Migrační politiky modely a příklady (Kanada, Německo, Velká Británie, Francie, Nizozemsko)

Migrační politiky modely a příklady (Kanada, Německo, Velká Británie, Francie, Nizozemsko)

Migrační politika Definice: Všechny politiky ovlivňující mezinárodní migraci (UN 1998) anebo ty, které se přímo dotýkají potenciálních nebo aktuálních migrantů V migračních politikách se projevuje realizace ek., sociálních a pol. změn

Vývoj MP 19. století laissez-faire přístupy 20. století 1.sv.válka: počátky snah státu o regulaci migrace - 2. sv. válka: velká potřeba prac.síly, masivní vynucená migrace - 70.léta (úpadek ekonomiky, dopady guest worker systému,, kontroly neleg.migrace, rodinná migrace) - 80. léta (růst uprchlíků, strach z neleg.migrace ale tolerance - 90.léta globalizace vedla k potřebě vysoce kvalifikovaných sil, posun v rozhodování z národní na regionální úroveň, vliv nadnárodních společností 21. století opuštění od emigračních restrikcí ve většině zemí, liberalizace v záp.zemích směrem k vysoce vzdělaným migrantům, kontroly k omezení imigrace z chudých států Koncept Prvního, Druhého a Třetího světa

Klasická typologie integračních modelů Na základě podobností a rozdílů v integračních přístupech relevantní v 70. 90. letech 20.stol. Typologie států dle integračních přístupů: 1) Diskriminační model koncepce národa na základě společného původu, imigrace dočasného charakteru, politiky vedoucí k exkluzi, omezený přístup do některých sfér veřejného života - Švýcarsko, Německo, Rakousko, země Perského zálivu 2) Asimilační model - vzdání se jazykových a kulturních specifik, splynutí s většinovou spol. doprovázeno přijmutím ze strany majority - Francie 3) Multikulturní model získání práv ve všech sférách veřejného života, tolerance kulturních specifik, aktivní podpora etnických komunit x laissez-faire přístup - Švédsko, Nizozemsko, Kanada, Austrálie

Migrační politiky Prvotním diferencujícím znakem třech výše popsaných politik je rozdílný koncept občanství a národovosti ( nationhood ). Francie příslušnost k národu (národovost) je vnímána jako součást státu (tj. občanství) Druhá generace imigrantů ve Francii je dlouhodobě naturalizována jako výsledek asimilační a státní poválečné politiky orientované na určité skupiny imigrantů x Německo příslušnost k národu je vnímána jako jeho součást. Koncept občanství je založen na německém původu a akceptováni jsou pouze etničtí Němci. V Kanadě, stejně jako v případě Francie, je brána imigrace jako trvalá. Na rozdíl od francouzské asimilační politiky má však v Ústavě zakotven multikuluralismus, který vychází z kulturního pluralismu. Z toho vyplývá, že každé etnikum má právo na udržení si své kultury a při žádosti o občanství se od imigrantů nepožaduje stejná etnicita (v případě Německa) anebo akulturace (v případě Francie)

Multikulturalismus Státní politika a ideologie (Kanada 1971,1988 a Austrálie 1973) Multikult. politice předcházela M realita (přítomnost původ.národů a přistěhovalců) snaha řešit vztah k pův.obyv. a potřeba sjednocující národní idelogie Kanada: kulturní, etnická a jazyková různost je pokládána za cenné národní dědictví Austrálie: spojeni v různosti

M zemí Nového světa (poptávka po vytvoření národní identity) vs. M v Evropě (rozvoj vlivem rostoucí imigrace a následné změny ve složení obyvatel po 2.sv.válce ekonomické a politické příčiny) Multikulturalismus jako strategie pluralistické integrace přistěhovalců, ale v rámci národní existence, její ústavy, kultury a institucí x 90.léta 20.století mění tento předpoklad (nestatečná integrace některých skupin, segregace etn.komunit, napětí mezi majoritou a minoritou- problém předat si výše uvedené hodnoty, když není jazyk. Nizozemí Velká Británie: od různosti k jednotě

1. Německo Zatímco jsou do německého zákona o občanství zahrnuty i prvky ius soli (za účelem možné naturalizace po uplynutí určité délky pobytu), obecná myšlenka přiznání občanství spočívá v principu ius sanguinis, což potvrzuje, že Německo není imigrační zemí a etničtí Němci (tzv. Aussiedler) nejsou považovány za imigranty (Seifert 1997).

