2.1.2. Faktory ovlivňující střelecký výkon v biatlonu V této kapitole uvádíme současný stav poznatků o střelbě a její specifice v biatlonu. Za vhodné materiály považujeme publikace po roce 1976 (do té doby se soutěžilo ve velkorážném biatlonu, který měl naprosto odlišný charakter střelby), kdy UIPMB schválila používání malorážných zbraní. Na stěžejních požadavcích pro střelbu obecně se shoduje řada autorů. Kryl (1979), Petrovič (1988), Provazník (1989), Pecník a Kasa (2002) a další zdůrazňují koordinované střídání statické a dynamické svalové práce (méně intenzivní), ale s vysokými nároky na nervosvalovou soustavu, jemnou koordinaci a střeleckou zručnost důležitou pro stabilitu zbraně a také význam ovládání emocí za různých vnějších podmínek. Paugschová (1999) charakterizuje biatlon, ve shodě s Kašperem (1985), Loužeckým aj. (1985), Vojtíškem (1988), Vondruškou (1983), Petrovičem (1988) a dalšími, jako disciplínu vytrvalostního charakteru se specifickým zaměřením na střelbu. Zicháček (2000) uvádí, že střelba z malorážné zbraně ve své konečné podobně výrazně ovlivňuje obraz výsledkové listiny a že podmínky, ve kterých se střelba v biatlonu vykonává, se výrazně liší od podmínek, ve kterých je prováděna sportovní střelba. Soldatov a Izotov (1978) usuzují, že prvořadou úlohu v biatlonu hraje úspěšná střelba, ale Ondráček (1999) naopak argumentuje tím, že současná výkonnost sportovců je na takové úrovni, že k dosažení byť i jen průměrného umístění ve světových soutěžích musí být biatlonista nejenom výborný střelec, ale i vynikající běžec na lyžích. Vztah běhu k celkovému výsledku je sice užší než vztah střelby, avšak obě korelace jsou podle Paugschové (1999) statisticky významné. Na sportovní výkon má největší vliv čas běhu na prvním úseku a výkon v poslední střelecké položce a u vytrvalostního biatlonu provedení přesnější střelby i za cenu delšího zdržení na střelnici (tamtéž). Výzkum Petroviče (2005) nepotvrdil hypotézu o závislosti přesné střelby na úrovni individuálního zatížení v běžeckých úsecích bezprostředně před střelbou. To je v souladu s naším názorem o eliminaci jedné z intervenujících proměnných tohoto výzkumu - rozdílné profily. - 29 -
Speciálním problémem střelby v biatlonu je podle Levory (1985) její provádění v podmínkách fyzického zatížení, které narušuje soustředění na přesnost provedení. Vojtíšek (1984) a Paugschová (2000) upřesňují, že pro dosažení úspěšné střelby musí biatlonista v proměnlivých vnějších podmínkách a po tělesné zátěži zajistit potřebnou stabilitu soustavy střelec - zbraň a to jen s nutně nezbytným napětím svalového aparátu. Závodník musí také zajistit optimální podmínky pro práci vestibulárního aparátu a činnost zaměřujícího oka a pro činnost dýchacího a oběhového systému. Brych (1983) a Itkis (1986) shodně konstatují, že při střelbě dochází ke střídání dynamické a statické práce svalového aparátu. Brych již dříve publikoval (1978) základní činitele ovlivňující vlastní průběh střelby před výstřelem - míření, dýchání a spouštění a po výstřelu odhled. Paugschová, Fusko a Husovská (1995) dále doplňují poznatky o zhoršení střelby od položky k položce a od polohy vleže ke stoje, které způsobuje únava v závodě. Tak jako pro běh, tak pro střelbu v biatlonu, definují pravidla požadavky s určitou volností při jejím provádění i pro veškerý používaný materiál. Závodník střílí vždy po ukončení každé předepsané části tratě s výjimkou poslední, která končí v cíli závodu. Střelecký stav si u vytrvalostního závodu smí vybrat, při střelbě vleže se puška může dotýkat pouze rukou, ramene a líce. Spodní strana zápěstí ruky, která podepírá pušku, musí být zřetelně zvednuta nad zemí (povrchem sněhu). Při střelbě vstoje musí stát bez jakékoliv opory a ruka podpírající pušku může být opřena na hrudi, nebo na boku. Je zakázáno odepínat si při střelbě lyže, nebo si pod lyže podkládat různé předměty. Materiál pro střelbu rozdělují pravidla do dvou hlavních kategorií, kterými jsou závodní výzbroj a organizační vybavení. Z výzbroje to jsou především schválené typy zbraní (zbraně s běžným závěrem, s uzavíráním pistolovou rukojetí, s ovládáním přímým posuvem a s ložiskovým zámkem, s ráží 5,6 mm a s minimální hmotností 3,5 kg). Individuální výběr zbraně umožňuje snadné ovládání, rychlé provedení střelby a tím vyšší efektivitu střelby. V rámci tolerance pravidel se v průběhu vývoje zdokonalovaly pažby zbraní (délka i tvar patky, tvar a úhly lícnice) a nosné řemeny a přizpůsobily se individuálním potřebám sportovců. - 30 -
