B A K A L ÁŘSKÁ PRÁCE

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ B A K A L ÁŘSKÁ PRÁCE 2009 Pavlína Kohoutová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Mezinárodní studia - diplomacie Odraz vzniku Státu Izrael v soudobých blízkovýchodních vztazích (bakalářská práce) Autor: Pavlína Kohoutová Vedoucí práce: Ing. PhDr. Radka Havlová, Ph.D. Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. V Praze dne podpis studenta

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala především své odborné konzultantce a vedoucí mé bakalářské práce paní Ing. PhDr. Radce Havlové, Ph.D. za její hodnotné rady a připomínky.

OBSAH: ÚVOD... 1 1. HISTORICKÉ POZADÍ FORMOVÁNÍ IZRAELSKÉ STÁTNOSTI... 3 1.1. ZROZENÍ SIONISMU... 4 1.1.1. Sionistická organizace... 5 1.1.2. Frakce uvnitř Sionistické organizace... 6 1.2. MEZI SVĚTOVÝMI VÁLKAMI... 7 1.3. CESTA K NEZÁVISLOSTI... 10 1.3.1. Palestinská otázka před OSN... 11 1.3.2. OSN a konec britské mandátní správy... 12 2. VZNIK STÁTU IZRAEL... 12 2.1. REAKCE OKOLNÍCH ARABSKÝCH STÁTŮ VÁLKA ZA NEZÁVISLOST... 13 2.2. VNITROPOLITICKÝ VÝVOJ IZRAELE PO VYHLÁŠENÍ SAMOSTATNOSTI... 14 2.3. STÁT IZRAEL, VÁLKY A MÍR OD ROKU 1948 PO SOUČASNOST... 15 3. ODRAZ VZNIKU STÁTU IZRAEL UVNITŘ IZRAELSKÉ SPOLEČNOSTI... 18 3.1. CHARAKTER IZRAELSKÉ DEMOKRACIE... 18 3.2. STÁTNÍ NÁBOŽENSKÉ INSTITUCE A NÁBOŽENSKÉ STRANY... 20 3.3. STATUS QUO... 22 3.4. ŽIDOVSKÉ NÁBOŽENSKÉ PRÁVO HALACHA... 24 3.5. ZÁKON O NÁVRATU... 27 3.6. ARMÁDA A NÁBOŽENSTVÍ V IZRAELI... 28 4. ODRAZ VZNIKU STÁTU IZRAEL V IZRAELSKO-PALESTINSKÝCH VZTAZÍCH... 31 4.1. STATUS JERUZALÉMA... 32 4.1.1. Historické, kulturní a náboženské souvislosti... 32 4.1.2. Problematika statusu jakožto předmět mírových jednání... 35 4.1.3. Současná situace a možná řešení... 36 4.2. PALESTINŠTÍ UPRCHLÍCI... 39 4.2.1. Vznik problému palestinských uprchlíků... 39 4.2.2. Současná situace, problematické otázky a jejich možné řešení... 41 ZÁVĚR... 44 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ... 46 PŘÍLOHY... 51 SEZNAM PŘÍLOH... 57

Úvod Vznik každého nového státu s sebou přináší plno změn. Změn, týkajících se územního členění, formování státního zřízení, státních institucí, bezpečnostních složek a v neposlední řadě nových politických stran. Všechny tyto změny a celkový přechod k nezávislosti mohou být bezproblémové a mít takříkajíc hladký průběh. Problém však nastává v okamžiku, kdy vznik nového, byť svou rozlohou nevelkého, státu přejde v dramatickou bezpečnostní hrozbu celosvětového měřítka. Nerovnoměrné rozdělení území, na které si již od pradávna dělají stejné nároky dvě různá etnika, nemůže mít jiné než negativní důsledky. Rozdělení Palestiny a tím vznik židovského Státu Izrael se (nejen) z hlediska bezpečnosti odrazily na poli blízkovýchodního dění velice negativně a daly dalšímu vývoji na Blízkém východě nový řád. Vznik Státu Izrael se v blízkovýchodním prostoru odráží v několika dimenzích. Jednak na poli vnitropolitického dění samotného Státu Izrael, jednak v otázce izraelsko-palestinského konfliktu a dále ve vztazích mezi jednotlivými státy tohoto regionu. Jelikož se tedy jedná o velice široké téma, které by svojí obsáhlostí překročilo rozsah této bakalářské práce, redukuji pojem blízkovýchodní vztahy pro účely této práce pouze na vztahy uvnitř izraelské společnosti a na vztahy izraelsko-palestinské, na nichž se vznik Státu Izrael podepisuje nejvíce. První část této bakalářské práce je stručně věnována nejstarší historii území dnešního Státu Izrael a především hnutí sionismu, které mělo pro vznik Izraele nedocenitelný význam. Pokouším se nastínit příčiny a okolnosti vedoucí ke vzniku či spíše k obnovení myšlenky návratu Židů do Země zaslíbené a snažím se též poukázat na rozdílná pojetí této ideologie. V neposlední řadě se pokouším vykreslit úlohu sionismu při připravování půdy pro samostatný židovský stát a roli Sionistické organizace při vytváření obrazu konečné podoby židovského státu. Následující podkapitoly jsou věnovány období pod britským mandátem, jež bylo charakterizováno sílícím přistěhovalectvím a rostoucími konflikty mezi Židy a Araby, poválečným událostem a předání palestinské otázky OSN. Vyhlášení Státu Izrael v květnu 1948 je věnována druhá část práce. Popisuji, za jakých okolností došlo k vyhlášení samostatnosti a stručně charakterizuji další vývoj, jenž na vznik Státu Izrael navázal. Snažím se přiblížit válečný konflikt z roku 1948, Válku za nezávislost, který byl přímou reakcí a odpovědí okolních arabských států na 1

vznik židovského státu a v následující kapitole přibližuji nejen vnitropolitický vývoj Státu Izrael, nýbrž i válečné konflikty a pokusy o jejich řešení mírovou cestou v blízkovýchodním prostoru během druhé poloviny 20. století. Ve třetí části mé práce je věnován prostor konfliktním liniím uvnitř izraelské společnosti, které vyvstaly zároveň se vznikem Státu Izrael. Tyto konfliktní linie, které jsou do velké míry zastoupeny především židovskou částí izraelské společnosti, velice komplikují současnou situaci uvnitř Státu Izrael. Především se jedná o skupiny ortodoxních, ultraortodoxních a sekulárních Izraelců. Každá z těchto skupin zastává různý pohled na vnitřní fungování židovského státu a snaží se své názory za každých okolností prosadit a uzpůsobit fungování státu svým představám. Hlavní rozpory mezi sekulárními a ortodoxními se týkají především problematiky charakteru izraelské demokracie, aplikace židovského náboženského práva na celou izraelskou společnost, problematiky statu quo, povinné vojenské služby a celkového vlivu judaismu na izraelský politický systém, jehož přítomnost dokazuje především existence ministerstva pro náboženské otázky či existence náboženských politických stran. Důsledky válečného konfliktu z roku 1948 aplikuji na dnešní stav izraelskopalestinského konfliktu. Předmětem izraelsko-palestinského sporu je několik nedořešených problémů, přičemž dva z nich přímo souvisí se vznikem Státu Izrael. Jedná se o problematiku statusu Jeruzaléma a problematiku palestinských uprchlíků. V rámci čtvrtého oddílu bakalářské práce se nejprve pokouším stručně nastínit prvopočátky těchto dodnes otevřených kontroverzních otázek a ke každé z nich se pokouším nabídnout možná řešení. Cílem této bakalářské práce je nejen přiblížit průběh místy až příliš klikaté cesty k vytvoření Státu Izrael, ale především pokusit se nalézt odpověď na otázku, jak tato historická událost formuje současné vztahy uvnitř izraelské společnosti a jaké problémy a předměty nekončících sporů izraelsko-palestinského konfliktu s sebou vznik tohoto státu přinesl. 2

