Vzpomínám si, prohlásil jednou prezident J. F. Kennedy, že Spojené státy měly jaderné zbraně schopné zničit Sovětský svaz dvakrát, zatímco Sovětský svaz měl atomové zbraně způsobilé vyhladit Spojené státy pouze jednou. Když novináři požádali N. S. Chruščova, aby se k tomu vyjádřil, řekl žertem: Ano, jsem si vědom toho, co Kennedy tvrdí, a je to v pořádku. Ale já si nestěžuji. Jsme spokojeni, že dokážeme porazit protivníka v prvním kole. K čemu by bylo dobré zničit jednu zemi dvakrát? Nejsme krvežíznivý lid. Sovětský program vývoje jaderných zbraní V dubnu 1946 se ospalé městečko Sarov se 3 000 obyvateli, ležící 400 km východně od Moskvy, přeměnilo na super tajné atomové město Arzamas-16 (západní označení Los Arzamas ). Na více než 45 let město zmizelo z map, aby se znovu objevilo pod svým původním názvem Sarov po rozpadu Sovětského svazu. Celou tuto dobu (1946-1992) zde vládl jediný člověk Julij Chariton, vědecký ředitel Arzamas-16. Dnes je v Sarovu umístěno muzeum ruských atomových zbraní. Definitivní základ pro vývoj sovětské atomové zbraně položila série článků o štěpení, které publikovali v letech 1939-1941 Jakov Borisovič Zeldovič a Julij Chariton. Vlastní program byl zahájen roku 1943 pod vedením fyzika Igora Vasiljeviče Kurčatova. Zda byla prvotní roznětkou sovětského atomového programu sovětská špionážní povědomost o již probíhajícím Projektu Manhattan (americká interpretace) nebo čistě vědecká touha přijít tomu na kloub (množství předchozích návazných výzkumů), případně kombinace obojího, se asi nikdy nedovíme. Pro kombinaci souvislostí ale hovoří ten fakt, že graduovala válka. Sovětský svaz nejenže byl spojenec Spojených států, ale sklízel obdiv a vděčnost mnoha západních vědců (nejen) za houževnatost a utrpení, které mu způsoboval jeho zoufalý boj s nacistickým Německem. Bezprostředně po skončení války proti Japonsku (po atomové demonstraci síly), nabral sovětský jaderný program na obrátkách. Do čela projektu byl jmenován Lavrentij Pavlovič Berija, z Kurčatova se stal vědecký ředitel. První sovětský jaderný reaktor (a první funkční jaderný reaktor v Evropě) laboratoře v sovětském Los Arzamas tajné atomové město Arzamas-16 byl spuštěn na Štědrý den roku 1946 na Kurčatovově institutu v Moskvě. Sovětské jaderné zkoušky zahájila exploze plutoniové bomby, s kódovým označením RDS-1 (západní označení Joe-1; lidový výklad šifry RDS zněl Reaktivnyj Dvigatěl Stalina ), na atomové střelnici Semipalatinsk v Kazachstánu 29. srpna 1949. Síla výbuchu byla 22 kt TNT. Američané předpokládají, že oba produkty vznikly v důsledku špionáže zejména Klause Fuchse, fyzika z Los Alamos. U prvního reaktoru F-1 ( Fyzika-1 ) shledali podobnost konstrukce s jejich reaktorem v Hanfordu, sovětská atomová bomba jim zase připomínala konstrukci bomby Fat Man. Pověřili nás naprosto šíleným úkolem. Držet krok se Spojenými státy. Museli jsme mít všechno, co mají oni. Nesměli jsme zůstat v ničem pozadu. Jakmile se vynořily informace, že pracují na tom či onom, museli jsme se bez odkladu pustit do stejné věci. 136