Požadavky pravidel na zbraně a střelivo sehrávají důležitou roli v objektivizaci podmínek závodu (neumožňují použití rychlejšího střeliva, plně automatických zbraní a zbraní kratších, nebo lehčích apod.). Do organizačního vybavení souvisejícího se střelbou patří všechny ostatní předměty, které nemá závodník oblečeny ani je nenese (střelnice, terče, časomíra, podložky, větrné praporky apod.). Při vrcholových závodech se požívají schválená terčová zařízení (Kurvinen KES 2002, HoRa 2000 E). Střelnice musí být plochá, rovná s bezpečnostními náspy po stranách a za terči, orientovaná na sever pro zlepšení světelných podmínek v průběhu závodu. Náspy mohou ovlivňovat přesnost střelby za silného větru, doba závodu určuje úhel dopadu slunečních paprsků na terče, zbraně s miřidly, nebo do očí závodníků, což může ovlivnit přesnost míření a tedy i výsledky střelby. Vzdálenost pro střelbu musí být 50 m (+ - 1 m) a střelecké stanoviště je 2,7 m - 3 m široké, s hrubou neklouzavou podložkou a 20 m před terči jsou umístěny větrné praporky, které podávají závodníkovi informaci o směru, síle a změnách větru. Ke zjištění momentálních světelných a povětrnostních podmínek slouží tzv. nástřel (první 15 minutový nástřel byl poprvé povolen v Seefeldu v roce 1976 a nyní trvá 45 minut). Nástřel před závodem umožňuje poslední kontrolu a korekci na konkrétní podmínky závodu (přesnost nastavení zbraně, seřízení miřidel apod.). Pravidly vymezené požadavky limitují efektivitu střelby vzhledem k bezprostředně předcházejícímu vysokému vytrvalostně aerobnímu běžeckému výkonu, zvláště pak ve vyšších nadmořských výškách, jak se domníváme. Z kinematického hlediska jsou pro střelecký výkon limitující somatomotorické charakteristiky závodníků. Z nich jsou, podle Pecníka a Kasy (2004), méně významné tělesné vlastnosti a somatotyp (nenalezli vztah mezi střeleckou výkonností a tělesnou konstitucí). Většina autorů se shoduje na výrazném vlivu koordinačních schopností. Fencl (1979) píše o nejpodstatnější pohybové schopnosti při střelbě - jemné motorice končetin a senzomotorické koordinaci, Nitzsche (1988) a Paugschová (2000) o značné míře vlivu úrovně koordinačních schopností (koordinační znaky - preciznost určená - 31 -
rovnovážnou, diferenciační a reakční schopností) a rychlosti a Brych (1983) o speciální rychlosti a obratnosti zajišťující přesnost vykonávaných pohybů. Méně publikací prokazuje význam schopností kondičních. Pecník a Kasa (2004) prokázali vztah kondiční silové schopnosti (dynamometrie zádových svalů) a střelecké výkonnosti. Naopak u koordinačních schopností (reakční čas pravé ruky a dynamická rovnováha) tento vliv, oproti jiným autorům, nepotvrdili. Střelecký výkon v biatlonu je výrazně limitován také specifickým faktorem koordinačních schopností rovnováhou (stabilitou). Stabilita u střelců vyžaduje vysokou úroveň činnosti posturálního svalstva a propriocepce dolních končetin zabezpečovanou nervosvalovým, vestibulárním a zrakovým systémem (Nováková, 1995). Dále autorka uvádí u špičkových střelců typickou malou oscilaci těla a nízkou rychlost vyrovnávání výchylek (zhruba 4 mm/s). Posturální systém v němž převládají pomalá svalová vlákna je trvale aktivní a zajišťuje podle Rotmana (2002) polohu těla vzhledem ke gravitaci a polohu částí těla navzájem. Názor Hoffmana aj. (1992) o zhoršení stability po fyzické zátěži vyvracejí u vrcholových biatlonistů Kondysková, Janura, Elfmark a Zicháček (2002), kteří sledovali posturální stabilitu a somatosenzorické vjemy u skupiny 11 reprezentantů ČR v letním biatlonu (6 žen 18-21 let, 5 mužů 18-29 let). Při střelbě vstoje v klidu nenalezli