VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH A JEJICH PŘÍPRAVA PRO VSTUP DO REÁLNÉHO SVĚTA DOSPĚLÝCH

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH A JEJICH PŘÍPRAVA PRO VSTUP DO REÁLNÉHO SVĚTA DOSPĚLÝCH Bakalářská práce Brno 2007 Vedoucí práce: Autor práce: PhDr. Mgr. Tomáš Čech, Ph.D. Milada Terezie Pochylá

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 18. srpna 2007 Milada Terezie Pochylá 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu PhDr. Mgr. Tomáši Čechovi, PhD. za ochotnou pomoc s přípravou metodické stránky mé práce, s jejím rozvržením korekturou a za jeho cenné rady. 3

OBSAH ÚVOD...6 1. NÁHRADNÍ VÝCHOVNÁ PÉČE...9 1.1. VYMEZENÍ... 9 1.2. JEDNOTLIVÉ DRUHY NÁHRADNÍ VÝCHOVNÉ PÉČE... 10 1.2.1. Adopce (osvojení)... 10 1.2.2. Mezinárodní adopce... 11 1.2.3. Pěstounská péče... 11 1.2.4. Ústavní péče... 13 1.2.5. Statistika... 14 2. ÚSTAVNÍ PÉČE...15 2. 1. KOJENECKÝ ÚSTAV... 15 2. 2. DĚTSKÝ DOMOV... 16 2. 3. DĚTSKÝ DOMOV SE ŠKOLOU... 17 2. 4. DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV... 18 2. 5. VÝCHOVNÝ ÚSTAV... 18 3. VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH A JEJICH PŘÍPRAVA NA SAMOSTATNÝ ŽIVOT...19 3. 1. VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH... 19 3. 2. SPECIFIKA VÝCHOVY V ÚSTAVNÍ PÉČI A JEJÍ RIZIKA... 20 3. 2. 1. Problémy ústavní péče... 20 3. 2. 2. Syndrom ústavní závislosti... 20 3. 3. VZDĚLÁVÁNÍ A PŘÍPRAVA NA POVOLÁNÍ DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH... 21 3. 4. VOLNÝ ČAS DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH... 22 3. 5. PŘÍPRAVA DĚTÍ NA ODCHOD Z DĚTSKÉHO DOMOVA DO REÁLNÉHO SVĚTA DOSPĚLÝCH... 24 3. 5. 1. Zajištění bydlení... 25 3. 5. 2. Zajištění zaměstnání... 27 4. VÝZKUMNÁ ČÁST...29 4. 1. CÍL VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ... 29 4. 2. VÝZKUMNÉ OTÁZKY... 30 4. 3. VÝZKUMNÝ SOUBOR... 31 4. 4. VÝZKUMNÉ METODY... 32 4. 5. STRUKTURA ROZHOVORŮ A PŘESNÉ ZNĚNÍ OTÁZEK... 33 4. 6. POSTUP PŘI VÝZKUMU... 35 4. 7. PRŮBĚH ŠETŘENÍ V DĚTSKÉM DOMOVĚ V HODONÍNĚ U KUNŠTÁTU... 36 4

4. 7. 2. Charakteristika zařízení... 37 4. 7. 3. Respondenti... 38 4. 7. 4. Kategorizace dat... 38 4. 7. 5. Prezentace rozhovorů s dětmi a jejich vychovatelem... 41 4. 7. 6. Shrnutí... 50 4.8. PRŮBĚH ŠETŘENÍ V DOMĚ NA PŮLI CESTY VE VELKÉM DVOŘE... 51 4. 8. 2. Charakteristika zařízení... 51 4. 8. 3. Respondenti... 53 4. 8. 4. Kategorizace dat... 53 4.8.5. Prezentace rozhovorů s klienty Domu na půli cesty... 54 4.8.6. Shrnutí... 60 5. ZÁVĚR...61 POUŽITÁ LITERATURA...64 RESUMÉ...66 5

