Ústavní systém České republiky

Doc.JUDr.Aleš Gerloch, CSc., JUDr. Jiří Hřebejk, JUDr. Vladimír Zoubek, CSc. nakladatelství PROSPEKTRUM stran 320 rok vydání - Praha 1996 Ústavní systém České republiky Kapitola 1. Ústavní vývoj 1 K etapizaci ústavního vývoje Ústava je v prvé řadě právním výrazem existence státu. Základní etapizace našeho ústavního vývoje vychází z etapizace státních útvarů, které na území dnešní České republiky historicky působily a vyznačovaly se rysy moderního konstitucionalismu. Můžeme rozlišit dvě základní uzavřené etapy dosavadního ústavního vývoje: a) od roku 1848 (vznik konstitucionalismu) do roku 1918 v rámci habsburské monarchie b) v letech 1918-1992 v rámci československé státnosti c) od 1.ledna 1993 začíná etapa třetí, etapa samostatné České republiky jako subjektu mezinárodního společenství (jako státní útvar vznikla již při federalizaci československého státu 01.01.1969) Komentář [C1]: Za základní rysy moderního konstitucionalismu se považují suverenita lidu jako tvůrce ústavního režimu a rovnost v právech (rovnoprávnost). 2 Ústavní vývoj habsburské monarchie (1848-1918) Počátky moderního konstitucionalismu Až do roku 1848 mělo Rakousko, jehož součástí byly i české země, formu absolutní monarchie. Revoluční události roku 1848 vedly k přípravě moderní konstituce habsburské monarchie. Císařským patentem z 15.03.1848 bylo přislíbeno vydání ústavy a následně i provedení voleb do říšského sněmu. 25.dubna 1848 byla vyhlášena z rozhodnutí císaře, bez projednávání v zákonodárném orgánu, první rakouská ústava též někdy označovaná jako Pillersdorfova (byla tedy stejně jako další ústavy, oktrojovaná). tato ústava však nikdy nenabyla platnosti. Na jejím základě však byl svolán říšský sněm jako ústavodárné shromáždění. Ústavodárný říšský sněm zasedal od července 1848 do března 1849 nejprve ve Vídni a poté v Kroměříži. Byl zvolen na zásadách nepřímého a nerovného volebního práva. Významným krokem bylo rozehnání kroměřížského sněmu v březnu 1849, když císař František Josef I. vyhlásil 04.03.1849 oktrojovanou ústavu. Březnová ústava nebo též někdy nazývaná Stadionova, vyšla z koncepce jednotného státního území a zakotvila v Rakousku dědičnou monarchii v čele s císařem. ten měl vykonávat zákonodárnou

moc spolu s dvoukomorovým říšským sněmem, jehož dolní sněmovna měla být volena, horní sněmovna ustanovena prostřednictvím zemských sněmů, event. volena z nejbohatších šlechtických kruhů. Výkonná moc příslušela jen císaři, který ji vykonával prostřednictvím příslušných ministrů. Současně byla zřízena říšská rada jako poradní orgán císaře, jím jmenovaný. Moc soudcovská byla svěřena soudcům, kterým byla dána záruka nezávislosti prohlášením o nesesaditelnosti a neodvolatelnosti soudců. Ústava výslovně zrušila jakékoli formy poddanství a stanovila základní liberální práva a svobody. Zakotvila obecní samosprávu, pravomoc zemí a říše. Pro spory ústavní povahy byl zřízen říšský soud. Obnovení absolutismu 21.12.1851 byla třemi tzv. silvestrovskými patenty obnovena absolutistická forma vlády. První z třech patentů prohlásil březnovou ústavu za zrušenou, přičemž se jen výslovně potvrzovala rovnost občanů před zákonem a zrušení poddanství a roboty. Druhým patentem byla zrušena občanská práva a výslovně byla potvrzena jen ochrana státem uznaných konfesí. Třetí patent vyhlásil zásady organického zřízení, které nemělo ústavní a parlamentní charakter, Byla zachována toliko říšská rada jako poradní orgán císaře. Výrazně byla omezena moc soudní. Návrat k ústavnosti Cestu k obnovení ústavnosti a parlamentního režimu otevřel císařský patent z března 1859, který doplnil říšskou radu o další členy (tzv. rozmnožená říšská rada) a vydání říjnového diplomu z 20.10.1860. Zde byl za základní princip prohlášen návrat k parlamentarismu a vyzvednuta úloha zemských sněmů. 26.února 1861 vyhlášena třetí oktrojovaná ústava, skládající se ze tří patentů. Tato únorová ústava, někdy nazývaná také Schmerlingova, zřizuje parlament pod názvem říšské zastupitelstvo, složené ze dvou komor sněmovny poslanecké, která byla volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů, a sněmovny panské, která byla jmenována císařem zejména z řad šlechty. Ústava nezakotvovala občanská práva. V březnu 1861 proběhly volby do zemských sněmů, které vyslaly zástupce do poslanecké sněmovny. Zemské sněmy byly voleny ve třech kuriích (velkostatkářské, městské a venkovské), později byl jejich počet zvýšen na čtyři, církevní hierarchie a rektoři byli virilisty. Dualismus Komentář [C2]: virilista osoba, která je členem nějakého orgánu z titulu svého úřadu nebo funkce Prosincová ústava z roku 1867 byla tvořena soustavou pěti základních zákonů. Státní moc byla rozdělena mezi dva státní celky Rakousko a Uhersko, spojené osobou panovníka (avšak jako císaře rakouského a krále uherského) se společnou zahraniční politikou, obranou a financováním těchto činností. Pro výkon zákonodárné činnosti v oblasti těchto společných záležitostí byly zřízeny delegace po 60 poslancích z Rakouska i Uher. Volební reformy Po přijetí prosincové ústavy prošlo volební právo v Rakousku těmito základními stádii: 1873 zavedení přímého volebního práva do říšské rady 1907 zavedení všeobecného, rovného a tajného hlasovacího práva do poslanecké sněmovny říšské rady, tj. zrušení kuriálního sytému. Aktivní volební právo měli všichni muži starší 24 let, pasivní od 30 let. Ženy, jakož i příslušníci ozbrojených sborů, neměli i nadále právo volit.

