Jak jsem se dostal do konfliktu s vládou veřejného mínění: případová studie

Jak jsem se dostal do konfliktu s vládou veřejného mínění: případová studie 2 Co jsem ze svého hlediska mohl vìcnì øíci k vìcné stránce debaty nad mou knihou Německo páchá sebevraždu, øekl jsem zaèátkem roku 2012 na ètyøiceti stranách pøedmluvy k jejímu paperbackovému vydání. 1 Z vìcného hlediska jsem tuto pøedmluvu pokládal za ukonèení diskuse a nehodlám na tom nic mìnit. V této kapitole vyhodnocuji tehdejší reakce médií a politiky vzhledem k tomu, co tyto reakce mohou vypovídat o strukturách a komunikaèních mechanismech naší spoleènosti. Datum uveøejnìní první ukázky z mé knihy Německo páchá sebevraždu v èasopise Spiegel a deníku Bild 23. srpna 2010, jež mìla krátce nato vyjít, znamená zlom v mém životì. Tento zlom nespoèívá v neoèekávaném úspìchu knihy ani v tom, že kromì souhlasu sklidila také ostrou kritiku. Na to jsem byl pøipraven a diskusi nad knihou jsem si pøál. Neoèekával jsem však, že velká èást kritiky tak rychle opustí vìcnou rovinu, respektive že pojednávané vìcné otázky budou rovnou bez povšimnutí pominuty. Trvalo jistou dobu, než jsem ony sociální mechanismy a psychologické popudy, které to zpùsobily, prohlédl. Pochopil jsem, že tomuto 47

zpùsobu kritiky vùbec nešlo o vìcné otázky, které jsem nastolil. Zato šlo o jejich instrumentalizaci ke zcela jiným cílùm. Pro mne však sepsáním pøedmluvy k paperbackovému vydání v øíjnu 2011 tato diskuse skonèila a zaèal jsem psát knihu Evropa euro nepotřebuje. Tyto knihy se sotva mohou více nepodobat jedna druhé. Obì však spojuje jeden významný fakt: Tìsnì pøedtím, než vyšly, oznaèil každou z nich spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble za nezodpovìdný nesmysl. Pro vìci, které neuznává, Wolfgang Schäuble, jak se zdá, omezuje i svùj slovník. Není divu: Z jeho hlediska tyto knihy nebyly oportunní. Jako spolkový ministr vnitra byl odpovìdný za politiku v otázkách populace, pøistìhovalectví a integrace. Pokud svou politiku pociťoval jako úspìšnou, kniha Německo páchá sebevraždu se mu líbit nemohla. A stejnì na tom byl jako spolkový ministr financí. Byl-li pøesvìdèen o správnosti a úspìchu své politiky prosazovatele eura, mnohé pasáže mé knihy Evropa euro nepotřebuje ho musely silnì odpuzovat. Nicménì identita a relativní radikalita jeho slov je výmluvná. Pøes jejich struènost je v nich patrná dvojí rovina, vìcná a morální: Nesmysl jsou vìcné výpovìdi, v nichž není patrná ani stopa vnitøní pravdy, respektive jsou natolik logicky rozporné, že nejsou ani popisem reality, ani jejím objasnìním. Radikálnìji lze sotva nìjakou literaturu faktu zkritizovat. Nezodpovìdné jsou výroky, které nezávisle na jejich pravdivostní hodnotì poškozují vyšší morální hlediska nebo ohrožují nezpochybnitelné cíle a hodnoty. Ztotožòování vìcné a morální pravdy, k nìmuž se uchyluje Schäuble, se obvykle oznaèuje jako totalitarismus a je pøíznaèné pro ideologicky založené diktatury. Pokud nìkdo v Nìmecku za druhé svìtové války øíkal pravdu o výhledech na vítìzství, mohl být kvùli rozvracení armády popraven. Pokud nìkdo v NDR øíkal pravdu o stavu ekonomiky, mohl se dostat do vìzení. Wolfgang Schäuble je zajisté pøesvìdèený a èestný demokrat, avšak do jeho myšlení se vloudilo cosi, co je možná pro souèasný stav naší spoleènosti symptomatické. Nejmenším problémem pro mì bylo pochopit, jakou spontánní negativní reakci vyvolala kniha Německo páchá sebevraždu u mnoha politikù. 48

