Mohli jsme zabránit Rwandské genocidě?

Mohli jsme zabránit Rwandské genocidě? Seminární práce 2SM502 Preventivní diplomacie 11. ledna 2008 Petr Holas

Američané měli zájem na tom, aby ušetřili peníze, Belgičané na tom, aby si zachovali tvář a Francouzi na tom, aby zachránili svého spojence rwandskou vládu, uvedla Alison Des Forges, odbornice na konflikt ve Rwandě, 31. března 1999 pro BBC. 1 Tato práce o Rwandské genocidě v roce 1994 se snaží nalézt odpověď na dvě základní otázky: Za prvé, jestli vůbec bylo mezinárodní společenství schopno tomuto masakru zabránit a za druhé, jestli k tomu bylo vůbec dostatečně motivováno. S problematikou genocidy ve Rwandě se autor začal více zabývat po shlédnutí filmu Hotel Rwanda, který je postaven na autentických zážitcích umírněného Hutu Paula Rusesabaginy, později detailněji zpracovaných v knize An Ordinary Man (Obyčejný muž). Autor nevylučuje, že vyznění této práce a její závěry můžou být do značné míry tímto dílem ovlivněny. Úvod historický Konflikt ve Rwandě je nám často prezentován jako konflikt etnický, nicméně není to tak úplně pravda. Etnické rozdělení obyvatel Rwandy na Hutu a Tutsi 2 je do značené míry umělým konstruktem z první poloviny 20. století, přestože někteří autoři 3 poukazují na nebantuský původ Tutsiů a jejich antropologickou blízkost etiopidnímu rasovému typu. 1 přeloženo autorem z z http://www.ub.es/conflictes/conflictes/paisos/rwanda/rw_txt_4.htm 2 asi jedno procento obyvatel tvoří příslušníci kmene Twa, který je pygmejského původu 3 Hubinger, Václav a Honzák, František a Polišenský Jiří. Národy celého světa. Mladá fronta, 1985.

Spíše než o etnické rozdělení jde v případě Rwandy o rozdělení sociální. Bohatší Tutsijští pastevci historicky dominovali chudším Hutuským zemědělcům. V předkoloniální době však nebyly tyto skupiny hermeticky uzavřené a šlo spíše o vyjádření společenského postavení. Lapidárně řečeno měl-li Hutu dostatečný počet krav stal se Tutsim. Když se země stala německou kolonií převzali noví vládci země tuto strukturu a moc ponechali v rukou Tutsiům. Ještě dále zašli Belgičané. Nejenom, že koloniálním úředníkem směl být pouze Tutsi, ale navíc Belgičané do země povolali rasové odborníky, kteří měli dokázat, že Tutsiové jsou vyšší, mají světlejší pleť, zkrátka jsou evropštější. V roce 1933 dokonce Belgičané zavedli identifikační průkazy, kde bylo vyznačeno, jestli je dotyčný Hutu nebo Tutsi. Tato příslušnost se pak dědila v otcovské linii a stala se tak neměnnou. Tyto identifikační karty ve svém pozdějším provedení značně ulehčily práci organizátorům genocidy při vyhledávání jejich obětí. Teprve po roce 1994 došlo k jejich zrušení. Když došlo v roce 1959 k protikoloniálnímu povstání, které bylo namířeno i proti Tutsiům, rozhodla se belgická správa předat moc většinovým Hutům. V roce 1961 dochází k definitivnímu odstranění monarchie a o rok později je vyhlášena nezávislost. Ve stejné době dochází k prvnímu exodu Tutsiů do okolních zemí. V roce 1963 a opět o deset let později dochází k masovým útokům na Tutsijské obyvatele. V roce 1990 vpadla do Rwandy Rwandská vlastenecká fronta, která se zformovala z tutsijských utečenců v sousední Ugandě. V jejím čele stál současný prezident

