ŽENA V ISLÁMSKÉ SPOLEČNOSTI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav pedagogiky a sociálních studií LUCIE MICHŇÁKOVÁ III. ročník - prezenční studium Obor: pedagogika - sociální práce ŽENA V ISLÁMSKÉ SPOLEČNOSTI Bakalářská práce Vedoucí práce: PhDr. Helena Skarupská, Ph.D. Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a že jsem použila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 29. 3. 2012... Lucie Michňáková

Děkuji PhDr. Heleně Skarupské, Ph.D. za její velmi vstřícný přístup, podněty a rady, které mi jako vedoucí mé bakalářské práce poskytovala při jejím zpracovávání. Děkuji také studentům a studentkám Univerzity Palackého v Olomouci, u kterých jsem prováděla výzkum pro empirickou část práce.

ANOTACE Jméno a příjmení: Lucie Michňáková Katedra: Ústav pedagogiky a sociálních studií Vedoucí práce: PhDr. Helena Skarupská, Ph.D. Rok obhajoby: 2012 Název práce: Název v angličtině: Anotace práce: Klíčová slova: Anotace v angličtině: Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci: Rozsah práce: 60 s. Jazyk práce: Český jazyk Žena v islámské společnosti Woman in islamic society Bakalářská práce je zaměřena na zobrazení ženy v islámské společnosti, její roli a postavení zde. První kapitola pojednává o základech islámu a jeho historii. Druhá kapitola je zaměřena na islámskou ženu, její postavení, práva a povinnosti, vzdělání, profesní uplatnění, mnohoženství a zahalování žen. Třetí kapitola ukazuje základy rodinného práva v islámu. Empirická část práce si pomocí dotazníkového šetření klade za cíl zjistit úroveň znalostí studentů tří fakult Univerzity Palackého v Olomouci o islámské ženě a rozdíly mezi nimi. Výsledky dotazníku ukázaly, že úroveň znalostí studentů není jednoznačná. Mezi muži a ženami nebyly zjištěny rozdíly, stejně jako mezi jednotlivými fakultami Univerzity Palackého. Islám, Korán, Šaría, postavení ženy, západní společnost, úroveň znalostí studentů The thesis is focused on the views of woman in islamic society, her role and position here. The first chapter discusses the fundamentals of islam and its history. The second chapter focuses on Islamic woman, her status, rights and responsibilities, education, professional life, polygamy and veiling of women. The third chapter shows the basics of family law in islam. The research using a questionnaire survey aims to establish the level of knowledge of students of three faculties of the University of Palacky in Olomouc about islamic woman and the differences between faculties and sex. Survey results showed that the level of knowledge of students is not straightforward. There were not found diference between men and women, as well as between faculties of Palacky university. Islam, Koran, Šaría, status of woman, western society, level of knowledge of students 1. Dotazník 2. Tabulky výsledků dotazníku

Obsah Úvod... 7 TEORETICKÁ ČÁST 1 Islám... 9 1.1 Počátky islámu... 12 1.2 Prorok Muhammad... 14 1.3 Korán... 15 1.4 Přínos islámu pro společnost... 16 2 Žena v islámu... 19 2.1 Status ženy v islámu... 19 2.2 Vzdělání a možnost profesního uplatnění žen... 22 2.3 Feminita v literatuře a náboženských textech... 23 2.4 Postoj islámu k druhému pohlaví a výhody z něj vycházející... 26 2.5 Zahalenost žen/islámský závoj - ochrana, cudnost nebo symbol útisku?... 29 2.6 Polygynie - mnohoženství... 34 3 Vhled do kulturních odlišností rodinného práva v islámu... 38 3.1 Islámské manželství a rozvod... 39 EMPIRICKÁ ČÁST 4 Empirický výzkum... 43 4. 1 Cíl výzkumu... 43 4.2 Metody sběru dat ve výzkumu... 44 4.3 Provedení dotazníkového šetření... 45 4.4 Analýza získaných dat... 46 4.5 Diskuze... 53

4.6 Doporučení... 54 Závěr... 56 Seznam použitých zdrojů... 58 Seznam příloh... 60

Úvod Islám patří mezi tři velká monoteistická náboženství. Vedle křesťanství a judaismu je nejmladším a zároveň nejrychleji se rozrůstajícím náboženstvím získávajícím stále větší vliv. Islám je vzhledem ke své specifičnosti a osobitému rázu mnohdy odsuzován západní společností, což je na jednu stranu pochopitelné, vzhledem k velkým odlišnostem, kterými islámský svět disponuje. Trnem v oku je pro západ, mimo jiné, také kvůli ženám, jejich postavení a životu zde, které je bohužel stále často negativně prezentováno v řadě publikací a televizních příběhů, ukazujících odstrašující případy ponižování a degradace jejich pohlaví. Jedná se o jeden z nejdiskutovanějších problémů, na který je upřena nemalá pozornost, a za něž je islám ve velké míře kritizován. Ve velkém tomu přispívá dnešní doba, jež svým charakterem ještě zesiluje zájem o tuto problematiku, aniž by se snažila ukazovat svět žen z té druhé, lepší stránky, která je jakoby ukryta pod pokličkou, a jejíž poodkrytí by zajistilo lepší a zároveň pravdivý obraz muslimských žen. Ve finální podobě by se s velkou pravděpodobností zmírnila ona vlna hořkosti a nedůvěry, která mezi oběma světy vládne. Téma práce Žena v islámské společnosti jsem si zvolila z důvodu velkého zájmu o islámský svět, o jeho kulturu a historii a především o postavení žen zde. Chtěla jsem se alespoň díky studiu literatury a sledování aktuálního dění dozvědět, jaký je život muslimských žen a zda je opravdu tak smutný a ponižující, jak jej média a mnohá neodborná literatura ukazuje. Nejdůležitější přeci je, jak to vše vnímají samy ženy, které islám znají a žijí v něm. Zda vlnu pozornosti a vehementní pomoci ze strany Západu vůbec potřebují a žádají. Cílem této bakalářské práce je za pomoci odborné literatury zjistit a následně zobrazit islámskou ženu, její práva a povinnosti, vztah k muži a postavení ve společnosti, v ní, ve skutečném světle. Dalším cílem je se v empirické části dozvědět, jaké úrovně znalostí v této problematice dosahují vysokoškolští studenti Univerzity Palackého v Olomouci. K celkovému pochopení potřebných souvislostí je první kapitola teoretické části práce zaměřena na základní informace týkající se islámu, jakožto víry postavené 7

na pěti pilířích a vyznávající jediného, nejvyššího boha Alláha a čerpající z Koránu. Dále počátky islámu spojené s Muhammadem a jeho prorockou dráhou. Druhá kapitola se zaměřuje na samotnou ženu, její status, vzdělání a profesní uplatnění, na výhody, které islám ženám přináší, obraz žen v literatuře a náboženském textu Koránu. V závěru na ženské zahalování a mnohoženství. Poslední kapitola poodhalí základy rodinného práva, z něj vyplývajícího sňatku a rozvodu v islámské společnosti. 8