Zpočátku hlavním a jediným cílem atomového programu Sovětů bylo uskutečnit jaderný výbuch v co nejkratším čase, bez ohledu na náklady. Než byl uskutečněn druhý atomový test uplynuly více než dva roky (vylepšený Joe-2 explodoval 24. září 1951, síla výbuchu byla 38 kt), neboť po úspěšném prvním atomovém výbuchu se pozornost vědců obrátila k vývoji vodíkové bomby. maršál Lavrentij Pavlovič Berija otec sovětské atomové bomby Kurčatov Teoretické práce vývoje vodíkové pumy vedl Jakov Zeldovič za spolupráce Andreje Dmitrijeviče Sacharova, Vitalije Lazareviče Ginzburga (nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2003 za přínos v oblasti supravodičů) a Viktora Alexandroviče Davyděnka. Původní sovětský záměr byl obdobný americkému, tj. použít v bombě deuterium a tritium. Vzápětí se však zaměřili na využití deuteridu lithného, neboť usoudili, že použití samotného deuteria je ne-li nemožné, pak určitě nepraktické. Tento nový přístup ke konstrukci se zrodil v hlavách Sacharova a Ginzburga. Dne 12. srpna 1953 detonace zařízení RDS-6s ( Slojka ) v Semipalatinsku oznámila čtvrtý sovětský jaderný test (západní označení Joe 4 ). V RDS-6s byl použit 235 U střídavě obklopený vrstvou paliva pro jadernou fúzi (lithium deuterid) a přírodním uranem. Jako rozbuška posloužila malá atomová bomba ( 235 U) o síle cca 40 kt. Celková síla výbuchu byla 400 kt. Nejednalo se o čistě vodíkovou bombu, neboť většina uvolněné energie atomová střelnice Semipalatinsk v Kazachstánu je připravena k testu Sacharovovy Slojky pocházela ze štěpení uranu, i když ovlivněného z 80 % fuzní reakcí. Americký fyzik Hans Bethe překvapivě přesně odhadl Sacharovův postup a došel k závěru, že Sověti dosud princip skutečné super-bomby neodhalili. Teller k vodíkové bombě prohlásil: Většina z nás věřila, že když svoje poznatky neprozradíme, zůstanou navždy utajeny. Měli jsme přece ten náskok, i když ne velký. Nešlo ale přece o žádná tajemství, šlo o fyziku. Sovětům v podstatě zbýval triviální problém. Vymyslet, jak to udělat prakticky. Konstrukce Slojky neumožňovala další vývoj a program začal stagnovat. Koncepční průlom přišel někdy koncem roku 1953 a zřejmě se o něj postaral Davyděnko (hydrodynamická komprese). Exploze americké 15 Mt vodíkové bomby v projektu Castle Bravo (1954) popíchla sovětské úsilí a Sacharov předložil teoretický výpočet nového postupu. 137
Andrej Sacharov, držitel Nobelovy ceny míru (1975), byl přední sovětský fyzik, ale i disident a obránce lidských práv. Při vývoji nových zbraní se zároveň pokoušel ovlivňovat politická i strategická rozhodnutí. Protože Sacharov odhalil závažné nedostatky projektu vodíkové bomby a navrhl zcela odlišné řešení, je považován za otce sovětské termojaderné bomby. Za to byl ověšen medailemi Hrdiny socialistické práce, získal Stalinovu cenu a považte, i chatu na Moskevském předměstí. Jako vedlejší produkt vývoje vodíkové bomby se v hlavách Sacharova a Igora Tamma zrodil návrh reaktoru s řízenou termonukleární fúzí, označovaný jako Tokamak. Po odtajnění projektu dodnes probíhá na zařízeních Tokamak nadějný výzkum na mezinárodním poli. Od roku 1951 podporoval Sacharov oběti politické diskriminace a pronásledování, v roce 1967 připravil tajné memorandum o strategické rovnováze a závodech v jaderném zbrojení, kde doporučil sovětskému vedení přijmout americký návrh moratoria na obranu proti balistickým střelám. Podílel se na založení Moskevského výboru pro lidská práva (1970) a stal se předním obráncem lidských práv v celém komunistickém bloku. V roce 1979 veřejně protestoval proti intervenci v Afghánistánu, za což mu Nejvyšší sovět SSSR sebral titul Hrdiny socialistické práce a všechna ostatní ocenění a vyznamenání a i s manželkou byli deportováni do města Gorkij, kde strávil téměř sedm let. V letech 1987 a 1988 pomáhal založit první legální organizace sovětské inteligence a stal se hlavním mluvčím politické opozice Sovětského svazu. V dubnu roku 1989 byl Andrej Sacharov zvolen do nového parlamentu Sovětského svazu a stal se