GÜNTER STEMBERGER VYŠ EH RAD

GÜNTER STEMBERGER VYŠ EH RAD

GÜNTER STEMBERGER Úvod do rabínské literatury VYŠEH RAD 2011

Na přebalu: Iluminace neznámého mistra k rukopisu Maimonidova díla Moré n vuchím (Učitel zbloudilých), zhotovená patrně v Katalánsku kolem poloviny 14. století Královská knihovna, Kodaň Na vazbě: Liturgický kalendář ze začátku 14. století z Kastilie Bibliothèque Nationale, Paříž Frontispis: Standardní titulní list traktátu Babylónského talmudu (zde traktátu Eruvín), vydávaného koncem minulého století tiskařskou rodinou Rommových ve Vilniusu. Rommovská podoba Talmudu, především jeho stránkování, je určující podnes C. H. Beck sche Verlagsbuchhandlung (Oscar Beck), München 81992 Translation Petr Sláma, 1999, 2010 ISBN 978-80-7429-065-7

OBSAH Předmluva.......................................... 13 Poznámka překladatele................................. 14 PRVNÍ ČÁST Všeobecný úvod................................... 17 I. DĚJINNÝ RÁMEC............................... 19 1) Obecné dějiny...................................... 19 2) Počátky rabínského hnutí.............................. 22 3) Prameny.......................................... 24 4) Periodizace židovských dějin........................... 25 II. SYSTÉM RABÍNSKÉHO ŠKOLSTVÍ.............. 27 1) Základní vyučování.................................. 27 2) Rabínská výchova................................... 29 3) Rabínské akademie v Babylónii......................... 30 4) Učednictví......................................... 32 III. RABÍNSKÁ HERMENEUTIKA.................. 35 1) Sedm pravidel Hilelových............................. 37 2) Třináct midot R. Jišmaele............................. 41 3) Třicet dva midot.................................... 43 IV. PÍSEMNÁ A ÚSTNÍ TÓRA...................... 53 1) Pojem ústní Tóry. Zákaz zapisování?..................... 53 2) Rabínské doklady pro zákaz zapisování?.................. 54 3) Rabínské doklady zapisování ústní Tóry.................. 56 4) Výuka a ústní tradice................................. 60

V. JAK ZACHÁZET S RABÍNSKÝMI TEXTY. (K OTÁZCE METODY)............................. 69 1) Literární dějiny..................................... 70 2) Kulturní a náboženské dějiny........................... 72 3) Dějiny formy, tradice a redakce......................... 73 VI. RABÍNI........................................ 81 1) Prameny.......................................... 81 2) Jména rabínů jako pomoc při datování.................... 82 3) Problémy rabínských životopisů........................ 85 4) Nejdůležitější rabíni.................................. 88 VII. JAZYKY RABÍNSKÉ LITERATURY............ 132 1) Hebrejština Mišny (mheb)............................ 132 2) Amoraitská hebrejština (aheb)......................... 135 3) Galilejská aramejština............................... 136 4) Babylónská aramejština.............................. 136 5) Přejatá a cizí slova.................................. 137 6) Slovníky......................................... 138 DRUHÁ ČÁST Talmudická literatura............................. 141 I. MIŠNA......................................... 143 1) Terminologie...................................... 144 2) Struktura a obsah................................... 145 3) Vznik........................................... 161 4) Text: rukopisy a tisky............................... 179 5) Výklad Mišny..................................... 184 II. TOSEFTA...................................... 188 1) Jméno, struktura a obsah............................. 189 2) Vznik........................................... 190 3) Text Tosefty....................................... 199 4) Komentáře k Toseftě................................ 203

III. JERUZALÉMSKÝ TALMUD.................... 205 1) Pojmy; název...................................... 206 2) Obsah a struktura................................... 207 3) Tradiční představa o vzniku........................... 211 4) Redakce.......................................... 212 5) Text............................................. 224 IV. BABYLÓNSKÝ TALMUD...................... 233 1) Struktura a obsah................................... 234 2) Tradiční představa o vzniku........................... 235 3) Redakce.......................................... 238 4) Text............................................. 253 5) Autorita Babylónského talmudu........................ 260 6) Komentáře........................................ 262 7) Talmud v ohni polemik.............................. 269 V. MIMOKANONICKÉ TRAKTÁTY................. 273 1) Avot d-rabi Nátan (ARN)............................. 273 2) Sof rím.......................................... 276 3) Evel Raba........................................ 276 4) Kala............................................ 277 5) Derech erec Raba (DER)............................. 278 6) Derech erec Zuta (DEZ)............................. 279 7) Perek ha-šalóm.................................... 280 8) Ostatní malé traktáty.............................. 280 TŘETÍ ČÁST Midraše.......................................... 283 I. ÚVOD.......................................... 285 1) Pojem........................................... 286 2) Počátky midrašické exegeze Bible...................... 288 3) Svéráz rabínského midraše............................ 290 4) Rozdělení midrašů.................................. 292 5) Cyklus synagogálního čtení........................... 294 6) Synagogální kázání, p ticha a chatima................... 296