3 Vznik Československé republiky, Ústava z roku 1920 Ustavení československého státu Nositelem myšlenky o samostatnosti československého státu se stala v zahraničí (v Paříži) v únoru 1916 ustavená Československá národní rada, v jejímž čele stáli T.G.Masaryk, E.Beneš, M.R. Štefánik a koncem téhož roku vzniklý Národní výbor, vytvořený jako reprezentativní orgán domácí politické scény. Národní výbor byl revoluční orgán vytvořený představiteli českých politických stran. Slováci v něm nebyli zastoupeni. 13.07.1918 byl Národní výbor reorganizován. Nadále měl 30 členů a v jeho čele stáli K.Kramář, A.Švehla a V.Klofáč. Jednotlivé politické strany byly v něm účastny podle výsledků voleb od říšské rady z roku 1911. Programově připravoval převzetí moci v českých zemích v okamžiku zhroucení Rakousko-Uherské monarchie. Tříkrálová deklarace vznikla dne 06.ledna 1918 v Praze na shromáždění českých říšských a zemských poslanců v dorozumění s některými slovenskými politiky a představiteli českých spisovatelů. Zdůraznila požadavek sebeurčení národů a požadovala spojení Českých zemí se Slovenskem. Květen 1918 jednání v Pittsburgu, za účasti T.G.Masaryka k dohodě mezi představiteli české a slovenské emigrace, v níž byl vysloven souhlas s politickým programem České národní rady působící v Paříži a usilující o vytvoření samostatného československého státu. Bylo dohodnuto, že nově vzniklý stát bude mít republikánskou a demokratickou ústavu. Podle Pittsburgské dohody byla Slovensku přislíbena vlastní administrativa, sněm a soudy; slovenština měla být úředním jazykem ve školách i veřejném životě. 18.října 1918 doručil T.G.M. prezidentu USA W.Wilsonovi tzv. Washingtonskou deklaraci (připravenou v Paříži), obsahující vyhlášení československé nezávislosti. V návaznosti na tento akt oznámil 24.října 1918 E.Beneš vládám Dohody, že rozhodnutím z 26.09.1918 se ustavila přetvořením z Československé národní rady prozatímní vláda československého státu, kterou tvořili Masaryk, Beneše a Štefánik. 28.října 1918 vlastní vyhlášení československého státu - na schůzi Národního výboru v Praze. Jako první zákon československého státu byl týž den přijat tzv. recepční zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu Československého, připravený narychlo A.Rašínem. Zákonem o zřízení samostatného státu Československého došlo k plné formálně právní kontinuitě nově vytvořeného státu s dosavadní habsburskou monarchií, tj. k převzetí rakouského a uherského právního řádu. Vzhledem k značné diferenciaci ve vývoji rakouského a uherského právního systému a správního uspořádání byl do československého státu převzat právní a správní dualismus. Národní výbor řídil stát do 13.listopadu 1918, kdy dovršil svoji činnosti přijetím Prozatímní ústavy jako zákona č. 37/1918 Sb. z. a n.

Představitelé Slovenska se přihlásili ke společnému československému státu na ustavujícím shromáždění Slovenské národní rady v Martině 30.října 1918. Prozatímní ústava Prozatímní ústava z listopadu 1918 předpokládala působení tří nejvyšších orgánů: Národního shromáždění, prezidenta republiky a vlády. Národní shromáždění se skládalo z 256 poslanců a vzniklo rozšířením dosavadního Národního výboru při použití stejného klíče, jak byl Národní výbor v roce 1918 rekonstruován, tj. podle výsledků posledních voleb do říšské rady v roce 1911. Parlament byl jednokomorový, měl zákonodárnou pravomoc, rozhodnutí činil za přítomnosti nejméně třetiny poslanců nadpoloviční většinou, ve vybraných záležitostech (změna ústavy, volba prezidenta apod.) bylo třeba dvoutřetinové přítomnosti poslanců a souhlas dvou třetin z nich. Výkonná a nařizovací činnost příslušela vládě, jejíž počet byl přímo stanoven na sedmnáct. Členy vlády volilo Národní shromáždění. V čele státu stál prezident volený NS. Protože pro zástupce Slovenska nebylo možno použít zvolený klíč pro obsazení funkcí poslanců NS, byl pro ně stanoven počet 40 míst. V důsledku jejich námitek došlo ke zvýšení jejich poslanců na 270 první novelou prozatímní ústavy. Druhá novela prozatímní ústavy kterou byly zejména rozšířeny pravomoci prezidenta republiky. Ústava z roku 1920 Základní zákon Ústavy Československé republiky byl zákon z 29.února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (č. 121/1920 Sb. z. a n.) a vlastní ústavní listina. Struktura ústavy Ústavní listina se snažila shrnout všechny ústavní normy v jediný celek. Těžiště ústavy spočívalo v dělbě moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Národní shromáždění Zákonodárnou moc představovalo dvoukomorové Národní shromáždění skládající se z Poslanecké sněmovny (300 členů) a Senátu (150 členů). Poslanecká sněmovna vykazovala určitou preponderanci (převahu) v širší pravomoci. Pouze ona mohla vyslovit důvěru nebo nedůvěru vládě a v zákonodárství měla poslední slovo. Senát byl konstruován jako instituce odborná, kontrolující, zbavená přímého politického vlivu. Ústavní listinou byl zřízen i stálý výbor zabezpečující kontinuitu zákonodárného sboru i stálou kontrolu vlády. Ústavní kodex zakotvoval volný mandát poslanců i senátorů. Ve skutečnosti však poslanci i senátoři byli plně závislí na příkazech svých politických stran (tzv. volební reverz ).

Vedle zákonodárství patřila parlamentu také funkce kontrolní. Faktická účinnost kontroly však byla minimální, stejně jako činnosti samostatného Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, odpovědného Národnímu shromáždění. Komentář [C3]: Nejvyšší účetní kontrolní úřad byl zřízen k dozoru na státní hospodářství, státní jmění a státní dluh. Prezident republiky V čele státu stál prezident republiky, volený na společné schůzi obou sněmoven Národního shromáždění na dobu 7 let s tím, že nikdy nemohl být volen na více než dvě po sobě jdoucí volební období. Toto omezení se však výslovně nevztahovalo na prvního prezidenta ČSR T.G.M. Prezident zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval vyslance, vyhlašoval válečný stav, vypovídal se souhlasem NS válku a sjednával mír. Dále měl právo veta vůči odhlasovaným zákonům, ovšem s tím, že poslední slovo náleželo i tak parlamentu (suspenzívní veto). Dále jmenoval a propouštěl vládu a její jednotlivé členy, jmenoval vysokoškolské profesory, soudce a některé státní úředníky a důstojníky, uděloval čestné dary a penze. Byl též velitelem branné moci a měl právo udělovat milost. Vláda a ministerstva Prakticky hlavním orgánem vládní a výkonné moci byla vláda. Ústavoprávně byla odpovědna Poslanecké sněmovně, která ji též mohla vyslovit nedůvěru. Vláda byla složena z předsedy, náměstků a členů vlády (ministrů). Soudy Pro soudnictví byla příznačná široká paleta soudců. Soudní soustava: - Soud ústavní, který měl za úkol zkoumat ústavnost zákonů - Soud volební, který byl všeobecným soudem pro volební věci - Nejvyšší správní soud, který přezkoumával zákonnost rozhodnutí správních orgánů a řešil různé kompetenční konflikty - Soustava civilních (občanských) a trestních soudů představovaly je soudy okresní, krajské, vrchní (na Slovensku hlavní) a nejvyšší soud se sídlem v Brně - Mimořádné civilní soudy zejména soudy pracovní a rozhodčí soudnictví (soudy nemocenských pojišťoven, báňské soudy apod.) - Státní soud zřízen pro některé zvlášť těžké činy - Vojenské soudy Katalog základních práv a svobody Ústavní text obsahoval též hlavu o právech a svobodách, jakož i o povinnostech občanských, obsahující zásadu rovnosti, svobodu osobní a majetkovou, svobodu domovní, svobodu tisku, právo shromažďovací a spolkové (dnes sdružovací), právo petiční, listovní tajemství, svobodu učení a svědomí a svobodu projevu mínění, ochranu manželství a rodiny a jako ústavní povinnost brannou. Ústavní listina neobsahovala práva sociální. Hodnocení ústavy

