ZŘÍCENINY HRADŮ A MĚSTSKÉ HRADBY V SOUČASNÉ PRAXI PAMÁTKOVÉ PÉČE Vladislav Razím Významnou součástí památkového fondu jsou torzálně dochované stavby zříceniny či ruiny, zastoupené zejména hrady a městskými opevněními, v daleko menší míře pak dalšími druhy památek. V posledních dvou desetiletích vyšly práce, které se z různých pohledů věnují teorii i praxi památkové péče v tomto jejím specifickém segmentu. V reakci na období před listopadem 1989 a následující léta nových politických, společenských a ekonomických podmínek autoři zejména připomněli stále platné, nepřekonané zásady a aktualizovali je s ohledem na nové potřeby a možnosti. Právem byly například odsouzeny zničující stavební technologie éry socialismu, svévolné rekonstrukce, likvidace pozdějších cenných přístaveb a doplňků či neadekvátní způsoby využívání zřícenin na straně jedné a zdůrazněna potřeba podrobných průzkumů, citlivého konzervačního přístupu či uchování patiny stáří na straně druhé. I když není mezi odborníky úplná jednota ve všech dílčích problémech, lze při prostudování příslušných publikací získat dojem shody na ucelené koncepci, jež by měla být určující pro současnou praxi (seznam na tomto místě nemůže být vyčerpávající; s naším tématem jsou nejvíce spojeny: Razím 1994, Štulc 1998, Suchomel 1998, Láska 1998, Razím 1998, Durdík 1998, Gabriel 1998, Varhaník 1998, Schubert 1998, Vinař 1998, Girsa 1998, Flegl 1998, Kašička 1998, Bárta Klimeš 1998. Uvedené práce obsahují další literaturu. Zmínit je třeba také pravidelně vycházející publikace ze seminářů Společnosti pro technologie ochrany památek). Avšak jak známo, praxe není jen odrazem metodických východisek. Zatímco teoretická shoda na zásadách péče o torzálně dochované stavby více méně trvá, v praxi se projevují stále nové, nedávno ještě neznámé vlivy, některé z dlouhodobých faktorů se umocňují, jiné ztrácejí na síle. Někdy nás překvapí rychlost a zlomový průběh těchto změn. Ke znepokojivým jevům v dnešním Národním památkovém ústavu (dále jen NPÚ) patří například rozkolísanost jeho odborné kapacity. V minulých dvaceti letech se výrazně proměnila struktura odborných pracovníků. Do praxe přichází mnoho mladých lidí různých zaměření a kvality vzdělání, kteří musí rychle vypracovávat vyjádření, aniž by měli čas v dostatečné hluboce proniknout do všech potřebných souvislosti a seznámit se s historickým vývojem a zásadami uplatňování jednotlivých oborových metodik. Nemálo z toho, co bylo i velmi nedávno napsáno a zdůvodněno, tito pracovníci nestačili vstřebat, jejich vyjádřením mnohdy nepředchází potřebně široká heuristická příprava. Na některých pracovištích NPÚ je nedostatek osobností, které dokážou mladší kolegy kvalitně a přesvědčivě zasvěcovat do všech zákoutí velmi komplikované praxe a vysvětlit jim přístupy založené na jednotných principech oboru v konkrétní oblasti, jakou je například právě péče o torzálně dochované stavby. Cílem tohoto příspěvku není jen zopakovat teoretické zásady, by je musíme také připomenout. Máme na mysli především uvedenou skupinu památkářů, pro něž chceme operativně pojmenovat současné klady a zápory, upozornit na aktuální trendy, které ovlivňují památkovou péči o zříceniny, a navrhnout, jak se v běžné praxi vyrovnávat s nejpodstatnějšími problémy. Jako nejvhodnější prostředek jsme zvolili konfrontaci současné, aktuální praxe s platnou metodikou péče o zříceniny, která byla vydána ústřední organizací státní památkové péče před dvanácti lety (Sokol Durdík Štulc 1998). Tato metodika je přirozeně závazná pro všechny odborné pracovníky NPÚ, který by měl spolu se svým zřizovatelem usilovat o její co nejširší akceptování a uplatňování na všech relevantních úrovních. V následujícím textu stručně shrnujeme v několika částech text metodiky a každou z nich pak provázíme rozborem aktuální praxe. Metodika NPÚ [s. 6 11, 12 13] (obr. 1 6) Dnešní oficiální doktrína ochrany zřícenin, kterou představuje pojednávaná metodika, je posledním článkem dlouhého vývoje teorie od 2. poloviny 19. století. Zde však záměrně ponecháváme tento vývoj, s nímž se lze dostatečně podrobně seznámit v literatuře, stranou (doporučit lze zejm.: Hlobil Kruis edd. a red. 2003). Pojednávaná platná metodika NPÚ z roku 1998 je založena na metodickém textu Jana Sokola z roku 1962, který pouze v dílčích bodech upravuje, doplňuje a přizpůsobuje dnešní situaci. Zdůrazňuje, že zříceniny jako památky sui generis mají především hodnotu historického dokumentu (pramene), nebo bývají velmi obsažným zdrojem výjimečně dobře přístupných autentických informací o předmětné stavbě, navíc často s podstatně širším badatelským potenciálem. Na druhém místě se podtrhuje ojedinělé emocionální kouzlo, citové působení specifické estetické kvality, s její patinou a malebností, mnohdy zdůrazněné symbiózou zříceniny s přírodou. Při nakládání se zříceninami je podle metodiky třeba myslet především na tato dvě hlediska a postupovat tak, aby opravená (stavebně fyzicky zajištěná) stavba nepozbyla uvedené hodnoty. Součástí těchto hodnot přitom bývají nejen části konstrukcí stavebních fází z dob původních funkcí stavby, ale také pozdější, novodobé doplňky (např. z období romantismu). V každém konkrétním případě je třeba pochopit, a pak respektovat celkovou charakteristiku zříceniny, její určující širší hodnoty, k nimž patří také umístění v krajině a ráz vegetace v areálu a jeho okolí. Z uvedeného vyplývají meze společenského využití zřícenin. Jako nejvhodnější uvádí metodika běžné turistické návštěvy s cílem prohlídky, naopak upozorňuje na rizika využití pro současné praktické účely, které vyvolávají nutnost doplnit stavbu o provozní příslušenství. Nejvíce varuje před většími podnikatelskými záměry, v jejichž rámci se zřícenina stává pouhou kulisou, kterou je zpravidla třeba rekonstruovat dostavět, a kdy se také počítá s rasantními úpravami terénu. Aktuální praxe (obr. 7 30) Nejčastějším z problémů ochrany zřícenin je dlouhodobá absence péče o památku, která tak postupně propadá zkáze. Jak známo, zánik zříceniny zpravidla neprobíhá rovnoměrně, ale skokově, kdy po delším období zdánlivé neměnnosti jejího stavu dojde k náhlé destrukci většího rozsahu. Nejen ve středních Čechách, ale po celém území ČR je mnoho hradních zřícenin, kterým se nedostává žádné údržby a jsou ponechány zcela napospas přírodním a antropogenním vlivům. Nejčastěji jsou takto postiženy zříceniny hradů v lesích, když je majitelé ignorují nebo úspěšně zpochybňují svůj vlastnický vztah a z něj vyplývající povinnosti. Na vině nezřídka bývá nedostatečně účinné vymáhání zákona ze strany orgánů státní památkové péče. 10
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče Podobně je tomu s městskými opevněními, jejichž negativním specifikem bývá zpravidla útržkovité rozmístění na větším množství soukromých parcel, nejen volně nepřístupných, ale také skrytých běžnému pozorovateli. Zde jsou často příslušné stavební konstrukce ponechány osudu, také se ale svépomocí nevhodně upravují, nebo dokonce odstraňují. Příčinou jsou mnohde majetkoprávní spory o to, zda hradby patří městu nebo majitelům jednotlivých parcel, na snímku pozemkové mapy najdeme namísto stavby jen parcelní hranici. Ve snaze zbavit se odpovědnosti bývá akcentováno, že znění zápisu ve státním seznamu není jednoznačné atp. Základním předpokladem ochrany zříceniny je pochopitelně pravidelná a správně pojatá péče. Výsledky jsou však velmi rozrůzněné, se značně extrémními projevy. Hlavní hodnoty zřícenin a z nich vyplývající optimální povaha využívání, jak je zdůrazněno v metodice, vyžaduje zdrženlivý, trpělivý přístup. Vlastnictví zříceniny má spíše povahu oběti, přínos je zejména v duchovní, kulturní rovině, zatímco o ekonomickém zisku nebývá řeči. Dobrým správcem může být stát, pokud jím pověřená, zejména odborná organizace dodržuje požadované zásady péče a není nucena, například z ekonomických důvodů, přijímat nevhodné kompromisy. U ostatních subjektů bývají problematické záruky kontinuity. V obecním vlastnictví se často odrážejí rozdíly v přístupu periodicky se střídajících zastupitelstev, v proměnách jejich preferencí. Někdy se obec ujme zříceniny hradu, jehož záchrana je pak nad její síly a schopnosti, prioritou se stanou jiné obecní stavby atp. Analogicky tomu bývá s dalšími subjekty, zejména různými ad hoc vytvořenými sdruženími. Čím menší záruky finančních možností a kontinuity přístupu ze strany investora, tím větší obezřetnost a zdrženlivost je také na místě při schvalování dlouhodobé koncepce zajištění a provozu. Jak obec, tak sdružení však může být dobrou zárukou péče, bez jejich iniciativ si dnes nelze údržbu a záchranu zřícenin z řady důvodů představit. Je velmi přínosné, pokud se dobře