Kultury Mezoameriky a Jižní Ameriky

Kultury Mezoameriky a Jižní Ameriky V případě osídlení Severní a Jižní Ameriky převládá názor, že k němu došlo mezi lety 40 tis. a 10 tis. př.n.l., kdy pravěcí lovci divoké zvěře přešli z nejvýchodnějšího výběžku Sibiře na Aljašku a postupovali dále na jih. Když se ke konci poslední doby ledové zvýšila hladina moře (asi 10 tis. př.n.l.), byla tato pevninská šíje zaplavena, vznikla Beringova úžina a došlo k izolaci amerického kontinentu. V té době však již byly osídleny oba americké kontinenty až po jih Jižní Ameriky a v relativní izolaci od okolního světa se zde začínaly v důsledku rozvoje zemědělství vyvíjet svérázné kultury a civilizace. Neolitická revoluce na území dnešního Peru a Mexika začala kolem roku 8 tis. př.n.l. Velký význam pro NR ve střední Americe mělo především domestikování kukuřice, dále tykví a dýní. V Jižní Americe pak sehrálo roli pěstování kořenové zeleniny a brambor. V 6. tis. př.n.l. zde lidé ochočili divoké předky velbloudů, z nichž vyšlechtili dnešní lamy a alpaky sloužící jako zdroj vlny a k nošení nákladů. Jejich maso se ovšem jedlo zřídka, jako zdroj živočišných bílkovin sloužila domestikovaná morčata, krůty, malí psi a další zvířata. Mezoamerika Na území dnešního Mexika, Guatemaly, Hondurasu a sousedních států se od r. 1000 př.n.l. vystřídalo několik civilizací, které na sebe určitým způsobem navazovaly a měly některé společné prvky: monumentální architekturu; náboženská centra, jimž vévodily pyramidy; dokonalý kalendářní systém vzešlý z přesných astronomických pozorování a hieroglyfické písmo. Olmékové V bažinaté nížině kolem Mexického zálivu se kol. r. 1000 př.n.l. začala rozvíjet první mexická civilizace Olméků (jejich jméno pochází z aztéckého slova, které znamená lidé ze země kaučuku, neboť na březích Mexického zálivu roste kaučukovník, který Olmékové uměli využívat a zpracovávat). Tato civilizace byla založena na prosperujícím zemědělství; ročně se sklízely dvě sklizně kukuřice. Z přebytků zemědělské produkce byli živeni řemeslníci vyrábějící zboží pro čilý obchod, který Olmékové provozovali, a kteří byli nezbytní pro budování masivních staveb a výzdobu mohutných náboženských center. Pro olméckou civilizaci jsou typické kamenné sochy v podobě obřích hlav vysokých kolem tří metrů (byly objeveny zejména v La Ventě, San Lorenzu a Tres Zapotes - hlavních centrech olmécké civilizace). Váží až 20 tun nesly pravděpodobně tváře olméckých panovníků (kupodivu s negroidními rysy). Olmékové stavěli též stupňovité pyramidy a zhotovovali překrásné figurky z nefritu, který považovali za surovinu cennější než zlato. V olméckých kultovních střediscích byly nalezeny desítky sošek vypadající jako tlusté plešaté děti mnohdy s rysy kočkovitých šelem, které zřejmě hrály důležitou roli při náboženských rituálech. Olmékové zakládali města, měli sluneční kalendář, číselnou soustavu a hieroglyfické písmo. Jejich civilizace zanikla přibližně kol. r. 300 př.n.l. 1

Teotihuacán Další typickou kulturou v této oblasti, která v mnohém na Olméky navazovala, byla kultura vzniklá v 1.st. n.l. v městě Teotihuacánu (název pochází z jazyka Aztéků a znamená "Město bohů"), významném mexickém náboženském centru. Největší rozmach této kultury spadá do 5. stol. n.l. Na území města bylo vybudováno množství chrámů, jimž dominovaly dvě impozantní pyramidy: Pyramida Slunce a Pyramida Měsíce vysoká 42 metrů. Teotihuacán nebyl jen náboženským centrem, ale i normálně fungujícím městem, v němž podle odhadů v době největšího rozmachu žilo přinejmenším 200 tis. lidí, jimž vládla vrstva kněží. Kolem r. 800 n.l. dochází k jeho úpadku a postupnému vylidnění (podle archeologických nálezů bylo centrum města zničeno požárem, ale zůstalo po další staletí významným poutním místem pro další mezoamerické kultury). Mayové Mayská civilizace se rozvíjela mezi lety 1800 př.n.l. až 