1. Historické pozadí formování izraelské státnosti Území mezi východním břehem Středozemního moře a západním břehem Jordánu, na němž se dnes rozprostírá židovský Stát Izrael a Palestinská autonomie, prošlo během historie nesmírně složitým vývojem a stalo se díky své strategické pozici na křižovatce mezi třemi kontinenty středem zájmu hned několika starověkých a středověkých mocností. Původní židovské království, jež vzniklo sjednocením západosemitských hebrejských kmenů králem Davidem roku 1025 př. n. l., se v průběhu vývoje stalo terčem mohutné asyrské a babylonské expanze, které následovala přes dvě staletí trvající perská nadvláda. I přes snahu znovu obnovit slávu a čest království, došlo k jeho definitivní zkáze, když jej roku 70 př. n. l. dobyl římský císař Tito. Židovský stát nadobro zanikl a Židé byli nuceni opustit toto území. Následující období charakteristické rozptýlením Židů po světě je nám známo pod názvem diaspora. V 7. století našeho letopočtu žila na území Palestiny jen malá část židovského obyvatelstva. Ale i ta se musela potýkat s dalšími pro ně nepříjemnými událostmi. V té době nově vzniklé a rychle se šířící náboženství islám zapříčinilo vpád arabských nájezdníků do Jeruzaléma a jeho následné dobytí. Arabové, kteří roku 638 n. l. dobyli Jeruzalém, vládli Blízkému východu po více než 400 let (640-1099 n. l.), avšak později museli čelit násilným křížovým výpravám. Křižácké království (1099-1291 n. l.) a později mamelúcká nadvláda (1291-1517) pak na čas arabskou nadvládu nad územím vystřídaly. Po následující čtyři dlouhá staletí se území Palestiny stalo součástí Osmanské říše (1517-1917 n. l.). 1 Účelem této bakalářské práce však není zabývat se starověkými a středověkými dějinami Blízkého východu. 2 Ale i přesto považuji za důležité je alespoň ve stručnosti zmínit pro lepší pochopení podstaty nepřátelských izraelsko-palestinských vztahů, která částečně pramení z dávné historie. Jak z výše uvedeného vyplývá, podstatou tohoto sporu zůstává fakt, že si na jedno území postupem času začala dělat nárok dvě naprosto odlišná etnika. Na jedné straně židovský národ, jehož historicky zakořeněné právo na obývání Palestiny je nezadatelné, na straně druhé národ Arabů, který vtrhnul do země za židovské nepřítomnosti a pod vlajkou islámu násilně Palestinu obsadil. 1 K tomu blíže viz POJAR, M., Izrael, str. 24-29 2 V této souvislosti odkazuji např. POJAR, Miloš. Izrael. Praha: Libri, 2004; JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995; či TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. Pardubice: KORA, 1991 3

1.1. Zrození sionismu Během osmanské nadvlády přicházeli do země, především do Galileji, židovští přistěhovalci, kteří v průběhu 17. století prchali před sílícími pogromy na Ukrajině, v Polsku a Litvě. Na přelomu 18. a 19. století dosáhl počet židů žijících na palestinském území zhruba 7 000, počet palestinských muslimů 246 000 a křesťanů přibližně 22 000. 3 Židy přicházející na území Palestiny z různých koutů světa však spojovalo už jen stejné vyznání; smýšlení, chování, jazyk i kultura byly ovlivněny kulturami obklopujícími během diaspory jednotlivé skupiny židovských obyvatel. Židé žijící v diaspoře však museli čelit stále sílící nenávisti, především ze strany evropských křesťanů, a stále vzrůstajícímu útlaku, především v carském Rusku. Tento prohlubující se antisemitismus dal ve druhé polovině 19. století základy vzniku ideovému směru, později židovskému národnímu hnutí sionismu cílem jehož hlavních představitelů bylo vybudování a obnovení židovského státu, nejlépe v oblasti Palestiny 4. Tyto neustále se šířící sionistické myšlenky měly za následek vznik tzv. alijí přistěhovaleckých vln židovského obyvatelstva především z Ruska a střední Evropy na území Palestiny. Myšlenka návratu Židů na Sión je stejně stará jako židovská diaspora sama. Již po staletí Židé toužili po tom, vrátit se zpět do Země zaslíbené, jež jim byla přislíbena Bohem, a toto pouto se Svatou zemí nebylo prakticky nikdy přerušeno. Teprve však v 19. století se stala tato myšlenka heslem národního hnutí a dočkala se svého postupného naplnění. Moderní sionismus, formovaný právě během 19. století, si stále kladl stejný cíl jako jeho předchůdci vysvobodit židovský národ z diaspory a sjednotit jej v židovský stát. Lišil se však v základech, na kterých byl budován. Původní čistě náboženské důvody byly vystřídány zcela novými fenomény moderní doby nacionalismem a antisemitismem. Židé tyto rychle se šířící ideologie pociťovali stále častěji a v rámci boje o přežití byli nuceni na ně reagovat. 5 S problematikou moderního sionismu je spojeno mnoho jmen, jejichž společným pojítkem bylo vytvoření židovského státu, nejlépe v oblasti Palestiny, avšak co nejrychleji a na co možná největší ploše. Nejznámější a pravděpodobně nejvýznamnější je jméno maďarského židovského novináře žijícího ve Vídni Theodora Herzla. Theodor Herzl je považován za zakladatele a hlavního myslitele 3 K tomu viz POJAR, M., Izrael, str. 28 4 kromě Palestiny se též uvažovalo o Argentině, Kypru, Kongu či Ugandě 5 K tomu blíže viz AVINERI, Š., Zrození moderního sionismu, str. 16-19 4