Paul Kagame, který do Ugandy uprchl s rodiči při prvním hutuském povstání. Po dočasných příměřích je v roce 1993 uzavřena v tanzanijské Arushe mírová smlouva na jejíž implementaci mají ve Rwandě dohlížet mise OSN a OAJ. V noci z šestého na sedmého dubna 1994 došlo k sestřelení letadla s prezidenty Rwandy a Burundi (oba Hutu), které se stalo pro radikální Hutu signálem pro zahájení dlouho připravované genocidy Tutsijů a umírněných Hutu. Během následujících dní zahynulo odhadem milion lidí, což představuje více než desetinu tehdejší rwandské populace. Dvojnásobný počet obyvatel pak uprchl do sousedních zemí. Konec genocidě učinil až postup povstaleckých sil a zásah francouzské armády. Úvod - teoretický Úspěšná prevence konfliktu, respektive v případě Rwandy spíše jeho deeskalace, je podmíněna úspěšnou souhrou několika faktorů. Především je to samotná identifikace všech relevantních stran konfliktu a udržení nebo vytvoření komunikace mezi nimi. Při řešení konfliktu ve Rwandě nebyla tato podmínka tak úplně dodržena. Dalším důležitým faktorem je včasnost v několika rovinách. V první rovině je to včasné varování, to znamená informace, že se něco chystá doručená včas na příslušná místa. V další rovině je to pak včasný zásah, přerušení příprav na násilné vystoupení či jeho zadušení v zárodku. Svoji roli hrají i endogenní faktory jako je negativní historický kontext konfliktu (i po více než čtyřiceti letech pocit utlačovaných a ohrožených Hutů) či asymetrie

konfliktních stran (početní převaha jedné strany nad druhou). Posledním faktorem, který zmíníme, jsou aktéři, kteří se snaží konfliktu zabránit. V případě Rwandy to bylo mezinárodní společenství reprezentované Organizací spojených národů, regionální společenství zastoupené Organizací africké jednoty. Dále několik jednotlivých hráčů jako Belgie (bývalá koloniální mocnost), Francie (hájící tradičně své zájmy ve frankofonních zemích Afriky) a Spojené státy (jsoucí v postbipolárním světě jedinou supervelmocí). Konflikt se pak samozřejmě přímo dotýkal sousedních zemí Ugandy, Tanzánie, Burundi a Zairu. V případě aktérů je důležité všímat si následujících kritérií: motivace konflikt řešit, zda náklady na řešení konfliktu nepřeváží nad náklady na zdržení se jakékoliv akce, vliv veřejného mínění, které může působit oběma směry (zasáhněme i dejme ruce pryč). Strany konfliktu Konflikt ve Rwandě byl vnímán jako konflikt mezi vládními silami a povstaleckou RVF, kterým také zpočátku byl. Proto také prvním opatřením OSN ve Rwandě bylo vyslání pozorovatelské mise UNOMUR. 4 Ta byla ustavena v červnu 1993 a měla za úkol dohlížet na vytvořené demilitarizované pásmo na hranicích Ugandy s Rwandou, které mělo zabránit dalšímu přísunu zbraní pro povstalce. Postupem času se však objevuje na scéně další hráči a těmi jsou polovojenské organizace hutuská domobrana, mezi 4 United Nations Observer Mission Uganda Rwanda údaje o misi čerpány z: http://www.un.org/depts/dpko/dpko/co_mission/unomur.htm