900 n.l. na poloostrově Yucatán a v dnešní Guatemale a přilehlých oblastech (Honduras, Belize). I tato civilizace byla založena na zemědělství (zejména pěstování kukuřice a kakaa) a na obchodu. Největšího rozkvětu dosáhla mezi léty 200-900 n.l. Mayové budovali velká města s obdivuhodnou kamennou architekturou; dominovaly jim náboženské stavby, několikapatrové paláce, pyramidy s chrámy na vrcholech vysoké až 30 m a míčové dvorce určené k rituálním míčovým hrám. Míčové hry měly důležitou rituální funkci ve všech středoamerických kulturách; jejich dějištěm byla prostranství ve tvaru písmene I se zešikmenými stěnami o délce až 150 m. Počet hráčů se pohyboval od tří do sedmi; hrálo se tvrdým kaučukovým míčem odráženým různými částmi těla, míč se ovšem zřejmě nesměl chytit do ruky. Na stěnách dvorce byly umístěny kamenné obruče a účelem hry bylo míč jimi prohodit. Hráči byli chráněni chrániči, rukavicemi a dokonce přilbami, hra ovšem nebyla sportem, ale symbolickým rituálem, kdy hřiště bylo obrazem kosmu, míč symbolizoval slunce a představení bylo podobenstvím o oběti a smrti (poražení hráči byli údajně vítěznými protihráči obětování bohu smrti). Stavby byly soustředěny kolem centrálního náměstí. Takto bylo vybudováno mayské město Copán ležící v dnešním Hondurasu, Palenque v dnešním Mexiku nebo Tikal v dnešní Guatemale, kde žilo na 50 tis. lidí. Mayové provozovali rituály, zachycené na obrazech, při nichž byla prolévána krev obětí, často válečných zajatců. Bohům však nebyla obětována jen krev zajatců, ale i urozených Mayů, kteří veřejně při určitých rituálech prolévali vlastní krev (muži si ostnem propichovali penis, ženy špičku jazyka). Ideálem krásy bylo u Mayů ubíhající čelo, jehož dosahovali zejména u příslušníků vyšších vrstev deformací hlav kojenců pomocí dřevěných destiček. Za jiný stejně žádoucí znak krásy byla považována šilhavost, proto matky zavěšovaly dětem do vlasů nad čelo kuličky pryskyřice, které dítě pohledem sledovalo až se tak naučilo šilhat. Uši, rty a nosní přepážku si Mayové probodávali a zdobili je ozdobami z nefritu, obsidiánu (sopečné sklo), kostí nebo lastur. O životě Mayů vypovídají především výtvarné památky: figurky, obětní předměty, keramika, šperky a masky. Pro mayskou civilizaci byla typická především vyspělá řemesla, z nichž byla vysoce ceněná především řezba v jadeitu, z něhož se zhotovovaly ozdoby do uší, 2

hrudní destičky, přívěsky, korále i malé stylizované lidské tváře. Zpracováváno bylo i sopečné sklo (obsidián), z něhož byly zhotovovány rituální obětní nože. Ve stravě Mayů se uplatňovaly i produkty kakaových bobů, zejména nápoj zvaný xocolatl (nápoj bohů), tedy čokoláda. Mayové měli tři kalendáře, jedním z nich byl i téměř přesně spočítaný solární rok mající 365 a čtvrt dne a dělený na 18 měsíců. Díky důkladným astronomickým pozorováním a záznamům dokázali mayští kněží také dosti přesně předpovědět viditelná zatmění Slunce. Mayové byli jedinou americkou civilizací, která vyvinula písmo schopné vyjadřovat abstraktní pojmy a zaznamenat tak dávné příběhy, přesto o mayské historii existuje jen málo informací. Jejich písmo se nazývá hieroglyfické a nápisy byly tesány nebo ryty na kamenné oltáře, stély, kamenné kruhy na hřištích a pokrývaly architekturu, ovšem většina z těchto hieroglyfů není dodnes rozluštěna. Mezi devátým a desátým stol. n.l. se mayská civilizace zhroutila, přičemž o příčinách zániku mayských měst se dosud pouze spekuluje. Mezi nimi figuruje vyčerpání půdy, epidemie, lidová povstání, nejčastěji ale o klimatické změny a dlouhotrvající sucho, které způsobilo nedostatek potravin a sociální neklid, v jehož důsledku obyvatelstvo opustilo města. Toltékové Mayská kultura částečně přežila v dalších kulturách, které se rozvíjely po jejím pádu na Yucatánu. Především se jednalo o kulturu Toltéků, kteří kolem r. 1000 n.l. přestavěli bývalé mayské středisko