TEORETICKÁ ČÁST 1 Islám Jak uvádí Ibrahim (2009, s. 37), samotný pojem islám znamená absolutní podřízení se a přijetí Boha Alláha, spolu s jeho učením, které zjevil poslednímu a nejvyššímu z proroků, Muhammadovi. Slovo islám je odvozeno od arabského slovního kořene SLM, který kromě jiných věcí znamená mír, čistotu, podřízenost a poslušnost. Slovo islám znamená odevzdání se do vůle Stvořitele a poslušnost vůči jeho zákonům (Abdalátí, 2010, s. 22). Islám je monoteistické náboženství založené především na vyznání jediného boha Alláha s dodržování pěti sloupů víry. Alláh se nesmí zobrazovat, popisovat a je dokonalý po všech stránkách. Arabské slovo alláh znamená Bůh. Vyznavače neboli stoupence islámského náboženství nazýváme muslimy. Muslimové věří pouze v jednoho jediného Boha, kterého nelze s nikým jiným srovnávat. Pouze On je Stvořitel, Všemohoucí (má moc nad vším a dokáže cokoliv), Vládce a Živitel všech bytostí na světě. A pouze on má právo, aby se k němu jeho stoupenci modlili nebo jej jinak uctívali. Nikdo jiný (Ibrahim, 2009, s. 37-38). Haeri (1997, s. 210-211) říká, že islám uznává jedinou překážku a tou je neznalost Alláha, jelikož nevede k ničemu jinému, než k životu bez duchovního ideálu a systému mravních hodnot. Žít skutečně v islámu znamená mít neustálou zodpovědnost vůči Stvořiteli, která nastává, když se člověku dostane výchovy a vzdělání v oblasti sebepoznání. Dle Dennyho (1998, s. 16-18) islám není jen abstraktní idolem či ideálem, ke kterému se lidé uchylují. V pravém slova smyslu se jedná o ucelený způsob života zahrnující víru a náboženskou praxi v souvislosti společenských vztahů, hospodářských povinností a výhod, politických ideálů a oddanosti obci. Tento způsob života nerozlišuje mezi záležitostmi světskými a náboženskými, jelikož vše spadá pod zákonodárství Boží. Ne všechny stránky života se týkají obřadu, nicméně 9

islámský zákon přiděluje každé z nich určitou hodnotu na stupnici od zakázaného až po povinné. Islámský náboženský zákon nazýváme Šaría, z arabského cesta neboli správná cesta hodná následování. Každý muslim jej musí vyznávat a dodržovat. Jde o soubor textů vycházejících z Koránu, hadísů, řečí a promluv tvořících tradici (Sunnu). Šaría svými přikázáními, zákazy, povoleními a doporučeními striktně zasahuje do všech stránek života muslimů. Vládne jak v oblasti náboženství a osobního chování muslima, tak i ve společenských, politických a právních vztazích muslimských komunit. Šaría je aplikována různým způsobem v závislosti na jednotlivých muslimských zemích (Boëlle-Rousset, Chemla, Rastetter, 2006, s. 133). Islám, stejně jako ostatní světová náboženství, je založen na víře. Muslimové mají patřičné důvody k víře, je pro ně nesmírně důležitá. V prvé řadě věří v Boží jedinečnost. Další vírou je víra v anděly jako Bohem pověřené prostředníky zjevení. Třetí je víra v posvátné knihy, zjevené poslům v minulosti, mezi které patří Korán jako poslední pečeť řady proroctví. Následuje víra v Boží proroky a posly, především je zde míněno přijetí Muhammada a potvrzení poselství, jež mu bylo zjeveno. Další je víra v soudný den, kdy budou všichni vzkříšeni a souzeni podle víry a skutků Bohem. Poslední vírou je víra v předurčení, která znamená dostatečnou míru svobody a vůle k činění správných rozhodnutí, za které jsou lidé zodpovědní (Ibrahim, 2009, s. 37-39). Islámská víra stojí především na pěti sloupech (pilířích) islámu, hlavních projevech víry, které jsou pokládány za nejpodstatnější znaky příslušnosti k islámu. Lze také říci, že zde hovoříme o základních náboženských povinnostech každého pravého muslima vůči Bohu (Kropáček, 2011, s. 91). Denny (1998, s. 73) vysvětluje, že jsou závazné pro každého muslima a jako celek tvoří vnitřní strukturu ummy, muslimské obce věřících. Vymezují ji a chrání vůči okolí. Těmito pilíři náboženství jsou: vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), almužna (zakát), půst (saun) v měsíci Ramadánu a pouť do Mekky (hadždž). 10

Vyznání víry je považováno za nejdůležitější pilíř islámu. Chce-li se člověk stát muslimem, musí vykonat Šahádu. To znamená s přesvědčením vyslovit větu: Není božstva kromě Alláha, Muhammad je posel Boží (Denny, 1998, s. 74). Modlitba je každodenní a prvořadou povinností muslima. Je vykonávána pětkrát denně, a to za svítání, v poledne, uprostřed odpoledne, při západu slunce a naposledy po setmění. Jedná se o odříkávání slovních formulí a sled tělesných pozic. Věřící se nejprve postaví, následuje hluboká poklona, dotknutí se hlavou země, kleknutí, opět dotknutí se čelem (hlavou) země a nakonec se zpět vrací do výchozí pozice, postavení se. Modlení vždy předchází očista (omývání) jednotlivce. Během modlitby je modlící obrácen čelem k Mekce (Ibrahim, 2009, s. 51-52). Dodržujte modlitbu a dávejte almužnu, neboť cokoliv dobrého pro sebe připravíte, to u Boha naleznete a Bůh jasně vidí, co děláte (Korán, 2000, s. 456). Zakát (almužna) je náboženskou daní, odvádějící se z majetku, který přesahuje stanovené minimum. Slovo zakát znamená čistota. Určuje výši peněz nebo naturálií, které musí každý muslim dát oprávněným osobám, což jsou lidé nemající prostředky na pokrytí nejzákladnějších potřeb. Mezi příjemce tedy patří lidé chudí, zadlužení, muslimští váleční zajatci, dále muslimští poutníci, kteří uvízli v cizí zemi, v poslední řadě muslimští zaměstnanci pověření vybíráním zakátu (Abdalati, 2010, s. 107-111). Půst (saun) se odehrává jedenkrát ročně, vždy v měsíci Ramadánu, trvajícího 29 nebo 30 dní. Ramadán je devátým měsícem z dvanácti lunárních muslimského kalendáře. V měsíci Ramadánu byl Muhammadovi poprvé zjeven Korán. V průběhu saunu, popsaného v Koránu, platí od svítání do soumraku zákaz jídla, pití, provozovaní intimního styku, kouření aj. Povinnost půstu se nevztahuje na staré lidi, těhotné, děti a nemocné (Denny, 1998, s. 78-79). V Koránu se o půstu hovoří následovně: Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již přepsán těm, kdož před vámi byli snad budete bohabojní! (Korán, 2000, s. 464). Vykonat pouť do Mekky (hadždž) je pátým a posledním pilířem islámu. Hadždž by měl vykonat každý muslim alespoň jednou za život. Týká se všech dospělých mužů a vdaných žen, kteří mají dostatek prostředků pro vykonání pouti 11

