Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy. Diplomová práce. Pohyb Movement

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy Diplomová práce Pohyb Movement Vypracoval: Barbora Lokvencová Vedoucí práce: Dr. Dominika Sládková, M.A. České Budějovice 2014

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že svoji diplomovou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě - v úpravě vzniklé vypuštěním vyznačených částí archivovaných Pedagogickou fakultou elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů. V Českých Budějovicích dne 3. 1. 2014. Podpis studentky

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych chtěla poděkovat Dr. Dominice Sládkové, M.A. za cenné rady, podporu a plodné připomínky při zpracování diplomové práce.

ABSTRAKT LOKVENCOVÁ, B. Pohyb. České Budějovice 2014. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Pedagogická fakulta. Katedra výtvarné výchovy. Vedoucí práce D. Sládková. Klíčová slova: filosofie, kosmologie, pohyb, čas, prostor, živel, oheň, voda, vzduch, země, film, pohyblivé obrázky, fotografie, kinematografie. Teoretická část vychází z přehledu antických filozofů, kteří se zabývali živly jako pralátky a stručné shrnutí o daných myslitelích. Dále se zabývá všeobecným pohybem, jak v umění, tak i ve fyzice, v prostoru i čase, protože vše se vším souvisí. Jako logické propojení pohybu jsou pohyblivé obrázky a jejich přístroje pro optickou iluzi pohybu až po raný vývoj kinematografie. V praktické části se zabývá kresbou, její technikou a materiály. Stručně zde popisujeme přístroje pro optickou iluzi pohybu jako je zoetrop a praxinoskop a hlavně na jakém principu fungují.

ABSTRACT LOKVENCOVÁ, B. Movement. České Budějovice 2014. Thesis. University of South Bohemia in České Budějovice. Faculty of Education. Department of Art. Supervisor: D. Sládková. Keywords: philosophy, cosmology, movement, time, space, element, fire, water, air, earth, film, moving pictures, photography, film. The theoretical part is based on an overview of ancient philosophers who have occupied themselves with the elements as a primary substance and a brief summary of the given thinkers. It also deals with the general flow, both in art and in physics, in space and in time, because everything is connected to everything. As a logical connection of movement are moving pictures and the tools for illusory motion until the early development of cinematic. The practical part deals with drawings referring to their technique and materials. It describes briefly the tools of illusory motion as the Zoetrop and Praxinoscope focusing on the principle how they work.

OBSAH 1 ÚVOD... 8 2 TEORETICKÁ ČÁST... 9 2.1 POJMY... 9 2.1.1 TZV. PŘEDSOKRATOVŠTÍ FILOSOFOVÉ A ŽIVLY... 9 2.1.2 MÍLÉTŠTÍ PŘÍRODNÍ FILOSOFOVÉ... 10 2.1.2.1 THALÉS... 11 2.1.2.2 ANAXIMANDROS Z MÍLÉTU... 13 2.1.2.3 ANAXIMENÉS... 15 2.1.3 PYTHAGORAS... 16 2.1.3.1 PYTHAGOREJCI... 18 2.1.4 ELEATÉ... 18 2.1.4.1 XENOFANÉS... 18 2.1.4.2 PARMENIDÉS... 20 2.1.4.3 ZÉNÓN Z ELEJE... 21 2.1.5 PŘÍRODNÍ FILOSOFIE 5. STOLETÍ... 22 2.1.5.1 HÉRAKLEITOS... 22 2.1.5.2 EMPEDOKLÉS Z AKRAGANTU... 24 2.1.5.3 ANAXAGORÁS Z KLAZOMEN... 26 2.1.6 ATOMISMUS... 28 2.1.6.1 LEUKIPPOS Z MILÉTU, DEMOKRITOS Z ABDÉR A JEJICH UČENÍ O ATOMECH... 28 2.2 ŽIVLY... 31 2.2.1 ŽIVLY Z POHLEDU FILOSOFIE... 31 2.2.2 ŽIVLY Z POHLEDU PSYCHOLOGIE... 32 2.3 POHYB A JAK HO VNÍMÁME... 34 2.4 POHYB VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ... 36 2.4.1 DEGAS A JEHO FASCINACE POHYBEM... 36

2.4.2 FUTURISMUS... 36 2.4.3 KINETICKÉ UMĚNÍ... 37 2.5 PROSTOR... 38 2.6 ČAS A JAK HO VNÍMÁME... 39 2.7 FILM... 40 2.7.1 VÝVOJ FILMU... 40 2.7.2 OD FOTOGRAFIE AŽ PO POHYBLIVÉ OBRÁZKY... 40 2.7.3 POČÁTKY KINEMATOGRAFIE JAKO ILUZE POHYBU... 41 2.8 DIDAKTICKÁ ČÁST... 44 3 PRAKTICKÁ ČÁST... 45 3.1 KRESBA... 45 3.2 MATERIÁLY A TECHNIKY KRESBY... 46 3.3 FANTASKOP, ZOETROPE, PRAXINOSKOP A JEJICH PRINCIP... 47 4 ZÁVĚR... 48 5 POUŽITÉ ZDROJE... 49 5.1 SEZNAM LITERATURY... 49 5.2 SEZNAM ELEKTRONICKÝCH ZDROJŮ... 51 6 CD PŘÍLOHA... 52 7 OBRAZOVÉ PŘÍLOHY... 53

1 ÚVOD Téma diplomové práce jsem si zvolila hned z několika důvodů. Pohyb je velice široký pojem, ale o počátku pohybu se běžně moc nemluví. Pohyb je velice fascinující, protože každý pohyb je jiný a také každý člověk ho jinak vnímá. Pod pohybem si můžeme představit obyčejnou chůzi, která nás provází celým životem, ale i létání - ať už vzduchem, nebo jen v myšlenkách. Pro někoho je pohyb běhání, pohyb v čase, pro jiného je to vnímání prostoru. Velice mě proto zaujalo, jak na pohyb nahlíží filosofové před Sokratem. Pohyb často spojují s prvním hybatelem zrození Země, což byl nejčastěji jeden ze živlů, nebo dokonce všechny čtyři živly. Také mě velice zaujalo, jak nahlíží na pohyb Parmenidés, pro kterého byl pohyb jak v prostoru, tak čase jen zdáním, či pouhým klamem. Tato myšlenka mě přivedla k počátkům kinematografie, kdy se lidé pomocí různých přístrojů snažili zachytit pohyb a promítnout ho. V umění se lidé pohybem zabývali už v pravěku, kdy kreslili na stěny v jeskyních osminohá pravěká zvířata. Pravděpodobně tak chtěli zachytit právě pohyb. Postupem času se umělci zdokonalovali a pohyb zachycovali nejen v malířství, sochařství a architektuře, ale i v plastikách. V pozdější době, s nástupem techniky, ho zaznamenávaly vynálezy jako je zoetrop a praxinoskop, ale i nová umělecká disciplína fotografie, z níž později vykrystalizovala kinematografie. Předchůdcem kinematografie byla jen pouhá kresba. Pomocí umělce a jeho kresby, která představovala rozfázovaný pohyb určitého objektu či zvířete, se vytvořily přístroje, které dokázaly tento rozfázovaný pohyb synchronizovat a nakonec ho i promítat pro veřejnost. Závisí to i na našem zrakovém vnímání, tzv. persistenci. Nejdříve se do optických přístrojů vkládala kresba, poté série fotografií. Tyto sekvenční fotografie byly důležitým impulsem k rozvoji pohyblivých obrázků. A právě tyto přístroje umožnily dát fotografii i kresbě život. Tato práce se pokouší o propojení filozofie, fyziky a výtvarného umění a to díky pohyblivým obrázkům, které ztvárňují iluzi pohybu. Snaží se poukázat na to, že i předměty, které jsou pro žáky často nezajímavé, mají díky snadným iluzím pohybu své kouzlo a dají se spojit s hrou. 8

