NEKALÁ SOUTĚŽ VE VZTAHU KE SPOTŘEBITELI Diplomová práce

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA NEKALÁ SOUTĚŽ VE VZTAHU KE SPOTŘEBITELI Diplomová práce Vedoucí práce: JUDr. Bohumila Salachová, Ph.D. Helena Buiglová Brno 2006 1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu. V Brně dne 16. června 2006.. Helena Buiglová 2

Děkuji JUDr. Bohumile Salachové, Ph.D., vedoucí diplomové práce, za trpělivost a cenné rady a připomínky, které mi během zpracování diplomové práce poskytovala. Helena Buiglová 3

Abstract Buiglová, H. Businessman s unfair competition in relation to consumer. Thesis. Brno, 2006. This thesis deals with unfair competition in relation to consumer. At first, basic conceptions as economic competition, unfair competition general clause and consumer are defined and explained there. There are legal regulations which are directly related to consumer protection. Then there is a detailed interpretation of particular facts of the case of unfair competition, which is completed by practical examples of unfair proceedings (with special sight on misleading advertising and advertising in general), that have recently happened in the Czech Republic. For better demonstration, examples are presented right after their description. At the end particular posibilities of defence against unfair competition are described there. Abstrakt Buiglová, H. Nekalá soutěž ve vztahu ke spotřebiteli. Diplomová práce. Brno, 2006. Tato diplomová práce se zabývá nekalou soutěží ve vztahu ke spotřebiteli. Nejprve jsou zde definovány a vysvětleny základní pojmy jako hospodářská soutěž, generální klauzule proti nekalé soutěži a spotřebitel. Jsou zde uvedeny právní předpisy, které se ochrany spotřebitele bezprostředně týkají. Poté je zde podrobný výklad jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěže (se zvláštním zaměřením na klamavou reklamu a reklamu obecně), které jsou doplněny praktickými příklady, jež se nedávno staly v České republice. Pro lepší názornost jsou příklady uváděny hned za popisem právní úpravy. Nakonec jsou zde popsány jednotlivé možnosti ochrany proti nekalé soutěži. 4

Obsah 1. Úvod 6 2. Cíl práce a metodika zpracování 8 2.1 Cíl práce 8 2.2 Metodika zpracování 9 3. Vymezení pojmů 10 3.1. Hospodářská soutěž 10 3.2. Nekalá soutěž 11 3.3. Spotřebitel 17 3.3.1 Legislativní úprava ochrany spotřebitele 19 3.3.2 Spotřebitel a Evropská unie 21 4. Skutkové podstaty nekalé soutěže 26 4.1. Klamavá reklama 26 4.1.1 Reklama obecně 26 4.1.2 Zákon o regulaci reklamy 26 4.1.3 Rada pro reklamu 28 4.1.4 Etický kodex reklamy 30 4.1.5 Klamavá reklama 31 4.2. Klamavé označení zboží a služeb 46 4.3. Vyvolání nebezpečí záměny 47 4.4. Parazitování na pověsti 50 4.5. Podplácení 52 4.6. Zlehčování 55 4.7. Srovnávací reklama 57 4.8. Porušení obchodního tajemství 61 4.9. Ohrožování zdraví a životního prostředí 63 5. Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži 65 5.1. Soukromoprávní prostředky ochrany proti nekalé soutěži 65 5.2. Mimosoudní ochrana proti nekalé soutěži 69 6. Závěr 72 7. Použitá literatura 74 8. Přílohy 76 5

1. Úvod Když lidská společnost v době dávno minulé dospěla do stadia organizace v určitém státním útvaru, začala regulovat chování jednotlivců v této společnosti pro ni žádoucím způsobem. Pro růst bohatství a další rozmach státu byl vždy důležitý obchod. Uvedenou skutečnost si tyto státní útvary a společenství uvědomovaly a již odedávna se snažily prostřednictvím právních norem zamezit takovým praktikám výrobců a obchodníků, které obchod poškozovaly a jeho rozvoj narušovaly. Z pohledu soudobé terminologie se jednalo spíše o normy práva veřejného, jejichž smyslem však nebylo chránit kupujícího (spotřebitele) v tom významu, jak jej chápeme dnes, ale sloužily jako prostředek ochrany veřejného zájmu, k ochraně obchodu jako takového. Začátkem devadesátých let se vydala Česká republika na cestu od plánovaného k tržnímu hospodářství, což přineslo i zásadní změnu v postavení spotřebitele. V dřívějším režimu bylo spotřebitelům více méně naplánováno co, v jakém množství a v jaké ceně budou spotřebovávat. Postavení spotřebitele bylo zároveň do určité míry jednodušší stát o něj pečoval a chránil ho před většinou rizik hrozících koncovým zákazníkům. V tržním hospodářství je pozice spotřebitele odlišná. Musí se rozhodovat sám na vlastní zodpovědnost. Úloha státu se také změnila nyní zajišťuje, aby spotřebitel byl rovnoprávnou smluvní stranou, nejen právně, ale i fakticky. Spotřebitel je totiž ve vztahu s profesionálním podnikatelem v méně výhodné pozici, neboť většinou nedisponuje odbornými znalostmi ani týmem právníků. Stát tedy musí spotřebiteli od dodavatele zajistit základní informace ve srozumitelné podobě pro jeho rozhodnutí, ochranu před nejvýznamnějšími riziky a zároveň musí zajistit i skutečnou možnost prosazení práva. V tomto probíhajícím přerodu hraje významnou roli i Evropská unie a její členské státy. Jejich existující systémy ochrany spotřebitele ve vyspělých tržních ekonomikách byly pro Českou republiku vzorem, který byl využit při sjednocování českého spotřebitelského práva s právem evropským. Postavení spotřebitele je v současné právní úpravě ČR řešeno mnoha právními předpisy, takže lze hovořit o celé právní oblasti o právu spotřebitelů, jehož součástí jsou jak předpisy práva veřejného, tak práva soukromého. Vzhledem k tomu je možno 6

zabývat se postavením spotřebitele v nejrůznějších souvislostech. Z uvedeného vyplývá, že se ochrana spotřebitele vyvíjela ve dvou hlavních liniích a to v normách práva veřejného a soukromého. Zprvu bylo ponecháno na úvaze spotřebitele, který se cítil poškozen, zda se bude svého práva domáhat cestou práva a své nároky vymáhat. Jednalo se vždy jen o nápravu závadného stavu. Postupně s nástupem demokratického politického systému začala společnost práva spotřebitele zajišťovat prostřednictvím norem práva veřejného, jejichž cílem není jen ochrana následná, nýbrž i ochrana preventivní. Začal se vytvářet moderní právní systém právo ochrany spotřebitele, jehož základy byly položeny přijetím norem proti zkreslování hospodářské soutěže. Dodržování zásad volné soutěže má spotřebiteli poskytnout záruku, že si bude moci koupit zboží rozmanitého, širšího sortimentu, podle svých představ a podle svých možností. Je třeba si uvědomit, že konkurenční zápas soutěžitelů je především zápasem o přízeň spotřebitele. Spotřebitelé jsou totiž vedle soutěžitelů dalším účastníkem trhu, subjektem právních vztahů tam vznikajících a zároveň i objektem nepoctivého jednání ze strany soutěžitelů. Aby hospodářská soutěž fungovala, je nutné nejen vytvořit kvalitní pravidla a zákony omezující nekalosoutěžní jednání, ale také zajistit vymahatelnost práva prostřednictvím udělení pravomocí soudnímu systému. 7

