Problémy a perspektivy africké subregionální integrace: studie odhodlání členských států COMESA a SADC k reálné integraci

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy Problémy a perspektivy africké subregionální integrace: studie odhodlání členských států COMESA a SADC k reálné integraci Bakalářská práce Jitka Benešová Vedoucí práce: PhDr. David Müller UČO: 182259 Obor: Mezinárodní vztahy Evropská studia Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Problémy a perspektivy africké subregionální integrace: studie odhodlání členských států COMESA a SADC k reálné integraci vypracovala samostatně pouze s využitím zdrojů v práci uvedených. V Brně, 5. května 2008 Jitka Benešová 2

Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu práce, PhDr. Davidu Müllerovi, za odborné vedení, konzultace a všechny cenné rady a připomínky, kterými mi při psaní této práce pomáhal. Díky patří také mým nejbližším za jejich neutuchající podporu veškerého mého nejen studijního úsilí. 3

Obsah 1. Úvod... 5 2. Uvedení do problematiky... 9 2.1 Vymezení pojmů... 9 2.2 Starý a nový regionalismus a subsaharská Afrika... 11 2.3 Potenciální výhody plynoucí z regionalismu v SSA... 13 3. Řídící logika integrace... 14 3.1 Politicko-ekonomická motivace a hlavní myšlenkový rámec integrace... 14 3.1.1 Oficiální doktrína integrace rozvojový vs. neoliberální přístup... 15 3.1.2 Praktická motivace k podpoře subregionálních uskupení slabý stát a potvrzování suverenity... 17 3.2 Povaha členství... 19 3.3 Dílčí závěr... 23 4. Naplňování agendy... 23 4.1 Šíře agendy... 24 4.2 Implementace programů... 26 4.3 Plnění časových limitů... 30 4.4 Donucovací a monitorovací mechanismy... 32 4.5 Dílčí závěr... 34 5. Technická a společenská podpora subregionálních uskupení... 35 5.1 Finanční zdroje... 35 5.2 Institucionální zázemí... 38 5.2.1 Klíčové instituce... 38 5.2.2 Nástroje pro kompenzaci a redistribuci... 40 5.3 Společenská podpora... 42 5.3.1 Zapojení soukromého sektoru... 43 5.3.2 Zapojení občanské společnosti a podpora široké veřejnosti... 45 5.5 Dílčí závěr... 47 6. Závěr... 49 7. Seznam pramenů a literatury... 51 7.1 Primární zdroje... 51 7.2 Sekundární zdroje... 52 8. Seznam zkratek... 59 9. Přílohy... 61 4

1. Úvod V minulé dekádě jsme byli svědky výrazného vzestupu zájmu o regionalismus v celosvětovém měřítku. Nových impulsů se dostalo integračním projektům jak v bohatých zemích, tak i v rozvojovém světě v obou Amerikách, Evropě, Asii i Africe. Tzv. nový regionalismus, jako odpověď na globalizaci a s ní se zvyšující mezinárodní interdependenci, jako reakce na úspěchy a prohlubování evropské integrace a jako nástroj k zabránění vlastní marginalizaci v mezinárodním systému, stojí i za oživením a transformací afrického integračního úsilí. To sice africké státy vynakládají již od přelomu 50. a 60. let minulého století, avšak bez významnějších úspěchů. V Africe existuje 14 institucionalizovaných subregionálních integračních uskupení s různým počtem členů a různými cíli, které však spojuje vize jednotné a rozvíjející se Afriky. Některé z těchto uskupení dále tvoří pilíře budoucího celokontinentálního Afrického hospodářského společenství (African Economic Community AEC) zaštítěného Africkou unií (AU), jež v podobě své přímé předchůdkyně Organizace africké jednoty (OAJ) vznikla již v prvních letech nezávislosti většiny afrických států. Přesto však vize jak subregionálních, tak kontinentálních organizací zůstávají nenaplněny a Afrika, respektive její subsaharská část, zůstává i nadále nejchudším regionem světa s 34 státy řadícími se do skupiny těch nejméně rozvinutých zemí (Least Developed Countries LDCs). 1 Regionalismus jako nástroj k udržitelnému rozvoji v Africe však stále neztrácí svoji sílu, spíše právě naopak. V kontextu nového regionalismu či nové vlny totiž od počátku 90. let došlo jednak k oživení některých uskupení existujících do té doby spíše v latentní formě a jednak ke vzniku mnoha zcela nových. Právě tento globální trend v podobě regionalizace světa nabízí mnoho nesmírně zajímavých otázek a problémů, přičemž na jeden z nich, existující specificky v prostředí subsaharské Afriky (SSA), se zaměřuje i tato studie. Práce je pokusem o vyjasnění jednoho z možných důvodů dosavadních nepřesvědčivých výsledků subregionálních integračních uskupení v SSA, totiž nedostatečného závazku a odhodlání členských států k naplňování a rozvíjení daných integračních projektů. Jako vedlejší efekt pak má text zároveň za cíl poskytnout alespoň částečný vhled do fascinujícího fenoménu subregionální integrace v Africe. Hlavní účel však spočívá v prozkoumání oddanosti členských států integračním uskupením či, jinými slovy, přesvědčivosti jejich závazku ke konkrétním subregionálním projektům, tedy jednoho ze základních předpokladů úspěšného naplnění integračních plánů těchto uskupení. 2 Jako modelové příklady byly vybrány dvě výrazně si konkurující subregionální organizace ve východní a jižní Africe 1 Mezi LDCs OSN řadí tyto africké státy: Angola, Benin, Burkina Faso, Burundi, Kapverdy, Středoafrická republika, Čad, Komory, D. R. Kongo, Džibutsko, Eritrea, Etiopie, Gambie, Guinea, Guinea-Bissau, Lesotho, Libérie, Madagaskar, Malawi, Mali, Mauretánie, Mozambik, Niger, Rovníková Guinea, Rwanda, Sv. Tomáš a Princův o., Senegal, Sierra Leone, Somálsko, Súdán, Tanzanie, Togo, Uganda, Zambie. Dle UN-OHRLLS: List of LDCs. 2 Mattli, W.: The Logic of Regional Integration: Europe and Beyond, s. 42. 5

