Dopady dovozu levného zboží z jihovýchodní Asie na trh EU

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Dopady dovozu levného zboží z jihovýchodní Asie na trh EU Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Ladislav Stejskal, Ph.D. Bc. Petr Konečný Brno 2011

Děkuji Ing. Ladislavu Stejskalovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce a pomoc při jejím zpracování.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil pouze uvedené zdroje a literaturu. V Brně dne 2. ledna 2011

Abstract Konečný, P. Incidence of import of cheap goods from Southeast Asia on market of EU. Diploma thesis. Brno, 2011. This thesis deals with influence of trade between European Union and ASEAN on chosen macroeconomic indicators of EU. Resulting analysis of this topic is used to indicate feasibility of actions applicated by EU when creating relationships with the states of Southeast Asia. Part of this thesis is also dedicated to analysis of trade between Czech Republic and ASEAN group. This analysis is used as base for creation of suitable trade strategy with this region. Keywords International trade, Southeast Asia, association ASEAN, analysis, European Union, Czech Republic. Abstrakt Konečný, P. Dopady dovozu levného zboží z jihovýchodní Asie na trh EU. Diplomová práce. Brno, 2011. Práce se zabývá vlivem obchodu mezi Evropskou unií a státy sdružení ASEAN na vybrané makroekonomické ukazatele EU. Analýza této problematiky pak slouží k vyvození závěrů o vhodnosti přijímaných opatření, která praktikuje EU při tvorbě vazeb se státy jihovýchodní Asie. Součástí práce je také analýza obchodu mezi Českou republikou a skupinou ASEAN, která slouží jako základ pro vytvoření vhodné obchodní strategie s tímto regionem. Klíčová slova Mezinárodní obchod, jihovýchodní Asie, sdružení ASEAN, analýza, Evropská unie, Česká republika.

Obsah 5 Obsah 1 Úvod a cíl práce 10 1.1 Úvod...10 1.2 Cíl práce... 11 2 Jihovýchodní Asie 12 2.1 Historie...13 2.2 Sdružení národů jihovýchodní Asie...21 2.3 Ekonomiky jednotlivých států... 24 3 Obchodní politika EU 33 3.1 Obchodní vztahy EU s jihovýchodní Asií... 34 4 Makroekonomická analýza 35 4.1 Metodika...35 4.2 Obchod mezi EU a sdružením ASEAN... 38 4.3 Obchod mezi Českou republikou a sdružením ASEAN... 43 4.4 Podíl obchodu se zeměmi ASEAN na HDP EU a ČR... 46 4.5 Struktura obchodu se zbožím se zeměmi ASEAN... 50 4.6 Odhad vývoje obchodu se zeměmi ASEAN...55 5 Porovnání ekonomik a jejich budoucí vývoj 61 5.1 Shrnutí analýzy obchodu se sdružením ASEAN... 63 6 Návrh obchodní strategie ČR 66 7 Závěr 68 8 Literatura 70 A Komoditní struktura obchodu mezi ČR a zeměmi ASEAN 74

6 Seznam obrázků Seznam obrázků Obr. 1 Vývoj HDP v paritě kupní síly vyjádřeno v mezinárodních dolarech, zdroj: MMF 26 Obr. 2 Vývoj HDP v paritě kupní síly vyjádřeno v mezinárodních dolarech, zdroj: MMF 27 Obr. 3 Vývoj HDP v paritě kupní síly vyjádřeno v mezinárodních dolarech, zdroj: MMF 29 Obr. 4 Vývoj HDP v paritě kupní síly vyjádřeno v mezinárodních dolarech, zdroj: MMF 31 Obr. 5 Vývoj HDP v paritě kupní síly vyjádřeno v mezinárodních dolarech, zdroj: MMF 32 Obr. 6 Obchod EU s ASEAN v letech 1999 až 2009, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 39 Obr. 7 Největší obchodní partneři EU v závislosti na obratu obchodu v roce 2009, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 42 Obr. 8 Obchod ČR se sdružením ASEAN v letech 1999 až 2009, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 43 Obr. 9 Struktura importu ze zemí ASEAN do EU v letech 1999 a 2009 dle SITC, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 51 Obr. 10 Struktura importu ze zemí ASEAN do ČR v letech 1999 a 2009 dle SITC, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 52 Obr. 11 Struktura exportu EU do zemí ASEAN v letech 1999 a 2009 dle SITC, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 53 Obr. 12 Struktura exportu ČR do zemí ASEAN v letech 1999 a 2009 dle SITC, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 55 Obr. 13 Odhad vývoje importu do EU ze zemí ASEAN v letech 2010 až 2014, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 57 Obr. 14 Odhad vývoje importu do ČR ze zemí ASEAN v letech 2010 až 2014, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 58

Seznam obrázků 7 Obr. 15 Odhad vývoje exportu EU do zemí ASEAN v letech 2010 až 2014, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 59 Obr. 16 Odhad vývoje exportu ČR do zemí ASEAN v letech 2010 až 2014, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 60 Obr. 17 Vývoj HDP na obyvatele v letech 1999 až 2015 v 1. skupině států ASEAN, zdroj: MMF 62 Obr. 18 Vývoj HDP na obyvatele v letech 1999 až 2015 ve 2. skupině států ASEAN, zdroj: MMF 63

8 Seznam tabulek Seznam tabulek Tab. 1 Míry dynamiky časové řady vývozu EU do ASEAN, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 39 Tab. 2 Míry dynamiky časové řady dovozu do EU ze zemí ASEAN, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 40 Tab. 3 Podíl dovozu ze zemí skupiny ASEAN na celkovém dovozu EU, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 41 Tab. 4 Podíl vývozu do zemí skupiny ASEAN na celkovém vývozu EU, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 41 Tab. 5 Míry dynamiky časové řady vývozu ČR do zemí ASEAN, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 44 Tab. 6 Míry dynamiky časové řady dovozu do ČR ze zemí ASEAN, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 45 Tab. 7 Podíl dovozu a vývozu mezi ČR a ASEAN na celkovém dovozu a vývozu ČR, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 45 Tab. 8 Podíl vývozu z EU do zemí ASEAN na HDP EU, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 46 Tab. 9 Podíl dovozu ze zemí ASEAN na HDP EU, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 47 Tab. 10 Podíl vývozu z ČR do zemí ASEAN na HDP ČR, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 48 Tab. 11 Podíl dovozu ze zemí ASEAN na HDP ČR, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 48 Tab. 12 Podíl obchodní bilance na HDP EU, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 49 Tab. 13 Podíl obchodní bilance na HDP ČR, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 50 Tab. 14 Podíl jednotlivých tříd SITC na celkovém importu ze zemí ASEAN v letech 1999 a 2009, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 51

Seznam tabulek 9 Tab. 15 Podíl jednotlivých tříd SITC na celkovém importu ze zemí ASEAN v letech 1999 a 2009, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 52 Tab. 16 Podíl jednotlivých tříd SITC na celkovém exportu EU do zemí ASEAN v letech 1999 a 2009, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 54 Tab. 17 Podíl jednotlivých tříd SITC na celkovém exportu ČR do zemí ASEAN v letech 1999 a 2009, zdroj: Eurostat, vlastní výpočet 55