2. Cíl práce a metodika zpracování 2.1 Cíl práce S přechodem naší ekonomiky od plánovitého, direktivního hospodářství k hospodářství tržnímu, přicházíme stále častěji do styku s hospodářskou soutěží, se soutěží, která není vždy v souladu s právním řádem, popř. morálkou nebo zásadami poctivého obchodního styku, se soutěží, která používá i nekalých praktik, zkrátka s nekalou soutěží. Současný spotřebitel si ani mnohdy neuvědomuje, že na trhu nekoná absolutně svobodně, ale že jeho činy a rozhodnutí jsou výsledkem stovek vlivů a není si ani vědom svých práv a nevyužívá možností ochrany, které mu právní úprava poskytuje. Spotřebitelem může být jednotlivec, domácnost či organizace, kteří si prostřednictvím obchodu, případně jinou formou, zaopatřují spotřební předměty a služby k uspokojení svých potřeb anebo k výkonu své činnosti. Spotřebiteli jsme vlastně všichni, avšak každý z nás ve vztahu ke spotřebě vystupuje osobitě. Kdo žije, existuje, musí uspokojovat své životní potřeby v širším či užším měřítku, protože jsou podmínkou života. Každý den jako spotřebitelé uzavíráme řadu smluvních vztahů. Již při cestě do školy nebo do zaměstnání veřejným prostředkem jsme účastníky smlouvy o přepravě. Při zakoupení denního tisku či potravin se stáváme účastníky kupní smlouvy. Takto bych mohla pokračovat ve výčtu dalších smluvních typů, kde na jedné straně vystupuje podnikatel (prodávající, zhotovitel) a na straně druhé spotřebitel (zákazník, kupující, objednatel). Cílem diplomové práce je popsat právní úpravu jednoho odvětví hospodářské soutěže, kterým je nekalá soutěž. V této práci si kladu za cíl vymezit základní pojmy jako je hospodářská soutěž, nekalá soutěž a spotřebitel a dále popsat jednotlivé skutkové podstaty nekalé soutěže, které jsou definovány v Obchodním zákoníku. Chtěla bych tyto skutkové podstaty vysvětlit a přiblížit je čtenáři a současně uvést názorné příklady nekalosoutěžního jednání, ke kterým v praxi došlo. Dále bych se chtěla blíže věnovat zvláště klamavé reklamě a reklamě obecně, protože k nekalosoutěžnímu jednání dochází nejčastěji v reklamě. Také bych chtěla upozornit na postavení spotřebitele 8

v nekalé soutěži a také na jeho postavení v rámci EU a uvést možnosti, jak se spotřebitel může proti nekalosoutěžnímu jednání bránit. Právě ochrana zájmů spotřebitele patří k úkolům, které musí každá demokratická společnost vyznávající hodnoty tržního hospodářského systému zajistit s ohledem na zajištění funkční hospodářské soutěže. Je třeba si uvědomit, že konkurenční zápas soutěžitelů je především zápasem o přízeň spotřebitele. Spotřebitelé jsou totiž vedle soutěžitelů dalším účastníkem trhu a zároveň i objektem nepoctivého jednání ze strany soutěžitelů. Pokud spotřebiteli nebude zajištěna účinná ochrana před nepoctivými přístupy soutěžitelů, dojde nejenom k narušení soutěžního prostředí, ale zároveň k porušování některých hodnot demokratické společnosti, které jsou pro svůj význam zakotveny v Ústavě a Listině práv a svobod. 2.2 Metodika zpracování Před vypracováním své diplomové práce jsem se seznámila s danou problematikou a dostupnou odbornou literaturou. Na začátku své diplomové práce se zabývám definováním základních pojmů, jako jsou hospodářská soutěž, nekalá soutěž a spotřebitel. V rámci hospodářské soutěže se zaměřuji zvláště na generální klauzuli a podmínky, které jsou nezbytné proto, aby se nějaké jednání v hospodářské soutěži dalo označit za nekalosoutěžní a nakonec vysvětluji pojem spotřebitel a jeho právní postavení, a také uvádím, které právní předpisy se ochrany spotřebitele bezprostředně týkají. Dále se také zabývám vývojem spotřebitelské politiky v Evropské unii. V další části pak rozebírám jednotlivé skutkové podstaty nekalé soutěže, tak jak jsou uvedeny v Obchodním zákoníku a k nim uvádím konkrétní příklady nekalosoutěžních jednání, ke kterým v praxi došlo. V rámci této kapitoly věnuji pozornost zvláště klamavé reklamě a reklamě obecně, neboť k nekalé soutěži dochází nejčastěji v reklamě. Nakonec se zaměřuji na možné soudní i mimosoudní prostředky obrany proti nekalé soutěži a to zejména spotřebitele a také nároky, kterých se může poškozený domáhat. 9

3. Vymezení pojmů 3.1 Hospodářská soutěž - 41 Fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé (dále jen soutěžitelé ), mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této činnosti; jsou však povinny přitom dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmějí účast v soutěži zneužívat. Je dosti obtížné vymezit pojem hospodářské soutěže a soutěžitele. Za soutěžitele je považována každá osoba, která se účastní hospodářské soutěže, a to bez ohledu na to, zda je nebo není podnikatelem. Soutěžitelem je tedy každý účastník hospodářské soutěže bez ohledu na to, zda jeho předmět podnikání je shodný nebo zaměnitelný s předmětem podnikání toho, komu způsobí svým jednáním újmu, nebo toho, kdo jemu újmu způsobil. Obchodní zákoník (dále jen ObchZ) nazývá soutěžitelem každého, kdo někomu hospodářsky konkuruje. Vzhledem k tomu, že soutěžitel nemusí být podnikatelem, nemusí mít ani veřejnoprávní oprávnění k podnikání a soutěžní právo bude aplikovatelné. Hospodářská soutěž bývá vymezována jako soupeření subjektů v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty a dosáhnout tím hospodářského prospěchu. Výraz soupeření v hospodářské oblasti naznačuje, že jde o širokou a různorodou skupinu jevů, jejichž společným jmenovatelem je hospodářský aspekt. To je argument proti zúženému chápání, které pod hospodářskou soutěží rozumí jen střety mezi výrobci, obchodníky a poskytovateli služeb o přízeň spotřebitelů. Obecně řečeno: hospodářská soutěž ve smyslu 44, odst. 1 obchodního zákoníku se neuskutečňuje pouze v oblasti směnných vztahů. Pojem hospodářská soutěž a jeho vymezení jsou v souvislosti s tvorbou tržního hospodářství podstatné. Obchodní zákoník vymezuje, že fyzické a právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této činnosti. Jsou však povinny dbát přitom právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmějí účast v soutěži zneužívat. Jednání soutěžitelů nesmí být v rozporu s dobrými mravy soutěže a nesmí přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. 10