uskupení s velmi širokou členskou základnou a s nezanedbatelnou relevancí pro integrační dění na celém kontinentě Společný trh pro východní a jižní Afriku (Common Market for Eastern and Southern Africa COMESA) a Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development Community SADC). Hypotézou práce je tak tvrzení, že odhodlání členských států k naplňování subregionálních integračních projektů, které má zásadní vliv na úspěšnost uskupení z těchto projektů vycházejících, ve zkoumané oblasti výrazně chybí. Jinými slovy, je jasné, že pokud chybí vůle na straně jednotlivých členských států k prosazování integračního programu, pak tento program dost dobře nemůže být účelně naplňován a uskupení nemůže úspěšně fungovat. Ač nelze vyloučit i zásadní vliv jiných proměnných jako působení okolního prostředí či kvalitativní úroveň rámce, v němž integrace má probíhat, ať už z institucionálního nebo expertně-technického hlediska, pokud přesto státy k reálné integraci ochotny nebudou, ani sebelepší instituce a nejdokonalejší plány hmatatelné výsledky automaticky nepřinesou. Autorka předpokládá, že právě tato skutečnost je jedním z kritických bodů africké subregionální integrace, a proto předkládá právě výše zmíněnou hypotézu, kterou se v následujícím textu bude snažit ověřit. Základní logika hypotézy obecně vychází z existující literatury zabývající se výzkumem regionalismu a regionalizace; 3 specificky se pak volně inspiruje rozdělením předpokladů úspěšné integrace na podmínky strany nabídky a podmínky strany poptávky. 4 Právě základní podmínkou nabídky je totiž chápána ochota nejvyšších politických představitelů podporovat integrační úsilí, která odráží zejména skutečnost, zda se případná integrace z politického hlediska těmto představitelům vyplatí. Druhá podmínka je spíše souborem, jenž zahrnuje zejména poptávku po integraci ze strany soukromého sektoru, specificky ekonomických subjektů. Tento předpoklad však není pro konkrétní případ SSA tím nejvhodnějším, neboť africký regionalismus je typicky spojen s čistě politickými projekty, původně se silným ideovým zázemím pan-afrikanismu, vedenými výlučně z nejvyšších vládních úrovní. Zmíněný tradiční přístup sice doznává v posledních letech jistých změn, především ve snaze zapojovat soukromý sektor, avšak rozhodně nelze regionalismus v Africe chápat a posuzovat 3 Např. Nye, J.: International Regionalism: Readings; Mattli, W.: The Logic of Regional Integration: Europe and Beyond; Hettne, B. Inottai, A. Sunkel, O. (eds.): Globalism and the New Regionalism; Söderbaum, F.: The Political Economy of Regionalism: the Case of Southern Africa; Teunissen, J. J. (ed.): Regionalism and the Global Economy: the Case of Africa; Fawcett, L. Hurrell, A. (eds.): Regionalism in World Politics: Regional Organization and International Order. 4 Rozdělení podmínek úspěšné integrace na stranu poptávky a stranu nabídky navrhuje jako vhodný přístup k uchopení regionalismu ve své koncepci W. Mattli. Oproti dále zmíněnému však Mattli pracuje ještě s dodatečnou podmínkou strany nabídky v podobě přítomnosti benevolentní vůdčí země (...) usilující o integraci (Mattli, W.: The Logic of Regional Integration, s. 42). Prozkoumání tohoto dalšího předpokladu by však již bylo nad rámec této práce, neboť jen v konkrétním případě SADC by si zasluhoval samostatnou studii, a navíc se jedná o podmínku vzbuzující jisté kontroverze (viz např. Rowlands, I. H.: Mapping the Prospects for Regional Co-operation in Southern Africa, s. 919-921). Proto budou jakékoliv úvahy o rozhodujícím vůdčím postavení určité země opuštěny. Další Mattliho podmínka, totiž existence instituce zodpovědné za monitoring a za vynucování smluvních opatření, bude zahrnuta do kapitoly věnující se obsahové dimenzi integrace. Dle Mattli, W.: The Logic of Regional Integration, s. 42-43. 6

jako odpověď na objektivní poptávku vycházející ze středu společnosti samé. Autorka nevylučuje, že právě tato charakteristika může být jednou z příčin spíše skromných úspěchů integračního úsilí v SSA, avšak jde o historicky podmíněnou skutečnost, se kterou je nutno pracovat jako s víceméně pevně danou. Proto zde bude pozornost primárně věnována právě straně nabídky, tedy odhodlání vlád účinně prosazovat integrační projekty, a jejímu propojení s nepříliš úspěšným fungováním subregionálních integračních uskupení v SSA. Mezi nevylučitelné faktory zasahující v různé míře do výše uvedeného v první řadě patří politická, hospodářská, sociální a bezpečnostní realita zkoumané oblasti, jež do značné míry vymezuje a často i zásadně omezuje prostor pro integrační projekty ve vládních agendách jednotlivých členských států. Dále nelze opomenout ani poměrně obtížně identifikovatelný vliv vnějších činitelů na jednání konkrétního státu, ať se již jedná o státní, nebo o nestátní aktéry aktivní v dané oblasti. Tyto faktory lze pro jejich komplexnost a relativní neustálenost jen poměrně problematicky uchopit, nicméně kvůli jejich potenciálu k deformaci výsledků výše zmíněného přístupu k nim musí být po celou dobu alespoň okrajově přihlíženo. Z metodologického hlediska práce využívá zejména deskripci a analýzu, přičemž odhodlání členských států, jak s ním kalkuluje hypotéza, analyzuje ve třech základních dimenzích, jež jsou zároveň nosnými prvky většiny srovnatelných integračních uskupení. Jde o dimenzi ideovou, tedy o hlavní myšlenky či přímo ideologie, na kterých je integrace postavena a kterými se řídí, dále dimenzi obsahovou, v níž bude integrační odhodlání států zkoumáno ve vztahu k agendě uskupení a jejímu naplňování, a konečně se jedná o dimenzi technickou, ve které bude na toto odhodlání nahlíženo v kontextu institucionální struktury a jejího fungování. V rámci poslední dimenze, jako jistá nadstavba, bude přihlédnuto i k úrovni interakcí těchto institucí a členských států se subjekty občanské společnosti a soukromého sektoru. Zmíněna bude rovněž míra podpory integrace ze strany široké veřejnosti, čímž se autorka vědomě odchýlí od zkoumání výlučně jen strany nabídky, a to kvůli relevanci společenské podpory jako potenciálního stimulu pro představitele jednotlivých členských států přistupovat k integraci s větší či menší razancí. Autorka očekává, že právě prozkoumání odhodlání v těchto třech základních dimenzích jasně demonstruje, jak členské státy k hlavním problémům integrace přistupují a osvětlí také jistý rozpor mezi neustále proklamovanou podporou regionalismu a jeho nepřesvědčivými výsledky v dané oblasti. Z výše zmíněného již do jisté míry vyplývá, že práce se zaměřuje zejména na úroveň států a úroveň subregionálních organizací. Vzhledem k rozsahu zkoumané oblasti však bude kalkulováno spíše s obecnými vzorci chování, čímž sice může do jisté míry utrpět přesnost textu, avšak tato generalizace je nutná, aby se vybrané organizace a problém jako takový daly vůbec uchopit. Analýza pak bude převážně postavena na logice kladoucí do protikladu rétoriku a vystupování na nejvyšší 7