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 POJMY V této části si nastíníme, čím se tzv. předsokratovští filosofové zabývali. Budeme se zabývat vývojem myšlenek o zrození světa, a proč si mysleli, že živly jsou prvními hybateli zrození světa. 2.1.1 TZV. PŘEDSOKRATOVŠTÍ FILOSOFOVÉ A ŽIVLY Z předsokratovského období se nedochovala skoro žádná díla ani spisy. Někteří filosofové ani spisy nepsali a některá díla se ztratila nebo zničila. Proto je zajímavé, že myšlenky těchto filosofů jsou dodnes živé a ještě sílí. Museli se tedy dochovat přímé a nepřímé prameny, přímými prameny jsou různá svědectví pocházející od myslitelů samých, známe z celého tohoto údobí pouze fragmenty, tzv. zlomky předsokratovských myslitelů. 1 Pokud bychom měli pouze tyto prameny, nevěděli bychom téměř nic, a proto jsou zde i nepřímé prameny. To jsou díla pozdějších filosofů, kteří se zabývali svými předchůdci a zkoumali jejich myšlenky. Zdroje, z nichž čerpáme, jsou takzvané citáty, které nacházíme od období Platóna po byzantské autory. 2 Tito filosofové chtěli objasnit svět ze světa samého, nalézt podstatu světa kdesi uvnitř. Zabývali se věděním, které zkoumá především problém přírody a prvopočátek, který také nazýváme pralátkou, z níž byl vytvořen svět. Tím by se dalo říci, že předsokratovská filosofie je hlavně o učení počátku bytí, co je příčinou existence, jeho podstatou celku. Pralátka byla chápána jako něco, co je počátkem, koncem i vše prostupujícím principem. 3 Nepřipouštějí jiné bytí než jen látkové. Toto období filosofie se nazývá jako filosofie předsokratiků, protože tito myslitelé vystoupili před působením Sokrata. Toto nejstarší období sahá asi od roku 1 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 92. 2 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 12. 3 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 21. 9

600 před Kristem až do 4. století před Kristem. 4 Poté následuje myslitel Pythagoras, který se zaměřuje na pojem čísla, hlavně mladší školy přírodní filosofie. 5 2.1.2 MÍLÉTŠTÍ PŘÍRODNÍ FILOSOFOVÉ Mílét, nejjižnější maloasijské město v 6. století př. Kr., bylo místo, kde se setkávaly různé rasy, jazyky i náboženství a je také původním místem vystoupení řecké filosofie. Odtud také Anaxagoras přináší filosofii do Athén. Myslitelé této doby ovlivnili pozdější filozofii spojením zkoumání s moudrostí logizací mýtu, kde zdůrazňovali určité výrazy jako už samo zkoumání, ale také řád, uspořádání, harmonickou vyváženost a krásu, což se řecky řekne kosmos. Následujícím výrazem je apeiron, neboli apeiratického, jako něco neomezeného či neurčitého. Dalším a asi posledním možným výrazem je arché, pod kterým si představujeme pralátku nebo také počátek. V prvních fázích se řecká filosofie formovala v podobě kosmologie, kdy raná kosmologie měla mytický charakter o řádu, prvních příčinách a vzniku světa. Jejím užším odvětvím byla tzv. kosmogonie, která se zabývá naukou o původu světa a byla u starověkých národů součástí mytologií. 6 Řecká filosofie je spojena i s jiným tématem, než je tzv. zkoumání přírody, ale spíše se její pozornost zaměřuje na počátek. Aristotelés přitom soudí, že většina nejstarších filosofů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky. 7 Neboť také oni zřejmě uznávají jisté počátky a příčiny, a tak pro nynější postup zkoumání bude k jistému užitku, všimneme-li si jich blíže; buď totiž u nich nalezneme ještě jiný druh příčiny, jež jsme právě uvedli. Tedy většina nejstarších filosofů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky. Neboť to, z čeho se skládá, všechno co jest, a z čeho původně vzniká a v co nakonec zaniká, kdežto podstata (substance) trvá a mění se jenom ve svých vlastnostech, jest podle nich prvkem a počátkem jsoucna. 8 4 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 94. 5 Tamtéž, s. 94. 6 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 22. 7 ARISTOTELES, A. Metafyzika. Praha: Petr Rezek, 2003, s. 40. 8 Tamtéž, s. 40. 10

