OBSAH 1. ÚVOD...6 2. CÍL PRÁCE...7 3. KLÍŠŤATA...8 3.1. TAXONOMIE KLÍŠŤAT...8 3.2. CHARAKTERISTIKA KLÍŠŤAT...9 3.3. ŽIVOTNÍ CYKLUS KLÍŠŤAT...10 3.4. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ KLÍŠŤAT...11 3.5. VYBRANÉ DRUHY KLÍŠŤAT...11 3.6. VYBRANÉ DRUHY KLÍŠŤAT ŽIJÍCÍCH NA ÚZEMÍ ČR...13 3.7. PRŮBĚH PŘENOSU PŮVODCŮ NÁKAZ...14 3.8. PŘÍRODNÍ OHNISKOVOST NÁKAZ (PON)...15 4. ETIOLOGICKÁ AGENS MIKROBIÁLNÍCH ZOONÓZ PŘENÁŠENÝCH KLÍŠŤATY...17 4.1. VIRY...17 4.1.1. Čeleď Flaviviridae...18 4.1.1.1. Rod Flavivirus...18 4.1.2. Čeleď Reoviridae...20 4.1.2.1. Rod Orbivirus...21 4.1.2.2. Rod Coltivirus...21 4.1.3. Čeleď Bunyaviridae...22 4.1.3.1. Rod Bunyavirus...22 4.1.3.2. Rod Uukuvirus...22 4.1.3.3. Rod Nairovirus...23 4.1.4. Čeleď Orthomyxoviridae...23 4.1.4.1. Rod Thogotovirus...23 4.2. BAKTERIE...24 4.2.1. Čeleď Spirochaetaceae...25 4.2.1.1. Rod Borrelia...25 4.2.2. Čeleď Rickettsiaceae...26 4.2.2.1. Rod Rickettsia...26 4.2.3. Čeleď Anaplasmataceae...28 3
4.2.3.1. Rod Ehrlichia...28 4.2.3.2. Rod Anaplasma...29 4.2.4. Nezařazené rody...30 4.2.4.1. Rod Francisella...30 4.2.4.2. Rod Coxiella...31 4.3. PROTOZOA...32 4.3.1. Čeleď Babesiidae...32 4.3.1.1. Rod Babesia...32 4.3.2. Čeleď Theileridae...33 4.3.2.1. Rod Theileria...33 5. NEPATOGENNÍ MIKROORGANISMY VYSKYTUJÍCÍ SE V KLÍŠŤATECH...35 5.1. NEPATOGENNÍ BAKTERIE...35 5.2. NEPATOGENNÍ HOUBY...40 6. DISKUSE...41 7. ZÁVĚR...42 8. SEZNAM LITERATURY...43 4
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK CCHF CEE CNS CTF ELISA HGE HME KFD LI OHF PCR PON RMSF RSSE s.l. TOP TSP konžsko-krymská hemoragická horečka (Crimean-Congo haemorrhagic fever) středoevropská klíšťová encefalitida (Central European encephalitis) centrální nervová soustava koloradská klíšťová horečka (Colorado tick fever) imunoenzymatický test (Enzyme-Linked Immunosorbent Assay) granulocytární ehrlichióza (Human granulocytic ehrlichiosis) monocytární ehrlichióza (Human monocytic ehrlichiosis) horečka kjasanurského pralesa (Kyasanur forest disease) skotská encefalitida ovcí (Louping ill) omská hemoragická horečka (Omsk haemorrhagic fever) polymerázová řetězová reakce (Polymerase Chain Reaction) přírodní ohniskovost nákazy purpurová horečka Skalistých hor (Rocky mountain spotted fever) ruská jaro-letní encefalitida (Russian spring summer encephalitis) sensu lato transovariální přenos transstadiální přenos 5
1. ÚVOD Klíšťata hrají nezastupitelnou roli v přenosu některých virových, bakteriálních a protozoárních infekčních onemocnění přenosných z živočichů na člověka, a proto jsou často sledovány z medicínského i veterinárního hlediska. Velké množství těchto nákaz je známo již velmi dlouhou dobu, avšak i díky používání nových výzkumných metod se stále setkáváme s nově objevujícími se, tzv. emergentními nákazami (Wikel 1999). Mezi tyto nákazy řadíme zcela nové, nově poznané, nově se manifestující či návratné nemoci, které často bývají velmi závažné. Z těch, které jsou přenášeny klíšťaty, můžeme jmenovat např. lymskou borreliózu či ehrlichiózu (Hubálek 2000). Nelze však mikroorganismy vyskytující se v klíšťatech omezit pouze na patogeny. Klíšťata jsou známa jako útočiště obrovského množství různých bakterií a jiných mikroorganismů, jež spadají do kategorie symbiontů. Jejich interakce s hostiteli jsou zatím obecně málo známy. Tyto mikroorganismy jsou přenášeny prostřednictvím vajíček a zřejmě nejsou škodlivé pro člověka ani jiná zvířata (Sacchi a kol. 2004). Naše znalosti o mikroorganismech vyskytujících se v klíšťatech a potenciální úloze klíšťat jako přenašečů původců nemocí pravděpodobně nejsou úplné, protože doposud je známo pouze malé procento těchto mikroorganismů (Schabereiter-Gurtner a kol. 2003). 6
2. CÍL PRÁCE Hlavním cílem této bakalářské práce je zmapovat formou rešerše dostupná data o výskytu virů, baktérií, prvoků a hub u klíšťat včetně nepatogenních druhů. 7
3. KLÍŠŤATA 3.1. TAXONOMIE KLÍŠŤAT Systematické zařazení klíšťat upraveno dle Hubálek (2000). KMEN : Členovci (Arthropoda) TŘÍDA : Klepítkatci (Chelicerata) ŘÁD : Roztoči (Acarina) PODŘÁD : Klíšťata (Ixodides) ČELEĎ : Klíšťatovití (Ixodidae) PODČELEDI : Ixodinae Amblyomminae ČELEĎ : Klíšťákovití (Argasidae) PODČELEDI : Argasinae Ornithodorinae 8
3.2. CHARAKTERISTIKA KLÍŠŤAT Klíšťata jsou nápadně velcí roztoči s nečlánkovaným, dorsoventrálně zploštělým, oválným nebo vejčitým tělem. Mají vytvořeno 6 párů končetin : chelicery (klíšťkovité, zakrnělé), pedipalpy a 4 páry kráčivých končetin. Jejich tělo je členěno na přední část (gnathosoma - hlavička) a zadní velkou část (idiosoma - zadeček). Gnathosoma zahrnuje ústní část a makadla (pedipalpy), idiosoma nese pohybové končetiny. Hřbetní část těla pokrývá chitinovitý štítek (scutum), který u samců pokrývá téměř celé tělo, samice mají štítek pouze v přední části a zbytek těla kryje zřasená kutikula, která se při sání krve mnohonásobně zvětší (obrázek č. 1 a obrázek č. 2). Ústní ústrojí tvoří hypostom, což je podélně rozpůlený savý chobot opatřený zpětnými háčky. Ty jsou zodpovědné za pevné uchycení klíštěte v pokožce. Dýchají vzdušnicemi, které navenek ústí otvory (stigmaty). Cévní soustava zcela chybí. Klíšťata jsou gonochoristi, dospělí jedinci mají genitální otvor uložený na břišní straně těla (Rosický a Weiser 1952). Obrázek č. 1: Ixodes ricinus (samec) Obrázek č.2: Ixodes ricinus (samice) (http://www.arthropods.de/arachnida/acari/ixodidae/ixodesricinus01.htm) 9
3.3. ŽIVOTNÍ CYKLUS KLÍŠŤAT Klíšťata při svém vývoji procházejí třemi vývojovými stádii: larva, nymfa a imago (pohlavně zralý dospělý jedinec). Z vajíček se líhnou larvy, které mají pouze 3 páry kráčivých končetin, nymfy a imaga mají 4 páry nohou (obrázek č. 3) (Hubálek 2000). U klíšťat je pevně daný nejen počet sání, ale také množství hostitelů. V této souvislosti rozlišujeme klíšťata s jedním hostitelem - jednohostitelská - ta zůstávají po celou dobu svého života na stejném hostiteli, klíšťata dvouhostitelská, která projdou jednorázovou změnou hostitele, a klíšťata trojhostitelská - vhodného hostitele napadá nejprve larva, jež se posléze pustí a zahrabána v zemi se svléká. Poté se mění v nymfu, která opět vyhledá hostitele, po určité době odpadá, svléká se a mění se v pohlavně zralé stádium dospělce. Konečně i dospělec si naposledy vyhledá nejvhodnějšího hostitele. Aby se celý cyklus uzavřel, musí být nasátá samice oplodněna. Poté naklade svá vajíčka do hrabanky a přezimuje stejným způsobem jako larvy, nymfy a neoplodněné samičky. Naše domácí fauna zahrnuje téměř bez výjimky trojhostitelská klíšťata. Celý vývoj klíštěte může probíhat velmi dlouho, u některých druhů i několik let (Kimmig a kol. 2003). Obrázek č. 3: Vývojová stádia klíšťat (zleva: larva, nymfa, imago - samec, imago - samice) (http://www.danmarksinsekter.dk/artskovflaat.htm) 10
