č.. 9 Integrace cizinců do majoritních společnost ností.

Transkript

1 Přednáška č.. 9 Integrace cizinců do majoritních společnost ností.

2 Integrace Obecně - sjednocení či i včlenv lenění nižší části do vyšší ššího celku. Ve vztahu k imigraci - proces, v jehož rámci se imigranti stále více včlev leňují do různých r oblastí společensk enského života v majoritní společnosti a do již existujících ch sociáln lních struktur. V popřed edí zájmu je předevp edevším m kvalita a způsob jejich zapojení do daného socioekonomického, právn vního, politického a kulturního systému majoritní společnosti. Integraci lze chápat jako proces - začle leňování do socio- ekonomického, právn vního a kulturního systému majority i stav - výsledný stupeň propojenosti Heckmann: : integrace jako začleňování nových populací do existujících ch sociáln lních struktur probíhaj hající v několika n sférách (strukturáln lní,, kulturní,, sociáln lní a identifikační), zárovez roveň je však v integrace žádoucí stav

3 Podle úrovně zapojení se imigrantů do života majoritní společnosti lze rozlišit it integraci: 1) socioekonomická vztahuje se k časoprostorovému rozmíst stění imigrantů ve vertikáln lních pozicích ch (hraje roli čas), jako např.. příjem, p profesní prestiž,, vzdělání apod. nebo v horizontáln lních místech m (roli hraje prostor), jako např.. místa m bydlení,, prostorové umíst stění organizací,, firem, škol apod., 2) kulturní,, pokud minorita přijme p převap evažující národní kulturu, 3) politická (účast v místních volbách, založen ení etnických sdružen ení či i stran apod.), 4) právn vní (imigrant mám legáln lní povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu). 5) identifikační (ztotožnění se s prostřed edím, a to jak společenským enským tak geografickým) 6) sídelns delní (trvalé usídlen dlení spojené se založen ením m domácnosti a ziskem práce)

4 Integrace pokračov ování Z hlediska imigrantů je pak nejvýznamnější strukturáln lní integrace, která v sobě nese všeobecnou v rovnoprávnost vnost imigrantů s majoritní populací,, včetnv etně možnosti uchovat si do jisté míry specifika příslup slušného etnika. Spočívá především m v zabezpečen ení práv v a přístupu imigrantů na pracovní trh, do vzdělávac vacího systému, na trh s bydlením či i k zisku občanstv anství.

5 Integrační nástroje státu tu Mechanismy přijp ijímající společnosti tvoří podmínky a podněty pro individuáln lní volby a rozhodnutí imigrantů Mechanismy státu tu (integrační politiky, naturalizační politiky, boj s diskriminací a rasismem aj.), ale i obecné postoje majoritní společnosti vůčv ůči i imigrantům Integrační politika - ovlivňuje pozici imigranta v přijímající společnosti - obecné integrační nástroje I všech v znevýhodněných ných osob, zapojení imigrantů do obecných integračních programů je mnohem významnější než používání speciáln lních nástrojn strojů - speciáln lní integrační nástroje - zacílen lené přímo na imigranty - důvodem specifické potřeby imigrantů dané jejich jazykovými, hodnotovými a socio-ekonomickými odlišnostmi Naturalizační politika - právn vní předpisy upravující možnosti a podmínky nabývání státn tního občanstv anství cizinci - získání občanstv anství je nezbytnou podmínkou plného zapojení,, pro různr zné skupiny migrantů většinou definována na odlišně

6 Integrační přístup státu tu Integrační přístup státu tu = soubor imigračních a integračních politik, politik naturalizačních, anti-diskrimina diskriminačních aj. Rozdíly v integračních přístupech: p žádoucí cíle integračního procesu; právn vní regulace; politická práva imigrantů ; přístup k bydlení,, vzdělání,, trhu práce a k soc. zabezpečen ení; typy nástrojů integrační politiky Na základz kladě podobností a rozdílů v integračních přístupech p států vytvořeny typologie integračních modelů

7 Protikladné vztahy imigrace versus integrace migrační toky a integrace imigrantů do hostujících, ch, majoritních společnost ností jsou jevy úzce propojené. Pokud mám být integrace úspěšná, musí být i dostatečná kontrola imigrace.

8 První hypotéza: integrace vede k větší imigraci v podstatě znamená, že úspěšné integrační programy mohou působit p jako pull faktory pro další imigraci. Neznamená to však, v že e si migranti vždy vybíraj rají zemi s nejlepší šími sociáln lními službami a nejliberáln lnějšími pravidly pro vstup a pobyt v zemi.