nimiž stojí na prvním místě Interahamwe, která se zformovala kolem rwandské strany Mouvement Democratique Rwandais (Rwandské demokratické hnutí sic!). Tyto polovojenské organizace, přestože formálně nezávislé, měly silné vazby na rwandskou armádu. Někteří její příslušníci dokonce vedly výcvik příslušníků milic a některé jednotky milice obdržely armádní výzbroj, a to dokonce na přímý prezidentův rozkaz. Tichá podpora, respektive nulový odpor vůči těmto milicím, které nesou hlavní podíl viny za genocidu, ze strany rwandské vlády přispěla k tomu, že došlo ke ztrátě té nejpodstatnější podmínky úspěšného jednání dvou stran konfliktu důvěry. A tak přestože stávající rwandská vláda i po zahájení útoků na civilní obyvatelstvo v Kigali a v dalších částech Rwandy deklarovala ochotu vyjednávat s tutsijskými povstalci, ti již této vládě nevěřili a naopak zahájili rozsáhlé vojenské operace na severu země. Ze strany mezinárodního společenství zde došlo k zanedbání významného účastníka konfliktu, kterým byly tyto neformální milice. Přestože mezinárodnímu společenství nechyběly poznatky o polovojenských organizacích ve Rwandě ani o jejich cílech, zavíralo nad nimi mezinárodní společenství oči. A stejně tak nevyvíjelo dostatečný tlak na rwandskou vládu, přestože mělo dostatek indicií ukazující na rwandskou armádu jako na hlavního dodavatele vojenské výzbroje milicím. Teprve koncem dubna 1994, kdy již bylo zabíjení v plném proudu, vyzvala Rada bezpečnosti obě strany (sic!), aby odsoudily útoky na civilní obyvatelstvo, potrestaly viníky a učinily opatření k zabránění jejich opakování.

Včasné informace, včasné reakce Podle různých svědectví přímých i nepřímých účastníků rwandských událostí rozhodně mezinárodní společenství netrpělo nedostatkem informací o připravovaném vyvražďování Tutsiů a umírněných Hutů. Příprava a výcvik jednotek, které měli provést čistku, probíhala víceméně veřejně. V srpnu 1993 zahájilo svou činnost Radio Télévision Libre des Mille Collines (RTLM), první soukromé rádio v zemi, které však mělo úzké majetkové vazby na členy prezidentova kabinetu. Jak popisuje Paul Rusesabagina, stanice se stala velmi populární, protože vysílala zajímavou hudbu a nebála se pouštět do kritiky stávajícího režimu. Stanice se však postupně proměňovala, pomalu, ale jistě se její hlavní náplní stalo šíření nenávisti vůči Tutsiům. Tutsiové se staly šváby, které bylo potřeba vyhladit. RTLM využilo strach obyvatel z povstaleckých sil RVF a dále ho přiživovalo cílenými mystifikacemi. Nenávistný tón stanice RTLM přitvrzoval a bylo to právě toto rádio, které dalo pokyn k zahájení genocidy v noci, kdy byl sestřelen prezidentský letoun. V následujících dnech pak už explicitně vyzývala Huty, aby nenechávali hroby poloprázdné. Zpravodajskými kanály přicházely z Rwandy informace o vyzbrojování milicionářů z armádních skladů. V prosinci 1993 se objevila zpráva o tom, že Habyarimana se rozhodl vyzbrojit Interahamwe granáty, mačetami a dalšími zbraněmi, aby s nimi mohli zabít Tutsie a všechny ostatní, co stojí proti nim.

V lednu 1994 našla jednotka UNAMIR tajné skladiště plné zbraní, munice a výbušnin. Posléze byl tento vojenský materiál vrácen rwandské armádě, která se k němu přihlásila. 5 Navzdory sjednané demilitarizaci přistálo na konci ledna 1994 ve Rwandě francouzské letadlo obsahující zásilku zbraní pro rwandskou armádu. Přes snahu o utajení byl tento let odhalen příslušníky UNAMIR. Představitelé rwandské armády se hájili tím, že zásilka byla objednána ještě před podpisem mírové dohody. Zbraně skončily v rukou společných jednotek UNAMIR a rwandské armády. Veliteli mise OSN se dokonce dostalo varování, že milicionáři z Interahamwe se chystají zabít belgické příslušníky jednotek UNAMIR, protože předpokládali, že Belgičané následně své vojáky stáhnou. Bezprostředně po zahájení bojů skutečně došlo nejprve k zajetí a posléze i k zabití deseti belgických vojáků, kteří měli chránit umírněnou premiérku Agathe Uwilingiyimana. Belgie na vývoj reagovala okamžitým stažením svých vojáků. O stažení jednotek požádal i Bangladéš. Došlo tak k citelnému oslabení mise. Varovných signálů bylo tedy dost a reakce? Veskrze žádná a to navzdory tomu, že sám velitel mise požadoval rozšíření jejího mandátu. V jednom ze svých telegramů požadoval povolení zabavovat zbraně nalezené v nelegálních skladech, ale byl odmítnut. 6 5 Leave None to Tell the Story. Genocide in Rwanda. Report. Human Rights Watch, 1999. URL: http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/ 6 tamtéž