3.4. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ KLÍŠŤAT Klíšťata vyžadují zpravidla vysokou, alespoň sedmdesátiprocentní vlhkost vzduchu (Kimmig a kol. 2003). Jejich přirozeným prostředím jsou zejména biotopy lesů, křovin a pastvin s křovinami (Hubálek 2000). Hojně se také nacházejí v okolí řek. Jejich výskyt je však pevně vázán na přítomnost vhodných hostitelů, hlavně větších savců. Dospělci se během aktivity a vyhledávání hostitele nacházejí až ve výšce kolem jednoho metru, a proto napadají převážně vyšší zvěř, jako jsou srnci, domácí zvířata, a také člověka. Nymfy a larvy v hrabance, trávě a na rostlinách čekají na svého hostitele ve výšce od 5 do 50 centimetrů a napadají menší živočichy - hlodavce, ježky, veverky nebo ptáky (Kimmig a kol. 2003). 3.5. VYBRANÉ DRUHY KLÍŠŤAT Ixodes persulcatus Příbuzný druh klíštěte obecného. Vyskytuje se v oblasti listnatých a smíšených lesů na východě a severovýchodě Evropy. Je typickým obyvatelem jihosibiřské tajgy. Jedná se o trojhostitelský druh. Ve stádiu larvy napadá drobné savce, nymfy cizopasí na větších a dospělci na velkých savcích. Běžně napadá také člověka. I. persulcatus má prvořadý epidemiologický význam a je hlavním přenašečem klíštěcí jaro-letní encefalitidy v tajze Eurasie (Rosický a Weiser 1952). Ixodes scapularis Z komplexu I. ricinus je na východě USA znám jako přenašeč Borrelia burgdorferi s.l., Babesia microti a Anaplasma phagocytophilum (Hubálek 2000). Ixodes pacificus Příbuzný druhu I. scapularis, jenž se vyskytuje se na západě USA (Hubálek 2000). Přenáší Borrelia burgdorferi s.l., Anaplasma phagocytophilum nebo Bartonella henselae (Holden a kol. 2006). 11
Haemaphysalis punctata - klíšť stepní Je rozšířen v Evropě, severní Africe a Přední Asii. Jeho stanoviště jsou stepní a lesostepní biotopy včetně pastvin. Jedná se o typický trojhostitelský druh. Tento druh je prokazatelně přenašečem virů klíšťové encefalitidy, viru Bhandža a Tribeč, Coxiella burnetii, a prvoků Babesia a Theileria (Hubálek 2000). Haemaphysalis inermis - klíšť lesostepní Je znám zejména na jihovýchodě Evropy z lesostepních biotopů a pastvin. Opět trojhostitelský druh. Napadá ještěrky, drobné savce a velké domácí savce. Tento druh je možným přenašečem viru středoevropské klíšťové encefalitidy (Hubálek 2000). Haemaphysalis spinigera Žije v Indii v ekosystému tropického pralesa, kde parasituje na malých i velkých obratlovcích včetně opic a člověka a v této oblasti je zodpovědný za přenos viru hemoragické horečky kjasanurského pralesa (Hubálek 2000). Rhipicephalus sanguineus Je rozšířený téměř po celém světě, v Evropě je znám ve Středomoří a na černomořském pobřeží. Cizopasí zejména na psech, méně často na skotu, koních, kočkách, zajících a ježcích. Cizopasí také na lidech. Je to trojhostitelský druh (Rosický 1952). Jedná se o vektora Rickettsia conorii, Coxiella burnetii a přenáší také protozoární parasity rodu Babesia, Theileria a Nuttallia (Hubálek 2000). Hyalomma marginatum Je rozšířena v jižní Eurasii. Cizopasí na drobných i větších savcích a ptácích, může napadat i člověka. Jedná se o trojhostitelský druh, který přenáší virus konžsko-krymské hemoragické horečky, virus Bhandža a virus Dhori (Hubálek 2000). Dermacentor marginatus - piják stepní Je rozšířen v Eurasii, zasahuje do stepních oblastí a na některých místech i do lesů. Je trojhostitelským klíštětem a cizopasí na drobných i velkých savcích, přičemž člověka napadá zřídka (Rosický a Weiser 1952). Piják stepní je prokázáný přenašeč viru středoevropské klíšťové encefalitidy, viru konžsko-krymské hemoragické horečky, viru Bhandža, bakterií 12
Coxiella burnetii, Rickettsia sibirica, Rickettsia slovaca, Rickettsia conorii, Francisella tularensis a prvoků rodu Babesia a Nuttallia (Hubálek 2000). Dermacentor andersonii Žije v Severní Americe a napadá různé druhy hlodavců. Je vektorem Rickettsia rickettsii, viru Powassan a viru koloradské klíšťové horečky (Hubálek 2000). 3.6. VYBRANÉ DRUHY KLÍŠŤAT ŽIJÍCÍCH NA ÚZEMÍ ČR Ixodes ricinus - klíště obecné Jedná se o nejběžnější druh klíštěte vyskytující se ve střední Evropě, žije také v severní Africe, v Alžíru a v Tunisu. Běžně se s tímto druhem setkáváme v listnatých a smíšených dostatečně vlhkých porostech. Ve střední Evropě existují úseky krajiny, v nichž se s Ixodes ricinus vůbec nesetkáme. Pak jsou tu končiny, kde se klíšťata vyskytují jen na malých ostrůvcích a konečně území, která jsou více nebo méně klíšťaty zamořena. Klíšťata obecná se objevují již počátkem dubna. Nejvyšší frekvence dospělců je v dubnu a květnu. V letních měsících jejich výskyt prudce klesá, koncem léta a začátkem podzimu se s klíšťaty opět setkáváme, avšak výskyt již není tak masový. Je to typický trojhostitelský druh. Délka trvání jednotlivých úseků života klíštěte je rozličná. Páření klíšťat probíhá buď na hostiteli, kde samec vyhledává samičku, nebo na zemi v příhodném úkrytu. Jako dospělá samice napadá člověka a velká zvířata, nymfa cizopasí na člověku, menších lesních savcích a ptácích, larva napadá drobné lesní savce, ptáky a plazy (Rosický a Weiser 1952). Je přenašečem řady nebezpečných patogenů, jako jsou například viry klíšťové encefalitidy, Borrelia burgdorferi s.l., Coxiella burnetii, Ricketsia slovaca nebo Babesia microti (Hubálek 2000). Dermacentor reticulatus - piják lužní Tento druh se vyskytuje v Eurasii, v ČR se nachází jen v záplavových oblastech dolního toku Dyje a Moravy. Upřednostňuje křovinaté biotopy, okraje lužních lesů, ochranné hráze a tzv. hrúdy vyvýšené sušší polohy alúvia (Hubálek a Rudolf 2004). Larvy a nymfy cizopasí na drobných savcích, dospělci také na velkých domácích i volně žijících zvířatech. Člověka napadá zřídka. 13