obecně platnou závislost mezi velikostí předcházející zátěže a úrovní posturální stability, zrakovou kontrolou a standardní polohou dolních končetin. Naopak potvrdili vysokou stabilitu a individuálně optimální střeleckou polohu. Stabilitu střelců biatlonistů na dynamometrické plošině zkoumali Kryl (1979), Martiník aj. (1985), Larue aj. (1989) a Ondráček (1995). Zkoumali stabilitu při střelbě ve stoje elektromyografickým (EMG) sledováním aktivity podstatných svalových skupin (lýtkový, hyžďový, deltový sval), ale nezjistili žádný obecně platný vzorec. Martiník aj. (1985) použili statokinezimetrii (změny polohy těžiště) a stabilografii (změny v osách) a prokázali vlivy hmotnosti, výšky, věku, trénovanosti, hluku a zrakové aferentace. Komeštík a Martiník (2000) se zabývali procesem diagnostiky rovnováhových schopností člověka. Pro analýzu stability doporučuje Kundis (2004) - 32 -
optimální časový interval na max. 2 sekundách před výstřelem (zjištěno u světové špičky při střelbě ze vzduchové pušky) ve shodě se schopností stabilizace těla špičkových střelců v poslední vteřině před výstřelem jak uvádí Era aj. (1996). Ve shodě se všemi autory se domníváme, že výše uvedené předpoklady ovlivňují efektivitu střelby především ve fázi míření, spouštění a odhledu jako specifických střeleckých dovednostech. Dnes používaný systém dioptrického zaměřování, který nahradil otevřená miřidla, umožňuje daleko přesnější zaměřování na kruhové cíle (vystředěním souborů kružnic různých poloměrů) s minimalizací vedlejších vnějších vlivů. Podle Zicháčka (2000) je principem míření vyrovnání dioptru, mušky a záměrného bodu do jedné přímky. Nikdy neprobíhá za absolutního klidu, vždy dochází k menším, nebo větším výkyvům od ideálního ustředění a tento ideál je téměř nulový. Binokulární míření (oběma očima) je výhodnější než monokulární (Vojtíšek, 1988). Významnou závislost přesnosti střelby na době střeleckého výkonu (čím delší čas střelby - tím horší výsledky) prokázal Petrovič (2004). Také Hošek (1979) a Mundil (1984) uvádějí, že pokud není střelba ukončena v optimálním čase, zvyšuje se pravděpodobnost nepřesnosti výstřelu. Z dříve publikovaných údajů Vlčka (1975) by měl být výstřel vypracován v době apnoické pauzy (v intervalu 8 10 sekund) a pokud se tak nestane, je třeba pokračovat v dýchání a vypracovat nový výstřel. S vlivem délky apnoické pauzy na úspěšnost střelby souhlasí také Fořt (1979, 1983), Mundil (1984) a Vojtíšek (1985), ale doporučují jako optimální kratší interval mezi jednotlivými výstřely (4-6 sekund) a délku apnoické pauzy před výstřelem 1,5-2,5 sekundy s tím, že její nedodržení vede k neúspěšné střelbě. Jako nejkratší optimální interval mezi výstřely uvádějí 2,5 sekundy, což vyžaduje fyzickou připravenost na nejvyšší úrovni. Michajlov (in Kašper, 1976) uvádí, že pro výstřel je nejvhodnější doba 6-8 sekund od zahájení zamiřování, kdy je chvění zbraně nejmenší (jeho velikost se dá ovlivnit délkou zadržování dechu), Afanasjev (tamtéž) doporučuje interval mezi výstřely do pěti sekund a tvrdí, že zkrácená doba přípravy na střelbu u trénovaných závodníků a její rychlé provedení se neprojevuje negativně na výsledcích. - 33 -
Hošek (1979) upozorňuje, že pokud míření trvá déle než 10-12 sekund organismus pociťuje nedostatek kyslíku, narušuje se stabilita zbraně a zhoršuje se ostrost vidění. Ostrost vidění se podle Tmenova (1988) a Paugschové (2000) zhoršuje již po 10 sekundách, podle Weisze (1984) po 12-15 sekundách, ale až po 16 sekundách si zhoršení závodník uvědomuje. Vojtíšek (1985) uvádí jako optimální interval mezi výstřely 5-7 sekund pro střelbu vleže a 3-5 sekund vstoje. Stejné zdůvodnění, ale s kratším časovým intervalem (2-3 sekundy) uvádějí Augustín a Moravec (2003). Podle Mamatova (In Kašper, 1988), který nalezl jen velmi malou závislost mezi rychlostí střelby a intenzitou předcházejícího zatížení, existuje velmi výrazná závislost mezi předcházejícím zatížením a časem potřebným k provedení prvního výstřelu (čím bylo předcházející zatížení vyšší, tím delší čas byl potřebný k provedení prvního