3.2 Nekalá soutěž - 44 (1) Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje. (2) Nekalou soutěží podle odstavce 1 je zejména: a) klamavá reklama, b) klamavé označování zboží a služeb, c) vyvolání nebezpečí záměny, d) parazitování na pověsti e) podplácení, f) zlehčování, g) srovnávací reklama, h) porušení obchodního tajemství, i) ohrožování zdraví a životního prostředí. V obchodních vztazích podnikatelů dochází k porušením, z nichž některé mají charakter porušení práva. Určit, jaké právní normy byly porušeny je někdy složité. Jednou z možností je porušení norem práva nekalé soutěže. Určité jednání lze charakterizovat jako nekalosoutěžní, jestliže: - se uskutečňuje v rámci hospodářské soutěže, - je v rozporu s dobrými mravy soutěže, - je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Generální klauzule plní dvojí funkci. Vymezuje nejobecnější podmínky, které musí splňovat každé jednání, aby ho bylo možno zařadit pod některou ze skutkových podstat nekalé soutěže a současně je samostatnou skutkovou podstatou, na základě které je možno podat žalobu. O nekalou soutěž se proto jedná tehdy, když jsou naplněny alespoň znaky uvedené v 44, odst. 1 obchodního zákoníku. Generální klauzule je podstatná, neboť vyplňuje mezeru mezi detailními zákazy jednotlivých nekalých soutěžních jednání a mezi delikty, kterých se nekalí soutěžitelé dopouštějí svými nedovolenými aktivitami. Vedle generální klauzule obsažené v 44, odst. 1 obchodního zákoníku, zákon uvádí i některé zvláštní případy jednání nekalé soutěže. Nekalou soutěží je zejména: klamavá reklama, klamavé označení zboží 11

a služeb, vyvolání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, podplácení, zlehčování, porušování obchodního tajemství, ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí. Jednání v hospodářské soutěži Hospodářská soutěž je vztah dvou nebo více podnikatelů, jejichž zájmy se v rámci svých ekonomických aktivit střetávají. Hospodářskými soutěžiteli jsou proto ti, kdo se v rámci výroby nebo poskytování služeb střetnou v soutěži o získání hospodářského prospěchu. Hospodářská soutěž zahrnuje celou řadu společenských jevů, které nelze zařadit do žádné šablony. Rozhodnout, zda se jedná nebo nejedná o hospodářskou soutěž, je podstatné. Když se o ni nejedná, tak toto jednání nelze postihnout právem nekalé soutěže. Smyslem právní úpravy nekalé soutěže je, aby bylo zisku dosaženo v souladu s platnými předpisy, které chrání čistotu obchodních vztahů. V obecném vymezení hospodářské soutěže, tak jak je obsahuje 41 obchodního zákoníku, se operuje s pojmem dosažení hospodářského prospěchu. Tento znak však není obsažen v zákonném určení nekalé soutěže podle generální klauzule. Tedy snaha docílit hospodářský prospěch nepatří k nezbytným kvalifikačním znakům nekalosoutěžního jednání. Jednání v hospodářské soutěži předpokládá existenci nejméně dvou soupeřících subjektů a tím i existenci soutěžního vztahu. V soutěžním vztahu se nacházejí nejen obchodníci se shodnými či podobnými výrobky nebo službami, ale i obchodníci s produkty a službami velmi rozdílnými, pokud mezi nimi existují určité substituční možnosti. I když soutěžní vztah má být chápán široce, ne každý případ, kdy jeden hospodářský subjekt způsobí újmu hospodářskému subjektu druhému, se dá kvalifikovat jako soutěžní jednání a může být řešen podle ustanovení o nekalé soutěži. Jde zde nejen o vztahy již existující, ale i o vztahy v budoucnu zamýšlené. Nekalé soutěže se proto dopouští i ten, kdo se hodlá věnovat určité hospodářské aktivitě, podniká k tomu přípravné kroky a zároveň již zlehčuje budoucího soutěžitele, aby si připravil příhodnější startovací pozici na trhu. Dobré mravy soutěže Institut dobrých mravů je jednou z nejstarších právních zásad. Boni mores v římském právu byly chápány ve smyslu zachování pravidel slušnosti převzatých od předků. Pojem dobrých mravů je vykládán jako způsob jednání, mravnost - souhrn zásad určujících chování a jednání lidí v určité společnosti. Je složité zjistit obsah slov 12