9 Příkladem užití v hypotéze nastíněné pravidelnosti, avšak ak pouze pro určit ité kategorie imigrantů,, je imigrační/integra /integrační politika Německa vůčv ůči i etnickým reemigrantům, m, tzv. Aussiedler

10 Druhá hypotéza redukování imigrace usnadňuje uje integraci byla naplňov ována evropskými vládami v letech , 1975, které jí použily jako jeden z hlavních argumentů pro ukončen ení organizovaných pracovních ch náborů.. Domnívaly se, že e potlačov ování další imigrace by pomohlo konsolidovat a integrovat již usazenou cizí populaci.

11 Představitelem státu, tu, svým přístupem zapadajícím m do dané hypotézy, byla např.. v 70. letech Francie. Ta se snažila omezit příliv p imigrantů především m ze zemí Maghrebu (zejména z Alžírska), neboť bylo zjištěno, že e právě tito imigranti byli (a jsou) nejméně adaptabilní v novém m prostřed edí

12 Hypotéza za vnitřní integrace vyžaduje otevřenost enost pro další imigraci naopak předpokládá, že e sociáln lní integrace nových imigrantů je značně usnadněna, na, pokud se mohou spolehnout na pomoc dřívějších imigrantů (rodinných členů, známých z původního místa m bydliště anebo širší etnické komunity). Již vytvořen ené a usazené komunity imigrantů mají také zájem o relativní otevřenost enost hranic, která by umožnila vstup do země i jejich rodinným příslup slušníkům.

13 Další hypotéza regionální integrace odstraňuje překp ekážky ky pro volný pohyb osob, předpokládá vytvořen ení společného rámce r občanských práv, které by nezávisely na místm stě bydliště, čímž by byl umožněn n svobodný pohyb osob mezi jednotlivými států. Podobně je tomu již na území států EU, kde uzavřen ené a naplňovan ované dohody zajišťuj ují migrantům m z členských zemí stejné zacházen zení jako s občany příslup slušných domovských členských států.. Migranti mají také zabezpečen en přesun p dávek sociáln lního zabezpečen ení do další ších zemí

14 Modely imigračních politik 1) Pracovně-migra migrační model (tzv. differential exclusion model) 2) Asimilační,, popř. integrační model 3) Multikulturáln lní,, pluralistický model

15 1. Pracovně-migra migrační model (tzv. differential exclusion model) imigranti jsou zapojováni do společnosti pouze v určitých oblastech (např.. trh práce a naopak vylučov ováni jsou ze sociáln lních systémů a občanských a politických aktivit.) Znemožnění podílet se na těchto t aktivitách ve svém m důsledku d cizince po všech stránk nkách znevýhodňuje (nemožnost nost další šího společensk enského a kvalifikačního růstu, r nemožnost nost zisku občanstv anství, účasti ve volbách atd.) a posouvá ho na okraj společnosti. Tento přístup p vede k vytvářen ení etnických minorit. Mezi země,, kde dnes převap evažuje tento typ modelu, patří Německo, Švýcarsko, Rakousko a Belgie. Jedná se o proklamativně neimigrační země,, představitele p tzv. guestworker nebo národního či etnického modelu, které povolují vstup pouze na základz kladě pracovního povolení s dobou určitou. Snaží se zabraňovat spojování rodin a prodlužov ování pobytu. Mají rovněž velmi striktní pravidla pro naturalizaci. Výhodou pracovně-migra migračních modelů je, že e teoreticky mohou poměrn rně pružně reagovat na změny pracovního trhu. Nedostatek pracovních ch sil v určit itém m regionu nebo sektoru je vyplněn imigranty (pokud o to místo m nemají zájem příslup slušníci majoritní populace), avšak ak pouze na určitou dobu, čímž se částečně (a opět teoreticky) zamezuje trvalé imigraci. Na druhé straně nevýhodou tohoto systému je malá pozornost, která je věnovv novánana druhé generaci imigrantů,, dále d pak malá účast imigrantů ve veřejn ejném m a politickém životě aj. Taktéž integrační politika je v tomto modelu velmi nevyhovující.. Jelikož tento krátkodobý pracovně- migrační systém m prvotně nepočítal s možným trvalým usazením m imigrantů,, bývá někdy následnn sledně nahrazen systémem podporujícím m integraci a dlouhodobé usazování.

