Pojem a institut dědictví

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Pojem a institut dědictví Bakalářská práce Autor: Hana Rejfková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Miroslav Čapek Praha Duben 2010 1

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Teplicích dne 27. Dubna 2010 Hana Rejfková 2

Poděkování Dovoluji si poděkovat svému vedoucímu práce panu JUDr. Miroslavu Čapkovi za odborná doporučení a nasměrování mé bakalářské práce ke správnému cíli, Bankovnímu Institutu VŠ za poskytnutí moţnosti kombinovaného studia oboru, který je středem mého zájmu, a téţ své rodině, která mne ve všech směrech podporovala po celé délce mého dosavadního studia. Hana Rejfková 3

Anotace Bakalářská práce obsahuje popis pojmu a institutu dědictví, včetně vysvětlení jednotlivých pojmů a výrazů potřebných k porozumění problematiky. Zpočátku se zabývám historickým vývojem institutu dědictví, dále pak zejména současnou právní úpravou dědického práva, a na závěr jsem provedla komparaci stávající úpravy dědického práva s novelou Občanského zákoníku, který je v době sestavování mé bakalářské práce ve stavu projednávání v Parlamentu České republiky. Annotation Bachelor's thesis describes the concept and institutes of the heritage, including explanations of terminology needed to understand the problem. Initially I deal with the historical development of the Institute's heritage, then notably the existing rules of inheritance rights, and finally I did a comparison of the existing regulation of inheritance law with an amendment to the Civil Code, which at the time of my thesis in a state of discussion in the Czech Parliament. 4

Obsah Prohlášení... 2 Poděkování... 3 Anotace... 4 Annotation... 4 Obsah... 5 Úvod... 7 1 Historie dědictví... 9 1.1 Dědictví a jeho právní úpravy ve starověku... 9 1.1.1 Starověký Egypt... 9 1.1.2 Mezopotámie... 11 1.1.3 Indie... 11 1.1.4 Izrael... 12 1.1.5 Čína... 12 1.1.6 Starověké Řecko... 13 1.1.7 Starověký Řím... 14 1.2 Historie dědictví v českém právu... 15 2 Dědictví v současnosti a jeho právní úprava... 17 2.1 Základní pojmy... 17 2.2 Zásady nabývání dědictví... 18 2.3 Současná právní úprava... 18 2.4 Podmínky k dědění... 19 2.4.1 Smrt zůstavitele... 19 2.4.2 Existence dědictví... 20 2.4.3 Způsoby dědění... 21 2.4.4 Způsobilost dědice... 21 2.4.5 Přechod dluhů... 21 2.5 Dědění ze zákona... 21 2.5.1 První dědická skupina... 22 2.5.2 Druhá dědická skupina... 22 2.5.3 Třetí dědická skupina... 23 2.5.4 Čtvrtá dědická skupina... 23 2.6 Dědění ze závěti... 23 2.6.1 Závěť... 23 2.6.2 Svědci závěti... 25 2.6.3 Vlastní obsah závěti... 25 2.6.4 Neopomenutelní dědici... 25 2.6.5 Moţnosti zrušení závěti... 25 2.6.6 Ochrana oprávněného dědice... 26 2.7 Odúmrť... 26 2.8 Vydědění... 26 2.9 Odmítnutí dědictví... 27 2.10 Dědické řízení a jeho proces... 28 2.10.1 Notář a jeho pravomoc... 28 2.10.1.1 Doklady potřebné k řízení... 30 2.10.2 Řízení o dědictví s mezinárodním prvkem... 31 2.10.3 Příslušnost soudu... 31 2.10.4 Účastníci řízení... 31 2.10.4.1 Zastoupení účastníků řízení... 32 5