Úvod O tom, že výchova a prostředí, ve kterém je dítě vychováváno, má zásadní vliv na to, jaký člověk z něj vyroste, není sporu. My, kteří máme vlastní děti, se většinou poctivě snažíme nalézat co nejvhodnější způsoby výchovy našich dětí a jistě většina z nás často pociťuje tíživou odpovědnost, že rozhodnutí, která ve výchově děláme mají vliv na jejich vývoj a mohou mnoho pokazit, pokud jednáme nesprávně. Tedy, v běžných rodinách se často řešívají problémy s tím, jak děti vychovávat, jak řešit jejich kázeňské a jiné problémy, jak se stavět k neposlušnosti dětí apod. Otázkou je, proč je výchova vlastně tak obtížná? Ve škole jsme se naučili mnoho věcí. Lidé, kteří složili maturitní zkoušky, mají dobrý všeobecný přehled, na vysoké škole se ještě znalosti v konkrétních oborech prohlubují. Nikdo nás ale nikdy nenaučil, jak máme plnit rodičovskou funkci, jak máme být dobrými partnery, manželi a manželkami, matkami a otci. Toto umění není předmětem vyučování na žádné ze škol. Můžeme se učit jen zkušenostmi a v mnohých případech jde pouze o zkušenosti negativní - vždyť kolik rodičů se dnes snaží vychovávat své děti všemožným způsobem, ale úzkostně se vyhýbají metodám, kterými byli sami vychováváni. Často tedy tápeme a často děláme chyby, ale nevzdáváme to, protože své děti milujeme. Vychováváme je a staráme se o ně tak dlouho, dokud nejsou plně připraveni na samostatný život. A i když se pak osamostatní, neopouštíme je. Pomáháme svým dětem jak můžeme, často jim zařizujeme první bydlení, finančně je podporujeme, pokud jen trochu můžeme a hlídáme a staráme se také o děti našich dětí. Všechno to děláme z lásky a určitě se shodneme na tom, že je to v pořádku. Nicméně tento model není v naší společnosti všeobecně platný. Je spousta rodičů, kteří se o své děti nestarají, opustí je ať už z jakéhokoli důvodu a takové děti jsou bez vlastního přičinění nuceny vyrůstat bez rodičovské lásky a podpory. Lidská společnost samozřejmě zřídila pro tyto děti zařízení, kde je o ně postaráno. Ústavní výchova je tu proto, aby zabezpečila opuštěným dětem domov, materiální zabezpečení, jako je jídlo, ošacení a jiné věci. Mohou chodit do školy a vzdělávat se. Žijí v prostředí pro ně uzpůsobeném s ostatními dětmi a navštěvují školu, takže sociální vazby jsou do jisté míry také zajištěny. Také metodika výchovy jejich vychovatelů bude pravděpodobně propracovanější než u běžných rodičů, kteří nejsou pedagogicky vzdělaní. Přesto jejich výchova neodpovídá té rodinné. Sociální vazby nejsou tak pevné, osobní příklad není tak osobní, představa o tom, co to znamená rodina je změněná a nebude pravděpodobně moci sloužit jako vzor při zakládání jejich vlastní rodiny. Za nejzá- 6

važnější mezník v životě opuštěných dětí však považuji jejich odchod z dětského domova do standardního a pro nepřipraveného člověka nebezpečného světa dospělých za zdmi dětského domova, kde bylo dětem zajištěno bezpečí. Dítě vyrůstající v běžné rodině zpravidla neodchází z rodinné péče z důvodu oslavy 18. narozenin, tak jako je tomu u dětí v dětských domovech. Situace dětí odcházejících po nabytí zletilosti z dětského domova je nepřirozená a legislativa je v takových případech nedostačující. O přirozenosti zde mluvím ve stejném smyslu, jako o přirozeném vylétnutí z hnízda každého dítěte v běžné rodině. Zpravidla každé dítě žijící ve své vlastní rodině, je na samostatný život připraveno mnohem lépe než dítě, které je vychováváno ústavní výchovou (a to jak po stránce hmotné a finanční, tak po stránce vybavení zkušenostmi a dovednostmi, které jsou mu buď cíleně předány, nebo je zkrátka přejme, protože vzor jeho vlastních rodičů na něj působí od kojeneckého věku). Přesto však jeho vstup do samostatného života zpravidla neprobíhá tak násilně, jako opuštění plnoletého dítěte dětský domov. Většinou se nestává, že by dítě vyrůstající v běžné rodině s úderem plnoletosti bylo naráz vypuštěno do samostatného života bez možnosti jakékoli další pomoci svých rodičů. Většina z nás bývá ve společné domácnosti s rodiči i mnohem déle, než jen do osmnácti let. Rodinu opouštíme ve chvíli, kdy se na to cítíme být dost silní, vzdělaní, se zajištěným povoláním a bydlením. Odcházíme, prostě, když máme kam. Neurčuje nám to nikdo zvenčí, čas našeho osamostatnění není dán přestupem přes věkovou hranici. Kromě toho, jak už jsem předeslala, bývá zvykem, že se rodiče materiálně podílejí na domácnosti a životě svých děti, pokud děti například ještě studují, nebo mají jen přechodná zaměstnání, popřípadě finanční problémy. Toto všechno vnímáme jako samozřejmost a rozepisuji se zde o tom jen z toho důvodu, abych poukázala na opravdu velký rozdíl mezi předpoklady pro úspěšný a spokojený život dítěte vyrůstajícího v rodině a dítěte vyrůstajícího např. v dětském domově. Co se vlastně děje s plnoletými dětmi (a já jsem přesvědčena, že slovo dítě je zde plně na místě), když se za nimi zavřou vrata dětského domova? Kam jdou? Kde bydlí? Kde pracují? Kde si nachází okruh známých a přátel, když doteď žili jen se svými druhy v domově? Jaký je takový život bez kořenů? Jaký je život bez pomoci, kdy se člověk musí vždy spolehnout jen sám na sebe? A hlavně, jak se na přípravě na osamostatnění podílí dětský domov? Stačí dětem tato příprava? To jsou všechno otázky, na které v rámci své bakalářské práce hledám odpověď. Kromě všech těchto otázek se ve své práci také zaměřuji na zařízení, která se starají právě o děti, které musely kvůli plnoletosti opustit dětský domov, ale se 7