duchovním vůdcem přeměn Ruska v demokratický stát. V prosinci 1989, na zasedání demokratické opozice, zemřel na srdeční záchvat. O rok dříve založil Evropský parlament Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, kterou se oceňují osoby a organizace zasazující se za lidská práva a svobody. Krátce po explozi první, nyní už skutečně vodíkové bomby, navštívil Sacharov epicentrum výbuchu a napsal (1954): Když to spatříte na vlastní oči, něco se ve vás zlomí. Když vidíte spálené ptáky na sežehlé stepi, domy rozmetané tlakovou vlnou jako domečky z karet, když cítíte pach rozvalin a roztaveného skla, ihned se vám vybaví válka. To všechno vás hluboce zasáhne. V takovém okamžiku není možné vyhnout se pocitu osobní zodpovědnosti. Exploze na Sacharova i Kurčatova trvale zapůsobila. Oba vědci se začali obávat následků, které by jejich práce mohla mít. I nový sovětský vůdce Chruščov si uvědomoval hrozící nebezpečí: Když jsem byl jmenován prvním tajemníkem ústředního výboru a dozvěděl se detaily jaderného programu, několik nocí jsem nespal. Dospěl jsem k přesvědčení, že použití těchto zbraní nesmíme nikdy dopustit. oznámení, že Sovětský svaz disponuje vodíkovou bombou, vzbudilo mezi aparátčíky obrovské nadšení Nobelovu cenu mu nedovolili převzít (jela pro ni jeho manželka), aby mu pak za totéž vydali známku Dne 10. července 1961 se Nikita Chruščov setkal se Sacharovem a nařídil mu, aby vyprojektoval 100 megatunovou bombu. Sacharov se vrátil do Arzamas-16 a s týmem konstruktérů (Viktor Adamskij, Jurij Babajev, Jurij Truněv a Jurij Smirnov) dokázal, že bomba byla testována v pozoruhodně krátkém čase už za 14 týdnů po zahájení jejího vývoje (30. října 1961). 138
Dosud největší vyzkoušená puma měla být třístupňová, avšak místo původně plánovaného pláště z 238 U nakonec měla plášť z olova, který utlumil účinky a pohlcoval radiaci. Nejsilnější jaderná zbraň historie, Car-bomba, měla tudíž sílu výbuchu jen 50 megatun, místo prvotně plánovaných 100 Mt. V konečném důsledku se ale jednalo o vůbec nejčistší termonukleární výbuch, neboť 97 % uvolněné energie pocházelo z fuzní reakce. Kdyby vybuchla původně plánovaná 100 megatunová bomba, globální dopad by byl obrovský. Celkový spad štěpných produktů (od vynálezu atomové bomby) by se celosvětově zvýšil o 25 %. Význam demonstrace síly bomby byl pouze politický. O čem asi dumali otcové sovětských jaderných zbraní, Sacharov s Kurčatovem? Největší světová bomba Car-Bomba (vyvíjena byla pod názvem Ivan či Váňa), byla už podle názvu vyrobena v Sovětském svazu. Její název (původně západní označení) připomíná tradiční ruský sklon vyrábět obrovské, přitom zcela neužitečné a prakticky nepoužitelné věci. Obecně známý je největší zvon Car-Kolokol, i největší dělo Car-Puška. I bomba této velikosti byla z vojenského hlediska prakticky k ničemu. Strategický bombardér Tu-95, který bombu nesl, musel být dodatečně upraven, aby se pumu vůbec podařilo naložit, přesto se do něj celá nevešla a z poloviny vyčnívala ven. Po odhození se pilot, A. E. Durnovtsev (obdržel titul Hrdina Sovětského svazu), tak tak stihl dostat z dosahu výbuchu. Při výrobě padáku, který samotný vážil bezmála tunu, téměř zkolaboval celý sovětský textilní průmysl. Výbuch byl proveden ve vzduchu, ve výšce 4 000 m, nad souostrovím Nová země. Záblesk byl tak jasný, že byl vidět na vzdálenost 1 000 km, a to navzdory zataženému nebi. Jeden člen posádky takto popsal svůj dojem: V mracích pod letadlem se rozzářil nevídaný blesk. Moře světla se šířilo až pod poklop a dokonce i mraky