II. HALACHICKÉ MIDRAŠE....................... 301 1) Všeobecný úvod................................... 301 2) M chilta d-rabi Jišmael (M chil)....................... 305 3) M chilta d-rabi Šim on ben Jochaj (MRŠ)................ 312 4) Sifra............................................ 315 5) M chilta k Lv?................................... 321 6) Sifrej Numeri...................................... 322 7) Sifrej Zuta (SZu)................................... 325 8) Sifrej Deuteronomium............................... 326 9) Midraš tanaím (MidrTan)............................. 330 III. NEJSTARŠÍ EXEGETICKÉ MIDRAŠE........... 333 1) Genesis Raba (GnR)................................ 333 2) Pláč Raba (PlR).................................... 341 IV. HOMILETICKÉ MIDRAŠE..................... 346 1) Leviticus Raba (LvR)............................... 346 2) P sikta d-rav Kahana (PRK)........................... 350 3) P sikta rabati (P sr)................................ 355 4) Tanchuma (Tan) J lamdenú (J la)..................... 362 5) Deuteronomium Raba (DtR).......................... 367 6) Exodus Raba...................................... 369 7) Numeri Raba (NuR)................................. 371 8) Menší midrašické homilie............................ 373 V. MIDRAŠE K PĚTI SVÁTEČNÍM SVITKŮM...... 376 1) Takzvané Rabot.................................... 376 2) Další midraše ke svátečním svitkům.................... 381 VI. DALŠÍ EXEGETICKÉ MIDRAŠE............... 383 1) Midraš Jóna (Jonáš)................................. 383 2) Midraš k Žalmům (MidrŽ)............................ 383 3) Midraš Mišlej (MidrPř).............................. 385 4) Midraš Jób........................................ 386 VII. DALŠÍ HAGADICKÁ DÍLA.................... 387 1) Od midraše k narativní literatuře....................... 387 2) Etické midraše..................................... 402 3) Ezoterní, resp. mystické spisy......................... 405

VIII. SBÍRKY A MIDRAŠICKÉ KOMENTÁŘE...... 413 1) Jalkut Šim oni..................................... 413 2) Jalkut ha-machiri................................... 414 3) Jalkut R uveni..................................... 416 4) Midraš ha-gadol (MHG)............................. 416 5) B-réšít rabati...................................... 418 6) Lekach tóv........................................ 418 7) Sechel tóv........................................ 419 8) Midraš Š muel..................................... 420 9) B-réšít Zuta....................................... 420 10) Pitron Tóra...................................... 421 11) Další midraše a díla jim podobná...................... 422 STUDIUM RABÍNSKÉ LITERATURY V LETECH 1999 2010............................. 423 NOVÁ LITERATURA K JEDNOTLIVÝM KAPITOLÁM................... 429 Mapa: Svět rabínské vzdělanosti v době pozdní antiky a na počátku islámského období.......................... 462 Perikopy........................................... 465 Seznam zkráceně citované literatury....................... 467 Česká bibliografie.................................... 472 Zkratky............................................ 475 Výběrový rejstřík pojmů............................... 481 Rejstřík rabínské literatury.............................. 482 Výběrový rejstřík vlastních jmen......................... 485 K vyobrazení na straně 12 Stránka Babylónského talmudu (zde první strana traktátu B rachot, tedy zároveň první strana Talmudu vůbec). Sloupec uprostřed pod prvním slovem v ozdobném rámečku je text Mišny. Od nepatrně zvýrazněného pokračuje text g mary. Sloupec napravo od rámečku, tj. směrem ke knižnímu hřbetu, je komentář Rašiho (11. stol.), sloupec nalevo přináší komentář tzv. tosafistů (12. 14. století, viz str. 267n). V rommovském vydání Talmudu jsou oba komentáře psány zvláštním, tzv. Rašiho typem písma. Ještě dále od středu směrem k levému okraji strany jsou odkazy ke gaonské i pozdější rabínské literatuře, pravý okraj strany přináší odkazy uvnitř Talmudu (tzv. m sorat ha-šas). Písmeno v levém horním rohu udává pořadí listu. Podle rommovského uspořádání se pak citáty BT uvádějí vždy číslem listu a údajem a či b pro lichou či sudou stranu (uvedená stránka se tedy označuje jako B rachot 2a). P. S.