politické úrovni na jedné straně a skutečné konání na straně druhé. Odchýlením od této linie je výše zmíněné zahrnutí úrovně společenské podpory integrace. Aktéři vnější, jako ostatní africké státy, vyspělé země, mezinárodní organizace či v obecnějším smyslu donorská komunita, budou stát spíše stranou analýzy a přihlíženo k nim bude jen ve specifických případech jako je finanční závislost uskupení na prostředcích z vnějšího prostředí či spojitost subregionálních integračních plánů s celokontinentálními iniciativami jako je Nové ekonomické partnerství pro rozvoj Afriky (New Economic Partnership for Africa s Development NEPAD) nebo budování AEC. Snahou rovněž bude vyhnout se zúžení celého fenoménu pouze na jednu dimenzi, typicky čistě ekonomickou integraci. Přesto však autorka byla nucena uchýlit se k jisté redukci neúnosně širokého vícedimenzionálního přístupu a zaměřit se pouze na politicko-ekonomickou rovinu problému. Sociální, kulturní a bezpečností úroveň integrace byly ponechány stranou, a to zejména kvůli nesnadnému přístupu k relevantním datům v prvních dvou případech a kvůli skutečnosti, že jde o relativně nový fenomén na poli afrických subregionálních uskupení v případě bezpečnostní úrovně. Z časového hlediska se práce zaměřuje přibližně na období poslední dekády, přičemž pomyslným mezníkem bude rok 1994 - v případě SADC rok, kdy do tohoto uskupení vstoupil klíčový regionální aktér, Jihoafrická republika (JAR), a v případě COMESA rok transformace tzv. Preferenční obchodní oblasti (Preferential Trade Area - PTA), volného uskupení států východní a jižní Afriky založeného již v roce 1981, právě do COMESA. Největší důraz však bude kladen na nejaktuálnější dění, a to zejména kvůli značnému tempu, s jakým se obě uskupení po přelomu tisíciletí mění a vyvíjí. Text je rozdělen na 5 hlavních částí. První z nich poskytuje základní uvedení do problematiky regionalismu v SSA, včetně vymezení základních pojmů. Další tři kapitoly pak postupují v souladu s výše zmíněnými třemi dimenzemi a zabývají se tedy řídící logikou integrace, dále agendou uskupení a jejím naplňováním a konečně technickou a společenskou podporou. Poslední část nabízí stručné shrnutí a představuje hlavní závěry celé práce. Co se týče použitých zdrojů, primární snahou bylo pracovat s maximem materiálu mající původ přímo na africké půdě. Kromě dokumentů obou organizací tak práce využívá i publikací a článků afrických think-tanků, agentur Organizace spojených národů (OSN) působících v oblasti i místních médií. Přesto však značnou část zdrojů tvoří práce evropských a amerických autorů, což odráží obecnou převahu titulů zabývajících se výzkumem SSA publikovaných v Evropské unii (EU) a USA, ale také velký vliv evropské intelektuální tradice v tomto regionu. 8

2. Uvedení do problematiky 2.1 Vymezení pojmů Společným znakem celého pojmosloví spojeného s fenoménem regionalismu je velká roztříštěnost a nepřehlednost. Tento stav zřejmě vyplývá zejména z absence shody akademické obce na jednotném teoretickém přístupu, ale rovněž z rozdílů daných již konkrétní geografickou a společenskou realitou té které oblasti světa. Shoda panuje pravděpodobně jen na skutečnosti, že pojmy jako region, regionalismus, regionalizace, či regionální integrace se vztahují k interakcím na regionální úrovni, 5 čímž se ovšem dostáváme ke zcela obdobnému sporu o tom, co značí právě regionální úroveň. Proto autorka považuje za nutné hned na počátku jasně vymezit, v jakém smyslu budou základní termíny pro účely této práce využívány. Nejracionálněji se jeví začít od zdánlivě triviálního termínu region. Běžně jsme svědky toho, že pod pojem region se zahrnuje severoatlantický prostor, Latinská Amerika, západní Afrika, Evropa či část území jediného státu. Některé existující definice přihlížejí výhradně ke geografickým znakům, jiné zdůrazňují naopak sociálně-kulturní a identitární charakteristiky, další upřednostňují ekonomické vazby. Ideálně se jeví propojení zmíněných možností, což ukázal již jeden ze zakladatelů komparativních regionálních studií Joseph Nye, když region definoval jako omezenou skupinu států propojenou jak geografickým vztahem, tak i stupněm vzájemné interdependence. 6 Hurrell toto poměrně komplexní pojetí dále rozšířil konstatováním, že neexistují žádné přirozené regiony a že směrodatné je jedině to, jak relevantní političtí aktéři vnímají a interpretují onu myšlenku regionu a představy regionálnosti. 7 Pro jednoduchost a konkrétní účel této práce autorka považuje za dostatečné použít zúžené pojetí regionu založené na geografii, konkrétně verzi, která rozděluje svět na pět regionů euro-středomořský region, východní Evropu a Střední Asii, asijsko-tichomořský region, Ameriky, a konečně pro další text stěžejní region subsaharské Afriky. 8 Od této úrovně se pak bude odvíjet pojmenování subregion pro nižší jednotky odpovídající ve zkoumaném případě východní Africe, respektive jižní Africe, dále pak mikroregion pro útvary nižšího řádu. O úroveň výše se na druhé straně nachází kontinent případně ještě výše makroregion. V případě dotčených subregionů však narážíme na další problém, totiž nejasné geografické vymezení; jinými slovy neexistuje shoda o jednoznačných hranicích východní, respektive jižní Afriky. 5 Fawcett, L.: Exploring Regional Domains, s. 431. 6 Nye, J.: International Regionalism, s. vii. 7 Hurrell, A.: Regionalisation in Theoretical Perspective, s. 38. 8 Převzato z Cihelková, E. a kol.: Nový regionalismus, s. 13. 9

Hledisko vzájemných interakcí mezi státy, respektive jejich skupinami, což je neodmyslitelný předpoklad jakýchkoliv kooperačních snah, však při zkoumání integračních platforem nelze zcela pominout. Proto bude v práci pro označení sledovaných oblastí-skupin států používán termín subregionální uskupení, který působí relativně nejméně kontroverzně. Dalšími podobně nejednoznačnými termíny jsou na jedné straně regionalismus a na druhé regionalizace. V obecném smyslu se autorka jednoznačně přiklání k pojetí regionalismu jako politice či projektu oproti regionalizaci, jíž se chápou spíše procesy a výstupy, a to jak vycházející z regionalismu, tak i jemu předcházející. 9 Jelikož se pak práce zaměřuje z větší části na státy jako hlavní aktéry a na formální stránku sledovaných jevů, bude v centru pozornosti stát právě prvně zmíněný regionalismus jako politika a projekt, konkrétněji jako státem/státy vedený projekt navržený za účelem reorganizace konkrétního regionálního prostoru na určitém ekonomickém a politickém základě 10 často navíc mířící ke konstrukci identity. 11 Text se přitom soustředí výhradně na dobrovolnou podobu tohoto fenoménu. Regionalizací mnozí odkazují k růstu společenské integrace v rámci regionu a k mnohdy neřízenému procesu sociální a ekonomické integrace 12 či šířeji ke koncentraci aktivity na regionální úrovni, 13 což je chápání, s nímž se ztotožňuje i autorka. Avšak vzhledem k výše uvedenému zaměření práce tento proces ustupuje spíše do pozadí a bude k němu odkazováno jen okrajově. Pro úplnost dodejme, že poměrně široká část vědecké komunity upřednostňuje pojetí regionalismu jako termínu zastřešujícího obě zmíněné úrovně a rozkládají jej do vlastních užších kategorií. 14 Skupina autorů působících v divizi komparativních regionálních integračních studií University Spojených národů (United Nations University-Comparative Regional Integration Studies UNU-CRIS) pak dokonce zavádí speciální termín regionálnost ( regioness ), pomocí něhož usiluje o analyzování míry regionalizace v určité oblasti, přičemž za nejvyšší stádium je považován region jako aktér mezinárodních vztahů. 15 Konečně poslední velmi významná skupina odborníků prosazuje čistě ekonomické vnímání pojmů regionalismus a regionalizace, oproštěné od ideových, sociálních či kulturně-historických charakteristik. 16 9 Srov. např. Payne, A. Gamble, A.: Introduction: The Political Economy of Regionalism and World Order, s. 1-2; Bach, D. C.: The Global Politics of Regionalism: Africa, s. 170; Hettne, B. Söderbaum, F.: Theorising the Rise of Regionness, s. 457-458. 10 Payne, A. Gamble, A.: c.d., s. 1. 11 Bach, D. C.: The Global Politics of Regionalism: Africa, s. 173. 12 Hurrell, A.: Regionalism in Theoretical Perspective, s. 39. 13 Fawcett, L.: Exploring the Regional Domains, s. 433. 14 Hurrell, A.: Regionalism in Theoretical Perspective, s. 39-45, Hurrell, A.: The Regional Dimension in International Relations Theory, s. 41. 15 Jde o velmi komplexní víceúrovňové pojetí regionalizace jako posilování regionálnosti, jež vychází především z tzv. globální sociální teorie a sociálního konstruktivismu. Blíže viz např. Hettne, B. Söderbaum, F.: Theorising the Rise of Regioness, s. 457-473. 16 Např. Baldwin, R. E.: The Causes of Regionalism, s. 865-888; Cihelková, E. a kol.: Nový regionalismus, s. 7-17; Ethier, W. J: The New Regionalism, s. 1150-1152; Robson, P: The New Regionalism and Developing Countries, s. 329-341. 10