Mnoho analýz v knize obsažených je totiž pøistihlo na nesprávné cestì. Najednou by mìli dávat odpovìdi na otázky a problémy, jejichž existenci by nejradìji popøeli a na jejichž øešení nemìli žádný koncept. Pro tyto pøípady jsou v pravidlech politických øešení pøipraveny ataky, které se neohlížejí na pravdu a èasto si poslouží ostouzením. Jen zøídka je ovšem podobnými ataky poctìna objemná kniha. Politikové totiž zpravidla žádné knihy neètou, neboť na to nemají èas. Ètou noviny, což je obvykle regionální list jejich volebního obvodu. Ètou podklady k zasedáním, které jim píšou úøedníci, ať na radnici, nebo ve Spolkovém snìmu. Jejich znalosti historie a ekonomiky vìtšinou nepøekraèují jejich obzor, což platí i o jejich všeobecném vzdìlání. Jsou však i zde výjimky potvrzující pravidlo. Angela Merkelová je velmi chytrá taktièka. Když den po zveøejnìní ukázky a šest dní pøed vyjitím mé knihy mluvèí spolkové vlády prohlásil, že kancléøka v knize nevidí žádný pøínos, byl to ze subjektivního hlediska dokonce èestný postoj. K èemu jí mohl být popis principiálních problémù, pro nìž v jejich úhrnu nemìla øešení a od jejichž pojmenování a popisu mohla èekat jen politické nevýhody? Spolková kancléøka vytáhla kartu moci. Prezident Spolkové banky si vzápìtí pospíšil vyhovìt jejímu veøejnému doporuèení odstranit mne z pøedstavenstva této banky a požádal prezidenta republiky, abych mohl být propuštìn. Iniciativa spolkové kancléøky mìla vítaný vedlejší úèinek: Každému ve své vlastní stranì dala jasnì najevo, že nikdo, pro koho by mohlo mít cokoli ze Sarrazinovy knihy a jejích tezí jakýkoli význam, nemùže poèítat ani s blahosklonností, ani s kariérou. A tak se z CDU zaèalo ozývat už jen hluboké ticho. Angela Merkelová udìlala ještì nìco: Èetbì nebezpeèných knih je, jak známo, tøeba zabránit, aby se odvrátilo nebezpeèí, které z nich hrozí lidu. Proto také katolická církev ve støedovìku zakazovala prostému lidu èíst bibli. V ní se totiž nevyskytuje ani papež, ani neposkvrnìné poèetí, ani knìžský celibát. Když prodejnost mé knihy stále stoupala, spolková kancléøka 17. záøí 2010 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung prohlásila, že tuto knihu neèetla a nikdy ji èíst nebude. O jejím obsahu je prý dostateènì informována z deníku Bild-Zeitung. Bìžný èlen strany tak mohl být klidný více než kancléøka rozhodnì vìdìt nepotøebuje. A také pro mnohé ostatní obèany bylo úøední osvobození od tlaku knihu si pøeèíst jistì vítanou úlevou. Ještì dnes patøí velká vìtšina kritikù knihy k tìm, kdo ji nikdy neèetli. 49

Averzi mnohých politikù vùèi autoru Thilu Sarrazinovi živilo také to, že mne pokládali za jakéhosi renegáta: Ve svém profesním životì jsem byl jako státní úøedník a politik rozhodnì úspìšný. Patøil jsem k profesionálním mechanikùm administrativy a politického provozu a dopracoval jsem se tolika viditelných úspìchù, že si o nich vìtšina mých kritikù mezi politiky mohla nechat jen zdát. Nebylo proto možné odbýt mne jako snílka èi fantastu, který netuší, o èem hovoøí. Musel jsem se tedy stát zrádcem. Pøedseda SPD Sigmar Gabriel tak chytrý jako Angela Merkelová nebyl. Nìkolik dnù na veøejnosti váhavì pøešlapoval, než se rozhodl pro mé vylouèení ze strany. Pracovníci pøedsednictva strany pøipravili písemné prohlášení plné chybných citací a nic neøíkajících frází. Klaus von Dohnanyi, který mì jako jeden z mála èlenù SPD od zaèátku veøejnì podporoval, mi šlechetnì nabídl, že mne pøi stranickém rozhodèím øízení bude obhajovat. Jednání se konalo 21. dubna 2011 pøed stranickou rozhodèí komisí obvodu Charlottenburg-Wilmersdorf. Tøi èlenové komise, všichni právníci, byli