Je vektorem středoevropské klíšťové encefalitidy, omské hemoragické horečky, Rickettsia sibirica nebo Francisella tularensis (Hubálek 2000). Haemaphysalis concinna - klíšť lužní Je široce rozšířen v celé Eurasii a je nejhojnějším zástupcem tohoto rodu u nás. Nalézáme jej především v nížinných lesích s hojným porostem křovin, většinou na vlhčích, teplých místech. Obývá hlavně listnaté lesy, méně jej nalézáme ve smíšených. Vyskytují se v přírodě od května do října. Haemaphysalis concinna je trojhostitelský druh. Larvy a nymfy cizopasí na ptácích a menších, ale i velkých savcích a také plazech. Dospělci napadají velké savce. Člověka napadají nymfy a samice (Rosický a Weiser 1952). Je to druh přenášející virus klíšťové encefalitidy a Rickettsia sibirica (Hubálek 2000). Ixodes hexagonus - klíště ježčí Tento druh je rozšířen v Evropě a vyskytuje se i v ČR, a také v severní Africe. Jedná se o parasita zejména ježků a kunovitých a psovitých šelem (Hubálek 2000). Byl nalezen také na člověku (Rosický a Weiser 1952). Ixodes trianguliceps Tento druh je z epidemiologického hlediska velmi málo prozkoumán. Žije ve střední Evropě. I. trianguliceps je parasitem norníka rudého, myšice lesní a křovinné a rejsků rodu Sorex. Se svým hostitelem často obývá i jeho noru (Rosický a Weiser 1952). 3.7. PRŮBĚH PŘENOSU PŮVODCŮ NÁKAZ Přenos nákazy znamená přenos infekčního agens (původce nákazy) ze zdroje nákazy (donora) na vnímavého hostitele (recipienta). Parasitární choroby člověka a zvířat mohou být přenášeny přímo - kontaktem s infikovaným jedincem, nebo je k přenosu zapotřebí ještě přenašeče (vektora). Přenašeči jsou hematofágní (krev-sající) členovci. Nákazy přenášené hematofágními členovci označujeme jako transmisivní (anglicky arthropod borne diseases ). Existují dva základní typy přenosu agens členovci. O biologickém přenosu hovoříme tehdy, když se infekční agens ve vektoru množí nebo prodělává vývojový cyklus a do 14
hostitele se dostává inokulativně ústními ústroji (pomnožením ve slinných žlázách členovců či regurgitací žaludečního obsahu členovce do ranky), nebo kontaminativně (deponováním výmětů na kůži hostitele). Biologický přenos může být buď propagativní (prostá replikace v přenašeči), cyklometamorfní (část životního cyklu parasita probíhá v přenašeči, ale bez replikace), nebo cyklopropagativní (část vývojového cyklu patogena probíhá v přenašeči, spolu s replikací). Druhým typem je přenos mechanický prostřednictvím kontaminovaných končetin, sosáku či exkrementů členovců. V mnoha případech byl prokázán vertikální přenos agens z jednoho stádia vektora do dalšího v průběhu metamorfózy, tzv. transstadiální přenos (TSP). Ještě pozoruhodnější je tzv. transovariální přenos (TOP), kdy agens je předáno samičkou potomstvu. Rozlišujeme pět epiteliálních povrchů (tzv. brány vstupu infekce), kterými se infekce dostává do těla vnímavého jedince: kůže, sliznice respiračního traktu a sliznice alimentárního traktu, urogenitální trakt a konjunktiva. Kůže však bývá nejčastější cestou vstupu zoonóz transmisivních (Hubálek 2000). 3.8. PŘÍRODNÍ OHNISKOVOST NÁKAZ (PON) Parasitární choroby, které jsou přenášeny prostřednictvím přenašeče, se staly předmětem Pavlovského nauky o ohniskovém výskytu přenosných chorob. Jeho definice zní: Přirozené ohnisko přenosných nemocí to je zjev, kdy původce, specifický jeho přenašeč a zvíře, sloužící jako rezervoár nákazy, existují v přirozených podmínkách neohraničeně dlouhou dobu v rámci různých biocenos nezávisle na člověku, jak v průběhu své již prošlé evoluce, tak i v současném jejím období. (Jírovec 1954). Pavlovskij tedy prokázal, že většina nemocí přenášených členovci je lokalizována v ohniscích ležících v definovatelných geografických územích (krajinách) a tyto oblasti nazval přírodní ohniska. Jde o geografické teritorium, většinou přesně ohraničené a vytyčené určitými geobiocenosami (společenstvy rostlin a zvířat a jejich stanovišti) nebo ekosystémy, v nichž koluje patogenní agens (Rosický a kol. 1989). Člověk se může nakazit při vstupu do přírodního ohniska např. po kontaktu s přenašečem nebo hostitelem, ale je slepou uličkou enzootického (endemického) cyklu (Hubálek 2000). V místě ohniska žije mnoho druhů teplokrevných živočichů, kteří jsou vnímaví k onemocnění a jsou-li infikováni prostřednictvím přenašečů, onemocní za zjevných 15
klinických příznaků nebo častěji inaparentně. V případě, že je v přirozeném ohnisku nedostatek vnímavých hostitelů, se původci udržují v přenašečích. Specifický přenašeč, který přijal do svého těla ze zdroje nákazy původce, nepodléhá nákaze, ani neprojevuje ve většině případů snížení své normální životnosti. Jen v ojedinělých případech bylo zaznamenáno uhynutí menší části nakažených jedinců, a to ještě při umělém nakažení (Rosický a Weiser 1952). Základními složkami PON jsou původce onemocnění (mikrobiální patogen), obratlovec hostitel, hematofágní členovec přenašeč, biotop a další faktory vnějšího prostředí umožňující koloběh patogena (Hubálek 2000). 16
4. ETIOLOGICKÁ AGENS MIKROBIÁLNÍCH ZOONÓZ PŘENÁŠENÝCH KLÍŠŤATY Jako zoonózy označujeme taková onemocnění, která jsou přenášena ze zvířat na člověka. Pravé zoonózy zpravidla nejsou přenosné z jednoho člověka na druhého. Charakteristickým rysem většiny zoonóz je to, že jejich přenosem na člověka infekční proces obvykle končí. Člověk jako hostitel původců těchto nákaz bývá slepou uličkou jejich epidemického řetězce, i když jeho onemocnění může často být prudké, velmi závažné až smrtelné (Hubálek 2000). Mnoho z těchto infekcí je vázáno na typická přírodní ohniska, kde se původce onemocnění udržuje v organismech, které pro něj vytvářejí příznivé podmínky pro jeho existenci (Rosický a Weiser 1952). Častými původci infekčních onemocnění přenášených prostřednictvím vektora jsou arboviry (z anglického arthropod borne virus). Arboviry nepředstavují taxonomickou, ale pouze ekologickou skupinu. Jejich existence je v přírodě podmíněna replikací v hematofágních členovcích a interakcí mezi těmito členovci a obratlovci (Hubálek 2000). Existuje však také řada bakteriálních a protozoárních nákaz přenášených klíšťaty. 4.1. VIRY Jedná se o nebuněčné formy živé soustavy, jež jsou v přenosech genetické informace závislé na hostitelských buňkách, v nichž probíhá jejich reprodukce. Jejich velikost se pohybuje v rozmezí od 20 300 nm (Bednář a kol. 1996; Rosypal a kol. 2003). Veškeré níže uvedené rody řadíme mezi arboviry. V současné době je známo asi 500 arbovirů příslušejících do 7 čeledí (Flaviviridae, Reoviridae, Bunyaviridae, Orthomyxoviridae, Rhabdoviridae, Togaviridae, a Poxviridae). Arboviry přenášené klíšťaty náleží do prvních 4 uvedených čeledí (Hubálek 2000). 17