Arché Mílétští filosofové chápali jako něco, co je pevné, trvalé a neměnné, jako prvotní princip, z něhož svět povstal. Tito myslitelé si ještě neosvojili výrazy jako je látka, život, duše, pohyb a jejich rozdíly. Myslí si, že látka je něco, co žije a je původem bytí. Proto se Míléťanům připisuje označení jako hylozoisté (hýlé = látka; zóé = život), ale neznamená to, že by látku brali jako živou nebo oživenou, protože ještě nerozlišují mezi látkou a životem. 9 Každý filosof považoval za arché, neboli pralátku, něco jiného. Mezi myslitele z Milétu, který pracovali s výrazem arché, patří hlavně Tháles, Anaximenés a Anaximandros. Tháles považoval za pralátku vodu, Anaximenés vzduch. Jiný názor na pralátku měl Anaximandros, který si položil složitější otázku. Podle něj je pralátkou mez, něco neomezeného a bez hranic, nazývající se apeiron, jak už jsme zmínili výše. 10 Podle Diogenése Laertiose, autora jediné filosofické doxografie, která byla snad úplně zachována, se filosofie dělila na dvě větve dělil filosofii na dvě větve, tzv. školy. Jednou z nich byla od Anaximandra, učitelem této školy byl Tháles, který byl učitelem Anaximandra. A protože byl Ión, neboť pocházel z Milétu, proto se jmenovala tato škola iónská. 11 Druhá se jmenovala italská, v této škole učil Ferekydés, a jméno dostala podle Pythagora, který prožil většinu svého života v Itálii. 12 Myšlení milétských filozofů bylo v pohybu přirozeností ve světě, v čem Hérakleitos pokračuje, Pythágorejci se pokusí o syntézu myšlení pohybu a trvalosti, Xénofanés obrátí mysl k nehybnému, něčemu trvalému. 13 Xenofana nelze zařadit do žádné obecné kategorie, ale pojednáváme o něm i s iónskými mysliteli. 2.1.2.1 THALÉS První z přírodních milétských filosofů, který se narodil asi roku 640 před Kristem, vyznačoval se neobyčejně širokým obzorem snad ve všech okruzích a zvláštní zvídavostí. 14 Tento široký obzor a zvídavost získal cestováním, kdy mimo jiné procestoval celý Egypt. Na to, kolik toho procestoval, byl všestranným přírodovědcem, 9 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 15. 10 RÁDL, E. Dějiny filosofie. Praha: Votobia, 1998, s. 74. 11 LAERTIOS, D. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995, s. 14. 12 Tamtéž, s. 14. 13 BOUZEK, J., KRATOCHVÍL Z. Řeč umění a archaická filosofie. Praha: Hermann a synové, 1995, s. 136. 14 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 37. 11

zajímal se o astronomické poznatky Východu a k úžasu předpověděl zatmění Slunce, díky znalostí babylonské astronomie. Patočka se zmiňuje, že se Thalés stal pravděpodobně tlumočníkem egyptské a mezopotamské vědy, jeho znalosti geometrie nepřesahovali možnosti egyptské vědy. 15 Tato doba charakterizuje pozdější řeckou geometrii, kde se obracejí k poměrům linií a úhlů, a nikoli k číslům, proto známe takzvané Thalétovy věty (o shodnosti trojúhelníků se stejnou stranou a dvěma přilehlými úhly, o průměru půlícím kružnici, o rovnosti úhlů vrcholových a pravém úhlu nad průměrem kružnice) 16 Také se o Thalétovi říká, že změřil pyramidy, a to tak, že počkal, až stín pyramidy bude stejně velký jako stín člověka. V některých pasážích Aristetolova spisu De anima nás opravňují si myslet, že si Thalés představoval celek světa, který byl nějakým způsobem oduševnělý a živý. Povšiml si, že určité druhy kamenů mají schopnost se hýbat, nebo s něčím hýbat a na základě toho si myslel, že mohou mít duši, která jim propůjčuje život a možnost pohybovat se. Zdá se, že Thalés podle toho, co se o něm připomíná, pokládal duši za cosi, co má schopnost se pohybovat, jestliže tvrdil, že magnéský kámen má duši, protože pohybuje železem. 17 Naše prameny neříkají nic o tom, zda Thalés propojoval vodu jako původ všeho s duší a pohybem neboli božskou silou. Aristoteles má všechny informace převzaté z druhé ruky, proto je zkoumá velice opatrně. Podle Aristotela, považoval Thalés vodu za arché, neboli počátek všeho, a proto také tvrdil, že Země plave na vodě. Ale Aristoteles si tím nebyl moc jist, a proto celou jeho nauku rozostřuje poukazem na předky, kteří měli podobné mínění. Přitom si je vědom obtížnosti odkazů, i když on sám je závislý pouze na sekundárních autoritách: 18 Dá se sice těžko zjistit, zda právě tento názor o přírodě jest původní a starý, ale dostačuje, že prý se Thalés o první příčině tak vyjádřil. 19 Je možné, že Thalés tuto myšlenku převzal z nějakého mytologického zdroje, který je podobný homérovskému spisu a dal tomu racionální podobu. Ale i tak je možné, že byl ovlivněn i nějakými cizími, možná i egyptskými verzemi. Thalés rozuměl pod slovem voda něco 15 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 37. 16 Tamtéž, s. 37. 17 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 124. 18 GUTHRIE, W. A history of Greek philosophy. New York: Cambridge University Press, 1990, s. 125. 19 ARISTOTELES, A. Metafyzika. Praha: Petr Rezek, 2003, s. 41. 12

jako vlhkost, tekutost. Voda je sama o sobě pro lidský organismus a vůbec pro celou zemi velmi nezbytná. Voda je jakási látka, z které všechno vzniká, je počátkem všeho. Thalétovo arché je látka, která se pohybuje, je živá, proto si myslel, že Země je deska, která plave na vodě, a tím vytvářel hypotézu, že tak vzniká zemětřesení. Hölscher se ve své knize zmiňuje: Nil pramení z těchto podzemních vod a přináší zemi plodnost, kde na zemském okraji spočívá nebeská klenba; voda obtéká nebe jako druhý Nil, z něhož vyvěrá životadárný déšť. 20 Thalétovo archaické myšlení o vodě nemůžeme brát jako látku v moderním smyslu, neboť si neosvojil rozlišení mezi látkou, životem, pohybem a duší, protože si myslí, že látka je to, co žije a je toho původem. 21 Lidé vnímají vodu jako pramen, řeku, jezero, moře, déšť nebo slzy, vnímají ji v její přirozené podobě. Voda jako nejlepší popis prožívání lidské duše, kterou popisuje Banzhaf ve své knize Živly: Voda s pomocí Slunce (ohně) stoupá nahoru do vzduchu a přeměňuje se v mraky, kde pak vyprší v podobě deště a stéká po skalách do údolí a poté do moře, kde ani tu nezůstává voda klidná a naráží při přílivu do skal na pobřeží a při odlivu se stahuje zpátky do hlubin, kde jsou mocné proudy. 22 2.1.2.2 ANAXIMANDROS Z MÍLÉTU Byl také obyvatelem Mílétu jako Thalés, ale jeho biografický profil nám uniká. V jedné anekdotě se vypráví, že zemřel brzy po navršení svých 64 let, proto by jeho data byla 610-546 před Kristem 23 Když se zamyslíme, kdy byl narozen Thalés, tak byl Anaximandros téměř jeho současníkem. Na počátek vzniku světa měl Anaximandros poněkud zvláštní názor. Ptal se totiž, co určuje povahu jednotlivých věcí obecněji a trvaleji než třeba voda. A proto, se snažil najít něco, co se nedá přesně stanovit, vymezit, co nemá konec ani začátek. A tak přišel nato, že původním principem světa a příčinou všeho bytí je něco neomezeného, neohraničeného, neurčitého, což se řekne řecky apeiron. 24 Je možné, že apeiron znamenal prostorově neurčité, možná i povahově neurčité, protože nebylo výslovně 20 HÖLSCHER, U. Anfängliches Fragen: Studien zur frühen griechischen Philosophie, Götingen, 1968, s. 42. 21 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 15. 22 BANZHAF, H. Živly jako obraz člověka: oheň, voda, vzduch a Země. Bratislava: Eugenika, 2001, s. 80. 23 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 37. 24 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 22. 13