politického sionismu. Herzlův názor na problematiku antisemitismu měl své kořeny v tzv. Dreyfusově aféře. 6 Své myšlenky o vytvoření židovské domoviny publikoval Theodor Herzl ve své knize Der Judenstaat označované za Bibli sionismu. V ní si uvědomil důležitost otázky vybudování židovského státu a rozhodl se vynést ji na světlo. V srpnu roku 1897 zahájil první sionistický kongres v Basileji, jímž odstartoval dlouhou a trnitou cestu sionistickému hnutí, na jejímž konci stálo zrození Státu Izrael. Sionismus se však musel potýkat i s mnohými kritiky a odpůrci. Těmi byli paradoxně z převážné většiny Židé. Myšlenky sionismu a principy judaismu byly totiž v některých bodech naprosto rozdílné. Pro ortodoxní Židy představovaly plány sionistického židovského hnutí založení židovského státu nepřípustný hřích oddalující příchod Mesiáše 7. Další skupina Židů spatřovala v sionismu ohrožení jejich snahy asimilovat se s ostatními národy. Sionismus lze chápat též jako národní hnutí, jelikož sám proklamuje existenci národa a tudíž ho lze s ostatními národními hnutími své doby srovnávat, a též jako politické hnutí, jehož zastřešující organizací doposud zůstává Světová sionistická organizace založená roku 1987 právě Theodorem Herzlem. 1.1.1. Sionistická organizace Na prvním sionistickém kongresu pořádaném 29. srpna 1897 v Basileji se sešlo na 200 delegátů z 16 zemí, kteří byli připraveni podporovat myšlenky sionismu. Prvním krokem delegátů byl výběr Palestiny jakožto jediné možné země pro budoucí židovský stát. Dalším krokem bylo vydání dokumentu, tzv. Basilejského programu, jehož úvodní věta zněla: Úkolem sionismu je zabezpečit židovskému národu v Palestině veřejně uznanou a právně zabezpečenou vlast. 8 K dosažení tohoto cíle bylo třeba splnit několik zásadních úkolů: povzbuzovat systematické osidlování Palestiny židovskými zemědělskými dělníky, pracovníky a řemeslníky organizovat a sjednocovat židovský národ vytvářením skupin v různých zemích, jejichž posláním bude podporovat cíle hnutí posilovat židovské vědomí a národní cítění 6 K tomu blíže viz POKORNÝ, J. Dreyfusova aféra. Reflex [online]. [2009-04-07]. Dostupný z <http://www.reflex.cz/clanek1083.html> 7 Převzato z ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 23 8 Převzato z GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 32 5

organizovat politické úsilí za účelem získání podpory různých vlád světa pro cíle sionismu 9 Na prvním sionistickém kongresu byla též založena Sionistická organizace 10. Prvním předsedou této zastřešující organizace pro sionistické hnutí, se stal Theodor Herzl. Následující roky byly vedeny v duchu naplňování Basilejského programu. Roku 1899 vznikla Židovská koloniální banka, pomocí níž mělo dojít k celkovému rozvoji Palestiny. Finance z ní putovaly do průmyslu, zemědělství, výzkumu či nákupu statků. Roku 1891 byl vytvořen Židovský národní fond Keren Kajemet Le Jisra el, do kterého proudily finance ze všech zemí diaspory a který sloužil především k nákupu arabské půdy sloužící k zakládání dalších židovských osad. 11 1.1.2. Frakce uvnitř Sionistické organizace Během dalších let docházelo ke stále častějším názorovým střetům uvnitř sionistického hnutí, které měly za následek jeho budoucí krizi. V rámci sionistického hnutí existovaly jednotlivé směry, jež často představovaly zárodky budoucích politických stran Státu Izrael a mnohé z nich svojí důležitostí přetrvaly až do dnešní doby. Ústřední postavou revizionistického sionismu byl Vladimír Žabotinskij, jenž se jakožto radikální pravicové křídlo odtrhl od politického středu Všeobecného sionismu reprezentovaného postavou Chajma Weizmanna. Název tohoto směru je odvozen od snahy Vladimira Žabotinského revidovat příliš mírný a pomalý postup sionismu praktikovaného právě Chajmem Weizmannem a urychlit tak vznik židovského státu. Dalším požadavkem tohoto hnutí byla též revize britského mandátu a rozšíření budoucího židovského státu. Během vývoje vzniklo několik dalších skupin vycházejících z ideologie Vladimira Žabotiskeho. Nejznámější a pro nás nejdůležitější skupinou byla Národní vojenská organizace Irgun Cval Leumi, jež se později přeměnila v současnou izraelskou politickou stranu Likud. 12 Dělnický sionismus, nazývaný též jako socialistický sionismus, byl v době svého vzniku reprezentován postavou Davida Ben Guriona. Tento levicově až extrémně levicově orientovaný směr sionistického hnutí usiloval nejen o zcela nové společenské 9 Převzato z GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 32 10 od roku 1960 název Světová sionistická organizace 11 K tomu blíže viz GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 34-37 12 K tomu blíže viz ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 1949, str. 163-250 6

práce. 14 Cílem kulturního sionismu bylo především zakládání malých osad na území uspořádání na socialistických základech, ale i o mírové soužití s palestinskými Araby. Avšak i v rámci tohoto dělnického hnutí se rozvíjely dva zcela různé myšlenkové směry. Prvním z nich byla marxistická, téměř komunisticky orientovaná strana Ha- Šomer Hacair (Mladý strážce), jež prosazovala židovsko-arabský stát v Palestině. Druhý proud byl zastoupen stranou Mapai (Strana práce země Izrael), jež byla do jisté míry konstruktivnější a vznik židovského státu považovala až za výsledek dlouhodobého procesu sociální a hospodářské transformace. 13 Strana Mapai se posléze stala nejvlivnější politickou stranou a dnes se k její ideologii hlásí především Izraelská strana Palestiny s malým množstvím židovských obyvatel, kteří by tímto osídlením oživili judaismus v oblasti Blízkého východu. Největší důraz byl přitom kladen na používání hebrejštiny a propagaci židovské kultury, jelikož Palestina a zároveň hebrejština byly pro Židy významné z hlediska historie židovského národa. Proklamované osidlování Palestiny pomalými krůčky mělo podle kulturních sionistů vytvořit podmínky pro vznik nezávislého židovského státu. Nejdůležitější osobností kulturního sionismu byl Achad Ha Am. 15 S dalšími pojmy, se kterými se v rámci dělení sionismu můžeme setkat, je náboženský sionismus či sionismus křesťanský 16. 1.2. Mezi světovými válkami 1. světová válka byla pro další vývoj na Blízkém východě stěžejní událostí. Její konec znamenal i konec nadvlády Osmanské říše v blízkovýchodním prostoru, jenž umožnil evropským mocnostem rozšířit na tomto území své sféry vlivu. Již během války došlo k prvním návrhům na rozdělení Palestiny v rámci tzv. McMahonovi korespondence a Sykes-Picotovy dohody. Dalším důležitým okamžikem bylo vyjádření postoje britské vlády k otázce vzniku samostatného židovského státu na základě tzv. Balfourovi deklarace z roku 1917, v rámci níž vyjádřila Velká Británie podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti Palestiny. Podmínkou však bylo respektování 13 K tomu srov. GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 76 14 K tomu blíže viz ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 1949, str. 59-130 15 K tomu blíže viz ISSEROFF, A. Cultural Zionism. Zionism and Israel Encyclopedic Dictionary [online]. [cit. 2009-04-07]. Dostupný z <http://www.zionism-israel.com/dic/cultural_zionism.htm> 16 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 25 7

občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva, jež žilo na tomto území. 17 Toto prohlášení vzbudilo mezi Židy vlnu nadšení, byť se v něm hovořilo pouze o národní domovině a ne o státu. Avšak čím větší bylo nadšení Židů nad legální možností přistěhovalectví, tím větší bylo zklamání Arabů. Vidina nezávislosti Palestiny, ať už židovské či arabské, však byla, jak si dále ukážeme, stále v nedohlednu. Po první světové válce, v dubnu 1920, uspořádaly vítězné mocnosti mezinárodní konferenci, která se konala v italském San Remu. Na této konferenci byla v rámci Společnosti národů projednávána otázka týkající se rozdělení území poražené Osmanské říše pod mandátní správu Velké Británie a Francie. Na základě usnesení bylo území rozděleno následovně: pod britskou mandátní správu se dostala Mezopotámie (Irák), Palestina a Transjordánsko, francouzské mandátní správě připadla Sýrie a Libanon (viz příloha č.1). Hlavním úkolem Velké Británie, podle znění tohoto mandátu, měla být pomoc při plnění podstaty Balfourovi deklarace. Avšak Britové úkol nesplnili a na základě britsko-francouzské dohody zcela změnili územní rozdělení. Palestina přišla o vodní zdroje, především na severu země, a nové hranice takřka ignorovaly hranice stanovené Balfourovou deklarací. 18 Samotné mandátní uspořádání narazilo na začátku 20. let na silnou arabskou vlnu odporu. Arabové se cítili ukřivděni a domnívali se, že turecká nadvláda byla svržena jen proto, aby nad územím Blízkého východu mohla být nastolena nadvláda nová, evropská. Toto arabské smýšlení posilovalo mnoho dalších faktorů jako britská zahraniční politika, neustávající příliv židovských přistěhovalců v rámci alijí a v neposlední řadě přetrvávající odprodej půdy. Tyto neměnné skutečnosti měly za následek vypuknutí násilností a stupňování napětí mezi Židy a Araby. Avšak i uvnitř samotného sionistického hnutí postupně docházelo k jistým nepokojům. 19 Se vzrůstajícími potížemi v Palestině vzrůstaly i obavy britských představitelů. Po nepokojích vypuknuvších během května 1921 v Jáfe a okolí reagoval Herbert Samuel okamžitým omezením židovského přistěhovalectví a tehdejší britský ministr kolonií Winston Churchill vydáním své tzv. (první) Bílé knihy 3. června 1922 potvrdil oddělení Transjordánska od britského mandátu Palestina a následné svěření této oblasti do vlády hášimovského vládce Abdulláha. Britové tímto činem zmenšili území, na 17 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 35-38 18 K tomu blíže viz SACHAR, H., M., Dějiny státu Izrael, str. 122 19 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 42-44 8

kterém bylo možno vytvořit židovskou národní domovinu, na pouhých 22% původního území (viz též příloha č.1). Dalším důležitým bodem listiny bylo omezení židovské imigrace do Palestiny v závislosti na absorpční kapacitě země. 20 Vrátíme-li se zpět do období konce první světové války, bylo židovské osídlení (jišuv) podporováno příchodem dalších židovských přistěhovalců především ze zemí střední a východní Evropy v rámci tzv. třetí alije, v letech 1919 1923. Do Palestiny v té době imigrovalo na 37 000 Židů. 21 Tito přistěhovalci byli ovlivněni myšlenkami sociálně demokratického sionismu a pro způsob svého života volili zakládání malých (kvuc) a větších (kibuců) kolektivních osad. V pořadí již čtvrtá alija probíhající v letech 1924 1928 přivedla do země dalších 70 000 Židů převážně z Polska. Tím se počet židovského obyvatelstva rázem zvýšil na 154 000 a výrazná demografická změna na území Palestiny vyvolala rozsáhlou vlnu nepokojů. 22 Díky páté aliji v letech 1932 1938 zaznamenala židovská komunita výrazný vzestup. V tomto období přišlo do Palestiny okolo 160 000 Židů, nyní převážně z Polska, Rumunska, Německa, Rakouska a Československa. Ačkoli jejich náboženství vycházelo z velké míry z teologie judaismu, bylo jejich chování a smýšlení značně ovlivněno západní evropskou kulturou. Židé si proto do Palestiny přinesli nejen svou víru, ale i všechny evropské industriální (zlo)zvyky 23, jež se velmi odlišovaly od zvyků arabských. Kromě toho s sebou evropští Židé přinášeli i velice významný znalostní a finanční prvek. Základem izraelského hospodářského a vojenského úspěchu se stalo využívání evropské technicko-organizační kultury, jež se výrazně lišila od arabské 24 znepokojovalo. byla totiž vyspělejší, což Araby silně Z výše uvedeného vyplývá, že třicátá léta byla vrcholem eskalujícího sporu mezi sionismem a arabským nacionalismem, právě z důvodu vzrůstající prosperity jišuvu a páté vlny alije. Napjatá situace mezi oběma aktéry vyústila roku 1936 v mohutné pouliční nepokoje, během nichž došlo k útokům na židovské civilisty, Pro důkladné prověření těchto událostí byla britskou vládou vytvořena vyšetřovací komise, jíž vedl Earl Peel. V rámci šetření Peelova komise poprvé zveřejnila myšlenku rozdělení Palestiny na židovský stát a arabský stát, zatímco města Jeruzalém, Betlém a Jáfa měla 20 K tomu blíže viz ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 1949, str. 27; oficiální znění listiny - Lillian Goldman Law Library, British White Paper of June 1922 [online]. [2009-04-15]. Dostupný z <http://avalon.law.yale.edu/20th_century/brwh1922.asp> 21 K tomu blíže viz POJAR, M., Izrael, str. 39 22 K tomu blíže viz POJAR, M., Izrael, str. 40-44 23 Převzato z ROČEK, F., Izraelsko-palestinský střet je neřešitelný, ale přesto bude vyřešen. Britské listy [online]. [cit. 2009-04-04]. Dostupný z <http://www.blisty.cz/files/isarc/0105/20010511p.html> 24 Převzato z tamtéž 9