2.10.5 Etapy řízení o dědictví... 33 2.10.5.1 Zahájení řízení... 33 2.10.5.2 Předběţné šetření... 33 2.10.5.3 Zastavení řízení... 33 2.10.5.4 Informování dědiců o jejich dědickém právu... 34 2.10.5.5 Vypořádání společného jmění manţelů... 34 2.10.5.6 Součet aktiv a pasiv... 35 2.10.6 Usnesení o dědictví... 35 2.10.6.1 Potvrzení nabytí dědictví jednomu dědici... 35 2.10.6.2 Potvrzení, ţe dědictví připadá státu... 36 2.10.6.3 Schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví... 36 2.10.6.4 Schválení dohody o přenechání dědictví věřitelům... 36 2.10.6.5 Potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů... 36 2.10.6.6 Doručování usnesení... 37 2.10.7 Likvidace dědictví... 37 2.10.8 Dodatečné projednání dědictví... 38 2.10.9 Opravné prostředky... 38 2.10 Dědická daň... 39 2.10.1 Poplatník daně... 39 2.10.2 Předmět daně... 39 2.10.3 Základ daně... 39 2.10.4 Lhůty, výpočet daně a sazby daně... 40 2.11 Dědictví a trestní právo... 41 2.12,,Internetový majetek jako součást dědictví... 41 3 Komparace platného práva a novely občanského zákoníku... 42 3.1 Fáze přípravy občanského zákoníku... 43 3.1.1 Schválení věcného záměru... 43 3.1.2 Sestavení paragrafového znění návrhu... 43 3.1.3 Představení návrhu vládě... 44 3.2 Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš... 44 3.3 Rozdělení občanského zákoníku... 45 3.4 Dědické právo dle nového občanského zákoníku... 45 3.4.1 Posílení práv zůstavitele... 45 3.4.2 Větší rozsah úpravy dědického práva... 46 3.5 Konkrétní změny v porovnání s platným právem... 46 3.5.1 Dědické tituly... 46 3.5.2 Dědická smlouva... 47 3.5.3 Závěť... 47 3.5.4 Dědění ze zákona... 48 3.5.5 Náhradní dědic...49 3.5.5.1 Obecné náhradnictví... 49 3.5.5.2 Svěřenské nástupnictví... 49 3.5.6 Odkaz...50 3.5.7 Přechod dluhů... 50 3.5.8 Zřeknutí se dědického práva... 51 3.5.9 Nepominutelní dědicové... 51 Závěr...53 Příloha č. 1... 54 Seznam pouţité literatury... 55 6

Úvod Téma své bakalářské práce Pojem a institut dědictví jsem si vybrala na základě na první pohled jednoduchého názvu, ovšem velmi širokého a obsáhlého pojmu. Ačkoli se můţe zdát, ţe pojem dědictví je jasně daný, a není k tomuto tématu moţnost jakékoli jiné diskuze, opak je pravdou. Institut dědictví je pojmem občanského práva a stejně jako jiné oblasti práva, je i toto závislé na zvycích a tradicích občanů určité země, tudíţ je nutné, aby reagovalo na společenské změny a přizpůsobovalo se době, ve které ţijeme. Rozhodla jsem se problematiku dědění popsat nejen z jednoho úhlu, ale z více hledisek, ať uţ z hlediska historického vývoje dědického práva, nebo práv a povinností vyplývajících z dnešní praxe. V současném moderním a uspěchaném světě, ve kterém se lidé často snaţí věnovat naplno výhradně svému oboru, nebo svému ţivotnímu přesvědčení, často můţeme zjistit nepříjemný fakt, a sice, ţe většině lidí nezbývá čas či chtíč vzdělávat se i v jiných oblastech, které se týkají našeho ţivota. Ačkoli je problematika dědického práva velmi odborná, dotýká se kaţdého z nás, i prostého, či nevzdělaného člověka. Díky tématu mé bakalářské práce se mi dostala moţnost prohloubení znalostí z oblasti nejen dědického práva, ale českého práva jako takového. Domnívám se, ţe znát svá práva a povinnosti v oblasti dědického práva stejně jako ostatních právních oblastí, je povinností kaţdého člověka. Kdo z nás občanů České republiky můţe říci, ţe se ho českého právo netýká? 7

,, Nikdy neříkejte, že znáte nějakého člověka, dokud jste se s ním nedělili o dědictví. 1 1 Johann Caspar Lavater švýcarský teolog. 8

1 Historie dědictví 1.1 Dědictví a jeho právní úpravy ve starověku Aby byly lépe pochopeny některé informace, které si lze přečíst v následujících kapitolách, je potřeba objasnit některá fakta, která souvisí s vývojem práva a institutu dědictví ve starověku. Pokud hovoříme o starověku, jedná se o období vzniku prvních států na Blízkém východě (Mezopotámie), v Sýrii, na území tehdejší Malé Asie a v Egyptě, aţ po Antiku (Řecko, Řím). Jako počátek Starověku je udáván konec pravěku, tedy polovina 4. tisíciletí př. n. l.. Celé období starověku sahá aţ do počátku středověku v 6. aţ 7. století. Je nutné zmínit, ţe se lidstvo ve středověku rozdělovalo v kaţdém státě do mnoha vrstev obyvatelstva. Zejména existence otroků, která byla ve starověku běţná, se odráţí v tehdejším právu. Otroci byli aţ na výjimky povaţováni jak morálně, tak i právně za majetek, nikoli za občany, kteří mají svá práva a povinnosti. Ve většině starověkých ustanoveních také nebyla zmínka o právech ţen, jelikoţ postavení ţen v té době rozhodně zaujímalo jinou pozici, neţ jak je tomu v současné době. Velmi výraznou roli ve starověkém právu také hrálo náboţenství a skutečnost, ţe vedení válek se povaţovalo za běţný stav. Období míru bylo ve starověku výjimkou. 1.1.1 Starověký Egypt Dá se říci, ţe uţ ve starověkém Egyptě měli zákony psané. Důkazem jsou dochované papyrové svitky a svitky z kůţe, na které staří Egypťané vpisovali zákony a pravidla chování. První písemné zákony vznikaly jiţ kolem 3000 př. n. l. Postavení vrchního soudce země měl první ministr, a ten také evidoval kopie svitků. Stejné kopie svitků byly téţ uchovávány u Egyptských soudních dvorů, a originály bylo moţné nalézt v královském soudním archivu. 9

