Patristika Charakteristika období Období patristiky začíná víceméně současně s naším letopočtem, respektive se vznikem křesťanství (přibližně rok 30 po Kr.) a končí zhruba v 7. - 8. století. základní dělení patristiky: 1. období apologetické 2. období katecheze 3. období formace dogmat Již před samotným vznikem křesťanství, či souběžně s ním vznikají podobné filosofické směry (např. stoicismus), proto je důležité vymezit oblasti ve kterých se dosavadní filosofie s křesťanstvím shoduje a kde se navzájem rozchází. Vztah Boha a člověka V Řecku existují různé představy; Aristoteles - "první hybatel", panteistický bůh u stoiků. Křesťanský Bůh je naproti tomu stvořitel všeho - svět tvoří z ničeho. Původní jejen on sám, vše ostatní je jeho dílo. Člověk jako stvoření má plnit jeho vůli, která mu je zjevována. Bůh je také plně osobní; existuje tu tedy vztah osoba - osoba, ne osoba - něco. Je také milosrdný a vysvobozující, což je pro antiku něco zcela nového. Vztah člověk - člověk Všechny požadavky mezilidských vztahů jsou obsaženy ve větě: Miluj bližního svého jako sám sebe. A dále jsou rozvíjeny 4. až 10. přikázáním Desatera. I díky tomu bylo zpočátku křesťanství populárnější u spodních sociálních vrstev. Vztah člověk - svět Smysl života leží zcela mimo tento svět, přestože má být světská vrchnost poslouchána ( co je císařovo císaři), sama však není bohy (odmítnutí uctívání císaře jako boha byl důvod pronásledování křesťanů). Bůh se však v Kristu Ježíši stal plně člověkem a proto má i pozemský svět svou jedinečnost a neopakovatelnost (narozdíl od indických náboženství, kdy se zánik a vznik světů střídá). Výlučnost křesťanství je převzatá z židovství, kdy společenství křesťanů na sebe přebírá vyvolení izraelského národa Bohem. I díky tomuto silnému pocitu se nerozmělnilo v dobovýchduchovních proudech. Období Apologetiky (apologet - obránce) Období formace a krystalizace církevní nauky. Zpočátku byli hlavními učiteli církve tzv. Apoštolové - učedníci Krista, kteří měli hlavní slovo při řešení sporů. Jejich pravomoci pak přebírali a přebírají biskupové jednotlivých měst, územních celků. Nejznámější apoštolové - Petr, reprezentuje konzervativnější křídlo, 1. papež; Pavel - nejprve pronásleduje pak se stává horlivým kazatelem, podniká několik cest po středomoří, působí havně mezi nežidy. Justin žil ve 2. století po Kr. Původně pohan, později konvertoval. Zabýval se dialogem, polemikou, s řeckými směry (stoicismus, aristotelismus, pythagorismus). Tertullianus (přelom 2. a 3. stol.) je nejvýznamnější latinsky píšící křesťanský spisovatel přelomu 2. a 3. století, který je považován za autora základní křesťanské terminologie v latinském jazyce. Období katecheze Órigenés (přelom 2. a 3. stol.), řecký církevní učitel a teolog, byl nejznámějším a
nejvýznamnějším představitelem alexandrijské školy. Navazuje na novoplatonismus, vztah Otce a Syna představuje jako světlo a záři. Jeroným (4. a 5. stol.) významný překaldatel Bible do latiny - Vulgáta. Formace záladních dogmat Vlivem okolníchmyšlenkových a duchovních proudů dochází k mísení s křesťanstvím. Aby bylo základní učení církve vydáno černé na bílém a ve snaze předcházet tzv. herezím svolávaly se koncily (setkání biskupů). Hlavní hereze této doby jsou: Gnosticismus, který se zabývá otázkou poznání, gnose. Vzniká poměrně brzo (2. stol.) a mísí v sobě prvky perské, syrské, židovské, myšlenky Platóna, Pythagory a dalších. Základní