a nemají žádná zdravotní omezení. Pouť se odehrává ve 12. měsíci islámského kalendáře. Korán rozlišuje mezi Velkou poutí (hadždž) a poutí malou (Umra). Velká pouť má hromadný charakter a probíhá v určitých dnech. Malou pouť lze podniknout individuálně, kdykoliv během roku. Obě pouti se běžně kombinují. Provází je řada povinností, obřadů a modliteb (Kropáček, 2011, s. 110-111). Muži, stejně tak i ženy si oblékají poutní oblečení, které odstraňuje kulturní a třídní rozdíly mezi poutníky. Všichni jsou si tak před Bohem rovni (Ibrahim, 2009, s. 52). Hadždž začíná tawáfem, tj. muslim sedmkrát obejde Kaabu, přičemž se snaží políbit nebo se alespoň dotknout černého kamene. 1 Tento krok činí jako důkaz úcty anebo symbol lásky k proroku Muhammadovi. Následuje sedmero oběhnutí mezi dvěma pahorky Safá a Marwa. Tento běh má být připomenutím toho, jak Ibráhim (Abrahám) hledal vodu pro svého syna umírajícího žízní. 2 Poté společně odcházejí do údolí Miná, kde probíhá modlitba a přenocování. Následující den se koná obřad stání na pahorku Arafát, kde poutníci vyslovují svá přání a prosí o odpuštění Boha. Rituál je považován jako obdoba Soudného dne (Kropáček, 2011, s. 111-112). Pouť vrcholí svátkem obětování, kdy probíhají modlitby a obětování skotu (ovce nebo koza), kterým se oslavuje konec pouti. Maso z obětovaných zvířat se nabízí chudým jako almužna. Oběť symbolizuje výraz vděku vůči Bohu, potvrzení víry v něho či vzdávání díky za jeho přízeň (Abdalati, 2010, s. 115). Ti, kteří pouť vykonali, jsou při návratu oslavování a těší se ve svém okolí velké úctě (Ibrahim, 2009, s. 113). 1.1 Počátky islámu Několik století před vznikem islámu, hovoříme tedy o době předislámské, byl Arabský poloostrov obydlen arabsky mluvícími kmeny beduínů (pastevců, kočovníků), jejichž členové byli pokrevně svázáni. Lidé žili kočovným 1 Kaaba je islámská svatyně, v níž se nachází posvátný černý kámen. 2 Abrahám je biblickou postavou a je považován za praotce Izraelitů a Arabů. 12

a polokočovným způsobem života, založeným na společenské sounáležitosti a vzájemné pomoci jednotlivých členů (Korán, 2000, s. 10-11). Nejmenší jednotkou tvořil rod. Spojením několika rodů vznikaly klany a z klanů se vytvářely kmeny a větší kmenové svazy. Hlavní zdroj obživy představovalo především pastevectví velbloudů, dále koz a ovcí. Způsob života byl často poznamenán spory a válkami mezi jednotlivými kmeny, uvádí Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 92). Náboženský systém byl u většiny arabských národů označován za určitou formu antropomorfního naturalismu, který se velmi podobal primitivnímu pohanství dávných Hebrejců. Téměř každý kmen uctíval vlastní božstvo, kterému přinášel oběti a dary. Úloha modlitby byla v tomto případě pramalá. Vyjadřovala zřejmě jen žádost o přijetí daru či oběti (Korán, 2000, s. 17). Velkou mírou na vznikající islám působily vlivy dvou monoteistických, ve velké míře vyzrálých náboženství. Jednalo se samozřejmě o židovství a křesťanství, jejichž společenství obývala sever i jih Arabského poloostrova (Kropáček, 2011, s. 11). 3 Oblastmi, kde islám vznikl a zapustil kořeny, byla nikoliv poušť či step, ale města, která se během 6. století začala rozvíjet a kde žilo usedlé obyvatelstvo. Nejvýznamnějším z těchto měst byla Mekka, která se stala nejdůležitějším střediskem obchodu, bohatství a politického vlivu. Byla také kultovním centrem vzhledem ke Kaabě, která se zde nacházela. Kaaba spolu s dalšími posvátnými místy poblíž Mekky, se stala cílem poutí konaných každoročně v posvátných měsících (Korán, 2000, s. 13-14). Mekkánským vládnoucím kmenem té doby byli Kurajšovci, kterým náboženské poutě a trhy přinášely nemalé zisky. Byli to nejen schopní obchodníci, ale i finančníci a politikové. Druhým, pro Islám význačným místem se stal Jathrib, pozdější Medína, jejíž obyvatelstvo se věnovalo především zemědělství, na rozdíl od Mekky, která byla městem obchodu (Korán, 2000, s. 15-17). 3 Islám, křesťanství a židovství jsou tři největší monoteistická náboženství. 13

Islám je celá staletí rozdělen na 2 skupiny (směry) muslimských věřících. Představují je sunnitští a šíitští muslimové. Rozdíly mezi nimi mají původ v odlišném přístupu/postoji ke Koránu. Sunnité v něm hledají skrytý smysl, zatímco Šíité doslovnost. Cílem (ideálem) Sunnitů je skloubení víry se společenskou realitou. Sunnité získali na svou stranu velkou většinu věřících a dnes je tvoří přibližně 90% všech stoupenců islámu (představují většinu muslimské obce). Nesou svůj název podle Sunny (Prorokovy tradice), která je spolu s Koránem nedotknutelným zdrojem islámského práva a je Sunnity přísně respektován (Müller, 1997, s. 27-30). Šíité jsou výrazně menšinovou skupinou (větví) islámu, která je vyznávána komunitami muslimů v Íráku, Indii a Pakistánu. V ostatních zemích jsou muslimské obce sunnitské (Keene, 2008, s. 125-126). 1.2 Prorok Muhammad Dle podložených zpráv se Muhammad, později nazývaný Prorok, narodil v roce 570 n. l. v Mekce. Pocházel z rodu Hašímovců, což byla odnož kmene Kurajšovců. Jeho otec zemřel ještě před narozením Muhammada, matku ztratil v pouhých 6 letech. Na Muhammadově výchově se tedy podílel strýc Abú Tálib. Kolem svých 20 let začal Muhammad pracovat pro zámožnou vdovu Chadídžu, se kterou se zanedlouho oženil (Keene, 2008, s. 122-123). Muhammad byl hluboce nábožensky založený člověk. První Boží zjevení spadají do roku 610, kdy bylo Muhammadovi 40 let. Nejdříve si svými zjeveními nebyl jistý a svěřil se s nimi pouze své manželce a bratranci, kteří jej přesvědčili o pravosti božího poselství. Později, kdy nabyl plného přesvědčení, že se stal poslem (Prorokem) Božím, začal hlásat novou víru svým krajanům. Ze začátku narážel na odpor, posměch, a lhostejnost. Byl nazýván bláznem, čarodějem a podvodníkem. Těmto nepřátelským projevům čelil s nezlomným přesvědčením o správnosti svého konání (Kropáček, 2011, s. 15). Jednotlivá zjevení byla Proroku předávána prostřednictvím Archanděla Gabriela. Zjevení pokračovala po následujících 23 let. Z jednotlivých zjevení vznikl Korán, posvátná kniha islámu (Ibrahim, 2009, s. 43) Muhammad byl od té doby, kdy začal Korán hlásat spolu s malým počtem věrných stoupenců, pronásledován. Tato nepříznivá situace se vyostřila natolik, 14