16 2) Asimilační,, popř. integrační model je odvozen z jednostranného adaptačního procesu. Imigranti procházej zející tímto modelem se stávaj vají právoplatnými členy společnosti a státu tu za cenu kulturní asimilace (viz kapitola II). Úlohou státu tu je vytvořit podmínky umožň žňující tento proces, tzn. že e imigranti jsou nuceni užívat dominantní jazyk a jejich děti d chodí do normáln lních škol. UžíváníU jazyka hostitelské země, časté setkávání se s její kulturou a přizpp izpůsobení se společensk enskému životu země by mělo začlen lenění imigrantů do společnosti urychlit, a to i za cenu asimilace. Tímto T modelem prošly např.. Austrálie, Kanada, Velká Británie i Nizozemí[1] [1].. V průběhu 60.let však v tento model opustily a jejich dnešní imigrační politika se soustřeďuje uje zejména na spojování rodin, integraci a azylanty.. V praxi se totiž zjistilo, že e imigranti se nechovají ideálně a že e se vždy v budou koncentrovat v určitých obytných čtvrtích, organizacích ch a pracovních ch sektorech. Proto byl tento model nahrazen integračním modelem, který se přizpp izpůsobil nové situaci, kde si minorita můžm ůže e udržovat své specifikum díky d institucionalizaci jejich struktur. Konečným ným cílem však v stále zůstz stává splynutí menšiny s majoritní populací.. Nejvíce se původnp vodnímu asimilačnímu mu modelu přiblip ibližuje Francie. Teoreticky vzato, asimilační model umožň žňuje z pohledu majoritní společnosti vícemv ceméně hladké začlen lenění druhé generace imigrantů.. Jedná se zejména o osvojení si jazyka většiny, v tak i o přijetp ijetí většiny kulturních znaků majoritní populace. Majoritní, homogenní společnost nost totiž vždy snadněji přijme p imigranty, kteří mají zájem o začlen lenění a snaží se přizpp izpůsobit se životu majority, než naopak ty, kteří s majoritou přílip liš nespolupracují. [1] [1] Koloniáln lní minulost Velké Británie, Nizozemí a Francie vedla k preferenci příchodu p imigrantů z jejich bývalých kolonií.. U těchto t imigrantů byla většív pravděpodobnost podobnost (z hlediska postkoloniáln lních spojitostí se zeměmi mi původu, p tj. částečná znalost jazyka a kultury) jejich integrace do společnosti. Zvláš áště v období nedostatku pracovní síly v Evropě (50. a 60. léta) l bylo poměrn rně snadné získat občanstv anství hned po jejich vstupu do země (v současnosti to již,, aža na výjimky, není možné).

17 3) Multikulturáln lní,, pluralistický model charakterizuje přijetp ijetí imigrantů majoritní společnost ností tak, že e jsou vnímáni ni jako členové etnických komunit, kteří si uchovávaj vají svůj j jazyk, kulturu, sociáln lní chování a sdružov ování po několik n generací.. Imigrantům m by měla m být, v rámci pluralitní společnosti, přiznp iznávána na stejná práva ve všech v společenských enských sférách bez toho, aby se museli vzdát t své odlišnosti. Tento přístup p se osvědčil v imigračních zemích jako nejrychlejší cesta vedoucí k relativně úspěšnému začlen lenění velkých, kulturně odlišných skupin do majoritní společnosti. Model je dále d charakteristický rychlými naturalizacemi cizinců.. PředstavitelP edstavitelé tohoto modelu jsou klasické imigrační země, jako např.. USA, Austrálie a Kanada[1] [1],, i když pouze USA si říká a country of immigration (Simon-Lynch 1999). Všechny V tři t i země pokračuj ují v politice podpory trvalého usídlen dlení,, podporují spojování rodin a s legáln lními imigranty jednají jako s budoucími občany. Do této t to kategorie ještě jedna evropská země Švédsko, které bylo do roku 1945 kulturně homogenní a politiku multikulturalismu uplatňuje uje aža od roku Pluralitní politiky nicméně procházej zejí od konce 80. let velkou vlnou kritiky. Nizozemí např.. bylo nuceno upustit od silných multikulturáln lních prvků kvůli rostoucím xenofobním a rasovým předsudkp edsudků.. Podobně tomu bylo i v případu padu Kanady (viz téžt kapitola IV). I přesto p se však v zdá, že multikulturáln lní model je v porovnání se všemi v ostatními modely z mnoha hledisek nejméně problematický. To platí jak pro hledisko psychologické (nejméně stresující pro jedince-imigranta imigranta - viz Berryho integrační model v kapitole II), tak např.. i ekonomické,, kdy aktivní spolupráce a všeobecná otevřenost enost komunit, včetnv etně etnických skupin, můžm ůže e vést v k lepší ekonomické efektivitě (viz porovnání tzv. amsterdamského a johannesburgského ho modelu v kapitole II - Drbohlav 2001 in Šišková 2001). [1] [1] V roce 1994 bylo v USA 8,7% (z celkové populace) osob narozených v zahraničí, přičemž v Austrálii to bylo 23% v roce 1992 a v Kanadě 15,6% v roce 1991.