10 Úvod a cíl práce 1 Úvod a cíl práce 1.1 Úvod Zahraniční obchod patří k historicky nejdůležitějším součástem vnějších ekonomických vztahů. O počátcích zahraničního obchodu lze hovořit v souvislosti se vznikem státních útvarů. První obchody byly realizovány pomocí směny jednoho zboží za druhé. Tato směna se postupně stávala brzdou při rozvoji obchodních vztahů. Proto byla výměna jednoho zboží za jiné časem nahrazena směnou za drahé kovy a posléze za peníze. (35) Zlomovým bodem pro zahraniční obchod bylo 15. a 16. století, kdy se v Evropě (zejména v Anglii a Francii) postupně začal prosazovat raný kapitalismus. Za největší zdroj bohatství a zisku v ekonomice země byl považován obchod, převážně zahraniční, ale pouze v případě aktivní obchodní bilance. Cílem tedy bylo, aby vývoz převyšoval dovoz, což do země přinášelo vzácné zboží a suroviny, zejména pak drahé kovy. Pákou k dosažení kladného schodku zahraničního obchodu byl protekcionismus v podobě celní politiky a podpory vývozu. (35) Opravdový boom zahraničního obchodu nastal v období kolonialismu, kdy evropské koloniální velmoci (Anglie, Francie, Španělsko, Portugalsko a Holandsko) využívaly kolonie ke svému obohacení drahými kovy, zpočátku pomocí armádních zásahů a posléze koloniální politikou úzce spojenou s obchodem (29). Kolonializaci jihovýchodní Asie započalo v šestnáctém století Portugalsko, konkrétně v roce 1511 dobytím sultanátu Malaka. Postupem času se však v tomto regionu stalo koloniální velmocí Holandsko, které v polovině šestnáctého století ovládalo částečně území dnešních států Malajsie a Indonésie. Pro účely rozvoje sféry vlivu a posílení obchodního postavení v regionu vznikla v roce 1602 nizozemská Východoindická společnost. Pro rozvoj Indonésie a dalších kolonií v daném regionu bylo velice důležité, že se Holandsko spíše zaměřovalo na obchod a rozvoj obchodních vztahů v jihovýchodní Asii a nebralo získaná teritoria jako důsledek národní expanze. V průběhu dalších let a století získaly v oblasti jihovýchodní Asie své kolonie Anglie, která se zmocnila Malajsie a části Indonésie v průběhu napoleonských válek, a Francie, která ovládala region Indočíny, dnešní Vietnam, Laos a Kambodžu. V období kolonializace jihovýchodní Asie kvetl zahraniční obchod mezi evropskými velmocemi a tímto regionem, dělo se tak však spíše na jeho úkor. (34) Důležitý zlom přišel pro tento region až s koncem druhé světové války, kdy se většina území jihovýchodní Asie zbavila sféry vlivu evropských koloniálních velmocí. Bohužel během studené války se často tato oblast dostávala do politických zájmů jak Spojených států amerických, tak Sovětského svazu, což vedlo k další destabilizaci a pomalému ekonomickému rozvoji. Klíčové datum pro jihovýchodní Asii je 8. srpen 1967, kdy byla v Bangkoku podepsána zakládající smlouva Asociace států jihovýchodní Asie (ASEAN) (7). Jedná se o politickoekonomické společenství, které si klade za úkol zachování regionálního míru, společenský rozvoj a hlavním bodem programu je ekonomický růst všech členů.

Úvod a cíl práce 11 V současnosti představuje ASEAN s 580 miliony obyvatel pátého největšího obchodního partnera pro Evropskou unii, přičemž pro země z tohoto uskupení je EU druhým největším exportním trhem po Čínské lidové republice. Tento fakt však znamená také hrozbu pro evropské trhy, které jsou ohroženy dovozem levného zboží z tohoto regionu. Řada evropských společností se cítí tímto importem ohrožena a usiluje o to, aby příslušné orgány zavedly celní překážky. (31) 1.2 Cíl práce Cílem práce je posouzení vlivu dovozu levného zboží z jihovýchodní Asie na vybrané makroekonomické ukazatele Evropské unie a České republiky. Součástí závěrečné práce je dále návrh optimalizace obchodních vztahů s tímto regionem.

12 Jihovýchodní Asie 2 Jihovýchodní Asie Oblast jihovýchodní Asie patří k jednomu z nejrůznorodějších regionů na Zemi. Existuje zde ohromující množství rozdílných ekonomických, kulturních a sociálních odlišností, které jsou typické pouze pro tento region. Stovky etnických skupin a jazyků byly již identifikovány a další se neustále objevují, a to nemluvíme o neuvěřitelné fauně a flóře, kde dochází k neustále novým poznatkům. Jihovýchodní Asie je jedním ze subregionů Asie a skládá se z dvanácti zemí. Patří sem Barma, Brunej, Filipíny, Indonésie, Kambodža, Laos, Malajsie, Papua- Nová Guinea, Singapur, Thajsko, Vietnam, Východní Timor. Všechny zmíněné státy jsou členy ASEAN s výjimkou Papuy-Nové Guiney a Východního Timoru, které jsou prozatím pouze čekateli. Do teritoria jihovýchodní Asie se řadí také Kokosové a Vánoční ostrovy, i když jsou pod správou Austrálie. Přestože se Papua-Nová Guinea politicky přiřazuje do jihovýchodní Asie, tak geograficky je často považová na jako část Oceánie. Podobně je tomu v případě východní části Indonésie a Východního Timoru, které leží východně od tzv. Wallacovy linie. Subregion jihovýchodní Asie se nachází na místě, kde se dotýkají dvě pevninské desky. Proto zde můžeme pozorovat bohatou sopečnou činnost a vyskytují se zde často zemětřesení. Jihovýchodní Asie se skládá ze dvou částí: asijské pevniny a ostrovů, které jsou sopečného původu, a proto bývá ostrovní část jihovýchodní Asie označována jako archipelagoes. Toto souostroví tvoří Malé a Velké Sundy, Filipíny a Moluky. Oblast se nachází v tropickém a subtropickém podnebí, které přináší každoročně vydatné srážky. Většina regionu je značně ovlivněna pravidelně se opakujícími šesti měsíčními cykly sucha a obdobím dešťů, což je typický znak monzunového podnebí. Počasí a podnebí tedy určuje strukturu zemědělství v daném regionu. (28) Mezi nejrozšířenější náboženství patří islám, který praktikuje 40 % populace žijící převážně na souostroví. Na pevninské části naopak dominuje buddhismus a konfucianismus. Na Filipínách naopak převažuje římskokatolická církev jako pozůstatek po španělské kolonizaci. Ke křesťanství se dále hlásí Východní Timor a Papua-Nová Guinea, kde základy uctívaného náboženství položili Portugalci. Ovšem oblast jihovýchodní Asie je velice kulturně rozmanitá, proto výčet všech praktikovaných náboženství je velice široký. Území jihovýchodní Asie má rozlohu přibližně 4 miliony čtverečních kilometrů. Průzkum v roce 2004 odhalil, že zde žije přes 593 milionů obyvatel, z toho celých 125 milionů žije na ostrově Jáva, který je součástí Indonésie, a to mu připisuje světový primát v podobě nejlidnatějšího ostrova. Indonésii s populací 240 milionů obyvatel patří 4. příčka v žebříčku nejlidnatějších zemí světa. Následující část práce se podrobně věnuje vývoji jednotlivých zemí skupiny ASEAN a obsahuje popis jejich současné politické a ekonomické situace. Zároveň se věnuje vzniku a rozvoji společenství států jihovýchodní Asie s důrazem na ekonomický přínos vzniku této organizace jak pro jednotlivé členy, tak i celou zkoumanou oblast. (26)