ztotožněno s ohněm, vzduchem, vodou nebo zemí. Nebo je to neomezené v rozloze a trvání, což by definoval jako všeobjímající a božsky nesmrtelné. 25 Ani jeden, z těchto prvků (oheň, vzduch, voda, země) není to, z čeho pocházejí všechny ostatní věci; a jistě nepocházejí ani z ničeho jiného mimo ně, např. z něčeho uprostřed mezi vzduchem a vodou nebo mezi vzduchem a ohněm, co je hustší než vzduch a oheň spolu s protiklady; avšak jeden z obou protikladů je privace takže to prostřední nemůže nikdy existovat osamoceně, jak tvrdí někteří o nekonečném (apeiron) a obklopujícím. 26 Představoval si, že Země se volně vznáší v prostoru. Byla nejprve v tekutém, kapalném stavu, a postupným vysoušením dala vznik živočichům, kteří nejdříve žili ve vodě a poté se přemístili na zem. Takto vlastně předpověděl z části moderní vývojovou teorii. Tento myslitel svou naukou, že ohnivý prstenec, který původně obklopoval Zemi, po svém roztříštění obíhá okolo Země a vyzařuje oheň, se poprvé pokouší o fyzikální vysvětlení pohybu hvězd, kde podle věčného zákona vcházejí z neurčitého - neomezeného stále nové světy a opět se do něho vracejí, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času, jak praví závěrečná slova jediného doslova zachovaného zlomku, která dovolují alespoň tušit temné hlubiny jeho nauky 27 Měl na mysli takové jevy, jako je den a noc, změna léta a zimy a koloběh prvků, který se rodí jeden ze druhého. Možnosti bytí se navzájem omezují časem, který stanovuje řád pro trvání každého období. 28 Také se říká, že prý postavil první sluneční hodiny ve Spartě, byly primitivní a nazývaly se gnómon. Anaximandros myslel hlavně kauzálně, hledal za vším příčinu a určitý následek, třeba u světla zkoumal lom rozkladu, jeho šíření a rychlost. Na jeho přínos nahlížíme v tom, že se pokusil na vznik světa nahlížet pomocí více modelů, jako na jednotný vývojový proces, v němž každou fázi objasnil z fáze předchozí. 25 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 144. 26 Tamtéž, s. 145. 27 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 97. 28 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 17. 14

2.1.2.3 ANAXIMENÉS Jeho vrchol působení spadá do období kolem roku 545 před Kristem. 29 Byl to velmi dobrý pozorovatel, který si všímal i toho nejmenšího, okem lehce přehlédnutelného. Tento myslitel navazoval na Anaximandra a také pravděpodobně na Thaléta. U něj už můžeme vidět, že se vše snažil lépe popsat, aby to bylo jasnější, přehlednější a vysvětlovat to mnohem podrobněji a smysluplněji. Byl třetí mílétský přírodní filosof a také současníkem Anaximandra, který považoval za pralátku vzduch, ale ne v doslovném smyslu, protože tím myslel i duši. Anaximenés považoval vzduch za dřívější než vodu a považuje ho za počátek všeho. Anaximenés, syn Eurystratův, z Mílétu, jenž byl druhem Anaximandrovým, stejně jako on tvrdí, že základní přirozenost je jedna a neomezená, ale nikoliv neurčitá, jak tvrdí Anaximandros, nýbrž určitá, neboť ji nazývá vzduchem; liší se ve svých existujících podobách řídkostí a hustotou. Když se zřeďuje, stává se ohněm, a když se zhušťuje, stává se větrem, pak oblakem a (když se zhušťuje ještě více) vodou, potom zemí, poté kameny; a ostatní věci vznikají z těchto. Také on činí pohyb věčným a tvrdí, že skrze něj se též uskutečňuje změna. 30 Anaximenés se spíše zabývá mechanismem, nežli první příčinou, jako tomu bylo u Anaximandrose. Snažil se také nějak vyložit a popsat duhu. Říkal, že vzniká, když Slunce ozáří hustý oblak paprsky, které nemohou proniknout na druhou stranu, a s tím prý souvisí barvy duhy. Paprsky jsou na jedné straně oblaku horké, jasné, zářící a na jeho druhé straně jsou studené, chladné a temné až fialové. 31 Je možné, že se Anaximenés inspiroval u kováře a rozžhavené tyče. Proč si vlastně Anaximenés vybral za pralátku vzduch, můžeme tvrdit ze dvou důvodů. Tím hlavním je, že navazoval na Anaximandra a jeho neomezenost. Ta pro něj byla všeobjímajícím vládcem všeho. Prvním důvodem byl, že navazoval na Anaximandra a jeho neomezenost, že všemu vládne, a taky tím, že vše objímá. 32 Vzduch je to, co není samo vidět, vše viditelné objímá, a tento živel se právě hodí k vyplnění neurčitých dálek, které obklopují vesmír a zemi samotnou. Druhým 29 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 18. 30 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 144. 31 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 55. 32 Tamtéž, s. 55. 15

důvodem byla Anaximandrova neomezenost jako něco, co zaručovalo věčný vznik a zánik, tedy věčný a nevyčerpatelný pohyb. Říkal, že neomezený vzduch je počátkem, že z něho povstává přítomnost, minulost, ale i budoucnost. Stejně jako Anaximandros si také Anaximenés představuje původ jako nekonečný, ale tento výraz u něho znamená výlučně prostorovou a časovou rozlehlost. 33 Anaximenés nemůže přirozeně při svém způsobu myšlení brát neomezenost spekulativně, jako tomu bylo u Anaximandra. Bere neomezenost jako nějakou vlastnost, jako určení něčeho, co lze zjistit v našem okolí. 34 2.1.3 PYTHAGORAS Za zakladatele řecké vědy a matematiky považujeme Pythagorase, ale i také na tom mají zásluhy Míléťané. Byl filosofem, ale také, jak už jsme zmínili, matematikem i astronomem, který se narodil na ostrově Samos, nedaleko Mílétu. Žil v období mezi lety 580-500 před Kristem. 35 Údaje o něm se často rozcházejí. Jeho díla se nedochovala, tedy pokud nějaké napsal. Založil významnou školu, ale následovníci jeho původní myšlenky překryli, a tak se těžko rekonstruují. V Krotónu, v jižní Itálii, založil společenství, které silně připomíná náboženský řád, to se pak rozšiřuje do jiných měst, až se z toho získává politický ráz. 36 Kvůli různým sporům a nenávisti k Pythagorejcům prchají mnozí do Řecka a zakládají tam nová společenství, kde tak vznikají různé pythagorejské směry. Důležité u něho je, že filosofii chápal přímo jako náboženskou moc a náboženství zase pokládal filosoficky; že se mu tedy mýtus stal již asi něčím podobným jako později Platónovi, tedy prostředkem životního vyjasnění tam, kde rozumový výklad nestačí a kde je třeba uvést v činnost celou bytost. 37 Můžeme si to ukázat na dvou Platónových zmínkách o Pythagorovi a Pythagorejcích, kde ukazují dvě stránky pythagoreismu, jedna je náboženská a etická, druhá filosofická a vědecká. 33 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 18. 34 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 56. 35 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 98. 36 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 22. 37 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 80. 16

