávat osoby a správně na ně reagovat. komunikace - podstatou je možnost dorozumění se a porozumění prostřednictvím řeči, písma nebo symbolů jako je například označení WC, semafor či zvonek. stravování - při stravování je hodnocena nejen schopnost stravu samostatně zkonzumovat, ale i dovednost si vybrat přiměřený pokrm, připravit si ho a dodržet stanovený dietní režim. oblékání a obouvání - pro zvládnutí tohoto úkonu je opět důležitá nejen fyzická zdatnost umožňující vlastní oblečení oděvu, ale i psychická schopnost si ho vybrat přiměřeně k počasí a účelu. 18 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, 9 odst. 1. 22

tělesná hygiena - osoba musí být schopna používat hygienické zařízení a mýt si samostatně celé tělo. Není rozhodné, zda je tělo myto pouze po částech ani místo či způsob provedení očisty. výkon fyziologické potřeby - zde je hodnoceno zejména včasné vyhledání a použití WC, tento úkon tedy neobsahuje schopnost zvládnutí chůze ani manipulace s oblečením v důsledku použití WC. Tyto dovednosti jsou předmětem jiných základních životních potřeb a musejí být proto posuzovány samostatně. péče o zdraví - hodnocení tohoto úkonu je velmi individuální vzhledem ke konkrétnímu postižení a režimu stanovému lékařem. osobní aktivity - osoba musí být schopna navazovat kontakty s osobami blízkými, ale i jinými vyskytujícími se v jejím přirozeném prostředí, dodržovat svůj denní režim a zvládat aktivity přiměřené jejímu věku bez pomoci asistenta. péče o domácnost zde je zkoumána schopnost vedení domácího rozpočtu, včetně zacházení s finančními prostředky mimo něj a rozeznávání hodnoty jednotlivých bankovek a mincí, obstarání si běžného nákupu a manipulace s běžnými domácími spotřebiči a dalšími předměty běžně se v bytě vyskytujícími. 19 Pokud osoba nezvládne aspoň jeden úkon tvořící obsah dané základní životní potřeby, celá základní životní potřeba musí být hodnocena jako nezvládnutá. 5.3 Právní úprava podmínek nároku na příspěvek na péči do roku 2011 Zásadní změnu v úpravě podmínek nároku na příspěvek na péči provedl zákon č. 366/2011 Sb., o změně zákona o pomoci v hmotné nouzi a dalších souvisejících zákonů. Ten nahradil od 1. ledna 2012 dosavadní systém posuzování stupně závislosti hodnocením schopnosti zvládat 10 základních životních potřeb. Dříve byl stupeň závislosti hodnocen též prostřednictvím zohlednění dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na zvládnutí předepsaných úkonů, ale těchto úkonů bylo podstatně 19 WERNWROVÁ, Julie. Výklad pro posudkovou službu sociálního zabezpečení. Aktuality pro lékařskou posudkovou službu. 2012, s. 61. 23

více než nyní. Celkem se jednalo o 18 úkonů péče o vlastní osobu a 18 úkonů soběstačnosti, z nichž každá v sobě zahrnovala několik činností vymezených vyhláškou. Celkem bylo tedy hodnoceno 129 činností. Oproti dřívějšímu stavu došlo tedy k výraznému snížení hodnocených činností, většina z nich ale byla transformována do obsahu dnes hodnocených základních životních potřeb. Cílem novelizace předpisu bylo zefektivnění provádění systému, zpřesnění výstupů posudkové činnosti a snížení administrativní zátěže nejen žadatelů o příspěvek na péči, ale i posudkových lékařů. Ti přiznávali velkou časovou náročnost vypracování jednotlivých posudků, a proto mělo spolu se zkrácením doby potřebné na vypracování jednoho posudku dojít i ke zvýšení efektivity činnosti lékařské posudkové služby. Prostřednictvím větší pružnosti řízení o přiznání nároku na příspěvek na péči měla tato novela svým snížením počtu hodnocených kritérií přinést užitek i poživatelům dávky. Z řad zástupců postižených osob však často zaznívá spíše negativní hodnocené této změny, které v některých případech znamenalo snížení výše příspěvku na péči. 5.4 Principy a zásady posuzování zdravotního stavu schopnost zvládat základní životní potřeby musí být zkoumána v přirozeném prostředí žadatele, za které lze považovat nejen místo trvalého bydliště, ale i domovy důchodců nebo ústavy sociální péče, a též s přihlédnutím k věku osoby. lékař při svých zjištěních musí vycházet z přesně a úplně zjištěného stavu věcí odpovídajícího realitě. K časté chybě dochází při sociálním šetření, kdy žadatel z jakési hrdosti může tvrdit, že většinu věcí bez problému zvládá sám, což ve skutečnosti není pravda. Proto by měl sociální pracovník žadatele před provedením sociálního šetření poučit o významu výsledků sociálního šetření a zdůraznit potřebu zjištění skutečného stavu věcí. v první řadě lékař zjišťuje existenci dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, protože pokud ten není prokázán, není splněna základní podmínka přiznání nároku na příspěvek na péči a další skutečnosti již zjišťovány nejsou. Teprve po zjištění existence dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jsou vyhodnocovány výsledky sociálního šetření. při posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí nejen sama schopnost, ale i tělesné struktury a tělesné funkce posuzovaného. 24