PŘEDMLUVA V Čechách a na Moravě existuje letitá tradice rabínské učenosti od 13. století. V 16. století byly v Praze zakládány první tiskárny severně od Alp a zde byly poprvé vytištěny Midraš Jóna (1595) a P sikta rabati (1656?). Později byla místem několika vydání Talmudu, jakož i Mišny s komentářem Jom Tov Lipmanna Hellera (1614 1617), jenž byl také několik let vrchním pražským rabínem. Nelze zde v krátkosti uvést všechna jména až po Isaaka Hirsche Weiße, který pak dlouho působil ve Vídni. Tím víc mě těší skutečnost, že opětný zájem o rabínskou literaturu umožnil český překlad mého Úvodu. Děkuji nakladatelství Vyšehrad, že na sebe vzalo rizika tohoto vydání, a především také Petru Slámovi, který se ujal pracného úkolu překladu, dal si záležet na jeho přesnosti a zůstal až do poslední chvíle otevřen změnám a doplněním oproti německému znění. První německé vydání z roku 1982 představuje kompletní přepracování klasického Úvodu Hermanna L. Stracka. V roce 1992 vyšla kniha ještě jednou německy ve značně přepracované a rozšířené podobě. V roce 1996 následovalo další přepracování v angličtině. Od té doby však bádání opět urazilo kus cesty: zčásti díky nálezům rukopisů především k Toseftě, v mnoha dalších případech díky novým studiím, které po období jisté stagnace vykazují v poslední době výrazný pokrok. Proto je tento překlad zároveň nejnovějším vydáním knihy. Znovu tedy děkuji všem, kteří k realizaci tohoto vydání přispěli. Připojuji přání, aby kniha přispěla k ještě důkladnějšímu studiu rabínské literatury i celé velké židovské tradice a pomohla hlubšímu porozumění židovství. Vídeň, leden 1999 Günter Stemberger PŘEDMLUVA 13

POZNÁMKA PŘEKLADATELE Překlad Stembergerovy knihy je pořízen z němčiny. Jisté úskalí představuje skutečnost, že autor neuvádí hebrejské a aramejské názvy kvadrátním hebrejským písmem, nýbrž přepisuje je do němčiny. V rozsáhlých bibliografických odstavcích nezřídka uvádí tituly knih nebo statí, napsaných v hebrejštině a označených jako (h), pod jejich anglickým názvem. Odráží se zde praxe, běžná v Izraeli, že knihy (a jména) mají často svou oficiální anglickou formu. Uvádí-li autor název díla v hebrejštině transliterované do angličtiny a pokračuje-li anglickým podtitulem, přepisuji název foneticky (podle zásad popsaných níže) a podtitul uvádím anglicky. Tam, kde autor název překládá do němčiny, uvádím jej česky, tam kde jeho hebrejské znění přepisuje foneticky, volím i já transkripci. Pokouším se užívat jednotného způsobu přepisu, který je, na rozdíl od dosavadní, především ve starozákonických kruzích běžné transliterace, spíše přepisem fonetickým. Nakročení směrem ke stanovení pravidel pro tento způsob přepisu, vlastní spíše látkám judaistickým, představuje kapitola Transkripce hebrejských výrazů Bedřicha Noska, uvedená v jeho překladu Pirkej Avot*. Také další knižní produkce nakladatelství Sefer (především encyklopedie Judaismus od A do Z Ja akova Newmana a Gavri ela Sivana a Historie Židů v Čechách a na Moravě Tomáše Pěkného) vytváří postupně jistou precedenční základnu přepisu z hebrejštiny do češtiny. Zásadní úvahu o kladech a záporech transkripce literní i fonetické přináší sta Martina Prudkého K transkripci hebrejštiny (Teologická reflexe 1, 1995). V následujících odstavcích shrnuji kritéria, kterými jsem se řídil já. O tom, že při transkripci hebrejských a aramejských slov není na rozpacích pouze čeština, se čtenář přesvědčí letmým pohledem do dlouhých bibliografických pasáží knihy: uvidí, v kolika různých přepisech se některá slova vyskytují i pouze v rámci němčiny nebo angličtiny (viz Prudkého zmínku o 60 základních transliteračních standardech ve Weinbergově monografii do tohoto počtu máme v češtině arci pořád ještě daleko). * Viz česká bibliografie. POZNÁMKA PŘEKLADATELE 14