že roku 622 emigrovali z Mekky do Jathribu, který byl na Muhammadovu počest přejmenován na Medínu ( Město Prorokovo ). Tato cesta je známá jako Hidžra, počátek islámského letopočtu (Ibrahim, 2009, s. 44). Hidžra vyústila ke vzniku islámské obce, ummy, v čele s Muhammadem, který zde byl prohlášen za vladaře města, nejvyšší duchovní a politickou hlavu islámského společenství. Sám sebe označil za posledního z proroků (Kropáček, 2011, s. 16). Prorok se po celou dobu toužil vrátit do svého rodiště Mekky a očistit svatyni Kaabu od model. Významným datem pro jeho počínání se stal rok 624. Hovoří se o svatém boji neboli džihád. V tomto roce došlo ke střetu u Badru, kde 300 muslimů, stoupenců Proroka, porazilo bez mála tisíc vojáků z Mekky (Denny, 1998, s. 48-49). Vítězství je považováno za znamení, kterým Alláh potvrdil Muhammadovo prorocké poslání (Korán, 2000, s. 36). K úplnému dobytí Mekky došlo roku 629, kdy vojenská výprava v čele s Muhammadem vstoupila do Mekky. Muhammad sedmkrát obešel Kaabu, dotkl se posvátného Černého kamene, zničil všechny modly a svatyni spolu s obyvateli Mekky zasvětil islámu. V roce 632 Muhammad naposledy vykonal pouť do Mekky a krátce na to zemřel (Kropáček, 2011, s. 21). Dodnes je Mekka považována za srdce islámu (Keene, 2008, s. 124-25). 1.3 Korán Svaté písmo muslimů obsahující sbírku textů, přednášených Muhammadem během více než 20 let jeho prorocké činnosti, nazýváme Koránem. Slovo Qur án znamená přednášení, recitování toho, co bylo Muhammadovi zjeveno samotným Alláhem (Korán, 2000, s. 46). Tento Korán nemohl být vymyšlen nikým kromě Boha; a byl seslán, aby potvrdil pravdivost dřívějších zjevení a aby objasnil Písmo, o němž pochyby není a jež od Pána lidstva veškerého přichází (Korán, 2000, s. 379). Korán je rozdělen na 114 kapitol, zvaných súry. Nejznámější a vstupní súrou je Fátiha Otevíratelka knihy, která je odříkávána při každé modlitbě. Súry jsou různě 15

dlouhé, uspořádané sestupně od nejkratších po nejdelší. Každá súra začíná slovy: Ve jménu Boha milosrdného, slitovného (Denny, 1998, s. 86). Korán existuje jen v arabštině, což je jazyk, ve kterém byl zjeven. Proto jakýkoliv překlad, ať už do češtiny nebo jiného jazyka není Koránem, je pouze překladem Koránu a jeho významu nikoliv tedy plnohodnotnou variantou textu (Ibrahim, 2009, s. 43). Je zřejmé, že Muhammad na počátku své činnosti nepomýšlel na písemnou podobu svých zjevení, nýbrž si je uchovával pouze ve své paměti. Až později, v medínském období, kdy se seznámil s židovským a křesťanským učením, začal některé své zjevené texty zaznamenávat a vznikla myšlenka sestavit vlastní arabskou knihu, která by se mohla rovnat dříve zjeveným knihám. Nesporná je tedy příbuznost koránského učení s učením židovským a křesťanským. Ke vzniku Koránu jako takového, došlo až po Muhammadově smrti (Korán, 2000, s. 66). Korán se v islámských zemích těší nejvyšší možné úctě, dodnes se jej mnozí učí zpaměti navzdory rozsáhlosti a obtížnosti textu, jež činí bezmála 78 tisíc slov. Pro mládež jsou v této souvislosti dokonce pořádány soutěže a každý kdo zná Korán zpaměti, získává přídomek háfiz (Kropáček, 2011, s. 28). Dalším zdrojem islámu kromě Koránu je Sunna neboli prorocká tradice. Dalo by se říci, že Sunna je návodem pro muslima v co věřit, co a jak provádět (dělat). Je jakýmsi zavedeným způsobem života, doporučeným postupem či správnou cestou (Denny, 1998, s. 93-95). V této publikaci se také píše, že Sunnu tvoří soubor hadíthů, což jsou ústně předávané zprávy o tom, co Muhammad řekl (jeho slova) nebo udělal (jeho činy). Korán je považován za pravá slova Boží, kdežto Sunna za záznam Prorokova života a učení. I přesto mezi nimi existuje úzký vztah (Denny, 1998, s. 96). 1.4 Přínos islámu pro společnost I když mnoho lidí vidí a považuje islám za zaostalé náboženství, není možné s tímto tvrzením souhlasit. Není to pravda. Právě naopak, islám přinesl společnosti veliký pokrok a dal jí nový řád. Již samotná dalekosáhlá historie islámu, přes jeho prudký vývoj započatý především v 6. století, a Muhammadova zjevení, díky nimž vznikla nová víra spolu s posvátnou knihou Korán, značí opak. 16

Jako důkaz lze uvést mnoho pozitivních věcí, které islám přinesl společnosti. Zlepšil i postavení žen, dnes velmi žhavě diskutované téma, které bude blíže nastíněno v následující kapitole. Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 92-93) vysvětluje, že významným se islám stal především v tom, že se svým vznikem podstatně podílel na zrodu centralizované společnosti, tedy na sjednocení jednotlivých arabských kmenů v státní útvary, čili první arabské státy. V arabském světě, ale nejen tam, nýbrž také v Evropě a severní Africe, byl islám právem považován za nositele obrovského rozkvětu. Islámští vědci do Evropy dostali nezastupitelné vědy jako je matematika, geometrie, medicína či astronomie. Jednou z mnoha pozitivních věcí je tolerance, v dnešní době tolik opěvovaná. Dle autorčina názoru je islám jedno z nejrovnostářštějších a zároveň nejtolerantnějších náboženství. Už jen tím, že uznává křesťanství i judaismus. Dnes se často hovoří o tom, že muslimové a celý muslimský svět netoleruje lidi jiného vyznání. Ale málokdo z nás ví, že takoví Židé hledali v minulosti po staletí ochranu zrovna u muslimských panovníků, jak píše Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 93). Dalším přínosem se stalo zakázání tehdejších rozšířených praktik, jako zabíjení novorozenců ženského pohlaví. Časté je přesvědčení o krutosti islámu, protože přikazuje tvrdé tresty, například sekání ruky za krádež. Tresty měly sloužit spíše jako výstraha, jelikož v 6. století byly věznice v arabském světě neznámou věcí. Rozdíl mezi evropským a islámským právem je v tom, že islámské má za cíl zabránit zločinům předem, kdežto evropské zákonodárství je zaměřeno na trestání zločinců, uvádí Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 93). Islám též vede lidi ke vzájemnému respektu, úctě, a to bez ohledu na bohatství, postavení nebo kmenovou příslušnost. Je podpůrcem a vyznavačem toho, aby se k sobě lidé chovali laskavě, milosrdně a štědře. Je známo, že pro muslimy je typický neustálý zájem o ostatní, rodinu, sousedy a přátele. Především je v islámu kladen důraz na laskavé chování a zacházení s rodiči (silné příbuzenské vazby), což by v některých případech mohlo posloužit jako vhodný příklad pro naši společnost, dodává Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 94-95). 17

Dle slov Kropáčka (2011, s. 272) je zcela jasné, že se islám včlenil do současného moderního světa. Z jisté části, přímo či zprostředkovaně se otevřel jeho požadavkům. Zprostředkovaně to dokázal cestou k vlastním kořenům z dob prvního rozmachu. Dnes, na prahu třetího tisíciletí, islám je a stále zůstává pro stamiliony vyznavačů středem všech jistot vrostlých jak do národních dějin, tak do kolektivního vědomí a zajišťuje bezpečnou orientaci v pomíjivosti času (Kropáček, 2011, s. 273). 18