4.1.1. Čeleď Flaviviridae Tato čeleď zahrnuje menší obalené viry (40-50 nm). Jedná se o sférické částice, jejichž povrch tvoří lipidová membrána s krátkými glykoproteinovými výběžky. Lineární ssrna má pozitivní polaritu (Bednář a kol. 1996). 4.1.1.1. Rod Flavivirus 1996). Všechny druhy náležící do rodu Flavivirus jsou přenášeny členovci. (Bednář a kol. Viry skupiny klíšťové encefalitidy Virus klíšťové encefalitidy Tento virus způsobuje onemocnění zvané středoevropská klíšťová encefalitida (CEE). Jedná se o typickou nákazu s přírodní ohniskovostí. Je rozšířena v Eurasii. V ČR jsou významná ohniska např. v okolí Brna, Znojma, Ostravy, Opavy a Bruntálu, a také v povodí Vltavy (Göpfertová a kol. 2002). Jako u téměř všech RNA virů nedochází k žádným chronickým infekcím, může však nastat trvalé poškození napadených tkání v důsledku zánětu (Kimmig a kol. 2003). Rezervoárovými zvířaty jsou drobní hlodavci, lišky, psi, a ptáci (Göpfertová a kol. 2002). Přenos se děje prostřednictvím infikovaných klíšťat (zejména druhy Ixodes ricinus a Ixodes persulcatus) (Hubálek 2000). Velikost infekční dávky a tím i pravděpodobnost přenosu vzrůstá s délkou přisátí klíštěte. Klíšťová encefalitida má obvykle lehký průběh, nebo je inaparentní (bez zjevných klinických příznaků), může však dojít k těžkému poškození CNS vedoucím k neurologickým poruchám. Úmrtnost je vzácná (Göpfertová a kol. 2002). Nemoc v plně rozvinuté podobě má bifázický průběh v první fázi dochází k vzestupu teploty na 38 39 C. Asi po týdnu, v druhé fázi, se dostavují vysoké horečky až 40 C, pacient trpí výraznou přecitlivělostí na světlo, silnou bolestí hlavy, zvracením a dochází k rozvoji virové meningitidy (Kimmig a kol. 2003). Izolovat virus z krve se daří nejlépe ve viremickém stádiu na novorozených myších (Bednář a kol. 1996). Při diagnostice se obvykle provádí průkaz specifických protilátek IgG a IgM pomocí metody ELISA (sérologická metoda založená na reakci antigenu s protilátkou specifická vazba antigen - protilátka se prokáže na základě proběhlé barvicí reakce). Virus se 18
dá detegovat rovněž pomocí polymerázové řetězové reakce PCR (molekulárně biologická metoda založena na amplifikaci požadované molekuly DNA pomocí enzymu polymerázy a specifických primerů a následné detekci DNA v neznámém vzorku) (Kimmig a kol. 2003). Jako prevence před onemocněním se využívá vakcinace (inaktivovaná vakcína Immuno/Baxter, Behring), podávání specifického gamaglobulinu a používání repelentů proti klíšťatům (Hubálek 2000). Léčba se většinou omezuje na symptomatická opatření, což zahrnuje podávání vitamínů, analgetik, případně antipyretik (Kimmig a kol. 2003). Virus skotské encefalitidy ovcí Jedná se o virus úzce spřízněný s virem klíšťové encefalitidy. Způsobuje epidemické onemocnění ovcí, známé již velmi dlouho mezi chovateli ovcí ve Velké Británii, zvané skotská encefalitida ovcí (LI). Kromě ovcí postihuje i další domácí zvířata, ptáky a také člověka. Přenos se děje výhradně klíšťaty rodu Ixodes. Hlavními projevy tohoto onemocnění u ovcí jsou horečky a nechutenství, které jsou později doprovázeny neurologickými poruchami a vrávoravou chůzí. U člověka jsou příznaky této nemoci velmi podobné příznakům klíšťové encefalitidy. U živočichů se tato nákaza diagnostikuje jednak na základě typických příznaků, používané jsou také sérologické metody. Zvíře je možno nechat očkovat virem inaktivovaným formalinem (Kimmig a kol. 2003). Virus ruské jaro-letní encefalitidy a Powassan Opět se jedná o viry skupiny klíšťové encefalitidy. Ruská jaro-letní encefalitida (RSSE) je varianta klíšťové encefalitidy, má však těžší průběh. Další nákazou je encefalitida způsobená virem Powassan vyskytující se zejména v Kanadě (Kimmig a kol. 2003). Přestože byl virus Powassan poprvé izolován z mozku dítěte, které zemřelo na meningoencefalitidu, dochází k infekci lidí tímto virem vzácně a průběh onemocnění je většinou lehký (Bednář a kol. 1996). Rezervoáry jsou některé druhy myší. K přenosu infekce dochází infikovanými klíšťaty Ixodes persulcatus (RSSE) a Ixodes scapularis (Powassan). Nejčastějšími příznaky u člověka jsou vysoká horečka, bolesti hlavy, závratě a zvracení, často také neurologické komplikace. 19
Jako ochrana před onemocněním se využívá vakcinace proti klíšťové encefalitidě (Kimmig a kol. 2003). Virus omské hemoragické horečky Tento virus je zodpovědný za onemocnění zvané omská hemoragická horečka (OHF). Jedná se o onemocnění, které se poprvé vyskytlo na západní Sibiři během druhé světové války (Kimmig a kol. 2003). Dodnes se vyskytuje ve stepních oblastech jižní Sibiře (Göpfertová a kol. 2002). Zdrojem nákazy jsou drobní hlodavci, žáby a ještěrky. Vektory jsou klíšťata Dermacentor reticulatus (Hubálek 2000). U různých hostitelských zvířat je průběh nemoci odlišný, může docházet až k rozvoji smrtelné encefalitidy. Člověk během nemoci trpí vysokými horečkami, bolestmi hlavy a končetin. Dochází k úbytku bílých krvinek, k zánětu spojivek a hltanu. Po určité době dochází také ke krvácení do sliznic i kůže. Letalita je ojedinělá (Kimmig a kol. 2003). Virus hemoragické horečky kjasanurského pralesa Onemocnění vyvolané tímto virem, tzv. horečka kjasanurského pralesa (KFD), se vyskytuje v Indii. Nemoc postihuje člověka a opice. Přenos mezi jednotlivými hostiteli se děje prostřednictvím klíštěte Haemaphysalis spinigera a byl prokázán i transovariální přenos (Hubálek 2000). Typickými příznaky jsou vysoké horečky, bolesti hlavy a končetin, dále bolesti svalů, zvracení a průjmy. Mohou se dostavovat také neurologické poruchy, např. zmatenost (Kimmig a kol. 2003). 4.1.2. Čeleď Reoviridae Reoviry jsou neobalené viry o průměru 60-80 nm. Genom je tvořen 10-12 segmenty dsrna. Mají sférický virion a ikozaedrální dvojitý kapsid. Na vnější vrstvě jsou výběžky uplatňující se jako nástroj adsorpce na buněčné receptory a jako hemaglutinin. 20