2.2 Starý a nový regionalismus a subsaharská Afrika Regionalismus v SSA v žádném případě není novým fenoménem. Již bezprostředně poté, co se Ghana jako první země v regionu vymanila roku 1957 z koloniální nadvlády, její prezident a významný africký myslitel Kwame Nkrumah přišel s myšlenkami jednotné Afriky. V popředí tehdy stála ideologie pan-afrikanismu a integrace byla v první řadě hnána snahou o dokončení dekolonizace a konsolidaci nově vzniklých států, případně i úsilím o spolupráci při rozvoji směřujícímu k větší soběstačnosti. Neopomenutelnou roli pak hrála také související bezpečnostní motivace k jisté spolupráci. 17 Zřejmě nejvýraznějším plodem pan-afrického úsilí se stala kontinentální Organizace africké jednoty (OAJ), existující de facto dodnes, i když ve výrazně transformované podobě Africké unie (AU). Subregionální africká integrační uskupení první vlny pak podle Mistryho obecně buď do jisté míry navazovala na předchozí koloniální uspořádání nebo byla postavena na logice tehdy dominujících teorií rozvoje, jež velmi zjednodušeně řečeno propagovaly industrializaci a soběstačný rozvoj za zdmi vysokých protekcionistických bariér. 18 Většina integračních pokusů, ať už na regionální či subregionální úrovni, však v této vlně regionalismu skončila bez větších úspěchů a společného cíle, ať už v podobě zajištění míru a stability, nebo efektivní integrace trhů, nebylo dosaženo. 19 Spory vyvolává i otázka, zda se podařilo ukončit závislost na vyspělejších zemích, zejména bývalých koloniálních mocnostech, vzhledem ke skutečnosti, že evropské země i nadále představují nejvýznamnější obchodní partnery většiny afrických zemí. 20 Důvody pro tato zklamání lze nalézt jak uvnitř samotných uskupení, tak i v mezinárodním systému jako celku. Nově vzniklé africké státy, jež se s většími či menšími obtížemi vymanily z koloniální nadvlády, vnímaly velmi citlivě byť jen sebemenší ohrožení vlastní suverenity, a to jak ve věcech vysoké, tak i každodenní politiky. Kromě toho se tehdejším regionálním uskupením nepodařilo mezi odlišnými zájmy jednotlivých členů nalézt dostatečný konsensuální základ pro spolupráci. 21 Navíc rozdělení světa nejen na Východ a Západ, ale i na Sever a Jih, situaci nadále komplikovalo. Regionalismus z globálního pohledu dostál jistého oslabení zejména v 70. letech minulého století, kdy ustoupil multilaterální spolupráci vedené platformou Všeobecné dohody o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade GATT), avšak již v průběhu 80. let jsme byli svědky jeho nového výrazného vzestupu. Podíváme-li se pouze na statistiky regionálních obchodních dohod (regional trade agreements - RTAs) uznaných Světovou obchodní organizací (World Trade 17 Charter of the OAU, Preambule a čl.2. 18 Mistry, P. S.: Africa s Record of Regional Co-operation and Integration, s. 557. 19 C.d., s. 556. 20 V období 1994-2000 například COMESA směřovala více než 39 % exportů právě do EU. Na straně importů pak z EU přichází 33,7 % všech dovozů COMESA. Obdobná je i situace v SADC s 26,6 % celkových exportů do EU a 25,9 % importů společenství z EU. Dle UNECA: Assessing Regional Integration in Africa (ARIA), s. 99. 21 Srov. Fawcett, L.: Regionalism in Historical Perspective, s. 13 16. 11

Organization WTO), jejich počet je na trvalém vzestupu, který nabývá dramatičnosti zejména od přelomu 80. a 90. let (viz Příloha 1). 22 Tzv. nový regionalismus se však od toho starého neliší jen v kvantitativní dimenzi, ale i na úrovni kvalitativní. Z ekonomického pohledu byl starý regionalismus podle Ethiera v podstatné míře motivován touhou nahradit nedostatečnou multilaterální liberalizaci a/nebo snahou se tehdejší podoby multilaterální liberalizace zdržet. (...) Nový regionalismus je oproti tomu převážně motivován touhou usnadnit vstup do tohoto (...) systému. 23 Další charakteristikou nového regionalismu však podle Hettneho je i skutečnost, že představuje mnohem rozsáhlejší multidimenzionální proces regionální integrace, který zahrnuje ekonomické, politické, sociální a kulturní aspekty. 24 Rovněž se podle něj jedná o přístup spíše politický než ekonomický. 25 Příčiny rozmachu nového regionalismu lze najít zejména v proměně mezinárodního prostředí. Jako příklad těch nejzjevnějších změn zmiňme konec studené války, rozvolnění obou znepřátelených bloků, rostoucí globální interdependenci v ekonomické, ale i společenské oblasti, či nutnost vyrovnat se s dopady globalizace. Nemalý vliv na vzestup nové vlny měly i posuny uvnitř jednotlivých států-členů integračních uskupení; v první řadě mnohé rozvojové země přehodnotily své do té doby spíše autarkní rozvojové strategie ve prospěch větší otevřenosti a zapojení do světové ekonomiky. Jako povzbuzení a inspirace bezesporu zafungovalo i zapojení USA jako klíčového hráče mezinárodních vztahů do vlny regionalistického nadšení, ale rovněž úspěšné dobudování společného trhu EU. Konkrétně v regionu SSA se nová vlna regionalismu promítla jak v podobě obnovení či oživení již existujících uskupení (např. obnovení Východoafrického společenství EAC), tak i iniciováním nových integračních projektů na různých úrovních od kontinentální až po mikroregionální (na kontinentální úrovni např. projekt AU, resp. Afrického hospodářského společenství AEC, na druhém konci spektra pak zmiňme Maputský rozvojový koridor). Přeneseme-li pozornost k subregionálním uskupením, jimiž se tato práce předně zabývá, COMESA a SADC, pak i na ně mělo oživení regionalismu v souvislosti v novou vlnou značný vliv. Obě uskupení se jakoby probudila z latentního stavu a kromě názvu podstatně přeměnila své priority. SADC tak postoupilo od politického bloku zaměřeného primárně proti režimu apartheidu v JAR k pevnější formě rozvojového společenství a COMESA výrazně přehodnotila reálnost svých dosavadních plánů a s novou energií si vytyčila nové cíle i nové časové rámce. Některé základní charakteristiky obou uskupení jsou pro ilustraci a přehled shrnuty v Příloze 2. 22 V období od roku 1948 do roku 1994 GATT notifikovala 124 RTAs, zatímco od založení WTO do července 2007 se nových notifikací nashromáždilo již více jak 240. Celkový počet těchto dohod, jak formálně registrovaných, tak neformálních, pak podle WTO dosahuje ke 400, z čehož je formálně notifikovaných a aktivních více jak 200. Blíže viz WTO: Regional Trade Agreements: Facts and Figures, nestránkováno; Příloha 1. 23 Ethier, W. J.: The New Regionalism, s. 1150. 24 Hettne, B.: Globalization and the New Regionalism, s. 17. 25 C.d., s. 19. 12