Přes obecně kladné hodnocení obsahu ústavy z roku 1920, která byla výrazem československé demokratičnosti, obsahoval v sobě ústavní text některé minimálně sporné, nebo přímo negativní prvky. Hned v úvodu v preambuli se odrazila oficiální linie k národnostní otázce v Československu, idea čechoslovakismu. Jednalo se o konstrukci jednotného, československého národa. Pouze v textu ústavy, v praxi provedeno nebylo, zůstalo ústavní ustanovení o autonomii Podkarpatské Rusi. Fakticky neproveden zůstal v letech zákon 1920-1927 zákon č. 156/1920 Sb. z. a n. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé (župní zákon). Tento zákon však nebyl v Českých zemích, zejména z důvodů národnostních, v podstatě vůbec proveden. Na Slovensku k jeho provedení došlo v roce 1923. Podle župního zákona měly být odstraněny existující země, vládě měly podléhat přímo nově vymezené administrativní jednotky župy jako vyšší celky, v nichž měly být okresy. Župní zákon byl podstatně novelizován v červenci 1927 zákonem č. 125/1927 Sb. z. a n., o organizaci politické správy. Tato novela navrátila formální župní uspořádání státu na zemské (a ponechala okresy), kde byly zřízeny 4 správní obvody: země Česká se sídlem v Praze, země Moravskoslezská se sídlem v Brně, země Slovenská se sídlem v Bratislavě a země Podkarpatská se sídlem v Užhorodu. Doplnění Ústavy a prováděcí zákony V období do 29.09.1938 nebyl ústavní text přímo novelizován. Byl pouze doplněn několika ústavními zákony. 4 Tzv. Druhá československá republika a prozatímní státní zřízení ČSR, obnova právního pořádku (1938-1948) Výchozí situace 16.02.1933 uzavřena Malá Dohoda, užší politická spolupráce Československa, Jugoslávie a Rumunska únor 1939 Jugoslávie a Rumunsko oficiálně vypověděly své závazky vůči Malé Dohodě 16.května 1935 byla v Praze podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva. Druhá republika Mnichovský diktát došlo k porušení jak psaných mezinárodních paktů a dohod tak i nepsaných, ale uznávaných zásad mezinárodního práva. Jeho vnucené přijetí Československem znamenalo i porušení československé ústavy, která v 3 změnu hranic republiky vázala na souhlas Národního shromáždění to však nebylo ani svoláno. Koncem listopadu 1938 byl zbytkem Národního shromáždění přijat ústavní zákon č. 299/1938 Sb.z. a n., o autonomii Slovenské krajiny a republika se stala Česko-Slovenskou republikou.

Samostatný ústavní zákon č. 328/1938 Sb.z. a n. byl přijat i o autonomii Podkarpatské Rusi, která byla součástí Československého státu. Likvidace československé ústavnosti byla utvrzena i formálně, když 15.12.1938 byl schválen ústavní zákon č. 330/1938 Sb.z.a n., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Československé. Dával vládě právo nahrazovat po dva roky zákony vládními nařízeními a prezidenta zmocnil vydávat dekrety s mocí ústavy. Slovenský stát a Protektorát Čechy a Morava Výnos vůdce a říšského kancléře z 16.03.1939 o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Ústavní listina k obnovení její účinnosti došlo cestou ústavní restituce, tj. na základě čl. I úst. dekretu prezidenta republiky dr. E.Beneše č. 11/1944 Úř.věst.čsl. o obnovení právního pořádku vydán dne 03.08.1944 v Londýně. Po mnichovském diktátu a zejména po 14. a 15.03.1939 do skončení doby nesvobody vznikly postupně vedle předmnichovského práva čtyři skupiny právních předpisů, které byly výsledkem diametrálně odlišných subjektů normotvorby. Byly to: a) akty orgánů prozatímního státního zřízení ČSR (obsažené v Úředním věstníku československém) b) akty Protektorátu Čechy a Morava (které navíc mohly být podle nařízení vůdce a říšského kancléře ze 07.06.1939, o právu měněny Reichsprotektorem navíc v nebezpečí prodlení může Reichsprotektor vydávati právní předpisy všeho druhu. c) akty Slovenského státu d) od 01.09.1944 akty Slovenské národní rady, publikované ve Sbírce nařízení SNR Prozatímní státní zřízení Prozatímní státní zřízení ČSR bylo zformováno postupně kolem prezidenta dr.e.beneše do poloviny roku 1940. Prozatímní státní zřízení ČSR bylo představováno prezidentem, Státní radou a vládou. Státní rada, jež měla mít nejvýše 40 členů, byla charakterizována jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný a kontrolní orgán v rámci zatímního státního zřízení ČSR. První prozatímní československá vláda v exilu byla prezidentem Benešem jmenována dne 22.07.1940. Měla předsedu Msgr. Šrámek a dále 12 ministrů a státních tajemníků české i slovenské národnosti. Zákonodárná moc byla prezidentskými dekrety přenesena na prezidenta. Za dobu svého působení v čele prozatímního státního zřízení ČSR v Londýně (resp. od 21.07.1940 do 05.03.1945) vydal prezident Beneš 44 dekretů, z toho 10 ústavních, jež byly publikovány v exilovém Úředním věstníku československém. Aby se akty vydávané prezidentem republiky v rámci prozatímního státního zřízení ČSR staly po obnově suverenity československého státu součástí jeho právního řádu, musely být publikovány ve Sbírce zákonů a schváleny parlamentem (v tomto případě Prozatímním národním shromážděním, vzniklým dne 28.10.1945). Akt dodatečného schválení se nazývá ratihabice.