výstřelu). Kašper (1985), Loužecký aj. (1985), Vojtíšek (1988), Vondruška (1983), Petrovič (1988) i Paugschová (1999) shodně uvádějí, že doba přípravy na vystřelení první rány nepodmiňuje její přesnost. V novějších publikacích je patrný jednoznačný trend postupného zkracování časového intervalu pro absolvování střelecké položky. Například Zicháček, Ondráček a Paugschová (2002) uvádějí, že v průběhu let 1996-2002 došlo ke zrychlení času střelby ve vytrvalostním závodě o 14 sekund. Wick (1992, 1993) udává zkrácení rytmu střelby v posledních letech ze 4-5 sekund na nynější 2-3 sekundy a vyšší požadavky na výkon v rychlosti a přesnosti. Obdobné údaje uvádí Paugschová (1999). Podle Zicháčka (2000) statistiky ukazují ustálení rytmu střelby na 3-4 sekundy (ve výjimečných případech pod 2 sekundy) a v roce 2004 uvádí nejčastější interval mezi výstřely pod 3 sekundy (2,6-2,8). Stejný interval zjistili také Augustín a Moravec (2003). Souhlasíme s názorem, že přílišné zkrácení času přípravy na střelbu může znamenat narušení nacvičeného dynamického stereotypu a tím způsobit celkové rozladění, snížení koncentrace a celá střelecká položka může být nepřesnou. Vliv rytmu střelby a pořadí vystřelených ran na její úspěšnost zkoumal Zicháček (2004). Spolu s Augustínem a Moravcem (2003) považuje pravidelný rytmus střelby za předpoklad lepší efektivity a udržení optimálního rytmu střelby po předcházejícím - 34 -
intenzívním fyzickém zatížení za velmi obtížné. Zároveň uvádí, že střelba v postupném pořadí terčů je úspěšnější a že není podstatné zda závodník postupuje z leva doprava, nebo naopak. Dunajev a Dokučajev (1981) se zabývali rychlostí příjezdu k palebné čáře a výsledky střelby ve vztahu k aktivitě různých kortikálních oblastí mozku. Při střelbě po fyzickém zatížení různé intenzity na základě analýzy výsledků elektroencefalogramu zjistili, že velká rychlost přibližování se k palebné čáře neškodí procesu efektivní přeorientace řídících systémů mozku na zabezpečení přesné střelby. Totéž potvrdil výzkum Chovanceva (1998). Ondráček (1999) však na základě poznatků trenérů, vrcholových sportovců a svých zkušeností hovoří o korekci příjezdové rychlosti na střelnici jako o nutné podmínce úspěšné střelby. Problematiku spouštění, jako specifické střelecké dovednosti při střelbě v biatlonu, nelze převzít z žádné ryze střelecké studie, jak uvádí ve shodě s dalšími autory Zicháček (2000). Dále uvádí obtížnost koordinace míření a spouštění za nepřetržitého chvění zbraně (příčinou je činnost svalstva, zvláště při únavě a srdeční tep). Odpálení rány v okamžiku nejmenších výkyvů zbraně vyžaduje značné koordinační schopnosti a trénink a časem se musí zautomatizovat. Podle Húsky (1996) má způsob a provedení spouštění rozhodující význam pro techniku výstřelu, neboť veškerá předchozí činnost při přípravě výstřelu musí být koordinována se spouštěním a i sebemenší chybný pohyb prstu na spoušti ovlivní rozhodujícím způsobem kvalitu zásahu. Brych (1985), Nitzsche (1988) a Vojtíšek (1988) uvádějí, s přihlédnutím ke specifice spouštění při střelbě v biatlonu, jeho různé metody. Tzv. postupné plavné spouštění (plynulé zvyšování tlaku na spoušť po hrubém zamíření zbraně a zadržení dechu), spouštění stupňovité (tlak na spoušť se zahájí v okamžiku, kdy se zbraň zastaví, nebo méně chvěje, při zesílení výkyvů se tlak zastaví a zvětší se opět v okamžiku, kdy zbraň získává větší stabilitu, při souhlasu mířidel s cílem dojde k výstřelu), impulzivní (vychází z předcházejícího způsobu, ale tlak se nezastavuje, pouze snižuje) a s namáčknutím (k první fázi namáčknutí dochází současně s hrubým zamiřováním, se zadržením dechu dojde k jemnému zamíření, ke spuštění dojde v okamžiku prvního - 35 -