charakteristické rysy: Teodicea - otázka původu zla ve světě. Gnostikové tedy rozlišují Boha stvořitele a Vykupitele, kterému je ten první podřízený. Tím se však dostávají na scénu bozi dva. Gnose jako poznání - člověk si musí uvědomit neustálý souboj Dobra a Zla (Stvořitele a Vykupitele) Gnose jako mystika - Gnostické poznání Boha není rozumové poznání, ale mystické. Manicheismus je velmi podobný gnosi, odmítá židovské kořena a spojuje pohanské (perské a indické) ideje s křesťanstvím. Objevují se tu také Otec světla a Otec temnoty, Ježíš je vykupitelem člověka pocházející z říše světla. Manichejská etika vyžaduje přísnou až budhistickou askesi, která je charakteristická pro vyvolené (vegetariánství, pohlavní abstinence, žádné nízké práce), kteří jsou více než obyčejní posluchači. Od křesťanství se tedy manichejci liší hlavně zavržením Starého zákona, dualistickou naukou a odlišnou ideou vykoupení. Arianismus představuje další oblast, ve které vznikaly třenice, totiž podstatu Božské Trojice a vztahem mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým. Arius vychází z Origena a říká, že Syn není soupodstatný s Otcem, ale je mu podřízen a je prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Jeho hlavním odpůrcem byl Athanasius, který tvrdil přesný opak. Augustinus Aurelius (4.stol.) Největší filosof své doby, pocházel ze severní Afriky a po velice bouřlivém mládí, kdy studoval řečnictví a filosofii, konvertuje ve svých zhruba třiceti letech ke křesťanství. Nejznámější díla jsou O svobodě vůle, O Trojici O Obci Boží a Vyznání. Sám Augustin je ovlivněn především Platónem a novoplatoniky a tento směr si zachovává celá patristika a do Alberta Magna i scholastika. Zpřesňuje církevní nauku především v oblasti svobody vůle a tzv. predestinace (předurčení) člověka. Polemizuje s anglickým mnichem Pelagiem, který tvrdí, že se člověk může spasit sám, svou činností. To však Augustin na základě vlastní zkušenosti popírá. Říká, že pouze Adam byl plně svobodný, ostatní lidé jsou vlivem dědičného hříchu podstatně nakloněni pro zlé. Církev však šla střední cestou a to sice tak, že Bůh nevykoupil, ani nezavrhl lidi předem, porotože je však vševědoucí, ví jak to dopadne. Augustin rozlišuje 3 stupně poznání. smyslové - nejméňe spolehlivé rozumové - mohu zobecňovat intuitivní - poznávám Boha Podle Augustina vzniká čas společně se stvořením světa a je sám závislý na proměně světa. Celé dějiny se odehrávají podle Božího plánu, zlo si vysvětluje jako nepřítomnost dobra. Koncil v Niceji - odsouzení Aria, koncil v Konstantinopoli - 3 základní dogmata
Scholastika Důraz se přenáší z kodifikace základních dogmat na prohlubování pochopení zjevené pravdy pomocí rozumu. Oproti patrisrice dává scholastika, zvláště ve svém vrcholném a pozdním období důraz na Aristotela, ovšem až po jakémsi usmíření nominalistů a realistů Abelardem. Období: raná scholastika vrcholná scholastika pozdní scholastika Základním sporem rané scholastiky se stává spor o univerzálie. Jedná se o střet dvou myšlenkových proudů, nominalismu a realismu. Realisté tvrdí, že univerzálie (něco jako Platónova idea) jsou před samotným stvořeným, nominalisté pak že nejprve je věc a poté až univerzálie. Představitelé realismu: Jan Scotus Eriguena (9.stol.) Tvrdí, že pravé náboženství je zároveň také pravou filosofií a proto mají být náboženské pochybnosti vyvráceny filosofií. Pod vlivem novoplatonismu tvrdí, že