Svérázné dilema představuje název země, jejíž důležitost je pro všechny rabínské spisy ústřední. Od druhého století n. l. se v řecké a latinské literatuře ustálil zvyk nazývat území biblické země zaslíbené Palestina. Ne vždy s vědomím, že tento název, přesněji řečeno označení Syria Palaestina, prosadili za císaře Hadriána v polovině 2. století n. l. Římané: v reakci na bar Kochbovo povstání zavádějí označení, připomínající Pelištejce, starozákonního nepřítele Izraele. Označení Palestina je běžné v biblistice a používá je v němčině i autor. V dnešní době se ovšem ozývá nejčastěji v souvislosti se sporem Židů a Arabů ve Státě Izrael a na obsazených územích. Navíc čeština nezná jemnou distinkci němčiny: palästinisch palästinensisch, kde první výraz odkazuje k historickému území, druhý k arabskému obyvatelstvu na územích kontrolovaných Státem Izrael. Rabínské písemnictví i moderní judaistická literatura v Izraeli užívá k označení teritoria, které dějepravná líčení Bible nazývají země zaslíbená, názvu erec Jisrael, země Izraele, resp. užívají adjektiva arci-jisraeli či pouze jisraeli, izraelský. Území označené jako země Izraele samozřejmě není totožné s dnešními hranicemi Státu Izrael. Se souhlasem autora jsem vzhledem ke zmíněným skutečnostem zvolil rabínskou formu i já. 1) Psaní velkých písmen: Považuji za správné psát u názvů konstitutivních knih různých náboženských systémů v jejich určitou komunitou akceptovaném rozsahu (tedy Bible, Korán, Bhagavadgíta ) počáteční písmeno velké, jakkoli mohlo jít dříve o jméno obecné. Pokud se v textu název vyskytuje zároveň ve významu obecného jména, píši je by stejně znějící jako název s písmenem malým. Původní hebrejská a aramejská literatura totiž užívá nezřídka právě klíčových termínů v několika významech. Jak čtenář uvidí, spočívá přínos knihy mj. právě v tom, že ukazuje dynamiku vývoje slov jako M/mišna, T/talmud, T/tosefta: na jedné straně, pomineme-li zcela obecný význam těchto slov ( opakování, učení, doplnění ), jako postupně krystalizující, mnoha peripetiemi procházející a nehotové literární útvary (v tomto smyslu mluví např. o mišně Akivově jako o jakémsi vývojovém stadiu pozdější autoritativní sbírky halachy), na straně druhé jako závazné sbírky zcela jednoznačného výměru (pak tedy píši Mišna, Talmud babylónský). Právě v případě T/talmudu se ale věc ještě komplikuje, nebo Talmud babylónský i Talmud jeruzalémský jsou dvě různá díla, nikoli pouze dvě recenze POZNÁMKA PŘEKLADATELE 15