vedenou prezentací podaří pro věc hodnot a záchrany zříceniny získat co nejširší místní veřejnost, která se pak může zapojit do údržby i regulace pohybu turistů. Soukromé vlastnictví jednotlivých fragmentů městských hradeb často přináší neřešitelné komplikace a škody na památce, zatímco obecní vlastnictví za předpokladu koncepčních a dlouhodobých pečovatelských snah skýtá nesrovnatelně větší záruky. Každé město by o pozůstatky svých hradeb mělo projevovat aktivní zájem, by na svou zákonnou povinnost v daném okamžiku a případě může nahlížet se skepsí. Nezájem se dříve či později v různých souvislostech vymstí a v konečném důsledku také prodraží. Nejpodstatnější je míra profesionality a schopnost správného využití finančních prostředků. Pokud zříceniny potřebují zejména postupnou, uvážlivou údržbu, jsou v přímém rozporu s tím některé současné dotační programy, které přinesou jednorázově poměrně značnou finanční částku, jež se musí vyčerpat v relativně krátké době. Nejproblematičtější jsou ty z nich, které primárně necílí k ochraně památky, ale na její společenskou revitalizaci, jsou například součástí strategie podpory dynamického růstu HDP regionu a zajištění vysoké kvality života obyvatel měst i venkova prostřednictvím zvýšení atraktivity regionu pro podnikání, investice a cestovní ruch. Při nedostatku možností získat jiné finance přímo na záchranu zřícenin se tyto programy zdají být na první pohled výhodné, v praxi je však lze doslova zneužít v neprospěch památky, pokud se stanou prostředkem realizace rozsáhlých úprav, v nichž se zřícenina může proměnit z hlavní, plně respektované veličiny daného prostředí v pouhou kulisu různých společenských aktivit. Jakkoli to může být věcí názoru na tu kterou realizaci, nezřídka zjistíme zřetelný protiklad k zásadám metodiky. Revitalizační projekty často sebevědomě ovládnou atmosféru lokality, přičemž se nespokojí s plochami terénu v sousedství zdí, ale snaží se využít také stavby samotné. Populární je zejména maximální možné zpřístupnění, zapojení do uměle vytvořených procházkových okruhů a pěších zón ve městech, využití k rozhledu návštěvníků atp. Možnost získávat dotační peníze opakovaně, v delším časovém rozpětí, může vést ke snaze uměle akci prodlužovat za cenu provádění zbytečných či naddimenzovaných stavebních prací, které jsou zdrojem výdělku a seberealizace. Při tomto přístupu lze památku nenávratně poškodit nebo zničit. Existence takto nastavených dotačních programů, které jsou právě v těchto letech v plném proudu, představuje jedno z největších aktuálních nebezpečí pro budoucnost autenticky dochovaných zřícenin. Památkáři se v jejich rámci často dostávají pod tlak, ocitají se v nevděčné roli těch, kteří lpěním na principech metodiky představují riziko pro možnost získat značnou finanční dotaci. V některých případech se nelze ubránit dojmu, že přijali zásadu umožňovat svými kladnými vyjádřeními čerpání těchto prostředků, a přivírají proto oči nad nedostatečně připravenými, nebo špatnými projekty. Zjevně naddimenzované záměry využití areálů zřícenin mohou být motivované postranními ekonomickými zájmy, dokonce je pravděpodobné, že některé subjekty, včetně samospráv, rozvíjejí své aktivity primárně z tohoto důvodu. Podobný efekt však mohou mít také upřímně míněné, ale nedomyšlené či ryze laicky motivované projekty. Snaha obce posílit turistický ruch komplexním zabezpečením a zpřístupněním areálu zříceniny nebo části systému městského opevnění může mít zcela opačný výsledek, pokud prostředí ztratí své podmanivé, zažité a charakteristické kouzlo, přijde o autentickou atmosféru a návštěvníka zde neosloví pocit jisté svobody a možnosti individuálního prožitku. Typickými součástmi takovýchto rozporuplných realizací jsou různá doprovodná zařízení a stavby, jež mají poskytnout návštěvnický komfort a zdůraznit celkový záměr projektu, necitlivě provedené a rozmístěné informační systémy, stavby mostů a uměle vedených přístupových cest, lavičky, osvětlovací prostředky atp. Kultivovaného návštěvníka odradí také příliš časté pořádání různých společenských akcí problematické úrovně. Investor pak zjistí, že přínos takovéto proměny areálu zříceniny je bu velmi malý, nebo dokonce záporný, navíc časem přibude potřeba údržby zařízení vybudovaných z dotačních financí, která se může stát nezanedbatelnou finanční zátěží na úkor potřeb samotné památky, počáteční nadšení brzy ochabne. Situace je o to závažnější, že jde zpravidla o nevratné změny. Například nemalý počet pěších zón ve městech, záměrně vedených klikatými uličkami mezi ploty a zdmi zahrad, do odlehlých míst, kde obec nedokáže zajistit čistotu a pocit bezpečí, mnohdy nesplnil proklamovaný účel. Přinesl více starostí než užitku, a nakonec vyústil v uzavření těchto komunikací nebo jejich částí. Mnohem efektivnější než tyto umělé, od stolu vyprojektované úpravy je respektovat dlouhodobě zažité a osvědčené funkce příslušného areálu, zvláště městské části. Tam je obecně prospěšnější mít na mysli především přínos pro stálé obyvatele, než pro toužené turisty. Než zpřístupnění korun hradby občasnému turistovi, je cennější zachovat pocit soukromí uživateli přilehlé zahrady, než likvidace překážejícího domku v areálu zříceniny, je lépe podpořit jeho malebnost a vztah vlastníka k prostředí, než uměle vedená pěší zóna, je prospěšnější citlivě vyrobené a zakomponované dětské hřiště. To samozřejmě neznamená, že při úvahách nad významem reliktů opevnění pro současný život a tvář města nemá být pamatováno na společenský a ekonomický prospěch turistického ruchu, že cílem je pouhá konzervace památky a budování jakéhosi skanzenu, jak bývá památkářům v podobných případech účelově podsouváno. Dnes je však již dostatečně známo, že návštěvníka nejvíce osloví autenticita, přirozený, nestrojený kolorit a atmosféra města, které rychle rozpozná a jež ho přimějí setrvat, opakovaně se vracet a utrácet své peníze. Návštěvník 11
ocení dobře fungující infrastrukturu, především ale přátelské, přiměřeně udržované a čisté, přitom ale malebné prostředí, k jehož výrazu mohou zbytky městských hradeb významnou měrou přispět, pokud se s nimi nakládá v souladu s příslušnými zásadami pojednávané metodiky. Více než výstup na korunu hradby nebo hradební věž, odkud stejně často nic pozoruhodného nespatří, ocení návštěvník zastavení či příjemný pobyt v místech, odkud může hradbu pozorovat, vnímat autentické detaily a užívat si jejího kouzla, pokud to neznemožňuje podoba bezprostředního okolí nebo vzdálenějšího pozadí a pokud je k tomuto zájmu citlivě doveden. Docílit tohoto efektu není pro investora věcí velkých výdajů, ale naopak úspor, nemá-li ovšem jeho aktivita (srov. výše) právě opačnou motivaci. Profesionalita památkáře by se měla projevit ve schopnosti odhadnout a domyslet všechny tyto souvislosti, klady, zápory a rizika, měl by na ně investora včas upozornit a promítnout je do svého odborného vyjádření. Měl by prokázat svůj nadhled a využít zkušeností, jež v potřebné šíři přesahují danou lokalitu. Často jde o velmi složitý problém, který zasluhuje komisionální posouzení a dostatek času. Tak jako u všech druhů památek, také tady platí zásada dvakrát měř a jednou řež ; památka snáze a často s mnohem tragičtějšími následky podlehne uspěchanému, chybnému záměru, než zubu času, pokud se oprava odloží. Typické jsou příklady, kdy město se zájmem zabezpečuje fragment hradby, ale nedaleko od tohoto místa naopak zároveň podporuje nevhodnou novostavbu v zóně opevnění, bez ohledu na to, že právě soubor hradebních reliktů představuje pro urbanistický celek největší zdroj turistické přitažlivosti. V rámci hodnocení urbanismu historických měst často chybí povědomí o tom, jaké hodnoty a jaký turistický a ekonomický potenciál představují pozůstatky hradebních systémů, těchto nejrozsáhlejších stavebních děl středověku či raného novověku, zahrnujících někdy kromě vlastních hradeb také rozlehlé terénní relikty. V tom má naše památková péče a samospráva velký dluh. Řada měst v Evropě dnes staví prezentaci své turistické přitažlivosti právě na relativně dobře dochovaných hradbách. Výhodné je přitom vždy sdružení s podobnými lokalitami a společná prezentace a propagace (např. Walled Towns Friendship Circle; www.walledtowns.com). Nemálo realizací polistopadového období nasvědčuje nerespektování základních zásad přístupu ke zříceninám, jak je formuluje metodika. Zůstává otázkou každého jednotlivého příkladu, zda se tak stalo v důsledku takto pojatého odborného vyjádření, nečinnosti NPÚ, nebo vlivem faktorů, které NPÚ nemá pravomoc vyloučit. Někteří odborní pracovníci NPÚ však metodiku patrně neznají, nebo se jí prostě neřídí, a už z nedostatku schopnosti argumentovat, z obav ze střetů nebo z prosté lhostejnosti. A podobně je tomu u výkonných orgánů státní památkové péče. Metodika NPÚ [s. 11 12] Podle metodiky musí rozhodnutí o zásahu do zříceniny předcházet památkové zhodnocení, založené na stavebněhistorickém průzkumu (dále jen SHP), eventuálně na umělecko-historickém rozboru a archeologickém výzkumu. 