Otázka právní kontinuity Po svém konstituování prozatímní státní zřízení ČSR představovalo ústavní kontinuitu se stavem tzv. první republiky. Po válce nebylo však možné na ústavní stav před 30.09.1938 bez dalšího navázat, neboť bylo třeba hledat kompromisy i s ostatními subjekty moci na ústavní uspořádání poválečného Československa. Londýnské a moskevské centrum odboje reprezentovaly dvě koncepce nového Československa. Slovenská národní rada vznikla koncem prosince 1943 (tzv. Vánoční dohoda ), a která vydala dne 01.09.1944 mimo jiné Deklaraci, v níž se prohlásila za Nejvyšší orgán slovenského odboje a v níž stanovila, že přebírá na celém Slovensku zákonodárnou, vládní a výkonnou moc. tím nejenže byl založen faktický právní dualismus v rámci Československa (SNR vydávala nařízení, jež měla charakter zákonů), ale tento stav byl v protikladu ke dvěma koncepcím E.Beneše k jeho koncepci právní kontinuity a k jeho koncepci národnostní (prezident Beneš setrvával na koncepci čechoslovakismu). Za dobu Slovenského národního povstání (do 23.10.1944) vydala SNR 40 nařízení. Vývoj na Zakarpatské Ukrajině sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny dne 26.11.1944 v Mukačevu zvolil Ukrajinskou národní radu (v čele s I.Turjanickou) a rozhodl pod vojenským tlakem Rudé armády vystoupit ze svazku ČSR a požádat o připojení k SSSR. Po složitých jednáních se tak po válce skutečně stalo. Za ukončení prozatímního státního zřízení ČSR se dá označit jmenování československé vlády Národní fronty v čele se Zdeňkem Fierlingerem, první vlády na osvobozeném území, dne 04.04.1945 v Košicích a její program, který vstoupil do historie jako Košický vládní program. Ten byl připraven jako určitý kompromis mezi dvěma centry zahraničního odboje, za hranicemi země v Moskvě. Povstání lidu a Česká národní rada, která vznikla dne 30.04.1945 a která si přes vlastní vnitřní rozpornost nečinila nárok na víc, než na roli řídícího orgánu povstání. Česká národní rada, na rozdíl od svých jmenovkyň na Zakarpatské Ukrajině i na Slovensku, odevzdala 11.05.1945 československé vládě oficiálně správu českých zemí a ukončila svoji činnost. Po pominutí období nesvobody byla oficiálně obnovena účinnost ústavní listiny z r. 1920. Vývoj po roce 1945 Ze soustavy londýnských státních orgánů se do nové soustavy dostal jediný prezident republiky, který si až do ustanovení Prozatímního národního shromáždění v říjnu 1945 podržel dekretální pravomoc tím, že dekrety mohla navrhovat pouze vláda a vládě též příslušela jejich kontrasignace (spolupodpis). Od 02.04.1945 do 27.10.1945 lze napočítat 99 dekretů prezidenta republiky (některé byly novelami), z toho 6 ústavních. Tyto dekrety znamenaly zásahy prakticky do všech oblastní poválečné organizace státu. Slovenská národní rada mimo jiné vydala 21.04.1945 své nařízení č. 30/1945 Zb n. SNR, o zákonodárné moci na Slovensku, podle kterého zákonodárnou moc na Slovensku vykonávala buď přímo sama nebo ji vykonával prezident republiky dekrety, vydanými po dohodě se SNR. Vzájemné vztahy vymezením zákonodárné, výkonné a vládní moci mezi orgány Československými a Slovenskými, byly postupně stanoveny v tzv. pražských dohodách. Ty byly v rozmezí červen 1945 až červen 1946 přijaty celkem tři.

První z nich byla dohoda mezi vládou ČSR a předsednictvem SNR ze dne 02.06.1945 a potvrzovala Slovenskou národní radu jako nositelku státní (zákonodárné, vládní a výkonné) moci na území Slovenska. Druhá pražská dohoda byla dojednána mezi vládou ČSR a SNR dne 11.04.1946 a třetí byla dohodou politických stran sdružených v Národní frontě ze dne 27.06.1946 a kompetence SNR omezovala (po volbách 1946). Významným zásahem do koncepcí právní kontinuity s první republikou bylo i vytvoření soustavy národních výborů, jejichž právním podkladem se stal ústavní dekret prezidenta republiky č. 18/1944 Úř. věst.čsl. ze dne 04.12.1944. Na podzim 1945 došlo potom k volbám do okresních a zemských národních výborů. Jednalo se o volby nepřímé delegační, na základě parity podle stranického klíče. Zemské sjezdy delegátů Čech a Moravy v říjnu 1945 rovněž zvolilo, též podle stranického klíče, 200 poslanců Prozatímního národního shromáždění. Dalších 100 poslanců bylo zvoleno na sjezdu národních výborů Slovenska (současně byla zvolena Slovenská národní rada). Jednokomorové Prozatímní národní shromáždění zahájilo činnost 28.10.1945. Ratihabice prezidentských dekretů byla provedena ústavním zákonem č. 57/1948 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky (z 28.03.1946). Za dobu své existence přijalo Prozatímní národní shromáždění celkem 80 zákonů. Ústavodárné národní shromáždění bylo koncipováno jako jednokomorový orgán, zvolený podle všeobecného, rovného přímého a tajného hlasovacího práva a podle zásady poměrného zastoupení. Ústavodárné shromáždění mělo své funkční období do doby, kdy se sejde zákonodárný sbor Československé republiky podle nové ústavy, nejdéle však dva roky. Volby do Ústavodárného shromáždění, uskutečněné 26.05.1946 byly organizovány jako volební povinnost. Volební výsledky byly v Českých zemích nejpříznivější pro KSČ (40,17%) a na Slovensku pro Demokratickou stranu (62%); celostátně pak relativní většinou zvítězila KSČ a v 300 členném parlamentu získala 93 mandátů. Dalších 21 mandátů získala KSS. Základním úkolem Ústavodárného shromáždění bylo připravit novou ústavu. Za necelé dva roky svého funkčního období přijal tento zákonodárný sbor 224 zákonů (včetně ústavních). Na základě politického kompromisu došlo k přenesení přípravy ústavy z vlády do vytvořeného ústavního výboru (zákonem č. 197/1946 Sb.), prostřednictvím kterého měl být návrh ústavy vypracován přímo v Ústavodárném shromáždění. Rozpor v přípravě ústavy zda za základ vzít ústavní listinu z roku 1920, nebo vypracovat ústavu koncepčně novou. V těchto přístupech se odrážel zásadní spor o budoucí charakter státu, který vyvrcholil v únoru 1948. 5 Ústavní vývoj v období komunistického režimu (1948-1989)