18 Klasická typologie integračních modelů Na základz kladě podobností a rozdílů v integračních přístupech p relevantní v letech 20.stol. Typologie států dle integračních přístupp stupů: 1) Diskriminační model koncepce národa n na základz kladě společného původu, p imigrace dočasn asného charakteru, politiky vedoucí k exkluzi,, omezený přístup p do některých n sfér r veřejn ejného života - Švýcarsko, Německo, N Rakousko, země Perského zálivuz 2) Asimilační model - vzdání se jazykových a kulturních specifik, splynutí s většinovou v spol. doprovázeno přijmutp ijmutím ze strany majority - Francie 3) Multikulturní model získání práv v ve všech v sférách veřejn ejného života, tolerance kulturních specifik, aktivní podpora etnických komunit x laissez-faire přístup - Švédsko, Nizozemsko, Kanada, Austrálie

19 Závěry Podle různých r kritéri rií a charakteristik existují rozdíln lné přístupy k imigrantům, m, kteří si nejsou rovni z hlediska nabízených šancí (např.. naturalizace a zisk občanstv anství, pomoc při p i integraci, azylová procedura). Celkově se potvrdil neúsp spěch politiky rotace pracovních ch sil. Země v určit itém m regionáln lním m systému jsou spjaté i prostřednictv ednictvím m jejich migračních politik. Výrazné změny v jedné zemi se projeví posunem imigrantů do jiných (s liberáln lnějším m přístupem). p Naturalizace je po právn vní stránce, ale i v mnohém m další ším, klíčový prvek integrace/asimilace. Politické strany v daný moment u moci významně ovlivňuj ují směr r dané imigrační politiky. Existuje silný vztah mezi migrační politikou země (regionu) a výraznými změnami v ekonomické a politické situaci v globalizujícím se světě. Je třeba t hledat nové pojetí imigračních politik, neboť ani asimilační,, selektivní či i dokonce multikulturáln lní přístup se neukázal jako ideáln lní.. Východisko je třeba t pravděpodobn podobně hledat ve vhodné kombinaci všech v přístupů najednou.

20 Nový model občanské integrace? V Evropě dochází ke sbližov ování integračních modelů Znaky: zapojení do občansk anské společnosti přijp ijímající země, zvládnut dnutí jazyka, přijmutp ijmutí základních občanských hodnot (svoboda, demokracie, rovné příležitosti), kulturní a nábon boženská pluralita, integrační programy

21 Aspekty ovlivňuj ují charakter imigračních/integra ch/integračních politik : Modely imigračních/integra ch/integračních politik vycházej zejí mimo jiné z historicko-kulturn kulturního dědictvd dictví daného státu tu (kulturní a politická jednota versus pluralitní přístup či i homogenní versus heterogenní národ). Modely migračních a integračních politik se měním v čase, a to jednak v souvislosti s příslušnými politickými změnami (které jsou často doprovázeny i změnami ekonomickými), ale i v důsledku změn n migračních pohybů (např.. nový migrační fenomén transnacionalizace). V důsledku této t to skutečnosti můžm ůže e stát t v čase projít t mnoha odlišnými modely imigračního/integra ho/integračního chování. Multikulturáln lní politika je vzhledem k dlouhodobé zkušenosti s imigrací (jedná se převp evážně o typické imigrační země,, které tento model aplikují) ) obecně demokratičtější než v zemích s asimilačně-integra integračním m nebo pracovně imigračním m systémem. Svojí otevřenost eností usnadňuje uje psychologickou (např.. vyhlídka na brzkou naturalizaci a tím t m plnoprávn vné začlen lenění do majoritní společnosti) i socioekonomickou (nově příchozí imigranti získz skávají díky integračním m programům m různr zné druhy podpor) integraci imigrantů.