zøejmì první funkcionáøi SPD, kteøí knihu opravdu èetli. Bìhem nìkolika hodin jednání pokus vylouèit mne ze strany neslavnì ztroskotal. Neodvolal jsem ani nezrelativizoval jediný øádek své knihy a pøedstavenstvo strany svùj návrh stáhlo. Sigmar Gabriel to mohl pøedvídat. Proè tedy toto riziko veøejné blamáže podstoupil? Mùj pøedpoklad je tento: Ještì pøedtím, než kniha vyšla, se koncem srpna 2010 za pouhých nìkolik dnù horeèných debat ukázalo, že levicová a levicovì liberální èást mediálního spektra dokázala potøísnit tìmi nejemocionálnìjšími odsudeènými výlevy nejen mé teze, pokud se domnívala, že je zná, ale i moji osobu. Gabriel v tom zøejmì uvidìl nebezpeèí pro jej podporující média a pro svou vlastní stranu, pokud sám nestál v èele této mé veøejné dehonestace. Toto pociťované nebezpeèí pro nìj zøejmì bylo dùležitìjší než pátrání po jakýchsi pravdách nebo respekt pøed skuteèností. Gabrielovy opakované výpady proti mé osobì a mé knize se staly dodnes platným vzorcem. Takto patrnì funguje politika, není-li vykonávána významnými lidmi. Èasto jsem byl dotazován, proè jsem se tehdy nepodvolil onomu tlaku a ze strany nevystoupil. Na to mám dvojí odpovìï: Na dùvodech, pro nìž jsem v roce 1973 vstoupil do SPD, se nic nezmìnilo a nic se nezmìnilo ani na mých zásadních postojích k životu a ke 50

spoleènosti. Nevidím tedy dùvod, proè bych se mìl poddat tlaku a ze strany vystoupit. Èelit neustálým urážkám èásti médií, pokusùm udìlat ze mì èlovìka nemorálního, pravicovì populistického, èi dokonce rasistu, bylo obtížné už jen proto, že mezi ideologizujícími obžalovateli se nenašel ani jediný, který by byl ochoten mi naslouchat, natož si knihu pøeèíst. V oèích této skupiny lidí jsem se stal morálním vydìdìncem a na tomto svém postoji nehodlali nic mìnit. Ztroskotání stranického procesního øízení mi pak v rozporu s tímto obrazem poskytlo oficiální stvrzenku, že obsah a teze mé knihy statusu ani základní hodnotové orientaci SPD neodporují. Èást pomluv a urážek byla tak spolu s jejich autory zbavena dùvìryhodnosti a vymìøily se jim i pro budoucnost jisté hranice. Zuøivé reakce, které následovaly po ztroskotání snah vylouèit mne ze strany, byly zcela pochopitelné. Stažení žádosti o mé vylouèení ze strany pro zmínìnou skupinu lidí znamenalo, že její pøedseda selhal. Dodnes se s touto skuteèností nesmíøili, což neustále plodí všelijaké kuriózní slovní urážky. 2 Pøedseda SPD ve Šlesvicku-Holštýnsku Ralf Steiner se jako reprezentant oné skupiny vyjádøil zcela v duchu jejích postojù a zøejmì se sobì vlastní destruktivní inteligencí, když po vydání knihy Evropa euro nepotřebuje veøejnì prohlásil, že Sarrazin by mìl koneènì vydat svou nejcennìjší knížku, totiž svou stranickou legitimaci. Úspìšnì bránìné èlenstvo SPD ovšem cíli izolovat mne a mé analýzy vytìsnit z centra spoleènosti stálo v cestì. Tím se opìt dostávám k úloze médií. Po celá desetiletí jsem se jako typické dítì demokracie problémy názorové svobody nijak nezaobíral, nýbrž pøisuzoval jsem je diktaturám panujícím v soudobém svìtì nebo pøeddemokratickým režimùm dávno minulým. Diskuse o politické korektnosti mì nikdy nijak zvlášť nezajímaly. S veselou myslí jsem bral na vìdomí jazykové výplody feminismu a sám sebe se tázal, jak dlouho si ještì všemohoucí bùh dokáže v nìmecké øeèi uhájit své mužské pohlaví. Pobaven jsem registroval, jak ze slovníkù cukráøù mizí výrazy jako èernochova hubièka a mouøenínova hlava a zacitoval jsem si ze Schillerova dramatu Fiesco: Mouøenín udìlal svou práci, mouøenín mùže jít. Registroval jsem zakøiknutou hloupost tìchto puristických pokusù, bránil se duchu doby humorem a domníval se pøitom, že mì se toto vše netýká. Byl to však zøejmì omyl. 51