dobré mravy. Z pohledu práva se jedná o pojem právní, který je součástí právního řádu. Dobré mravy utváří samostatný morální systém. Existují v rámci celé společnosti, ale zároveň je můžeme nalézt i v určité profesní oblasti. Je to sociologická kategorie, která úzce souvisí s veřejným míněním. Dobré mravy jsou tedy souborem určitých společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti, které vedou jedince k vzájemnému respektování se navzájem a nepoškozování obecných zájmů společnosti. Můžeme je také označit za soubor hodnotících kritérií, která určují, které jednání je v dané společnosti považované za dobré a které ne. Je třeba rozlišovat dobré mravy soutěže a dobré mravy jako takové, pokud jimi myslíme to, co bychom mohli označit za zdvořilost a kultivovanost. Jednání, která jsou sice podle zásad obecné morálky nezávadná, však mohou být závadná z hlediska dobrých mravů soutěže. Naproti tomu nesmí však ani při obchodním styku ani při soutěži, jednání a zvyklosti odporovat požadavkům občanské morálky. Zákon nevyžaduje, aby jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže bylo jednáním zaviněným ať již úmyslně nebo z nedbalosti. Postačí, když se octne v nesouladu s objektivními soutěžními principy. Z uvedeného hlediska sám pojem dobré mravy soutěže není nejvýstižnější, neboť v sobě obsahuje jisté morální prvky. Něco podobného platí i o samotném pojmu nekalá soutěž. Obvyklý jazykový význam napovídá, že nekalé praktiky jsou praktikami zaviněnými. Tak tomu však podle zákona být nemusí. Někdy se také používají pojmy nekalost objektivní a nekalost subjektivní, mající naznačit rozdílný charakter, jaký může mít rozpor s dobrými mravy soutěže. Častá je i tendence vykládat dobré mravy soutěže jako zvyklosti soutěže, jako normy mravů. Při porušení předpisů upravujících právo nekalé soutěže je důležité, že pro naplnění těchto skutkových podstat není třeba zvláštních subjektivních náležitostí, jako jsou vědomí, úmysl nebo vina. Stačí, když se žalovaný octne v rozporu s dobrými mravy soutěže, i když si toho ani není vědom. Není třeba dokazovat zavinění. Právo je postaveno na objektivním principu. Jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, nemusí být podobné, ani v žádném vztahu k jednání upraveným v dílčích skutkových podstatách. Generální klauzule je samostatnou dílčí podstatou. V rozporu s dobrými mravy soutěže budou zpravidla jednání, která se podobají jednáním upraveným v dílčích skutkových podstatách, postrádají však některý ze znaků dílčí skutkové podstaty. Rozpor s dobrými 13

mravy soutěže podle generální klauzule bývá však zjišťován i u těch jednání, která se svými individuálními jevovými formami jen málo podobají jednáním popsaným v konkrétních skutkových podstatách nekalé soutěže. Mají s nimi společnou jen základní podstatu a tou je soutěžní nekalost. Přestože porušení předpisů o nekalé soutěži, které je možné podřadit pod generální klauzuli, zahrnují nejširší škálu deliktů, je možné je roztřídit do typizovaných jednání (podle prof. P. Hajna) 1 : a) porušení nejrůznějších norem práva veřejného (daňový únik, nedodržování uzavírací doby, porušování bezpečnostních pravidel při práci) či soukromého, pokud důsledkem tohoto porušení je získání neodůvodněné soutěžní výhody, a tím i možnost újmy pro jiné soutěžitele nebo spotřebitele; b) nepřiměřené formy lákání zákazníků (pomocí výlohy s vybraným a levným zbožím je zákazník nalákán do obchodu, kde je přemlouván ke koupi zboží méně kvalitního a dražšího; inzeráty operující se slovem zdarma, přičemž až postupně zákazník zjišťuje, že a kolik za určitou věc nebo službu zaplatí); c) nepřiměřené formy obtěžování zákazníka (zasílání nevyžádaného zboží, byť byla zákazníkovi poskytnuta možnost zboží vrátit, nabídka výrobků a služeb uskutečňovaná telefonicky náhodně vybraným zákazníkům, příliš hlasitá reklama pomocí tlampačů, neodbytné formy podomního prodeje, reklama vyvolávající strach); d) obchodní praktiky těžící z pocitu vděčnosti (obchodní dům uspořádá pro svou klientelu výlet, v jehož průběhu poskytne kávu a koláče a zároveň nabízí k prodeji koberce či jiné nákladné zboží); e) obchodní praktiky těžící ze soucitu (firma využívá těžce zdravotně postižené jedince, aby pro ni prováděli akviziční činnost); f) zneužívání lidské záliby ve hře (podmínkou účasti v určitém slosování je okolnost, že zákazník učinil nákup zboží či objednávku služeb ve větším finančním rozsahu); g) obchodní systémy označované jako lavina, hydra, letadlo apod. (jejich podstata spočívá v tom, že se zákazníkovi slibuje snížení nebo úplné prominutí kupní ceny, jestliže pro firmu získá určitý počet dalších klientů, nekalost této obchodní praktiky spočívá v tom, že brzy dochází k nasycení trhu a další zákazníci se hledají stále obtížněji); 1 Hajn 1994 14

h) používání laiků k náborové činnosti pro určité druhy zboží nebo služeb (laický náborář se obrací především na své příbuzné a známé, ti jeho nabídkám odolávají hůře než by tomu bylo u profesionálních pracovníků, k nimž nemají osobní vztah); i) různé formy zabraňovací soutěže (cenové podbízení s cílem vyřadit konkurenta z trhu a zaujmout jeho místo, bezplatné poskytování zkušebních vzorků například potravinářského zboží v takovém rozsahu, že po určité době dojde k nasycení trhu a tím i ohrožení odbytu u konkurenčních podniků); j) různé formy skryté reklamy (zejména nerespektování té skutečnosti, že v prostředcích masové komunikace musí být od sebe přísně a zřetelně oddělena tzv. redakční část a inzerce); k) zneužití nositelů společenské autority k reklamní činnosti (např. využití politiků, vysokoškolských profesorů, kněží, lékařů v obchodní reklamě); Kromě těchto jednání se může jednat i o další jednání spočívající v bojkotu konkurenčního podniku, reklamě pod prahem vědomí, lanaření cizích zaměstnanců, použití jména nastrčené osoby, podbízení u značkového zboží, využití cizího pracovního výkonu nebo cizí myšlenky, napodobení propagačních prostředků jiného soutěžitele. Dobrým mravům soutěže odporují taková jednání, jež by mohla ohrožovat funkčnost soutěže. Účelem, tedy funkcí soutěže je totiž působit k tomu, aby konkurence měla výkonový charakter, aby se podnikatelé prosazovali na trhu vyšší kvalitou, nižšími cenami, lepší službou zákazníkům, nikoliv postupy, které bývají v právní terminologii označovány jako špinavé triky. Jednání způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům Ten, kdo má být nekalosoutěžním jednáním poškozen, musí být soutěžitelem nebo spotřebitelem. Z důvodu nekalé soutěže proto nelze postihnout poškození nesoutěžitelů, tedy těch, kteří nevstoupili do soutěžního vztahu. Sama způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nedostačuje k tomu, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako nekalosoutěžní. Musí být splněny i další znaky, zejména se musí jednat o počínání, které odporuje dobrým mravům soutěže. Každé soutěžní jednání je způsobilé přivodit újmu soutěžitelům. To je ostatně cíl každého konkurenčního jednání. Způsobilost přivodit újmu není samozřejmě totéž co existence této újmy. Není proto nezbytné dokazovat vznik újmy, aby určité jednání mohlo být 15