v Bohu jsou předlohy všech stvořených věcí (božské myšlenky, pravzory všech věcí) z kterých vycházejí jednotliviny, jednotlivé bytosti a věci. Anselm z Canterbury(12.stol.) Pocházel ze severní itálie a přes Paříž se dostal do Anglie, kde byl později zvolen arcibiskupem. Říká: věřím, abych pochopil. Používá tzv. ontologickou metodu důkazu. To znamená, že z pouhého pojmu nějaké věci, mohu dokázat, že je. To bylo ostře napadeno jeho protivníky, vždyť se dá takto dokázat i existence pohádkových bytostí (Roscelinus). Vilém ze Champeaux Byl extrémním realistou, protože tvrdil, že reálné bytí náleží pouze obecným druhovým pojmům. Člověčenskost (lidskost) by tedy existovala, i kdyby nebylo lidí. Později však Vilém svůj radikalismus zmírňuje. Představitelé nominalismu: Roscellinus Podle něj jsou obecniny pouze člověkem vymyšlená jména, která shrnují podobné obecniny, podle jejich společných znaků. Svým prohlášením že božská substance je pouhým shrnutím tří samostatných osob, čímž by padl jeden Bůh, se dostává do sporu s církví. Neexistoval by totiž jeden trojjedinný bůh, ale tři. Toto učení musel odvolat. Abealard Jako studen se seznamuje s nominalismem i realismem. Provedl syntézu realistických a nominalistických názorů tvrzením: universalia in rebus. Tedy: lidé se jmenují lidé nejen kvůli společným znakům ale také obecné se vyskytuje v člověku, ne mimo ně. Dle svých slov, se zabýval tím, aby byly základy křesťanské víry srozumitelné rozumu. Vrcholná scholastika V období vrcholné scholastiky se středověký svět začíná seznamovat s dílem a myšlenkami Aristotela a to především díky překladům z arabštiny a hebrejštiny. Velkou novinkou se také staly univerzity, které se staly nejvýznamějšími středisky vzdělanosti své doby. Velký vliv na myšlení měly také nově vzniklé řády dominikánů a františkánů. Oblíbenou literární formou filosofických spisů se staly tzv. summy - so hrny vědění na dané téma, jakési první encyklopedie.
Albert Veliký (Albertus Magnus) Německý dominikán, který studoval přírodovědu, medicínu a později i teologii, byl uznáván nejen jako teolog a filosof, ale také jako přírodovědec. Začal studovat Aristotela a seznámil s ním i svého žáka Tomáše Akvinského. Je propagátorem Aristotela na universitách. Byl velice oblíbeným učitelem, často musel pro nával posluchačů přednášet pod širým nebem. Svými současníky byl označován jako doctor universalis - univerzální učenec. Byl velice plodný autor, vydání z roku 1651 zaplňuje 21 velkých svazků. Zpracovával dostupné komentáře k Aristotelovi a to i od arabských a židovských autorů, sám se je snažil zdokonalovat. Tomáš Akvinský Pocházel z Itálie, v mládí studoval u benediktinů v Monte Cassinu, a ještě jako chlapec začal studovat svobodná umění na univerzitě v Neapoli. V 17 vstoupil k dominikánům, přestože tím moc nenadchl své příbuzné. V Paříži se setkal s Albertem Velikým a stal se jeho věrným žákem a pokračovatelem. Spojuje Aristotela a křesťanskou nauku. Snažil se o sjednocení víry a rozumu a vytvoření společného teologicko - filosofického systému. Jho dílo můžeme členit do techto tematických celků: 1. Komentáře k Aristotelovi 2. Menší filosofické spisy 3. Souhrné toelogické výklady (Teologická summa) 4. Quaestiones (zápisy disputací) 5. Křesťanská dogmatika 6. Apologetické spisy 7. Spisy k filosofii práva, státu a vlády 8. Spisy týkající se řádu 9. Exegetické spisy (výklad Bible) Člověk poznává dvěma způsoby