Reoviry jsou v přírodě velmi rozšířené. Vyskytují se u obratlovců, hmyzu i rostlin. Přetrvávají dlouho ve vnějším prostředí, zejména v povrchových a odpadních vodách (Bednář a kol. 1996). 4.1.2.1. Rod Orbivirus Orbiviry se vyskytují v různých částech světa v závislosti na výskytu příslušných vektorů. Množí se v lymfatických a hematopoetických tkáních a způsobují viremii. Po infekci perzistují dlouho v erytrocytech. Přenos mezi vnímavými hostiteli je zprostředkován vektorem, který umožňuje jejich cirkulaci v přírodních ohniscích (Bednář a kol. 1996). Viry Kemerovo a Tribeč Nemoci vyvolané těmito viry jsou rozšířené téměř po celé Eurasii, a také v severní Africe. Hlavními rezervoárovými živočichy jsou ptáci a hlodavci, z domácích zvířat např. koza. Za přenos jsou zodpovědná klíšťata Ixodes ricinus a Ixodes persulcatus. U živočichů tyto viry způsobují onemocnění, která jsou často bez vnějších klinických příznaků. U člověka průběh nemoci provázejí horečky, někdy s meningitidou (Hubálek 2000). 4.1.2.2. Rod Coltivirus Virus koloradské klíšťové horečky V Americe v oblasti Skalistých Hor (Rocky Mountains) tento virus vyvolává klíšťovou koloradskou horečku (CTF). Velmi podobný virus byl objeven také u klíšťat v Bádensku- Württembersku. Rezervoárem původce jsou zejména drobní hlodavci, ale také kopytníci a jiní savci. V Americe je hlavním přenašečem Dermacentor andersoni. Virus byl však také izolován z klíštěte Haemaphysalis a z jiných druhů klíšťat rodu Dermacentor. Promořenost klíšťat koltiviry může v mnoha endemických oblastech pohoří Rocky Mountains činit až deset procent. Koloradská klíšťová horečka má obvykle bifázický průběh. První horečnatá fáze doprovázená bolestmi hlavy, svalů, kloubů a světloplachostí trvá jen několik dní a zpravidla ji nelze odlišit od jiných virových infekcí. Po období klidu nastává druhá, těžší fáze, u které lze někdy vysledovat zánět mozkových blan, varlat a srdeční svaloviny. Letalita je velmi vzácná. Do dnešní doby nebyla vyvinuta vakcína proti tomuto onemocnění (Kimmig a kol. 2003). 21
Virus Eyach Tento virus náleží do antigenní skupiny koloradské klíšťové horečky. Přenašečem viru je klíště Ixodes ricinus a virus byl poprvé izolován v Německu v roce 1972. Dále pak byl nalezen ve Francii a protilátky byly detegovány i v České republice. Protilátky k viru byly nalezeny u několika pacientů s meningoencefalitidou (Hubálek a Halouzka 1996). 4.1.3. Čeleď Bunyaviridae Jedná se o obalené viry se sférickým nebo pleomorfním virionem o průměru 90-100 nm. Genom je tvořen třemi segmenty ssrna a má negativní polaritu. Každý ze segmentů je kruhový a je uzavřen do vlastního kapsidu ve společném obalu (Bednář a kol. 1996). 4.1.3.1. Rod Bunyavirus Virus Bhandža Onemocnění vyvolané virem Bhandža se vyskytuje v jižní Evropě, na jižním Slovensku a také v Africe a Asii. Zdrojem této nákazy jsou ovce, kozy, skot a také ježci. Přenos se děje prostřednictvím klíšťat podčeledi Amblyomminae. U lidí se toto horečnaté onemocnění, někdy doprovázené meningoencefalitidou, nijak zvlášť neliší od jiných virových onemocnění. U živočichů mívá často inaparentní průběh (Hubálek 2000). 4.1.3.2. Rod Uukuvirus Virus Uukuniemi Poprvé byl izolován ve Finsku z klíštěte I. ricinus. Dalšími přenašeči jsou klíšťata I. persulcatus, virus byl izolován také z některých druhů komárů. Vyskytuje se v Evropě a asijské části Ruska. Hostitelé viru jsou převážně lesní hlodavci a významnou roli v jeho přenosu hrají ptáci. 22
Patogenita viru pro člověka je dosud neobjasněna, bylo hlášeno několik horečnatých onemocnění z jižní části Ruska (Hubálek a Halouzka 1996). 4.1.3.3. Rod Nairovirus Virus konžsko-krymské hemoragické horečky Konžsko-krymská hemoragická horečka (CCHF) se vyskytuje v Africe, Přední a střední Asii, v Číně, Kosovu a v oblasti Černého moře. Rezervoárovými zvířaty této nemoci jsou vedle samotných klíšťat také kopytníci a zajícovití. Přenášejí ji klíšťata Dermacentor marginatus a Hyalomma marginatum. Ve střední Asii se infekce člověka manifestuje jako krymská hemoragická horečka, která začíná nenápadnými příznaky jako jsou bolesti hlavy, končetin, nevolnost a přecitlivělost na světlo. Krátce poté se objevuje tečkovité krvácení na trupu a hemoragie (krvácení z vnitřních orgánů zejména ze sliznic střev a ledvin). Úmrtnost plně rozvinuté nemoci je poměrně vysoká a to 5-20 % (Hubálek 2000). Kmeny izolované v Africe jsou méně virulentní než středoasijské a vyvolávají zde tzv. konžskou horečku, která má podstatně mírnější průběh (Bednář a kol. 1996). U zvířat tato infekce probíhá inaparentně. Jako prevence proti tomuto onemocnění se používá vakcinace (Hubálek 2000). 4.1.4. Čeleď Orthomyxoviridae Viriony jsou sférické nebo pleomorfní od 80 do 120 nm. Typické jsou pro ně výběžky pro hemaglutinin a neuraminidázu. Jádro virionu je tvořeno ssrna a je segmentované (Bednář a kol. 1996). 4.1.4.1. Rod Thogotovirus Viry Thogoto a Dhori Infekce vyvolané těmito viry jsou rozšířené v Africe, ve Středomoří, v Asii a jižním Rusku. Zdrojem nákazy jsou skot a velbloudi. 23
Přenašeči jsou klíšťata podčeledi Amblyomminae (Hubálek 2000). Výzkum prokázal, že Thogoto virus je přenášen z infikovaných klíšťat Amblyomma variegatum na hostitelská zvířata prostřednictvím slin (Kaufman a Nuttall 1996). Živočichové toto onemocnění prodělávají bez zjevných klinických příznaků, člověk trpí horečkami (Hubálek 2000). 4.2. BAKTERIE Bakterie jsou jednobuněčné organismy s prokaryotickým typem buňky a tvoří jednu ze tří domén života na Zemi. Ve své výživě jsou jak autotrofní, tak i heterotrofní. Nacházíme mezi nimi řadu patogenních druhů (Rosypal a kol. 2003). Významná skupina bakterií, kterou bychom mohli spojovat se životem klíšťat, patří do řádu Spirochaetales. Jsou to gramnegativní bakterie šroubovicového tvaru, jejichž vnější vrstva je tvořena tzv. vnější pochvou (jedná se o mnohovrstevnou membránu). Ta kompletně překrývá protoplazmatický válec složený z cytoplazmy a z jaderné oblasti. Mezi vnější pochvou a protoplazmatickým válcem je vytvořen tzv. periplazmatický prostor, ve kterém se vinou periplazmatické bičíky. Bičíky jsou na jednom konci přichyceny poblíž pólu protoplazmatického válce, druhý konec je vždy volný. Buňky jsou pak poháněny rotací bičíků v periplazmatickém prostoru. Jsou chemoorganotrofní a co se týče vztahu ke kyslíku - obligátně anaerobní nebo mikroaerofilní (Bartůněk 2001). Celá řada bakterií přenášených klíšťaty je řazena taxonomicky do řádu Rickettsiales. Tyto malé G- tyčkovité nebo kokovité pleomorfní organismy jsou parasitické pro člověka a další obratlovce. Jsou to mikroorganismy, které jsou schopny množit se pouze v hostitelských buňkách a lze je tedy kultivovat pouze na tkáňových kulturách. Jsou schopny růst jako komenzálové (v tělech členovců) i jako parasité ( v organismu nepřirozeného hostitele člověk a další obratlovci) (Hubálek 2000). Poslední bakterie, o kterých zde bude v souvislosti s klíšťaty řeč, se nazývají Francisella tularensis a Coxiella burnetii. Jsou to mikroorganismy, které patří v rámci třídy Gamaproteobacteria mezi tzv. nezařazené rody. 24