zůstat pod mandátní správou Velké Británie. Dalším předmětem zprávy, jež Peelova komise roku 1937 zveřejnila, bylo mj. restrikce židovského přistěhovalectví na příštích pět let, a to na 12,000 osob ročně. 25 Plán nakonec realizován nebyl. V květnu 1939 byla vydána v pořadí již druhá Bílá kniha, v rámci níž došlo k dalšímu výraznému omezení židovské imigrace, a to ve chvíli, kdy se statisíce židů pokoušeli uprchnout před evropským nacismem a rozpoutanou druhou světovou válkou. 26 1.3. Cesta k nezávislosti Ačkoli se během druhé světové války postavili Židé na stranu Velké Británie, Britové i nadále pokračovali ve své přísné politice vůči Židům a bránili nadále jejich vstupu na území Palestiny. Tato zahraniční politika Velké Británie se u židovské komunity nemohla setkat s jinou než negativní odezvou. Po britském boku bojující Židy stmelovalo prohlášení Davida Ben Guriona: Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka. 27 Tento boj proti Bílé knize představovalo především rostoucí ilegální přistěhovalectví, zakládání nových osad a šíření teroristických akcí pod vedením organizací Irgun a Stern. Rok 1942 s sebou přinesl mnoho dalších změn. V důsledku sílící britské proarabské a protižidovské politiky se sionistické hnutí odklonilo od Velké Británie a přesunulo se do náruče Spojených států, jež měly pro následující řádku let představovat jeho hlavního spojence. Vliv Velké Británie na Blízkém východě se tak do jisté míry oslabil. Židé byli po staletí pronásledovaným etnikem a tisíce jejich příslušníků bylo bezdůvodně zabíjeno ať už během křížových výprav či židovských pogrom. Nejhrůznější okamžiky však Židům přinesla až druhá světová válka ztělesněná nelidskostí a brutalitou jejích vůdců. Teprve až hrůzy holocaustu přidávaly myšlence vlastního židovského státu na důležitosti a veřejné mínění hlásalo podporu židovské snaze tyto myšlenky realizovat. Otevřenou podporu židovskému nezávislému státu vyjádřilo nejprve mezinárodní společenství, později i samotný Sovětský svaz. 28 25 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 48-50 a ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 1949, str. 38-39 26 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 50-51 27 Převzato z GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 113 28 K problematice SSSR a Izraele blíže viz publikace RUCKER, L., Stalin, Izrael a Židé 10

Oproti tomu Velká Británie však ve své restriktivní antižidovské politice nadále pokračovala i přes výslovné tlaky na zrušení přistěhovaleckých kvót. Chování Velké Británie nevýslovně pobouřilo světovou veřejnost a spolu s rostoucími nepokoji mezi Židy a Araby 29 byla Británie nucena, z důvodu neschopnosti řešit jednak danou krizi v Palestině a jednak prohlubující se hospodářskou krizi na svém území, předat otázku palestinského mandátu OSN. 1.3.1. Palestinská otázka před OSN Koncem dubna 1947 se sešlo mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN za účelem projednání palestinské otázky. V rámci tohoto zasedání byl vytvořen Zvláštní výbor pro Palestinu, tzv. UNSCOP (The United Nations Special Committee on Palestine), jenž sestával z 11 zemí. 30 Tato zvláštní komise měla za úkol předložit Valnému shromáždění návrh na řešení palestinské problematiky. První plán z řad UNSCOPu přišel již 8. září 1947 a navrhoval rozdělení Palestiny na dva samostatné a nezávislé státy, přičemž Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou 31. Sionisté rozdělení přijali s nesmírnou radostí, když vycítili příležitost k získání vlastního státu 32, zatímco Arabové rozdělení země, jíž považovali za svou, kategoricky odmítli. 33 29. listopadu 1947 byl návrh Zvláštního výboru UNSCOP na rozdělení Palestiny projednán na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Valné shromáždění tento návrh podpořilo a odhlasovalo jej v rámci rezoluce OSN č. 181/II v poměru třiceti tří hlasů ku třinácti, přičemž deset zemí se hlasování zdrželo. Na základě této rezoluce měla být Palestina rozdělena na dva státy: židovský a arabský. Židovský stát se měl rozkládat na ploše 56% původního mandátního území, tj. 14 300km 2, přičemž z etnického hlediska toto území obývalo 538 000 Židů a 397 000 Arabů. Arabský stát, s celkovou plochou 11 700 km 2 na 44% území, mělo obývat přibližně 804 000 Arabů a 10 000 Židů. 34 Rezoluce též vymezila přesné geografické hranice mezi oběma státy a město Jeruzalém 29 Jednalo se především o teroristický pumový útok židovských radikálů na hotel Král David v Jeruzalémě, kde sídlilo vedení britské správy; o život přišlo 91 osob blíže viz GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 145 30 Tyto země byly vybrány z důvodu neutrality v otázce Palestiny; jednalo se o Austrálii, Československo, Guatemalu, Indii, Írán, Jugoslávii, Kanadu, Mexiko, Nizozemí, Peru, Švédsko a Uruguay 31 Tento většinový plán byl doprovázen druhým plánem menšinovým, jenž navrhoval vznik federativního státu zahrnujícího židovské i arabské obyvatelstvo s hlavním městem Jeruzalém 32 Je však třeba zdůraznit, že na rozdělení země sionisté pohlíželi jako na první krok k vytvoření židovského státu na celém území Palestiny 33 K tomu blíže viz GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 154-160 34 K tomu blíže viz POJAR, M., Izrael, str. 51-52 11

se 100 000 Židy a 105 000 Araby mělo připadnout pod mezinárodní správu vykonávanou Mandátní radou OSN (viz příloha č.2). 1.3.2. OSN a konec britské mandátní správy Zatímco hlasování a následná rezoluce OSN č.181/ii znamenaly pro Židy obrovské vítězství, mezi Araby rostlo zklamání, prohlubovala se nenávist a příprava na odplatu ve formě násilných útoků nabrala vysokých rozměrů. Mezi Židy a Araby propukla Nevyhlášená válka. 35 Velká Británie již od konce listopadu 1947 státní správu de facto nevykonávala a tak napjaté situaci, jež sužovala Blízký východ, jen nečinně přihlížela. OSN se ještě snažila vést jednání o příměří mezi Židy a Araby, avšak ti zopakovali svá protichůdná stanoviska, která byla prakticky naprosto nesmiřitelná, a jednání se kýženého výsledku nedočkalo. Počátkem roku 1948 britská vláda oznámila, že k 15. květnu 1948 ukončí svůj mandát a Židé věděli, že pokud by v tomto okamžiku vyhlásili příměří, vrátilo by se území pod správu OSN a okamžik vzniku vlastního vytouženého židovského státu by se odsunul na neurčito. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než v rámci zřízené Dočasné státní rady vyhlásit svůj vlastní stát bezprostředně po ukončení britské mandátní správy a o jeho existenci se utkat v boji s okolními arabskými státy. 2. Vznik Státu Izrael Britský mandát měl být ukončen v sobotu 15. května 1948. Stát Izrael však musel být vyhlášen o den dříve, předtím než začne židovský svátek šabat. 36 Slavnostní ceremonie, při které ministerský předseda prozatímní vlády David Ben Gurion přednesl a následně podepsal tzv. Deklaraci nezávislosti, jež vyhlásila nezávislost a vznik Státu Izrael na oblastech přidělených mu plánem OSN na rozdělení Palestiny 37, proběhla 14. května 1948 v pět hodin odpoledne v hlavním sále telavivského muzea umění. V deklaraci nezávislosti Státu Izrael mimo jiné zazněl příslib, že Izrael bude otevřen židovskému přistěhovalectví a shromažďování uprchlíků. Bude založen na svobodě, spravedlnosti a míru. Zajistí naprostou rovnost sociálních a politických práv všem 35 K tomu blíže viz GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 162-177 36 V judaismu sedmý den týdnu, který je věnován odpočinku a upuštění od pracovní a všední činnosti; nejdůležitější svátek judaismu; dodržování je nařízeno desaterem 37 K územnímu zvětšení Izraele dojde v důsledku Války za nezávislost v roce 1948 12