začaly zářit a staly se průhlednými. V tu chvíli se naše letadlo vynořilo z mraků a zdola, z obrovské mezery mezi mraky, se vynořila jasně oranžová koule připomínající Jupiter. Pomalu a potichu se plížila nahoru, pak prorazila tlustou vrstvu mraků a stále rostla. Zdálo se, že vycucává celou Zemi. Podívaná to byla fantastická, neskutečná, nadpřirozená. Další pozorovatel uviděl... silný bílý blesk nad obzorem a po dlouhé době uslyšel vzdálenou, nejasnou a přitom hřmotnou ránu, jako by Země byla zabita! Okamžitě po výbuchu vznikla na řádově miliony stupňů Celsia ohřátá ohnivá koule o průměru 9 km, jejíž spodní část zasáhla zem, kde způsobila zemětřesení o síle 5-5,25 stupňů Richterovy stupnice, a vrchní část téměř dosáhla výšky letadla, ze kterého byla bomba shozena. Během následujících několika vteřin pozbyla ohnivá koule asi 2 km na průměru, nasála zasažený povrch a vyvolala tlakovou vlnu, která do vzdálenosti 40 km od epicentra výbuchu vše srovnala se zemí. Měřitelná byla i po svém třetím oběhu kolem Země. Část energie se přeměnila ve světlo, teplo či jiné elektromagnetické záření, které bylo schopné způsobit popáleniny 3. stupně do vzdálenosti 100 km, a bylo pozorovatelné na většině severní polokoule. Atomový hřib měl průměr 40 km a výšku 60 km. U tohoto typu bomby bylo v podstatě jedno, minula-li by cíl i o pár kilometrů, neboť byla schopna zničit jakoukoli obydlenou oblast o průměru 280 km. Na konferenci Spojených národů byl Chruščov Američany pranýřován za zbytečné znečišťování atmosféry. 139
vůbec první setkání Američanů a Sovětů na samém konci 2. světové války v Torgau u Lipska budí dojem, že se snad i vidí rádi, že studená válka nikdy nenastane první sovětské jaderné zbraně brzy následovaly další (muzeum v Sarově) maketa Car-bomby v ruském muzeu atomových zbraní v Sarově (jaderná bomba RDS-220 měla hmotnost 24 tun, délku 8 metrů a průměr 2 metry) 140
atomová střelnice Semipalatinsk (torza věží, kde byly umístěny pokusné nálože) atomová střelnice Semipalatinsk (první sovětský termojaderný výbuch) Berija a Chruščov (Berija, jeden z vykonavatelů Stalinových čistek ve 30. letech, od roku 1940 je jako šéf vnitra sám řídil; po Stalinově smrti neustál souboj o moc s Chruščovem a byl za podíl na Stalinových zločinech i za vlastní zločiny odsouzen k smrti a popraven) ustaraný Chruščov (tížil ho snad osud lidstva?) 141
Sacharov i Oppenheimer byli na konci své atomové cesty pohublí a unavení Hans Bethe překvapivě přesně odhadl konstrukci Slojky první sovětská skutečně vodíková bomba (narozdíl od Slojky už byla dvoustupňová) 142
superbomba, dříve oslavovaná jako záchrana světa před komunismem, se po úspěšném sovětském testu vodíkové bomby proměnila v americkou nejčernější noční můru 143
v roce 1955 se vodíková puma stala symbolem zkázy a americká demokracie se silně militarizovala (oba protivníci se v minulosti stali terčem zákeřného napadení a obě země si toto trauma nesly i během studené války, takže obavy z možnosti překvapivého útoku je nikdy neopustily) 144