díla jednoho. Tam, kde je slovo talmud uvedeno bez bližšího určení, lze mu rozumět spíše ve smyslu určitého žánru, literárního druhu; píši proto malé t. Často však je z kontextu zřejmé (např. je-li řeč o dějinném působení Talmudu), že jde o Talmud babylónský. Pak volím T. Je snad již zbytečné připomínat, že také ostatní slova označující žánr píši s malým počátečním písmenem (takže: midraš, halacha, hagada, ale také g mara, nebo se jako součást Babylónského talmudu komplementární k Mišně nikdy neprosadila jako samostatné dílo). 2) Použití apostrofu ( ) při přepisu hebrejských a aramejských slov. V zásadě jej zavádím ve dvou případech: a) Tehdy, když se slovo dělí na slabiky jinak než v češtině a čtenář by byl sváděn k českému čtení. Např. jméno Šimon, v češtině rozdělené na slabiky [ši-mon], čte hebrejština jako [šim-on]; píši proto Šim on. Také ve všech případech, kdy se v přepisu hebrejských slov opakují dvě samohlásky, jde po pravidle o dvě slabiky, nikoli o dvojhlásku nebo dlouhou samohlásku. Např. jméno Jaakov nečteme [já-kov], ale [ja-a- -kov]. S tímto vysvětlením však od apostrofu v případě po sobě opakovaných stejných samohlásek upouštím. b) Tehdy, když se ve slovu vyskytuje zvláštní druh hebrejské samohlásky, zvané ševa (či vlastně š va), jež nemá barvu samohlásky, ale přesto ve spojení se souhláskou vytváří slabiku. Někdy se přepisuje jako e, jindy se v přepisu zcela vypouští či se pro ni zavádí zvláštní znak (nejčastěji použitím horního indexu: e). Příklad: název traktátu B rachot, často citovaného jako Berachot. 3) Jak bývá vlivem moderní hebrejštiny zvykem, pokouším se o důsledné rozlišování ražené a třené výslovnosti u souhlásek b-v, k-ch a p-f: např. ze slov bej Elijahú se přidáním prefixální noty relationis d- stává d-vej Elijahú. Petr Sláma, 1999 Od prvého vydání knihy se ovšem ukázalo, že je tento způsob přepisu hebrejštiny čtenářsky značně náročný. Jelikož pro druhé vydání knihy nepřicházela v úvahu nová sazba, podržel jsem ho i v nové kapitole (od s. 423). Jednodušší způsob přepisu však volím v knize Tanu rabanan: Antologie rabínské literatury (Praha: Vyšehrad 2010). Vznikl po poradě s kolegy z různých parcoviš a v oblasti judaistiky jej doporučuji jako normativní. Petr Sláma, 2011 POZNÁMKA PŘEKLADATELE 16

PRVNÍ ČÁST

I DĚJINNÝ RÁMEC LITERATURA Země Izraele: G. Alon, The Jews; tentýž, Studies; M. Avi-Yonah, Geschichte der Juden im Zeitalter des Talmud, Berlin 1962; Z. Baras, S. Safrai, M. Stern, Y. Tsafir (vyd.), Země Izraele od doby pádu druhého Chrámu k muslimskému dobytí (h), 2 díly, Jeruzalém 1982 1984; S. W. Baron, History II; A. Oppenheimer, Galilea v mišnaickém období (h), Jeruzalém 1991; tentýž, U. Rapaport (vyd.), Bar Kochbovo povstání nové studie (h), Jeruzalém 1984; P. Schäfer, Der Bar Kochba-Aufstand, Tübingen 1981; Peter Schäfer, Dějiny Židů v antice, Praha 2003; E. M. Smallwoodová, The Jews under Roman Rule. From Pompey to Diocletian, Leiden 1976; G. Stemberger, Das klassische Judentum. Kultur und Geschichte der rabbinischen Zeit, München 1979; tentýž, Juden und Christen im Heiligen Land. Palästina unter Konstantin und Theodosios, München 1987. Babylón: S. Funk, Die Juden in Babylonien, I II, Berlin 1902 1908; I. M. Gafni, Babylonia; J. Neusner, Babylonia; A. Oppenheimer, Babylonia Judaica in the Talmudic Period, Wiesbaden 1983. Struktura židovské společnosti: H. Mantel, Sanhedrin; L. I. Levine, The Jewish Patriarch (Nasi) in the Third Century Palestine, ANRW II 19/2, 649 688; M. Beer, Exilarchate; A. Grossman, Exilarchát v Babylóně v období g oním (h), Jeruzalém 1984. Počátky rabínského hnutí: S. J. D. Cohen, The Significance of Yavneh, Pharisees, Rabbis and the End of Jewish Sectarianism, HUCA 55 (1984), 27 53; J. Neusner, Pharisaic-Rabbinic Judaism: A Clarification, History of Religions 12 (1973); tentýž, Development of a Legend, London 1970; tentýž, The Formation of Rabbinic Judaism, Yavne (Jamnia) from A. D. 70 to 100, ANRW II 19/2, 3 42; A. J. Saldarini, The End of the Rabbinic Chain of the Tradition, JBL 93 (1974), 97 106; P. Schäfer, Die Flucht Johanan b. Zakkais aus Jerusalem und die Gründung des Lehrhauses in Jabne, ANRW 19/2, 43 101. Dobou vzniku rabínské literatury, o níž je zde řeč, je 1. tisíciletí našeho letopočtu. Toto období je na jedné straně vymezeno rokem 70, kdy Titus vyvrátil Jeruzalém a jeho Chrám, na druhé straně pak rokem 1040, kdy zanikly gaonské akademie v Babylóně, i když poslední díla rabínské literatury spadají ještě i do století následujícího. 1) Obecné dějiny Připomeňme jen velmi stručně základní skutečnosti tohoto období, nebo literatuře neporozumíme bez znalostí jejích dějinných souvislostí. Dvěma nejdůležitějšími centry tehdejšího židovského světa byly země I) I) 1 OBECNÉ DĚJINY 19