Pokud jde o jisté pnutí mezi kontinentální a subregionální integrací či kooperací v prostoru SSA, tedy kontrast mezi projekty jako AU/AEC na jedné straně a SADC či COMESA na druhé, propojení se zdá zřejmé už jen z chápání subregionálních uskupení jako stavebních kamenů kontinentální jednoty, ke které vymezila cestu již Smlouva z Abuji zakládající AEC v roce 1991. 26 V této souvislosti je však vhodné podotknout, že právě hlubší subregionální přístup se jeví mnohem realističtěji a praktičtěji s ohledem na dosavadní zkušenosti, než-li povrchová regionální a potažmo kontinentální integrace. Přednost tak spíše než široké koalice začaly dostávat menší životaschopnější subregionální uskupení podobně smýšlejících členů 27 často motivovaných v první řadě snahou zabránit vlastní marginalizaci v mezinárodní politické aréně. 2.3 Potenciální výhody plynoucí z regionalismu v SSA Klíčovou otázkou, kterou je nutno zodpovědět hned v úvodu, je, proč se vlastně o užší spolupráci a potažmo integraci v prostoru nejchudšího regionu světa pokoušet. Hettne v kontextu rozvojového regionalismu nabízí seznam 7 potenciálních výhod, které mohou z regionální spolupráce plynout. Jde o argument překonání malé velikosti mnohých států a tedy i jejich trhů, dále posílení pozice regionu ve světové ekonomice, zvýšení kredibility členských států a potažmo celého regionu (jak v očích mezinárodního společenství, tak investorů a donorů), posílení kolektivní vyjednávací síly a efektivnější artikulaci zájmů, posílení sociální stability (zvláště je-li součástí integračního projektu i prvek vzájemné solidarity), efektivnější management přírodních zdrojů a konečně Hettne zmiňuje také potenciální posílení bezpečnostní stability regionu. 28 Podobnou kolekci možných výhod nabízí i Aryeetey a Oduro, avšak přidávají i pohled na integraci jako prostředek k urychlení strukturální transformace afrických ekonomik. 29 Pozitivní očekávání od regionalismu v SSA pak má i Světová banka (SB), když pokrok směrem k tržní integraci a zvýšené spolupráci v další řade oblastí považuje za klíčový předpoklad dlouhodobé rozvojové strategie Afriky. 30 Většina integračních pokusů v Africe má za cíl vznik společného trhu, tedy primárně ekonomickou integraci. Kasekende a Ng emo přitom zjistili, že v rámci COMESA dosahovaly v 90. letech možnosti pro vnitroregionální obchod takových rozměrů jako nikdy před tím a Lyakurwa podobně potvrzuje, že uvnitř SADC i COMESA existuje významný obchodní potenciál. 31 Jiní výzkumníci však s jistou dávkou pesimismu konstatují, že současná uskupení nemají potřebné 26 Treaty Establishing the African Economic Community, čl. 6 a čl. 88; Protocol on Relations between the African Economic Community and the Regional Economic Communities, zejména čl. 3-5 a čl. 11-14. 27 Hettne, B.: Globalization and the New Regionalism, s. 27. 28 Hettne, B.: Development, Security and World Order, s. 100-102. 29 Aryeetey, E. Oduro, A. D.: Regional Integration Efforts in Africa, s 11. 30 WB: Sub-Saharan Africa: From Crisis to Sustainable Growth, s. 162. 31 Lyakurwa,W. M.: Trade and Investment Integration in Sub-Saharan Africa, s. 125. 13

předpoklady pro efekt vytváření obchodu, který by překonal efekt narušení obchodu. 32 Nakolik má současná podoba regionalismu potenciál přispět k řešení problémů jako nedostatečná fyzická infrastruktura (chybějící komunikace, nedostupnost nepřetržitých dodávek elektrické energie apod.), tarifní i netarifní překážky obchodu, nedostatek adekvátních informací na trhu, relativně vysoké ceny a nízká konkurenceschopnost místních podniků či chybějící zázemí usnadňující obchodní výměnu 33 se však neodvažuje s jistotou určit nikdo. Přidáme-li navíc nedostatečné zapojení soukromého sektoru a celou škálu politicko-bezpečnostních a sociálních problémů, od slabosti místních států přes etnickou roztříštěnost dále umocněnou nelogickými hranicemi až po obecně nízký stupeň lidského rozvoje, získáme rozsáhlý komplex rozvojových obtíží, kterým regionalismus v SSA čelí a jejichž řešení by měl významně usnadnit, alespoň podle svých proponentů. 3. Řídící logika integrace Následující text zkoumá odhodlání členských států k integraci v rámci výše zmíněné ideové dimenze. Hlavní pozornost proto bude věnována motivacím a myšlenkovým rámcům stojícím za účastí států v subregionálních uskupeních a způsobu jejich vystupování v nich. Můžeme tak říci, že text hledá odpověď na otázku, jaká je základní řídící logika integrace, přičemž předpokládáme, že vysokému stupni odhodlání by odpovídala jasná snaha rozvíjet danou subregionální platformu v souladu s jejími cíly a programem. Zmíněná řídící logika bude v textu rozdělena na dvě části v rámci jim odpovídajících podkapitol, a to jednak na politicko-ekonomickou motivaci a hlavní myšlenkový rámec integrace, vycházející na jedné straně ze smluv a na druhé straně silně ovlivňované sítěmi místních politicko-ekonomických vztahů, a jednak na povahu členství a motivaci států k účasti ve více než jedné subregionální organizaci s obdobnými cíli uvnitř jediného subregionu. Sledovány přitom budou zejména nejvýraznější obecné vzorce chování členských států COMESA, respektive SADC. 3.1 Politicko-ekonomická motivace a hlavní myšlenkový rámec integrace Potenciální výhody a tedy i motivace k integraci vychází především z celkové hospodářskopolitické situace obou subregionů a potažmo i celé SSA. Obecně totiž panuje shoda, že pokud Afrika nebude regionalizována, bude dále marginalizována; africké státy nepřežijí samy o sobě ve vysoce konkurenční globální ekonomice. 34 Proto se představitelé místních států a vlád i přes dosavadní neúspěchy nevzdávají myšlenky regionalismu jako nástroje k rozvoji a přetrvává přesvědčení, že 32 Vytvářením, resp. narušením, obchodu je myšlen koncept trade creation, resp. trade diversion, jak s ním přišel již v 50. letech J. Viner. Dle Aryeetey, E. Oduro, A. D.: Regional Integration Efforts in Africa, s. 12. 33 Srov. c.d., s. 22. 34 Bøås, M.: Regions and Regionalisation: A Heretic s View, s. 27. 14