kvalifikováno jako nekalosoutěžní. Postačí jen důkaz, že takové jednání je vůbec způsobilé přivodit újmu. Smyslem konkurenčního jednání je, jak už jsem se zmínila, přivodit újmu ostatním soutěžitelům, být nejlepší, vyrábět nejlepší zboží, získat co nejvíce zákazníků, zlikvidovat konkurenci, být první. Hospodářská soutěž je bojem o život firmy a někdy i jejich vlastníků. V některých fázích rozvoje firem se otázka hospodářské soutěže redukuje na pouhé přežití firmy a získání nových zdrojů dalšího rozvoje firmy. Cílem právní úpravy nekalé soutěže není chránit podnikatelsky slabšího konkurenta. Naopak hospodářská soutěž je činitelem, který likviduje firmy, které nejsou schopny uspokojovat potřeby svých obchodních partnerů. Smyslem úpravy je, aby třídění schopných a neschopných firem probíhalo v rámci zákonem stanovených pravidel. Právní úprava nekalé soutěže nepožaduje faktický vznik újmy. Postačuje potencionální možnost vzniku újmy. Způsobilost přivodit újmu sama o sobě stačí, jsouli splněny ostatní dvě podmínky, aby jednání mohlo být kvalifikováno jako porušení předpisů o nekalé soutěži. Není tedy potřeba dokazovat vznik a rozsah této újmy, postačí jen důkaz že takové jednání je vůbec způsobilé přivodit újmu. Pokud se z důvodu nekalé soutěže požaduje náhrada škody, musí být samozřejmě rozsah vzniklé škody dokázán. Pouhá způsobilost však stačí k tomu, aby určité jednání mohlo být kvalifikováno jako nekalosoutěžní a aby byla uplatněna například žaloba na zdržení se jednání, odstranění závadného stavu, popřípadě i přiměřené zadostiučinění. Újma může mít povahu hmotnou nebo nehmotnou. Za možnou újmu spotřebitelům se považuje především každé omezení spotřebitelova komfortu, vše, co mu bere čas, klid a také svobodu rozhodování. Zvlášť bývá chráněn spotřebitelův volný čas, kterému je přikládána stejná a někdy i vyšší hodnota, než času pracovnímu. Proto například za nekalosoutěžní jednání se považuje zasílání nevyžádaného zboží, ačkoli má spotřebitel možnost ho při nespokojenosti vrátit. To, že se spotřebiteli poskytuje možnost, aby zboží vrátil nebo si je bezplatně ponechal, není rozhodující. Podstatné je, že byl vmanipulován do situace, kdy musí ztrácet čas tím, co by jinak neudělal. Tím byl připraven o čas a čas jsou peníze. 16

3.3 Spotřebitel Spotřebitelem se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. ( 2 zákona o ochraně spotřebitele dále jen ZSPO) Z uvedené definice vyplývá, že spotřebitelem je pouze subjekt (bez ohledu na to, zda se jedná o fyzickou či právnickou osobu), který je konečným uživatelem výrobku nebo služby, určených pouze pro jeho osobní (konečnou) spotřebu. Jako konečný uživatel proto může vystupovat i podnikatel, který také řadu věcí denně nakupuje pro svou osobní spotřebu a neslouží mu k jeho podnikatelské činnosti. Není důležité, zda spotřebitel věc pro sebe již nepotřebnou posléze odprodá dalšímu spotřebiteli. Rozhodující je účelové určení výrobku (služby) k vlastní spotřebě v době pořízení. Předmětem zájmu spotřebitele jsou obecně výrobky a služby. Za výrobek je považována jakákoliv věc 2, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli. Nebezpečný výrobek je pak takový výrobek, jež z důvodu jakékoli vady nebo nesprávné či nedostatečné informace sám o sobě nebo při obvyklém způsobu používání, sestavování nebo uchovávání, jakož i únikem škodlivých látek anebo v důsledku spoléhání se na přesnost, při náležité opatrnosti představuje nepředvídatelné nebo zvýšené nebezpečí ohrožení života, zdraví nebo majetku. 3 Tedy výrobek je jakákoliv věc, která má pro spotřebitele nějakou užitnou hodnotu a je způsobilá být předmětem poptávky zbožím. Službou se rozumí jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony. 4 Služby se nejčastěji člení na služby věcné a služby osobní. Věcné služby souvisí s konkrétními movitými či nemovitými věcmi (opravy, údržba, služby čistíren, prádelen, nákladní doprava apod.). Osobní služby se pak týkají člověka bezprostředně (např. kadeřnictví, kosmetické služby, fitcentra, restaurační služby, osobní přeprava apod.). Některé činnosti, jež by bylo možno podřadit pod služby osobní povahy, ZSPO z kategorie služeb vyjímá, neboť 2 2 odst. 1 písm. f) ZSPO zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele 3 2 odst. 1 písm. i) ZSPO 4 2 odst. 1 písm. j) ZSPO 17

veřejnoprávní ochrana spotřebitele je zákonem svěřena buď profesnímu sdružení nebo jiným orgánům státní správy. Pojem spotřebitel by tak snadno mohl vést k zužujícímu výkladu. V běžné řeči za spotřebitele pokládáme často tak zvaného konečného spotřebitele konzumenta. Různé formy nekalého soutěžního jednání přinášejí však újmu i těm hospodářským subjektům, které získávají zboží a služby nikoliv pro vlastní spotřebu, ale za účelem dalšího zpracování či obchodu (výrobní podniky, velkoobchod). I je musíme chápat jako spotřebitele. Spotřebitelem může být jednotlivec, domácnost či organizace, kteří si prostřednictvím obchodu, případně jinou formou, zaopatřují spotřební předměty a služby k uspokojení svých potřeb anebo k výkonu své činnosti. Spotřebiteli jsme vlastně všichni, avšak každý z nás ve vztahu ke spotřebě vystupuje osobitě. Kdo žije, existuje, musí uspokojovat své životní potřeby v širším či užším měřítku, protože jsou podmínkou života. Z hlediska trhu je určující nejen moment spotřeby, ale i moment nákupu a rozhodování o rozsahu a skladbě spotřeby. Spotřebitelé jsou svobodní lidé, kteří si nárokují především právo na svobodnou volbu a na výběr zboží. Jejich práva a chování se dají omezit i ovlivnit, ale není možné je dopředu předvídat a nadiktovat. Na druhé straně si ani spotřebitel neuvědomuje, že na trhu nekoná absolutně svobodně, ale že jeho činy a rozhodnutí jsou výsledkem stovek vlivů a postojů. Spotřebitel má možnost volby určitý obchod uzavřít nebo neuzavřít a obrátit se na jiného z celé řady konkurentů. To však předpokládá dohled státu nad tím, aby vlastnosti konkurence zůstaly na trhu zachovány, nebo aby konkurence nebyla potírána soutěžně nepřípustnými způsoby. Obrana spotřebitele v této situaci spočívá v tom, že nekvalitní, předražené či životně nedůležité zboží odmítne zakoupit a opatří si jej u jiného soutěžitele. Uvedenou možnost však zpravidla nemá, jestliže se jedná o zboží ohrožující jeho zdraví, život nebo obecně životní prostředí, když potřebnou informaci nemá k dispozici nebo se jedná o tak nezbytné zboží, které na trh dodává pouze soutěžitel v monopolním postavení na relevantním trhu. Zde musí nastoupit veřejnoprávní regulace státu doprovázená funkčním systémem veřejné kontroly a systémem účinných sankcí včetně možnosti domáhat se nápravy závadného stavu soukromoprávní cestou u nezávislého soudu. K naplnění zkoumaného znaku nekalé soutěže není vůbec nutné, aby újma nastala ve více případech, podstatná je způsobilost určitého typu jednání přivodit újmu těm spotřebitelům, vůči kterým bude toto jednání použito. 18