Důkazem toho, ţe i ve starém Egyptě jiţ fungoval institut dědictví je nalezený svitek papyru, který byl kopií ze staroegyptského zákoníku. V jedné z částí tohoto svitku jsou popsána práva nejstaršího syna a povinnosti ohledně dědictví. Ve svitku je jasně stanoveno, ţe v případě, ţe zůstavitelovi prvními potomky jsou dcery, a později zplodí syny, povaţuje se za zákonného dědice jeho nejstarší potomek muţského pohlaví. Nejstarší dochovaná závěť neboli testament pochází z doby Staré říše. Ovšem za nejvýznamnější a propracovaný testament lze povaţovat závěť, která pochází z dob Nové říše (1580-1090 př.n.l.). Jedná se o závěť jisté Naunachty, která tzv. vydědila tři z osmi svých dětí, a jako důvod uvedla, ţe o ni neprojevovali dostatečný zájem a péči. Z pěti dětí, které měly po matce dědit ze závěti, jeden syn zdědil více majetku neţ ostatní čtyři. Není však dokázáno, zda důvod nerovného rozdělení dědictví byla větší péče syna o matku, či zda byl dotyčný nejstarším synem zůstavitelky Naunachty. Staří Egypťané také vyuţívali institut adopce a to především k dědickým účelům. Dokladem tohoto tvrzení můţe být nalezený papyrus, který byl sepsán v době Nové říše za vlády krále Ramesse XI. (1112-1085 př.n.l.). Papyrus obsahuje informace o muţi, který adoptoval svou manţelku jako svou dceru. Adopcí učinil manţelku dědičkou svého majetku, jelikoţ spolu neměli manţelé ţádné potomky, tedy potenciální dědice. Manţelka ovdověla, a tak se stala dědičkou manţelova majetku. Později adoptovala manţelka (adoptivní dcera) děti své otrokyně, kterou manţelé během svého manţelství koupili, a zajistila si tím své dědice. Mezi nejvýznamnější důvody k existenci potomků, potenciálních dědiců majetku ovšem nepatřilo nynější finanční a hmotné zajištění potomků a příbuzných, ale tehdejší víra Egypťanů v posmrtný ţivot. Podmínkami k zajištění posmrtného ţivota byly mumifikace těla zemřelého, řádné pohřbení těla a tzv. výţiva ducha zemřelého, která spočívala v kaţdodenním přinášení jídel a pití. Přinášení tzv.obětí, při kterém duch zemřelého vycházel, absolvoval dědic zůstavitelova majetku, tudíţ byla potřeba dědice řádně zajistit, aby mohl plnit povinnosti vůči zemřelému. 10

1.1.2 Mezopotámie V době babylónské i sumerské (3000 př.n.l.) opět dědily ţeny jen výjimečně, a v první řadě se o dědictví dělili synové zemřelého. V případě, ţe byl zemřelý bezdětný, majetek dědili jeho starší bratři či otcovi bratři (strýcové zůstavitele). Manţelka po zůstaviteli nedědila, nýbrţ získala zpět své věno a svatební dar, který získala od manţela. V případě, ţe manţelka nedostala svatební dar, pak měla právo dědit rovným dílem jako ostatní dědicové. Veškeré práva a povinnosti občanů se řídila Chammurapiho zákoníkem (vznik přibliţně v 50. letech 18.st. př. n. l., kde se řešila také moţnost vydědění tzv. vypuzení syna z otcovského domu. Chammurapiho zákoník, ale neřešil otázku závěti, a tak se dá předpokládat, ţe způsob sepsání a forma testamentu byla zaloţena na základě zvykového práva. 1.1.3 Indie Dědické právo ve starověké Indii bylo poněkud sloţitější, jelikoţ běţným způsobem rodinného souţití bylo tzv. rodinné společenství, do kterého patřili všichni členové rodu. Veškerý majetek měli všichni členové rodu ve společném vlastnictví. Nejvyšším představitelem byl nejstarší člen rodu (tzv. grhapati), jeho pravou rukou byla jeho ţena (tzv. grhiní), která plnila roli paní domu a starala se o vše, co se týkalo ţenských a domácích záleţitostí. Nejstaršímu členu rodu byli všichni ostatní členové podřízeni, staral se o rodinný majetek, otroky a záleţitosti kolem financí. Po smrti nejstaršího člena se dělil majetek podle věku ostatních členů rodu. Členové rodu, kteří byli fyzicky či duševně postiţení nesměli dědit vůbec. 11