1) K tomu je nezbytné pořízení podrobné a spolehlivé plánové dokumentace, včetně bezprostředně navazujících staveb nebo terénu. Doporučují se konkrétně diferencovaná měřítka plánů jednotlivých podlaží a svislých pohledů, zdůrazněna je nezastupitelnost fotogrammetrického záznamu. Důležité je také připomenutí, že kvalitní plánová dokumentace má mnohostranné využití, včetně podkladu pro navazující stavební práce. Zdůrazňuje se, že vyhodnocená dokumentace sama získává hodnotu historického pramene, nebo i nejšetrněji provedený zásah přinese určitou ztrátu autenticity a vypovídací schopnosti stavby. Záznam stavu stavby před realizací má být proto jako neopominutelná nutnost co nejpodrobnější. Dokumentace a průzkumy musí následně pokračovat také v průběhu stavebních prací. Aktuální praxe (obr. 31 37) Striktní požadavek metodiky pořídit přesnou a podrobnou plánovou dokumentaci a s ní související průzkumy bývá v praxi respektován jen zčásti. Důvodů je několik. V každém jednotlivém případě se zas a znovu připomíná jedna z největších bolestí současné praxe památkové péče. Důležitým základem práce každého památkáře je dobrá znalost památkového fondu, jemuž se má věnovat. Zvláště při dnešní značné fluktuaci pracovníků NPÚ však dochází často k tomu, že příslušný referent přichází do styku s konkrétní památkou poprvé až ve chvíli, kdy má ve velmi krátké době 20 dní (!) vyhotovit odborné vyjádření. Nejsou podmínky k tomu, aby se po určitý, dostatečně dlouhý čas seznamoval s hodnotami a specifiky jednotlivých památek, samozřejmě v rámci cíleně koncipovaného zaškolení zkušeným kolegou. Představa, že se bez toho lze obejít, je iluzorní, v neposlední řadě s přihlédnutím k různorodému a ne vždy optimálnímu druhu a hloubce vzdělání konkrétních pracovníků. Kvalita vyjádření je proto závislá především na rozsahu a hodnotách předchozího poznávacího procesu a jeho zpřístupnění. Přitom nejde pouze o výsledky průzkumné a dokumentační činnosti, ale je třeba zdůraznit také nutnost využívat archivované písemnosti a dokumentaci (spisový materiál), včetně součástí někdejšího státního seznamu, a v neposlední řadě odbornou literaturu. Provedení rychlé, situaci adekvátní heuristiky by mělo patřit k nezbytným schopnostem památkáře. Vedle toho by však každé pracoviště NPÚ mělo mít nejméně jednoho speciálně zaškoleného historika archiváře, který dokáže spolupracovat na složitějších úkolech. Stále naléhavěji se projevuje malá míra digitalizace průzkumů, dokumentace a dalších uvedených materiálů, která je pro rychlost a kvalitu výkonu památkáře zásadní, stejně negativní je absence dostatečně podrobné soupisové práce. Dalším záporem je velmi malý rozsah systematického zpracovávání SHP podle dlouhodobého plánu, který by měl být sestavován cíleně a soustavně, na základě vývoje naléhavosti, především podle míry ohrožení jednotlivých památek. SHP nebo dílčí průzkumy by pak nevznikaly ad hoc ve chvatu, bylo by možno lépe zajistit kvalitu. NPÚ by měl každý rok disponovat přiměřeně velkým fondem na zpracovávání dokumentace a průzkumů, a už vlastními, nebo externími silami. Na seznamu nejohroženějších památek představují právě zříceniny hradů a městských opevnění jednu z nejvýznamnějších položek; každoročně zanikne značný rozsah hmoty staveb, nezřídka nezastupitelné vypovídací hmoty. V současné praxi vznikají SHP v podstatně menším množství, než by bylo zapotřebí. Hlavním důvodem je malý zájem na straně zodpovědných, nedostatek vnitřních kapacit NPÚ a nemožnost zaplatit externího zpracovatele, nebo přimět k takovému kroku investora. V řadě případů zvláště při dobré spolupráci s orgánem státní památkové péče objektivně existuje reálná možnost přesvědčit vlastníka o potřebě a všestranné prospěšnosti zadání SHP, ale památkář ji pro velkou pracnost vyjednávání nebo prostou nezkušenost nevyužije. Zde je třeba zdůraznit, že podle zákona o státní památkové péči se vlastníku ukládá, jaké přípravné práce a v jaké kvalitě má provést, přičemž sem patří také práce výzkumné a průzkumné: Nástroje obsažené v ust. 14 cit. zákona tedy umožňují zajistit zpracování SHP, stanovit jeho rozsah, uložit povinnost strpět jeho provedení, předložit výsledný elaborát, tento elaborát konfrontovat se skutečností tedy ověřit jeho věrohodnost a na základě zjištěných skutečností případně korigovat projekto- 12
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče vou dokumentaci obnovy (Varhaník 2003, 255). Závazná stanoviska však tuto možnost využívají zřídka. Náklady na průzkumy přitom zpravidla představují nevelký zlomek celkových nákladů na projekt a realizaci stavby. Pokud skutečně nelze před stanovením koncepce opravy zajistit standardní SHP celého areálu stavby, můžeme při obvyklé konsolidaci zříceniny po nevelkých částech postupovat přímo formou OPD, jež se pak stejně musí dále provádět v průběhu stavebních prací. Největší význam má samozřejmě věnovat pozornost všem důležitým detailům, jako jsou stavební spáry, kapsy, zbytky špalet, otisky ostění a dalších prvků atp. Je třeba využít možnost uplatnění dendrochronologie, petrografie a dalších pomocných věd. Příslušné pracoviště NPÚ však musí být schopno tento postup zajistit a správně synchronizovat. I v tomto zdánlivě jednoduchém postupu jsou však v praxi problémy. Vnitřní komunikace patří k chronickým nemocem NPÚ. Nejen v případě zřícenin není vzácné, že stavební akce proběhne bez příslušné dokumentace prostě proto, že ji nikdo nepožaduje a nezajistí. Průzkumy a dokumentace mají v hierarchii priorit NPÚ neadekvátně slabou pozici, neexistuje závazný postup, který by určoval jejich uplatňování a využívání v praxi instituce, setkáváme se s nezájmem i s nemístnou, neprofesionální benevolencí. Starší i zcela nedávné dějiny oboru přitom nabízejí množství velice názorných příkladů, jaké fatální, zničující chyby přineslo podcenění nebo absence stavebněhistorického průzkumu a OPD při rekonstrukcích zřícenin a samozřejmě také ostatních druhů historických staveb. Závažnost a hloubku tohoto problému ukazují některé smutné příklady ze současné praxe. Pro ně je příznačné velmi nízké povědomí o smyslu a významu průzkumu a dokumentace, jejich nevyužívání pro zpracování odborných podkladů a pouhé akceptování projektu, třeba i velmi nekvalitního. Nejen, že se nevyžaduje pořízení nového SHP nebo OPD před a v průběhu stavební konsolidace, ale nevyužívá se ani SHP provedené v dřívějším období, formálně se přijímají velmi nekvalitní elaboráty účelově zadané investory, nepracuje se s literaturou a dalšími podklady. Není vymáháno zpracování původně požadované podrobnější dokumentace. Projektant využívá namísto geodetického zaměření, někdy dokonce vyhotoveného a archivovaného již v předešlém období (opět problematika nedostatečné heuristiky a aktivního vkladu pracovníka NPÚ a projektanta), jen svých schematických nákresů. Kvalitní zaměření, jehož význam metodika opakovaně zdůrazňuje, je vzácným kořením. Podobně jako v případě SHP, ani zaměření nepořizuje NPÚ systematicky a z vlastní iniciativy, jako nedílnou součást záchrany kulturního dědictví, nevěnuje se soustavně jeho metodickému rozvoji. Často se naopak pracuje s plány nekvalitními, vzniklými za nejrůznějších okolností. Pokud už se naskytne možnost vyhotovit v pravou chvíli novou plánovou dokumentaci, musíme si připomenout příslušná slova metodiky o jejím víceúčelovém určení. Je třeba zasadit se o to, aby vznikla plánová dokumentace co nejkvalitnější, vhodná pro průzkum i pro projekt, nebo zaměření vyhotovené primárně pro projekt bývá pro průzkum nedostatečné. Skutečně hodnotné a obsažné zaměření však nemůže ani přes sebelepší zaškolení dělat jen samotný geodet, ale je potřeba, aby přímo spolupracoval s průzkumníkem, který je již dobře obeznámen s měřeným objektem a stanoví, co všechno a jakým způsobem má být v plánu zaneseno. Dokumentace torzálně dochované architektury patří k nejsložitějším úkolům, ani zdaleka jenom proto, že se může zpravidla pořídit pouze v době vegetačního klidu. Pro poctivost je třeba připomenout také případy, kdy přehnané, formálně nebo účelově formulované požadavky na dokumentaci mohou zkomplikovat vlastní průběh stavebního zajištění a odčerpávat finanční prostředky, které by bylo potřeba využít jiným způsobem. I když je správně provedená dokumentace samozřejmě vždy velmi důležitá a přínosná, je třeba věc posuzovat v celém kontextu akce. Metodika