Když jsem psal knihu Německo páchá sebevraždu, èetl èlánky a knihy, vyhodnocoval oficiální nìmecké statistiky nebo konzultoval databanku OSN pro otázky populaèní prognostiky, ani ve snu by mì v tichu mé pracovny nenapadlo, že se mohu dotýkat nemorálních, èi dokonce zakázaných otázek. Ještì øadu mìsícù po vyjití mé knihy jsem mìl za to, že je patrnì tøeba lépe objasnit vìcné souvislosti, které jsem ve své knize možná nevyslovil s dostateènou jasností. Avšak o to mým kritikùm vùbec nešlo. Šlo o zpùsob mého pohledu na problémy, který u mnoha kritikù budil nenávist. A tato nenávist byla navíc zjevnì posilována tím, že mé analýzy mìly empirický podklad a z nìj pramenící posloupnost myšlenek se øídila tradièními pravidly logiky. Jak jsem pozdìji zjistil, zpùsoby výèitek, choreografie veøejných obžalob a jejich urážlivý charakter byly pøesnou kopií vzorcù analogických debat, které se vedly v sedmdesátých letech v USA. V žádném pøípadì se nechci srovnávat s významným biologem Edwardem O. Wilsonem, který se proslavil svým výzkumem mravencù a knihou Sociobiology z roku 1975. Když tato kniha vyšla, byl Wilson nazýván rasistou, sociálním darwinistou, eugenikem a stoupencem onoho duchovního klimatu, který už jednou zpùsobil Osvìtim. Jeho univerzitní i ostatní pøednášky byly soustavnì bojkotovány. Dnes je sociobiologie uznávaným výzkumným oborem, Wilsonovy analýzy a hypotézy se v jejich podstatných bodech potvrdily a námitky jeho pomlouvaèù a kritikù, pokud nebyly už od prvopoèátku smìšné, byly jedna po druhé vyvráceny. 3 S knihou Německo páchá sebevraždu se opakovalo to, co se pøihodilo Wilsonovi, aniž to vìtšina kritikù zpozorovala. Vždyť jim také nešlo o logiku a empirii, ale o to, mùj pøístup delegitimovat, a to bez ohledu na fakta a argumenty. Nìjakou dobu mi trvalo, než jsem to rozpoznal. Narazil jsem, jak se zdá, na problematiku, která daleko pøesahovala tematiku mé knihy. V celé témìø rok trvající diskusi, která zveøejnìní mé knihy následovala, totiž nikdo nepøednesl ani jednu vìcnou námitku, která by mìla nìjakou váhu. K vìcným otázkám této diskuse jsem zaujal stanovisko jak již bylo zmínìno v rozsáhlém úvodu k brožovanému vydání knihy. Avšak žádný z kritikù, s nimiž jsem se v tomto úvodu vypoøádával, na toto mé stanovisko blíže nereagoval. I díky tomu jsem pochopil, že tu vùbec nejde o vìcné souvislosti. V knize Evropa euro nepotřebuje, která vyšla v kvìtnu 2012, jsem se vìnoval zcela jiným otázkám. Pokusy kritikù knihy Německo páchá sebevraždu 52

skandalizovat i tuto knihu rychle zkolabovaly a podobnì jako u knihy první ji odborníci spíše pochválili. Média jako Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Rundschau, Spiegel nebo Stern byla nìjakou dobu bezradná a po prvních polemických pokusech se pokusila knihu radìji zdolat mlèením. Pøesto šla dobøe na odbyt. Frustrovaná média si našla východisko: Když se kniha v seznamu bestsellerù ocitla na prvním místì, Spiegel hned vedle pøipojil komentáø: Nudný seznam čísel. Poselství bylo jasné: Sarrazin umí jen provokovat, jinak nic než nuda. Zmatené reakce èásti médií na mou novou knihu posílily mùj zájem o souvislosti, které popisuji v této knize. Analyzuji zde kanonickou víru tìch, kteøí ve sféøe nìmeckého názorového klimatu jsou vždy na stranì dobra, a proto mají vždy pravdu. Tato víra nás zavádí do fascinující øíše stínù naplnìné duchy morálních pøedsudkù, do