Jihovýchodní Asie 13 2.1 Historie Historie jihovýchodní Asie se dá zjednodušeně označit jako vzájemné ovlivňování mezi územními celky regionu a cizími mocnostmi. Všechny země regionu propojuje nejen společně sdílená oblast, ale především jejich historie. Jedním z příkladů společných dějin je, že barmský, thajský a kmérský lid ovládal větší část Indočíny 1. Původní obyvatelé jihovýchodní Asie mají své kořeny v Africe a jejich předci osídlili toto území během velké migrace. Dnes však tato skupina tvoří pouze menšinu a většinu populace představují potomci přistěhovalců z jižních částí Číny, kteří přišli na Filipíny zhruba 2500 let př. n. l. a později se jejich populace rozšířila po celé jihovýchodní Asii. Díky této migraci měla Čína zpočátku velký vliv na tento region. Postupem času se však musela dělit o svoji pozici s další velmocí, Indií. Tyto dvě civilizace užívaly rozdílný přístup v uplatňování vlivu na oblast jihovýchodní Asie, což mělo zásadní dopad na rozvoj regionu v prvním tisíciletí našeho letopočtu. (27) S počátkem pěstování rýže na území severního Vietnamu je spojen i vznik prvního nezávislého království, které mělo ekonomiku založenou na zemědělství. Bylo založeno čínským generálem 207 let př. n. l., který využil dočasného rozpadu čínského císařství. Nemělo však dlouhého trvání a roku 111 př. n. l. je připojeno k císařství za vlády dynastie Han. Zbytek jihovýchodní Asie, který byl oddělen horami nebo neprostupným pralesem, tak zůstal stranou zájmu čínských císařů a mohly zde vzniknout a rozvíjet se nezávislá království. Zatímco se většina vládnoucích čínských dynastií snažila neustále rozšiřovat svá území a diktovat tamnímu obyvatelstvu své zvyky a pravidla, Indie se chovala poněkud odlišně. Její obchodníci, učitelé a kněží postupně pronikali na území dnešní Barmy a dále na východ, ne však za účelem ovládnutí zdejších společností, ale s úmyslem zde obchodovat, šířit vzdělání a víru. (30) 2.1.1 Vliv Indie a Číny Na počátku našeho letopočtu měly tyto dvě starověké civilizace velký podíl na rozvoji společností obývajících území jihovýchodní Asie. Díky vhodné poloze tohoto regionu, na křižovatce cest mezi Indií a Čínou přišla zdejší populace velice brzy do styku s obchodníky. Ti tamnímu obyvatelstvu poskytli písmo, literaturu, koncepci státních útvarů a společenské hierarchie a v neposlední řadě náboženství. Řada těchto poznatků byla s chutí převzata místními vládnoucími kmeny za účelem získání kontroly nad co největším množstvím obyvatel. Převzaté znalosti však neměly za následek pouze vznik nových království, ale díky nim byla vytvořena umělecká díla, která dotvářejí obraz celého regionu a jsou v nich patrné prvky hinduismu a buddhismu. (30) 1 Jedná se o oblast jihovýchodní Asie, která se nachází na území dnešní Kambodže, Laosu a Vietnamu. Název pochází z francouzštiny a vznikl v období francouzské kolonizace Vietnamu a okolních zemí.

14 Jihovýchodní Asie V jihovýchodní Asii můžeme tak najít impozantní okruh architektonických a dalších kulturních divů, které jsou výsledkem střetu domorodých společností s vyspělými civilizacemi, Indie a Číny. Již v 7. století př. n. l. byl Palembang ležící na jihu Sumatry navštěvován vyznavači buddhismu z celé Asie, kteří se sem přišli vzdělávat do věhlasných škol, které svojí důležitostí soupeřily dokonce i s indickými. Na počátku 8. století byly vybudovány chrámy, které si svou majestátností a krásou získaly slávu ve starověku. Stavby jako Borobudur na Jávě, chrámy v bývalém hlavním městě Barmy Paganu nebo pamětihodnosti vytvořené během khmérského impéria v Angkoru patří i k soudobým divům světa. (21) 2.1.2 Vznik prvních států První územní celky postupně vznikající v jihovýchodní Asii byly převážně pod vlivem indických zvyklostí a nelze je označit za státy dle dnešního pojetí. V angličtině nesou označení mandala (21). Nebyly ani tak teritoriálními jednotkami, jako spíše mocnostmi, které využívaly své síly k uzavírání aliancí, obchodních smluv a měly výrazný vliv na tok veškerého zboží přes svá území. Mandaly byly převládající formou státních útvarů v jihovýchodní Asii až do 19. století n. l. Přibližně mezi 2. stoletím př. n. l. a 6. stoletím n. l. se mandaly začaly objevovat po celé jihovýchodní Asii, převážně v údolích největších řek a na strategických místech pro námořní dopravu. Nejčastěji však vznikaly na křižovatkách lokálních a mezinárodních obchodních cest. Proto není divu, že nejmocnější byly založeny v údolích řek Mekong, Chao Phraya, Irrawaddy a podél pobřeží dnešního Vietnamu, na západě a severu Jávy a na východě Bornea. Jednou z nejznámějších a nejstarších komunit byla mandala Oc Eo ležící v deltě řeky Mekong v jižním Vietnamu. Skládala se z komplexu osad, které byly spojeny vodními kanály, z nichž některé měly délku až 100 kilometrů. Nebylo to však pouze bohaté obchodní impérium známé až v dalekém Římě, ale také centrum výroby vlastních šperků, keramiky a dalšího zboží vhodného pro obchod. Bylo nezávislé na dodávkách potravin, protože mělo vlastní zemědělství založené na pěstováním rýže. Největší rozkvět tato mandala dosáhla mezi 1. a 6. stoletím n. l., poté však její význam upadal. (21) Mezi 6. a 7. století n. l. se stalo hlavní mocností v jihovýchodní Asii království Srivijaya. Rozkládalo se na malajském poloostrově, západní Jávě a na Sumatře, kde se nacházelo hlavní město nazývané Palembang. Stejně jako předchůdci tohoto království bylo založeno na indické kultuře, administrativě a byl zde silně zakořeněn buddhismus. Vzniklo na důležité námořní cestě mezi Indií a Čínou, a tak není divu, že po téměř 700 let ovládalo většinu obchodu procházejícího přes tuto oblast. Přes veškeré úspěchy tohoto obchodního impéria je dnes spíše známější království ovládající větší část území dnešní Kambodže. Je známé především pro své úchvatné buddhistické chrámy Angkor Thom a Angkor Wat. Království Angkor se přece jen odlišovalo od ostatních mocností v regionu. Byl zde zaveden kult krále, který byl považován za boha. Dále nebylo království závislé na obchodu, a proto zde vznikl velice složitý systém zavlažová-