samostatným životem si zatím nevědí rady. Jde o tzv. Domy na půli cesty. Tady se mladí lidé učí žít jako dospělí. Chodí do práce, učí se hospodařit, vařit, prát, starat se sami o sebe, zkrátka všechno, co se v dětském domově nestačily naučit, nebo si nemohly zažít právě proto, že to byl dětský domov a ne rodina, odkud vyšly. Je skvělé, že taková zařízení pro děti z dětských domovů existují. Jde vlastně o jakousi nadstavbu nad dětským domovem, či jeho pokračování. Zájem ústavních dětí o místa v Domech na půli cesty však dokazuje, že příprava na realitu za zdmi ústavů je v dětských domovech (zvláště v některých) naprosto nedostatečná. Cílem mojí bakalářské práce je samozřejmě poukázat na problémy ústavní výchovy a nedostatečnost její přípravy na budoucí reálný život dětí. Ráda bych prostřednictvím rozhovorů s dětmi v dětských domovech zachytila jejich smýšlení a pohled na realitu a na život v dětském domově. Chtěla bych také rozhovory s vychovateli v dětských domovech nastínit názory na ústavní výchovu těch, kteří tuto výchovu na své svěřence aplikují. Souhlasí s tímto systémem, jak je nastaven? Myslí si, že je vše v pořádku, nebo by raději dětem pomohli více než je v jejich kompetenci? Mají dětské domovy přehled o tom, co se děje s jejich bývalými svěřenci? Vědí, jaký vedou život, co jim ústavní výchova dala, či vzala. Co vedlo mladé lidi z Domu na půli cesty k tomu, aby zde žili? Dovedou si vůbec představit svůj život po opuštění dětského domova nějak jinak, než v tomto zařízení? A jak vlastně život v Domě na půli cesty vypadá? Svou prací mapuji situaci v těchto zařízeních. Základní otázky jsou: Jaká je vlastně výchova dětí v dětských domovech, jejímž cílem má být člověk plnohodnotně připravený na budoucí samostatný život? Jaké jsou osudy dětí, které již dětský domov opustili? Jak se dívají děti v ústavní péči na svoji budoucnost? 8

1. NÁHRADNÍ VÝCHOVNÁ PÉČE 1.1. Vymezení V České republice žije asi 1% dětí, které nemají z různých důvodů možnost vyrůstat ve své vlastní biologické rodině. Většina z těchto dětí nejsou úplní sirotci (těch jsou asi jen 2 %) a mají vlastní biologickou rodinu. Jejich rodiče se o ně však nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Náhradní výchovná péče je termín, který v sobě zahrnuje všechny druhy péče o dítě, které z jakékoli příčiny nemůže být vychováváno ve své vlastní biologické rodině. ústavní péči. Náhradní výchovnou péči můžeme rozdělit na péči na náhradní rodinnou péči a Nejčastějšími příčinami, proč se děti dostávají do různých zařízení náhradní výchovné péče jsou: rodiče nezvládají dostatečně výchovu svých dětí (záškoláctví, trestná činnost dětí, apod.) rodiče zanedbávají výchovu svých dětí rodiče fyzicky nebo psychicky týrají své děti nebo je sexuálně zneužívají alkoholismus rodičů problémy rodičů s přestupky proti zákonu nebo s trestnou činností sociálně slabé rodiny (špatná finanční situace, nízká vzdělanost rodičů, nezaměstnanost) osiření dítěte. Rozdělení náhradní výchovné péče podle J. Kovaříka, 1995: Náhradní rodinná péče - Adopce - Adopce zrušitelná = adopce 1. stupně - Adopce nezrušitelná = adopce 2. stupně - Pěstounská péče - Individuální - Příbuzní - Cizí osoby (klasická PP jako dlouhodobé řešení) - Skupinová - Rodinné buňky (pěstounské páry) - SOS dětské vesničky Ústavní péče - Ústavní výchova dětský domov, dětský domov se školou, diagnostický ústav - Ochranná výchova výchovný ústav, střediska výchovné péče 9