NPÚ [s. 13 16] Teprve na základě důkladného průzkumu a dokumentace, poznání a pochopení stavební historie a všech hodnot zříceniny, lze přistoupit ke stanovení památkové koncepce opravy (stavebního postupu). Tato koncepce je východiskem pro výkon projektanta, který musí pracovat na základě své dostatečně dlouhé a úspěšné praxe, s dobrými znalostmi o stavbě a v součinnosti s příslušnými odborníky NPÚ. Podobně jako v případě dokumentace, je zpracování projektu stavebního zabezpečení zřícenin velmi specializované. Metodika zdůrazňuje, že stavební zásah je přípustný jen tehdy, je-li opravdu nezbytný a bude-li větším přínosem pro zachování autenticity a vypovídací schopnosti konkrétní části památky, než kdyby se ponechala dalšímu působení přírodních vlivů. Opět se podtrhuje požadavek maximální ohleduplnosti k emotivní působivosti a k dochovanému stavu torzální architektury. Dostát těmto požadavkům lze takřka výhradně metodou konzervace, která představuje stavební zajištění dochovaného zdiva a omezení účinků urychlujících zkázu. Těmi je zejména vnikání srážkové vody do zdiva a narušená statika. Odstranění se provádí zajištěním vodorovných ploch proti vsakování vody, novým vyzděním rozpadlých líců (ze statických důvodů zejména při zemi), podezdívkami, eventuálně stažením nebo podepřením staticky ohrožených částí zdiva, doplněním chybějící malty ve spárách mezi kameny líců atp. Vše samozřejmě při plném respektu ke stopám stavebního vývoje a ke všem konstrukčním a dalším detailům zdiva. Velký problém nastává v případě, kdy se rozpadá samotný stavební materiál (kámen). Tehdy se doporučuje jeho výměna, zejména na exponovaných místech zdiva. K nejdůležitějším zásadám konzervace patří nenápadnost provedení opravy nadzemního zdiva a nepřípustnost zásahů do terénu bez účasti archeologa. Tyto zásahy je vždy třeba po zodpovědné úvaze omezit na nejnutnější minimum. Jako výjimečně použitelný způsob zajištění zříceniny metodika připouští rekonstrukci. V úvahu přitom podle Sokola přichází zejména rekonstrukce částečná, zatímco úplnou rekonstrukci metodika prakticky vylučuje a také k rekonstrukci náznakové, která představuje koncepčně, ideově a výtvarně velmi náročný tvůrčí úkol, doporučuje velmi zdrženlivý postoj. Částečná rekonstrukce se týká technicky nejnutnějších partií zdiva, přitom se vyžaduje snaha o rozlišení výrazu nového zdiva od originálu, ovšem bez toho, aby byl porušen jednotný dojem celku. Metodicky velmi komplikovaný problém představuje obnova zastřešení. Protože jde o významnou změnu, přichází v úvahu jen výjimečně, a to ve formě co nejméně nápadného účelového opatření. Rekonstrukce původního tvaru střechy je přípustná pouze ve zcela výjimečných případech, především když jsou zachovány její pozůstatky (štíty, zbytky či otisky trámů apod.), a v žádném případě ji nelze chápat jako důvod k rekonstrukci celé stavby. Žádný z uvedených druhů rekonstrukce nesmí vést ke vzniku novotvarů, které by znejasnily či komolily původní stav a souvislosti. Aktuální praxe (obr. 38 54) Stanovení koncepce stavebního zabezpečení zříceniny vyžaduje od památkáře značnou erudici. O nic lehčí není situace, kdy navazujeme na starší koncepci, určující a již kladně, nebo záporně charakter celku. V praxi se nezřídka stává, že s koncepcí rovnou přichází projektant, který nevyužívá průzku- 13
mu, nemá s konzervací zřícenin zkušenost a více než památce samotné věnuje pozornost záměru využití stavby a jejího prostředí. V těchto případech bývá obtížné nalézt shodu, a právě metodika by měla posloužit jako opora argumentace ve prospěch hodnot zříceniny. Již příprava záměru, a teprve poté projektu, by měla probíhat v úzké součinnosti s památkářem, který má jasnou představu na základě průzkumu a od zkušeného projektanta žádat zejména kvalitně připravené návrhy technického řešení. S touto fází jsou samozřejmě spojeny společné cesty na lokalitu. Projekt by měl být co nejdetailnější a nejnázornější, mimo jiné kvůli maximální využitelnosti při realizaci; může být i poměrně jednoduchý, s podrobnými popisy a pokyny ve fotografických snímcích, velmi důležité jsou úpravy a upřesnění po zpřístupnění z lešení. Konkrétní přístup a pojetí projektové dokumentace mohou být různé, uvedené vlastnosti by však měla splňovat každá z nich. Má-li zabezpečení zříceniny probíhat v několika etapách, nemá smysl vypracovat projekt na celek, by celková koncepce byla samozřejmě vypracována. Je lépe projektovat postupně, každou etapu zvláš. Jednak to ušetří finanční prostředky za projekt, jednak nedojde k postupnému zastarání projektu v důsledku změn některých částí stavby v průběhu let plnění. To však platí za předpokladu, že všechny etapy bude projektovat stále stejný (kvalitní) projektant. Opravdu kvalitních projektů, které splňují požadavky metodiky na konzervaci zříceniny, nevzniká mnoho, nebo je také málo zkušených a citlivých projektantů, kterým se dají svěřit pojednávané úkoly. Statik vycházející pouze z běžného pojetí statiky stavebních konstrukcí a ze zkušeností nabytých při navrhování novodobých staveb se zpočátku zpravidla nedokáže vyrovnat se zcela odlišným charakterem staletých zřícenin, i když jinak může být ve své profesi vynikajícím odborníkem (Schubert 1998, 55). Podobně je tomu s projektantem architektem. Hledání vyhovujících technických řešení bývá velmi obtížné (projektanta vybírá investor) a opět od památkáře vyžaduje velké znalosti a schopnosti argumentace. Výsledek zpravidla představuje kompromis, který však nesmí rezignovat na principiální požadavky metodiky. Bohužel však k tomu nezřídka dochází. Velmi často, zvláště po dlouhém období absence údržby stavby a při silném rozrušení zdiva, není možná čistá konzervace, ale je nutno přistoupit k částečné rekonstrukci. Požadavek metodiky na nenarušení celkového výrazu stavby na straně jedné, ale zároveň na citlivé odlišení nového zdiva od originálu na straně druhé lze koncepčně řešit několika způsoby, stejně důležitá je však kvalita následného provedení. Některé partie zajiš ovaného zdiva vyžadují individuální řešení, v zájmu zachování originálu se musí doslova hledat menší zlo. Při hledání koncepčního řešení se často vyrovnáváme s typickým paradoxem zřícenin: nejcennější autentické detaily bývají v horních partiích zdi, které jsou nejohroženější přírodními vlivy. Zajistit takovéto prvky před další korozí a rozpadem bývá velmi obtížné, často neřešitelné z technických nebo finančních důvodů. Než tyto prvky ponechat další zkáze, nebo zasáhnout do jejich autenticity, je lepší je skrýt nebo ponechat pod střechou eventuální novodobé přístavby, by výsledek může být esteticky sporný a není právě příznivý z hlediska celkového výrazu památky. Zastřešování v prostředí zřícenin patří stále k nejkontroverznějším otázkám. Přestože obecně platí zásada, že střecha je nejúčinnější ochranou stavby, jen málokterá realizace se setká se všeobecným uznáním a většinou se dostaví spíše rozpaky. Pokud bychom si mysleli, že idea rekonstrukcí zcela zaniklých střech jako údajných věrných kopií původního stavu je dnes již neživá, mýlili bychom se. Romantická touha vylepšovat městská nebo hradní panoramata špicemi věží doložených vedutami z minulých staletí je z různých příčin lákavá, nebo laik má většinou zkreslené představy o skutečné vypovídací hodnotě těchto pramenů (k tomu srov. např. Razím 1997, Razím 1999). Bez problémů však není ani navrácení střechy na stavby, které si přímo uchovaly autentické stopy jejího tvaru a konstrukčního řešení. Bu jako bu, souznění nové konstrukce s patinou torzálně dochované zděné části nemůže být ideální. Nepřesvědčivé bývá konkrétní konstrukční a detailní provedení, problematická je například otázka členění střešních ploch. Typově jde o náznakovou rekonstrukci, jejíž vyznění nelze předem spolehlivě odhadnout. U střech však nejde jenom o estetické působení, k němuž patří také citlivý aspekt porušení dlouho zažité siluety stavby. S jejich vztyčením může být spojen zánik archeologických situací i některých detailních partií stavby. Vzniká požadavek zpřístupnit podstřeší, a s ním další zásahy, mohou utrpět cenné průhledy interiérem stavby, například změnou světelných podmínek. Má-li střecha kvůli odvodu vody větší přesahy krokví, ovlivní výraz a proporce stavby, ale stejně nezabrání příležitostnému, nyní však již usměrněnému, a tedy v některých místech intenzivnějšímu stékání vody po fasádách a k patě zdiva. Zanedbatelné nejsou precedenční dopady zastřešování. Je třeba zdůraznit, že střechy na zříceninách často vznikají za účely, před nimiž metodika varuje. Do kapitoly rekonstrukcí můžeme počítat také mosty, o nichž se metodika nezmiňuje. Zejména v poslední době se objevují záměry a realizace mostů