Nadnárodní aktéři OSN, OAJ Již před vypuknutím konfliktu působila ve Rwandě nepočetná mise Organizace africké jednoty (OAJ) NMOG. Poté, co byla v srpnu 1993 uzavřena v Tanzánii mírová smlouva, požádaly obě strany konfliktu o vyslání peacekeepingové mise OSN do Rwandy, která by dohlížela na dodržování a implementaci mírové smlouvy. Tuto misi předcházela v srpnu vytvořená sto třiceti členná mise NMOG II, která nahradila původní misi NMOG. V říjnu 1993 byla vytvořena mise UNAMIR 7 pod velením kanadského generálporučíka Dallairea. Tato jednotka měla především zajistit bezpečnost v hlavním městě Kigali, dohlížet na klid zbraní a demobilizaci v zemi a monitorovat bezpečnostní situaci v zemi. Jejímu velení byly podřízeny i dosavadní mise NMOG II a UNOMUR. Mise měla v zemi působit do uspořádání celonárodních voleb, ke kterým mělo dojít nejpozději koncem roku 1995. Vzhledem k omezenému mandátu byla mise UNAMIR odsouzena hrát v Rwandě pasivní roli. Mise nemohla ani zabavit nalezenou ilegální výzbroj milicí ani žádným způsobem přerušit vysílání štvavého rádia, které se postupem času pustilo i do šíření nenávisti vůči misi samotné. Mise UNAMIR původně čítala 2 548 příslušníků, z toho 2 217 vojáků. Na zprávu o vypuknutí bojů v dubnu 1994 reagovala Rada bezpečnosti OSN výzvou k zastavení nepokojů a plné spolupráci všech ozbrojených složek s misí UNAMIR. 7 United Nations Assistance Mission for Rwanda údaje o misi čerpány z: http://www.un.org/depts/dpko/dpko/co_mission/unamir.htm

Mezitím došlo k onomu osudnému zabití skupiny belgických vojáků. Belgická vláda reagovala stažením svých vojáků do vlasti, čímž došlo k výraznému oslabení kontingentu UNAMIR. Generální tajemník OSN navrhl v této situaci tři možné varianty řešení: radikální navýšení počtu příslušníků mise, snížení počtu na 270 lidí nebo bezprostřední a úplné stažení mise. Rada bezpečnosti se dne 21. dubna 1994 rozhodla pro druhou možnost. 8 Mandát mise byl současně omezen na zprostředkování mezi válčícími stranami a na zajištění humanitární pomoci. Teprve 17. května došlo k opětovnému navýšení stavu mise na 5 500 mužů (nicméně ještě na počátku srpna byl počet členů mise naplněn sotva z jedné desetiny). Mise měla zajišťovat ochranu uprchlíkům a civilistům a to především pomocí vytvořených bezpečných humanitárních zón. Současně zahájila francouzská armáda s pověřením Rady bezpečnosti Operaci Tyrkys, jejímž cílem bylo vytvořit v jihozápadní pětiny země bezpečnostní zónu. Tato operace byla přijata se značnými rozpaky, jelikož přišla pozdě a navíc byla mnohými vnímána jako snaha Francouzů zachránit pozice rwandské vládě. Generálnímu tajemníkovi OSN a zástupcům OAJ nicméně nelze upřít snahu zabránit šíření konfliktu do okolních zemí, které byly ohroženy především masivním pohybem uprchlíků, který byl vyvolán nejprve snahou Tutsiů uprchnout před čistkami a posléze útěkem Hutů z obavy před pomstou ze strany povstaleckých jednotek. 8 Gurská, Zuzana. Účinnost mírových prostředků v řešení mezinárodních sporů. Diplomová práce. FMV VŠE, 2007. strana 96