Únorové události V únoru 1948 došlo v Československé republice k převzetí moci komunistickou stranou. Únorové události proběhly kombinací ústavních a neústavních metod. Únor 1948 se jevil jako článek v řetězu událostí, započatých již v květnu, resp. dubnu 1945 na základě politických dohod v Moskvě. Z politického hlediska nejvýznamnější bylo vytvoření systému omezeného politického pluralismu v rámci Národní fronty, kdy byla znemožněna spontánnost vzniku politických stran a omezena jejich svobodná soutěž a kdy došlo rovněž k odstranění rozdílů mezi stranami vládnoucími a opozičními, neboť všechny strany Národní fronty byly stranami netoliko parlamentními, ale i vládními. Složení nové vlády po přijetí demise odstoupivších ministrů v únoru 1948 respektovalo tento formální rámec Národní fronty. Politický, sociální a ekonomický vývoj byl již od konce války chápán převážně jako proces transformace společnosti v novou kvalitu uspořádání, vyjádřenou v názvu lidová demokracie, založené nejen na omezení politického pluralismu, ale i soukromého vlastnictví a svobody trhu. Tento vývoj dostal ve volbách v květnu 1946 podpory převážné části voličů, a to nejen těch, kteří volili komunisty, ale i převážné části voličů, kdo volili sociální demokraty, jakož i mnohých voličů dalších stran. Poslední motiv slabého odporu proti nastupující totalitní moci (demonstrace studentů, sokolové), byl strach. Vedle ústavních postupů byly totiž paralelně použity i postupy neústavní. Za takové nelze zřejmě považovat masová shromáždění a výstražnou generální stávku, i když působily nátlakově, ale nesporně jimi bylo založení Lidových milicí, ustavení tzv. akčních výborů Národní fronty a jejich prověrková činnost a zatýkání čelných odpůrců nového režimu bez právního podkladu již v únorových dnech 1948. Ústava 9.května v květnu 1948 byla přijata nová ústava Československé republiky tzv. Ústava 9.května vyhlášená jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. Text ústavy, připravený prakticky již před únorem 1948, byl sice z části inspirován sovětskou ústavou z roku 1936, do značné míry však navazoval na ústavní listinu z roku 1920 (v systému ústavních orgánů, zvláště ve vztazích Národního shromáždění, prezidenta republiky a vlády), které dále doplňoval a rozvíjel o nové instituce a instituty vývoje po roce 1945. Novými institucemi byly slovenské orgány (SNR a sbor pověřenců) a národní výbory, nově bylo zakotveno zvláště omezení soukromého vlastnictví na maximální počet 50 zaměstnanců nebo 50 ha půdy, plánovitý charakter rozvoje národního hospodářství a doplnění tradičních liberálních práv o ústavní práva sociální, ekonomická a kulturní. ústava neznala instituci ústavního soudu, pověřila výkladem ústavy předsednictvo Národního shromáždění. Ústava 9.května byl z hlediska úrovně textu poměrně demokratická a i formálně byla na slušné úrovni. Ústavnost však byla iluzorní současně ve dvou oblastech: 1. Ustanovení o základních lidských a občanských právech měla namnoze toliko proklamativní charakter. 2. Ústava sice formálně provedla rozdělení pravomocí a působností ústavních orgánů a ve vztazích mezi parlamentem, prezidentem a vládou vycházela ze zásad parlamentarismu, reálné mocenské centrum (politbyro KSČ) však fungovalo mimo ústavní struktury, a stálo vlastně nad státem. Ústava 9.května je příkladem flagrantního rozporu mezi ústavním textem, zákony a právní praxí.

Zákony o zesílení trestní represe v druhé polovině roku 1948 byly Národním shromážděním přijaty zákonné úpravy, které vytvořily předpoklady rozsáhlé trestní represe z let 1949-1953. Byl to: - zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. (z 06.10.1948) - zákon o státním soudu č. 232/1948 (z 06.10.1948) - zákon o táborech nucených prací č. 247/1948 Sb. (z 25.10.1948) Zákon na ochranu lidově demokratické republiky vymezil poměrně obecně celou řadu skutkových podstat trestných činů převážně politické povahy (např. velezrada, sdružování proti státu, podněcování proti republice, hanobení republiky, vyzvědačství, popuzování, šíření poplašné zprávy atd.) za něž tresty ukládal nově zřízený státní soud. V případně relativně méně závažných deliktů byl aplikován přístup podle zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucených prací, kdy namísto soudu byly oprávněny ukládat tresty, spočívající v pobytu v TNP, tříčlenné komise jmenované krajským národním výborem (KNV) v rozsahu od 3 měsíců do 2 let. Komise mohly rovněž uložit zákaz pobytu v určitém místě, nařídit vyklizení bytu osoby zařazené do TNP, rozhodnout o zavedení národní správy, jakož i o odnětí živnostenského oprávnění. V roce 1956 byly nejkřiklavější zákonné normy z oblasti trestní represe (včetně trestního zákona a trestního řádu z roku 1950) zrušeny, resp. novelizovány tak, aby neumožňovaly zjevnou nezákonnost v rámci zákona. Novely Ústavy 9.května Tzv. socialistická ústava V roce 1960 byla dosavadní ústavní úprava nahrazena novou tzv. socialistickou ústavou (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). K jejímu přijetí vedly čistě politické a ideologické důvody prestižní povahy ( vybudování socialismu ). V čl. 4 zakotvila ústava vedoucí úlohu KSČ. Omezeny byly pravomoci prezidenta republiky, který stanovením blíže nespecifikované odpovědnosti z výkonu své funkce Národnímu shromáždění podle čl. 61/2 se vlastně stal, i když jen ve formální rovině, orgánem parlamentu. Výrazně byla omezena působnost Slovenské národní rady; sbor pověřenců byl vůbec zrušen. Byl změněn tradiční název státu a státní znak. Ústavní zákon o čs. federaci V roce 1968 v rámci společenských, politických a právních změn byl přijat rovněž ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který nahradil dosavadní hlavu III. VI. ústavy. Připomenout je rovněž třeba ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR, ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu a ústavní zákon č. 155/1969 Sb., kterým se mění hlava osmá ústavy (o soudech a prokuratuře). Ústavním zákonem č. 143/1968 Sb. byla provedena federalizace státu, tj. dosavadní unitární stát byl přeměněn ve federativní stát dvou rovnoprávných bratrských národů, Čechů a Slováků, takže ČSSR nadále tvořily Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika na principu rovnoprávnosti. Článek 7 stanovil výlučnou působnost ČSSR (zahraniční politika, národní obrana, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správa v rozsahu působnosti federace a ochrana federální ústavnosti), článek 8 vymezil společnou působnost ČSSR a obou republik s tím, že v taxativně (v článku 10-28) uvedených věcech působí orgány federace a v ostatních věcech orgány republik a