1.1. Období náboru pracovních sil Příklad Turků Ti imigranti, kteří i po repatriacích zůstali, pocházeli převážně ze vzdálenějších a kulturně odlišných zemí, zvláště z Turecka a bývalé Jugoslávie. Právě na příkladu turecké imigrace lze vhodně přiblížit proces, jakým se dočasná migrace transformuje do trvalého usídlení s následným formováním národnostní komunity v majoritní společnosti (více Castles-Miller 1997). Turecko nemělo s mezinárodní pracovní migrací žádné zkušenosti a počáteční podnět k migraci tureckých pracovních sil byl přímým důsledkem německé náborové politiky. Turecká vláda se přitom domnívala, že emigrace pracujících Turků do Německa vyřeší domácí nezaměstnanost a přinese zpět peníze a znalosti získané jejím obyvatelstvem v Německu. Samotní migranti viděli na práci v Německu především útěk z bídy a od semifeudálních vlastníků půdy. Po roce 1973, kdy náborová pracovní politika Německa skončila však mnoho Turků v Německu zůstalo, a to zejména z následujících důvodů: 1) Obávali se návratu do stále nepříznivých ekonomických podmínek v Turecku a 2) měli strach ze ztráty možnosti se do Německa opět někdy vrátit. V roce 1974 tak bylo v Německu přes 1 milion Turků, včetně jejich rodinných příslušníků, což činilo v té době čtvrtinu zahraniční populace země (Castles-Miller 1997). Imigrační růst Turků (včetně Kurdů) stále pokračoval a to převážně formou sjednocování rodin nebo podanými žádostmi o azyl. V roce 1995 bylo v Německu již přes 2 miliony Turků a německá vládní politika se ukázala jako neefektivní, neschopná řešit preventivní imigrační opatření a tím zabránit další imigraci.

1.2. Fáze imigračních omezení Možnost legálně vstoupit do země se omezila na tzv. preferované skupiny cizinců. Jednalo se zejména o 1) žadatele o azyl (uprchlíci, váleční uprchlíci), 2) rodinné příslušníky již usazených cizinců[1] 3) etnické Němce (tzv. Aussiedlers), v důsledku internacionalizace pracovního trhu 4) speciálně kvalifikovaní a žádaní pracovníci či vědci (manažeři, dopisovatelé, počítačoví odborníci, sezónní dělníci, pracovníci na kontrakt), dále pak 5) studenti a 6) občané zemí EU. [1] V případě sjednocování rodin získali manželky imigrantů pracovní povolení po čtyřech a jejich děti po dvou letech.

1.3. Azylová problematika I přes pokles žádostí o azyl se Německo řadí s počtem přes 1 milion uprchlíků na svém území na čtvrté místo na světě (po Iránu, Zaire a Pákistánu) a v Evropě je v počtu podaných žádostí na prvním místě

1.4. Integrační politika Selektivní migrační politika byla vzata v úvahu i při přetváření integrační politiky, což v praxi znamenalo rozdílné příležitosti pro různé imigrační skupiny. V prvnířadě se jedná o tzv. Aussiedler, kterým je zaručena plná integrace se všemi právy, zisk občanství, členství v sociálním systému a přístup na trh práce. Druhou skupinu tvoří imigranti, kterým je zaručena pouze částečná integrace, tzn. možnost práce a sociálního zabezpečení. Není však zahrnuta politická a sociální integrace, která je možná až po zisku státního občanství. Třetí skupina, reprezentovaná žadateli o azyl a uprchlíky, představuje druhý pól integrace. Nemá garantována žádná integrační privilegia. Tito imigranti jsou sice tolerováni, ale nemají prakticky žádná práva, mají omezený vstup na pracovní trh a dostávají pouze minimální podporu nutnou k přežití.