Tři důležití aktéři USA, Belgie, Francie V předchozích kapitolách byly víceméně popsány aktivity, které mezinárodní společenství ve Rwandě vyvíjelo. V této kapitole se blíže podívejme na motivace, které odrazovaly tři významné vnější aktéry konfliktu od důraznějšího zásahu v zemi. Spojené státy americké Vláda Spojených států nebyla dostatečně motivována k razantnějšímu zásahu ve Rwandě z několika důvodů. Jednak Rwanda, malá převážně zemědělská země, neměla pro Spojené státy žádný strategický význam. Jedním z prvořadých úkolů administrativy prezidenta Clintona byl navíc boj s obrovských státním dluhem, který narostl za jeho předchůdců do astronomických výšin. Je tedy zřejmé, že americká administrativa investovala omezené prostředky raději do řešení konfliktu na Balkáně, který byl pro ni strategicky významnější. Snaha ušetřit peníze tak zvítězila nad snahou ušetřit lidské životy. Třetím faktorem, který snižoval motivaci americké administrativy k razantnějšímu zásahu, bylo stále živé somálské fiasko, kdy došlo k úmrtí několika amerických vojáků. Je velmi pravděpodobné, že k obětem na životech by došlo i ve Rwandě a Američané neradi vidí svoje muže umírat. Belgie Belgičané byly zpočátku nejvíce motivováni situaci ve Rwandě řešit, snad se cítili zodpovědní za osud lidí ve

Rwandě vzhledem ke společné minulosti. Belgičané byli jedni z prvních, kdo poslal své vojáky do mise UNAMIR a také byly nejpočetněji zastoupenou zemí. U Belgičanů se však v nejméně vhodný okamžik projevil syndrom bílého muže. Belgická vláda prostě nebyla ochotna vidět své vojáky umírat a své muže po prvním, byť tragickém incidentu, stáhla. Následně pak prosazovala stažení zbývajících jednotek ze Rwandy. Na druhou stranu je třeba uznat, že po vypuknutí násilností byla Rwanda nebezpečnější pro belgické vojáky než pro vojáky jiných národností, protože organizátoři genocidy se netajili tím, že mají spadeno na belgické vojáky, protože podle jejich propagandy měli belgické jednotky aktivně pomáhat Tutsiům při návratu k moci. Francie Nejhůře by v pomyslném hodnocení přístupu ke Rwandskému konfliktu dopadla Francie. Zatímco v případě Američanů jsme hovořili o nečinnosti a v případě Belgičanů o jisté aktivitě až do okamžiku, kdy došlo ke ztrátám na životech u jejich obyvatel. V případě aktivit francouzské vlády můžeme mluvit o naprostém selhání. Francouzská vláda měla dlouhodobě vazby na rwandskou hutuskou vládu a prezidenta Habyarimanu, které nepřerušila ani v okamžiku, kdy již bylo zřejmé k čemu se ve Rwandě schyluje. Rusesabagina ve své knize uvádí zajímavý názor, že francouzská vláda se snažila udržet u moci frankofonní rwandskou vládu a bránit jí před vpádem Tutsijských jednotek z anglofonní Rwandy, jejichž