Chichén Itzá ve středu Yucatánského poloostrova. Vznikla jedinečná kombinace mayské a toltécké architektury, jíž vévodí pyramida a na níž se objevují motivy Opeřeného hada, jehož uctívali již Mayové pod jménem Kukulkan. Toltékové jej uctívali pod jménem Quetzalcoatl (božstvo Jitřenky), který podle legendy stvořil člověka z vlastní krve a k obživě mu dal kukuřici, dal mu kalendář, vynalezl umění a stanovil dny svátků a slavností. Toltékové opanovali bývalé mayské území a postupně si podmanili celé Mexiko. Hlavním městem Toltéků a centrem jejich říše byla Tula, kde mezi lety 950-1150 n.l. žilo přes 30 tis. obyvatel a jíž vévodila stupňovitá pyramida, na jejímž vrcholu stál chrám zasvěcený Opeřenému hadu. Aztékové Aztékové byli sebevědomí a krutí bojovníci a do Mexického údolí připutovali ze severozápadu až ve 13.st. n.l. K jejich vzestupu dochází ve 14. st. n.l., kdy Mexické údolí ovládli a založili uprostřed jezerní oblasti hl. město Tenochtitlán. Aztékové obdělávali kukuřičná pole i ovocné zahrady a provozovali svérázný způsob pěstování plodin: plovoucí zahrady chinampas, vlastně umělé ostrůvky, na něž se vršila vrstva úrodného bahna. Důležitou rostlinou v aztécké kultuře byla agáve, která byla uctívána jako božstvo. Z její šťávy se kvašením vyrábělo pivo pulque užívané jako opojný rituální nápoj. Vlákna agáve se spřádala a listy sloužily k zastřešení chýší. Aztékové rozšířili svoji vojenskou nadvládu nad ostatní kmeny, které donutili odvádět ohromné daně. Krutě trestali všechny, kdo jim kladli odpor. Krev jejich zajatých nepřátel 3

byla prolévána na počest bohů. Oběť byla natažena před svatyní a bylo jí vyříznuto srdce, které bylo nabídnuto bohu jako oběť. Tělo se pak kutálelo dolů po stupních pyramidy. Porážku posledního aztéckého panovníka Montezumy II. usnadnila tradiční víra v návrat boha Quetzalocoatla, kterého panovník omylem ztotožnil s dobyvatelem Hernandem Cortésem. Cortés hostitele zajal a do konce r.1521 zničil s hrstkou vojáků nejen hlavní město Tenochtitlán, ale i celou aztéckou civilizaci, jejíž kořeny sahaly do dávné minulosti. Na troskách Tenochtitlánu pak začal budovat nové hlavní město - katolické Ciudad de México. Z odhadovaných asi 25 mil. obyvatel Mexika z r. 1519 jich španělský vpád do r. 1607 přežil pouhý jeden milion. Jihoamerické kultury V Jižní Americe se první lidská společenství musela přizpůsobit extrémním přírodním podmínkám, vysokým nadmořským výškám, suchu nebo naopak vysoké vlhkosti. V oblasti středních And přecházejí kočovníci k zemědělství kolem r. 2000 př.n.l. Rozvinuly se zde pozoruhodné kultury, po nichž se zachovala monumentální architektura i množství artefaktů: Chavín, Paracas, Nazca, Moche, Chimú, Tiahuanaco a dal. V letech 400-300 př.n.l. dosáhla svého vrcholu chavínská kultura pojmenovaná podle města Chavín de Huantar na východních svazích peruánských And. Bylo zde nalezeno okolo 200 velkých kamenných soch a zbytky systému vodních kanálů. Typická jsou vyobrazení kočkovitých čelem, zejména jaguára, takže se dá usuzovat, že se pravděpodobně jednalo o jejich kultovní uctívání. Nedaleko se rozvíjelo centrum jedné z dalších jihoamerických kultur: Moche; odtud mochická kultura (přelom letopočtu až 15.st. n.l.), která měla vyspělá řemesla a produkovala pozoruhodnou keramiku. Její příslušníci holdovali žvýkání koky a alkoholu, nejčastěji kukuřičnému pivu. Na území dnešní Bolívie v blízkosti jezera Titicaca se rozvíjelo ve výšce 3800 m.n.m. od r. 1500 př.n.l. do r. 1200 n.l. město Tiahuanaco. Bylo kultovním centrem a poutním místem pro obyvatele celých And a bylo vybaveno monumentálními stavbami, veřejnými prostranstvími, chrámy a sochami. Část komplexu se zachovala dodnes. Inkové Říše Inků se táhla ze severu na jih v délce pět tisíc km (od dnešního Ekvádoru až po Chile). Inkové ji nazývali Tahuantinsuyu - Země čtyř světových stran. Jejím centrem