integrace, jak v rámci subregionů, tak i na úrovni kontinentu, je naprosto nezbytná. 35 Proč však dosavadní úsilí přineslo tak omezený pokrok? Tato otázka nás přivádí k hledání jakési další motivace, nejen v podobě té, na jejímž konci stojí jednotná subregionální uskupení, ale takové, která by nalézala jisté zisky i na doposud nepříliš úspěšných afrických subregionálních iniciativách. Druhou možností může být jakási obecná váhavost, zda podpořit praktickou stránku integrace. Následující podkapitoly se pokusí tato dilemata vysvětlit a podat přehled o možných motivacích, jež mají výraznější odezvu ve sledovaných subregionech. 3.1.1 Oficiální doktrína integrace rozvojový vs. neoliberální přístup SADC i COMESA patří mezi uskupení oficiálně uznaná AU a chápána jako stavební bloky budoucího AEC. Tímto směrem se tedy v dlouhodobém horizontu ubírá i strategie obou uspořádání. Konkrétněji pak SADC i COMESA oficiálně prosazují model tzv. rozvojové integrace. Jejím hlavním cílem je dosáhnout vyššího stupně hospodářského i lidského rozvoje, k čemuž má právě regionalismus posloužit jako vhodný nástroj. COMESA i SADC rozvojovou integraci definují jako kombinaci tržního přístupu liberalizace obchodu a pohybu výrobních faktorů na jedné straně a přístupu zaměřeného na programovou a projektovou koordinaci a harmonizaci prováděných politik na straně druhé. 36 COMESA přitom klade důraz na vyrovnaný rozvoj prostřednictvím kompenzačních a korekčních mechanismů, 37 které mají své místo i v integrační doktríně SADC, jež podle Mittelmana navíc vyzdvihuje i potřebu státních zásahů do ekonomiky. 38 Rozvojovou integraci lze tedy chápat jako velmi komplexní přístup, jehož cíle sahají od vylepšování regionální infrastruktury přes liberalizaci vzájemného obchodu a harmonizaci široké škály politik až po společné sektorové programy či bezpečnostní spolupráci. To vše v duchu udržitelného a soběstačného rozvoje. Nakolik se však tyto na první pohled velmi ambiciózní cíle, mající v první řadě na paměti zlepšení často katastrofální životní situace většiny Afričanů, promítají do každodenního konání subregionálních organizací, jejich představitelů a vlád členských států je již poněkud méně zjevné. Oficiálně proklamovaný přístup rozvojové integrace či rozvojového regionalismu, počítající s poměrně výraznou úlohou státu, se zdá v posledních letech jakoby na ústupu. Do popředí se naopak dostalo neoliberální myšlení - pravděpodobně jako důsledek změn v mezinárodním prostředí, zejména v 35 Mistry, P. S.: Africa s Record of Regional Co-operation and Integration, s. 553. 36 COMESA: About COMESA: Vision and Strategy: Strategy, nestránkováno; SADC: RISDP, s. 142. 37 COMESA: c.d. Bez zajímavosti však není, že žádný funkční kompenzační či korekční mechanismus v COMESA doposud v praxi nefunguje a podobná opatření v souvislosti s ekonomickou integrací jsou doposud většinou členských států odmítána. 38 Mittelman, J. H.: Rethinking New Regionalism, s. 32. 15

mezinárodních ekonomických vztazích, 39 ale také ukotvení neoliberálního ekonomického přístupu v hlavních donorských institucích. 40 Svoji roli hrají rovněž obecné tendence vracet se k neoliberálním teoriím rozvoje, 41 přičemž konkrétním projevem těchto tendencí lze označit i tzv. Programy strukturálního přizpůsobení (Structural Adjustment Programmes SAPs), které implementovala valná většina zemí ve sledovaných subregionech. 42 V souvislosti s tímto trendem obě zkoumaná uskupení, SADC i COMESA, přijala jako hlavní nástroj rozvojové strategie a potažmo subregionální integrace právě liberalizaci obchodu a principy volného trhu. COMESA tuto skutečnost naznačuje zcela otevřeně již od svého vzniku, když si za svůj primární raison d être stanovila tržní integraci od zóny volného obchodu (ZVO) přes celní unii až k plně integrované hospodářské a měnové unii, aniž by tento postup provázela vytvořením určitých vyrovnávacích a kompenzačních mechanismů typu speciálního kohezního fondu, jak zmiňuje ve své strategické koncepci rozvojové integrace. 43 Zároveň se COMESA v oficiálních dokumentech stále snaží odpoutat od čistě neoliberální ekonomické rétoriky. 44 V případě SADC je situace o něco méně jasná, neboť výše zmíněná strategie rozvojové integrace sice dominuje vyznění oficiálních dokumentů i projevů představitelů SADC a jeho členských států, ale i zde nalezneme jisté stopy nejasností mezi vztahem této strategie a zdůrazňováním čistě ekonomického přístupu k integraci zaměřeného na odbourávání cel a dalších netarifních bariér obchodu. Tajemník SADC, Thomaz Augusto Salomão, ve svém projevu na konferenci v Kinshase v roce 2007 právě ekonomickou integraci identifikoval jako hlavní rozvojovou strategii Společenství. Konstatoval také, že udržitelný ekonomický růst je silně závislý na liberalizaci obchodu a navenek orientované regionální integraci (...) v rámci stabilního makroekonomického prostředí. 45 V rozvojovém přístupu k integraci je však na druhé straně zdůrazňována i potřeba úzké politické spolupráce a nutnost vyššího stupně státních intervencí, přičemž regionální rozvoj charakterizují přívlastky jako soběstačný a vyrovnaný. 46 Nikde však není přesněji vymezen vztah mezi těmito dvěma do jisté míry protichůdnými zásadami. Pallotti však v otázce vedoucí logiky integrace ve své analýze 39 Srov. např. Pallotti, A.: SADC: A Development Community without a Development Policy?, s. 513-514; Harrison, G.: Sub-saharan Africa, s. 236. 40 Autorka má na mysli zejména Mezinárodní finanční instituce a logiku tzv. Washingtonského konsensu, ale rovněž například UNECA, tedy zřejmě nejvýraznějšího proponenta subregionální i regionální integrace v SSA. 41 Pro shrnutí diskuse o současném stavu teorií rozvoje viz např. Payne, A.: Rethinking Development inside International Political Economy, s. 1-27. 42 Rowlands, I. H.: Mapping the Prospects..., s. 924; Mistry, P. S.: Regional Dimensions of Structural Adjustment in Southern Africa, s. 167-168. 43 COMESA: About COMESA: Vision and Strategy: Strategy, nestránkováno. 44 Tamtéž. 45 Speech by Dr. Tomaz Augusto Salomão, Executive Secretary of SADC, nestránkováno. 46 Treaty of the SADC, čl. 5; Mittelman, J. H.: Rethinking New Regionalism, s. 32-33. 16