Izraele a Babylón;* rabínská literatura se rozšířila takřka výlučně z těchto dvou míst. V zemi Izraele pozbyli v roce 70 n. l. Židé porážkou nadobro poslední zbytky státní samostatnosti, Chrám jakožto náboženské centrum a základna kněžské moci přestal existovat. Ke znovuuspořádání židovské samosprávy dochází postupně. Ohniskem náboženské vzdělanosti se stalo Javné: Jóchanan ben Zakaj zde kolem sebe brzy po roce 70 shromáždil učence především z farizejských písmáckých kruhů, ale též příslušníky jiných důležitých skupin soudobého židovství. V zemi Izraele se tak postupně prosadila nová vůdčí židovská vrstva, jež byla schopna vést lid i bez Chrámu a státu: patriarchát tvořený soudem a školou, sahající svými kořeny až k sanhedrinu doby Chrámu. Nakolik jsme dnes schopni říci, Židé v zemi Izraele se neúčastnili diasporního povstání proti římské nadvládě z let 115 117. Pak se ovšem pod vedením bar Kochby nechali zlákat ke druhému protiřímskému povstání v letech 132 135, jehož následky byly vskutku osudové. Teprve po Hadriánově smrti v roce 138 došlo k usmíření s Římem: za Antoninovců a Severnovců se, nyní v míru, začalo s obnovou, na jejímž konci stál mocný patriarchát Jehudy ha-nasiho (nazývaného také krátce Rabi). Židovské osídlení země Izraele po roce 135 ovšem již nemělo těžiště v Judsku, nýbrž v Galileji. Centrem židovské samosprávy po bar Kochbově povstání již nebylo Javné, nýbrž nejprve Uša (zhruba do r. 170), později Bejt Š arím a Seforis a nakonec, od poloviny 3. století, Tiberias. Ve 3. století jsme svědky upevňování struktur izraelského židovstva. V jeho čele stojí nyní již dědičný patriarchát, na nižších úrovních pak rabinát. Země Izraele však samozřejmě i v tomto období podléhá politickým zmatkům a hospodářskému úpadku Římské říše, přičemž je třeba zmínit alespoň dvě skutečnosti: politicky a hospodářsky velmi důležitou Caracallovu Constitutio Antoniniana z roku 212, která propůjčila (takřka) všem obyvatelům říše, tedy také Židům, římské občanství. Přímý vliv na izraelské židovstvo pak měla i epizoda (260 273), kdy rozsáhlé východní oblasti Římské říše včetně země Izraele ovládli palmýrští Odenat a Zenobia. * Babylón tradiční označení území přibližně dnešního Iráku. (Pozn. př.) I) I DĚJINNÝ RÁMEC 20

Zásadní obrat znamenala christianizace římské říše za Konstantina: ediktem milánským bylo v roce 313 prohlášeno křes anství za religio licita.* Vzhledem k tomu, že od roku 324 vládl Konstantin celé říši, měl edikt samozřejmě dopad i na zemi Izraele: následuje období ve znamení nástupu křes anství a dokonce i v zemi Izraele se židovství ocitá v defenzivě. Krátký oddech znamenala vláda císaře Juliána (361 363), jenž dokonce povolil znovuvýstavbu jeruzalémského Chrámu. Poté se již křes anství definitivně prosadilo. Navenek o tom svědčí především zákon z roku 380, který všechny poddané zavazuje vírou v Nicejské vyznání víry, čímž se křes anství de facto stává státním náboženstvím. V letech 415 až 429 byla zrušena instituce židovského patriarchátu. V roce 438 promulgovaný Codex Theodosianus a ještě výrazněji pak v roce 529, resp. 534, zveřejněný Codex Justinianus definitivně petrifikují právní stav v neprospěch židovského obyvatelstva. Není proto divu, že si izraelští Židé mnoho slibují od vlády Peršanů (614 628); znovu zklamáni, podvolují se obnovené byzantské moci, až je nakonec křes anské nadvlády definitivně zbaví arabská invaze: Jeruzalém byl dobyt roku 638. Babylón, byl od dob starozákonního exilu v letech 586 538 nepřetržitě sídlem významné židovské komunity, která v důsledku událostí v zemi Izraele získala po roce 70 samosprávu včele s tzv. exilarchou.po bar Kochbově povstání ještě vzrostla její důležitost v rámci rabínského židovstva. Mnozí izraelští rabíni prchali ze země Izraele do Babylóna a někteří z nich tam zůstali i po normalizaci domácích poměrů. V roce 226 vystřídali parthskou nadvládu nad Babylónem sasanidovští Peršané, kteří se pokusili prosadit jako státní náboženství zaroastrismus. Zpočátku to židovskému obyvatelstvu opět přineslo problémy; v roce 250, za Šapura I., však byla jeho autonomie opět plně potvrzena; podmínkou bylo, že uznalo platnost zemského zákona. Dlouhé období stability a rozkvětu bylo náhle přerušeno ve druhé půli 5. století, kdy se rozpoutalo pronásledování Židů (společně s pronásledováním křes anů), dosahující vrcholu v roce 468: židovská samospráva byla rozpuštěna, synagogy zavřeny a exilarcha i množství * Religio licita povolené náboženství, prakticky ovšem upřednostňované vůči všem ostatním náboženstvím. (Pozn. př.) I) I) 1 OBECNÉ DĚJINY 21