bylo město Cuzco (v překladu Pupek světa). Největší rozmach zaznamenala říše v 15. stol. n.l. Tato civilizace navázala na předchozí andské kultury a převzala kult antropomorfního božstva Virakochy, boha-stvořitele. Virakocha byl také stvořitelem Intiho, boha Slunce, který podle mýtu stvořil Inky. Vládnoucí Inka byl považován za "syna Slunce" a kult Slunce uctívaného v podobě zlatého sokola postupně zastínilo v Incké říši i kult všeandského boha Virakochy. V čele státu stál panovník, který měl označení Inka, přičemž podle pravidel se jím mohl stát jen syn předcházejícího Inky. Nemusel ovšem být prvorozený ani legitimní, což 4

mělo zajistit, že na trůn usedne ten nejschopnější Inkův potomek, který bude umět spravovat říši. V důsledku toho ovšem docházelo často ke střetům o nástupnictví. Jakmile byl vládce slabý a neschopný, došlo k jeho odstranění a trůnu se zmocnil jeden z jeho bratrů. Součástí korunovace byl obětní rituál, při němž nový panovník obětoval Slunci mimo jiné i dvě stovky dětí ve věku kolem pěti let. Byly omámeny výtažkem z koky a poté uškrceny. Inkové se ženili přednostně se svými pokrevními sestrami, což udržovalo výlučnost, čistotu krve a omezený počet členů šlechtického rodu. Tento sňatek opakoval mytický příběh, v němž Slunce se svou sestrou Lunou zplodilo prvního Inku Mancu Capaca a jeho sestru a později i manželku Mamu Occlo. Jménem Inka se ovšem označovali nejen vládcové, ale všichni obyvatelé říše, kteří mluvili jejím státním jazykem - kečuánštinou. Inkové byli vynikajícími staviteli, nejen svatyň a měst, ale i zemědělských teras a zavlažovacích kanálů, měli vyspělá řemesla a jako první v Americe začali odlévat bronz. Společnost byla budována na přísném centralistickém a hierarchickém systému úřední správy. Propojení mezi centrem (Cuzcem) a vzdálenými provinciemi zajišťoval dokonalý systém cest doplněný visutými mosty a tunely. Cesty byly dlážděné a táhly se v celkové délce kolem 40 tis. km. Hlavní dopravní tepna procházela přes Andy a spojovala Cuzco s druhým nejdůležitějším městem říše, Quitem. Cesty zajišťovaly rychlý přenos informací a zprostředkování obchodu, ale umožňovaly také rychlý přesun armády a výběr daní. Na ovládaném území byla třetina vypěstovaných potravin a vyrobeného zboží formou daně odváděna vládci, daně se odváděly také formou nucených prací. Statistické a historické údaje byly zaznamenávány uzlovým písmem - quipu. Principem byla šňůra, na níž bylo připevněno až sto uzlů v různé velikosti a vzdálenostech. Conquistador Francisco Pizarro dorazil do této říše ve chvíli, kdy probíhal boj mezi dvěma nevlastními bratry, Atahualpou a Huascarem o nástupnictví na trůn. Vítěz sporu Atahualpa byl z rozkazu Pizarra v r. 1533 uškrcen a celá oslabená struktura největšího státu Jižní Ameriky podlehla dobyvatelům rozpadla se. Svou významnou roli v pádu incké říše sehrály nakažlivé choroby, které sem Evropané zavlekli: především to byly neštovice, kterým náhle podlehl jak sám vládce Huayna Capac (otec obou znesvářených bratrů), tak celé pluky incké armády. Významným kultovním místem incké říše bylo i Machu Picchu postavené ve výšce 3 tis.m n.m., které bylo objeveno až v r. 1912 a je dodnes ukázkou stavitelského umění Inků, neboť díky tomu bylo jako jedno z mála center uchráněno před španělskými dobyvateli. Z celkem zhruba 67 milionů obyvatel obou Amerik jich sto let po vpádu Evropanů zůstalo pouhých 10%. Na vině tomu bylo jednak kruté počínání dobyvatelů, ale především nakažlivé nemoci, proti nimž původní obyvatelé neměli protilátky: neštovice, spalničky a chřipka byly pro ně smrtelné. Na oplátku předali evropským dobyvatelům jinou zákeřnou nemoc: syfilis. Přesto, že civilizace amerických indiánů byly zničeny, jejich kultury se do značné míry zachovaly a smísily se s křesťanskými vlivy: zachovaly se některé jazyky, hudba, tance, způsob odívání, tradice a zvyky. 5