2 Žena v islámu V této kapitole bude na rozdíl od kapitoly první, která pojednává o islámu obecně, popsána žena v islámské společnosti, a to jak z hlediska jejího statusu, tak i současného uplatnění včetně výhod islámu pro ženu, zahalování a problematiky mnohoženství. 2.1 Status ženy v islámu Postavení ženy v islámu a muslimské společnosti je jedním z nejkontroverznějších témat a nejčastějších sporů mezi islámským světem a Západem, jak uvádí Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 121). Na obou stranách se dotýká vysoce ceněného jádra hájených hodnot (Kropáček, 1996, s. 83). Právo muže oženit se s více ženami, snažší cesta k dosažení rozvodu, nižší dědický nárok, nemožnost sňatku ženy s jinověrcem nebo upřednostňování otce při svěření dětí do péče po rozvodu, se řadí k nejčastějším výtkám západního světa vůči islámskému (Tureček, 2007, s. 111). K islámskému pojetí problematiky žen a jejich práv je nejvhodnější přistupovat diferencovaně vzhledem k historii, místu (rozdíly stát od státu), způsobu výkladu Koránu, míře uplatnění Šaríi a sociálnímu aspektu (společenské vrstvy). Muslimové dnes často hrdě, nepřiměřeně paušálně poukazují na přínos islámu v otázce postavení žen. Sem patří například právo dědit a právo na hmotné zabezpečení, jež dle jejich názoru získala muslimská žena mnohem dříve (o celá staletí) než žena v Evropě, vysvětluje Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 121). Abdalatiho (2010, s. 183) slova hovoří zcela jasně. Postavení ženy je v islámu jedinečně, novátorské a zdaleka se nepodobá postavení ženy v jakémkoliv jiném systému. Podíváme - li se na ženu žijící v západní demokracii, zjistíme, že ani tam nežije zcela šťastně. Musí usilovně pracovat, aby se uživila, dokonce často vykonává stejnou práci jako muž za nižší mzdu. Práva ženě v dnešním současném světě nebyla dána dobrovolně. Nejsou výsledkem laskavosti vůči ženě anebo produktem 19

přirozeného vývoje. Nynější stav, čili právo na vzdělání, na práci a výdělek, byl dosažen dlouhým bojem a řadou obětí ze strany žen. Muslimové a islám se hájí tím, že ženu chrání a dbají na její důstojnost. Pokud ženy a muži nemají stejná práva v jednotlivostech, v konečné podobě mají práva rovná, ne však totožná (Kropáček, 1996, s. 87). Jestliže je islámská žena v některých právech ochuzena, náhradu získává v jiných oblastech (Abdalati, 2010, s. 188). Zabýváme-li se otázkou postavení žen v muslimských společnostech, Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 121) říká, že je nezbytné umět rozlišit postavení v náboženském hodnocení, v rodině a ve veřejném životě. Jelikož ve všech uvedených případech narazíme na podstatné rozdíly, je na místě, vyvarovat se přílišného zobecňování. V dnešní době je situace následující. Existují země, v nichž jsou ženy stále ve velké míře vytlačovány z veřejného života. Jasnými představiteli jsou v tomto případě Afghánistán nebo Saudská Arábie (Tureček, 2007, s. 112). Na druhém, opačném konci stojí země, kde jsou v této záležitosti zcela rovnoprávné s muži a dostaly se i na vysoké vládní pozice ministryň, premiérek, dokonce prezidentky - Indonésie. Jedná se o Bangladéš (Chálida Ziaová), Turecko (Tansu Cillerová) a Pakistán (Benazír Bhuttová), popisuje Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 125-126). Z pohledu islámské víry je žena rovna muži. Její role není o nic menší než role muže. V partnerství má právo na tatáž práva, která má muž a přebírá stejnou zodpovědnost. Byla uznána za nezávislou osobnost s lidskými vlastnostmi a hodnou nehmotných potřeb (Abdalati, 2010, s. 184). V porovnání s křesťanstvím ženu islám neoznačil za svůdkyni a nositelku prvotního hříchu. Korán (2000, s. 448) jasně ukazuje, že zhřešili oba, žena i muž společně a oběma bylo Bohem odpuštěno. V této souvislosti hovoří k ženě a muži následovně: Odejděte! Jeden druhému budete nepřáteli; země bude místem pobytu vašeho a užívání dočasného! Adam přijal pak od Pána svého slova a On mu odpustil, vždyť On odpouštějící je a slitovný. Na ženu se tedy podle Kropáčka (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 121) vztahují stejné náboženské povinnosti jako na muže. To znamená vyznání pěti 20

sloupů náboženství, čili vyznání víry, motlitba, náboženská daň neboli almužna, půst v měsíci Ramadánu a pouť do Mekky. O vzájemném vztahu muže a ženy, jejich povinnostech mluví verš v Koránu (2000, s. 593): Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, dodržují modlitbu, dávají almužnu a jsou poslušní vůči Bohu a Jeho poslu. Nad těmi se Bůh věru slituje, neboť mocný je i moudrý. Určité rozdílnosti způsobuje biologická odlišnost ženy. Ta je znát v předpisech týkajících se rituální čistoty - taháry (příprava na rituální modlitbu) vzhledem k menstruaci a šestinedělí, též o půstu a pouti do Mekky, kde je předpokladem náležitý mužský doprovod. V souvislosti s rituální čistotou je viditelná spojitost s židovstvím. Podle židovského zákona jsou ženy povinny očistit se v rituální lázni zvané Mikve (možnost nabytí rituální čistoty), po menstruaci, porodu a před svatbou, jak objasňuje Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 122). Co se týče uspořádání modlících se mužů a žen v mešitě, zde tradice poukazuje na to, aby pohled na ženy muže nerozptyloval a modlitba splnila svůj účel. Z toho důvodu se ženy modlí stranou, za zástěnou či v řadách za muži, sděluje Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 122). V tomto případě zde hraje roli čistě modlitební pravidlo, nejedná se o stanovení významu pohlaví (Abdalati, 2010, s. 187). V islámské legislativě je ukotvena podstatná informace týkající se cudnosti ženy, jež musí být chráněna a respektována, a to za všech okolností, ať patří k islámské nebo jiné společnosti, ať je či není muslimkou. Muslim se v žádném případě nesmí dopustit násilí na ženě. Zakázaným ovocem jsou pro něj všechny mimomanželské vztahy bez ohledu na jeho společenskou úroveň a postavení. Jelikož zneuctění ženy je zakázané, byl by za tento hřích bezpodmínečně potrestán přísným trestem (Lidská práva v islámu, 2006, s. 10). Korán vyžaduje cudnost od obou pohlaví. Cílem cudnosti muže i ženy je zachování jejich ctnosti v situaci, kdy se nachází ve společnosti druhého pohlaví. Předpisy vztahující se ke vztahu mužů k ženám nikdy nebyly dodržovány všude a pokaždé se stejnou důsledností. Místo a čas, někdy s větší, jindy s menší přísností modifikovaly obecně vymezené normy. Moderní doba přinesla větší volnost 21