SADC jednoznačně dochází k závěru, že povaha (...) regionalismu v jižní Africe se ničím neliší od standardních neoliberálních programů strukturálního přizpůsobení. 47 Role neoliberálního přístupu v integračních strategiích COMESA i SADC je alespoň ve formální rovině nesporná, avšak otázkou je, zda právě čistě liberalizace vzájemného obchodu, který mezi jednotlivými zeměmi nedosahuje nijak významných rozměrů (viz Příloha 2), a vytvoření ZVO a následně celní unie vůbec přispěje k rozvoji subregionu, neřku-li k jeho vyrovnanému rozvoji. S významnou výjimkou v podobě JAR, Egypta, Mauricia a do určité míry Keni totiž o státech ve východní a jižní Africe lze tvrdit, že jsou velmi podobně málo rozvinuté, co se výrobních struktur a celkové diverzifikace ekonomiky týče. V exportní struktuře dominují jednoznačně nerostné suroviny, případně nezpracované zemědělské produkty, přičemž většina zboží s vyšší přidanou hodnotou je dovážena, a navíc ani měny sousedních států často nejsou navzájem směnitelné. Nelze tak očekávat, že by pouhé odbourání cel a dalších překážek obchodu automaticky vedlo k rozvoji. Jinými slovy, vzhledem ke skutečnosti, že ekonomická integrace na této úrovni a za daných podmínek má význam zejména pro malé ekonomiky s vysokým stupněm vzájemné komplementarity, 48 lze jen těžko očekávat efekt vytváření obchodu, pokud zúčastněné země většinou mají nevyvinutý národní trh, vyznačují se velmi podobnou strukturou výroby i exportů a zároveň jsou jen minimálně obchodně provázané. 49 Takováto strategie regionální integrace pak při nejlepším vyjde na prázdno, v horším případě vede k narušení obchodu, jak varuje ve své analýze i Lyakurwa. 50 3.1.2 Praktická motivace k podpoře subregionálních uskupení slabý stát a potvrzování suverenity Dalším z možných vysvětlení regionalistického nadšení může být pozice jednotlivých vlád či nejvyšších vládních představitelů ve vlastní zemi. Často totiž platí, že základy formální politické autority jsou křehké a velká část státní moci tak vychází ze schopnosti pracovat vně daného celku. 51 Navíc podle Harrisona charakterizuje africké prostředí i chybějící sociální hranice mezi formálním a neformálním prostředím. Africké státy tak pracují v obou těchto sférách, což vede k situaci, kdy vládnoucí elity sice vytvářejí normy, avšak zároveň se podílejí na jejich porušování, to vše v duchu akumulace bohatství a zdrojů pro vlastní sociální skupinu. 52 Ve spojení s vysokou mírou korupce a rozsáhlou sítí ilegálních obchodních vztahů tak dochází k vytváření tzv. stínových států (shadow 47 Pallotti, A.: SADC: A Development Community..., s. 529. 48 Adamcová, L.: Rozvojový svět ve světové ekonomice v 90. letech, s. 36. 49 Tamtéž. 50 Srov. Lyakurwa, W. M.: Trade and Investment Integration in SSA, s. 117-119. 51 Harrison, G.: Sub-Saharan Africa, s. 218. 52 C.d., s. 237-238. 17

states). 53 Navíc může dojít k jevu, kdy tento paralelní stínový stát je de facto jedinou fungující mocenskou strukturou ve státě; jako nejextrémnější příklad zde uveďme Demokratickou republiku Kongo (dále jen D. R. Kongo) v 90. letech a do značné míry i nyní, která je členem jak SADC, tak COMESA, nebo z jistého pohledu i současný Súdán, členský stát COMESA. S fenoménem stínového státu či stínového vládnutí pak souvisí potenciálně silný prvek politické motivace pro podporu subregionálních uskupení. Jak již bylo řečeno, africké státy často spoléhají na utvrzování vlastní suverenity a vnitřní legitimity právě z vnějšího prostředí a subregionální uskupení, silně podporovaná předními hráči na mezinárodně-politické scéně jako USA, EU, Světová banka či agentury OSN, se zdají jako velmi patřičný nástroj pro toto potvrzení. Jak již bylo řečeno, státy v SSA jsou slabé a slovy Söderbauma v mnoha případech je takzvaný stát mnohem méně, než předstírá, že je. 54 Zmíněný autor navíc přirovnává tento stát k pouhé (neopatrimoniální) zájmové skupině 55 či dokonce v nejhorších případech k postmodernímu mafiánskému syndikátu, 56 přičemž jako konkrétní příklad klade současné Mugabeho Zimbabwe, 57 tedy jednoho z nejvýraznějších a nejaktivnějších členů SADC i COMESA. Nejvýraznější příklad stínového státu však představuje situace v D. R. Kongo. Zde totiž dochází k prolínání výše zmíněného jevu nahrazení nefunkčního státu strukturou stínového státu s dosti sofistikovaným předivem neformálních mezinárodních obchodních a z určitého pohledu i politických vztahů ovládaným nejvyššími vojenskými i civilními představiteli subregionu, a to jak oficiálně uznanými, tak i spíše faktickými. Zapletení oficiálních vládních struktur je při tom spíše pravidlem než výjimkou, což v daném případě jasně dokazuje zpráva panelu expertů OSN 58 přinášející důkazy o zapojení vysokých činitelů Zimbabwe, Namibie a Angoly do kriminálních sítí obchodujících s diamanty, zlatem či koltanem 59. Angažmá představitelů Rwandy či Ugandy, které jakoby zázrakem začaly vyvážet velká množství surovin, např. diamantů, jejichž významnější ložiska však na vlastním území nemají, 60 se dá rovněž označit za velice pravděpodobné. Jako jistá ironie pak vyznívá účast všech výše zmíněných států v několika subregionálních uskupeních zároveň, včetně SADC a 53 Blíže ke termínu stínový stát viz Reno, W.: Corruption and State Politics in Sierra Leone. Cambridge: CUP 1995. Citováno v Söderbaum, F.: Modes of Regional Governance in Africa, s. 428. 54 Söderbaum, F.: Modes of Regional Governance in Africa, s. 426. 55 Tamtéž. 56 Tamtéž. 57 Tamtéž. 58 UNSC: Report of the Panel of Experts on the Illegal Exploitation of Natural Resources and Other Forms of Wealth of the Democratic Republic of the Congo. 59 Koltan je zkrácenina používaná pro niobit-tantalit (Columbite-Tantalite), kovovou rudu obsahující cenný tantal, z něhož se vyrábí kondenzátory pro miniaturní elektrické obvody, jež se využívají např. v mobilních telefonech, pagerech, přenosných počítačích apod. Jeho podstatné zásoby se nachází ve východní části D. R. Kongo a sehrály podstatnou roli zejména ve druhé konžské válce. Blíže viz např. Democratic Republic of Congo Permanent Mission to the UN: UN Coltan Explainer, nestránkováno. 60 UNSC: Report of the Panel of Experts..., s. 19-26. 18