Jihovýchodní Asie 15 ní polí, ze kterých se rýže sklízela až 4krát do roka, a poskytovaly tak jídlo pro více než milion obyvatel. (30) Na počátku 13. století byla situace v jihovýchodní Asii následující. Na území Barmy se rozkládalo království Pagan, Malajský poloostrov ovládala říše Srivijaya, v Kambodži a části Thajska bylo khmérské království Angkor a území dnešního Vietnamu si rozdělila království Annam a Champa. S počátkem mongolské invaze nejprve do severní Číny za vlády Čingischána a posléze s postupem útoků směřujících až do jihovýchodní Asie se moc dvou největších říší Angkor a Srivijaya stále více oslabovala. To byl počátek změn, které znamenaly přechod od starověku do období často nazývaného zlatá éra. Zdejší civilizace dokázaly lépe než kdy předtím přijmout cizí prvky, ať už kulturní, politické, nebo ekonomické. S převzatými znalostmi se tak mohl zdejší obchod stát obživou pro větší počet obyvatel a přinášel tak do regionu značné bohatství. Nové obchodní vazby se zeměmi středního východu a později s Evropou daly vzniknout městům, která směle konkurovala a dokonce i předčila hlavní evropské metropole. 2.1.3 Příchod islámu Hinduismus a buddhismus byly v celé jihovýchodní Asii silně zakořeněny. Vždyť po více než tisíc let nebyli zdejší obyvatelé vystaveni jinému náboženství. Ovšem s rostoucím obchodem s arabskými zeměmi přišla část populace do styku s islámem. Avšak díky kulturní závislosti na Indii nemohl být islám přijat mezi obyvatelstvem. To se změnilo poté, co byl v severní Indii striktně zaveden islám ve 12. století. Indičtí obchodníci z této oblasti, převážně z města Gujarat, pak šířili islám v přístavech na severu Sumatry, odkud se rozšířil na Jávu a dále na Malajský poloostrov. Přechod na islám měl pro tamní společnost hned dva dobré důvody. Obyvatelé mohli využívat výhod vzkvétajícího obchodu s arabskými státy a zároveň jim nehrozilo dobytí od muslimských sultanátů vznikajících po celé jihovýchodní Asii. (30) Na západním pobřeží dnešní Malajsie byl příchod Islámu spojen se vznikem přístavního města Malaka. Bylo založeno na počátku 15. století princem Parameswarou a vzhledem ke své výborné poloze se brzy stalo nejdůležitějším obchodním přístavem v celé Asii. Svoji nezávislost a ochranu před agresory si udržovalo díky diplomatickým stykům s Čínou. Stalo se také centrem islámu v jihovýchodní Asii. Důležitost tohoto města potvrzuje i fakt, že během 16. století mělo přes 100 000 obyvatel včetně obchodníků, přitom v Evropě byly většími městy pouze Paříž a Neapol. Nástup islámu měl také za následek zánik říše Majapahit, která byla následovníkem království Srivijaya. Toto impérium se rozpadlo na řadu menších muslimských státu. Pouze na ostrově Bali se udržel hinduismus a je zde vyznáván dodnes. Mezi nově vznikajícími přístavy a menšími mocnostmi tak mohl vzkvétat i regionální obchod. Ten nebyl zaměřen na drahé kovy, ale obchodovalo se převážně se zbožím denní potřeby. Nejčastěji to byly sušené ryby, rýže, keramické nádobí a v neposlední řadě obchod s lidmi. Díky rozvinuté síti obchodních cen-

16 Jihovýchodní Asie ter se brzy stala jihovýchodní Asie nezávislou na hlavních obchodních cestách mezi Čínou, Indií a Blízkým Východem, čímž si řada států zajistila suverenitu a autonomii. (26) 2.1.4 Počátky evropské kolonizace Ke konci 15. století podnikly Portugalci několik plaveb, snažili se objevit co nejkratší obchodní cestu do Indie a na bájné ostrovy koření (Moluky), o nichž se ve svých cestopisech zmiňoval benátský cestovatel Marco Polo. Roku 1510 založili obchodní přístav Goa na západním pobřeží Indie. Postupně si však začali uvědomovat ekonomický význam obchodního centra jihovýchodní Asie města Malaka, a proto ho roku 1511 dobyli. Tím získali snadnější přístup na ostrovy koření, ale hlavně ovládli strategický uzel obchodních cest. Následně probíhaly boje mezi Španěly a Portugalci o tento důležitý přístav, ve kterých nakonec zvítězili Portugalci, a Španělé zaměřili svoji pozornost na Filipíny. Od roku 1564 se Španělům podařilo postupně získat kontrolu nad celým ostrovem, který pojmenovali Filipíny na počest svého krále Filipa II. Založili zde hlavní město Manila. Kněží se pak zaměřili na místní obyvatelstvo, které přestoupilo k římskokatolické církvi. Španělská nadvláda zde pokračovala až do roku 1898, kdy se Filipíny zbavili španělské nadvlády ve španělsko-americké válce. (35) Dalším evropským státem, který chtěl navázat obchodní styky s jihovýchodní Asií bylo Holandsko. Poté co Portugalsko přešlo pod španělskou nadvládu, tak španělský král Filip II. uzavřel přístav Lisabon pro všechny holandské obchodní lodě. Bylo to v důsledku vzpoury nizozemských měst proti španělské koruně. To však vedlo k rostoucímu počtu holandských lodí, které směřovaly do Indie a jihovýchodní Asie za obchodem, převážně s kořením. Paradoxem však zůstává, že před uzavřením lisabonského přístavu právě zde holandští obchodníci nakupovali koření z východu a Španělé tak vlastní vinou přišli o velice významné zisky. Roku 1602 vznikla Nizozemská východoindická společnost, která získala monopol na obchod s jihovýchodní Asií. Tato společnost měla poměrně výsadní práva a její obchod neměl být 21 let nijak zdaněn. Byla oprávněna budovat pevnosti, zakládat kolonie, razit vlastní mince a hlavně udržovat dostatečně velkou armádu k prosazení vlastních zájmů. Jako konkurent jí vznikla roku 1600 Britská východoindická společnost, která však byla hned na počátku vytlačena z obchodu v jihovýchodní Asii a musela se tak zaměřit na obchod s Indií. (27) Mezi lety 1595 a 1620 si postupně Holanďané vytvořili síť obchodních přístavů, které byly rozmístěny po celém regionu, konkrétně na Moluckých ostrovech, Jávě, Sumatře a Borneu. Hlavní obchodní centrum bylo zřízeno na Jávě roku 1619 pod jménem Batávia, dnes známé jako Jakarta. Díky rostoucímu vlivu Nizozemské východoindické společnosti se roku 1641 podařilo Holanďanům ovládnout město Malaka, a získali tak plnou kontrolu nad obchodem s kořením v jihovýchodní Asii. Moluky neboli ostrovy koření byly velmi ceněné hlavně jako zdroj hřebíčku, jednoho z nejdražších koření. Ten byl využíván mnoha způ-