svìta dobrých úmyslù v labyrintu køivých zrcadel, do svìta pokøivené reality. Jak chudí duchem jsou však ti, kteøí vidí svìt s tìmito klapkami na oèích, a jak chatrný je onen krásný pocit stát ve službách dobra, pohlédneme-li na to, za jaký jeho obraz platíme tak vysokou cenu: svìt jako dobrou vùlí kreslenou karikaturu. V této kapitole si dopøávám v nevelkých dávkách toho, co jsem si v obou pøedchozích knihách vìtšinou odepøel: tu a tam trochu posmìchu. Východiskem principiální analýzy èiním své osobní zkušenosti. Ale nebojte se, hranici k literatuøe ukøivdìnosti nepøekroèím. Opěrné teze Recepce mé knihy Německo páchá sebevraždu jistou èástí médií se vyznaèovala tím, že se vìtšinou nikterak netýkala vìcných souvislostí. Abych ètenáøi usnadnil orientaci, zopakuji nejprve vìcné argumentaèní jádro této knihy: Èistá reprodukèní kvóta 1,3 dítìte na ženu, která je již ètyøicet let stabilní, znamená, že každá další generace se stává o tøetinu menší než generace pøedchozí. Nejde jen o to, že nìmecký národ stárne. Jde spíše o to, že setrvalostí tohoto trendu se nìmecký lid vymaže z dìjin. Protože poèet dìtí v nìmeckých rodinách negativnì koreluje se socioekonomickým statusem, stupnìm vzdìlání a inteligencí rodièù, klesá 53

v Nìmecku jeho intelektuální potenciál a s ním i potenciální výkonnost vázaná na vzdìlání ještì rychleji než porodnost sama. Za tuto klesající tendenci porodnosti je podstatnou mìrou spoluodpovìdná specifická konstrukce nìmeckého sociálního státu se svým principem vyrovnávání nákladù pro rodiny s dìtmi. Demografické stárnutí a pokles intelektuálního potenciálu v Nìmecku dlouhodobì ohrožují výkonnost a konkurenceschopnost nìmecké ekonomiky, a tím i udržení životního standardu v Nìmecku. Pøistìhovalectví by mohlo být prospìšné jenom tehdy, kdyby úroveò vzdìlanosti a kvalifikace imigrantù v prùmìru pøesahovala prùmìr nìmecký. Avšak pro specifickou strukturu pøistìhovalectví do Nìmecka pøevážnì z Turecka, Afriky a Blízkého a Støedního východu tomu tak není. Tato pøistìhovalecká struktura naopak spíše úroveò vzdìlanosti v Nìmecku snižuje. Po celém svìtì existují mezi rùznými skupinami imigrantù signifikantní skupinovì podmínìné rozdíly, které se i po mnoha generacích jen pomalu, pokud vùbec, stírají. Obecnì pøitom platí: Pøistìhovalectví z Dálného východu úroveò vzdìlanosti a kvalifikace pøijímající spoleènosti všeobecnì zvyšuje, imigrace z Turecka, Afriky, Blízkého a Støedního východu tuto úroveò naopak snižuje. Rozhodující pro úroveò kvalifikace a vzdìlanosti pøistìhovalcù je kultura v zemi jejich pùvodu. Kultury muslimského charakteru mají na úroveò kvalifikace a prùmìrnou vzdìlanost pøistìhovalcù a jejich potomkù negativní vliv. Tato okolnost je o to významnìjší, že podíl tìchto skupin na porodnosti v Nìmecku silnì narùstá. Porodnost pøistìhovalcù z Turecka, Afriky a Blízkého a Støedního východu sice èasem klesá, pøesto má však tendenci zùstat vyšší, než je porodnost v pøijímající spoleènosti. 4 Dynamika etnického složení a kulturní orientace Nìmecka, jakou to zpùsobuje, je nebezpeènì podceòována. Tento druh imigrace zadrží úbytek obyvatelstva v Nìmecku jen za cenu hluboké a neodvolatelné kulturní promìny spoleènosti. Naèrtnutá argumentaèní linie zøejmì pøedpokládá onen stupeò svobodného myšlení, jaký moji kritikové nehodlají akceptovat. Pøed ètyømi sty lety obhajovala katolická církev svùj geocentrický svìtový názor prostøedky inkvizice a hrozbou plamenù, neboť argumenty jí už nepomáhaly. To už dnes 54