přes příkopy s cílem vrátit vstup do míst původní brány. K motivacím patří jistě i romantická touha obnovit jeden z typických atributů středověké fortifikační stavby, a tak ji pro určitou skupinu návštěvníků zatraktivnit. Most je také nepochybně praktický, umožní snazší přístup méně pohyblivým lidem a také dopravu materiálu, třeba při pokračujících stavebních pracích. Lze jej prezentovat jako základní prvek zpřístupnění lokality, a tak lépe uspět v podivně nastavených dotačních programech. Jednodušší je situace na lokalitách, kde most ve stejných místech existuje nebo donedávna existoval, a jde jen o jeho obnovu nebo úpravu. Opačně je tomu však tam, kde středověký vstup zanikl ve vzdálené minulosti a do zříceniny se později začalo chodit z jiného směru, eventuálně cestou přes depresi příkopu. Kvůli zřízení mostu se pak musí provést dílčí terénní, eventuálně také stavební úpravy a archeologický výzkum, který by jinak nebyl zapotřebí. Most také podstatně změní celkový výraz zříceniny, navíc z jedné z nejcitlivějších stran, bývá podobně rušivým prvkem celkové atmosféry jako další, již zmíněná doprovodná zařízení. Stejně jako u střech, je třeba pomýšlet na budoucí náklady na jeho údržbu. Most je prostředkem organizace pohybu návštěvníků, která má své kladné i záporné stránky. Nejistá zůstává také efektivita tohoto zařízení, pokud existují ještě další možnosti vstupu. Nejenom proto je velmi diskutabilní záměr tímto způsobem chránit před erozí způsobovanou návštěvníky terén, zejména svahy hradního kopce (srov. Durdík Girsa Hanzl 2010, 176; Durdík 2010, 1). Jednak to záleží na odhadu množství návštěvníků, možnostech jiných způsobů ochrany a na předpokladu skutečně efektivních prostředků regulace jejich pohybu, jednak tento nejistý zisk lze těžko vyvážit zásahy do terénu kvůli stavbě mostu. Je třeba poznamenat, že v účasti archeologie si metodika místy odporuje. Zdůrazňuje nutnost striktní ochrany archeologických terénů, zároveň však konstatuje, že v ideálním případě by archeologický výzkum měl být prvním krokem, na nějž by navazovaly koncepční úvahy a projekční práce. Z této formulace by se mohlo zdát, že je potřeba nejprve provést (zjiš ovací, předstihový) archeologický výzkum lokality a teprve poté se začít zabývat koncepcí záchrany. Princip konzervace však ve skutečnosti připouští zásah do terénu pouze v místech, kde je to nezbytně nutné pro zajištění konkrétních partií nadzemního zdiva (založení nového opěráku, vyplnění staticky nebezpečné kaverny ve zdivu, která zasahuje pod úroveň terénu, atp.), a 14
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče proto je tak sporná také stavba mostu. Požadavek minimalizovaného, skutečně nezbytného archeologického výzkumu by měl tedy vzejít z památkové koncepce zajištění stavby, nikoliv naopak. V rámci pasáže o konzervaci zříceniny je metodika zavádějící také v místech, kde zdůrazňuje nutnost bezodkladného zasypání archeologicky odkrytých situací, přitom ale zmiňuje také možnost, že je zde prováděn archeologický výzkum nesouvisející s jejími úpravami. Při konzervaci si lze těžko představit, o jaký archeologický výzkum by mohlo jít. Metodika NPÚ [s. 16 18] Je přirozené, že výše nastíněné zásady stavebního zajištění zřícenin vyžadují používání tradičních, historických technologií a stavebních postupů, které u dodavatele prací předpokládají znalosti a praxi, příslušný vhodný materiál a v neposlední řadě zaškolené zedníky. Stavební památkové technologii se však metodika věnuje jen několika pokyny, jež pokládá za nejdůležitější. V tom je její velká slabina. Na prvním místě zmiňuje roli vegetace. Zatímco stromy do celkového vzhledu zřícenin patří, je třeba odstraňovat dřeviny, zejména náletové křoviny, které rozrušují zdivo. Pokud jde o zajištění korun zdí, obsahuje metodika rozpor. Sokolova část textu doporučuje rozebrání několika horních vrstev zdiva, nové vyzdění na nastavovanou maltu a vyspádování horní plochy tak, aby se zde nemohla držet voda. Doplněk textu však vzápětí jako nejkvalitnější a nejúčinnější řešení představuje pokrytí zdi drnem nebo osazení suchomilnými rostlinami, jež vytvoří ochrannou vrstvu, absorbující deš ovou vodu. Je-li pak zajištěna kontrola a periodické odstraňování náletových dřevin, lze tento postup úspěšně aplikovat také pro ochranu obnažených rubových náspů kleneb, stejně jako je vhodný k ochraně terénního reliéfu, na rozdíl od dlažeb nebo monolitických ploch. Zdá se, že ponechání původního Sokolova znění bez komentáře je pouhým přehlédnutím. Pro výhody vegetačního pokryvu na korunách zdí svědčí také následné Sokolovo zdůvodnění poškozených líců zdí, způsobené zejména zatékáním vody z nechráněných korun. Doporučuje se doplnění zdiva, jehož líce nemají mít ostře ohraničené, zatažené spáry, ale zdící, vápenná malta má naopak ze spár přecházet na povrch lícních kamenů, nicméně tak, že větší část povrchu kamene zůstane přitom neomítnuta. Součástí zajištění a ochrany líců musí být samozřejmě ohleduplnost k omítkám, respektive stopám povrchových úprav zdiva. Metodika pamatuje také na zajištění částí zdiva, u nějž jsou ponechány lomové, nelícované plochy. Pokud jde o materiál, doporučuje se využívat starého, na místě nalezeného kamene a jedině vápenné malty z dobře vyleželého vápna. Jen výjimečně, v opravdu nutném případě se může vápenná malta nastavit cementem, avšak použití pouhého cementu, zejména u povrchových úprav, je zcela nesprávné. Cement zdivo poškozuje, zabraňuje přirozenému dýchání, a na povrchu si trvale udržuje mrtvě šedou barvu. Metodika v krajních případech připouští užití cementu uvnitř zdiva, na nezbytnou injektáž, o níž však může rozhodnout jen statik specializovaný na problematiku torzální architektury. Aktuální praxe (obr. 55 70) Úvodem je třeba vrátit se k doporučení metodiky, aby se před zajištěním korun rozebralo několik horních vrstev zdiva a ty se znovu vystavěly. Na prvním místě by totiž měla být zmíněna mnohem šetrnější cesta, a sice pouhé vyspravení zdiva a doplnění chybějící malty mezi kameny, není-li zdivo zcela rozvolněné a je-li to technicky možné. Přitom je možno zachovat také horní, spontánně vytvořený vegetační pokryv, je-li vhodný svou skladbou a můžeme-li jej pouze vylepšit a oživit. Příhodný vegetační pokryv je dnes skutečně nejosvědčenější ochranou korun zdiva, pokud je udržován, aby nezaschl a nezakořenily v něm dřeviny. S ostatními metodikou uvedenými postupy nelze než souhlasit. Problémy jsou však při vlastní realizaci. Požadavek uplatnění tradičních, historických technologií naráží v první řadě na výběr dodavatelské firmy, při němž většinou rozhoduje cena. Vzácné bývá použití metodikou doporučené malty s kvalitním vápnem, také ale schopnost pracovat odpovídajícím způsobem s lomovým kamenem. Ten je nutno adekvátním způsobem klást a pohledově scelovat s maltou ve spárách, která musí mít určité zbarvení a dohodnutou strukturu. Zedníci (pokud jsou vůbec vyučení) se musí na místě vždy zaškolovat a zpočátku přísně vést, firmy však často pracují na několika stavbách najednou a řemeslníky různě obměňují. Tento postup se nezřídka projeví také v tom, že většina objemu prací je prováděna až v závěrečných měsících roku, kdy již nejsou dobré podmínky k použití vápenné malty, nemluvě o povrchových úpravách. Uvedený nešvar spolu s pozdním přidělováním slíbených peněz přivádí konzervaci zříceniny do ostrého rozporu s metodikou, stává se však zcela výjimečně, že by stavba kvůli tomu nebyla realizována nebo došlo k jejímu přerušení; památkáři tiše přijali zásadu nepřekážet vyčerpání finančních prostředků. Že se pak památce víc ublíží, než prospěje, není třeba zdůrazňovat. Porušují se technologické zásady, zejména pokud jde o složení malt. Možnost odložit čerpání přidělených finančních prostředků do vhodné části následujícího roku by byla neobyčejně prospěšná. Z praxe je také dostatečně známo, že památku často může více poškodit velká finanční částka, kterou je nutno spotřebovat v příliš krátké době, než odklad realizace. Vůči zříceninám to platí dvojnásob. Ideální je menší skupina kvalitních zedníků pracující v přiměřeně velkých úsecích, a to nepřetržitě po několik sezón. Tento postup je výhodný také z pohledu průzkumu a dokumentace, kterou je tak snazší z kapacitních důvodů průběžně zajiš ovat. Bohužel se také stává, že povinně pořádaná výběrová řízení vedou nezřídka k výměnám firem v průběhu víceletých akcí, což se rovněž nutně projeví na výsledné podobě a kvalitě díla. S velmi špatným řemeslem se setkáváme zejména tam, kde se pracuje svépomocí, bez potřebných znalostí a vybavení. Výsledky bývají tak nekvalitní, že udivuje samotný fakt, že původce vůbec dostal bez prokázání svých schopností příležitost na památce