3.3.1 Legislativní úprava ochrany spotřebitele Znalost legislativních norem je základem pro to, aby spotřebiteli nebyla způsobována újma. Právní normy je povinen znát i spotřebitel, jednak aby se vyhnul možným důsledkům například nepříznivých ustanovení kupní smlouvy a také, aby se rychleji a často účinněji byl schopen bránit po vzniku újmy. Nejvýznamnější právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele jsou tyto: - Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele je stěžejním zákonem, který upravuje práva spotřebitelů. Zákon upravuje některé podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele, které musí plnit prodávající, výrobce, dovozce či dodavatel. Dále upravuje úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění spotřebitelů, sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele a vztahuje se na prodej výrobků a poskytování služeb v případech, kdy k plnění dochází na území České republiky. - Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník (v platném znění) obsahuje obecnou úpravu odpovědnosti za škodu. Odpovědnost se vztahuje na zaviněné protiprávní jednání a nerozlišuje se, zda jde o porušení závazků vyplývajících ze smlouvy anebo porušení povinnosti stanovené i jiným právním předpisem. Poškozený tedy musí prokázat zavinění, tj. vznik škody důsledkem porušení právní povinnosti. Dále je zde obsažena problematika spotřebitelských smluv. Spotřebitelské smlouvy jsou takové typy smluv, kde smluvními stranami jsou spotřebitel a dodavatel (tj. kupní smlouvy, smlouvy o dílo apod.) - Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže - Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník (v platném znění) smlouvy mezi spotřebiteli a podnikateli mohou být uzavírány také podle obchodního zákoníku, pokud se na tom obě strany dohodnou. Platí ale, že pokud je ustanovení občanského zákoníku pro spotřebitele výhodnější, musí se pro spotřebitelskou smlouvu použít občanský zákoník. Odpovědnost za škodu upravuje jako objektivní, tedy bez ohledu na zavinění, které poškozený nemusí prokazovat. - Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách (v platném znění) vztahuje se na uplatňování, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, práce a služeb pro tuzemský trh, včetně cen zboží z dovozu a cen zboží určeného pro vývoz. 19

- Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy (v platném znění) tento zákon upravuje podmínky a meze reklamy, určuje, kdy je reklama klamavá a jak může být klamavá reklama postihována. Dále zde mohou spotřebitelé najít oporu pro obranu proti nevyžádané reklamě, která je obtěžující nebo způsobuje další výdaje adresáta. - Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobky (v platném znění) - upravuje odpovědnost výrobce za škodu na jiné věci či na zdraví, je-li tato škoda způsobena vadou jím vyrobeného zboží. Za vymezených podmínek se může spotřebitel, kterému škoda vznikla, obrátit přímo na výrobce a žádat náhradu vzniklé škody. - Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci (z. v platném znění) - určuje pravomoci tohoto dozorového orgánu a vymezuje podmínky a rozsah, za jakých může Česká obchodní inspekce vykonávat svou dozorovou činnost. Nově zákon upravuje také postup při zabavování padělků a jeho přidělování pro humanitární účely. - Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích (v platném znění) - určuje podmínky prodeje potravin a tabákových výrobků, jejich značení a sankce za jeho porušování. Zákon je proveden mnoha vyhláškami, které upravují prodej jednotlivých druhů potravin. - Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky (v platném znění) stanovuje podmínky výrobcům a dovozcům při uvádění výrobků na vnitřní trh z hlediska bezpečnosti výrobků. - Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (v platném znění) upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví a dotýká se činnosti orgánů ochrany veřejného zdraví, jejich pravomoci a působnosti. - Zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu (v platném znění) - tento zákon upravuje podmínky, které musí splňovat subjekty, které se rozhodnou podnikat v oblasti cestovního ruchu. Pro spotřebitele jsou zvláště důležité podmínky týkající se povinného pojištění cestovních kanceláří. Zákon bude v nejbližší době významně novelizován, novela by měla upravit povinnou registraci cestovních kanceláří. - Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru - určuje náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, práva spotřebitelů při jeho 20

uzavírání apod. Vzhledem k plánované nové evropské směrnici o spotřebitelském úvěru lze očekávat novelizaci tohoto zákona. 3.3.2 Spotřebitel a Evropská unie Rozvoj ochrany spotřebitele v průběhu evropské integrace byl pozvolný a souvisí především se snahou o vybudování plnohodnotného společného trhu. Po odbourání nejtypičtějších překážek volného obchodu - cel, se ukázalo, že je nutné pro společný trh udělat ještě více - harmonizovat systém ochrany spotřebitele. Předběžným programem o ochraně spotřebitele a informační politice byly v roce 1975 započaty systematické aktivity EHS v oblasti ochrany spotřebitele a též definováno pět základních spotřebitelských práv: - právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, - právo na ochranu ekonomických zájmů, - právo na náhradu škody, - právo na informace a vzdělávání, - právo na zastoupení (právo být slyšet). Jednotný evropský akt z roku 1986 byl první rozsáhlou revizí Římských smluv a ve smlouvě se objevil "nový pojem" - spotřebitel. Maastrichtská smlouva z roku 1992 pojala ochranu spotřebitele jako plnohodnotnou komunitární politiku. Dalšího posílení ochrany spotřebitele v rámci EU došlo počátkem platnosti tzv. Amsterdamské smlouvy v roce 1999 kdy se spotřebitelská práva stávají obecným cílem. Zaznívá tu i silný požadavek, že je nutno respektovat ochranu spotřebitele i při tvorbě a provádění všech ostatních politik a činností Společenství. V roce 1999 přijala Rada Akční plán spotřebitelské politiky na roky 1999-2001, který stanovil tři hlavní pole působnosti: - reprezentace a vzdělávání spotřebitelů, - zdraví a bezpečnost spotřebitelů, - ekonomické zájmy spotřebitelů. Na Akční plán spotřebitelské politiky nově navázala Strategie spotřebitelské politiky na roky 2002-2006, která stanoví opět tři cíle: 21