První zmínka Ale neříká se o Homérovi, že se za svého života stal pro některé lidi průvodcem a vychovatelem alespoň v soukromí, pokud už ne na veřejnosti? A neměli ho tito lidé rádi za to, že jim dělal společnost, a nepředávali pak pozdějším generacím jakýsi homérský způsob života? A nebyl takový i Pythagoras, který byl kvůli tomu obzvláště milován a jehož následovníci se způsobem života, který ještě dnes nazývají pythagorejský, zdají být jaksi odlišní od ostatních lidi? 38 Druhá zmínka: Zdá se, řekl jsem, že jako jsou oči stvořeny pro astronomii, tak jsou uši stvořeny pro harmonii, a že tyto vědy jsou si navzájem jakýmisi sestrami, jak tvrdí Pythagorejci, a my s nimi, Glaukóne, souhlasíme 39 Pythagoras učil o nesmrtelnosti duše a stěhování duší patrně jako první v Řecku. Tento následující úryvek poznamenává o Pythagorově nauce. To, co říkával svým druhům, nemůže nikdo vypovědět s jistotou, neboť mlčenlivost, kterou zachovávali, byla mimořádná. Všem lidem se nicméně stalo obecně známo toto: zaprvé říkal, že duše je nesmrtelná; dále, že přechází do různých druhů živočichů; pak, že věci, které se odehrávají, probíhají v určitých cyklech znovu, takže nic není zcela nové; a konečně, že všechno, co se objevuje jako oduševnělé, je třeba pokládat za příbuzné. Pythagoras se zdá být totiž první, kdo tyto nauky přinesl do Řecka. 40 Přírodní filosofové už také zkoumali matematiku a vědu. O Pythagorovi se tvrdí, že objevil číselný vztah s hudbou, vztah stran pravoúhlého trojúhelníka a jiné matematické vztahy, které se studovali v celé řecké filosofii. Byla založena nauka o harmonii věcí, kde tvrdili, že láska a přátelství jsou projevy harmonie, která je ovládána jako číslo v hudbě. Tady lze vše propojit, řecká kosmologie je úzce spojená s orientální astrologií. Vysvětlíme to tím, že antický kosmos, což je vesmír, je uspořádaný podle matematických pravidel, a proto je krásný. A z pohybu planety na obloze můžeme vyčíst osud lidského života na zemi. 38 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 279. 39 Tamtéž, s. 279. 40 Tamtéž, s. 310. 17

2.1.3.1 PYTHAGOREJCI Pythagorejci měli filozofickou školu, která se zabývala matematikou, přírodními vědami, astronomií, hudbou, lékařstvím a filosofií. Pythagoras přednášel zásadně v noci a Pythagorejci pod jeho vedením měli přesně stanoven denní rozvrh, kde nosili i stejné šaty. Pythagorejci tvrdili, že Země má tvar koule a obíhá kolem centrálního ohně. Pohyb Země se objevuje u Pythagorejců poprvé v historii názorů na její postavení ve Sluneční soustavě. Tato myšlenka byla dokázána a potvrzena až v novověku. Po smrti Pythagora pokračovali Pythagorejci dále a škola vydržela ještě asi 40 generací. 2.1.4 ELEATÉ Na západním pobřeží leželo město jménem Elea, zde vznikla filozofická škola, která se nazývala podle svého působiště, tzv. elejská škola. Pokračovali v úvahách nad podstatou arché. Zde vystupují 3 myslitelé, Xenofanés, Parmenidés a Zénón, kteří na sebe navazují. Vůbec hlavním představitelem Eleatů byl Parmenidés. Zde bychom ještě měli dodat pár termínů, které se objevují u těchto filosofů. Rozdělujeme termíny z řečtiny jako DOXA a EPISTÉMÉ, kdy DOXA je vlastně jen takové zdání založené na smyslovém názoru, které zachycuje jen nestálé a proměnlivé věci a EPISTÉMÉ je oblast vědění a myšlení, jímž lze dosáhnout skutečného a pravdy. 2.1.4.1 XENOFANÉS Narodil se asi kolem roku 570 před Kristem a vyrůstal v Kolofónu v Iónii, ale pak byl nucen k odchodu, cestoval jako básník a pěvec po řeckých městech, až se nakonec usadil v Eleji, kde založil filosofickou školu elejskou. Důvodem Xenofanova odchodu byl vpád Peršanů. Údajně se asi dožil věku 92 let. Jeho filozofické spisy na rozdíl od Miléťanů psal především ve verších. Zachovali se jen úryvky jeho filosofických básní, jejichž předmětem bylo hlavně náboženství a bohové, z nichž si těžko uděláme nějaký jednotný celek, protože byly vytrženy z kontextu. Byl to ironický satirik, který zkoumal přírodu i božství. 18

Je jasné, že se Xenofanés od Miléťanů, Hérakleita nebo Parmenida značně lišil. Xenofanés byl spíše politizujícím teologem, který si z mílétských nauk vzal jen málo, a když už si nějaké vzal, tak si je značně zjednodušil. Slunce vzniká denně z malých částeček ohně, které se shromažďují, a Země je neohraničená a není obklopena ani vzduchem ani oblohou. Je bezpočet Sluncí i Měsíců a všechno vzniká ze Země 41 Svými výroky útočil proti starému řeckému náboženství, kde bozi jeho doby mají příliš lidských rysů. Kritizuje antické spisovatele jako Homéra a Hesioda, jejich způsob, jak popisují bohy, hry a společnost. V jedné básni (můžeme považovat za naučnou), která se zčásti zachovala, zesměšňuje zlidštěnou představu o bozích. Kdyby voli, koně a lvi měli ruce a mohli jimi zhotovit obrazy nebo sochy svých bohů, bezpochyby by jim dali podobu volů, koní, lvů, tak jako lidé svým bohům dávají podobu lidskou. 42 Hlavně hlásil, že nemůže být tolik bohů, nebo jeden, který vládne ostatním bohům. Tvrdil, že je jen jeden bůh, který je všudypřítomný, nevypadá jako člověk a jeho myšlení nemůžeme srovnávat se smrtelníky. 43 Tímto ztotožněním boha s jednotou celku světa se stal zakladatelem nauky o neproměnlivém a věčném bytí, kdy tuto nauku propracovali jeho žáci, Parmenidés a Zénón z Eleje. Výrok neboť jsme všichni zplozeni zemí a vodou 44 ilustruje, že jsme bytosti ze země, co po ní chodí, jíme plody, které rostou ze země, ale také se do země navracíme, i když je vše nějakým způsobem tekuté. 45 Plody musí být zalévány, aby nějaké vyrostly. Také, jak už jsme se zmínili, mluvil o vodě Thalés, že země leží na vodě, ze které snad vše vzniká. U Anaximandra bylo řečeno, že sice pro něj není počátek voda, ale že z vody se zrodily první živé bytosti. 41 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 223. 42 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 100. 43 Tamtéž, s. 100. 44 BOUZEK, J., KRATOCHVÍL Z. Řeč umění a archaická filosofie. Praha: Hermann a synové 1995, s. 217. 45 Tamtéž, s. 217. 19