rozumem a vírou. Rozumem a smysly může člověk objektivně poznat skutečnost, může pochopit i to, že Bůh existuje a že je jen jeden, i když většina lidí se k tomu pro lenost nikdy nedopracuje. Tuto podle Tomáše přirozenou pravdu poznává filosofie (pravda lidského rozumu). Existuje ještě jedna pravda pravda nadpřirozená tuto pravdu hledá teologie. K této pravdě se člověk nemůže dostat pouze intelektuální cestou, člověk ji může přijmout na základě víry. Nadpřirozená pravda = zjevená pravda= křesťanská pravda, která rozum přesahuje. Vlastní tajemství křesťanské víry, trojjedinost Boha, vtělení Pána Ježíše a vzkříšení těla, se vymyká filosofickému zkoumání, jde o nadpřirozené pravdy, které můžeme přijmout jen na základě víry jako obsah Božího zjevení. => křesť. pravda rozum přesahuje, ale není s ní v rozporu. Pravda může být jen jedna, neboť pochází od Boha. Filosofie nemůže sama prokázat nadpřirozenou pravdu, ale pouze oslabovat protikladné argumenty.protože naše víra rozum přesahuje, nelze ji rozumovými důvody dokázat; protože je však pravdivá, a tedy s rozumem nikoli v rozporu, nemůže být takovými rozumovými důvody ani vyvrácena. Existence a esence Boha - Boží existenci lze dokázat rozumem (odmítá důkaz pouze z pojmu,ontologický důkaz Anselma z Canterbury)
- Suma teologická hl. dílo, obsahuje 5 bezprostředně souvisejících důkazů Boží existence. 1. důkaz pohybu: vše,co je pohybováno, musí být pohybováno něčím jiným,ale nelze takto postupovat do nekonečna => první hybatel = Bůh 2. důkaz příčiny: ve smyslovém světě nalézáme řád působících příčin, nenalezneme případ, kdy by něco bylo působící příčinou sebe sama, neboť pak by to muselo být dříve, než to samo je.nelze jít proti proudu příčin do nekonečna => příčina sebe sama = Bůh 3. důkaz nahodilého a nutného: nelze opět jít do nekonečna, kdy něco nutného má svou v daném případě svou nutnost => něco musí mít svou nutnost ze sebe sama = Bůh 4. důkaz ze stupňů bytí: pravé dokonalé bytí =Bůh Ostatní skutečnosti jsou stvořené, mají účast na tomto bytí, stvořené není dokonalé, jsou skutečnosti složené z látky a formy. Vše stvořené existuje z stavu možnosti a uskutečnění.( z roviny možnosti přechází do konkrétního bytí) 5. důkaz teleologický: vychází z účelného uspořádání celé přírody. => Existuje rozumová bytost, která všechny přírodní věci nařizuje k cíli = Bůh Výklad Boží bytnosti ( esence): Hledá střední cestu mezi zlidšťujícím pojetím Boha a novoplatónským názorem, že Bůh je mimo tento svět, Je nepoznatelný. Poznání Boha lze charakterizovat třemi rysy: 1. je nepřímé: je zprostředkováno účinky Boha v přírodě 2. je analogické: na základě vztahu podobnosti mezi Tvůrcem a tvorem 3. je složené: esenci Boží, tj. nekonečně dokonalou bytnost jsme schopni uchopit jen po částech z různých stran, poznání nás učí vidět Boha jako souhrn dokonalého bytí Zjevení nás učí vidět Boha jako stvořitele univerza (stvoření je poznatelné rozumem) Ve stvoření Bůh realizuje své božské ideje. Člověk a duše Tomáš j e ovlivněn Aristotelovým pojetím látky a formy. Látku nazývá bytností - tj. to, čím pasivní látka je a formu nazývá existencí, ta je aktivní a je dána od Boha. Boha vnímá jako čistou formu bez látky, stejně jako lidskou duši čistá forma bez látky, nezávislá na látce, je netělesná => nesmrtelná. Lidskou touhu po nesmrtelnosti chápe jako důkaz nesmrtelnosti duševní substance. Rozlišuje 3 stupně duší: 1. vegetativní 2. smyslová 3. intelektuální (rozumová)