Jihovýchodní Asie 17 soby, například jako přísada do parfémů, lehké anestetikum nebo konzervační prostředek. Holanďané tak získali kontrolu nad veškerým obchodem s tímto kořením, a aby dosáhli ještě větší efektivity, vymýtili skoro všechny plantáže s hřebíčkem a muškátovým oříškem a zvedli tak několikanásobně cenu tohoto koření 2. Hlavní zájmy Holanďanů byly v jihovýchodní Asii zaměřeny na obchod. Nicméně neváhali použít armádu na prosazení vlastní zájmů. Například po obsazení Moluckých ostrovů neváhal nechvalně známý guvernér Jan P. Coen vyvraždit celou populaci Bandského souostroví, která činila 15 000 obyvatel. Ovšem nákladným válečným konfliktům se tehdejší kolonizátoři snažili předcházet a raději uzavírali dohody s převážně muslimskými státy. Během 17. století si tak Nizozemská východoindická společnost zajistila politickou kontrolu nad Indonésií. Mezi lety 1650 a 1713 bylo Holandsko několikrát ve válečném konfliktu s Anglií, což silně poškodilo a oslabilo i Nizozemskou východoindickou společnost. Ta však nadále přežívala a tvořila zisky především zásluhou obchodu s kořením. Avšak ke konci 18. století byla její pozice natolik oslabena, především díky korupci a snahám ostatních států o proniknutí do jejich teritorií, že byla roku 1800 zrušena a její dluh, vlastnictví a ovládaná teritoria byly převzaty vládou nizozemské Východní Indie. Ta neustále rozšiřovala svá území, až se ve 20. století zformovala do podoby dnešní Indonésie. (30) 2.1.5 Kolonizace od 19. století Jako první byly vzhledem ke své dobré přístupnosti kolonizovány ostrovy jihovýchodní Asie. Pevninská část se však bránila evropským mocnostem skoro další dvě století. Výjimkou byl Siam (dnešní Thajsko), kde se v 17. století pokusili obchodní styky navázat Franci a Holandsko. Francie zašla ještě dále, když se zde pokusila šířit křesťanství, to však vyústilo v občanskou válku a dalších 150 let se snažili zdejší vládci ubránit vlivu západních civilizací. Během 19. století rozšířila své obchodní aktivity v jihovýchodní Asii také Británie prostřednictvím Britské východoindické společnosti. Na pevnině během tří britsko-barmských válek ovládla skoro celé území Barmy, které bylo až do roku 1948 součástí Brity ovládané Indie. Británie také využila Velké francouzské revoluce, při které ztratilo Holandsko svoji suverenitu, k zabrání některých oblastí v regionu. Konkrétně se jednalo o Jávu, Sumatru a město Malaka. Nicméně po skončení napoleonských válek, kdy Holandsko získalo zpět nezávislost, byla tato nabytá teritoria vrácena zpět Holandsku. (28) Britové však potřebovali zřídit přístavy, které by usnadňovaly růst obchodních vztahů s Čínou. V roce 1790 koupili od sultána z Kedahu ostrov Penang, ležící na západním pobřeží Malajsie, dále zkušený koloniální guvernér Raffles 2 Monopol na obchod s hřebíčkem a muškátovým oříškem držela Nizozemská východoindická společnost až do roku 1769, kdy se francouzskému guvernérovi ostrova Mauritius podařilo propašovat semena tohoto koření v dutých podrážkách od bot.

18 Jihovýchodní Asie získal nejprve do pronájmu a posléze do vlastnictví opuštěné ostrovy v oblasti dnešního Singapuru. Tam založil přístav, který byl přístupný všem národům a obchodníkům bez jakýchkoliv restrikcí. Tento přístav se během 19. století stal nejdůležitějším místem jihovýchodní Asie. Poté v roce 1824 Britové získali i přístav Malaka výměnou za své obchodní centrum na Sumatře. Tyto 3 přístavy na Malajském poloostrově se postupně staly královskými koloniemi a do značné míry měly vliv i na ovládnutí celého poloostrova Brity. (21) Během 18. století se zmenšila poptávka po exotickém koření z jihovýchodní Asie a zdejší kolonie byly nuceny hledat jiné suroviny, které by Evropa, zažívající průmyslový rozmach, mohla upotřebit. Na Malajském poloostrově začali Britové těžit cín a pro práci v dolech využívali čínské přistěhovalce. Také zde založili gumovníkové plantáže, kde pracovali převážně Indové. Z tohoto důvodu obyvatelstvo Malajsie dnes tvoří směs těchto národností a v Singapuru dokonce Číňané představují 75 % populace. V nizozemské východní Indii, kterou tvoří dnešní Indonésie, podporovali Holanďané pěstování tabáku, bavlny, cukru a kávy. Způsoby, jakými Nizozemská vláda prosazovala zabírání půdy domorodcům, vyústily v několik válečných konfliktů především na Jávě. Konflikty však byly dobře vyzbrojenou koloniální armádou rychle potlačeny a byl nastolen systém, kdy byli domorodí obyvatelé nuceni část své půdy využívat k pěstování výše zmíněných plodin, které pak za nízké výkupní ceny prodávali holandským firmám. Ty pak byly schopny prodat toto zboží v Evropě s obrovskými zisky. V 70. letech 19. století Holanďané od tohoto systému částečně odstoupili, což vedlo k ekonomickému rozvoji této oblasti. (26) Francie, která doposud zůstávala v pozadí bojů o teritoria v jihovýchodní Asii, využila britského vítězství nad Čínou roku 1842. Čína tak ztratila vliv nad některými státy, jako byly Vietnam, Kambodža a Laos. Francie tak měla otevřenou cestu k podmanění těchto států, což se jí postupně povedlo do roku 1893, a vytvořila zde kolonie souhrnně označované jako francouzská Indočína. Během 19. století se změnil evropský styl kolonizace. V počátcích kolonizace jihovýchodní Asie bylo získávání teritorií a důležitých přístavů otázkou komplikovaných smluv a dohod s domorodým obyvatelstvem. Ovšem díky technologické nadřazenosti a rostoucímu vlivu evropských obchodníků žijících v této oblasti stačila evropským mocnostem pouze malá záminka k použití vojenské síly na obsazení dalšího území. To mělo velký vliv na současnou administrativní a ekonomickou strukturu, které byly právě v období kolonialismu převzaty, ať už dobrovolně, nebo za použití síly, zdejšími obyvateli. Jediné Thajské království si dokázalo udržet politickou nezávislost na koloniálních velmocích. Tato nezávislost byla však podmíněna několika aspekty. Země se otevřela zahraničním obchodníkům a začala celková modernizace království vedená evropskými rádci, které si král Rama IV. k této příležitosti přizval. Postupně tak došlo k převzetí západního stylu vzdělání, finančního systému a nakonec došlo i ke zrušení feudálního uspořádání a přestupu k parlamentní monarchii. Francie nicméně projevovala velký zájem o získání kontroly nad tímto územím a vyvíjela tlak na místní obyvatelstvo a především