V případě, ţe zůstavitel nezanechal ani jednoho muţského potomka, získali ţeny jen prostředky k obţivě. Pokud neměl zůstavitel ţádné příbuzné, kteří by mohli dědit, pak připadl majetek králi. V Indii existovalo také tzv. dědění po ţenské linii, kdy majetek (dary), který získala ţena od svých rodičů, bratrů či jiných příbuzných, a to před svatbou či během manţelství, dědily vţdy její dcery. Do dědictví neboli majetku ţeny se také řadilo odškodnění od manţela, na které měla ţena nárok v případě, ţe si manţel přivedl do domácnosti jinou ţenu. Majetek ţen byl ovšem omezován hlavně z důvodu obav muţů. Manţelka, která by během svého ţivota nahromadila větší mnoţství majetku byla hrozbou, kvůli moţnému vymizení majetku z rodu, prostřednictvím dědění po ţenské linii. 1.1.4 Izrael O institutu dědictví v Izraeli se dochovalo menší mnoţství poznatků. Ţeny, které pocházely z rodiny, kde nebyli muţští potomci se nestěhovaly do rodiny svých manţelů, ale zůstávali s manţeli ve své rodině. Manţelky neměli dědické právo. Na dědictví otce měl vţdy právo pouze prvorozený syn. V případě, ţe byl zůstavitel bezdětný, pak dědil jeho nejbliţší příbuzný, většinou jeho bratr. 1.1.5 Čína Ve starověké Číně nebylo dědické právo upraveno zákony, a čínské soudy se zabývaly spíše trestním právem. Práva a povinnosti týkající se institutu dědictví tedy záleţely čistě na rodinných zvyklostech. Majetek přecházel vţdy z otce na syna a pouze v některých oblastech Číny bylo moţné, aby dědila ţena. 12

1.1.6 Starověké Řecko Zde jiţ bylo dědické právo upravené na tzv. zákonnou posloupnost a posloupnost testamentní: a) posloupnost zákonná První dědická linie zahrnuje zůstavitelovi potomky, do druhé linie patřili zůstavitelovi bratři, třetí linie zahrnovala strýce, bratrance a jejich potomky. b) posloupnost testamentní Dědění na základě testamentu bylo upraveno kolem roku 600 př.n.l. Solónovou reformou, mělo však svá pravidla. V případě, ţe měl zůstavitel syna, nebylo moţné ho z dědictví vyloučit ani testamentem. Zůstavitel mohl syna zbavit dědického práva pouze tzv. apokéryxí (zřeknutí se syna veřejným prohlášením). Muţ, který byl bezdětný, mohl pořídit poslední vůli pouze v případě, ţe nebyl pod nátlakem nebo pod vlivem ţeny, a jeho psychický stav nebyl ovlivněn nemocí nebo stářím. Obrázek č. 1 Busta slavného zákonodárce Solóna Zdroj: www.artehistoria.jcyl.es 13

Závěť byla v podobě listiny, která se sepisovala za přítomnosti svědků, byla zapečetěna, a uloţena na úředním místě. Dědické spory se projednávaly u soudů. Jelikoţ měli soudci v té době spoustu špatných zkušeností s falšovanými, nebo jinak podezřelými testamenty, přikláněli se ve svých rozsudcích spíše k dědění ze zákona. 1.1.7 Starověký Řím Ve starověkém Římě jsou jiţ všechny oblasti práva plně rozvinuté a písemně upravené v jednotlivých zákonech. Mezi jakýsi soubor všeho římského práva byl povaţován Zákon dvanácti tabulí, který řešil mimo jiné i dědickou posloupnost zákonnou a závětní. Dědění ze závěti mělo dokonce přednost před děděním ze zákona, jelikoţ platila zásada, ţe má kaţdý občan právo na to, rozhodnout o svém majetku v případě smrti. Římané tuto zásadu povaţovali dokonce za povinnost. V římském právu se pozůstalost při dědictví rozdělovala na dvanáctiny. Kaţdý dědic tedy dědil několik dvanáctin celkového majetku. Během celého vývoje římského dědického práva platila zásada respektování zůstavitelovi vůle. Zákon dvanácti tabulí pouze určoval, kdo je dědicem v případě, ţe zůstavitel nezanechal závěť. Povinnost neopomenutelných dědiců tedy byla podle Zákona dvanácti tabulí pouze formální a podpůrná. Při vydědění bylo dostačující v závěti uvést např. exheres esto (budiţ vyděděn). Existovalo spoustu forem testamentů např. závěť před shromáţděním, testament vlastnoruční, nebo testament psaný cizí rukou, který musel být vlastnoručně podepsaný zůstavitelem za přítomnosti svědků. V případě, ţe zůstavitel v závěti odkazoval na jinou listinu, kde byl určen dědic nebo výše dědického podílu se nazýval Testamentum mysticum (Mystický testament neboli tajná závěť). Zůstavitel mohl v závěti stanovit dědice tzv. dědického náhradníka pro případ, ţe dědic nenabude dědictví. V případě nedodrţení zákonem předepsané formy, byla závěť neplatná. 14