Dalšími možnostmi náhradní výchovné péče jsou poručnictví a svěření péče o dítě jinému občanu než rodiči. 1.2. Jednotlivé druhy náhradní výchovné péče Základní rozdělení náhradní výchovné péče je na náhradní rodinnou péči a ústavní péči. Náhradní rodinná péče je forma péče o děti, kdy je dítě vychováváno náhradními rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině. Tou je u nás zejména adopce (osvojení) a pěstounská péče. (Matějček, 1999). 1.2.1. Adopce (osvojení) Adopcí (osvojením) je přijato opuštěné dítě za vlastní a jeho adoptivní rodiče k němu mají stejná práva a povinnosti jako jeho biologičtí rodiče. Dítě také získává příjmení svých adoptivních rodičů. Také mezi příbuznými adoptivních rodičů a adoptovaným dítětem vzniká příbuzenský vztah. Pokud sami osvojitelé neprojeví zájem, není nutné pokračovat v kontaktu se sociálními pracovníky. Biologičtí rodiče dítěte k němu ztratí jakákoli práva a povinnosti a neznají ani novou adoptivní rodinu dítěte. Čekací doba na svěření dítěte do adopce je podstatně delší než např. u pěstounské péče. Zpravidla jde o 4 6 let. O osvojení rozhoduje výhradně soud a nejméně tři měsíce před tímto rozhodnutím proběhne tzv. preadopční péče tj. doba, po kterou potenciální osvojitel pečuje o dítě na své náklady. Rozlišujeme dva druhy adopce: o Zrušitelná adopce (adopce 1. stupně), tzv. prosté osvojení, kdy práva a povinnosti rodičů dítěte přecházejí na osvojitele, ale ten není uveden v rodném listu dítěte místo jeho biologického rodiče. Toto osvojení je zrušitelné rozhodnutím soudu. Tento typ osvojení musí vždy předcházet nezrušitelnému osvojení v případě dětí mladších jednoho roku, neboť nezrušitelně osvojit lze pouze dítě starší jednoho roku. o Nezrušitelná adopce (adopce 2. stupně) je osvojení dítěte staršího jednoho roku manželským párem, manželem či manželkou rodiče nebo jedincem, kdy adoptivní rodič je do rodného listu dítěte zapsán místo jeho biologického rodiče. Jedinec může dítě nezrušitelně adoptovat pouze v případě, že soud 10

rozhodne, že toto osvojení bude plnit společenské poslání a je v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Toto osvojení je nezrušitelné. Osvojení je nejdokonalejší formou péče o opuštěné děti, avšak v České republice není tato možnost náhradní výchovné péče zdaleka využívána v takové míře, jaká by byla žádoucí. Ročně je osvojováno asi 600 dětí. Zvýšení počtu adoptovaných dětí brzdí nejen legislativa a zdlouhavé úřední postupy při žádostech o osvojení, ale také vysoké a často nereálné požadavky potenciálních adoptivních rodičů na děti vhodné pro adopci. V dětských domovech a kojeneckých ústavech je velké procento dětí s různým stupněm mentální retardace nebo s kombinovanými postiženími, dětí dědičně zatížených, příliš starých pro adopci nebo dětí romských. Příliš mnoho párů žádajících o osvojení má požadavky na dobrý fyzický i psychický stav dítěte a velmi často i na barvu jeho pleti. Osvojení je právně upraveno zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 1.2.2. Mezinárodní adopce Mezinárodní adopce vychází z Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodní adopci, která byla vypracována a přijata Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého 29.5. 1993. V České republice vstoupila tato úmluva v platnost 1.6. 2000 a spolu se zákonem o sociálně-právní ochraně dětí, umožňuje adopci dětí do ciziny, popř.z ciziny, v případě, že pro dítě nebyli nalezeni vhodní osvojitelé v České republice. Haagská úmluva jasně stanoví postup při adopci dítěte do zahraničí, určuje povinnosti a kompetence jednotlivých institucí, definuje právo dítěte na přednostní adopci v zemi jeho původu a zaručuje biologickým rodičům anonymitu. Zároveň nařizuje signatářským státům, aby na svém území určily jeden ústřední orgán, který bude za adopce dětí do zahraničí odpovědný. U nás tuto funkci zprostředkovatele plní Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. 1.2.3. Pěstounská péče Pěstounská péče je státem garantovanou formou péče o opuštěné dítě, které je svěřeno jedinci nebo manželům, kteří musí poskytovat záruku řádné výchovy dítěte. Rozhodující je vždy zájem dítěte. Pěstouni rozhodují jen o běžných záležitostech dítěte, ale o mimořádných záležitostech, jako je cesta za hranice nebo volba povolání dítěte, rozhodují biologičtí rodiče dítěte svým souhlasem nebo soud. Dítě v pěstounské péči má 11

právo stýkat se svou původní rodinou a jeho rodiče zůstávají i nadále zákonnými zástupci dítěte, pokud ovšem nejsou zbaveni svých rodičovských práv a povinností. Pěstounská péče je zrušitelná rozhodnutím soudu nebo zaniká dosažením zletilosti dítěte. Stát v případech pěstounské péče garantuje dostatečné hmotné zajištění dítěte i přiměřenou odměnu jeho pěstounům. Soud může pěstounům stanovit povinnost podávat o průběhu péče o dítě pravidelné zprávy. Pěstoun má právo žádat určité finanční dávky od státu pro výkon pěstounské péče. Jsou to: Příspěvek na úhradu potřeb dítěte Příspěvek při převzetí dítěte do péče Odměna pěstounům Příspěvek na zakoupení motorového vozidla Pěstounská péče může po podání žádosti pěstounů a za určitých podmínek přejít v osvojení. Pěstounskou péči dělíme na individuální a skupinovou: o Individuální pěstounská péče je forma péče o dítě, která probíhá v běžném rodinném prostředí, přičemž pěstouny mohou být buď příbuzní dítěte (prarodiče nebo jiní příbuzní) nebo cizí osoby (zpravidla manželský pár, tato forma pěstounské péče je také někdy nazývána klasickou ). o Skupinová pěstounská péče probíhá v tzv. zařízeních pro výkon pěstounské péče nebo v SOS dětských vesničkách, kde hlavní pěstounkou je matka. Nejčastějšími důvody pro umístění dítěte do pěstounské péče jsou podle Matějčka, 1999: o Děti nemohou dlouhodobě vyrůstat prostředí rodiny tvořené jejich vlastními biologickými rodiči. o Ústavní (neosobní a málo personalizovaná) péče ohrožuje či narušuje vývoj dětí. o Děti nemohou být z různých důvodů (právních, zdravotních, sociálních, psychických) svěřeny do osvojení. Pěstounská péče je hned po osvojení druhou nejúčinnější formou náhradní výchovné péče, protože je do velké míry podobná péči o dítě v přirozených podmínkách a vlastní rodinou. Pěstounská péče je právně upravena v zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (ustanovení o zprostředkování pěstounské péče, o zařízení pro výkon pěstounské péče), v zák. č. 12