Jihovýchodní Asie 19 na královskou rodinu. Thajsko však dokázalo odolat i za vydatné pomoci Britů, kteří zde chtěli zachovat nezávislost, aby tato země mohla sloužit jako hranice mezi britskými a francouzskými koloniemi. (30) Koncem 19. století byla jihovýchodní Asie svědkem několika změn. O získání kolonií v této oblasti zapčalo usilovat Německo, když získalo severovýchodní část Nové Guiney. Dále začala vznikat nacionalistická hnutí, která usilovala o nezávislost. Toto hnutí přerostlo na Filipínách roku 1896 v revoluci proti španělské nadvládě. Ta však byla velmi rychle potlačena. Ovšem během španělskoamerické války Američané zaútočili na Filipíny a s pomocí místních povstalců rychle zvítězili a obsadili celý ostrov. Jako součást mírové dohody byly Filipíny podstoupeny Spojeným státům americkým za 20 miliónů dolarů. Domorodí obyvatelé očekávali, že USA bude souhlasit s okamžitým vyhlášením jejich nezávislosti, což se nestalo. Proto došlo k dalším bojům o nezávislost, které trvaly několik let, než byly ukončeny tím, že USA započalo zvyšovalo účast Filipínců v parlamentu a v řízení země. Úspěšná filipínská revolta dokázala posílit hnutí za nezávislost i v dalších státech jihovýchodní Asie, proto na počátku 20. století docházelo často ke konfrontaci původních obyvatel a koloniální správy. (30) 2.1.6 Blížící se zánik kolonií Začátkem 20. století se jihovýchodní Asie začala velice rychle rozvíjet pod nadvládou evropských velmocí. Ty zde vytvářely zcela novou infrastrukturu v podobě železnic a silnic spojujících přístavní města s vnitrozemím. Byly nastoleny právní základy platné pro západní civilizace, které se však velmi často lišily od původních, což vedlo k značné kulturní devastaci. Západní styl ekonomiky byl jiný, než na který byli zdejší obyvatelé zvyklí. To otevřelo dveře podnikavosti imigrantům převážně z Číny a Indie, kteří byli schopni se rychleji přizpůsobit novému systému. První světová válka nijak významně nepoznamenala oblast jihovýchodní Asie. Pouze Německo rychle přišlo o své kolonie na Nové Guiney, které posléze získala Austrálie. Do války se ze států jihovýchodní Asie zapojilo Thajsko, které poslalo do Evropy malou vojenskou jednotku na podporu spojenců a tím se snažilo upevnit svoji pozici nezávislého státu. Po skončení války se v koloniích začaly ve větší míře objevovat hnutí za nezávislost. Během 20. a 30. let 20. století se objevovaly na řadě míst skupiny intelektuálů, kteří byli vzděláni na evropských školách. Ti se kriticky vyjadřovali směrem ke koloniální správě a postupně si získali širokou podporu veřejnosti. Byli často ovlivněni komunistickým myšlením, které získalo velkou podporu v jihovýchodní Asii především díky čínským emigrantům. Z těchto hnutí vzešli po 2. světové válce národní vůdci svých zemí. Mezi nejznámější patří Ho Chi Minh ve Vietnamu a Sukarno v Indonésii. (28) Ve většině zemí ve 20. a 30. letech probíhaly boje o nezávislost nebo větší podíl na správě země. Tyto revolty byly podpořeny i velkou hospodářskou krizí, která se samozřejmě nevyhnula ani koloniím. Ta zasadila citelné rány kapitalismu a ještě více posílila komunismus a další ideje. Malajsie byla ze všech zemí

20 Jihovýchodní Asie postihnuta nejméně, co se týče bojů za nezávislost, protože zdejší obyvatelstvo bylo tvořeno směsicí ras a kultur. Také Britové si byli vědomi nebezpečí revolucí, proto dávali místním samosprávám poměrně velké kompetence. Ve většině zemí jihovýchodní Asie se místní obyvatelé snažili o vymanění z koloniálního vlivu, v Thajsku byl boj naopak veden proti místní vládě. (30) 2.1.7 Druhá světová válka Druhou světovou válku lze označit jako japonskou okupaci jihovýchodní Asie. Japonsko jako spojenec Německa mělo na začátku války otevřené dveře k expanzi a v Asii nemělo dostatečného konkurenta, který by byl schopen mu čelit. V počátcích využívali domorodého obyvatelstva k podpoře svých bojů s koloniální armádou. Razili heslo Asie patří Asiatům, čímž si získali mnoho stoupenců. Avšak po získání moci nad většinou území jihovýchodní Asie se jejich vládnutí nikterak nelišilo od koloniálního, naopak bylo ještě horší. Rozdílný přístup měli Japonci i k tehdejším intelektuálním elitám. Byli si vědomi jejich vlivu na širokou veřejnost, a proto jim nabízeli pozice ve státní správě, a tím získali vhodného partnera pro budoucnost, samozřejmě pod jejich kontrolou. Japonsko začalo přebírat kontrolu nad zeměmi jihovýchodní Asie v roce 1941. Nejprve jeho vojska obsadila francouzskou Indočínu, což bylo výsledkem úmluvy s proněmeckou francouzskou vládou ve Vichy. Do roku 1942 pak Japonsko obsadilo téměř celé území jihovýchodní Asie, přičemž některé země, jako např. Thajsko, s ním kolaborovaly. Zlomovým bodem byly námořní bitvy v Korálovém moři a o ostrovy Midway, které spojenci vyhráli a získali tak převahu na moři. V roce 1944 se Japonsko pokusilo o invazi do Indie vedenou z Barmy. Jeden z posledních pokusů o zvrácení situace v této oblasti byl úspěšně odražen a britské jednotky podporované čínskými a americkými vojáky započaly ofenzivu a v květnu roku 1945 se jim podařilo vyhnat japonské jednotky z Barmy. Pro jihovýchodní Asii skončila válka v srpnu 1945, když kapitulovalo Japonsko po svržení atomových bomb na města Nagasaki a Hirošimu. Po skončení bojů se státní uspořádání mělo vrátit k předválečnému. Avšak kvůli japonské protizápadní propagandě a kvůli ztrátě nepřemožitelnosti evropských velmocí v očích obyvatel se tomu již nestalo. Druhá světová válka ještě více podpořila nacionalismus a chuť celé zdejší populace po nezávislosti. (34) 2.1.8 Vznik nezávislých států Po válce většina států v jihovýchodní Asii vyhlásila nezávislost. Došlo k několika konfliktům, které se řešily jak diplomatickou cestou, tak i vojenskými zásahy. Holandsko a Francie se nechtěly za žádnou cenu vzdát svých kolonií kvůli velkému objemu investovaných peněz do regionů. Rozhořely se tedy boje o nezávislost v Indonésii a ve Vietnamu. Ty byly nakonec v obou zemích úspěšné, ovšem s velkými ztrátami na životech. Vietnam byl rozdělen na severní, kde Ho- Chi Minh nastolil komunismus, a na prozápadní jižní Vietnam. Vyhlášení samostatných států proběhlo v ostatních zemích víceméně klidnou cestou diploma-

Jihovýchodní Asie 21 tických jednání. Nově vzniklé státy se pokoušely nastolit více či méně úspěšně demokratický systém založený na západním modelu. První dvě desetiletí nezávislosti lze charakterizovat jako hledání vhodné struktury států, která bude vyhovovat etnickým skupinám, náboženstvím a dalším kulturním odlišnostem typickým pro tento region. Kromě států Indočíny byl ve všech ostatních zemích zavrhnut jak komunismus, tak i parlamentní demokracie. Tento vývoj se neobešel bez válečných konfliktů. Mezi jeden z nejkrvavějších patří pokus o komunistický puč v Indonésii v roce 1965, který byl potlačen presidentem Sukarnem. Následně bylo po celé zemi zabito až 300 000 přívrženců komunistické strany. Po těchto událostech odešel Sukarno do ústraní a jeho nástupce ukončil válku s Malajsií a vstoupil opět s Indonésií do Společenství národů, ze kterého Indonésie předtím vystoupila, aby mohla zaútočit na Malajsii ve snaze o teritoriální expanzi. Další konflikt, který měl významný vliv na geopolitické dotváření celé oblasti, byla válka ve Vietnamu. Začala v roce 1960, když se Ho Chi Minh pokusil spojit severní a jižní Vietnam. Z nenápadného konfliktu vznikl celosvětový problém poté, co USA a Sovětský svaz začaly podporovat jednotlivé strany. USA dokonce vyslalo do bojů více než 500 000 amerických vojáků. Ti byli po roce 1968 postupně stahováni z Vietnamu na základě mírových jednání v Paříži. Severnímu režimu se tak otevřela cesta ke sjednocení země pod komunistickou nadvládu. (28) Počátky samostatných států tak lze označit jako mocenské boje, které byly na některých místech doprovázeny expanzivními výpady. Zdejší obyvatelé nebyli dokonale připraveni převzít správu zemí do vlastních rukou po nadvládě evropských velmocí, která trvala téměř 500 let. Také ekonomika většiny zemí nadále zůstávala úzce spojena s bývalými kolonizátory. Kapitalismus se v řadě oblastí neslučoval s náboženskými a kulturními zvyky původních obyvatel. Státy tak byly nuceny hledat jiné cesty a možnosti k dosažení uspokojujících ekonomických výsledků. Musely být znovu obnoveny obchodní vztahy mezi zeměmi regionu přerušené v období kolonialismu a důležitým partnerem v otázce obchodu s jihovýchodní Asií se stalo Japonsko. 2.2 Sdružení národů jihovýchodní Asie Pro rozvoj jihovýchodní Asie byl velice důležitý den 8. srpen 1967, kdy 5 zakládajících států (Thajsko, Malajsie, Filipíny, Indonésie a Singapur) podepsalo smlouvu o spolupráci v pěti otázkách. Kooperace měla probíhat v oblastech ekonomických, sociálních, kulturních, technických a vzdělávacích. Dalším zásadním bodem bylo udržení stability a míru v regionu. Vzniklo tak Sdružení národů jihovýchodní Asie známé pod zkratkou ASEAN. Již před vznikem tohoto uskupení se objevily pokusy o vytvoření různých spojenectví v dané oblasti. Roku 1961 vznikla organizace Sdružení jihovýchodní Asie a jejími členy byly Malajsie, Filipíny a Thajsko. Neměla však dlouhého trvání a o rok později se rozpadla. Dalším pokusem o ekonomickou spolupráci zemí pod záštitou sdružení byla Jihoasijská integrace, která spojovala Indonésii,