V případě dědění ze zákona byly určeny čtyři třídy. Do první dědické třídy patřili potomci (descendenti) a do druhé třídy předci (ascendenti). Ve třetí třídě dědili sourozenci, ve čtvrté všichni ostatní příbuzní. Existovala jiţ i moţnost dědictví nepřijmout. V pozdější době za vlády císaře Justiniána I. (527-565 n. l.) byl reformován institut neopomenutelných dědiců, kdy předkové a potomci zůstavitele měli neopomenutelné právo dědit. Vydědění bylo moţné pouze z důvodů, které stanovil zákon jako např. fyzické násilí na rodičích, stýkání se se zločinci, pokus o vraţdu rodičů, nebo odchod od katolické víry. Justiniánská novela je povaţována za vyvrcholení vývoje práva a konečnou úpravu práva dědického. 1.2 Historie dědictví v českém právu Vznik českého práva byl provázen vývojem společnosti ve středověku. Pravidla chování a jejich dodrţování jiţ nebyla dobrovolná, ale byla potřeba zajistit jejich vynutitelnost mocí. Dodrţování těchto pravidel a spravedlnost se dostává do rukou panovníka a státních orgánů. Aţ do doby, kdy se začaly psát právní knihy, si lidé předávali obyčejové právo z generace na generaci, a to pouze ústně, jelikoţ umět číst a psát bylo tehdy výsadou mála lidí. Většina obyvatel byla negramotná. Mezi nejčastější prameny práva ve středověku patří dekreta, privilegia, statuta, výsady apod. Jako nejstarší prameny psaného práva jsou uváděny Výsady Boleslavovy (939) a Dekreta Břetislavova (1039). Velký význam pro české právo pak měla Statuta Konrádova (konec 12.století), kde se výrazně mění také právo dědické. Konečně bylo přiznáno i ţenám (dcerám) právo dědit, a to v případě, ţe zůstavitel nezanechal syny. 15

V českém právním řádu se dědické právo aţ do 12. století v podstatě nevyvíjelo. Hlavní příčinou pozastavení vývoje bylo odúmrtní právo panovníka, který měl nárok na veškerý majetek po zůstaviteli, který nezanechal muţské potomky. Aţ Statuta Konrádova stanovila právo dcer dědit majetek v případě, ţe nezanechal otec muţské potomky. Manţelka neměla dědické právo na majetek zůstavitele, pouze získala zpět své věno. Dle Statut Konrádových se také připouštělo právo dědit nejbliţším dědicům. Mezi nejbliţší dědice se zřejmě zařazoval otec a bratři zůstavitele. Zůstavitel měl právo sepsat o svém majetku závěť, ovšem ta musela být předběţně odsouhlasena panovníkem. Jistým opatřením proti získání majetku panovníkem byly tehdejší,,zápisy. Ty naznačovaly fiktivní dluh zůstavitele vůči věřiteli. Tyto zápisy se ukládaly a umoţnily fiktivnímu věřiteli vymáhat dluh, který zůstal po zemřelém. Tímto způsobem se dosáhlo stejného výsledku jako při děděni ze závěti. Bylo zde jediné riziko, a to takové, ţe po uloţení,,zápisu jiţ nebylo moţné ho změnit nebo zrušit. Situace v institutu dědictví se změnila aţ v roce 1497, kdy šlechta donutila tehdejšího krále Vladislava II., aby se vzdal za sebe i za budoucí panovníky odúmrtních nároků na majetek zemřelých. Teprve poté se začaly v dědickém právu uplatňovat zásady dědění ze závěti a ze zákona. V městském právu byla jiţ vymezena přesná pravidla dědění, právní úprava tedy pokročila nejdále. Zde bylo akceptováno původní právo římské. Závěť, tehdy nazývaná kšaft mohla mít buď formu písemnou nebo ústní. V případě ústní formy byla nutnost svědků. Kšaftovat, tedy vytvořit závěť nemohli osoby duševně choré a osoby, které nenabyly dospělosti (u muţů 18 let, u dívek 15 let), přičemţ ţeny nabývaly zletilost i provdáním, nebo dospělí, kteří byli v moci svého otce. Osoby neslyšící, nebo němé mohli sepsat závěť pouze v písemné formě, tudíţ musely umět psát a číst. Také svědkem závěti nemohl být jen tak někdo. Svědky závěti nesměli být osoby, které nenabyly dospělosti, duševně nemocní, hluší, nepoctiví, duchovní, domácí čeleď a ţeny. 16