modelově žádaných a reálných vztahů mezi muži a ženami. 4 Jejich značná rozrůzněnost se odvíjela vzhledem k dějinám, islámské víře, Koránu a Sunně. (Müller, 1997, s. 133). 2.2 Vzdělání a možnost profesního uplatnění žen Pozitivním směrem se ubírá rozšíření možností vzdělání pro zástupkyně něžného pohlaví v islámu, uvádí Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 130). Už samotná skutečnost, že ženy získaly přístup ke vzdělání, je významným krokem vpřed a ve velké míře určuje úroveň vztahu společnosti k ženám (Müller, 1997, s. 135). Islám hlásá, aby se muslimové vzdělávali, a nedělá při tom žádný rozdíl mezi pohlavím (Abdalati, 2010, s. 184). Podle Kropáčka (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 130) se i přesto stále naráží, vzhledem ke školní docházce žen, na předsudky, hlavně na venkově. Vzdělávací instituce pro dívky a ženy sahající až po vysokoškolskou úroveň jsou dnes téměř samozřejmostí i v zemích, kde je kladen velký důraz na islámskou identitu. V Saudské Arábii se vzdělávání žen začalo prosazovat od šedesátých let. První státní základní škola zde byla otevřena v roce 1960 v Rijádu zásluhou manželky tehdejšího korunního prince Fajsala (Müller, 1997, s. 135). Gramotnost žen se liší dle oblasti, ve které žena žije. V některých oblastech se gramotnost žen vyjadřuje jednou cifrou. Jinde, například v Iránu, tvoří 74 procent. Většina tamních vysokoškoláků jsou právě ženy (Tureček, 2007, s. 111). Možnost dosahování vysokoškolského vzdělání otevírá ženám nové možnosti profesního uplatnění, tvrdí Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 134). Kropáček (1996, s. 84) ve své publikaci Islámský fundamentalismus vyzdvihuje pečlivé zpracování přehledu veřejného uplatnění žen v islámských společnostech marocké socioložky Fatimy Mernissi, známé především svou shrnující prací s názvem Women s in rebellion and Islamic Memory z roku 1996. 4 Jasným příkladem je rozdílné zahalování žen v jednotlivých kulturách. 22

Z toho vyplývá, že v dřívější době méně využité možnosti uplatňování žen jsou dnes díky publikacím, zvýšenému zájmu veřejnosti o tuto problematiku, a také díky moderní době plné změn a rychlého vývoje, na mnohem lepší úrovni. S částečnými pracovními omezeními se dodnes lze setkat například v Iránu, kde ženám není přístupné povolání v oblasti soudnictví, a v Saudské Arábii, kde je ženám zakázáno řízení automobilu. Významným krokem se stalo postupné prosazování žen v politických funkcích. V oblasti volebního práva žen dochází k šíření z komunální na celostátní úroveň. Nejpomalejší růst v této oblasti je zřejmý v Saudské Arábii a dalších konzervativních státech Arábie. Ale i tam je za posledních dvacet let vidět jednoznačný vývoj směrem vzhůru, sděluje Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 134). Handicapem v profesním poli se pro ženy stává sňatek, častá těhotenství a starost o větší počet dětí, kvůli nimž absolventky vysokých škol zůstávají po svatbě většinou doma a jejich dosažená úroveň vzdělání tak přijde vniveč. Islám současně kritizuje Západ v oblasti svěřování malých dětí do péče jeslí a školek. Na druhou stranu například v Libyi jsou ženy cvičeny ve zbrani a následně zařazovány do ozbrojených sil policie i armády, dodává Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 131). 2.3 Feminita v literatuře a náboženských textech Tématika postavení žen v negativním slova smyslu se v mnoha případech ukazuje v oblasti literatury. Jak vysvětluje Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 122), v Evropě docházelo a stále dochází kvůli zesílenému zájmu o problematiku muslimských žen k vlně publikací, jejichž autorkami jsou z velké části ženy, které prožily ústrky, řadu omezení a utlačování za dobu pobytu v některých zemích, zejména pak v Saúdské Arábii nebo Pakistánu. Na českém trhu jsou představovány desítky publikací, jejichž autorky a hlavní hrdinky zaujímají kritické a revoltující postoje inklinující až k islamofobii. Je jasné, že takto negativně orientované publikace, často ještě zhoršují pohled nemuslimů na muslimský svět. Ve velké většině jsou autorkami ženy, jejichž negativní postoje prezentované v publikacích jsou způsobeny neznalostí či nepochopením základů islámského práva Šaríi, a jejími zdroji Koránem a Sunnou. 23

Tato skutečnost je následně častou příčinou nesnází a problémů, které vedou k nevhodnému/neoprávněnému odsuzování islámského světa. Jako jasný příklad může posloužit bestseller Bez dcerky neodejdu, který ukazuje zcela jisté nepochopení základních vztahů v tom, kterému rodiči náleží dítě a jenž spolu s mnoha dalšími vyvolává nemalé emoce západních žen a podněcuje je k boji za práva muslimských žen. Problém je v tom, že se muslimek nikdo nezeptá, zda pomoc vůbec potřebují. Mnoho z nich je se svým životem a postavením v něm spokojeno. Západní žena může jen stěží plně pochopit jejich problémy a vědět, jak se mají řešit, když nezná islám, islámské právo a mentalitu islámského světa do detailů, tvrdí Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 100-101). Důležité v této oblasti je vědět, že islámská žena je vychovávána jiným způsobem, v jiných podmínkách, v odlišné tradici, v jiném rozdělení rolí, práv a povinností než žena v Evropě. Když tuto skutečnost ženy v Evropě poznají, změní se i jejich doposud negativně orientovaný pohled a přístup k islámskému světu. S větší odborností a ze zkušeností vycházejících z vlastních poznatků přispěly ženy do sborníku, který sepsala M. Frouzová a nese název Závoj a džíny, ženy v islámském světě. Jedná se o čtrnáct příběhů, reportáží, ale i obecnějších úvah a vzpomínek českých a zahraničních novinářek, které v islámských zemích žijí, nebo delší dobu pobývaly. Tyto ženy se postavením islámských žen celoživotně zabývají a v jednotlivých příbězích se snaží o pravdivé vylíčení života žen především v islámských státech, ale i zemích, kde jsou muslimové menšinou. Od konce 19. století vzniká literatura stojící na polemice postavení žen mezi názory konzervativců a modernistů. Publikace Práva ženy (1898) od Mumtáz Alí a Osvobození ženy (1899) či Moderní žena (1900) od Kásim Amín hovořily o citlivých tématech, jako nošení závoje, mnohoženství a zapuzování žen. Záměrem autorek byly kritické soudy vůči vztahu muslimských tradic k islámským ženám. Zmíněná díla lze dle Müllera (1997, s. 130) hodnotit jako záslužná a průkopnická v oblasti ženské otázky, která je vykládána islámem v několika směrech, a to Koránem a Sunnou, islámskou právní vědou a společenskými zvyklostmi (s ohledem na čas a prostředí). 24

