Krajní nouze a nutná obrana jako okolnosti vylučující protiprávnost

MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra trestního práva Teorie a praxe přípravného řízení trestního Bakalářská práce Krajní nouze a nutná obrana jako okolnosti vylučující protiprávnost Irena Dolejší, DiS. učo. 325853 2010/2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Krajní nouze a nutná obrana jako okolnosti vylučující protiprávnost. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Praze dne Irena Dolejší, DiS. 2

OBSAH: 1. Úvod 5 2. Stručné pojednání o okolnostech vylučujících protiprávnost 7 2. 1. Upravené trestním zákoníkem 9 2. 1. 1. Krajní nouze 9 2. 1. 2. Nutná obrana 10 2. 1. 3. Svolení poškozeného 10 2. 1. 4. Přípustné riziko 11 2. 1. 5. Oprávněné pouţití zbraně 12 2. 2. Upravené mimo trestní zákoník 13 2. 2. 1. Plnění zákonné povinnosti nebo rozkazu 13 2. 2. 2. Výkon práva a povolání 13 2. 2. 3. Riziko ve výrobě a výzkumu 13 3. Rozbor stávající právní úpravy krajní nouze a nutné obrany 14 3. 1. Krajní nouze 15 3. 1. 1. Podmínky krajní nouze 15 3. 1. 1. 1. Odvrácení přímo hrozícího nebezpečí 16 3. 1. 1. 2. Subsidiarita (podpůrnost) prostředků 18 3. 1. 1. 3. Proporcionalita (úměrnost) následku 18 3. 1. 2. Vyloučení (exces) z mezí krajní nouze 20 3. 2. Nutná obrana 21 3. 2. 1. Podmínky vzniku nutné obrany 24 3. 2. 1. 1. Útok 25 3. 2. 1. 2. Protiprávnost útoku 27 3. 2. 1. 3. Útok přímo hrozící a trvající 28 3. 2. 1. 4. Reálnost útoku 29 3. 2. 1. 5. Přiměřenost obrany 30 3. 2. 2. Vyloučení (exces) z mezí nutné obrany 34 4. Srovnání právní úpravy krajní nouze a nutné obrany 37 4. 1. Právní kvalifikace - pří překročení mezí krajní nouze a nutné obrany 40 5. Srovnání nové a staré právní úpravy 42 6. Krajní nouze a nutná obrana ve vybraných zemích 46 6. 1. Slovensko 46 3

6. 2. Spolková republika Německo 49 6. 2. 1. Sebeobrana 51 6. 2. 2. Vyšší neţ sebeobrana 51 6. 2. 3. Ospravedlňující stav nouze 51 6. 2. 4. Omluvitelný stav nouze 52 6. 3. Porovnání (srovnání) české a německé právní úpravy 53 7. Závěr 54 Resumé 57 Literatura 59 Judikatura 61 4

1. ÚVOD Rychlá reakce je dobrá, ale být o krok napřed je ještě lepší. Gabe Suarez Trestní právo je součástí právního řádu kaţdého moderního právního státu. K ochraně vyuţívá prostředky charakteru represívního a preventivního. Je třeba k objasňování trestných činů a k ukládání trestních sankcí za zjištěné a organy činnými v trestním řízení a posléze soudem řešené trestné činy. Trestání pachatelů působí jako prostředek represívní, jednou z jeho funkcí je také výchova společnosti a pachatele. Jedná se o cíle preventivní. Ne ve všech situacích pak orgány činné v trestním řízení mohou včas a účinně zakročit a zde nastupuje právo jedince zasáhnout, jsou-li ohroţeny jeho právem chráněné zájmy a hrozí nebezpečí nevratného následku. Prioritou kaţdého moderního právního státu je co nejlepší a nejpropracovanější ochrana oprávněných chráněných zájmů kaţdého jedince. Existuje několik postulátů. Jedním z postulátů je jistě ochrana státních příslušníků, dalším ochrana demokracie atd. Na těchto postulátech staví kaţdý moderní právní stát. Stát má povinnost reagovat nejen na vzniklé bezpráví, ale i na pouhou moţnost bezpráví. Bezpráví hrozícímu, nespravedlivému útoku, činností preventivní povahy. Na plnění těchto úkolů, je zaloţena existence státu. Slouţí k uspořádání právních norem státu a k aplikaci za pomoci k tomu zřízených a pověřených orgánů. Stát se také musí pokoušet zamezit páchání trestných činů, působit proti kriminalitě. Ne ve všech situacích však mohou orgány činné v trestním řízení včas a účinně zakročit, jelikoţ není prakticky moţné, aby byly vţdy tam kde se nějaké bezpráví děje. V tomto případě zde nastupuje právo jedince zasáhnout, jsou-li ohroţeny jeho, ale i cizí právem chráněné zájmy a hrozí-li nebezpečí nevratného následku. Aby nevedlo právo na obranu ke stavu anarchie a zvůle, musí být v právním řádu státu stanovena přesná pravidla pro jednání v takových případech. Proto jsou součástí trestního práva téměř všech právních států jsou podmínky pro okolnosti vylučující protiprávnost, zejména jednání v nutné obraně a jednání v krajní nouzi. Čím precizněji jsou podmínky jednotlivých okolností vylučujících protiprávnost stanoveny, tím větší právní jistotu poskytují 5

občanům a roste jejich význam pro společnost. Stanovením podmínek pro jednání v nutné obraně a jednání v krajní nouzi stát garantuje, vylučuje tedy sankcionování za takové jednání. 1 Jako právo nevyplývá ze společnosti, nýbrţ přísluší kaţdému člověku, aby mohl bránit svou integritu. Člověk můţe toto právo vyuţít, pokud stát nemůţe ochranu jeho chráněných zájmů zajistit. Výkon práva okolností vylučujících protiprávnost, zejména krajní nouze a nutné obrany souvisí bezprostředně s úkolem státu potírat bezpráví. Kaţdý má právo sebeobrany. Přenést toto právo na stát má jen za podmínky, ţe stát můţe takovou ochranu zajistit. Pokud není tato podmínka naplněna, oţívá znovu původní originální přirozené právo sebeobrany. V této práci se chci zabývat okolnostmi vylučujícími protiprávnost a to zejména krajní nouzí a nutnou obranou - de lege lata. Mým cílem je obecné vymezení okolností vylučujících protiprávnost a pojmů důleţitých k jejich vyuţití. Chci se zaměřit zejména na krajní nouzi a nutnou obranu. Specifikaci kaţdého institutu samostatně, vybočení a překročení zákonem stanovených pravidel, porovnání shodných a rozdílných aspektů. Také porovnat starou a novou právní úpravu a dále úpravu těchto institutů v právním řádu Slovenské republiky a v právním řádu Německé spolkové republice. Na závěr se pokusím zauvaţovat o moţnostech případné právní úpravy de lege ferenda. Nejúţeji se praktické vyuţití sebeobrany týká pěti paragrafů zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a zákona číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Určité souvislosti mezi sebeobranou a jejími následky lze také v některých případech najít v zákoně číslo 200/1990 Sb., o přestupcích. V této práci budu vycházet z trestní úpravy dle zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon (dále jen TZ) a ze zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TrZ.). 1 Mgr. Linda Rauová, Nutná obrana - vždy aktuální, laikům však stále zamlžená, název rubriky - Trestní pr. - vybraná témata, publikováno 24.11.2003, <http://trestni.juristic.cz/481644/clanek> 6