pracovat. Navíc tento výkon často není odstraněn a již trvale hyzdí tvář zříceniny. K již řečenému musíme opět zdůraznit, že velmi slabou stránkou metodiky jsou technologické zásady, nebo se o nich takřka nezmiňuje. Příkladem je prostý důraz na používání čistě vápenných malt, z dnešní praxe je však dostatečně známa problematičnost takového požadavku bez dalších specifikací, zejména na základě prostého faktu, že současné vápenné malty mají z různých důvodů podstatně jiné vlastnosti než ty, které se uplatnily při budování staveb, jejichž torza dnes chceme chránit. Podobně je tomu s otázkami kvality písku, s postupy při úpravách povrchů a při požadovaném respektování druhotných doplňků z odlišného materiálu, s přístupem k dřevěným prvkům atp. Pokud památkář není dostatečně zkušeným praktikem a skutečnou autoritou, která si stojí za svými názory, uchyluje se nezřídka k alibistickým vyjádřením, které neumí dovést do konkrétní podoby, nebo věc plně přenechá projektantovi a stavební firmě. Formulování technologických zásad tohoto druhu a jejich příprava pro každodenní praktické využívání odbornými pracovníky patří k největším a nejnaléhavějším dluhům metodické činnosti NPÚ. Průběh realizace stavebního zabezpečení přináší i další rizika, která metodika nepostihuje. Majitel nebo správce zříceniny v této fázi na základě různých pohnutek někdy porušuje rozhodnutí orgánu státní památkové péče a provádí neplánované 15
kroky. Snad největší problém představuje ničení historických terénů. Je však zarážející, že vedle amatérských zásahů zaznamenáváme také přibývání regulérních archeologických výzkumů, jejichž rozsah neodpovídá předchozí úřední dokumentaci, pokud je tato vůbec řeší, a poukazuje spíše k badatelské a ekonomické motivaci archeologa. V těchto případech se zpravidla využívá nedostatku památkového zákona, podle něhož rozsah archeologického výzkumu stanovuje pouze vedoucí archeolog na základě dohody se stavebníkem (k tomu srov. Varhaník 2003, 253 255). Namísto citlivé konzervace nadzemního zdiva je pak nutné za další prostředky dokumentovat a zajiš ovat obnažené, předtím terénem dobře chráněné zdivo, přičemž výsledky bývají více než sporné. Také těmto trendům zjevně nahrávají některé současné dotační programy. Proto je třeba věnovat otázce potřeby archeologického výzkumu již v rámci koncepce zabezpečení zříceniny maximální pozornost a snažit se všemi dostupnými prostředky o jeho minimalizaci, jak mimo jiné vyplývá z tzv. Maltské konvence, která při průzkumech požaduje upřednostňování nedestruktivních metod výzkumu. Velký problém nadto představuje mnoho nezpracovaných archeologických výzkumů (k tomu srov. např. Razím 2002). Metodika NPÚ [s. 18 19] Zřícenina je natolik citlivý organismus, že je třeba dbát nejen na její stavební zajištění, ale také na režim jejího využívání (provozu). Důležité je udržovat travnatý porost, usměrňovat návštěvnický provoz tak, aby neničil k erozi náchylná místa, vyloučit pořádání masových akcí, šplhání po zdivu, poškozování korun atp. Proto je nutné již do koncepce zajištění stavby zahrnout také režim jejího následného provozu, který by zajistil trvanlivost realizace. Aktuální praxe Problematika režimu zříceniny úzce souvisí s koncepcí zajištění, kde jsme se již o některých otázkách zmínili. Nebezpečí poškození se týká zejména volně přístupných hradních zřícenin, jejichž ostrahu lze zajistit nanejvýš v průběhu letní sezóny. Právě na nich je žádoucí budovat co nejméně doprovodných zařízení a nízké fragmenty zdiva chránit spíše přidáváním zeminy, než netrvanlivým zajiš ováním obnažených korun. Skutečnost, že často neexistuje jistota dlouhodobé ostrahy zřícenin, je mementem při schvalování koncepcí a využití příliš závislých na subjektech, jejichž zájem a finanční možnosti nemají velkou záruku do budoucna. Jak již bylo vícekrát naznačeno, nelze se však obejít bez co největšího zájmu nejen vlastníků celého spektra, ale také nejširší veřejnosti, jež je třeba všemi prostředky podporovat, zároveň však poučovat a usměrňovat. Závěrem Metodika, jíž jsme v tomto příspěvku věnovali pozornost, je materiálem, kterým je třeba se řídit, ovšem vždy s nejlepší snahou o optimální výklad jeho jednotlivých pasáží. Zároveň je však třeba zdůraznit, že z pohledu dnešní praxe a aktuálních zkušeností již metodika nedostačuje, některé její části jsou zastaralé a zadávají příležitost k příliš širokým, eventuálně účelovým výkladům (např. problematika zastřešování), řada problémů se neřeší dostatečně podrobně a jasně, některé velmi důležité otázky (zejména technologické) se neřeší vůbec. Lze proto naléhavě doporučit, aby byla co nejdříve vydána metodika nová, podrobně propracovaná a reagující na aktuální vývoj. Rozbor metodiky v porovnání s praxí ukazuje také na potřebu některých změn v legislativě a v přístupu orgánů státní památkové péče a NPÚ. Můžeme si jen přát, aby se mimořádný význam, který metodika torzálně dochovaným stavbám jako zvláštní položce památkového fondu právem přisuzuje, promítl co nejvíce do praxe. Současná praxe obsahuje mnoho jednotlivých, ale také systémových chyb, na něž jsme chtěli upozornit. Zříceniny hradů a městských opevnění je třeba co nejintenzivněji dokumentovat a usilovat o zpomalení jejich zániku, který dosahuje zvláště na některých lokalitách tragicky velkého rozsahu. Tato práce využívá výsledků úkolů vědy a výzkumu NPÚ: č. 21301 Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracovávání stavebněhistorických a umělecko historických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích; č. 71305 Památkově urbanistické průzkumy, vědecké hodnocení a odborná dokumentace historických měst v České republice v návaznosti na historické průzkumové podklady oboru památkové péče. POZNÁMKY 1. V metodice se hovoří o komplexním povrchovém průzkumu (s. 11), složeném zejména z SHP, archeologického průzkumu a archivní rešerše. NPÚ však vydal metodiku tzv. standardního SHP, jehož je archivní rešerše nedílnou součástí (Macek 2001). Vedle této základní formy SHP dnes NPÚ využívá ještě formu zkrácenou, nazvanou operativní průzkum a dokumentace, která má rovněž svou metodiku (dále jen OPD Razím a kol. 2005; Razím 2010a). Dnešní archeologické pojmosloví nepoužívá průzkum, ale pouze výzkum. 16
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče LITERATURA Bárta, J. Klimeš, Z. 1998: Státní hrad Házmburk. Zajištění a konzervace hradní ruiny, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 101 103. Durdík, T. 1998: Torzální architektura jako historický pramen a problematika její vypovídací schopnosti, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 27 32. Durdík, T. 2008: Hrady na Malši. Praha. Durdík, T. 2010: Archeologický výzkum hradu Kamýk nad Vltavou v roce 2009, Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 118, č. 1, s. 1 16. Durdík et al. 2010: Studie na záchranu a rehabilitaci hradní zříceniny Zlenice a jejího přírodního prostředí. Praha. Durdík, T. Girsa, V. Hanzl, M. 2010: Prezentace zříceniny hradu Kamýku nad Vltavou, Zprávy památkové péče, roč. 70, č. 3, s. 175 178. Flegl, M. 1998: Hradní zříceniny v péči Klubu českých turistů (Poznámky k stavebním a zabezpečovacím pracím před rokem 1945), in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 78 85. Gabriel, F. 1998: Předprojektovaná příprava konzervace hradů a její problémy příklady ze severních Čech, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 33 36. Girsa, V. 1998: K problematice zastřešení torzální architektury (Příklad hradu Bezdězu), in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 70 77. Hlobil, I. Kruis, I. edd. a red. 2003: Alois Riegl (1858 1905), Moderní památková péče, NPÚ ÚP Praha. Kašička, F. 1998: Přínos profesora Jana Sokola k záchraně hradních zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 89 94. Láska, V. 1998: Poznámky k některým principům konzervace zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 11 15. Macek, P. 2001: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum. SÚPP Praha. Razím, V. 1994: Městská opevnění a památková péče, Zprávy památkové péče, roč. 54, s. 141 150. Razím, V. 1997: Oprava Žatecké brány v Lounech v souvislostech dnešní památkové péče, Zprávy památkové péče, roč. 57, s. 15 23. Razím, V. 1998: Městská opevnění smysl, východiska a zásady památkové ochrany, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 16 26. Razím, V. 1999: Ještě jednou k rekonstrukci Žatecké brány v Lounech, Zprávy památkové péče, roč. 59, s. 165 167. Razím, V. 2002: K otázkám stavebního vývoje a původu hradu Týřova. Poznámky k metodice výzkumu hradů v bývalém královském hvozdu, Archeologické rozhledy, roč. 4, s. 625 680. Razím, V. 2010a: Operativní průzkum a dokumentace historických staveb, Zprávy památkové péče, roč. 70, s. 117 120. Razím, V. 2010b: Hradební věž za domem čp. 361 ve Znojmě. K problematice palných zbraní v pozdně gotických fortifikacích, Průzkumy památek, roč. 17, č. 1, s. 43 66. Razím, V. a kol. 2005: Operativní průzkum a dokumentace historických staveb. NPÚ Praha. Razím, V. Nachtmannová, A. 2005: Hrad Michalovice, Památky středních Čech, roč. 19, č. 2, s. 1 57. Razím, V. Zahradník, P. 1998: Památková péče v Nymburce na počátku století minulost i přítomnost, Památky středních Čech, roč.12, č. 2, s. 1 22. Schubert, A. 1998: Opravy hradů, městských hradeb a jiných neúplně dochovaných staveb. Požadavky památkové péče a jejich technické řešení, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 47 57. Sokol, J. Durdík, T. Štulc, J. 1998: Ochrana, údržba a stavební úpravy zřícenin hradů. Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58. Praha. Suchomel, M. 1998: Několik poznámek k zachování autentičnosti architektonických torz, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 7 10. Štulc, J. 1998: Restaurátorská etika a konzervace zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 5 6. Varhaník, J. 1998: K památkové ochraně zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 37 43. Varhaník, J. 2003: K institucionalizaci archeologického výzkumu a stavebněhistorického průzkumu v naší památkové péči, in: Staletá Praha, roč. 24, s. 253 256. Vinař, J. 1998: Opravy a zpevňování zdiva zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 58 69. 17
Obr. 1: Bezděz, hrad (okres Česká Lípa). Hrady a jejich zříceniny jsou charakteristickými prvky české krajiny. Jen některé z nich však vévodí celým regionům a jejich silueta je hluboce vryta v paměti mnoha lidí a řady generací. Silueta Bezdězu je již od doby vzniku nejstarších zobrazení takřka neměnná, a představuje tak doslova symbol velké části severních Čech (všechny snímky autor, není-li uvedeno jinak). Obr. 2: Zbořený Kostelec, hrad (okres Benešov). Tato zřícenina hraje v krajině úplně jinou roli než Bezděz. Jako mnoho dalších ruin ji dnes téměř pohlcuje vysoký les a rozrušují kořeny náletových dřevin. Na rozdíl od Bezdězu, o nějž se stará Národní památkový ústav, je jako součást státních lesů prakticky ponechán svému osudu a postupně se rozpadá. Přesto Kostelec zůstává významnou památkou velké vypovídací schopnosti a vděčným turistickým cílem. 18
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče Obr. 3: Nový Hrádek, hrad (okres Znojmo). Symbióza této odlehlé, osídlení vzdálené zříceniny s neobyčejně cenným přírodním prostředím je natolik těsná, že komplikuje možnost záchrany některých partií stavby, které mají mimořádnou vypovídací schopnost a jejichž zánik by byl nenahraditelnou ztrátou. Hledat porozumění mezi zájmy ochrany přírody a památkové péče je v prostředí hradních zřícenin běžnou nutností. Obr. 4: Okoř, hrad (okres Praha-západ). Podobně jako Bezděz, je také Okoř nezaměnitelný svou siluetou, typickou vysokým fragmentem velké věže. Patří ke skupině zřícenin bezprostředně svázaných s vesnickou zástavbou, jejíž část pronikla do hradeb hospodářského podhradí. Zachovat tuto zástavbu v tradiční, skromné podobě, která nenarušuje emotivní výraz hradní dominanty, patří obecně k velmi těžkým a ne vždy úspěšně řešeným úkolům. Okoř je také jednou ze zřícenin, jejichž vlastníkem je samotná nevelká obec. Udržovat rozlehlý hrad ve všestranně dobrém stavu bývá v těchto případech velkou zátěží a vyžaduje trvalé oběti a pochopení ze strany občanů. 19
Obr. 5: Kouřim, městské opevnění (okres Kolín). Kouřimské hradby představují jeden z nejvýznamnějších souborů svého druhu v ČR, právem se staly (dosud jedinou) NKP. Jejich mimořádně velký rozsah dochování a relativní nedotčenost souvisí zejména s poklesem někdejšího královského města na provinční městečko během průmyslové revoluce 19. století. Péče o stovky metrů hradebních zdí je pro město finančně a organizačně velmi náročná, a samozřejmě se neobejde bez dalších, dotačních prostředků. Zároveň má však Kouřim ojedinělou památku, která je důležitým zdrojem (stále jen zčásti využívaným) turistické přitažlivosti. Procházka klidným přírodním prostředím kolem hradeb, z nichž snímek zachycuje část intaktní parkánové zdi se střílnami a šikmým náběhem eskarpy příkopu, je v kteroukoli roční dobu opravdovým zážitkem pro širokou veřejnost i odborníky. Obr. 6: Drosendorf, městské opevnění (Dolní Rakousko). Podobně jako v českých zemích, také v Rakousku se zbytky hradeb až na výjimky neprojevují jako dominantní solitéry, ale musíme je spíše hledat v zástavbě a zahradách okrajových částí městských jader. O to důležitější je dbát o celkový výraz prostředí, nebo nevhodné proměny v okolí hradeb mohou rozhodujícím způsobem znehodnotit vnímání památky. Drosendorf patří mezi městečka, kde si tyto souvislosti uvědomují, nebo na dobře dochovaných hradbách doslova staví svou propagaci v nejširších možných souvislostech. Zobrazený úsek hlavní hradby s cimbuřím je velmi intaktní a dovoluje rozlišit několik vývojových fází. 20
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče Obr. 7: Cvilín, hrad (okres Bruntál). Názorný příklad typického kuželovitého průběhu destrukce neudržovaného torza válcové věže. Na jeho koruně rychle vyrůstají náletové dřeviny, jejichž kořeny časem roztrhají masu zdiva. Včasné odstraňování náletových dřevin je základní součástí průběžné údržby zřícenin. V případě památkové konzervace vyvstane metodická otázka, na niž nebývá jednotný názor: rekonstruovat zaniklý vnější líc tak, aby vznikla přibližně vodorovná koruna, nebo pouze zajistit rozvolněné horní řádky lícního zdiva a stavbu ponechat v současné, výsledné podobě? Druhou z cest by patrně umožnil nevelký sklon současné koruny silného zdiva, pokryté přírodním drnem. Stavba byla v minulosti nevhodně opravována s pomocí cementové malty. Obr. 8: Vršatec, hrad (Slovenská republika). Příklad destrukce zdiva způsobené silnými kořeny stromu, který se kdysi usadil na koruně zdi. Obr. 9: Gutštejn, hrad (okres Tachov). Stromy do zřícenin hradů patří, jsou nepostradatelnou součástí jejich vyhledávané, tolik ceněné romantické atmosféry. Některé jsou vzrostlými vzácnými exempláři, podléhajícími ochraně přírody. Naproti tomu je však potřeba zamýšlet se koncepčně a včas nad jejich vhodným umístěním. Zatímco malý stromek neškodí, z velkého se může stát neřešitelný problém. Pro Gutštejn je přímo typických několik krásných velkých borovic. Exemplář uprostřed snímku však roste přímo na koruně zdi, je silně vychýlený a v případě vyvrácení poškodí zdivo pod svými kořeny a padne přímo na další cennou ze. 21
a c d b Obr. 10: Týřov, hrad (okres Rakovník). Jedna z nejcennějších hradních zřícenin v ČR, která dosud nikdy nebyla konzervována, je vážně ohrožena typickými projevy postupného rozpadu. Rozsáhlé plochy líců se zřítily a pata zdiva je ohrožována kořeny stromů (a). Spodní části hradebních kurtin a válcových věží mají velké, staticky závažné kaverny (b). Před zánikem stojí zejména partie se složitějším stavebním vývojem, z hlediska vypovídací hodnoty nejobsažnější, které se vždy vyznačují nejmenší soudržností (c). Množí se stopy čerstvě zřícených partií zdiva, kterých si návštěvník neseznámený detailně se stavbou zpočátku ani nepovšimne (d). Snahy o zahájení záchranných prací na hradě, ležícím ve státních lesích, zároveň v CHKO Křivoklátsko a v přírodní rezervaci, dlouhodobě selhávají. 22
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče Obr. 11: Zbořený Kostelec, hrad (okres Benešov). Fragment zdiva bezprostředně ohrožený úplnou destrukcí. Podobných na zříceninách najdeme velké množství. K ohrožení zánikem přispívá poloha ve staticky extrémním místě a výrazné zeslabení zdi v důsledku téměř úplného zániku jednoho z líců a části vnitřní masy zdiva. Pevnost již zajiš uje pouze kvalitní vápenná malta, pro středověké stavby typická. I v tomto stavu má ze stále velkou vypovídací schopnost, zánik by byl velkou ztrátou. Korunu dvou vyvýšených částí pokrývá přirozený travnatý drn, který zmenšuje zatékání do zdiva a v případě záchranných prací by jej bylo možno ponechat. Obr. 12: Stará Dubá, hradby podhradního městečka (okres Benešov). Osudu ponechaných zřícenin hradů v lesích je takřka nekonečné množství. Kromě přírodních vlivů je ohrožuje a ničí také nekontrolovaný pohyb lidí, případně dopravní stavby. Velmi cenná podhradní brána Dubé se rychle rozpadá patrně také vlivem těsně vedle probíhající železniční tratě. Poté, co se propadl záklenek vstupu do prvního patra z ochozu hradby (nahoře), vznikly příhodnější podmínky k destrukci obvodového zdiva. Část hradby souběžná s řekou Sázavou je opakovaně devastována povodňovými přívaly (podobná situace je např. pod Příběnicemi nad Lužnicí). Opevnění vyžaduje urychlenou záchranu. 23