Pozdější závěť automaticky rušila platnost závěti dřívější jako je tomu v současném právu. Existovala tedy svoboda při rozhodování o svém majetku pro případ smrti. Děti zůstavitele patřily mezi neopomenutelné dědice, a vyděděni mohly být pouze pokud se dopustily některého z vyjmenovaných činů např. cizoloţství s macechou, zlé zacházení s rodiči, spáchání trestného činu, aj. Také dědění ze zákona v případě, ţe zůstavitel nezanechal závěť bylo v městském právu upraveno. Dědění ze zákona se řídilo těmito pravidly: ascendenti (předkové) měli přednost před descendenty (potomky). Poté měli právo dědit příbuzní ve vedlejší linii (poboční příbuzní do 10. kolena). Synové i dcery dědily stejným dílem. Tyto zásady týkající se dědictví v podstatě trvaly aţ do přijetí Všeobecného občanského zákoníku v roce 1811. Všeobecný občanský zákoník vydaný za první republiky platil na našem území do 25. října 1950, kdy byl přijat tzv. střední občanský kodex, jako zákon č. 141/1950 Sb. Dá se říci, ţe od přijetí Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 se uplatňovala moderní úprava dědického práva, které mělo základy v právu římském. Z tehdejších právních úprav také vychází podoba dědického práva, které známe ze současného Občanského zákoníku. 2 Dědictví v současnosti a jeho právní úprava Pro správné pochopení současné úpravy dědického zákona je potřeba vypsat a vysvětlit pár nejdůleţitějších pojmů, které s institutem dědictví souvisí. 2.1 Základní pojmy Akrescence přírůstání dědického podílu ostatním dědicům ve skupině, v případě uvolnění dědického podílu (jeden ze skupiny nedědí, tudíţ jeho podíl je rozdělen mezi ostatní členy dědické skupiny) Alografní testament závěť zůstavitele napsaná jiným způsobem neţ vlastnoručním Ascendent předek zůstavitele 17

Descendent potomek zůstavitele Dědictví - část z pozůstalosti, jejíţ vlastnictví skutečně přejde na dědice Holografní testament závěť zůstavitele psaná vlastnoručně Intestátní posloupnost dědění ze zákona Intestátus zůstavitel, který nezanechal závěť Odúmrť dědictví, které nenabude ţádný dědic, tudíţ připadne státu Pozůstalost - širší pojem neţ pojem dědictví. Do pozůstalosti se zahrnuje veškeré jmění zůstavitele k okamţiku jeho smrti, které je způsobilé přejít na dědice Smějící se dědici osoby, které citově nevnímají smrt zůstavitele vzhledem ke svému vzdálenému vztahu k zůstaviteli. Právní řád je nezařazuje mezi dědice v Intestátní posloupnosti. Testament poslední vůle zůstavitele, závěť Testamentární posloupnost dědění ze závěti Zůstavitel zemřelý, jehoţ majetek je předmětem dědění 2.2 Zásady nabývání dědictví V českém dědickém právu se uplatňují 2 základní zásady: -zásada univerzální sukcese (v podstatě jde o zásadu, kdy dědic sice dědí práva zůstavitele, ale také povinnosti. Dědí majetek, ale i dluhy. - zásada přechodu předmětu dědění na dědice smrtí zůstavitele (dědictví je moţno nabýt pouze smrtí zůstavitele) 2.3 Současná právní úprava Nabývání dědictví, způsoby dědění a vypořádání dědiců upravuje zákon č. 40/1964 Sb., 460 487, v sedmé části Občanského zákoníku. Právní úpravu řízení před soudem a postavení notářů v řízení o dědictví obsahuje občanský soudní řád. Bliţší právní úpravu řízení o dědictví nalezneme v jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. 18