2. Stručné pojednání o okolnostech vylučujících protiprávnost V civilizovaných zemích je běţné, ţe lidé mohou legálně bránit vlastní ţivot a majetek před útočníky dostupnými prostředky. U nás je toto moţné aţ v poslední době. V trestním zákoníku jsou však zakotveny výjimky, kdy si člověk můţe ţivot i majetek bránit bez toho, aby se vystavil nebezpečí právního postihu. Jedná se o tzv. krajní nouzi a nutnou obranu. Problematika okolností vylučující protiprávnost, zejména instituty nutné obrany a krajní nouze, patří mezi obvyklé stálé otázky, kterými se právní věda i právní praxe zabývá. Jde o jednu ze základních právních otázek spjatou s právní odpovědností, zejména se základy trestní odpovědnosti. Na základě okolností vylučujících protiprávnost chrání nejen jednotlivce a jejich majetek, ale chrání i zájmy skupinové, celospolečenské a státní, ovšem za předpokladu, ţe útokem je dotčen téţ jednotlivec. U některých zájmů však nepřichází ochrana ve formě fyzické obrany v úvahu, jindy zase můţe člověk v daném okamţiku těţko posoudit protiprávní povahu útoku. Zájmy které právní řád nechrání, nemohou být chráněny nutnou obranou, ani krajní nouzí ve smyslu beztrestnosti této obrany. Není ovšem vyloučena obrana v mezích jiného právního předpisu, např. zákon o přestupcích, dovoluje obranu na ochranu zájmů chráněných jakýmkoliv zákonem. Občansko právní nauka vymezuje jako předmět ochrany osobu fyzickou, ale i majetek osoby právnické nebo státu. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., listina základních práv a svobod (dále jen LZPS) ve svém článku 23 zakotvuje právo občanů postavit se na odpor proti kaţdému, kdo by odstraňovat demokratický řád lidských práv a základních svobod, jestliţe by činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků byly znemoţněny, tato obrana je chápána jako subsidiární, přičemţ ochranu tohoto druhu nelze analogicky rozšiřovat na další politické zájmy. Otázkám zabývajícím se krajní nouzí a nutnou obranou věnovali svou pozornost politici i filozofové. Tyto instituty jsou nejen instituty práva, ale i souvisí také s morálními, politickými, náboţenskými názory a principy společnosti. Jejich právní úprava umoţňuje v širokém rozsahu všem občanům účinně vystoupit na ochranu napadených a ohroţených 7

zájmů nejen svých vlastních, ale i zájmů celé společnosti. V tomto smyslu plní uvedené instituty téţ preventivní roli. Jedná se i o nástroj výchovy občanů. Tyto instituty nejprve nahrazovaly nedostatek ochrany ze strany státní moci která byla teprve ve vývoji. S jejím rozvojem pak dochází k omezování prostředků ochrany vlastních zájmů ve prospěch ochrany a upevňující se státní mocí. Otázkám obrany a nouze věnovali svou pozornost filosofové a politici, ale v prvních společnostech se daly uplatňovat pouze ve vztazích nejvyšších společenských vrstev. Jedná se nejen o instituty práva, ale souvisejí i s morálními, politickými, náboţenskými názory a principy společnosti. 2 Okolnosti vylučující protiprávnost nestojí na právu pozitivním, ale měly by jej zajistit, aby obránce nemusel hradit útočníkovi škodu. Základem je právo sebeobrany před nezákonným jednáním od kohokoliv. A škoda způsobená obráncem je vlastně uskutečněním práva, je vynucena útočníkem a obránce ji však nezpůsobil dobrovolně a nemůţe mu tedy být kladena za vinu. 3 Chceme-li se zabývat okolnostmi vylučujícími protiprávnost a zejména statutem nutné obrany a krajní nouze je třeba zmínit i jejich vývoj. Jako první vyjádřil nutnou obranu Cicero a označil ji jako nepsaný přírodní zákon, není moţné ho zdědit, ani se ho naučit. Jde o právo přirozené, jehoţ základem je pud sebezáchovy, velící konkrétní osobě dát přednost obraně svých zájmů před jejich poškozením. Instituty jako nouze, svépomoc, sebeobrana existovaly i ve středověku. Byla povolena pouze ta obrana, která nebyla v rozporu s láskou k bliţnímu. Předmětem útoku byl většinou bůh nebo tehdejší uspořádání společnosti a to pod záminkou náboţenské povinnosti boje proti hříchu. Přirozenoprávní škola v 17. a 18. stol. pod vlivem osvícenství opouští myšlenku povinné nutné obrany a povaţuje pro zdůvodnění za dostačující podstatu člověka a společnosti. Vývoj nutné obrany a krajní nouze na konci 18. stol. ovlivnila filosofie německého filosofa Emmanuela Kanta. Dle jeho koncepce je ústředním bodem pojem svobody a právní volnosti, jejich dosaţení a zároveň jejich ochrana - tedy představa dobrovolného spojení lidí s tím, ţe se vzdávají práva na sebeobranu. Chránit je bude stát, který je povinen blaho jednotlivce zajistit. A aţ po nesplnění této povinnosti státem 2 Vokoun, R.: Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze, Praha, Univerzita Karlova, 1989, s. 11-12 3 Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 14. ISBN 80-210-2198-5 8

má člověk právo bránit se sám. Přirozenoprávní pojetí je individualistické a nezohledňuje společenský vývoj. Postupně jiţ bylo neúnosné prosazování takových neomezených práv, a v polovině 19. stol. se začínají objevovat první zákonná omezení. Jiţ zde je patrný základ současné právní úpravy okolností vylučujících protiprávnost. 4 Poukazuje se také na různé pojetí koncepce nutné obrany a krajní nouze od císařského patentu č. 117/1852, který byl vydán pro tehdejší rakouskou říši a platil aţ do roku 1950. Po řadě novelizací a po změnách které nastaly v souvislosti se změnami politických poměrů po roce 1948 - celé trestní právo se stává poplatné sovětským vzorům. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. zavedl jednotný pojem trestného činu. Pojetí bylo podobné tomu dnešnímu, rozdíl byl jen v proporcionalitě. Tato právní úprava byla na rozdíl od předešlé více konkrétní. Toto ustanovení se v téměř nezměněné podobě nachází v zákoně č. 140/1961 Sb., který po provedení mnoha novelizací platil aţ do konce roku 2009. V praxi pak byla doplňována řadou rozhodnutí nejvyšších soudů k jednotlivým dílčím problémům. Od 1.1.2010 platí Tr. zák., tento zakotvuje v 28 aţ 32 pět okolností vylučujících protiprávnost, a to: krajní nouzi v 28; nutnou obranu v 29; svolení poškozeného v 30; přípustné riziko v 31 a oprávněné pouţití zbraně v 32. Jsou ovšem i okolnosti vylučující protiprávnost upravené mimo Tr. zák., a to plnění zákonné povinnosti nebo rozkazu; výkon práva a povolání; riziko ve výrobě a výzkumu 2. 1. Upravené trestním zákoníkem 2. 1. 1. Krajní nouze 28 TrZ. uvádí, ţe jednání v krajní nouzi je čin jinak trestný, kterým je odvraceno přímo hrozící nebezpeč. O krajní nouzi nejde v případě, ţe nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak nebo následek je zřejmě stejně závaţný nebo závaţnější neţ ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen takové nebezpečí snášet. 4 Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 14-15. ISBN 80-210-2198-5 9