- vysokou úroveň ochrany spotřebitele, - účinné vynucování předpisů v oblasti ochrany spotřebitele, - zapojení spotřebitelských organizací do tvorby politik EU. Nastíněné informace ukazují, jakou roli hrála politika ochrany spotřebitele při vývoji Evropské unie. Zpočátku byla zcela mimo stojící politikou, nyní se již začlenila mezi ostatní významné politiky EU. Nutno však přiznat, že motorem aktivit kolem vývoje komunitární politiky ochrany spotřebitele byla do značné míry snaha o vytvoření dokonale fungujícího vnitřního trhu. A pro jeho existenci je spotřebitel, který je uvědomělý a který vnímá ochranu, nutným předpokladem. Koncepce politiky Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele je tedy dána především dokumentem Strategie spotřebitelské politiky 2002-2006. Tento dokument je sdělením Komise Evropskému parlamentu, Radě, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. Pokračující budování vnitřního trhu má za nevyhnutelný následek rozvoj spotřebitelské politiky na úrovni Evropské unie. Přijetí předpisů pro zajištění dostatečné ochrany spotřebitelských zájmů a vyloučení překážek na trhu je nezbytným předpokladem pro volný pohyb zboží a služeb. Dosavadní opatření směřovala především k tomu, aby byla spotřebitelům zajištěna samostatná a informovaná volba. Spotřebitelé měli mít dostatečné a správné údaje předtím, než přistoupí k uzavírání smluv a také zákonná práva v případě, že uzavření smlouvy nepřinese očekávaný výsledek. Těmito opatřeními mělo být dosaženo rovnováhy mezi jednotlivými spotřebiteli a podnikateli, kteří mají přirozeně snazší přístup k potřebným informacím i ekonomickým zdrojům. Při tvorbě nové strategie bylo vzato v úvahu pět hlavních faktorů: 1) Euro - zavedení eura odstranilo psychologickou překážku spotřebitelů u přeshraničních nákupů a také odstranilo porovnávání cen. 2) Sociální, hospodářské a technologické změny - k těmto změnám patří především stále rostoucí míra využívání internetu, častější nákupy v elektronických obchodech a růst sektoru služeb ve spotřebitelských vzorcích. 22

3) Využití všech přínosů vnitřního trhu - na základě všech těchto změn je možnost přeshraničního obchodu velmi usnadněna. Stále však ještě přetrvává řada překážek, mezi které patří např. velké odchylky cen v jednotlivých členských zemích. Další překážkou je nedostatečná důvěra spotřebitelů v nákupy za hranicemi, která je způsobena např. rozdílem v právní úpravě ochrany spotřebitele v jednotlivých zemích. 4) Provádění reformy veřejné správy - aktivity Evropské unie, vyjádřené přijetím Bílé knihy o správě věci veřejných, směřují ke zlepšování kvality, účinnosti a jednoduchosti regulatorních aktů a lepšího zapojování občanské společnosti v rozhodovacích procesech v EU. 5) Příprava na rozšíření - rozšířením Evropské unie značně vzrostou rozdíly mezi právními předpisy jednotlivých států. Úkolem Evropské unie bude splnit oprávněná očekávání nových členů a zároveň zlepšit současnou úroveň ochrany spotřebitele v oblasti bezpečnosti a zákonných a ekonomických práv spotřebitelů. Nejdůležitější zásady ochrany spotřebitele formulovala již rezoluce Valného shromáždění OSN č. 39/248 v roce 1985 nazvaná výstižně Směrnice na ochranu spotřebitele. 5 Zásady lze shrnout do následujících bodů: 1) Zákaz nepoctivých jednání a diskriminace spotřebitele, 2) Zákaz klamání spotřebitele, 3) Zajištění přístupu k podstatným informacím, 4) Zákaz ovlivňování spotřebitele nezákonnými postupy. ad 1) Podle ustanovení 6 ZSPO je prodávající povinen prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů. Další povinností prodávajícího a poskytovatele služeb je spotřebitele nediskriminovat. Pojem diskriminace lze vymezit jako rozlišování sobě rovných subjektů, jež některé z posuzovaných subjektů poškozuje. Jde o znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů. V případě 5 Zdražil 2000 23

spotřebitelů nutno vycházet z jejich zcela totožného postavení. Žádný z nich by proto neměl být zvýhodňován (pozitivní diskriminace) či znevýhodňován (negativní diskriminace) na úkor druhých. Definici pojmu diskriminace můžeme nalézt v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, který tak označuje uplatňování rozdílných podmínek, jimiž budou někteří kupující znevýhodněni, při plnění stejného charakteru. Samotný zákaz diskriminace spotřebitele má za účel odstranit obchodní praktiky, které zvýhodňují některé spotřebitele před jinými. Diskriminace je tedy zmíněna jako příklad chování, jež je v rozporu s dobrými mravy. Jednou z neopomenutelných forem diskriminace je diskriminace cenová. Charakteristickým případem v naší zemi bylo užívání jiných (vyšších) cen pro cizince mající za následek cenové zvýhodnění tuzemců. Je zřejmé, že se jedná o cenovou diskriminaci, jež je v rozporu se zákonem i s dobrými mravy. ad 2) Zákaz klamání spotřebitele v zákoně o ochraně spotřebitele je veřejnoprávní obdobou nekalosoutěžní úpravy v obchodním zákoníku. Zatímco však úprava nekalé soutěže je zaměřena na ochranu soutěžitelů, úprava v zákoně o ochraně spotřebitele je zaměřena na ochranu jejich tržního partnera spotřebitele. Klamání je jednání uvádějící někoho v omyl. Otázkou však je, jaká intenzita klamavosti je již s to uvést v omyl. Je totiž nepochybné, že například mentálně zaostalý spotřebitel je oklamatelný snáze, než spotřebitel vysokoškolsky vzdělaný. Obecně se měří klamavost jakousi průměrnou intelektuální úrovní spotřebitelů, průměrnou obezřetností a rozpoznávací schopností. Ustanovení 8 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele stanoví obecný zákaz klamání spotřebitele, který nesmí překročit nejen poskytovatel služby či prodávající, ale každý, tedy ani jejich zaměstnanci. Citované ustanovení dále vyjmenovává typické případy klamavého jednání: uvádění nepravdivých, nedoložených, neúplných, nepřesných, nejasných, dvojsmyslných nebo přehnaných údajů, zamlčení údajů o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek. Je zřejmé, že se nemusí jednat vždy o údaj nepravdivý. I ve chvíli, kdy je údaj pravdivý, může být klamavý. Tento názor zastává i obchodní zákoník v ustanovení 45 odst. 3: Klamavým je i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl. Například tvrzení, že chléb je bez chemických přísad, může být klamavým v případě, že by chemické přísady v chlebu byly obecně zakázány taková informace by totiž 24