není možné. Dnes už zbývají jen morální plameny mediální: ty nechť pohltí integritu a slušnost høíšníkovu. Porušovaná tabu Filozofický miláèek Nìmcù Richard David Precht si 26. záøí 2010 ve Spiegelu pobouøenì zastìžoval: Jak je možné, že nìjaký toporný odborník ve finanènictví, ohánìjící se svými pøedsudky, svými kupami statistik a svými biologickými pøíruèkami, vzbudí takový rozruch? Protože porušil tabu? Protože mlèící vìtšinì propùjèuje svùj huhòavý hlas? Protože média už zívala nudou? Anebo proto, že se trefil do èerného, když míøil na hnìdé? 5 V deníku taz psal Hartmut El Kurdi o nejoblíbenìjším kvartálním bláznovi v Nìmecku Thilu Sarrazinovi a jeho rasistické mystice èísel. 6 Hans-Ulrich Jörges ze Sternu ještì tøi mìsíce po vyjití mé knihy bìsnil: Thilo Sarrazin [ ] vypustil na veøejnost odpornou vìc a naøíkal nad záplavou nepokryté a nestoudné stigmatizace a vyluèování muslimských migrantù. 7 K této lamentaci se dobøe hodí recenze ve Sternu: Je opravdu k smíchu, že tento muž slova, za jakého se Sarrazin pokládá, [ ] si dokáže najít nakladatelství, které dokáže vytisknout takovou nestoudnost. 8 V recenzi düsseldorfského profesora filozofie Gerharda Schurze se naopak praví, že Sarrazinova kniha je: seriózním dílem. Z hlediska vìdeckých nárokù lze sice tu a tam podrobit kritice nìkterá unáhlená zobecnìní nebo nedostateènost argumentace, avšak neznám jiného autora populárnì-nauèných knih, který by umìl tak dobøe spojit smìøování k širokému ètenáøstvu s vìdeckými standardy. Sarrazin si zaslouží, aby se s ním serióznì diskutovalo. Sarrazinovi jde o obranu vymožeností osvícenství. Místo aby ho ze své strany vyluèovali, mìli by si politici SPD uvìdomit, že on jen brání ony hodnoty, které jsou jejich vlastním prapùvodním politickým dìdictvím. 9 Nejvýznamnìjší sociální historik Nìmecka Hans-Ulrich Wehler prohlásil, 55

že Sarrazinova diagnóza problémù se strefila do èerného a že tu urgentnì volá po reformách èlovìk, který je témìø vášnivým sociálním demokratem. 10 Bonnský sociolog a psycholog Erich Weede ve své recenzi napsal: Sarrazinova snaha o udržení a zlepšení stavu lidského kapitálu v Nìmecku nemá nic spoleèného s rasismem, biologismem èi jen s teorií o dìdiènosti inteligence. Dokonce není ani tøeba, abychom obavy ze zhoršení tohoto kapitálu, k nìmuž by mohlo v dohledné dobì v Nìmecku dojít, podkládali teoriemi dìdiènosti. [ ] Nelze vylouèit, že masivní pøistìhovalectví zejména z oblastí islámské kultury mùže být v dlouhodobé perspektivì nesluèitelné s politickou stabilitou Nìmecka. 11 Srovnejme jazyk všech tìchto výrokù: V prvních ètyøech citátech polemiku pohání bezuzdný hnìv. Ve tøech následujících citátech se od tøech vìdcù filozofa, historika a sociologa téže knize dostává chvály vyslovované klidnými slovy. Je zøejmé, že odmítající kritici byli zmítáni silnými emocemi, jaké dokážou vyvolat právì porušovaná tabu. Umírnìnìjší byla principiální kritika Gustava Seibta. Hovoøil v ní o novém konzervatismu, projevujícím se ve sluèování diskusí o demografii, pøistìhovalectví a problémech sociálního státu, a tyto diskuse dal do spojitosti s liberální migrantofobií. Ta má prý ženskou a feministickou tváø a její jméno je Alice Schwarzerová a Necla Keleková. Obèas se tu však vynoøí i praktikující židé, kteøí po komunismu a fašismu varují pøed tøetí vlnou totalitarismu. Vzápìtí na pomoc pøispìchá i starosta Buschkowsky, aby do kontrastního svìtla berlínské ètvrti Neukölln 12 postavil svého poctivého obèánka. V úhrnu pak, a tu se dostávám k jádru Seibtovy kritiky, pøetrvávající strach z cizincù, který šlo ve sporu o azylanty a neonacisty v devadesátých letech ještì utlumit demonstracemi a výzvami ke slušnosti, dostává nyní osvícený, civilizovanìjší nátìr. Seibt však také varuje: Bázní z novosti se dosud nikdy nièeho nedosáhlo. 