Krajní nouze je situace přímo hrozícího nebezpečí, které je třeba odvrátit a které ten, kdo je odvrací, sám nevyvolá. Jde o jednání, které by za jiných okolností mohlo být trestným činem, ale pachatel se ho dopustil v situaci, kdy odvracel přímo hrozící nebezpečí. 5 I v případě krajní nouze se musí jednat o jednání přiměřené. O krajní nouzi nejde v případě, kdy mohlo být přímo hrozící nebezpečí odvráceno jinak, neţ činem, který můţe být povaţován za trestný. 2. 1. 2. Nutná obrana 29 TrZ. uvádí, ţe se jedná o čin jinak trestný, kterým se odvrací útok přímo hrozící nebo trvající a nejde o trestný čin. O nutnou obranu nejede v případě, ţe byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nutná obrana - právo odvracení přímo hrozícího nebezpečí trvajícího útoku na právem chráněné zájmy napadeného jednáním, které je namířeno proti útočníkovi. Aby nebyla trestným činem, nesmí být zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jde o jednání, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Útok musí přímo hrozit jde o jednání proti útoku, který jiţ začal, ale ještě není ukončen. 2. 1. 3. Svolení poškozeného 30 TrZ. uvádí, ţe trestný čin nespáchal ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíţ zájmy jsou činem dotčeny a tato osoba o nich můţe bez omezení oprávnění rozhodovat. Svolení poškozeného musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, váţně a srozumitelně. Je-li svolení poškozeného dáno aţ po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li předpokládat, ţe dotčená osoba by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Výjimkou jsou svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení povaţovat souhlas k ublíţení na zdraví nebo usmrcení. 5 Např. Za horkého dne vidíte na parkovišti v zamčeném autě samotné dítě, které trpí horkem, majitel se nevrací a hrozí zdravotní újma. Rozbití skla u auta za účelem poskytnutí pomoci bude posuzováno jako krajní nouze. 10

Trestní stíhání se souhlasem poškozeného je určitou výjimkou. Musí jít o souhlas daný předem. Nezbavuje ovšem pachatele trestní odpovědnosti v případech, kdy dojde k ublíţení na zdraví nebo ke smrti. Podmiňuje trestní stíhání u taxativně vymezených trestných činů 6 proti tomu, kdo je v blízkém vztahu k poškozenému, souhlasem tohoto poškozeného. Nedá-li poškozený souhlas s trestním stíháním nebo jej vezme zpět, je trestní stíhání nepřípustné. Jedná se zejména o stíhání pro trestné činy a to proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níţ by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď. A to tehdy, jestliţe by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, příbuznému v přímém pokolení, sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manţelu či druhu anebo osobám v poměru rodinném či obdobném, jejichţ újmu by pociťoval jako vlastní. Je-li poškozených v dané věci několik, stačí souhlas i jediného z nich. Vyjádření je podáno písemně nebo ústně do protokolu. Poškozený má právo vzít souhlas kdykoliv zpět, aţ do doby, neţ se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas nelze opětovně udělit. Souhlasu poškozeného není třeba byla-li činem způsobena smrt, není-li poškozený schopen dát souhlas pro duševní chorobu či poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo byla-li způsobilost omezena. Také je-li poškozeným osoba mladší 15 let, nebo byl-li souhlas dán nebo vzat zpět - v tísni vyvolané výhrůţkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. 2. 1. 4. Přípustné riziko 31 TrZ. uvádí, ţe trestný čin nespáchal ten, kdo v souladu s dosaţeným stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. 6 Např. násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci 197a, pomluvy 206, neposkytnutí pomoci 207 a 208, poškozování cizích práv 209, ublíţení na zdraví 221, 223 a 224, omezování osobní svobody 231 odst. 1, 2, vydírání 235 odst. 1, krádeţe 247, zpronevěry 248, porušování povinnosti při správě cizího majetku 255, poškozování věřitele 256 atd. 11

O přípustné riziko se nejedná v případě, ţe taková činnost ohrozí ţivot nebo zdraví člověka, aniţ by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuţ směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje poţadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Přípustné riziko - je nově zařazenou okolností vylučující protiprávnost do nového TrZ. Zabývá se rizikem jako takovým. Týká se situací, kdy má pachatel odborné předpoklady, ale i přes všechna zabezpečení dojde k následku a tento by mohl být posouzen jako trestný čin. Tato úprava umoţňuje odlišit trestné činy od beztrestných neúspěchů iniciativy subjektů rizika. Jedná se o vodítko justičním orgánům k spravedlivému, zákonnému a jednotnému rozhodování činů spojených s vědecko technickým rozvojem, podnikatelskými aktivitami. Naplní i funkci výchovnou tak, aby přesvědčivě čelil tvrzení pachatelů, ţe jednali v přípustném riziku. Zejména v těch situací, kdy má ohroţovatel odborné předpoklady. 2. 1. 5. Oprávněné použití zbraně 32 TrZ. uvádí, ţe trestný čin nespáchal ten, kdo pouţije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem. Oprávněné pouţití zbraně - patří mezi nejvýznamnější oprávnění při výkonu pravomoci příslušníků Policie ČR a stráţníků obecní policie. Ve smyslu zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR se zbraní rozumí zbraň střelná, sečná, bodná - v technickém slova smyslu - nuţ, šavle, pistole, samopal, granát, trhavina. Pro účely trestního zákona se zbraní rozumí cokoli, čím je moţno učinit útok proti tělu důraznějším. 7 Za speciální zbraň je povaţována odstřelovací puška, broková zbraň, zbraň s tlumičem zvuku, zbraň se zařízením na osvětlení cíle, mechanická střelná zbraň, speciálně upravená střelná zbraň, výbušnina, speciální výbušný předmět a speciální náloţivo. Speciální zbraně jsou nebezpečnější pro ţivot a zdraví, jelikoţ zpravidla mají vyšší palebnou sílu a účinnost. K pouţívání je zapotřebí zvláštní výcvik. 7 Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 226. ISBN 80-210-2198-5 12