2.1.4.2 PARMENIDÉS Myslitel šestého století př. Kr., který také pocházel z Eley a je možné, že byl současníkem Heraklitovým a Xenofanovým. Xenofanés byl pravděpodobně jeho učitelem a ve stáří se možná sešel i se Sókratem. 46 Byl nejvýznamnějším představitelem elejské školy a ve středověku nejváženějším filosofem vůbec. Už nejsme odkázáni jen na doxografickou tradici, právě proto, že se jeho nauka dochovala v dobrém stavu, ale i tak o jeho životě víme velmi málo. Zachovala se asi polovina jeho veršů, některé jsou ale neúplné. Od Parmenida samotného se nám toho moc nedochovalo, jedná se spíše o fragmenty. Psal také ve verších jako Xenofanés, ale jeho básně jsou těžké svým obsahem. Jeho učení bylo neobvyklé a složité. Byl zakladatelem elejského stylu myšlení bytí. Formuloval Xenofanovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu. Je možné, že mu některé myšlenky byly mylně připisovány, ale také nevíme, které přejal od Xenofana. Parmenidés tvrdil, že nemůže existovat ani dění, ani pohyb, naopak jen neproměnlivě trvající bytí, protože myšlení a jsoucno je totéž. 47 Jakmile bychom pomysleli na nebytí, už by z toho bylo bytí, protože na něj myslíme. První postihl, že je zájmem hledat pravdu o věcech, kterou poznáme, když s jistotou tvrdíme, že to je, a co je, o tom poté nelze říct, že to není. Smyslem jeho učení je názor, že skutečnost je jediná a neproměnná. Zdála se mu absurdní věta, že něco není, protože tvrdí, že všechno je plné bytí a tudíž existuje. Takhle musel popřít pohyb, změnu a vývoj, aby bytí muselo být nehybné, aby se nemohlo měnit v nebytí. 48 Nakonec tvrdí, že veškerenstvo je nehybné. Tím, že postavil to, co je logicky správné, nad to, co vnímáme smysly, dal základ pro řeckou a středověkou filozofii. Kdybychom to chtěli shrnout, tak podle Parmenida je pohyb, jak v prostoru i čase, jen zdáním, klamem, pouhým míněním. 46 RÁDL, E. Dějiny filosofie. Praha: Votobia, 1998, s. 99. 47 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 101. 48 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 26. 20

2.1.4.3 ZÉNÓN Z ELEJE Zénón byl Parmenidův žák, který si za svou hlavní úlohu vzal bránit Parmenidovu nauku o nedělitelnosti bytí a nemožnosti pohybu před kritikou. 49 O jeho životě víme velmi málo. Narodil se koncem 6. století či spíše začátkem 5. století př. Kr. a působil jako myslitel a spisovatel. V polemikách užíval aporií, tj. neřešitelných rozporů. Jestliže jsou věci mnohé, je nutné, aby jich bylo právě tolik, kolik jich je, tj. ani více, ani méně. Avšak kdyby jich bylo tak mnoho, kolik jich je, byly by omezené. Jestliže jsou věci mnohé, jsou neomezené, poněvadž vždy jsou mezi nimi opět další. A tak jsou věci neomezené 50 Tento úryvek je jediný autentický Zénónův fragment, který se dochoval nedotčen. 51 U Zénóna jsou známé jeho aporie pohybu, které jsou zvláštním typem hlavolamů, aniž bychom věděli, jak Zénón zamýšlel jejich pochopení. Nejznámější jsou dvě: letící šíp, (který stojí) a Achilleus a želva. U těchto aporií se snad snažil snést důkazy o nemožnosti pohybu, nebo možná to, že pokud si připustíme dělitelnost prostoru a času, dostaneme se do neřešitelných potíží. V závodě Achillea s želvou, jde o to, že ten nejpomalejší nebude v běhu nikdy dostižen tím nejrychlejším, protože ten nejrychlejší musí nejdřív doběhnout do bodu, kde byl ten nejpomalejší, takže podle tohoto usuzovaní, bude mít vždy nejpomalejší náskok. Želva bude vždy napřed, i když jen o malou vzdálenost, proto jí Achilleus nemůže nikdy dohonit. Další aporie je Letící šíp, který stojí, nepohybuje se. Letící šíp, pozorován v kterémkoli jednotlivém momentě svého letu, se nalézá na určitém místě v prostoru, na němž je v tomto okamžiku v klidu i v celém čase; to znamená, že se letící šíp nepohybuje, že není žádný pohyb. 52 Když vystřelíme z luku šíp, tak si myslíme, že letí vzduchem, že se pohybuje. Ale jak by se mohl pohybovat, když je v daných chvílích na určitých místech v klidu, jeho let je tedy jen pouhý klam. 49 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 101. 50 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 344. 51 Tamtéž, s. 345. 52 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 102. 21