vyvolávala dojem, že se jedná o mimořádnou skutečnost, ačkoli by nesměl existovat chléb, který by přísady obsahoval. ad 3) Poskytovatel služby je především podle ustanovení 9 ZSPO povinen spotřebitele řádně informovat o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití nebo údržby, jakož i o riziku souvisejícím s poskytovanou službou. Z dikce zákona je nutno vyvodit, že povinnost informovat je dána bez dalšího, tedy aniž aby ji například spotřebitel musel vyžadovat. Zákon ukládá prodávajícímu povinnost v případě potřeby s ohledem na povahu výrobku, způsob a dobu jeho užívání zajistit, aby poskytnuté informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. ZSPO výslovně stanoví, že povinnosti poskytování informací o vlastnostech výrobků a charakteru služeb se nelze zprostit poukazem na neposkytnutí informací výrobcem či dodavatelem. Dalším druhem informační povinnosti je povinnost srozumitelně a viditelně výrobky přímo označovat. Prodávající má podle 10 ZSPO povinnost zajistit takové označení. Zákon uvádí taxativní výčet povinně uváděných informací: název výrobku, označení výrobce nebo dovozce, popřípadě dodavatele, hmotnost, množství nebo velikost, popřípadě rozměr a další údaje potřebné dle povahy výrobku k jeho identifikaci, popřípadě užití. ad 4) K jednáním, jež mohou spotřebitele nedovoleně ovlivnit v jeho volbě, patří nerespektování zákonného omezení nebo zákazu reklamy v nabídce zboží, jež je škodlivé životu a zdraví (reklama na tabákové výrobky a alkoholické nápoje), soustřeďuje se na nezletilé osoby, přičemž ohrožuje jejich další zdravý vývoj, anebo propaguje násilí či pracuje s náboženským nebo národnostním cítěním. Lze sem zařadit i nerespektování zákazu prodeje některého zboží občanům, kteří nedosáhli zákonem stanoveného věkového omezení, prodej zboží, u něhož nelze prokázat jeho původ a řada dalších. 25

4. Skutkové podstaty nekalé soutěže 4.1 Klamavá reklama - 45 4.1.1 Reklama obecně Reklamou se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířená zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky ( 1 zákona o ochranných známkách), pokud není dále stanoveno jinak. 6 Právní regulace reklamy je zákonným omezením svobody projevu a práva šířit informace, k němuž zmocňuje Listina základních práv a svobod v článku 17 odst. 4. Takové omezení je nutné s ohledem na ochranu druhých, v tomto případě zejména na ochranu práv spotřebitelů, a ochranu mravnosti. Soukromoprávní regulace reklamy je zařazena v obchodním v rámci úpravy nekalé soutěže; je určena k ochraně soutěžitelů, ale odvozeně chrání před klamavou a srovnávací reklamou i spotřebitele. Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy je pak komplexní veřejnoprávní úpravou reklamy. 4.1.2 Zákon o regulaci reklamy Zákon o regulaci reklamy stanoví generální klauzulí několik obecných zákazů či omezení určitých forem reklamy, jež umožňují vzhledem ke své obecnosti postihovat i nepředvídatelné nežádoucí projevy: je zakázána reklama nedovolených předmětů reklamní nabídky. Je proto zakázána reklama na drogy, neboť prodej drog není dovolen. Stejně tak je zakázána reklama na prodej osobních údajů či provádění nedovolených potratů. Zakázána je i reklama na zboží, které je v konkrétním případě hygienicky závadné. Reklamu nemůže zadávat ani osoba, jež podniká bez příslušného podnikatelského oprávnění. reklama nesmí obsahovat nepravdivé údaje a prvky, jež jsou v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví 26

nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu a nesmí napadat politické přesvědčení. Zakázána je též reklama klamavá. Zvláštní omezení pak platí pro obsah reklamy ve vztahu k osobám mladším 18 let, která nesmí podporovat chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, doporučovat ke koupi výrobky nebo služby s využitím jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti, nabádat, aby přemlouvaly své rodiče nebo zákonné zástupce nebo jiné osoby ke koupi výrobků nebo služeb, využívat jejich zvláštní důvěry vůči jejich rodičům nebo zákonným zástupcům nebo jiným osobám, nevhodným způsobem je ukazovat v nebezpečných situacích. zapovězena je též reklama prováděná metodami s nežádoucími či nebezpečnými vlastnostmi; zákon taxativně uvádí reklamu skrytou a reklamu podprahovou, tedy založenou na podprahovém vnímání, kterou si vnímající osoba neuvědomuje. Podprahová reklama je zakázána mimo jiné Evropskou úmluvou o televizi přesahující hranice států. Skrytá reklama je taková reklama, která vyvolává dojem, že se nejedná o reklamu, ale o jiný druh informace (například zpravodajství). Její nebezpečnost tkví v tom, že spotřebitel přisuzuje publicistice jinou věrohodnost než reklamě a v případě její záměny může dojít k vyvolání mylného pocitu věrohodnosti. Obě tyto formy reklamy mají tedy společné, že adresát reklamu přijímá nevědomky - buď neví, že jde o reklamu (skrytá reklama), nebo si vůbec neuvědomuje, že dostává informaci (podprahová reklama). Reklamou skrytou může být jednostranná prezentace výrobků v publicistických pořadech televize, například četné příspěvky v pořadu Receptář, novinové interview s ženou, která díky zázračnému preparátu zhubla o 30 kg, ačkoli normálně jedla, článek Známá tvář za volantem informující formou rozhovoru se známou osobností o technických údajích jejího nového automobilu, to vše za předpokladu, že není výslovně uvedeno, že jde o inzerci. Za skrytou reklamu se nepovažují recenze a kritiky uměleckých děl, neboť jde o zažitý jev, který navíc v sobě skrývá často i negativní hodnocení (byť i ta mohou sloužit jako reklama). Zvláštním druhem skryté reklamy je zdůrazněné užívání výrobků určité značky v uměleckých dílech, především ve filmech (záběr kamery na rádio s naladěnou určitou stanicí, hlavní hrdina jezdící v určitém autě, kouřící určitou značku cigaret apod.), ale i ve výtvarném umění (zátiší s lahví 6 Zákon č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy, v platném znění 27