Trestný čin nespáchá ten, kdo pouţije zbraň v mezích příslušných zákonných předpisů - pro Policii ČR zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů a pro obecní policii zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. 2. 2. Upravené mimo trestní zákoník 2. 2. 1. Plnění zákonné povinnosti nebo rozkazu Situace kdy k plnění zákonné povinnosti opravňuje osobu povolání, je mu plnění nařízeno rozkazem nadřízeného orgánu zejména u sloţek obrany státu. Musí vţdy plynout ze zákona. Např. soudce vezme obviněného do vazby - nedopouští se ovšem omezování osobní svobody - povinnost přímo ze zákona; lékař amputuje nohu - vysvětlí pacientovi veškeré podmínky nastalé situace. 2. 2. 2. Výkon práva a povolání Týká se situací, kdy má pachatel odborné předpoklady, ale i přes to dojde k následku a následek můţe být posouzen jako trestný čin. Např. střelmistr likviduje vysoký komín a udělá vše dle znalostí a zkušeností a v souladu se stanovenými postupy, ale přesto komín spadne na dům - nepůjde o trestný čin. 2. 2. 3. Riziko ve výrobě a výzkumu Situací, kdy má pachatel odborné předpoklady, ale přes všechna zabezpečení dojde k následku a tento můţe být posouzen jako trestný čin. Platí zejména o výzkumu v oblasti léků, dochází-li k jejich testování na lidech. 13

3. Rozbor stávající právní úpravy krajní nouze a nutné obrany V trestním zákoně jsou zakotveny výjimky, kdy si člověk můţe ţivot i majetek bránit aniţ by se vystavil nebezpečí právního postihu. Jedná se o tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Jde o jednání, zdánlivě podobné trestnému činu. Tato jednání jsou trestním zákoníkem výslovně dovolená a nejsou pro společnost nebezpečná. TrZ. zakotvuje pět okolností vylučujících protiprávnost, a to krajní nouzi v 28, nutnou obranu 29, a oprávněné pouţití zbraně 32. Právo zakotvuje i další okolnosti vylučující protiprávnost, řadí mezi ně přípustné riziko 31 a také svolení poškozeného 30, výkon dovolené nebo přikázané činnosti. Jedná se o činy nenaplňující skutkovou podstatu trestného činu, nesmí se jednat o čin škodlivý pro společnost. Jde o jednání, které nebylo a není trestným činem. Okolnosti vylučující protiprávnost je třeba odlišovat od důvodu zániku trestnosti - čin byl v době spáchání trestným činem a trestnost zanikla dodatečně např. promlčením, účinnou lítostí, milostí presidenta republiky apod. Vytvoření samostatné koncepce přípustného rizika je zřejmá, jelikoţ dosavadní úprava řešení rizikových situací se naznačuje pouze v obecné rovině. Stav, kdy jsou rizika posuzována v rámci nebezpečnosti pro společnost, případně dle stupně následku a formy zavinění, nevyhovuje zejména z hlediska jednotnosti soudního rozhodování a zajištění právní jistoty občanů. Současná úprava zajišťuje našemu občanovi moţnost chránit osobní integritu, včetně domovní svobody, majetku a cti pro případy, kdy je donucen nebezpečí, které těmto výsadám hrozí, účinně odvracet. Moţností napadení i obrany proti nim je velké mnoţství. Můţe však při nich dojít i ke stejnému mnoţství vybočení z mezí nutné obrany a mezi krajní nouze a tím k protiprávnímu jednání s následným postihem. 8 8 Sebeobrana a právo, <http://www.sebeobrana.estranky.cz/clanky/sebeobrana-a-pravo.html>, citováno dne 9.2.2011 14

Pravděpodobně nejúţeji se praktické vyuţití obrany týká některých paragrafů TrZ. a TŘ. Souvislosti mezi sebeobranou a jejími následky lze najít i v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V trestním zákoně jsou zakotveny výjimky, kdy si člověk můţe ţivot i majetek bránit aniţ by se vystavil nebezpečí právního postihu. Jedná se o tzv. krajní nouzi a nutnou obranu. 3. 1. Krajní nouze 28 TrZ. uvádí, ţe se jedná o čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. O krajní nouzi se nejedná, bylo-li moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, nebo je-li způsobený následek zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen toto nebezpečí snášet. S ustanovením 28 TrZ. souvisí i další ustanovení Tr. zák., a to 12, 13, 14, 15, 16, 18, 19, 20, 21, 22 (včetně nepřímého pachatele), 23, 24, 25, 26, 27, 29, 30, 31, 32, 41 písm. g), 58 odst. 6, 109, 110, 111, 113. 9 Krajní nouze je jednou z nejvýznamnějších sloţek institutu nazývajícího se okolnosti vylučující protiprávnost, neboť od něj se odvíjí problematika základní právní otázky, a to otázky trestní odpovědnosti. Dodává se poţadavek subsidiarity a neexistence povinnosti nebezpečí snášet. Ten kdo probíhající nebezpečí odvrací, je sám nevyvolá. Jedná se o stav, který představuje přímé ohroţení zájmu chráněného zákonem. Odvrácení vzniklé situace není přestupkem ani trestným činem, i přestoţe takové jednání by jinak tyto zákonné znaky naplňovalo. Stavem krajní nouze se označuje takový stav, kdy je moţno chránit zájem, který chrání téţ právní řád jen tím, ţe obětujeme jiný takový zájem. 3. 1. 1. Podmínky krajní nouze Podmínky krajní nouze jsou tři, a to odvrácení přímo hrozícího nebezpečí; subsidiarita (podpůrnost) prostředků; proporcionalita (úměrnost) následku. 9 Šámala a kol. Trestní zákoník I, 1-139 komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, s. 319, ISBN 978-80-7400-109-3 15

3. 1. 1. 1. Odvrácení přímo hrozícího nebezpečí Jedná se o hlavní podmínku krajní nouze. Je ovšem třeba chápat pojem nebezpečí siřeji neţ pojem útoku při nutné obraně. Nebezpečí je stav hrozící poruchou. Pod pojmem nebezpečí zahrnujeme přírodní síly, útoky zvířete - nesmí být poštváno, působení strojů a mechanismů, kolize povinností, fyziologické a biologické procesy a jiné. Dále i nebezpeční lidská jednání, která z různých důvodů nejsou útokem ve smyslu ustanovení o nutné obraně. Zejména případy, kdy nebezpečí vyvolal člověk, ale jednání nesměřuje proti nebezpečnému jednání, ale proti účinkům takového jednání. Můţe se jednat také o případy, kdy nebezpečí vyvolal konkrétní člověk, ale odvracení nebezpečí působí újmu jiným osobám. Můţe jít i o případy, kdy zdrojem nebezpečí je jednání osob nepříčetných, dětí nebo osob jednajících bez poţadovaného zavinění a to zejména ve skutkovém omylu. Můţe být ovšem objektivně deliktem, můţe být deliktem i skutečně. Nebezpečné jednání můţe být deliktem zcela nebo se deliktu vnějšími znaky podobat z hlediska vývojových stádií trestné činnosti. Jedná-li se tedy o lidské jednání, které je trestným činem, není pochybnosti o tom, ţe lze proti nim, za splnění daných podmínek, v krajní nouzi jednat. Vţdy se jedná alespoň o objektivně protiprávní jednání, společensky nebezpečné. Po osobě nebezpečí odvracející nelze poţadovat, aby věděla do které výše uvedené kategorie deliktů má jednání původce zařadit. Hranice mezi nimi nejsou dost dobře zřejmé a mohou se na základě změn právní úpravy měnit. I nebezpečí vyvolané přestupkem můţe nabýt značných rozměrů. 10 O krajní nouzi jde i tehdy, jestliţe škoda byla způsobena jinému subjektu neţ útočníkovi. Např. ve věci Rt 9/1988 - okresní soud v Rožnavě uznal rozsudkem obviněného Z. za vinného z trestného činu výtržnictví na tom skutkovém základě, že večer v podnapilém stavu rozbil čtyři skleněné výplně vchodových dveří Základní školy. Vešel do budovy a v prvním poschodí rozbil tři ozdobné květináče a zničil sedm kusů květin. Způsobil škodu ve výši 664,- Kč. Za to ho okresní soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, uložil mu ochranný dohled na jeden rok a povinnost nahradit škodu ve výši 664,- Kč. Generální prokurátor proti rozsudku podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch 10 Vokoun, R.: Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze, Praha, Univerzita Karlova, 1989, s. 27-28 16