článek 9 výlučnou působnost republik. Podle původní úpravy převaha výkonu státní správy měla spočívat v republikách, pro státní správu na úrovni federace v oblasti společné působnosti byly zřízeny jen výbory (ne ministerstva) jako koordinační orgány. Při centralizace federaci, provedené ústavním zákonem č. 125/170 Sb., byly tyto výbory nahrazeny ministerstvy. Těžiště zákonodárné pravomoci mělo spočívat v působnosti Federálního shromáždění. Tento nově vytvořený zákonodárný orgán se sestával ze dvou sněmoven, Sněmovny lidu a Sněmovny národů, které měly rovnoprávné postavení. Sněmovna lidu měla 200 poslanců (v roce 1990 byl počet snížen na 150), Sněmovna národů reprezentovala rovné státoprávní postavení obou republik, měla 150 poslanců (75 z ČSR a 75 z SSR). Ve Sněmovně lidu platil tzv. zákaz majorizace, tzn. poslanci zvolení do Sněmovny národů za ČSR a SSR v takovém případě hlasovali odděleně, aby nedošlo k přehlasování. K přijetí zákona bylo potřeba souhlasného rozhodnutí obou sněmoven. Vedle vlády federální byly vytvořeny vlády republik. Zákonodárnou pravomoc v republikách vykonávaly Česká národní rada a Slovenská národní rada. Ústavní zákon o čs. federaci sestával z osmi hlav o 150 článcích. Ústavní řád ke konci komunistického režimu Před listopadem 1989 tvořily československou ústavu v širším smyslu tyto ústavní zákony: ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR, ve znění přímých i nepřímých novel ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění přímých i nepřímých novel ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu ústavní zákon č. 126/1970 Sb., o opatření v soustavě federálních ústředních orgánů, jejichž čele stojí člen vlády ČSSR, ve znění ústavních zákonů ústavní zákon č. 193/1998 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 126/1970 Sb. (úprava kompetence Státní plánovací komise) ústavní zákon č. 2/1946 Sb., o Zakarpatské Ukrajině a úpravě hranic se SSSR ústavní zákon č. 171/1947 Sb., o mírové smlouvě mezi Mocnostmi spojenými a sdruženými s Maďarskem ústavní zákon č. 62/1958 Sb., o konečném vytýčení státních hranic s Polskou lidovou republikou ústavní zákon č. 66/1974 Sb., o změnách státních hranic s Rakouskou republikou ústavní zákon č. 143/1975 Sb., o změnách státních hranic s Německou demokratickou republikou ústavní zákon č. 169/1988 Sb., o změnách v průběhu státních hranic na hraničních vodních tocích s Polskou lidovou republikou Listopad 1989 6 Ústavní vývoj po listopadu 1989 17.listopad 1989 symbolizuje zhroucení komunistického systému. Současně symbolizuje počátek procesu změn.

Po listopadu 1989, do konce roku 1992, bylo přijato celkem 51 ústavních zákonů (z toho 35 Federálním shromážděním, 10 Českou národní radou a 6 Slovenskou národní radou včetně ústavy Slovenské republiky z 01.09.1992, která formálně jako ústavní zákon označena nebyla). Ústavní změny z konce r. 1989 Prvým ústavním zákonem, přijatým po 17.listopadu 1989, byl dokument, v němž se odrazila změna poměrů. Jednalo se o ústavní zákon č. 135/1989 Sb. (z 29.11.1989), kterým se z textu ústavy z roku 1960 vypustil článek o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a ve státě i v Národní frontě a teze o marxismu-leninismu, v němž byla vedena veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování. Na sklonku roku 1989 byl schválen ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů). Ústavní zákony z roku 1990 Na polovinu roku 1990 byly připravovány parlamentní volby, přímo právními předpisy označené za svobodné a demokratické. Pro jejich provedení muselo být ústavně zkráceno volební období zákonodárných sborů, zvolených v červnu 1986 původně na pětileté období. Zároveň s tímto zkrácením byl ústavním zákonem č. 46/1990 Sb., přeměněn vztah poslanců a voličů na tzv. mandát volný, byla určena inkompatibilita (neslučitelnost) výkonu poslaneckého mandátu s výkonem jiných státních funkcí, došlo ke snížení počtu poslanců Sněmovny lidu Federálního shromáždění (na 150) a byla změněna dikce slibu poslance Federálního shromáždění a člena federální vlády. tento ústavní zákon obsahoval i zmocnění pro obě národní rady, přijmout si k řešení některých vnitřních záležitostí republik vlastní ústavní zákony. Na základě tohoto zmocnění začalo od března 1990 vznikat republikové ústavní zákonodárství. Koncem března roku 1990 byl přijat, po vypjatém dohadovacím řízení, i ústavní zákon o změně názvu Československé socialistické republiky. Název byl změněn na Československou federativní republiku s tím, že ve Slovenské republice byl tento název uváděn jako Česká a Slovenská federativní republika. Ústavní zákon o změně názvu státu měl velmi krátkou účinnost, od 29.03.1990 do 23.04.1990, kdy nabyl účinnost ústavní zákon o novém názvu státu Česká a Slovenská republika, který spolu s ústavním zákonem o státních symbolech ČSFR zůstal v platnosti až do zániku federace. Důležitým ústavním zákonem byl ústavní zákon č. 294/1990 Sb. Byl prvním přijatým po parlamentních volbách v roce 1990 a připravoval volby komunální. Ukončil éru národních výborů a vrátil se k územní (místní) samosprávě. V září 1990 byla ústavně zrušena Národní fronta (ú.z. č. 376/1990 Sb.) a v té souvislosti bylo řešeno nové podávání návrhů na soudce, včetně změny dikce slibu soudců. V listopadu 1990, k 1. výročí listopadových události roku 1989, byly přijaty dva ústavní zákony o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR (č. 496/1990 Sb.) a o navrácení majetku SSM lidu ČSFR ( č. 497/1990. Listina základních práv a svobod Historický význam ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozovala Listina základních práv a svobod, jako ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR dne 09.01.1991. Ústavní zákon o ústavním soudu ČSFR

ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu ČSFR. Krize čs. federace ústavní zákon č. 327/1991 Sb., o referendu, zakotvující nutnost referenda pro rozhodnutí jedné z republik vystoupit z federace. Konce federace byl zkonstruován jako zánik, nikoli vystoupení tvořících ji republik z federace, a přestože ústavním zákonem o zániku ČSFR nebyl výslovně zrušen, uplatnila se interpretační zásada lex posterior derogat priori. listopad 1991 ústavní zákon ČNR, který se zřídil Nejvyšší kontrolní úřad České republiky a v prosinci 1991 ústavní zákon SNR o Ústavním soudu Slovenské republiky. Ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Republiky. Majetek, který byl předmětem dělení, byl ústavním zákonem v zásadě určen takto: - nemovité a movité věci ve vlastnictví ČSFR - státní finanční aktiva a pasíva ČSFR - měnová aktiva, pasiva a rezervy ČSFR - jiná majetková práva a závazky náležející ČSFR a státním organizacím v působnosti ČSFR, nacházející se na území ČSFR i mimo toto území Ústavní zákon zároveň stanovil, že k dělení majetku má dojít podle těchto výchozích principů: a) územní princip, podle něhož přechází majetek na ten nástupnický stát, na jehož území se nachází; pro nemovitost vždy, pro věci movité se použije v případech, kdy tyto věci vzhledem k jejich určení, účelu použití, popřípadě povaze tvoří příslušenství nemovité věci; b) princip podílu počtu obyvatel České republiky a obyvatel Slovenské republiky, podle něhož přechází majetek na Českou republiku v poměru 2:1. Tento ústavní o dělení majetku federace předpokládal uzavření dohody mezi ČR a SR, jejímž předmětem měl být zejména závazek převzetí ústavního zákona do právních řádů nástupnických států ke dni zániku ČSFR a společný výklad tohoto ústavního zákona oběma stranami dohody. Součástí dohody podle ústavního zákona o dělení majetku federace měla být i dohoda o způsobu rozhodování sporů vzniklých při dělení majetku ČSFR cestou arbitrážního řízení a závazek ČR a SR, že nález arbitrážního orgánu je platný a vykonatelný na území ČR a na území SROV. Součástí dohody mělo být i jiné majetkové a finanční vypořádání. Ústavní zákon č. 541/1992 Sb. rovněž zřídil Komisi pro dokončení vypořádání majetku ČSFR po jejím zániku a naopak ke dni zániku ČSFR zrušil Federální fond národního majetku. Dne 25.11.1992 odhlasovalo Federální shromáždění, pod tlakem národních rad, ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Zánikem ČSFR měly podle tohoto ústavního zákona též zaniknout státní orgány ČSFR, ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory ČSFR a rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet ČSFR (který se pro rok 1993 již nepřipravoval) a státní organizace v působností ČSFR, které byly zřízeny zákonem. Ústavní zákon o zániku ČSFR obsahoval též ustanovení, že ani ČR ani SR nesmějí po zániku ČSFR užívat státních symbolů ČSFR. toto ustanovení však nebylo zcela respektováno, stejně tak jako ustanovení ústavního zákona, podle něhož neměly poslancům Federálního shromáždění zaniknout po 31.12.1992 jejich mandáty a měli přejít do zákonodárných sborů jednotlivých nástupnických republik. Federace neměla žádný účinný prostředek k prosazení takovýchto ustanovení přijatého ústavního zákona.

Ústavní zákon č. 542/1992 Sb. dále určil přechod pravomocí vlády ČSFR, Nejvyššího soudu ČSFR a Ústavního soudu ČSFR na analogické orgány v republikách. Dne 16.12.1992 schválila Česká národní rada Ústavu České republiky (č. 1/1993 Sb.)., o den dříve ústavní zákon o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (č. 4/1993 Sb.) a 22.12.1992 ústavní zákon o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (č. 29/1993 Sb.). 7 Ústava Slovenské republiky Ústava Slovenské republiky, která byla přijata 01.09.1992 s účinností od 01.10.1992, prakticky již jako ústava samostatného státu (tzv. plná ústava ) sestává ze 156 článků členěných na devět hlav a uvozených preambulí. Z nejvýznamnějších rozdílů oproti ústavnímu zákonodárství České republiky lze uvést: 1. Preambule ústavy zdůrazňuje národní princip 2. Katalog práv a svobod byl bezprostředně včleněn do ústavy, jak to bývá v soudobém konstitucionalismu obvyklé 3. Ústava obsahuje samostatnou hlavu o hospodářství Slovenské republiky, kde se zdůrazňuje, že je založeno na principech sociálně a ekologicky orientované tržní ekonomiky 4. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorová Národní rada Slovenské republiky, přičemž v ústavně stanoveném rozsahu lez o důležitých otázkách veřejného zájmu rozhodnout v referendu, vyhlášeném prezidentem republiky, se silou zákona. Předmětem referenda nemohou být základní práva a svobody, daně, odvody a státní rozpočet 5. Prokuratura Slovenské republiky je ústavní orgánem, rozsah pravomoci a organizace činnosti prokuratury je však ponechána zákonu. Prokuratura má chránit zájmy nejen státu, ale i práva a zákonem chráněné zájmy fyzických a právnických osob 6. Ústava Slovenské republiky neobsahuje odkaz na tradice československé státnosti Vztah k dosavadním právním předpisům je v čl. 152 řešen tak, že zůstávají v platnosti, pokud neodporují ústavě. O neplatnosti přitom rozhoduje Ústavní soud. Kapitola II. Přehled ústavního pořádku České republiky 1 Celková charakteristika ústavního pořádku Dne 16.12.1992 přijala Česká národní rada Ústavu České republiky.

Ústava České republiky zavedla termín ústavní pořádek, který používá v čl. 3 a v čl. 112. Obsah ústavního pořádku Obsah pojmu ústavní pořádek je dán čl. 112 Ústavy a tvoří jej: 1. Ústava České republiky, schválená 16.12.1992 s publikovaná ve Sbírce zákonů ČR pod č. 1/1993 Sb., s účinností od 01.01.1993. 2. Listina základních práv a svobod,. schválená Federálním shromážděním ČSFR 09.01.1991 a publikovaná ve Sbírce zákonů ČSFR s uvozovacím ústavním zákonem pod č. 23/1191 Sb., a znovu vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady 16.12.1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb. Součástí ústavního pořádku České republiky jsou i ústavní zákony České národní rady, přijaté po 06.06.1992. Jsou to: 3. Ústavní zákon ČNR ze dne 15.12.1992 č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR a 4. Ústavní zákon ČNR ze dne 22.12.1992 č. 29/1993 Sb. o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR. Obsahem ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. jsou recepční ustanovení (receptio=převzetí), jimiž byly za platné pro území České republiky vyhlášeny ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy ČSFR platné v den jejího zániku s tím, že nelze použít ustanovení podmíněná toliko existencí ČSFR a příslušností České republiky k ní. V případě rozporu mezi právními předpisy České republiky, vydanými před zánikem ČSFR a předpisy federace téže právní síly, neplatí zásada lex posterior derogat priori, ale postupuje se podle právního předpisu České republiky. Ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb., zakotvil i přechod majetkových i jiných práv a závazků ČSFR na Českou republiku s tím, že rozsah se bude řídit ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Česká republika výslovně uznala všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala ČSFR a přebrala práva a závazky ČSFR, vyplývající z mezinárodního práva s výjimkou závazků ČSFR spojených s územím, na které se vztahovala svrchovanost ČSFR, ale ne svrchovanost České republiky. Ústavní zákon č. 29/1993 Sb. řešil přechod soudců Nejvyššího soudu ČSFR a vojenských soudců ČSFR do soudní soustavy České republiky, přechod prokurátorů a vyšetřovatelů Generální prokuratury ČSFR a prokurátorů a vyšetřovatelů vojenské prokuratury do soustavy prokuratury České republiky a přechod pracovníků Kanceláře Ústavního soudu ČSFR do Nejvyššího soudu České republiky. I v Ústavě České republiky platí, že ústava (a jakýkoli jiný ústavní zákon) může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony(čl. 9, odst. 1). I takovéto případné přijaté ústavní zákony by pak tvořily ústavní pořádek České republiky. Ani ústavním zákonem však nelze podle čl. 9 odst. 2 měnit podstatné náležitosti demokratického právního státu. 2 Historie vzniku Ústavy České republiky