13 Používá tak argumentu, jímž se v sedmdesátých letech 20. století tolik rádi ohánìli i stoupenci jaderné energie. Matthias Dusini se diví, že spoleèenská tabu jsou dnes prolamována nikoli hnìvivými umìlci, nýbrž bodrými bankéøi a velvyslanci, zatímco etablovaný provoz umìlecký se spíše podílí na jejich udržování. 14 Thea Dorn cituje Martina Luthera, jehož slova chudoba je ve mìstech veliká, ale lenost ještì vìtší by v dnešních diskusích dostala cejch 56

dehonestace, neboť v dobì dnešní platí: Chlácholení je chránìno, polemika je rozeštváváním lidu. [ ] Takový humanisticky vzdìlaný chlapák, jako byl Franz Josef Strauss, by to dnes rozhodnì dotáhl na starostu obvodu Mnichov-Maxvorstadt. 15 Podle Herberta Seiferta Thilo Sarrazin svou knihu namíøil na onen zpùsob veøejné diskuse v Nìmecku, u nìjž divák jen s námahou dokáže rozeznat, jde-li tu o vyjasnìní sporných vìcí, anebo jen o kontrolu veøejného mínìní. Pøíslušník nìmecké elity státních úøedníkù zde pøestupuje onen jazykový kód, který politici spolu s médii vytyèili veøejné diskusi o pøistìhovalectví a jeho dùsledcích a prohlásili ho za bezalternativní. Sarrazin silné nelibosti nad tímto starostlivým poruèníkováním otevírá ventil. Rozhodnì to však primárnì není bìs nahromadìných emocí, který se takto uvolòuje; z tisícù ètenáøských dopisù a komentáøù je spíše cítit zájem o veøejnou diskusi, jíž se èasto úèastní vìcnì zasvìcení obèané. 16 Henryk M. Broder ocitoval jednu výzvu k demonstraci organizované v Mainzu proti Sarrazinovì a všeobecnému rasismu a nenávisti vùèi chudým. Stálo v ní, že Thilo Sarrazin a ostatní nevyslovují žádné neznámé pravdy, neruší žádná tabu a nejsou obhájci názorové svobody. Nic z toho, o èem Sarrazin píše, není žádné obohacení spoleèenské diskuse, není nové, originální ani nejde o pøekroèení nìjakého tabu. Broder se logicky diví, k èemu tedy ten rozruch: Jestliže Sarrazin a ostatní nevyslovují žádné nepohodlné pravdy, nepøekraèují žádná tabu, není-li nic z toho, co øíkají, nové ani originální ani nejde o obohacující pøíspìvek do spoleèenské diskuse, pak je tedy vše, co Sarrazin a ostatní hlásají, stará vesta a není hodno žádného rozèilování. 17 Tím trefnì vystihl paradoxnost èásti tìchto debat. A teï k onìm tabu, která byla mou knihou zøejmì dotèena, pøestože prý vùbec neexistují: Diferenciace podle společenských skupin Ve své knize jsem se ve støídavých souvislostech zamìøoval na skupinovì podmínìné rozdíly ve vzdìlávacích a ekonomických úspìších a ve stupni integrace. Bral jsem pøitom v úvahu, pokud to bylo možné, etnický pùvod a náboženské zamìøení. U skupin, které se od prùmìru vychylovaly smìrem 57

vzhùru napøíklad u Židù, Èíòanù, Vietnamcù a Indù, se tato výchylka promítla v recepci mé knihy jen zøídka, v pøípadì Židù vùbec. Kde šlo ale o výchylku smìrem dolù, tam propukly bouølivé emocionální reakce týkající se nikoli skuteèností, nýbrž jejich popisu. Pochopitelnì vznikaly hned pokusy vytáhnout kartu antisemitismu. Harry Nutt ocitoval fatální stať Heinricha von Treitschke z roku 1879 Naše vyhlídky, v níž se autor vyslovoval kriticky k integraci židovských pøistìhovalcù z východní Evropy. Tuto stať vnímám jako blueprint aktuálních populistických pamfletù. 