obviněného. Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti správnost všech výroků napadnutého rozsudku a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného. Obviněný se obhajoval tím, že ho pronásledovali čtyři útočníci, kteří ho chtěli zbít. Skla rozbil až tehdy, když jeden z útočníků byl od něho vzdálený jen asi tři metry. Neměl v úmyslu rozbít květináče ani zničit květiny. Došlo k tomu tak, že utíkal na střechu školy a cestou zachytil o květináče. Pohnutku počínání útočníků viděl obviněný v nedorozumění, které se stalo v pivnici, kde si sednul na místo, na kterém měl sedět jeden z útočníků. Z výsledků dokazování vyplynulo, že útočníci chtěli obviněného chytit a zbít. Ačkoli okresní soud zkoumal, zda obviněný nejednal v krajní nouzi, dospěl k poněkud nepřesvědčivému závěru - obviněný měl možnost se vyhnout útočníkům, protože tam bylo široké prostranství. Při hodnocení bylo třeba brát do úvahy také to, že proti obviněnému šli čtyři útočníci. Nejvyšší soud rozsudek okresního soudu zrušil a přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 11 Krajní nouze je stavem, kdy je útočeno na nějaký zákonem chráněný zájem (ţivot, zdraví, majetek). Musí být splněno kritérium přiměřenosti a k tomu ještě něco navíc. Při odvracení nebezpečí nesmí vzniknout stejná nebo dokonce horší újma neţ kdyby se v dané situaci nedělalo nic. Aby byla osoba připravena na případnou konfrontaci s útočníkem, musí být náleţitě ozbrojena. Je pravdou, ţe policisté nevidí u občanů zbraně moc rádi, ale budete-li schopni vysvětlit, ţe zbraň máte jen jako obranný prostředek např. proti vzteklým, útočícím psům, a nemáte v úmyslu ji pouţít k jiným útokům, neměli byste mít s jejím drţením problém. Zbrojní pas je nutný k vlastnictví určitých střelných zbraní, na ostatní zbraně jej nepotřebujete. Můţete u sebe mít třeba nůţ, vysoce účinnou zbraní je teleskopický obušek, různé tyče, gumové obušky nebo tonfy. Je moţné uţit i některé chemické zbraně např. pepřový slzný plyn a také uţití zbraní elektrických zejména paralyzér. Dále i některé střelné zbraně - vzduchovky a plynovky. Dají se pouţít i k vystřelování pyrotechnických efektů. Zapomenuty by neměly být ani airsoftové zbraně. Bez zbrojního průkazu lze pořídit i repliky historických zbraní. Za zbraň se povaţuje i automobil, v případě najíţdění útočníka na oběť. 11 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004, s. 136., ISBN 80-7179896-7 17

V případě je-li vyvoláno nebezpečí útokem dítěte nebo osobou chorobomyslnou, jsou tyto případy posuzovány jako případy na poloviční cestě" mezi nutnou obranou a krajní nouzí. Uplatní se jednání podle krajní nouze, je ovšem přípustná škoda větší neţ která v daném případě hrozila. 3. 1. 1. 2. Subsidiarita (podpůrnost) prostředků Je další a také důleţitou podmínkou krajní nouze. Nebezpečí nebylo moţné odvrátit za daných okolností jinak. Existuje-li nějaká moţnost se nebezpečí vyhnout útěkem, nejedná se v daném případě o stav krajní nouze. Jednající osobě se zpravidla nabízí více variant jednání, které jsou spojený s různou výší škod. O jednání v krajní nouzi jde v tom případě, ţe nebezpečí nelze odvrátit jinak neţ způsobením škody, a to i v případě, ţe ohroţovaná osoba disponuje prostředky, které mohou způsobit ještě menší škodu, pokud v konečném důsledku je způsobená škoda menší neţ škoda, která hrozila z nebezpečí. Je-li moţné se nebezpečí vyhnout útěkem, nejedná se o stav krajní nouze. Poţadavek subsidiarity má kořeny ve skutečnosti, ţe odvracení nebezpečí se nejčastěji dotýká zájmů třetích osob, které na vzniku nebezpečí nemají ţádný podíl, a proto lze-li nebezpečí odvrátit bez ohroţení jejich zájmů, je třeba tomuto způsobu dát přednost a nepřesunovat tak nebezpečí ze sebe na jiné. 12 Např. člověk, který i přestože měl v krvi 1,54 g/kg alkoholu se rozhodl odvézt svou dceru do nemocnice na lékařské ošetření vzhledem k silným bolestem, přičemž mohl zavolat a měl podmínky k zavolání záchranné služby. Rozhodl pro první variantu a dceru odvezl. Nešlo tak o jednání v krajní nouzi, ale jednalo se o okolnosti blížící se podmínkám krajní nouze, což může být 28 trestního zákoníku důvodem k neuložení trestu zákazu činnosti. 3. 1. 1. 3. Proporcionalita (úměrnost) následku Institut krajní nouze je vyloučen hlavně tam, kde je zřejmé, ţe podle individuálního i průměrného úsudku je obětovaný zájem rovnocenný nebo dokonce závaţnější 12 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s. 134., ISBN 80-7179896-7 18