22 Jihovýchodní Asie Thajsko a Filipíny. Avšak existovala pouze rok. Důvodem ke vzniku těchto organizací bylo hlavně zajištění míru v oblasti a nastartování ekonomické spolupráce. V 60. letech byla většina zemí velice nestabilní a zatížena především kvůli vnitřním bojům o moc. Překážkou v delším trvání spolupráce mezi státy byli i tehdejší vůdci jednotlivých zemí. President Indonésie Sukarno si například nárokoval část území Malajsie a celá situace byla řešena válečným konfliktem. Další hrozbou byla vietnamská válka, kde hrozilo, že se konflikt rozšíří i do sousedních zemí. Zajistit alespoň částečnou stabilitu regionu se povedlo až po podepsání deklarace v Bangkoku, což vedlo ke vzniku sdružení ASEAN. (7) Po ustanovení organizace tak mohla začít mezi jejich členy spolupráce, která se zpočátku týkala ekonomických otázek. Ekonomika většiny zemí byla silně zdevastována neustálými boji o moc a vysokými výdaji na armádu. Především Indonésie byla na pokraji bankrotu a její představitelé byli nuceni provést drastické škrty ve veřejných výdajích. S pomocí USA a nově obnovených obchodních styků s mocnostmi západního světa nastal do zemí příliv investic a země získaly know-how, především v v oblasti těžby nerostného bohatství. V průběhu 70. let došlo k výraznému ekonomickému růstu členů sdružení ASEAN a organizace byla postupně uznávána jako seriózní partner při obchodních jednáních. Roku 1976 se na Bali v Indonésii uskutečnilo setkání zakládajících států, kde se prohloubila spolupráce na několika průmyslových projektech a byla podepsána dohoda o přátelství a spolupráci. Organizace pak jednotně vystupovala v otázce vietnamské invaze do Kambodže a snažila se celý konflikt vyřešit mírovou cestou. (3) Prvním státem, který doplnil 5 zákládajících členů sdružení ASEAN, byla Brunej. Stalo se tak 8. ledna 1984, týden poté co země získala nezávislost na Velké Británii. Na další rozšíření organizace se čekalo více než 10 let. Po skončení studené války a po rozpadu Sovětského svazu ztratily státy Indočíny strategického partnera a bylo pro ně nutné najít jiného spojence. Jako první ze států Indočíny vstoupil do sdružení ASEAN Vietnam, který byl o dva roky později následován Laosem a Barmou. Posledním členem sdružení ASEAN se stala v roce 1999 Kambodža, poté co se jí podařilo částečně vypořádat s Rudými Khméry a země se stabilizovala. O členství v organizaci se dnes uchází Timor Leste. (7) 2.2.1 Vznik zóny volného obchodu Od počátku 90. let se členské státy sdružení ASEAN pokoušely dosáhnout vyššího stupně integrace především v ekonomické rovině. Prvním impulsem pro stanovení jednotné celní politiky uvnitř sdružení bylo vstoupení do organizace Asijsko-pacifické ekonomické spolupráce. Ta má za úkol podporovat obchodní aktivity mezi svými členy a zasadit se o vznik zóny volného obchodu v dané oblasti. Zkratka této organizace je APEC z anglického Asia-Pacific Economic Cooperation. K dnešnímu dni má 21 členů včetně velmocí, jako jsou Rusko, USA, Čína a Japonsko. Vzhledem k velkému počtu států jsou jednání o zóně volného obchodu velmi složitá a stále se nepodařilo odstranit všechny bariéry. (4)

Jihovýchodní Asie 23 Nicméně i tato zkušenost podpořila snahy o vytvoření zóny volné obchodu mezi členskými státy skupiny ASEAN. Roku 1992 byla v Singapuru podepsána smlouva, díky které měla být podporována výroba a obchod uvnitř organizace ASEAN. Základním pilířem dohody bylo zvýšení konkurenceschopnosti regionálních podniků na světovém trhu pomocí eliminace celních a necelních bariér mezi státy sdružení ASEAN. Dalším důležitým bodem bylo přilákat do oblasti více zahraničních investic. Hlavním mechanismem k dosažení cílů je společné efektivní preferenční clo známé pod anglickou zkratkou CEPT. Velikost CEPT se pohybuje v rozmezí od 0 % až do 5 % a mělo by být postupně aplikováno na všechno zboží pocházející ze zemí ASEAN. Zboží musí mít minimálně 40 % FOB hodnoty přidanou nebo vytvořenou v zemích sdružení ASEAN. Tato hodnota může být kumulativní, což znamená, že 40 % hodnoty zboží může být vytvořeno v kombinaci více členských zemí. Cla na zboží se však snižují postupně dle naplánovaného harmonogramu a zohledňují i později přistoupivší země, které mají více času na přizpůsobení. Země mohou použít jinou celní sazbu ve 3 případech. (6) Dočasné výjimky, které jsou určeny pro zboží, kde došlo ke zpoždění ve snižování cla oproti harmonogramu. Choulostivé zemědělské produkty, na které by všechny členské státy měly do konce roku 2010 uvalit clo dle CEPT. Obecné výjimky, platící pro zboží důležité z hlediska národní bezpečnosti, ochrany životního prostředí a kulturního dědictví. Po krizi, která zasáhla Asii v letech 1997 a 1998 si země sdružení ASEAN stále více uvědomovaly důležitost prohloubení ekonomické integrace s dalšími obchodními partnery v Asii. V roce 1999 bylo ustanoveno fórum ASEAN Plus Three (ASEAN +3), které má za úkol koordinovat spolupráci mezi zeměmi ASE- AN a Čínou, Jižní Koreou a Japonskem. Pro zvýšení finanční stability regionu byla vytvořena virtuální měnová jednotka jako vážený index měn všech členů skupiny ASEAN +3. (4) 2.2.2 Zóny volného obchodu s regionálními partnery Pro ekonomický rozvoj zemí v oblasti východní Asie je nezbytné vytvořit vhodné obchodní podmínky mezi státy. Zóny volného obchodu jsou jedním z prostředků jak dosáhnout ekonomického růstu země, především díky postupnému odstraňování celních a necelních bariér. ASEAN se postupně snaží tyto zóny vytvořit s nejdůležitějšími obchodními a regionálními partnery. Došlo již k podpisu smluv s Austrálií, Indií, Jižní Koreou, Novým Zélandem a Čínou o snižování celních tarifů. Zóna volného obchodu (Free Trade Area, FTA) mezi sdružením ASEAN a Čínou vešla v platnost 1. 1. 2010. K tomuto datu se ruší cla u 90 % obchodovaného zboží. Vznikla tak největší FTA, co se týče populace (1,9 miliardy obyvatel),