S feminitou obecně, úvahami o ženách a s obrazy žen se v Koránu a Sunně setkáme v poměrně hojném počtu. Z toho důvodu jsou jednotlivé kapitoly doplňovány odpovídajícími verši z Koránu. Jednoznačně však převažují zástupci mužského pokolení, tudíž není překvapením, že prakticky ve všech podáních dominuje mužský pohled. Těžce bychom zde hledali genderovou úvahu o mužích v protiváze pasážím o ženách. Mužům je vyhrazeno zvláštní místo zejména v textech hovořících o manželství a normách rodinného života. V souhrnném pohledu obrazy žen ukazují na velké rozdíly povah a způsobů chování, což znamená, že v náboženských hodnoceních najdeme jak pochvalné, tak kritické výroky. Jako dokonalé ženy označuje Sunna následující čtyři. První je Marjam, matka Ježíše, které v Koránu náleží nejpřednější místo a vzhledem ke svému vzornému a zbožnému životu se těší u muslimů veliké úctě. Následují Muhammadovy manželky Chadídža a Áiša. Z jeho dcer náleží prominentní místo Fátimě, jak uvádí Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 118-119). S Chadídžou žil do konce jejího života v monogamním manželství. Dala mu pět dětí, materiální zabezpečení a jistotu, kterou během svých prorockých počátků potřeboval. Dodnes je někdy na základě své životní dráhy označována za patronku žen podnikatelek. Zvláštní úcta patří v mnohých očích nejmilejší a nejmladší manželce Aiše, v jejímž náručí Prorok zemřel. Ačkoliv je Áiša řazena do čtveřice dokonalých žen, je poměrně málo známá. Její jméno uchovává jen tradice. Označována bývá jako vzor duchovně hluboké ženy, sděluje Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 118-119). Je pravdou, že muslimským ženám je ze stran médií dáváno mnohdy méně prostoru, než by bylo potřeba. Kvalitní literaturu žen muslimek, které jsou odbornicemi na islám a jeho právo, nebo muslimek evropských, zná v arabském světě v podstatě málokdo. Je to způsobeno ve značné míře poptávkou velké většiny lidí, jež si žádají skandální příběhy utiskovaných žen, které islám neprávem negativně zkreslují a vytvářejí tak jeho nepravý obraz. Kdyby byl islám opravdu tak špatný, jak se o něm v oněch beletristických publikacích píše, jistě by už dávno nepřitahoval pozornost tolika lidí, především vzdělaných, kteří o něm vydávají odborná, kvalitní a pravdivá díla. 25

2.4 Postoj islámu k druhému pohlaví a výhody z něj vycházející Jak již bylo zmíněno dříve, postavení ženy je v islámu jiné, zcela odlišné od Evropy a jiných částí světa. Nejvýstižnějším a nejopodstatněnějším adjektivem je v této souvislosti slovo výjimečné, protože takové opravdu je. S tímto tvrzením jistě souhlasí většina žen žijících v islámském světě, jelikož islám jim dal svobodu, ochranu a kvantum výhod. Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 94) si stojí za svým, když říká, že islám zlepšil postavení žen. Před příchodem islámu bylo běžné zabíjet nemluvňata ženského pohlaví, protože dívky byly považovány za méněcenné. V předislámské Arábii bylo hlavní funkcí žen přivádět na svět potomky a starat se o ně. Jejich status rostl, pokud rodily příslušníky mužského pohlaví, jelikož zastoupení mužského elementu bylo privilegiem rodu a rozhodovalo o jeho síle, schopnosti chránit členy a majetek. Platilo přesvědčení, že dívku nelze využít v boji, ohrožuje čest rodiny a je jen na obtíž, zejména v období sucha a hladu. Tohle však islám změnil, zakázal (Müller, 1997, s. 131). Dnes je tento zákaz argumentem proti interrupcím (Kropáček, 1996, s. 83). Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 94-95) oznamuje, že krom mnoha dalšího, islám dal ženě právo přísahat a svědčit u soudu, protože v době předislámské nemělo slovo ženy byť sebemenší váhu. Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 94-95) dále zdůrazňuje, že zásluhou islámu bylo ženě přiznáno právo dědit. Jelikož ona sama byla kdysi považována za majetek, který lze zdědit, znamenala tato změna velký pokrok. Teprve s islámem žena získala právo dědit polovinu z toho, co muž. Nikdo ji o dědictví nemohl připravit. To, že dědí menší podíl než muž, je islámem vysvětlováno tak, že žena je osvobozena od finanční zodpovědnosti a výdajů výjma těch, jež jsou pro její osobní potřebu. Důvodem je povinnost muže postarat se o ženské členy domácnosti. Ženy měly možnost už v samotných počátcích islámu být společensky aktivní. Vhodným příkladem je Muhammadova první žena Chadídža, která byla známou mekkánskou obchodnicí, pro kterou Muhammad před jejich sňatkem pracoval. Společně tvořili rovnocenný a uznávaný pár, který se vzájemně podporoval. Z toho 26

ovšem vyplývá, že v předislámské době mohly mít ženy v oblasti Blízkého východu majetek, dokonce mohly podnikat, což v té době v Evropě nemohly. Diskutovaným tématem v islámu, je podřazené postavení žen vůči mužům. Samotný Korán (2000, s. 526) hovoří takto: Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). Verš bývá často důvodem sporů. Jedni tvrdí, že to dává právo muži chovat se nadřazeně, dokonce je bít, většina učenců se však shoduje, že verš je pouhým zdůrazněním skutečnosti mužovy velké zodpovědnosti vůči ženě a přírodou dané větší fyzické síly, uvádí Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 95-96). 5 Bohužel v dnešní době je v mnoha muslimských společnostech zcela mylně zakořeněn pocit, že muž má právo na násilí a žena jej musí s pokorou snášet. Což se ale neslučuje s tím, co islám hlásá. Domácí násilí není jen doménou islámu. Po celém světě existují organizace, na které se případné oběti mohou v nouzi obrátit. V islámských zemích běží na toto téma mnoho pořadů, v nichž odborníci varují před názorem, že muž má právo ženu jakkoliv týrat a trestat. Násilí na ženách uznává islámské právo jako důvod k rozvodu, říká Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 96). Islám mimo jiné osvobodil ženu od shonu za obživou. Žena plní v islámu především roli matky a vychovatelky další generace, což je v islámu významná a velmi zodpovědná role. Na ženiných bedrech je tedy starost o tzv. svět vnitřní, kdežto muže určil Prorok jako hlavní osobu zodpovídající za tzv. vnější svět neboli vydělávání peněz, obživu rodiny a její bezpečnost. Neznamená to však, že by islám ženě zakazoval realizovat se mimo domov. Povoluje jí, aby chodila do zaměstnání. Islám z ženy nechce udělat vězně svého domova tím, že by jí odepřel právo na studium a angažování se ve společnosti. Jde jen o to, aby nevykonávala zaměstnání, které by mohlo ohrozit její čest a víru. Další podmínkou je stálý dostatek času na rodinu a nezanedbávání role manželky a matky, která je prvořadá, dodává Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 96-98). Mnozí nevědí, že islám ženě zaručuje stejná práva jako muži v oblasti podnikání, uzavírání smluv, výše zmíněného zaměstnání a možnosti mít oddělené vlastnictví. 5 Muž má povinnost ženu chránit a být schopen ji zajistit, aby v žádném ohledu nestrádala. 27