svým občanům, bez ohledu na náboženství, rasu nebo pohlaví a zajistí svobodu náboženství, svědomí, jazyka, vzdělávání a kultury. 38 Tato prohlášení jsou velice důležitá pro další vývoj vztahů na Blízkém východě. Ačkoli měla být tato slova podstatou vzniku samostatného židovského státu, prakticky ještě dodnes nedošla naplnění. Především prohlášení o rovnosti práv bez ohledu na náboženství či pohlaví je do dnešní doby stále porušováno a bude předmětem této bakalářské práce v následující kapitole. Prvním státem, jenž mezinárodně uznal existenci nového Státu Izrael, byly Spojené státy americké. Ty byly následovány Sovětským svazem a dalšími zeměmi včetně Československa. Tisíce Židů po celém světě bujaře oslavovaly své vítězství, zatímco Arabové, kteří nově vzniklý stát odmítli uznat, připravovali své armády na blížící se válku. 2.1. Reakce okolních arabských států Válka za nezávislost Oproti Židům Arabové svůj vlastní stát nevyhlásili a svůj nesouhlas s nově vzniklým židovským státem vyjádřily bezprostřední vojenskou agresí na území Státu Izrael, dne 15. května 1948, jež vstoupila do dějin jako Válka za nezávislost (též První arabsko-izraelská válka). Během této války zaútočily na území Izraele bojové armádní jednotky pěti arabských států Sýrie, Jordánska, Egypta, Iráku a Libanonu. Cílem těchto armád bylo úplné zničení Státu Izrael a následné vyhlášení nezávislého arabského státu. Válka trvala, se dvěma krátkými přerušeními, až do začátku roku 1949. Během jara 1949 bylo s arabskými státy postupně uzavíráno příměří. 39 Arabské armády během Války za nezávislost svých cílů nedosáhly. Dokonce tato válka pro Palestince znamenala nesmírnou katastrofu. Nejenže se Izrael arabské invazi ubránil a zachoval tak svoji existenci, ale došlo i k rozšíření Izraele o část území, jež mělo podle OSN být součástí arabského státu v Palestině. Izraeli připadlo zhruba 12 800 km² území a západní část Jeruzaléma. Oproti tomu Jordánsko si podrželo kontrolu nad západním břehem Jordánu a východním Jeruzalémem, přičemž do jeho kompetencí připadlo i jeruzalémské Staré město 40, a oblast Gazy se dostala pod kontrolu Egypta (viz příloha č.2). Obsazení těchto palestinských území měla za následek uprchnutí statisíců 38 Převzato z GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 195 39 K podrobnému průběhu Války za nezávislost blíže viz HERZOG, Ch., Arabsko Izraelské války, str. 56-133 40 Izrael ztratil během Války za nezávislost Staré město v Jeruzalémě, což pro Židy znamenalo celou řadu restrikcí, např. přístup do Starého města byl Židům zakázán až do roku 1967 13

palestinských Arabů do sousedních arabských zemí. Důvodů, které vedly Stát Izrael k vítězství nad svými arabskými sousedy bylo mnoho. Jednak je možné, že bez dodávek zbraní a vojenských letadel zejména z Československa, kde se také konal vojenský výcvik židovských dobrovolníků 41, by Stát Izrael svoji existenci jen stěží ubránil, jednak mělo pochopitelně i nadšení a odhodlání mladých izraelských ozbrojených sil významný podíl na zastavení arabské invaze. 42 Válka za nezávislost, která byla jasnou odpovědí arabských států na vyhlášení samostatnosti Izraele, nese své následky dodnes. Nedořešené spory mezi Izraelci a Palestinci týkající se problematiky palestinských uprchlíků a statusu Jeruzaléma jsou přímým odrazem vzniku Státu Izrael a na něj bezprostředně navazujících izraelskoarabských bojů. Detailněji o nich bude pojednáno ve čtvrté kapitole této bakalářské práce. 2.2. Vnitropolitický vývoj Izraele po vyhlášení samostatnosti Po vyhlášení Státu Izrael 14. května 1948 byla ustavena prozatímní vláda pod vedením Davida Bena Guriona. Tato vláda se skládala z 13 ministrů, kteří zastupovali všechny tehdejší politické strany, kromě komunistů a revizionistů, proti nimž David Ben Gurion ostře vystoupil. 25. ledna 1949 se konaly první izraelské parlamentní volby, jejichž vítězem se s počtem 46 mandátů, z celkově 120členného jednokomorového parlamentu, stala sociálně demokratická strana MAPAJ 43. Na sestavení parlamentní většiny ovšem tento podíl nestačil a strana se rozhodla sestavit koalici s Náboženskou jednotnou frontou. Spojenectví s náboženskými politickými stranami bylo nutné i v budoucnu, jelikož bez menších náboženských stran se vláda sestavit nedala. 44 Jak si později ukážeme, náboženské politické strany mají významný vliv ve stranickopolitickém systému Izraele dodnes a jsou si toho patřičně vědomy. Mají velmi silný koaliční potenciál a nezdráhají se proto tohoto postavení využívat, především formou prosazování náboženských zákonů, byť většina izraelského obyvatelstva s uspořádáním společenského života podle náboženských představ nesouhlasí. 41 Ke vztahům Československa a Izraele během Války za nezávislost blíže viz YEGAR, M., Československo, sionismus, Izrael, str. 86-117 42 K tomu srov. TERNER, E., Stát Izrael, str. 10 43 Izraelská levicová politická strana, dominantní v Izraeli až do roku 1968, poté se sloučila do Strany práce (Labor); založena na konstruktivním socialismu 44 K tomu srov. TERNER, E., Dějiny státu Izrael, str. 100 14