2.4 Podmínky k dědění K uplatnění dědického práva je potřeba splnění určitých podmínek, které jsou zákonem stanoveny. Podmínky k realizaci dědického práva jsou celkem čtyři, v následujících řádcích budou vysvětleny. 2.4.1 Smrt zůstavitele Základní podmínkou k uplatnění dědického práva dědice je smrt zůstavitele. Smrtí zůstavitele je myšlen okamţik jeho smrti. Prokázání smrti zůstavitele se provádí prohlídkou mrtvého a vydáním úmrtního listu. V případě, ţe se smrt zůstavitele úředně nezjistí a nelze vydat úmrtní list, je zahájeno soudní řízení na návrh osoby, která má na věci právní zájem (manţel, dědic, věřitel...). Soud rozhodne o prohlášení osoby za mrtvou. Účastníky řízení jsou navrhovatel, dědicové, manţel osoby, která má být prohlášena za mrtvou, potomci osoby, která má být prohlášena za mrtvou, a do řízení je oprávněn vstoupit i státní zástupce. V současnosti není vázáno řízení o prohlášení za mrtvého na jakékoli uplynutí časové lhůty. V případě, ţe soud zjistí během probíhaného řízení některé skutečnosti, které odporují prohlášení za mrtvého, řízení zastaví. Řízení se zastavuje usnesením soudu, proti kterému mohou účastníci řízení podat odvolání. Soud stanoví opatrovníka nezvěstného, pokud osoba, která má být prohlášena za mrvou nemá svého zákonného zástupce. Opatrovník má za úkol hájit zájmy nezvěstné osoby. Opatrovník nemůţe být manţel osoby, jelikoţ by mohlo dojít ke střetu zájmů. Poté soud vyhláškou nebo způsobem dle místních poměrů (např. rozhlasem, v tisku) prohlásí, ţe má nezvěstný či kdokoli jiný moţnost se do jednoho roku přihlásit, nebo podat zprávu o nezvěstném. Soud má roční lhůtu od podání vyhlášky či prohlášení pro vydání rozhodnutí. V rozhodnutí soud určí den smrti nebo den, který zůstavitel nepřeţil. 19

V případě, ţe se dodatečně zjistí, ţe osoba prohlášená za mrtvou ţije, soud i bez návrhu své rozhodnutí zruší. Zjistí-li soud dodatečně, ţe osoba prohlášená za mrtvou zemřela jiný den, neţ byl určen v rozhodnutí, opraví i bez návrhu datum, které je uvedeno jako den smrti. Pokud nelze smrt zjistit klasickým ohledáním mrtvoly, ale je zřejmé, ţe fyzická osoba zemřela (např. letecká havárie), pak soud vydá rozhodnutí, kterým prohlásí osobu za mrtvou. V případě, ţe se jedná o nezvěstného, soud vydává vlastně domněnku o smrti osoby, ale v případě, ţe je zřejmé, ţe fyzická osoba zemřela, stanoví soud den její smrti, a toto rozhodnutí má účinek jako úmrtní list. 2.4.2 Existence dědictví Další podmínkou k realizaci dědického práva je skutečná existence majetkových práv zemřelého. Do dědictví se zařazuje veškerý movitý i nemovitý majetek, zůstavitelovi pohledávky, autorská práva, práva z objevů a vynálezů, ale také zůstavitelovi závazky, kromě závazků, které smrtí automaticky zanikají. Existují ale také práva, která přechází smrtí osoby na jiné osoby, ovšem jinak neţ děděním. Mezi tyto práva patří zejména: mzdová a platová práva zaměstnance do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku (ty přecházejí na zůstavitelova manţela, děti a rodiče, jestliţe s ním ţili v době smrti ve společné domácnosti. Je zde moţnost, ţe se tyto práva stanou předmětem dědictví, a to v případě neexistence výše uvedených osob). peněžní nároky zůstavitele z nemocenského pojištění, ze sociálního zabezpečení či jiného pojištění, které měl zůstavitel uzavřené právo nájmu bytu není součástí dědictví. V okamţiku smrti zůstavitele buď přechází na jiné osoby, nebo úplně zaniká. 20

2.4.3 Způsoby dědění V Občanském zákoníku jsou upraveny dva způsoby dědění dědění ze zákona a dědění ze závěti. Více viz. Dědění ze zákona, Dědění ze závěti. 2.4.4 Způsobilost dědice Dědic je nezpůsobilý v případě, ţe se dopustil úmyslného trestného činu proti zemřelému, jeho manţelu, potomkům nebo rodičům, nebo se dopustil špatného jednání proti projevu poslední vůle zemřelého např. zabránil zůstaviteli sepsat prohlášení o vydědění. Dědická nezpůsobilost se uplatňuje na dědice ze zákona i na dědice ze závěti. 2.4.5 Přechod dluhů Dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, a téţ za přiměřené náklady na pohřeb zůstavitele, do výše ceny nabytého dědictví. V případě, ţe dědí více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za náklady na pohřeb v poměru, jakou část nabyli z celkového dědictví. Dědictví můţe být tzv. předluţeno (dluhy převyšují majetek, který je předmětem dědictví). V tomto případě se mohou dědici s věřiteli dohodnout na přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů. Nedojde-li k této dohodě, řídí se povinnost plnění dluhů ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. 2.5 Dědění ze zákona Dědění ze zákona nastupuje aţ v případě, ţe zůstavitel nezanechal závěť, nebo v případě, ţe dědic uvedený v závěti z jakýchkoli důvodů nenabude dědictví. Při dědění ze zákona se rozdělují dědicové do čtyř skupin. 21