Stejně jako u muže, jsou její čest a majetek nedotknutelné. Dopustí-li se žena přestupku, následující trest není větší nebo menší nežli trest udělený muži v podobném případě (Abdalati, 2010, s. 185). Mimo jiné dal islám ženě možnost být hodnocena výhradně dle svých dovedností a schopností, čili vnitřních hodnot, ne podle svého vzhledu. Je zde řeč o islámském závoji, v němž je svoboda ukryta, a který Západní společnost mylně považuje za věc špatnou a ponižující, říká Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 99). V islámském světě je viditelná určitá segregace mužů a žen, a to především v souvislosti se zahalováním. Představitelé islámu ale zdůrazňují, že oddělování dává ženskému pohlaví nemalé množství výhod. Řadí sem relativní bezpečí před obtěžováním a splynutí s davem, což autoru Turečkovi (2007, s. 99) s vděkem potvrdilo hodně žen od Kábulu až po palestinskou Gazu. Faktorem zabezpečujícím ženám soukromí je krom zahalování, rovněž existence ženské části domu, do které mimo nich není povolen přístup cizím návštěvníkům, kteří přichází za mužem, tvrdí Kropáček (in Knotková - Čapková a kol., 2008, s. 133). Muslimská společnost je v tomto ohledu dvoustranná, ale nerozdělená. Je zvykem, že v situaci, kdy se muslimové z několika rodin sejdou k jídlu, ženy jedí společně, ale v oddělených místnostech od mužů. Muži také setrvávají pouze mezi sebou (Denny, 1998, s. 143). Ohledně vztahů mezi muži a ženami podává islámský zákon šaría přísná nařízení. Prvořadý je smysl slova mahram. Označuje dovolený stupeň pokrevní příbuznosti, ve které spolu muži a ženy podle práva nesmějí uzavřít sňatek a díky němuž se mohou stýkat mezi sebou. Řádná muslimská žena se nikdy společensky nestýká s mužem, který nepatří do mahramu (Denny, 1998, s. 143). Abdalati (2010, s. 188) ve své publikaci Zaostřeno na islám sděluje důležitou skutečnost týkající se postoje islámu k ženě: Islám jí dává tolik, kolik se od ní vyžaduje. Její povinnosti se nádherně doplňují s jejími právy. Udržuje se rovněž rovnováha mezi právy a povinnostmi, žádná strana nepřevyšuje druhou. Jeden z mnoha koránských veršů konstatuje postavení islámské ženy vůči muži následovně: A ony mají pro sebe stejné právo jako oni podle zvyklosti, nicméně muži jsou o stupeň výše a Bůh je mocný, moudrý (Korán, 2000, s. 470). 28

Verš po přečtení vzbuzuje v zastáncích ženských práv i feministek ambivalentní pocity. Dokud nedojde k plnému objasnění významu verše, je neadekvátní vyvozovat paušální závěry a nafukovat jej do mediální bubliny. Řečeným stupněm totiž nelze konstatovat nadvládu muže nad ženou. Neznamená vyšší stupeň lidskosti či charakteru. Jsou jím míněny závazky, které spočívají pouze a plně na bedrech muže. A tyto závazky dávají muži v jistých ekonomických ohledech vyšší stupeň než ženě (Abdalati, 2010, s. 189). Kropáček (1996, s. 87-88) zdůrazňuje, že jakékoliv diskriminační normy v této oblasti je třeba posuzovat s ohledem na pravidla, která jsou dané společnosti vlastní, čili snažit se je pochopit v kontextu konkrétní společnosti a země. Některé zvykové prvky nerovnosti, jako je právo otce provdat dceru dle své vlastní vůle, jsou dnes téměř všude zrušeny. Na závěr Kropáček dodává, že bohužel ledacos ze starých tradic mužské nadřazenosti muslimského světa přežívá, ale nesouhlasí s tvrzením, že Šaría ženu diskriminuje. Postavení muslimské ženy v rodině je často stavem jisté závislosti a jeho opravdová kvalita závisí na míře vzájemné lásky a kvalitě vztahu obou partnerů. 2.5 Zahalenost žen/islámský závoj - ochrana, cudnost nebo symbol útisku? Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější cesta k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy (Korán, 2000, s. 553). Správné oblékání, krášlení, chození a dokonce i dívání se je v islámu složitou otázkou a je jí věnována velká pozornost (Abdalati, 2010, s. 120). To, co ženám v islámu dává svobodu a ochranu, je pro mnoho lidí na Západě symbolem útisku, submisivity a degradace žen, vyzdvihuje Al Oukla (in Frouzová (ed.), 2005, s. 99). Je obdivuhodné, jak velký prostor islámští autoři věnují problematice ženského odívání. Publikace o vhodném a správném ženském oblékání vyloženě zahlcují knižní trh. Tyto brožury obsahují jasné instrukce ohledně zahalování, podmínek zahalení a podob hidžábu (Kouřilová, Mendel, 2003, s. 61). 29

Jedním z důvodů, proč chodí muslimské ženy zakryté, je především holá skutečnost, že jde o kulturní zvyk, který existuje na Blízkém Východě několik tisíc let. Jedná se o zvyk vysoce praktický, sloužící jako ochrana proti slunci a vysokým teplotám, které zde panují (Klímová - Pumerová, 2005, s. 28). Zakrývání obličeje a vlasů bylo před příchodem islámu privilegiem žen s vysokým postavením. Ukazovaly jím nejen svou sebeúctu, urozenost a nadřazenost, ale také počestnost, nedotknutelnost a souvislost s následováním víry Boží. Zahalování je odlišovalo od chudých a chránilo před zraky okolí (srov.e-islam.cz). Příchod islámu zpřístupnil tuto výsadu i chudým ženám. Zakrývání se najednou stalo čímsi nejen povoleným, ale i doporučovaným, v některých zemích dokonce nakazovaným (Klímová - Pumerová, 2005, s. 28-29). Zahalování je rovněž tématem silně bouřlivých diskuzí a rozdílných názorů v muslimském světě. Dle muslimských feministek je hidžáb nástrojem protidemokratického útlaku. Feministky jej vidí jako předislámskou tradici a odmítají jej. S tímto postojem ve svých dílech silně souhlasí známá marocká socioložka, na Západě nejčtenější muslimská feministka Fatima Mernissi (Kropáček, 2002, s. 123). Na druhé straně stojí muslimské ženy a dívky, které se domáhají práva nosit závoj nebo šátek a nosí jej z vlastního přesvědčení. Je pro ně symbolem příslušnosti k islámu a povinností vůči svému Bohu. Moci nosit šátek si v tomto ohledu vymáhala spousta studentek v Turecku, kde si jej ředitelé škol nepřáli. Také na školách ve Francii a Německu docházelo ke konfliktům se studentkami z přistěhovalých muslimských rodin, které šátek nosí. Dívky též odmítaly účastnit se hodin plavání a tělesné výchovy kvůli nošení sportovního oblečení. Ve Francii se tato problematická záležitost kvůli vroucím sporům mnohdy ocitla na titulních stránkách tisku. Proti sobě stály principy kladoucí důrazu na uchovávání klasického charakteru školy a právo na kulturní identitu (Kropáček, 1996, s. 89). Francie v dubnu roku 2011 vydala zákon zakazující zahalování muslimských žen na veřejnosti. Stala se první zemí v Evropě, která nošení závojů či šátků (burka nebo niqáb) ženám zakázala. Ženám, které tento zákon z jakýchkoliv důvodů poruší, hrozí finanční pokuta (až 150 Eur) a povinné absolvování kurzu občanské nauky. Finanční pokuta a hrozba ročního vězení platí pro muže, u něhož se prokáže, že ženu k nošení 30