Jak získáváme poznání? Poznání získáváme zkušeností na základě smyslového vnímání ( empirik).ze smyslů pochází pouze materiál, který utváří rozum.smyslová zkušenost nám ukazuje pouze jednotlivinu, ale vlastním objektem rozumu je však bytnost( esence) existující v jednotlivých věcech. Aby je duch poznal, musí vzít na pomoc fantazii Etika Navazuje na řecké ctnosti ( 4) řecké ctnosti 1. rozumnost 2. statečnost 3. uměřenost 4. spravedlivost + 3 křesťanské 5. víra 6. láska 7. naděje Rozum je pro člověka přirozeností. Co je proti rozumu, to je proti přirozenosti. Dobrý člověk je ten, který má dobrou vůli. Ke spáse je třeba vědět, v co věřit vědět, co žádat vědět, co činit Pozn.: Jako je dobré milovat přítele, protože je přítelem, tak je špatné milovat nepřítele, pokud je nepřítelem.dobré je ale milovat nepřítele, pokud je od Boha Milovat přítele jako přítele a nepřítele jako nepřítele: to by bylo něco rozporného.ale milovat přítele i nepřítele, pokud jsou oba od Boha, to není rozporné. A proto je vzhledem k tomu, co je pod námi, poznání vznešenější než láska, proto filosof staví výše ctnosti poznání než ctnosti mravní. Avšak vzhledem k tomu, co je nad námi, vzhledem k Bohu, stojí láska výše než poznání. A proto láska převyšuje víru. Dílo Dodnes je v křesťanství dílo Tomáše Akvinského vysoce ceněno,od roku 1879 je tomismus oficiální filosofií katolické církve. Svá díla psal přehledně, jasně a čistou latinou. Svými komentáři opatřil většinu Aristotelových děl. ROGER BACON ( 1214 1294)
- anglický františkán ( v tomto řádu tomismus narážel na odpor ) - velmi vzdělaný (matematika,medicína,teologie,filosofie) - znalost všech oborů tehdejší doby- MAT,medicíny, teologie, filosofie (Oxford, Paříž ) - Spisy : Chtel vytvořit encyklopedii, nicméně k tomu nedošlo. Větší dílo, Menší dílo, Třetí dílo výtky proti tehdy ještě vládnoucímu tomismu, proti Albertovi - Podle Bacona jsou největšími filosofy předešlé doby, 3 pohané: Aristotelés, Avicenna (perský filosof a lékař, nejvýznam. filosof islámského Východu. Svět je věčný a Bůh v něm vytváří nové formy) a Averroes ( filosof islámského Západu, Koránu každý rozumí svým způsobem) - 3 závažné výtky proti Albertovi a Tomášovi jako mistrům vrcholné scholastiky a jejich filosofii. 1. neznalost cizích jazyků: překlady( Bible, filosof. díla) obsahují řadu nepochopení.tomáš neuměl dostatečně řečtinu, arabštinu, nemohl tedy řádně porozumět Aristotelovi 2. nedostatečná znalost matematiky, která je základem všech věd 3. kritika scholastické metody zkoumání - vše řešili tím, že se odvolávali na Bibli, Aristotela, církevní otce a z toho logickou dedukcí vyvozovali závěry. Nová vědecká metoda by měla vycházet z bezprostřední zkušenosti (pozorování a dotazování přírody prostřednictvím experimentu). Zabýval se především fyzikou ( optikou) O užitečnosti věd, vypracoval řadu přírodovědeckých a technických idejí.jeho experimenty vyvolaly podezření církve a řádu. Své objevy nesměl zapisovat ani sdělovat ostatním, musel přejít do exilu( 10 let ve Francii), po návratu do Anglie byl uvězněn, i když ve svých spisech tvrdí, že chce vypracovat takovou filosofii, která by sloužila jako opora víry ( lépe než tomistická). DUNS SCOTUS ( 1270 1308) - anglický františkán - profesor teologie ( Oxford, Paříž, Kolín ) - doctor subtilis precizní - dokonalý soulad mezi teologií a aristotelskou filosofií není možný, jak to tvrdil Tomáš.