Zénón z Eleje nijak nechtěl popírat pohyb. Myslíme si, že tím chtěl jen říct, že je chabé naše pojetí pohybu, když si ho neumíme vysvětlit a také, že jasné a známé výroky, kterým jdeme kriticky na kořen, se mohou ukázat jako pochybné a nejasné. 53 2.1.5 PŘÍRODNÍ FILOSOFIE 5. STOLETÍ Tito filosofové hledají řešení, které by zachovalo v principu světa pohyb a schopnost mnohosti a dovršují tím první velkou etapu tzv. předsokratovského období. Od kosmologické filosofie se zde ustálila ontologie jako základní filosofická disciplína a nacházíme se zároveň v době, kdy se z ní rozvíjí jednotlivé vědy, které známe v současnosti. 2.1.5.1 HÉRAKLEITOS Když se ještě vrátíme k přírodě a živlům, nalezneme zde Hérakleita z Efesu, který k vysvětlení původu a podstaty světa využívá oheň. Je charakterizován jako osamělý člověk, který pohrdá lidmi, nepřítel demokracie a v životě i myšlení hledal vlastní cesty. Své myšlenky sepsal v knize O přírodě, z nichž se dochovalo více než sto jednotlivých zlomků, které jsou vytrženy tak z kontextu, že u nich těžko určíme pořadí. Je od středověku nazýván Temný či Plačící filosof, kvůli svému osamělému životu a také kvůli povržlivým poznámkám o lidech. 54 Šlo mu hlavně o to nalézt myšlenku, která otvírá tajemství světa. Od antických a novodobých filosofů jsou mu připisovány výroky ( Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky nebo Vše plyne, nic netrvá ), v kterých nalézal tajemství času, avšak velikost jeho poznání našel v jednotě, jako jednotný zákon. Také tvrdí, že neustálá změna je ve všem co spatřujeme, vše se neustále mění a pohybuje. Na rozdíl od Parmenida považoval pohyb za základní vlastnost světa. Do filosofie uvedl slovo logos, kterým pravděpodobně myslel přirozený řád vesmíru. A tak všechno dění ve světě řídí logos, kterým se mají všichni lidé řídit. Může být volně přeložen jako světový rozum, který všem vládne 55 53 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 102. 54 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002,. s. 24. 55 STÖRIG, H. J. Malé dějiny. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 104. 22

Logos, který je takový, jak jej popisuji, lidé stále nechápou, a to ani předtím, než jej slyšeli, ani poté, co jej slyšeli. Neboť ačkoli se všechno děje podle tohoto logu, podobají se nezkušeným, když zkoušejí taková slova a díla, jaká já vykládám, rozebíraje každou věc podle její přirozenosti a vysvětluje, jaká je; ostatním lidem však uniká, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, co dělají, když spí. Proto je třeba řídit se společným; ačkoli je však logos společný, žije většina lidí tak, jako by měli své vlastní myšlení. 56 Ve své nauce o jednotě protikladů utváří harmonickou celistvost světa, protože každá věc ke svému bytí potřebuje protiklad. Bůh je den, noc, zima, léto, boj mír, sytost, hlad ( ); mění se tak jako se oheň, když se smísí s kadidly, nazývá podle vůně každého z nich. 57 A další, například: spojeniny jsou celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné; ze všeho je jedno a z jednoho vše. 58 Touto naukou o harmonickém spolupůsobení protikladů a jejich sounáležitosti vytvořil model dialektického učení o vývoji, které potom ožilo u Hegela. 59 U Hérakleita nenajdeme kosmogonii jako u Míleťanů, oheň nemůže být látkou jako voda u Tháleta nebo vzduch u Anaximandra, ale je trvalým zdrojem přírodních procesů. Podle něj je možné popsat celek světa jako oheň. Tento světový řád nevytvořil žádný z bohů ani lidí, ale vždy byl, je a bude: oheň věčně živý, rozněcující se podle míry a hasnoucí podle míry. 60 Pokud pohlíží na oheň jako na část kosmu, který je jednou ze tří mas, tak sem patří také voda a země. Změny těchto tří světových velkých podstat jsou vzájemné a zároveň na sebe společně působí tak, že celkové množství v každé z nich zůstává stejné. 61 Jeho oheň byl pravděpodobně ztotožněn s aitherem, což je látka, ohnivá a jiskřivá, která vyplňuje nebe a obklopuje svět. Dá se také nazvat řidším vzduchem, kde žijí 56 KIRK, S. G., RAVEN, E. J. a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 240-1. 57 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 245. 58 Tamtéž, s. 245-6. 59 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 104. 60 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 255. 61 Tamtéž, s. 258. 23

bohové nebo zde může sídlit i duše. Je možné, že Hérakleitos bral tento původní oheň jako takovou pra-energii, která je božská a považuje za jeho část i lidskou duši. V tomto následujícím úryvku je uveden Hérakleitův skutečný motiv jeho filosofie. Moudré je jedno: být obeznámen s pravým poznáním, jak je vše řízeno skrze vše. 62 Není to jen zvědavost k přírodě, ale že život člověka je spoután se svým okolím, který je neoddělitelný a pravý. 2.1.5.2 EMPEDOKLÉS Z AKRAGANTU Empedoklés se narodil asi 490 před Kristem. v Akragantu na Sicílii. 63 Velké množství biografických vyprávění se dochovalo u Diogena, který čerpal z mnoha zdrojů. Považujeme ho za jednu z nejvšestrannějších osobností antiky. Byl učitelem náboženství, prorokem, lékařem, divotvorcem, přírodovědcem, politicky aktivní demokratem, básníkem a také filosofem. Jeho dochované zlomky jsou ze dvou naučných básní O přírodě a Očištění (nejsou pravděpodobně nazvány Empedoklem samým), přičemž v Očištění mluví o prapůvodní vině, za kterou musí duše platit tím, že se musí stále inkarnovat, než se vymaní z koloběhu zrodů a v básni O přírodě naproti tomu myšlenkou nesmrtelnosti vylučuje osvícenské a materialistické naladění. 64 Tyto zlomky jsou daleko rozsáhlejší než u kteréhokoli jiného předchůdce, ale stále jsou útržkovité a občas i vytržené z kontextu, proto je velmi těžké rekonstruovat původní posloupnost zlomků. V jeho básnické tvorbě, jak už je zmíněno, je ztvárněna myšlenka o stěhování duší, kterou už hlásal Pythagoras, najdeme u něj i myšlenku vzniku a zániku světa, kterou se zabýval Hérakleitos, ale i mnohé myšlenky byly vysloveny samotným Empedoklem. Je také možné, že se hluboce ponořoval do Parmenidových básní a jeho způsobu myšlení, a to jak v tom, co odmítal, tak v tom, co tvrdil, až se v Empedokleových verších často objevují ohlasy Parmenidovy básně. V přírodní filosofii Míleťanů byla nejdříve za pralátku označena voda, poté vzduch, u Herakleita oheň, u Eleatů zase země. A nakonec je tu Empedoklés, který staví tyto 62 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 262. 63 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 104. 64 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 33. 24