2.5.1 První dědická skupina Do první dědické skupiny patří manţel, nebo registrovaný partner a děti zůstavitele. Mezi děti zůstavitele se řadí děti počaté, dosud nenarozené, počaté v době ţivota zůstavitele i děti osvojené. Výjimkou jsou pouze děti v pěstounské péči, které patří do druhé či třetí skupiny, jako osoby ţijící ve společné domácnosti. Manţelství či partnerství musí v okamţik smrti zůstavitele právně existovat. Dědicové v první skupině dědí rovným dílem. V případě, ţe nedědí manţel nebo partner, přechází jeho podíl na děti zůstavitele a pokud nedědí ani děti zůstavitele, přechází jejich podíl na jejich děti (vnuky zůstavitele). V první skupině nemůţe manţel či partner dědit celý majetek zůstavitele. V této skupině dědí vţdy s potomky. Není-li potomků, pak spadá manţel či partner do druhé skupiny a dělí se o dědictví společně s osobami z druhé skupiny. V první skupině tedy nedosáhne nikdy vyššího podílu neţ je polovina dědictví. 2.5.2 Druhá dědická skupina V případě, ţe nedědí zůstavitelovy děti, dědí manţel či partner, rodiče zůstavitele a osoby, které ţili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Spoluţijící jsou ty osoby, které hradily společné náklady na ţivobytí, nebo je zůstavitel ţivil např. druh/druţka, vyţeněné dítě z předchozího manţelství. Manţeli či partnerovi připadne nejméně polovina dědictví, druhou polovinu dědictví dědí rodiče zůstavitele a osoby spoluţijící rovným dílem. V případě, ţe není v této skupině jiného dědice, pak dědí manţel či partner celé dědictví. Výlučným dědicem celého dědictví mohou být také rodiče zemřelého v případě, ţe nedědí manţel či partner a osoby spoluţijící. Spoluţijící osoby ve druhé skupině dědit celé dědictví nemohou. V případě, ţe nedědí manţel či partner, ani rodiče zůstavitele, spadají do skupiny třetí a o dědictví se podělí s osobami ze třetí skupiny. 22

2.5.3 Třetí dědická skupina Do této skupiny patří sourozenci zůstavitele a osoby spoluţijící. Nedědí-li sourozenec zemřelého, přechází jeho dědický podíl na jeho děti (synovci a neteře zůstavitele). Za sourozence se povaţují i osoby, které mají společného pouze jednoho rodiče. Dědicové dědí stejným dílem. Dědicem celého majetku zůstavitele můţe být kterýkoliv z dědiců této skupiny. 2.5.4 Čtvrtá dědická skupina Nedědí-li ţádná osoba ze třetí skupiny, nastupují prarodiče zůstavitele (z matčiny i otcovi strany) a nedědí-li ţádný z nich, dědí jejich potomci (strýcové a tety zůstavitele). 2.6 Dědění ze závěti 2.6.1 Závěť Testament neboli závěť je jednostranný projev vůle zůstavitele o budoucím nakládáním s jeho majetkem v případě smrti. Osoba, která je oprávněná sepsat závěť pro případ své smrti musí být způsobilá. Osoba je způsobilá v případě, ţe dosáhla zletilosti (18let), je způsobilá k právním úkonům (způsobilost k právním úkonům má i osoba starší 16 let, která uzavřela sňatek před dovršením zletilosti). Závěť formou notářského zápisu můţe sepsat i osoba starší 15 let. Mezi další znaky způsobilosti také patří schopnost osoby pochopit význam a účel závěti. Nesmí trpět psychickou poruchou či být pod vlivem látek, které dočasně způsobují neschopnost pochopit smysl jednání (např. pod vlivem alkoholu, omamných látek aj.). V případě, ţe nejsou splněny podmínky předepsané formy závěti a podmínky způsobilosti osoby, je závěť neplatná. Zákon připouští pouze tři formy sepsání závěti a to závěť holografní (psaná vlastní rukou zůstavitele), alografní (sepsaná jiným způsobem neţ vlastnoručně např. cizí rukou, na 23