ustálení zbraně). Za nejjednodušší považují autoři plavné spouštění, impulzivní spouštění s vysokou pravděpodobností stržení rány je velmi náročné na koncentraci a provedení (zvláště po zatížení) a za nejsložitější a vhodné pouze pro vyspělé závodníky je považováno spouštění s namáčknutím. Itkis (1986), Nitzsche (1988) a Húska (1996) popsali techniku spouštění takto: ruka držící krk pažby musí být v takové poloze, aby mezi ukazovákem a krkem pažby zůstala mezera, ukazovák se pohybuje ve směru osy hlavně, tlak ukazováku na spoušť se provádí jeho prvním článkem (podle odporu spouště volíme místo od špičky prstu - lehká spoušť, velká citlivost), přes střed prvního článku (středně těžká spoušť), až po ohyb prvního článku (těžká spoušť, nejmenší citlivost). Míření, dýchání a spouštění se provádí ve vzájemné souhře, koordinovaně, aby v okamžiku souhlasu mířidel se záměrným bodem došlo k výstřelu bez velkého svalového napětí, které by v některých případech mohlo způsobit problémy (větší množství zapojených svalů může způsobit stržení rány). Pouze v poloze vstoje je možné za určitých podmínek pevnějším držením zbraně zvýšit její stabilitu. Mezera mezi ukazovákem a pažbou zabrání, aby ukazovák tlačil ze strany na zbraň, což by opět při spouštění vedlo ke stržení rány. Šaňák (1988) zdůrazňuje, že svaly musí v okamžiku spouštění zůstat v relativním klidu, uvolněné a všechna pozornost se musí soustředit na izolovaný pohyb ukazováku směrem vzad. Eichstädt (1989) doplňuje, že spoušť má být nastavená tak, aby v okamžiku výstřelu byl ukazovák ohnutý do pravého úhlu, tedy poloha spouště musí být přizpůsobena individuálním potřebám sportovce. Kyňl (In Kašper, 1976, 1988) upozornil u biatlonistů na rozdíl od střelců specialistů, kdy tlak na spoušť narůstá nerovnoměrně. Zároveň nezjistil rozdíl v dynamice úsilí při spouštění mezi střelbou vleže a vstoje. Za optimální považuje překonání 65 % - 70 % odporu spouště a provedení hrubého zamíření v 1. - 2. sekundě, v dalších sekundách nárůst úsilí o 3-4 % a v okamžiku před výstřelem o 20-25 %. Vyšší zvýšení tlaku považuje za nežádoucí (možnost tzv. utržení rány). Zjištění Chovanceva (1998) s tímto stanovením dynamiky tlaku na spoušť korespondují. Odhled charakterizuje Provazník (1982) jako určení polohy zásahu na terči podle zrakového vjemu polohy mušky k dioptru a záměrné oblasti v okamžiku výstřelu. Paugschová (1997) považuje odhled za jeden z významných kroků k dosažení úspěšné - 36 -
střelby. To zdůrazňují také Hejl (1981, 1982) a Weisz (1983) a kladou důraz na trénink odhledu odvozením z polohy miřidel při výstřelu a ne uhodnutím. Specifika střelby v biatlonu je, oproti klasické sportovní střelbě (v klidu), dána vysokou úrovní předcházející fyzické zátěže. Leso (1980), Vondruška (1983) a jiní zdůrazňují, že v biatlonu je největší zátěž kladena na oběhovou a dýchací soustavu a na systém metabolismu. Aerobní zatížení vyžadující dobrou adaptaci funkcí vnitřních orgánů, vytrvalostní kapacitu a metabolickou schopnost organismu maximálně využívat kyslík ze vzduchu uvádí také Paugschová (1999, 2000). Zásadní fyziologické ukazatele ovlivňující výkon v biatlonu jsme již popsali v předcházejících kapitolách. K doplnění pro střelbu dále tyto poznatky rozvádíme. Fořt (1979, 1983) hovoří o nejméně rovnocenném vlivu dechové frekvence na střelbu v porovnání s frekvencí srdeční. Také Kryl (1979) považuje za důležitou podmínku úspěšné střelby schopnost synchronizace střelby s dýcháním a srdeční frekvencí. Podle Hoška (1979) se nejen vedlejší operace, jako je práce se zbraní, ale i dýchání, které se přizpůsobuje rytmu střelby, musí dostat pod vědomou kontrolu závodníka. Střelba v biatlonu probíhá při fyzickém zatížení, které se blíží po většinu doby výkonu 90 % VO 2 max. (Ondráček, 1999) a podle Paugschové (1999) to je při 80 ml/kg VO 2 max.. K ventilaci při střelbě se podle Jurjeva (1966) využívá 70,6 % (v poloze vleže) a až 90,2 % (v poloze vstoje) objemu z celkové vitální kapacity plic. Úspěšná střelba závisí do značné míry na správné technice dýchání. Závodník vytváří přerušením dýchání stabilnější podmínky pro střelbu, zadržení dechu musí být přirozené a probíhat současně s hrubým zamířením zbraně (Kryl, 1979). Brych (1978) doporučuje, aby dýchání před výstřelem bylo povrchní, uspokojující, ne příliš hluboké. To je podle Zicháčka (2000) i našeho názoru v zásadním rozporu s reálnou situací při biatlonové střelbě, která je realizována po fyzické zátěži běžecké části a v případě vyšší nadmořské výšky tratí je dýchání závodníků vzhledem k nižšímu obsahu kyslíku ve vzduchu ještě náročnější. - 37 -