příslušníci používali namísto francouzštiny právě angličtinu. Dokonce ještě začátkem dubna zamýšlelo francouzské velení poskytnout vojenskou pomoc svých vojáků, kteří prováděli evakuaci, rwandské armádě při boji proti povstalcům. Nakonec se rozhodlo tak neučinit. Proto není divu, že když francouzská armáda zahájila z pověřeni Rady bezpečnosti OSN operaci Tyrkys, byla obviňována z toho, že cílem této operace není záchrana lidských životů, ale záchrana alespoň části území pro rwandskou vládu. Francouzi byli dokonce ochotni přistoupit na oficiální vysvětlení rwandské, že Tutsiové jsou agenty RVF. Ve vytvořené bezpečné zóně bylo umožněno vysílání rozhlasu RTLM a následně také umožněn útěk mnoha organizátorům genocidy, než bylo území předáno vládě vytvořené RVF. Závěr Je samozřejmě nesmírně obtížné až nemožné odpovědět na otázku, jestli by se nám podařilo zabránit masakru civilního obyvatelstva ve Rwandě. Nicméně je neoddiskutovatelné, že jsme mohli učinit víc. Shrňme si několik klíčových okamžiků: 1. Umožnit misi UNAMIR podílet se na aktivní demobilizaci a demilitarizaci země. Umožnit příslušníkům jednotek OSN zabavovat zbraně nalezené v ilegálních skladištích a u polovojenských oddílů. 2. Vyvíjet tlak na prezidenta Habyarimanu, aby přestal podporovat extremistické Hutuské organizace. Naprosto nepochopitelný se zdá fakt, že zástupci vlády, která

prokazatelně měla kontakty na organizátory genocidy a později genocidě nečinně přihlížela, seděli v roce 1994 v Radě bezpečnosti jako její nestálí členové. 3. V okamžiku, kdy vychází najevo, že rwandská vláda podporuje polovojenské jednotky, jejímž cílem je eliminace části civilního obyvatelstva, zastavit veškerou podporu této vládě a to především vojenskou. Je absurdní, že navzdory všem zprávám, dodávají Francouzi tři měsíce před vypuknutím násilí rwandské armádě zásilku belgických zbraní. 4. Vyvíjet tlak na zákaz činnosti RTLM, jehož vysílání vyzývá k etnické nesnášenlivosti. V okamžiku vypuknutí bojů rušit vysílání této stanice, která slouží k mobilizaci vraždící mašinérie. 5. Nestáhnout v kritickém okamžiku vojáky z mise UNAMIR (Belgie) a naopak navýšit počet členů mise UNAMIR namísto jeho snížení. V tak malém počtu se prioritou vojáků OSN stala ochrana jejich vlastních životů. Na OSN se pak snesla kritika za to, že svojí přítomností vzbuzovala v ohrožených občanech Rwandy pocit bezpečí a mnohdy, byť zcela jistě nezáměrně, usnadnila milicím organizaci masakru. Mezi nejznámější patří incident, kdy došlo ke stažení belgické jednotky OSN z budovy, ve které se ukrývalo na dva tisíce ohrožených obyvatel. Budova byla obléhána milicemi a masakr začal ve stejný okamžik, kdy poslední vozidlo OSN opustilo brány objektu. Následným snížením počtu příslušníků OSN ve Rwandě na 270 došlo k bezprostřednímu ohrožení životů třiceti tisíc lidí.

Po vypuknutí bojů požadoval generálplukovník Dallaire zaslání okamžité logistické podpory nedostatečně vyzbrojeným vojákům a navýšení jejich počtu. Dle jeho odhadu by stačily čtyři tisíce dobře vyzbrojených vojáků k tomu, aby ukončili rozjíždějící se vraždění, kdyby byli nasazeni včas a na adekvátním místě. 9 9 Leave None to Tell the Story

SEMINÁRNÍ PRÁCE 2SM506 Literatura Leave None to Tell the Story. Genocide in Rwanda. Report. Human Rights Watch, 1999. URL: http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/ Gurská, Zuzana. Účinnost mírových prostředků v řešení mezinárodních sporů. Diplomová práce. FMV VŠE, 2007. Rusesabagina, Paul a Zoellner, Tom. Obyčejný muž. JOTA, 2007. Urbanová, Martina. Konflikt ve Rwandě a následná mezinárodní odpověď. Bakalářská práce. FSS MU, 2007.