neţ je samotný chráněný zájem. Ohroţovaná osoba např. nesmí zachraňovat vlastní ţivot obětováním ţivota cizího nebo vlastní majetek obětováním majetku cizího, je ovšem přípustné obětovat jediný ţivot k záchraně mnoha lidí. Platí, ţe existuje-li jakákoliv moţnost odvrátit nebezpečí bez způsobení škody, musí být tato moţnost primárně zvolena. Ovšem neexistuje-li taková moţnost není povinností ohroţeného vybrat moţnost, která způsobí nejmenší škodu. TrZ. v 28 stanovuje podmínku, ţe škoda způsobená při odvracení nebezpečí musí být menší neţ ta škoda, která bezprostředné hrozila. Zákonnými podmínkami je také nemoţnost odvrátit nebezpečí jinak a přiměřenost pouţitých prostředků. Způsobený následek v krajní nouzi nesmí být zřejmě stejně závaţný nebo závaţnější neţ ten, který hrozil. Porovnáváme chráněný a obětovaný zájem. Je moţné zastřelit volně pobíhajícího psa, který jeví známky vztekliny a mohl by nakazit i další zvířata či osoby, nikoli ale sousedova psa, uvázaného u boudy a vyjícího na měsíc. Význam následků je třeba posuzovat v kaţdém konkrétním případě zvlášť. Slovem zřejmě je vyjádřeno, ţe posuzování hrozícího následku je subjektivní záleţitostí osoby jednající v krajní nouzi podle okolností, jak se ji stav jevil v době jednání. 13 Lze však obětovat jeden lidský ţivot za ţivot více lidí. Nelze však obětovat ţivot jiného člověka na záchranu ţivota svého. Např. jak dokumentuje případ Rt 20/1982. Obviněný R. H. zamkl dveře od pokoje a hrozil mladistvé A. H. a jejím sourozencům s nožem v ruce usmrcením, jestliže neuškrtí svou babičku, poškozenou H. K. Již předtím je R. H. často bil gumovou hadicí, když byl pod vlivem alkoholu. Rovněž jejich matka tvrdila, že její manžel obviněný R. H. se k ní a k dětem choval hrubě, bil je, když byl opilý a i tehdy, když opilý nebyl. Často museli utíkat z domu a spát u příbuzných nebo sousedů. Pokud se tedy mladistvá odůvodněně obávala nejen o svůj život ale i o život svých sourozenců a pod jen pod tímto vlivem jednala, pak se tedy jedná o stav krajní nouze a vylučuje to její odpovědnost za trestný čin. Z toho vyplývá, že stav krajní nouze může být vyvolán i výhružkami a nátlakem třetí osoby na vůli 13 Hejda, J. a kol.: Vybraná témata kriminalistiky a trestního práva, Vysoká škola ekonomická v Praze: Oeconomica, 2007, s. 180. ISBN 978-80-245-1163-4 19

obviněného, ze kterých vyplývá nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákonem a které omezují svobodu rozhodování obviněného. 14 Z pojmu krajní nouze plyne, ţe beztrestný není ten, kdo má povinnost nebezpečí snášet např. voják, policista, lékař. Na krajní nouzi se tedy nemůţe odkazovat např. lékař, který odmítne léčit nemocného s infekční chorobou nebo hasič, který odmítne zasáhnout při poţáru nebo ţivelné pohromě. 3. 1. 2. Vyloučení (exces) z mezí krajní nouze Obránce můţe vybočit ze zákonných mezí krajní nouze a můţe se tak dopustit trestného činu, jestliţe nebyly splněny podmínky nebo nebyly splněny ve všech směrech. Bylo-li nebezpečí moţno odvrátit jinak, méně závaţnými následky nebo byla-li tu povinnost nastalé nebezpečí snášet. Spáchání trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniţ byly plně splněny veškeré podmínky krajní nouze, lze uplatnit některé polehčující okolnost podle 41 TrZ. Jednání je posuzováno ve smyslu zavinění nedbalostního. Je tedy trestné pouze tehdy, pokud zákon trestní odpovědnost u toho kterého trestného činu předpokládá. Vybočení (exces) z krajní nouze muţe být intenzivní; extensivní; putativní: Exces intenzivní - způsobený následek byl zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Exces extensivní - jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí bezprostředně hrozilo. Stalo se předtím nebo potom. Exces putativní (zdánliví) - obviněný se omylem domnívá, ţe se jedná o nebezpečí, ale není tomu tak. Např. rozhodnutí č. 10/1980 Sb. rozh. tr. pachatel v daném případě se omylem domníval, že hrozí nebezpečí přímo hrozící chráněnému zájmu, ale ve skutečnosti takové 14 Rt 20/1982, 3 To 72/80, Sb.s.r., 1982, č. 4, s. 279; Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 87, ISBN 9788073572532 20

nebezpečí neexistuje. Takový případ se posoudí podle zásad o skutkovém omylu, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Krajní nouze je vyloučena tam, kde dle průměrného a individuálního úsudku je zájem rovnocenný nebo závaţnější neţ zájem chráněný. 3. 2. Nutná obrana 29 TrZ. uvádí, ţe čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. O nutnou obranu se nejedná, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jedná se o ohroţení zájmu chráněného trestním zákonem. Je vyvoláno protiprávním jednáním nebo opomenutím fyzické osoby. Nejčastěji se takové jednání projevuje otevřeným a násilným jednáním. Obrana vţdy směřuje proti útočníkovi, je-li jich více, proti kterémukoli z nich. S ustanovením 29 TrZ. souvisí i další ustanovení TrZ., a to 12, 13, 14, 15, 16, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 30, 31, 32, 41 písm. g), 58 odst. 6, 109, 110, 111, 113. 15 Nutná obrana je nejdiskutovanější z okolností vylučujících protiprávnost. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, i kdyţ útok nesměřuje proti němu samotnému - pomoc v nutné obraně. Vyplývá to nejen ze samotného ustanovení o nutné obraně, ale také z poţadavku mravní solidarity mezi lidmi. 16 Např. ve věci Rt 9/1980 17 kdy P. V. vnikl neoprávněně do dvora obviněných a tam napadl M. H, kterého bil pěstmi, přičemž mu způsobil tržní rány na obličeji, krevní podlitinu na hlavě a odřeniny na hrudníku a dolních končetinách. Při přepadnutí a bití volal o pomoc. Přišel ho bránit jeho syn P. H. Když nemohl stáhnout P. V., který ležel na jeho otci vzal 15 Šámala a kol., Trestní zákoník I, 1-139 - komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, ISBN 978-80-7400-109-3 16 Šámal, P.,Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. Vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s.120 17 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 87, ISBN 9788073572532 21