Obr. 13: Hamrštejn, hrad (okres Liberec). Celkový technický stav mnoha částí hradních zřícenin je natolik špatný, že při jejich stavebním zabezpečení bude nutno přijímat z pohledu metodiky velké kompromisy. Primární bude statické zajištění, které nepochybně zasáhne do autentického výrazu a hmoty stavby, přesto je však tato cesta podle našeho názoru správnější, než rezignace a čekání na zánik. Jinou otázku představují finanční zdroje, získání materiálu atp. Základem je vždy existence subjektu, který je soustavně aktivní, obětavý a jemuž se postupně a po velkém úsilí podaří zříceninu konsolidovat. Obr. 14: Vizmburk, hrad (okres Trutnov). Zkušenosti, že zárukou trvalé péče o zříceniny je především stát, odporuje zmiňovaný osud mnoha hradů ve státních lesích, své kostlivce ve skříni má však také NPÚ. Za jednoho z nich lze považovat Vizmburk, odkrytý v 70. 80. letech 20. století archeologickým výzkumem. Jeho následný rozpad bývá alibisticky dáván za vinu samotné skutečnosti vykopání stavby a nekvalitnímu, měkkému pískovci, jehož barva dala hradu jméno. Vynikající památka raně gotického stavitelství je však obnažená již celé tři desítky let, a dobře informovanou veřejnost, sledující velké výdaje za mnoha nejrůznějšími účely, lze těžko přesvědčit, že bylo technicky a finančně neschůdné hrad účinně uchránit před rychle postupující zkázou. Vizmburk má výhodu uzavřené, koncentrické dispozice, kterou je obecně možno úspěšně chránit jako celek. Nestačí na to však již letité provizorní zastřešení, pod nímž příliš pomalu a teprve v poslední době probíhají dílčí rekonstrukce zbytečně zborcených a vandaly zničených partií zdiva (na snímku je pohled na nádvorní průčelí západního křídla). Na otázky veřejnosti, zejména té místní, která má k hradu úzký citový vztah, jak a v jakém časovém harmonogramu bude Vizmburk zachráněn, by měla být už konečně dána jasná a spolehlivá odpově. 24
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče Obr. 15: Slavonice, městské opevnění (okres Jindřichův Hradec). Mnoho z dochovaných částí městských hradeb v ČR je doslova rozeseto na běžně nepřístupných a pozorovateli skrytých domovních a zahradních parcelách. Dlouhodobě tak unikají kontrole a běžné údržbě, jsou nevhodně využívány, adaptovány a poškozovány, rozpadají se kvůli absenci údržby. K nedorozuměním přispívají účelové dohady o interpretaci rozsahu ochrany v Ústředním seznamu. Předcházet těmto důsledkům lze dostatečně častou kontrolou stavu a kompletní, zejména fotografickou dokumentací. 25
Obr. 16: Mohelnice, městské opevnění (okres Šumperk). Typická ukázka stavu fragmentů hradeb na nekontrolovaných dvorech a zahradách. Na jedné z parcel se hradba rozpadá a postupně zaniká, na sousední (vpravo) majitel zcela účelově a svévolně opravil cementovou maltou svůj úsek. K těmto zásahům často dochází poté, kdy se majitel parcely nemůže přes opakované urgence dočkat účinné reakce zástupců města a památkového orgánu, přestože poukazuje na nebezpečí destrukce. Dohady o majetkové příslušnosti fragmentů hradeb mezi majiteli jednotlivých parcel a městem jsou velmi rozšířené, právně podložené řešení se odkládá. Podle zkušeností je situace neřešitelná bez aktivní snahy obcí převzít zbytky hradeb do vlastní péče. Obr. 17: Telč, městské opevnění (okres Jihlava). Na soukromých domovních parcelách se někdy rozpadají i ty nejcennější části hradebních systémů, s významem daleko přesahujícím hranice konkrétní lokality. Telč je městskou památkovou rezervací na seznamu UNESCO, středověká hradba s ojedinělou renesanční nástavbou (pálená krytina na její koruně nejspíše patří k nejstarším, jaké se dochovaly na našem území) náleží k jejím charakteristickým prvkům. Řešení se neobejde bez aktivního, bezodkladného postoje města. Obr. 18: Hustopeče, městské opevnění (okres Břeclav). Nejcennější, typologicky ojedinělý úsek hradby zbořil přes odpor památkářů majitel parcely, přestože byl opakovaně upozorňován na hodnoty památky a hradba nijak neomezovala nové využití rozlehlého pozemku. Záminkou zboření se stala údajná nejasnost zápisu v Ústředním seznamu. Město, ve kterém byl roku 1962 zbořen hlavní kostel přímo v prostoru náměstí, se smířilo se ztrátou další z nejvýznamnějších památek, tvořících jeho historickou identitu. Geodetické zaměření, fotografická dokumentace a OPD jsou jediné, co zůstalo. Tyto odborné práce byly provedeny v rámci vědecko-výzkumných úkolů NPÚ, ovšem bez vědomí, že hradba bude bezprostředně na to zlikvidována (na snímku z doby těsně před demolicí pohled z vnitřní strany, dole obnažená základová část z kamene, nahoře cihelná část se střílnami). 26
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče a Obr. 19: Polička, městské opevnění (okres Svitavy). Představitelkou tvrdé, z hlediska dnešní koncepce nepřijatelné rekonstrukce se v 70. a 80. letech 20. století stala východočeská Polička. Hlavní hradba, dochovaná v půdorysu takřka kompletně, byla při rekonstrukci rovně zakončena, ochozy rekonstruovány a částečně zpřístupněny, věže zvýšeny na předpokládanou původní úroveň a zastřešeny, domky přiléhající k jejímu vnějšímu líci postupně odstraňovány jako nevhodné, parazitní přílepky. Opevnění působí na první pohled monumentálně, ve skutečnosti však jako kulisa, bez stop malebnosti a autenticity (a). V 90. letech 20. století byl tento postup opuštěn, někdejší půvab však již stěží dokážou revokovat kopie nedávno předtím ničených domků, které mají prostředí navrátit jeho někdejší přitažlivost (b). Polička je mementem nejen pro památkovou péči v městě samotném, ale také pro všechna ostatní města s relikty hradeb, kde se oživují myšlenky na podobný postup. b Obr. 20: Znojmo, městské opevnění. Právě realizovaný projekt revitalizace a rekonstrukce partie pásma městského opevnění ve Znojmě (vpravo) je přímo exemplární ukázkou rozporu s metodikou nakládání s torzálně dochovanou architekturou, velmi se podobající odstrašujícím realizacím z předlistopadového období. Kontroverzní a z metodického hlediska nepřijatelný je mimo jiné záměr doplnit neobyčejně intaktní nárožní věž hlavní hradby (vlevo) vysokou střechou, která má být kopií střechy znázorněné na historických vedutách (srov. též Razím 2010b). Při podrobném rozboru obsahuje znojemský příklad řadu rizik a negativ dnes rozšířených revitalizačních akcí na zříceninách a městských opevněních za velké objemy evropských peněz. 27
c a Obr. 21: Oberwesel, městské opevnění (Německo, Porýní Falc). Mašinérie revitalizací má zelenou všude, kam lze dostat finance z Evropské unie. Důsledky se liší zejména v preciznosti provedení, která má kladnou i zápornou stránku, nad mezinárodními konvencemi o ochraně autenticity památek se však v těchto případech oči přivírají všude. Příklad z Německa ukazuje důsledky záměru zpřístupnit ochozy úseku hradeb. Bezpečnostní předpisy vedly k tvarové úpravě a vydláždění ochozů, k instalaci kovových zábradlí a schodů (c), nově byly provedeny klenuté vstupy do patra věže, aby je bylo možno uzavírat mřížemi (a). Autentické zdivo památky bylo nenávratně poškozeno a zkomoleno, silně narušeno bylo i celkové vnímání velmi dobře dochovaného hradebního pásma z turistické cesty na protilehlé straně příkopu i zevnitř města. Práce probíhají ve velkém plošném rozsahu a v relativně krátké době, podobně jako ve Znojmě. b 28
Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče a b c Obr. 22: Písek, městské opevnění. K nevratnému poškozování památek docházívá také při nekoncepční snaze vyhovět momentálním požadavkům podnikatelů. Na severní straně města se dochovalo několik úseků hlavní hradby, která je neobyčejně cennou ukázkou vývoje fortifikačního stavitelství. Zejména znázorněný úsek byl ještě před několika lety mimořádně intaktní, se všemi stopami stavebního vývoje, které zachycuje fotogrammetrické zaměření (kresba L. Holík) a snímek. Na raně gotické cimbuří nasedá pozdně gotické zvýšení se střílnami, vpravo se rýsují stopy po odbourané dovnitř uzavřené věži (a, b). Oprava líců, která proběhla v 90. letech, byla velmi neprofesionální, s pomocí cementové malty, jež silně poškodila vypovídací schopnost i celkový výraz památky. Završením negativního vývoje byl průraz z restaurace stojící ve dvoře při vnitřním líci hradby. Samotný fakt záměrného proražení hradby ze 13. století lze obecně těžko ospravedlnit, důvod dočasného využívání pro posezení hostů restaurace je pak zcela nepřijatelný. Namísto toho, aby se historické město prezentovalo vzácnou památkou, vnímá kolemjdoucí jen špatně opravenou ze s průchodem, židlemi a deštníky, jakých jsou dnes všude spousty (c). 29