rabínů popraveno. Ani zklidnění poměrů v první polovině 6. století pak již nevedlo k obnově exilarchátu; podobně jako v zemi Izraele, chybělo i zde židovstvu vedení. K rozhodující změně došlo v Babylóně v roce 640, kdy moc převzali Arabové. Obě hlavní židovská centra se tak náhle ocitla pod jednou politickou správou. Politickým centrem byl nejprve Damašek (za Umajjovců), čímž se země Izraele podstatně přiblížila mocenskému centru. Za Abbasovců se však od roku 750 stává hlavním městem Bagdád, což vedlo v rámci židovstva k převaze babylónských Židů. Obnovení exilarchátu a vedoucí roli rabínských akademií v Suře a Pumbeditě obě dnes leží k katastru Bagdádu pak respektovali nejen zástupci babylónského židovstva, ale i celá diaspora a dokonce též země Izraele. Politický úpadek kalifátu vedl uvnitř židovstva opět k přesunu těžiště: na významu získávají Egypt, severní Afrika a Španělsko. Exilarchát zatím svou vážnost ztrácí a gaonské školy se rozpadají. Křižácká tažení pak v roce 1099 ovládli křižáci Jeruzalém znamenají poslední vydechnutí oné epochy židovského světa, v němž se rabínská literatura zrodila. 2) Počátky rabínského hnutí Z dnešního pohledu byl v židovských dějinách rozhodujícím bodem obratu rok 70. Znamenal ale takový zlom, jasně ohraničující období Chrámu a farizeů od období bez Chrámu a s rabíny, i pro současníky? Zavedení titulu rabi (neplést s oslovením rabi ve smyslu můj pane, můj mistře ) by na takové sebepochopení v nové době ukazovalo. To se ozývá z ted III,4* (asi 460): Kdo má žáky, kteří sami mají žáky, ten je nazván rabi. Pokud jeho žáci upadnou v zapomnění, nazývají ho raban. Pokud i žáci jeho žáků upadnou v zapomnění, je zván (prostě) jménem. Jazykový úzus po roce 70, jak jej zrcadlí citovaný text, neznamená jen pouhou vnější změnu, nýbrž svědčí o novém sebepochopení. To se nerozšířilo najednou a přímočaře, nicméně ze zpětného pohledu 2. poloviny 2. století je již nespornou skutečností. * K systému označování rabínské literatury viz konec knihy. I) I DĚJINNÝ RÁMEC 22