Určitá věta může být z filosof. hlediska pravdivá, ale z teologického nepravdivá a naopak. Vcelku ale neshledává mezi oběma oblastmi žádný protiklad, a to především proto, že teologii přikládá převážně praktický charakter, filosofie je čistá teorie. - zabývá se vztahem myšlení a vůle. Kritizuje Tomáše, který nadřazuje intelekt vůli. Vůle následuje rozum, neboť ten vůli ukáže, co je nejlepší.( zárodky empirismu ) - vůle je nadřazena rozumu. Je svobodná, rozum ji poskytuje materiál.to je významné pro teorii poznání,kde zdůrazňuje aktivitu, samostatnost myšlení vůči pasivnímu, receptivnímu intelektu Tomášovu. - svět je stvořen tak, jak je, pouze proto,že se Boží vůli zalíbilo jej takto stvořit. Neexistuje nic, co by bylo dobré nebo nutné samo o sobě ( Tomáš). Dobré je něco jen proto, že Bůh to chtěl. Lidská vůle je tedy dobrá, když se zcela podřizuje Boží vůli. Jednání je dobré, protože Bůh je chce a předpisuje. WILLIAM OCCAM ( 1290-1349 ) - Scotův žák - Vyučoval na Oxfordu, v Paříži - Doctor invincibilis- neporazitelný - Důsledně odděluje teologii a filosofii => oddělení víry a vědění => dvojí pravda, tato rozdvojenost prostupuje celou moderní kulturou - Vůle je svobodná a rozum je v jejím područí. MISTR ECKHART 1260 1327 ) - dominikánský kazatel ( dosáhl v tomto řádu nejvyššího postavení) - své učení musel odvolat ( velmi obecně ) - jeho učení papežem odsouzeno jako kacířství (znovu přivádí k životu novoplatonismus tvrzením, že trojjedinný Bůh je pouze první emanace původního božství) - představitel něm. mystiky ( pravé, tvůrčí poznání pochází z vnitřních pramenů, z intuice) - panteista - zárodky budoucí romantické něm. filosofie - Je nutno odlišit božství a Boha.
- v pojetí Boha se objevují myšlenky novoplatónismu. Bůh je absolutně dobrý, jediný,absolutní a nad světem, tento Bůh, který je mimo tento svět nazývá božstvím -> nezpřírodněná (nestvořená) příroda. Je to bezobsažná novoplatónská božská prapodstata, věčná temnota, v níž božství je neznámo samo sobě. Bůh se začíná vyvíjet sebepoznáním božství. Sebepoznání se projevuje tvořením. Bůh se zjevuje sám sobě ve stvořených, jsoucích věcech.bytí a poznávání je totéž. Věci stvořené jsou slova Boha. Slovo JSEM může být vysloveno pouze Bohem, věci stvořené mají svou existenci pouze v něm. jednota Boha a duše: duše je vytvořena podle obrazu Boha. Duše je trojjediná jako Bůh. Splynutí duše s Bohem, tzn. zříci se hříchu, který nás odděluje od Boha, dále dosáhnout klidu a vnitřního uvolnění odloučením se od všech pozemských věcí a nakonec i od vlastního já, vzdát se vlastní vůle a vejít do vůle Boží.Tak se duše stane rovnou Bohu.