117/1995 sb., o státní sociální podpoře (upravuje dávky pěstounům) a v právních předpisech o sociálním zabezpečení (upravují nemocenské a důchodové pojištění pěstounů). 1.2.4. Ústavní péče Ústavní péče je používaná forma péče o dítě v případech, kdy se o dítě z různých důvodů nemůže starat vlastní biologická rodina a zároveň není možné nebo vhodné osvojení nebo pěstounská péče. Tuto formu náhradní výchovné péče zajišťují kolektivní výchovná zařízení pro výkon ústavní péče. Zpravidla se jedná o dětská zařízení v resortu zdravotnictví jako jsou např. kojenecké ústavy pro děti od jednoho roku do tří let nebo dětské domovy pro děti do pěti let. Děti jsou sem zpravidla přijímány ze zdravotních a sociálních důvodů. Dále jsou to klasické dětské domovy a dětské domovy se školou v resortu školství pro děti do osmnácti let. Pro děti s výchovnými problémy a pro děti, které spáchali takový čin, který by u dospělé osoby byl označen za závažný trestný čin, jsou zřizovány výchovné ústavy. Do resortu školství patří také diagnostické ústavy zřizované pro dočasný pobyt dětí za účelem odborného zhodnocení jejich situace a jejich následného převedení do jiného zařízení či jinam podle nejlepšího zájmu dítěte. V resortu sociálních věcí jsou pak zřizovány ústavy sociální péče pro děti různě handicapované, zpravidla jde o těžkou mentální retardaci nebo o kombinaci postižení smyslového, tělesného a mentálního, o které se jejich rodina z různých důvodů nemůže starat. Tato zařízení mohou fungovat i přechodně pro děti vyrůstající ve vlastní rodině. K největším problémům náhradní výchovné péče podle Matějčka, 1999 patří: o Roztříštěnost a nejednotná koordinace náhradní výchovné péče. o Zdlouhavost a nepružnost procesu umísťování dětí z ústavní péče do osvojení a pěstounských rodin. o Špatná komunikace a spolupráce mezi institucemi zabývajícími se náhradní výchovnou péčí. o Nedostačující umísťování dětí se speciálními potřebami a romských dětí z ústavní do náhradní rodinné péče. o Nedostačující příprava a odborné vedení žadatelů o NRP. o Perspektiva a pomoc dětem po dosažení zletilosti. o Problematika mezinárodní adopce. 13

1.2.5. Statistika Tato statistika byla zpracována a zveřejněna v časopise Náhradní rodinná péče v roce 2004. Obsahuje číselné údaje vypovídající o situaci náhradní výchovné péče v České republice od roku 1989 do roku 2003. Počet dětí svěřených do péče budoucích osvojitelů rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 počet 597 546 499 530 475 463 543 628 575 634 499 566 512 545 464 Počet dětí svěřených do pěstounské péče rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 počet 780 775 771 744 766 656 792 842 942 750 802 879 884 908 863 Počet žadatelů o osvojení rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 počet 2407 2250 2352 2245 2254 1875 1990 1980 1650 2284 2531 2123 1969 2100 2369 Počet žadatelů o pěstounskou péči rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 počet 311 451 482 501 484 455 387 516 427 640 864 720 632 730 752 Počet dětí žijících v pěstounské péči a poručnictví rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 stav k 1.1. 5183 5299 5324 5171 5311 5356 5504 5557 5738 5879 5959 6093 6263 6486 stav k 31.12. 5262 5340 5348 5249 5297 5460 5557 5780 5711 5935 6029 6000 6411 6598 Počet pěstounských rodin rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 stav k 1.1. 4006 4012 4122 4405 4480 4391 4412 4390 4554 4594 4595 stav k 31.12. 4138 4409 4028 4060 4256 4481 4560 4555 4661 4488 4607 4665 4844 Ústavní péče v resortu MŠMT v letech 1993-2003 Rok Počet zařízení Ústavní péče celkem Dětské domovy celkem chlapci dívky úplní sirotci Celkem rodinného typu internátního typu Zařízení klienti zařízení klienti zařízení klienti 1993 162 5839 3578 2261 63 105 3384 42 1267 63 2117 1997 209 7184 4367 2817 71 119 4118 34 939 85 3179 1998 181 6689 4056 2633 72 117 4143 39 1141 78 3002 1999 185 6901 4165 2736 74 119 4297 43 1361 76 2936 2000 191 7333 4462 2871 88 127 4624 45 1381 82 3243 2001 193 7222 4376 2846 81 129 4634 49 1576 80 3058 2002 196 7270 4349 2921 71 131 4594 53 1673 78 2921 2003 199 7250 4341 2909 65 134 4612 58 1811 76 2801 Nárůst 37 1411 763 648 2 29 1228 16 544 13 684 14