Tato proměna rabínského sebepochopení je zřejmá i z řetězu tradentů, jak jej pojímá traktát Avot, resp. Avot d-rabi Nátan (ARN). Tyto spisy začínají seznamy párů, které končí Hilelem a Šamajem a které jsou pomocí přejímání a odevzdávání (kibbel masar) Tóry pospojovány až k Mojžíšovi. Po Hilelovi a Šamajovi následuje mezera: dodatečně je doplněn Jóchanan ben Zakaj. Pozdější seznam patriarchů i výčet dalších rabínů již tyto typické termíny nepoužívá. Zřejmá je snaha přiřadit Jóchanana k párům spojujícím rabínskou tradici s tradicí farizejskou (Saldarini). Jak porůznu zdůraznil J. Neusner (např. Phar III 228, 282n), v období těsně po Javné tato snaha ještě nepřichází ke slovu: tehdy si ještě neuvědomovali zlom oproti době před rokem 70. Teprve v Uše začalo být jasné, že Chrám v dohledné době vybudován nebude a dřívější poměry se také nepodaří obnovit: skutečný dějinný zlom nepřinesl rok 70 s pádem Chrámu, ale rok 140 s vypleněním jihu země Izraele a znovuobnovením rabínského hnutí na severu (Phar III 283). Teprve nyní je zlom roku 70 pochopen jako nezvratný, od nynějška je patrná též snaha explicitně navazovat na období před rokem 70 a představit v Hilelovi, Šamajovi a jejich školách duchovní otce rabínského hnutí, ba stopovat předchůdce hnutí do doby Šim ona Spravedlivého či Ezdráše tak, aby bylo možno protáhnout kontinuitu až k Mojžíšovi. Vyprávění o útěku Jóchanana ben Zakaje z Jeruzaléma se nyní stává konstitutivní legendou rabínského židovství (k tomu Schäfer). Trvalo ovšem nějakou dobu, než byl v této události rozeznán nový počátek. Z hlediska pozdějších generací je jasné, že ztráta samostatnosti a pád Chrámu byly předpokladem rozvoje rabínského židovství. Trvalo samozřejmě ještě dlouho, než se v židovství prosadil rabinát jako nová vůdčí vrstva a než byla redukována pestrost židovství, charakteristická pro období před rokem 70. Rabínské židovství nikdy nepředstavovalo jediný faktor židovského života. Ačkoliv je za cosi takového mnozí rádi považují po celou dobu, o níž zde pojednáváme, stalo se z něj normativní židovství teprve staletým vývojem. I) I) 2 POČÁTKY RABÍNSKÉHO HNUTÍ 23

3) Prameny Prameny, které líčí rabínské období, jsou natolik jednostranné, že obraz, který z nich o dějinách lze získat, je nejistý představa o normativním židovství vychází právě z těchto pramenů. Základní linie všeobecných dějin jsou dostatečně doloženy z mimožidovských zdrojů. Pokud však jde o vnitřní vývoj rabínského židovství, jsme odkázáni takřka výlučně na rabínské svědectví, tedy na literaturu jedné skupiny uvnitř židovstva, nebo rabínské sebepochopení určuje veškerou tradici. Tento obraz lze sice korigovat archeologickými nálezy (pouze v zemi Izraele) i přihlédnutím k textům církevních Otců a k dalším mimožidovským spisům, skutečností ale zůstává, že máme k dispozici pouze rabínský literární autoportrét, protože žádné jiné uskupení uvnitř tehdejšího židovstva po sobě nezanechalo písemnou pozůstalost. Líčí-li nám g oním v knize Seder tanaím v-amoraím nebo v Dopise Šeriry gaona poměry v rabínském židovství, děje se tak i zde v zájmu určité skupiny, takže jejich svědectví nelze brát jako pravý korektiv rabínského pojetí. Skutečný význam, jejž v životě Židů zejména talmudického období mělo rabínské hnutí, musíme proto zvažovat velmi opatrně. Jisté je, že teprve pozvolna dosáhli příslušníci rabínského hnutí uvnitř židovství postavení uznávané vůdčí vrstvy a že jejich skupinová literatura se kanonickou mohla stát teprve postupně. Seder tanaím v-amoraím (STA) v sobě spojuje metodické poučení (jak z rabínské literatury odvodit platnou halachu,* v jakém vztahu jsou navzájem Mišna, jednotlivé barajtot a halachické midraše) s řetězcem tradice po vzoru Avot, ale i pod vlivem islámské metody isnád al-hadís. Tato část traduje seznam patriarchů počínajíc Hilelem a přináší též výčet rabínských učitelů až do konce savoraitského období. Jak poznamenal již Azarja dei Rossi ve své M or ejnajím, stojí na konci tohoto seznamu datum 884 (jak v seleukovském letopočtu, tak počítáno od stvoření světa). Rok 884 proto bývá běžně považován za rok vzniku tohoto spisu. Není to však jisté, nebo spis sestává z více částí. Některé snad pocházejí ze země Izraele, jiné vznikly v Babylóně, pozdější pak * halacha dosl. jití, souhrnné označení pro soubor předpisů židovského Zákona, někdy ovšem také závazná interpretace jednoho takového předpisu. (Pozn. př.) I) I DĚJINNÝ RÁMEC 24