18 Nutt pouze zamlèel pointu: Problematika židovských pøistìhovalcù koncem 19. století spoèívala v tom, že tito lidé byli mimoøádnì úspìšní. Zakládali banky, plnili gymnázia a brali útokem akademické posty. Šlo tedy o pøesný opak toho, co já popisuji ve své knize. Náboženství a integrace U muslimských migrantù se skupinovì podmínìné rozdíly pøekrývají s jejich náboženskou orientací. Ve své knize to dokládám statistickými fakty. Avšak s interpretací kauzálních souvislostí jsem zacházel opatrnì a neustále jsem zdùrazòoval, že statistický popis èetnostního rozložení ve skupinách nic nevypovídá o jednotlivých pøípadech. S tím se však recepce v politických a mediálních kruzích jen tìžko vypoøádávala. Už jen samotná prezentace statistických dat ohlednì jazykových znalostí, úèasti na vzdìlávání nebo kriminality se pokládala za diskriminaci jednotlivcù, zároveò se však témìø jakákoli diskuse v rovinì faktografické odmítala. Tam, kde ji nešlo obejít, se rychle zmìnila v osobní urážky a obviòování z rasismu. Nic nepomáhalo, že moje analýzy se široce kryly se stanovisky autorù, jako jsou Necla Keleková nebo politolog Hamed Abdel-Samad. Ten prohlásil: Islám je jako droga [ ] a na cestì do postavení mimo hru. Islám je tøeba nikoli zatracovat, ale od základù ho modernizovat. 19 Avšak v médiích dominovalo lkaní tìch, kteøí se cítili obìťmi mých analýz: Hilal Sezginová (matka nìmecká profesorka, otec turecký profesor) v deníku Zeit pod titulkem Nìmecko mne odepisuje 20 spustila náøky o tom, že muslim zùstane vždy cizincem, a jakoukoli diskusi o skupinovì podmínìných rozdílech a analyzování tìchto rozdílù oznaèila za principiálnì nelegitimní: Skuteènì pøimìøené by bylo jen hledìt na mapu v mìøítku 58

1 : 1. 21 Tím Hilal Sezginová požaduje zásadnì rezignovat na jakékoli srovnávací výzkumy sociálních skupin. Je jí, zdá se, lhostejné, že kdybychom tento postoj domyslili, znamenalo by to rezignovat na jakoukoli empirickou sociologii. Necla Keleková k tomu jen suše podotkla: Tady ze sebe dìlá obìť nìkdo, kdo ve skuteènosti patøí k tìm, kteøí vyhráli. A dále kriticky øíká: Islámské svazy a tureètí lobbisté se v pøípadu Sarrazin høejí na výsluní své role obìti a pøedhánìjí se ve slovní radikalitì. [ ] Považují asimilaci Turkù a muslimù do nìmecké spoleènosti za zloèin, mimo jiné i proto, že tato asimilace by jim pøekazila jejich integraèní kšefty. 22 Chaim Noll k tomuto zpùsobu debaty již témìø zoufale poznamenal: K èemu je nám názorová svoboda, jestliže jsou z ní eliminovány celé sféry myšlení? Má-li islám patøit k Nìmecku, jak tvrdí prezident republiky, pak k Nìmecku musí patøit i kritika islámu. Neboť v západních zemích patøí k lidským právùm i možnost kritické reflexe kteréhokoli jevu. [ ] Kritika islámu je nutná k zachování duchovní svobody v Evropì. 23 Otázky genetiky Na rùzných místech své knihy jsem v pøíslušných souvislostech citoval poznatky výzkumù, podle nichž jsou rozdíly v lidské inteligenci dìdièné, a tyto poznatky jsem použil ve svých analýzách. To vyvolalo ten nejzavilejší hnìv a stalo se hlavním motivem k tomu, aby se mnou bylo zahájeno øízení smìøující k mému vylouèení z SPD. Frank-Walter Steinmeier mluvil o pøímo dobrodružné interpretaci údajných vìdeckých poznatkù v humánní genetice. 24 Dieter E. Zimmer k tomu ve zpìtném pohledu napsal: Špièka SPD tedy patnì byla tohoto mínìní: Ani inteligence, ani jakákoli jiná charakterová vlastnost nejsou nijak geneticky pøedurèeny. Biologie v životì èlovìka nehraje žádnou roli. Kdo si myslí nìco jiného, proviòuje se proti pøedstavám sociální demokracie o elementárních hodnotách, je biologista, rasista, témìø nacista a vlastnì pøípad pro ochránce ústavy. 25 59