Významnou roli ve vnitropolitickém vývoji Izraele hrály Spojené státy americké. Jejich cílem bylo spojení strany Mapaj s buržoazními stranami, které by pak společně hájily americké zájmy na Blízkém východě. USA za tento čin slibovaly Izraeli mnoho výhod, ať už finanční půjčky či podporu přijetí do OSN. Americké názory sdílel i David Ben Gurion, který mimo jiné prosazoval neutralitu v mezinárodních vztazích a oslaboval tím tak prosovětské nálady uvnitř izraelské společností. První vláda byla vytvořena 8. března 1949 a prvním ministerským předsedou se nestal nikdo jiný než David Ben Gurion. Prvním prezidentem se stal dlouholetý předseda Sionistické organizace Chaim Weizmann a 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Roku 1949 byl též ustaven výbor pro přípravu ústavy. Ta ale do dnešní doby (2009) stále neexistuje a její funkce je nahrazena tzv. základními zákony. 45 Hlavní příčinou neexistence ústavy je role židovských náboženských zákonů v politickém životě (viz kapitola č. 3). 2.3. Stát Izrael, války a mír od roku 1948 po současnost Od doby Války za nezávislost v roce 1948 stále trvají neutichající útoky ze strany arabských ozbrojených skupin proti Izraeli. Avšak cílem nejsou jen izraelské vojenské jednotky, ale bohužel velmi často také civilní izraelské obyvatelstvo. Na základě událostí, jež provázely vývoj vztahů v blízkovýchodním prostoru během druhé poloviny 20. století, tak vznikl nemilosrdný řetěz odvetných akcí doprovázených krvavými činy z obou stran. 46 Tento nevraživý vztah mezi Izraelci a Araby (izraelskoarabský konflikt), který vyústil ve válečná střetnutí souhrnně označovaná jako Arabskoizraelské války, a, zúžíme-li konfliktní oblast pouze na území dnešního Státu Izrael a palestinských území, vztah mezi Izraelci a Palestinci (izraelsko-palestinský konflikt) ohrožuje v současné době svojí intenzitou nejen civilní obyvatelstvo Blízkého východu, nýbrž i celosvětovou bezpečnost. Příměří, které bylo vyhlášeno roku 1949 mezi Izraelem a Egyptem, mělo být chápáno jako předehra k mírové smlouvě. Avšak nemělo dlouhého trvání, neboť roku 1956 došlo k dalšímu ozbrojenému střetu mezi Izraelci a Araby, tzv. Sinajské válce v rámci Suezské krize. 47 Po ukončení vojenských bojů v rámci této války nebyla pozice Izraele v blízkovýchodním regionu vůbec jednoduchá. Stát Izrael totiž ve svém okolí 45 K tomu srov. TERNER, E., Dějiny státu Izrael, str. 101 46 Převzato z TERNER, E., Stát Izrael, str.10 47 K průběhu války blíže viz HERZOG, Ch., Arabsko Izraelské války, str. 137-176 15

postrádal jakéhokoli spojence. Zároveň se protiizraelsky laděné arabské státy silně orientovali na sovětský blok a jediným spojencem Izraele z mezinárodněpolitického hlediska byly Spojené státy a Židé v diaspoře. 48 Je celkem logické se domnívat, že bez vzniku Státu Izrael by tudíž k vypuknutí válečných konfliktů mezi Izraelci a Araby pravděpodobně nikdy nedošlo. Proto i další válka v rámci arabsko-izraelských válek, tzv. Šestidenní válka v roce 1967, byla opět reakcí arabských států na vyhlášení izraelské nezávislosti a samostatnosti a její důsledky několikanásobně prohloubily především izraelsko-palestinský konflikt. V důsledku Šestidenní války Izrael podstatně rozšířil své území (viz příloha č.3) a pod jeho kontrolu se dostalo pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu. Tyto oblasti byly a stále jsou velice hustě osídleny Palestinci a staly se tak součástí izraelsko-palestinského sporu. Oproti tomu další Izraelem obsazená území po roce 1967 Golanské výšiny a Sinajský poloostrov se staly předmětem bilaterálních jednání Izraele s Egyptem a Sýrií. Dalším důsledkem bylo sjednocení Jeruzaléma pod izraelskou kontrolu, včetně Starého města a arabského Východního Jeruzaléma. Odpor palestinských Arabů vůči Státu Izrael začal aktivně působit především po roce 1967 v rámci Organizace pro osvobození Palestiny (dále OOP) pod vedením Jásira Arafata. Cílem tohoto osvobozeneckého hnutí bylo úplně zničení Izraele formou ozbrojeného povstání. 49 Palestinští ozbrojenci provedli během 60. a 70. let 20. století několik teroristických útoků na izraelské cíle po celém světě. Mezi nejbrutálnější patřil masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově roku 1972. Odpovědí na tento hrůzný čin byla tzv. Operace Boží hněv namířená izraelskými tajnými službami proti aktérům tohoto masakru. Další důležitou událostí bylo překvapivé zaútočení Egypta a Sýrie na Izrael v den židovského svátku Jom Kippur. Tento válečný střet v roce 1973 sice přinesl opět izraelský úspěch, avšak ten byl podmíněn těžkými ztrátami na straně Izraele. Roku 1977 na půdě Státu Izrael poprvé v parlamentních volbách vyhrála pravicová strana Likud 50 a o dva roky později byla na základě jednání v Camp Davidu ve Washingtonu poprvé podepsána mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem, zaručující stažení izraelských obranných sil ze Sinajského poloostrova. 48 K tomu srov. ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 123 49 K Národní chartě blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 105 50 K tomu blíže viz GILBERT, Martin. Izrael, Dějiny, str. 467-469 16

Stát Izrael byl také přímým účastníkem První libanonské války, do které vstoupil roku 1982. Popud k tomuto rozhodnutí daly základny v Libanonu, z nichž OOP ostřelovala raketami severní Izrael. Roku 1987 propukla tzv. První intifáda označení pro arabské povstání proti izraelské okupaci pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Průlomovým okamžikem byla tzv. Madridská konference 51, která, ačkoli neměla žádný hmatatelný výsledek, byla prvopočátkem v jednání mezi představiteli všech států Blízkého východu. Např. v roce 1993 byla podepsána tzv. Mírová dohoda z Osla, de facto první dohoda mezi Izraelci a Palestinci, která mimo jiné zahrnovala i autonomii části pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Dalším úspěchem mírového procesu na Blízkém východě bylo podepsání Izraelsko-jordánské mírové smlouvy v roce 1994. Mírový proces však značně zkomplikoval odpor radikálů 52 na stranách obou aktérů na palestinské scéně především radikální hnutí Hamás. Během vlády izraelského premiéra Ehuda Baraka došlo v roce 2000 v Camp Davidu k dalším pokusům o mírové jednání, které však skončilo neúspěchem. 53 V roce 2000 propukla další vlna palestinských povstání, tzv. Druhá intifáda (též Intifáda Al-Aksa). Teprve s vládou izraelského premiéra Ariela Šarona došlo k vytvoření plánu na jednostranné stažení všech Izraelců z pásma Gazy a plánu na výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu Jordánu. Oba plány byly realizovány Izrael se z pásma Gazy stáhl v průběhu roku 2005, výstavba bariéry byla schválena izraelskou vládou v dubnu 2006. V roce 2006 propukla druhá libanonská válka, která byla ze strany Izraele zaměřená především proti libanonské šíitské politické a militantní teroristické organizaci. Příměří bylo dosaženo v srpnu téhož roku. Posledním ozbrojeným konfliktem, jenž zasáhl Stát Izrael a pásmo Gazy na přelomu let 2008 a 2009, bylo zahájení izraelské operace Lité olovo, jakožto reakce na znovu obnovené ostřelování jižního Izraele ozbrojenými složkami palestinského Hamásu. Střet byl ukončen vyhlášením příměří, které je však do této doby velice křehké. Nalézt řešení izraelsko-palestinského konfliktu je z mnoha úhlů pohledu téměř nadlidský výkon a nelze jej očekávat v blízké budoucnosti. Překážkou je zajisté neschopnost obou aktérů dohodnout se na určitých podmínkách, za kterých by mohl být mírový proces dokončen. Tato neschopnost je zakořeněna ve vzájemné nedůvěře a 51 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 184-185 52 K tomu blíže viz tamtéž str. 190-206 53 K tomu blíže viz tamtéž str. 207-211 17