2. Francie Ideologický imigrační model vznikl ve Francii již po revoluci, která odstranila náboženskou diskriminaci, a kdy začaly první pokusy o integraci imigrantů do ideálu Francouzského národního státu. Při vytváření migrační politiky vycházela Francie z myšlenky, že národní uvědomění začíná růst s druhou generací imigrantů. Podle této teorie se děti s francouzským původem neodlišují od těch, které se narodily např. polským, italským nebo alžírským imigrantům (Baldwin-Edwards - Schain 1994).

Francie 2.1. Příliv imigrantů 2.2. Imigrační restrikce 2.3. Integrační politika 2.4. Současná situace

3. Kanada V roce 1971 byl multikulturalismus prohlášen oficiální politikou Kanady a současně byl ustanoven ministr pro otázky multikulturalismu. Hlavními cíly této politiky bylo udržení jazyka a kultury etnik a boj proti rasismu (in Castles-Miller 1998).

Kanada 3.1. Proimigrační politika 3.2. Vývoj imigračních zákonů 3.3. Integrace

4. Hlavní rysy tří typů politik a jejich vliv na tvorbu nových politik Prvotním diferencujícím znakem třech výše popsaných politik je rozdílný koncept občanství a národovosti ( nationhood ). V oblasti integrace imigrantů je důležitá otázka občanství, která se opět promítá do imigračních politik příslušných států. Každý stát má vlastní koncepci občanství založenou na principech ius soli nebo ius sangunis. Je však nezbytné dodat, že v žádné koncepci není zastoupen pouze jeden princip, nýbrž se většinou jedná o kombinaci obou principů, kde jeden z nich do jisté míry převažuje.

Odlišné koncepty imigračních politik se však rovněž vzájemně podobají v reakcích na změny v migraci. V prvnířadě to byla politika zaměřená na nábor pracovních sil, jejichž nedostatek byl v příslušných zemích způsoben v důsledku II. světové války. Dále to byla reakce na ropnou krizi v počátku 70. let, kdy zejména v případě Francie a Německa došlo k výraznému omezení až dočasnému zastavení pracovní migrace. Společná byla i reakce na nárůst migračního tlaku změnou (tj. zavedením větší restriktivnosti) azylových procedur v 80. a 90. letech.

Aspekty, které by mohly ovlivnit tvorbu nových politik, zejména u zemí střední a východní Evropy, a to z hlediska jejich zákonitostí a efektů. Podle různých kritérií a charakteristik existují rozdílné přístupy k imigrantům, kteří si nejsou rovni z hlediska nabízených šancí (např. naturalizace a zisk občanství, pomoc při integraci, azylová procedura). Celkově se potvrdil neúspěch politiky rotace pracovních sil. Země v určitém regionálním systému jsou spjaté i prostřednictvím jejich migračních politik. Výrazné změny v jedné zemi se projeví posunem imigrantů do jiných (s liberálnějším přístupem). Naturalizace je po právní stránce, ale i v mnohém dalším, klíčový prvek integrace/asimilace. Politické strany v daný moment u moci významně ovlivňují směr dané imigrační politiky. Existuje silný vztah mezi migrační politikou země (regionu) a výraznými změnami v ekonomické a politické situaci v globalizujícím se světě. Je třeba hledat nové pojetí imigračních politik, neboť ani asimilační, selektivníči dokonce multikulturální přístup se neukázal jako ideální. Východisko je třeba pravděpodobně hledat ve vhodné kombinaci všech přístupů najednou.

Literatura