22 Rotační pracovní systém m se v případě pracovně- migračního modelu ukázal v praxi jako neúsp spěšný. Nástroje dané migrační politiky nebyly obecně schopné zaručit návrat pracovních ch migrantů zpět t do původních vlastí, čímž postupně docházelo k jejich usazování (což byl v podstatě opak původnp vodního úmyslu pracovně-migra migračního modelu). Asimilace výrazně kulturně a etnicky odlišných imigrantů v porovnání s příslup slušníky majoritní společnosti není zcela možná (viz příklad p Alžířan anů ve Francie v kapitole IV). V současnosti se tedy v asimilačním m pojetí integrace imigrantů upouští od jejich úplné akulturace,, ponechává se jim možnost částečně si udržovat své etnické prvky a svoji kulturu. Podmínky zisku občanstv anství jsou ukazatelem otevřenosti, enosti, resp. uzavřenosti určit ité země vůči cizincům. (Uplatňov ování imigrační/integra /integrační politiky s prvky principu ius sanguinis versus ius soli).

23 Adaptace cizinců je státem tem řízena nikoliv jednolitě,, nýbrž podle jednotlivých typů migrace. Rozdíln lné politiky se např. váží k pracovní migraci, reemigraci krajanů, azylantům a na migraci z důvodů sloučen ení rodiny. Modely aplikované integrační politiky závisejz visejí rovněž na délce pobytu imigranta v majoritní společnosti. NěkterN které země mají integrační programy zaměř ěřené více již na právě příchozí imigranty, jiné země programy uplatňuj ují až po určit ité době setrvání cizince v dané zemi (viz asimilační a multikulturáln lní model versus pracovně-migra migrační model). K vytvořen ení účelné politiky je nutný pravidelný monitoring jak samotných imigrantů či i etnických skupin, tak mezinárodn rodních migračních pohybů obecně. I když imigranti pomáhaj hají krátkodob tkodobě překlenout deficit domácí populace ve specifických sektorech ekonomiky, neřeší se dlouhodobé deficity ve stárnut rnutí západních imigračních vyspělých společnost ností.. Mimo jiné původně vysoká fertilita některých n imigračních skupin se v nové zemi výrazně snižuje z generace na generaci a rychle se přizpůsobuje populaci domácí ( United Nations 1998).

24 Také problémy způsoben sobené imigrací mají vliv na přetvp etváření či tvorbu nových imigračních a integračních politik: Legáln lní i nelegáln lní migranti jsou zaměstn stnáváni ni předevp edevším m ve specifických pracovních ch sektorech (většinou sekundárních, viz kapitola II) a na rozdíl l od tradičních imigračních zemí zůstává v Západní Evropě velmi nízkn zká mezigenerační sociáln lní mobilita (tzn. že e se u imigrantů příliš nemění nízký stupeň vzdělání ani jejich nižší sociáln lní status v porovnání s majoritní společnost ností). Nedostatečná informovanost veřejnosti ejnosti v oblasti cizinecké problematiky či i politika neo-populistických a extrémn mních pravicových stran vede často k šířen ení xenofobních a rasistických nálad n ve společnosti. Propagovaná repatriační politika a výrazné omezení imigrace jsou pak hlavními programovými body výše e uvedených stran a jejich politika mám vysokou odezvu mezi voliči[1] [1]. [1]Důkazem toho jsou sílícís preference ultrapravicových stran v Rakousku, Francii, Itálii či i Nizozemí.

25 Zachování si svých vlastních kultur a malá ochota přijmout p alespoň některé prvky majoritní kultury vede ke xenofobii a rasovým postojům m v majoritní společnosti, stejně tak i nižší adaptabilitě minority v novém m prostřed edí.. Z toho pak také vyplývá již zmiňovan ovaná nízká mezigenerační sociáln lní mobilita. I přesto, p že e existují obavy ze stárnut rnutí evropských populací, mají země EU obavy z masového přílivu p pracovní síly z Východu, zvláš áště pak z předpoklp edpokládaného vstupu kandidátských zemí do EU v roce Mnohem většív strach však v představuje p tlak z Jihu, zejména díky d předpokládanému zdvojnásoben sobení populace zemí Maghrebu během následujn sledujících ch let, tj. na 120 milionů (ICMPD 1994). Další hrozbou je neustálý příliv p uprchlíků a žadatelů o azyl zejména ze zemí třetího světa.