O nutnosti přípravy nové federální ústavy se začalo oficiálně hovořit od jara 1986. V druhé polovině osmdesátých let se skutečně začalo oficiálně pracovat na nové Československé ústavě, všechno však naznačovalo, že i po jejím eventuálním přijetí (zřejmě v průběhu roku 1990) měl být zachová dosavadní přístup k tomuto ústavnímu dokumentu jako k trojjediné ústavě federální, české i slovenské, tedy, že jeden ústavní dokument Československá ústava, by měla zároveň plnit úlohu i Ústavy české i Ústavy slovenské. O nutnosti přijetí nových ústav nebylo po listopadu 1989 pochyb. Již od jara 1990 se začalo mluvit o novém státoprávním uspořádání, o autentické federaci, o nové dohodě či smlouvě, vytvářející československou federaci zdola apod. Výsledky parlamentních voleb 1992 ve svých důsledcích vedly k zániku československé federace. V tomto smyslu též pokračovaly, resp. urychlily se práce na přípravě nové Ústavy České republiky a zejména Slovenské republiky a naopak byly opuštěny práce na přípravě ústavy federální. Slovenská republika, resp. její národní rada, přijala dne 17.července 1992 usnesení o Deklaraci SNR o svrchovanosti Slovenské republiky a 01.září 1992 pak Ústavu Slovenské republiky (č. 460/1992 Sb.), jež, až na výjimky, nabyla účinnosti 01.10.1992. Jednalo se o tzv. plnou ústavu, tedy ústavu svrchovaného státu, bez odevzdání části kompetencí vyššímu státnímu útvaru federaci. Od nabytí účinnosti této ústavy mohla Slovenská republika existovat jako samostatný svrchovaný stát, mající k tomu všechny potřebné kompetence. Tím se do oblasti ústavního řádu dostaly v podstatě konfederační prvky. Komisi pro přípravu České ústavy se v průběhu prací podařilo vyřešit hlavní rozpory mezi tzv. koaličními a opozičními politiky, a to zařazení Listiny základních práv a svobod do ústavního pořádku v nezměněné podobě, tedy tak, jak ji v lednu 1991 schválilo Federální shromáždění a koncepci Parlamentu České republiky jako dvoukomorového orgánu, sestávajícího se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Vlastnímu přijetí Ústavy České republiky předcházelo dne 15.12.1992 přijetí ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské federativní republiky a usnesení ČNR k přijetí tohoto ústavního zákona (publikované pod č. 5/1993 Sb.), v němž ČNR konstatovala, že k úpravě ústavních poměrů České republiky je oprávněna toliko Česká národní rada s tím, že žádný výklad stávajících právních norem nepřipouští zpochybnění kontinuity moci zákonodárné, jejíž nositelkou je ve smyslu úst. zákona ČNR č. 4/1993 Sb. Česká národní rada. Ústava České republiky byla přijata Českou národní radou dne 16.prosince 1992 a vyhlášena byla symbolicky pod č. 1/1993 Sb. zákonů České republiky. Účinnost nabyla Ústava České republiky dnem 01.ledna 1993. 3 Struktura Ústavy České republiky Koncepce Ústavy České republiky I když se při přípravě Ústavy České republiky nutně musely projevit zkušenost moderního evropského konstitucionalismu, vychází Ústava České republiky historicky ze zkušeností uspořádání československého státu po jeho vzniku tak, jak se promítlo v ústavě z roku 1920. Vliv textu Ústavní listiny z roku 1920 na text české ústavy z roku 1992 je markantní, a to i přes to, že koncepce ústavy

z roku 1920 byla v zásadě pozitivistická a národní a koncepce Ústavy České republiky z roku 1992 je v zásadě přirozenoprávní a občanská. Text Ústavy České republiky Ústava České republiky se sestává z Preambule a 113 článků rozdělených do osmi hlav. Preambule Hlava první základní ustanovení Hlava druhá moc zákonodárná zakotvuje Parlament, jemuž náleží zákonodárná moc a který je tvořen dvěma komorami Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Hlava třetí moc výkonná je nadpisy rozdělena do dvou blíže neoznačených částí prezident republiky (čl. 54-66) a vláda (čl. 67-80). Hlava čtvrtá moc soudní. Hlava pátá Nejvyšší kontrolní úřad vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Hlava šestá Česká národní banka - jež je charakterizována jako ústřední banka státu; hlavním cílem její činnost je péče o stabilitu měny. Hlava sedmá územní samospráva zakotvuje členění České republiky na obce, které jsou základními samosprávnými celky. Hlava osmá přechodná a závěrečná ustanovení, obsahuje ustanovení procesního charakteru, derogační klauzuli (tj. zrušovací ustanovení) a počátek účinnost ústavy. Text Listiny základních práv a svobod Listinu základních práv a svobod tvoří jednak usnesení předsednictva ČNR o jejím vyhlášení jako součásti ústavního pořádku České republiky a dále vlastní text, skládající se z neoznačené preambule a 44 článků, rozdělených od šesti hlav. Preambule zdůrazňuje přirozená práva člověka, práva občana a svrchovanost zákona a navazuje na demokratické samosprávné tradice našich národů, jejichž právo na sebeurčení uznává. Hlava první obecná ustanovení zakotvuje zásady, na nichž jsou práva a svobody založeny rovnost, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod, zásady demokratického právního státu, zákaz odnárodňování, způsob ukládání povinností a omezeních základních práv a svobod. Hlava druhá liská práva a základní svobody skládá se ze dvou oddílů základní lidská práva a svobody a politická práva. Hlava třetí práva národnostních a etnických menšin. Hlava čtvrtá hospodářská, sociální a kulturní práva. Hlava pátá právo na soudní a jinou právní ochranu Hlava šestá ustanovení společná