Paugschová (2000) doporučuje přizpůsobit dýchání rytmu střelby. K míření a spouštění musí dojít v době tzv. apnoické pauzy (zadržení dechu po krátkém výdechu, nebo nádechu). Jurjev (1966) tvrdí, že apnoická pauza nesmí trvat déle než 4-8 sec. (pak by došlo k nedostatečnému zásobení O 2 a tím ke špatné kontrole střelby svaly a zrakem). Oproti tomu Vlčko (1975) a Kryl (1979) udávají dobu apnoické pauzy 8-10 sec., pokles tepové frekvence a zvýšení CO 2 v krvi. Energické vydýchnutí při ukončení přípravy na střelbu doporučuje Kryl (1979), Provazník (1982) a Weisz (1984). Kryl to zdůvodňuje vypuzením oxidu uhličitého z organizmu a snížením acidózy a na konci výdechu pak nastane snížení srdeční frekvence, čímž se zvýší pravděpodobnost výstřelu v době srdeční diastoly mezi systolami. Fencl (1979) doporučuje zadržování dechu po nádechu, když organismus pociťuje menší nedostatek kyslíku a tím je i chvění zbraně menší. U tohoto způsobu je podle Húsky (1996) výhodou momentálně větší okysličení krve po delší dobu, lepší subjektivní pocit závodníka a možnost delší doby práce při větší koncentraci (nebezpečí ale vidí v menším uvolnění dýchacích svalů). Naopak střelba při výdechu je podle autora výhodnější z hlediska většího uvolnění dýchacích svalů, subjektivního pocitu, ale vzhledem k tomu, že se jedná o střelbu po zatížení musí dojít k dřívějšímu nadechnutí a tím zbývá méně času pro vypracování rány. Zicháček (2000) uvádí, že průvodním znakem dýchání a zadržení dechu je zákonitý pohyb zbraně ve vertikální ose. Fyziologické nároky na střelecký výkon dokreslují údaje o tepové frekvenci. Melichana (1995) a Kubaščík s Paugschovou (2003) uvádějí hodnoty během závodu 90 a více % max. TF. Melichana ještě upřesňuje, že před doběhem ke střeleckému stanovišti hodnota odpovídá 80-90 % TF max a po střelbě vleže jsou hodnoty TF nejnižší a odpovídají 61-73 % TF max. Starším poznatkům Fořta (1979, 1983), Vojtíška (1985) a Mundila (1984), že výsledky střelby nejsou u špičkových biatlonistů při vysoké úrovni fyzické připravenosti závislé na srdeční frekvenci, odporují novější poznatky Groslamberta aj. (1999), kteří zdůrazňují značné rozdíly mezi výsledky ve střelbě v klidu a po námaze. Paugschová (2000) považuje zvýšení krevního tlaku a následné zrychlení tepové frekvence způsobené přerušením běhu střelbou (cca na - 38 -
1 min.) za důvod nestability zbraně při střelbě (rytmické skákání zbraně). Také Petrovič (2004) uvádí vysokou závislost efektivity střelby na srdeční frekvenci a na délce pobytu na střeleckém stanovišti. Hoffman aj. (1992) zjistil, že se při zátěži stejné intenzity (při maximálním úsilí běhu) méně snižuje přesnost střelby vleže, než vstoje. Většina autorů, např. Tichonov a Šikunov (In Kašper, 1988), Ondráček (1999), Petrovič (2005) a další se shodují, že optimální tepová frekvence pro střelbu je individuální. Petrovič (2004, 2005) uvádí, že tepová frekvence nesmí být ani nízká (přenos úderů srdce na zbraň - tzv. silná systola), ani příliš vysoká (nadbytek CO 2, nedostatek O 2, zhoršené vnitřní prostředí organismu, tzv. často diskutovaná apnoická pauza, zhoršená koncentrace, vidění, pocit acidózy) a optimální tepová frekvence pro střelbu vleže by měla být cca o 4 tepy nižší, než pro střelbu vstoje. Publikované údaje o tepové frekvenci během závodu a při střelbě nejsou konzistentní. Jurjev (1966), aktuálněji Ondráček (1999) a Paugschová (1999) udávají hodnoty v průběhu závodu na úrovni 160-180 tepů/min. Chmura (1993) uvádí pro úspěšnou střelbu výrazně větší rozpětí (149-189 tepů/min.). Při příjezdu na střelnici zjistili Vojtíšek (1985) a Mundil (1984) u trénovaných jedinců hodnoty 160 tepů/min. a podle Ondráčka (1999) v rozpětí dvaceti tepů (150-170 tepů/min.). Vondruška (1983), Kašper (1985), Loužecký aj. (1985), Tichonov a Šikunov (In Kašper, 1988), Vojtíšek (1988) a Petrovič (1988) doporučují rozmezí 160-180 tepů/min.. Při