dřevěnou hůl a uhodil ho po hlavě. Nato poškozený P. V. upustil od útoku na otci P. H. a napadl jeho. Když po několika výzvách, aby poškozený opustil jejich dvůr nereagoval a pokračoval v útoku, P. H. vzal dřevěnou hůl a udeřil poškozeného na rukou a těle. Až poté upustil od útoku a odešel domů. V daném případě obvinění odvraceli od začátku až do konce útok poškozeného, který směřoval vůči tělesné integritě obviněných a zároveň i vůči jejich domovní svobodě. Obviněný M. H. byl navíc fyzicky slabší a věkově podstatně starší než poškozený. Syn P. H. tedy konal v nutné obraně, k níž je oprávněný ten, kdo útok odvrací a jež směřuje nejen vůči němu ale také proti jiné osobě. Proti nutné obraně, není nutná obrana přípustná. Takovou obranu je třeba brát jako pokračování v útoku bez ohledu na to, zda útok byl od počátku namířený proti osobě, která jedná v nutné obrně, anebo proti jiné osobě. P. H. byl tedy oprávněn bránit se proti útoku vůči vlastní osobě, ke kterému poškozený sáhl proto, že P. H. bránil svého otce. Kromě toho, pokračoval i útok poškozeného P. V. proti domovní svobodě. Obvinění byli proto oprávněni se přiměřenými prostředky bránit a poškozeného ze svého dvora vyhnat. 18 Důleţitou okolností nutné obrany je to, ţe obránce nemá povinnost zkoumat, v době kdy fyzický útok bezprostředně hrozí nebo trvá, zda ho lze odvrátit jinak neţ fyzickým zákrokem. Rizika vyplývající z jednání v nutné obraně nese podle práva útočník, a to jako osoba právo porušující. Nutnou obranou můţe dojít nejen k újmě na ţivotě nebo zdraví útočníka, ale také k újmě na jeho majetku. Při nutné obraně nemusí být dodrţena zásada proporcionality. Např. rozhodnutí č. 12/1983 Sb. rozh. tr. podmínky dle 29 jsou splněné i v případě, že napadený zamýšlel použít proti útoku jiný, mírnější způsob obrany, než který ve skutečnosti použil a pokud použitá obrana není zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 19 K odvrácení nebo ukončení útoku je nutno použít intenzivnějšího jednání, útočnější zbraně. Záleží na psychosomatickém stavu jak útočníka, tak i obránce. Např. žena subtilní postavy může použít zbraň proti fyzicky mnohem zdatnějšímu muži, který se jí snaží přinutit k pohlavnímu styku bez použití zbraně. 18 Rt 9/1980, 4 Tz 40/78, Sb. s.r. 1980, č. 4 19 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 88. ISBN 9788073572532 22

Obránce není povinen vyřešit nebezpečnou situaci útěkem, ale je oprávněn hrozbě čelit a útočníkovi se v mezích nutné obrany postavit na odpor. Podmínky nutné obrany trvají aţ do skončení stavu ohroţení zákonem chráněných zájmů. Např. nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3176/01 ze dne 1. 10. 2002 - odvracení útoku na majetek a na nedotknutelnost obydlí. Nelze apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany, jen z toho, že stěžovatel odvracel útok na majetek a na nedotknutelnost obydlí a svým jednáním ublíží jinému na zdraví. Podle soudní judikatury je přípustná proti přímo ohrožujícímu útoku. Musí být poskytnuta ochrana majetku, pokud k útoku na chráněný majetek dochází. Soud měl pro tento čin přesvědčivé vysvětlení, proč nepovažoval tuto obranu (bránění v demontáži, vystrčení poškozeného ze dveří) za nutnou obranu. 20 Aby se jednalo o nutnou obranu, musí útok hrozit přímo - hrozba musí tedy být opravdová a bezprostřední, nestačí, ţe taková hrozba existuje ve vzdálenější budoucnosti. Nutnou obranou je jednání proti útoku, který jiţ začal, ale ještě není ukončen neustále trvá např. pokud pouţijete nůţ na útočníka, který s noţem útočí na vás, ovšem není nutnou obranou, jestliţe takový útočník ve svém jednání ustal, ale i přesto na něj zaútočíte. Jinak se postupuje v případě, ţe osobu dotyčný zločinec s noţem okradl, začal utíkat a vy byste ho střelili legálně drţenou zbraní do týla. V tomto případě by se o nutnou obranu nejednalo, protoţe uţ by jste nebyli vystaveni přímo hrozícímu; trvajícímu útoku. Za takoví čin byste pravděpodobně byli trestně stíháni a posláni do vězení. Nutná obrana musí být přiměřená, to znamená, ţe pokud na vás zločinec zaútočí noţem a vy ho postřelíte, půjdete téţ s největší pravděpodobností do vězení. V praxi to pro ohroţeného znamená, aby během velmi krátkého času vyhodnotil nastalou situaci, rozpoznal jakou zbraní je na něj útočeno a pouţil pokud moţno stejnou zbraň jakou má útočník. Např. rozhodnutí č. 14/1999 Sb. rozh. tr. - použití střelné zbraně proti neozbrojenému útočníkovi. Není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím zbraně a dojde k usmrcení útočníka. 21 20 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 97-98, ISBN 9788073572532 21 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 89, ISBN 9788073572532 23

Jestliţe právní řád dává občanům právo nutné obrany, musí stanovit i podmínky, při jejichţ splnění lze takto jednat. Poţadavek přesného vymezení těchto podmínek je v souladu se zásadou zákonnosti. Stanovení těchto podmínek zaručuje občanům, kteří tyto podmínky dodrţí, ţe nebudou voláni k trestní odpovědnosti ani jiné odpovědnosti, na druhé straně je pak zárukou, ţe pod rouškou těchto institutů nebudou páchány trestné činy. 22 Obrana musí být způsobilá k odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, musí být silnější neţ útok. Tato však nesmí být zjevně přehnaná. Přiměřenost je třeba hodnotit i se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, dle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. 23 Aby mohlo být právo nutné obrany uplatněno, musí být splněny stanovené podmínky. V případě, ţe nebyla splněna některá z podmínek, nejedná se o nutnou obranu a jednání osoby bude podléhat ustanovení trestního zákona, za případného pouţití polehčujících okolností. O nutnou obranu se jedná i v případě, ţe obránce útok vyvolal nevhodným chováním v rozporu s pravidly společenského chování. Ne případy úmyslně vyprovokovaného útoku. Za jednání v nutné obraně podle 29 trestního zákoníku povaţujeme i pomoc někomu v nouzi. Jsou to případy, kdy nebezpečí trvá nebo přímo hrozí ostatním osobám, např. člen rodiny, kamarádka a jiné. I tehdy je moţno v rámci tohoto institutu trestního práva útoky odvracet. 24 Výjimkou ze zásady obrany výhradně proti osobě útočníka je případ, kdy útočník vyuţije ţivého nástroje, jako zbraně. Např. poštvání psa nebo návod osobě s duševní poruchou nebo chorobou. 3. 2. 1. Podmínky vzniku nutné obrany Podmínky vzniku nutné obrany jsou útok; protiprávnost útoku; útok přímo hrozící či trvající; reálnost útoku; přiměřenost obrany. 22 Kuchta, J., Nutná obrana, Masarykova univerzita, Brno: 1999, s. 164. ISBN 80-210-2198-5 23 Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 6 Tdo 339/2008, ze dne 26.3.2008, Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 6 Tdo 1347/2008, ze dne 26.2.2009 24 Sebeobrana a právo; <http://www.sebeobrana.estranky.cz/clanky/sebeobrana-a-pravo.html>, citováno dne 9.2.2011 24