2. ÚSTAVNÍ PÉČE Ústavní péče, jak jsem předeslala v předchozí kapitole, spadá pod různé resorty. Jde o resort školství, zdravotnictví, resort sociálních věcí. Vzhledem k problémům s komunikací mezi jednotlivými institucemi je v současné době velmi diskutovanou otázkou převedení dětských domovů z resortu školství do resortu práce a sociálních věcí. Jestli by tento krok byl šťastný, o tom se vedou bouřlivé diskuse. Nejvýznamnějšími ústavy, ve kterých jsou vychovávány opuštěné děti jsou: o Kojenecký ústav o Dětský domov o Dětský domov se školou o Diagnostický ústav o Výchovný ústav Tyto ústavy zajišťují péči o děti všech věkových kategorií - od narození do osmnácti let. 2. 1. Kojenecký ústav Kojenecký ústav je zařízení pro děti od 0 do 3 let, které z nejrůznějších důvodů nemohou vyrůstat ve své vlastní biologické rodině. Děti sem přicházejí buď přímo z porodnice nebo už z rodiny, která se o ně nemůže postarat. V odůvodněných případech je ve většině kojeneckých ústavů možnost pobytu dítěte i s matkou, která se ocitla v tíživé životní situaci. Děti přijímané do kojeneckých ústavů sem přicházejí většinou z důvodů zdravotních a sociálních. Kojenecké ústavy zpravidla poskytují diagnostickou, terapeutickou, rehabilitační a poradenskou péči v oblasti zdravotní, výchovné a sociální, dětem do věku tří let, jejichž vývoj je ohrožen nevhodným domácím prostředím nebo o které nemá kdo pečovat nebo jejichž výchovu jejich rodiče nezvládají. Mezi nejčastější činnosti kojeneckého ústavu patří: o zajištění sociálního prostředí ohroženým dětem o sledování dětí po zdravotní, neurologické a psychické stránce o zdravotní a psychologická péče o děti o terapie o rehabilitační péče o výchovný program o realizace náhradní rodinné péče v ČR a v cizině o získávání běžných návyků a dovedností 15

Pro příklad uvádím kojenecký ústav na ulici Hlinky 132/136 v Brně, jehož zřizovatelem je statutární město Brno. Kojenecký ústav Hlinky má kapacitu 120 dětí. Děti zde žijí ve skupinkách max. 5-6 dětí, o které se starají stálé tři tety, které se střídají ve dvanáctihodinových směnách. Kojenecký ústav se tak snaží o vytvoření stabilního prostředí, které má pozitivní vliv na vývoj dětí. Sourozenci žijí ve skupinkách společně (výjimkou může být pouze to, když některý ze sourozenců je těžce zdravotně postižený nebo když je právně volný do adopce či pěstounské péče). Součástí ústavu je také zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a je tu možnost přijetí nejen dítětem, ale i jeho matky k pobytu na nezbytně nutnou dobu. Převážná většina kojenců, batolat i starších dětí se z kojeneckého ústavu Hlinky vrací zpátky do původní rodiny nebo odchází k adoptivním rodičům či pěstounům. Pouze několik dětí ročně je přeloženo do následné péče dětského domova nebo ústavu sociální péče. 2. 2. Dětský domov Dětský domov je zařízení pro děti od tří do osmnácti let s nařízenou ústavní výchovou z důvodu nemožnosti vyrůstat ve vlastní biologické rodině. Jsou zde umísťovány děti, které nemají žádné větší výchovné problémy. Jde o zařízení, které zajišťuje opuštěným dětem veškerou péči, hmotné zabezpečení, ošacení, stravu a ubytování. Děti docházejí do škol, které ale nejsou součástí dětského domova. V ČR rozlišujeme dva typy dětských domovů dětský domov internátní a dětský domov rodinného typu. Před rokem 1989 byla většina dětských domovů internátního typu, avšak po roce 1989 se začaly poměrně úspěšně rozvíjet snahy vychovávat i děti v ústavní péči spíše způsobem, který se alespoň v rámci možností ústavní péče podobá životu v běžné rodině. Děti tak mohou vyrůstat v menší skupince, která se podobá běžné rodině, minimální počet dětí v takové skupině je 6, maximální je 8. V dětských domovech rodinného typu mohou být takovéto rodinné buňky dvě až šest. Ve skupinkách spolu vyrůstají děti různého věku i pohlaví, separace podle věku a pohlaví již byla zrušena. Sourozenci bývají umísťováni do skupin vždy spolu, pokud je to možné. Každá skupinka žije ve vlastním bytě odděleném od ostatních a zodpovědnost za chod domácnosti, přípravu jídla a podobně nesou všichni její členové mírou odpovídající jejich věku a schopnostem, podobně jako v běžné rodině. O děti se starají dva kmenoví vychovatelé, kteří se střídají, ale nemění. Snahou je přizpůsobit život přirozenému životu v rodinách a připravit tak děti co nejlépe na budoucí samostatný život. 16