Po počáteční snaze evakuovat obyvatelstvo do atomových krytů začal převládat názor, že hledání úkrytu nemá vlastně smysl, neboť vzhledem k pokroku zbrojních technologií bylo pošetilé domnívat se, že by improvizované kryty dokázaly vůbec někoho ochránit. Přežít vodíkový holocaust při existenci tak ničivých termojaderných zbraní prostě nebylo možné a tak se začalo razit nové heslo utíkejte o život, tzn. nasedněte do aut a opusťte co nejrychleji cílovou oblast. Eisenhowerově vládě tedy nakonec nešlo o ochranu obyvatelstva. Chtěla Američany pouze přesvědčit, že se jaderná válka dá přežít. V rámci cvičné evakuace vláda i prezident Eisenhower opustili hlavní město poprvé od požáru během války v roce 1812. Sám prezident v soukromí uznal, že cvičení civilní obrany jsou zbytečná. Po zařazení vodíkové pumy do výzbroje armády zastával názor, že jakákoli myšlenka na jaderný konflikt je absurdní: Hromadíme zbraně o nichž víme, že nám naprostou ochranu nikdy nezaručí. Nenapadá nás totiž nic jiného, co bychom mohli pro bezpečí země ještě udělat. Válka přestala být politickým nástrojem, ale stala by se formou společné sebevraždy. Američané budovali jaderný arzenál s rostoucí vírou v možnost jediného zdrcujícího úderu proti Sovětskému svazu. A právě toho se Sověti pochopitelně velmi obávali. Bylo tudíž v jejich životním zájmu pokusit se americkému útoku zabránit. Ten kdo zaútočí jako první, získává nad protivníkem strategickou výhodu, zejména, jde-li o preventivní úder. Ale i když zaútočíte jako první, tak jako tak zahynete. V tom byl paradox doby. Obě země se připravovaly na nejhorší variantu. V roce 1960 vypracovalo velení amerického strategického letectva plán, podle kterého měly být v prvních hodinách konfliktu použity více než tři tisíce jaderných zbraní včetně stovek vodíkových pum k útoku na tisícovku cílů uvnitř komunistického bloku. To se ovšem zcela rozcházelo s Eisenhowerovým přesvědčením o katastrofálních důsledcích jaderné války. Jak mohl prezident zastávat tak pokrokové názory a zároveň nechat generála Curtise Emersona Lemaye hromadit zbraně a připravovat válečné plány, které počítaly s jejich použitím? Něco takového lze pochopit jenom stěží. Byli jsme tehdy přesvědčeni, že jediným možným způsobem jak zabránit, aby k tomu došlo, bylo disponovat silou, která by Rusy od útoku odradila. A zároveň si udržet takovou morální sílu, abychom válku nezačali my sami. Jak si ale vysvětlit, že země, která vyznává lidskou důstojnost, a to dokonce i důstojnost nepřítele, připravovala vyhlazení veškerého obyvatelstva jiného státu, nemluvě o tom, že radioaktivní spad z tohoto útoku by zahubil i většinu Američanů a Evropanů. Závody o sestrojení superbomby skončily bez jasného vítěze. Pozornost mocností se proto přesunula na vývoj prostředků, které by jaderné zbraně dopravily k cíli rychleji a přesněji. Edvard Teller zastával názor, že osud národa závisí na udržení jaderné převahy. Později se stal jedním z hlavních zastánců strategické obranné iniciativy, která měla jeho zemi ochránit před zbraní, kterou sám vynalezl. Také Andrej Sacharov pokračoval v práci na jaderném programu. Dostával se však do stále hlubšího konfliktu s komunistickým režimem, až se z něho stal nejvýznamnější obhájce lidských práv v Sovětském svazu. Generál Lemay odešel v roce 1965 do výslužby. O vhodnosti plošného atomového bombardování nikdy nezapochyboval. Ta ďábelsky krásná puma přimknutá k břichu letadla jako mládě k tělu matky v sobě ukrývá výbušnou sílu všech konvenčních explozí druhé světové války. Jediná B-58 dokáže tuto ničivou zbraň dopravit kamkoliv na světě, svrhnout ji a předvést i okolním hvězdám její nezměrnou energii. Dlouho po rozpadu sovětského impéria ponechávají Spojené státy i Rusko v pohotovosti několik tisíc jaderných hlavic. Zdá se, že zbavit se superbomby vyžaduje větší úsilí, než jaké bylo potřeba k jejímu sestrojení. Curtis Emerson Lemay 145
výbuch Sacharovovy bomby Slojka (účinnost sice nebyla taková, jako u americké Mike, ale měla jednu výhodu dala se naložit do letadla) 146