3. 2. 1. 1. Útok Ohroţuje vztahy a zájmy jednotlivce chráněné trestním zákoníkem - ţivot, zdraví, majetek, ale i zájmy celospolečenské nebo státní (státní tajemství). Nutnou obranou lze chránit i majetek a domovní svobodu, přičemţ v takovém případě trvá útok do té doby, dokud se nepodaří útočníka, jeţ neoprávněně do domu vniknul, vyhnat. 25 Tuto situaci upravuje např. judikát Rt 9/1980, který jsem jiţ výše rozebrala. Zájmy nechráněné trestním zákonem, nemohou být chráněny trestním zákonem ani ve smyslu beztrestnosti. 26 Např. bránit se proti drobné krádeži těžkým poškozením zdraví útočníka. Podobně se již vyjádřil i někdejší Nejvyšší soud SSR ve svém judikátu č. 9/80 Sb. rozh. tr., konstatovalli, že nutná obrana je přípustná i proti útoku na domovní svobodu, a to nutná obrana ve smyslu porušení fyzické integrity útočníka. Pojem způsob útoku zahrnuje - způsob provedení útoku, osobu útočníka a obránce, úmysly, které se během obrany a útoku projevily, zbraně, počet obránců a útočníků, jejich fyzická kondice, dovednosti a další okolnosti spáchán - negativní zkušenosti napadeného z minulosti. Přiměřenost obrany a útoku zahrnuje řadu komponentů. Uţil-li obránce střelné zbraně proti neozbrojenému, je třeba brát v úvahu také případný větší počet útočníků, jejich zvláštní dovednosti (karate), slabou fyzickou kondici obránce apod. 27 Např. usnesení Nejvyššího soudu 4 Tz 204/2001 jímž bylo potvrzeno usnesení okresního státního zastupitelství - o zastavení trestního stíhání na obviněného L. Š. pro skutek, že L. Š. opakovaně střílel z legálně držené pistole na poškozeného T. Š a zasáhl ho do pravého kolena a lokte, a tím mu způsobil zranění, pro které byl citelně omezen v obvyklém způsobu života až na 3 měsíce. Proti tomuto podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Odůvodňoval ji tím, že celý incident vyvolal obviněný tím, že se vmísil do sporu mezi T. Š. a V. M. a barmankou, poté vyzval poškozené, aby s ním šli před budovu. Obviněný viděl, že poškozený T. Š. si sebou bere kulečníkové tágo, 25 Šámal, P.,Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s. 123 26 Solnař, V. a kol.: Základy trestní odpovědnosti, 2. vydání, Praha, Orac, 2003, s. 147. ISBN 80-86199-74-6 27 Kuchta, J.: Trestní zákon - komentář 13, ASPI 25

z vyšetřování však vyplynulo, že mezi poškozeným a obviněným po celou dobu incidentu byla několikametrová vzdálenost, rovněž i nůž v rukou L. Š. nebyl užit ani jeho použití neměl poškozený v úmyslu. Svědkové potvrdili, že obviněný měl možnost útěku před poškozenými. Okresní státní zastupitelství dospělo k závěru, že se jednalo o nutnou obranu, jelikož obviněný nepochybně odvracel přímo hrozící útok na jeho osobu. Podle skutkových zjištění poškození obviněného pronásledovali, on před nimi ustupoval s pistolí a s varováním a ať ho nechají, že na ně vystřelí. Poškození nereagovali a pronásledoval ho s tágem a nožem. Obviněný upadl a poškození postupovali směrem k němu. Obviněný se oprávněně obával o svůj život a proto střílel po spodní polovině těla poškozených. Navíc námitka, že obviněný mohl utéci, je irelevantní, protože jednání v nutné obraně je právem občana a je zcela na něm, zda se rozhodne pro obranu nebo pro jiné východisko). 28 V případě nutné obrany můţe být bezprostředně hrozící útok odvráceno jednáním, které má stejné, nebo i horší následky. Zde se vychází ze zásady, ţe účinný protiútok musí být silnější, neţ útok sám. Intenzita útoku můţe být i zásadně silnější neţ intenzita útoku, nesmí však být přehnaně silnější např. US 49/2004 n. 8 Útočí-li více osob najednou předpokládá se aktivní činnost kaţdého z útočníků a nutná obrana je dovolena proti kaţdé z útočících osob, které jednali proti obránci, ne jen proti hlavnímu útočníkovi. 29 Např. rozhodnutí č. 24/1956 Sb. rozh. tr. - obrana proti více útočníkům. Útočí-li vzájemně dvě osoby na svou integritu, tak ţe se útok střídá s obranou, nejedná se o nutnou obranu. Tyto osoby budou odsouzeny za ublíţení na zdraví. Budou-li alespoň tři, budou postiţeny za trestný čin rvačky, a to i kdyţ nedojde k ublíţení na zdraví. Jedná-li se o jednu nebo více osob napadené útočníky a brání se, nejde o rvačku ani na jedné straně. 28 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 28/01, ze dne 4.12.2001 8 Šámala a kol., Trestní zákoník I, 1-139 - komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, s. 348, ISBN 978-80-7400-109-3 29 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 96. ISBN 9788073572532 26

O nutnou obranu nejde tehdy, napadají-li se osoby vzájemně. Nutná obrana není přípustná proti záměrně vyprovokovanému útoku. Např. TRNS 22/2006 T 863 reálná výzva poškozeného, aby budoucí útočník šel ven. 30 Vţdy se musí jednat o útok reálný nikoli domnělý, nesmí jít o ţert, hru. 2. 2. 1. 2. Protiprávnost útoku Společensky škodlivý čin nemusí vţdy být trestným činem. Obranné jednání spojené se způsobením škody lze ospravedlnit jen tehdy, byl-li útok sám pro společnost nebezpečný. Útok musí směřovat proti zájmům, které jsou právním řádem chráněny např. zdraví, ţivot a jiné. Nutná obrana není moţná proti takovým jednáním, které nejsou společensky nebezpečná, nýbrţ prospěšná tedy jednání dovolená. Nutnou obranu nelze uţít proti jednání v nutné obraně nebo krajní nouzi např. zloděj nesmí poranit osobu, která proti němu hájí svůj majetek. Nutnou obranu nelze uplatnit proti osobám vykonávajícím zákonné právo nebo povinnost - útok proti jednání policejní hlídky, exekutora a tak podobně. Nepřípustná je nutná obrana proti jednání veřejného činitele, ledaţe by jejich úkony vůbec nenáleţely do jejich pravomoci nebo kdyţ jednání takové osoby nepochybně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Např. rozhodnutí č. 47/1980 Sb., pokud příslušník policie překročí pravomoc a uskutečňuje zákrok, ke kterému není ze zákona oprávněný. Nepožívá tedy ochranu poskytovanou úřední osobě podle 325 a 326 trestního zákoníku. Útok na jeho zdraví při takovém zákroku, pokud jsou překročeny hranice nutné obrany, je případně možné posoudit pouze jako trestný čin proti zdraví ( 145 a násl. trestního zákoníku). 31 Obrana před divokým zvířetem nemá právní význam. Vztahy člověka k přírodě nejsou vztahy právními. Bylo-li zvíře poštváno jinou osobou, je povaţováno za zbraň v ruce útočníka a je moţno se proti němu bránit. 30 Šámala a kol., Trestní zákoník I, 1-139 - komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, s. 347, ISBN 978-80-7400-109-3 31 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 98. ISBN 9788073572532 27