COMESA, kde spolupracují v některých případech dokonce zcela jiní představitelé stejných států tentokráte však na oficiální úrovni. Větší reálný dopad přitom nutně nemusí mít právě druhá zmíněná, legální, úroveň. *** Můžeme tedy shrnout, že na formální úrovni integraci v SADC i COMESA dominuje neoliberální přístup k integraci na jedné straně a rozvojová integrační strategie charakterizovaná snahou dosáhnout relativně soběstačného rozvoje na straně druhé. Tyto doktríny se přitom vzájemně prolínají, a to často poněkud svérázným způsobem, jenž s sebou nese značné množství nejasností a vnitřních rozporů. Jistým vysvětlením převahy neoliberalismu na deklaratorní úrovni může být snaha naklonit si mnohé donory a mezinárodní instituce, v čele se SB a Mezinárodním měnovým fondem (MMF), jež preferují právě zmíněný neoliberální přístup k rozvoji obecně. Nicméně toto vysvětlení neříká téměř nic o reálné vnitřní logice fungování subregionálních uskupení, která se spíše dá označit za barevnou mozaiku různých motivů vycházejících z velké části z potřeby utvrzovat suverénní pozici jednotlivých států. Tato potřeba vzniká primárně jako důsledek výše zmíněné slabosti afrických státních struktur, kdy státy, respektive jejich vládnoucí elity, mají tendenci v mezinárodních vztazích a specificky pak v rámci subregionálních platforem klást důraz na absolutní nedotknutelnost své suverenity a národních zájmů. Dědictví kolonialismu a relativní mladost afrických států pak tuto tendenci jen posiluje. Důkazem je i nezvyklá rigidita uměle a dosti iracionálně vytvořených hranic jednotlivých států, jež se od nabytí nezávislosti změnily jen zcela minimálně. Až obsese vlastní suverenitou tak vede nejen k nevoli členských států k jejímu sdílení v rámci subregionálních uskupení, respektive jejímu delegování na společné orgány (blíže viz kap. 4), ale podle Söderbauma až k jisté diplomatické hře, kterou státní představitelé praktikují na subregionálním poli, 61 v rámci níž se sice extenzivně produkují různé programy a strategie a vyhlašovány jsou ambiciózní cíle, avšak k jejich následnému rozvíjení na národní úrovni už nedojde. I přes existenci společných problémů spojených s velmi nízkým stupněm rozvoje zkoumané oblasti tak lze shrnout, že logika integrace a konkrétní motivace nabývají velmi komplexních rozměrů a jsou vedené nejen snahou řešit zmíněné problémy, ale především složitějšími pohnutkami jako nutností pevněji legitimizovat vlastní režim jak na domácím, tak mezinárodním poli. 3.2 Povaha členství Nejvýraznějším rysem přístupu afrických států ke členství v subregionálních společenstvích je jeho roztříštěnost. Státy totiž typicky náleží do více jak jednoho uspořádání pro ilustraci, z 53 afrických států (bez Západní Sahary) je 26 členy dvou subregionálních uskupení, 20 náleží ke třem a 61 Söderbaum, F.: Modes of Regional Governance in Africa, s. 426. 19

jedna země dokonce čtyřem uskupením. 62 Celkově na africkém kontinentě podle Tulya-Muhiky nalezneme na 200 (sub)regionálních organizací. 63 Jedná se v první řadě o 14 subregionálních integračních společenství, k nimž je však třeba připočítat další desítky jak sektorově zaměřených projektů na úrovni mikroregionů, tzv. územních rozvojových iniciativ (Spatial Development Initiatives SDIs) jako je Maputský rozvojový koridor či Unie řeky Mano (Mano River Union MRU), tak i naopak širších méně institucionalizovaných fór pro spolupráci jako Fórum pro podporu regionální integrace (Regional Integration Facilitation Forum RIFF). 64 Další úrovní spletité africké kooperační sítě pak jsou bilaterální dohody jak mezi africkými zeměmi navzájem, tak s vnějšími aktéry např. uveďme dosti kontroverzní Dohodu o obchodní a rozvojové spolupráci (Trade and Development Cooperation Agreement - TDCA) mezi EU a JAR, otevřeně obcházející jak SADC, tak i Jihoafrickou celní unii (Southern African Customs Union SACU), a do značné míry zpochybňující závazek JAR k subregionální integraci. 65 Samostatnou kapitolou pak lze označit i aktuální dojednávání Evropských partnerských dohod (European Partnership Agreements EPAs) v rámci jednotlivých subregionálních celků, které opět vytváří nové kombinace seskupení států. Ve východní a jižní Africe situace přitom dosahuje až absurdních rozměrů, neboť nový obchodní režim s EU v současné podobě by de facto zcela rozbil strukturu SADC. Z 15 členských států SADC jich totiž pouze 6 vyjednává v rámci skupiny SADC, dalších 6 států dalo přednost začlenění do skupiny Východní a jižní Afrika (Eastern and Southern Africa - ESA), Tanzanie se po počátečním váhání připojila ke skupině EAC, D. R. Kongo zřejmě bude využívat jen iniciativy Vše kromě zbraní (Everything but Arms - EBA) a JAR má zcela individuální režim v rámci TDCA. Nakolik budou EPAs slučitelné s Obchodním protokolem SADC a se ZVO, která by měla být spuštěna do konce roku 2008 zůstává otázkou. 66 Podobný problém se nevyhnul ani COMESA, jež byla jednáními rozdělena do čtyř skupin EAC, ESA, SADC a arabské státy. Země EAC z tohoto rozdělení vyšly relativně nejlépe, když v rámci této skupiny vyjednávají všichni členové stejnojmenného uskupení, avšak zároveň tímto byla popřena pozice EAC jako rychlejšího a konzistentnějšího jádra v rámci COMESA, neboť nyní stojí jakoby zcela odděleně. Stranou zůstala i již zmíněná D. R. Kongo, Svazijsko upřednostnilo SADC a konečně Libye a Egypt se režimu EPAs vůbec účastnit nebudou s ohledem na skutečnost, že nejsou zahrnuty do skupiny zemí Afrika, Karibik, Pacifik, na které se rámec EPAs a Dohody z Cotonou nevztahuje. Další možnou komplikaci může přinést spolupráce i s nečlenskou zemí COMESA v rámci skupiny ESA 62 UNECA: ARIA, s. 40. 63 Tulya-Muhika, S. citován dle Aryeetey, E. - Oduro, A.: Regional Integration Efforts in Africa, s. 62. 64 RIFF bylo dříve známo i pod názvem Přeshraniční iniciativa (Cross-Border Initiative - CBI). 65 Srov. Dieter, H. Lamb, G. Melber, H.: Prospects for Regional Co-operation in Southern Africa, s. 58 a 68-69. 66 Srov. Weidlich, B.: Southern Africa: EPA Damages Regional Cooperation in Region, nestránkováno. 20