4.2.1. Čeleď Spirochaetaceae 4.2.1.1. Rod Borrelia Borrelia burgdorferi s.l. Lymská (klíšťová) borrelióza, kterou B. burgdorferi způsobuje, byla objevena Burgdorferem jako patogenní druh vyvolávající mnohoorgánové postižení (Bednář a kol., 1996). Je rozšířená téměř po celém světě, s výjimkou Austrálie. Ve střední Evropě patří téměř všechny oblasti k místům výskytu borreliózy, existují však regionální ohniska. Také v Severní Americe je B. burgdorferi značně rozšířena. Vyskytuje se dokonce i v Polárním moři, kde byla prokázána u mořského ptactva (Kimmig a kol. 2003). Zdrojem původce tohoto onemocnění jsou hlodavci, zajícovití a lesní drozdovití ptáci. K přenosu dochází prostřednictvím klíštěte I. ricinus a jeho příbuzných druhů: I. persulcatus, I. scapularis, a I. pacificus. Klíště slouží zároveň jako rezervoár a byl prokázán transovariální přenos. U zvířat (zejména u psů, přežvýkavců a koňů) se onemocnění projevuje kulháním a postižením ledvin a CNS (Hubálek 2000). Nemoc člověka probíhá ve třech fázích - v první fázi se borrelie v místě přisátí infikovaným klíštětem množí a v kůži tak vzniká lokální infekce. Po určité době, když se dostaví imunitní reakce, dochází k tvorbě migrujícího zarudnutí (tzv. erythema migrans) (Kimmig a kol. 2003). To však nevzniká vždy, ale asi u 60-90% nakažených osob. V druhé fázi nemoci pacient trpí zvýšenou teplotou, bolestmi hlavy a svalů a únavou. Tehdy už došlo k diseminaci (rozsevu) borrelií do celého těla. Vznikají sekundární ložiska erythema migrans. Často se objevují regionální lymfadenopatie (onemocnění mízních uzlin), meningitida, záněty nervů, bolesti a záněty svalů a kloubů (Hubálek 2000). Zvlášť charakteristické jsou návaly pocení, mnohdy se setkáváme i s vypadáváním vlasů (Kimmig a kol. 2003). K pozdní, třetí fázi, dochází často až po 2-3 letech, kdy se dostavuje chronická recidivující polyartritida (zánět několika kloubů), chronické postižení kůže a neuroborrelióza. Borrelie mohou v těle přežívat velmi dlouho, až 10 let. Diagnostikovat můžeme tuto nemoc jednak podle klinických příznaků (erythema migrans), jednak také sérologickými metodami. Borrelie můžeme rovněž izolovat ve speciálním médiu BSK-H. 25
Na základě vyšetření in vitro jsou v akutní fázi nejúčinnější penicilin, tetracyklin, doxycyklin, amoxicilin, erytromycin, deoxymykoin, v chronické fázi potom cefalosporiny (Hubálek 2000). 4.2.2. Čeleď Rickettsiaceae Jedná se o velmi malé tyčkovité nebo kokovité mikroorganismy, přibližně 0,6 x 0,3 µm, kteří parasitují v endoteliálních buňkách a leukocytech obratlovců (Hubálek 2000). Jimi způsobená onemocnění bývají přenášena členovci. Zde bude kladen důraz zejména na čeleď Ixodidae. 4.2.2.1. Rod Rickettsia Onemocnění vyvolané rickettsiemi můžeme obecně nazvat rickettsiózy. Rickettsia rickettsii Druh R. rickettsii, nazvaný po objeviteli H. T. Rickettsovi, je zodpovědný za purpurovou horečku Skalistých hor (RMSF) vyskytující se zejména v Severní Americe, ale také ve Střední a Jižní Americe (Bednář a kol. 1996). Zdrojem původce této nemoci jsou hlodavci, vačice, zajícovití a psovité šelmy. Přenos byl prokázán klíšťaty Dermacentor andersoni a D. variabilis. Druhý zmíněný druh je zároveň rezervoárem a byl prokázán i transovariální přenos (Hubálek 2000). V úvahu jako přenašeči připadají také jiná klíšťata, např. Haemaphysalis a Ixodes. Nákaza u zvířat probíhá inaparentně, infikované osoby trpí horečkami, dostavují se bolesti hlavy, končetin, svalů a břicha a to již po šesti až osmi hodinách po nasátí klíštětem (Kimmig a kol. 2003). Po několika dnech se objevuje charakteristická vyrážka na kotnících a zápěstích. Nemoc má těžký průběh, letalita neléčených jedinců se pohybuje okolo 20%, u léčených je to kolem 5%. Při diagnostice se využívá sérologie, PCR, běžně pak inokulace kuřecího embrya. Léčba se provádí pomocí doxycyklinu, tetracyklinu, chloramfenikolu a ciprofloxacinu (Hubálek 2000). 26
Rickettsia sibirica, R. slovaca, R. helvetica, R. japonica Skupina těchto bakterií je rozšířená v severní Asii, Mongolsku, Japonsku a v Evropě. Způsobují onemocnění zvané severoasijský klíšťový tyfus (R. sibirica), japonská skvrnitá horečka (R. japonica) a další doposud nepojmenované choroby mající obdobný průběh. Zdrojem infekčních agens jednotlivých nemocí jsou převážně hlodavci, z větších zvířat je to např. skot (Hubálek 2000). Přenašeči jsou klíšťata Dermacentor (u R. sibirica je to druh D. nuttallii, u R. slovaca je to D. marginatus), Haemaphysalis spp. a Ixodes ricinus (u R. helvetica) (Bednář a kol. 1996; Hubálek 2000). Onemocnění způsobená těmito bakteriemi mají horečnatý průběh, někdy s vyrážkou. Severoasijský klíšťový tyfus je navíc doprovázen bolestmi hlavy, regionálním zánětem mízních uzlin a pupencovou vyrážkou. Nejpoužívanějšími diagnostickými postupy jsou sérologické metody. K léčbě se využívá tetracyklin, doxycyklin a minocyklin (Hubálek 2000). Rickettsia australis Tato rickettsie je rozšířena v Austrálii. Je zodpovědná za onemocnění zvané queenslandský klíšťový tyfus. Rezervoárovými zvířaty jsou hlodavci, vačice a psovité šelmy. Vektory jsou klíšťata Ixodes holocyclus a Ixodes tasmani. Queenslandský klíšťový tyfus se projevuje horečnatými stavy trvajícími až 2 týdny, ty jsou často doprovázeny bolestmi hlavy, regionálním zánětem mízních uzlin a někdy generalizovanou vyrážkou. U zvířat probíhá inaparentně. Toto onemocnění můžeme diagnostikovat izolacemi z krve a také sérologickými metodami. Jako terapie se využívá tetracyklin (Hubálek 2000). Rickettsia conorii s.l., Rickettsia africae R. conorii způsobuje v krajinách kolem Středozemního a Černého moře skvrnivku zvanou marseillská horečka neboli fievre boutonneuse (Jírovec a kol. 1954). R. africae je zodpovědná za africký (keňský, jihoafrický, nigerijský) klíšťový tyfus. Dále způsobují izraelský a indický klíšťový tyfus, africkou klíšťovou horečku nebo astrachaňskou horečku. 27