především netrpělivosti na obou stranách. Nebude-li důvěra mezi Izraelci a Palestinci znovu obnovena, nelze čekat závratných změn. 3. Odraz vzniku Státu Izrael uvnitř izraelské společnosti Stát Izrael vznikl za mnoha specifických podmínek. Jednak jsme si výše ukázali, že hlavní podnět dalo vzniku Státu Izrael sionistické hnutí, jež proklamovalo vytvoření nezávislého židovského státu, jednak se jeví jako pravděpodobné, že bez protižidovského ladění většiny (nejen) evropských zemí a následného holocaustu by zřejmě k vyhlášení židovského státu též nedošlo. Zvláštností izraelského demokratického státu je také fakt, že stále nemá psanou ústavu a jeho politický systém a jeho hlavní principy je tak ukotven v jedenácti Základních zákonech 54. Další specifičnost Státu Izrael je spatřována především ve složení izraelské společnosti. Nejpočetnější etnikum, jež z 80% tvoří Židé, sice spojuje stejná víra v judaismus, avšak vlivem dlouhotrvající diaspory došlo během vývoje k určitým odlišnostem. Tyto myšlenkové rozdíly jednotlivých židovských skupin se zásadním způsobem projevují ve vnímání Státu Izrael a především v představách o jeho vnitřním fungování. V neposlední řadě je nutno zmínit funkci judaismu v Izraeli. Ačkoli je judaismus považován za nejstarší monoteistický systém, nelze pojem judaismus chápat jen jako náboženství, ale daleko obsáhleji. V nejširším slova smyslu může být judaismus charakterizován jako základ židovské kultury a způsob života Židů. Jedná se tedy o celý kulturní, sociální a náboženský systém lidu Izraele. 55 Též židovské náboženské právo Halacha, jehož principy a jejich dodržování je kontrolováno náboženskými institucemi, zasahuje do fungování politiky Izraele velice zásadním způsobem a stává se objektem nedořešených sporů uvnitř izraelské společnosti. V následujících podkapitolách si ukážeme, jaký vliv mají právě tato specifika vzniku Státu Izrael na jeho dnešní vnitropolitické fungování a do jaké míry je judaismus propojen s politikou a vnitřními záležitostmi Izraele. 3.1. Charakter izraelské demokracie Roku 1948 vznikl nezávislý Stát Izrael, který svoji existenci začal budovat na demokratických základech. Ačkoli lze považovat Izrael za nejdemokratičtější zemi na 54 K tomu blíže viz The Knesset, The Existing Basic Laws: Full Texts. [online]. [2009-04-20]. Dostupný z <http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_yesod1.htm> 55 Převzato z ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str.14 18

Blízkém východě, ve které nalezneme již přes šedesát let fungující demokratické procesy, principy a instituce, lze v něm též najít jisté nadstandardní prvky, s kterými se v jiných demokratických státech prakticky vůbec nesetkáme. Důvodem, proč se někteří odborníci zdráhají označit Izrael za demokratický stát, jsou především rozporuplné vztahy mezi Židy a izraelskými Araby a zásadní role většinového judaismu ve státě. 56 Největším problémem izraelské demokracie je velmi vleklý a napjatý vztah mezi Židy a Palestinci, jenž Stát Izrael po celou dobu jeho existence nesmírně sužuje. Příčina tohoto nekončícího sporu tkví mimo jiné v určité diskriminaci izraelských Arabů z hlediska právního. Izrael se tak stává velkou demokratickou zemí jen pro většinovou část svého obyvatelstva Židy; ostatní etnika žijící na tomto území této velké demokracii dávají přízvisko etnická 57. V praxi se toto omezení týká především zproštění izraelských Arabů základní vojenské služby, bez jejíhož absolvování však může být Izraelec jistými způsoby znevýhodňován, dále je limitováno nabývání majetkových práv k nemovitostem či je do jisté míry omezena politická participace izraelských Arabů v prostředí židovských politických stran. 58 Izraelští Arabové mají tedy oproti Židům v Izraeli značně omezená práva a tato skutečnost pocházející z doby vzniku Státu Izrael se velice negativně odráží na poli blízkovýchodního dění dodnes. Podrobněji se touto problematikou budu zabývat v následující kapitole. Ačkoli ve Státě Izrael neexistuje žádné státní náboženství, často používané synonymní označení Židovský stát v nás může probouzet pocit, že judaismus, většinově zastoupené izraelské náboženství, bude zaujímat přední postavení v tomto státě a bude mít proto vliv na formování izraelských mocenských elit a na chod celé izraelské demokracie. Přestože byl izraelský stát podle sionistických představ budován po vzoru západních demokracií, v rámci kterých je náboženská svoboda zaručena všem a tudíž by i v Izraeli měli mít nežidovští občané stejná práva jako Židé, realita je jiná. Problémy s aplikací židovského náboženského práva na izraelskou společnost má však i samotná židovská veřejnost, která se štěpí do několika skupin, jež se snaží v praxi prosadit své zájmy. V důsledku toho vzniká uvnitř izraelské společnosti několik konfliktních linií. Tou nejvíce medializovanou je bezpochyby problematika vztahu Židů 56 K tomu blíže viz Více autorů. Is Israel a democracy? ProCon.org [online]. [2009-05-01]. Dostupný z <http://israelipalestinian.procon.org/viewanswers.asp?questionid=357> 57 Etnokracie (z řeckého ethnos =národ a kratos =moc) se odvolává na politický systém, který pro vykonávání politické vůle národa nezbytně předpokládá jeho homogenitu. Etnokracie proto odvozuje všechny s ní spojená politická práva a povinnosti občanek a občanů právě z těchto etnických kritérií. Převzato z FAYE, G., Metapolitický slovník, část 4. Altermeida.info [online]. [2009-05-01]. Dostupný z <http://cz.altermedia.info/ze-zahranici/guillaume-faye-metapoliticky-slovnik-cast-4_6291.html> 58 K tomu srov. ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 20 19