Dětský domov internátního typu se dnes oficiálně už téměř nevyužívá. Tato alternativa ústavní péče je užívaná zejména pro děti, u kterých se předpokládá krátkodobý pobyt a brzký návrat do rodiny. V tomto typu dětských domovů jsou děti rozděleny do velkých pokojů (8 12 dětí v jednom pokoji) podle věku a pohlaví. Děti nenesou žádnou odpovědnost za chod dětského domova, veškeré činnosti jsou zajištěny personálem a děti tak nemají téměř žádný prostor pro to, aby se naučily běžné činnosti, které jsou tak důležité pro budoucí samostatný život. Také vychovatelé nejsou stálí, je jich více a střídají se častěji než v dětských domovech rodinného typu. Většina dětských domovů internátního typu se však převádí na typ rodinný. Staré a nevyhovující prostory jsou přestavovány a jsou budovány bytové buňky pro provoz malých skupin dětí. Bohužel však také není málo takových dětských domovů, které sice oficiálně změnily svůj název na dětský domov rodinného typu, avšak nadále fungují zastaralým internátním způsobem. Děti opouští dětský domov po dosažení zletilosti, tj. v osmnácti letech, pokud mají ukončené vzdělání. Nejčastější dobou odchodu je tudíž konec školního roku. V případě, že dítě nemá ukončené vzdělání pro přípravu na své budoucí povolání, je možné jeho odchod odložit na základě písemné dohody o dlouhodobém pobytu dítěte v dětském domově do doby, kdy bude mít vzdělání ukončeno, nejdéle však do 26-ti let. 2. 3. Dětský domov se školou Dětský domov se školou je zařízení pro děti, které z různých důvodů nemohou být umístěny do dětského domova běžného typu a docházet do školy, která není součástí dětského domova. Jsou sem umísťovány děti od 6-ti let do doby, kdy ukončí základní povinnou školní docházku. Jde o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemohou být umístěny do běžného typu dětského domova z důvodu přechodné nebo trvalé psychické poruchy a vyžadují tudíž kromě výchovného i léčebný proces, nebo pro děti, které nemohou být z důvodu závažné poruchy chování umístěny do běžného dětského domova. Dále jde o děti s uloženou ochrannou výchovou a nezletilé matky a jejich děti s problémy, které jsem uvedla výše. V dětském domově se školou bývají zřízeny nejméně dvě a maximálně šest rodinných skupin. V rodinné skupině bývá umístěno 5 8 dětí. 17

2. 4. Diagnostický ústav Jde o diagnostické zařízení prvního kontaktu pro děti, které mají být umístěny v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Do diagnostického ústavu jsou přijímány děti školního věku s nařízenou ústavní výchovou, uloženou ochrannou výchovou nebo soudem vydaným předběžným opatřením o umístění. Po skončení dvouměsíčního diagnostického pobytu jsou děti rozmísťovány do různých typů speciálních školských zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Během diagnostického pobytu jsou děti podrobeny komplexnímu vyšetření z hlediska zdravotního, psychologického a speciálně-pedagogického, také zde probíhá sociální šetření. Kromě diagnostického vyšetření se během pobytu začíná s procesem resocializace u dětí s výchovnými a jinými problémy. Děti v rámci pobytu v diagnostickém ústavu navštěvují interní školu se vzdělávacím programem základní nebo speciální školy. Kromě sociálních a speciálních pedagogů a vychovatelů pracuje s dětmi také psycholog a psychiatr a odborný zdravotnický pracovník. Některé děti mohou být do cílového zařízení umístěny i administrativní cestou bez pobytu v diagnostickém ústavu (předškolní děti, některé sociální případy). 2. 5. Výchovný ústav Výchovný ústav je zařízením pro děti, které dosáhly věku 15 let, jimž byla nařízena ústavní nebo uložena ochranná výchova a které mají závažné výchovné problémy. Může sem být umístěno i dítě starší 12 a mladší 15 let, které má natolik závažné výchovné problémy, že je proto znemožněn jeho pobyt v dětském domově nebo v dětském domově se školou. Děti jsou ve výchovných ústavech rozděleny podle pohlaví. Výchovné skupiny bývají po pěti až osmi dětech. Součástí výchovného ústavu je také škola, kde je umožněno dětem dokončení povinné školní docházky nebo střední vzdělání. Zpravidla se jedná o praktickou školu, střední odborné učiliště nebo odborné učiliště. Děti jsou rozdělovány do tříd maximálně po osmi žácích. Děti s ukončenou povinnou školní docházkou, které nenavštěvují žádnou střední školu ani odborné učiliště bývají zařazeny do skupiny, která se věnuje pracovní činnosti. Hlavním úkolem výchovných ústavů je resocializace dětí, jejich převýchova a snaha o následné úspěšné začlenění dítěte do reálného života běžné společnosti. 18

3. VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH A JEJICH PŘÍPRAVA NA SAMOSTATNÝ ŽIVOT 3. 1. Výchova dětí v dětských domovech Výchova dětí v dětských domovech je termín jen obtížně zobecnitelný. Přístup k dětem je jiný v různých typech dětských domovů. Výchova v dětských domovech internátního typu je naprosto jiná než výchova v dětských domovech rodinného typu. Stejně tak se velice liší jednotlivé dětské domovy mezi sebou. A nejen dětské domovy, ale i přístupy konkrétních vychovatelů, kteří působí v jednom dětském domově mohou být odlišné. Asi ve všech odvětvích lidské činnosti platí, že výsledky práce záleží na přístupu lidí, kteří ji vykonávají. A v oblasti výchovy opuštěných dětí to platí dvojnásobně. Záleží zkrátka na lidech. Nicméně se zdá, že celkový trend, který je patrný v celé ústavní výchově v České republice, se ubírá správným směrem. Postupné upouštění od dětských domovů internátního typu, kde je běžné, aby děti spaly na pokojích po deseti a vychovatelé se střídali tak rychle, že nestačí navázat s dětmi bližší vztah, je pozitivním posunem. Ve výzkumné části při rozhovorech s mladými lidmi, kteří prošli ústavní výchovou, jsem si mohla ověřit, že děti vychované v dětských domovech internátního typu nejsou ani zdaleka připraveny na samostatný život. Pro tyto děti je pak dosažení plnoletosti a opuštění dětského domova čirým zoufalstvím. Neumějí se o sebe postarat, protože všechnu práci v ústavu za ně vždy vykonal někdo jiný, neznají pocit odpovědnosti za svůj vlastní život a neví si s ním rady. Naopak mladí lidé, kteří vyšli z dětských domovů rodinného typu jsou, alespoň po praktické stránce, schopní se o sebe postarat. Odmalička je jim vštěpována odpovědnost za chod domácnosti, za úklid, vaření a praní. O všechnu práci v dětském domově se spravedlivě dělili a není pro ně nepředstavitelné, že by vedli svoji vlastní samostatnou domácnost. Stejně tak vztah k vychovatelům si děti v dětských domovech rodinného typu utvořily rozdílný oproti dětem, které vyšly z domovů internátního typu. Jsou to pro ně členové rodiny a střídají se jen dva, stejně jako v běžné rodině jsou dva rodiče. Celkově život v dětských domovech rodinného typu napodobuje běžnou rodinu poměrně úspěšně. A výchova v nich je mnohem efektivnější. 19

3. 2. Specifika výchovy v ústavní péči a její rizika Přes veškeré snahy dosáhnout co největší podobnosti mezi ústavní a rodinnou výchovou, je nutné připustit, že i při nejlepší vůli se nikdy nemůže dětský domov vyrovnat např. adopci. Jde stále jen o jakousi náhradu, která nikdy nemůže být plně dostačující a nese s sebou mnohá rizika a zvláštnosti, které dětem vychovávaným v rodině nehrozí. 3. 2. 1. Problémy ústavní péče V ústavní péči nebývá dítě svěřeno jednomu konkrétnímu vychovateli a osoby, které dítě vychovávají mají jen částečnou zodpovědnost za jeho vývoj a výchovu. Problém často spočívá především v častém střídání pečovatelů vůči dítěti zejména v dětských domovech internátního typu. Dalším problémem je obtížné vytvoření trvalého citového vztahu dítěte k vychovateli, protože dochází k častému střídání nejen vychovatelů, ale i ústavů (není výjimkou, že dítě od dětství do 18 let projde i třemi ústavními zařízeními a někdy i neúspěšnými pokusy o umístění do pěstounské péče). Velkým problémem pro vývoj dětí v kolektivní ústavní péči je relativní chudost podnětů zejména v oblasti sociálně-společenských kontaktů oproti běžnému životu v rodině. Je patrné, že těmto dětem chybí např. pocit plynulosti životního běhu, stálosti mezilidských vztahů, upevněné osobní identity, chybí jim modelové chování a situace běžné v rodině. Velice vážným problémem je pak ukončení ústavní péče ve věku 18 let dítěte, což velmi často neznamená jeho skutečnou dospělost ve smyslu osobnostní zralosti a vyspělosti. Právě období po odchodu z ústavní péče je dobou velkých rizik ve smyslu sociálně patologického chování dětí, které byly vychovány v ústavní péči. 3. 2. 2. Syndrom ústavní závislosti Někteří mladí lidé, kteří vyrůstali v ústavních zařízeních (u dětí vyrůstajících v dětských domovech internátního typu se jedná o převážnou většinu), jsou v mimoústavním životě vystaveni situacím a problémům, se kterými se dříve v rámci ústavní výchovy nemohli setkat. Potýkají se s potížemi, které souvisí s návykem na ústavní režim, kde byli zvyklí, že potřebné věci udělal někdo za ně. Nepřijímají odpovědnost za své jednání ani za svůj život a často donekonečna čekají, že vzniklou 20