prvním výstřelu zjistili Fořt (1979, 1983), Vojtíšek (1985) a Mundil (1984) 140 (resp.130) - 170 tepů/min.. Ondráček (1999) doporučuje 150-160 tepů/min.. Při posledním výstřelu zjistili Fořt (1979, 1983), Mundil (1984) a Vojtíšek (1985) rozmezí 110-140 tepů/min.. Novější údaje Vojtíška (1988), Petroviče (1988) a Paugschové (1999) zpřesňují rozmezí na 130-140 tepů/min.. Při odjezdu ze střelnice udává Ondráček (1999) pro polohu vleže 110-130 tepů/min. a vstoje 120-140 tepů/min.. Na hodnotách mezi 120-130 tepy/min. při odjezdu ze střelnice se shodují autoři starších i aktuálních pramenů (např. Paugschová (1999) a další. Petrovič (2004, 2005), Augustín a Moravec (2003) udávají za statisticky vysoce významný optimální časový interval pro ukončení střelby do 40 sekund s odůvodněním, - 39 -
že při delší době střelby výrazně klesá tepová frekvence (pod 150 tepů/min.) a střelba se stává nepřesnou. Ondráček (1999) u reprezentačního družstva žen ČR sledoval vliv předcházejícího zatížení na přesnost střelby. Zjistil, že úroveň tepové frekvence při běhu před střelnicí vesměs není přímou příčinou úspěšnosti či neúspěšnosti střelby, ale za podstatné považuje její zklidnění při příjezdu na střelecké stanoviště až do doby prvního výstřelu. Fořt (1979, 1983), Mundil (1984) a Vojtíšek (1985) upozorňují, že na rozsah tepových hodnot působí aktuální zdravotní stav a fyzická připravenost jedince, jeho dynamický stereotyp a nasazení do závodu, ale také charakter terénu před střelnicí a doba pobytu na střelnici. Otázkami diagnostiky střelecké výkonnosti se zabýval Vojtíšek (1985). Doporučuje test zvládnutí zaujímání správné střelecké polohy, rozptylu střelby v klidu a po zátěži, rychlosti střelby a přesnosti jednotlivých ran. Efektivita střelby v biatlonu při vysokém fyzickém zatížení je dále dána kvalitou percepce závodníků (citlivostí receptorů a analyzátorů zrakového vidění). Diagnostikou a využitím zrakových informací ve střelbě se zabývali Pecník a Kasa (2002b). Podle Soldatova a Izotova (1978) a Kašpera (1988) má fyzické zatížení vzhledem ke svému obsahu, intenzitě a objemu rozdílný vliv na receptory zrakového analyzátoru. Malé fyzické zatížení zvyšuje citlivost do optimálního stavu a naopak příliš velké zatížení citlivost zhoršuje. Autoři dále uvádějí, že čím je větší trénovanost sportovců, tím menší je dynamika změn prahu citlivosti a čím je citlivost zrakového analyzátoru vyšší, tím vyšší je i kvalita střelby. K neméně významným faktorům ovlivňujícím střelecký výkon v biatlonu patří mentální, psychické a intelektuální schopnosti, které se podle Vojtíška (1989) promítají do optimální taktiky, především ve sladění běhu se střeleckými požadavky. V závodě umožňuje jemné korekce zvolené taktiky střelby vzájemné podvědomé, či záměrné sledování ostatních závodníků, sluchové vnímání trenérů a diváků. To může značně - 40 -
ovlivnit psychiku a soustředění závodníka, ale také vytvořit předpoklad pro dosažení optimálního výsledku. Jak jsme již dříve uvedli, střelbu charakterizoval Hošek (1979) jako technicky náročnou činnost, vyžadující psychické napětí po celou dobu činnosti s vysokými požadavky na nervovou soustavu při manipulaci se zbraní. Vysoké nároky na nervovou soustavu, zvláště psychické napětí při střelbě, potvrzuje také Petrovič (1988) a zároveň zdůrazňuje schopnost ovládat svoje pocity a chování v průběhu závodu. Wick (1997) uvádí pro střelbu v biatlonu potřebné psychické a psychomotorické výkonnostní předpoklady: reakční, anticipační, diferenciační, rozhodovací a schopnost koncentrace. Jednoduchou reakci chápe jako specifickou schopnost co nejrychlejšího ovládání spouště zbraně při zamíření. Anticipační reakci při střelbě chápe jako složku komplexní povahy, která zahrnuje vedle jednoduché reakce také složky anticipace, rozlišování a rozhodování a jako schopnost vedoucí ke správnému a včasnému vyhledávání záměrné a jejímu co nejrychlejšímu zpracování přenosem centrálního nervstva. Wick (1993) se také zabýval rychlostí přijetí a zpracování signálu při střelbě v biatlonu. Zjistil, že reakční čas byl u