24 Jihovýchodní Asie a 3. největší z hlediska HDP. Indonésie se nicméně obává přílivu příliš levného čínského zboží a ráda by vyjednala výjimky týkající se produktů 228 kategorií. Smlouva mezi ASEAN a Indií o FTA není tak liberální jako dohoda s Čínou. Do roku 2013 se členové zavazují ke zrušení celních povinností u 3200 produktů a u zbývajícího zboží dojde k eliminaci cla do roku 2016. Přesto se smlouva o FTA nevztahuje na produkty, jako jsou textilní výrobky, automobily a jejich části, chemické výrobky a citlivé zemědělské produkty. Na palmový olej, kávu a čaj budou cla během deseti let snižována na úroveň 45-50 %. (6) FTA mezi Austrálií, Nový Zélandem a sdružením ASEAN vešla v platnost 1. ledna 2010. Ne všechny státy tuto dohodu podepsaly, proto u Laosu, Indonésie a Kambodže došlo ke zpoždění harmonogramu týkajícího se snižování a rušení celních tarifů. Podobně jsou na tom smlouvy s Japonskem a Jižní Koreou o FTA. Ve většině těchto smluv dostávají státy bývalé Indočíny (Vietnam, Laos, Kambodža, Barma) výjimku a odklad od plnění závazků vyplývajících z dohody. Je to především kvůli jejich ekonomické nevyspělosti a potřebě chránit nerozvinutý domácí trh. (4) 2.3 Ekonomiky jednotlivých států Ekonomická situace členů sdružení ASEAN se značně liší. Rozdíly byly převážně způsobeny vládnoucími režimy, které na některých státech zanechaly nesmazatelné následky. Země, kde se politická situace stabilizovala až v posledních dvaceti letech, patří mezi nejzaostalejší oblasti planety. Mezi tyto státy se řadí Barma, Laos a Kambodža. 2.3.1 Brunej Oficiální název země je Sultanát Brunej a patří svou rozlohou 5 700 km 2 k nejmenším státům na světě. Leží na ostrově Borneo a svoji nezávislost si tato země vydobyla až v roce 1984, kdy přestala být britskou kolonií. Má necelých 400 000 obyvatel, z nichž skoro 70 % vyznává Islám. Ekonomika země je založena na těžbě ropy a zemního plynu a toto nerostné bohatství tvoří více jak 50 % HDP a 90 % vývozního artiklu. Díky tomu má Brunej jeden z nejvyšších HDP v přepočtu na obyvatele v celé Asii a v celosvětovém měřítku jí patří 9. místo. Ekonomika země je tvořena ze 74 % průmyslem díky těžbě ropy a jejímu dalšímu zpracování. Nicméně kvůli docházejícím zdrojům ropy a zemního plynu je nutno se zaměřit na jinou oblast a proto již 24 % ekonomiky tvoří služby. Na ty je v posledních letech kladen velký důraz a sultanát se snaží o rozvoj cestovního ruchu a bankovnictví. (11) 2.3.2 Filipíny Filipíny se rozkládají na více než sedmi tisících ostrovech v Tichém oceánu. S populací blížící se hranici 100 milionů se jedná a 2. nejlidnatější stát skupiny ASEAN a 12. v celosvětovém měřítku. Nezávislost Filipíny získaly již v roce 1946,

Jihovýchodní Asie 25 kdy přestaly být americkou kolonií. Filipíny jsou také zemí s největší populací v Asii, která vyznává křesťanství. V průběhu nového tisíciletí zaznamenaly Filipíny významný ekonomický růst. Stalo se tak převážně díky zahraničním investicím a zdejší levné pracovní síle, kterou využívá řada nadnárodních korporací. Došlo však také k extrémnímu nárůstu populace, která v roce 2000 činila 76 milionů a v roce 2010 je odhadována na téměř 95 milionů. S tímto jevem však souvisí také nárůst populace, která se pohybuje na hranici chudoby. V roce 2006 to bylo přibližně 33 % obyvatel. Vláda byla proto nucena zvednout daně, v některých případech neadekvátně, a proto nyní dochází k celkové revizi a zefektivnění daňového systému za pomoci MMF a americké vládní agentury pro rozvojové země. Filipíny mají poměrně velké nerostné bohatství v podobě železa, mědi, zinku, olova, manganu. Nicméně 55 % HDP je tvořeno příjmy ze sektoru služeb a sektor průmyslu má 30% podíl na celkovém HDP. Většina průmyslu je soustředěna v hlavním městě Manile a zcela zásadním oborem je výroba elektroniky. (17) 2.3.3 Indonésie Indonésie je nejlidnatější stát sdružení ASEAN a současně 4. v globálním měřítku s populací téměř 240 milionů obyvatel. Dosáhla své nezávislosti v roce 1949, kdy Holandsko pod nátlakem OSN upustilo od svých snah o získání opětovného vlivu v oblasti jihovýchodní Asie. Ovšem první svobodné volby do parlamentu se odehrály až v roce 1999. S voleným prezidentem a parlamentem je Indonésie 3. nejlidnatější demokracií a současně nejlidnatější muslimský stát světa. Indonésie je členem skupiny států G-20 a s objemem HDP 961 mld. amerických dolarů (v roce 2009) jí patří 16. místo. Největší podíl na tvorbě HDP má sektor průmyslu s 47 %, následován sektorem služeb (39 %) a zemědělstvím (14 %). Nicméně nejvíce lidí pracuje v zemědělství (42 %). Indonésie má vzhledem ke své velikosti velké zásoby nerostných surovin, jako jsou např. ropa, zemní plyn, uhlí, cín, bauxit. Indonésie je největší producent cínu a jeden z největších vývozců uhlí na světě. Společně s ropou a zemním plynem tvoří daně z těchto surovin největší příjem do rozpočtu země. V roce 1968 došlo ke znárodnění všech ropných vrtů, ovšem zahraniční společnosti se mohly podílet na těžbě na základě smlouvy, která je určovala jako nájemce a nikoli jako vlastníky. Ropný průmysl se tak nadále mohl rozvíjen díky zahraničnímu kapitálu a knowhow. Ze zemědělských produktů vyváží Indonésie nejvíce palmový olej, čaj, kávu, rýži a surovou gumu. Světová finanční krize nikterak závažně Indonésii nezasáhla. Růst HDP se sice zpomalil z 6 % v letech 2007 a 2008 na 4,5 % v roce 2009, ale i tak zůstala Indonésie jako jeden ze tří států ve skupině G-20 vykazující ekonomický růst. Ke zhoršení ekonomické situace státu nedošlo především kvůli její závislosti převážně na domácí spotřebě, která je zde hlavním tahounem ekonomického růstu. V posledních deseti letech dokázala dokonce země zdvojnásobit objem HDP, tedy z 500 mld. amerických dolarů v roce 2000 na odhadovaných 1027 mld.