Rezervoárem nákazy jsou zejména psovité šelmy a hlodavci (Hubálek 2000). Přenašeči jsou klíšťata Rhipicephalus sanguineus, R. appendiculatus, R. pumilio, Haemaphysalis leachi, Hyalomma spp. a Ambylomma hebraeum (Hubálek 2000). Celé onemocnění trvá 2-3 týdny. Horečky, které se dostavují po 5-6 denní inkubaci, trvají 6-7 dní (Jírovec a kol. 1954). Pacienti trpí bolestmi hlavy, kloubů a svalů, vytváří se skvrnitopupencová vyrážka. Běžné diagnostické metody jsou klinický obraz, sérologie a izolace na morčeti. Léčí se tetracyklinem, doxycyklinem a chloramfenikolem (Hubálek 2000). 4.2.3. Čeleď Anaplasmataceae Stejně jako předchozí čeleď, i tuto řadíme do řádu Rickettsiales. Bakterie této čeledi jsou gramnegativní tyčky a jsou obligátní parasité červených nebo bílých krvinek. Parasitují u divokých i domestikovaných obratlovců. Morfologicky připomínají rickettsie a přenášejí se členovci nebo krví (Hubálek 2000). 4.2.3.1. Rod Ehrlichia Onemocnění způsobené ehrlichiemi můžeme označovat jako ehrlichiózy. Ehrlichia chaffeensis, Ehrlichia ewingii Tyto bakterie se vyskytují v Severní Americe a v Evropě (hlavně ve Španělsku a v Portugalsku). U lidí vyvolávají tzv. monocytární ehrlichiózu. Rezervoárem původce tohoto onemocnění jsou jelenec, pes, hlodavci a také klíšťata, ve kterých se ehrlichie aktivně množí (přežívají v jejich slinných žlázách) (Kimmig a kol. 2003). Přenos se děje prostřednictvím infikovaných klíšťat Ambylomma americanum a Dermacentor variabilis. Monocytární ehrlichóza je horečnaté onemocnění s bolestmi kloubů, svalů a hlavy. Může se dostavovat také nevolnost, zvracení, nechutenství. Nemocný jedinec má chorobně sníženou hladinu krevních destiček a bílých krvinek. V některých případech se může objevit i vyrážka. U živočichů dochází k podstatnému úbytku všech druhů krvinek v krvi. Diagnostikuje se pomocí sérologie, krevním roztěrem (typické morušovité struktury ehrlichií v monocytech) nebo izolací na tkáňových kulturách. K léčbě se využívá doxycyklin, tetracyklin a chloramfenikol (Hubálek 2000). 28
Ehrlichia (Cowdria) ruminantium Tato bakterie způsobuje jedno z nejvýznamnějších onemocnění a s tím související značné ekonomické ztráty u hovězího dobytka v Africe, na Madagaskaru a několika Karibských ostrovech. Několik případů této nemoci se vyskytlo také v Tunisku a Jugoslávii. Onemocnění se nazývá cowdrióza heartwater. Ehlrichia (Cowdria) je pleomorfní, většinou kokovitá, příležitostně tyčkovitá až elipsoidní nepohyblivá bakterie. Vyskytuje se ve shluku až několika tisíc jedinců v cytoplazmě infikovaných cévních endoteliálních buněk přežvýkavců. Bakterie způsobující toto onemocnění napadá zejména dobytek, ovce, kozy, divoké buvoly, antilopy a pakoně. Cowdrióza může být přenášena až 12 druhy klíšťat rodu Amblyomma (např. Amblyomma hebraeum, A. variegatum, ). Klíště se infikuje jako larva nebo nymfa, ale k vlastnímu přenosu nemoci dochází ve stádiu nymfy nebo imaga. Transovariální přenos se nevyskytuje. Nemoc se projevuje horečkami, zrychleným dýcháním, anorexií a následnými neurologickými problémy. Dalšími klinickými příznaky jsou netečnost, nadměrné slzení, křeče a průjem. Infekce je často smrtelná. Inkubační doba přirozené infekce je zpravidla 2 týdny, může však být delší, až jeden měsíc. Prudká forma nemoci může být zaměněna s antraxem. Akutní forma se může podobat vzteklině, tetanu, bakteriálním meningitidám nebo encefalitidám, babesióze nebo theilerióze. Onemocnění se laboratorně diagnostikuje mikroskopickým vyšetřením mozku (vzorky se obarví podle Giemsy), využívá se také PCR, imunologické testy ELISA a Western blotting (http://www.cfsph.iastate.edu/factsheets/pdfs/heartwater.pdf). 4.2.3.2. Rod Anaplasma Anaplasma phagocytophilum s.l. Jedná se o seskupení mikroorganismů, které jsou genomicky velmi blízké. Nacházejí se v Severní Americe a v Evropě a způsobují tzv. granulocytární ehrlichózu. Rezervoárovými zvířaty jsou srnci, daňci, jeleni, lesní hlodavci i klíšťata. K přenosu dochází prostřednictvím klíšťat Ixodes scapularis (prokázán transstadiální i transovariální přenos), Ixodes ricinus a Ixodes trianguliceps (Hubálek 2000). 29
Onemocnění je velmi podobné monocytární ehrlichióze, má však závažnější průběh a může být fatální (Bednář a kol. 1996). Můžeme diagnostikovat opět pomocí sérologie, krevním roztěrem (typické morušovité struktury ehrlichií v granulocytech) nebo kultivací v leukemických buňkách HL 60. Léčí se doxycyklinem po dobu až 3 týdnů (Hubálek 2000). 4.2.4. Nezařazené rody 4.2.4.1. Rod Francisella Tento rod je řazen do třídy Gamaproteobacteria, doposud však není zařazen do žádné z čeledí. Francisella tularensis Jedná se o gramnegativní aerobní nepohyblivé ovoidní mikroorganismy. Jejich velikost je zhruba 0,3-1,0 x 0,2-0,5 µm (Hubálek 2000). Tato bakterie způsobuje onemocnění zvané tularemie. Tularemie byla známa již dávno v Japonsku, avšak teprve r. 1912 byl poprvé izolován původce z hlodavce Citellus beechyi poblíž osady Tulare v USA (Jírovec a kol. 1954). Dnes je tato nemoc rozšířena po celé Eurasii a Severní Americe (Hubálek 2000). F. tularensis způsobuje onemocnění divokých hlodavců, zejména zajíců, králíků, křečků, hrabošů, syslů, hryzců a myší, které se mezi nimi udržuje jakožto typická ohnisková nákaza (Jírovec a kol. 1954). Infekci udržují i méně vnímavá zvířata, jako jsou ondatry, srnci, lišky a divoce žijící ptáci, která zpravidla onemocní jen latentně (Bednář a kol. 1996). Jsou známy různé způsoby přenosu tularemie. Jedním z nich je transmisivní přenos prostřednictvím hematofágních členovců, zejména klíšťat rodu Dermacentor, Amblyomma a vzácněji také Ixodes, ale také pakomárů a ovádů. Další možný způsob je bezprostředním kontaktem s krví infikovaného zvířete, při stahování kůže zvířat atp. Je znám také přenos alimentární a aerogenní (Hubálek 2000). Tularemie je zoonóza, která probíhá u člověka pod různým klinickým obrazem v závislosti na způsobu přenosu a vstupní bráně infekce. Rozlišujeme tedy několik rozdílných forem tularemie. Ulceroglandulární forma se projevuje bolestivými vředy na kůži a zduřením lymfatických uzlin. Forma okuloglandulární se projevuje zánětem očních spojivek a zduřením 30