sportovců ve vytrvalostním závodě nejslabší při první položce, při druhé již zaznamenal zlepšení. Podle Paugschové (1999) střelba vyžaduje maximální koncentraci, jemnou senzomotorickou koordinaci v krátkém časovém úseku a zvláště po běhu také vysokou soustředěnost a psychickou vyrovnanost. Obdobné požadavky uvádí Ondráček (1999). Itkis (1986) zdůvodňuje nepřesné zásahy blokací jemné svalové koordinace emocionálním napětím, únavou a nebo krátkým odpoutáním se od hlavní činnosti. Petrovič (2005) se ve shodě s Ondráčkem (1999) domnívá, že se při střelbě projevuje psychický tlak vyplývající z obav o výsledek střelby a vliv prostředí (hluk na střelnici, diváci, trenér, media atd.). Kubaščík a Paugschová (2003) zdůvodňují střeleckou chybovost časovým stresem nutícím k co nejrychlejší střelbě a povětrnostními podmínkami (slunce, vítr, mráz...). Efektivita střelby je závislá na kvalitě tréninkového procesu. Touto problematikou se zabývala většina výše uváděných autorů. Sevasťjanov a Nikolajev (1979) a Sevasťjanov, Nikolajev a Pilin (1980) vyčlenili základní skupiny chyb - 41 -
objevujících se při nácviku střelby. Shrnují, že chyby vznikají vlivem technického rozptylu nábojů, technickou přípravou zbraně, nesprávným zhodnocením meteorologických podmínek a při zaměření. Domnívají se, že velikost těchto chyb je determinována stupněm připravenosti sportovce, stabilitou střelecké polohy, rytmem střelby, fyzickým zatížením a řadou psychologických faktorů. Při plánování střeleckého tréninku doporučuje Knápek (1983) převahu klidové střelby nad střelbou po zátěži v poměru 3 : 1 a u výkonnostních sportovců komplexní trénink střelby také v tomto poměru. Vojtíšek (1985) považuje za nejefektivnější způsob střelecké přípravy biatlonisty komplexní trénink s vícepoložkovou střelbou po objemově menším, ale kvalitativně větším fyzickém zatížení, ale doporučuje jako doplněk také klidovou střelbu. Wick (1992, 1993) vidí výkonnostní rezervy (biatlonistů osmdesátých let) ve vytváření tzv. optimální syntézy všech dílčích výkonů ovlivňujících celkový výkon (tzn. rychlost běhu, rychlost střelby a její přesnost). Pro střelbu zdůrazňuje vysoký stupeň výkonnostních předpokladů a rozvoj prosté a anticipovatelné reakce a tvrdí, že vedle prokazatelné trénovatelnosti výkonnostních předpokladů jsou reakční výkony také výrazem selekčního procesu. Využití vzduchové pušky jako tréninkového prostředku (při příjezdu k palebné čáře a při odjezdu z ní, ke střelbě a namíření na terč a pro zdokonalování techniky běhu na lyžích se zbraní) doporučují Kašircev a Savickij (1977). Na základě analýz došli autoři k závěru, že střelba ze vzduchovky po fyzickém zatížení má význam pro růst kvality střelby z malorážky. Zicháček (2000) doporučuje zařazení střelby ze vzduchové pušky do období tréninkové přípravy a to do první části přípravného období, bezprostředně po přechodném období, ale zároveň konstatuje její minimální využívání pro trénink vrcholových sportovců. Využívání průpravných tréninkových cvičení a forem navrhují Spigin a Melechov (In Kašper, 1988). Jde např. o střelbu na sucho (tu doporučuje také Wick, 1993), trénink se zbraní o nižší váze, střelbu s puškovým dalekohledem, spouštění se zvýšeným odporem spouště, trénink rychlosti střelby na čas v klidovém stavu organismu, trénink střelby na zmenšené cíle, trénink rychlosti střelby po různých intenzitách a objemech zatížení apod.. To vše výrazně napomáhá ke zkvalitnění střeleckých výsledků. - 42 -
Zicháček (2000) uvádí jako další tréninkovou metodu střelby v biatlonu použití systému NOPTEL (zaznamenává elektronicky všechny pohyby sportovce během přípravy na střelbu, umístění jednotlivých výstřelů a pohyby zbraně po ukončení střelby) s cílem omezení pohybů zbraně bez zbytečných vychýlení. Za méně používané formy považuje trénink s puškovým dalekohledem (puškohledem), střelbu na zmenšené cíle (tu považuje zejména při simulaci ztížených meteorologických podmínek za opodstatněnou) a formu využívající manipulaci s odporem spouště, která by měla přispět k nácviku plynulosti spouštění. - 43 -