čtyři čisté elementární substance vedle sebe jako rovnocenné. Chápal, že to bude složitější a hledal pralátek více. Následující úryvek nás seznámí s jeho základní naukou o čtyřech živlech (země, oheň, voda a vzduch), jež byly podle něj sjednocovány silou lásky a rozdělovány silou nenávisti. Empedoklés říká: Nejprve poslyš o čtyřech kořenech všech věcí: Zářivý Zeus, životodárná Héra, Aidóneus a Néstis, jež slzami smáčí smrtelné prameny 65 Přitom spojoval Dia s ohněm, Héru spojoval se vzduchem, Aidónea neboli Háda se zemí a Néstis evidentně s vodou. Teď, když už jsou čtyři kořeny formálně zavedeny, tak to jsou základní a navzájem neměnné prvky, z nichž jsou utvořeny další věci. 66 Pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou (kořeny) a jsou jenom jedno, podruhé se zase z jednoho rozrostou v mnohé. Dvojí je zrod smrtelných věcí a dvojí je jejich zánik. Neboť jeden je plozen a huben souběhem všech věcí, zatímco ten druhý je posílen a odlétá pryč, kde se zase rozrůstají. A tato nepřetržitá vzájemná výměna nikdy neustává. Láskou vše sbíhá v jedno, jindy je zase vše rozchváceno nepřátelstvím Sváru. A tak nakolik se (kořeny) naučily růst z mnohého v jedno a nakolik vytvářejí mnohé věci, když se jedno rozrůstá, natolik vznikají a jejich věk je nestálý; nakolik naopak nikdy neustávají v nepřetržité vzájemné směně, natolik povždy jsou, neměnné v koloběhu. 67 Tento věčně se opakující kosmogonický cyklus je charakterizován střídáním vlády Lásky a Nenávisti ve čtyřech fázích, kdy je nenávist vytlačena a jednotlivé prvky jsou v rovnováze, po nějakém čase začne postupovat do sfairu a tím se oddělují jednotlivé prvky od sebe (Nebe od Země). Také může Nenávist převzít úplnou kontrolu a Láska je uzavřena zřejmě ve středu Země, pak je také období, kdy sílí Láska, ta se rozšiřuje ve středu víru, v této fázi zřejmě vznikají nebeská tělesa, pravděpodobně i živočichové. 68 Další jeho myšlenka je o vzniku bytostí. Nejprve vznikaly nižší a pak vyšší organismy, kdy byly pohlavně spojeny, poté se rozdělily, nejdříve rostliny a živočichové, až poté lidé. 65 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 371. 66 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 371. 67 Tamtéž, s. 372. 68 Ondřej Škrabal [online], phil.muni, 2009 [cit. 12. června 2013], dostupné na WWW: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/9-emp_11vykladc.php 25

Empedoklés svou nauku nikde neodůvodňuje, asi proto, že jejím cílem je urovnat rozporuplné názory. 2.1.5.3 ANAXAGORÁS Z KLAZOMEN Anaxagorás také pocházel, jako všichni dosud probíraní myslitelé, z řecké koloniální říše a to z Klazomen v Malé Asii, narozen asi v letech 500 428 před Kristem. 69 Po nějaké době odešel do Athén, kdy se Athény staly centrem řecké kultury, poté byl zatčen, protože se pokoušel vysvětlit nebeské jevy přirozenou cestou, až se dostal do sporu, z kterého byl obviněn za bezbožnost. Na stará kolena byl nakonec donucen odejít do Lampsaku v Iónii, kde zemřel. Nevíme s jistotou, zda Anaxagorás je předchůdcem či následovníkem Empedoklea, vodítkem může být výrok Aristotela, kde se praví, že Anaxagorás je sice věkem starší, ale dílem pozdější než Empedoklés. Simplikios nám zachoval řadu Anaxagorasových zlomků, které nám poskytují základ jeho nauky. S velkou pravděpodobností napsal pouze jednu knihu, která byla velmi krátká. Jeho názory se hodně podobají názorům ostatních přírodních filosofů. Anaxagorás reagoval na Parmenida, že původní směs byla natolik jednolitou směsí tolika různých složek, že pozorovatel nevnímal nic jiného než jen vzduch, jako celek. Dříve než byly tyto věci odděleny, byly všechny ještě pohromadě a ani žádná barva nebyla zřetelná. Tomu totiž bránila směs všech věcí, vlhka a sucha, tepla a chladu, světla a tmy, neboť ve směsi bylo mnoho země a semena, co se do počtu nespočetná, která se nepodobala sobě navzájem. Vždyť ani u ostatních věcí se žádná nepodobá jedna druhé. A protože je tomu takto, musíme přepokládat, že všechny věci byly obsaženy v celku. 70 Také reagoval na Zénóna, to si můžeme ukázat v následujícím zlomku, které na něj odkazují. Ani u malého totiž není nic nejmenší, nýbrž vždy je něco ještě menšího (není totiž možné, aby jsoucno nebylo). Podobně je také vždy něco většího než to, co je velké. 69 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 225. 70 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 462. 26

A co do množství, je velké rovno malému, a každá věc je sama vůči sobě velké i malá 71 Je ale pozoruhodné, že má na to Zénón argumenty, které jsou A tak jsou-li věci mnohé, musí být i malé i velké: tak malé, že nemají velikost, a tak veliké, že jsou neomezené. 72 a druhý argument: Pokud jsou věci mnohé, musí jich být právě tolik, kolik jich je, tj. ani více ani méně 73 Zénón vyvozoval závěr, že mnohost musí být číselně omezená, Anaxagorás toto po právu odmítl, neboť věřil, že skutečnost se skládá z nekonečného počtu věcí. Podle něj všechno existuje již od počátku, nejdříve částečky nekonečně malé, kvalitativně rozdílné pralátky, které nazýval semena či zárodky věcí, která jsou dělitelná do nekonečna. Z nich poté vznikají další a další jsoucna. Kromě těchto částeček přijímá nús, volně přeloženo jako Rozum nebo jako Mysl. Mysl je látka, která nenese žádné příměsi jiné látky, ale může se mísit s ostatními látkami, protože jde o látku nejjemnější a nejčistší; proto může určovat sám sebe i vše ostatní. 74 Když Mysl započala pohyb, nastalo odlučování od všeho, co se pohybovalo; a nakolik Mysl uváděla do pohybu, toto vše bylo rozděleno. A když se věci pohybovaly a rozdělovaly, otáčení působilo mnohem větší rozdělování. 75 Dal tím popud k tomu, aby se z původního chaosu vytvořil krásný a uspořádaný celek světa. Tímto se značně odlišuje od předchozích filozofů, protože se zdá, že Anaxagorás považoval božského ducha jen jako za prvního hybatele, který dal stvoření první podnět, ale pak se vše muselo vyvíjet samo podle jeho vlastních zákonů. Do Anaxagoróvi kosmogonie můžeme zahrnout Anaximena, který považoval za počátek světa vzduch, a tak Anaxagorás, i když nesdílel jeho víru, zahrnoval do všech svých zlomků vzduch i aithér. Problém, před kterým stál Anaxagorás, byl tím samým problémem, kterým se zabírali atomisté. 71 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 463. 72 Tamtéž, s. 464. 73 Tamtéž, s. 464 5. 74 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 35. 75 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 467. 27