lymfatických uzlin. U čistě glandulární formy je hlavním znakem zduření lymfatických uzlin. Abdominální forma je charakterizovaná vysokou horečkou bez zduření lymfatických uzlin. Je provázená průjmy, zvracením a bolestmi břicha. Poslední je forma plicní. Ta je charakterizovaná zejména pneumonií. Onemocnění obyčejně u všech forem začíná jako chřipka celkovou zchváceností, bolestmi po celém těle, zvracením, třesavkou, horečkou až 40 C a pocením. Horečky trvají 2-3 týdny, pak následuje pomalá rekonvalescence (Jírovec a kol. 1954). Původce se dá kultivovat ze sekretu vředů, časté pro diagnostiku jsou také serologické metody. Nejspolehlivější je kožní test s tularinem. Jako standard při léčbě tularemie se považuje streptomycin, gentamycin, provádí se také chirurgické odstranění zduřelých lymfatických uzlin (Hubálek 2000). 4.2.4.2. Rod Coxiella Rovněž jako u předchozího rodu se jedná o třídu Gamaproteobacteria. Coxiella burnetii Tato bakterie je rozšířená kosmopolitně, nejvíce však ve stepích a savanách Středozemního a Černého moře. U člověka způsobuje tzv. Q-horečku, která se poprvé objevila v Austrálii ve státě Queensland. Zdrojem této infekce jsou domácí přežvýkavci, hlodavci, hmyzožravci a jiní savci (Hubálek 2000). Za přenos jsou zodpovědná jednak klíšťata (prokázán i transovariální přenos), např. rody Ixodes, Haemaphysalis, nebo Dermacentor (Jírovec a kol. 1954), avšak k přenosu může docházet také aerogenně (aerosolem), prachem nebo alimentárně. Člověk se tedy nakazí nejčastěji inhalací prachu obsahující virulentní koxielly, pozřením infikovaných potravin nebo při sání klíšťat. Nemoc zvířete se nazývá koxielóza. Probíhá buď inaparentně nebo s pneumoniemi, někdy také dochází k abortům (Hubálek 2000). U člověka trvá inkubační doba 14-58 dní. Nemoc se začne projevovat třesavkou, bolestmi hlavy a končetin a celkovou slabostí. Horečka trvá až 15 dní i déle a je doprovázená pocením, nechutenstvím, suchým kašlem, pocitem nevolnosti, světloplachostí a zpomalenou srdeční činností. Často dochází také k atypické pneumonii s infiltrátem na plicích a krvavým sputem (Jírovec a kol. 1954). Onemocnění může mít také chronický průběh s latencí agens až několik let. 31
Nejjednodušší je určování diagnózy pomocí sérologie, možná je také intraperitoneální inokulace krve morčeti. Terapie se provádí doxycyklinem, tetracyklinem a chloramfenikolem (Hubálek 2000). 4.3. PROTOZOA Říše Protozoa zahrnuje jednobuněčné, vzácně i jednoduché vícebuněčné eukaryotické organismy s osmotrofní, fagocytární nebo parasitickou výživou. Žijí primárně ve vodě, kterou nezbytně potřebují k pohybu. Mnoho druhů však proniklo do těl mnohobuněčných živočichů jako cizopasníci nebo symbionti (Rosypal a kol. 2003). 4.3.1. Čeleď Babesiidae Jedná se o velmi drobné intracelulární parasity obratlovců. Řadíme je do kmene Výtrusovců (Sporozoa), což jsou výhradně cizopasníci a to jak bezobratlých živočichů, tak i obratlovců. 4.3.1.1. Rod Babesia Onemocnění způsobené babesiemi můžeme označovat jako babesiózy. Babesia microti, B. gibsoni, B. divergens, B. bovis, B. equi Babesie dostaly své jméno podle Babese, který je jako původce nemoci zvané babesióza poprvé prokázal roku 1888 u hovězího dobytka. Do dnešní doby bylo popsáno mnoho druhů babesií. Onemocnění u člověka vyvolává zpravidla v Americe B. microti a v Evropě B. divergens (Kimmig a kol. 2003). Jedná se o velmi vzácná lidská onemocnění. Protilátky k B. microti se vyskytují i u lidí ve střední Evropě a je tedy možné, že lehké infekce těmito parazity unikají pozornosti (Bednář a kol. 1996). Babesie napadají erytrocyty rozličných živočichů, od hlodavců (B. microti), přes koně (B. equi), skot (B. divergens, B. bovis), psy (B. canis, B. gibsoni) a další savce (Hubálek 2000). Za přenos jsou zodpovědná primárně klíšťata rodu Ixodes, Rhipicephalus a Haemaphysalis. Byly však popsány také infekce způsobené krevní transfuzí (Hubálek 2000). Druhů rodu Babesia, které jsou přenášeny klíšťaty, však existuje mnohem více (např. B. beliceri a B. occultans, které jsou přenášeny klíšťaty rodu Hyalomma; B. major, B. ovata a B. 32
motasi přenášeny klíšťaty rodu Haemaphysalis) (Uilenberg 2006). U zvířat hovoříme v souvislosti s babesiální infekcí o tzv. piroplazmóze. Nemoc má zpravidla horečnatý průběh spojený s hemoglobinurií (přítomností krevního barviva v moči), ikterem (žloutenkou) a hemolytickou anémií (chudokrevností). Velmi časté jsou případy úhynu zvířat. Babesióza se u člověka velmi podobá malárii. Inkubační doba trvá od 1 do 12 měsíců. Kontinuálně stoupá teplota, dostavují se bolesti hlavy, svalů a kloubů, únava a potivost. Často dochází ke zvětšení jater a sleziny a stejně jako u zvířat k hemoglobinurii, ikteru a hemolytické anémii. Jsou zaznamenány i smrtelné infekce. Běžně se diagnostikuje pomocí krevního roztěru, kde jsou babesie viditelné v napadených erytrocytech. Používají se sérologické metody a možnou alternativou je také inokulace křečků. Jako terapie se používá kombinace chininu a klindamycinu (Hubálek 2000). 4.3.2. Čeleď Theileridae 4.3.2.1. Rod Theileria Onemocnění, která tyto mikroorganismy způsobují, se obecně nazývají theileriózy. Theileria parva, Theileria annulata Nemoci vyvolané těmito prvoky způsobují ekonomické ztráty v produkci a vysokou mortalitu vnímavých jedinců dobytka. Choroby, které tyto mikroorganismy způsobují, se nazývají East Coast fever, Corridor disease a Zimbabwean theileriosis, způsobené Theileria parva, a tropická theilerióza způsobená Theileria annulata. T. parva způsobuje onemocnění dobytka, afrických buvolů, a antilop. T. annulata napadá dobytek, divoké jaky a buvoly. Onemocnění East Coast fever je rozšířeno od jižního Súdánu přes jižní Afriku až na západ Zairu. S tropickou theileriózou se setkáváme v severní Africe, jižní Evropě, v jižních státech bývalého Sovětského svazu, v Indii, Číně a na Středním Východě. Theileria parva je přenášena klíšťaty Rhipicephalus appendiculatus a R. zembeziensis v jižní Africe a R. duttoni v Angole. T. annulata je přenášena zejména klíšťaty rodu Hyalomma. Sporozoiti theilerií se do vnímavých jedinců dostávají ve slinách při sání klíšťat. Transovariální přenos není znám. 33